Třikrát v roce budeš slavit mé slavnosti: Budeš zachovávat slavnost nekvašených chlebů. Po sedm dní budeš jíst nekvašené chleby, jak jsem ti přikázal, a to v určený čas měsíce ábíbu (to je měsíce klasů), neboť tehdy jsi vyšel z Egypta. Nikdo se neukáže před mou tváří s prázdnou. Budeš zachovávat též slavnost žně, prvních snopků z výtěžku toho, co jsi zasel na poli, a slavnost sklizně plodin na konci roku, kdy sklízíš z pole výsledek své práce. Třikrát v roce se ukáže každý, kdo je mužského pohlaví, před Pánem Hospodinem. (2M 23,14-17.) Třikrát v roce prožíval Izrael výroční slavnosti. Šlo o slavnost nekvašených chlebů, slavnost žně a slavnost sběru plodin. Slavnost žně byla později spojována s památkou vydání Desatera a stala se svátkem Tóry, Mojžíšova Zákona. Slavnost sběru plodin byla nazývána i slavností stánků (3M 23,34), později byla přesunuta na den jarní rovnodennosti. Slavnost nekvašených chlebů je zdůvodněna odchodem z Egyptského otroctví, proto je na tomto místě zvlášť připomenuta. Byla spojena s hodem velikonočního beránka. Se vzpomínkou na tuto historickou událost je totiž spojena i vzpomínka na poslední z egyptských ran, která má mimořádný význam pro pozdější události uprostřed Božího lidu. Slavnost nekvašených chlebů a velikonočního beránka ukazuje ze Sínajské pouště až na Golgatu. Nebudeš obětovat dobytče tak, aby krev mého obětního hodu vytekla na něco kvašeného. Nebudeš přechovávat tuk z mé slavnosti přes noc až do rána. Prvotiny raných plodů své role přineseš do domu Hospodina, svého Boha. Nebudeš vařit kůzle v mléku jeho matky. (2M 23,18-19.) Kultické pokyny 18. a 19. verše mají těsnou souvislost s pohanskými zvyky národů obklopujících Izraelce. Obětní hod byl příslibem nové budoucnosti v Boží přítomnosti, nemohl být tedy nijak spojen s kvasem, který symbolizoval všechno staré. Přechovávat zbytky obětních hodů přes noc bylo zapovězeno, zřejmě u obavy před magickým zneužitím. Pohanské okolí znamenalo pro Izraelce stálý nebezpečný svod. První úroda vždycky patřila Hospodinu, zvláštní připomenutí uprostřed příkazů varujících před svodem pohanství může ukazovat na nebezpečí vyjadřovat vděčnost za plody země jiným božstvům. Vaření kůzlete v mléku jeho matky bylo pohanským obřadem, který měl být pro Boží lid něčím naprosto nepřijatelným. Hle, posílám před tebou posla, aby tě opatroval na cestě a aby tě uvedl na místo, které jsem připravil. Měj se před ním na pozoru a poslouchej ho, nevzdoruj mu, neboť přestupky vám nepromine, poněvadž v něm je mé jméno. Když jej však budeš opravdu poslouchat a činit všechno, co mluvím, stanu se nepřítelem tvých nepřátel a protivníkem tvých protivníků. (2M 23,20-22.) 20. verš před nás staví zvláštní Boží slib. Co to tady Hospodin slibuje? Mluví tu snad o Mojžíšovi? Ne, zvláště z 22. a 23. vyplývá, že postava Božího posla přesahuje lidské rozměry, že splývá se samotným Pánem Bohem. Tady se mluví o onom sloupu oblaku či ohně, který putoval spolu s izraelským lidem. Sloup oblaku, to ale ještě není příliš konkrétní vysvětlení.
Cosi představit? Co to pro nás znamená? Pojďme se podívat do Nového Zákona, tam nacházíme nejlepší vysvětlení starozákonních úkazů a dějů. V 1. epištole Korintským můžeme číst: Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. (1K 10,1.3-4.) Pán Ježíš Kristus, který od počátku usiloval o záchranu člověka, vedl a chránil svůj starozákonní lid po celou dobu putování pouští. Chránil je před nepřítelem a učil je poslušnosti. Způsob Božího jednání s nepřátelskými národy nám ukazuje verš 23. a pak text od verše 27. Tam je napsáno: Můj posel půjde před tebou a uvede tě k Emorejcům, Chetejcům a Perizejcům, ke Kenaancům, Chivejcům a Jebúsejcům, a já je zničím. Pošlu před tebou svou hrůzu a uvedu ve zmatek všechen lid, k němuž přicházíš; obrátím před tebou všechny tvé nepřátele na útěk. Pošlu před tebou děsy, aby před tebou vypudili Chivejce, Kenaance a Chetejce. Nevypudím je však před tebou za jeden rok, aby země nezpustla a aby se k tvé škodě nerozmnožila polní zvěř. Vypudím je před tebou postupně, dokud se nerozplodíš a nepřevezmeš zemi do dědictví. (2M 23,23.27-30.) Pán Bůh tady mluví o vyhnání původního obyvatelstva zaslíbené země. To zní uchu moderního člověka krutě a nespravedlivě. Ale je naše představa pravdivá? O co tehdy vlastně šlo? Především, Pán Bůh nejedná svévolně. I když by jistě mohl nakládat se zemí a lidmi zcela podle svého rozhodnutí bez ohledu na cokoli jiného, rozhodl se jinak. Usiluje o dobro pro člověka. Přitom ale nenávidí hřích. Je to logické, jestliže miluje člověka, nemůže se stavět lhostejně k hříchu, který člověka ničí. Hřích byl vlastním důvodem vyhnání původních obyvatel Zaslíbené země. V 5. knize Mojžíšově najdeme Boží napomenutí Izraeli: Neříkej si však v srdci, až je Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vypudí: "Pro mou spravedlnost mě Hospodin přivedl, abych obsadil tuto zemi." Vždyť tyto pronárody vyhání před tebou pro jejich zvůli. Přicházíš obsadit jejich zemi ne pro svou spravedlnost a přímost svého srdce. Hospodin, tvůj Bůh, vyhání před tebou tyto pronárody pro jejich zvůli... (5M 9,4-5a.) Vyhnání původních národů Kenaanu tedy bylo spravedlivým trestem za jejich hřích. Kdyby nebylo Boží milosti, museli by všichni lidé končit podobně. I já, i ty. K vyhnání původních obyvatel Zaslíbené země je třeba povědět ještě dvojí. To první, Pán Bůh tady nikde nemluví o vojenském obsazování země. Můžeme tomu rozumět tak, že v původním záměru vůbec nebylo zahrnuto nějaké fyzické bojování. Podle citovaných veršů měl Izrael pokojně vejít do vyprázdněné země. Že k tomu později nedošlo, bylo pravděpodobně způsobeno izraelskou neposlušností a hříchem. Hospodin skutečně není Bůh, který by měl radost z lidského utrpení, byť by šlo o utrpení hříšníka. To dostatečně
prokázal, když vzal lidské utrpení na sebe a v lidském těle za nás za všechny zemřel. To druhé, co bych ještě chtěl zmínit, je otázka skutečného osudu kenaanského obyvatelstva. Nebylo vyhnáno najednou, nezmizelo ze země v krátké době. Naopak, dlouho žilo v zemi současně s izraelskými příchozími. 29. verš to zdůvodňuje péčí o zemi. Z jiných míst Bible víme, že to bylo mnohdy způsobeno i nerozumností Izraele, jako třeba v případě obyvatel Gibeónu, kteří lstí uzavřeli s Izraelem smlouvu o vzájemném soužití (Joz 9,15). Pro nás je důležité, že Pán Bůh ne tento případ svůj lid připravil a dal jim příkazy, které jej měly chránit před znesvěcením, před ztrátou čistého vztahu k Pánu Bohu. Najdeme je v posledních verších 23. kapitoly: Neuzavřeš smlouvu s nimi nebo s jejich bohy. Nebudou v tvé zemi sídlit, aby tě nesvedli ke hříchu proti mně. Kdybys sloužil jejich bohům, stalo by se ti to léčkou. (2M 23,32.) Izrael bude v případě soužití s Kenaanci v jedné zemi velmi ohrožen jejich náboženstvím a jejich způsoby života. Tomu je třeba bránit všemi prostředky. Hospodin nepřipouští žádný kompromis. Tady samozřejmě nejde o zákaz kontaktu s těmito lidmi, Bible naprosto nezná pojem rasismu či národní nenávisti! Pán Bůh tady mluví o smlouvě, zvláště o smlouvě s jejich bohy. To je nebezpečí, které by mohlo zničit svatost Izraele. Boží lid nedokázal poslechnout tohoto Hospodina příkazu. Opakovaně se oddával kenaanské modloslužbě a na svého Boha zapomínal. Důsledky byly smutné. i když byl Pán Bůh po dlouhá staletí trpělivý, nakonec se Izrael dostává do asyrského a babylónského zajetí. Jeho severní část v Asýrii definitivně zaniká, judští obyvatelé procházejí tvrdou školou a hlubokou proměnou charakteru svého způsobu života. Současně ale právě v Babylóně vzniká něco nového, něco, co vykvete do nejkrásnější podoby novozákonní zvěsti. Pán Bůh je Bohem, který dovede z trosek budovat chrámy. Potom Mojžíšovi řekl: "Vystup k Hospodinu, ty i Áron, Nádab a Abíhú a sedmdesát z izraelských starších. Budete se zdálky klanět. K Hospodinu přistoupí jen Mojžíš. Ostatní se přibližovat nebudou. Lid nesmí vystoupit vzhůru spolu s ním." (2M 24,1-2.) 24. kapitola 2.knihy Mojžíšovy začíná Božím pozváním. Hospodin volá člověka k sobě, před svou tvář. Mojžíš, Áron, Nádab, Abíhú a sedmdesát představitelů lidu vystoupí na horu Sínaj. K Pánu Bohu se ale přiblíží pouze Mojžíš, ostatní musí zůstat opodál. Jaký je to rozdíl oproti novozákonní době, pro kterou platí slovo listu Efezským: Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a
předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem. (Ef 2,11-18.) Smíme stanout před Otcem. Není to úžasné? To, co kdysi mohl jenom Mojžíš, jenom jeden jediný, mohou dnes všichni ti, kteří jsou pro živou víru v Pána Ježíše Krista a v ospravedlňující moc jeho krve připojeni k Boží rodině. Když Mojžíš přišel nazpět, vypravoval lidu všechna slova Hospodinova a předložil mu všechna právní ustanovení. Všechen lid odpověděl jako jedněmi ústy. Řekli: "Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil." (2M 24,3.) Mojžíš zprostředkuje svému lidu všechna Boží slova. To je příkladné jednání. Podobně jednali betlémští pastýři, když po andělském zjevení a nalezení dítěte ve stáji vypravují, co jim bylo andělé o tom dítěti pověděno. Nenechali si to pro sebe. To je způsob, ke kterému byla církev povolána. Každý věřící křesťan nese odpovědnost za informaci o Boží lásce a o Božích činech. Jestli jsme prožili dotek Boží milosti, nenechávejme si to jen pro sebe. Všimněme si ještě reakce izraelského lidu na Mojžíšova slova. Vidíme u nich podivuhodnou jednomyslnost a až trochu podivné sebevědomí: Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil. Opravdu budete? Pozdější vývoj událostí ukázal, jak dalece se Izrael mýlil. Prokázal příliš malou schopnost poslušnosti. Pán Bůh ho musí nazývat lidem tvrdé šíje (2M 33,3). Člověčina uprostřed Božího lidu. Lidé mají pocit, že život podle Zákona pro ně není žádným zvláštním problémem. Mnozí se cítí být před Pánem Bohem nevinní. Kdo ale má za to, že dostál všem Božím požadavkům, velice se mýlí. Apoštol Jan nás ve svém prvním dopise velmi vážně upozorňuje: Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. (1J 1,8.) Slyšme dobře, apoštol tady nemluví o oklamání sousedů, manželky či přátel. Klameme sami sebe. Kdo se domnívá, že nezhřešil, ztrácí soudnost a nedokáže se na sebe dívat pravdivým pohledem. Možná bychom chtěli být tolerantní a řekli bychom, že na takovém výroku nakonec může být trochu pravdy, vždyť jsou na světě i dobří lidé. Ale apoštol tady nezmiňuje ani zblo pravdy. A co víc, dotahuje svůj pohled k ještě závažnějšímu konci: Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. (1J 1,10.) To je velmi vážné slovo. Kdo říká, že není hříšník, dělá z Pána Boha lháře. Ale Pán Bůh není lhářem, naopak, on je jediný, kdo je skutečně pravdivý. Pravdivý už svou samotnou existencí. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy (Ř 3,22b-33.), píše apoštol Pavel. Poznali jste to už i na sobě? Prožili jste, jak záludně se hřích dostává do lidského
života? Já jsem to poznal. Vím z vlastní zkušenosti, že nejsem schopen naplnit všechna Boží přikázání. Nemohu slíbit, že budu dělat všechno, o čem Hospodin mluvil. Nejsem toho prostě schopen. Tím vice jsem Pánu Bohu vděčný za jeho milost, která moji neschopnost akceptuje a proměňuje. Za milost ospravedlňující Kristovy krve, která mne očišťuje od každého hříchu. (1J 1,7.) To je základ, na kterém stojí můj život. Pro současnost i pro věčnost.