John Sinclair Můj první případ Napsal: Jason Dark Původní příběh: Mein erster Fall Překlad: Richard Rumpel Korektura: Alice Kotlánová Kontakt: rumpel.r@centrum.cz 10.12.2006, www.sinclair.ic.cz Příběh původně vyšel jako součást knížky Hexenküsse a později jako příloha k JS 1000, Das Schwert des Salomo Tento překlad je určen výhradně návštěvníkům stránky www.sinclair.ic.cz. Překlad nesmí být bez souhlasu autora nijak měněn, kopírován, nebo publikován. Každý kdo si překlad stáhl se zavazuje k tomu, že jej použije pouze pro vlastní potřebu.
Čtenáři mých dobrodružství jistě mě, lovce duchů Johna Sinclaira, můj křížek, beretu, gemu, nebo třeba magický bumerang, znají. Ale byla doba to jsem ještě nenarazil na démony kdy jsem nebyl lovcem duchů a ani ve snu nepomyslel, že se jím někdy stanu. A o téhle době vám chci vyprávět, protože tenkrát to všechno začalo. Byl jsem velice mladý, školu měl právě za sebou a celý život ležel přede mnou. Bydlel jsem u rodičů. Můj otec pracoval jako právník pro jednu banku a chystal se založit vlastní právnickou firmu. Žili jsme v Londýně, který je úzce spjat s mým osudem. Kdyby mi někdo tenkrát řekl, kým jednou budu, jenom bych se tomu zasmál. Rozhodl jsem se studovat. Přes nesouhlas rodičů jsem se zaměřil na psychologii a kriminalistiku, jelikož jsem si tenkrát předsevzal, že se stanu policistou. Otec to nesl velice nelibě, protože očekával, že převezmu jeho právnickou firmu. Ale to mě mohl otec přemlouvat jak dlouho chtěl, měl jsem vlastní hlavu a Skotové jsou svou tvrdohlavostí proslulí. Tím chci říct, že naše rodina pochází ze Skotska. Prosadil jsem se proti vůli svého otce, přičemž mi matka pomáhala, a studoval to, co mě bavilo. Také jsem si zamanul, že se odstěhuji od svých rodičů, protože ve dvaceti už chce být člověk samostatný. Kromě toho zde byly ještě další důvody. Vždy když jsem si domů přivedl nějaké děvče, matka se na mě vyčítavě dívala. Přitom významně pohlédla na hodinky, čímž mi dávala najevo, že dívka nesmí zůstat přes noc. A toho jsem se držel. Tedy, až na dvě výjimky. Přičemž mě stálo vždycky hodně sil a nervů, propašovat ráno dívku přes moji matku z domu. Otec si toho sice všiml, avšak přešel to mlčky. 3
Hledal jsem tedy byt a pročítal inzeráty vypsané na univerzitní tabuli. Většinou byl nájem příliš drahý a já do toho nechtěl zatahovat rodiče. Mé pátrání po vhodném bytě se tedy protahovalo. K veliké radosti mé matky jsem to málem vzdal. Naštěstí jsem se během jedné nádherné květnové neděle nacházel v blízkosti univerzity a napadlo mě ještě jednou se podívat na tabuli. V neděli vyvěšoval školník nové inzeráty a já přišel akorát včas. Školník, kterému jsme říkali Kuřátko, protože choval kuřata, právě přinesl nové nabídky. Když mě zahlédl, zarazil se a udiveně se na mě podíval. Vy jste v neděli přišel dobrovolně na univerzitu? Ne zcela. Co vás tedy přivádí? Ukázal jsem na tabuli. Pronájem bytů. Aha, s pochopením zakýval hlavou. Zatím jste nenašel žádné vhodné ubytování, že? Přesně tak. Vždycky byl trochu cítit venkovem a jeho obličej měl zdravou růžovou barvu. No, řekl, stěží najdete něco nového. Jsou zde pořád stejné nabídky za stejně vysoké ceny, které si ani já nemůžu dovolit. A to už vydělávám. Zklamalo mě to. Takže nemá cenu, abych zde zbytečně vystával. Neberte to tak pesimisticky. Ještě jsem nečetl všechny inzeráty. Chápal mě a podal mi nové nabídky, abych si je přečetl první. Stačilo abych podhlédl na městské části a hned jsem věděl, na čem jsem. Samé nádherné čtvrti, pro mě příliš drahé. Zaujala mě druhá nabídka od konce. Jistá paní Osbornová nabízela pokoj, přičemž měsíční nájem činil deset liber. 4
Jestli tohle není příležitost! Zasmál jsem se tak, že Kuřátko přerušil svou práci a ptal se, co se děje. Ukázal jsem mu inzerát. Pozorně si ho přečetl. Nějak se mi to nelíbí, je to podezřelé. Zavrtěl hlavou. Je to sice velice levné, ale Ale co? Takovéhle nabídky jsou obvykle pasti, jestli rozumíte, co tím myslím. Ne. Podívejte se, už zde na univerzitě pracuji přes dvacet let. A studenti mají stále stejný problém najít si bydlení. Takovéhle lákavé nabídky dobře znám. Určitě se za tím něco skrývá. Například? Pravděpodobně se od vás bude kromě měsíčního nájmu vyžadovat ještě něco dalšího. Hlídání dětí, nakupování nebo budete dělat společnost nějaké ženě. To všechno už tu bylo. Pousmál jsem se. To poslední by mi vůbec nebylo proti srsti. Kuřátko vztyčil varovně ukazováček. To záleží na tom, o jakou ženu se jedná, mladíku. Ach tak, usmál jsem se. Obáváte se, že to bude nějaká čarodějnice, že? Možná ještě něco mnohem horšího. Pochopil jsem, pane. Přesto bych se rád na ten byt a na paní domácí raději podíval. To je mi jasné. Přesto nezapomeňte na mé varování. 5
To jsem už odcházel a byl plný optimismu. Co se mi může stát? Jsem mladý a celý nádherný život leží přede mnou. Už tenkrát jsem měl auto. Žádného Bentleye, to v žádném případě, ale jen malého Morrise. Pocházel ze smetiště a dva kamarádi mi ho pomohli zprovoznit. Zadní sedadla sice chyběla, ale nebyla to žádná tragédie. Morris byl pro převoz beček s pivem zcela ideální. Ještě jednou jsem se podíval na adresu a vyrazil na cestu. Byt se nacházel v Holbornu, nedaleko královského soudu, nebo třeba Fleet street, slavné novinářské ulice. Putoval jsem svým vrakem Londýnem. Sem tam to zadrhávalo, avšak nakonec se mi podařilo přimět autíčko k poslušnosti. Dokonce jsem předjel jaguára, ale to jen proto, že zrovna parkoval. V květnu jsem jezdíval s otevřeným oknem, vychutnával vítr a sluneční světlo. Občas jsem mrkl na holky, které přecházely silnici. Často se na mě usmály. Ke konci této mé cesty potemnělo. Nemyslím tím nebe, to bylo jako z pohlednice, ale ulice, do které jsem zatočil, byla temná. Vpravo a vlevo stály vysoké domy. Připadal jsem si jako mezi dvěma stěnami. Domy byly staré, s velkými vikýři. V takovéto ulici mám tedy bydlet! Můj pohled byl zvyklý na zeleň a zde nebyly žádné stromy, žádné keře, jenom domy nalepené jeden na druhém. V neděli je, i v tak velkém městě jako je Londýn, klid. Obzvlášť v takové úzké ulici. Neobjevil jsem žádného chodce, za to volné parkovací místo pro Morrise. Musel jsem se vrátit pár kroků zpátky a s tlukoucím srdcem se zastavil před domem číslo 18. Připadal jsem si 6
poněkud směšně. První vlastní byt, stojím sám na vlastních nohou, mám zodpovědnost toto všechno mi prolétlo hlavou. Pomyslel jsem na lidi, kteří prožili stejné okamžiky přede mnou, a na ty, kteří to prožijí po mně. Všichni máme stejné problémy. Schody mě dovedly k domovním dveřím a já pohlédl na jméno na zvonku. Žena se jmenovala Gilda Osbornová. Mé třesoucí se prsty stiskly zvonek. Nejprve se nic nedělo. Pak se ozvalo bzučení a já otevřel masivní dřevěné dveře. Vstoupil jsem do pochmurné chodby s vysokým stropem. Na konci stálo schodiště a před ním žena, která na moje zvonění opustila svůj byt v přízemí. S křečovitým úsměvem jsem se zdvořile uklonil. Než jsem stačil cokoliv říct, žena promluvila: Přišel jste kvůli bytu, mladíku? Ano. To jste zde velice brzy. Čistě náhodou jsem měl na univerzitě něco na práci, zalhal jsem. Považuji za chvályhodné, když studenti pracují i v neděli. Uvolnila cestu ke svému bytu. Pojďte dál, pane? Sinclair, řekl jsem. John Sinclair. Mé jméno je Gilda Osbornová. Měl jsem čas si ji dobře prohlédnout. Nebyla to žádna babizna nebo stará panna. Odhadl jsem ji zhruba na čtyřicet let. Byla namalována jako panenka Barbie. Obličej měl poněkud ztuhlý výraz, líce byly silně napudrované a oči silně obtažené černou tužkou. Našpulené červené rty se leskly jako nalakované. Vlasy 7
měla dle tehdejší módy natupírované. Měly příliš blond barvu, než aby byly pravé. Zelené šaty mě bily do očí. Byla skoro stejně vysoká jako já. Možná mi připadala tak veliká, jenom díky tupírovaným vlasům. Posaďte se, Johne. Zavedla mě do pokoje, kde stálo dřevěné křeslo a oválný stůl. Všiml jsem si ještě skříně, topení a tmavě červené dřevěné podlahy. Pokoj vypadal trochu jako čekárna. Přímo naproti mě visel obraz. Na něm byl muž s černými vlasy a hustými vousy. Žena se posadila naproti mě. Prohlížela si mě. Pomyslel jsem na školníkova slova, že některé ženy se cítí samy a pro rozptýlení pronajímají pokoje studentům, a začervenal jsem se. Všimla si toho a pousmála se. Jste poněkud nesmělý, že ano? Pokrčil jsem rameny a zlobil se na sebe. Tak snadno mě prohlédla. No jo, řekl jsem. Poprvé v životě hledám byt a ještě si nejsem tak docela jistý. Zasmála se, přičemž se jí zableskly dva zlaté zuby. To si dokážu představit, můj milý. Díval jste se na cenu, Johne? Ano. Deset liber měsíčně. Budete schopný tolik zaplatit? To budu muset, jestli zde budu chtít bydlet. Paní Osbornová se zvedla z křesla. Nejprve se na ten pokoj půjdeme podívat. To je milé, díky. Také jsem se zvedl. Paní Osbornová šla kousek přede mnou. Můj nos trápil její parfém, který ji obklopoval jako dusivé mračno. Byt leží v prvním patře. Několik pokojů už je pronajatých. Druhé patro je zatím prázdné, chtěla bych 8
jej renovovat, povídala, zatímco mě vedla po schodech vzhůru. Příšerně zelené šaty obepínaly její tělo a já spatřil výrazně zaoblené křivky. O manželovi zatím nemluvila, osmělil jsem a zeptal se ji na něho. Na odpočívadle se zastavila a otočila se ke mně, aby mi mohla odpovědět. Edwin je hodně na cestách. Domů přichází jen zřídka. Kromě toho je velice mlčenlivý. Stěží ho zaslechnete. Nevšiml jste si předtím náhodou toho portrétu na stěně, Johne? Myslíte ten obraz ve vašem pokoji? Ano, přesně ten. Nedal se přehlédnout. Široce se usmála. Vidíte, a to je můj manžel. A pak řekla něco, co mě udivilo. Takhle ho mám stále u sebe. Její slova zaměstnávala mé myšlenky, zatímco jsme dorazili do prvního patra. Před námi byla chodba. Nebyla od schodů oddělena žádnými dveřmi. Rychle jsem spočítal dveře. Tři na každé straně a jedny na konci chodby. Paní Osbornová se zastavil a ukázala poslední dveře. To je mimochodem koupelna. Je společná s ostatními nájemníky? Budete se o ni dělit jen s jediným nájemníkem. Ostatní pokoje jsou prázdné. To mě docela překvapilo. Všimla si mého údivu a odpověděla mi dříve, než jsem se na to stačil zeptat. Chci pronajmout dva, nanejvýš tři pokoje. Jinak by zde byl příliš velký hluk. Jistě mi rozumíte. Samozřejmě, paní Osbornová. 9
Když už jsme u toho. Dívčí návštěvy nejsou zakázány, ale jsou zde jistá časová omezení. V deset hodin večer musejí děvčata dům opustit. Souhlasíte s tím, Johne? Pohlédla na mě tak přísně, až jsem navzdory svému přesvědčení přikývl a zase zčervenal. To jsem mohl klidně zůstat u rodičů, pomyslel jsem si a slyšel hlas paní domácí jakoby z velké dálky. Mám radost, že to berete s takovým klidem. Ne všichni mladíci ve vašem věku by souhlasili. Nyní vám ukážu váš pokoj. Dala jsem si hodně práce s jeho zařizováním. Zasmála se a šla ke dveřím. Byly to prostřední dveře na pravé straně chodby. Nebylo zamčeno. Otevřela dveře a nechala mě jít napřed. Vstoupil jsem do ne moc velkého pokoje, zato s vysokým stropem. Působil poněkud pochmurným dojmem, a to i přesto, že zde bylo okno. Možná to bylo tapetou s květinovým vzorem, která se mi vůbec nelíbila. Postel stála u stěny kolmo k oknu. Naproti stál šatník a hned vedle umyvadlo. Mezi postelí a skříní stál čtvercový stůl. Dále bylo v pokoji křeslo, židle a topení. Na okně visely dlouhé zažloutlé závěsy. Podlaha byla z dřevených prken. Stejně jako v pokoji paní domácí byla i tato natřena na červeno. Líbí se vám pokoj? zeptala se mě. Nejraději bych odpověděl, že vůbec, ale přikývl jsem, abych ji nezklamal. To je dobře. Takže můžu počítat s tím, že si ho pronajmete? Ano. Dobrá. Nájem už jsme probrali. Jistě, deset liber. 10
Usmála se a poplácala mě po tváři. Ale ne. Jste mi sympatický. Dám vám slevu. Dejme tomu osm liber měsíčně. Souhlasíte? No aby ne! Tohle se mi hodilo. Když ušetřím dvě libry, koupím za ně několik obědů. S velkou radostí, paní Osbornová. V tom případě vás zde srdečně vítám. Občas udělám svým hostům nějakou malou svačinku. Obvykle v neděli. Často je to potěší. A kromě nájemného už nemusím nic dělat? Jak to myslíte, Johne? Jenom jsem se tak ptal. To se teprve uvidí. Svraštila čelo. Kdy se vlastně chcete nastěhovat? To záleží na vás, paní Osbornová. Klidně už zde můžete zůstat. Ne, to nejde. Přijdu zítra se svými věcmi. Jak je libo. Tak tedy zítra ráno. Doprovodila mě dolů. Skoro úprkem jsem opustil dům. Zastavil jsem se u svého auta a opřel se lokty o střechu. Trochu se mi třepala kolena. Poslední čtvrthodina mi připadala jako sen. Vždyť jsem si právě pronajal pokoj. Ještě jednou můj pohled zabloudil směrem k tomu domu. V přízemí, kde bydlela paní Osbornová, se pohnula záclona. Na chvíli bylo možno zahlédnout její namalovaný obličej s potměšilým úsměvem. Zhluboka jsem se nadechl. Najednou mi ulice připadala příliš úzká. Už nyní jsem měl pocit, že v tomto domě příliš dlouho nezůstanu. Bylo tam šest pokojů. Z toho pouze dva obsazené. Druhé patro bylo zcela prázdné. Z mého pohledu to nebylo normální. Gilda Osbornová tak přicházela o spoustu peněz. Avšak možná jich má 11
dostatek. Navíc ji nemůžu předepisovat, komu a kdy má co pronajmout. Nastoupil jsem do auta a jel k rodičům. Teprve jim budu muset oznámit, že jsem si našel byt. Už teď jsem viděl výraz své matky. Určitě o mě bude mít strach. To mě napadlo až během cesty. * * * Dalšího dne, v pondělí, jsem se nastěhoval. Do Morrise se vešly všechny mé věci. Knížky a oblečení. Samozřejmě to neproběhlo doma zcela hladce a matka dokonce brečela. Otec se choval velice vážně, měl pro mne však pochopení. Slíbil mi, že mě v průběhu týdne navštíví a vtiskl mi do ruky bankovku. Matka chtěla samozřejmě vědět, jaká je má domácí, co budu jíst a kdo mi bude prát prádlo. Jelikož na tuto poslední otázku mě nenapadla žádná odpověď, nabídla se matka, že mi bude prádlo prát ona sama. Takže nejméně jednou týdně budu rodiče navštěvovat. Kromě knih a oblečení mi matka nabalila ještě hromadu jídla. Její syn nesmí přece hladovět. Okolo deváté jsem dorazil na místo. Paní Osbornová si asi mého příjezdu všimla, protože když jsem stanul před domem, otevírala zrovna vchodové dveře. Konečně jste tady, řekla. Srdečně vás vítám! Opět měla oblečené zelené šaty. Vlasy měla zas natupírované a přestříkané sprejem. Netrčel jí ani jediný vlásek. Při pohledu na ni se mi vybavila figurína za výlohou. Budu si na ni velice těžce zvykat. Vytáhl jsem z auta kufry. Ve dvou bylo oblečení a v jednom knížky. Ten nejlehčí mi vzala paní Osbornová. 12
Máte ještě něco v autě? ptala se, když jsme stoupali po schodech vzhůru. Jenom tašku s knihami. Hned si pro ni zajdu. Potom se u mě zastavte. Nebo ještě jdete dneska na univerzitu? Až odpoledne, teď si dávám pohov. Zasmála se a řekla: Ne každý vydrží studovat dnem i nocí. To měla pravdu. Ona sama určitě neměla celé dny nic na práci. Kufry jsme odložili v pokoji a společně se vrátili dolů. S taškou plnou knih v pravé ruce jsem vstoupil do jejího bytu. Opět mě zavedla do pokoje, jehož vybavení se mi pranic nezamlouvalo. Na stole stála láhev a dvě sklenice. Je to vaječný likér, řekla. Nejraději ho mám ledově vychlazený. Naplnila obě sklenice a jednu mi podala. Cheerio, Johne. Na naše sousedství. Likér byl nejenom studený, ale i sladký. Moc mi nechutnal. Nechtěl jsem si domácí znepřátelit hned první den a uznale kývl. Je docela dobrý. Vždyť jsem to říkala. Položila sklenici na stůl. Mimochodem, váš soused už je na cestě. ** Taky studuje? Ne, pracuje na Fleet street u jedněch novin jako praktikant. Takže mladík jako já? Zkoumavě na mě pohlédla. Bude zhruba ve vašem věku, Johne. No, už vás nechci déle zdržovat. Určitě máte co dělat. V klidu si vybalte. Ještě moment, řekl jsem a vytáhl peněženku. Chci zaplatit nájem. 13
Aha. To jste klidně mohl nechat na později. Kolik jsem to říkala? Osm liber? Tak zněla dohoda. V tom případě je to v pořádku. Zase se zasmála. Dal jsem jí předem připravené peníze. Vzala si je, aniž by mi dala nějaký učet. Neodvážil jsem se ho dožadovat. Zato jsem se však zeptal na nájemní smlouvu. Osbornová mávla rukou. To vyřídíme později, můj milý. Skutečně to tak bude lepší. Zatím s tím nebyly žádné problémy. Kdyby tohle slyšel táta, asi by omdlel. Jako právník by něco takového nikdy nepřipustil. Dobře. Jdu do svého pokoje. Samozřejmě, Johne. A pokud byste chtěl čaj nebo kávu, klidně se ozvěte. Vždycky mám nějakou konvici připravenou. Vím, že vy studenti pracujete pozdě do noci. To je pravda. Ve svém pokoji jsem ihned otevřel okno a zhluboka se nadechl. I když ležela ulice stranou, vládl zde ruch a doprava. Dodávky naložené novinami, které přijížděly z Fleet street, používaly ulici jako průjezd. Pustil jsem se do vybalování. Oblečení nebylo mnoho. Všechno se vešlo do jediné skříně. Knihy jsem postavil na dřevěnou poličku za dveřmi. Nebylo ještě ani poledne, když bylo všechno hotovo. Napadlo mě, že ještě zajedu na univerzitu a zúčastním se jednoho semináře. Nepozorovaně jsem se z domu nedostal. Jen co zazněly mé kroky na schodišti, objevila se na chodbě. Jdete ještě pryč, Johne? Ano, na univerzitu. Jdu na jeden seminář. To je záslužné. 14
Pousmál jsem se, i když mi to bylo zatěžko. Už teď mi tahle podivná Gilda Osbornová lezla na nervy. Jestli to tak půjde dál, asi se brzy odstěhuji. Když jsem procházel kolem ní, vrhla na mě zkoumavý pohled, při němž mi naskočila husí kůže. Tahle osoba se mi skutečně nelíbila. Rychle jsem opustil dům a hned se mi ulevilo. Napadlo mě přeptat se později na domácí mého spolunájemníka. Zná jí přece delší dobu. Na univerzitě jsem strávil přes tři hodiny. S hromadou poznámek jsem se vydal na cestu zpátky. Přitom mi jeden kolega povídal o tom, že na Oxfordu se studuje lépe. Tahle věta mi nešla z hlavy. Později jsem skutečně pár semestrů studoval na Oxfordu. Mé parkovací místo již bylo obsazené. Stál tam Fiat Spider. Z dálky vypadal jako nový. Z blízka na něm bylo vidět spoustu rzi a já došel k závěru, že patří mému spolunájemníkovi. Počasí se změnilo. Bylo zataženo a schylovalo se k dešti. V Londýně nic neobvyklého. Před domem jsem znovu narazil na paní domácí. V rukou držela pytlíky s nákupem a přes své zelené šaty měla oblečený svetr. Ani lehký vítr nedokázal pohnout s jejím účesem. Vlasy byly prostě příliš nalakovány. Už jste zpátky? ptala se. Kde stojí vaše auto? Ukázal jsem ulicí směrem dolů. Musel jsem ho zaparkovat trochu dále. Zasmála se. To kvůli tomu Fiatu, že? Patří vašemu spolunájemníkovi. To jsem si myslel. Vrazila mi do náruče pytlíky s nákupem a otevřela domovní dveře. O chvíli později jsem poprvé spatřil její kuchyni. Byla vybavena starým nábytkem. Do oka mi 15
padl jeden regál, na němž stálo velké množství nožů. Blýskaly se jako vyleštěné. Byly tam snad všechny druhy od malých kuchyňských nožů, až po široké řeznické nože na krájení tlustých plátů masa. Paní Osbornová si všimla mého pohledu. Bojíte se nožů? Vlastně ani ne. Na co je všechny potřebujete? Ach, chlapče, asi jste sám ještě nevařil. Nebo se pletu? Ne. Všechny nože jsou k užitku, když člověk vaří. To se mi moc nezdálo. S nepříjemným pocitem jsem opustil místnost. Už na schodech bylo slyšet rádio. Vstříc mi zněla písnička od Beatles a já si hned uvědomil, že mé rádio zůstalo zapomenuto doma. Až příště navštívím rodiče, musím si ho vzít s sebou. Byl jsem velice zvědavý na svého souseda, ale neodvážil se zaklepat. V průběhu večera se určitě setkáme. Zůstal jsem tedy ve svém pokoji a prošel si poznámky z posledních hodin. Pak jsem se rozhodl, že zajdu do hospody a dám si nějaké pivo. Ruka už sahala po bundě, když se ozvalo od dveří klepání. Osbornová to určitě nebyla, tu bych slyšel, jak jde po schodech. Možná můj soused. Come in! řekl jsem. Dveře se otevřely. Zvědavě jsem si prohlížel postavu stojící na prahu. Byl to mladík přibližně v mém věku. Měl relativně dlouhé hnědé vlasy. Oblečený byl v úzkých džínech, kostkované košili a kožené vestě. Líně se opřel o rám dveří. Čau sousede, řekl. 16
Odpověděl jsem mu na pozdrav. Mladík se rozhlédl po mém pokoji. Vypadá to tu strašně sterilně, co? Pokrčil jsem rameny. Co se dá dělat. Zrovna jsem se nastěhoval. Jasně, chápu. Vstoupil do pokoje a podal mi ruku. Já jsem Bill, postrach novinářů. A mý celý jméno je Bill Conolly. Líbilo se mi jeho nedbalé vystupování. John Sinclair, představil jsem se. Okay, Johne. Na dobré sousedství. Chceš jít dál? zeptal jsem se ho. Bill se rozhlédl. Je to tu poněkud neútulné, shledal a protáhl obličej. Je to u tebe lepší? Ani ne. Tak kam půjdem? Bill se pousmál. Znám jedno místo, kde by se to dalo vydržet. V hospodě, vzal jsem mu slovo z úst. Přesně! zasmál se. Je vidět, že si rozumíme. Pojď, vypadnem odsud. S velkou radostí. Za dveřmi jsem se zastavil a zakroutil hlavou. Co se děje? zeptal se můj nový přítel. Nemám žádný klíč. Můžeš si půjčit můj. V tomhle plesnivém baráku pasuje do všech zámků jeden klíč. O co, že ta všetečná baba bude stát hned za dveřmi, a bude nám klást pitomé otázky? Sazím se, jen když vyhraju. 17
Bill se zasmál a šel první. Samozřejmě měl pravdu. Vytírala podlahu a zrovna ždímala špinavý hadr. Když si nás všimla, narovnala se. Ještě se chystáte jít ven? Bill Conolly jí odpověděl. Jasně, madam. V takovém počasí vždycky. Nevěřícně pohlédla na zataženou oblohu. Jdete na skleničku? Možná hned na dvě, řekl Bill. Takže to se vrátíte hodně pozdě, že? Spíš velmi brzy. Neupřímně se zasmála. Vy a ty vaše srandy. Když řeknete brzy, je to nejdříve po půlnoci. Bill se odrazil a dlouhým skokem překonal vytřenou část podlahy. A já hned za ním. Příjemný večer, paní Osbornová, zavolal jsem ještě. Venku zavrtěl Bill hlavou. Jestli mi někdo leze na nervy, tak je to tahle ženská. Ale pokoje má levné. Kolik platíš? Řekl jsem mu to. Na osm liber to taky musím usmlouvat. Chytil se za opasek. Vyznáš se v téhle čtvrti? No, myslím, co se hospod týče. Bohužel ne. Okay, tak to tě provedu. Pracuju jako praktikant u novin. První co jsem se naučil, bylo nosit a pít pivo. Kolegové se pořád napájejí. Na to si musí člověk zvyknout. A když se k nim nepřidáš, nemáš žádnou šanci. Tak o tomhle jsem neměl ani ponětí. Ty studuješ, že jo? Jasně. 18
Bill přikývl. Taky jsem kdysi chtěl. Ale táhlo mě to k novinám. Jsem ten typ, který potřebuje akci. Studium mi přišlo poněkud nudné. Čím chceš být ty, starouši? Policistou. Bill Conolly se zastavil tak prudce, jako by narazil do zdi. Plácl se do čela. Slyšel jsem dobře? Policajtem? Zavtěl hlavou. Víš, kolik se o nich vykládá vtipů? Vím. A všechny jsou stejně zábavné jako naše domácí. Oba jsme se hlasitě rozesmáli tak hlasitě, až se po nás ohlíželi další chodci. Bill mě poplácal po zádech. To bylo dobré. Vypadá to, že si spolu ještě užijeme hodně zábavy. To doufám. Kdyby nám někdo řekl, jak dlouhé bude naše přátelství, stěží bychom tomu uvěřili. Kdo mohl tenkrát vědět, kam nás zavedou cesty osudu? Bill je dodnes hned vedle Suka mým nejlepším přítelem a naše přátelství ani ďábel nerozdělí. Tenkrát nás něco takového ani nenapadlo, mysleli jsme jenom na naši žízeň. Bill objevil jednu hospodu, neboli pub, jak my Angličané říkáme. Byl tam už poměrně známý. Do téhle hospody se totiž uchylovali novináři. Dokonce tam byla cítit i tiskařská čerň. Vedle záchodových dveří stál tiskařský stroj staršího data výroby. Neustále tam vyzváněl telefon. U výčepního pultu nikdo neseděl. Zamířil jsem k němu, ale Bill mě zadržel. Tam si bohužel nemůžeme sednout. Jak to? Výčep je jenom pro reportéry. Tak přísná jsou zde pravidla? A jak! 19
Tak sedneme někde jinde. Byl zde ještě jeden volný stůl a u něj jsme se usadili. Nebyl o mnoho větší než šachovnice. Tmavé židle mi připadaly poněkud nepohodlné. Přišel číšník. Měl na sobě zástěru připomínající noviny. Každopádně byla potištěná spoustou slov. Aniž by se nás zeptal, postavil na stůl dva půllitry piva. Bill pozvedl jednu sklenici. Ať nám chutná! Napili jsme se. A chutnalo mi. Hned napoprvé jsem svůj půllitr z poloviny vyprázdnil. Položil jsem ho na stůl a otřel si pěnu z pusy. Bill pohlédl na moji sklenici. Pro začátek to není špatné, okomentoval můj výkon. Jak to? A co tvé pivo? Ha, ha, zasmál se Bill a obrátil svůj půllitr vzhůru nohama a postavil na stůl. Prázdný. To je ten trénink. Sotva Bill odložil sklenici, už před něj číšník postavil další várku. Copak, spolykal jste příliš inkoustu? zeptal se Billa. A kolik! Musím ho všechen vyplavit. Jó, to já dobře znám. Bill ukázal palcem na odcházejícího číšníka. Ten se v tom vyzná. Dříve pracoval v tiskárně. A teď dělá číšníka? To taky. A zároveň je majitelem téhle hospody. Tak to se nemá zas tak špatně. Bill se opřel a přehodil nohy přes sebe. To si taky myslím. Uvidíme, jak mi to půjde u novin. Přinejhorším si otevřu hospodu. V tom případě se hlásím jako štamgast. Bill se předklonil a natáhl pravou ruku. Na to si plácneme. 20
Po té jsme se zase napili. Tentokrát jsem obsah sklenice vyprázdnil a odložil ji na kraj stolu. Číšník velice rychle donesl další a já změnil téma. Řekni, Bille, co si myslíš o naší domácí? O Osbornové? Zašklebil se. Raději se mě zeptej na něco jiného. Ne, ne, jen povídej. Předpokládám, že ti taky není moc příjemná. Od první chvíle. Proč sis tedy pronajal pokoj? Protože byl levný. Já jsem na tom stejně. Bill něco zabručel. Víš, podle mě to nemá v hlavě v pořádku. Všechny nájemníky svým vystupováním odradila. A pak je zde ještě ta věc s jejím manželem. O co se jedná? Ještě nikdy jsem ho neviděl a to už tam bydlím přes dva měsíce. Nejsem žádný strašpytel, ale v noci se občas probouzím. A slyším hlasy a různé zvuky. Osbornovou? Ano - a jejího manžela Edwina! Co dělají? Ne to, co si myslíš. I když je občas slyšet sténání. Kdo ví. Nikdy jsi je nesledoval? To zrovna! Svraštil jsem čelo. Ani jsi neprohledával dům? Myslím tím horní patra a sklep. K čemu by mi to bylo? Kromě toho má Osbornová oči všude. Na tohle můžeš zapomenout. Avšak mám takový pocit, že se v tom baráku děje něco nekalého. Ta ženská něco skrývá. Má ve sklepě mrtvolu. 21
To myslíš v přeneseném slova smyslu? Bill pokrčil rameny. Brali jsme rozhovor skutečně vážně. Musím přiznat, že mě Billova slova poněkud zneklidnila. Gilda Osbornová je skutečně trochu podivínská. Když k tomu připočítám podezřele nízký nájem, manžela, který sice existuje, ale nikdy není doma, něco mi na tom všem nesedělo. Už tehdy jsem myslel jako policista. Co kdybychom ten dům společně prohledali? Nezní to špatně, odpověděl Bill po chvíli přemýšlení. Kdy? Rozhodně ne teď. To by bylo nápadné. Předklonil se a jako správný spiklenec pronesl: Nejdříve ji ukolébáme, ať si myslí, že je v bezpečí. A pak ten její barák pořádně prošmejdíme. Dohodnuto. Byl už jsi v kuchyni, Johne? Zrovna dneska. A nevšiml sis ničeho zvláštního? Přemýšlel jsem. Zařízení není zrovna moderní To zrovna nemyslím, přerušil mě praktikant. Vzpomeň si na regál na stěně. Ty nože! Přesně tak, to je ono, Bill praštil pěstí do stolu. Která žena by proboha potřebovala tolik nožů? Řekla mi, že správná kuchařka je upotřebí. To je blbost, Johne. Úplně stačí tři nože. Jednou jsem ji nachytal, jak stála v kuchyni a nůž držela v ruce. Měla takový divný pohled Bill zavrtěl hlavou. Johne, sice mě neznáš moc dlouho, ale připadá ti, že bych byl nějaký strašpytel? Ani ne. 22
To si taky myslím. Ale když jsem ji tenkrát v kuchyni spatřil, docela mě vyděsila. Bill vyprázdnil sklenici. Když ji položil, pokračoval: Vypadala jako vražedkyně. Jako někdo, kdo zrovna někoho zapíchl a raduje se z toho. Naštěstí tomu tak nebylo, ale mám z toho divný pocit. Pravděpodobně by se to nelíbilo ani tobě. Možná máš pravdu, přitakal jsem. Nějaké konkrétní podezření nemáš? Jak to myslíš? Je to jenom moje teorie. Co když je Osbornová skutečně schopná vraždy? Proboha. Jenom to ne! Už teď mi ta ženská není zrovna pochuti. Ani mě ne. Jenom přemýšlím o tvém zážitku a napadly mě tyhle domněnky. Bill Conolly se zasmál. Teď se chováš skutečně jako budoucí policista. Věřím, že z tebe bude dobrý polda. Dej na mě a přidej se ke Scotland Yardu. Až budu reportérem, můžeme si vzájemně vyměňovat informace. To by bylo něco! Musel jsem se zasmát. Tohle je přece u policie zakázáno, řekl jsem. Jen v předpisech. V praxi to ovšem vypadá jinak. Na to se můžeš spolehnout. Bill měl zřejmě pravdu a já neměl náladu, na tohle téma diskutovat. Paní domácí mě zajímala mnohem více. Musíme se jí Bille podívat na zoubek. Třeba z toho pro tebe vzejde nějaké story. Tím si jako praktikant pomůžeš k vzestupu. Na to už jsem taky pomyslel. A co ti bránilo v tom, aby ses dal do pátrání? zajímalo mě. 23
Moc jsem se k tomu neměl. Chyběl mi někdo, kdo mě podpoří. No tak, tady mě máš. To jo. Spolu ten dům pořádně prozkoumáme. A na to se ještě jednou napijeme. Tentokrát na můj účet. Bill se podivil. Nějaký štědrý, ne? Ani ne. Jenom jsem na nájemném ušetřil dvě libry. A ty můžeme propít. Zůstali jsme ještě dvě hodiny a mezitím něco zakousli. Okolo půlnoci jsme se, ne zcela sytí, zvedli k odchodu. V hospodě se nevětralo a všude kolem bylo spousta kouře. Skoro jsem se divil, že přes něj vidím Billa. Venku bylo o hodně lépe. Byli jsme docela zpocení a zhluboka se nadechli čerstvého vzduchu. Nedaleko stála vysoká budova s mnoha okny. Ne všechna byla zavřená, a tak se dal zaslechnout zvuk tiskárny. Ve Fleet street, kde se hospoda nacházela, se pracovalo ve dne v noci. Čerstvý vzduch nám udělal dobře. Však na něm ještě nějakou dobu zůstaneme. Nejeli jsme autem a tak jsme se potácivou chůzi vydali k domovu. Cestou jsme spatřili podivné živly. Byly mezi nimi i děvčata. Avšak ta stála peníze, a těch se nám nedostávalo. Stejně jsme něco takové neměli zapotřebí. Když lehké děvy viděly, že nemáme zájem, začaly pokřikovat nějaká sprostá slova. Máš vůbec klíč od domu? zeptal jsem se Billa. To už jsme dorazili k jeho Fiatu. Bill se pousmál. To si piš. Sáhl do kapsy a vytáhl ho. Mezitím jsem se podíval na okno po levé straně dveří. Svítilo se tam. Pokud si dobře vzpomínám, byla to 24
kuchyně. Takže Osbornová nešla ještě spát. Upozornil jsem na to Billa. Jenom kývl. Zůstává vzhůru velice dlouho. Pořád špehuje. Kvůli holkám? To taky. Jednou jsem si jednu přivedl. To, že ji Osbornová neobjevila, je skoro zázrak. Jenže už taky se mnou do tohohle domu nikdy nešla. Co naděláme? Bill pokrčil rameny. Bohužel na tom nic nezměníme. Leda bychom se odstěhovali. Došel ke dveřím a odemkl. Když jsem překročil práh, vnikl mi do nosu pach parfému. Málem se mi obrátil žaludek. Ani Billovi to zrovna nevonělo. Otočil se ke mně obličejem a pošeptal mi: Mám takový dojem, že Osbornová není nablízku. Jinak by už byla dávno tady, co? Přesně tak. Bill šel dále. Držel jsem se těsně za ním. Postupovali jsme velice potichu, abychom nenarušili panující ticho. Dveře od bytu Osbornové byly lehce pootevřené. To nás udivilo. Že bychom se trošku porozhlédli? A když nás objeví? Tak prostě řekneme, že jsme se chtěli ohlásit. Z toho bude mít radost, věř mi. Pro mě za mě. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Byt byl přece soukromým vlastnictvím. Bill Conolly to nebral tak vážně. Možná to také jako budoucí reportér bude dělat častěji. Mezi tím už Bill vstoupil do bytu a zmizel mi ze zorného pole. Opatrně jsem ho sledoval do kuchyně. 25
Reportér stál uprostřed místnosti a pohled mu směřoval k regálu s noži. Zrovna jsem na něj chtěl promluvit, když jsem si všiml jeho upřeného pohledu. Můj pohled také zabloudil tím směrem. To, co jsem spatřil, mě vyděsilo. Dva nože chyběly! A zrovna ty s nejdelší čepelí. Náhoda? Nikdo z nás se neodvážil ani pohnout, natož promluvit. Příliš nás to překvapilo. Uplynulo několik sekund. Najednou Bill zhluboka vydechl. Bože! zašeptal. Co ta ženská s těmi noži provádí? Nemám ponětí. Bill pomalu otočil hlavu a pohlédl na mě. V očích se mu zračil strach a zvědavost. Že by chtěla někoho podříznout? Bill zvedl pravou ruku a přejel si hranou ruky po krku. To je blbost! To se ti říká lehce. Já bych si tím nebyl tak jistý. Ne, to si prostě nedokážu představit. Tak mi dej jiné vysvětlení! vyzval mě. Nic mě nenapadá. Ta ženská je naprosto neškodná. Vždyť říkala, že je dobrá kuchařka. Otázkou však je, co vlastně vaří. Jak to myslíš? Zapomeň na to. Ráda vařím různé speciality, pánové! Hlas za našimi zády zněl velice přísně. Když jsme sebou cukli a pomalu se otáčeli, připadali jsme si jako přistižení hříšníci. Před námi stála paní Osbornová. V pravé ruce držela nůž. Čepel směřovala k zemi a od špičky odkapávala krev * * * 26
V kuchyni bylo ticho jako v hrobě. Jediný zvuk vydávaly kapky krve padající na podlahu. Skoro jsme nedýchali, barva se nám vytratila z obličeje a náš pohled byl upřený na špičku nože. Osbornová držela v levé ruce obrovský kus masa. Vypadalo jako hovězí. Musela ho překrojit tím nožem. Když mi to došlo, spadl mi kámen ze srdce. Naše podezření se teď jevilo jako absurdní. Vydechli jsme. Stále měla oblečeny své jedovatě zelené šaty. Na ně si oblékla zářivě bílou zástěru. Její usměv byl stejně falešný jako oba zlaté zuby. Jak jste si užili večer, pánové? vyzvídala. Prima, přiznal jsem. No, to je poznat. A teď asi máte veliký hlad. Proto jste přišli do kuchyně? Vyzývavě na nás pohlédla. Bill pokrčil rameny. Vlastně ani ne, paní Osbornová. Akorát jsme zde viděli světlo a Občas pracuji dlouho do noci. To snad není nic špatného? Chtěli bychom se omluvit, začal jsem. Je to nezdvořilé, my víme Prošla okolo nás a položila maso na stůl. Zapomeňte na to. Mladí lidé musí být trochu zvědaví. Zasmála se. Jen nesmí být až příliš zvědaví, jestli víte, jak to myslím. Samozřejmě, paní Osbornová, odpověděli jsme jako jeden muž. Teď běžte nahoru do svých pokojů. Určitě vás čeká zítra spousta práce. Jako dva školáci jsme se loudali pryč. U dveří nás dostihl její hlas. A ještě něco. Brzy se domů vrátí můj manžel. Jenom chci, abyste to věděli. 27
Děkujeme, paní Osbornová. Teprve na schodech jsme spolu začali mluvit. Skutečně jsi Edwina Osborna nikdy neviděl? zeptal jsem se svého nového přítele. Ne, jenom slyšel. Jak to? V noci se domem rozléhají podivné kroky. Ale ne od Osbornové, ty poznám. Ty co slyším, jsou těžkopádnější a táhlé. Zní skutečně strašidelně. Vypadá to, že Osborn bude pěkný podivín, podotknul jsem. Na to můžeš vzít jed. Mezitím jsme dorazili k našim pokojům. Zívl jsem, otevřel dveře a chtěl vstoupit do pokoje, když mě ještě Bill zadržel. Není ti nic nápadné, Johne? Mělo by? Ano. Přemýšlej. To jsem udělal. Přesto mě nic nenapadlo. Bill se ušklíbl. Jako policajt se musíš ještě hodně učit a hlavně být lepší pozorovatel. Když jsme vešli do kuchyně, chyběly dva nože. A Osbornová měla u sebe jenom jeden. Proto se ptám: Kde zůstal ten druhý? Zatraceně, v tom měl Bill pravdu. Nemám ponětí, přiznal jsem. Já taky ne. Ale přemýšlej o tom. Dobrou noc. Bill zmizel ve svém pokoji. Já zalezl do svého, vysvlékl se a lehl si na postel. Spánku se mi v následujících hodinách nedostávalo. A když už, tak jsem měl špatné sny. O ženě s dlouhým nožem, jehož čepel byla rudá od krve * * * 28
Příští čtyři dny se nic nestalo. Osborna jsme nespatřili ani jednou. Já jsem jel ke svým rodičům a přetrpěl otázky své matky. Samozřejmě jsem jí neřekl pravdu. Vyobrazil jsem domácí tak, že se matce zamlouvala a zmírnil její starosti. V tom případě se o tebe nemusím tolik strachovat, můj chlapče, řekla na rozloučenou a nabalila mi pár věcí s sebou. Koláč, salám a chleba. Připadal jsem si jako prvňáček jedoucí na školní výlet. Příští týden mě chtěli rodiče navštívit. Už jsem se na to těšil. Zároveň jsem z toho měl i trochu strach. Když má matka uvidí dům a pokoj, určitě se chytne za hlavu a pokusí se mě přestěhovat zpátky k nim. U rodičů jsem byl ve středu. V sobotu jsem chtěl rodiče znovu navštívit a vzít Billa Conollyho sebou, s čímž souhlasil. V současné době jsme ani jeden neměli stálou přítelkyni a měli čas jít večer na ples. To jsme si naplánovali na pátek. Trošku jsem se však zpozdil. Nechal jsem se na univerzitě vtáhnout do diskuze a domů se dostal až okolo šesté. Hned po příchodu do domu jsem se podivil, že se neobjevila Osbornová. Za to uprostřed schodiště seděl Bill Conolly. Překvapeně jsem zůstal stát. Co děláš na schodech? Hledám včerejší den, někde mi tu upadl. Vstal, protáhl a ušklíbl se. Navíc jsem přišel o dalších čtyřicet minut čekáním na tebe. Zas tak naspěch nemáme, podotknul jsem. Holky nám neutečou. 29
Ty ne, ale něco jiného. Pojď nahoru. Nechtělo se mi. Co se děje? To ti povím, až sem přijdeš. Ne, pověz mi to hned, zůstal jsem neoblomný. Bill Conolly mě pozoroval a přitom se usmíval. Ničeho sis nevšiml? Čeho? Přemýšlej. Ach tak, Osbornová tady není. Přesně tak. Svraštil jsem čelo. Kdy odjela? Není to tak dlouho. Zrovna nasedala do taxíku, když jsem přišel domů. Mluvil jsi s ní? Jasně. Říkala, že se vrátí docela pozdě. Jinými slovy máme celý dům pro sebe. Můžeme se porozhlédnout, aniž by nás kdokoliv rušil. Správně, Johne. Trochu se rozhlédneme po pánovi domu, Edwinovi. Skutečně tu někde je? Ještě jsem ho neviděl, ale už jsem ti přece říkal, že slyším v noci divné kroky. To jo, jenom Bill mi dal ruku na rameno. Běž nejdřív nahoru a odlož si věci. Pak se uvidí, co dál. Dobře. Ale ještě si zajdu do sprchy. Pro mě za mě. Zatím co jsem se zdržoval v koupelně, čekal na mě Bill v mém pokoji. Koupelna byla zařízena poměrně primitivně. Stěny byly natřeny na zeleno a okno se stěží dalo nazvat oknem. Byla to jen taková díra. Když jsem 30
ho otevřel, bylo vidět světlo procházející šachtou mezi domy. Pod sprchou jsem promýšlel náš plán. Vlastně to byla blbost. Celý večer padne na prohledávání tohoto domu. Přitom by se tento čas dal využít daleko lépe a my mohli dělat něco mnohem zábavnějšího. Avšak slíbil jsem Billovi, že mu pomůžu a teď už to nešlo vzít zpátky. Po sprše jsem se utřel, uvázal si ručník okolo pasu a vrátil se do pokoje, kde polehával Bill. Druhý nůž stále chybí, řekl. Jak to víš? Byl jsem v kuchyni a trochu se porozhlédl. Začal jsem se oblékat. Osbornová nezamkla dveře? Ne. To mě udivuje. Vzhledem k tomu, jak nás v pondělí nachytala. Je příliš důvěřivá. Možná chce, abychom dům prohledali. Během tohoto postřehu jsem si natahoval košili přes hlavu a nemohl Billovi odpovědět okamžitě. Nejsem si jistý, jestli tomu zcela rozumím. Je velice pravděpodobné, že něco objevíme. Bill se posadil. Osbornová něco tají. Přiložil ukazováček ke spánku. Nemá to v hlavě v pořádku. To jsou jenom předsudky. Uvidíme. Bill se zvedl z postele. Za tu dobu už jsem se oblékl. Vrhl jsem pohled k oknu. Venku se udělalo hezky. Celý den se oteplovalo a teď se schylovalo k nádhernému podzimnímu večeru. Ideální k tomu, abychom vyrazili ven. Bill si všiml mého pohledu. Jestli se ti do toho Johne nechce, nebudu tě nutit 31
Už jsem ti to slíbil. Podíval jsem se na hodinky. Nezabere nám to více než dvě hodiny. A pak máme ještě dost času na malý výlet. To si taky myslím. Nuže, kde začneme? zeptal jsem se. Od spoda vzhůru, odpověděl Bill. Takže nejprve prohledáme sklep. Vyjádřil jsem svůj souhlas. Bylo to podivné. Ačkoli se v domě kromě nás nikdo nenacházel, nešli jsme normálně, ale našlapovali velice opatrně. Prostě jenom ze zvyku. Jako by za každým rohem a za každými dveřmi číhala Osbornová. Nyní však nebyla doma. Doufali jsme, že to tak dlouho zůstane. Už jsi někdy byl ve sklepě? zeptal jsem se budoucího reportéra. Ne, zatím ne. Proč ne? Nikdy jsem k tomu neměl příležitost. Před pár týdny se zde ještě topilo. Když jsem se jednou Osbornové zeptal, jestli nemám donést uhlí, docela nevlídně to odmítla. Takže asi přece jenom něco skrývá. Bill vzal pro jistotu baterku, protože jsme nevěděli, jestli bude ve sklepě dostatek světla. Schody do podzemních prostor ležely hned pod těmi do patra. Abychom se k nim dostali, museli jsme otevřít dřevěné dveře, které hlasitě skřípaly v pantech. Ačkoli zde Bill bydlel déle, musel se cítit stejně nezvykle jako já. Chvíli stál ve dveřích, než učinil krok kupředu a rukou se dotkl povápněné stěny. Našel jsem vypínač dříve než Bill, stiskl ho a rozsvítil. Před námi bylo kamenné schodiště. Světlo svítilo dostatečně na to, aby bylo vidět na schodech vrstvu prachu. Při sestupu do podzemí nám pod podrážkami 32
skřípaly drobné kamínky. Po naší pravé ruce vedlo do hloubky zábradlí. Když jsme dorazili na konec schodiště, ukázal Bill Conolly na zem. Upozornil na tmavé fleky, kterých už jsem si také všiml, vedoucí hlouběji do sklepa. To by mohla být krev, zašeptal jsem. Od koho nebo od čeho? Osbornová si přece ze sklepa nosí maso. Máš pravdu, přiznal Bill. To skutečně nosí. Pokrčil rameny. Schválně, jestli najdeme lednici. Jenom by mě zajímalo, kdo všechno to maso jí. Možná Edwin. Toho jsem zatím nikdy nespatřil. Postrčil jsem Billa rukou do zad. Na dlouhé řeči nemáme čas. Jdi dál. To udělal. Kráčeli jsme vedle sebe, protože sklepní chodba byla dostatečně široká pro oba. Vpravo i vlevo nás doprovázely špinavé stěny. Prozatím zde nebyly žádné další dveře. Na cestu nám svítila lampa nacházející se přímo nad odbočkou do boční chodby. Tam jsme se zastavili. Kromě toho jsme se museli přikrčit, protože strop se zde snižoval. Bill vytáhl svoji baterku. Paprsek dopadl tak daleko, že osvětlil stěnu na konci chodby. Když Bill s baterkou pohnul, viděli jsme výklenky dveří. Tam se musely nacházet sklepní místnosti. Možná i lednice. Na výběr byly dvoje dveře. Co teď? zeptal se Bill. Vpravo nebo vlevo? Nejprve se podíváme za dveře vlevo. Přikrčeni jsme se k nim připlížili. Bill posvítil na dveře, objevil zámek a zaklel. Nebyl zrovna nový, ale ani starý visací zámek se nedá jen tak lehce odstranit. 33
Zkusíme druhé dveře, zašeptal jsem. Otočili jsme se a Bill posvítil směrem ke dveřím. Nebylo vidět žádný zámek. Máme štěstí, Johne. Je otevřeno. Jen jestli není nějakým záhadným způsobem zamčeno zevnitř. Udiveně se na mě podíval. Ano? A jak asi? To teprve uvidíme. Zatlačil jsem na dveře. Otevíraly se těžce, ale přece. Drhly o podlahu, kde se nahromadil prach a drobné kamínky. Z toho skřípotu mi naskákala husí kůže. Když byly zpola otevřené, zarazil jsem se a pohlédl na Billa. Jdeme dovnitř? Bill spěšně přikývl. Jasně, Johne. Teď už zpátky nemůžeme. Nebo máš snad strach? Protáhl jsem obličej. Abych byl upřímný, tak trochu ano. Jsme dva, nemáme se čeho bát. Okay. Otevřel jsem dveře dokořán. Tak potichu, jak jen to bylo možné, jsme vstoupili dovnitř. Byla to sklepní místnost s nízkým stropem. Bill Conolly se kolem mě protáhl. Baterkou zatím mířil na podlahu. Nyní zvedl ruku do výšky boku, aby mohl posvítit okolo. Paprsek putoval přes hromadu harampádí. Byly zde prázdné bedny, skříně, kartóny a v rohu, pod zamřížovaným oknem, ležela hromada uhlí. Zůstali jsme stát uprostřed místnosti a dýchali podivný vzduch vznášející se v místnosti. Tady něco není v pořádku, podotkl Bill. Jak to? Podivně to tu páchne. Jako ve sklepě. 34
Bill přikývl. To taky. Potom prudce zvedl hlavu a praštil se o strop. Zatraceně. Je tu vlhko, ale kromě toho cítím ještě něco jiného. A co? Bill mě chytil za ruku. Johne, nepovažuj mě za blbce nebo za blázna. Jednou už jsem něco takového cítil. Při mé první akci jako praktikant Tak už to proboha řekni! naléhal jsem. Je tu cítit hniloba, zašeptal Bill. Ksakru, Johne, takhle páchnou staré mrtvoly. Spontánně jsem udělal krok dozadu a přikryl si dlaní pusu. Tak to byla síla! Hniloba, mrtvoly! Pohlédl jsem na Billa a spatřil jeho vážný a ustaraný výraz. Určitě se nepletu, Johne. Takhle páchnou staré mrtvoly. Jsem si tím jistý. S tímhle zatím nemáš zkušenosti. Já však ano. Nechal jsem ruku klesnout, abych mohl mluvit. Pokud máš pravdu, tak to znamená, že je ve sklepě mrtvola. Přesně tak. Ale kde? Na to nedokázal Bill odpovědět. Otočil se a posvítil na hromadu harampádí. Byl to pěkný nepořádek. Nedalo se poznat, jestli je pod tím vším nějaká mrtvola. Dřevo na topení, tyče, krabice, dva kufry prostě ideální místo na ukrytí mrtvoly. Bill stál krok přede mnou. Přes rameno na mě vrhl kosý pohled, který jako by k něčemu vybízel. Já ten šrot přehrabovat nebudu, řekl jsem mu. Ušklíbl se. To ale později budeš muset, až se staneš policajtem. To však bude trvat ještě dlouho. 35
Budoucí reportér přikývl. Asi ano. Přece se tady nepřetrhnem. Třeba si ten podivný zápach jenom namlouvám. Je to pravděpodobné. Přitakal jsem, i když mě to utvrdilo spíše o opaku. Připadal jsem si trochu jako zbabělec. Nejprve se vrhneme na průzkum sklepa, a pak odsud utečeme jak malí kluci. Bill zamířil ke dveřím. Pohyboval se pozpátku, v pravé ruce držel baterku a ještě jednou posvítil kolem dokola. Světelný paprsek přejel přes hromadu uhlí a Bill zrovna sklopil ruku, když jsem zaslechl zvuk, jako by se něco kutálelo. Byl to tichý, přesto nezaměnitelný zvuk. Tak to zní, když se uhlí kutálí z vršku hromady dolů. Okamžitě jsem ztuhl. Bill si toho všimnul. Co se děje? zašeptal. Zavrtěl jsem hlavou. Porozuměl mému pokynu a taky se přestal hýbat. Z ničeho nic se pohnulo uhlí, řekl jsem. Blázníš? Bill se zasmál. Znělo to neupřímně. Byl jsem si jistý, že jsem se nespletl. Posviť ještě jednou na tu hromadu. Když ti to udělá radost. Bill Conolly znovu namířil světlo na uhlí. Několik kousků se na povrchu černě leskly. Avšak nedalo se poznat, jestli se některé z nich pohnuly. Vteřiny plynuly. Ozýval se jen náš dech, jinak bylo hrobové ticho. Johne, spletl ses. Ne. V tom případě to prohledej. Podíval jsem se na Billa. Jeho postava se rýsovala na tmavém pozadí otevřených dveří. To taky udělám. I 36
kdybych musel celou hromadu přeházet vlastníma rukama. Na to se spolehni. Nezapomeň, že ses před chvíli sprchoval. Tak se osprchuju ještě jednou. Mezitím jsem došel k hromadě uhlí, zastavil se kousek před ní a chtěl se sklonit, když v tom se mé podezření potvrdilo. Na vrcholu hromady se pár kousků uhlí pohnulo a skutálelo se dolů. K nohám se mi dokutálelo nejméně tucet kousků. Samo od sebe se uhlí nepohnulo. Někdo musel zatlačit zespod. Na hromadě už nebylo k vidění nic zajímavého, a tak jsem se podíval na Billa. Všiml jsem si, že měl trochu strach, protože se mu ruka s baterkou chvěla. Stále ještě chceš tu hromadu prohledat? Jasně Bill se volnou rukou poškrábal na hlavě, poněvadž se mu to nijak nezamlouvalo. Několikrát polkl a já se zeptal: Máš snad něco proti? Přestaň, prosím tě! Jak se může to pitomé uhlí hýbat samo od sebe? Samo od sebe ne. Tak mi to nějak vysvětli. Možná pod ním někdo leží. Někdo, kdo je mrtvý. Nebo snad ne? Asi tak nějak. Chytrolíne. Odkdy se můžou mrtví hýbat? Nevím, odvětil jsem úsečně. Každopádně si to pořádně prohlédnu. Mezitím jsem už přišel na to, jak svůj záměr uskutečním. Za dveřmi se o zeď opírala lopata. Vzal jsem si jí. Stačí, když mi budeš svítit, řekl jsem Billovi, který ihned zamířil paprsek na hromadu uhlí. 37
Pustil jsem se do kopání. Obklopil nás hustý prach zvířený mými prudkými pohyby. Doposud lopata nenarazila na odpor. Házel jsem uhlí stranou, tam kde ležela hromada harampádí. Ještě štěstí, že už v domě nikdo další nebydlel. Takový kravál by ho určitě zburcoval. Přitom jsme oba doufali, že Osbornová zůstane pryč dostatečně dlouho. Už jsem přestal jednotlivé lopaty počítat a celkem se leknul, když čepel lopaty na něco narazila. Nebylo to však žádné uhlí, poněvadž překážka byla mnohem měkčí. Jako tělo Okamžitě jsem se zarazil. I Bill něco zpozoroval. Přišel blíž a podíval se na mě. No? Pokrčil jsem rameny. Něco tam je. Tak kopej dál. Dal jsem se do práce. Opatrněji než předtím. Ve světle baterky bylo něco vidět. Bože, ta ženská tam někoho schovala do pytle, prohlásil Bill. Trvalo ještě hodnou chvíli, než jsem pytel vykopal. Byl vyrobený z hrubé pytloviny, takže ani díky silnému světlu nebylo vidět, co se v něm nachází. Klidně to mohl být člověk, velikost by odpovídala. Pytel se nehýbal. Nic nenasvědčovalo tomu, že by v něm byl schovaný živý člověk. Ticho by se dalo krájet. Najednou jsem prudce uskočil dozadu a málem srazil Billa Conollyho. I on byl v šoku, protože to rovněž zaslechl. Z pytle se ozvalo zasténání! * * * 38
Zprvu jsme tomu nechtěli uvěřit. Hleděli jsme na sebe stojíce mlčky naproti sobě. Běhal nám mráz po zádech. Co se odehrávalo pod našima nohama, bylo příšerné a zároveň neuvěřitelné. Kdo proboha mohl v tom zatraceném pytli být? Bill na pytel posvítil, přičemž se silně třásl. Mně se nevedlo lépe. Ani já se neodvažoval na pytel pohlédnout. Nejraději bych utekl pryč, nechtěl jsem se však před Billem znemožnit a tak jsem zůstal. Musíme něco udělat, Johne! To měl Bill pravdu. Okay, já ho teda otevřu. Znovu jsem se sklonil a chtěl pytel rozvázat, když v tom se jeho obsah pohnul, aby zaujal jinou polohu. To se mu však nedařilo, protože byl pytel zavázaný. Nakonec se mu to přece jenom povedlo. A to s pomocí něčeho, s čím jsme ani ve snu nepočítali. Zevnitř něco prorazilo látku pytle. Něco světlého, blyštivého a ostrého proniklo skrz. Čepel nože. Nože, který chyběl v kuchyni! * * * V Hyde Parku nechala paní Osbornová taxikáře zastavit. Chci zde vystoupit, pane. Samozřejmě. Paní Osbornová vystoupila z vozu, zaplatila řidiči a přidala něco málo spropitného, za což se jí řidič odvděčil úsměvem. Avšak vypadala, jako by jí bylo zbytečně vydaných peněz líto, a tak řidič radši rychle nastartoval a odjel do bezpečné vzdálenosti. 39
Osbornová se za autem krátce ohlédla. Oči měla přivřené a rty sevřené do tenké čárky. Její obličej vypadal jako maska. Nepřirozená barva vlasů zářila do okolí. Jako vždycky byly natupírované navrch, avšak tentokrát měla na sobě tato žena jiné oblečení. Její růžový kostým působil na nervy ostatních docela stejně jako zelené šaty, které nosila předtím. Teplý jarní den se pomalu chýlil ke konci. Mnoho Londýňanů využilo počasí a procházelo se po zelených plochách tohoto milionového města. Měli radost z příjemného tepla. Radostně se smáli a dobře se bavili. Ne však Gilda Osbornová. Její mysl se zabývala hrůzostrašnými věcmi. Přičemž v centru tohoto dění stáli její noví nájemníci. Chtěla se jich zbavit. Stali se z nich příliš dobří kamarádi. Když u ní bydlel samotný Conolly, dalo se to vydržet. Avšak po příchodu Johna Sinclaira se vše změnilo. Ti dva se hledali, až se našli. K tomu tady ještě byla ta záležitost se dvěma noži. Hoši si ihned všimli, že oba chybí. Musí se tedy něco stát. Trvalo to dlouho, než vymyslela příhodný plán. Nic už by nezviklalo její rozhodnutí. Návnada byla hozena, teď jen, jestli zabere. Jestli se budou oba nájemníci chovat tak, jak předpokládá, povede se jim velice zle. Jestli se tak však nestane, prostě se Gilda Osbornová spletla. S radostí to přizná. Past byla přichystána, záleží jen na tom, jestli se oběti chytí. Gilda Osbornová se podívala na hodinky. Od jejího odjezdu už uplynula nějaká doba. Přestože v ní rostla zvědavost, potlačila ji a dala si na čas. Stejně jako ostatní se vydala do Hyde Parku, také nazývaného zelené plíce Londýna. Okolo se ozývaly různé hlasy, rozhovory, 40