Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra občanského práva DIPLOMOVÁ PRÁCE. Odstoupení od smlouvy

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra občanského práva DIPLOMOVÁ PRÁCE Odstoupení od smlouvy Tomáš Kočička 2010/2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Odstoupení od smlouvy zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. 2

Rád bych tímto poděkoval panu JUDr. Jiřímu Handlarovi, Ph.D., vedoucímu mé diplomové práce, za mnoho cenných rad, podnětů a konzultací, které mi pomohly při zpracování této práce, dále bych rád za podporu poděkoval své rodině a přátelům. 3

Seznam zkratek Acquis group Acquis principy DCFR Nejvyšší soud NObčZ ObčZ ObchZ PECL Study group Research Group on EC Private Law Priciples of the existing EC contract law Draft Common Frame of Reference Nejvyšší soud České republiky Vládní návrh nového občanského zákoníku zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v textu také jako občanský zákoník zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v textu také jako obchodní zákoník Principles of European Contract Law Study Group on a European Civil Code 4

Obsah 1. Úvod... 7 2. Odstoupení od smlouvy... 9 2.1. Pojem... 9 2.2. Odstoupení od smlouvy ve vztahu k právním principům... 10 2.2.1. Princip autonomie vůle... 10 2.2.2. Princip pacta sunt servanda... 11 2.2.3. Stručné shrnutí... 11 2.3. Funkce odstoupení od smlouvy... 13 2.4. Předpoklady odstoupení od smlouvy... 15 2.5. Forma... 16 2.6. Čas a odstoupení od smlouvy... 18 3. Odstoupení od smlouvy podle důvodů... 20 3.1. Zákonné důvody pro odstoupení od smlouvy... 20 3.1.1. Prodlení dlužníka... 21 3.1.2. Vady plnění... 22 3.1.3. Tíseň za nápadně nevýhodných podmínek... 23 3.1.4. Nemožnost plnění... 24 3.1.5. Fixní smlouvy... 25 3.1.6. Spotřebitelské smlouvy... 26 3.2. Smluvní důvody pro odstoupení od smlouvy... 28 4. Následky odstoupení od smlouvy... 30 4.1. Zrušení smlouvy... 30 4.2. Plnění ze smlouvy... 31 4.3. Nárok na smluvní pokutu... 32 4.4. Nárok na odstupné... 34 5. Instituty blízké odstoupení od smlouvy... 36 5.1. Neplatnost právního úkonu... 36 5.2. Výpověď... 39 5.3. Zánik závazku dohodou... 40 5.4. Vrácení daru u darovací smlouvy... 40 5

5.5. Stručné shrnutí... 41 6. Platná právní úprava de lege lata... 43 6.1. Odstoupení od smlouvy dle občanského zákoníku... 43 6.2. Odstoupení od smlouvy dle obchodního zákoníku... 43 6.2.1. Porušení smluvních povinností a jeho vztah k odstoupení od smlouvy dle ObchZ... 44 6.3. Srovnání úpravy v občanském a obchodním zákoníku... 45 7. Odstoupení od smlouvy v návrhu nového občanského zákoníku... 49 7.1. Obecná úprava odstoupení od smlouvy v návrhu NObčZ... 49 7.2. Ostatní úprava odstoupení od smlouvy v návrhu NObčZ... 52 7.3. Stručné shrnutí... 54 8. Odstoupení od smlouvy a projekty evropského smluvního práva... 55 8.1. Principles of European Contract Law (PECL)... 55 8.2. Draft Common Frame of Reference (DCFR)... 58 8.3. Stručné shrnutí... 60 9. Závěr... 61 10. Resumé... 64 11. Seznam použitých zdrojů... 67 6

1. Úvod Smlouvy jsou v podmínkách soukromého práva nepochybně nejvíce rozšířenými právními úkony. Bez nadsázky lze také tvrdit, že smlouva tvoří základní článek občanského práva jako celku. I přes relativně důkladnou právní úpravu smluvních typů, obsaženou v předpisech českého právního řádu, nelze zamezit vzniku sporů, z takových smluv vycházejících, a tím zajistit bezproblémový průběh všech smluvních vztahů. Odstoupení od smlouvy je tedy právní institut, který nabízí smluvním stranám možnost vyvázat se z již platně uzavřených smluv, a představuje jisté prolomení základních principů soukromého práva. Odstoupení od smlouvy je v současné době častým způsobem zániku závazků. Jedná se o právní institut prolínající se napříč právním řádem a své uplatnění nachází nejčastěji v právu občanském a obchodním. Toto tvrzení ovšem nevylučuje možnost setkat se s tímto institutem například v právu pracovním. Institut odstoupení od smlouvy slouží k mnoha různým účelům, ať už se jedná o nápravu vadných právních úkonů, možnost ochrany slabší smluvní strany, či jako sankce za porušení povinností ze smluv pro strany vyplívajících. Jelikož odstoupení od smlouvy je schopné způsobit značné narušení smluvních vztahů, je nutno pochopit tento institut jako celek a díky takto získaným vědomostem jej využívat pouze ve výjimečných situacích, které již jinou, pro smluvní strany výhodnější, variantu řešení nenabízí. V této práci se budeme zabývat institutem odstoupení od smlouvy jakožto pojmem práva, který v právním řádu ČR nemá své konkrétní jednotné shrnutí. Pokusím se proto podat ucelený náhled na tento institut a tím přispět k lepšímu pochopení této problematiky a tím pádem k jeho účelnějšímu využívání. Práce je rozdělena do dvanácti kapitol, do kterých patří také obsah, úvod, závěr, cizojazyčné resumé a seznam použitých zdrojů. Součástí práce je také seznam zkratek a poznámky pod čarou. Cílem této práce je poskytnout celkový rozbor institutu odstoupení od smlouvy. Budeme se tedy zabývat odstoupením od smlouvy z hlediska jeho vztahu k právním principů, upřesněním hlavních funkcí tohoto institutu a rozebereme také formální náležitosti, jako jsou požadavky na formu a lhůty vztahující se k odstoupení od smlouvy. 7

V další kapitole se budeme věnovat důvodům k odstoupení od smlouvy, a to jak rozborem hlavních zákonných důvodů, tak stanovením omezení při důvodech, které si strany samy sjednají ve smlouvách. V kapitolách následujících budou popsány základní možné následky způsobené odstoupením od smlouvy a také úprava institutů, které jsou podobné institutu odstoupení od smlouvy a často zde dochází k záměnám. Závěrečné kapitoly této práce budou věnovány různým právním úpravám institutu odstoupení od smlouvy, a to jak úpravě de lege lata obsažené v platném občanském a obchodním zákoníku, tak možné budoucí úpravě v návrhu nového občanského zákoníku. Zahraniční právní úprava institutu odstoupení od smlouvy bude nastíněna ve světle projektů evropského smluvního práva, a to konkrétně projektu Principles of european contract law a Draft commom frame of reference. V závěru této práce vyhodnotíme postavení institutu odstoupení od smlouvy v platné právní úpravě de lege lata, v možné budoucí právní úpravě de lege merenda, a to vše v kontextu s úpravou dle projektů evropského smluvního práva. Dále se zde pokusíme o nástin možných změn v úpravě institutu odstoupení od smlouvy de lege ferenda. K účelu zpracování této práce byly použity formálně právní metody, především metoda systematická, logická, gramatická, historická a srovnávací. 8

2. Odstoupení od smlouvy 2.1. Pojem Odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem adresovaným odstupující stranou závazkového vztahu straně druhé, v jehož důsledku se smluvní závazkový vztah okamžikem, kdy se dostane do sféry dispozice druhého účastníka, ruší od samého počátku (ex tunc), vstřícného úkonu druhé strany závazkového vztahu není třeba. 1 Jedná se tedy o právní institut, kterým se jednostranně ruší smluvní vztahy na základě zákonem uvedených podmínek nebo smluvního ujednání. Odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem adresovaným druhé smluvní straně, kterým se ruší smluvní závazkový vztah. Uvedený právní úkon nabývá účinnosti okamžikem, kdy dojde do dispoziční sféry druhého subjektu. Jeho účinnost není podmíněna souhlasem druhého účastníka, ani rozhodnutím soudu. Odstoupit lze jen od platné smlouvy. Odstoupit od smlouvy je možné jen tehdy, je-li to v zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Zákon upravuje právo odstoupit od smlouvy jednak pro případ uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek ( 49 obč. zák.), a dále především jako sankci za prodlení dlužníka ( 517 odst. 1 obč. zák.) či za jiné porušení smluvních povinností (např. 597, 623, 679 obč. zák.). Vedle případů zákonem stanovených je možno od smlouvy odstoupit tehdy, bylo-li to jejími subjekty dohodnuto, ať již při uzavření smlouvy nebo dodatečně (srov. 48 odst. 2, 497 obč. zák.) 2. Český právní řád neposkytuje ucelenou úpravu odstoupení od smlouvy. Obecnou úpravu nacházíme v 48 ObčZ a dále v dalších ustanoveních občanského zákoníku v souvislosti s konkrétní případy, např. v 49 ve spojení s tísní, 53 odst. 5, 6, 7 a 57 u spotřebitelských smluv, 517 při prodlení dlužníka, 587 u dodatečně zjištěných vad, 622 jako důsledek vady, ale i v jiných právních předpisech (obchodní zákoník, zákoník práce). 1 FIALA, J. et al. Občanské právo. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 161. 2 Sagit [online]. 2004 [cit. 2011-31-01]. Právní poradce. Dostupné z WWW: <http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=151&typ=r&refresh=yes&levelid=oc_245.htm>. 9

2.2. Odstoupení od smlouvy ve vztahu k právním principům Právní principy (zásady) 3 jsou pravidla, která tvoří základ určitého právního řádu a stejně tak se sestupně promítají do právních odvětví i do jednotlivých právních institutů. Principy či zásady byly definovány jako vůdčí ideje, jako politické postuláty, jako koncepční základy právního odvětví, jako výraz objektivních zákonitostí a tendencí vývoje společnosti z pohledu určité systémové části práva, případně jako nejobecnější normy, vyjadřující základ a smysl právní regulace příslušného odvětví. 4 Na problematiku právních principů a zásad existuje mnoho lišících se pohledů, jisté ovšem je, že představují klíčovou roli jak při tvorbě práva, tak při jeho aplikaci i interpretaci. Jedná se o pravidla, která mají již dlouhodobou tradici vztahující se na určitou právní kulturu, ať již jsou, nebo nejsou výslovně vyjádřena v platných právních normách. Kolize právní úpravy s některým právním principem není v současných podmínkách nijak zvláště neobvyklý jev. Důkazem je zrovna právní úprava zkoumaného institutu odstoupení od smlouvy, která koliduje hlavně s dvěma podstatnými právními principy. Přímo s odstoupením od smlouvy sice souvisí více právních principů, ovšem mezi nejvíce dotčené patří dle mého názoru princip autonomie vůle a princip pacta sunt servanda. Rozebírat vztah odstoupení od smlouvy se všemi ostatními právními principy by bylo pro účely této práce jistě neúčelné, jelikož se dotýkají zkoumaného institutu okrajově, a to hlavně jeho jednotlivých aspektů. 2.2.1. Princip autonomie vůle Jedním z nejdůležitějších principů, ovlivňujících soukromoprávní oblast je princip autonomie vůle. Ústavní zakotvení tohoto principu nalézáme v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, kde je identicky uvedeno, že Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Člověk je dle tohoto principu svobodným tvorem a jeho jednání je, pokud se nachází v zákonných mezích, zcela neomezené. Omezit toto jednání lze tedy pouze zákonem či za zákonem stanovených podmínek. Princip autonomie vůle v mnohém souvisí se zásadou rovnosti subjektů a 3 Na problematiku rozdílů mezi právními principy či zásadami existuje mnoho odlišných názorů. Účelem této práce není právní princip a zásadu rozlišit. Význam obou pojmů budeme tedy chápat jako totožný. 4 HURDÍK, J. Zásady soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. s. 12. 10

v podmínkách námi rozebíraného institutu odstoupení od smlouvy, který jistě spadá do oblasti smluvních závazkových vztahů, tento princip potkáváme také jako tzv. princip smluvní svobody. Realizace autonomie vůle subjektů bývá v podmínkách občanského práva posuzována ze čtyř hledisek: jako svoboda učinit či neučinit právní úkon, jako svoboda výběru adresáta právního úkonu, jako svoboda volby obsahu právního úkonu a jako svobodná volba formy právního úkonu. Praxe občanského práva ukazuje, že uvedené čtyři sféry autonomie vůle je prakticky nemožné uplatňovat bez jakýchkoli omezení. 5 2.2.2. Princip pacta sunt servanda Princip pacta sunt servanda, který je nejčastěji překládán jako výraz již uzavřené smlouvy mají být dodržovány 6, je v současné době častým interpretačním pravidlem, o které se ve svém usnesení opírá i např. Nejvyšší soud 7. Tato zásada sice vyjadřuje hlavně závaznost již uzavřených smluv a dohod, tzn. povinnost stran plnit včas a řádně své smlouvou určené povinnost, ale lze ji také chápat i jako princip vázanosti vlastními úkony vůbec. Dle mnohých autorů se jedná o jeden z nejobecnějších a zároveň nejdůležitějších principů práva. Ačkoli byl princip pacta sunt servanda přesněji formulován až ve středověku, setkáváme se s ním již v římském právu. 2.2.3. Stručné shrnutí Mezi odstoupením od smlouvy a právními principy panuje často určité napětí. V mnoha případech lze snadno pochopit institut odstoupení od smlouvy jako zásadní porušení těchto principů. Je proto důležité pohlédnout na tento institut z více pohledů. Na odstoupení od smlouvy se nám tedy nabízí dva odlišné pohledy. První možností, která se staví v neprospěch tohoto institutu, je situace, kdy bude odstoupení od smlouvy pochopeno jako porušení smluvní povinnosti. V tomto případě se odstoupení dostává do kolize s oběma výše uvedenými principy. Hlavním úkolem principu pacta 5 HLAVÁČOVÁ, J. Občanské právo, [online]. Galaktis.cz, 23.8.2009, [cit. 2011-02-26]. Dostupné z WWW: <http://galaktis.cz/clanek/obcanske-pravo/>. 6 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné. Praha: ASPI, 2005. s. 52. 7 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2007, sp. zn. 28 Cdo 2660/2007. 11

sunt servanda je zajistit, aby povinnosti vyplývající pro strany ze smluv byly dodržovány. Toto se tedy jednoznačně příčí úpravě odstoupení od smlouvy, jelikož se jedná o jednostranné zrušení smlouvy. Stejný problém se naskýtá i v porovnání s principem autonomie vůle, kdy je takovým úkonem narušena rovnost mezi účastníky smluvního vztahu. Odstoupení od smlouvy se totiž realizuje z vůle jen jednoho z účastníků a druhé straně je v podstatě vnucena vůle tohoto účastníka. Předchozí tvrzení je značně negativistické a pouze potvrzuje fakt, že je nutno se na tuto problematiku dívat z více pohledů a dle vlastního uvážení rozhodnout, zda je odstoupení od smlouvy opravdu v tak zásadním rozporu s právními principy. Druhou možností je dívat se na odstoupení od smlouvy jako určitý důsledek předchozího porušení smluvních povinností, tedy spíše jako ochranu oprávněného účastníka takového smluvního vztahu. Stejně jako na ochranu účastníků, lze odstoupení od smlouvy pojat jako ochranu výše uvedených právních principů. Institut odstoupení od smlouvy na druhou stranu nabízí účastníkům určitou možnost obrany před situacemi vzniklými z porušení těchto právních principů. Toto platí opět u obou zmíněných principů. Pokud smluvní strana neplní své povinnosti vyplývající ze smlouvy (porušení principu pacta sunt servanda) nebo je rovnováha sil, a tím pádem schopnost prosazování vůle stran mezi stranami podstatně změněna 8 (porušení principu autonomie vůle), nabízí se stranám od smlouvy odstoupit a vyvázat se tím z již porušeného smluvního vztahu. V předchozích odstavcích je nastíněn pohled na vztah odstoupení od smlouvy a právních principů ve dvou zcela odlišných situacích. Dle mého názoru obě tyto uvedené varianty mají něco do sebe. Je tedy nesmírně důležité, že odstoupení od smlouvy, jak je zákonem dovoleno, tak je i omezeno. V situacích, kdy by odstoupení od smlouvy bylo neomezené nebo naopak by jej zákon vůbec nedovoloval, ztrácel by se smysl soukromoprávních závazků a tato situace by vedla ke stavu naprosté anarchie v soukromém právu. Na základě poznání výše uvedených možností je nutno podotknout, že k odstupování od smluv by mělo docházet jen v ojedinělých případech a k této možnosti vyvázat se ze smluvních povinností by mělo být přistupováno opatrně. 8 Např. ve spotřebitelských vztazích. 12

2.3. Funkce odstoupení od smlouvy Funkce odstoupení od smlouvy je závislá hlavně na důvodu, kvůli kterému se tento institut realizuje. Zjednodušeně se dle mého názoru setkáváme se třemi základními funkcemi, které institutu odstoupení od smlouvy zajišťují jeho důležitost. Jako první bych zmínil funkci sankční. Jedná se o situace, kdy mají obě strany zájem na platnosti dotčené smlouvy, ale z jedné strany je smluvní povinnost porušena. Porušení smlouvy musí být schopno vyvolat právo na odstoupení od smlouvy bez ohledu na to, zda je porušena zákonná povinnost nebo povinnost dohodnutá mezi subjekty. Z této situace vyplývá, že odstoupení od smlouvy lze chápat jako určitou sankci, tížící smluvní stranu, která své, ze smlouvy vycházející povinnosti, porušila. Další funkcí, která institut odstoupení od smlouvy charakterizuje asi nejlépe, a zároveň dle mého názoru nejvíc naplňuje jeho účel, je funkce ochranná. Funkce ochranná je nesporně základní vlastností celého institutu odstoupení od smlouvy a zároveň projevem uplatnění principu spravedlnosti v soukromém právu. Lze ji ovšem chápat z více pohledů, rozdělím si ji proto na funkci nápravnou a funkci ochrannou všeobecně. V prvním případě se jedná o nápravu situací, které vznikly v souvislosti s vadami dotčených právních úkonů. Úkony jsou právní skutečnosti, které spočívají v určitém lidském chování, a to vědomém a volním. Účast vědomí a vůle je přitom v chování, které je právní skutečností, podle jednotlivých úkonů různá 9. Hlavním projevem této funkce je možnost odstoupení od smlouvy dle občanského zákoníku v situaci, kdy došlo k uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek 10. Jedná se zde o situaci, ve které je umožněno straně, která je vadou právního úkonu dotčena, na základě zákona od smlouvy platně odstoupit. Jak již bylo výše zmíněno, k ochranné funkci institutu odstoupení od smlouvy patří i ochrana stran, které mají z nějakého důvodu slabší postavení oproti straně druhé. Jedná se zejména o právní vztahy spadající pod ochranu spotřebitele, kdy je v konkrétních ustanoveních o spotřebitelských vztazích uvedena například možnost odstoupit od smlouvy ve lhůtě 14 dnů bez udání důvodů a bez jakékoliv sankce při uzavření spotřebitelské smlouvy při využití prostředků 9 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné. Praha: ASPI, 2005. s. 136. 10 49 ObčZ. 13

komunikace na dálku 11. Z výše uvedeného vyplývá, že funkci ochrannou lze uplatnit i za předpokladu, kdy nedošlo k žádnému porušení smluvních povinností a ani právní úkony nemusí trpět žádnou vadou, v tomto případě se jedná o protiklad k funkci sankční, která porušení smluvních povinností přímo vyžaduje. Nelze z toho ovšem vyvodit určité, na všechny případy vztahující se pravidlo, protože funkce ochranná se na druhou stranu může s funkcí sankční přímo prolínat, což dokazuje rozšířená lhůta k uplatnění práva na odstoupení od smlouvy ze 14 dnů ode dne uzavření smlouvy na 3 měsíce ode dne, kdy se spotřebitel o porušení povinností dozví. Jedná se o případ, kdy dodavatel při uzavírání smlouvy o finančních službách uzavíraných na dálku neposkytne spotřebiteli určité, v zákoně uvedené informace, nebo mu poskytne informace klamavé 12. Tímto způsobem právo naplňuje funkci institutu odstoupení od smlouvy a poskytuje tím ochranu slabším smluvním stranám, např. spotřebitelům. Poslední z uvedených funkcí je funkce kompenzační 13. Funkci kompenzační nebude mít odstoupení od smlouvy ve všech případech, váže se totiž přímo na úpravu tzv. odstupného. S ohledem na výše uvedené se jeví funkce kompenzační spíše jako specifická funkce institutu odstupného, ovšem pro účely této práce je dle mého názoru vhodné tuto funkci zmínit. Každý z účastníků si může vymínit odstoupení od smlouvy a sjednat pro tento případ odstupné 14, znamená to, že hlavním předpokladem úspěšného uplatnění funkce kompenzační je dohoda účastníků smluvního vztahu na možnosti odstoupení od smlouvy a také na případném odstupném. Při splnění tohoto předpokladu, a to i když neexistuje žádné porušení smluvních povinností, vada právního úkonu ani jiný důvod k odstoupení od smlouvy, se proto nabízí možnost odstoupit od smlouvy straně, která již nemá další zájem na trvání smlouvy. Na druhou stranu se zde nabízí určitá kompenzace straně, která zájem na trvání smlouvy má, a to právě prostřednictvím výše zmíněného odstupného. Odstupným se tedy rozumí nejčastěji finanční částka, prostřednictvím které se smluvní strana ze smlouvy vyplatí. Na závěr lze dodat, že funkce institutu odstoupení od smlouvy, po podrobnějším zamyšlením se nad danou problematikou, není dle mého názoru možné jednoznačně vymezit ani 11 53 odst. 7 ObčZ. 12 54b odst. 12 ObčZ. 13 Pro účely této práce je zvoleno pojmenování jako funkce kompenzační, i když se pojen kompenzace v občanském právu používá zásadně pouze k náhradě nemajetkové újmy. 14 497 ObčZ. 14

rozčlenit. Funkce se totiž mezi sebou mohou navzájem prolínat, doplňovat nebo i vylučovat. Není proto výjimkou, že např. funkce ochranná v sobě nese zároveň i ostatní zmíněné a stejně tak funkce kompenzační může působit jako sankce. 2.4. Předpoklady odstoupení od smlouvy Aby bylo možno provést odstoupení od smlouvy, musí být splněno několik předpokladů, je tedy třeba přesně stanovit podmínky, za kterých je možné od smlouvy odstoupit. Nejvyšší soud ČSSR dovodil, že odstoupit lze pouze od smlouvy, která byla platně uzavřena. 15 Prvním předpokladem pro odstoupení od smlouvy je samotná platnost předmětné smlouvy. Jako první je nutno rozlišit rozdíl mezi vadou právního úkonu, který by mohl způsobit absolutní či relativní neplatnost smlouvy, a mezi vadou plnění smluvních povinností, které mohou založit právo dotčené smluvní strany na odstoupení od smlouvy. Dalším předpokladem k odstoupení od smlouvy jsou důvody tohoto odstoupení. Mohou to být situace, se kterými spojuje zákon nebo smlouva vznik práva na odstoupení od smlouvy. Důvody pro odstoupení od smlouvy můžeme rozdělit do dvou skupin, a to na zákonné a smluvní. Zákonné důvody k odstoupení od smlouvy nemají ucelenou právní úpravu a nachází se v různých částech občanského zákoníku. Můžeme je rozdělit dle mého názoru na obecné a speciální zákonné důvody k odstoupení. Mezi důvody obecné bych zařadil důvod uvedený v 49 ObčZ (uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek), důvody vztahující se ke spotřebitelským smlouvám počínaje 53 ObčZ, dále 517 odst. 1 ObčZ (prodlení), důvod uvedený v 561 ObčZ (zmaření volby způsobu splnění závazku) a dále např. ustanovení 576 ObčZ (znemožnění plnění). Mezi důvody speciální se řadí důvody vztahující se k jednotlivých smluvních typů upravených v občanském zákoníku, ke kterým se bude dále vztahovat zvláštní kapitola této práce. Smluvní důvody pro odstoupení provází zásada autonomie vůle. Smluvní strany si mohou tudíž upravit podmínky pro odstoupení od smlouvy dle svého uvážení. Oproti zákonným podmínkám tedy dochází jak k možnosti odstoupení bez udání důvodu, tak k situacím, kdy si strany zvolí více podmínek a splnění všech je pro odstoupení od smlouvy nezbytné. K této 15 Rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 8. 1974, sp. zn. 3 Cz 36/1974. 15

problematice se vyjádřil i Nejvyšší soud, který ve své judikatuře uvádí, že kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoliv důvodů nebo bez uvedení důvodu, aniž by byl zapotřebí souhlas prodávajícího. 16 Ke všem výše uvedeným případům je ovšem nutno uvést, že se jedná jen o právo tohoto institutu využít, nikoliv o nutnost od takové smlouvy odstoupit. Záleží proto jen na vůli zúčastněného, jestli od smlouvy odstoupí nebo ne. 2.5. Forma Rozlišujeme dva druhy odstoupení od smlouvy, jedná se o odstoupení na základě zákona a na základě smluvního ujednání účastníků. Každé odstoupení od smlouvy je právním úkonem, z toho tedy jednoznačně vyplývá, že forma takového odstoupení musí splňovat požadavky na formu právního úkonu, a to bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o odstoupení od smlouvy na základě zákona nebo na základě smluvních ujednání účastníků. Pokud se jedná o odstoupení od smlouvy na základě dohody účastníků, lze vyvodit pouze značně omezené množství povinných požadavků na formu tohoto úkonu. Příkladem je 40 odst. 2 ObčZ, který uvádí, že písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně. Další podmínky, způsob doručení i všechny ostatní okolnosti, které jsou schopny zakládat právo na odstoupení od smlouvy, určuje právě ta určitá dohoda. Dle mého názoru bude ve velkém procentu případů vyžadována forma písemná a stejně tak i speciální požadavky na doručování (doručení prostřednictvím doporučeného dopisu). Dále se budeme zabývat odstoupením od smlouvy na základě zákona. Odstoupení od smlouvy je jednostranný právní úkon adresovaný odstupující stranou závazkového vztahu straně druhé, v jehož důsledku se smluvní závazkový vztah okamžikem, kdy se dostane do sféry dispozice druhého účastníka, ruší od samého počátku (ex tunc), vstřícného úkonu druhé strany závazkového vztahu není třeba. 17 Forma odstoupení od smlouvy tedy musí splňovat požadavky formy právního úkonu. Z výše uvedeného vyplývá, že platné odstoupení od smlouvy musí splňovat veškeré náležitosti formy právního úkonu, tzn. obecně být v souladu se zněním ustanovení 40 ObčZ. Dalším obecným předpokladem platného odstoupení od smlouvy 16 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2002, sp. zn. 25 Cdo 1272/2000. 17 FIALA, J. et al. Občanské právo. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 161. 16

je zamezení vzbuzení pochybností, o jaký úkon se jedná. Zjednodušeně řečeno, právní úkon musí být srozumitelný a druhá strana z něho musí být schopna pochopit, že se jedná právě o odstoupení od smlouvy. Ideálem pro platnost právního úkonu je, aby byl uzavřen v náležité formě. Toto ovšem neznamená, že neexistuje situace, kdy nemůže být právní úkon platný, i když nejsou splněny všechny náležitosti formy. Stejně tak forma nemusí být ve všech případech písemná. V občanském právu je písemná forma odstoupení od smlouvy vyžadována u smluv, které byly uzavřeny písemně a u ústních dohod, ve kterých účastníci sjednali písemnou či jinou formu pro odstoupení. Je proto potřeba v první řadě rozlišit zda, je pro odstoupení nutná písemná forma, protože nedodržení této podmínky by znamenala neplatnost tohoto odstoupení. Písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. 18 V situaci, kdy není uzavřena písemná smlouva a písemnou formu má jen potvrzení o ústní dohodě, není nutno odstupovat od smlouvy v písemné formě, i když s ohledem na možné budoucí komplikace bych dle mého názoru doporučoval písemnou formu odstoupení v jakémkoliv případě. Jelikož je předmětný institut adresovaným právním úkonem, je nutné, aby byl doručen druhému účastníkovi smlouvy, tzn., že doručením se tento úkon stává perfektním. V opačném případě by šlo sice o právní úkon platný, ale neúčinný. K výše zmíněné problematice je třeba dodat, že občanský ani obchodní zákoník nepředepisují doručení zásilky obsahující právní úkon do vlastních rukou druhého účastníka. Z ustanovení 45 odst. 1 ObčZ 19, a stejně tak ze závěru Nejvyššího soudu vyplývá, že stačí, ocitne-li se taková zásilka ve sféře dispozice druhé strany. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého účastníka tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil, rozhodující je, aby měl objektivně vzato možnost obsah písemnosti poznat. 20 18 40 odst. 2 ObčZ. 19 Projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde. 20 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.1.2008, sp. zn. 29 ODO 805/2006. 17

Je ovšem nutno dodat, že pokud odstoupení od smlouvy směřuje k více účastníkům, musí se toto dostat do sféry dispozice všech zúčastněných, jinak by se opět jednalo o neúčinný právní úkon. 2.6. Čas a odstoupení od smlouvy Na začátek této podkapitoly je potřeba uvést fakt, že odstoupení od smlouvy není povinností, jestli toto právo bude vykonáno záleží zcela na vůli účastníků. Občanský zákoník neobsahuje žádné konkrétní ustanovení, které by se zabývalo obecnou lhůtou k odstoupení od smlouvy. Ve spojení s principem smluvní volnosti, pro soukromé právo zásadním, je v praxi mnoho případů stanovení lhůt pro odstoupení od smlouvy plně v dispozici účastníků smluvních ujednání, kteří nejsou v určení těchto lhůt nijak omezení. Pokud již jsou v zákoně uvedeny, jedná se většinou o speciální lhůty ve spojení určitými smluvními typy. V případě, kdy není zákonem počátek běhu lhůty k odstoupení upraven, obecně platí, že možnost odstoupení od smlouvy vzniká po tom, kdy byla smlouva platně uzavřena. Pokud nastane situace, kterou zákon nebo dohoda zúčastněných stran považuje za důvod způsobující možnost odstoupení od smlouvy, můžeme ji považovat za počátek lhůty, ve které je možno od smlouvy odstoupit. Počátkem lhůty, ve které je možno od smlouvy platně odstoupit, může být jak okamžik vzniku smlouvy, tak např. porušení povinností ze smlouvy vyplývajících. Konec lhůty může být spojen s uplynutím času stanoveného zákonem, dohodou, nebo také v judikatuře probíraným promlčením. Pro promlčení má zásadní význam určení počátku běhu promlčecí lhůty a také její délka. U práva uskutečnit právní úkon, což je např. právo odstoupit od smlouvy, běží promlčecí doba ode dne, kdy mohl být právní úkon učiněn (např. při podstatném porušení smlouvy dlužníkem začíná běžet od okamžiku, kdy se věřitel o tomto porušení dověděl). 21 K tomuto tématu se vyjadřuje i Nejvyšší soud ve své judikatuře, 22 ze které jednoznačně vyplývá, že se právo odstoupit od smlouvy podle 100 odst. 1 ObčZ promlčí, jestliže nebylo 21 Sagit [online]. 2004 [cit. 2011-31-01]. Právní poradce. Dostupné z WWW: < http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=152&typ=r&levelid=ob_197.htm >. 22 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2007, sp. zn. 30 Cdo 2047/2006, Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 633/2003, Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 755/2001. 18

vykonáno v době v tomto zákoně stanovené. V případě promlčení dluhu soud přihlédne jen k námitkám dlužníka, dovolá-li se tedy dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Závěrem je nutno dodat, že dle ustálené judikatury je právo účastníka odstoupit od smlouvy právem majetkovým, a proto se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době, která obecně běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Namítne-li tedy dlužník důvodně promlčení tohoto práva věřitele, účinky odstoupení od smlouvy vůči němu nenastanou. 19

3. Odstoupení od smlouvy podle důvodů Odstoupení od smlouvy je institut, který na jedné straně výrazně zasahuje do právní jistoty účastníků závazkových vztahů a na straně druhé tyto účastníky brání. Jedná se také o porušení několika principů práva a podle toho by k němu mělo být přistupováno. Nelze proto ve většině případů dovolit odstupovat od smlouvy jen z nějakého rozmaru smluvních stran. Jako rozpor s výše uvedeným se může zdát skutečnost, zda lze odstupovat od smlouvy bez udání důvodů. V tomto případě se jedná o smluvní volnost pro soukromé právo typickou, která se projevuje ve speciálních případech, což jsou ve většině ojedinělé situace, které dle mého názoru nejsou pro většinu smluvních vztahů prospěšné. Existují ovšem skupiny případů, kde je takovéto jednání žádoucí. Pokud se jedná o ochranu slabších smluvních stran (např. spotřebitelé ve spotřebitelských vztazích), předepisuje toto chování i zákon. Pro soukromé právo je tudíž potřebné zachovávat si určitý standart právní jistoty. Jako vodítko nám k tomuto účelu slouží důvody pro odstoupení od smlouvy. V první fázi rozlišujeme důvody na zákonné a smluvní. Zákonné důvody dále můžeme dělit na důvody obecné a zvláštní, uvedené v úpravě jednotlivých smluvních typů. V následujících oddílech této práce se pokusím alespoň stručně popsat různé typy důvodů pro odstoupení od smlouvy. 3.1. Zákonné důvody pro odstoupení od smlouvy Jak již bylo výše uvedeno, zákonem stanovené důvody pro odstoupení od smlouvy lze rozdělit na důvody obecné a důvody zvláštní. V této části práce se budeme zabývat obecnými zákonnými důvody pro odstoupení od smlouvy. Jedná se o důvody, které lze použít u všech druhů smluv spadajících do působnosti občanského zákoníku. Mezi tyto důvody můžeme zařadit zejména prodlení dlužníka, vady plnění, uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, nemožnost plnění a možnosti odstoupení od smluv spotřebitelských a fixních. 20

3.1.1. Prodlení dlužníka Dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jdeli o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění. 23 Důležité je proto určení, kdy se dlužník nachází v prodlení, tato situace nastává když neplní svůj dluh řádně a včas. Nesplněním závazku řádně se všeobecně chápe nedodržení náležitostí závazku, tedy např. předmět plnění, způsob plnění, jakost předmětu plnění atd. Pokud se dlužník ocitne v prodlení, věřitel má povinnost mu poskytnout dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění. Poté co dlužník nesplní své povinnosti ani v této dodatečně stanovené lhůtě, vzniká věřiteli právo od smlouvy odstoupit. Určení dodatečné lhůty je plně v rukou věřitele. Lhůta ovšem musí být v souvislosti s podmínkami konkrétního případu přiměřeně dlouhá, aby bylo vůbec možno dluh splnit. Jedná se o v praxi problematickou skutečnost, ke které se vyjádřil i Nejvyšší soud, když vyslovil názor, že od kupní smlouvy nelze věřitelem platně odstoupit, pakliže dlužníka ve smyslu 517 odst. 1 obč. zák. před odstoupením nejdříve nevyzval ke splnění všech povinností a nestanovil mu přiměřenou lhůtu k plnění. Odstoupit věřitel totiž mohl až po marném uplynutí této lhůty, a pokud není tento postup dodržen je právní úkon odstoupení od kupní smlouvy neplatný. 24 Podmínkou dle zákona ale není dlužníka na stanovení dodatečné lhůty k plnění ani odstoupení od smlouvy upozorňovat. 25 Již uplynutím dodatečně stanovené přiměřené lhůty zakládá právo na odstoupení od smlouvy. Zákon ovšem neupravuje možnost odstoupení od smlouvy ze strany dlužníka v případě prodlení věřitele. Toto sice upravuje v 522 a 523 ObčZ, ale nespojuje prodlení věřitele s možností od smlouvy odstoupit. Z výše uvedeného tudíž jednoznačně vyplývá, že občanský zákoník v této otázce upřednostňuje právě postavení věřitele před dlužníkem. 23 517 odst. 1. ObčZ. 24 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.3.2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009. 25 ELIÁŠ, K. et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. 1. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2008. s. 1482. 21

3.1.2. Vady plnění Plnění není řádné, má-li nedostatky, tj. vady, které mají z právního hlediska význam tehdy, spojují-li s nimi předpisy obč. práva nebo dohoda účastníků určité právní následky. Z hlediska právního významu vadného plnění se rozlišují vady podstatné a nepodstatné, vady odstranitelné a neodstranitelné, vady právní a faktické (odpovědnost za vady) 26. Pro účely problematiky odstoupení od smlouvy si rozdělíme vady plnění v režimu občanského zákoníku na odstranitelné a neodstranitelné a demonstrativně provedeme na kupní smlouvě dle ObčZ. Toto rozdělení je důležité hlavně k následnému odvození následků vad plnění, a s tím také k určení situací, kdy může být následkem odstoupení od smlouvy. Budeme se nejprve věnovat vadám neodstranitelným. Neodstranitelnou vadou je taková vada, pro kterou nemůže být věc užívána jako věc bez vady, zejména vada, kdy věc nelze opravit (vadu odstranit) z technického hlediska. Za vady neodstranitelné se dále považují i takové, které sice technicky odstranitelné jsou, ale charakter takových vad odůvodňuje jejich postavení na roveň vadám neodstranitelným. Do této skupiny patří situace, kdy se na věci vyskytuje větší počet vad (podle soudní praxe musí jít nejméně o tři vady) nebo se tatáž vada vyskytla opětovně (podle soudní praxe jde o opětovné vyskytnutí vady tehdy, pokud se vada po opravě vyskytla ještě 2x). Za neodstranitelnou vadu se považuje i odstranitelná vada, jejíž reklamace včetně odstranění, nebyla vyřízena nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající s kupujícím nedohodl na delší lhůtě. 27 Ze zákonných ustanovení 597 a násl. ObčZ vyplývá, že kupující má právo na odstoupení pokud vada věci činí věc neupotřebitelnou. 28 Kupující má dále právo od smlouvy odstoupit za předpokladu, kdy ho prodávající ujistil, že věc má určité vlastnosti, zejména vlastnosti kupujícím nevymíněné, anebo že nemá žádné vady, a později se toto ujištění ukáže nepravdivým. 29 Pro případ, kdy je tvrzena bezvadnost věci není rozhodné, jestli prodávající o vadách věděl či ne. 26 HENDRYCH, D. et al. Právnický slovník. 3. vydání, Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009 27 Sagit [online]. 2004 [cit. 2011-31-01]. Právní poradce. Dostupné z WWW: < http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=151&typ=r&refresh=yes&levelid=oc_190.htm >. 28 597 odst. 1 ObčZ. 29 597 odst. 2 ObčZ. 22

Ve všech případech je ovšem věc v rukou kupujícího a ten nemusí svého práva na náhradu škody využít. Vždy má totiž právo na přiměřenou slevu ze sjednané kupní ceny. Odstoupení od smlouvy v těchto případech znamená, že smluvní strany jsou si povinny vrátit vše, co v rámci smlouvy získaly. 3.1.3. Tíseň za nápadně nevýhodných podmínek Svobodná vůle účastníků právních vztahů je základním prvkem pro platnost právních úkonů. Co se týče problematiky tohoto právního jednání, nabízí se otázka, co je ještě právní úkon platný, uzavřený sice v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a co je už právní úkon absolutně neplatný kvůli vadám vůle. Pomyslný zlom mezi výše uvedeným tak tvoří dle závěru Nejvyššího soudu přítomnost fyzického donucení a bezprávné výhružky. 30 Definici tísně v zákoně nenajdeme. K problematice tísně se vyjádřil Nejvyšší soud, když ve svém usnesení označil tíseň jako objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. 31 Na judikaturu se musíme obrátit také v případě specifikace nápadně nevýhodných podmínek k nimž se vyjádřil Nejvyšší soud v již výše zmíněném usnesení, ve kterém uvedl, že: Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat vždy konkrétně, podle okolností konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, 30 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99, při jednání v tísni jde o vadu v pohnutce právního úkonu, kterou je tíseň. V tomto případě neprojevuje jednající zcela svobodnou vůli; nejedná však pod vlivem fyzického donucení ani bezprávné vyhrůžky, a proto právní úkon není absolutně neplatný. 31 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2003, sp. zn. 28 Cdo 1422/2002. 23

které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem. 32 Z výše uvedeného vyplývá, že pokud se chce účastník dovolat odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, musí obě tyto relevantní skutečnosti posuzovat odděleně. Nejdříve je nutno posoudit zvlášť tíseň a potom nápadně nevýhodné podmínky. Pokud jsou v okamžiku vzniku právního úkonu obě podmínky kumulativně splněny, lze následně od takového závazku platně odstoupit. Samostatné místo v této problematice zaujímá tzv. lichva. I když se v tomto případě jedná o splnění obou výše uvedených podmínek (tíseň i nápadně nevýhodné podmínky), hlavní roli zde hraje určitá vědomost druhé strany o tísni jednajícího a její využití k nastavení těchto nápadně nevýhodných podmínek znatelně odporujícím dobrým mravům. Nejvyšší soud se k této problematice jednoznačně vyjádřil v následující právní větě: Lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin. Lichevní smlouvy jsou absolutně neplatné. 33 3.1.4. Nemožnost plnění Občanské právo rozlišuje tuto kategorii na nemožnost plnění počáteční, následnou a také celkovou nebo částečnou, která je právě pro možnost odstoupení od smlouvy důležitá. Pro počáteční nemožnost plnění je typická existence v moment vzniku právního úkonu. Jedná se o vadu předmětu právního úkonu a způsobuje absolutní neplatnost právního úkonu. Na rozdíl od ní spadá následná nemožnost plnění do způsobů zániku závazků. Institut nemožnosti plnění je upraven v ustanovení 575 až 577 ObčZ a zabýval se jím i Nejvyšší soud, který ve svém rozsudku uvedl, že následná nemožnost plnění nastává až po vzniku závazku, jestliže se plnění stalo následkem určité okolnosti nemožným, ačkoli v době uzavření smlouvy bylo objektivně 32 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2003, sp. zn. 28 Cdo 1422/2002. 33 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001. 24

splnitelné. Může být přitom subjektivní nebo objektivní, s čímž jsou spojeny rozdílné následky. V prvém případě vzniká nárok na náhradu škody, v druhém případě, dlužníkem nezaviněné následné nemožnosti plnění, lze uplatnit vydání bezdůvodného obohacení. Zásadní odlišnost od počáteční nemožnosti plnění vylučuje přitom možnost jejich současné aplikace na skutkově tentýž stav. 34 Ustanovení 575 odst. 2 ObčZ upravuje situaci, kdy lze závazek uskutečnit za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase. Jedná se tedy o situaci při které je plnění objektivně možné, ale z hospodářského hlediska natolik obtížné, že je nelze od dlužníka rozumně vyžadovat. 35 Tato tzv. hospodářská nemožnost plnění ovšem sama o sobě zánik závazku nezpůsobuje. Je-li plnění nemožné z části, zaniká povinnost plnit jen v této části. Věřitel má ovšem možnost odstoupit od smlouvy i ohledně zbývajícího plnění. Jestliže však vyplývá z povahy smlouvy nebo účelu plnění, který byl dlužníkovi znám již při vzniku závazku, že plnění zbývající části nemůže mít pro věřitele žádný hospodářský význam, zaniká závazek v celém svém rozsahu, ledaže věřitel bez zbytečného odkladu poté, co se o nemožnosti části plnění dozví, sdělí dlužníkovi, že na zbytku plnění trvá. 36 Účastník smluvního vztahu má také právo od smlouvy odstoupit, pokud nemožnost plnění způsobila ta ze smluvních stran, která neměla právo volby způsobu plnění, to vše v případě, kdy se podle 576 ObčZ jednalo o možnost výběru z více volitelných plnění. 3.1.5. Fixní smlouvy Odstoupení od smlouvy v kategorii tzv. smluv fixních, tj. dle 518 ObčZ navazuje s podstatnými změnami na úpravu zániku závazků způsobeným prodlením dlužníka. Oproti klasické úpravě u prodlení dlužníka zde totiž nemá věřitel na pozdním plnění žádný zájem. Pokud je ve smlouvě přesně určená doba, kdy má k plnění dojít a z této smlouvy nebo z vlastní povahy věci je patrné, že věřitel zájem na pozdním plnění mít nebude, není potřeba jednostranného úkonu jako u klasického odstoupení od smlouvy a tento závazek se bez dalšího ruší ze zákona. V případě, že věřitel trvá na splnění závazku, má možnost tuto tzv. fikci odstoupení zvrátit tím, 34 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2003, sp. zn. 28 Cdo 2488/2003. 35 ŠVESTKA, J. et al. Občanský zákoník: komentář I, II. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1682. 36 575 odst. 3 ObčZ. 25

že oznámí dlužníkovi svůj zájem na splnění předmětného závazku. Pokud tedy dojde k zániku závazku vyplývajícího ze smlouvy fixní, jsou dle občanského práva účinky této fikce odstoupení ex tunc. 3.1.6. Spotřebitelské smlouvy Právní úprava spotřebitelských smluv souvisí s institutem ochrany spotřebitele. V českém právním řádu je problematika těchto institutů upravena jak ve veřejnoprávních, tak v soukromoprávních předpisech. Potřeba ochrany spotřebitele se projevuje napříč celým právním řádem, za zmínku však stojí hlavně veřejnoprávní úprava v zákoně č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele, ve kterém je tato úprava relativně komplexní. V soukromoprávní oblasti je stěžejní úprava v hlavě páté první části občanského zákoníku. Potřeba upravit tuto oblast v ObčZ přišla na řadu v roce 2001 v rámci procesu harmonizace českého právního řádu s předpisy Evropských společenství. Jedná se o hlavní novelu ObčZ č. 367/2000 Sb., která do našeho právního řádu implementovala významné směrnice ES, které upravují institut ochrany spotřebitele. Spotřebitelská smlouva není samostatným smluvním typem. Jedná se o jakýkoliv smluvní typ, který charakterizuje nerovnováha mezi smluvními stranami, kterými jsou dodavatelé a spotřebitelé. Právní úprava spotřebitelských smluv se tudíž zaměřuje na odstranění těchto rozdílů mezi smluvními stranami, a to zavedením určitého standardu chování dodavatele a na druhou stranu poskytováním ochrany spotřebitele. Dodavatelem se dle zákonné definice rozumí osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. 37 K vymezení osoby spotřebitele nám zákon poskytuje negativní vymezení tohoto pojmu, jedná se tedy o fyzickou osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. 38 Jak již bylo výše řečeno, spotřebitelské smlouvy nejsou konkrétním smluvním typem. Do této kategorie smluv je možno zařadit jak smlouvy pojmenované, tak i inominátní a smlouvy smíšené, za které lze považovat smlouvy mající znaky více smluvních typů. V souvislosti s právní úpravou spotřebitelských smluv a jejich režimem se nám nabízí rozdělení těchto smluv 37 52 odst. 2 ObčZ. 38 52 odst. 3 ObčZ. 26

na spotřebitelské smlouvy uzavírané pomocí prostředků komunikace na dálku, spotřebitelské smlouvy uzavírané mimo prostory určené k podnikání a spotřebitelské smlouvy o užívání budovy nebo její části na časový úsek. 39 Ochrana spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách a institut odstoupení od smlouvy spolu mají velmi mnoho společného. Zákonná úprava na potřebu chránit spotřebitele reaguje z velké části i rozšířenou možností odstoupení od smluv ze strany spotřebitele. Stěžejní předpis pro tuto problematiku je občanský zákoník, ve kterém jsou tyto rozdíly v odstupování upraveny. Jedná se zde ovšem jen o rozdíly v možnostech odstoupení od smlouvy a obecné i zvláštní důvody pro odstupování od konkrétních smluvních typů zůstávají zachovány. Úpravu odstoupení od spotřebitelské smlouvy lze rozdělit na obecnou a zvláštní. Obecná úprava je totožná s úpravou prolínající se občanským právem celkově a nachází se v ustanovení již mnohokrát zmíněného 48 ObčZ. Tyto obecné důvody zde uvedené lze proto využít v souvislosti s jakýmkoliv typem spotřebitelské smlouvy. Do skupiny zvláštních důvodů pro odstoupení od spotřebitelské smlouvy můžeme zahrnout důvody zákonem uvedené v souvislosti s konkrétními typy spotřebitelských smluv. Tyto lze zjednodušeně rozdělit na důvody k odstoupení od smlouvy, kdy dodavatel neposkytne informace zákonem vyžadované vždy v souvislosti s konkrétním typem spotřebitelské smlouvy a důvody, kdy je spotřebiteli umožněno odstoupit od smlouvy bez udání důvodu a bez jakékoliv sankce. Co se týče odstoupení od smlouvy bez udání důvodu, nelze toto chápat jako možnost pro spotřebitele neomezenou. V závislosti hlavně na typu spotřebitelské smlouvy a způsobu jejího uzavření, upravuje zákon lhůty k uplatnění práva od smlouvy odstoupit. Dodavatel je jistě strana, která má ve vztazích vyplývajících ze spotřebitelských smluv dominantní postavení. Toto je způsobeno množstvím zkušeností, nabytých podnikatelskou činností a hlavně praxí. Proti dodavateli stojí spotřebitel (laik), který ve většině tyto zkušenosti postrádá. U výše uvedených typů spotřebitelských smluv je tedy patrná snaha zákonodárců poskytnout spotřebitelům alespoň určitý stupeň ochrany. Díky lhůtám pro možnost od smlouvy odstoupit, vzniká spotřebiteli čas na rozmyšlenou. Mnohdy jsou totiž praktiky prováděné 39 FIALA, J., KINDL, M., et al. Občanské právo hmotné. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007. s. 502-516. 27

dodavateli záměrně založené na nedostatku času, který spotřebitel k promyšlení si budoucího závazku nutně potřebuje. Dalším případem z praxe může být nemožnost kupujícího se seznámit podrobně s předmětem koupě v případě spotřebitelské smlouvy uzavírané pomocí prostředků komunikace na dálku nebo mimo prostory určené k podnikání. V neposlední řadě je nutno zmínit možnost spotřebitelů dovolat se relativní neplatnosti spotřebitelských smluv dle 56 ObčZ v situacích kdy smluvní ujednání v těchto smlouvách mohou k tíži spotřebitele způsobit značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. 3.2. Smluvní důvody pro odstoupení od smlouvy Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. 40 Již z obecného zákonného ustanovení vyplývá, že účastníkům smluvních závazkových vztahů je dána možnost upravit si podmínky tzv. na míru závazkovému vztahu, který mezi sebou hodlají vytvořit. Je zde patrný vliv soukromoprávních principů, a to hlavně principu autonomie vůle účastníků. Tato zásada se projevuje v tom, že většina norem soukromého práva má dispozitivní charakter, tj. účastníci mohou vstupovat svobodně ze své vůle a iniciativy do soukromoprávních vztahů a stanovit většinou svá práva a povinnosti, pokud v tom nejsou omezeni normami kogentního charakteru. 41 V otázce odstoupení od smlouvy ovšem nejsou neomezení. Strany musí přizpůsobit své jednání kogentním normám vztahujícím se právě k tomuto institutu. Obecně v této otázce platí, že strany mají volnost, co se týče rozšiřování si podmínek k odstoupení od smlouvy, naopak zúžení nebo dokonce vyloučení podmínek k odstoupení od smlouvy by znamenalo prolomení principu, že se nelze vzdát svých práv předem. Rozšíření podmínek může strany dovést až k situaci, kdy budou mít nárok na odstoupení od smlouvy bez uvedení důvodu, což není jednání zákonem zakázané. Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. 42 Z dispozitivnosti tohoto ustanovení vyplývá, že 40 48 odst. 1 ObčZ. 41 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné. Praha: ASPI, 2005. s. 51. 42 48 odst. 2 ObčZ. 28