Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Směnečné rukojemství ve světle aktuální judikatury

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra obchodního práva Diplomová práce Směnečné rukojemství ve světle aktuální judikatury Vladimír Enenkl Akademický rok 2007/2008 Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Směnečné rukojemství ve světle aktuální judikatury zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. 1

Poděkování: Velice děkuji vedoucímu diplomové práce JUDr. Josefu Kotáskovi, Ph.D. za podporu při tvorbě této práce, zejména za tolerantní, avšak svědomité vedení, poskytnutí bohaté inspirace a řady nedocenitelných rad, stejně tak, jako přísnou konstruktivní kritiku, bez nichž by tato diplomová práce nemohla v této podobě vzniknout. 2

Obsah 1. Úvod... 4 2. Pojem a význam směnečného rukojemství... 7 2.1. Pojem a struktura institutu směnečného rukojemství... 7 2.2. Úloha a přínos avalu ve směnečně-právních vztazích... 9 3. Novodobý vývoj české právní úpravy směnečného rukojemství... 10 4. Směnečné rukojemství ve světle aktuální judikatury... 15 4.1. Obecné úvahy nad vývojem relevantní judikatury... 15 4.2. Způsobilost subjektu být avalem či avalátem... 16 4.3. Forma rukojemského prohlášení... 20 4.4. Umístění rukojemského prohlášení... 25 4.5. Čas založení rukojemského závazku... 26 4.6. Vztah avala k postavení avaláta... 28 4.7. Námitky avala vůči jeho povinnosti platit směnku... 31 5. Směnečné rukojemství v podobě snah o mezinárodní unifikaci... 35 5.1. První pokusy o mezinárodní unifikaci směnečného práva... 35 5.2. Ženevská konference jako základ evropského směnečného práva... 35 5.3. Úmluva UNCITRAL a její význam... 38 6. Závěr... 45 7. Resume... 47 8. Citace... 49 9. Inventarizace použité judikatury... 53 10. Literatura... 55 3

1. Úvod Problematiku směnečného rukojemství, jakožto námět pro tvorbu této diplomové práce jsem si zvolil z následujících důvodů. Jednak mi byla oblast práva cenných papírů a zejména oblast směnečného práva vždy velmi blízká, snad proto, že již v dobách, kdy mé povědomí o směnečném právu bylo velmi okrajové mi toto odvětví připadalo jako jediná malá oblast přísně pozitivistických právních předpisů, jejichž formální rigiditu nelze v žádném případě prolomit a není tudíž účelné se o to byť jen pokoušet. Fascinovalo mě, že v dnešní době existuje právní odvětví, v němž bychom snad nalezli i drobný příměr ke tradičnímu římskému civilnímu procesu, tedy odvětví, které klade větší důraz a přikládá mnohem větší důležitost formě právního úkonu než samotné kauzální skutečnosti, odvětví jenž ve jménu zachování svého neměnného řádu odvrací pozornost od skutečné pravdy a přehlíží spravedlnost. Dnes je mi známo, že mé předchozí představy byly značně nadsazené a abstraktní povaha směnky spolu s formalitou právních předpisů tuto upravujících je jevem druhotným a ve svém rozsahu, v rámci zachování kontinuity kontinentálních směnečných vztahů nezbytným, ačkoliv je do dnešní doby původcem dualismu právních úprav směnečných vztahů a prozatím nepřekonanou překážkou v cestě za mezinárodní unifikací těchto. Právě evropský kontinentální a tedy i český formalismus směnečné právní úpravy vede k rozporuplnému chápání a využití směnečných závazků, neboť ačkoliv vytváří půdu pro velmi konstantní výklad směnečných institutů a tedy i pro ustálenou judikaturu a právní povědomí obohacené důvěrou v očekávaný budoucí právní stav sporných případů, dle mého názoru rovněž může být prostředkem zneužití a jednoduchým pomocníkem k deformaci směnečných vztahů k jednostrannému účelu a byť ve zlé víře zamýšleným, do značné míry nenapadnutelným. Tato podle mě existující dichotomie, ačkoliv by ideálně měla míti pouze efekt omezení směnečných vztahů na oblast subjektů v těchto adekvátně orientovaných, má spíše za následek vznik řady sporů z těchto vztahů vyvěrajících, jejichž řešení ačkoliv jediným možným, se mnohdy nedá nazvat přímo spravedlivým. Znalost těchto formálních úprav, jejich vazeb a procesů použití je tedy nezbytnou výbavou každého subjektu vstupujícího do světa právních vztahů za účelem platby, zajištění vztahu směnkou, či zajištění vztahu prostřednictvím směnky, směnečné rukojemství nevyjímaje. Právě problematiku institutu směnečného rukojemství, jsem ze všech možných variant směnečných závazků zvolil proto, že 4

rukojemství samo o sobě, ačkoliv institutem typicky zajišťovacím, je značně odlišné co do formy i vlastností od podobných právních zajištění obyčejných, což, jak jsem obecně předeslal výše, může a také často vede k mylným představám o podobě a použití tohoto typu zajištění. Dále je tento institut zajímavý zejména z toho důvodu, že jako typický projev evropské kontinentální představy o právu směnečném, je rovněž předmětem značných sporů a výhrad, a proto je také jedním z prvků blokujících předmětnou mezinárodní unifikaci V neposlední řadě upoutal můj zájem i proto, že jeho povaha doposud nebyla v české právní literatuře příliš často komplexně zkoumána, snad v důsledku nezájmu o právní kategorii s nepříliš obsáhlou úpravou v právních předpisech, což je však jevem značně matoucím, neboť pod stručnou slupkou jeho kodifikace se skrývá rozsáhlý kořenový systém pravidel, výjimek a zákonitostí, jenž je nutné při jeho aplikaci v právních vztazích znát, načež se jej proto pokusím adekvátně rozplést. V úvodu své diplomové práce bych rád z obecného hlediska rozebral pojem závazku směnečného rukojemství, jeho jednotlivé základní charakteristiky a zaměřil se rovněž na význam tohoto institutu ve všeobecné rovině směnečných závazkových vztahů, především v rámci uplatnění jak v České republice Pro plné pochopení významu české právní úpravy směnečného rukojemství, je rovněž nezbytné povědomí o tom, jak se tato v průběhu času vyvíjela, jakých dostála změn při každé ze svých inovací a zda byla poplatná své době či nikoliv. Proto věnuji druhou část své práce popisu vývoje české právní úpravy směnečných vztahů, včetně snahy o komparaci jejích stádií ve světle dobové vědecké interpretace. Následující a také hlavní část této práce je zaměřena, jak její název napovídá na rozbor směnečného rukojemství a postavení směnečného rukojmí dle výkladu současných a aktuálních soudních rozhodnutí, především těch nejvíce relevantních, které byť nejsou pramenem práva, požívají takové právní autority, že samotný obsah jejich výroků, poskytuje takovou právní záruku, že je přibližuje téměř na úroveň precedentů, tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky a také Ústavního soudu České republiky. Poslední oddíl své práce bych věnoval pokusům o mezinárodní unifikaci avalu v rámci snah o internacionální sjednocení směnečných právních předpisů jako takových, ať už dopadly s jakýmkoliv výsledkem. Především se zaměřím na výklad ustanovení Úmluvy o jednotném zákonu směnečném (Convention Providing a Uniform Law for Bills of Exchange and Promissory Notes) dne uzavřené 7. června 1930 v Ženevě, jež se 5

ve své době skutečně stala podkladem pro tvorbu českých směnečných právních předpisů a koncepci ustanovení Úmluvy o mezinárodních směnkách a dluhopisech (Convention on International Bills of Exchange and International Promissory Notes) uzavřené roku 1988 v rámci Komise OSN pro mezinárodní právo obchodní neboli UNCITRAL, jež se prozatím valné reflexe do národních právních řádů nedočkala. Úkolem této práce je především podrobný rozbor institutu směnečného rukojemství, se zaměřením na jeho historický vývoj a proměny, význam jeho mezinárodních právních úprav a především na jeho interpretaci v souladu s aktuálním právním řádem České republiky za pomoci metody vědeckého výkladu a judikatury, to vše nikoli jen z pohledu práva platného (de lege lata), ale v nezanedbatelné míře i s přihlédnutím k možnostem a limitům stávající právní úpravy z pohledu toho, jakým směrem by se měla právní regulace směnečných vztahů a konkrétně směnečného rukojemství ubírat (de lege ferenda), pokud je vůbec reálné a účelné, aby se tato právní úprava v budoucnu nějakým způsobem měnila. Závěr práce bude obsahovat shrnutí popsané analýzy, včetně vymezení hlavních charakteristických rysů aktuálního právního postavení směnečného rukojmí, dále vztah české právní úpravy tohoto právního institutu k existujícím mezinárodními předpisům a teze z oblasti předpokladů a variant budoucího vývoje úpravy a využití institutu směnečného rukojemství. 6

2. Pojem a význam směnečného rukojemství 2.1. Pojem a struktura institutu směnečného rukojemství Směnečné rukojemství je právní závazkový vtah, jehož účelem je zajištění existujících směnečných závazků, je to tedy forma záruky svého druhu. Tento institut směnečného práva bývá rovněž nazýván termínem aval, stejně tak, jako ten ze subjektů tohoto zajišťovacího vztahu, někdy také označován jako avalista, který přebírá závazek ručení za směnečný závazek osoby cizí, kterou označujeme jako avaláta. Původ těchto slov přejatých do jazyka českého je nesporně cizokrajný, přesné zařazení jejich kořenů do některé ze světových jazykových rodin je však podstatně obtížnější. Jejich odvození bývá nejčastěji od italského výrazu a valle, jež poněkud doslovně přeložen znamená výraz do údolí, či po proudu, naznačujíce tak směr, kterým se řídit při umístění rukojemské doložky na směnečné listině, tedy charakterizující odvěkou praxi, jež tento závazek umísťovala na dolní okraj směnky. Rovněž bývá původ slov spojován s francouzským á valoir, které představujíc ve francouzském jazyce český termín zajistit, nebo zužitkovat, odkazuje k zesílení směnečného závazku. 1 Také bychom mohli najít spojitost českého avalu s longobardským termínem wadi, respektive jeho polatinštěnou podobou wadia, či wadiatio, což přesně přeloženo znamenalo v tehdejší mluvě slovo zavázat, a jako významný pojem v longobardském právu označovalo první krok ke vzniku institutu zajištění. 2 V neposlední řadě se nabízí vysvětlení odvozující alternativní označení směnečného rukojemství od arabského slova hawala, které pojmenovává vztah, mající kořeny v tradičním islámském právu z doby 8. století n.l., představujíc na cti založený, neformální převod závazků, či hodnot na cizí subjekty. Jak již bylo uvedeno, směnečné rukojemství je tedy formou zajištění, jeho úloha v právních vztazích je však zcela mimořádná. To je dáno jednak jeho povahou, což se jeví jako evidentní již z označení tohoto právního nástroje, spolehlivě to však vyjadřuje především jeho právní konstrukce. Aval lze aplikovat výhradně k zajištění závazků směnečných, na rozdíl od ostatních forem zajištění, které lze implementovat prakticky 1 Švamberg, G. Naše jednotné směnečné právo. Praha : Nakladatelství V. Palásek a Frant. Kraus, 1941, s. 121, 122. 2 Hübner, R. A History of Germanic private law. New Jersey : Nakladatelství The Lawbook Exchange, Ltd., 2000, s. 499. 7

ke všem druhům primárních právních závazků, ty směnečné dokonce nevyjímaje. Směnečné rukojemství připomíná ze všech ostatních zajišťovacích závazků nejvíce obyčejné ručení, přesto však má tolik odlišných znaků, že jde o institut zcela specifický. 3 Ručení totiž, stejně tak jako ostatní občansko či obchodněprávní formy zajištění se vyznačuje dvěma typickými znaky, jimiž jsou jednak subsidiarita, jež z ručení činí závazek druhotného charakteru v tom smyslu, že věřitel je oprávněn žádat plnění od ručitele až poté, co neúspěšně žádal o plnění dlužníka, a dále kcesorita, určující závislost závazku ručitele na závazku dlužníka. U směnečného rukojemství však o subsidiaritě nemůžeme vůbec hovořit, jelikož v žádné podobě či rozsahu neexistuje a akcesorita závazku avala je pouze formální, tedy značně limitovaná. Dále o těchto dvou výjimkách ze zásad zajištění v rámci avalu bude pojednáno v jiné kapitole této práce. Obsahem směnečného rukojemství je tedy závazek směnečného rukojmí neboli avala či avalisty, jímž se zaručuje za zaplacení určité směnečné sumy, nebo její části. Přitom přejímá sice rukojemský závazek za určitého avaláta, je však povinen platit za kteréhokoliv ze směnečných dlužníků, a to v rámci principu solidarity. Povinován k placení je avalista přitom konkrétnímu směnečnému věřiteli, jehož osoba vyplývá z obsahu směnečné listiny a jeho právním nástupcům, nabyvším práva ze směnky převodem. Směnečný závazek rukojmího vzniká jednostranným právním aktem, k němuž směřující projev vůle avalisty má, jak je u směnečných závazků zvykem, předepsanou formu. Nicméně je nutné, aby souhlas s rukojemstvím vyjádřil i majitel směnky, což ovšem v praxi bude pravidlem vždy, neboť tento souhlas je dostatečně konkludentně zřejmý, jak v případě, kdy remitent nabývá směnky již avalované, tak v případě, kdy již v okamžiku platnosti směnky po její emisi, předkládá tuto listinu avalovi, za účelem vyznačení rukojemského prohlášení. Obsahem práv rukojmího je pochopitelně i regresní nárok vůči vymezenému okruhu směnečných dlužníků na zaplacení toho, co sám na směnku zaplatil. Zaplacením celé směnečné sumy se rukojmí stává právoplatným majitelem směnky, kterou může libovolně disponovat, například ji dále převádět na jiné osoby. 3 Kovařík, Z. Směnka a Šek v České republice. Praha : Nakladatelství C. H. Beck ve spolupráci se SEVT, a. s., 1994, s. 147. 8

2.2. Úloha a přínos avalu ve směnečně-právních vztazích Jaký je skutečný přínos a tedy i význam institutu směnečného rukojemství je otázkou, na kterou se nenabízí jasná odpověď. Vzhledem ke skutečnosti, že závazky kteréhokoliv směnečného dlužníka, přímého či nepřímého, mohou být zajištěny téměř všemi zajišťovacími závazky, které nabízejí zákoníky občanský a obchodní, 4 se aval může jevit institutem jaksi nadbytečným. Nicméně díky svým specifickým vlastnostem je nesporně nástrojem mnohem tvrdšího charakteru než klasické zajištění, což poskytuje v maximální míře jistotu směnečným věřitelům, kdy ochrana jejich postavení je bezesporu primárním zájmem práva směnečného. Paradoxně je ovšem holou skutečností, na které se shoduje celá řada novodobých i historických právních odborníků, že místo toho, aby aval vzbuzoval u věřitelů zmíněný pocit maximální možné jistoty, naopak u nich evokuje automatické přesvědčení o pochybné bonitě primárního dlužníka, tedy avaláta. Z tohoto důvodu byla již v minulosti úspěšně zavedena praxe, která zmíněný psychologický dopad rukojemství obcházela tím, že se zamýšlený rukojmí na směnku podepsal v pozici spoluvýstavce, nebo indosanta, pro kterýžto závazek, ačkoliv od směnečného rukojemství diametrálně odlišný se vžilo označení zastřené rukojemství. Závazek směnečného rukojemství klade mnohem větší nároky na informovanost a odpovědnost osoby avala, který by si měl být vědom relativní nevýhodnosti svého postavení. Tento fakt plně vystihuje myšlenka vyslovená Nejvyšším soudem České republiky znějící samotný výraz směnka na listině má alarmující význam a každý, kdo takovou listinu podepíše, si musí být vědom toho, že přebírá směnečný závazek. 5 Minimálně se zdá, že v podmínkách českého právního prostředí je aval více než oblíbeným instrumentem. Je možné pouze hádat, která z výše uvedených charakteristik rukojemství má tuto skutečnost na svědomí, nicméně už v dobách první republiky se směnečné rukojemství u nás v praktickém životě značně vžilo, zejména při obyčejných zápůjčkách, při nichž se používalo směnek místo dluhopisů, 6 zatímco například v Německu se používá zřídka a angloamerický systém směnečných vztahů, stojící na základech precedentální kodifikace Bills of Exchange Act z roku 1882, jej nezná vůbec. 4 Kovařík, Z. Směnka a Šek v České republice. Praha : Nakladatelství C. H. Beck ve spolupráci se SEVT, a. s., 1994, s. 146. 5 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1261/2004. 6 Švamberg, G. Naše jednotné směnečné právo. Praha : Nakladatelství V. Palásek a Frant. Kraus, 1941, s. 122. 9

3. Novodobý vývoj české právní úpravy směnečného rukojemství Směnečné právo bylo na našem území poprvé kodifikováno až v 18. století, kdy na našem území vešel v platnost směnečný patent vydaný dne 22. prosince 1763 za vlády císařovny Marie Terezie. Historické prameny ovšem dosvědčují, že směnečné závazky, tak jako v ostatních zemích Evropy vznikaly u nás již mnohem dříve. Doklad existuje i o používání institutu podobného směnečnému rukojemství, neboť víme, že dokonce Jan Žižka, v době, kdy byl znám pouze jako řadový jihočeský šlechtic, převzal na sebe svým podpisem závazek rukojemský. Směnečný patent z roku 1763 znamenal významný průlom v ochraně směnečných vztahů, neboť k vynucení jím upravených práv byly v Praze, Brně a Opavě zřízeny směnečné a obchodní soudy (Wechsel und Merkantilgerichte). Tento stav zůstal v podobě nezměněné až do 25. ledna roku 1850, kdy byl v rámci Rakouské monarchie přijat císařský patent č. 51, jenž platil i v českých zemích. Tento patent byl důsledkem přijetí Obecného směnečného řádu (Allgemeine Deutsche Wechselordnung), jenž vzniknuvší roku 1847 byl dílem Lipské konference za účelem sjednocení směnečného práva německých zemí. Směnečné rukojemství v něm zaujímá významné místo v rámci rozsáhlé úpravy 118 tohoto řádu, což je nepochybným dokladem toho, že rukojemství bylo v té době významnou a používanou právní konstrukcí. Tato právní úprava se týkala výlučně českých zemí, neboť na Slovensku a potažmo i v Podkarpatské Rusi, jakožto v zemích spadajících do právního okruhu uherského byl po dlouhou dobu relevantní úpravou směnečný zákon ze dne 5. června 1876, což pochopitelně vyvolávalo zvláště po pádu monarchie nepříjemnou skutečnost právního dualismu. Obecný směnečný řád, stejně tak jako Směnečný zákon byly totiž v době problematických časů konstituovaní nového demokratického státu převzaty zákonem č. 11/1918 Sb. do právního řádu nově vzniklé republiky Československé a to, jak sám zákon ve své preambuli prohlašuje, z důvodu, aby byla zachována souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu. Nicméně stav dualismu směnečné úpravy byl stále jevem nežádoucím a proto bylo záhy přistoupeno k myšlence tvorby nového jednotného československého směnečného právního předpisu. Tento byl nazván zákon směnečný a po několikaletém úsilí byl dne 13. prosince 1927 přijat Národním 10

shromážděním jako zákon č. 1/1928 Sb. Hlavními důvody, jež vedly k přijetí tohoto zákona byly především důvody ekonomické, neboť dualismus právní úpravy značně redukoval směnečné vztahy, čímž deformoval hospodářskou situaci, a to především z toho důvodu, že rozpolcením právní úpravy byla znevýhodněna pozice směnečných věřitelů a tím také ohrožena bezpečnost směnečného úvěru, což rovněž vedlo k negativnímu hromadění hotových peněz v oběhu. Další důvody byly spatřovány jednak na straně národnostní, kdy panovalo správné přesvědčení o tom, že jednotný stát, kterým mělo Československo být, musí se projevovat i jednotným zákonodárstvím, zároveň velmi negativní protivlastenecké úvahy musel nutně vzbuzovat fakt, že autentická a tedy nejvíce relevantní znění zákonů byla v německém, potažmo maďarském jazyce. Poslední kategorie argumentů k přijetí nového směnečného zákona byla čistě legislativní s tím, že staré předpisy nemohly vyhovovat novému druhu směnečného řízení a nebyly rovněž v souladu s chystaným zákonem o směnečném poplatku. Soulad se zahraničními právními úpravami i kontinuita československých směnečných vztahů byla zaručena tou skutečností, že zákon směnečný nebyl v žádném případě úplnou reformou, nýbrž spíše unifikací předchozích právních předpisů. Zákon byl přijat i přesto, že v době jeho schvalování panovaly živé diskuze o probíhajících pokusech o mezinárodní unifikaci směnečných právních předpisů, a to především z toho důvodu, že zákonodárce zcela správně nechtěl předjímat výsledek a odhadovat konec probíhajících mezinárodních jednání, i když tato se nakonec přeci jen stala vzorem našeho směnečného práva. Zákon směnečný tedy úspěšně vešel v platnost a naplnil tak slova rčení má-li směnka míti hodnotu zlata a stříbra, musí mít právní normy ze železa. 7 Směnečné rukojemství bylo v zákoně směnečném č. 1/1928 Sb. upraveno v 62 až 65 takto: 62 (1) Plnění směnečné může býti zaručeno směnečným rukojemstvím. (2) Rukojemství musí býti psáno na směnce nebo na listu se směnkou spojeném a vyjádřeno slovy jako rukojmí nebo jinou doložkou téhož významu; toto prohlášení směnečného rukojemního musí býti jím podepsáno. (3) Nebylo-li poznamenáno výslovně, za koho bylo rukojemství převzato, platí, že se tak stalo za příjemce a nebyla-li směnka ještě přijata, za výstavce. 7 Stenoprotokol 76. schůze senátu Národního shromáždění České republiky 11

63 Směnečný rukojmí je zavázán stejně jako ten, za nějž se zaručil. Jeho závazek je platný také tehdy, je-li závazek toho, za nějž se zaručil, neplatný z jiných důvodů než pro vadu formy. 64 Opominutí směnečných úkonů, nutných k zachování práv proti směnečným předchůdcům po případě proti příjemci, má za následek ztrátu práv také proti jejich směnečným rukojmím. 65 Vyplatil-li rukojmí směnku, nabývá směnečného práva proti tomu, za koho platil. Proti ostatním směnečným dlužníkům přísluší mu směnečné právo jen, pokud by bylo placením vzešlo tomu, za nějž se zaručil. Na první pohled je zřejmé, že zákon směnečný zachoval tradiční instituty Obecného směnečného řádu, nicméně zákonodárce při tvorbě tohoto předpisu, jež byl vlastně syntézou dvou předchozích právních úprav, použil zvláště v případě směnečného rukojemství formu úspornějších ustanovení. Z tohoto důvodu vykazoval zákon směnečný oproti Obecnému směnečnému řádu i dnešní úpravě jisté odlišnosti. V první řadě se zákon směnečný vůbec nezmiňuje o možnosti umístit rukojemské prohlášení na opisu směnečné listiny, z čehož lze dovozovat dle tradiční obligatorní povahy směnečného práva pouze nemožnost tohoto postupu. Dále je podstatnou odlišností institutu forma obsažené právní domněnky určení osoby, za kterou je rukojemství převzato při absenci příslušné specifikace v rukojemském prohlášení. Zákon v případě směnky cizí výslovně předpokládá aval za příjemce, neboli akceptanta směnky. V ostatních případech konstruuje domněnku převzetí rukojemství za výstavce, přitom výslovně hovoří o právním stavu, kdy směnka nebyla akceptována, nicméně analogií lze jistě toto ustanovení vztáhnout i na případy vystavení směnky vlastní. Spornou bylo ve své době ustanovení tohoto zákona vyjadřující pravidlo, že rukojemská doložka musí být psána na směnce. Tato úprava vyvolávala v některých případech přesvědčení a následné námitky v tom smyslu, že rukojemská doložka musí, stejně tak jako podpis avalistův, býti vyvedena vlastnoručně. Ani dobová judikatura se 12

v tomto ohledu nevyjadřovala konsistentně, když obsahovala některá protichůdná rozhodnutí. 8 Za zmínku rovněž stojí skutečnost, že zákon směnečný neobsahoval žádnou zmínku o možnosti omezit rukojemský závazek co do výše směnečné sumy, přičemž opět musíme dojít k závěru, že toto omezení zkrátka nepřipouštěl. Zajímavostí rovněž je, že směnečné rukojemství podléhalo ve své době poplatku, který byl upraven v ustanovení 9, odst. 1 zákona č. 48/1928 Sb. o směnečném poplatku ze dne 23. března 1928. Ačkoliv v roce 1930 proběhla mezinárodní konference za účelem sjednocení směnečného práva v Ženevě, výsledek jejíhož jednání byl v podobě Úmluvy o jednotném zákoně směnečném a šekovém Českou republikou podepsán, naše směnečné právo představované směnečným zákonem zůstalo mimo sféru vlivu ženevského právního okruhu až do období protektorátu Čechy a Morava, tedy do doby okupace českých zemí Německem. Stalo se tak až zakotvením vládního nařízení č. 111/1941 Sb. do českého právního řádu, přičemž tento právní předpis vycházel ze směnečného zákona německého, vydaného roku 1933. V důsledku své návaznosti na právo německé zavedl u nás některé netradiční instituty, jako poštovní protest a protestaci přímo na směnečné listině, 9 ovšem v otázce směnečného rukojemství především modifikoval výše zmíněná ustanovení zákona směnečného. Od nyní tedy rukojemství mohlo být psáno na opisu směnky, mohlo být omezeno co do výše směnečné sumy, nepřipouštěly se již dohady o tom, že rukojemská doložka může být napsána jakýmkoliv způsobem a v neposlední řadě se změnila konstrukce domněnky určující osobu avaláta tak, že jím byl při absenci specifikace v rukojemském prohlášení vždy výstavce bez ohledu na charakter směnky. Nejvýznamnější odlišností této úpravy oproti dnešnímu směnečnému právu je skutečnost, že v rámci výkladu vládního nařízení byla uskutečnitelná rekvalifikace právního úkonu avalisty nesplňující podmínky směnečněprávního rukojemství na úkon obyčejného ručení. Tento přechod mezi různými právními úkony byl umožněn především přetrvávající prvorepublikovou terminologí, která mezi pojmy rukojemství a ručitení nedělala rozdílu, rukojemství tedy mohlo být směnečněprávní, občanskoprávní 8 Švamberg, G. Naše jednotné směnečné právo. Praha : Nakladatelství V. Palásek a Frant. Kraus, 1941, s. 123. 9 Kovařík, Z. Směnka a Šek v České republice. Praha : Nakladatelství C. H. Beck ve spolupráci se SEVT, a. s., 1994, s. 10. 13

i obchodněprávní povahy a jen na povaze právního úkonu záleželo, která tato forma byla realizována. Nutno zmínit, že na území Slovenska došlo recepcí ženevského práva zároveň k odtržení od českého právního řádu, a to vydáním zákona Slovenského štátu č. 255/1941 Sl. z. Jednalo se o právní úpravu prakticky totožnou s českým vládním nařízením, jež mohla být odlišena maximálně interpretací jednotlivých jeho ustanovení. Tak například jako praktickou podmínku směnečného rukojemství slovenská literatura uvádí zvýšení jistoty uspokojení směnečných věřitelů, 10 což u nás takto nebylo jednoznačně interpretováno. Po skončení druhé světové války nutně musely vzniknout dohady o platnosti toho kterého směnečného předpisu, neboť nařízení č. 111/1941 Sb. přeci jen přijala protektorátní vláda pod tlakem okupačních úřadů. 11 Nicméně se zdá, že právní úprava mající svůj původ v ustanoveních ženevského práva se u nás v praxi značně vžila a proto rezolutní návrat k zákonu směnečnému č. 1/1928 Sb. nebyl obecně jednotně přijímán, nehledě na to, že směnečné předpisy okupační zřejmě neměly takovou povahu, aby se staly na základě dekretů prezidenta republiky neplatnými. Právní situaci v obnoveném Československu pochopitelně komplikovalo i opětovné prostředí dualismu právní úpravy vzhledem k zákonu č. 255/1944 Sl. z. Celý problém vyřešilo až přijetí zákona č. 191/1950 Sb., kterým byly všechny zmíněné předchozí právní předpisy zrušeny. Tento zákon, jemuž se modelem stala ustanovení ženevské právní úpravy zůstal platným dodnes, přičemž součástí právního řádu České republiky se stal ustanovením čl. 1, odst. 1 Ústavního zákona České národní rady č. 4/1992 Sb. Jediná jeho dosavadní novelizace zákonem č. 29/2000 Sb. se ani v nejmenším nedotýká směnečného rukojemství. 10 Kizlink, K., Spišiak, J. Zmenkové právo. Bratislava : Nakladatelství Právnickej jednoty, 1944, s. 205. 11 Kovařík, Z. Směnka a Šek v České republice. Praha : Nakladatelství C. H. Beck ve spolupráci se SEVT, a. s., 1994, s. 10. 14

4. Směnečné rukojemství ve světle aktuální judikatury 4.1. Obecné úvahy nad vývojem relevantní judikatury Při studiu soudních rozhodnutí z oblasti směnečného práva vydaných jakýmkoliv ze soustavy soudů obecných, Nejvyšším soudem České republiky (dále jen Nejvyšším soudem ), či Ústavním soudem České republiky (dále jen Ústavním soudem ) jsem dospěl k následujícím závěrům. Jednak se dá obecně říci, že těchto judikátů není nijak mnoho. Ve srovnání s ostatními právními odvětvími, je směnečná oblast právní na klíčová soudní rozhodnutí jaksi chudá, a to platí speciálně jak pro institut směnečného rukojemství, tak obecně pro směnečné instituty ostatní. Mohlo by se zdát, že nedostatek judikatury je způsoben nedostatkem směnečných vztahů a tím i směnečných sporů, přičemž taková situace by nesporně vyvolávala přesvědčení, že směnečná judikatura ještě není zcela ustálená. Nicméně, jak již bylo v úvodu této práce řečeno, opak je pravdou a v našem právním a hospodářském prostředí, na rozdíl od těch zahraničních, není o uzavírání směnečných závazků a existenci směnečných vztahů nouze. Potom by však také měla přímo úměrně růst intenzita směnečných sporů, přes značnou oblibu aplikace tohoto cenného papíru tomu tak ale není, rozhodně ne v rovině přímo úměrné. Důvod této skutečnosti je podle mě prostý, totiž že česká směnečná právní úprava, úpravu avalu nevyjímaje, je ovládána striktním požadavkem na formálnost a abstraktnost výkladu příslušných právních norem, neboli zásadou směnečné přísnosti, což ve svém důsledku vede k maximální možnosti právního očekávání, z čehož plyne, že výsledek sporu je v řadě případů více než předvídán, a proto, když není třeba sporu samotného, řada subjektů se jeho vyvolání zřekne. Stálost výkladové praxe má za následek druhý z charakteristických rysů české směnečné judikatury a sice to, že pokud je již nějaký spor vyvolán, na úrovni všech stupňů soudní soustavy je obvykle řešen velmi jistě a z malým množstvím excesů. V případě soudů prvního stupně jen výjimečně dochází ke korekcím jejich výroků v otázkách směnečného rukojemství soudy odvolacími, z toho důvodu často nejsou dovolací důvody, které by věc posouvaly k řešení Nejvyššímu soudu České republiky, který navíc v dovoláních málo kdy nachází vidí otázky zásadního právního významu, a konečně Ústavní soud České republiky ač mnohdy stížnostmi vyzýván, obvykle nemůže než konstatovat okolnosti jejich odmítnutí, nicméně i tak často vyjadřuje svůj souhlas 15

s postojem soudů ostatních. To vše vytváří jakousi rigiditu směnečného právního prostředí, která by prvotní dojem, že výklad směnečného práva je jaksi půda neoraná, mohla posouvat spíše do úrovně přesvědčení, že všechny zásadní otázky týkající se směnečných závazků byly již vyřešeny. Na základě výše uvedených skutečností, charakterizujících judikaturu v oblasti směnečného rukojemství jako spíše nepočetnou a značně stabilní, rozhodl jsem se vzít za její aktuální vzorek soubor rozhodnutí učiněných různými soudy od nynějška zhruba za období deseti let zpětně. Domnívám se, že i z počátku tohoto časového období, najdeme judikáty, které jsou jednak platné, disponují obsahem zásadního významu, je na ně stále odkazováno a jejich závěry nebyly již významně měněny. 4.2. Způsobilost subjektu být avalem či avalátem Obecné charakteristiky institutu směnečného rukojemství byly dle mého názoru dostatečně popsány již v druhé kapitole této práce, proto si dovolím přejít na detailní rozbor jeho jednotlivých prvků. O způsobilosti převzít na sebe rukojemský závazek se dá říci to stejné, jako o způsobilosti k ostatním směnečným obligacím. Bezpochyby musí dotyčný subjekt disponovat obecnou způsobilostí k právům a povinnostem, která vzniká u fyzických osob jejich narozením a u osob právnických jejich vznikem, dále je nutné, aby tento v potřebném rozsahu disponoval způsobilostí k právním úkonům, vzhledem k náročnosti směnečných vztahů pravděpodobně způsobilostí plnou. Stručně řečeno, pokud jde o osobu avalisty, neuzavírá se zákon žádnému subjektu, který je způsobilý přejímat směnečné závazky. 12 Jak již vyplynulo z předchozího odstavce, osobou avalisty i avaláta může být jak osoba fyzická, tak osoba právnická, což je také běžnou praxí. Pluralita těchto subjektů, na kterékoliv straně není přitom překážkou, platí tedy, že jeden aval se může zaručit za více směnečných dlužníků, stejně tak závazek jednoho avaláta může být zajištěn prohlášením více směnečných rukojmích. 13 Zákon směnečný a šekový č. 191/1950 Sb. (dále jen zákon nebo ZSŠ )vymezuje osobu rukojmího ve svém 30, odst. 2 takto: Tuto záruku může dát 12 Kovařík, Z. Směnka a Šek v České republice. Praha : Nakladatelství C. H. Beck ve spolupráci se SEVT, a. s., 1994, s. 147. 13 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. 29 Odo 842/2002. 16

třetí osoba nebo i ten, kdo už se na směnku podepsal. Prostým gramatickým výkladem bychom mohli dospět k závěru, že avalem by tedy mohla být osoba jakákoliv. Nicméně vyvstává otázka, zda je možné, aby se jako rukojmí zavázal subjekt, který je již primárním dlužníkem, tudíž směnečník, potažmo již akceptant, nebo dokonce výstavce. V judikatuře se mi na tuto otázku nepodařilo najít jakoukoliv odpověď, což je vcelku pochopitelné, neboť takový aval ve většině případů postrádá logiku a účel a tedy jako kuriozita není využíván. Ovšem domnívám se, že i těmto případným variantám není co vytknout. Základním argumentem odpůrců tohoto modelu rukojemství je to, že primárním účelem avalování směnky je zlepšení postavení věřitele, k čemuž ale dalším podpisem přímého dlužníka nedochází. 14 Za prvé se domnívám, že primární účel avalování není obsažen v předchozím tvrzení, ale podle litery zákona je jím pouze záruka zaplacení směnečné sumy věřiteli, zlepšení jeho postavení je jaksi vedlejší produkt rukojemství. I kdyby tomu tak však bylo, aval zmíněných osob, nikdy nemůže jeho postavení zhoršit, naopak změnou okolností u některých dlužníků postavení věřitele vždy zlepšuje, byť minimálně, čemuž se nedá ničehož vytknout. Proti rukojemství směnečníka nemůže být námitek vůbec žádných, neboť je sice na směnce označen, nicméně ještě se před přijetím směnky nestal přímým dlužníkem, převzetí rukojemství bude tedy dokonce jeho prvním závazkem. V případě rukojemství akceptanta by tento vstupoval do paralelního postavení přímého dlužníka, nicméně pokud by byl žalován na zaplacení směnečné sumy v postavení avala, domnívám se, že by mohl být zbaven kauzálních námitek souvisejících s jeho akceptací, což by věřitele jistě zvýhodnilo. Výstavce se avalováním za akceptanta směnky může stát přímým dlužníkem, čímž také prohlubuje svůj směnečný závazek a zvyšuje bonitu směnky. Případně u všech zmíněných subjektů vyvstává otázka, zda může existovat jejich rukojemský závazek za remitenta směnky, který se například indosací může dostat do postavení směnečně zavázané osoby. Takový rukojemský závazek by však pravděpodobně nevznikl, neboť zajistit tímto způsobem je možné pouze závazek existující, přičemž u osoby stávajícího majitele směnky není vůbec zřejmé, zda takový jeho závazek v budoucnu vůbec vznikne. Jisté omezení pro tyto případy převzetí rukojemského závazku najdeme ve způsobu, jakým je prohlášení učiněno, což bude dále rozebráno v kapitole týkající se formy rukojemského prohlášení. 14 Kotásek, J. Směnečné rukojemství. Právní rozhledy, 2000, č. 4, s. 139. 17

Dalším aspektem způsobilosti k rukojemství, je způsobilost právnických osob k převzetí avalu, respektive způsobilost jejich orgánů tyto osoby zavazovat. Toto oprávnění je dispozitivně vymezeno v obchodním zákoníku, možná a velmi obvyklá je však odchylka od tohoto pravidla vyjádřená ve společenské smlouvě a zveřejňovaná zápisem v obchodním rejstříku. Problém může nastat zejména v případě avalu akciové společnosti, kdy obchodní zákoník ve svém ustanovení 191, odst. 1 uvádí, že jménem společnosti je oprávněn jednat samostatně každý člen představenstva, nevyplývá-li ze stanov něco jiného. Pokud ovšem stanovy vyžadují k tomuto oprávnění písemné pověření tohoto člena, vyvstávají následující otázky. Prvotní otázkou zásadního významu je ta, zda společnosti vzniká rukojemský závazek převzatý předsedou představenstva, aniž tento u svého podpisu na směnečné listině uvedl, že jedná na základě pověření. Ve sporu, jenž se této otázky dotýkal, žalovaná společnost tvrdila, že její stanovy umožňovaly tento způsob jednání za společnost, nicméně, že předmětné pověření nejen, že by muselo existovat a být žalobcem doloženo, ale muselo by být na směnečné listině tvrzeno, čehož nedostatek je příčinou, že její rukojemský závazek nikdy nevznikl. Nejvyšší soud konstatoval, že pokud je zmíněný způsob jednání uveden v obchodním rejstříku a člen představenstva se takovým pověřením, uděleným v souladu se zápisem prokáže, není třeba dalších úkonů k důvěře v jeho oprávnění za společnost jednat, a to ani v situaci, kdy bylo pověření společností odvoláno, neboť v rámci zachování dobré víry není třetí osoba povinna zkoumat platnost takového pověření, což rovněž bylo podstatou předmětného sporu. 15 Další otázkou je, zda v případě, kdy k převzetí rukojemství za právnickou osobu neexistuje patřičné oprávnění, je směnka stižena neplatností. Judikatura v tomto případě zcela jasně stanoví, že nikoliv. Absolutní neplatností je stižena pouze smlouva o převzetí rukojemského závazku, přičemž podpis avalisty na směnečné listině je toliko její realizací, proto tato skutečnost nezpůsobuje neplatnost směnky, ani neplatnost podpisu osoby, která rukojemství převzala. Důsledkem nedostatku pověření k směnečnému zavazování právnické osoby je tedy pouze možnost uplatnění kauzální námitky této osobě avalisty vlastní vůči majiteli směnky. 16 Odlišně od úpravy jednání za obchodní společnosti je judikaturou vykládána úprava jednání za samosprávné územní celky. Ačkoliv i tyto se mohou jako právnické osoby v rámci své samosprávné působnosti účastnit směnečných vztahů a tedy i brát na 15 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002. 16 Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. III. ÚS 373/03. 18

sebe rukojemské závazky, k tomu směřující jednání jejich orgánů nelze vykládat v rámci principu dobré víry třetích osob a to především z toho důvodu, že jako veřejnoprávní korporace mají svůj základ v právu veřejném, kdy působnost jejich orgánů musí být jednoznačně stanovena. V předmětném sporu bylo podstatou závadného stavu to, že starosta obce převzal za tuto právnickou osobu rukojemské závazky, které nebyly schváleny zastupitelstvem, ačkoliv tehdejší úprava zákona o obcích tento akt výslovně nevyžadovala. Přes, z pohledu směnečného práva formálně logické rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, které se přiklonilo k názoru, že právní úkony starosty obec zavazují, neboť to zákon nevylučuje, se Ústavní soud vyjádřil v tom smyslu, že opačná skutečnost vyplývá z článku 101 Ústavy, a minori ad maius interpretace oprávnění zastupitelstva a principu ochrany majetkové podstaty obce, jakožto územně samosprávného celku. Ke vzniku rukojemského závazku obce, uskutečněného prostřednictvím prohlášení starosty této korporace je tedy nutné následné schválení tohoto právního aktu jejím zastupitelstvem. 17 Judikaturou je rovněž řešena kuriózní otázka platnosti rukojemského prohlášení za situace, kdy je rukojmí manželem. Nutno podotknout, že tato záchranná otázka byla nastolena v námitce avalisty, jehož povinnost plnit na směnku byla zcela očividná. I přesto se jí soud zabýval a konstatoval, že podpisem avalisty na směnce nedochází primárně k dispozici s majetkem v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů a proto není souhlas druhého manžela zapotřebí. 18 Vedle problematiky způsobilosti subjektů převzít rukojemské prohlášení na sebe, či zavazovat tímto způsobem osoby jiné je neméně podstatná problematika způsobilosti subjektů být účastníkem právního vztahu, ve kterém je za ně převzat rukojemský závazek, tedy jejich způsobilost býti avalátem. Obecná způsobilost tohoto subjektu je jako v případě rukojmího vymezena způsobilostí k směnečným závazkům. Zákon č. 191/1950 Sb. vymezuje osobu avaláta ve svém ustanovení 31, odst. 4, kdy jednoznačně poukazuje na to, že rukojemství musí být převzato za konkrétní subjekt. Z podstaty rukojemství, jakožto modifikované podoby obyčejného ručení, je pochopitelné, že účastník směnečných vztahů nemůže převzít rukojemství sám za sebe, takový závazek by nutně prakticky zanikl splynutím se závazkem primárním a formálně by byl stižen neplatností, je tedy nutné, aby bylo rukojemství založeno za osobu cizí. Pokud zákon vyžaduje konkretizaci osoby avaláta v rukojemském prohlášení, respektive 17 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000. 18 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002. 19

stanovuje nevyvratitelnou právní domněnku pro případ neexistence této specifikace, lze spolehlivě vyvodit, že avalátem může být pouze osoba, jejíž směnečný závazek v době emise směnky existuje. Tento závěr je nutně třeba učinit i v důsledku omezené akcesorické povahy rukojemství, o čemž bude pojednáno ve zvláštní kapitole. V opačném případě, kdyby rukojemství bylo převzato za osobu, která není směnečně zavázána a nebylo by tedy ani možné předvídat, zda někdy v budoucnu zavázána bude, musela by oprávněně vyvstat pochybnost o platnosti takové rukojemské doložky. Z toho vyplývá, že avalátem musí být osoba, jež svůj směnečný závazek stvrdila na směnečně listině vlastnoručním podpisem. Nebude tedy možné, aby jím byl například směnečník před akceptem, či osoba, která směnku nabyla a převedla tzv. blankotradicí. 19 Judikaturou byl vyřešen kuriózní případ, kdy bylo rukojemství výslovně převzato za směnečníka na směnce vlastní, tedy za osobu, která samozřejmě vůbec není v případě směnky vlastní účastníkem směnečných vztahů. Ačkoliv by se dalo uvažovat, zda v takovém případě nepovažovat doložku konkretizace osoby avaláta za nenapsanou a zda tedy nepoužít domněnky 31, odst. 3 ZSŠ a konstatovat rukojemství za výstavce, nemá tato úvaha jakékoliv opory v platném zákoně, takové rukojemství bude tudíž vždy stiženo absolutní neplatností. 20 Stejně tak budou posouzeny i ostatní výše zmíněné případy, kdy je rukojemství převzato za osobu, jenž nemá způsobilost býti avalátem. 4.3. Forma rukojemského prohlášení Formou právního úkonu rukojemského prohlášení, rozumíme formu projevu vůle avalisty k převzetí rukojemského závazku. Zákon ve svém 31, odst. 1 zakotvuje povinnou písemnou formu tohoto úkonu, jejíž porušení pochopitelně způsobuje absolutní neplatnost tohoto závazku. Zákon poměrně specificky stanovuje i způsob provedení rukojemského prohlášení a to v odst. 2. zmíněného paragrafu takto: rukojemství se vyjadřuje slovy jako rukojmí nebo jinou doložkou stejného významu; rukojmí ji podepíše. Použitím slova vyjadřuje se chtěl zákonodárce ze zkušenosti vyhnout podobným nejasnostem, jaké přinášel zákon č. 1/1928 Sb., totiž výslovně umožňuje, aby rukojemská doložka byla napsána jiným způsobem než vlastnoručním, což zmíněný historický právní předpis nestanovil, čímž dal vzniknout řadě sporů 19 Kotásek, J. Směnečné rukojemství. Právní rozhledy, 2000, č. 4, s. 139. 20 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2000, sp. zn. 9 Cmo 758/99. 20

založených na námitkách nevlastnoručního vyjádření této doložky. Takto musí být vyveden pouze podpis avalisty. Právní úprava i judikatura připouští, aby pod jedinou rukojemskou doložkou bylo podepsáno více směnečných rukojmích, i z tohoto důvodu je kromě podpisu vždy vhodné osoby avalistů řádně specifikovat, zvláště v případě osob právnických. Judikaturou je řešen případ, kdy žalovaní směneční rukojmí namítali proti příkazu zaplacení směnečné sumy skutečnost, že se na směnku podepsali pod označením členové představenstva společnosti, a tedy že měli v úmyslu zavázat rukojemstvím tuto společnost. Soud ovšem konstatoval, že členové představenstva je uskupení, jenž nemá právní subjektivitu, zavázány tedy zůstaly pouze fyzické osoby, přitom lhostejno, jaký právní úkon učinit chtěly, ale jaký ve skutečnosti učinily. 21 Následující odstavce č. 3 a 4 zákona směnečného a šekového ve své podstatě vymezují tři možné formy rukojemského prohlášení. Nejobsáhlejší a pochopitelně nejvhodnější formou prohlášení, které zamezuje spekulacím o charakteru rukojemství je prohlášení úplné, neboli pravidelné. Toto prohlášení obsahuje doložku vyjadřující rukojemství, tedy například jako rukojmí, per aval, či jinou stejného významu, dále údaj o tom, za koho se rukojemství přejímá, například výrazem za výstavce, a závěrem vlastnoruční podpis avalisty. Takovéto prohlášení nemůže nikoho nechat na pochybách, že se jedná o převzetí závazku rukojemského a za koho je tento závazek přejímán. Další formou prohlášení je tzv. forma zkrácená. Oproti předchozímu typu neobsahuje údaj, za koho je rukojemství přejímáno. Vzhledem k tomu, že aval je vždy nutno vztáhnout ke konkrétní osobě směnečného věřitele, vytváří zákon ve svém ustanovení 31, odst. 4 následující nevyvratitelnou právní domněnku: V prohlášení je třeba udat, za koho se přejímá. Není-li to udáno, platí že se přejímá za výstavce. Z konstrukce ustanovení je zřejmé, že domněnka bude použita i v případě avalu na směnce cizí. Jedná se opět o odlišnost současné právní úpravy oproti směnečnému zákonu č. 1/1928 Sb., který dopad domněnky rozlišoval podle typu směnečné listiny. Aval za výstavce v případě absence upřesňující doložky předpokládal u směnky vlastní, u směnky cizí naopak anticipoval převzetí rukojemství za akceptanta. Domnívám se, že nynější úprava značně postrádá logiku, neboť vytváří dualitu intenzity směnečných závazků, v případě směnky cizí totiž domněnka zakládá rukojemství za dlužníka nepřímého, na rozdíl od směnky vlastní, kde je výstavce vždy dlužníkem přímým. 21 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. 29 Odo 842/2002. 21

Důsledkem je potom nepřímé postavení avalisty, projevující se v celé řadě povinností majitele směnky, od nutnosti zachovávacích úkonů po rozdílnou promlčecí dobu směnečného práva. Přitom mnohem častější bude úmysl avalisty zaručit se za dlužníka primárního, tomu by tedy měla odpovídat i tato domněnka, jež má svou povahou sloužit ke korekci nedostatků projevu vůle nastolením obvyklejšího právního stavu. Tato konstrukce tímto v praxi neslouží ničemu jinému, než deformaci směnečných závazkových vztahů, přičemž především poškozuje majitele směnky a snižuje bonitu jeho věřitelského nároku a dále poskytuje nepřiměřený prostor směnečným rukojmím ke zvýhodňující modifikaci jejich postavení oproti zamýšlenému závazku. Může se tak dít buď cestou přímočarou, kdy je na směnce cizí vlivem omylu či nevědomosti některého ze subjektů vynechána specifikace avaláta v domnění, že půjde o akceptanta, nebo způsobem námitky v soudním sporu, kdy je uvedená specifikace napadána argumentací, že byla doplněna způsobem zásahu do směnečné listiny podle 69 ZSŠ. 22 Nutno ovšem podotknout, že druhý zmíněný postup bude ve většině případů stižen neúspěchem, neboť avalista neunese důkazní břemeno. Totiž vzhledem k tomu, že jednotlivé doložky, stejně tak, jako jejich jednotlivé části, mohou být na směnku vyznačovány v libovolném pořadí a době před emisí směnky, a je tedy za obvyklých okolností přípustná jejich odlišná grafická podoba, bude velmi obtížné prokázat zásah cizí osoby. Nicméně faktem zůstává, že současná úprava domněnek je dle mého názoru neuspokojivá, což vyjadřuje jak odlišnost úprav historických, tak některých zahraničních a rovněž postoj stran na mezinárodních konferencích za účelem unifikace směnečného práva. Je třeba ještě zmínit, že přes jakoukoliv snahu o korekci tohoto stavu výkladem směnečného a šekového zákona či konkrétní směnečné listiny, nelze tyto pokusy označit za jakkoliv relevantní, neboť jak se domnívám, samotná konstrukce zákona č. 191/1950 Sb., kdy domněnka osoby výstavce jakožto avaláta v případě zkrácené formy rukojemského prohlášení je umístěna přímo v jeho části prvé upravující náležitosti směnky cizí, nepřipouští jakékoliv odlišnosti. Jak bylo řečeno, tyto dvě formy rukojemského prohlášení obsahují rukojemskou doložku. Sporná je v tomto ohledu otázka, zda je možné, aby byla k převzetí rukojemského závazku použita doložka znějící jako ručitel. Osobně se domnívám, že 22 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002, Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 721/2006, Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2007, sp. zn. 29 Odo 1047/2005. 22

nikoliv, ačkoliv soudní praxe chápe doložku jako ručitel převážně v tomto smyslu. 23 Důvod k tomuto přesvědčení je následující. Je zřejmé, že osoba ručitele je právní kategorií jenž nemá oporu v právu směnečném, zato je výslovně upravena právem občanským, jakožto subjekt přejímající občansko právní závazek ručení. Přitom tvrzení, že rukojemství je druhem ručení nelze v tomto případě brát v potaz, neboť jde pouze o výrok připodobňující, nikoliv systematizující. Rukojemství je ve vztahu ke klasickému ručení závazkem zcela odlišným. Pokud tedy zákon ve svém ustanovení 31, odst. 2 vyžaduje k identifikaci avalu doložku stejného významu jako je doložka jako rukojmí, a zároveň připustíme praktickou možnost zajištění směnečných závazků klasickým občansko právním ručením, 24 nelze než konstatovat nepřípustnost, nebo alespoň hrubou nevhodnost doložky jako ručitel k založení závazku rukojemského. Přitom dle mého názoru lhostejno jest, z jakého důvodu hodlají účastníci takového ručitelského vztahu vyznačit onu skutečnost na směnečné listině, zákon jim v tom každopádně nebrání. Navíc se domnívám, že pokud bychom připustili výklad v tom směru, že ručení je občanskoprávní formou rukojemství, otevírali bychom tím cestu k domněnce subsumující rukojemské doložky pod jednotlivé zákonné podoby ručení a to na základě formálních či kauzálních náležitostí, případně i vůle subjektů, což za současného právního stavu není možné. Poslední možnou formou rukojemského prohlášení je tzv. forma minimální, jež sestává z pouhého vlastnoručního podpisu avalisty. Je upravena v ustanovení 31, odst. 3 ZSŠ takto: O pouhém podpisu rukojmího na líci směnky platí, že zakládá směnečné rukojemství, nejde-li o podpis směnečníka nebo výstavce. Toto pravidlo je třeba interpretovat tak, že na rubu směnky není rukojemské prohlášení v této formě přípustné. Blíže k této problematice v následující podkapitole. O rozhodnutí zda se pouhý podpis váže k závazku rukojmího, směnečníka či výstavce bude pravděpodobně rozhodovat především prostorový výklad směnečné listiny bez přihlédnutí k tomu, co měli účastníci směnečných vztahů v úmyslu. Rukojemské prohlášení, kromě toho, že musí mít náležitosti charakterizované úplnou, zkrácenou či minimální formou tohoto projevu vůle, může rovněž obsahovat další údaje. Nejdůležitějším z nich je údaj výslovně právem aprobovaný v ustanovení 30, odst. 1 ZSŠ takto: Zaplacení směnky může být pro celý směnečný peníz, nebo pro 23 Kotásek, J. Směnečné rukojemství. Právní rozhledy, 2000, č. 4, s. 140. 24 Kovařík, Z. Směnka a Šek v České republice. Praha : Nakladatelství C. H. Beck ve spolupráci se SEVT, a. s., 1994, s. 146. 23