Kolektivní správa v oblasti hudby

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav hudební vědy Management v kultuře Bc. Ivo Hofmann Kolektivní správa v oblasti hudby Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Viktor Pantůček 2009

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.... Podpis autora práce

Obsah Úvod... 4 1 Vývoj autorského práva a práva výkonných umělců... 6 1.1 Vývoj autorského práva... 6 1.2 Vývoj autorského práva na území Československé republiky... 9 1.3 Nová úprava v podobě autorského zákona č. 121/2000 Sb.... 10 1.4 Vývoj práva výkonných umělců na našem území... 12 2 Autorské právo... 13 2.1 Principy autorského práva... 13 2.2 Předmět autorského práva... 14 2.3 Nechráněná díla... 17 2.4 Autorství... 18 2.5 Spoluautorství... 18 2.6 Práva autora... 19 2.6.1 Vznik a druhy autorských práv... 19 2.6.2 Osobnostní práva... 20 2.6.3 Majetková práva... 21 3 Právo výkonných umělců... 26 3.1 Předmět práva výkonných umělců... 26 3.2 Výkonný umělec... 27 3.3 Společný zástupce výkonných umělců... 27 3.4 Práva výkonného umělce... 28 3.4.1 Osobnostní práva výkonného umělce... 28 3.4.2 Majetková práva výkonného umělce... 29 4 Kolektivní správa práv... 30 4.1 Úvod do kolektivní správy... 30 4.2 Práva povinně kolektivně spravovaná... 31 4.3 Kolektivní správce... 33 4.3.1 Oprávnění k výkonu kolektivní správy... 34 4.3.2 Vztahy kolektivního správce k zastupovaným nositelům práv a k uživatelům předmětů ochrany... 36 4.3.3 Překážka uplatnění zdržovacího nároku... 37 4.3.4 Kolektivní a hromadné smlouvy... 38 4.3.5 Dohled ministerstva... 40

4.4 Kolektivní správci v oblasti hudby... 40 4.4.1 Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (OSA)... 40 4.4.2 INTERGRAM... 54 4.4.3 Systém náhradních odměn za nenahrané nosiče a přístroje... 58 4.4.4 Rozúčtování a vyplácení autorských odměn... 62 Závěr... 68 Resumé... 69 Seznam pramenů a literatury... 70

Úvod Technická revoluce našeho věku překonala čas i prostory, odstranila vzdálenosti mezi středisky kultury a dříve zapadlými vískami, mezi státy i celými kontinenty a umožnila současné užívání kulturních děl stamilióny lidí celého světa. Tak se vytvářejí podmínky pro to, aby se kultura stala majetkem celé lidské společnosti bez rozdílu ras a národností, bez rozdílu společenských vrstev. [Knap, 1960, s. 5] V dnešní době je hudba běžnou a samozřejmou součástí života téměř každého. Hudba nás obklopuje na každém kroku v obchodech, nákupních centrech, restauracích, na diskotékách, v rozhlase, televizi, hudbu posloucháme i doma. Často však dochází k porušování práv jejích autorů i interpretů, aniž bychom si to uvědomovali. Například pokud jdeme po ulici a pohvizdujeme si melodii Karla Gotta, porušujeme autorský zákon. Stejně tak pokud je z našeho bytu slyšet otevřeným oknem hudba z magnetofonu. Nejvíce jsou autorská práva porušována prostřednictvím Internetu, až 90% webových stránek nějakým způsobem autorská práva nedodržuje. Nositelé autorských práv však nemají možnost ani schopnosti kontrolovat každé užití díla. Proto je účelné a praktické, když jsou jejich práva hájena hromadně kolektivními správci. Tyto ochranné organizace nabývají na významu zvlášť v dnešní době prudkého technologického rozvoje a rozmachu Internetu, který umožňuje masové šíření uměleckých děl. Cílem práce je popis tuzemských i zahraničních pramenů autorského práva a kolektivní správy včetně jejich vývoje, analýza platné právní úpravy kolektivní správy a srovnání s předchozí právní úpravou. Jedním z cílů práce je také upozornit na nedostatky předchozích autorskoprávních norem a obhájit nový autorský zákon jako moderní právní úpravu odpovídající současným potřebám a tendencím. Cílem bude rovněž objasnit velmi diskutovanou problematiku náhradních odměn za nenahrané nosiče a rozúčtování autorských odměn. Práce bude rozdělena na čtyři části. První část bude věnována historii, tedy dlouhému a komplikovanému vývoji autorského práva od období antiky až po současnost. Zde se bude možné dočíst o vydavatelských privilegiích, rozmachu patisků v souvislosti s vynálezem knihtisku, prvních autorských předpisech a průkopnických teoriích. Samostatná podkapitola se bude zabývat vývojem autorskoprávní legislativy na našem území od dob Rakouskouherské monarchie až po stávající právní úpravu v podobě nového autorského zákona z roku 2000. Vzhledem k tomu, že práce má reflektovat kolektivní správu v oblasti hudby, bude nezbytné se zabývat i právem výkonných umělců jako právem úzce souvisejícím s právem autorským. Proto se v závěru kapitoly seznámíme i s vývojem práva výkonných umělců. Druhá hlavní část práce se bude zabývat autorským právem obecně. Cílem této kapitoly tak bude vysvětlit teorii, základní principy a pojmy jako autor a autorské dílo. Třetí část se zaměří na teorii a základní principy práva výkonných umělců, včetně vymezení jeho základních pojmů jako umělecký výkon a výkonný umělec. 4

Obsah třetí části se již bude plně věnovat hlavnímu tématu této práce, a to problematice kolektivní správy zaměřené především na hudební sféru. Velká pozornost bude zaměřena na ochranné organizace OSA a INTERGRAM, a to z pohledu historického vývoje, jejich činnosti, poslání, vztahů se zastupovanými nositeli práv i uživateli a vnitřního uspořádání. V této kapitole bude také zahrnuto problematické a velmi diskutované téma náhradních odměn a způsobu rozúčtování a vyplácení odměn. Tato práce bude z hlediska metodologických postupů zpracovávána především metodami komparace (historické i mezinárodní) a deskripce. Všechny dostupné materiály v psané i elektronické formě budou důsledně prostudovány a na základě takto získaných znalostí bude práce realizována. 5

1 Vývoj autorského práva a práva výkonných umělců 1.1 Vývoj autorského práva Vývoj autorského práva je záležitostí až moderních právních systémů. V období starověku nebylo této problematice věnováno příliš pozornosti, a to i přes známou skutečnost, že v této době bylo umění hojně provozováno a podporováno. Hudební, dramatická, literární, výtvarná či architektonická díla byla běžně předmětem obchodu. I přes to, že byl vydavatelský i knihkupecký obchod velmi rozvinutý, autoři literárních se děl mohli spoléhat jen na ochranu vlastnickou, spočívající v rukopisu díla jako věci, a všeobecnou osobnostní ochranu, která se týkala cti. Vztahy mezi autory a vydavateli díla byly smluvně upraveny, a to zejména kupní smlouvou či bezplatnými kontrakty. Kupní cena v těchto případech fungovala namísto autorské odměny. Ve starověké společnosti bylo také zcela běžné, že autorem literárního díla byl otrok, jehož pán často i pod svým jménem využíval výsledky jeho práce. Obecně lze konstatovat, že právní ochrana autorů literárních děl byla na nízké úrovni. Hudební a dramatická díla na tom byla o něco lépe. Důležitou roli zde měly veřejné soutěže, které byly honorovány. Normy, které tyto soutěže upravovaly, pamatovaly i na autorovo právo na uveřejnění díla a na jeho nedotknutelnost, a to hlavně zákazem měnit obsah divadelních aj. inscenací. Tuto skutečnost lze vnímat jako počátek ochrany osobních autorských práv. Avšak po zakoupení rukopisu díla jinou osobou autor ztratil veškerá práva k rukopisu i dílu. Ve středověku měly významnou úlohu cechovní předpisy. Ale i v tomto případě byla ochrana primárně zaměřena na zájmy vydavatelů. Zájmy autorů byly zpočátku přehlíženy. Důležitou změnu přinesl až vynález knihtisku. Dříve a rychleji než autorské právo se rozvíjelo vydavatelské právo. Jedním z důvodů byla i skutečnost, že zpočátku vycházela díla zejména antických autorů, která byla považována za volná díla. Umělci i vydavatelé byli před zavedením cechovní úpravy tiskařské a vydavatelské činnosti chráněni jen formou ochrany vlastnictví (vlastnickou soustavou městských práv). Roku 1469 udělil benátský senát vydavatelské privilegium Giovannimu di Spirovi. Šlo vůbec o první vydavatelskou výsadu udělenou na způsob řemeslných výsad. Privilegia jako způsob ochrany se již ve druhé polovině 15. století rozšířila po celé Evropě a dlouho byla základem vydavatelského práva. Udělení privilegia však bylo aktem vládní moci či přímo panovnické libovůle. Některá privilegia byla udělována jako generální, jiná jen na určitá v nich uvedená díla. Privilegia bývala časově omezená nebo naopak udělována na dobu neurčitou. [Telec, 1994, s. 72] Kromě privilegií vymezovaly vydavatelská práva i cenzurní předpisy vyžadované církví v souvislosti s laicizací vydavatelské činnosti po rozšíření knihtisku. V této době proto nebylo vzácností nejrůznější obcházení nebo zneužívání privilegií a cenzurních předpi- 6

sů, jak k tomu podobně docházelo i v jiných oblastech. Účel privilegií spočíval v zabezpečení vydavatelů před nekalým soutěžním jednáním jiných osob. Nejrozšířenější způsob porušování práv vydavatelů představovaly patisky, které se mohutně šířily hned po objevu knihtisku. Postoj k patiskům se však postupem času měnil a vyvíjel. Například v období renesance byly patisky podporovány za účelem co největšího veřejného rozšíření děl a tento názor do jisté míry přetrvával téměř do konce 19. století. Kromě toho byly ale uplatňovány i zvláštní zákazy patisků a jejich právní hodnocení jako krádež, loupež či podvod. Tyto zásahy se však neuplatňovaly v rámci autorského práva, nýbrž ale v souvislosti s právem soutěžním. Při udělování vydavatelských privilegií se totiž v počátcích neohlíželo na svolení autorů k uveřejnění díla. Později se však do privilegií začaly vkládat doložky, výhrady či podmínky, v nichž autor souhlasil s vydáním svého díla. Postupně vznikaly předpisy, které zakazovaly vydavatelům provozovat svou vydavatelskou činnost bez smlouvy s autorem díla. Tyto první snahy o ochranu děl a zájmů autorů byly však narušovány hospodářsky silnějším postavením vydavatelů, kteří si většinou sami určovali podmínky vydání, různými způsoby do děl zasahovali a ignorovali zájmy autorů. Možnosti autorů bránit se proti těmto praktikám byly jen omezené a nepřímé. Způsob jejich obrany spočíval jen v tom, že obdrželi vlastní privilegium na vydávání svých děl, které si pak zajišťovali u různých vydavatelů. Vývoj ochrany autorů, zejména před nekalou konkurencí, byl tedy v porovnání s ochranou vydavatelů značně pozadu. Jedním z důvodů špatného postavení autorů byl i všeobecný názor, že autorovo nadání má sloužit všem, proto např. byly tolerovány i jakékoli zásahy do autorova díla, přičemž autor neměl ani právo zabránit vydavateli ve využívání jeho tvorby. V mnoha státech však až do začátku 19. století byly vydavatelské výsady realizovány bez ohledu na autorovo svolení. Až do poloviny 16. století bylo v rozporu s tehdejší morálkou finanční odměňování autorů. Ti se museli spokojit jen s nepeněžními dary ve formě autorských výtisků jejich děl, které mohli dále směňovat. Své honoráře si autoři začínají nárokovat až od druhé poloviny 16. století. Vyplacená odměna se tak stala podmínkou k udělení svolení k vydání díla, jinak vyžadovaného vydavatelskými privilegii. Výše odměn však tehdy byla zanedbatelná. V roce 1709 byl přijat anglický zákon o autorském právu (copyright), a proto je toto období označováno jako rozkvět autorského práva. Zákon vycházel z vlastnického pojetí, a to zejména tím, že neuveřejněné dílo bylo považováno za vlastnictví autora na základě common law. Od vlastnického práva všeobecného se tento zákon lišil tím, že vznik autorského vlastnického práva spojoval s registrací a jeho trvání časově omezil. Hlavní podnět k vydání tohoto zákona přišel ze strany nakladatelů, kteří měli zájem nejen o odkoupení rukopisu, ale podobně jako u běžných věcí, i získání práv na něm zachyceném. V tom byl anglický právní systém oproti ostatním zemím téměř o sto let napřed. V Evropě se mu časově blížila nejvíce Francie svým dekretem Ústavodárného shromáždění z roku 1791, který zahrnoval ochranu autorských práv ve vztahu k hudebnímu a dramatickému dílu. V roce 1793 ho následoval dekret Konventu o vlastnickém 7

právu autorů slovesných děl každého druhu, hudebních skladatelů, malířů a kresličů, který plně vyjadřoval vlastnické pojetí autorského práva a díla, které se stalo zbožím. Všechny historické verze vlastnického pojetí autorského práva vedly nakonec k závěru, že dílo je věcí tak dokonale, že jeho zcizením přechází plně do vlastnictví nabyvatele, zejména nakladatele, a autorovi k němu nezůstávají žádná práva, obdobně jako u prodeje hmotné věci. [Telec, 1994, s. 74] Nauka a praxe si ale již na počátku 19. století vyžádaly odklon od tohoto vlastnického pojetí. Během tohoto období se postupně formovaly obecné teoretické základy osobněprávního pojetí autorských práv, které byly chápány jako duševní vlastnictví. Nejvýznamněji v tomto směru působilo učení Immanuella Kanta, které se stalo východiskem pro další chápání osobního pojetí autorských práv. Jeho záměrem bylo přísně oddělovat a odlišovat rukopis (hmotný substrát díla) od samotného díla, jako projevu osobnosti a svobody autora, kterým hovoří ke svému okolí. Podle uvedené teorie tedy dílo nemohlo být zbožím, takže na něj nikdo ani nemohl vztahovat vlastnické právo. Svými názory Kant předběhl svou dobu a položil základy pro další pojímání osobních autorských práv. Do autorského práva Kant zahrnoval i osobní užívací právo, které nemůže být odcizeno, ale je umožněno postoupení výkonu tohoto práva. Vedle Kanta působil v této době významně i Johann Gottlieb Fichte, který také odlišoval hmotný substrát díla od samotného díla. Autorské právo však spojoval s právem vlastnickým. Dalšími významnými jmény spojenými s formování základů teorie duševního vlastnictví byly G.W.F. Hegel a Arthur Schopenhauer. Nejvíce se rozšířilo osobní pojetí autorských práv Otto Gierkeho, které navazovalo na Kantovo učení a dále jej rozvádělo ve smyslu chápání autorského díla jako projevu osobní tvůrčí činnosti autora, pevně spojeného s jeho osobou. Gierke odmítal převoditelnost autorských práv a schvaloval jen převoditelnost práv k užití děl. S jeho názorem se ztotožňovala i většina autorů. Významný vliv na pojímání autorského práva měl rozvoj průmyslové výroby v 19. století, který přinášel i nové možnosti užití děl. Zároveň také postupně vznikaly ochranné organizace autorů chránící jejich zájmy v otázce užití děl. Rozšiřoval se rovněž počet výkonných umělců, jakož i nových hospodářsky silných uživatelů děl, výrobců jejich nosičů. Na přelomu 19. a 20. století se začaly uplatňovat různé dualistické teorie, které do subjektivních práv počítaly jak práva osobní, tak i majetková. Šlo například o teorii smíšené povahy autorského práva nebo teorii nehmotného statku. Tyto přístupy spočívaly v chápání osobních práv jako práv nezcizitelných a časově neomezených a práv majetkových potom jako práv převoditelných a zanikajících uplynutím stanovené doby. Zásadní význam pro vývoj moderního autorského práva také představovalo přijetí Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl v roce 1886, která je dodnes jedním ze základních pramenů mezinárodního práva. Pod tento dokument se původně podepsalo jen 7 vyspělých států Belgie, Německo, Švýcarsko, Francie, Itálie, Španělsko a Velká Británie, ale počet jejích členů se postupně rozšiřoval. Československo k ní přistoupilo po první světové válce. 8

1.2 Vývoj autorského práva na území Československé republiky Ochrana autorských práv v českých zemích má poměrně bohatou autorskoprávní historii a tradici, jejíž základy vychází z rakouského práva poloviny 19. století. Prvním předpisem vymezujícím zásady ochrany hudebních, výtvarných a literárních děl proti jejich mechanickému rozmnožování a veřejnému provozování byl císařský patent č. 992 sb. z.s. z roku 1846. Tento patent se orientoval zejména na ochranu zájmů autorů. Během své platnosti byl několikrát novelizován, mj. došlo k rozšíření rozsahu ochrany provozovacího práva Ministerským nařízením č. 6/1859 ř. z., nebo k prodloužení ochrany výhradního provozovacího práva zákonem č. 78/1893 ř. z., o prodloužení ochranných lhůt literárního a uměleckého vlastnictví. V roce 1895 vstoupil v platnost zákon č. 197/1895 ř. z., o právu původcovském k dílům literárním, uměleckým a fotografickým, který platil až do roku 1926. Zákon ve svých 68 paragrafech sestával z všeobecných ustanovení, dále z obsahu práva autorského, z oddílu III. nazvaného Jak dlouho trvá právo autorské a závěrečných ustanovení. V roce 1918 nově vzniklá Československá republika převzala dosavadní rakouskouherské právo, ale ještě před provedením unifikace byl přijat samostatný zákon č. 106/1923 Sb. z. a n., o nakladatelské smlouvě, který po jeho převzetí novým autorským zákonem v roce 1926 platil až do roku 1953. Unifikace českého autorského práva, která proběhla dříve než unifikace práva občanského, byla dosažena zákonem č. 218/1926 Sb. z. a n., o původském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým (o právu autorském). Kromě všeobecných ustanovení byl tento zákon tvořen též ustanoveními o obsahu původského práva, jeho trvání i ochraně a ustanoveními přechodnými a závěrečnými. Skládal se celkem ze 70 paragrafů. V roce 1936 byl novelizován. V roce 1953 byl vydán zákon č. 115/1953 Sb., o právu autorském (autorský zákon), který odpovídal novým politickohospodářským podmínkám i novému občanskému zákoníku z roku 1950. Obsahoval celkem 113 paragrafů, rozdělen byl do několika částí. První část byla označena jako Autor a dílo, druhá jako Autorské právo, třetí pojednávala o autorských organizacích, čtvrtá o kulturních fondech, pátá o užití volných děl a část šestá obsahovala práva příbuzná právu autorskému. Část sedmá se týkala přechodu díla a jeho ochrany a poslední osmá část obsahovala obvyklá ustanovení přechodná a závěrečná. Na základě tohoto zákona byla vydána řada sekundárních předpisů, týkajících se zejména ochranných organizací autorů, ale i předpisů honorářových. [Telec, 1994, s. 78] V návaznosti na rozsáhlé socialistické úpravy soukromého práva počátku 60. let, zejména v návaznosti na občanský zákoník č. 40/1940 Sb., došlo v roce 1965 k přijetí nového autorského zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých. [...]vycházel ve svém původním etatistickém znění z roku 1965 ze státního hospodářského a kulturního dirigismu a z právního pojetí socialistických organizací. Mimo jiné vycházel ze státního monopolu filmového, rozhlasového a televizního, který byl v bývalém Československu (podobně jako v některých jiných zemích) postupně zaveden po druhé světové válce a který byl postupně zrušen až 9

počátkem 90. let. Původně se tento zákon opíral též o státní řízení činnosti kolektivních správců práv a o povinné zprostředkování práv ve vztahu k cizině prostřednictvím k tomu určených oborově monopolních právnických osob. Původně znal také poměrně široký, v praxi však běžně nevyužívaný, institut nucených (úředních) licencí, který vycházel z principu nuceného výkonu některých nehmotných soukromých práv. [Telec, 2001, s. 1 ] V polovině 80. let se s ohledem na rozvoj techniky a nové způsoby užití děl začalo uvažovat o jeho novelizaci, ke které ale došlo až v roce 1990 zákonem č. 89 Sb. Jeho cílem bylo zejména přizpůsobit právní úpravu novým politickohospodářským podmínkám a také zřídit autorskoprávní ochranu k některým počítačovým programům. Tato novela byla společně s novelou z roku 1996 nejvýznamnější. Zákon byl novelizován celkem šestkrát, naposledy v roce 1999. Až do roku 2000 se v určité míře uplatňoval státně paternalistický přístup k autorům a výkonným umělcům. Tento ochranářský přístup ve svých důsledcích někdy působil i proti vlastním zájmům tvůrců. Zejména proti jejich svobodné vůli, čímž snižoval nebo potlačoval vědomí odpovědnosti za vlastní čin. [Telec, 2001, s. 1 ] 1.3 Nová úprava v podobě autorského zákona č. 121/2000 Sb. Zastaralý autorský zákon z roku 1965 delší dobu vykazoval s ohledem na technický vývoj a vývoj společensko-ekonomických vztahů podstatné nedostatky, navíc se stal po všech provedených novelách již poněkud nepřehledným. Proto Ministerstvo kultury připravilo v průběhu devadesátých let návrh nového zákona, který měl odpovídat snahám o přizpůsobování českých norem legislativě Evropské unie a být v souladu s úpravou duševního vlastnictví obvyklou v zemích s tržní ekonomikou. V rámci příprav nového zákona nešlo však jen o problémy a impulsy evropské dimenze, ale rovněž o snahu řešit globální otázky, které vývoj přináší v této oblasti v celosvětovém měřítku. Jde především o problematiku související s fenoménem informační společnosti a dalšími globalizačními vlivy, zejména pak v souvislosti se stále masovějším užíváním počítačových a komunikačních sítí jako je Internet. Návrh byl po několikaletých přípravách předložen v roce 1999 jako sněmovní tisk č. 443, 3. volebního období Parlamentu ČR a dne 7. dubna 2000 byl přijat parlamentem jako zákon o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Vyhlášen byl v částce 36 Sbírky zákonů, ročník 2000, pod číslem 121 a účinnosti nabyl dne 1. prosince 2000. Jde prakticky o první autorský zákon, který ČR přijala, když nepočítáme dřívější československé předpisy (převzaté roku 1992) nebo starší rakouské předpisy (převzaté roku 1918). Přijetí autorského zákona vytvořilo tuzemské legislativní prostředí k tomu, aby Česká republika přistoupila k mezinárodním smlouvám z roku 1996, které spravuje Světová organizace duševního 10

vlastnictví (WIPO, OMPI); tj. ke Smlouvě WIPO o právu autorském a ke Smlouvě WIPO o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech. [Telec, 2001, s. 1 ] Nový autorský zákon je velmi progresivní právní úprava, která koncepčně vychází z kontinentálního pojetí autorského práva a reaguje na vývoj autorského práva jak z hlediska vnitrostátních vztahů, tak i z hlediska komunitárního práva. Oproti předchozímu zákonu vychází z dualistické koncepce, takže rozděluje autorská práva na práva osobnostní a majetková, která byla do té doby považována za nedílný celek. Osobnostní práva jsou z důvodu jejich nehmotné povahy nepřevoditelná. Autor se jich nemůže vzdát a jeho smrtí zanikají. Oproti tomu majetková práva přecházejí po autorově smrti na jeho dědice, případně na stát. Dílo se tak na rozdíl od předchozí právní úpravy nemůže stát před uplynutím doby trvání práv tzv. dílem volným. Nová úprava přinesla i mnoho dalších významných změn. To se týká například prodloužení doby trvání majetkových autorských práv z dosavadních 50 let na 70 let po smrti autora, u práv souvisejících s právem autorským se ponechalo 50 let. Účelem této změny bylo přizpůsobit stav právu EU, pro které byla původní lhůta nedostačující. Zákon dále zavedl licenční smlouvu jako základní smluvní typ obvyklý pro celou oblast práv duševního vlastnictví a tím opustil dosavadní třídění autorských smluv podle způsobu užití, které byly však povahově vždy smlouvami licenčními. Došlo k vypuštění institutu nevyužívané nucené (úřední) licence překladatelské. V oblasti kolektivního smluvního práva byl zaveden nový institut zprostředkovatele kolektivních, popř. hromadných smluv. Byl zvýšen počet osob, které jsou aktivně věcně legitimovány k ochraně práv. Dále došlo ke zvýšení správní pokuty za přestupek spáchaný neoprávněným užitím nehmotných statků chráněných autorským zákonem. Tyto pokuty se udělují ve správním řízení trestním. Byl rozšířen i okruh osob, které jsou povinné platit odměnu za rozmnožování díla pro osobní potřebu, a to o poskytovatele rozmnožovacích služeb za úplatu. Zákon představuje komplexní úpravu práv autorských a práv souvisejících s právem autorským, kam kromě práva výkonného umělce, práva výrobce zvukového záznamu a práva rozhlasového a televizního vysílatele nově patří i právo nakladatele a právo výrobce zvukově-obrazového záznamu. Zákon zahrnuje i právo pořizovatele k jím pořízené databázi a také oblast ochrany práv a kolektivní správu autorských práv a práv souvisejících s právem autorským, která byla dříve upravena v samostatném zákoně č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů. 11

1.4 Vývoj práva výkonných umělců na našem území Veškeré dřívější (ale samozřejmě i dnešní, i když to již tak nepociťujeme) pokusy o ochranu výkonných umělců a jejich výkonů a o její rozšíření byly vždy vedeny s výhradou nedotknutelnosti prvořadých práv autorských. [Telec, 1994, s. 162] Zájmy výkonných umělců byly dlouho přehlíženy a významnější posílení jejich postavení přinesl až autorský zákon z roku 1926, který je pokládal za původce zpracování díla, tedy toho, z jehož činnosti vzešel osobitý ráz zpracování (zpracovatele). Zpracovatelem byla osoba, která přednesla dílo nebo která výkonné umělce v rámci orchestru nebo sboru řídila (tzn. dirigent), nebo osoba, která určovala technický ráz reprodukce díla. Osobní přednesy děl literárních a hudebních, stejně jako i převody hudebních děl jejich technickou úpravou, tedy patřily mezi zpracování díla. (V německém a švýcarském zákonu z doby našeho zmíněného zákona byli výkonní umělci chráněni jako tzv. tvůrci díla z druhé ruky, jakoby se mělo jednat o přizpůsobení nebo přetváření autorova díla při jeho provádění výkonným umělcem.) Předpokladem ovšem bylo trvalé zachycení výkonu na nástroj nebo zařízení. V praxi však výkonní umělci vesměs nerealizovali svá práva na odměnu za každé užití výkonu, k čemuž došlo až později. [Telec, 1994, s. 163] Zásadní změnu přinesl až autorský zákon z roku 1953, v němž byl zakotven nárok výkonných umělců na osobní i majetková práva. Tato právní úprava tak napomohla vzniku Ochranného sdružení výkonných umělců (v roce 1955), které bylo vůbec jednou z prvních ochranných organizací výkonných umělců na světě. Toto lidové družstvo bylo předchůdcem dnešního kolektivního správce zastupujícího výkonné umělce - INTERGRAM. Zákon byl však zaměřen jen na ochranu práv sólistů (podle způsobu provedení díla, nikoli počtu osob) a dirigentů. Opomíjel však ochranu práv členů uměleckých souborů provozujících literární a umělecká díla. V roce 1957 byly přijaty změny zákona ohledně provádění a zprostředkování umělecké činnosti, které se neshodovaly s ochranou výkonných umělců a jejich děl. Byla výrazně potlačena smluvní volnost stran, tedy i autonomii jejich vůle. Následujícím autorským zákonem z roku 1965 byla rozšířena ochrana na všechny výkonné umělce. Kromě sólistů tak byla konečně chráněna práva i těch, kteří dílo provádějí jako členové kolektivu výkonných umělců. V roce 1990 byla přijata důležitá novela, která prodloužila trvání práva výkonných umělců z dosavadních 25 let na 50 let od konce roku, v němž byl záznam výkonu pořízen. Počátkem 90. let ještě došlo ke spojení výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů v jedné ochranné organizaci, která společně pro ně vykonává kolektivní správu. 12

2 Autorské právo Autorské právo je svébytné právní odvětví spadající do oblasti objektivních práv duševního vlastnictví. Tato specifická disciplína je současně úzce spojena všeobecnou úpravou občanskoprávních vztahů v občanském zákoníku, vůči němuž autorský zákon působí jako lex specialis. Autorský zákon vychází zejména z toho, že tvorba děl tvoří jednotný funkční celek s jejich zpřístupněním veřejnosti. Autorské právo se neomezuje jen na oblast kultury, umění a vědy, ale dnes již upravuje i právní ochranu počítačových programů. Autorské právo upravuje nejen postavení autorů a možnosti tvorby děl, ale i postavení uživatelů děl, a to na základě smluvním nebo mimosmluvním. Mimosmluvní způsob vykazuje určité zvláštnosti, jimiž je odlišováno mimosmluvní užití předmětných majetkových hodnot od mimosmluvního užití některých dalších objektů duševního vlastnictví. Za základní funkci autorského práva je považována úprava vztahů souvisících s tvorbou a uplatněním děl na veřejnosti tak, aby byly morální i materiální zájmy tvůrců ve vzájemném souladu. Tato funkce autorského práva se nutně uplatňuje i s ohledem na veřejný zájem na ochraně a rozvoji kultury a vědy. [Telec, 1994, s. 68] Zatímco občanský zákoník je vybudován na dispozitivní zásadě s možností účastníků upravit si vzájemná práva a povinnosti odchylně od zákona (pokud to zákon výslovně nezakazuje), pak autorský zákon je normou mnohem více kogentní. Na autorské právo je nazíráno ze dvou pohledů, a to z pohledu objektivního a subjektivního. Ve smyslu objektivním jej chápeme jako soubor právních norem upravujících společenské vztahy vznikající z tvorby a společenského uplatňování literárních, vědeckých a uměleckých děl, souhrnně označovaných jako díla autorská. Z širšího hlediska se nejedná pouze o právní normy obsažené v autorském zákoně, ale můžeme sem zahrnout i mnoho dalších norem obsažených v jiných právních předpisech, které rovněž regulují výše vedenou kategorii právních vztahů. [Šebelová, 2006, s. 9] Autorské právo v subjektivním smyslu pak představují určitá práva, která autorovi vznikají a která může realizovat ve vztahu k jím vytvořenému dílu. 2.1 Principy autorského práva Na základě pojetí nauky autorského práva můžeme hovořit o jeho základních principech, které jsou v určitých podobách, někdy nikoli přímo výslovných, vyjádřeny i v samotném autorském zákonu. Můžeme tedy říci, že se jedná o tyto základní principy: - princip neformálnosti, který vyplývá z povahy díla jako individuálního výronu tvůrčí činnosti autora, který je vždy jedinečný, protože pramení z jedinečnosti osoby tvůrce. Proto také není zapotřebí vznik díla a absolutních autorských práv k němu nijak formalizovat, neboť účelem této formalizace, známé z práv průmyslových, je právě objektivizovat přednost (prioritu) jednoho řešení 13

před stejnými výsledky jiných osob. V autorskoprávní oblasti stejný výsledek tvorby povahově nepřichází v úvahu. (V některých cizích státech ovšem principy formality přežívají i v právu autorském jako důsledek historického vývoje. - autorský princip, neboli spočinutí autorského zákona na objektivní pravdě, kdo je autorem díla. Původním subjektem autorského práva je totiž vždy autor jako fyzická osoba. Neplatí žádná fikce ani domněnka autorství (a to ani vyvratitelná) ani možnost jakéhokoli původního nabytí autorského práva jinou osobou než autorem. Jakákoli jiná osoba je vždy pouze odvozeným (derivátním) nabyvatelem, odvozujícím své právo od autora. Autorský princip přitom spočívá v plném rozsahu na faktické činnosti vytvoření díla. - princip teritoriality, který ovládá všechny prvky autorskoprávního vztahu (obsah, formu aj.), a který se ale již nevztahuje na souvisící obecné vztahy občanskoprávní, jež se řídí obecnými postupy podle mezinárodního práva soukromého. Zkráceně můžeme říci, že princip teritoriality (územního charakteru) autorského práva znamená, že autorskoprávní vztahy, vzniklé na území určitého státu se řídí vždy autorským právem tohoto státu, i kdyby jejich účastníci měli bydliště nebo sídlo v jiné zemi. (Říkáme také, že autorské právo nemá exteritoriální působnost). [Telec, 1994, s. 69] 2.2 Předmět autorského práva Předmětem (nepřímým) autorského práva je dílo (literární, umělecké a vědecké), které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Samotný výraz dílo patří mezi tradiční právní i mimoprávní pojmy a své široké renesance u nás doznal i legislativně v roce 1991. Setkáváme se s ním zejména v rodině smluv o dílo, ať již podle občanského zákoníku, nebo zákonů zvláštních (ObchZ a autorského zákona). V různých pojetích ovšem bývá tento termín právně chápán také různě. Občanský zákoník, na rozdíl od obchodního zákoníku, nezná legální definici díla. (Zná ovšem dva typy smlouvy o dílo podle 631 a násl., a to smlouvu o zhotovení věci na zakázku podle 644 a násl. a smlouvu o opravě a úpravě věci podle 652 a násl., z nichž je mimo jiné také patrný předmět smlouvy, o němž v zásadě, kromě možných kolizí s dílem literárním, vědeckým a uměleckým nebývají pochyby. [Telec, 1994, s. 80] Autorský zákon sice vůbec nepoužívá pojem autorské dílo, ale jen dílo, z obsahu zákona však vyplývá, že pojmem dílo je myšleno právě dílo autorské a ne pojem díla ve smyslu občanského nebo obchodního zákoníku. Autorskoprávní ochrana se však vztahuje jen na díla, která kumulativně splňují pojmové znaky stanovené autorským zákonem. Ochrana ve smyslu ochrany absolutní nemůže být pro tyto výtvory zajištěna ani smlouvou (podle 51 o.z.), neboť podle 39 o.z. by taková smlouva byla neplatná. Pojmové znaky jsou dva, a to: 1. výsledek jedinečné tvůrčí činnosti autora (fyzické osoby) 2. objektivně vnímatelná podoba díla 14

Ad. 1 Tvůrčí činností je činnost duševní, nikoli činnost mechanická, automatická, technická, řemeslná, činnost založená na zručnosti, zdatnosti, organizačních schopnostech či investičních možnostech. Není však vyloučeno, že taková činnost bude při vytváření díla činností doplňkovou vedle duševní tvůrčí činnosti. Vytvoření díla je z teoreticko-právního hlediska tzv. jinou subjektivní právní skutečností, není tedy právním úkonem. [Telec-Tůma, 2006, s. 25] Pro autorské dílo jakožto výkon osobnosti autora je charakteristická jedinečnost, resp. originalita ve smyslu autorskoprávní individuality. Z toho vyplývá, že předmětem autorského práva nemůže být to, co existuje bez ohledu na tvůrčí činnosti autora (např. fakta) nebo to, co je předem do té míry determinováno, že pro autorskou tvůrčí činnost nezbývá již dostatečný prostor, takže při splnění určitých podmínek by mohly nezávisle na sobě k témuž výsledku dospět různé osoby. Předmětem autorskoprávní ochrany není proto myšlenkový obsah sám o sobě, nýbrž výlučně jeho tvůrčí ztvárnění v autorskoprávním smyslu. [Knap, 1993, s. 34 dle Šebelová, 2006, s. 26] Aby bylo dílo jedinečné, nesmí existovat dvě naprosto shodná díla, aniž by nešlo v jednom případě o plagiát. Ad. 2 Dílo musí být vyjádřeno v objektivně vnímatelné podobě, tzn. že musí být objektivně sdělitelné a smysly vnímatelné. Není nutné, aby bylo srozumitelné pro všechny, ale postačí, když je vnímatelné alespoň omezeným okruhem osob. Každé dílo nemusí mít svůj stálý hmotný substrát. Tato podoba může být trvalá i dočasná. Tak např. požívá ochrany hudební skladba, byla-li myšlenka zhmotněna, čili skladba realizována tím, že byla zahrána; skladba nemusí být nikde nahrána ani zaznamenána na notový papír, byť pro eventuální prokazování by to bylo významné. [Chaloupková-Holý, 2007, s. 4] Autorské dílo má tedy dvě podoby, a to nehmotnou, spadající do režimu autorského zákona, a hmotnou, upravenou občanským nebo obchodním zákoníkem (např. notový záznam, kniha, obraz apod.). V případě kolize těchto režimů má přednost autorskoprávní režim. Ustanovení 2 odst. 1 AutZ obsahuje demonstrativní výčet druhů děl. Do autorského práva se tak řadí např. dílo literární, slovesné, hudební, dramatické, hudebně dramatické (opera, muzikál, opereta), choreografické, pantomimické, fotografické, audiovizuální, výtvarné, architektonické, dílo užitého umění, kartografické atd. Díla však nejsou řazena podle žádných kritérií, některé z nich se obsahově i překrývají (slovesné a dramatické). Vzhledem k zaměření této práce nás budou zajímat především díla hudební, které je třeba dále podrobněji vymezit. U díla hudebního je podle tradičních výkladů nauky výrazovým prostředkem spojení a sled tónů, tedy dílo vyjádřené výrazovými prostředky hudby, tj. spojením a sledem tónů určovaným pravidly 15

hudebního umění, čímž se míní zejména melodie, harmonie a rytmus. Náleží mezi díla umělecká. V souvislosti s otázkou jedinečnosti (resp. plagiátorství) je pak třeba uvést, že novým dílem nebude výtvor, který napodobuje jiné dílo hudební otrockým způsobem, přičemž sice využívá rozdílně notové vyjádření, avšak směřuje ke stejnému hudebnímu výsledku (v takovém případě jde o plagiát). Tradičně mez volné užití řazené parodie (byť zatím bez výslovné opory v zákonu) budou u hudebních děl z právního hlediska problematické (byť z uměleckého hlediska možné); z právního pohledu zde totiž četně půjde pouze o parodické vyjádření uměleckými výkony (interpretací), popř. o parodii textu, který bude s hudbou užit ve spojení. I zde (u textu) však bude třeba rozlišovat mezi volným užitím parodií (inspirovanou jiným dílem), zpracováním, popř. plagiátem (otrocky napodobeným). De lege ferenda je třeba uvažovat výslovnou zákonnou úpravu zákonné licence pro parodii v souladu s článkem 5 odst. 3 písm. k) Informační směrnice. Závěry o plagiátorství, zpracování a volném parodickém užití platí přiměřeně pro všechny druhy děl. [Kříž, et al., 2005, s. 45] Dle zákona je předmětem autorského práva i dílo, které vzniklo tvůrčím zpracováním jiného díla. Taková díla se také běžně označují jako díla odvozená. V oblasti hudby může jít například o různé hudební úpravy jako variace, aranžmá i remixy (míchání hudby na diskotékách). K takovému zpracování je však vyžadován souhlas autora původního díla, neboť užití díla odvozeného je současně užitím díla původního. Majetková práva autora původního díla se rozšiřují i na odvozené dílo, takže pro každé jeho užití je třeba získat licenci od původního autora. Práva autora odvozeného díla jsou tak omezena právy původního autora. Vzhledem k zaměření této práce na kolektivní správu, je třeba také uvést, že svolení ke zpracování díla může být kolektivním správcem zastupujícím autora uděleno jen v případě, kdy jej k tomu opravňuje smlouva o zastupování. V opačném případě je jen oprávněn poskytovat licenci k užití zpracovaného díla. Od zpracování je třeba odlišovat situaci, kdy bylo k vytvoření díla využito pouhého námětu. Na rozdíl od zpracování, užití pouhého námětu (myšlenky) obsaženého v cizím díle k vytvoření nového původního díla je volné a není tedy vázáno na souhlas autora, z jehož díla byl námět použit. [Chaloupková-Holý, 2007, s. 7] Autorský zákon v 4 definuje zveřejnění a vydání, tedy dvě důležité právní skutečnosti rozhodné pro rozsah a obsah autorskoprávní ochrany a možnosti mimosmluvního užití díla včetně doby trvání majetkových práv. Dílo je zveřejněno, pokud byly splněny všechny podmínky, a to: 1. první zpřístupnění díla, (přednesení, provedení, vystavení, vydání či jiné zpřístupnění veřejnosti), 2. oprávněnost tohoto zpřístupnění, 3. veřejnost zpřístupnění. Okamžik zveřejnění je významné pro původ díla, trvání majetkových práv autora, či pro možnost autora odstoupit od licenční smlouvy. 16

Nejde o rozšiřování originálu či rozmnoženiny díla, ale o první prezentaci díla na veřejnosti. [Chaloupková-Holý, 2007, s. 10] Dílo může být zveřejněno jen jednou při prvním oprávněném zpřístupnění, jedná se tedy o jednorázový akt. Způsob zveřejnění však není podstatný. Do úvahy připadá i možnost zveřejnění prostřednictvím Internetu, avšak tímto způsobem není možné dílo vydat, pronajmout, půjčit ani vystavit. Rozhodnutí o zveřejnění díla je základním osobnostním právem autora, které je nepřevoditelné a autor se ho nemůže vzdát, nicméně ke zveřejnění díla může dojít i započetím s jeho užitím, např. při rozšiřování rozmnoženin literárního díla (licenční smlouva nakladatelská). Naplnění osobnostních práv autora (rozhodnutí o zveřejnění) jde pak ruku v ruce s naplněním jeho majetkových práv (uzavření licenční smlouvy na rozšiřování rozmnoženin díla). [Chaloupková-Holý, 2007, s. 10] Vydání jako jeden ze způsobů zveřejnění díla je podmíněno užitím díla a zahájením oprávněného veřejného šíření jeho rozmnoženin. Mají se na mysli hmotné rozmnoženiny, jako zvukové či zvukově obrazové záznamy, rozmnoženiny počítačových programů apod. K vydání díla je vyžadována licence od autora nebo od osoby vykonávající majetková práva k dílu. 2.3 Nechráněná díla Autorský zákon stanovuje z důvodu veřejného zájmu výjimky u děl, která sice mají pojmové znaky autorského díla, ale na která se nevztahuje ochrana podle autorského zákona. Pro užití takových děl není zpravidla vyžadováno svolení autora ani zaplacení odměny. Těmito výjimkami jsou dle 3 AutZ: a) úřední dílo, jímž je právní předpis, rozhodnutí, opatření obecné povahy, veřejná listina, veřejně přístupný rejstřík a sbírka jeho listin, jakož i úřední návrh úředního díla a jiná přípravná úřední dokumentace, včetně úředního překladu takového díla, sněmovní a senátní publikace, pamětní knihy obecní (obecní kroniky), státní symbol a symbol jednotky územní samosprávy a jiná taková díla, u nichž je veřejný zájem na vyloučení z ochrany, b) výtvory tradiční lidové kultury, není-li pravé jméno autora obecně známo a nejde-li o dílo anonymní nebo o dílo pseudonymní ( 7); užít takové dílo lze jen způsobem nesnižujícím jeho hodnotu. Výtvory tradiční lidové kultury byly zařazeny do výluk z autorskoprávní ochrany teprve novým autorským zákonem. Vychází se zde z předpokladu, že autor není znám a nejde o dílo anonymní nebo pseudonymní. S ohledem na skutečnost, že jde převážně o díla vytvořená v dávné minulosti, je tento předpoklad splněn ve většině případů. Svým charakterem tedy jde o tzv. zákonnou licenci. Užití takových děl je volné, pokud se užívají v autentické podobě a není snižována jejich hodnota. To však neplatí v případě jejich chráněného zpracování. 17

Tento bod je poměrně problematický a v minulosti byl již předmětem mnoha sporů. V nedávné době se to týkalo například Valašského muzea v přírodě, které v rámci hudebního podkladu své expozice běžně užívalo lidové písně v domnění, že se mohou užívat volně a bezplatně. Provozovatelé muzea však byli překvapeni, když jim od OSA došlo vyúčtování na částku přesahující milion korun. Následně vznikl spor, kterým se zabývalo i Ministerstvo kultury, které se nakonec přiklonilo na stranu OSA s konstatováním, že i na nechráněná folklorní díla, která jsou anonymní nebo starší padesáti let, se vztahují autorská práva. Tato práva se mají týkat aranžmá, neboť se dá předpokládat, že každá lidová píseň byla během posledních 50 let někým upravena. 2.4 Autorství Dle zákona může být autorem jen fyzická osoba, která dílo vytvořila. Pouze fyzická osoba má tvůrčí schopnosti, a proto pouze ona může být v pozici autora autorského díla. [Šebelová, 2006, s. 41] Oprávnění k výkonu autorského práva může získat i právnická osoba (jak je tomu např. u děl zaměstnaneckých, příp. děl vytvořených na objednávku nebo děl kolektivních). Jedná se však o odvozené nabytí práv. Protože v případě vytvoření autorského díla nejde o právní úkon, ale jen o faktickou činnost, je k vytvoření takového díla vyžadována jen způsobilost k právům. Autorem může být i osoba, která nemá způsobilost k právním úkonům (nebo má pouze částečnou). Pro nakládání s dílem je však již nutná též způsobilost k právním úkonům. Vytvoření díla je činností faktickou, která má osobnostní povahu. Může tedy být vykonávána pouze osobně; zastoupení tak nepřichází v úvahu. Stejně tak závazek autora k vytvoření díla zaniká vzhledem ke své ryze osobnostní povaze jeho smrtí. [Kříž, et al., 2005, s. 65] Autorský zákon v zájmu právní jistoty stanovuje vyvratitelnou domněnku, že autorem je osoba, jejíž pravé jméno nebo pseudonym je obvyklým způsobem uvedeno na díle nebo je u díla uvedeno v rejstříku předmětů ochrany vedeném příslušným kolektivním správcem. Uvedení či neuvedení jména nemá žádný vliv na vznik autorskoprávní ochrany. Pokud nejsou splněny podmínky domněnky, je nutné prokazovat autorství způsobem obvyklým. Účel domněnky spočívá v umožnění a usnadnění nesporné identifikace autora pro případ soudního sporu. Její význam je tedy zejména důkazní. 2.5 Spoluautorství V případě, kdy autorské dílo vzniklo společnou tvůrčí činností několika autorů, mluvíme o spoluautorství. Takové dílo musí být nedílné a jediné. Maximální počet spoluautorů není stanoven (resp. omezen), ale z ustanovení zákona vyplývá, že musí být minimálně 18

dva. Není rozhodující, jaké jsou vztahy mezi autory a zda na díle pracují současně či nikoli. Autorské právo náleží všem spoluautorům společně a nerozdílně, takže všem spoluautorům svědčí ohledně autorského díla všechna osobnostní a majetková práva. O spoluautorství se jedná jen tehdy, když je dílo realizováno v rámci stejného oboru autorské činnosti. Proto spoluautorským dílem nemůže být například dílo sestávající z hudební a literární složky textu (např. píseň). V tomto případě se jedná o dvě samostatná díla, která jsou spojena v jednom souborném díle. [Šebelová, 2006, s. 43] O spoluautorství se v žádném případě nejedná, když někdo ke vzniku díla přispěje pouhým podnětem nebo poskytnutím odborné či technické pomoci, příp. rady. Z právních úkonů týkajících se díla spoluautorů jsou oprávněni a povinni všichni společně a nerozdílně. Zákon zde tedy zakotvuje princip solidárnosti. [Šebelová, 2006, s. 43] Pro nakládání s dílem je třeba souhlasu všech spoluautorů, tzn. že nerozhoduje velikost jejich tvůrčích příspěvků. Pokud se autoři nedohodnou ohledně podílu na společných výnosech, odpovídá podíl míře jejich tvůrčí účasti nebo tvůrčího podílu na konečném výsledku. Pokud je nemožné rozeznat rozsah jejich příspěvků, jsou podíly na společných výnosech stejné. Judikatura: Pojmovým znakem spoluautorství je tvůrčí spolupůsobení několika osob při zrodu díla a vznik jednotného a nedílného díla jako výsledek společné tvůrčí práce. Spoluautorství nevznikne z každého spolupůsobení při zrodu díla, toto spolupůsobení na vzniku díla musí být tvůrčí povahy ve smyslu autorského práva; z tohoto hlediska tedy musí být rovnocenné. Není spoluautorem ten, kdo poskytl autorovi pomoc výlučně technickou či administrativní. Za spoluautora proto nelze považovat ani toho, kdo autorovi poskytl faktografii, kterou autor sám ztvárnil do podoby díla, pokud ovšem již sestavení faktografie nepředstavovalo tvůrčí autorskou činnost. Tvůrčí práce autorů zúčastněných na tvorbě uměleckého díla nemusí spočívat jen ve vytvoření konečné podoby díla (tj. v oblasti literatury v jeho jazykovém vyjádření v určité literární formě). Předpokládá však neodmyslitelnou spoluúčast na ztvárnění myšlenky tvůrčím způsobem. Vzájemný poměr činnosti spoluautorů (ať k ní došlo současně, nebo následně) musí být takový, aby samostatný podíl kteréhokoli ze spoluautorů neměl sám o sobě povahu díla ve smyslu autorského zákona a aby zároveň tvůrčí spoluúčast každého ze spoluautorů byla předpokladem vzniku posuzovaného díla. [Rozh. býv. NS ČSSR, sp.zn. 3 Cz 49/81] 2.6 Práva autora 2.6.1 Vznik a druhy autorských práv Český autorský zákon vychází z principu neformálnosti vzniku autorského díla. Autorská díla není nutné nikde registrovat, přihlašovat či za ně platit jakékoliv poplatky. Právo autorské k dílu vzniká okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoliv vnímatelné podobě. [Šebelová, 2006, s. 45] 19

Z ustanovení 9 odst. 2 autorského zákona vyplývá, že pokud dojde ke zničení věci, jejímž prostřednictvím je dílo vyjádřeno, neznamená to zánik autorského práva k dílu. Pokud tedy bude zničen notový záznam skladby nebo hudební nosič obsahující tuto skladbu, nebude znehodnoceno hudební dílo. To bude existovat dál i bez svého hmotného substrátu. Následující ustanovení vyjadřuje nezávislost autorských práv na vlastnickém právu k hmotnému substrátu autorského díla. To například znamená, že skladatel má autorská práva ke skladbě, kterou napsal, i když notový záznam není v jeho osobní dispozici. Na druhou stranu vlastník věci hmotného substrátu autorského díla nenabývá automaticky oprávnění k užití díla, tzn. že vlastník notového zápisu skladby není oprávněn dílo užít např. formou koncertního provedení. Autorský zákon je založen na dualistické koncepci a rozděluje tedy autorská práva na: 1) práva osobnostní, která jsou spojena pouze s osobou autora a jeho smrtí zanikají a 2) práva majetková, která jsou způsobilá být předmětem dědictví. 2.6.2 Osobnostní práva Autorský zákon definuje v 11 osobnostní práva takto: (1) Autor má právo rozhodnout o zveřejnění svého díla. (2) Autor má právo osobovat si autorství, včetně práva rozhodnout, zda a jakým způsobem má být jeho autorství uvedeno při zveřejnění a dalším užití jeho díla, je-li uvedení autorství při takovém užití obvyklé. (3) Autor má právo na nedotknutelnost svého díla, zejména právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla, nestanoví-li tento zákon jinak. Je-li dílo užíváno jinou osobou, nesmí se tak dít způsobem snižujícím hodnotu díla. Autor má právo na dohled nad plněním této povinnosti jinou osobou (autorský dohled), nevyplývá-li z povahy díla nebo jeho užití jinak, anebo nelze-li po uživateli spravedlivě požadovat, aby autorovi výkon práva na autorský dohled umožnil. (4) Osobnostních práv se autor nemůže vzdát; tato práva jsou nepřevoditelná a smrtí autora zanikají. Ustanovení odstavce 5 tím není dotčeno. (5) Po smrti autora si nikdo nesmí osobovat jeho autorství k dílu, dílo smí být užito jen způsobem nesnižujícím jeho hodnotu a je-li to obvyklé, musí být uveden autor díla, nejde-li o dílo anonymní. Ochrany se může domáhat kterákoli z osob autorovi blízkých, 1a) toto oprávnění mají, i když uplynula doba trvání majetkových práv autorských. Této ochrany se může vždy domáhat i právnická osoba sdružující autory nebo příslušný kolektivní správce podle tohoto zákona ( 97). Osobnostní autorská práva se tedy dělí na: a) právo dílo zveřejnit, b) právo osobovat si autorství, 20

c) právo určit, zda a jakým způsobem má být autorství uvedeno při zveřejnění (tzn. právo na uvedení pravého jména, pseudonymu či na anonymní zveřejnění) d) právo na nedotknutelnost díla, tzn.: právo autora udělit svolení k jakémukoli zásahu do díla, zákaz užívání díla způsobem snižujícím jeho hodnotu, právo na autorský dohled nad užíváním díla způsobem nesnižujícím jeho hodnotu. [Telec-Tůma, 2006, s. 34] Osobnostní práva je skupina práv, která jsou spojena výlučně s osobou autora. Do této skupiny patří v podstatě vše, co není majetkovým právem a co se dotýká oprávněných zájmů autora. Osobnostní práva jsou nepřevoditelná a autor se jich nemůže ani platně vzdát (může je však nevykonávat). Převod či vzdání se osobnostních práv (např. prohlášením autora nebo smluvně) by byly absolutně neplatné. Osobnostní práva zanikají smrtí autora a nepřecházejí tedy na dědice, na rozdíl od práv majetkových, která trvají i po smrti autora. I přes to tento zánik není absolutní. I po autorově smrti nesmí být jeho dílo užíváno způsobem snižujícím jeho hodnotu, a to časově neomezeně. Dílo nadále musí být autorsky označeno a nikdo třetí si k němu nesmí po autorově smrti osobovat autorství (tzv. postmortální ochrana autorského díla). Tato osobnostní autorská práva existující po smrti autora mají právo uplatňovat osoby blízké, jakož i příslušný kolektivní správce. V souladu s 116 občanského zákona jsou osobami blízkými příbuzní v řadě přímé sourozenec, manžel a jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, pokud by újma, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Postmortální ochrana autorského práva trvá i po uplynutí doby trvání majetkových autorských práv. Je tedy časově neomezena. [Šebelová, 2006, s. 47] 2.6.3 Majetková práva Do majetkových práv patří: 1) právo dílo užít, 2) právo na odměnu při opětovném prodeji originálu uměleckého díla, 3) právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu. Právo dílo užít Právo dílo užít je základní majetkové právo a je rovněž klíčovou součástí subjektivního autorského práva. Toto právo spočívá zejména v oprávnění autora dílo zpřístupňovat či jinak předkládat jiným osobám. V rámci práva dílo užit může také autor udělit jiné osobě oprávnění k výkonu tohoto práva (zejm. formou licenční smlouvy). Dílo může tedy užít jen ten, kdo získal svolení od autora. Výjimkou jsou licence a volné užití. Zákon stanoví výjimky z výlučného práva autora udělovat oprávnění k výkonu práva dílo užít v rámci tzv. volného užití a zákonných licencí, kdy je možné dílo užít, aniž byla autorem udělena licence. Zároveň je třeba poukázat na skutečnost, že v rámci 12 odst. 5 došlo v podstatě 21