FARNÍ INFORMÁTOR 1. NEDĚLE POSTNÍ 22. ÚNORA 2015 Všechno tvé jednání, Hospodine, je láska a věrnost pro ty, kdo plní tvou smlouvu. "Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili." Poutníci pod Horou pokušení. Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 28. února 2013. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, na prahu doby postní se obraťme k Tomu, který nás ve svém milosrdenství vyzývá ke změně smýšlení a pokorně prosme: L: VĚRNÝ BOŽE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. Za papeže Františka, aby postní duchovní cvičení, která dnes začíná na téma "Služebníci a proroci živého Boha", posílila v Pastýři na Petrově Stolci ducha proroka Eliáše. Za Církev, aby v tomto čase postu, modlitby a dobročinnosti měla svůj pohled upřený na Krista a v síle jeho lásky dokázala přivádět ke spáse všechny národy. Za mír a pokoj pro náš svět sužovaný neporozuměním, bezprávím a touhou po moci. Za všechny, kdo procházejí údolím vnitřních temnot a stínů, aby nepodlehli pokušiteli, který jim podsouvá zoufalství či klamnou naději, vkládanou do díla vlastních rukou, ale s důvěrou se obrátili k Božímu milosrdenství jediné hranici, vymezené každému zlu. Za křesťany, aby modlitbou posílili svá srdce k bdělosti, obětavosti a milosrdenství, neuzavírali se do sebe a neupadli do víru globalizované lhostejnosti. Za věrné zemřelé, aby pro svou cestu pokání došli účasti na tvém vzkříšení. K: Všemohoucí věčný Bože, tys vedl svého Syna na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Shlédni milostivě na tuto svou rodinu, která kráčí pouští očekávání své spásy a dej, ať poznává plnost času a blízkost tvého království. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 22. února - 1. března 2015 DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠESV. PUSTIMĚŘ za + Josefa SNÍDALA NEDĚLE 22. února PONDĚLÍ 23. února ÚTERÝ 24. února 1. NEDĚLE POSTNÍ PONDĚLÍ PO 1. NED. POSTNÍ SV. POLYKARP, BISKUP A MUČEDNÍK ÚTERÝ PO 1. NEDĚLI POSTNÍ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 STŘEDA STŘEDA DRYSICE 16.30 25. února PO 1. NEDĚLI POSTNÍ DRYSICE 17.00 ČTVRTEK 26. února PÁTEK 27. února SOBOTA 28. února NEDĚLE 1. března ČTVRTEK PO 1. NEDĚLI POSTNÍ PÁTEK PO 1. NEDĚLI POSTNÍ SOBOTA PO 1. NEDĚLI POSTNÍ 2. NEDĚLE POSTNÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 16.30 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 17.00 PODIVICE 8.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 9.30 PUSTIMĚŘ 11.00 a rodiče za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu MARKOVU za + Annu SUCHÁNKOVOU, + rodinu SUCHÁNKOVU a MATOUŠKOVU za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu BENÍČKOVU a ZELENKOVU za +Bohumilu CHARVÁTOVOU, dvoje rodiče, dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu POBOŽNOST KŘÍŽOVÉ CESTY za + Marii TIHELKOVOU a rodiče za + Emila ŠARKÖZIHO, rodiče, sestru, dva bratry, živou a zemřelou rodinu POBOŽNOST KŘÍŽOVÉ CESTY za + Jaroslava KOUTNÉHO, manželku a duše v očistci POBOŽNOST KŘÍŽOVÉ CESTY za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za +Marii ZAPLETALOVOU, manžela, rodiče KOLAŘÍKOVY a + rodinu za Boží požehnání pro děti a jejich rodiny SV. KŘEST: Eduard BRUNCLÍK za nemocné dítě, dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR 1. Za vězně, zejména mladé, aby měli možnost vrátit se k důstojnému životu. 2. Za manžele, kteří žijí odděleně, aby v rámci křesťanského společenství nacházeli přijetí a podporu. 3. Za ty, kdo stojí před důležitým životním rozhodnutím, aby byli provázeni světlem Ducha Svatého.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 1. - 8. bř ezna 2015 DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV. za +Marii ZAPLETALOVOU, manžela, rodiče KOLAŘÍKOVY a + rodinu za Boží požehnání DRYSICE pro děti a jejich rodiny 9.30 SV. KŘEST: Eduard BRUNCLÍK PUSTIMĚŘ za nemocné dítě, dar zdraví 11.00 a Boží požehnání pro rodinu za živou a zemřelou rodinu PUSTIMĚŘ PŘEROVSKOU 17.00 za + Josefa BĚLÁNKA, PODIVICE manželku, živou a + rodinu 8.00 DRYSICE POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY DRYSICE na úmysl dárce 17.00 PODIVICE 8.00 NEDĚLE 1. března 2. NEDĚLE POSTNÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA PONDĚLÍ 2. března PONDĚLÍ PO 2. NED. POSTNÍ SV. ANEŽKA ČESKÁ (+1282) ÚTERÝ 3. března ÚTERÝ PO 2. NEDĚLI POSTNÍ STŘEDA 4. března ČTVRTEK 5. března PÁTEK 6. března SOBOTA 7. března NEDĚLE 8. března STŘEDA PO 2. NEDĚLI POSTNÍ SV. KAZIMÍR ČTVRTEK PO 2. NEDĚLI POSTNÍ PUSTIMĚŘ 16.30 PÁTEK PUSTIMĚŘ PO 2. NEDĚLI POSTNÍ 17.00 PODIVICE 17.00 SOBOTA PO 2. NED. POSTNÍ PODIVICE SV. PERPETUA A FELICITA, M. 8.00 PUSTIMĚŘ 8.00 3. NEDĚLE DRYSICE POSTNÍ 9.30 PODIVICE 11.00 POBOŽNOST KŘÍŽOVÉ CESTY za + Marii ALÁNOVOU, manžela a syna POBOŽNOST KŘÍŽOVÉ CESTY za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + Benedikta KRAMPLA, rodiče a sourozence za + Jana PŘIKRYLA, manželku a dceru za + Pavlu MARÁKOVOU, manžela, syna a zetě ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC BŘEZEN 1. Aby se ti, kdo se věnují vědeckému výzkumu, dali do služeb blaha člověka v jeho celistvosti. 2. Za ženy, aby byl stále více uznáván jejich jedinečný přínos, kterým přispívají k životu církve. 3. Za sílu k odpuštění pro každého, kdo v srdci uchovává nenávist. FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznamník 517356351, GSM: 723593106; mail: josef.benicek@seznam.cz). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele Příspěvky na Farní Informátor označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 2. NEDĚLE POSTNÍ 1. BŘEZNA 2015 Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých. Freska Proměnění Páně na Hoře Tábor, Izrael, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 27. února 2013. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v Abrahámovi, našem otci ve víře, se nám dostalo zaslíbení, jež došlo svého naplnění v Ježíši Kristu. Od něho naše víra pochází, a on ji také přivede k dokonalosti. Proto skrze něj volejme s důvěrou k Bohu Otci: L: BOŽE NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA, VYSLYŠ NÁS. Tys Abraháma učinil velkým, mocným a početným národem a jeho putování jsi provázel divy a znameními; dej, ať je Církev tvého Syna znamením naděje. Tys na hoře proměnění zjevil oslnivou slávu svého Syna uprostřed Mojžíše a Eliáše, veď nás po cestách tvých přikázání k jasu prorockého křestního povolání. Tys před očima učedníků proměnil tvář svého milovaného Syna: dej ať máme v této postní době oči upřené na Ježíše Krista, který se pro nás stal chudým. Tys nám dal poznat, že máme svou vlast v nebi: proměň ubohá těla našich zemřelých, aby nabyla podoby Kristova těla oslaveného. K: Bože, dej nám skrze Ježíše Krista kráčet k poznání naší pravé vlasti, jejíž odlesk jsme spatřili na tváři tvého milovaného Syna a našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 1. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ GEN 9,8-15 Čtení z první knihy Mojžíšovy. Toto řekl Bůh Noemovi i jeho synům: Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky, a se všemi živými tvory u vás: s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z archy, se všemi živočichy země. Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi. Bůh dodal: Toto je znamení smlouvy, které zřizuji mezi sebou a vámi i mezi každým tvorem u vás na budoucí pokolení: Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Když nakupím nad zemí mraky a v mracích se objeví duha, vzpomenu si na svoji smlouvu, která je mezi mnou a vámi a mezi každým živým tvorem, který má tělo. Voda už nevzroste k potopě, aby zahubila každé tělo. ŽALM 25 Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel. Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. Pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine! Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě. 2. ČTENÍ 1 PETR 3,18-22 Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra. Milovaní! Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. V tom duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným. Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu. Voda, která (tehdy byla) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by (křest) smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista. On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly. EVANGELIUM MK 1,12-15 Slova svatého evangelia podle Marka. Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu. 3
Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život (Jan 6,63) SLOVO + P. FRANTIŠKA BENÍČKA Padneme-li, mějme odvahu povstat Dnes jsme slyšeli, bratři a sestry, o zvláštní události na začátku veřejného působení Pána Ježíše, a to o jeho pokušení. Zdá se nám to přehnané, jak mohl ďábel nabízet Pánu různé věci tohoto světa, když mu všechny patří. Nejde však o pokušení Boha v Ježíšovi, ale jde o pokušení člověka v Synu Božím. Pán Ježíš je totiž Bůh a člověk v jedné osobě. Jeho lidská přirozenost byla jako ta naše měl rozum, vůli, tělo radoval se, trpěl, jedl, pil, prožíval zármutek, byl opuštěn a také pokoušen. Tím vším je nám Ježíš blízký. Z toho pak můžeme vyvodit jedno poučení být pokoušen je údělem každého člověka, patří k našemu lidství, nemusíme se za ně stydět. Svatý Antonín Poustevník říkal, že kdo není pokoušen, nemůže být spasen. Tedy snadné by bylo být svatým, kdyby nebylo žádné pokušení. A v tom je, milí přátelé, skryta další velká pravda o životě, totiž, že život je neustálý boj, v němž stále zápasíme o dobro. Tělo, svět, ďábla přemáhám modlíváme se v Anděle Boží. A také v modlitbě Páně vyslovujeme prosbu: neuveď nás v pokušení. Co to vlastně pokušení je? Je to vše, co nás svádí ke hříchu. Zakázané ovoce nejvíce chutná. Podstatou pokušení je tedy pocit, že to zakázané je asi lepší, než to dovolené. Myslíme si, jestli nás Bůh nechce o něco hezkého připravit. A když tomu člověk uvěří a jde za tím, pak projevuje nedůvěru vůči Bohu, hledá štěstí jinde, než jak mu ukazuje Bůh, a v tom je celá tragédie. Pokušení tedy samo o sobě není hříchem byť by nás napadaly nevím jak strašné myšlenky, ale teprve souhlas s pokušením vede ke hříchu. Bzučící mouchy kolem hlavy ale pevného nevyvedou z rovnováhy. Pokušení mohou být vnější a vnitřní. V době totality jsme museli čelit pokušení vnějšímu. Přestaň chodit do kostela, podepiš přihlášku do strany a budeš mít lepší postavení na pracovišti, dobré peníze a pohodlný život. Někteří odpadli. Nyní je doba svobody. Někteří se vrátili, ale jiní, co chodili v době minulé, zase přestali. Jak je to možné? Je to jednoduché: obstát v jednom typu pokušení neznamená obstát ve druhém. Člověk propadne mamonu, konzumismu a jiným lákadlům a vypustí Boha ze svého života. Pokušení k nám nepřichází s kopyty a rohy jako čerti na Mikuláše, ale projevuje se líbivě, sympaticky, užitečně. Připomeňme si, jak byl pokoušen Pán Ježíš. První pokušení bylo tělesného rázu. Ďábel mu namlouvá, aby učinil z kamenů chleby a pojedl. I nám 4
někdy namlouvá zlý duch: co by ses postil, proč by sis měl odříkat zábavu, jídlo, pití jen si užívej, nebuď hloupý, nevaž se, odvaž se, jak to pořád slyšíte v reklamě. Ve skutečnosti to však vede k tomu, že se člověk stane otrokem svého těla, svých pudů a zhyne v mlhavých hlubinách lidských vášní. Dále ďábel nabízí popularitu, moc, majetek všechno bude tvé nedbej na přikázání a nic ti nebude chybět. Kolik už takových bylo a je ve světě, ale že by byli šťastní se říct nedá. Jak se tedy vypořádat s pokušením? Je pouze jedno řešení, a to jasně ho odmítnout, jak nám to předvedl Ježíš: zmiz satane, kliď se! Začneme-li vést dialog prohrajeme! Snažme se, bratři a sestry, říkat ne ke všemu, co je pokušení. Nedá se samozřejmě vypovědět co je pokušení, ale sami dobře víme, že jsou třeba v televizi pořady naprosto nevhodné pro děti a mládež, ale děti se na ně klidně dívají. Ježíš zvítězil nad pokušením. Zvítězíme i my, když na to půjdeme stejně jako on: tedy, odmítneme pokušení, budeme se ptát co na to říká Ježíš, a konečně, budeme ho vzývat o pomoc. A padneme-li, mějme odvahu povstat! Amen. Pokání (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře) Mluvilo se o katastrofách, které se v poslední době ve světě přihodily a i o nebezpečích, která hrozí. Navrhovalo se, co by měly dělat státy a spojené národy, aby se hrozícím pohromám předešlo. Dobrých návrhů ovšem nechybělo, ale byly vždycky doprovázeny povzdechem: Kdo to provede? Vyskytl se však i jeden program, který by byl uskutečnitelným všem, ale který u dnešních lidí nemá velkou sympatii. Je to výzva, kterou hlásali lidem vždycky proroci, a která je obvyklým obsahem zjevení, která i v poslední době vzbuzují pozornost. Ať jsou jakéhokoli rázu, končí napomenutím: Čiňte pokání, jenom tak se dá předejít hrozícímu neštěstí! K tomu však, aby se tato výzva brala vážně, je potřeba víry. Ta většinou chybí. Čím to je? Ve známé knize Drama humanistického ateismu nadhodil De Lubac následující myšlenku. Dnešním lidem není těžké uznat existenci Boha, ale zdá se jim to zbytečné. Nepotřebují ho, protože neuznávají, že by byli hříšní, nemá jim kdo co odpouštět. Slovo pokání se tedy nenápadně vytratilo z lidské mluvy. Je však živá i jiná zkušenost. Ti, kdo prožili koncentrační tábory a byli svědky nesmyslného vraždění mezi národy, někdy přestali věřit v Boha, který je neschopen, jak říkají, zasáhnout a takové zlo odstranit. Nač tedy dělat pokání a volat k němu o smilování? V politickém životě panuje přesvědčení, které je základem marxismu: 5
stát je schopen zlo vyloučit, vyhubit, předejít mu dobrým zákonodárstvím. Italský deník Unità jednou zorganizoval debatu na téma Ďábel v mínění dnešních lidí. Bylo to u příležitosti známého filmu Exorcista. Jeden z teoretiků neomarxismu tam definoval ďábla jako špatný sociální řád. Pokání, které musí naše společnost dělat, je v tom, že se zákonodárství napraví a že stát vyloučí odchylkáře. Ti, kdo takové státní pokání zažili, už nemají chuť, aby se totálně opakovalo, i když z druhé strany uznáváme, že se v rozumné a lidské míře dá i touto cestou mnoho zlepšit. Vždyť i v soukromém i ve veřejném životě se lidé dobré vůle snaží o to, aby napravili to, co se pokazilo. Technikové opravují stroje, lékařům jde o to, aby navrátili zdraví nemocným, krejčí zašívají roztržené šaty, v polepšovnách se pokoušejí převychovat zkaženou mládež. Opravdu se dá udělat mnoho. Ale i to mnoho je ve skutečnosti málo. Zůstává ve světě mnoho zla a mnoho trápení. Job ve svém neštěstí proklíná den, kdy se narodil: Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno, že je počat muž... Pročpak jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky? (Jb 3,3 násl.). Týž tón zaznívá v žalmech, u proroků, u Kazatele: Všecky věci jsou tak únavné, že se to nedá ani vypovědět (Kaz 1,8). Ale přesto Bible nezná tragedii. Ta je klasickou literární formou u Řeků. Končí tím, že hrdina hyne, i když život ostatních jde dál. Bible takové zakončení událostí nezná. Po každém velkém zlu a neštěstí vstupuje do dějin Bůh a slibuje, že on sám je schopen zlo napravit a lidem pomoci tak, že se nakonec i zlo obrátí v dobro. Po prvním hříchu a vyhnání prarodičů z ráje hned nato čteme příslib budoucího Vykupitele. Po potopě Hospodin obnovuje smlouvu s lidmi. Vyhnanci z Egypta dostanou novou zaslíbenou zemi. Zničení jeruzalémského chrámu následuje chrám duchovní světový. Praktický důsledek pro Izraelity, kteří vidí, že jdou věci špatně, je utéci se k Bohu, aby se jich ujal a zlo napravil. To je stálý motiv žalmů: Vyslyš, Bože, moje lkání, chraň mne, ať mohu žít beze strachu z nepřítele! (Ž 64,1). Ta modlitba je vždycky vyslyšena, i když jenom částečně. Úplné vítězství dobra nad zlem je předpověděno až pro mesiášskou dobu. Jejím předobrazem bývalo tzv. milostivé léto, perioda všeobecného odpuštění. Pro tuto možnost odpuštění hříchů a nápravy zla byli Izraelité goim, Boží lid, uprostřed národů, které nemají naděje. V Novém zákoně je tedy výzva k pokání spojena s příchodem Božího království: Čiňte pokání,m království Boží je už blízko! Je to jistá známka, že už Bůh přišel na zemi. Vždyť hříchy může odpouštět jenom Bůh. Dělá-li to Kristus, dokazuje tím, že je Bohočlověk. Ti, kdo jej nechtěli za takového uznat, se samozřejmě pohoršovali nad tím, že hříchy odpouští. Když mu přinesli ochrnulého, čteme v evangeliu: Když viděl jejich víru, řekl ochrnulému: Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy. Ale někteří ze zákoníků si řekli: Ten člověk se rouhá (Mt 9,2-3). Na vícero příkladech vidíme, že to Kristus odpouští hříchy rád. Mnoho lidí k němu přicházelo, aby je uzdravil v nemoci. Marie Magdalénská byla první, která přišla se dát očistit od hříchů. Měla tedy za odměnu i jiná prvenství: stála u kříže spolu s neposkvrněnou Matkou Boží a po svém vzkříšení se jí Ježíš zjevil mezi prvními. Ale je v evangeliu ještě i jiné důležité zjevení. Kristus dostal tu moc jako člověk a nakonec i ji lidem předává: Jako mne Otec, tak já posílám vás... Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu neodpustíte, tomu odpuštěny nebudou (Jan 20,21-22). Museli k tomu ovšem i apoštolové dostat sílu Boží, proto je tam poznamenáno, že dřív než jim to pověděl, Ježíš na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého. 6
LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ GEN 22,1-2.9A.10-13.15-18 Čtení z první knihy Mojžíšovy. Bůh zkoušel Abraháma a řekl: Abraháme! Odpověděl: Tady jsem! Bůh pravil: Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím. Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář, narovnal dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: Abraháme, Abraháme! Ten se ozval: Tady jsem! (Anděl) řekl: Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna. Abrahám pozdvihl své oči, a hle za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: Při sobě samém přísahám praví Hospodin že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl. ŽALM 116 Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: Jsem tak sklíčen! Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných. Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno. Splním své sliby Hospodinu před veškerým jeho lidem v nádvořích domu Hospodinova, uprostřed tebe, Jeruzaléme! 2. ČTENÍ ŘÍM 8,31B-34 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás! EVANGELIUM MK 9,2-10 Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi? Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte! Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená vstát z mrtvých. 7
Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život (Jan 6,63) SLOVO + P. FRANTIŠKA BENÍČKA Abrahámovou cestou Víme dobře, že má-li nějaký obraz nebo věc pevně držet na stěně, je zapotřebí, aby hřebík či skoba byly dobře zaraženy ve zdi, jinak by totiž všechno mohlo spadnout a přijít vniveč. Takovým hřebíkem, na kterém visí naše víra je existence Boha. Jestliže Bůh neexistuje, pak jsme zde zbytečně, naše víra nemá žádný smysl, nemluvě o nějakém postním úsilí. Boží slovo dnešní neděle nás nutí a přímo provokuje, abychom se vážně zamýšleli nad existencí Boha. Někdo by však mohl namítnout: vždyť je to ztráta času. My zde v kostele všichni v Boha věříme, takže není co řešit. To by se spíše hodilo pro ty, kteří do kostela nechodí a v Boha nevěří. Určitě by to těm nevěřícím neuškodilo poukázat na cesty vedoucí k poznání Boží existence. Možná by někdo i uvěřil. Já si ovšem myslím, že je to téma velmi aktuální právě pro nás, protože zjišťujeme, že řady v kostele řídnou, lidí v kostele ubývá ne sice nějak markantně, ale pomalu a jistě. Vy rodiče dobře víte o svých dětech, které jsou dnes již dospělé a najednou ztratili víru. V kostele je neuvidíme, víra v Boha přestala mít pro ně význam. Jak je to možné, že celá léta chodili na mši svatou a najednou pro ně Bůh přestal existovat? Je proto na místě vážně si připomínat, že víra v Boha není jednou provždy získanou hodnotou, ale je nutné stále o ni bojoval, protože ji máme v nádobě hliněné. Je tedy něčím chatrným, choulostivým, nepevným a my ji proto musíme s velkou pečlivostí opatrovat, abychom o ni nepřišli. Jaké jsou základní příčiny ateizmu tedy ztráty víry v existenci boží nebo přímo popírání Boží existence jako takové? První příčinou je konzumní styl života. Před ním varuje i Svatý otec, když říká, že v naší společnosti oslavujeme kulturu pomíjivosti a požitkářství. Člověk si všechno může koupit a dovolit, je to jen otázka peněz a čím více jich člověk má, tím snadněji podlehne pokušení odpadnout od víry snáze projde... Já Boha nepotřebuji, já se bez něho obejdu, věřím v sebe, své schopnosti a své peníze. Carpe diem Panem et circenses chléb a hry. Dobře se najíst, dobře se bavit, nic nedělat, užívat si to je kultura smrti. Výmluvným příkladem je např. hollywodská herečka Marilyn Monroová: byla krásná, bohatá, slavná, 8
ale nebyla šťastná, když skončila sebevraždou. I my můžeme podlehnout tomuto pokušení najdeme si čas na všechno možné, ale na Pána Boha už ne. Druhou příčinou je povrchní smýšlení o víře. Mezi představitele této skupiny můžeme zařadit starověkého básníka Tita Lukrecia Cara, který byl považován za prvního systematického ateistu na světě. Žil v 1. století před Kristem v pohanském Římě. Nemohl totiž přenést přes srdce, když se např. bouře, blesky, hromobití nebo čtyři roční období připisovala různým bohům, nebo když se dokonce přinášeli bohům lidské oběti např. za vítězství ve válce a mnoho jiných nedobrých věcí ve jménu víry. Proto se stal ateistou a skončil také sebevraždou. Co bylo příčinou jeho ateizmu? Povrchní pohled na víru, neschopnost rozlišit pohanství od pravé víry. V našem případě bychom mohli spíše mluvit o křesťanské nevědomosti, která je našim největším nepřítelem. Nemůžeme si vystačit s představami, které jsme měli v dětství o Bohu a o víře. Je třeba stále v poznání víry růst. Proto máme využívat sdělovacích prostředků katolický tisk, rádio, televizi, internet, knihy, zde všude je možné najít hlubší poučení o Bohu a duchovních věcech. Třetí příčinou ateizmu je pýcha. Tady bychom mohli jmenovat např. moderního spisovatele a filozofa J. P. Sartra. Ve svých knihách píše, že nemůže uznat Boha, protože Bůh mlčí. A když mlčí Bůh, tak neexistuje a tím pádem i náš život je podle něho absurdní, ošklivé a nesmyslné bytí. Chceme-li si tedy zachovat víru v tomto nevěřícím, ateistickém prostředí, ve kterém všichni žijeme, pak je nutné vyvarovat se těch třech věcí, jež přivedli mnohé k ateizmu, bezbožectví. Je třeba bránit se čistě konzumnímu stylu života, vzdělávat se ve víře a zachovat si pokorné smýšlení o sobě a nepropadnout iluzi, že člověk je sám sobě Bohem. To se jistě neobejde bez oběti. Bez oběti není lásky ani úcty a máme-li milovat boha nadevšechno azachovat si víru v něho, dosáhnout tohoto cíle, je třeba si odřeknout určité příjemnosti a dobra, abychom tohoto cíle dosáhli. Všechna tři čtení, která jsme dnes slyšeli, zdůrazňují hodnotu oběti. Bůh chtěl po Abrahámovi, aby obětoval svého syna. To nejmilejší, co měl, důvěřoval Bohu zcela, bez výhrad. Abrahám poslechl, dokázal to, obstál ve zkoušce. Bůh ho zahrnul velkým požehnáním. Proto je nazýván plným právem praotcem víry. Druhé čtení ukazuje na další oběť. Bůh vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všechny. Jeho smrtí zachránil nás. Abrahámovi zadržel ruku, aby nezabil Izáka, ale svého Syna neušetřil. Třetí čtení evangelium o Ježíšeově proměnění, hovoří o tom, že oběť Krista na kříži byla nutná, aby se mohlo vejít do slávy vzkříšení. Bez boje není vítězství, bez oběti není spása, bez oběti není ani křesťanská víra. Snažme se, bratři a sestry, svou víru prohlubovat vzděláváním, modlitbou, mší svatou, přijímáním svátostí. A objeví-li se pochybnosti ve víře, dostane-li se nepochopitelných zkoušek, vzpomeňme si na Abraháma. On moc neuvažoval nad tím, co po něm Bůh chce, protože by se asi dostal do neřešitelné situace. On se spolehl na Boha, na jeho slovo, a Bůh to všechno zařídil. Co Bůh činí, všechno dobře činí. 9
RODINA - 4. Děti (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 11. února 2015) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Po zamyšlení nad postavami matky a otce bych v dnešní katechezi chtěl mluvit o dítěti nebo lépe o dětech. Vyjdu přitom z krásného Izaiášova obrazu. Prorok říká: Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcery. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce (Iz 60,4-5a). Je to nádherný obraz, obraz štěstí vzniklý shledáním rodičů a dětí, kteří společně putují vstříc budoucí svobodě a pokoji, po dlouhém období odloučení a rozdělení, kdy se židovský lid nacházel daleko od svojí vlasti. Existuje totiž těsné spojení mezi nadějí lidu a harmonií mezi generacemi. To si musíme dobře uvědomit. Radost dětí rozechvívá srdce rodičů a otevírá budoucnost. Děti jsou radostí rodiny i společnosti. Nejsou problémem reprodukční biologie, ani jedním z mnoha způsobů seberealizace. A tím méně jsou majetkem rodičů. Nikoli, děti jsou darem, dárkem. Děti jsou dar. Každé je jedinečné a neopakovatelné a současně má nezaměnitelný vztah ke svým kořenům. Být synem a dcerou podle Božího plánu, znamená nést s sebou paměť a naději lásky, která uskutečnila sebe samu tím, že předala život jiné, původní a nové lidské bytosti. A pro rodiče je každé dítě sebou samým, jiným a odlišným. Dovolte mi jednu rodinnou vzpomínku. Pamatuji si na svoji maminku, jak o nás říkala bylo nás pět Mám pět dětí. A když jsme se ptali, které je nejoblíbenější, odpovídala: Mám pět dětí jako pět prstů. Když ublíží jednomu, pocítím bolest. Když druhému, tak také. Pocítí to všech pět. Všechno jsou moje děti, ale liší se jako prsty jedné ruky. A taková je rodina. Děti jsou různé, ale všechny jsou dětmi. Dítě je milováno, protože je dítě. Nikoli proto, že je krásné, takové či onaké, ale protože je dítětem! Nikoli proto, že smýšlí jako já anebo ztělesňuje moje touhy. Dítě je dítětem: život zrozený námi, ale určený jemu, jeho dobru. Dobru rodiny, společnosti a celému lidstvu. Zde pramení také hloubka lidské zkušenosti být synem či dcerou, která nám umožňuje objevit nezištnou dimenzi lásky, která nás nepřestává udivovat. Je to krása toho, že jsme milováni dříve. Děti jsou milovány ještě než přijdou. Často potkávám maminky, které mi na náměstí ukazují, že čekají dítě, a žádají požehnání tyto děti jsou milovány ještě před příchodem na svět. Taková je štědrost lásky. Jsou milovány ještě před narozením podobně jako nás Bůh vždycky miluje první. Jsou milovány ještě předtím než by si něco zasloužily, ještě před tím než dovedou mluvit či myslet, dokonce dříve než přijdou na svět! Být dětmi je zásadní podmínkou poznání Boží lásky, která je posledním zdrojem tohoto autentického zázraku. Do duše každého, jakkoli křehkého dítěte Bůh vkládá pečeť této lásky, která je základem osobní důstojnosti, kterou nic a nikdo nebude moci zničit. Dnes je pro děti těžší představovat si svoji budoucnost. Otcové, jak jsem naznačil v předcházejících katechezích, možná učinili krok zpět a děti jsou si méně jisté, když mají kráčet vpřed. Dobrému vztahu mezi generacemi se můžeme naučit od našeho nebeského 10
Otce, který ponechává každému z nás svobodu, ale nikdy nás nenechává samotné. A když chybujeme, On nás stále trpělivě sleduje a svoji lásku k nám neumenšuje. Nebeský Otec ve svojí lásce k nám neustupuje zpět. Vždycky jde vpřed a pokud nemůže vpřed, čeká na nás, nikdy se nevrací zpět; chce aby jeho děti byly odvážné a postupovaly vpřed. Děti nemají mít strach ze závazku tvořit nový svět. A je správné, touží-li, aby byl lepší než ten, který obdrželi! Je však zapotřebí činit to bez arogance, bez domýšlivosti. Vždycky je třeba umět přiznávat dětem hodnotu a rodiče je vždycky třeba ctít. Čtvrté přikázání požaduje po dětech a všichni jimi jsme aby ctili otce i matku (srov. Ex 20,12). Toto přikázání následuje hned po těch, která se týkají samotného Boha. Obsahuje totiž něco posvátného, něco božského, co je u kořene každého jiného druhu mezilidské úcty. Biblická formulace ke čtvrtému přikázání dodává: abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Mocný svazek mezi generacemi je zárukou budoucnosti a zárukou opravdu lidských dějin. Společnost dětí, které nectí rodiče, je společností beze cti. Nejsou-li ctěni rodiče, pak mizí vlastní čest! Takovou společnost pak bude tvořit vyprahlá a chtivá mládež. Ale bude to také společnost lakomá, neochotná k rodičovství, nemilující děti, které považuje hlavně za starost, tíži a riziko. Taková společnost je depresivní. Pomysleme na mnohé společnosti, které známe tady v Evropě. Jsou to společnosti v depresi, protože nechtějí děti, nemají děti a porodnost nedosahuje ani jednoho promile. Proč? Každý z nás o tom může přemýšlet a odpovědět si. Je-li na početnou rodinu pohlíženo jako na zátěž, pak tu něco nehraje! Rodičovství musí být zodpovědné, jak učí encyklika Humanae vitae bl. Pavla VI., a mít více dětí se nemůže stát automaticky nezodpovědnou volbou. Avšak rozhodnutí nemít děti je egoistické. Rodičovstvím se život omlazuje a získává energii, obohacuje se a nikoli ochuzuje! Děti se učí brát na sebe starost o rodinu, dozrávají ve sdílení svých obětí, rostou v doceňování svých darů. Radostná zkušenost sourozenectví sytí úctu i péči rodičů, kterým náleží naše uznání. Mnozí z vás zde přítomných mají děti a všichni jsme dětmi. Udělejme jednu věc. Ztišme se na minutu. Každý z nás ať v srdci mlčky přemýšlí o svých dětech, pokud je má. A všichni mysleme na svoje rodiče a děkujme Bohu za dar života. Mlčky. Ti co mají děti, ať myslí na ně, a všichni mysleme na svoje rodiče. Pán ať žehná našim rodičům a vašim dětem! Ježíš věčný Syn, který se stal synem v čase, ať nám pomáhá hledat cestu k novému rozjasnění této tak prosté a tak obrovské lidské zkušenosti, kterou jsou děti. Rodičovství je tajemstvím, které obohacuje život všech a přichází od samotného Boha. Musíme jej znovu objevit, překonat předsudek a ve víře a dokonalé radosti toto tajemství žít. Je tak krásné, když chodím mezi vámi a vidím tatínky a maminky, kteří zvedají svoje děti k požehnání. Takové gesto je skoro božské. Děkuji vám, že jej konáte. RODINA - 5. Sourozenci (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 18. února 2015) Drazí bratři a sestry, dobrý den. V našich katechezích o rodině dnes přichází řada na sourozence, poté, co jsme uvažovali o roli matky, otce a dětí. Bratr a sestra jsou slova, která křesťanství velmi miluje. A díky zkušenosti v rodině jsou to slova, která chápou všechny kultury a epochy. 11