Výskyt agresivního chování u psů na Lanškrounsku

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat Výskyt agresivního chování u psů na Lanškrounsku Bakalářská práce Vedoucí práce: doc. Ing. Petr Řezáč, CSc. Vypracovala: Daniela Grofová Brno 2014

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem práci: Výskyt agresivního chování u psů na Lanškrounsku vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne:.... podpis

PODĚKOVÁNÍ: Ráda bych poděkovala panu doc. Ing. Petru Řezáčovi, CSc., za odbornou pomoc, trpělivost a spolupráci při řešení této práce a za cenné připomínky a rady. Také chci poděkovat své rodině za podporu a umožnění studia.

ABSTRAKT Bakalářská práce je zaměřena na výskyt agresivního chování psů na Lanškrounsku. Data o agresi byla získávána prostřednictvím dotazníků. Bylo sledováno agresivní chování vůči psům a lidem. Z výsledku je patrné, že častěji byli pokousáni lidé než psi. Současně bylo zjištěno, že častěji kousali psi než feny. V práci jsou rovněž shrnuty poznatky o příčinách tohoto chování a jejich možného řešení. Klíčová slova: pes, chování, faktory ABSTRACT The bachelor thesis is concentrated on the occurrence of canine aggressive behavior in Lanškrounsko. Data about aggression was obtained by completing questionnaires. Aggressive behavior towards dogs and people was observed. People were more frequently bitten by dogs than dogs. Victims were more frequently bitten by male dogs than female dogs. The study summarized information about canine aggression and its possible solution. Key words: dog, behavior, factors

OBSAH 1 ÚVOD... 7 2 CÍL PRÁCE... 9 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED... 10 3.1 Agresivní chování psa vůči členům domácnosti... 10 3.2 Vliv pohlaví psa na výskyt agrese... 10 3.3 Vliv věku psa na výskyt agrese... 11 3.4 Agrese spojená s krmením... 11 3.5 Agrese spojená s obranou předmětu... 12 3.6 Způsoby kousání... 13 3.7 Základní skupiny agrese... 14 4 MATERIÁL A METODY... 15 5 VÝSLEDKY... 16 5.1 Vliv faktorů na frekvenci kousnutí psa a člověka... 16 5.2 Vliv faktorů na frekvenci kousnutí psem do ruky nebo nohy... 19 5.3 Vliv faktorů na frekvenci kousnutí psa rozdílné velikosti... 22 6 DISKUSE... 25 7 ZÁVĚR... 26 8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 27 9 SEZNAM OBRÁZKŮ... 28

1 ÚVOD Pes je nejlepší přítel člověka. Toto přísloví zná snad každý. Pes je přítelem člověka již po několik tisíc let, od dávných dob jeho domestikace. Nejprve byl chován jako pomocník při lovu či nahánění a hlídání dobytka. Později se člověk naučil využívat jeho schopností i v dalších oblastech a více ho zapojoval do svých aktivit. Dnes nám psi slouží nejen jako společníci, ale i například při hledání lidí při katastrofách, jako vodící nebo asistenční psi. Také jsou velmi oblíbení pro různé sporty a hry, v myslivosti pro lov a nahánění zvěře, některá plemena využíváme k ochraně a hlídání majetku. Každé plemeno psa se hodí pro jiné účely. Záleží však na člověku, jaké plemeno si zvolí a jak kvalitně a jestli vůbec ho dokáže vycvičit. U výcviku psa je důležité dbát na důslednost a trpělivě psa učit všem novým věcem. Nesmíme zapomínat psa chválit. Pokud si však majitel pořídí psa a neumí ho vycvičit, nevycvičí ho správně nebo nedostatečně, může se začít projevovat chování, pro nás chápané jako nesprávné. Většinou hledáme chybu u psa, ne u sebe. Mnozí majitelé si pořizují plemena psů, o kterých nemají žádné informace, myslí si, že je vychovají po svém, ale zanedlouho zjistí, jakou udělali chybu a tyto psy pak nezvládají. Pes se staví do nadřazené pozice a nerespektuje majitele. Nebo si lidé pořídí psa a chovají se k němu jako k dítěti. Často pes reaguje přehnaně agresivně nebo zbaběle, a to v důsledku chování majitele. Pes by se měl od štěněcího věku socializovat, to znamená zvykat si na cizí lidi, psy, prostředí a věci. Pokud tomu tak není, mohou tito psi být citliví například na blízkost jiných psů. Pes je šelma a my bychom to měli respektovat. Po předcích zdědil dispozice k lovu zvěře, k obraně teritoria a ochraně mláďat. Pes se dorozumívá řečí těla, a pokud ji člověk nezná, může mít v určitých situacích problémy. Pokud lidé nereagují na jeho vizuální signály, tak většinou projevuje hrozbu, kdy odhaluje špičáky a popř. to doplňuje vrčením. Pokud lidé na tuto hrozbu nereagují, tak se vystavují nebezpečí kousnutí. Je to vrozené chování, které se u předků psa osvědčilo po miliony let. To stejné mohou psi projevovat také při hře. Majitelé často nerozliší mezi hrozbou a kousnutím při hře a navážno. To je také možná jedna z příčin, proč mnozí majitelé psů jim neumožní vzájemný kontakt a hru. To má za následek malou nebo žádnou socializaci na cizí psy a tím pádem tito psi potom projevují výrazněji teritoriální chování včetně agrese vůči cizím psům. To stejné platí ve vazbě na navykání psů na cizí lidi. 7

Lidé mohou ovlivnit chování psů nejen tím, že budou respektovat vrozené chování psů, ale i tím, že vhodnou výchovou usměrní chování psů. 8

2 CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce bylo studium výskytu agresivního chování psů na Lanškrounsku. Byl sledován vliv faktorů (pohlaví psa, věk psa, velikosti psa, způsobu vedení psa, využití psa, místa kousnutí, chování psa před a po kousnutí) na výskyt agresivního chování vůči psům a lidem. 9

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Agresivní chování psa vůči členům domácnosti Většina případů agrese psa vůči členům domácnosti byla označována jako dominantní agrese. Dominantní agrese je obvykle popisována jako agrese vůči členům domácnosti v situacích, v nichž je zpochybněno dominantní postavení psa vůči dané osobě. Majitelé psa často prohlašují, že agrese není vyprovokována a může nastat bez varování. Pokud mohou popsat řeč těla, je to často rozděleno mezi útok a obranu. Typicky pes po incidentu vykazuje uklidněné chování (Reisner a kol., 2005). V souladu s diagnózou dominance související s agresí bylo často tvrzeno, že agrese vůči majitelům je problémem, který sledujeme u intaktních samců ve věku 2 až 3 let. Předpokládalo se, že rodiny nahrazují psovi smečku, a že tito psi se snaží získat nejvyšší neboli alfa pozici. Poté, co pes dosáhne tohoto cíle a stane se dominantním členem rodiny, jeho dalším krokem je vedení členů rodiny k poslušnosti, pokud ho vyzývají jako vůdce smečky ke střetu. Ve většině případů však poznatky z historie psa a popis jeho chování jsou v rozporu s tímto tradičním chápáním agrese směřované ke členům domácnosti. Ve skutečnosti pečlivá analýza klinických případů a novějších poznatků výzkumu, stejně jako teoretické úvahy, potvrzení platnosti diagnózy dominantní agrese zpochybňují (Guy a kol., 2001a). 3.2 Vliv pohlaví psa na výskyt agrese Při analýze výskytu agrese bylo zjištěno, že mezi psy, u kterých byla diagnostikována agrese, převažovali samci ve srovnání se psy, kteří měli jiné problémy v oblasti chování. Současně bylo zjištěno, že sterilizace na toto chování neměla žádný vliv. Guy a kol. (2001a) zjistili, že intaktní feny byly nejméně často kousnuty, zatímco sterilizovaní samci byli naopak pokousáni nejčastěji. U malých plemen byly feny významným rizikovým faktorem pro kousání, i když toto zjištění může souviset s náhodným výběrem vzorku sledovaných psů než skutečným vlivem pohlaví psů. Agresivní chování samců nastalo ve více situacích a bylo považováno majiteli za hrozivější. Toto zjištění by mohlo být dalším důvodem, proč je posouzení chování samců s větší pravděpodobností odkazováno na vyšetření odborníkem 10

etologem (Guy a kol., 2001b). Reisner a kol. (2005) identifikovali samce a kastrované psy obou pohlaví jako rizikové faktory pro kousání. Mnohé souhrnné zprávy o potížích s agresivitou psů jsou velmi často původem z USA, kde jsou feny i psi celkem běžně kastrováni. Proto víme, že agresory bývají mnohem častěji nekastrovaní psi, než psi a feny, kteří kastrovaní jsou. Kastrované feny ve statistikách pokousání vedou před fenami intaktními, protože kastrace fen umožňuje snadnější projev agresívního chování. U savců je všeobecně spojováno agresivní chování s androgenními (samčími) hormony, což vysvětluje získané výsledky (Mikulica, 1992). 3.3 Vliv věku psa na výskyt agrese Z analyzovaných případů více než 50% psů vykazovalo agresi dříve než v roce věku a mnoho psů vykazovalo toto chování ve věku 3 4 měsíců. Guy a kol. (2001a) zjistili, že mnoho psů při agresi vůči členům domácnosti na ně zavrčí již ve věku 2 měsíců kvůli misce s potravou. Výsledky z univerzity Purdue ukazují, jak více než 70% psů začalo být agresivních v prvním roce věku a asi 40% psů začalo být agresivních ve věku 6 měsíců. Tato zjištění jsou v rozporu s tradičním pohledem na agresi. Reisner a kol. (2005) však zjistili, že rizikovým faktorem u Anglických špringlšpanělů je věk nad 4 roky. 3.4 Agrese spojená s krmením Běžná situace, ve které psi mohou být agresivní, je u misky s jejich potravou. Ačkoliv hlídání potravy u psů je pravděpodobně variantou normálního chování, je nežádoucí a potenciálně nebezpečné. Agrese nad miskou mohou být řešeny pomocí jednoduchého vedení. Miska je ponechána v místnosti se zavřenými dveřmi, zatímco pes je mimo místnost. Majitel pak opustí místnost, pošle psa k potravě a zavře za ním pevně dveře. Jakmile pes dojedl, majitel odvolá psa z místnosti ven, vejde do místnosti, zavře za sebou dveře a poté odstraní misku na potravu. Jestliže jsou v domácnosti děti, místo, kde pes žere, by mělo být bezpečně uzavřeno, se západkou umístěnou vysoko na dveřích nebo v bedně, aby se zabránilo případnému nechtěnému vyrušení psa. V některých případech je také dobré zamezit přístupu psa, když se potrava připravuje (Luescher a Reisner, 2008). V některých situacích, kdy se majitelé snaží pracovat se psem, agrese související s krmením může být spojena se sníženou citlivostí na nedobrovolný zásah. Opět platí, že tato 11

cvičení mohou přinést zbytečné riziko; případy je potřeba posuzovat individuálně a majitelé by měli být pečlivě poučeni o bezpečnosti. Majitelé mají za úkol krmit psa na odlišném místě a používat jinou nádobu na krmení, nejlépe starou pánev s rukojetí, aby si pes nespojoval krmení s předchozími konflikty. Pes by měl být pro bezpečnost uvázán. Obvyklé množství potravy by mělo být odměřeno mimo místo, kde pes potravu přijímá. Pouze tři naběračky jsou umisťovány do misky najednou. Psovi je dán povel sedni, majitel misku pomalu pokládá tak, že pes může požírat granule, zatímco může majitel nadále misku nebo starou pánev držet pomocí rukojeti. Když pes snědl potravu, je mu opět dán povel sedni, nádoba se zvedne a postup se opakuje tak dlouho, dokud odměřenou dávku nesežere. Pokud se u psa objevují kdykoliv jakékoliv agrese, majitel odebere nádobu a opustí psa po dobu deset minut. Tento postup se opakuje. Jakmile jsou majitel i pes spokojeni s tímto postupem, může majitel postupně začít přidávat větší porce krmiva do nádoby. Dalším krokem je vrátit se pouze ke třem naběračkám, pustit na chvilku rukojeť nádoby a tento stav postupně prodlužovat. Pokud je tento postup úspěšný, majitel opět může postupně navyšovat množství krmiva. Nakonec může majitel umístit třetinu krmné dávky do misky a přidávat větší množství krmiva naběračkou, zatímco pes žere. Definitivně majitel umístí veškeré krmivo do misky najednou, může přidávat silně aromatické speciality, jako jsou kousky sýra nebo párek v rohlíku na krmivo, zatímco pes potravu požírá. Tímto způsobem přijme většina psů majitelovu přítomnost při krmení. Pokrok psa musí být pečlivě sledován. Není doporučováno dotýkat se psa, když žere, i když u některých psů je možné použít desenzibilizační postup k dosažení tohoto chování (Overall a Love, 2001). 3.5 Agrese spojená s obranou předmětu Další situací, kdy dochází ke konfliktům doprovázeným agresí, je často odcizení věcí nebo hraček. V této situaci se agrese často nazývá střežení věcí nebo také majetnická agrese, ale v mnoha případech je konflikt související s agresí ve specifickém kontextu. Psi si přirozeně chrání své věci. Můžeme vidět psa, jak vytáhne kus kuřete z koše dříve, než koš stačí někdo vynést nebo žvýká drahocennou hračku. To je běžná podívaná pro majitele psa. Psi mohou chránit také věci, jako jsou ponožky nebo plastové obaly. Ve skutečnosti v mnoha případech se agrese zřejmě váže méně na věc než na očekávaný konflikt nebo se vlastník skloní nad nebo v dosahu psa (Overall a Love, 2001). 12

Střežení předmětů neboli vlastnická agrese mohou být velmi závažné a velmi nebezpečné pro majitele. Taková agrese se projevuje hlídáním předmětu vůči lidem nebo jiným zvířatům. Vlastnická agrese obvykle souvisí s konflikty vyvolanou agresí: přivlastňovací agrese u štěněte je rizikovým faktorem pro vznik agrese vůči členům domácnosti v pozdějším věku (Luescher a Reisner, 2008). Vlastnická agrese je často posílena neúmyslnou podporou majitele: například některá štěňata se bojí, když majitel chce, aby pustili předmět, utíkají a schovávají se pod postel. Když na ně majitel následně sáhne, vykazují strach související s agresí. Jiná štěňata drží předmět a považují to za hru, když se je majitel snaží chytit. Jejich chování je pozitivně posíleno majitelovou reakcí. To pomáhá psovi naučit se, že vzdát se ukradené nebo drahocenné věci není tak špatné, protože na oplátku obdrží speciální odměnu nebo možná i novou hračku. Pokud se pes naučil, že odevzdávání předmětů je dobrá věc, odevzdávání předmětů by pro něj pak neměl být velký problém. Ve skutečnosti se na to mohou psi začít těšit (Pryor, 1999; Tillman, 2000). 3.6 Způsoby kousání Můžeme rozlišovat tři způsoby kousání. Lovící pes kouše zezadu, ať už jako důsledek pronásledování, nebo když staví nebezpečnou, například parohatou zvěř, aby se vyhnul jejím zbraním. Přednostně psi koušou větší zvěř do paty, kýty a břicha. Naproti tomu u vnitrodruhových střetů je kousání přednostně vedeno na krk. Pokud pes kouše ze strachu, z vlastní nejistoty vůči člověku, se spokojí s lehce dosažitelnými s částmi těla nevykazující pro něj nebezpečí s nohama nebo napřaženou rukou. Můžeme říct, že kousnutí směřované na hrdlo je spojeno s propuknuvší agresivitou a jako vrozené chování ho nemůže pes kontrolovat. Pokud je pes opravdu agresivní, zásadně vyskakuje na stojícího člověka. Člověk si instinktivně chrání hrdlo předloktím, proto kousnutí končí většinou na něm. Toto je normální obranná reakce člověka. Pes, kousající ze strachu, se krčí a napadá odspodu. Po každém kousnutí se stahuje zpět, pryč od protivníka Pes, který se pokouší zadržet člověka, používá loveckou taktiku podmíněnou zkušeností. Člověk pak může psa naučit, kam má kousat (Trumler, 1982). 13

3.7 Základní skupiny agrese Dominantní agrese spočívá v soutěžení o sociální pozici mezi psy nebo mezi člověkem a psem. Ukazuje se při soupeření mladších psů se staršími psy rodiny o vyšší hodnostní zařazení nebo také při soupeření o přízeň majitele. V posledním případě propukají boje v přítomnosti člověka, kdežto v jeho nepřítomnosti se žádné nebo téměř žádné konflikty neodehrávají. V případech s dominantní agresí vůči člověku tvrdí často postižení majitelé psů, že útok psa byl,,nevyprovokovaný. Zkušený pozorovatel často dokáže rozeznat podněty, které vyvolávají agresi. Takovéto situace lze záměrně opakovaně vyvolat, přehrát a vysvětlit tak majiteli, jaký byl vyvolávající podnět (Mikulica, 1992). K dominantní agresi se také řadí bránění potravy nebo nějakého předmětu (kosti, hračky, apod.), který pes odmítá vydat partnerovi, kterého chápe jako podřízeného jedince. Teritoriální agrese se objevuje při bránění zahrady, dvora nebo domu, před cizími psy nebo lidmi. Její nekontaktní projevy, které jsou spojené se štěkáním, bývají důvodem pro držení hlídacích psů. Protektivní agrese je vysoce funkční při obraně mláďat nebo člena smečky. Její prvky se využívají ve služební kynologii při ochraně psovoda psem. Nepříjemnosti způsobují některé feny, které brání svůj vrh štěňat po porodu i proti majiteli. Objevuje se i u fen s falešnou březostí. Fena si brání hračky, které natahala do svého lože. Pokud se psovodi snaží od sebe odtrhnout peroucí se psy, dochází k přesměrované agresi. Pes v afektu je schopen zakousnout se i do ruky psovoda, který se jej snaží odtáhnout z místa rvačky. Při kousání ze strachu jde o agresi spojenou se strachem. Malý pes odpovídá kousnutím do ruky, která se natahuje, aby ho pohladila. Pes odpovídá nejen na pohyb ruky, ale i na přímý a upírající se pohled člověka. Tento pohled bývá psem mylně interpretován jako součást hrozebného výrazu. Při kousnutí ze strachu má pes sklopeny uši dozadu, ocas dole nebo stažený mezi nohy a po chňapnutí okamžitě uskakuje a stahuje se (Mikulica, 1992). 14

4 MATERIÁL A METODY Analýza byla provedena u 70 případů kousnutí psů různých plemen, stáří i velikosti. Sledování probíhalo v období od léta 2013 do jara 2014. Byly vyplňovány dotazníky s majiteli, jejichž psi kousli psa nebo člověka v lokalitě obce Tatenice, dále v lokalitě města Lanškroun a v přilehlých obcích. V lokalitě Tatenice byly pozorovány případy, kdy se psi setkávali s pokousanými osobami nebo psy převážně v místě bydliště kousajícího psa, na loukách nebo polních cestách. Lokalita Lanškrouna zahrnovala případy, které se odehrály také u místa bydliště psa nebo na ulici. Všechny případy kousnutí zaznamenávala jedna osoba, která veškeré informace zapisovala do předtištěných formulářů. Plemena psů byla rozdělena podle velikosti. Do kategorie malých psů byla řazena plemena do velikosti jezevčíka, do kategorie střední velikosti se řadili psi o velikosti amerického stafordšírského teriéra a do kategorie velkých psů byla řazena plemena velikosti jako německý ovčák. U pohlaví bylo hodnoceno, zda je to pes nebo fena. Dále byli psi řazeni do kategorií podle věku. U psů malých plemen byl za štěně považován pes do stáří 9 měsíců věku, středních plemen do 12 měsíců věku a u velkých plemen do 16 měsíců věku. Za psa dospělého byl považován pes do 8 let věku a starší jedinci byli psy starými. Bylo sledováno, zda ke kousnutí došlo v bydlišti nebo mimo bydliště psa. U chování psů byly pozorovány vzájemné vztahy mezi psy a lidmi a rovněž chování před a po kousnutí. Sledováno bylo, zda pes hrozil nebo nehrozil, pokud ano, tak kdy. Všechny případy byly zaznamenány do Excelu a následně zpracovány pro statistickou analýzu. Statistická analýza získaných dat byla provedena ve statistickém programu SAS. Analýza byla provedena pomocí chí-kvadrátového testu. Následně byla data zpracována do grafů a získané výsledky byly statisticky průkazné pokud P < 0,05. 15

5 VÝSLEDKY 5.1 Vliv faktorů na frekvenci kousnutí psa a člověka Psem byl pes kousnutý v 97 % případů a fenou byl pes kousnutý ve 3 % případů. Psem byl člověk kousnutý v 88 % případů a fenou byl člověk kousnutý ve 12 % případů. Čistokrevným psem byl pes kousnutý v 70 % případů a křížencem byl pes kousnutý v 30 % případů. Čistokrevným psem byl člověk kousnutý v 50 % případů a křížencem byl člověk kousnutý v 50 % případů. Psem malé velikosti byl pes kousnutý ve 27 % případů (obr. 1). Psem střední velikosti byl pes kousnutý ve 36 % případů a psem velkým byl pes kousnutý ve 37 % případů. Psem malé velikosti byl člověk kousnutý v 52 % případů. Psem střední velikosti byl člověk kousnutý ve 13 % případů a psem velkým byl člověk kousnutý v 35 % případů. V četnosti výskytu kousnutí psa a člověka psem rozdílné velikosti byl zjištěn statisticky průkazný rozdíl (P < 0,05). Dospělým psem byl pes kousnutý v 63 % případů a starým psem byl pes kousnutý v 37 % případů. Dospělým psem byl člověk kousnutý v 65 % případů a starým psem byl člověk kousnutý ve 35 % případů. Psem, který byl venčený, byl pes kousnutý v 73 % případů a psem, který nebyl venčený, byl pes kousnutý v 27 % případů. Psem, který byl venčený, byl člověk kousnutý v 55 % případů a psem, který nebyl venčený, byl člověk kousnutý ve 45 % případů. Psem vedeným na vodítku byl pes kousnutý ve 20 % případů a psem vedeným na volno v 80 % případů. Psem vedeným na vodítku byl člověk kousnutý v 8 % případů a na volno v 92 % případů. Psem, který se znal s pokousaným, byl pes kousnutý v 80 % případů a psem, který se neznal s pokousaným, byl pes kousnutý ve 20 % případů. Psem, který se znal s pokousaným, byl člověk kousnutý v 72 % případů a psem, který se neznal s pokousaným, byl člověk kousnutý ve 28 % případů. Psem, který před kousnutím hrozil, byl pes kousnutý v 37 % případů a psem, který před kousnutím nehrozil, byl pes kousnutý v 63 % případů. Psem, který před kousnutím hrozil, byl člověk kousnutý v 18 % případů a psem, který před kousnutím nehrozil, byl člověk kousnutý v 82 % případů. 16

Psem, který po kousnutí hrozil, byl pes kousnutý v 60 % případů a psem, který po kousnutí nehrozil, byl pes kousnutý ve 40 % případů. Psem, který po kousnutí hrozil, byl člověk kousnutý v 25 % případů a psem, který po kousnutí nehrozil, byl člověk kousnutý v 75 % případů. V četnosti výskytu kousnutí psa a člověka psem, který po kousnutí hrozil nebo nehrozil, byl zjištěn statisticky průkazný rozdíl (P < 0,01). Psem, který způsobil zranění, a to nebylo potřeba ošetřit, byl pes kousnutý v 63 % případů a psem, který způsobil zranění, a to bylo potřeba ošetřit, byl pes kousnutý v 37 % případů. Psem, který způsobil zranění, a to nebylo potřeba ošetřit, byl člověk kousnutý v 73 % případů a psem, který způsobil zranění, a to bylo potřeba ošetřit, byl člověk kousnutý v 27 % případů. Psem nacházejícím se v místě svého bydliště, byl pes kousnutý v 17 % případů a psem nacházejícím se mimo místo svého bydliště byl pes kousnutý v 83 % případů (obr. 2). Psem nacházejícím se v místě svého bydliště, byl člověk kousnutý v 70 % případů a psem nacházejícím se mimo místo svého bydliště, byl člověk kousnutý ve 30 % případů. V četnosti výskytu kousnutí psa a člověka psem nacházejícím se v místě nebo mimo místo svého bydliště byl zjištěn statisticky průkazný rozdíl (P < 0,0001). 17

Obr. 1 Četnost kousnutí psa a člověka psem rozdílné velikosti Obr. 2 Četnost kousnutí psa a člověka při rozdílném místě pobytu psa 18

5.2 Vliv faktorů na frekvenci kousnutí psem do ruky nebo nohy Psem byl člověk kousnutý do ruky v 86 % případů a fenou byl člověk kousnutý do ruky ve 14 % případů. Psem byl člověk kousnutý do nohy v 93 % případů a fenou byl člověk kousnutý do nohy v 7 % případů. Psem, který byl čistokrevný, byl člověk kousnutý do ruky v 57 % případů a psem, který nebyl čistokrevný, byl člověk kousnutý do ruky ve 43 % případů. Psem, který byl čistokrevný, byl člověk kousnutý do nohy v 29 % případů a psem, který nebyl čistokrevný, byl člověk kousnutý do nohy v 71 % případů. Psem malé velikosti byl člověk kousnutý do ruky v 38 % případů, psem střední velikosti byl člověk kousnutý do ruky v 5 % případů a psem velkým byl člověk kousnutý do ruky v 57 % případů. Psem malé velikosti byl člověk kousnutý do nohy v 86 % případů, psem střední velikosti byl člověk kousnutý do nohy ve 14 % případů a psem velkým byl člověk kousnutý do nohy v 0 % případů. V četnosti výskytu kousnutí člověka do ruky či nohy psem rozdílné velikosti byl zjištěn statisticky průkazný rozdíl (P < 0,01). Psem, který byl dospělý, byl člověk kousnutý do ruky v 76 % případů a psem, který byl starý, byl člověk kousnutý do ruky v 24 % případů (obr. 3). Psem, který byl dospělý, byl člověk kousnutý do nohy v 36 % případů a psem, který byl starý, byl člověk kousnutý do nohy v 64 % případů. V četnosti výskytu kousnutí člověka do ruky či nohy psem rozdílného věku byl zjištěn statisticky průkazný rozdíl (P < 0,05). Psem, který žije v domě či bytě, byl člověk kousnutý do ruky ve 29 % případů a psem, který žije mimo dům či byt, byl člověk kousnutý do ruky v 71 % případů. Psem, který žije v domě či bytě, byl člověk kousnutý do nohy ve 29 % případů a psem, který žije mimo dům či byt, byl člověk kousnutý do nohy v 71 % případů. Psem, který byl venčený, byl člověk kousnutý do ruky v 57 % případů a psem, který nebyl venčený, byl člověk kousnutý do ruky ve 43 % případů. Psem, který byl venčený, byl člověk kousnutý do nohy ve 43 % případů a psem, který nebyl venčený, byl člověk kousnutý do nohy v 57 % případů. Psem vedeným na vodítku byl člověk kousnutý do ruky v 10 % případů a psem vedeným na volno v 90 % případů. Psem vedeným na vodítku byl člověk kousnutý do nohy v 7 % případů a na volno v 93 % případů. Psem, který se znal s pokousaným, byl člověk kousnutý do ruky v 67 % případů a psem, který se neznal s pokousaným, byl člověk kousnutý do ruky ve 33 % případů. Psem, 19

který se znal s pokousaným, byl člověk kousnutý do nohy v 86 % případů a psem, který se neznal s pokousaným, byl člověk kousnutý do nohy ve 14 % případů. Psem, který před kousnutím hrozil, byl člověk kousnutý do ruky v 19 % případů a psem, který nehrozil před kousnutím, byl člověk kousnutý do ruky v 81 % případů. Psem, který před kousnutím hrozil, byl člověk kousnutý do nohy ve 14 % případů a psem, který před kousnutím nehrozil, byl člověk kousnutý v 86 % případů. Psem, který po kousnutí hrozil, byl člověk kousnutý do ruky ve 14 % případů a psem, který nehrozil po kousnutí, byl člověk kousnutý do ruky v 86 % případů (obr. 4). Psem, který po kousnutí hrozil, byl člověk kousnutý do nohy ve 43 % případů a psem, který po kousnutí nehrozil, byl člověk kousnutý do nohy v 57 % případů. Psem, který způsobil zranění, a to nebylo potřeba ošetřit, byl člověk kousnutý do ruky v 67 % případů a psem, který způsobil zranění, a to bylo potřeba ošetřit, byl člověk kousnutý do ruky v 33 % případů. Psem, který způsobil zranění, a to nebylo potřeba ošetřit, byl člověk kousnutý do nohy v 86 % případů a psem, který způsobil zranění, a to bylo potřeba ošetřit, byl člověk kousnutý do nohy ve 14 % případů. Psem nacházejícím se v místě bydliště, byl člověk kousnutý do ruky v 67 % případů a psem nacházejícím se mimo místo bydliště byl člověk kousnutý do ruky ve 33 % případů. Psem nacházejícím se v místě bydliště, byl člověk kousnutý do nohy v 71 % případů a psem nacházejícím se mimo místo bydliště, byl člověk kousnutý do nohy v 29 % případů. 20

Obr. 3 Četnost výskytu kousnutí člověka do ruky a nohy psem rozdílného věku Obr. 4 Četnost výskytu kousnutí člověka do ruky a nohy při různém chování psa 21

5.3 Vliv faktorů na frekvenci kousnutí psa rozdílné velikosti Psem, který byl čistokrevný, byl malý pes kousnutý v 64 % případů a psem, který nebyl čistokrevný, byl malý pes kousnutý ve 36 % případů. Psem, který byl čistokrevný, byl středně velký pes kousnutý v 62 % případů a psem, který nebyl čistokrevný, byl středně velký pes kousnutý ve 38 % případů. Psem, který byl čistokrevný, byl velký pes kousnutý v 78 % případů a psem, který nebyl čistokrevný, byl velký pes kousnutý ve 22 % případů. Psem malé velikosti byl malý pes kousnutý ve 27 % případů, středně velký pes v 64 % případů a velký pes v 9 % případů. Psem střední velikosti byl malý pes kousnutý v 38 % případů, střední pes ve 25 % případů a velký pes v 37 % případů. Psem velkým byl malý pes kousnutý ve 22 % případů, střední pes ve 22 % případů a velký pes v 56 % případů. Psem, který byl dospělý, byl malý pes kousnutý v 73 % případů a psem, který byl starý, byl malý pes kousnutý ve 27 % případů. Psem, který byl dospělý, byl středně velký pes kousnutý v 38 % případů a psem, který byl starý, byl středně velký pes kousnutý v 62 % případů. Psem, který byl dospělý, byl velký pes kousnutý v 78 % případů a psem, který byl starý, byl velký pes kousnutý ve 22 % případů. Psem, který žil v domě či bytě, byl malý pes kousnutý v 36 % případů a psem, který žil mimo dům či byt, byl malý pes kousnutý v 64 % případů. Psem, který žil v domě či bytě, byl středně velký pes kousnutý v 75 % případů a psem, který žil mimo dům či byt, byl středně velký pes kousnutý ve 25 % případů. Psem, který žil v domě či bytě, byl velký pes kousnutý ve 22 % případů a psem, který žil mimo dům či byt, byl velký pes kousnutý v 78 % případů. Psem, který byl venčený, byl malý pes kousnutý v 64 % případů a psem, který nebyl venčený, byl malý pes kousnutý v 36 % případů. Psem, který byl venčený, byl středně velký pes kousnutý v 62 % případů a psem, který nebyl venčený, byl středně velký pes kousnutý v 38 % případů. Psem, který byl venčený, byl velký pes kousnutý v 89 % případů a psem, který nebyl venčený, byl velký pes kousnutý v 11 % případů. Psem vedeným na vodítku byl malý pes kousnutý v 9 % případů a psem vedeným na volno v 91 % případů (obr. 5). Psem vedeným na vodítku byl středně velký pes kousnutý v 38 % případů a na volno v 62 % případů. Psem vedeným na vodítku byl velký pes kousnutý ve 22 % případů a na volno v 78 % případů. Psem, který se znal s pokousaným, byl malý pes kousnutý v 73 % případů a psem, který se neznal s pokousaným, byl malý pes kousnutý ve 27 % případů. Psem, který se znal s pokousaným, byl středně velký pes kousnutý ve 100 % případů a psem, který se neznal 22

s pokousaným, byl středně velký pes kousnutý v 0 % případů. Psem, který se znal s pokousaným, byl velký pes kousnutý v 67 % případů a psem, který se neznal s pokousaným, byl velký pes kousnutý v 33 % případů. Psem, který před kousnutím hrozil, byl malý pes kousnutý ve 27 % případů a psem, který nehrozil před kousnutím, byl malý pes kousnutý v 73 % případů. Psem, který před kousnutím hrozil, byl středně velký pes kousnutý v 50 % případů a psem, který před kousnutím nehrozil, byl středně velký pes kousnutý v 50 % případů. Psem, který před kousnutím hrozil, byl velký pes kousnutý v 22 % případů a psem, který před kousnutím nehrozil, byl velký pes kousnutý v 78 % případů. Psem, který po kousnutí hrozil, byl malý pes kousnutý ve 45 % případů a psem, který nehrozil po kousnutí, byl malý pes kousnutý v 55 % případů. Psem, který po kousnutí hrozil, byl středně velký pes kousnutý v 63 % případů a psem, který po kousnutí nehrozil, byl středně velký pes kousnutý v 37 % případů. Psem, který po kousnutí hrozil, byl velký pes kousnutý v 67 % případů a psem, který po kousnutí nehrozil, byl velký pes kousnutý v 33 % případů. Psem, který způsobil zranění, a to nebylo potřeba ošetřit, byl malý pes kousnutý v 55 % případů a psem, který způsobil zranění, a to bylo potřeba ošetřit, byl malý pes kousnutý ve 45 % případů. Psem, který způsobil zranění, a to nebylo potřeba ošetřit, byl středně velký pes kousnutý v 88 % případů a psem, který způsobil zranění, a to bylo potřeba ošetřit, byl středně velký pes kousnutý ve 12 % případů. Psem, který způsobil zranění, a to nebylo potřeba ošetřit, byl velký pes kousnutý v 56 % případů a psem, který způsobil zranění, a to bylo potřeba ošetřit, byl velký pes kousnutý ve 44 % případů. Psem nacházejícím se v místě svého bydliště, byl malý pes kousnutý v 27 % případů a psem nacházejícím se mimo místo svého bydliště byl malý pes kousnutý v 73 % případů. Psem nacházejícím se v místě svého bydliště, byl středně velký pes kousnutý v 13 % případů a psem nacházejícím se mimo místo svého bydliště, byl středně velký pes kousnutý v 87 % případů. Psem nacházejícím se v místě svého bydliště, byl velký pes kousnutý v 11 % případů a psem nacházejícím se mimo místo svého bydliště, byl velký pes kousnutý v 89 % případů. 23

Obr. 5 Četnost výskytu kousnutí psem různé velikosti při rozdílném způsobu vedení 24

6 DISKUSE Z výsledků bakalářské práce vyplývá, že lidé byli psem napadáni častěji než psi. Většina případů agrese psa vůči člověku se odehrála v místě bydliště psa nebo poblíž jeho okolí. Mohli bychom tuto agresi považovat za dominantní vůči členům domácnosti nebo i cizím osobám. Reisner a kol. (2005) uvádí, že majitelé často prohlašují tento typ agrese za nevyprovokovaný, a že může nastat bez varování. Naopak Guy a kol. (2001a) pečlivou analýzou klinických případů a novějších poznatků výzkumu zpochybňují potvrzení platnosti diagnózy dominantní agrese. Při analýze výskytu agrese bylo zjištěno, že psi častěji kousli oproti fenám. To potvrzuje i Guy a kol. (2001a) a zároveň uvádí, že sterilizace na toto chování nemá žádný vliv. Mikulica (1992) uvádí, že kastrované feny vedou ve statistikách pokousání před fenami intaktními. U malých plemen psů převažovalo pokousání psy nad fenami. U středních plemen a velkých psů byly výsledky stejné jako u malých psů. To znamená, že byli více pokousáni psi samci než samice. Reisner a kol. (2005) identifikovali psy-samce a kastrované jedince obou pohlaví jako rizikové faktory pro kousání. U savců je všeobecně spojováno agresivní chování s androgenními, tedy samčími hormony, což podporuje získané výsledky (Mikulica, 1992). Z výsledků je patrné, že se agrese projevovala nejčastěji u dospělých psů a dále pak u psů starých. U štěňat toto chování nebylo vůbec zaznamenáno. Guy a kol. (2001a) z analyzovaných případů zjistili, že více než 50 % psů vykazovalo agresi dříve než v jednom roce věku a mnoho psů vykazovalo toto chování ve věku 3 4 měsíců. Reisner a kol. (2005) zjistili u Anglických špringlšpanělů, že rizikovým faktorem je věk nad 4 roky. Pozorování ukázalo, že psi, kteří byli na vodítku, hrozili psům před kousnutím častěji než psi, kteří na vodítku nebyli. Stejně tomu tak bylo u případů pokousání člověka. Naopak psi na volno neprojevovali před kousnutím agresivní chování tak často. Dále pak po kousnutí psi vedení na vodítku skoro nehrozili, ale psi na volno projevovali hrozbu mnohem častěji. Většina psů i lidí byla pokousána psem, který byl v blízkosti svého bydliště nebo majitele. U člověka byly zaznamenány případy častějšího kousnutí do ruky než nohy. Trumler (1982) pak popsal, že psi kousající ze strachu, se spokojí s lehce dosažitelnými částmi těla nevykazující pro něj nebezpečí, jako jsou ruce a nohy. Dále pak pes lovící jde po hrdle, které si člověk instinktivně chrání předloktím, a proto většinou kousnutí končí na něm. 25

7 ZÁVĚR Z výsledků bakalářské práce vyplývá, že agresivní chování je pro psy normální a vrozené. Někteří psi dokáží být velice agresivní a to se pak může stát problémem nejen pro majitele, ale i pro jeho okolí. Toto chování může být zapříčiněno různými faktory, většinou jsou to chyby majitele, který nerozumí vysílaným signálům psa. Tomuto chování se může pes naučit také nesprávnou výchovou. Pokud jsou psi cvičeni na obranu, toto vrozené chování se výcvikem pouze posílí a upevní. Stále však existuje spousta případů, které nejsou objasněny. Měli bychom se proto analýze příčin kousání psa i v budoucnu nadále věnovat. 26

8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY GUY N. C., LUESCHER U. A., DOHOO, S. E., SPANGLER E., MILLER J. B., DOHOO I. R., BATE L. A., 2001a: Demographic and aggressive characteristics of dogs in a general veterinary caseload. Appl. Anim. Behav. Sci., 74 (1): 15 28. GUY N. C., LUESCHER U. A., DOHOO S. E., SPANGLER E., MILLER J. B., DOHOO I. R., BATE L. A., 2001b: Risk factors of dog bites to owners in a general veterinary caseload. Appl. Anim. Behav. Sci., 74 (1): 29 42. LUESCHER A. U., REISNER I. R., 2008: Canine aggression toward familiar people: A new look at an old problem. Vet. Clin. N. A. Sm. Anim. Pract. 38: 1107-1130. MIKULICA, V. 1992: Poznej svého psa. Dialog, Most, 312 s. OVERALL, K. L., LOVE, M., 2001: Dog bites to humans--demography, epidemiology, injury, and risk. J. Am. Vet. Med. Assoc., 15;218(12):1923-1934. PRYOR K. 1999: Clicker training for dogs. Sunshine Books, Waltham, 52 s. REISNER I. R., HOUPT K. A., SHOFER F. S., 2005: National survey of owner-directed aggression in English Springer Spaniels. J. Am. Vet. Med. Assoc., 227: 1594 1603. TILLMAN P., 2000: Clicking with your dog: step-by-step in pictures. Sunshine Books, Waltham, 209 s. TRUMLER E., 1982: Rozumíme psům? Panorama, Praha, 123 s. 27

9 SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. 1 Četnost kousnutí psa a člověka psem rozdílné velikosti Obr. 2 Četnost kousnutí psa a člověka při rozdílném místě pobytu psa Obr. 3 Četnost výskytu kousnutí člověka do ruky a nohy psem rozdílného věku Obr. 4 Četnost výskytu kousnutí člověka do ruky a nohy při různém chování psa Obr. 5 Četnost výskytu kousnutí psem různé velikosti při rozdílném způsobu vedení 28