Adam Smola Ústav pro pravěk a RDD UK v Praze FF Seminář pro protohistorii a raně středověké období C 2010/2011 letní semestr Referát o mé vznikající bakalářské práci ( Využití zdrojů nerostných surovin kovů v laténu) Cílem mé bakalářské práce je pokus o syntézu dosavadních přírodovědných a archeologických poznatků o těžbě a zpracování kovů, které byly využívány lidmi v mladší době železné. Můj aktuální plán počítá s utříděním obsahu práce podle jednotlivých kovů, tedy že každému kovu bude věnována kapitola a v ní rozebrány výsledky bádání badatelů zabývajících se problematikou, teoretické možnosti i některé výsledky přírodovědným disciplin. Zpracovány budou informace o zlatě, mědi, cínu, železu, stříbru a také kobaltu a olovu, pokud se podaří nalézt zprávy o dokladech jejich těžby na území Čech v době laténské nebo alespoň nastíním, metody, které by v budoucnu k nalezení konkrétních dokladů mohly dopomoci. Pro představu přináším v referátu některé ze základních informací o zlatě a mědi, které jsou také obsaženy v mé bakalářské práci. zlato - úvod Žádný jiný kov není spojován se slávou a bohatstvím, ale zároveň s nenávistí a proléváním krve jako právě zlato. Kov skvělých fyzikálních i chemických vlastností objevil člověk poprvé někdy okolo 6. tisíciletí před naším letopočtem a to v oblastech, kde byla civilizační centra a zároveň příhodné zdroje. Těmto podmínkám dobře vyhovuje například oblast Mezopotámie, nebo Egypta. Znalost zpracování zlata a schopnost nalézt jeho zdroj se pak šířily do dalších oblastí a v Evropě se první doklady o těžbě objevují v balkánské oblasti ve 4. až 3. tisíciletí př. n. l., ačkoliv nelze ani zavrhnout možnost, že bylo zlato objevováno na různých místech nezávisle s dosažením určitého stupně ve vývoji lidské společnosti (analogií může být například znalost zlata jihoamerickými kulturami). Nejstarším, ale značně sporným, dokladem dobývání zlata v Českých zemích jsou nalezené části šachet a štol z oblasti ložiska Suchá Rudná ve Slezsku datované rámcově k roku 2000 př. n. l. (starší doba bronzová) a přisuzovaná nositelům lužické kultury. Za prokazatelnější se však považuje využívání rýžovišť v jižních Čechách v zástupci kultury knovízské (štítarský stupeň)
v 9.-8. století (Kudrnáč 1982). První artefakty vyrobené z tohoto kovu jsou z našeho území ještě staršího data a spadají do eneolitu. Jedná se o jednoduché spirálky a kroužečky z drátu. charakteristika (fyzikální a chemické vlastnosti) Zlato je vzácným kovem zlatožluté barvy, kovového lesku a žlutého vrypu. Tvoří oktaedrické a kubické krystaly, kostrovité a dendritické agregáty, plíšky a nugety. Na mohsově stupnici tvrdosti patří zlatu hodnota 2.5 z deseti možných, což ho řadí mezi velmi měkké látky a tento fakt ve spojení s absencí štěpnosti dává zlatu mimořádné vlastnosti k jeho zpracovávání a tvarování. Překvapivá je i jeho hustota, která má hodnotu 19,3 g/cm³. Z chemického hlediska se jedná o prvek velice stálý, nepodléhající žádné korozi. Je rozpustný pouze ve směsi kyseliny dusičné a chlorovodíkové v poměru 1:3 (Korbel, Novák 1999). výskyt zlata v Českém masivu Výskyty zlata rozlišujeme podle jejich charakteru na primární a sekundární, kde primární ložisko představuje zlato ještě uložené v rudních žilách nebo sloupcích, kdežto sekundární ložiska bývají v menší či větší vzdálenosti od místa jejich metalogeneze. primární ložiska Primární ložiska jsou v naprosté většině tvořena hydrotermální mineralizací v poruchových zónách, kde zlato a doprovodné minerály vykrystalizovaly z nasycených fluidních roztoků. Zlato bylo vylučováno za teploty 200-250 C, převážně v závěrečných fázích mineralizačních procesů, a proto se nachází ve vyšších koncentracích v horních částech rudních těles a se zvyšující se hloubkou jeho obsahy v žílovině klesají (Morávek, Litochleb 2002).
sekundární ložiska zlata Sekundární ložiska se dělí podle stáří, geologické pozice a způsobu vzniku na: I. Exogenní výskyty ve zpevněných sedimentech proterozoika až křídy (paleorozsypy) 1. předvariské paleorozsypy (těžba sporná) 2. paleorozsypy vázané na kontinentální sedimenty permokarbonu ( Křivce, Manětín, Újezd u Radnic) 3. paleorozsypy vázané na křídové sedimenty (nevhodné pro těžbu) II. Exogenní výskyty v nezpevněných sedimentech terciéru a kvartéru 1. výskyty in situ nebo v bezprostřední vazbě na primární zdroje (aluvia, deluvia, proluvia) 2. výskyty vzniklé transportem a redepozicí - aluvia (sedimenty vodotečí včetně teras) - laterální sedimenty (jezerní, mořské) - glaciální sedimenty (morény, fluvioglaciální sedimenty) (Smirnov 1976) Z hlediska archeologie nabývají většího významu sekundární ložiska ze skupiny I. a to pouze paleorosypy vázané na kontinentální sedimenty permokarbonu. Naprostá většina starých prospektorských prací je vázaná na nezpevněné sedimenty kvartérního stáří, které jsou zastoupeny v jižních a jihozápadních Čechách, středních Čechách a v české části Českomoravské vrchoviny. Podle struktury a stupně opracovanosti zlatinek lze rámcově určit, z jaké vzdálenosti byly transportovány. Se zvyšující se vzdáleností od primárního ložiska se zlatinka zmenšuje a ohlazuje (ztrácí krystalickou podobu) a často se na ní vytváří vrstvička ryzího zlata, nebo se přemění celá a také se mísí více zlata různého původu (Morávek et al. 1992, 149). Z toho vyplývá, že čím dále od primárních ložisek se nabohacený materiál vyskytuje, tím menší je šance nalézt jeho konkrétní zdroj. V ideálním případě však lze z morfologie rozsypového zlata, z jeho chemických a strukturních vlastností, inkluzí (Ag, Cu, As, Te, Hg atd.), zbytků srůstajících minerálů a do jisté míry i z dalších doprovodných nerostů usuzovat na typ a mineralogický charakter primárního ložiska (Morávek et al. 1992, 148).
zlato v době laténské Nejstarší doklady získávání zlata v době laténské nejsou ani z našeho území, ani archeologického charakteru. Jedná se o písemnou zmínku římského historika Strabóna, který zaznamenal, že keltští Táuriskové měli v Noriku zlatodoly i rýžoviště s pozoruhodnými výnosy (Waldhauser 1983). Například ve Francii se již podařilo odkrýt těžební areál z doby laténské, kde se připovrchovým způsobem těžilo zlato z primárního ložiska (viz Cauuet 1994). V našich podmínkách ale nemůžeme zatím o těžbě primárních ložisek v laténu hovořit, protože k tomu chybí jakékoliv doklady. Uspokojivý stav poznání nepanuje pro toto období ani u exploatace sekundárních výskytů tohoto kovu (aluvia, deluvia, proluvia). Problematické je již určení celkové rozlohy historických rýžovišť bez ohledu na jejich přesnější dataci, kde je stále obecně platný více než sto let starý odhad profesora Pošepného. Pošepný ve své monografii uvádí rozsah rýžovišť o rozloze 75 km² (Pošepný 1895). Údaj je přejímán dodnes z toho důvodu, že stěží může být v novější době zpřesněn se zřetelem k aplanaci a rekultivaci české krajiny, která proběhla ve 20.století. (Morávek et al. 1992, 14). O to složitější jsou odhady rozsahu rýžovnických prací v době přítomnosti keltských kmenů na našem území. Z práce J. Kudrnáče (1982) vyplývá, že většinu lokalit nelze prokazatelně časově zařadit a pravěké stopy po těžbě byly také často překryty mladšími exploatačními díly, hlavně středověkými. Pokud ale bylo rýžoviště označeno za laténské, tak se ve většině případů tvrzení opíralo o nedostatečnou pramennou základnu (sporadický výskyt zlomků keramiky, špatně datované artefakty, objekty atd.). Například známý rýžovnický žlab z jihočeských Modlešovic, který byl desetiletí připisován právě Keltům, byl předatován na základě dendrologického měření až do středověku (Waldhauser 1999). Proto je na místě již dříve vyslovená domněnka, že může být rozmach rýžování zlata a rozsah prospektorských prací historickými Kelty na území Čech nadnocován (Beneš 1978). Jako oporou tomuto tvrzení může být také fakt, že celkové množství nalezených předmětů ze zlata z území Čech se pohybuje v řádech desítek kilogramů (Waldhauser uvádí 56 kg zdokumentovaného laténského zlata), což je v ostrém kontrastu s geologickou prognózou o výtěžcích až desítek tun z určených laténských rýžovišť (prognóza vycházela z recentní kovnatosti a zásob sekundárních výskytů a od nich odvozovaných historických). Důležité je také zjištění, že 98,15% z oněch 56 kg zlata představují nálezy zlatých mincí a to až z období mezi léty 300/250 50/25 př. n. l. Na ostatní předměty ze zlata tedy připadá pouhých 1,85%. Protiargument ale může znít, že zlato mělo příliš vysokou cenu, než aby končilo v archeologických situacích a mohlo se stát součástí zlata aktivně
obíhajícího v rámci lidské společnosti napříč spektrem kultur po dlouhá časová období, možná až dodnes. V sedmdesátých letech proběhly pokusy s rozborem zlata v laténských mincích z českých oppid za účelem zjištění původu zlata, ale relevance výsledků byla pochybná. Mince jako prostředek obchodu byla totiž přesouvána na velké vzdálenosti a při výrobě mohlo být použito také zlaté suroviny, která byla dovezena nebo vytěžena z většího počtu zdrojů a nedá se vyloučit i částečná recyklace zlatého materiálu (Waldhauser 1987). rozdělení pramenné základny k prokázání těžby zlata v pravěku podle A. Beneše Antonín Beneš ve svém článku o těžbě tuhy a zlata v jihočeském pravěku (Beneš 1978) rozděluje prameny, které by mohly pomoci prokázat těžbu zlata v jižních Čechách, na dvě základní skupiny přímých a nepřímých dokladu (indicií). Druhou skupinu nepřímých dokladů dále rozděluje do několika bodů a výslovně uvádí, že je třeba si uvědomit nestejnou výpovědní hodnotu těchto možností, jak pracovat s daným problémem. Autor sice aplikuje způsob třídění pramenů pouze na jižní Čechy, ale vzhledem k obecnosti se domnívám, že jej lze vztáhnout na celou problematiku a pro všechna období pravěku, kde lze získávání zlata předpokládat. Benešovo dělení: 1) přímé doklady rýžování (lokality, nástroje) 2) nepřímé indicie rozdílné výpovědní hodnoty a) spektrální analýza Au předmětů b) překrývání nálezových katastrů pravěkých kulturních skupin a rozlohy zlatých ložisek c) frekvence zlatých předmětů v inventáři jednotlivých kulturních skupin d) izolované archeologické nálezy přímo v rýžovištích V době, kdy A. Beneš psal svůj článek, tak se ještě mělo za to, že existujícím přímým důkazem těžby (rýžování) zlata v době laténské je zlatokopecká dílna objevená Jaroslavem Kudrnáčem u Modlešovic nedaleko Strakonic. Později se však na základě dendrologické datace dochovaného dřevěného žlabu došlo k závěru, že technické zařízení a celý objekt je mnohem mladší a jedná se pravděpodobně o relikt středověkého působení prospektorů na Otavě (Waldhauser 1999). V současné době (rok 2011) nedisponujeme žádným přímým dokladem těžby zlata v době laténské, tedy ani lokalitou a nejsou evidovány také žádné nástroje, které by se daly označit jako rýžovnické.
Neutěšený stav poznání montánní archeologie pro toto historické období nám alespoň částečně supluje existence četných vodítek a nepřímých dokladů, které sice nemohou ony přímé nahradit, ale pokud s nimi bude dále pracovat a nebudou přehlíženy, může se podařit nalézt v budoucnu i doklad přímý. Míra výpovědní hodnoty nepřímých dokladů o těžbě je podle Beneše limitována těmito faktory: a) spektrální analýza Au předmětů Limitujícím faktorem je snadný pohyb a směnitelnost kovu, stejně jako výrobků ze zlata vyrobených, je třeba proto pracovat s co nejširším územím a porovnávat se vzorky přírodního zlata. V době uveřejnění článku byla tato metoda (jak píše) teprve v začátcích, ale dosud získané informace z rozborů poukazují spíše na problematičnost a naznačují, že zlato pocházelo z více zdrojů nebo bylo recyklováno, takže porovnávání zastoupení stopových prvků nepřineslo konkrétnějších a zásadnějších výsledků. b) překrývání nálezových katastrů pravěkých kulturních skupin a rozlohy zlatých ložisek Expanze osídlení do poloh s výskytem zlata nemusela být nutně podmíněna právě zájmem o jeho exploataci, ale souviset s jinými faktory. Například v povodí Vltavy a Otavy lze označit za zlatonosné téměř veškeré přítoky a osídlení se přirozeně pojí na osy vodotečí i v oblastech bez výskytu na kov bohatých sedimentů. c) frekvence zlatých předmětů v inventáři jednotlivých kulturních skupin Hlavním omezením jsou případné archeologicky obtížně zjistitelné okolnosti, jako například vykrádání hrobů, celkově nevyrovnaným stavem poznání nebo v časném laténu koncentrace zlatých předmětů v hrobech vedoucí společenské vrstvy. Pro latén představují drtivou většinu nálezů mince, které se však objevují až od stupně LT B2a a počet nalezišť zlatých artefaktů v jednotlivých obdobích laténu předtím počtem nepřekračuje 20. d) izolované archeologické nálezy přímo v rýžovištích Pravděpodobně nejproblematičtější indicie, protože nálezové okolnosti bývají často torzovité a nelze vyloučit možnost dislokace nebo druhotného uložení nálezů při pozdějších rýžovnických pracích. Tento faktor byl jedním z důvodů, proč se podařilo mylně datovat rýžovnické zařízení v Modlešovicích.
Závěr Zrekonstruovat původní podobu rýžovišť, jak uvádí P. Morávek, se sice již nepodaří, ale ne všechny terénní úpravy v náplavech řek proběhly bez předchozího předstihového archeologického výzkumu. Zásluhou jihočeského archeologa Bedřicha Dubského a později hlavně doktora Jaroslava Kudrnáče, který se zasadil o rozvoj montánní archeologie v 60. a 70. letech, se podařilo získat mnoho důležitých informací o pravěkém a středověkém získávání zlata nejen v povodí Otavy. měď - úvod Jedním z prvních kovů, jehož získávání a zpracování člověk ovládl již někdy v 6.-5. tisíciletí, byla měď a pravděpodobně se tomu tak stalo v oblasti Předního východu (pomezí dnešního Turecka, Sýrie a Iráku). Exploatace měděných rud na území Čech v době bronzové byla dříve považována za nepravděpodobnou a se dříve uvažuje již od starší doby bronzové na různých místech (Krušné hory, Český les, Šumava apod.), avšak jasnější důkazy doposud chybí (Waldhauser 1986). Pro dobu železnou byly provedeny spektrální analýzy bronzových předmětů například z pohřebiště v Jenišově Újezdě a vyhodnocení poukazuje na možnost, že část mědi pravděpodobně mohla pocházet z ložisek v Krušných horách a středních Čechách. Ve východních Čechách se také jeví jako pravděpodobná exploatace rud mědi obyvateli oppida České Lhotice (Vodička 1976). obecná charakteristika Měď je běžným prvkem světle růžové až načervenalé barvy, kovového lesku a červeného vrypu. Krystalizuje v kubické mřížce a tvoří dendritické agregáty, kubické krystaly, plechy i větší kusy. Tvrdostí 2,5 3 na Mohsově stupnici se svými fyzikálními vlastnostmi (absence štěpnosti) podobá zlatu, ale hustotu má mnohem nižší a to 8,9 g/cm³ (Korbel, Novák 1999). Z chemického hlediska není měď stálým prvkem a na vzduchu nebo působením dalších zdrojů kyslíku se časem potahuje vrstvičkou oxidu (zelená až načernalá patina). Její reaktivitu v přírodě také potvrzuje existence cuagregátů v podobě rozličných minerálů (chalkopyrit, malachit, azurit atd.), které byly a jsou využívány jako zdroje (rudy) k získání čisté mědi.
předpoklady k těžbě mědi v době laténské Základem pro laténskou těžbu mědi jsou ložiska technologicky dosažitelná a dostatečné rudní zásoby. Existence a využívání takových ložisek bylo prokázáno na širším území střední Evropy již v době bronzové, jednalo se o sulfidické rudy v alpské oblasti, chalkopyrit v Porýní a také malachit. Na území Čech registrujeme řadu lokalit s makroskopickým výskytem ryzí mědi v podobě plíšku, drátků a jehliček, které mohly být zaregistrovány pravěkými prospektory. Ložiska mědi vázané v minerálech se mohla také dobře vyhledávat podle specifického tvaru a zabarvení měď obsahujících zrníček a kousků oxidů (kuprit), sulfidů (chalkopyrit, chalkosin) a karbonátů (malachit, azurit). hledání metody k prokázání těžby Teoretické předpoklady opírající se o míru pravděpodobnosti a zjištěná geologická fakta však k přisouzení konkrétních lokalit těžby rozhodně nestačí a ani případné nálezy keramiky či jiných artefaktů v blízkosti zdrojů, které mají doposud spíše charakter ojedinělých nálezů, nemůžou do problematiky vnést více světla. S rozvojem přírodních věd aplikovatelných i v archeologii se začalo využívat v druhé polovině 20.století metod spektrální analýzy kovů. V 70. letech byla tato metoda použita také v případě bronzových artefaktů z doby laténské konkrétně na čtrnácti předmětech z depotu nalezeném roku 1882 v Obřím prameni u Lahoště na Duchcovsku. Další analýza byla provedena na některých bronzových nálezech z pohřebišť Jenišův Újezd II, Radovesice I a v případě pohřebiště Radovesice II se už jednalo o zpracování vzorků ze všech nalezených bronzových předmětů. Hlavním přínosem rozborů z radovesických pohřebišť byla zjištěná nehomogenita slitin na základě více odebraných vzorků z jednoho předmětu (Budinský, Waldhauser 2004). Ta komplikuje přesnost výsledků a má ještě větší dopad na případné využití metody k dohledávání zdrojů surovin na základě stopového zastoupení doprovodných kovů, respektive ji prakticky znemožňuje.
Literatura: Beneš, A. 1978: Poznámky k počátkům těžby a využívání tuhy a zlata podle archeologických nálezů v jižních Čechách. In. Studie z dějin hornictví 8, s. 53-83. Budinský, P. Waldhauser, J. 2004: Keltské pohřebiště Radovesice II v severozápadních Čechách. Teplice. Korbel, P. Novák, M. 1999: Encyklopedie minerálů. Praha. Kudrnáč, J. 1982: Rýžování zlata v Čechách. In: Památky archeologické 83, s. 445-485. Morávek, P. et al. 1992: Zlato v Českém masivu. Praha. Morávek, P. Litochleb, J. 2002: Jílovské zlaté doly. Jílové u Prahy. Smirnov, V. I. 1976: Geology of mineral deposits. Moskva. Pošepný, F. 1895: Das Goldvorkommen Böhmens und der Nachbarländer. Freiberg. Vodička, J. 1976: Keltové a nerostné suroviny ve východních Čechách. In: Geologický průzkum 4. Waldhauser, J. 1988: Keltské rýžování zlata na Jílovsku (mýtus nebo realita?). In: Studie z dějin hornictví 20, s. 7-20. Waldhauser, J. 1986: Získávání mědi a její tavba v keltských Čechách během pozdního halštatu a laténu. In: Studie z dějin hornictví 16, s. 46-88. Waldhauser, J. 1999: Die angeblich keltische Goldwaschenlage aus Modlešovice (Südböhmen). In:Anschnitt 51, s. 47-48.