SVĚT WESTERNU THE WORLD OF WESTERN OLA RANC RODEO V HALTER VALLEY HUBERTOVY JIZDY AMERICKÉ ZKUSENOSTI TOMASE MARTINKA SVETWESTERNU.CZ LISTOPAD 2 2009
Obsah 4 Editorial western hobby PUTUJEME PO RANČÍCH Na Ola ranči vládne řád a láska ke koním 4-6 BYLI JSME TAM Halter Valley: Za romantikou Divokého západu 7-9 LIDÉ KOLEM WESTERNU Rozhovor s Šárkou Pavlíkovou Oppltovou 10-12 o westernovém střílení WESTERN JAKO ŽIVOTNÍ STYL Hubertovy jízdy 13-16 Když vypukne zlatá horečka 17-19 western sport ZE SVĚTA SOUTĚŽÍ První neoficiální závody v džigitovce 20 Slide & Smile: Tečka za reiningovou sezónou 21-23 ZAHRANIČNÍ OKÉNKO Mistrovství Německa v cuttingu 24 Mistrovství Evropy v reiningu 25 Strelecké preteky na Slovensku 25 TELEGRAFICKY Výsledky soutěží ve zkratce 26 GALERIE NEJLEPŠÍCH Rozhovor s Tomášem Martinkem: 27-30 Pro druhé místo se netrénuje western echo RECENZE Tip na vánoční dárek: Bang!, Lakros, Wanted guns 31 NAŠE SOUTĚŽ Soutěžíme o lístky na jezdeckou show Apasionata 32 DOPISOVÁ RUBRIKA 33 Soutěž o bičík pokračuje do 30. listopadu Z PERA ČTENÁŘŮ Naschvály koní 33 TROCHU MOUDRA Citáty pro pobavení i zamyšlení 35 Zachyceno fotoobjektivem, Ochutnávka z příštího čísla 10 13 20 27 Vítejte, příznivci a vyznavači westernu! Měsíc utekl jako voda a je tu pro vás druhé číslo časopisu Svět westernu. Tentokrát nám naše dítko trochu nakynulo a malý boubelíček nabral osm stránek navíc. Museli jsme mu nasadit dietku, a proto některé z článků, které jsme avizovali (ohlédnutí za čtvrtstoletím českého Pony Expressu či kulatiny country skupiny Taxmeni) najdete až v příštím třetím čísle, které k vám poputuje těsně před Vánoci. A to je pro vás snad dobrá zpráva, že Svět westernu s vámi pobude i při vánočních svátcích a pokusí se vám přinést do nich ještě o něco více hezké pohody a nálady. Pro nás zase byly dobrými zprávami hezké reakce, které nám od vás přicházely po vyjití prvního čísla časopisu. Vaše povzbudivé dopisy nám vlily do žil dodatečnou energii, a tak se nám psaly články, které najdete na následujících stránkách, skoro samy a jejich tvorba nám přinesla hodně radosti. Tak teď si jen přejeme, aby se ta naše radost přenesla též na vás a časopis se vám líbil. A máme ještě další přání ať počet vás, našich čtenářů, roste neztenčenou měrou, jako je tomu dosud. Do konce října jsme zaznamenali celkem 1087 jedinečných návštěv našich www stránek, kde časopis můžete nalézt, a 3363 stažení přímo pdf souboru s časopisem. Za to děkujeme zejména našim partnerům a podporovatelům, kteří dali informaci o vzniku nového westernového časopisu na svoje internetové stránky, a díky tomu se obec našich čtenářů tolik rozrostla. Děkujeme! Přestože tu nikde zlatou rybku plnící vyřčená přání nevidím, dovolím si vyslovit ještě přání třetí: rádi bychom udělali z jednosměrky, kterou proudí informace od nás k vám, silnici s čilým obousměrným provozem! Pište nám, o čem chcete v časopise číst, co se vám líbí a co ne, co se ve westernovém světě okolo vás děje, posílejte nám svoje příspěvky, poznámky, pozvánky na akce, fotografie Staňte se našimi externími přispěvateli a spolupracovníky, pojďte s námi vytvářet náš společný S(s)vět westernu, ve kterém nám bude dobře. Všem vašim názorům a nápadům jsme otevřeni a žádný z nich v koši neskončí. Kromě našeho elektronického časopisu vás zveme i na naše webové stránky www.svetwesternu.cz a www.svetwesternu.sk, které se na vás také těší. Na nich naleznete nejen další fotografie k akcím, o nichž v časopise píšeme, ale v Aktualitách tu budeme otiskovat zprávy a článečky, které dorazí po uzávěrce jednotlivých čísel nebo které nestrpí odkladu. Nově jsme pro vás zavedli rubriku Kalendář, kde může být pozvánka na VAŠI akci, kterou pořádáte a o níž by ostatní rádi věděli. A inzerenti jistě uvítají svoji podzáložku Inzerce, kde mohou nabízet vše, co s westernem jakkoliv souvisí. Co říci na konec? Hezky si počtěte, nepropadněte panice předvánočního shonu a za měsíc na shledanou u dalšího čísla Světa westernu! Irena Šatavová a Robert Mahovský 2 3
western hobby PUTUJEME PO RANČÍCH Na Ola ranči vládne řád a láska ke koním Když si Jaroslav Kadlec bral před patnácti lety Olinku, ženil se s rodilou Pražačkou, ženou každým coulem společenskou, pracující v rádiu, vedoucí soubor mažoretek Energická Olga v té době netušila, že ji manžel za deset let přesadí z metropole na malou vesničku na Vysočině a bude mít na hrbu ranč s koňmi. Jaroslavovi se zase ani nezdálo, že jeho paní se v jedenapadesáti letech poprvé posadí do sedla a začne závodit. KDYŽ NA MUŽSKÉHO TÁHNOU LÉTA Pořídit si koně a vlastní ranč nebylo pro Jaroslava prvoplánovým cílem. Když se přehoupl přes padesátku, začal přemýšlet, co dál. A rozhodl se pro motorku. Koupil jsem si chopra, jenže to nebylo ono. Prostě mě to nechytlo. Tak jsem si vzal pár lekcí jízdy na koni ve Svojeticích na Dolton ranči, ale tam to fungovalo tak, že koni házeli kamínky pod nohy, aby nacválal, a mně bylo hned jasné, že tohle asi nebude to pravé ořechové. Jeden známý mi však poradil, abych vyzkoušel quartera, a tak jsem zamířil na ranč do Kardašovy Řečice. U Jiřího Kříže jsem se na tohoto westernového koně posadil a do dvou měsíců jsem si z Německa přivezl svého vlastního - Boba (Master Bo Sun). To vše se událo na podzim roku 2004. A v roce 2005 začal Jaroslav v Litohošti u Pelhřimova stavět svůj Ola ranč. OD NULY VZHŮRU Olga v té době podnikala. Manžela vždycky doprovázela na ranč, kde si s paní Křížovou v klidu vypily kávu a čekaly, až se mužští vrátí z vyjížďky. Zatím o své koňské budoucnosti nic nevěděla. Pak se chlapi domluvili, že mě posadí na koně, konstatuje prozaicky. Pak se domluvili, že mi koupí koně. A později mě poslali na závody, říká s klidem, jako by se jí to netýkalo. Na otázku, zda ji to chytlo, odpovídá, že stále ještě ne. S novou kobylkou Babetkou si totiž moc nepadly do oka. Kamarád Eda Ziebiger (který do Čech přivezl vůbec prvního quartera) jí tehdy poradil, aby si koně s manželem vyměnili. Jeho valach je prý klidnější a dovolí Olince více se soustředit na sebe. Tato rada zabrala. Na Velikonoce 2006 jsem na ranči Bolka Polívky poprvé na soustředění s Esther Weberovou nacválala, vzpomíná si přesně a jiskra v jejím oku prozrazuje, že konečně byla koňským světem lapena. Ještě na podzim téhož roku jela své první závody a protože si z nich dovezla červenou kokardu (2. místo), správně ji to nastartovalo na rok 2007 - její první závodní sezónu. Nechci, abyste o mně psali, jsou mnohem zkušenější jezdci, kteří k tomu mohou říci více, brání se. Jenže žádný z nich nezačínal od nuly v tak zralém věku. Její mladší soupeřky jezdí na koni většinou deset i více let, a tak aby se jim vyrovnala (a to se stalo v roce 2007 byla vyhlášená třetím nejlepším amatérským jezdcem), musela hodně dřít. Dneska jezdí denně tři, čtyři koně, ne však z povinnosti, ale pro radost a fyzickou kondici. Musím se udržovat ve formě a mojí ambicí je všechno zvládat, říká. ČTYŘNOZÍ OBYVATELÉ RANČE Mezitím si Jaroslav pořídil rodeového koně Amiga Rony Lee a pilně trénoval v nové hale na svém ranči. Úžasně se spolu sžili, komentuje jejich vztah Olga. Dostavěný Ola ranč se postupně plnil hřebci, valachy a klisnami jak z plemene Quarter Horse, tak také Paint Horse a tzv. cikánskými koňmi irskými tinkery. ( Jsou velice klidní a výborně se hodí pro výuku dětí a pro rodiny s dětmi, vysvětluje jejich přednosti Olga.) Mnozí čtyřnozí obyvatelé zdejších stájí přicestovali z Německa, někteří až z Kanady. Pan Kadlec má vlastní chovný program a pečlivě si hlídá dobrou krevní linii svých koní. Každý rok se v prostorných výbězích v okolí ranče pasou s mámami čtyři nová hříbátka, která jsou buď na prodej, anebo zůstávají na ranči. Loučení s nimi je těžké, pro Kadlecovy jsou to členové rodiny a mají k nim vřelý vztah, který poznáte okamžitě už z toho, jak na koně mluví, jak je laskají, jak se o ně starají. Vivien se narodila jako šedá myška a teď je z ní nádherný černý kůň. Dustinovi říkám můj mamlas. Prý je dislektik, ale není to pravda. Appaloosa Meggie se k nám dostala jen jako doprovodná kobyla k Ola Coy Bar, ale my jsme si ji nakonec nechali. A tenhle rezavý mamut je Stormy John s, se kterým jsem vyhrávala závody, popisuje Olga s láskou a něhou každého z 28 koní ustájených na ranči. I chlapsky drsný Jaroslav přiznává, že v životě už choval různá zvířata, ale koně ti se mu dostali pod kůži nejvíce! Na čtyřkolce jim rozváží v barelech vodu na pastviny, odkud je každý podvečer odvádí domů do stájových boxů, aby se druhý den ráno - nehledě na roční období - opět vrátili do volné přírody. NENÍ TRENÉR JAKO TRENÉR Kromě vlastních Kadlecovic koní jsou na ranči ustájení i koníci klientů. Skupinka sedmi- až třináctiletých dětí sem dochází po odpoledních a víkendech trénovat s Mirkou, která pracuje zároveň jako jedna ze dvou zdejších ošetřovatelek. Pro děti tu máme malé Amecican Mini Horse a další školní koně. Když bude některé z dětí šikovné, může začít trénovat s Tomášem Martínkem, který k nám dojíždí, popisuje Olga běh dění na ranči. Sama s Tomášem trénuje pravidelně, zatímco Jaroslav měl v poslední době čas jenom na rekreační vyjížďky. Přes zimu se prý opět pustí do tréninku. Padesát minut s Tomášem - a bolí vás celé tělo! Přednosti jeho trenérské práce jsou ale evidentní, pěje na něj chválu. Nejenže umí dobře jezdit, ale dokáže to předat a vysvětlit. Jede Po práci ve fi rmě nastupuje Jaroslav Kadlec na druhou směnu u koní Staršího koně bych si dneska v Česku nekoupil. Jenom hříbě, které si sám vychovám. Pro staršího koně si jezdím do Německa, říká Jaroslav Kadlec 4 5
western hobby PUTUJEME PO RANČÍCH western hobby BYLI JSME TAM na koni vedle mě, takže mi okamžitě názorně ukáže, jak mám co dělat. Když něco koni nebo mně nejde, dá si tu práci s hledáním cesty, jak na to jít jinak, aby to zafungovalo. RESPEKT K ŘÁDU A POŘÁDKU Přestože Jaroslav má koně rád a už jako dítě jezdil za nimi k babičce a dědovi, teď se věnuje především podnikání. Jeho firma vyrábí lamináty pro jachty a rychlé čluny a vyváží je do světa. Sám jachtaření nemiluje, přednost dává chytání ryb ve vlastním rybníku, kde se prohánějí kapři, sumci, štiky, candáti, líni, cejni... Když jsem ale měla chuť na kapra, museli jsme si ho koupit! Naše ryby byly přežraný a nebraly, stěžuje si naoko Olinka. Jaroslav ví svoje s usmívá se. Léta prožitá v emigraci v Německu mu hodně dala. Naučil se být v podnikání dravější a ctít to, že co se řekne, to také platí. V Německu nebylo tolik závisti a nepořádku jako tady, říká a upřesňuje: Ne že by tam vůbec nezáviděli, ale když měl člověk úspěch, tak se k tomu stavěli spíš tak, že je fajn, že to člověk dokázal. Že si z Německa odnesl nejen pevné životní postoje, ale také respekt k řádu, poznáte na celém ranči. Pořádek vládne ve stájích a v přilehlých hospodářských budovách, v klubovně byste pomalu mohli jíst z podlahy a při návštěvě toalet máte vtíravý pocit, že jste ve velmi dobrém hotelu. Co si Jaroslav do budoucna přeje? Třeba takovéhle počasí, jako je dneska, směje se. A vážněji dodává: Ke spokojenosti mně stačí, když lidi fungujou tak, jak mají. Když ráno vstanu s dobrou náladou. Když nemusím nic řešit Stěna úspěchů a krásná sedla, z nichž to menší je pro dvouleté dítě Jakoby práce s třemi desítkami koní nebylo dost, chovají na Ola ranči ještě malé ovečky, kozičky a sedm novozélanských klokanů. Pardon ještě sedm koček a tři psy! Olinka má pro koně cit a trpělivost KONĚ ZN.: SEBEOVLÁDÁNÍ PODMÍNKOU Olga je zato vysloveně řešící typ. Proto se také manželovi stará o jeho podnikání a tady na ranči vládne pevnou rukou. Pokud lidé nedělají svou práci dobře a svou nedbalostí škodí koním, dostanou se s ní do křížku. Koně to ale u ní mají dobré jednoho silného astmatika usilovnou péčí vyléčila, druhého, kterému začal v důsledku nahromadění kyseliny mléčné odumírat zádový sval, začala pravidelně trénovat a dnes je koník plně funkční a vyráží s ní ven za každého počasí, hezky cvalem k lesu a nazpátek. Olinka má pro koně cit a také má s nimi větší trpělivost, uznale říká na adresu své manželky Jaroslav. Koně jsou super a já tvrdím, že kdo nezvládá sebe, nedokáže zvládnout ani koně, tvrdí Olga a nechává nás trošku nahlédnout do své koňské filozofie. Chce to především sebeovládání a fyzičku. A ještě píli, chtělo by se dodat. Bez ní by se ve svém druhém roce závodění určitě nedostala do národního týmu žen pro Euro Amateur Cup 2008, který se měl konat ve Štěnovickém Borku. Všechny týmy sem dojely, závody byly přichystány, jenže belgický tým neměl v pořádku veterinární vyšetření, a proto byly závody u nás zrušeny a všichni se přesunuli do německého Krethu, vzpomíná Olga. Závody byly propagovány jako první svého druhu v Česku, ale přestěhováním se zcela odchýlily od původního záměru a stal se z nich veřejný trénink v Německu - ale bez jakékoliv propagace a za hodně českých peněz! Proto jsem odmítla spolu s Petrou Šotkovskou do Kreuthu jet, dokončuje příběh nepovedeného Euro Amateur Cupu 2008. Ale i tak ji to posunulo dále, protože se v rámci příprav na závody začala věnovat westernovým disciplínám v anglickém sedle, které do té doby nejezdila. Irena Šatavová Foto Robert Mahovský A O ČEM OLINKA SNÍ? Na stará kolena bych chtěla jezdit po okolí s koníky American Minihorse v zápřahu, s velkým kloboukem a krásných šatech, říká potutelně. A protože je to žena činu a plná energie, je pravděpodobné, že ji za čas v okolí Litohošti ve vozíku taženém malým koníkem potkáte. Za romantikou Divokého západu Zima je přede dveřmi a brány městečka Halter Valley se na šest měsíců uzavřely. Halter Valley místo, kde se můžete alespoň na chvíli stát neohroženým Buffalo Billem, slavným šerifem Wyattem Earpem či neomylnou pistolnicí Calamity Jane. Místo, které vydupal ze země Milan Pata, bílá šmucka s indiánskou duší, jak sám sebe s úsměvnou ironií nazývá. Milan Pata, snílek a romantik, který na rozdíl od ostatních své sny uvádí do života, říkáme my. Obchodní dům s vývěsním štítem Sears, Roebuck & Dry Good Company, saloon, vězení, mexická kantýna, úřadovna šerifa - nám všem dobře známé kulisy Divokého západu, které se tady, asi dvacet kilometrů jihozápadně od Plzně, staly realitou ze dřeva a cihel. Před sedmi lety se na jejich místě nacházela jenom polorozbořená stodola s propadlou střechou a černá skládka. Milan Pata tu však ve svých představách už viděl westernové městečko, v němž se budete moci alespoň na chvíli vcítit do tvrdého života romantických hrdinů ze stříbrného plátna a z knížek o Divokém západě. Neohrožení, s koltem proklatě nízko, rozdělávající oheň křesadlem, chytající mustangy do lasa, bojující s Indiány Trvalo to necelé čtyři roky a sen se změnil ve skutečnost. PŘESUN V ČASE Stalo se tak nikoliv díky zázraku, ale díky neústupnému boji Na ranči se chová asi desítka bizonů Westernové městečko Halter Valley sny proměněné ve skutečnost Milana s příslušným stavebním úřadem, který by v české krajině viděl raději českou chalupu než americký ranč. Jenže ten, kdo má duši napůl kovboje a napůl indiána, je připravený překonávat všechny překážky podobně jako první osadníci Divokého západu. A Milan takový je! Proto už v roce 2004 mohl Halter Valley na své první show přivítat kolem 3,5 tisíce návštěvníků. A ti si zvykli vracet se sem - rodiče přijížděli s dětmi, firmy zde 6 7
western hobby BYLI JSME TAM Milan Pata alias bílá šmucka s indiánskou duší objevily příhodné místo pro netradiční setkávání se zaměstnanci a s klienty, začala se tu čas od času objevovat televize. Ne, na Halter Valley nezvítězila komerce! Jezdí se sem za atmosférou Divokého západu, kde se problémy řešily na místě a pravdu měl ten s rychlejší rukou. Za atmosférou, kterou dokreslují dámy v krásných róbách, honáci, lovci a pistolníci pohybující se v uličkách westernového městečka. Za atmosférou, již tomuto místu vtiskuje romantický a svobodný duch Milana a jeho přátel. Od jara do podzimu se tu téměř každý víkend koná nějaká akce, kde si můžete vyzkoušet například zlatokopecké schopnosti, poměřit své jezdecké umění v klasických westernových jízdách Milan v sedle svého Sioux City Hollywood okořeněných dalšími disciplínami, sednout si na elektrického býka, házet podkovou, žonglovat revolvery. A jestli nic z toho neumíte, můžete se na to alespoň dívat, obdivovat bitky a přestřelky pistolníků a falešných hráčů, zaposlouchat se do muziky různých kapel, nechat se unášet dobou, která vládla na západě Ameriky před 150 lety. RANČ RODEO À LA HALTER VALLEY Dělám rád s dobytkem, říká Milan. Dobytkářské disciplíny jsou podle jeho názoru divácky atraktivní, protože jezdec musí kromě umění zvládnout koně ještě i číst jalovice. Při rančovém rodeu nepotřebujete koně za milion, a přesto můžete být úspěšní, máte-li cit pro dobytek. Vezměte si Marka Zábranského, all round šampióna za rok 2009, který jezdí na koni za pár desítek tisíc, poučuje nás Milan (více viz rubrika Telegraficky na str. 26 pozn. red.). Finále ranč rodea Halter Valley se konalo v polovině září již potřetí a fotografie na této a následující stránce zachycují jeho atmosféru. Letos poprvé však bylo vyhlášeno též v juniorské kategorii do 15 let. Všichni ti malí caparti soutěžili ve dvou disciplínách s telaty a zvládali to fyzicky bezvadně, fakt byli moc šikovní. Přinejmenším tři dvanácti- a třináctiletí junioři mají tak dobře našlápnuto, že by hned mohli soutěžit s dospělými, chválí kovbojskou droboť. A se sportem to Milan myslí naprosto vážně. Letos na ranči upořádal 2. ročník Středoevropského šampionátu v ranč rodeu a příští rok by se ho měli zúčastnit i závodníci z Itálie, Německa, Polska a Maďarska. Když se to podaří, bude to bezkonkurenční akce, která u nás nemá obdoby, libuje si Milan, který je současně zakladatelem Asociace pro rodeo (www.prorodeo.cz). Pokud byste předpokládali, že jeho výhradní zaměření na rodeo z něj činí nepřítele ostatních westernových disciplín, mýlili byste se. Sice připouští, že určitá rivalita existuje, avšak bojovníkem proti reiningovým kolegům či WI-CZ se určitě být necítí. Tak doufejme, že indiánská dýmka míru bude mezi rozkmotřenými kmeny vykouřena a válečná sekyra zakopána. Vždyť by bylo hezké potkávat i u nás - stejně jako v zahraničí - vyznavače různých disciplín na jednom místě v přátelském hovoru a pohodové atmosféře, no ne?! ÚCTA K INDIÁNŮM A JEJICH KULTUŘE Když se maminka ptávala malého Milana, co by si přál k Vánocům, odpovídal: Mami, dej mi koně. Stejně jako koně miloval indiány. Odmalička jsem si hrál na indiána. Později jsem studoval jejich náboženství a zvyky, s partou kluků jsme jezdili po Evropě a předváděli indiánskou show, vypráví Milan. V Americe se dodržuje starý indiánský zvyk svěcení rodea, který je jakousi pozdní omluvou bělochů za všechna příkoří, která indiánům způsobili, vypráví Milan. A tento ceremoniál se šalvějí, očišťující jezdce před zahájením rodea od všeho zlého, se důsledně dodržuje i při závodech na Halter Valley. Ročně se tu jezdí přibližně deset ranč rodeí a na jejich startech se schází kolem šedesáti jezdů a koní. Úroveň rodea se u nás za poslední tři roky otočila ne o 180, ale o 360 stupňů - od oblečení jezdců až po jejich výkony, tvrdí Milan. Chce ještě vybudovat moderní zázemí pro desítku koní, stejný počet bizonů a půl stovky dobytka, které k ranči patří. Podél hlavní ulice prý vyrostou další budovy věrně kopírující dobové fotografie z Divokého západu, zdejší kostelík bude vysvěcený, povozy začnou jezdit přes nový most. Když se tak dívám na Milana Patu a na to, co už navzdory všemu vydupal ze země, jsem si jistá, že i svoje další plány dokáže uskutečnit. Irena Šatavová Foto z Halter Valley a z fi nále ranč rodea, které se zde konalo v polovině září 2009, pořídil Robert Mahovský MILAN PATA Vystudovaný mechanizátor zemědělských strojů, který tuto profesi nikdy nedělal. Zato si při budování Halter Valley vyzkoušel leccos z profese zedníka a při udržování přilehlých pastvin se může cítit jako pravý zemědělec. Přes den ale pracuje v tiskárně, kterou sám vlastní a díky níž mohl vybudovat své vysněné westernové městečko Halter Valley. Je ženatý a má tři děti. 8 9
western hobby LIDÉ KOLEM WESTERNU O westernovém střílení s Hromovou dívkou Thundermaid ALIAS ŠÁRKOU PAVLÍKOVOU OPPLTOVOU Šárka Pavlíková Oppltová má krásné tmavě modré oči. Když se do nich podíváte, můžete se v těch hlubokých studánkách utopit. Při pohledu do nich vás nejspíš napadne něco hodně romantického, určitě ale ne to, že jsou to jedny z nejpřesnějších očí ve světě westernového střílení. Spolu s rychlou rukou a hbitýma nohama vynesly jejich drobnou blondýnku až na střelecký Olymp. Spojení žena a zbraně je dosti neobvyklé. Jak jste se vlastně ke zbraním dostala? Jednoduše. Vyrůstala jsem jenom s otcem - několikanásobným mistrem ČR ve střelbě, takže mě k nim převedl on. Díky tátovi jsem měla odmalička ráda starožitný nábytek, starožitné zbraně a vše, co mělo něco společného s dobou Divokého západu. Až nakonec došlo i na střelbu. V kolika letech jste poprvé držela v ruce zbraň? Já jsem si jako dítě místo panenek hrála s vyřezávanými pistolemi, takže jsem mezi zbraněmi byla v podstatě už od kolébky. Střílet jsem začala tak jako mnozí ostatní ze vzduchovky, teprve později přišly na řadu rychlopalné zbraně. A kdy přišly úspěchy? Už na přelomu osmdesátých a devadesátých let, v tehdejším Svazarmu, ale to se tak nebralo. A ani si na to přesně nepamatuji. Přelom nastal v roce 1998, kdy byla založena Asociace westernových střelců (AWS). Později jsme se připojili ke Světové asociaci akčních střelců (Single Action Shooting Sociaty SASS) a začali jsme se věnovat této nové disciplíně akčnímu kovbojskému střílení (Cowboy Action Shooting CAS). Zkuste popsat nám laikům, o co v akční kovbojské střelbě jde? Jednoduše řečeno: závodník má čtyři zbraně dva revolvery, Šárka Pavlíková Oppltová v akci opakovací pušku a brokovnici. S nimi musí na každém stage (stanovišti) střílet do přesně určených kovových terčů, které se nacházejí od střelce různě daleko (6 25 m) a jsou rozmístěné dle propozic na různých místech. Vždy střílíte 2 x pět ran z revolveru, osm až deset ran z opakovací pušky a od dvou do dvanácti ran z brokovni- ce. Nejde však jen o přesnost střelby, ale také o rychlost jednu stage odstřílíte přibližně za patnáct vteřin. O vítězství pak rozhodují ne sekundy, ale jejich setiny. Je tedy potřeba mít spíše přesné oko, nebo pevnou ruku? Jde o kombinaci obojího, ale u evropské a světové špičky rozhoduje především rychlost při výměně zbraní a při přebíhání po stage. Například při odložení pušky a vzetí brokovnice můžete ušetřit až 1,5 vteřiny! Na všech těchto úrovních musíte být dobrý, aby byl dobrý také celkový výsledek. A vaše celkové výsledky jsou nejen dobré, ale vynikající! V roce 2005 jste byla 4. střelkyní na světě v klasické ženské kategorii Lady s Tradicional. Co tomu předcházelo? Střílení a střílení. Já osobně na trénovaní moc nejsem, v jádru jsem líný člověk. Právě proto jsou pro mě závody spíše tréninkem. Přesto nejhezčí mistrovství světa v kovbojském střílení jsme zažili, když jsme se úplně poprvé vypravili tehdy ještě do Kalifornie v roce 2000. Dařilo se vám? Ale kdepak! Když jsme tam přijeli, vnímali nás doslova jako exoty! Nikdo z nich ani netušil, kde se nachází Česká republika, dokud jsme nevyslovili jméno Jaromíra Jágra. Přijali nás ale mimořádně přátelsky a hodně nás toho naučili. My jsme například do té doby vůbec nepoužívali brokovnici a tam jsme ji drželi v ruce poprvé, zatímco pro ostatní závodníky to bylo běžné. Učili nás, jak správně tasit, jak mají být zbraně vyladěné. V tom roce se mistrovství světa účastnilo asi 600 kovbojských střelců a my jsme skončili někde kolem 400. místa. Z jakých zemí pocházejí střelci, se kterými se potkáváte na mistrovství světa? Převážně jsou to Američané, ale také střelci z Austrálie, SRN, Velké Británie, Norska či Švédska. Některé země však mají velice přísnou legislativu, pokud jde o zbraně, takže například Britové nemohou na mistrovství používat své vlastní zbraně a střílejí s vypůjčenými. Jaké pocity jste měla, když jste v roce 2005 stanula na čtvrté příčce mezi všemi těmito zkušenými westernovými střelci? V mé kategorii Lady Traditional soutěžilo tehdy 80 závodnic. Čtvrté místo, to bylo hodně velké štěstí! Tím větší, že nejsem ten typ střelce, který tráví hodně času na střelnicích. Letos jsem tam byla jenom jednou a závody beru vlastně jako trénink. O to víc jsem si tenkrát ten okamžik užila. Tatínek, který vás ke střelbě přivedl, asi zářil Určitě měl radost, ale jako chlap ji nedával moc znát. Otevřeněji se radoval můj manžel, který na tomtéž mistrovství světa obsadil také čtvrté místo v kategorii Gunfighter (nejtěžší disciplína, při níž střelec střílí dvěma revolvery současně pozn. red.). Takže jsme si gratulovali vzájemně. A co na to mezinárodní střelecká komunita? Na těchto závodech do poslední chvíle nevíte, jak si celkově jíte. Když vyhlásili moje jméno sto- a zemi Česká republika, byla to doslova bomba. To proto, že v Americe se kovbojské bě věnují všichni profesionálně. Například vítězka mé kategorie, Holly Terror, ji vyhrává už střel- od svých třinácti let. Trénuje kolik hodin každý den a trenérem něje jí dědeček, sám několikanásobný mistr světa v kovbojské střelbě, který vlastní střeleckou školu a vyučuje na ní. U nás nic takového nemáme a první zkušenosti můžeme předávat našim následovatelům teprve my. Přitom čeští střelci chodí normálně do práce, střelbě se věnují jen ve svém volném čase a připravují se v docela jiných podmínkách než kolegovéstřelci z jiných zemích. Například náboje si sami přebíjíme, abychom ušetřili. Nový náboj stojí 9,40 korun, přebitý (opětovné naplnění prázdné nábojnice prachem) vás přijde asi na 3 koruny. Zmínila jste jméno Holly Terror. To je přezdívka? Ano, v akční kovbojské střelbě všichni závodí pod nějakou přezdívkou. Mně říkají Hromová dívka (Thundermaid) a manželovi odvodili přezdívku ode mne Hromový muž (Thunderman). Seznam všech přezdívek najdete na stránkách SASS a přestože je tam zaregistrováno kolem sta tisíc členů z celého světa, ani dvě nejsou stejné. Na kovbojském střílení je ještě jedna milá zvláštnost střelci musí být oblečení v dobových kostýmech. Je to tak a právě to je na tom tak pěkné - dobové oblečení, které je podmínkou. V Americe se tyto kostýmy dají koupit, jsou ale samozřejmě dosti drahé. My si je převážně šijeme. A do některých disciplín se můžete přihlásit pouze tehdy, když z deseti popsaných prvků má vaše oblečení minimálně tři kožené boty, kožené návleky na ruce atd. Existuje například střelecký kostým, večerní V nejvyšších soutěžích kovbojské střelby se neudělují medaile či sošky, ale přezky. Tahle patří mezi ty nejcennější Šárka alias Thundermaid ji získala za 4. místo na světovém šampionátu v kovbojské střelbě v roce 2005 kostým a dokonce i tzv. kostým bordelový, kdy ženy (hlavně manželky střelců) předvádějí oblečení s korzety - a na to se moc hezky dívá. A na každém velkém závodě se vyhlašují vítězové nejlepších kostýmů. Když jste v roce 2005 tak skvěle uspěla, proč jste neobhajovala své umístění v dalším roce? Vyjet na mistrovství světa je finančně velice nákladné. Platíte si letenky, ubytování po celý týden trvání závodů, kostýmy V roce 2005 se mistrovství světa přestěhovalo z teplé Kalifornie do studeného Nového Mexika, do místa v horách, kde široko daleko nic není, žádný hotel, žádné město Bydlet musíte v obytném autě, vaříte si sami, pokud nechcete utrácet za nakupování dovážených hotových jídel. Nás tehdy v roce 2005 navíc ještě překvapil sníh, takže jsme tam mrzli a museli si pořídit teplejší oblečení. V takových podmínkách naskakují výdaje hodně rychle! Také s převážením zbraní je to stále složitější, nyní na ně musíte mít zvláštní přepravní box a zvláštní povolení. Odbavení na celnici při odjezdu z USA trvá i čtyři hodiny! Takže vy a mistrovství světa už ne? Manžel jezdí dál a udržuje se stále v první desítce střelců. Kdo se umístí v TOP TEN (a pořadí v něm celkem nerozhoduje), má v Americe jistého sponzora. U nás to tak bohužel nefunguje. Šárka tentokrát za pultem svého obchodu s kovbojskými zbraněmi v Opletalově ulici v Praze A nelákal by vás z tohoto pohledu život v Americe? Mně by se stýskalo. Já jsem hodně vázaná na rodinu, takže by to nešlo. Manžel by se přizpůsobil lépe. Mistrovství Evropy v akční kovbojské střelbě je zato vaší výsostnou doménou. Pokolikáté jste se ho už letos zúčastnila? Posedmé. Neuspěla jsem pouze jednou, a to kvůli zlomené noze, která mi nedovolovala běhat. Jinak jsem pokaždé obhájila první příčku v mojí ženské kategorii. Ale letos to nebylo tak snadné jako jindy. Proč? Sice jsem získala první místo, ale cítila jsem, že to bylo s odřenýma ušima a že bych potřebovala více trénovat, aby to nebylo tak vydřené. Já jsem ale zmrzlík, v zimě téměř nevycházím, a tím pádem ani netrénuji, neboť v krytých střelnicích se tento sport dělat nedá. V létě se ale trénovat dá, ne? Jenže já vzhledem k našemu obchodu s westernovými zbraněmi na to téměř nemám čas. Pracujeme v obchodě společně 10 11
western hobby LIDÉ KOLEM WESTERNU western hobby WESTERN JAKO ŽIVOTNÍ STYL s manželem a uvolnit se může jenom jeden z nás. A to já přenechávám manželovi. Na Asociaci westernových střelců (AWS) si ale čas uděláte! Samozřejmě, ale už jen jako člen. Od roku 2002 jsem byla v prezídiu a manžel se ve stejném roce stal prezidentem AWS. Já sama jsem už v roce 2007 z prezídia vystoupila. Určitě ale víte, kolik westernových střelců tady v Čechách máme? Kolem pěti set, i když aktivních je jich asi tři sta a závodů se účastí polovina z nich. Kolik z nich je žen? Tak deset, patnáct A kolik závodů ročně se u nás koná? Přibližně deset. Je to čím dál horší, protože ubývá střelnic, kde je možné tyto závody pořádat. Jak se kolem velkých měst rozrůstají satelity, přibližují se ke střelnicím, které byly původně na samotách. A lidé ze satelitních městeček si stěžují na hluk, což vede k zanikání některých střelnic. Letošní rok byl výjimečný tím, že ČR se stala hostitelskou zemí pro mistrovství Evropy ve westernové akční střelbě. Ano, mistrovství se konalo v červenci v Opařanech u Tábora a bylo jedním z nejvíce obsazených evropských šampionátů zúčastnilo se ho přibližně tři sta střelců z celé Evropy. Škoda jen, že těch českých bylo pouze sedmdesát! Příští rok se bude mistrovství Evropy konat ve Švédsku a v roce 2011 v Polsku. Evropský šampionát se u nás konal společně s mistrovstvím ČR v akční kovbojské střelbě. Je toto spojení obvyklé? Ano, děje se to tak ve všech zemích hostících evropský šampionát, aby se šetřily náklady spojené s pořádáním takové velké akce. Mistrovství dané země bývá otevřeným závodem i pro zahraniční střelce. Díky tomu mám i titul nejlepší střelkyně Švédska, Norska, Itálie, Německa Nejdůležitější je rychlost, s jakou střelci mění zbraně Má westernové střílení v Česku nadějný potěr, který dokáže navázat na úspěchy vaše a vašeho manžela? Má. Například slečna Brabcová je velice šikovná a určitě má budoucnost. Z chlapců bych jmenovala juniory Petra Horáka ml., Daniela Šmída ml. a Daniela Fundu. U nás do juniorů obvykle spadají chlapci a děvčata do 18 let, ale nařízení SASS limituje tuto kategorii věkem 16 let. To je pro mladé nevýhodné, protože se na závodech střetávají s dospělými střelci, jimž svými zkušenostmi zatím nemohou konkurovat. Ale to se za několik málo let obrátí v jejich prospěch! KONEC JEZDECKÉ SEZONY VE ZNAMENÍ Foto Stanislava Veitová Existuje u nás v Česku také kovbojské střílení na koni? V cizině tato disciplína existuje, ale u nás ne. Nemáme na to koně, kteří by byli trénovaní jen pro tento jeden účel. A taky by je to nebylo kde naučit, protože střelba je u nás povolená pouze na střelnicích, a ty rozhodně nejsou místem přístupným pro koně. Irena Šatavová foto: archiv Thundermaid Po deseti ranách z revolveru přijde osm až deset ran z opakovací pušky a nakonec dvě až dvanáct ran z brokovnice Hubertovy jízdy Hubertova jízda každoročně ukončuje závodní jezdeckou sezónu a zároveň vzdává hold patronu jezdců, myslivců a lovců, svatému Hubertovi, který má svátek 3. listopadu. Nehledě na toto datum však na našich rančích a jízdárnách probíhají Hubertovy jízdy už od října a my vás zveme prostřednictvím našich dopisovatelů na některé z nich. Nejdřív ale trochu teorie Hubertovy jízdy jsou vzpomínkou na pradávnou tradici parforsních honů (tj. honů s pomocí štvoucích psů a jezdeckých koní, tzv. štvanice), jejichž kolébkou je Anglie. Postupem doby se parforsní hony staly základem pro vznik dostihů typu steeplechase, jakými je i Velká pardubická. Pojďme se podívat do staré Anglie, kde vznikla tradice parforsních honů. Účast v honu na lišku zde byla spíše prestižní společenskou akcí a jezdci i koně byli našňořeni od hlavy až k patě. Pánové nosili elegantní fraky a saka různých barev, ale pozor - pouze vedoucí honu (master) směl mít tak výrazný oděv, aby ho každý z jezdců v početném pelotonu koní dobře poznal. Dámy chodily na hon ve svých nejlepších šatech, ale výhradně v tmavých barvách, a jezdily v dámských sedlech. Základem současné Hubertovy jízdy je hon na lišku. Liška však není opravdová, představuje ji jeden z jezdců s liščím ohonem připnutým na saku. Pole jezdců vede master, jehož pokyny musí jezdci poslouchat. Když se sejde více jezdců, jsou rozdělení do tzv. lotů. Ačkoliv se celá jízda nese ve společenském duchu, jsou veškeré prohřešky jezdců (pády, odmítnutí skoku, neposlušnost koní či nejvyšší drzost jezdců, za kterou je považováno předjetí mastera) sledovány a pečlivě zapisovány. O trestu pro hříšníky pak rozhoduje v přátelském ovzduší porota při večerním soudu. Vlastní Hubertova jízda je zakončena závěrečným dostihem halali, 12 13