V mundúru. Evangelický měsíčník ročník 85/2009 86/2010 cena 25 Kč roční předpatné předplatné 290 Kč

28 Evangelický měsíčník ročník 85/2009 86/2010 cena 25 Kč roční předpatné předplatné 290 Kč V mundúru Moji předchůdci byli všichni katolíci. Já jsem byl první evangelík. To ale nehrálo velkou roli. Byl jsem zde prostě za Církev. Moje poslání bylo poskytovat duchovní podporu všem vojákům bez rozdílu ať už byli věřící, či nevěřící. Při nedělních bohoslužbách jsem vysluhoval večeři Páně každému, kdo vyznal víru v Ježíše Krista. Byl jsem tam prostě za církev, Václav Hurt 7 Půl roku na misi v Bosně Rozhovor s manželkou vojenského kaplana S vězeňským kaplanem o ženách a nejen o nich Diakonie: vody opadly, ale pomoc neskončila 7 9 12 36

Bohoslužby v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou

ÚVODNÍK 3 Uniformy D. Ženatá AKTUÁLNĚ 4 Sloučení reformovaných v Grand Rapids P. Buzková, P. Ruml BIBLICKÁ ÚVAHA 5 Láska bez pokrytectví J. Ježdík TÉMA 7 Byl jsem tam prostě za církev V. Hurt 9 Zajímá mě, čím muž žije Rozhovor s Pavlínou Lukášovou T. Pavelka 11 Čtyři světy pod jednou střechou R. Špačková 12 Být jim nablízku P. Hanych 17 Otázka na tělo Jak vás změnila kaplanská služba? NÁSTĚNKA 18 Slovo Synodní rady ČCE k situaci na Kubě P. Kašpar CÍRKEV ŽIJE 23 Obyčejný nápad P. Queisnerová 24 Zpívající seniorát H. Benešová 25 Obnovení činnosti kazatelské stanice v Benešově nad Ploučnicí P. Čapek 26 Všechno, co by měl farář vědět od laiků, ale ostýchali se mu to říci R. Mazur 28 Za šťastné dětství dětí, které nikdo nechce V. Rousová EKUMENA ŽIJE 29 Wycliffovci M. + Š. Zoubkovi 30 Leccos D. Ženatá 31 Dveře kostela dokořán C. Šimonovská 33 Stromy a my J. Nečas GRATIAS AGIMUS 34 Večerní nešpory L. Moravetz DIAKONIE 36 Vody opadly, ale povodňová pomoc neskončila ph 37 Zlatá mediale ze Speciální olympiády 2010 SLOVO 39 Duch je rodu ženského J. Hoblík 40 Matky po e-mailu L. Ridzoňová 41 Pravopisné neposlušnosti Š. Grauová ÚVODNÍK Uniformy Za vlády komunistů, kdy byly všechny uniformované složky pod silnou ideologickou masáží, slýchalo nejedno evangelické děvče od svých rodičů: Nebudeme ti mluvit do výběru životního partnera, jen si neber policajta nebo vojáka z povolání. Uniforma byla hodna opovžení, šel z ní strach. Mnoho farářů, ostatních věřících, synů domnělých kulaků a továrníků a jiných tzv. třídních nepřátel si v padesátých letech odkroutilo vojnu u neblaze proslulých pomocných technických praporů (PTP), které si nezadaly s kriminálem. V 70. a 80. letech už vojna nebyla tak krutá, ale stále ideologicky znásilňovala. Povinnost jít na dva roky na vojnu, pro vystudované bohoslovce často již od rodiny a někam daleko, byla ponižující a těžká. Nedůvěra k uniformám byla hluboko pod kůží. Můžeme mít k uniformě i přejný vztah? Určitě ano. Dnešní policie nám sděluje, že pomáhá a chrání. Po dvaceti letech v demokracii a svobodě se opravdu mnoho změnilo. My pamìtníci si troufáme mít důvěru ke strážcům pořádku. A mladá generace ji už bez předsudků má. Dnešní profesionální armáda je důvěryhodná a obdivuhodná. Je platnou součástí NATO, plní úkoly v zahraničních misích, kde jde o život. Pomáhá při živelních katastrofách. Své místo zde mají vojenští kaplani, kteří pomáhají v duchovních otázkách bez rozdílu všem. Katolík, protestant, pravoslavný, žid či nevěřící všichni touží po rozhovoru, podpoře a doprovodu, když je jim zle. Vězeňští kaplani sice uniformu nenosí, ale pohybují se v prostředí, kde je uniforem kolem víc než dost. Šedých tepláků vězňů i uniforem vězeňské stráže. Práce vojenských i vězeňských kaplanů je ukázkou ekumeny v praxi. Panují zde otevřenější, korektnější a přátelštější vztahy než v církvích samotných. Z toho je vidět, že když jde do tuhého, domluva napříč konfesemi je možná. Když pomyslím na některé nevyřešené otázky mezi jednotlivými církvemi, napadá mě poněkud divoká myšlenka: Že bychom poslali církevní špičky na pár měsíců do Afghánistánu, Bosny, nebo dokonce do vězení? Pěkné čtení! Daniela Ženatá

AKTUÁLNĚ Sloučení reformovaných v Grand Rapids Kjednacím stolům zasedli 18. června delegáti zastupující členské církve Světového reformovaného svazu (WARC) a Reformované ekumenické rady (REC), aby hned v prvních hodinách jednání odhlasovali zrušení obou uskupení. Zanedlouho pak jednomyslně schválili vznik nové organizace, Světového společenství reformovaných církví (World Communion of Reformed Churches WCRC). Brzy poté byla přijata nová ústava společenství, které nyní zahrnuje osmdesát milionů křesťanů z více než stovky zemí světa. Dalším úkolem delegátů bylo definovat základní orientaci společenství v následujících sedmi letech. Intenzivně proto pracovali v jednotlivých sekcích a výborech. Součástí jednání byla otázka, jak dále nakládat s tzv. Vyznáním z Akkry (Accra Confession). Vzhledem dlouholetému zájmu mnoha lidí z ČCE o tuto problematiku a také proto, že jsme si byli vědomi převládající levicové orientace účastníků shromáždění, dala si naše delegace za cíl prosadit do některého z oficiálních dokumentů kritiku porušování lidských práv na Kubě. To se podařilo v kompromisní podobě výzvy členským církvím k modlitbám za kubánské vězně svědomí. Vedle diskusí a rozhovorů měli všichni účastníci shromáždění příležitost společně oslavovat Pána církve. Večerní bohoslužby, které každý den připravovali lidé z jiného kontinentu, nám ukázaly nesmírnou rozmanitost liturgických přístupů na různých místech planety. Obohacením konference byla také významná účast původních obyvatel Ameriky. Pavlína Buzková a Pavel Ruml

BIBLICKÁ ÚVAHA Láska bez pokrytectví Člověk se nemůže vykroutit z lásky k sobě samému (Ř 12,1 13) Dary milosti odpovídají přirozenosti křesťanů, zároveň ji přesahují. Duch svatý je používá, aby mu sloužily: sociální angažmá se mocí Ducha svatého stává darem milosrdenství, schopnost vykládat pravdu stává se působením Ducha svatého darem vyučování. I tvému daru milosti odpovídá osobní založení, které Duch svatý očišťuje, rozvíjí a bere do služby. Dary milosti nevznikají samy od sebe a nejsou výsledkem lidského úsilí: Pavel tě pobízí, aby ses Bohu daroval jako živý dar, a potom hovoří o darech Ducha. Dary Ducha jsou rozličné jako lidé. I naše povolání se může stát darem milosti, když je vykonáváme jako službu. Dary přiděluje Bůh každému zvlášť. Mají se navzájem podporovat jako údy jednoho těla. Boží plány s tvým životem poznáš podle nadání, které ti Bůh dal. Chce tě svým Duchem uschopnit, aby ses službou druhým realizoval. Služba a seberealizace se někdy považují za neslučitelné. Ježíš sám řekl: Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej (L 17,33). Když se v síle Ducha svatého rozdáváš ve službě druhým, potvrdí Bůh hodnotu tvé osoby nečekaně: učiní z tebe svého spolupracovníka; přijme do služby tvou osobu, tvé nadání, tvůj hlas, tvůj usměv, tvé slzy, tvé ruce. Použije tě k posílení víry jiných lidí, abys jim dodával útěchu. To je nejvyšší forma tvé seberealizace. Přines sám sebe Bohu za živou oběť a dovol mu, aby z tebe učinil dar pro druhé. Darem Božím pro své bližní jsi již ty sám jako osoba. Bůh od tebe též očekává, že své nadání poznáš, přijmeš a v oddanosti k němu dovolíš jeho očištění. Co umím dělat dobře, kde mne potřebují, jaké nadání mi Bůh dal? Takto do sebe pohledět ať patří mezi důležité okamžiky tvého života. Mnozí křesťané vypočítávají své chyby a nedostatky, ale bylo by jim trapné, kdyby se jich někdo ptal na jejich dobré stránky a na jejich nadání. Podobenstvím o hřivnách nás však Ježíš napomíná, abychom je neskrývali, nýbrž je vděčně od Boha přijímali jako jeho dary. Láska nechť je bez přetvářky. To je výzva skrývající tajemství lásky. Pokusme se je odhalit. Láska bez pokrytectví je upřímná láska. Upřímná láska je láska z upřímného, čistého srdce. Láska je šťávou srdce. Opakem je láska pokrytecká, která koná dobro, aniž by milovala, a staví na odiv něco, co nemá oporu v srdci. Křesťane, zakořeň a kotvi v lásce, tj. láska ať je kořenem a základem všeho. Tento základ položil sám Bůh: Miluj bližního svého jako sám sebe (Mt 22,39). Pevnějším pilířem lásku zajistit nemohl. Protože z lásky k Bohu se člověk může vykroutit, ale z lásky k sobě samému ne. Člověk ví, co obnáší milovat sám sebe. Toto zrcadlo má neustále nastaveno před očima. Milovat upřímně znamená milovat do takové hloubky, kde už člověk lhát nemůže, protože stojí sám před sebou. Před zrcadlem, před očima Boha. Tím bližní vstupuje do mé vlastní osoby, přestože jsem sám před Bohem a se sebou samým. To je důstojnost, jakou druhému můžeme přiznat, ušlechtilost, k níž jsme uschopněni Boží láskou. Upřímná láska je odleskem Boží lásky na zemi. Bůh nás totiž nosí v srdci. Prokázal nám dobro, protože nám je přál. Když milujeme z čistého srdce, miluje naším prostřednictvím také Bůh, přítomný v nás svým Duchem, a láska Boží tak prochází skrze nás. Druhého milujeme nejen proto, že ho miluje Bůh, ale z důvodu, že darem Ducha nám Bůh vložil do srdce svou vlastní lásku k člověku. Bůh ti dal schopnosti a chtěl, abys je rozvíjel. Přijmeš-li je jako jeho dary a nasadíš se pro jeho království, má z tebe radost. A tato radost Boží je potvrzením tvé vlastní hodnoty, takže se stále hlouběji učíš mít rád sám sebe. Tato sebeláska totiž vůbec není samozřejmá. Pane, dej, abych měl účast na tvé radosti ze mne. Jiří Ježdík

TÉMA foto Ministerstvo obrany České republiky

PŮL ROKU V BOSNĚ Byl jsem tam prostě za církev Vzpomínky na misi Václav Hurt (1957) je farářem v Mladé Boleslavi. Jako vojenský kaplan se účastnil mise SFOR ve válkou zničené Bosně. Byl zpovědníkem i rádcem, jeho posláním bylo poskytovat duchovní podporu všem vojákům bez rozdílu ať už byli věřící, či nevěřící. V říjnu tomu bude jedenáct let, co jsem stál společně s ostatními vojáky praporu AČR na letišti v Českých Budějovicích. Čekali jsme, až nás TU 154 dopraví do Bosny. Foukal studený vítr, a tak jsem byl docela rád, že jsem měl teplou čepici, kterou mi při loučení dal můj presbyter Ivan. Vybavila se mi scéna z muzikálu Hair, vníž jeden z hlavních hrdinů odlétá do Vietnamu, kde nakonec padne. Cítil jsem napětí a svíral se mi žaludek. Jak to všechno bude? A vrátím se vůbec zpět? Letadlem jsem letěl poprvé v životě. Po hodině letu jsme přistáli v Záhøebu. Na základnu v Donji Ljubii v severní Bosně jsme pak jeli autobusem více než tři hodiny. Cestou jsme zastavili na čurání u starého nádraží. Nemohli jsme jít ale stranou, do křoví, museli jsme čurat přímo na nádraží; všude kolem byly totiž pásky s nápisem mine. Přejeli jsme řeku Unu, a byli jsme v Bosně. Cestou jsme viděli hodně pobořených domů. To byly nejnápadnější pozůstatky války, která skončila koncem roku 1995. Naše základna byla nedaleko Priedoru. A právě na okraji tohoto města bylo jednu noc za pomoci protitankových min vyhozeno do povětří téměř tři tisíce domů. Udělali to bosenští Srbové bosenským muslimům. Proč? Proto, aby se sem už nemohli vrátit. Vybavila se mi vzpomínka na zničené německé vesnice v Sudetech. Motiv byl stejný. Tahle země je naše! Už se nikdy nevracejte! Válka v Bosně skončila koncem roku 1995 uzavřením daytonských dohod. Bylo to především dílo diplomacie USA (M. Albrightové). Předchozí pokusy OSN byly neúspěšné a vedly mimo jiné pod záštitou mise UNPROFOR k hrůznému masakru osmi tisíc muslimů v Srebrenici. Vojenské mise OSN zpravidla za mnoho nestojí. Dohody z Dayto- nu dostalo za úkol prosadit NATO a mělo k tomu velmi silný mandát. Do země velké zhruba jako Morava najelo padesát tisíc aliančních vojáků IFOR a touto silou mír v Bosně a Hercegovině udrželi. Armáda ČR se na misi podílela od roku 1996. Když jsem do Bosny přijel já, jmenovala se už mise SFOR (stabilizující síly). Češi zde měli jeden mechanizovaný prapor asi pěti set mužů, ale i žen, vrtulníkový roj (dva stroje) ve Velké Kladuši a dvě nákladní letadla, zvaná Andula, v Trogiru. Prapor byl umístěn na dvou větších základnách v Donji Ljubiji nedaleko srbského Priedoru, kde bylo velení a s ním i já, a v muslimské Bosanské Krupě nedaleko Bihače. Na třech kopcích jsme měli menší jednotky spojařů a v Priedoru a v Sanském Mostě skupiny pro kontakt s veřejností. Naši vojáci neměli vycházky a základnu mohli opustit, jen když plnili služební povinnosti. Český vojenský kontingent patřil společně s Kanaďany, Nizozemci a Brity do britské divize, jejíž velení bylo v Banja Luce. Počet vojáků se během mise postupně snižoval v roce 2000 jich v celé Bosně už bylo asi jen pětadvacet tisíc. Říkali mi: Padre, u vás víme, že to, co vám řekneme, nesmíte nikomu povědět. Ale psycholog nám to třeba napíše do nějakého hodnocení a budeme s tím mít v práci problémy. Hlavním úkolem vojáků SFOR bylo prosadit daytonské dohody, konkrétně tedy mír, návrat uprchlíků, svobodné volby... To se realizovalo prostřednictvím patrol vojáci objížděli svůj úsek odpovědnosti a od místních lidí sbírali informace o situaci, demonstrovali vojenskou sílu, chránili ty, kteří se po letech vraceli do zničených či zabraných domovů, èi kontrolovali povolený počet vojáků a zbraní v místních kasárnách. Za celého půl roku, co jsme v Bosně působili, nedošlo k žádnému vážnějšímu incidentu. Kaplan byl na české základně v Donji Ljubii už od roku 1996. Moji předchůdci byli všich-

ni katolíci. Já jsem byl první evangelík. To ale nehrálo velkou roli. Byl jsem zde prostě za církev. Mým posláním bylo poskytovat duchovní podporu všem vojákům bez rozdílu ať už byli věřící, či nevěřící. Při nedělních bohoslužbách jsem vysluhoval večeři Páně každému, kdo vyznal víru v Ježíše Krista. Duchovní služba v Armádě ČR (od roku 1993) je velmi ekumenická. A také díky tomu jsme jako kaplani byli v armádě dobře přijímáni. Někteří vojáci chodili radši za psychologem, někteří za kaplanem. Říkali mi: Padre, u vás víme, že to, co vám řekneme, nesmíte nikomu povědět. Ale psycholog nám to třeba napíše do nějakého hodnocení a budeme s tím mít v práci problémy. Chodili za mnou většinou s osobními starostmi: manželka, děti, stesk po domově a konflikty s nadřízenými. Postavení kaplana v české armádě je dobře promyšleno. Je podřízen pouze veliteli dané jednotky. Se svým velitelem podplukovníkem Kvetonem jsem vycházel dobře. Naše vztahy byly přátelské, jeho rozkazy jsem ale respektoval. Před válkou žili v Sanském Mostě muslimové i Srbové. Během válečného konfliktu byli Srbové vyhnáni. Na Boží hod vánoční jsem se zde účastnil prvních poválečných pravoslavných bohoslužeb. Pozval mne na ně britský kaplan z Kamengradu. Britové zajišťovali při shromáždění bezpečnost. Bohoslužby vedl episkop Chrysostom ze Šipova a měl pěkné kázání o smíření. Nebylo ho ale příliš slyšet. Kostel měl totiž vytlučená okna, a tak ho pøehlušil hlas muezzina, který z amplionu na

mešitě volal k modlitbě. Ten den byl totiž také konec ramadánu svátek bajrám. Po bohoslužbách Srbové odjeli. Zůstat v Sanském Mostě ještě neměli odvahu. Dominantou Sanského Mostu je velká mešita s dvěma minarety. Je to krásná moderní stavba, která byla postavena za peníze ze Saúdské Arábie. Písničkářka Eva Henychová, která přijela zazpívat českým vojákům, se velmi chtěla podívat dovnitř. Při vstupu do mešity je samozřejmě třeba zout si boty a ženy si musí také zakrýt vlasy. Ona ale neměla šátek. Nakonec to vyřešila tak, že si na hlavu dala igelitovou tašku. Vypadala sice dost komicky, ale do mešity ji se mnou nakonec pustili. Vnitřní prostor byl prostý a nádherný. Po celé ploše zelený koberec a v popředí kazatelna. Cítil jsem se skoro jak v evangelickém kostele. Služba v misi se vojákům započítává v dvojnásobné délce. A je to opodstatněné. Čas tady utíká velmi pomalu. Především se stýská po ženách a po dětech. Jako vojáci jsme spolu byli od rána do večera. Takže vznikla silná přátelská pouta. Také jsme cítili, že tu jsme kvůli něčemu velmi důležitému drželi jsme přece mír. Ten půlrok na Balkáně byl pro mne tím nejlepším, co jsem v české armádě zažil. Václav Hurt ROZHOVOR s farářkou Pavlínou Lukášovou, ženou vojenského kaplana Zajímá mě, čím muž žije Jaké to je, když se po letech manželství najednou muž dá na vojnu? Je to jiné, zvláště když před tím dělá faráře a pracuje především doma. Vzpomínám si, že první rok byl hodně intenzivní hned první tři měsíce v armádě Roman absolvoval jako první kaplan výcvik ve Vyškově. Když přijížděl na víkend domů, sobotní dopoledne trávil v lékárně, kde nakupoval přípravky, aby přežil další týden. Myslím, že to pro něj byla obrovská výzva, chtěl se s tím poprat a ukázat ostatním vojákům, že kaplan je i dobrý voják a vydrží co oni. Samozřejmě změn bylo a je pořád hodně, ale už jsme si doma tak trochu zvykli. Nejviditelnější změna asi byla v tom, že se mu změnil celý šatník a změnila se mu i fyzická kondice, což není špatné. Měla jsi strach, když odjel na misi? Pocity byly smíšené, strach jsem asi neměla, protože Roman si mohl svou první misi zvolit, a to, že volil Kosovo a ne Afghánistán, bylo vesměs pro náš klid. Před odjezdem mi řekl, že Kosovo je bezpečnější než jízda po D1, kde je za víkend

více mrtvých než za všechny české mise v Kosovu dohromady. Spíše jsem měla obavy o sebe. Vůbec jsem nevěděla, jak to tady s našimi třemi dětmi zvládnu, měla jsem během té doby dodělat fakultu, nastoupit na vikariát. Bála jsem se, že se tady něco pokazí, a já nebudu vědět, jak to vyřešit. Šlo mi toho hlavou opravdu hodně. Taky jsem samozřejmě mìla starost, jestli nás ta doba a dálka moc neodcizí, jak to zvládnou děti, a podobně. Dnes už vím, že to je pro každého vojáka velký zásah do rodiny. Není to mise na půl roku, ale nejméně na celý rok. Ve stresu jsme byli už dlouho před odjezdem, protože vojáci se na misi před odjezdem intenzivně připravují a myšlenkami jsou pryč už dávno předtím. Pak armáda v polovině lhùty bez ohledu na kohokoliv misi klidně prodlouží o měsíc, a to je další nepříjemná věc. Pak se vysněný partner vrátí, a je nějaký jiný, takže mu nikdo nerozumí a on nerozumí nám; navíc pořád všechno hledá a nemá skoro žádné volno, a nemůže si vybrat ani dovolenou. To pak taky trvá, než se to vrátí do těch správných kolejí. Takže obavy jsou, byly a budou, ale víra zůstane! Muž je skoro ve válce, kterou lidé kolem nežijí, možná o ní ani nevědí. Jaké to je? Tak předně v Kosovu se už neválčí, je to mírová mise, naši vojáci tam pomáhali udržovat pořádek, protože po válce samozřejmě nic nefungovalo. Dnes je situace stabilizovaná a mise bude končit, nicméně je to Balkán, lidé mají mezi sebou pořád dost zbraní, proto opatrnost musí být. Každopádně je to jiný svět, než na jaký jsme zvyklí my tady doma. Co se týče médií, jsem opravdu zklamaná. Samozřejmě se o zahraničních misích většinou dozvídáme, jen když se přihodí nějaký problém. Během manželovy mise v Kosovu se problémy vyskytly tuším dva, byly nám médii zprostředkovány zkresleně. Byla jsem skutečně překvapená, jak senzacechtivost převálcuje skutečnost a pravdu. Nejhorší asi na tom je, že se člověk proti tomu nemůže bránit a že snad pravda, to, jak to skutečně bylo, vlastně ani nikoho nezajímá. Sblíží se žena vojenského kaplana nějak s prostředím armády? Když má zájem, tak ano sami kaplani na své výjezdní zasedání jednou do roka přizvou i manželky ženatých kolegů, aby se vzájemně poznali. Potom jsou i jiné příležitosti, většinou slavnostní, jako např. bohoslužby vyslání, různá výročí, předávání medailí apod. A já když mohu, tak se ráda zúčastním, protože mě zajímá, čím můj muž vlastně žije. A to jistě každého napadne: Co na to všechno děti? Děti se samozřejmě přizpůsobily, protože jsou poměrně malé (čtyři, šest a deset let). Myslím si, že jsou hrdé na to, že mají tatínka vojenského kaplana. Náročnější to bylo, když byl v misi, a po návratu to zase říkaly, že to bylo lepší, když byl farář, protože byl doma. A taky jim bylo hodně smutno. Na závěr: Jak se teď díváš na profesi vojáka, na armádu vůbec a tu naši zvláště? V jistém směru se mi pohled změnil, dříve jsem o tom moc nevěděla a upřímně mě to ani moc nezajímalo, možná jsem byla spíše kritická. Teď se na některé věci dívám jinak, v armádě jsou zkrátka muži a ženy, kteří mají své osobní příběhy a mají tuto zvláštní a náročnou profesi, v níž lecos funguje trochu jinak například se tam věci řídí rozkazem. Naši armádu moc nehodnotím, protože tolik toho o ní opravdu nevím. Více si všímám, jak ji hodnotí druzí lidé, a zdá se mi, že o tom také moc nevědí. Ptal se Tomáš Pavelka 10

Čtyři světy pod jednou střechou Domov sv. Karla Boromejského v Řepích Budovy věznice vždycky vzbuzovaly v lidech zvláštní strach. O světě, který se nachází za vysokými, betonovými a jinak zabezpečenými ploty, běžný člověk moc neví. Z literatury možná máme nějaké představy o temných kobkách typu pařížské Bastily. Z amerických filmů zase známe dlouhé chodby lemované železnými dveřmi, za kterými na jednoduchých postelích leží chlapi v mundúrech a s cigaretou v puse přemýšlejí o životě venku. Občas nás média informují o přeplněných českých věznicích a nedostatku financí na jejich provoz. Do života odsouzených lidí nám trochu umožňují nahlédnout vězeňští kaplani, kteří již několik let v našich věznicích slouží. Ojedinělý projekt s názvem Čtyři světy pod jednou střechou vytvořily sestry boromejky v pražských Řepích v Domově sv. Karla Boromejského. Ve čtvercové budově z 19. století vedle sebe žijí řeholní sestry, staří a nemocní lidé, odsouzené ženy a civilní zaměstnanci. Tyto čtyři světy se zde setkávají, aby spolu vytvářely prostředí vzájemné služby a spolupráce. Odsouzené ženy, které spadají pod Vazební věznici v Ruzyni, v domově bydlí a pracují většinou při úklidu, na zahradě, v prádelně a v kuchyni. Mají také možnost se rekvalifikovat v sanitářském kurzu svaté Zdislavy a ošetřovat staré a nemocné lidi v Domově. Ženy jsou pro řepský Domov vybírány na základě psychologických testů, také se přihlíží k osobnosti odsouzené a charakteru trestné činnosti. Odsouzené ženy se v Domově setkávají s duchovními hodnotami i světem řeholních sester, mohou se účastnit tamních kulturních akcí, např. koncertů. Při ošetřování nemocných mají příležitost zamýšlet se nad otázkami nemoci, bezmoci, stáří a umírání. Navíc se tyto ženy v Domově setkávají s reálným světem, učí se osvojovat si nové pracovní návyky, přijímat dobré vztahy a darovanou důvěru spolupracovníků. O tom, že u některých žen dojde ke změně postojů, není pochyb. Po ukončení výkonu trestu mnohé začaly pracovat v nemocnicích nebo v sociální péči. Od začátku existence řepského Domova roku 1865 zde žily sestry boromejky a odsouzené ženy, kterým se říkalo trestanky, dohromady. Jejich pracovní náplň byla podobná té dnešní, vytvářely zázemí pro nemocnici Pod Petřínem, která také patří kongregaci milosrdných sester sv. Karla Boromejského. A jednou z historických zajímavostí řepské věznice je fakt, že zde pod jménem Antoním Müller dožil jako zahradník známý vězeň ze Špilberka Václav Babinský. Romana Špačková 11

Být jim nablízku S vězeňským kaplanem Miroslavem Čejkou o ženách, a nejen o nich Miroslav Čejka (1951), v církvi znám častěji pod svou letitou přezdívkou Bob Hašlerka, vystudoval Komenského bohosloveckou fakultu (dnes ETF UK) a je evangelickým farářem v Hlinsku. Kromě toho se aktivně pohybuje v duchovenské službě ve vězeňství. Od roku 1990 působil jako dobrovolník v pardubické věznici. V roce 1998 se stal jedním z prvních profesionálních kaplanů. Dnes jako vězeňský kaplan pracuje na poloviční úvazek v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou. Zároveň je od počátku členem výkonného výboru sdružení Vězeňská duchovenská péče. S manželkou Naďou, rovněž farářkou, mají dvě již dospělé děti a jednoho zetě, jenž kladl následující otázky. Proč sis vlastně vybral ženy, tuto specifickou skupinu odsouzených? Ono to vlastně vzniklo náhodou, stejně jako má práce ve vězení. Když se po revoluci uvolnily poměry, začali někteří duchovní spontánně chodit do věznic. Protože se záhy ukázalo, že se spontaneitou si nevystačí, svolala Ekumenická rada církví na toto téma setkání. Náš senior mě tam tenkrát vyslal, abych o tom alespoň podal zprávu. Až později jsem zjistil, že jsem byl na základě vyplněné prezenční listiny přidělen k práci ve věznici v Pardubicích, což byla věznice pro ženy už od dob Rakouska-Uherska. Tak jsem se dostal k ženám a už jsem u nich zůstal, ač jsem si původně myslel, že mezi ženami mají pracovat zase jen ženy. Když se asi před deseti lety ženy z pardubické věznice přestěhovaly do nově otevřené věznice ve Světlé nad Sázavou, odešel jsem tam za nimi a jsem tam dodnes. O ženách za mřížemi se ve společnosti příliš nemluví, snad kromě kauzy paní Brožové- -Polednové, která shodou okolností sedí právě ve Světlé. Kolik je vlastně u nás ženských věznic? A kolik je vězněných žen v poměru k mužům? Všech vězněných osob, odsouzených i obviněných, je u nás asi dvaadvacet tisíc, z čehož žen je jen asi třináct set, z toho asi dvě stě ve vazbě 12

a jedenáct set ve výkonu trestu. Ovšem je určitým trendem, nejen u nás, že počet žen ve výkonu trestu se zvyšuje. Je to dáno novými možnostmi trestné činnosti a vůbec emancipací žen ve společnosti. U nás ve Světlé jich je na sedm stovek. To je také jediná typicky ženská věznice u nás. Vedle toho je ještě velké oddělení ve věznici v Opavě, kde jich je asi dvě stě padesát. A asi padesát žen je v Praze-Řepích, což je zvláštní oddělení ruzyňské věznice. Kromě toho je řada žen v menším počtu po nejrůznějších jiných věznicích. Všechny tyto informace i mnohé jiné jsou běžně dostupné a stále aktualizované na internetu. Jak vypadá tvůj běžný pracovní den ve věznici? Je to několik okruhů práce. Část strávím v kanceláři různou administrativní činností, přípravou na to, za kým půjdu a s čím, nebo také koordinací další duchovní činnosti ve věznici ve Světlé působí v současnosti ještě další duchovní ze čtyř církví a Armáda spásy. Druhou část mého dne tvoøí hovory se zaměstnanci věznice. Ať se to týká záležitostí okolo odsouzených, vztahů mezi zaměstnanci, nebo dokonce přímo života zaměstnanců. Třetí částí je potom moje práce s odsouzenými. Povídám si s nimi, někdy cíleně navazuji na předchozí hovor, někdy mluvím s novou zájemkyní. Vždy zajdu na nástupní oddělení, vždy se chci také rozloučit a alespoň krátce pohovořit se všemi, které mají výstup. Někdy jsou to rozhovory individuální, někdy ve skupině, zkrátka pohybuji se mezi lidmi mezi zaměstnanci i mezi odsouzenými. Vnímám sebe sama jako faráře pro celou věznici, nejen pro odsouzené, a už vůbec ne jenom pro ty, kteří mají výslovný zájem o nějaká duchovní témata. Vedle toho pracuji ve výkonném výboru Vězeňské duchovenské péče, tam mám mimo jiné na starosti kontakt s těmi, kteří jsou pověřeni koordinací duchovenské péče v jednotlivých věznicích. Každá věznice má svého koordinátora a já mám na starosti jakousi koordinaci těchto koordinátorů a podobnì. Ale tyto vìci většinou dělám z domova. Jako kaplan máš možná výhodu, že jsi v jakési neutrální roli. Nepatříš mezi odsouzené nebo jejich blízké, a nejsi ani součástí aparátu věznice, nemáš k nim nějakou represivní nebo výchovnou povinnost. Vnímáš nějak tuto roli? Vnímám ji velmi zřetelně a jsem za ni vděčný. A nejen ve vztahu k odsouzeným, ale i k zaměstnancům. Duchovní ve věznici je jakási třetí strana. Je to paradox: on do toho systému začleněn je, a přitom vlastně tak zcela není. To je také důvod, proč se bráním tendencím duchovenskou činnost co nejvíc vtáhnout do různých programů zacházení s odsouzenými, aby se tak tato služba stala jakoby nedílnou nebo povinnou součástí péče o vězně. Protože současný stav vytváří 13

zcela jiný prostor pro důvěru, se kterou mě lidi přijímají. A zase to platí jak pro odsouzené, tak pro zaměstnance. A jak tedy zaměstnanci přijímají osobu kaplana? Slovo církev většinové české společnosti zrovna nevoní. Jak v roli faráře obstojíš před svými kolegy ve věznici? To by ses musel zeptat spíše jich. Pokud mohu mluvit za sebe a za svou věznici, mám z toho, jaký ke mně má naprostá většina zaměstnanců vztah, velmi dobrý pocit. Samozřejmě v tom hraje roli i to, že tam nejsem jenom taková návštěva na chvilku zvenku. Do věznice chodím už přes dvacet let, a i v té Světlé už jsem pro ně starý známý. Nyní mě berou, alespoň doufám, jako partnera. Chce to ale čas a trpělivost. Obecná nálada ve společnosti církvím skutečně nepřeje. Ale není to negativní zaměření vůči víře, nebo dokonce vůči Pánu Bohu! Když se někdo pustí do nadávání na církev a uvědomí si, že vlastně mluví přede mnou, tak řekne: to jsem nemyslel na tebe, ty jsi něco jiného. Ale obecně se tyto vztahy ve všech věznicích zlepšují a je to jednoznačně dáno vzájemným poznáváním. Také ovšem tím, že ta druhá strana vidí, jak se mění náš přístup. Jak ztrácíme svou duchovní pýchu a pocity, které byly velmi časté na začátku, totiž jak to my všechno umíme a těm bachařům ukážeme, jak se má ta převýchova dělat. Dá se vyjádřit, kolik odsouzených s tebou přijde do styku, s kolika pracuješ, kolik jich využije tvých služeb? Já si v tom záměrně žádnou přesnou statistiku nevedu. Lze říct, že přijdu do styku téměř s každou odsouzenou, když ne jinak, tak při jejím propuštění. Pětadevadesát ze sta má o tenhle rozhovor zájem a mnohé se na to už dopředu těší, protože je to pro ně jakýmsi potvrzením toho, že opravdu odejdou. Samozřejmě je při všech rozhovorech otázkou, kdy je to skutečný zájem o věci, ne třeba hned duchovní, ale důležité a podstatné, a kdy je to třeba jenom způsob, jak si zkrátit čas nebo narušit stereotyp vězeňského prostředí. V opakovaném kontaktu jsem průběžně asi se stovkou odsouzených. Ale k nějakému kontaktu dochází skutečně skoro se všemi, se kterými se tam potkám. Jak je to s následnou péčí, tedy se situací, kdy se odsouzení nebo odsouzené po výkonu trestu vracejí do běžného života? Věznice se samozřejmě snaží člověku pomoci v tom, aby mu vyřídila dokumenty, kontakty v místě bydliště, azylová zařízení atd. Ale platí, že zájem a snahu musí projevit člověk sám. Situace po propuštění je pro vězeòkyně skutečně velmi těžká, hlavně v tom, do jaké společnosti se propuštěná zařadí. Můžeme to vidět přece i ve sborech: Přáli bychom si, aby do našich sborů přicházeli lidé vzdělaní, ušlechtilí, někdy i bohatí. Máme ovšem zájem o nějaké provinilce, bezdomovce, alkoholiky nebo drogově závislé? Takže ty lidi přijme nakonec společnost jim podobná. A to je také jeden z důvodů, proč se rychle vracejí zpátky. Ti lidé mají zpravidla zpřetrhané vztahy, nemají práci ani bydlení. Mám výhodu, že mohu být v kontaktu i s jejich rodinami, a někdy se ty vztahy podaří trochu zlepšit. Máš přehled o odsouzených i po jejich propuštění? Propuštěné přímo nesleduji, ale o některých mám zprávy. S několika jsem ve styku po řadu let, to jsou zpravidla ty, které se v životě chytly. Vždy mě potěší, když potkám třeba v Praze na ulici ženu a ona se ke mně hlásí, ač já bych ji takhle v civilu nepoznal. Někdy mne pak představí i svým nejbližším, to je vzácné a krásné. S větším poètem se naopak setkávám, když se už jako staré známé do vězení vracejí, některé i opakovaně. To je naopak velmi smutné. 14

V souvislosti s odnětím svobody se hovoří o trestu, nápravě, výstraze ostatním Jaká je funkce trestu, v čem je podle tebe smysl odsouzení? Je tam určitě funkce odplaty, někdy i jakési pomsty. Tomu já přisuzuji nejmenší váhu, byť ve vnímání naší společnosti má tahle funkce převahu. Pak má samozřejmě trest význam odstrašující. Ten asi obecně dominuje i v našem právním řádu. Ten odstrašující prvek bych však viděl spíš v bezprostřednosti, důslednosti a vymahatelnosti trestů než v jejich výši. Pak by samozřejmě trest měl mít roli nápravnou či výchovnou. To však naráží na zoufalý nepoměr: na jednu stranu I v souvislosti s přeplněností věznic se poslední dobou mluví o zavedení alternativního trestu takzvaného domácího vězení. Považuji to za nápad naprosto vynikající. Veliká část odsouzených je ve výkonu trestu krátce, třeba několik měsíců či jen týdnů. Je to však doba dostatečně dlouhá na to, aby dovedla zpřetrhat všemožné vazby, které ten člověk má v rodině, v zaměstnání. Navíc trestem je postižen nejen ten, kdo něco provede, ale i jeho okolí, rodina, děti. V tom všem může institut domácího vězení pomoci. Navíc zabrání tomu, aby se člověk ve vězení setkal s dalšími negativními vlivy. Dalším důvodem pro je to, že by se tak opravdu ulehčilo přeplněným věznicím, což přeplněnost věznic, na druhou stranu velký nedostatek zaměstnanců. I když jsou tu i všelijaké velmi dobré snahy, je to jen kapka v moři toho, co by bylo potřeba. A je také třeba počítat s tím, že někteří asi napravitelní nejsou. Pak je tady ještě jedna věc, kterou pokládám za velmi důležitou: trest lidi v běhu jejich života nějak zastaví a oni najednou, někdy třeba poprvé v životě, mají čas. Mají čas o některých věcech přemýšlet. Mají možnost vystoupit z kolotoče, který se kolem nich roztočil. Někdy mi řeknou: mě to v životě nějak zastavilo a umožnilo mi to srovnat si věci v hlavě, venku na to není čas ani prostor. Myslím si, že tady působení kaplana a různé rozhovory mohou mít a mají význam a smysl. výrazně snižuje náklady státu, protože náklady na tento způsob trestu jsou výrazně nižší. Duchovní služba ve věznicích, ale i třeba v armádě či jinde je známa svým důrazem na ekumenickou otevřenost. Ano, to je věc velmi pozoruhodná, která začala fungovat opravdu zdola. Ve světě je naprosto neobvyklá právě i pro tu šíři zastoupených církví: z jedenácti církví tu působí dobrovolníci a z deseti kaplani. Je to příležitost, kterou nám i Evropa závidí. Na druhou stranu je to také určité břemeno. Právě pro různost církví, různost přístupů, někdy i různost ambicí je to všechno mnohem složitější. Každý máme nějakou vlastní představu, jak má církev fungovat. To ještě nemusí znamenat, 15

že považujeme svou církev za tu nejsprávnější, nicménì skloubit to dohromady dá práci. Ale snad se to daří a stojí to za to. Jak jde dohromady práce kaplana a práce ve sboru? Osobně přiznávám, že stále víc mě těší práce ve vězeňství. Je to také dáno tím, že ve sboru pracuji už dlouho a jsem z toho poněkud unavený. Práce ve věznici má velkou výhodu, že tady si nikdo na nic nehraje. A když si hraje, je to průhledné. Člověk nemusí tolik dávat pozor, jak co řekne a jak si to kdo vyloží, jestli se to nebo ono někoho nějak nedotkne a podobně. Jsem ovšem rád, že mám oba tyto úvazky. U některých kolegů z různých církví, kteří jsou zaměstnáni na plný úvazek jako kaplani, mívám pocit, že dochází k přílišné identifikaci se systémem a že víc než jako faráři působí jako sice specifická, ale přesto nedílná součást této represivně-výchovné instituce. Já se snažím i ve věznici zůstat v první řadě farářem, a v tom mi práce na sboru velmi pomáhá. A vidím v tomto spojení i velký přínos pro mou práci ve sboru i pro sbor sám. Nakonec trochu obligátní, ale přece jen zásadní otázka: Co považuješ ve své práci za nejdůležitější? Čím chceš odsouzeným být? Řeknu to spíše z druhé strany: někteří kolegové a kolegyně to vnímají tak, že jejich činnost je působením až misijním. Takto já to určitě nevnímám. Jsou jiní, kteří se vnímají tak, že se jako součást vězeňského systému podílejí vhodnými způsoby na nápravě odsouzených. Takto já to také nevnímám. Pro mne je nejdůležitější, že chci těm lidem přinést to, že jim je někdo nablízku, že tam nejsou sami. Že v situaci, kterou si zpùsobili sami, kdy se provinili, udělali něco zlého, nejsou odepsáni nebo odepsány. Že o ně někdo stojí, má o ně zájem, chce si na ně udělat čas. Tak se snažím spíš než podnikat nějaké misijní útoky být prostě nablízku. Být nablízku někdy umožní věci otevřít a jít třeba někam dál. A já mohu jít po té cestě kousek s nimi. To je přece evangelium, že o nás i přes to, jací jsme, Pán Bůh stojí, že na nás nezanevřel a chce s námi být. A otevírá nám budoucnost. Nejvíc mě v této souvislosti oslovuje biblické podobenství o ovcích a kozlech, kde se říká: byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. A nerozvádí se, s čím jste za mnou přišli, co jste mi říkali, co jste při tom dělali, ale: vy jste tam byli se mnou. Protože právě v těch přeplněných věznicích je člověk vlastně strašně sám. Ptal se Pavel Hanych Co je Vězeňská duchovenská péče (VDP) Občanské sdružení Vězeňská duchovenská péče je organizace, která sdružuje ty, kteří z pověření své církve vykonávají duchovenskou činnost ve věznicích, ať už jde o dobrovolníky nebo profesionály-kaplany. Organizace vznikla v roce 1994 z potřeby vzájemné spolupráce a výměny zkušeností i z potřeby komunikace s Vězeňskou službou ČR. Pro svou ekumenickou otevřenost se rozhodla působit nezávisle na církvích (ale v těsné spolupráci s nimi) a získala právní statut občanského sdružení. Organizace má své stanovy, volí si své orgány a na základě dohody mezi Vězeňskou službou ČR, Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí koordinuje činnost duchovních ve věznicích a vazebních věznicích a nyní i v detenčních ústavech v ČR. OZNÁMENÍ Více informací: VDP: www.vdpcr.eu VS ČR: www.vscr.cz Věznice Světlá n/s.: www.vscr.cz/veznice-svetla-nad-sazavou Pozvánka Sbor v Zábřehu Vás zve v neděli 5. září 2010 od 14.30 do kazatelské stanice ve Svébohově na slavnost 150 let od postavení kaple ve Svébohově. V malé horské dědině se od 18. století scházeli tajní čtenáři Melantrichovy Bible, kteří si časem postavili pozoruhodnou modlitebnu, první český evangelický chrám na severní Moravě. Při slavnosti bude kázat synodní senior Joel Ruml. Bude také možné prohlédnout si památnou Bibli z roku 1549. Podpořte Diakonii ČCE v tříměsíční aukci na Aukro.cz Aukro přes překážky více na http://aukro.cz/marketing/charity/ 16

OTÁZKA NA TĚLO Jak vás změnila kaplanská služba? Tomáš Holub, římskokatolická církev, poradce ministra obrany pro duchovní službu Strašně moc, sáhl jsem si na spoustu iluzí ve své víře, zažil aha efekt nad obrovskou šíří poctivého hledání smyslu života a potkal se s reálným Zlem. A jsem za to Hospodinu moc vděčný. Květoslava Jakubalová, římskokatolická církev, hlavní kaplanka Vězeňské služby ČR Naučila mě jinak a daleko hlouběji rozumět některým biblickým veršům. Hned na počátku své pastorační práce ve vězení jsem si také uvědomila, že musím hledat způsob, jak říci i nepříjemné věci v zájmu uzdravení klienta, a mým mottem se stal verš Vaše slovo buď ano, ano ne, ne. A co je nad to, je ze zlého (Mt 5,37). Roman Lukáš, evangelická církev, kaplan 7. mechanizované brigády v Hranicích Změnil se hlavně způsob, jakým mluvím s lidmi (zejména nevěřícími) o Bohu. Letos v únoru jsem se vrátil z mise v Kosovu, kde jsem sedm měsíců každou neděli kázal pro neznabohy. Musel jsem se naučit mluvit o Bohu tak, aby mi rozuměli, abych je zaujal a příští neděli přišli zas. Další věc, u které pozoruji změnu, je vnímání církve. Přál bych si, aby si členové církve více vážili svých církevních autorit (vždyť jsme si je zvolili!) a aby církevní autority byly pro nás ostatní vzory s jasným názorem. Začíná mi více vadit nekázeň v církvi, a zejména mezi faráři. Pozdní příchody na pastorálky, nedodržování termínů atd. Také u sebe vnímám zvýšenou psychickou odolnost. V armádě dostane duchovní daleko větší a častější zpětnou vazbu než v církvi. Jak pozitivní, tak i negativní. Kaplan někdy musí s úsměvem ustát, když ho doslovně a natvrdo někdo pošle do pr... :-) Milan Mrázek, evangelická církev metodistická, kaplan věznice Plzeň Uvědomuji si víc než na začátku, že změna je složitá a těžká, ale možná. Josef Kordík, římskokatolická církev, kaplan věznice Valdice Pomůžu si podobnou odpovědí abbé Pierra z knihy Testament: Je to zkušenost permanentního pokoření. Kolikrát jsem nebyl schopen pomoci lidem, kteří se nikdy nedočkají radostného přivítání: Pojď dál, čekáme na tebe. A toto vědomí cítím v srdci každý den jako pokořující zranění. Miroslav Čejka, evangelická církev, kaplan ženské věznice Světlá nad Sázavou Získal jsem kladný vztah k hříšníkům (škoda, že jich je v církvi tak málo). Získal jsem negativní vztah k náboženským a církevnickým frázím (škoda, že jich je v církvi tak mnoho). Jan Blažek, evangelická církev, kaplan 15. ženijní brigády v Bechyni, t.č. v Kosovu Stal jsem se civilnější. Nedávno mi kdosi po bohoslužbách řekl: Pane faráři, vy kážete mnohem civilněji než dřív. Změnil jsem názor na vojáky. Dříve vypatlaný gumy, dnes mezi nimi vidím spoustu opravdových odborníků, kteří se snaží své povolání co nejlépe promýšlet a dále v něm růst. Musím pracovat na své fyzické kondici. Jako řadový farář bych asi měl tendenci k pohodlnosti a tloustnutí. Kaplanská služba mi dala poznat svět a náboženství z dříve netušených úhlů pohledu. DaZ 17

NÁSTĚNKA SYNODNÍ RADA Slovo Synodní rady ČCE k situaci na Kubě V úterý 13. 7. bylo propuštěno prvních sedm kubánských politických vězňů a odesláno do Španělska. Synodní rada Českobratrské církve evangelické vítá tuto skutečnost i příslib kubánské vlády, že propustí dalších pětačtyřicet vězňů svědomí (dalších víc než sto vězňů svědomí však zůstává v kubánských vězeních). Propuštění z vězení, kde panují nelidské podmínky, je vždy dobrou zprávou. K osvobození těchto vězňů velkou měrou přispělo jednání zástupců římskokatolické církve a španělské diplomacie, ale i tlak ostatních institucí, společenství a států, které se snaží o to, aby na Kubě zavládly lidštější a svobodnější podmínky k životu. Také Česká republika i církve v ČR, včetně Českobratrské církve evangelické, se snaží pomoci Kubáncům, kteří zápasí o svobodu a snesitelný život na ostrově svobody a jejich rodinám. Zdá se, že i všechny ostatní propuštěné vězně svědomí bude chtít kubánská vláda dostat ze země. Je to vždy spolehlivý způsob totalitních vlád, jak se zbavit vlastních kritiků. Pro svobodně smýšlející občany na Kubě to bude velké oslabení. Jsme přesvědčeni, že propuštění politických vězňů by mělo být začátkem postupných kroků k osvobození společnosti, tzn. změně vnitřní politiky směrem ke svobodné společnosti. Jinak propuštění vězňů svědomí nebude žádnou změnou, jen cynickým aktem, který má sloužit k upevnění režimu. V Praze dne 14. července 2010 Synodní rada ČCE Synodní rada projednala na svém zasedání 22. 6. 2010 osmačtyřicet bodů. Z nich vybíráme: Pro rok 2011 stanovuje SR částku příspěvku farního sboru na místo pastoračního pracovníka ve výši 26 000 Kč. Martin Grombiřík, farář v Bukovce, končí svou práci kazatele v tomto sboru k 31. 8. 2010 a odchází na plný úvazek do služby faráře pro práci s mládeží do Evangelické církve augsburského vyznání. Způsobilost k ordinované službě v ČCE mu zůstává zachována. Komise pro vikariát navrhla program právně-administrativně-hospodářského kurzu pro vikáře. SR tento program schválila. Kurz se bude konat 8. 9. 11. 2010, kontaktní osobou pro zajištění organizace je personální náměstek Jan Dus. Osvědčení o způsobilosti k ordinované službě faráře/farářky ČCE bylo vydáno absolventům vikariátu 2009/2010: Richardu Dračkovi, Jonatanu Hudcovi, Deboře Hudcové, Deboře Hurtové, Pavlíně Lukášové (foto) a Tomáši Menclovi. SR vyhlásila usnesení 4. zasedání 32. synodu a uložila je rozeslat sborům. Na vědomí vzala SR zprávy o vizitacích seniorátních výborů ve sborech ve Vizovicích (16. 5.) a Roudnici nad Labem (20. 5.) a zprávy ze zasedání seniorátních výborů Královéhradeckého seniorátu (17. 5.), Brněnského seniorátu (17. 5.) a Pražského seniorátu (18. 5.) Byla jmenována nová správní rada personálního fondu ve složení: Miroslav Maňák, Aleš Mostecký, Eva Halamová. Funkční období začíná 1. 7. 2010. Z fondu pro humanitární pomoc bylo uvolněno 300 000 Kč na pořízení vysoušečů a na finanční pomoc domácnostem postiženým povodněmi. Dalších 350 000 bylo uvolněno na zakoupení čtyřiceti vysoušečů pro Diakonii luterské církve v Polsku. 18

Z pětašedesáti bodů, projednaných na zasedání SR 13. 7., vybíráme: Bratr Christof Lange, který již dříve působil jako farář ČCE, byl povolán ke službě katechety. SR dala pokyn k volbě: farářky Debory Hudcové v Novém Městě na Moravě (60% úvazku) a v Daňkovicích (40% úvazku) jáhna Miroslava Německého v Chlebích na 1/3 úvazku faráře Jonatana Hudce na plný úvazek v Klášteře nad Dědinou faráře Richarda Dračky v Soběslavi na plný pracovní úvazek Do pozice hlavní ekonomky ÚCK nastupuje od 1. 9. 2010 Ing. Věra Šulcová. SR vzala na vědomí zprávy ze zasedání seniorátních výborů Horáckého seniorátu (31. 5.), Východomoravského seniorátu (14. 6.), Brněnského seniorátu (21 6.) a Západočeského seniorátu (21. 6.). Předsedou správní rady personálního fondu byl jmenován Miroslav Maňák s platností od 1. 7. 2010. SR souhlasí s přípravou programu švýcarsko-české spolupráce, zejména tam, kde je možno rozvinout již fungující spolupráci na úrovni sborů. Je možné získat finance z tzv. česko-švýcarských fondů, zejména z Fondu partnerství. Koordinátorkou je Miriam Richterová, fundraiserka ÚCK. Synod schválil program supervize kazatelů. Prací koordinátora supervize, který bude obstarávat administraci projektu, granty, organizaci seminářů, komunikaci s partnery a řízení celého projektu, pověřila synodní rada Štěpána Brodského. DaZ středisek a výtěžek je určen na pomoc pracovníkům etiopské diakonie, jejichž životní podmínky jsou o mnoho těžší než v našem prostředí. Sbírka navazuje na období, kdy i naši zaměstnanci a jejich rodiny byli často ve své nelehké práci podporováni ze zahraničí. Naši lidé určitě nejsou přepláceni, v porovnání s etiopskými kolegy však žijeme v naprosto nesrovnatelných podmínkách a i prostřednictvím této sbírky si to chceme uvědomovat a trochu ze svého evropského blahobytu uloupnout i pro ně, sdělil Martin Balcar z Nadačního fondu Diakonie. Výtěžek sbírky ve výši 38 313 Kč bude věnován jako dar na obživu diakonickým dobrovolníkům, kteří pomáhají obětem HIV/AIDS v diakonickém projektu v etiopském Bahir Daru. PH JUBILANTI V měsíci srpnu slaví kulaté nebo půlkulaté narozeniny (od padesáti let výše) tito pracovníci v církvi: Jana Rumlová Libuše Procházková Štěpán Hájek Pavel Pokorný Zdeněk Soušek HUDBA A ZPĚV PENÍZE PRO DIAKONII Zaměstnanci Diakonie vybrali pro africké kolegy 38 tisíc korun Praha, 7. července 2010 Nadační fond Diakonie uspořádal ojedinělou sbírkovou akci, při níž zaměstnanci středisek Diakonie ČCE mezi sebou sbírali dary pro své kolegy v Etiopii. Do anonymní sbírky konané ve střediscích se zapojila zhruba polovina ze čtyřiceti diakonických Příprava nového zpěvníku V úterý 29. června navštívil ústřední církevní kancelář Prof. Dr. Andreas Marti, pověřený liturgikou a hym- Andreas Marti. nologií v Evangelické reformované církvi v německy mluvící části Švýcarska. Se zástupci ČCE projednal přípravu nového evangelického zpěvníku, jehož 19

vydání se chystá v příštích letech. V rozhovoru, jehož se zúčastnili členové poradního odboru liturgického a hymnologického, komise pro přípravu zpěvníku, náměstek synodního seniora Daniel Ženatý a tajemník pro ekumenu Gerhard Frey-Reininghaus, přislíbil Andreas Marti pomoc a podporu Konference pro liturgii a zpěvník Evangelické reformované církve ve Švýcarsku. Právě zpěvník této církve je základem a inspirací při přípravách nového evangelického zpěvníku pro Českobratrskou církev evangelickou. DaZ ZE SVĚTA Ondřej Titěra a Ladislav Moravetz. Luterská biskupka Maria Jepsenová 16. 7. odstoupila Luterská biskupka v německém Hamburku Maria Jepsenová se v důsledku kritiky, že pozdě a nedůrazně reagovala na odhalené případy zneužívání dětí kněžími luterské církve, 16. července vzdala svého úřadu. Pětašedesátiletá církevní představitelka, která byla v roce 2002 jmenována biskupkou již na druhé desetileté funkční období, svůj odchod podle agentury DPA odůvodnila tím, že byla zpochybněna její důvěryhodnost. V důsledku tohoto zpochybnění se necítím schopna kázat slovo Boží, jak jsem se zavázala před Bohem a před věřícími farnosti během svého uvedení dobiskupského úřadu řekla Jepsenová na tiskové konferenci. V pozadí případu je podle německých médií stížnost jisté, nyní šestačtyřicetileté ženy, že byla v době svého dospívání v letech 1979 až 1984 pravidelně sexuálně zneužívána pastorem v Ahrensburgu. Tuto skutečnost prý dotyčný duchovní přiznal představiteli biskupství. Žena tvrdí, že biskupku Jepsenovou na záležitost upozorňovala od roku 1999, biskupka ale uvádí, že byla informována pouze o nevhodném chování pastora, a o skutečné povaze obvinění se dozvěděla teprve letos. K obvinění pastora se konkrétněji nevyjádřila, zdůraznila však, že aféry kolem zneužívání, ať už v Ahrensburgu nebo jinde, musí být objasněny rychle a pravda musí vyjít na světlo. Německo se v uplynulých měsících vyrovnává s vlnou pedofilních afér v církvích nejprve v církvi katolické, brzy poté ale i u evangelíků a v laických školách obou těchto církví. Jepsenová je už třetím vysokým církevním funkcionářem, který musel v Německu v krátké době abdikovat. Církve tak stále hlouběji zabředávají do krize důvěry, napsala agentura DPA. Nejprve evangelická biskupka Margot Kässmannová řídila auto pod vlivem alkoholu, pak byl katolický biskup Walter Mixa papežem zbaven úřadu, protože kdysi bil děti v církevním zařízení, a nyní padla po obvinění, že kryla pedofilní aféru faráře, luterská biskupka Jepsenová. Přesto je oceňována rozhodnost, s níž ze svých pochybení protestantské biskupky vyvodily závěry. Kässmannová, která odstoupila hned, jak byla záležitost zveřejněna, ještě než mohly zaznít nějaké reakce, si získala obdiv i těch, kteří mívají k církvím spíše odstup. Potvrzuje to uznání, kterého se Kässmannové dostalo na ekumenické slavnosti, i zájem o její životopis, který patří mezi bestsellery. Ani Jepsenová neváhala funkci složit. Naproti tomu augsburský katolický biskup Mixa se svého postu držel co nejdéle a k tomu, aby papeži nabídl svou demisi, musel být doslova dostrkán. Přestože se ukázalo, že také používal svévolně církevní peníze, ještě před papežovým rozhodnutím začal požadovat svůj úřad zpět, a dokonce se nastěhoval zpátky do biskupského paláce, jako by se nic nestalo. Věřící diecéze byli šokováni, napsala DPA. Přes určitý respekt k uvedeným biskupkám jsou ovšem v těžké situaci všechny církve. Církev je koneckonců poslední instituce, v niž lidé věří, když se vše hroutí. Na její morální integritě proto záleží nejvíc, řekla bývalá zemská premiérka Šlesvicka- - Holštýnska Heide Simonisová. Ukazuje se, že v evangelickém chápání s biskupským úřadem souvisí mnohem více osobní zodpovědnosti. Bylo by záhodno, aby i biskupský úřad katolický byl chápán nejen jako poskytnutý z Boží milosti, ale i s odpovědností vůči lidem, prohlásil mluvčí laického sdružení My jsme církev Christian Weisner. christnet/(vlu) 20