Obsah Obsah... 1 1. Úvod... 2 2. Bible... 4 2. 1 Název a vznik Bible... 4 2. 2 Biblické knihy... 4 2. 2. 1 Starý zákon... 4 2. 2. 2 Nový zákon... 9 2. 3 Jazyk Bible... 13 2. 4 Překlady Bible... 13 2. 5 Literární druhy v Bibli... 16 2. 5. 1 Epika v Bibli... 17 2. 5. 2 Lyrika v Bibli... 20 2. 5. 3 Biblické drama... 22 2. 6 Obrazná pojmenování v Bibli... 22 2. 6. 1 Metafora... 22 2. 6. 2 Metonymie... 23 3. Adaptace Bible pro děti a mládež... 25 3. 1 Termín adaptace Bible pro děti a mládež... 26 3. 2 Vývoj adaptací Bible do roku 1989... 28 3. 2. 1 Biblické adaptace do konce 19. století... 28 3. 2. 2 Biblické adaptace v první polovině 20. století... 31 3. 2. 3 Biblické adaptace šedesátých a sedmdesátých let... 33 3. 2. 4 Biblické adaptace v osmdesátých letech... 35 4. Adaptace Bible pro děti a mládež po roce 1989... 36 4. 1 Původní adaptace Bible pro děti a mládež v letech 1990-2007... 37 4. 1. 1 Chronologický přehled původních adaptací obsažených v následujících kapitolách:... 37 4. 1. 2 Ilustrovaná Bible... 38 4. 1. 3 Biblické příběhy pro začínající čtenáře... 41 4. 1. 4 Bible ve verších... 43 4. 1. 5 Bible jako kreslený příběh... 44 4. 1. 6 Umělecké zpracování Bible... 46 4. 2 Překlady adaptací Bible pro děti a mládež... 47 4. 2. 1 Chronologický přehled adaptací přeložených do českého jazyka v letech 1999 2007:... 47 4. 2. 2 Bible jako encyklopedie... 48 4. 2. 3 Biblické příběhy pro začínající čtenáře... 49 4. 2. 4 Bible dvojjazyčně... 52 4. 2. 5 Bible moderně... 53 4. 2. 6 Bible tvořivě... 54 5. Závěr... 57 6. Resumé... 59 7. Poznámkový aparát... 60 8. Seznam použité literatury... 64 9. Obrazová příloha... 69 1
1. Úvod 1. Úvod Znalost Bible a nejdůležitějších biblických příběhů patří ke všeobecnému vzdělání každého člověka, ať už jde o křesťana či člověka nevěřícího. V dnešní době, kdy je velká svoboda a volnost ve vydávání a šíření literatury, se na knižních trzích objevují nespočetné více či méně zdařilé adaptace Bible rozličných podob, zaměřené na různé věkové skupiny. Biblické adaptace určené dětem dnes patří k uznávaným žánrům dětské literatury a nemusí o svoji existenci zápasit, jako tomu bylo především v padesátých a normalizačních letech. Přesto dle mého názoru není adaptacím Bible pro děti a mládež věnováno mnoho pozornosti ze strany literárních odborníků. Vychází jen velmi málo článků, recenzí a literárně teoretických děl zabývajících se biblickými adaptacemi určenými dětem a mládeži. Mnohé z nich vznikají pouze v rámci určité církve, čili pro často velmi úzký okruh čtenářů. Téma biblických adaptací je pro mne zajímavé ze dvou důvodů: sama jsem byla biblickými příběhy od dětství vychovávána a setkala se tak s mnoha zpracováními, z nichž některá vycházejí v téměř nezměněné podobě i v současné době, kdy se navíc na knižních pultech můžeme setkat i se zcela novými a netradičně pojatými adaptacemi Bible. Druhý důvod volby tématu diplomové práce je ten, že tematika biblických adaptací je z hlediska vzniku, vývoje a literárněteoretické stránky málo zmapovanou oblastí dětské literatury. K biblickým adaptacím neodmyslitelně patří i Bible samotná, neboť z ní adaptace více či méně čerpají a k ní odkazují. Proto se její bližší poznání po stránce literární, obsahové i překladatelské stane důležitou součástí diplomové práce. Práce bude rozčleněna do tří hlavních oblastí. První, teoretická část práce bude věnována předloze biblických adaptací Bibli; v této kapitoly se budu zabývat členěním Bible a problematikou jejího vzniku a překladů se zaměřením na překlady do českého jazyka. Druhá část práce se bude věnovat samotným adaptacím Bible. V této kapitole definuji termín biblické adaptace pro děti a mládež a budu sledovat jejich vývoj v českých zemích do konce osmdesátých let 20. století. Poslední, praktická část bude zaměřena na systematizaci biblických adaptací od počátku devadesátých let po současnost; práce bude orientována především na původní české adaptace, přihlédnuto bude i k nejznámějším překladovým dílům v oblasti biblických adaptací. 2
1. Úvod Cíle diplomové práce vycházejí ze tří nastíněných základních okruhů. V první části se stane cílem postihnout problematiku vzniku, rozdělení a překladů Bible a rozdělení jednotlivých biblických knih dle literárních druhů s přihlédnutím k různým podobám každého z literárních druhů. Ve druhé části si kladu za cíl systematizovat vývoj biblických adaptací v české literatuře pro děti a mládež do roku 1989. Cílem posledního oddílu bude uspořádat současné adaptace Bible pro děti a mládež vycházející u nás od devadesátých let 20. století. Zaměřím se zejména na jejich podobu a práci autora s předlohou. V diplomové práci si nekladu za cíl zachytit veškerou současnou původní tvorbu v oblasti biblických adaptací určených dětem a mládeži, cílem je na základě konkrétních adaptací Bible ukázat současné pojetí, shody a odlišnosti jednotlivých děl. Diplomová práce není komplexní literární interpretací biblických adaptací, snaží se však nabídnout ucelený pohled na tuto málo zmapovanou oblast dětské literatury. 3
2. Bible 2. Bible Dějiny bible jsou dějinami obětavosti, svízelí a víry lidí, kteří někdy s nesmírnými oběťmi předávali z generace na generaci poselství o spáse. 1 2. 1 Název a vznik Bible Výraz bible, kterým je již od 4. století našeho letopočtu označována nejrozšířenější kniha světa a zároveň i nejdůležitější kniha křesťanského náboženství, pochází z řeckého výrazu biblia, jejž je možno přeložit jako knihu či svitek. Jedná se zde ale o plurálový tvar, který naznačuje, že užitý výraz neoznačuje jednu souvisle psanou knihu, ale jedná se zde o soubor více knih, zde konkrétně o 66 jednotlivých spisů. Často se pro Bibli užívá, hlavně mezi křesťany, označení Písmo svaté nebo také Boží slovo. Od většiny knih se Bible liší v jedné významné věci: nenapsal ji jeden autor, nýbrž je dílem mnoha různých lidí, kteří jednotlivé biblické knihy psali nezávisle na sobě v rozpětí přibližně 16 století, konkrétně mezi 14. stoletím př. n. l. a 1. 2. stoletím n. l. Pomyslným bodem, který od sebe dělí dvě základní části Bible (Starý zákon a Nový zákon), je narození Ježíše Krista, Božího Syna. Starým zákonem se nazývají biblické knihy napsané během 14 století před Ježíšovým narozením a Nový zákon, sepsaný během prvních dvou století našeho letopočtu, naopak zachycuje dobu po Ježíšově narození. 2 2. 2 Biblické knihy 2. 2. 1 Starý zákon Dějištěm událostí zapsaných ve Starém zákoně jsou země, které dnes známe pod názvem Blízký východ. Mezi ně patří například Egypt, Sýrie, Libanon, Jordánsko, Saudská Arábie, Irák, ale centrem většiny příběhů je Palestina, tvořící základ dnešního státu Izrael. 4
2. Bible Starý zákon svým rozsahem tvoří přibližně tři čtvrtiny celé Bible a obsahuje celkem 39 knih, pokud nepočítáme apokryfní (nebo také deuterokanonické) knihy, které jsou součástí například některých katolických biblí, ale do závazné (čili kanonizované) verze Bible se nedostaly. Výraz apokryfní znamená skrytý a rozumíme jím literární útvar založený na demonstrativně odlišném, polemickém pojetí obecně známých témat, syžetů, postav či textů. 3 Mezi biblické apokryfy patří následující spisy: Tóbit, Júdit, Přídavky k Ester, Kniha moudrosti, Sírachovec, Báruk (List Jeremjášův), Přídavky k Danielovi: Tři muži v rozpálené peci, Zuzana, Bél a drak, První kniha Makabejská a Druhá kniha Makabejská. Prvních pět starozákonních knih, patřících již do knih kanonických, čili církví přijatých, nese název Pět knih Mojžíšových. Souhrnně se nazývají Pentateuch (nebo také hebrejsky Tóra), ale častěji jsou označovány řeckými výrazy: Genesis (= zrod, počátek), Exodus (= vyjití), Leviticus (= kniha lévijská čili kněžská), Numeri (= výčty) a Deuteronomium (= druhý zákon, opakování zákona). Názvy Mojžíšových knih předznamenávají jejich obsah a naznačují, co je v centru pozornosti jednotlivých knih. Nejdůležitější událostí knihy Genesis je tedy počátek, konkrétně počátek veškerého dění - stvoření světa a člověka: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. 4 Na příběh stvoření světa navazuje vyhnání prvních lidí z ráje. Významnou událostí zapsanou v knize Genesis je také potopa, která se vyskytuje s různými obměnami i v mytologii starověkého Řecka nebo Mezopotámie. Následuje velmi známá událost stavby babylónské věže, která je spojena se zmatením jazyků a tím i se vznikem rozdílných národů. Převážnou část První knihy Mojžíšovy tvoří životní příběhy izraelských praotců: Abrahama, Izáka, Jákoba a Josefa, které jsou pro svoji čtivost a srozumitelnost populární i mimo křesťanský okruh. Kniha Genesis končí Josefovou smrtí v Egyptě. Exodus velmi těsně navazuje na Genesis, začíná vylíčením útisku Jákobových a Josefových potomků v Egyptě a pokračuje Božím vyvolením Mojžíše, který má izraelský národ vyvést z Egypta do země zaslíbené, Kanaánu. Nejvýznamnějším oddílem obsaženým ve Druhé knize Mojžíšově je zaznamenání Boží smlouvy s izraelským národem prostřednictvím Desatera přikázání, které se stává směrnicí pro život Izraelců: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha 5
2. Bible zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí... Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš... 5 Tento text, vytesaný do kamenných desek, dal Bůh (nazývaný izraelským národem Hospodin) Mojžíšovi na hoře Sinaj a ustanovil tak směrnice pro životy putujících Izraelců. Tématem knihy Leviticus, čili Třetí knihy Mojžíšovy, je ustanovení obětních a obřadních řádů, kterými se měl izraelský národ odlišovat od okolních pohanských národů: Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nesmíte jednat po způsobu egyptské země, v níž jste sídlili, ani po způsobu kenaanské země, do které vás vedu. Nebudete se řídit jejich zvyklostmi. 6 Ve Čtvrté knize Mojžíšově se sice také objevují ustanovení různých rituálů pro kněží i prosté Izraelce, ale opět je zde vylíčeno, stejně jako v knize Exodus, putování Izraelitů pouští a jejich střety s okolními národy. Dle názvu knihy, Numeri, lze také poznat, že se zde vyskytují i výčty, konkrétně seznamy všech izraelských pokolení, která nesou jména 12 Jákobových synů, z nichž nejznámějším je Josef, o jehož životních osudech se vypráví již v První knize Mojžíšově. Poslední z knih Mojžíšových, nazývaná Deuteronomium, obsahuje uzavření příběhu izraelského putování do zaslíbené země a také Mojžíšovu řeč k izraelskému národu těsně před jeho smrtí. Dějiny Izraele zaznamenávají i dvě následující knihy: Jozue a Soudců. Kniha Jozue není pojmenována po autorovi knihy (který je, jako u většiny biblických knih, neznámý), ale po postavě Mojžíšova nástupce, jenž vedl a řídil izraelský lid při dobývání a osídlování kanaánské země. Podobně jako v knihách Mojžíšových jsou i zde zaznamenána Boží nařízení určená lidem pro jejich běžný život i náboženské obřady v nové zemi. V knize Soudců se setkáváme s významnými vůdci (tzv. soudci) izraelského lidu, například s Gedeonem a později Samsonem, známým hlavně pro svoji neobyčejnou sílu:...otevřel jí své srdce dokořán a řekl jí: Nikdy se nedotkla mé hlavy břitva, protože jsem od života své matky Boží zasvěcenec. Kdybych byl oholen, mí síla by ode mne odstoupila, zeslábl bych a byl bych jako každý člověk. 7 Dobou soudců se v Bibli rozumí přechodná doba mezi osídlováním země a zřízením království, kdy se jednotlivé kmeny rozptýlily a každý z nich měl v čele jednoho vůdce a správce, kterého Bible nazývá soudcem. Kniha Rút je pojmenovaná po hlavní postavě této biblické knihy, po ženě, která se vydává se svojí tchyní Noemi po smrti svého manžela do jeho rodiště, judského 6
2. Bible Betléma. Tato kniha je na rozdíl od předchozích výpravná, jde zde o jednoduchý příběh bez odbočujících dějových linií a bez výčtů jmen nebo přikázání. Kolem roku 1050 př. Kr. dochází v Izraeli ke zřízení království, což znamená, že se jednotlivé roztříštěné kmeny začínají sjednocovat a dochází k postupnému vzniku uceleného státu. Dobu království popisuje šest následujících knih: dvě knihy Samuelovy, dvě knihy Královské a dvě knihy Paralipomenon. První a Druhá kniha Samuelova se řadí opět k oddílům zachycujícím dějiny Izraele, konkrétně životy prvních izraelských králů, Saula a následně i Davida, jenž je jednou z nejznámějších postav Starého zákona, hlavně díky zaznamenanému příběhu o střetu Davida s obrem Goliášem: David sáhl rukou do mošny, vzal odtud kámen, vymrštil jej z praku a zasáhl Pelištejce do čela. Kámen mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi. 8 Davidův syn, Šalamoun, proslulý velkou moudrostí, je významnou postavou První knihy Královské, hlavně díky dokončení stavby jeruzalémského chrámu. V První i ve Druhé knize Královské jsou dále zmíněni nejen jednotliví izraelští králové a události související s jejich vládou, ale i významní proroci: Elijáš a jeho nástupce Elíša. Kronikářský charakter mají i První a Druhá kniha Paralipomenon, čili knihy letopisů, které opět sledují jednotlivá izraelská pokolení. Následují prorocké knihy, v nichž autoři zaznamenávají napomenutí, nařízení či varování, která prorokům zjevil Bůh. Spisy starozákonních proroků jsou úzce spjaty s dějinami izraelského národa, hlavně v období vlády králů. Dle obecného názoru se prorokem rozumí člověk vidící do budoucnosti. Ale v biblickém slova smyslu by tato definice velmi zužovala celý význam výrazu prorok. Jedná se zde o člověka povolaného Bohem, aby tlumočil Jeho vůli lidem. Ne vždy se tedy jedná o vidění budoucích událostí. Nejčastěji proroci lidem zvěstovali věci týkající se osudu celého národa, ale častá jsou i proroctví o příchodu Spasitele, Ježíše Krista, o jejichž vyplnění vypráví Nový zákon: neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje. 9 Mezi prorocké spisy patří tyto biblické knihy: Ezdráš, Nehemjáš, Izajáš, Jeremjáš a Pláč Jeremjášův, Ezechiel, Daniel, Ozeáš, Jóel, Ámos, Abdijáš, Jonáš (zde lze najít známý příběh o spolknutí Jonáše obrovskou rybou), Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš a Malachiáš. 7
2. Bible Mezi prorocké knihy je vloženo ještě šest odlišných spisů. Prvním z nich je kniha Ester, jejíž charakter je spíše historický (královna Ester prosí u svého manžela, krále Achašvéroše, o svobodu pro izraelský lid, z nějž sama pochází), ale více než v ostatních letopisných knihách zde jde o ucelený příběh, který slouží jako doklad toho, že Bůh nemlčí ke zlu, které potkává Jeho lid, čili izraelský národ. Následující kniha, nazvaná podle jejího hlavního představitele Jóba, je důkladným, téměř psychologickým zamyšlením se nad otázkami týkajícími se lidského utrpení a smyslu života. Jedná se zde o příběh bohatého a úspěšného muže, kterého nechá Bůh projít těžkými životními zkouškami, ale i přes obrovské utrpení zůstane Jób pevný ve víře: Tu Jób povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se a pravil: Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno. 10 Jednou z nejznámějších starozákonních knih (a biblických knih vůbec) je kniha Žalmů. Slovo žalm pochází z řečtiny a označuje duchovní píseň, jež se v době Starého zákona buď zpívala nebo recitovala. Tématem starozákonních Žalmů je často člověk trpící úzkostí, bolestmi, člověk bezmocný a zklamaný lidmi, jenž prosí o Boží pomoc, záchranu a útěchu: Úpěnlivě volám k Bohu, // volám k Bohu, kéž mi přeje sluchu! 11 Jiná podoba Žalmů je radostná, kdy pisatel chválí Boha a Jeho činy, vzdává díky za Boží lásku, péči a starostlivost, jak je zapsáno například v nejkratším z Žalmů: Chvalte Hospodina, všechny národy, // všichni lidé, chvalte ho zpěvem, // neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství. // Hospodinova věrnost je věčná. // Haleluja. 12 Autorem Žalmů, jichž je v Bibli zapsáno 150, je s největší pravděpodobností izraelský král David, na nějž navázal jeho syn, Šalamoun, se souborem tří knih, z nichž Přísloví a Kazatel se řadí ke knihám mudroslovným. Účelem těchto knih je radit věřícímu člověku v jeho každodenním životě. Mnohá rčení a přísloví zapsaná v knihách Přísloví a Kazatel se často užívají i v běžném životě, například: Pýcha předchází pád. 13 Třetí z knih, za jejichž autora je považován král Šalamoun, nese název Píseň písní či Píseň Šalamounova. Jedná se (podobně jako Davidovy Žalmy) o texty lyrického rázu, jejichž tématem je vztah mezi mužem a ženou. Díky své jemné výrazovosti, bohaté obraznosti a symbolice, ale přitom bez nejmenšího náznaku frivolity, patří Píseň písní mezi nejkrásnější milostné skladby vůbec: Polož si mě na srdce jako pečeť, // jako pečeť na své rámě. // Vždyť silná jako smrt je láska, // 8
2. Bible neúprosná jako hrob žárlivosti lásky. // Žár její žár ohně, // plamen Hospodinův. 14 Píseň písní lze chápat i obrazně, alegoricky. Vztah milého a milé může tedy znázorňovat nejen vzájemnou lásku dvou lidí, ale i vztah Boha Hospodina k jeho vyvolenému lidu, Izraeli. Často ovšem docházelo (hlavně ve středověku) u Písně písní k jejímu výkladu pouze v duchovním slova smyslu. To znamená, že tělesná láska a její naplnění se zcela vytrácelo a zavrhovalo jako něco nepřijatelného, co nemá v Bibli místo, byť je Píseň písní nádhernou ilustrací vzájemné lásky a věrnosti muže a ženy tak, jak již bylo Bohem určeno a vysloveno při stvoření člověka (a jak je i na různých místech Bible opakováno): Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. 15 2. 2. 2 Nový zákon Nový zákon byl, stejně jako Starý zákon, sepsán různými autory v delším časovém rozpětí, konkrétně mezi roky 50 a 120 našeho letopočtu. Celý Nový zákon se týká postavy Ježíše Krista, Jeho života zde na zemi a Jeho díla spásy. Představuje tedy nejdůležitější zdroj křesťanského náboženství. Rozsahem tvoří Nový zákon přibližně čtvrtinu Bible a je sestaven z 27 kanonizovaných knih, i když existují i novozákonní apokryfy. První čtyři novozákonní knihy, tvořící jádro celého Nového zákona, se nazývají evangelia. Tento výraz pochází z řeckého slova euangelion, které v překladu znamená dobrá zpráva nebo také radostná zvěst, konkrétně radostná zvěst o Ježíši Kristu a o spasení. První tři evangelia (Evangelium podle Matouše, Evangelium podle Marka a Evangelium podle Lukáše) se v mnohém shodují, obsahují stejné příběhy a i mnohé slovní formulace jsou totožné. Proto jsou tato tři evangelia nazývána synoptická, čili taková, která zaznamenávají paralelní jevy. Obsahově se týkají života a působení Ježíše Krista, zaznamenávají jeho kázání (nejznámější je Kázání na hoře, v němž jsou zahrnuta mnohá podobenství) a zázračné činy. Vyvrcholením evangelijní zvěsti je Ježíšova smrt na kříži za hříchy všech lidí a následné zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, což tvoří základ křesťanského učení: Anděl řekl ženám: Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. 16 9
2. Bible V pořadí první novozákonní knihou a i prvním z evangelií je Evangelium podle Matouše. Dle křesťanské tradice je Matouš ztotožňován s jedním s Ježíšových učedníků, kteří Jej provázeli během Jeho pobytu na zemi, zatímco Marek i Lukáš již pocházeli z mladší generace, osobně se s Ježíšem nesetkali. Marek byl spolupracovníkem apoštola Petra (patřícího k dvanácti apoštolům, což byli učedníci, kteří stáli Ježíši nejblíže) a Lukáš, vzdělaný lékař řeckého původu, je později v knize Skutků uváděn jako spolupracovník apoštola Pavla. Lukášovo evangelium není na rozdíl od ostatních tří evangelií zaměřeno pouze židovsky, ale je určeno všem křesťanům, i těm, kteří pocházejí z nežidovských, pohanských národů. Podobně jako Matouš, tak i evangelista Lukáš použil jako zdroj Markovo evangelium (které se ze všech čtyř evangelií datuje jako nejstarší), ale inspirací mu byly i prameny nepoužívané ostatními evangelisty, například dvě velmi známá podobenství: O milosrdném Samařanu nebo O marnotratném synu, která v ostatních evangeliích nenalezneme. Poslední z evangelií se od předchozích tří v mnohém liší. Autor se v něm, kromě událostí souvisejícími s Ježíšovým veřejným působením, zaměřuje i na Ježíšova slova určená pouze nejužšímu kruhu svých učedníků, k němuž s největší pravděpodobností patřil i autor Evangelia podle Jana. Podle starokřesťanské tradice je autorem čtvrtého evangelia jeden ze Dvanácti, apoštol Jan Zebedeus. 17 Také na rozdíl od synoptiků, kteří jsou ve věci Ježíšova božského původu spíše zdrženliví, zde autor na Ježíše otevřeně ukazuje jako na Boha, který sestoupil na tuto zemi a stal se člověkem. Jednou z mnoha Janem zapsaných výpovědí o Ježíšově božském původu jsou slova ženy jménem Marta, jejíhož bratra Lazara Ježíš vzkřísil z mrtvých: Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, syn Boží, který má přijít na svět. 18 V základních událostech týkajících se života, smrti a vzkříšení Ježíše Krista, se všechna čtyři evangelia vzájemně překrývají a doplňují. Týká se to hlavně nejznámějších příběhů, mezi něž patří událost narození Ježíše, povolání učedníků, Ježíšovy zázraky (proměnění vody ve víno, uzdravení slepého, chromého nebo malomocného, vzkříšení dcery Jairovy a Lazara...), Ježíšova kázání ve formě podobenství, poslední večeře Ježíše s učedníky, Jidášova zrada, Ježíšovo ukřižování a vzkříšení. Jedním z velmi důležitých oddílů evangelií je i Modlitba Páně, zapsaná v Evangeliu podle Matouše i Evangeliu podle Lukáše, jíž se modlí, pouze s drobnými jazykovými úpravami, i křesťané dnes. Původní Modlitba Páně, jak ji zaznamenal 10
2. Bible evangelista Lukáš, zní v kralickém překladu Bible takto: Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dávej nám každého dne. I odpusť nám hříchy naše, nebo i my odpouštíme všelikému vinníku svému. A neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. 19 Na čtyři evangelia navazuje kniha nazvaná Skutky apoštolů, jejímž pisatelem je opět Lukáš, autor jednoho z evangelií. Oba tyto spisy se vyznačují podobným stylem, jazykem a shodnými teologickými důrazy. Také doba vzniku Skutků apoštolů je shodná se vznikem Evangelia podle Lukáše, tj. v rozmezí let 70 90 po Kr. Tento spis se věnuje misijním cestám, jimiž se po světě začalo šířit evangelium, a také některým osobnostem, které se na tomto šíření podílely, hlavně apoštolu Petrovi a poté Pavlovi, vzdělanému muži a původně pronásledovateli prvních křesťanů, z nějž se Božím zásahem stal jeden z nejhorlivějších zvěstovatelů evangelia. List se věnuje nejen vylíčení cest a útrap (věznění, kamenování...) apoštolů, ale zachycuje hlavně jejich zvěstování Božího slova jak před prostými lidmi, tak i před vysoce postavenými osobnostmi. Lukáš ve Skutcích také zaznamenává, jak v různých mimoizraelských zemích vznikaly díky působení apoštolů první křesťanské sbory. Konkrétně se Bible zaměřuje na oblast dnešního Turecka (Pisidská Antiochie, Efez, Milét...) a Řecka (Tessalonika, Korint...). O působení apoštola Pavla se dozvídáme i z následujících novozákonních knih epištol. 20 Tyto listy, za jejichž autora je považován apoštol Pavel, sloužily k veřejnému předčítání křesťanům v nově vzniklých křesťanských sborech. Pavel s nimi i takto udržoval kontakt a pomocí dopisů je vyučoval a podporoval ve víře. Obsahem listů je jak připomenutí zvěsti o Ježíši Kristu, tak i praktické rady pro život křesťana a odpovědi na spory a otázky ve sboru: Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. 21 Čtyři z Pavlových listů jsou určeny ne celým sborům, ale konkrétním osobám, Timoteovi, Titovi a Filemonovi. Jednalo se o nejbližší spolupracovníky, které Pavel ustanovil správci v nově vzniklých sborech. Pavlovy listy nesou názvy: List Římanům, První list Korintským, Druhý list Korintským, List Galatským, List Efezským, List Koloským, První list Tesalonickým, Druhý list Tesalonickým, První list Timoteovi, Druhý list Timoteovi, 11
2. Bible List Titovi, List Filemonovi a List Židům, o jehož autorství se vedou spory.: Od Pavlových listů se liší i stylem a výrazovými prostředky, tím, že neuvádí Pavlovo jméno, že formu helénistického dopisu dodržuje jen v závěru, nikoliv na začátku, a že sám autor se nepočítá k bezprostředním, očitým svědkům Kristovým. 22 Proto je možné, že autorem Listu Židům mohl být Lukáš, Barnabáš nebo jiný spolupracovník Pavlův. Následující listy, sepsané dalšími Kristovými následovníky, jsou opět adresovány křesťanským společenstvím, jimž má tato forma kázání pomoci v křesťanském životě. Jedná se o tyto spisy: List Jakubův, První list Petrův, Druhý list Petrův, První list Janův, Druhý list Janův, Třetí list Janův a List Judův. Častým tématem těchto listů je význam víry a skutků pro křesťana, obrana víry nebo varování před lživými učiteli (nazývanými v epištolách bludaři): Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak. 23 Poslední kanonizovanou knihou Nového zákona je Zjevení Janovo, známé též pod jménem Apokalypsa (z řeckého slova apokalypsis, které v překladu znamená zjevení věcí skrytých ). Obecně se apokalypsou rozumí dílo, které předvídá budoucí průběh dějin a konce světa a v symbolech líčí nebezpečí, která v budoucnosti lidstvo ohrozí. Autor biblické knihy Zjevení je ztotožňován s apoštolem Janem, autorem posledního z evangelií a rovněž tří epištol. Kniha Zjevení je plná obrazů a přirovnání a líčí vidění, kterého se Janovi dostalo na ostrově Patmos u Malé Asie. To se týká budoucnosti křesťanské církve, konce světa a posledního Božího soudu. Do popředí se zde dostává motiv následování Krista, díky němuž dosáhnou věrní křesťané spolu s Kristem konečného vítězství: A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.... Bůh bude s nimi a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolest už nebude neboť co bylo, pominulo. 24 Autor chtěl tímto listem povzbudit křesťany v těžké době plné pronásledování a vyzvat je k bdělosti a stálosti ve víře. Díky své obraznosti a symboličnosti (sedmkrát zapečetěná kniha, sedm andělů s nádobami pohrom, čtyři jezdci, dravá šelma...) se Zjevení Janovo stalo předlohou pro vznik mnoha pozdějších duchovně zaměřených textů. 12
2. Bible 2. 3 Jazyk Bible Původní autoři napsali jednotlivé biblické knihy v některém z těchto tří jazyků: v hebrejštině, aramejštině nebo řečtině. Tyto jazyky jsou užívány dodnes, hebrejština je jazykem dnešního Izraele, aramejština se užívá v syrské oblasti a uživatelů řečtiny je i mimo současné Řecko velké množství. Téměř všechny starozákonní knihy jsou sepsány v hebrejštině. Tento jazyk patří, stejně jako i aramejština, do skupiny semitohamitských jazyků, do nichž patří například i arabština nebo syrština. Na rozdíl od západních řečí se její písmo píše i čte zprava doleva a neužívá samohlásek. K písmu lze připojit systém samohlásek, který je při studiu řeči velkou pomocí. Ale moderní hebrejské knihy a časopisy jsou obvykle také psány bez samohlásek, stejně jako původní starozákonní text. 25 Aramejština je řeč příbuzná hebrejštině, užívá i stejného písma. Touto řečí nebyly napsány celé biblické knihy, nýbrž jen některé jejich části, například několik kapitol starozákonních prorockých knih Daniel a Ezdráš. V Novém zákoně byly zaznamenány už jen ojedinělé aramejské věty, slovní spojení a výrazy, například jedna z posledních vět Ježíše na kříži: Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: Eli, Eli, lema sabachtani? To jest: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? 26 Kromě ojedinělých vstupů aramejštiny byl celý Nový zákon sepsán v řečtině, jež byla v době vzniku Nového zákona světovým jazykem. Proto autoři novozákonních textů užili řečtinu, aby bylo zajištěno zvěstování evangelia co největšímu počtu lidí tehdejšího světa. 2. 4 Překlady Bible Prostřednictvím překladů, které se začaly objevovat ještě před vznikem křesťanství, se mohla Bible rozšířit k daleko většímu počtu čtenářů, než v původní hebrejsko-řecké podobě. Ještě z doby před narozením Ježíše Krista, konkrétně ze 3. století př. Kr., pochází nejstarší známý překlad Starého zákona (do té doby existujícího pouze v hebrejštině a aramejštině). Jeho název Septuaginta je z řeckého označení pro číslovku 70, neboť podle křesťanské tradice byl tento překlad vytvořen 13
2. Bible za 70 dní. Septuaginta vznikla v egyptské Alexandrii pro potřebu pořečtěných Židů, kteří zde žili ve vyhnanství. Významný byl i překlad Bible do syrštiny (v 1. stol. po Kr. byl přeložen Starý zákon a do r. 400 po Kr. také Nový zákon), jenž byla rozšířena v oblasti dnešního Turecka. Syrský překlad Bible nese název Peschitta, což znamená jednoduše, obyčejně. Za nejzásadnějším přínos v překládání Bible je považován vznik Vulgáty (z latinského výrazu vulgatus, který lze přeložit jako všeobecný, lidový ). Jedná se o překlad celé Bible do latiny, která byla úředním jazykem Římské říše a později se stala i hlavním církevním jazykem. Vulgáta je dílem italského učeného mnicha Jeronýma (= Eusebius Hieronymus), který na překladu pracoval v letech 386 404 po Kr. Vulgáta se nadále stala předlohou pro překlady do národních jazyků a v římskokatolické církvi je oficiálním překladem Bible dodnes. V prvních stoletích křesťanství se vyskytlo mnoho překladů do různých jazyků: arabštiny, egyptštiny nebo etiopštiny. Nejznámějším z nich je překlad do vizigótštiny (4. stol. po Kr.), jehož autorem byl gótský biskup Wulfila. Tento rukopis, napsán stříbrem a zlatem na jemném purpurovém pergamenu, byl za vlády císaře Rudolfa II. (1552-1612) uložen v císařových sbírkách na Pražském hradě, za 30leté války byl ukořistěn Švédy a v současné době je uložen v univerzitní knihovně ve švédské Uppsale. Nejstarší překlad Bible na našem území pochází z 9. století. Jedná se o překlad do staroslověnštiny, jehož autory byli misionáři z byzantské Soluně, Konstantin (Cyril) a Metoděj. Tito zvěstovatelé víry přišli, na přání knížete Rostislava, roku 863 na Moravu a začali zde prosazovat slovanskou liturgii, která by byla srozumitelná všemu obyvatelstvu. Pro tento účel sestavil Konstantin na základě jihoslovanského nářečí umělý slovanský jazyk staroslověnštinu. Také pro tento jazyk vytvořil písmo nazývané hlaholice. 27 Vzniklý staroslověnský překlad Bible, jenž byl také nazýván podle obou bratří Cyrilometodějský, se do dnešní doby nedochoval. Nejstarší český překlad celé Bible pochází ze sedmdesátých až osmdesátých let 14. století. Překlad vycházel z latinské Vulgáty a nesl název Drážďansko-Leskovecká bible. Originál se nedochoval, byl zničen během První světové války. Naproti tomu Bible litoměřicko-třeboňská (přeložena v letech 1411 1414), jejíž předlohou byla také Vulgáta, se dochovala dodnes. 14
2. Bible Překlady, které přímo vycházejí z původního biblického textu, jsou spjaty až se vznikem protestantských církví na našem území a v neposlední řadě také s vynálezem knihtisku. 28 Velmi významným překladem Bible, konkrétně Nového zákona, se stal v roce 1564 překlad, jehož autorem byl představitel českého humanismu Jan Blahoslav (1523-1571), biskup jednoty bratrské. Na Blahoslavovo dílo po jeho smrti navázal překladatelský kolektiv bratrských teologů. V letech 1579 1594 přeložili z původní hebrejštiny Starý zákon, k němuž přiřadili Blahoslavův překlad Nového zákona. V tiskárně v Kralicích na Moravě tak byla vydána šestidílná Bible kralická, která se na dlouhou dobu stala vzorem spisovné češtiny. Bible kralická vyšla naposledy (potřetí) v roce 1613 a tohoto vydání se dodnes užívá nejen v Čechách, ale i na Slovensku. Kralického překladu se přidržují i některé z mnoha pozdějších překladů na našem území, z nichž nejznámější je Bible svatováclavská (vyšla roku 1715), jejíž překlad vychází také z latinské Vulgáty. Největší celosvětový rozmach v překládání Bible nastal ve 2. polovině 20. století, po skončení 2. světové války. Co se českého překladu týče, nejvýznamnějším poválečným počinem je vznik ekumenického, 29 to jest mezicírkevního překladu celé Bible, tedy takového, na jehož vzniku se podíleli překladatelé a teologové různého křesťanského vyznání. Kompletní ekumenický překlad Bible vyšel poprvé v roce 1979. Rychle se prosadil a byl většinou křesťanských církví přijat. Ekumenický překlad Bible je i v současnosti vzorem pro následující vydání Bible u nás. Ta z velké části zachovávají ekumenický překlad z roku 1979, liší se pouze drobnými jazykovými úpravami, které mají biblický obsah přiblížit současnému čtenáři. Porovnáním úryvku vyňatého ze současného ekumenického překladu Bible z roku 1995 s totožným úsekem převzatým z Bible kralické zachovávající jazyk posledního kralického vydání z roku 1613 lze zjistit, jak se během staletí měnil český jazyk, a proto bylo třeba i jazyk užitý v Bibli přizpůsobovat současnému čtenáři. Ovšem i v současnosti se při výkladu některých úseků Božího slova obracejí kazatelé a faráři i na kralický překlad, který je (i přes archaičnost jazyka) v mnoha pasážích svým překladem věrnější původnímu jazyku Bible než překlad ekumenický a jenž užívá mnohdy výrazů, které přesněji vystihují skutečnost. Proto je důležité opírat se při studiu Božího slova o více překladů, zvlášť při čtení a výkladu méně jasných oddílů: 15
2. Bible Láska trpělivá jest, dobrotivá jest, láska nezávidí, láska není všetečná, nenadýmá se. V nic neslušného se nevydává, nehledá svých věcí, nezpouzí se, neobmýšlí zlého. Neraduje se z nepravosti, ale spolu raduje se pravdě. Všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká. (1. Korintským 13, 4 7, kralický překlad) Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. (1. Korintským 13, 4 7, ekumenický překlad) Nejen v České republice, ale i v mnoha zahraničních zemích jsou překlady a distribuce Biblí řízeny biblickými společnostmi. U nás byla první biblická společnost zřízena roku 1865, jednalo se o pobočku Britské a zahraniční biblické společnosti. Roku 1949 už vzniká samostatná Československá biblická společnost, jejíž činnost byla ukončena v roce 1953 a mohla se plně obnovit až v roce 1990. Vlna biblických překladů se ve 20. století zvedla po celém světě. V roce 1900 bylo přibližně 517 jazyků, do nichž se přeložila alespoň jedna biblická kniha, ale v 90. letech tento počet dosahuje dvou tisíc. Celá Bible byla v r. 1900 přeložena do 118 jazyků a v roce 1990 se tento počet téměř ztrojnásobil, jednalo se již o 318 jazyků. Přesto existuje na světě více než tři tisíce jazyků, do nichž dosud Bible nebyla přeložena; některé z nich dosud nemají ani vlastní písmo (jedná se hlavně o jazyky některých afrických a jihoamerických kmenů). 2. 5 Literární druhy v Bibli Jednotlivé biblické knihy vznikaly v dlouhém časovém rozpětí, v různých částech starověkého světa, za různých politických situací a byly sepsány autory odlišných národností a vzdělání. Proto je Bible sbírkou knih, které se často velmi liší svým rozdílným stylem. Dokonce i v rámci jedné a téže biblické knihy je častá různorodost literárních druhů. 16
2. Bible Pro správné porozumění biblickému textu je otázka druhu literatury podstatná. Prosté vyprávění příběhu, například starozákonní kniha Rút, čtenář vnímá odlišným způsobem než poetickou knihu Píseň písní, při jejímž čtení je samozřejmé, že užité metafory a hyperboly nebudou brány doslovně. Čtenář Bible by tedy měl na jednotlivé biblické knihy nahlížet s vědomím, že i Bibli je nutné číst a následně vykládat podle toho, o jaký literární druh a jeho konkrétní podobu se jedná. V Bibli lze najít všechny tři základní literární druhy, tedy způsoby, jak je možno literární díla dělit: Jako literární druhy chápeme tři základní způsoby existence literárního díla, tj. ve smyslu Aristotelovy poetiky lyriku, epiku a drama. 30 2. 5. 1 Epika v Bibli Nejhojněji je z výše uvedených literárních druhů zastoupena v Bibli epika, vyznačující se méně či více rozvinutým vyprávěcím postupem, jenž je často doplněn popisem (který v některých biblických knihách převažuje, například v knize Leviticus) a úvahou (ta dominuje ve starozákonních knihách Kazatel a Přísloví). Vyprávění také bývá zařazeno do určitého času a prostoru a je psáno převážně prózou. Typickým představitelem prostého vyprávění je kniha Genesis. Zde lze nalézt množství výrazně epických příběhů s minimálními lyrickými odbočkami, například stvoření světa, stavba Noemovy archy, životní příběhy velkých starozákonních postav: Mojžíše, Abrahama, Izáka, Jákoba a Josefa. Dalšími spisy, v nichž stojí v popředí příběh, jsou knihy Rút, První a Druhá kniha Samuelova, kniha Ester a také Jonáš, jako jediná z prorockých knih. Starý zákon obsahuje 18 prorockých spisů, jejichž jazyk se vyznačuje výraznou symbolikou, obrazností a poetičností, kde hlavní roli hrají vize, zjevení a kázání, zatímco děj ustupuje do pozadí. Jen zřídka se čtenář dozví informace o proroku samotném, o jeho konkrétních činech a životních osudech. Naproti tomu kniha proroka Jonáše (jež je i přes svoji odlišnou formu zařazována k prorockým spisům) se na první pohled od ostatních prorockých knih odlišuje. Formou souvislého vypravování tato kniha zpracovává příběh proroka Jonáše, jenž je Bohem poslán do pohanského města Ninive, aby jeho obyvatele vyzýval k pokání, k němuž ale musí dojít nejdříve on sám poté, co je kvůli vzpírání se Božímu záměru vržen do moře a pohlcen obrovskou rybou. 17
2. Bible Epika dominuje i v zásadních spisech Nového zákona: v Evangeliu podle Matouše, Marka, Lukáše i Jana a v knize Skutky apoštolů, a to v pasážích líčících velmi poutavou formou životy, činy a cesty jak nejdůležitější biblické postavy, totiž Ježíše Krista, tak i Jeho následovníků a později zvěstovatelů víry, apoštolů. Autoři využívají v jednotlivých epizodách zejména přímé dějové linie a přímé řeči, jež je zde hlavním prostředkem vyprávění. Dějové pasáže autoři jak v evangeliích, tak i v knize Skutků prokládají kázáními a podobenstvími, časté jsou v Novém zákoně i listy, čili epištoly. Kázání Výraz kázání pochází z latinského slova praedicti, které v překladu znamená jak kázání, tak i výpověď. Jedná se o základní řečnický žánr, spjatý zejména s rozvojem křesťanské bohoslužby a rozumíme jím řeč, jejímž cílem je zvěstování a výklad Božího slova. Za vrcholné období homiletiky, čili kazatelství, se považuje období renesance a baroka, kdy měla kázání pevně danou formu: exordium (= úvod), confirmatio (= hlavní část kázání) a conclusio (= závěr). 31 Mezi kázáním a homilií nejsou příliš ostré hranice, ale obecně se homilií rozumí interpretace vycházející přímo z biblického textu, zatímco kázání bývá s biblickým textem spjato volněji (někdy se dokonce obejde bez biblického textu úplně). Kázání obsažená v Bibli se zabývají se jak věroučnými, tak i mravoučnými otázkami a liší se svým rozsahem i formou. Jako vzor křesťanského kázání se považují dvě v Bibli uvedená kázání Ježíše Krista: kázání v Nazaretě 32 a rozhovor Ježíše s učedníky během cesty do města Emauz. 33 Podobenství Podobenství je známé též pod názvem parabola (z řeckého výrazu parabolé znamenajícího přirovnání nebo také shodu ). Jedná se o epický žánr většinou menšího rozsahu, jenž je zaměřen výrazně didakticky a moralisticky. Biblické podobenství podává názorný příběh, v němž je obsaženo nejčastěji určité náboženské poučení. Zvolení prostředí i aktérů podobenství vychází ze zkušeností a znalostí tehdejších posluchačů, proto se často novodobému čtenáři Bible zdá podobenství méně srozumitelnější, než tomu bylo u Ježíšových posluchačů. 18
2. Bible Biblická podobenství lze rozdělit podle toho, za jakým účelem byla vyprávěna, do čtyř základních skupin. První skupinu tvoří podobenství vyprávěná za účelem objasnění něčeho nadpřirozeného (a tím pádem pro běžného posluchače těžko uchopitelného). Tato abstraktní skutečnost je tak vysvětlována na příkladu něčeho konkrétného a lidem blízkého, například biblická podobenství o Božím království. Druhou skupinu tvoří podobenství, která měla sloužit pravděpodobně jako pomoc k tomu, aby si posluchači určitou pravdu lépe zapamatovali: Je známo, že si zapamatujeme spíše příběh, než ryze teoretickou výuku. Kdo si jednou zapamatoval příběh o milosrdném samaritánovi, bude mít před očima přikázání lásky k bližnímu zřetelněji než ten, kdo pouze slyšel slovní znění tohoto přikázání. 34 Třetí skupinu tvoří zvláštní podobenství, jejichž účelem je připravit adresáty na důležitou skutečnost, která je s daným podobenstvím spjata. Například v Podobenství o zlých vinařích, 35 kdy správci vinice v nepřítomnosti pána vinice zabijí jeho jediného syna a následně jsou pánem potrestáni, Ježíš posluchačům (jimiž jsou zde Židé odmítající zvěst o spasení) objasní, že s nimi bude naloženo stejně, jako s vinaři uvedenými v podobenství. Poslední, čtvrtou skupinu tvoří ta podobenství, jejichž účelem bylo skrytí pravdy před těmi, kdo jí kvůli svému zatvrzelému srdci nejsou hodni. Tento druh biblických podobenství je tedy na jedné straně adresován učedníkům, kteří jsou ochotni pochopit a přijmout pravdu, ale zároveň těm, kteří svůj postoj odmítají změnit, je znemožněno odhalit pravý význam: Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. 36 Formou se podobenství blíží bajce, od níž se ale odlišuje tím, že v závěru neobsahuje jasně vyslovené naučení; podobenství je na rozdíl od bajky založeno na celkové podobnosti a chybí zde závěrečné poučení. Ale přesto lze v Bibli najít oddíly, v nichž sám Ježíš některá podobenství objasňuje poté, co se učedníci ptali po smyslu právě vyřčeného podobenství. Například poté, co Ježíš pověděl podobenství O rozsévači: Rozsévač rozsívá slovo. Toto jsou ti podél cesty, kde se rozsívá slovo: Když je uslyší, hned přichází satan a bere slovo do nich zaseté. A podobně ti, u nichž je zaseto na skalnatou půdu: Ti slyší slovo a hned je s radostí přijímají... 37 V Bibli jsou podobenství zapsána téměř výhradně v evangeliích. V Matoušově i Markově evangeliu nalezneme totožná podobenství, například O dvou stavitelích, O rozsévači, O ztracené ovci, O věrnosti služebníků, O hostině, O zlých vinařích, O 19
2. Bible pleveli mezi pšenicí, O kvasu, O pokladu v poli, O perle nebo O hořčičném zrnu: Ještě jiné podobenství jim předložil: Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli; je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích. 38 Evangelisté zde zaznamenávají i oddíl, v němž Ježíš objasňuje, proč často ke svým posluchačům hovoří v podobenstvích. 39 V Evangeliu podle Lukáše jsou obsažena některá podobenství, jež se shodují s předchozími dvěma evangelii, ale jako jediný Lukáš zapsal i podobenství O milosrdném Samařanu, podobenství O marnotratném synu a podobenství O nepoctivém správci. Poslední z evangelií, Janovo, obsahuje podobenství minimálně, a to v podobě bližší spíše jednoduchému přirovnání než souvislému příběhu: Ježíš jim řekl: Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. 40 Epištoly Epištola (nebo také list) byla jako literární žánr známa již v době antiky. Formu i pravidla těchto listů přejímají (spolu s užíváním řečtiny namísto hebrejštiny) i novozákonní apoštolské spisy. Epištoly zaznamenané v Bibli mají tedy po vzoru antických dopisů pevně daný styl. Nejprve pisatel listu uvede své jméno, následuje jméno adresáta nebo adresátů a pozdravy či přání, nejčastěji ve formě modlitby nebo požehnání. Teprve poté následuje hlavní část listu, v níž pisatel většinou napomíná a vyučuje v Božím slově nebo objasňuje zásady křesťanského života. Závěr epištoly pak tvoří pozdravy od společných přátel a slova rozloučení a požehnání. Často je v listu uvedena i poznámka a podpis autorovou vlastní rukou (hlavní text listu psával podle zvyku tehdejší doby profesionální písař), jenž měl zabránit pochybám o autorství listu: Pozdravují vás církve v Asii. Velice vás v Pánu pozdravuje Akvilas a Priska spolu s církví, která se shromažďuje v jejich domě. Pozdravují vás všichni bratří. Pozdravte se navzájem svatým políbením. Pozdrav mou, Pavlovou rukou. 41 2. 5. 2 Lyrika v Bibli Lyrické žánry se jak v Bibli, tak i všeobecně vyznačují nesyžetovou kompozicí a nadčasovým projevem, jenž je budován ze subjektivního hlediska. Typické pro 20
2. Bible lyriku je i užití verše, který ale není podmínkou, a texty se složitými vnitřními vazbami obsahují množství metafor a symbolů. Do oblasti lyriky patří podstatná část Starého zákona: kniha Žalmů, Přísloví, Kazatel, Píseň Písní a Pláč Jeremjášův. Poetické pasáže se ovšem vyskytují i v Mojžíšových knihách a prorockých spisech a naopak, v ryze básnických knihách se lze setkat i s ojedinělými epickými pasážemi. Uvedené básnické knihy byly napsány hebrejsky, a proto v nich nalezneme poezii velmi se lišící od klasického evropského způsobu básnění. Hebrejští básníci netvořili rýmy, nýbrž volné rytmické verše nestejné délky. Klíčovým rysem pro hebrejskou poezii je tzv. paralelismus, 42 vyskytující se ve dvou modifikacích: synonymní paralelismus a antitetický paralelismus. Synonymní paralelismus je jednodušší formou, kdy jsou na druhém řádku typického básnického dvojverší opakovány myšlenky obsažené již v prvním řádku, ale pomocí jiných slov: Kdo vystoupí na Hospodinovu horu?// A kdo stanout smí na jeho svatém místě? 43 Naproti tomu v podobě antitetického paralelismu se tatáž myšlenka vysloví tak, že první část dvojverší vyjádří pointu kladně: zatímco druhá část ji převede do záporu: Památka spravedlivého bude k požehnání, // kdežto jméno svévolníků zpráchniví. 44 Často používaný je v básnických knihách i refrén, čili verš (případně i dvojverší), opakující se vždy po určitém počtu jiných veršů: Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, // jeho milosrdenství je věčné. // Chválu vzdejte Bohu bohů, // jeho milosrdenství je věčné. // Chválu vzdejte Pánu pánů, // jeho milosrdenství je věčné. 45 Významným rysem biblické poezie je i báseň v podobě akrostichu, nebo též abecední píseň. Jedná se o delší báseň, v níž každý verš nebo sloka začíná postupně jednotlivými písmeny hebrejské abecedy, počínaje prvním a konče posledním. V překladu se ovšem tato zvláštnost ztrácí. Příkladem akrostichu v Bibli je Žalm 119 (jenž je zároveň nejdelším ze všech biblických Žalmů) a ve zkrácené podobě se tato forma nachází v 31. kapitole knihy Přísloví a ve třetí kapitole Pláče Jeremjášova. V těchto oddílech jsou vždy na začátku sloky předsazeny a do závorek vsazeny názvy jednotlivých hlásek hebrejské abecedy: Álef, Bét, Gimel, Dálet, Hé, Vav, Zajin, Chet, Tet, Jod, Kaf, Lámed, Mém, Nún, Sámek, Ajin, Pé, Cáde, Kóf, Réš, Šín, Táv. 46 21
2. Bible 2. 5. 3 Biblické drama Typickým dramatem je v Bibli jediná kniha: Jób. Tento starozákonní spis obsahuje všechny základní rysy dramatu: syžetovou linii, rozčlenění na jednotlivá jednání a výstupy, dialogický text, děj situačně zakotven ve fiktivním čase a prostoru a také jazyk, který odpovídá charakteristice postavy. Toto duchovní drama ve verších (ale s prozaickým prologem a epilogem) je rozčleněno, kromě obvyklého biblického členění na verše a kapitoly, na vstupní obraz, jímž je čtenář uveden do problematiky celé knihy. Následuje hlavní a nejrozsáhlejší část, v níž Jób diskutuje se svými přáteli o situaci, ve které se i přes svoji zbožnost ocitl. Vždy je před každou řečí uvedeno, který z aktérů hovoří, stále dle totožného schématu, pouze se obměňuje jméno mluvčího : Na to navázal Elífaz Témanský slovy:... 47 Ve chvíli, kdy vzájemný spor ohledně otázek týkajících se života a smrti dosáhne vrcholu, vstoupí do děje nová postava, jménem Elíhú, jež svými čtyřmi řečmi učiní sporu přítrž a vysvětlí, že zde může pomoci jedině sám Bůh. Ten vzápětí sám vstoupí do děje a v několika řečech poodhalí, kdo vlastně je Bůh a co proti Němu znamená člověk. Kniha končí oddílem nazvaným Dohra, v němž je zahrnuta Jóbova modlitba za přátele a závěrečný odstavec nesoucí název Jóbův požehnaný konec. 2. 6 Obrazná pojmenování v Bibli Bible ve své pestrosti užívá jak velkých a na první pohled rozeznatelných forem obrazné řeči, jako je podobenství nebo alegorie, tak i drobnějších výrazových prostředků, běžně užívaných autory umělecké literatury. Z nich nejpoužívanějšími v rámci Bible jsou tropy, čili různé způsoby přenesení významu, které se rozdělují na metaforu a metonymii. 2. 6. 1 Metafora Metaforou obecně rozumíme přenesení významu na základě podobnosti. Metaforická forma je blízká formě srovnání, liší se od ní stručností a jednoduchostí, 22
2. Bible s níž dokáže vysvětlit i obtížnější skutečnosti. Právě díky své krátkosti a výstižnosti je metafora v Bibli hojně užívaná, zejména v novozákonních podobenstvích: Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. 48 2. 6. 2 Metonymie Metonymie znamená takový způsob přenesení významu, kdy využíváme věcné souvislosti (nejde zde již o vztah podobnosti, jak tomu bylo u metafory). Typickými příklady metonymie v Bibli je synekdocha, ironie a prolepsis. Název synekdocha pochází z řeckého slova synekdoché, které v překladu znamená pochopení básnického výrazu. Jde o obrazný výraz, kdy je určitý jev označen svou částí: Náš denní chléb dávej nám každého dne. 49 nebo část označena celkem: Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. 50 V prvním případě je zřejmé, že se touto částí Modlitby Páně myslí prosba za stravu obecně, že se nejedná o žádost pouze a jedině o chléb. Naproti tomu ve druhém případě synekdochy není výrazem celý svět myšlena celá planeta Země, nýbrž zde jde o obyvatelstvo všech provincií římského impéria. Ironie znamená záměrné užití slov v opačném významu, říká tedy něco jiného, než co je ve skutečnosti míněno. Ironii lze snadno poznat nejčastěji ze souvislosti, v mluvené řeči pak z tónu a výrazu. Názorným příkladem je novozákonní oddíl, v němž se apoštol Pavel snaží pomocí ostré ironie přivést korintské křesťany k tomu, aby se vzpamatovali: Skoro se mi zdá, že nás apoštoly Bůh určil na poslední místo, jako vydané na smrt; stali jsme se podívanou světu, andělům i lidem. My jsme blázni pro Krista, vy ovšem jste v Kristu rozumní; my jsme slabí, vy silní; vy slavní, my beze cti. 51 Hyperbola, jíž rozumíme nadsázku, je i v běžné řeči často užívanou podobou metonymie. Dovedením určité situace do extrému má být zdůrazněn význam dané věci, a to jak ve smyslu pozitivním, tak i negativním. Hyperbola je formou, která básnický jazyk obohacuje především expresivním účinkem a emocionálností. 23