PRÁVO A RODINA. č. 1/2015 17. ročník Rodina Manželství Děti a mládež Dědictví

1 PRÁVO A RODINA č. 1/2015 17. ročník Rodina Manželství Děti a mládež Dědictví Oprávněný rodič a nástroje k realizaci styků s nezletilým dítětem Péče o děti v dětské skupině v otázkách a odpovědích Dávky na bydlení v nezkolaudovaném bytě a další změny v dávkách Rozhodnutí o vyklizení nemovitosti po rozvodu manželství Připravujeme: Zhodnocení ročních zkušeností s aplikací občanského zákoníku Aktuální od 1. 1. 2015 Z nabídky témat roku 2015 na 4. straně obálky

OBSAH strana JUDr. Radim Vypušťák Oprávněný rodič a nástroje k realizaci styků s nezletilým dítětem..... 1 JUDr. Jakub Kavalír Rozhodnutí o vyklizení nemovitosti po rozvodu manželství a přechodná ustanovení občanského zákoníku.................... 7 JUDr. Karel Svoboda Poznámky k řízení o prohlášení člověka za nezvěstného (1.)......... 9 Mgr. Adam Křístek Péče o děti v dětské skupině v otázkách a odpovědích............. 15 JUDr. Andrea Vašíčková Dávky na bydlení v nezkolaudovaném bytě a další změny v dávkách od 1. 1. 2015................................................ 18 Změny porodného od 1. ledna 2015............................. 22 OTÁZKY A ODPOVĚDI Ing. Antonín Daněk Regulační poplatky ve zdravotnictví od 1. 1. 2015.................. 23 JUDr. Eva Janečková Možnost vyloučení ze školy za šikanu........................... 24 PŘIPRAVUJEME V ČÍSLE 2/2015 A V DALŠÍCH ČÍSLECH Zhodnocení roční zkušenosti s aplikací občanského zákoníku Rozhodování soudů o svěření dítěte do péče před osvojením a do předpěstounské péče Zjišťování názoru nezletilého v opatrovnických věcech Několik poznámek k (ne)možnosti omezení svéprávnosti nezletilého Vydává Wolters Kluwer, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3. Vychází 12x ročně. Roční předplatné 1 690 Kč včetně DPH. Objednávky předplatného a distribuce: Wolters Kluwer, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3, tel. 246 040 400, e-mail: predplatne@wolterskluwer.cz. Nedojde-li ke zrušení objednávky, trvá předplatné automaticky pro další rok. Zrušení předplatného je možné jen ke konci ročníku a musí být vždy provedeno písemně nejpozději do 30. listopadu. Nevyžádané příspěvky nevracíme. Přetisk a jakékoli šíření dovoleno pouze se souhlasem vydavatele. Sazba Radek Novotný, tisk PB-tisk s.r.o. Dáno do tisku 17. 12. 2014. www.wolterskluwer.cz Registrační číslo MK ČR E 8065 ISSN 1212-866X PRÁVO A RODINA Odpovědná redaktorka: PhDr. Daniela Schreibová e-mail: schreibova@wolterskluwer.cz U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3, tel. 246 040 400, fax. 246 040 401 Wolters Kluwer, a. s.

Oprávněný rodič a nástroje k realizaci styků s nezletilým dítětem JUDr. Radim Vypušťák PRÁVO A RODINA Z 891 odst. 1 občanského zákoníku plyne, že rodič, který má dítě v péči (dále též povinný rodič ), a druhý rodič (dále též oprávněný rodič ) se spolu dohodnou, jak se rodič, který dítě v péči nemá, bude s dítětem stýkat. Nedohodnou-li se rodiče, nebo vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a poměry v rodině, soud styk oprávněného rodiče s dítětem upraví. Omezit či zakázat právo rodiče osobně se stýkat s dítětem může dle 891 odst. 2 OZ pouze soud, a to tehdy, je-li to v zájmu dítěte nutné. V praxi nicméně může dojít k omezení práva oprávněného rodiče na styk s jeho dítětem nejen formou soudního rozhodnutí, ale též fakticky, konkrétně z důvodů ležících na straně povinného rodiče, jenž buď nedodržuje příslušnou dohodu s oprávněným rodičem, nebo nerespektuje rozhodnutí soudu o styku oprávněného rodiče s dítětem. Styk rodiče s dítětem je významnou společenskou, lidskou i právní hodnotou, jíž je poskytována ochrana na úrovni mezinárodního práva, ústavního pořádku i prosté legislativy, a přístup povinného rodiče, který do práva na styk mezi oprávněným rodičem a jeho dítětem neoprávněně zasahuje, představuje ve své podstatě zásah do vzniku, udržování a rozvoje vztahu mezi oprávněným rodičem a potomkem a ohrožení rozvoje takového vztahu do podoby bezprostředního a celoživotního osobního pouta. Zvláště to platí pro případy, kdy je bránění ve styku oprávněného rodiče s dítětem bezdůvodné a opakované či trvalé. Jakkoliv řízení ve věcech nezletilých spadá do rámce tzv. nesporných řízení, v nichž z hlediska procesních principů hrají důležitou roli princip oficiality a princip vyhledávací, nemůže se oprávněný rodič, jehož právo na styk s dítětem není v rozporu s dohodou rodičů či rozhodnutím soudu realizováno, spolehnout na to, že bude jeho věc vyřešena bez jeho aktivní účasti v řízení. Naopak, oprávněný rodič by měl z vlastní iniciativy využívat všech argumentů, nástrojů či oprávnění, které mu právní řád skýtá, a měl by rovněž důsledně požadovat, aby stát, zastoupený soudem či orgánem veřejné správy, zajistil nápravu závadného stavu a obnovení jeho práva na styk s dítětem. Některými možnostmi oprávněného rodiče se zabývá tento příspěvek. Význam mezinárodního práva pro argumentaci oprávněného rodiče Oprávněný rodič může za účelem dosažení realizace svých styků s dítětem s úspěchem využívat argumentů plynoucích z faktu, že oboustrannému styku rodiče s dítětem je poskytována ochrana na úrovni mezinárodních smluv o lidských právech, které mají po splnění dalších podmínek přednost před jakoukoliv národní legislativou, včetně ústavní1). Soudy, které řeší otázku realizace práva styku rodiče s dítětem, v důsledku toho nemohou postupovat pouze podle vnitrostátního práva, ale mají prvořadou povinnost poskytnout plný prostor uplatnění všech lidských práv oprávněného rodiče a dítěte. JUDr. Radim Vypušťák je advokátním koncipientem v advokátní kanceláři JUDr. Simona Corradiniová 1/2015 1

Základní normou mezinárodního práva, která je v rámci českého soudnictví běžně aplikována v řízeních o úpravě styku rodiče s dítětem a hraje též značnou roli při posuzování ústavních stížností Ústavním soudem ČR2), je Úmluva o právech dítěte3). Uvedenou úmluvou se státy zavázaly mj. k tomu, že budou respektovat práva a povinnosti rodičů (čl. 5 úmluvy) a právo dítěte na zachování jeho rodinných svazků v souladu se zákonem a s vyloučením nezákonných zásahů (čl. 8 odst. 2 úmluvy), stejně jako že budou uznávat právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte (čl. 9 odst. 3 úmluvy). Oprávněný rodič může využívat rovněž Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod4), zejména její čl. 8, podle něhož má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života. Evropský soud pro lidská práva, který naplňování textu úmluvy v praxi sleduje, vydal stovky rozsudků5), jimiž konkretizoval, v čem podle jeho názoru spočívá právo na respektování soukromého a rodinného života garantované čl. 8 Úmluvy, a uvedl, že základním prvkem rodinného života je pro rodiče a dítě bytí spolu6). Pro podporu svého práva na styk s dítětem může oprávněný rodič dobře využít argumenty, které Evropský soud pro lidská práva uvedl například ve věci Prodělalová proti České republice7), kde v bodu č. 60 uvedl, že z článku 8 úmluvy vyplývá právo rodiče na to, aby byla přijata opatření, která mu umožní styk se svým dítětem, i povinnost vnitrostátních orgánů taková opatření přijmout. Ve věci Bergmann proti České republice8) soud v bodu č. 62 uvádí, že nedostatek spolupráce mezi rozvedenými rodiči nezbavuje příslušné orgány povinnosti přijmout veškerá opatření, která by mohla umožnit zachování rodinných vazeb. Ve věci Zavřel proti České republice9) uvedl soud, že nelze vyloučit použití donucovacích prostředků v případech zjevně nezákonného chování rodiče, se kterým dítě žije. Kromě shora uvedených úmluv může oprávněný rodič, jehož právo na styk s dítětem je porušováno, operovat též Úmluvou o styku s dětmi10), která např. ve svém čl. 4 odst. 1 stanoví, že dítě a jeho rodiče mají právo navázat a udržovat vzájemný pravidelný styk. Všech shora uvedených argumentů může oprávněný rodič využít k tomu, aby působil na rozhodovací orgány, jež řeší porušení práva na styk s dítětem, a aby tyto přesvědčil o nutnosti zásahu státní moci způsobem, který oprávněný rodič považuje za potřebný. Nástroje k realizaci styků s nezletilým dítětem Tvrdí-li oprávněný rodič, že realizace jeho styku s dítětem neprobíhá v souladu s právem z důvodu, že povinný rodič realizaci takového práva bezdůvodně brání, může vedle argumentace neoprávněným zásahem do mezinárodně chráněných lidských práv použít celou škálu dalších právních nástrojů, jež mají za svůj cíl obnovit stav souladný s právem. Základní výčet hmotněprávních nároků, které oprávněnému rodiči v uvedené situaci mohou vzniknout, upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který je po zrušení zákona o rodině hlavní právní normou upravující oblast styků rodičů a jejich dětí11). Občanský zákoník upravuje v daných souvislostech nejen soubor práv a povinností rodičů mezi sebou či ve vztahu k dítěti, ale též předpoklady pro rozhodování ve věcech 2 1/2015

změny péče o dítě12), otázky odpovědnosti povinného rodiče za škodu způsobenou zaviněným zmařením styku dítěte s oprávněným rodičem či za škodu vzniklou porušením jeho prevenční povinnosti, odpovědnosti povinného rodiče za újmu způsobenou na přirozených právech člověka13) apod. Nejužívanějšími nástroji, kterými se oprávněný rodič v praxi domáhá realizace svého práva na styk s dítětem, jsou ty, jež upravuje zákon o sociálně-právní ochraně dětí a zákon o zvláštních řízeních soudních. K nim se v silně vyhrocených situacích přidává aplikace trestní legislativy, jejíž využití je v tomto případě s tou civilní viditelně spojeno. 1. Nástroje podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí Podle 5 zákona se za přední hledisko sociálně-právní ochrany dětí považuje zájem a blaho dítěte, ochrana rodičovství a vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu a péči. Tvrdí-li oprávněný rodič, že povinný rodič bezdůvodně porušuje jeho právo na styk s dítětem, je možné (po splnění dalších předpokladů) takovou situaci považovat za ohrožující příznivý vývoj dítěte, a v takovém případě lze uvažovat o přijetí opatření sociálně-právní ochrany ( 9a odst. 1 zákona). V první řadě lze uvažovat o výkonu tzv. preventivní a poradenské činnosti, v jejímž rámci jsou úřady povinny mj. působit na rodiče, aby tito plnili své povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti [ 10 odst. 1 písm. b) zákona], kam spadá mj. i právo obou rodičů na styk s jejich dítětem. Povinný rodič je ze zákona povinen s orgánem sociálně-právní ochrany dětí spolupracovat při ochraně zájmů a práv dítěte, dostavovat se k osobnímu jednání, poskytovat nezbytné informace atd. ( 53 odst. 2 zákona). Pro případ, že by tyto povinnosti neplnil, stanoví 53 odst. 5 zákona možnost i opakovaně uložit pořádkovou pokutu do 20 000 Kč. Uvažovat lze rovněž o uložení tzv. výchovného opatření ( 13 zákona), kdy úřad může napomenout rodiče, který narušuje řádnou péči o dítě [ 13 odst. 1 písm. a) zákona], uložit dítěti i rodičům povinnost využít odbornou poradenskou pomoc, případně i povinnost účastnit se prvního setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu tří hodin nebo terapie [ 13 odst. 1 písm. d) zákona]. V případě, když by povinný rodič úmyslně ztěžoval nebo mařil výkon rozhodnutí o takovém výchovném opatření, dopustil by se přestupku, za který lze uložit pokutu do 50 000 Kč. Z hlediska oprávněného rodiče je třeba si uvědomit, že podněty, které předává orgánu sociálně-právní ochrany dítěte, jsou relevantní rovněž pro civilní soud, který vede opatrovnické řízení. Takový soud totiž s odkazem na 474 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, o vhodnosti a účelnosti navržených nebo zamýšlených opatření zpravidla zjišťuje názor orgánu vykonávajícího sociálně- -právní ochranu dětí, který je obeznámen s poměry. 2. Nástroje podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních V režimu řízení ve věcech péče soudu o nezletilé dle 466 zákona rozhoduje soud mj. o péči o nezletilé dítě a o styku s nezletilým dítětem. V souladu s 474 zákona soud vede rodiče nezletilých k řádnému plnění povinností při péči o nezletilého, k nalezení smírného řešení a vůbec činí vhodná opatření stran péče o nezletilého. 1/2015 3

V případech, kdy dochází k nerespektování soudního rozhodnutí o úpravě styku dítěte s oprávněným rodičem (nebo soudem schválené dohody o péči o nezletilé dítě a o úpravě styku s ním), odpovídá soud rovněž za výkon takového rozhodnutí (soudem schválené dohody), přičemž má možnost postupovat několikerým způsobem. V první řadě může soud povinnému rodiči adresovat tzv. výzvu ke splnění povinnosti. S odkazem na 501 zákona může soud vyzvat toho, kdo neplní soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě a o úpravě styku s ním, aby soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu plnil, a poučí jej o možnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte. V případě, kdy tento postup soudu nevede k požadovanému výsledku, poskytuje 502 zákona možnost tzv. nařízení výkonu rozhodnutí, a to formou ukládání pokut14). Dle 502 zákona platí, že soud nařídí (tj. je povinen nařídit) výkon rozhodnutí uložením pokuty proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě, popřípadě o úpravě styku s ním. Výkon rozhodnutí uložením pokuty lze nařídit opětovně, ovšem jen za podmínky, je-li to účelné; výše jednotlivé pokuty nesmí přesahovat 50 000 Kč15). Odnětí dítěte dle 504 zákona představuje nejzávažnější způsob výkonu rozhodnutí ve věcech nezletilých, k němuž v naprosté většině případů řešených soudem není přistoupeno a s nímž se v praxi setká jen minimum rodičů. Ustanovení 504 zákona stanoví, že pokud zůstane postup soudu podle 502 a 50316) zákona bezvýsledný nebo je-li po zahájení řízení z okolností případu zřejmé, že by tento postup zjevně nevedl ke splnění povinnosti, nařídí soud výkon rozhodnutí odnětím dítěte proti tomu, u koho podle rozhodnutí nebo dohody nemá být, a jeho předání tomu, komu bylo podle rozhodnutí nebo dohody svěřeno, anebo tomu, komu rozhodnutí nebo dohoda přiznávají právo na styk s dítětem po omezenou dobu. Výkon rozhodnutí odnětím dítěte a jeho předání tomu, komu rozhodnutí nebo dohoda přiznávají právo na styk s dítětem po omezenou dobu, lze podle věty první nařídit ovšem jen ve výjimečných případech. 3. Nástroje podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník Jednání povinného rodiče, který bezdůvodně nerespektuje právo oprávněného rodiče na styk s dítětem, není automaticky též trestným činem; podání trestního oznámení na povinného rodiče a následné absolvování úkonů před orgány činnými v trestním řízení může být z tohoto pohledu pro oprávněného rodiče zbytečnou zátěží, jež nepovede ke kýženému výsledku. Případy, kdy povinný rodič nedovoleně ruší právo oprávněného rodiče na styk s jeho dítětem, se z hlediska trestního práva posuzují primárně prostřednictvím skutkové podstaty trestného činu upraveného v 337 trestního zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, kdy platí, že kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody, nebo kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci týkajícího se výchovy nezletilých dětí, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Oprávněný rodič by měl zvážit, zda vůbec přichází trestněprávní odpovědnost povinného rodiče v úvahu, tj. zda zejména byly marně využity prostředky výkonu roz- 4 1/2015

hodnutí o styku s dítětem poskytované civilním právem, a zda se povinný rodič dopustil maření výkonu soudního rozhodnutí nejen předtím, než proti němu byly použity nástroje civilního práva, ale zejména poté, co proti němu byla taková opatření bezvýsledně použita. V případě, že si oprávněný rodič na tyto otázky odpoví záporně, měl by svou aktivitu obrátit daleko spíše do oblasti civilního procesu, neboť primárně tato oblast je pro dosažení realizace styků rodiče s dítětem určena. 4. Další nástroje oprávněného rodiče Jak jsem již zmínil, oprávněný rodič musí být při domáhání se svého práva na styk s dítětem velmi aktivní, a nemůže se spolehnout na jakousi automatickou ochranu poskytovanou orgány státu z úřední povinnosti. Měl by se proto v případě potřeby pokusit vstoupit i do takových záležitostí, jakými jsou řádnost ochrany práv dítěte ze strany kolizního opatrovníka, rychlost řízení, v němž se otázka styku s dítětem řeší, souladnost postupu soudu a orgánu sociálně-právní ochrany dětí s nosnými názory Ústavního soudu, zjišťování názoru samotného nezletilého ze strany rozhodujících orgánů atd. Všechny tyto otázky totiž mohou ve svém důsledku (spolu)rozhodovat o tom, zda bude právo oprávněného rodiče na styk s dítětem skutečně obnoveno a zda taková obnova povede ke splnění svého hlavního účelu, jímž je rozvoj vztahů mezi rodičem a dítětem. Závěr Oprávněný rodič, který hodlá bojovat o své právo styku s dítětem, se nachází v obtížené pozici, jelikož donucovací mechanismy státu ve věcech nezletilých dětí mohou mít dosti často i negativní dopad na dítě samotné a státní orgány proto musí zvažovat, zda průchod práva oprávněného rodiče na styk s dítětem nezasáhne do tzv. nejlepších zájmů dítěte. Přesto se však vyplatí o právo styku s dítětem usilovat, jelikož případné přechodné těžkosti mohou být vyváženy mnohem důležitější hodnotou, kterou je udržení a rozvoj vztahů rodiče a dítěte. Poznámky: 1) Podle čl. 10 Ústavy České republiky jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. 2) Srovnej např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014, nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013, nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289), nález sp. zn. II. ÚS 868/12 ze dne 12. 4. 2012 (N 80/65 SbNU 91), nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59). 3) Sdělení č. 104/1991 Sb. federálního Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o právech dítěte. 4) Sdělení federálního Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících. 5) Autentická znění rozsudků Evropského soudu pro lidská práva lze nalézt na webu soudu na adrese www.echr.coe.int. Vybraná rozhodnutí soudu v překladu do češtiny lze nalézt na webu Ministerstva spravedlnosti ČR, adresa http://portal.justice.cz/justice2/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=390&page=1. 6) Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Havelka a ostatní proti České republice, č. 23499/06, 21. 6. 2007, bod č. 53. 1/2015 5

7) Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Prodělalová proti České republice, č. 40094/08, 20. 12. 2011. 8) Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bergmann proti České republice, č. 8857/08, 27. 10. 2011. 9) Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Zavřel proti České republice, č. 14044/05, 18. 1. 2007. 10) Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 91/2005 Sb.m.s. o sjednání Úmluvy o styku s dětmi. S Úmluvou vyslovil souhlas Parlament České republiky a prezident republiky Úmluvu ratifikoval. Úmluva vstoupila pro Českou republiku v platnost dne 1. září 2005. 11) Zákon stojí mj. na postulátu přirozeného práva člověka brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny a na zvláštní zákonné ochraně rodičovství ( 3 odst. 2 OZ). 12) Podle 889 OZ platí, že brání-li rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči. V důvodové zprávě k občanskému zákoníku se uvádí, že rodič, který má dítě v péči, má vůči poměru druhý rodič dítě vlastně postavení třetí osoby, která je vázána povinností, a to nejen negativní povinností nerušit (zdržet se rušení), ale pozitivně aktivně konat (totiž styk umožnit). Obligatorní sankcí pro případ neplnění je nové rozhodování soudu. Konsolidovaná verze důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku, s. 223, dostupná na http://obcanskyzakonik. justice.cz/fileadmin/duvodova-zprava-noz-konsolidovana-verze.pdf. 13) Viz též pravarodicu.cz či článek Průlom: bránění ve styku s dítětem je zásah do osobnostních práv, řekly soudy, dostupný na http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=11631. 14) Podle 504 zákona platí, že pokud je po zahájení řízení z okolností případu zřejmé, že by ukládání pokut zjevně nevedlo ke splnění povinnosti (zde tedy k předání dítěte ke styku s oprávněným rodičem), je třeba, aby soud přistoupil rovnou k odnětí dítěte tomu, u koho nemá být. 15) Pokuty lze s odkazem na 507 zákona využít jako nástroj k náhradě nákladů dítěte. Soud v takovém případě na návrh zákonného zástupce nebo opatrovníka nezletilého dítěte rozhodne o čerpání peněžních prostředků k náhradě vynaložených a prokázaných nákladů, slouží-li k uspokojení nezbytných potřeb dítěte, a to do výše částky vymožených pokut. Jistou formou pojistky proti tomu, aby se pokuty opět nedostaly do dispozice rodiče, který nerespektuje rozhodnutí soudu o úpravě styku s dítětem, je 507 odst. 2 ZŘS, podle něhož platí, že soud čerpání peněžních prostředků zástupci nezletilého dítěte nepřizná v případech, pokud žadatel, kterému bylo uloženo plnit soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě a o úpravě styku s ním, toto rozhodnutí nebo dohodu sám dobrovolně neplní. 16) Uvedené ustanovení upravuje činnost soudu zejm. v otázkách nařízení prvního setkání s mediátorem, odborníkem v oboru pedopsychologie a stanovení plánu navykacího režimu z hlediska umožnění postupného kontaktu dítěte s osobou oprávněnou ke styku s ním. Upozorňujeme: V příštích číslech Práva a rodiny připravujeme: Zjišťování názoru nezletilého v opatrovnických věcech občanský zákoník zavedl některé změny, mění se i praxe soudů. Dříve se dítěte nikdo neptal, nyní se vyjadřují stále mladší děti, zaměříme se proto i na vliv věku nezletilého na jeho právo vyjádřit se k věcech, které se ho týkají. Předběžná opatření ve věcech styku s dítětem a jejich změny stále častěji se praxe setkává s otci, kteří chtějí dítě, ale soud jim vydá jakési minimální předběžné opatření a nechce ho dál měnit. Pokud to nevyhovuje otci ani dítěti, existuje několik zajímavých judikátů Ústavního soudu, které mohou otcům pomoci, jak na to. Rozhodování v záležitostech významných pro dítě i když dítě žije jen s jedním z rodičů, má ten druhý stále právo spolurozhodovat o významným záležitostech; pečující rodič nicméně často toto vůbec nezohledňuje stylem já se starám, já rozhoduji. 6 1/2015

Rozhodnutí o vyklizení nemovitosti po rozvodu manželství a přechodná ustanovení občanského zákoníku PRÁVO A RODINA JUDr. Jakub Kavalír V soudní praxi stojíme před otázkou, jak správně aplikovat novou právní úpravu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v řízení o vyklizení nemovitosti po rozvodu manželství, a to včetně přechodných ustanovení k OZ, proto se tím bude zabývat následující příspěvek. Zřetelně zde totiž rovněž vyvstávají poměrně významné odlišnosti mezi novou a předchozí právní úpravou. Všechny uvedené úvahy jsou samozřejmě aktuální i v roce 2015. Rozhodovací praxe se neobejde bez použití přechodných ustanovení tam, kde manželství bylo rozvedeno ještě před 31. 12. 2013 (a tím tedy vzniklo právo domáhat se vyklizení), rozvedený manžel však nemovitost obývá i v současnosti. Jednoznačné je přitom řešení otázky, jaká právní úprava se použije, pokud žalobce jakožto již rozvedený manžel podal (po předchozích marných výzvách) svou žalobu u okresního soudu ještě před skončením roku 2013. Stále jde o situaci, kdy se žalobce domáhá vyklizení své nemovitosti (domu nebo bytu) bývalou manželkou. Té však k užívání nemovitosti (ani její části) po rozvodu manželství nesvědčí již samozřejmě žádný právní důvod. A ani za užívání nemovitosti většinou nic neplatí (a tím na její straně dochází také k bezdůvodnému obohacení, což však nyní není předmětem posouzení). Je tedy správné v tomto případě postupovat podle aktuálně platné právní úpravy (právní úpravy platné a účinné v době rozhodnutí)? Tedy rozhodnout dle ust. 769 OZ o povinnosti žalované bývalé manželky se vystěhovat? Eventuálně zvážit, pokud by bývalá manželka měla v péči nezletilé dítě, jakožto zákonný předpoklad, na základě kterého by jí soud k jejímu návrhu mohl založit právo odpovídající věcnému břemeni bydlení ( 767 odst. 2 OZ)? Podle 3028 odst. 1 OZ se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 2 tohoto ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných. Jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle odst. 3 tohoto ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Občanský zákoník nestanoví v dalších ustanoveních jinou úpravu právních poměrů týkajících se vyklizení nemovitosti. Rozhodování soudu o vystěhování manžela po zániku manželství rozvodem podle 769 OZ je podle platné právní úpravy upraveno v části druhé OZ v rámci rodinného JUDr. Jakub Kavalír je soudcem Okresního soudu v Hradci Králové 1/2015 7

práva. Při posouzení, podle které právní úpravy je třeba řešit spor, je proto třeba vycházet z přechodného ustanovení 3028 odst. 2 OZ, podle něhož vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzují podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. platného do 31. 12. 2013. Pokud tedy právo na vyklizení uplatnil žalobce proti žalované ještě za účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb. a rovněž ještě v té době zahájil soudní řízení o vyklizení, nelze postupovat podle nyní platné právní úpravy. Účastníky řízení je tedy třeba mj. vést i k tvrzení a prokázání skutečností významných z hlediska předchozí právní úpravy i pokud jde o eventuální bytovou náhradu, jejímž zajištěním by mohlo být podmíněno vyklizení. Podle předchozí právní úpravy (zák. č. 40/1964 Sb.) byla v případech, kdy bydlení jednoho z manželů bylo závislé na druhém manželovi, používána analogicky úprava v ust. 705 a 713 obč. zák.1) Předchozí právní úprava přiznávala manželovi právo na bytovou náhradu, ledaže by byl shledán důvod pro její nepřiznání, naproti tomu platná právní úprava právo na bytovou náhradu nepřiznává (jen 768 OZ), ale umožňuje zohlednit okolnosti případu a za určitých okolností, zejména s ohledem na nezletilé děti, zřídit i např. věcné břemeno bydlení. Uvedené vyplývá z ust. 3028, 769, 767 odst. 2 OZ (a též z dosavadní rozhodovací praxe odvolacích soudů). Bude zajímavé sledovat další vývoj judikatury ohledně zmíněných ustanovení, když dle důvodové zprávy nic rovněž nebrání, aby soud v rámci náhrady určil třeba také povinnost přispívat na cenu nového bydlení manželovi, který obydlí opustil. Nosným zřetelem zde je v každém případě ochrana slabšího partnera a dítěte svěřeného do jeho péče. A doba, v níž je ochrana poskytována, nemusí být dle důvodové zprávy k OZ dána toliko časem, ale obdobně jako dosud např. vázána na podmínku zajištění (obstarání) bydlení, popřípadě náhrady za ně, zejména v penězích. Je zde však zřetelná neprovázanost právní úpravy v OZ s právem procesním, kde se bude rozhodovat ve sporném řízení, do kterého se logicky promítá dispoziční zásada civilního řízení. Nejde zde o věc, ve které by z právního předpisu vyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (ust. 153 odst. 2 o. s. ř.). Naopak jde o oblast (i pokud na ni pohlížíme optikou zásad, na kterých stojí nový občanský zákoník), kterou je třeba považovat za oblast ryzí smluvní svobody účastníků. Jinými slovy řečeno, zákon i zde dává vždy přednost dohodě a tedy vůli smluvních stran. Proto i žalobce (žalobkyně) bude povinen (povinna) v žalobě uvést konkrétní návrh, čeho přesně se v řízení domáhá a soud nebude moci pak tento návrh překročit. Je totiž jen obtížně představitelné, že by účastníkům ve svém rozhodnutí soud vnutil (byť veden ušlechtilou snahou chránit tu slabší stranu) jiné řešení, než si obě strany představují (neboť soud je v řízení vázán podaným návrhem). Poznámka: 1) Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 1801/2000; i podle právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, je nutno právní postavení rozvedeného manžela (nevlastníka), který má dům nebo byt vyklidit, při zániku jeho právního důvodu bydlení posoudit analogicky ( 853 obč. zák.) podle ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je ustanovení 713 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. 8 1/2015

Poznámky k řízení o prohlášení člověka za nezvěstného (1.) JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. PRÁVO A RODINA Řízení o prohlášení nezvěstnosti je novou procedurou, kterou zákonodárce zavedl do našeho právního řádu od 1. 1. 2014. Je proto vhodné věnovat mu bližší pozornost a pojmenovat úskalí, jimž bude muset čelit právní praxe při interpretaci ustanovení upravujících toto zvláštní řízení, které mimořádným způsobem zasahuje do právních poměrů člověka i jeho rodinných příslušníků. Podstata řízení Předmětem řízení o nezvěstnosti je rozhodnutí o návrhu, zda má být konkrétní člověk (pohřešovaný) prohlášen za nezvěstného. Prohlášení o nezvěstnosti má konstitutivní účinky promítající se do hmotněprávního postavení nezvěstného, rovněž zkracuje lhůtu pro prohlášení nezvěstného za mrtvého na základě domněnky smrti.1) Prohlášení nezasahuje do záležitostí osobního stavu pohřešovaného ( 67 odst. 1 OZ). Účelem řízení je nastolení co nejvyváženějšího vztahu mezi zájmy nezvěstného a zájmy třetích osob, kterým nepřítomnost nezvěstného brání nebo podstatně ztěžuje právní jednání, ke kterému má docházet za účasti nezvěstného ( 67, 69 OZ). K právnímu zájmu navrhovatele K prohlášení člověka za nezvěstného dojde na návrh osoby, která na tom má právní zájem, zejména manžela nebo jiné blízké osoby, spoluvlastníka, zaměstnavatele nebo korporace, na níž má tento člověk účast ( 66 odst. 2 OZ). Gramatické vyznění citované normy vede na první pohled k závěru, že manžel, spoluvlastník, zaměstnavatel nebo korporace, na níž má pohřešovaný účast, jsou vždy aktivně legitimováni k podání návrhu na prohlášení o nezvěstnosti. Normu je však třeba vykládat v návaznosti na 67 odst. 1 OZ, který vymezuje právní jednání, která mohou být důvodem pro podání návrhu. Uvedení konkrétních osob v ust. 66 odst. 2 OZ je tedy jen příkladným výčtem subjektů, o nichž zákonodárce předpokládá, že budou pravidelnými navrhovateli. I tyto osoby navíc musí tvrdit, že již došlo nebo má dojít ke konkrétnímu právnímu jednání bez přítomnosti pohřešovaného, které lze podřadit pod taxativní výčet jednání uvedených v 67 odst. 1 OZ.2) Aktivní legitimace je tedy dána nikoliv obecným právním vztahem navrhovatele k pohřešovanému, ale až ve spojení s konkrétním právním jednáním, které se odehrálo nebo má odehrát, na němž pohřešovaný má právo spoluúčasti, avšak jeho spoluúčast nelze zabezpečit proto, že je reálně nezvěstný. Právní zájem navrhovatele na prohlášení nezvěstnosti je dán, když ke konkrétnímu právnímu jednání, pro které navrhovatel žádá prohlášení nezvěstnosti, je potřebné udělení souhlasu, přivolení, odevzdání hlasu nebo jiného konání pohřešovaného. Pouze ve vztahu k takovým právním jednáním se totiž projeví účinky prohlášení nezvěstnosti, jež tkví v tom, že nepřítomnost nezvěstného při nich nezpůsobuje jejich právní vadu. JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., Krajský soud v Plzni, Právnická fakulta UP v Olomouci 1/2015 9

Nezvěstnost lze prohlásit i tehdy, když pohřešovaný nemá natolik silné právní postavení, že by mohl sám zvrátit rozhodnutí o společné záležitosti. Je však věcí soudu, aby zvážil, zda je prohlášení nezvěstnosti adekvátním krokem za situace, kdy pohřešovaný sice má právo účasti na rozhodovacím procesu, ale právní síla jeho hlasu je nepodstatná. Například zcela minoritní účast pohřešovaného v obchodní korporaci zpravidla nebude důvodem pro jeho prohlášení nezvěstným, protože orgány obchodní korporace budou bez výrazných komplikací usnášeníschopné i bez účasti pohřešovaného. Případné obstrukce ostatních osob, které rovněž mají právo účasti na společném právním jednání (například na hlasování), není samo o sobě důvodem pro prohlášení pohřešovaného za nezvěstného, protože mu nelze klást k tíži konání někoho jiného. Právní zájem na prohlášení nezvěstnosti není možné odůvodnit jen zkrácením lhůty pro prohlášení nezvěstného za mrtvého ( 73, 74 odst. 1 OZ), tedy zúžením přechodného období mezi vznikem reálné nezvěstnosti a prohlášením nezvěstného za mrtvého. Tento následek prohlášení nezvěstnosti je až sekundární a pro rozhodování o návrhu na prohlášení nezvěstnosti bezvýznamný. Zkrácení lhůty pro prohlášení za mrtvého ze sedmi na pět let souvisí nikoliv s právním zájmem navrhovatele nebo pohřešovaného na prohlášení nezvěstnosti, ale pramení ze skutečnosti, že před rozhodnutím o nezvěstnosti soud aktivně zjišťuje, zda člověk je nebo není reálně nezvěstný. Proto v případném následujícím řízení o prohlášení za mrtvého není třeba vyčkávat s prohlášením nezvěstného za mrtvého celou standardní sedmiletou lhůtu. Někteří autoři zdůrazňují, že česká legislativní úprava formuluje řízení o nezvěstnosti jako proces, který má zabezpečit především zájmy třetích osob, nikoliv samotného pohřešovaného.3) Přijmeme-li tento závěr, musíme zároveň odmítnout úvahu, že soud by neměl návrh na prohlášení nezvěstnosti zamítnout, pokud by účinky prohlášení o nezvěstnosti pohřešovaného pokládal pro pohřešovaného za nepřiměřené. Tento názor nesdílíme, protože se nevypořádává s existencí obecných ust. 2 odst. 3, 3 odst. 3, 6, 8 a rovněž i 67 odst. 1 věta druhá OZ. Také nebere v potaz, že ust. 66 odst. 1 OZ sděluje, že soud návrhu na prohlášení za nezvěstného při splnění zákonem výslovně stanovených podmínek může, ale nemusí vyhovět. Soud má tedy velmi široké oprávnění uvážit, zda je verdikt o nezvěstnosti dané situaci skutečně přiměřený, a to i s ohledem na zájmy pohřešovaného a na okolnosti, které ke vzniku faktické nezvěstnosti pohřešovaného vedly. K existenci osoby oprávněné jednat jménem pohřešovaného Pohřešovaný zpravidla nebude prohlášen za nezvěstného, existuje-li osoba, která je na základě zmocnění pohřešovaného oprávněna právně jednat a zúčastnit se jeho jménem na právních jednáních podle 67 ZŘS, a to nejen za situace, kdy jde o správce majetku pohřešovaného, ale i o jeho zmocněnce. Prezentovanému závěru lze oponovat existencí ust. 70 ZŘS, které předpokládá, že soud návrhu na prohlášení nezvěstnosti může vyhovět i tehdy, když nezvěstný již dříve ustavil správce svého majetku. Nicméně i zde zopakujeme, že smyslem řízení o nezvěstnosti je nejen ochránit zájem navrhovatele na nastolení účinků podle 67 OZ (jímž by za takové situace bylo vyloučení nejen pohřešovaného, ale i jím ustaveného správce majetku nebo zmocněnce), ale i potřeba ochránit vůli pohřešovaného spočívající v již existujícím ustanovení správce jmění nebo zmocněnce.4) 10 1/2015

Jestliže je nezvěstný prohlášen za mrtvého, přestože existuje ochotný a schopný správce majetku ve smyslu 70 OZ, nedochází k následkům vymezeným v ust. 67 a 69 OZ. Správa majetku tedy absolutně brání v uskutečnění právního jednání v nepřítomnosti nezvěstného. V případě existujícího smluvního zastoupení pohřešovaného mohou nastat dvě situace. První z nich je případ, kdy navrhovatel, v jehož zájmu byla nezvěstnost prohlášena, nevěděl a ani nemohl vědět o existenci smluvního zastoupení, a proto ve společné záležitosti právně jednal bez přítomnosti nezvěstného i jeho zmocněnce ( 67, 69 OZ). Za takových okolností jde podle našeho názoru o řádné právní jednání. Pokud však navrhovatel věděl nebo musel vědět o tom, že nezvěstný má k danému právnímu jednání zmocněnce, nemůže konat bez toho, aby zmocněnci umožnil zúčastnit se na právním jednání a jménem nezvěstného projevit vůli k jeho uskutečnění nebo naopak popření. Při opačném výkladu by se navrhovatel jednající v nepřítomnosti nezvěstného i jeho zmocněnce dovolával vlastní nepoctivosti ( 6 odst. 1 OZ).5) K podmínce faktické nezvěstnosti pohřešovaného Faktickou nezvěstnost pro účely řízení o nezvěstnosti definuje ust. 66 odst. 1 věta prvá OZ, podle něhož nezvěstným je člověk, který opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje. Podmínky pro vznik faktické nezvěstnosti jsou v ust. 66 odst. 1 OZ formulovány kumulativně. Proto soud nemůže vyhovět návrhu na prohlášení nezvěstnosti, pokud o pohřešovaném sice není známo, kde se zdržuje, avšak on sám o sobě podává zprávy, i když v nich neuvádí, kde se zdržuje. Výklad, podle něhož nezvěstnost lze prohlásit i tehdy, když o nezvěstném jsou sice zprávy, ale aniž by z nich bylo zřejmé, kde se zdržuje,6) nemají oporu v dikci zákona. Tento výklad ani nekoresponduje s faktem, že formální prohlášení o nezvěstnosti má za následek, že se zkracuje lhůta k prohlášení za mrtvého ze sedmi na pět let ( 73 OZ). Takové zkrácení lze obhájit jen tehdy, když budeme faktickou nezvěstnost pojímat jako stav, kdy absentují jakékoliv zprávy o bytí pohřešovaného. Někteří autoři přiléhavě poznamenávají, že smyslem řízení o nezvěstnosti je řešit situaci, kdy člověk zmizí, aniž by byly naplněny podmínky pro jeho prohlášení za mrtvého, protože není jisté, zda je mrtev nebo zda se jen skrývá.7) Člověka nelze pokládat za zmizelého, pokud komunikuje, a to ani za situace, kdy neprozradí místo svého aktuálního pobytu. Za den vzniku faktické nezvěstnosti, který soud uvede do usnesení o nezvěstnosti (a tím den faktické nezvěstnosti konstituuje jako den právní nezvěstnosti), se pokládá den, v němž se pohřešovaný stal poté, co opustil své bydliště, pro své okolí nedosažitelným a nebylo po opuštění bydliště nadále možné jej kontaktovat prostřednictvím běžných prostředků umožňujících komunikaci na dálku, jako je např. pošta, telefon nebo elektronická korespondence. Podmínkou pro ustavení právní nezvěstnosti je totiž nejen opuštění bydliště ze strany pohřešovaného, ale i to, že o sobě po opuštění bydliště nepodal zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje tedy že s pohřešovaným nelze navázat žádný kontakt. Pouhá přechodná nepřítomnost člověka v jeho bydlišti nebo jeho i dlouhodobější nepřítomnost, která je pohřešovaným předem avizována a ohraničena (např. pobyt pohřešovaného v zahraničí z pracovních nebo osobních důvodů), nepovede k prohlášení nezvěstnosti.8) 1/2015 11

Ust. 66 odst. 1 věta prvá OZ předpokládá nejen to, že pohřešovaný po opuštění svého bydliště sám aktivně nekomunikuje se svým dřívějším společenským nebo pracovním zázemím, ale i to, že zůstává nekontaktní pro svůj neznámý pobyt i poté, co se jej pokusí nalézt soud nebo osoby jemu pracovně nebo společensky blízké (manžel, osoby spolužijící, zaměstnavatel, úřad obce, v níž má evidenční adresu apod.). I když ust. 66 odst. 1 OZ vychází z předpokladu, že k opuštění bydliště dojde z vůle pohřešovaného, z ust. 75 OZ plyne, že za nezvěstného lze prohlásit i takového člověka, který se stal reálně nezvěstným z neznámé příčiny nebo pro právní událost, kterou nemohl ovlivnit. K témuž závěru lze dospět i z logiky věci. Třetím osobám (např. manželu nebo spoluvlastníku) nelze upřít právo domoci se vyřešení právní situace způsobené reálnou nezvěstností pohřešovaného podáním návrhu na zahájení řízení podle 50 a násl. ZŘS jen proto, že pohřešovaný je neznámého pobytu nikoliv vlastním přičiněním. Soud je však za takové situace povinen s vyšší mírou bedlivosti posuzovat, zda do práv pohřešovaného nebude případným prohlášením o jeho nezvěstnosti zasaženo nad míru přiměřenou daným poměrům. Kritéria pro vyhovění návrhu na prohlášení nezvěstnosti budou za takových okolností přísnější, protože pohřešovanému nebude možné klást za vinu, že se stal reálně nezvěstným, a jeho zájem na tom, aby ve smyslu 67 OZ nebylo jednáno o něm a bez něho, je více legitimní a hoden ochrany, než když svoji nezvěstnost způsobí sám. Skutečnost, že s člověkem nelze navázat kontakt z jiných příčin než proto, že je neznámého pobytu, není důvodem pro vyhovění návrhu na ustavení jeho právní nezvěstnosti. K účinkům nezvěstnosti podle 67 a 69 OZ Z ust. 66 odst. 1 věta druhá OZ a 67 odst. 2 OZ plyne, že účinky usnesení o prohlášení za nezvěstného následkem 67 odst. 2 OZ nemohou nikdy nastat dříve než datem, které je jako den nezvěstnosti uvedeno v usnesení soudu o nezvěstnosti. Nastanou-li po tomto datu, je třeba odlišit dvě situace: a) Účinek vůči všem a všemu. K jednáním vyjmenovaným v 67 odst. 1 OZ, jež se uskutečnila bez přítomnosti pohřešovaného, došlo až po právní moci usnesení o prohlášení nezvěstnosti. Za takových okolností se k nepřítomnosti pohřešovaného (nyní již nezvěstného) nepřihlíží bez ohledu na to, zda ten, kdo jednal v nepřítomnosti nezvěstného, sám podal návrh na prohlášení o nezvěstnosti, jemuž bylo dříve vyhověno. Usnesení o nezvěstnosti je totiž svými reálnými účinky rozhodnutím o osobním stavu, a proto se jeho existence může dovolat jakákoliv zainteresovaná osoba (srov. rovněž s 27 ZŘS). b) Individuální účinek. K některému z jednání vyjmenovaných v 67 odst. 1 OZ dojde ode dne, který je v usnesení soudu uveden jako den nezvěstnosti, do právní moci usnesení o nezvěstnosti. Za takových okolností nepřítomnost pohřešovaného při právním jednání způsobuje neúčinnost jen konkrétního právního jednání uskutečněného bez jeho přítomnosti, jestliže návrh na ustavení právní nezvěstnosti byl podán bez zbytečného odkladu po tomto jednání a v souvislosti s tímto jednáním. Jestliže soud návrhu na prohlášení nezvěstnosti vyhoví, předchozí právní jednání uskutečněné bez přítomnosti pohřešovaného (nyní již právně nezvěstného) nabývá účinnosti právní mocí tohoto usnesení. Pozitivní rozhodnutí o nezvěstnosti je totiž odkládací podmínkou bezvadnosti tohoto právního jednání ( 67 odst. 2 OZ). 12 1/2015

Pokud bude návrh na ustavení nezvěstnosti zamítnut nebo jestliže soud v usnesení o nezvěstnosti stanoví datum nezvěstnosti, které je pozdější než datum uskutečnění právního jednání bez přítomnosti pohřešovaného, má se za to, že právní jednání uskutečněné bez přítomnosti pohřešovaného je od právní moci usnesení jednou provždy neplatné nebo dokonce nicotné (podle konkrétní zákonné úpravy následků vad daného právního jednání), pokud tato vada spočívá právě ve skutečnosti, že nebylo dosaženo potřebného kvora, případně jiného souladu osob, které mají jednat společně, a to se zohledněním, že pohřešovaný neprojevil s právním jednáním souhlas. Návrhem na ustavení nezvěstnosti soud není vázán v té jeho části, v níž se navrhovatel domáhá stanovení nezvěstnosti od určitého data. Datum nezvěstnosti totiž soud stanoví z úřední povinnosti ( 66 odst. 1 věta prvá OZ). Kdo byl prohlášen za nezvěstného, nemůže namítat neplatnost nebo neúčinnost právního jednání učiněného za jeho nepřítomnosti, k němuž došlo za účinků tohoto prohlášení, proto, že se při nich projev jeho vůle nevyžadoval ( 69 OZ). Právě přednesenou normu lze odvodit již ze smyslu 67 OZ, z něhož plyne, že určitá právní jednání, která se uskutečnila po právní moci prohlášení pohřešovaného nezvěstným a za určitých podmínek i před tímto prohlášením, netrpí počínaje právní mocí tohoto soudního prohlášení právní vadou spočívající ve skutečnosti, že se právní jednání odehrála bez přítomnosti pohřešovaného. Ust. 69 OZ je třeba vytknout, že používá ve srovnání s 67 OZ jiných termínů. Například podle své gramatické dikce má dopadat na veškerá právní jednání uskutečněná za nepřítomnosti nezvěstného, k nimž došlo za účinků prohlášení. Ustanovení už nedodává, že se jeho účinky projeví jen na taxativně uvedená právní jednání vymezená v 67 OZ. Ust. 69 OZ také nerespektuje existenci 67 odst. 1 věty druhé, podle níž kdo jedná dotýkaje se záležitostí nezvěstného, musí tak činit s přihlédnutím k jeho zájmům. Takže právní jednání, které se při splnění podmínek 67 OZ odehraje bez přítomnosti pohřešovaného, má své meze dané povinností jednajících respektovat zájem pohřešovaného a následkem porušení tohoto požadavku v extrémním případě může být i neúčinnost právního jednání přítomných osob. Tento závěr navzdory mlčení ust. 69 OZ zastáváme s ohledem na soukromoprávní princip, podle něhož se nikdo nemůže s úspěchem domáhat vlastní nepoctivosti ( 6 odst. 1 OZ). Ust. 69 OZ s ohledem na výše uvedené pokládáme za spíše zavádějící, postačila by úprava hmotněprávních účinků prohlášení nezvěstnosti ustavená v 67 OZ. Dokončení příště:vztah řízení o nezvěstnosti k ostatním řízením s obdobnými účinky Poznámky: 1) Účinky pravomocného usnesení o prohlášení nezvěstnosti lze rozdělit do tří skupin: a) Hmotněprávní účinky definované v ust. 67 a v 69 OZ. Pokud soud návrhu na prohlášení nezvěstnosti vyhoví, nepřihlíží se k absenci nezvěstného při právním jednání, k němuž je třeba souhlasu, přivolení, odevzdání hlasu nebo jiného konání osoby prohlášené za nezvěstnou. b) Procesněprávní účinky pro případ, že posléze dojde k zahájení řízení o prohlášení za mrtvého na základě domněnky smrti. Ust. 73 OZ ve srovnání s ust. 74 odst. 1 OZ stanoví kratší lhůtu, po jejímž uplynutí soud může prohlásit za mrtvého člověka, jehož nezvěstnost je nikoliv jen faktická, ale stvrzená usnesením soudu o nezvěstnosti. Tato lhůta není sedmiletá, ale pětiletá. 1/2015 13

c) Hmotněprávní účinky plynoucí z existence 70 OZ. Prohlášením nezvěstnosti nezanikají práva a povinnosti již dříve ustanoveného správce majetku. Zmíněné pravidlo neplatí, pokud správce majetku není znám, odmítne jednat v zájmu nezvěstného, svá jednání v zájmu nezvěstného zanedbává nebo jednat vůbec nemůže. To znamená, že správa majetku pohřešovaného za určitých okolností zaniká právní mocí usnesení o prohlášení nezvěstnosti. 2) Podle 67 odst. 1 OZ při posuzování jednání, k nimž je jinak potřebné udělení souhlasu, přivolení, odevzdání hlasu nebo jiného konání osoby prohlášené za nezvěstnou, se k této potřebnosti nepřihlíží; to však neplatí, jedná-li se o záležitost jeho osobního stavu. Kdo jedná, dotýkaje se záležitosti nezvěstného, musí tak činit i s přihlédnutím k jeho zájmům. 3) Viz Čuhelová, K., Podnikasová, T. v Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část ( 1 654). Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2014, s. 320. 4) Náš názor podporuje i úmysl zákonodárce, s nímž ust. 66 a násl. OZ upravující možnost prohlášení nezvěstnosti soudem zavedl. V důvodové zprávě k 66 až 70 OZ se sděluje, že tento institut má dopadat na případy, kdy se člověk stal nezvěstným, aniž by provedl efektivní opatření o svém majetku. 5) I kdyby ust. 70 věta prvá OZ neexistovalo, ust. 67 OZ nepokládáme za lex specialis ve vztahu k 448 OZ, ani ve vztahu k 1439 a násl. OZ, která taxativně vyjmenovávají případy zániku zastoupení nebo správy majetku. Nemyslíme si tedy, že by smluvní zastoupení nebo správa majetku zanikaly prohlášením o nezvěstnosti. 6) Frinta, O. ve Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha, Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 260. 7) Viz Čuhelová, K., Podnikasová, T. v Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část ( 1 654). Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2014, s. 316. 8) Srov. s Frinta, O. ve Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha, Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 259. Připravujeme: Věčný student a další aktuální rozhodnutí Ústavního soudu k vyživovací povinnosti Z pohledu aplikace ust. 769, 767 odst. 2 občanského zákoníku je dále významné i to, kdy dítě rozvedeného manžela nabude trvale schopnost samo se živit. Aktuálně se k tomu vyslovil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. září 2014. Neakceptují se nadále tzv. věční studenti, jejichž studium je do značné míry samoúčelné a kteří si studiem pouze takzvaně prodlužují mládí. Uvedené problematice se proto budeme nadále věnovat, protože odborný měsíčník Právo a rodina se dlouhodobě zaměřuje na problematiku výživného pro zletilé dítě a na otázky, kdy tato vyživovací povinnost končí atd. Podle znění zákona vyživovací povinnost trvá do té doby, než je dítě samo schopno se živit. V občanském zákoníku ani nadále (stejně jako v předchozí právní úpravě v zákoně o rodině) není uvedena žádná věková hranice, kterou by vyživovací povinnost rodičů k dětem byla limitována. Přesto například dosažení zletilosti dítěte má pro otázky, které se týkají dalšího trvání vyživovací povinnosti, určitý význam v případě nezletilého dítěte může také být zahájeno řízení o výživném i z úřední činnosti, případně podaným návrhem není soud vázán apod. I za účinnosti nového OZ také platí že se předpokládá stav odkázanosti na straně dítěte. Více v příštích číslech Práva a rodiny. 14 1/2015

Péče o děti v dětské skupině v otázkách a odpovědích Mgr. Adam Křístek V Právu a rodině č. 12/2014 jsme informovali o novém zákoně č. 247/2014 Sb., o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině a o změně souvisejících zákonů, který přináší nejenom nový druh služby hlídání dětí, ale rozšiřuje i možnosti rodičů a zaměstnavatelů poskytovatelů této služby v denní péči o předškolní děti. Protože o nový zákon a péči v dětské skupině je značný zájem (rodiče mohou využít mimo jiné finanční výhody), připravili jsme přehledný stručný výklad formou otázek a odpovědí: Co je služba o dítě v dětské skupině? Jde o další novou formu poskytování denní péče o děti předškolního věku, která doplňuje dosavadní možnosti, vyplývající ze školských předpisů (mateřská škola), živnostenských předpisů (péče o děti do tří let věku v denním režimu, činnost chůvy pro děti do zahájení povinné školní docházky), popř. podle obecných předpisů, neboť platí, že co není zákonem zakázáno, je dovoleno. Kromě věku dětí a poskytování péče (ve smyslu zajištění potřeb dítěte ) je tato služba definována rovněž těmito znaky: 1. je poskytována mimo domácnost dítěte, 2. je poskytována v kolektivu dětí, 3. je zaměřena na výchovu, rozvoj schopností, kulturních a hygienických návyků dítěte. Služba je upravena v první řadě zákonem č. 247/2014 Sb., o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině a o změně souvisejících zákonů. Pro jaké děti je služba určena? Služba dětské skupiny je určena pro všechny děti do zahájení povinné školní docházky. Možnost přijetí dítěte je omezena ovšem velmi nízko, jedním rokem věku dítěte. Ačkoli zákon předpokládá, že služba bude v tomto typu zařízení poskytována především zaměstnavatelem dětem vlastních zaměstnanců, nebo jiným subjektem (viz dále) pro děti zaměstnaných rodičů, nemusí být skutečnost, že by rodiče nebyli v pracovním poměru, žádnou překážkou a poskytovatel může přijímat do péče děti jakýchkoli rodičů, avšak pouze jde-li o veřejnoprávního či veřejně prospěšného poskytovatele. Může být obec zřizovatelem dětské skupiny? Ano, zákon vychází z předpokladu, že poskytovatelem služeb dětské skupiny bude sice v první řadě zaměstnavatel rodiče dítěte (tzv. firemní miniškolky). Avšak dovoluje zřídit dětskou skupinu i dalším právnickým osobám podle jejich formy, mj. také územním samosprávným celkům nebo jimi založenou právnickou osobou, např. příspěvkovou organizací. Taková dětská skupina pak může poskytovat služby dětem bez ohledu na to, zda jejich rodiče jsou či nejsou zaměstnanci poskytovatele, tedy například obce, nebo zda tu je dohoda o poskytování služby se zaměstnavatelem rodiče. Jakou má služba dětské skupiny právní povahu? Zákon vymezuje podmínky poskytování služby. Dětská skupina je tak samostatným druhem služby a je obdobou sociálních služeb, případně živnosti. Dětská skupina naproti tomu není obdobou školských služeb v tom smyslu, že by byla zařízením, které by muselo mít právní subjektivitu dětská skupina ji tak na rozdíl od mateřské školy zásadně mít nebude. Mgr. Adam Křístek působí na Ministerstvu práce a sociálních věcí 1/2015 15

Jaké mohou využít finanční výhody rodiče? Byla zavedena nová sleva na dani z příjmů fyzických osob za umístnění dítěte pro poplatníka, který za účelem poskytnutí péče o děti předškolního věku do sedmi let věku využije služeb mateřské školy podle školského zákona nebo zařízení péče o děti předškolního věku, a to včetně dětské skupiny, půjde-li o dítě vlastní, osvojené nebo v péči nahrazující péči rodičů a také půjde-li o dítě druhého z manželů. Tato možnost platí jednak do budoucna pro rok 2015, ale nejenže je plně účinná již od 29. 11. 2014, ale podle 31 zákona č. 247/2014 Sb. je dokonce retroaktivní a platí zpětně pro celé zdaňovací období roku 2014. Výše této slevy na dani podle zákona odpovídá výši výdajů prokazatelně vynaložených poplatníkem za umístění vyživovaného dítěte v daném zdaňovacím období v zařízení péče o děti předškolního věku, pokud jím nebyly uplatněny jako výdaj na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně. Za každé vyživované dítě lze uplatnit slevu maximálně do výše minimální mzdy, tzn. za rok 2014 ve výši 8 500 Kč, v roce 2015 pak 9 200 Kč. Jaké výhody může využít poskytovatel služby nebo zaměstnavatel? Poskytovatel zásadně nemá nárok na nějaké příspěvky z veřejných rozpočtů. Služba péče o dítě v dětské skupině je pak podle zákona poskytována bez úhrady nákladů nebo s částečnou nebo plnou úhradou nákladů, přičemž poskytovatel (například obec) je povinen stanovit kritéria, na základě kterých je v konkrétním případě určena výše úhrady nákladů (tj. vydat ceník). Povinně písemná smlouva o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině musí jako povinnou náležitost obsahovat vždy také ujednání o výši úhrady nákladů poskytované služby a způsob jejího placení, je-li služba péče o dítě v dětské skupině poskytována s úhradou nákladů. Vedle školkovného se ovšem počítá i s úhradou nákladů ze strany zaměstnavatele rodiče. Tyto náklady mohou mít podobu buď výdajů na provoz vlastního zařízení péče o děti předškolního věku, nebo příspěvku na provoz zařízení péče o děti předškolního věku zajišťovaný jinými subjekty (např. obcí) pro děti vlastních zaměstnanců. V tomto druhém případě pak uvedený příspěvek bude dalším příjmem poskytovatele, a nákladem zaměstnavatele, který jej může uplatnit buď nedaňově (osvobození od daně), nebo jako výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů zaměstnavatele. Pro dohodu jiného poskytovatele se zaměstnavatelem zákon nepředepisuje žádné formální náležitosti, výše nákladů musí být ovšem samozřejmě prokazatelná. Kdo může vykonávat přímou péči o děti v dětské skupině? Pečovatel musí splnit obvyklé podmínky, kterými je plná svéprávnost, věk alespoň 18 let a trestní bezúhonnost. Vedle toho musí splňovat též předpoklady odborné kvalifikace. Postačuje však kvalifikace např. zdravotnického ošetřovatele, pracovníka v sociálních službách (pečovatele) podle zákona o sociálních službách, učitele v mateřské škole, popř. profesní kvalifikace chůvy podle živnostenských předpisů. Musí poskytovatel zajistit stravování dětí? Ze zákona není zajištění stravování dětí v dětské skupině povinné, postačí tak například pouze zajištění uchování, ohřevu a podávání stravy, kterou si dítě donese z domova. Zajištění stravování však není vyloučeno. V takovém případě jeho způsob a úhradu nákladů s ním spojených si poskytovatel a rodič dohodnou ve smlouvě 16 1/2015

o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině, a to samostatně, neboť se současně nejedná o náklad, na který by se vztahovala zmíněná sleva na dani. Je nějaký rozdíl v technických a hygienických požadavcích na prostory a provoz dětské skupiny v závislosti na její velikosti? Ano, zákon rozlišuje malou dětskou skupinu, která může mít nejvýše 12 dětí, a velkou dětskou skupinu, která může mít 13, nejvýše pak 24 dětí. V případě dětské skupiny do 12 dětí v první řadě postačí mít jednoho, od počtu 7 dětí pak 2 pečovatele (od 13 dětí jsou pak třeba 3 pečovatelé). Hygienické požadavky pro malou dětskou skupinu jsou upraveny samostatně ve vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 281/2014 Sb., o hygienických požadavcích na prostory a provoz dětské skupiny do 12 dětí, která obsahuje minimální požadavky, jež jsou např. proti mateřského škole mírnější. Na velkou dětskou skupinu se naopak uplatní obecná úprava předpisů z oblasti ochrany veřejného zdraví, zejména pak prováděcí vyhláška č. 410/2005 Sb., o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých. Velká dětská skupina tak musí splňovat požadavky stejné jako mateřská škola. Je tak výhodnější zřizovat spíše malé dětské skupiny. Přitom je možné zmínit, že jeden poskytovatel, například obec, může jistě zřídit i více dětských skupin. Je však zřejmé, že pouze administrativní rozdělení velké dětské skupiny na dvě, které by však fakticky fungovaly společně (např. v jednom objektu), by mohlo být označeno jako obcházení zákona. Pokud je však provoz obou dětských skupin organizačně, provozně i z hlediska místa oddělen a skupiny tak fungují samostatně na dvou různých místech, nic takovému řešení nebrání. A jak lze dětskou skupinu právoplatně zřídit? Podobně jako v případě jiných služeb je třeba službu dětské skupiny registrovat. Zákon hovoří o oprávnění k poskytování služby péče o dítě v dětské skupině, které vzniká dnem zápisu fyzické nebo právnické osoby do evidence poskytovatelů. Toto oprávnění je vydáváno ve správním řízení o žádosti, která se podává Ministerstvu práce a sociálních věcí, rozhodujícímu o zápisu do evidence v prvním stupni a které tuto evidenci také vede. K žádosti, která se podává na předepsaném tiskopise, je třeba přiložit doklad o vlastnickém nebo jiném právu k objektu nebo prostorám, z něhož vyplývá oprávnění tento objekt nebo prostory užívat k poskytování služby péče o dítě v dětské skupině, závazné stanovisko krajské hygienické stanice o splnění hygienických požadavků na stravování, prostory a provoz, v nichž bude poskytována služba péče o dítě v dětské skupině, opis smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu, neboť zákon ukládá povinnost takové pojištění uzavřít před započetím poskytování služby, a doklad o bezúhonnosti jak poskytovatele, tak pečovatelů. Dokdy je třeba požádat o zápis do evidence poskytovatelů? Žádost je třeba podat nejpozději do 12 měsíců ode dne účinnosti zákona, tzn. do 29. 11. 2015. Současně však platí, že ode dne 29. 11. 2014 do dne zápisu do evidence poskytovatelů se dosavadní poskytovatel považuje podle zákona č. 247/2014 Sb. za poskytovatele služby péče o dítě v dětské skupině podle tohoto zákona. Jinými slovy, nejen že je oprávněn po tuto celou dobu uvedenou službu poskytovat, ale mělo by být samozřejmě možné uplatňovat i výše zmíněné daňové výhody spojené s poskytováním služby dětské skupiny. 1/2015 17

Dávky na bydlení v nezkolaudovaném bytě a další změny v dávkách od 1. 1. 2015 JUDr. Andrea Vašíčková Právní úprava sociálních dávek byla v posledních letech dotčena řadou změn, další zásadní změny přináší novela zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále také ZPHN ), a novela zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále také ZSSP ), od 1. 1. 2015. Poněkud se zpožděním reagují dávkové předpisy na občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014,1) podle něhož může být předmětem smlouvy o nájmu bytu i nájem jiného než obytného prostoru, který nebyl zkolaudován jako byt. V následujícím článku se proto pokusím shrnout nejdůležitější změny v doplatku a příspěvku na bydlení od 1. 1. 2015. Dávky na bydlení v jiném než obytném prostoru a v rekreační chatě Podle 2236 odst. 1 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 je předmětem nájmu bytu místnost či soubor místností, které jsou částí domu, tvoří obytný prostor a jsou určeny a užívány k účelu bydlení. Ujednají-li si však pronajímatel s nájemcem, že k obývání bude pronajat jiný než obytný prostor, jsou strany zavázány stejně, jako by byl pronajat obytný prostor. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku zdůrazňuje, že: Pronajme-li se jako byt k bydlení místnost (soubor místností) tvořící materiálně obytný prostor (tedy prostor k bydlení vhodný a zdravotně způsobilý), byť jej správní rozhodnutí za byt neoznačuje, půjde přesto z hlediska soukromého práva o chráněný nájem bytu. 2) Vzhledem k tomu, že ZSSP ani ZPHN ve znění účinném do 31. 12. 2014 neobsahovaly definici bytu pro účely dávek na bydlení (příspěvku na bydlení a doplatku na bydlení), bylo otázkou, zda mohl nájemci objektu nezkolaudovaného k bydlení, přesto však k bydlení fakticky užívaného a vyhovujícího, vzniknout nárok na příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení. Zatímco Ministerstvo práce a sociálních věcí tuto možnost odmítalo, veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že nájemcem bytu pro účely dávek na bydlení je také nájemce jiného než obytného prostoru v případě, že je tento prostor k bydlení vhodný, úřad práce by tak neměl v těchto případech automaticky odpírat nárok na dávky na bydlení.3) Ochránce vycházel mimo jiné z rozsudku Nejvyššího správního soudu,4) podle něhož není možné na oblast státní sociální podpory mechanicky použít stavebněprávní vymezení bytu, jestliže má být zachován účel příspěvku na bydlení. Soud dovodil, že není vyloučeno poskytnutí příspěvku na bydlení v případě, že žadatel bydlí v objektu k individuální rekreaci. Dávkové předpisy reagují na tyto situace poněkud se zpožděním. S účinností od 1. 1. 2015 se jak ZSSP, tak ZPHN doplňují o výslovnou definici bytu pro účely dávek na bydlení. Pro dávky na bydlení je bytem místnost nebo soubor místností, které svým stavebně-technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány JUDr. Andrea Vašíčková působí jako právnička v oddělení sociálního zabezpečení Kanceláře veřejného ochránce práv 18 1/2015