cena 34 kč / ročník 3 www.i-brana.cz Nenáboženský malíř Rozhovor s Miroslavem Radou str. 6 Foto FLICKR, design Ondřej Košťák Vánoce Berlín 1942 Příběh str. 22 Pražský Tyrannus Hall ze sborů str. 30
Milí čtenáři, již celé tři roky se pravidelně setkáváme na stránkách časopisu Brána. To je důvod k ohlédnutí a poděkování všem, kteří se na přípravě časopisu věrně a neúnavně podíleli. Šéfredaktorovi Bronislavu Matulíkovi a celé redakční radě, výtvarníkovi Ondřejovi Košťákovi, grafičce Olze Sovové a mnoha dalším spolupracovníkům, kteří se starali o objednávky, distribuci, fakturaci, inzerci, fotografie, ilustrace, editorskou činnost, korektury a mnoho dalších úkolů, které jsou při vydávání časopisu nezbytné. Jsme vděčni Pánu Bohu a radujeme se z toho, že se náš časopis těší zájmu Vás, čtenářů, že nevysychá pramen nápadů a inspirace i že se rozšiřuje okruh autorů, přispěvatelů a dopisovatelů. Každý, kdo se někdy pokusil uvést v život třeba jen školní časopis nebo sborový oběžník, ví, že několik prvních čísel, možná první ročník, jde lehce, postupně však nápady ubývají, inspirace se vytrácí, nastupuje únava, čtenáři odpadají Díky Pánu Bohu v redakci Brány řešíme spíše opačné problémy. Tematická osnova na rok 2009 je již připravena. Bylo těžké vybrat z hromady námětů ty, o kterých soudíme, že by mohly být nosné, zajímavé a dostatečně pestré, aby každý čtenář mohl nalézt něco z oblasti svého zájmu. Možná si někteří z Vás povšimli, že už v uplynulém roce časopis Brána nenápadně přinesl kromě dvou dvojčísel také některá další rozšířená čísla. Obsahu bývá tolik, že je nám líto škrtat, a proto jsme se rozhodli nadále vydávat pravidelně o čtyři strany více - a to za nezměněnou cenu! S tím souvisí i drobná úprava struktury časopisu. Věříme, že se Vám bude líbit. Vánoční vydání Brány věnujeme tématu Izrael a Mesiáš. Nechť nás rozhovory, úvahy a zamyšlení o hledání a nalézání Mesiáše dovedou až k betlémským jeslím. Přeji Vám pokojné svátky a hezké čtení. z obsahu: SLOVO 3 Kdo je tady Králem? Petr Polách ROZHOVOR 6 Nenáboženský malíř Miroslav Rada TÉMA 10 Izrael a Mesiáš T. Novotný / J. Schneider / D. Biernot PŘÍBĚH 22 Vánoce, Berlín 1942 EXEGEZE 24 Koloským 4,2-18 Jiří Lukl MENU 26 Pozvání ke svátečnímu stolu Otakar Štanc KAUZA 32 Časopis Bronislav Matulík K DISKUSI 34 Prohýřili jsme budoucnost? Peter Cimala SERIÁL 37 Peníze novozákonní doby 10 Jan Luhan POST SCRIPTUM 38 Posledný advent Daniel Pastirčák připravujeme: Jiří Sedláček vydavatel TÉMA Ecce homo Jan Valeš ml.
Kdo je tady Králem? Matouš 2,1-12 Hledání Krále Už to tak někdy bývá, že se nejdůležitější informace dovídáme od lidí, od kterých to nejméně čekáme. Jaké překvapení čekalo Heroda, když k němu přišla delegace mudrců z Východu, aby přivítala právě narozeného krále! Nevěděl nic o tom, že by se mu právě narodil syn! Celkem měl Herodes devatenáct dětí s deseti ženami. Tři ze svých synů nechal popravit ze strachu, že ho chtějí připravit o trůn. Díky tomu si vysloužil ironickou poznámku římského císaře Augusta, že je bezpečnější být jeho vepřem než synem. (Herodes sice nebyl původem Žid, ale dodržoval alespoň vnějškově ustanovení Zákona týkající se zákazu vepřového.) Herodes byl v podstatě římským protektorátním dozorcem nad Palestinou. Římský senát ho za odměnu prohlásil za krále Židů. A Herodes dělal všechno, co uměl, aby se choval jako král budoval opevnění, stavěl města, paláce i chrámy, válčil, popravoval a intrikoval. A teď, na sklonku jeho života, k němu přijdou nějací cizinci a hledají právě narozeného krále Židů? Jak mu mohla uniknout tak zásadní informace? Proč se vyptávali v Jeruzalémě a nešli přímo za ním? Copak nevědí, že králem je tady on? Herodes je znepokojený a spolu s ním je znepokojený celý Jeruzalém. Nechává si zavolat všechny zákoníky a velekněze, aby zjistil, co proroci říkají o místě, kde se má mesiášský král narodit. A vykladači otvírají Písma a nacházejí odpověď je to Betlém v Judsku. Od této chvíle mudrci znají cíl své pouti a Herodes zná místo svého příštího zločinu. Zatím to ještě skrývá, ale už teď se rozhoduje zbavit se tohoto nepříjemného konkurenta - dřív, než se on sám dokáže postavit na vlastní nohy. Jednu věc se tady můžeme od něj přiučit, totiž že bral Písmo vážně. Věřil v příchod Mesiáše a věřil, že se narodí tam, kde to proroci předpověděli. Svůj život však pravdě Božího slova nepodřídil. Přesně v satanově duchu, i on používá Písmo jako zbraň ke svým zlým úmyslům. Věří v pravdivost Bible, ale nevěří v moc toho, kdo stojí za jejím sepsáním. Myslí a jedná tak, jako by svojí královskou mocí mohl zvrátit Boží záměry a plány. Chová bezbožnou naději, že dokáže dostat ze hry i Krále králů. Kolikrát se tento vzorec v historii opakoval a vždy znovu a znovu selhal! S Bohem se nemá smysl pouštět do války. Bůh svoje záměry uskuteční navzdory všem nejzáludnějším snahám o jejich zmaření. Bůh znovu a znovu dotvrzuje pravdivost svého slova. Každý člověk se musí rozhodnout za sebe, jestli se jeho slovu podřídí jako mudrci, anebo se proti němu bude bouřit jako Herodes. Zaslíbení krále Mudrci se tedy z hlavního města, kde se setkali s jiným králem, než kterého hledali, vydávají opět na cestu, do judského Betléma, aby vzdali čest králi,
jehož vladařství bude bez konce. A hvězda, která je spolehlivě vedla celou cestu, je dovedla až na místo. Tam nacházejí toho zaslíbeného vévodu, který bude pastýřem Božího lidu, Izraele. A bude je pást v Hospodinově moci, ve vyvýšeném jménu Hospodina, svého Boha, a budou bydlet bezpečně; jeho velikost bude nyní sahat až do dálav země. A on sám bude pokoj, jak praví proroctví Micheáše. Toto dítě nebude jen obyčejným vévodou. Toto dítě nebude ani obyčejným pastýřem. Bůh je věrný ve svých zaslíbeních a posílá dokonalého pastýře, krále jako zachránce nejen pro Izrael, ale pro celý svět! Pastýř Izraele je vítán mudrci z cizí, neznámé země, kteří před ním padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu. Pastýř je vítán jako král, kterým také je. Je také uctíván i domácími pastýři. Přichází totiž pastýř, který má své ovce roztroušené po celém světě a bude je ze všech národů shromažďovat do jednoho stáda. A bude jeden pastýř, jedno stádo. Rozpoznání Ježíše ostatními národy i za jejich pastýře a krále bylo ve Starém zákoně prorocky očekáváno. Například, v 66. žalmu zaznívá výzva: Ať se ti klaní celá země a zpívá ti žalmy, ať zpívá žalmy tvému jménu. Dobrořečte, národy, našemu Bohu, zvučně rozhlašujte jeho chválu. Mudrci, klanící se v Betlémě před právě narozeným králem, tuto prorockou výzvu uposlechli jako reprezentanti národů světa. Rozpoznání krále Prorok Micheáš přináší Boží zaslíbení pastýře, který je zároveň i vévodou a vládcem. Právě jeho královská úloha nahnala Herodovi tolik strachu a zaplavila ho hněvem. Izraelci podle původního Božího záměru nikdy neměli mít lidského krále. Za krále jim měl být sám Hospodin. Izraelští králové také většinou uváděli lid do problémů. Avšak v Betlémě se narodil jiný král. V Ježíši dostal Izrael Petr Polách (38) vikář církve bratrské v Ostravě. Je ženatý s manželkou Petrou, má dva syny, Juliána (12) a Matouše (10). Dříve pracoval na plný úvazek v misijním hnutí KVŽ-SPK mezi vysokoškolskými studenty. Je držitelem Schloss Mitterssill Study centre Diploma, nyní studuje dálkový teologický program ets. a s ním i celý svět, za krále opět Hospodina, který přišel na svět ve svém Synu v lidském těle. V Ježíši přichází král podle Hospodinova srdce, syn Davidův, ale nejen to. Přichází ten, který sedí po pravici Nejvyššího, jemuž Hospodin srazí všechny nepřátele pod nohy. Přichází Král králů a Pán pánů. Mudrci to nějakým záhadným způsobem poznali a vydali se na cestu za ním, aby se mu poklonili. Viděli v něm toho, jenž je hoden uctívání. Herodes v něm viděl toho, jenž je hoden smrti. Koho vidíme v Kristu my a koho v něm vidí lidé kolem nás? Je to Ježíšek, panáček, já tě budu kolébati, který potřebuje naši péči, nebo je to nepochopený a opuštěný Jesus Christ Superstar, případně Ježíš lidový léčitel, anebo je to mocný Vládce Země a nebes? Jaká je ta správná reakce na zprávu o jeho narození? Sváteční nálada, návštěva shromáždění, nákupní horečka anebo něco úplně jiného? Tento Vévoda chce všechno anebo nic. Přijetí anebo odmítnutí svého kralování. Kdo v Ježíši rozpoznává Krále, odevzdává mu svůj život se vším všudy, podřizuje se jeho vládě. Jaká je ta jeho vláda? Jaké je to jeho království? Nemá hranice, je přítomno všude, kde je rozhlašována zpráva o jeho vládě a záchraně; všude, kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu; všude, kde světlo Boží pravdy proniká do tmy světa; všude, kde se konají dobré skutky v jeho jménu. Je to království, které není možné dobýt sebelepší armádou, které přečká všechny vladaře a říše, které se nemísí se světem stejně jako se železo nemísí s hlínou; království, které je přítomno v tomto světě, ale není z tohoto světa a tímto světem není omezeno. Je to království Boží lásky, pravdy, radosti, odpuštění, naděje, spravedlnosti a pokoje. Ježíš se narodil, aby toto království uvedl do světa. Lidé se stávají občany jeho království dobrovolně, protože poznali jeho lásku a moc. Vstupují do jeho království skrze víru, že On a jedině On je tím pravým Králem, Pastýřem a Zachráncem. I letošní Vánoce mohou být pro někoho vstupem do Kristova království. Pro někoho, kdo už má po krk Herodesovy vlády. A pro všechny služebníky Krále králů, pro ty letité i nově přijaté, platí dvě jeho zaslíbení - zaslíbení trvalé přítomnosti: Hle, já jsem s vámi až do skonání tohoto věku! a zaslíbení návratu: Hle, přijdu brzo! Šíření Kristova království nic nezastaví, bude se rozpínat, dokud se Král nevrátí. Haleluja! Amen, přijď, Pane Ježíši! PetR POláCH 4
adresa redakce: Brána, Soukenická 15, 110 00 Praha 1 e-mail: brana@cb.cz O hledání pravd Nejsem členem Církve bratrské a Bránu odebírá má žena. Formálně bych tedy neměl právo se vyjadřovat k jejímu obsahu. Rád však pročítám názory a články k otázkám duchovním a mám ještě nějaké důvody osobní. V posledním čísle mne překvapila rubrika K diskuzi. Nepochopil jsem, zda názory tam uvedené mají být impulsem k diskuzi, nebo již o něčem diskutují. Myslím, že ve zkratce vyjadřují názory uváděné ve většině našich medií a dotýkají se jedné ze dvou současných světových krizí. První je krize vojensko-politická, vyplývající v podstatě ze dvou vojenských konfl iktů: a) tzv. jugoslávského, který byl v podstatě konfl iktem etnickým, náboženským a ekonomickým, v pozadí jsou strategické zájmy toho (jak to Churchill nazval) měkkého podbřišku Evropy. Abychom jej pochopili, museli bychom se vrátit minimálně do 15. stol. Svalovat vinu za vše pouze na Srby, je zavádějící. Pro globální svět je tento konfl ikt marginální, evropský a snad zajímavý tím, že se jej zúčastnila i Severoatlantická aliance. b) na Středním východě - zahrnující Irák, Afganistan a Kavkaz. Tento konfl ikt je významnější, jelikož se dotýká světové ekonomiky v důsledku velké koncentrace nalezišť uhlovodíkových produktů a jejich přepravních tras z této oblasti k terminálům. Nejvýznamnější, podle mého názoru, je krize ekonomická, jejíž součástí je krize fi nanční. Tato do značné míry je ovlivňovaná výše uvedenými událostmi. O této krizi se příspěvky nezmiňují, i když možná pro lidstvo bude mít daleko větší význam. Proto ani já se jí nedotýkám a to z těch důvodů, že její potíže jsou více méně latentní a východiska k jejímu řešení se teprve hledají. Přirozeně, že tento stručný popis není přesný. Ve svém příspěvku se pokouším najít hlavní příčinu těchto krizí. Myslím, že ta je hluboko zakořeněna v lidských srdcích, již od počátků lidské civilizace. Upozorňuje na ni Bible, zejména Nový zákon. Je to přílišné peněz milování. (1Tm 6,10) Myslím, že právě toto si mají křesťané uvědomovat. Co na závěr? Nechme Velké prob lémy řešit Velký svět a Velké církve, které jsou jeho součástí. Malé církve a Malí lidé ať si všímají dopadů z činnosti těch Velkých na ty malé, kteří potřebují pomoci duchovní i hmotné. Tak se stanou opravdu Malé církve velkými v lidských srdcích. Proto: Nehledejme pravdu v mediích, ale v Bibli! emil Máčel Zdravím, rád bych poděkoval redakci za to, že zveřejňuje tvorbu Jany Šrámkové. Myslím, že mile přispěla ke zpestření časopisu, a navíc jsem se dočetl o svém oblíbeném Chestertonovi. Děkuji. Radek HÜBl, česká třebová vážená redakce, chtěl bych Vám ze srdce poděkovat za uveřejnění článečku s názvem modlitby za benzín ze zářijového čísla Brány. Zrovna včera jsem tankoval plnou nádrž a nestačil jsem se divit, že mi stačilo pouhých tisíc korun. Zdá se, že k modlitebníkům z amerického St. Louis se na základě článku Brány připojili i křesťané v Čechách a výsledek se velmi brzy dostavil. Věřím, že v modlitbách se bude pokračovat. Chtěl bych Vám za tuto službu ze srdce poděkovat. Zároveň bych se Vás chtěl zeptat, nevíte, jestli se někdo začíná modlit i za ceny elektřiny? S přáním Božího požehnání a s vděčností za Vaši práci PetR GRUliCH :-) Redakce a administrace: Soukenická 15, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56, fax 222 31 64 62 www.i-brana.cz e-mail: brana@cb.cz Číslo 12/2008, ročník Bratrské rodiny 40, Českobratrské rodiny 67 Vyšlo 3. 12. 2008 Vychází 10x ročně, cena 34 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Miloš Hejzlar, Jiří Sedláček, Jana Matulíková, Mgr. Matěj Hájek, Ing. Peter Komrska, Anna Chrásková, Ing. Karel Fojtík j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák Sazba: Olga Sovová Vydavatel: KODEX o.p.s. IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. 5
Význam Radových realizací spočívá v několika rovinách. Na prvním místě je to projev autentického prožitku výtvarníka křesťana, který svá biblická témata má hluboce zažitá a promyšlená. Nejde o prvoplánové biblické ilustrace, nýbrž o uchopení biblického tématu nebo příběhu v obecné lidské poloze. Jeho ukřižovaný Kristus může být kdokoli z našich současníků. Žádná rezidua historismu 19. století nebo popisný realismus bez obsahu. Další význam lze spatřovat i ve schopnosti podat biblické téma ve zkratce a často až v symbolu. Forma těchto zkratek a symbolů je opět nová. (PhDr. Miloslav Pojsl, 2001) Nenáboženský malíř Setkání s Miroslavem Radou, člověkem inspirovaným ke své výtvarné tvorbě biblickými příběhy Nejen církev vás zná jako malíře Bible. Povídejme si nejprve o jiných malířích, kteří vás v životě nadchli, a pro které Bible byla silnou celoživotní inspirací, třeba o Rembrandtovi, pro kterého byla Bible nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Miroslav Rada, ak. mal. (82) člen českobratrské církve evangelické. Studia: profesura výtvarné výchovy. Výtvarná činnost: malba, grafika, kresba, užitá grafika. zakládající člen tvůrčí skupiny Proměna. Rodina: všichni členové malují manželka, oba synové i jejich manželky. Výstavy: od r. 1959 do současnosti cca 50 samostatných výstav v tuzemsku i v zahraničí a účast na rovněž asi 50 společných výstavách. za totality byla jeho možnost vystavovat značně omezena. Realizace ve dvaceti kostelech a modlitebnách u nás i v zahraničí. Rád bych řekl hned na počátku našeho rozhovoru, že se necítím být náboženským malířem. Jsem věřící člověk, který maluje. Skutečností je, že Bible byla a stále je velkým inspiračním zdrojem. Ve středověku vlastně malíři i sochaři tvořili na biblická témata a pracovali na objednávky církve, papeže či šlechty. V moderní době, po francouzské revoluci, se pak někteří malíři zabývali biblickými tématy pod vlivem své osobní víry. Rembrandt mne zasáhl nejvíce svým obrazem Návrat marnotratného syna, a to nejen vyjádřením obsahu příběhu a nesmírné lásky otcovy, ale zvláště umělcovou pokorou a mistrovským malířským přednesem s pastózní malbou a nádhernými lazurami, čímž dosáhl hloubky a plasticity výjevu. To není pouhá ilustrace příběhu, ale jeho sama podstata. Z novodobých malířů to byl Francouz Roualt, inspirovaný gotickými chrámovými vitrážemi. U 6
Příští rok si budeme připomínat 500. výročí Jana Kalvína. Švýcarská reformace je typická svým radikálním rozchodem se vším katolickým včetně odstranění soch, obrazů, varhan atp. Jak jste se vyrovnával s přikázáním Neučiníš sobě rytiny? Tomuto přikázání rozumím tak, že jeho smysl není v doslovném prvoplánovém zákazu zobrazení Boha rytinou, ale ve všem, co stavíme na místo živého Boha a to zlatým teletem počínaje a třeba našimi pochybenými hodnotovými žebříčky konče. Foto Bronislav Matulík a archiv nás pak např. Zrzavý, Bílek, Kubišta, Šerých. Na tak malé ploše nelze vyjmenovat velkou plejádu autorů, kteří ve svém díle věnovali a věnují pozornost Bibli. Kteří další malíři, dávní i současní, vám mluví z duše? Má duše je velice tolerantní; každé poctivé a pravdivé dílo beru vážně a zanechává ve mně stopy. Kdybych měl vyjmenovat všechny umělce, kteří mne jako diváka svým dílem oslovili, bylo by zapotřebí několika stránek vašeho časopisu. Snad jen, abych vám na vaši otázku přece jen odpověděl, uvedu alespoň několik jmen: Michelangelo, Leonardo da Vinci, Boticelli, Caravaggio, El Greco, Goya, van Gogh, Cézanne, Matisse, Roualt a další. Na počátku své malířské dráhy jsem se odrazil od kubismu, jehož představiteli byli Picasso, Braque a u nás Kubišta, Filla, Procházka, Guttfreund, Josef Čapek. Odpověď na otázku, zda výtvarné umění patří do církve, je zřejmá, ale jako křesťané se musíme naučit dívat, že? Můžete nám pomoci číst třeba právě vaše obrazy, nebo je to opravdu pouze individuální záležitost každého jedince, jak co na něj působí? Jistě každý obraz či výtvarné dílo promlouvá ke každému divákovi trochu jinak, podle jeho vlastních zkušeností s životem, s vírou i podle jeho vnímavosti, vzdělání a inteligence. Je však důležité, abychom přitom měli nejen obě oči, ale i srdce otevřené, zbavili se všech ustálených konvencí a nechali vejít obrazy do svého nitra. Jen tak k nám mohou promlouvat svojí výtvarnou formou, která je nositelkou obsahu díla. Malíř vašeho stylu a formátu je vlastně teologem se štětcem či perem v ruce. Povězte nám nejprve něco málo o vaší technice, tzn. o tom, co pro vás znamenají barvy, malba a co kresba? Odpověď začnu od konce vaší otázky. Musím totiž nejdříve povědět, že velice rád kreslím. Dodnes jsem přesvědčen, že kresba je základem malování. Kresba může sloužit jednak jako skica, příprava pro malbu, její kompozici, ale může být i samostatným plnohodnotným výtvarným dílem. Já využívám k práci všech prostředků, ať už je to akvarel, kvaš, tempera, acryl, olej, ale i plastické prvky či sochařský projev. Mnohdy různé techniky kombinuji. Kromě zmíněných technických prostředků je
pro malíře k dispozici pro vyjádření jeho představ, snů a poselství druhým lidem plocha plátna, papíru, zdi, na nichž buduje kompozici z barevných ploch a linií stručně řečeno. To byly prostředky, které užíváte k sebevyjádření či k vyjádření řekněme Boží pravdy. Jak dlouhá je cesta od prvotního oslovení ke konečnému tvaru vašeho kázání a co všechno na té cestě podstupujete? Já zpravidla nemaluji obrazy na objednávku, tj. na daná témata, ale z vnitřní potřeby; jsou to impulzy Nesení kříže, 2000, kolorovaná kresba např. z přírody, z hudby, z četby, z běžného denního života. Výstižně řečeno, jak napsal kunsthistorik Jiří Šerých v jednom z mých katalogů k výstavě: A tak je to u celého Radova díla: pouhá vteřina bezprostředního umělcova zážitku sedí na stejné lavici s nejvěčnějšími tématy (např. biblickými) a u obou je při tom způsob hnětení těsta až druhotný Dělá mi potěšení ihned se zmocnit tématu, nápadu a ztvárňovat jej a rozvíjet, třeba do celých cyklů. Můžete nám představit některý ze svých biblických obrazů a provést nás oním dějem? Zde se soustředím alespoň na jeden ze souboru svých obrazů, věnovaných evangelickému sboru CČE v Korunní ul. 60, Praha 2 Vinohrady. Jde o cyklus pěti rozměrných obrazů s motivy ze Starého a Nového zákona. Posledním z nich je Lazaře, poď ven. K tomuto obrazu, kde Kristus křísí Lazara, mne podnítilo to mohutné zvolání Ježíše. Svým zvoláním vyzývá totiž i nás k vykročení ze tmy, nedověry, ke světlu Boží lásky. Obraz má být i výzvou: Nepochybujme a věřme, zázraky se dějí i dnes. Váš rukopis je nezaměnitelný, popište nám cestu k nalezení sama sebe, svého stylu a vůbec, jak se malíř ve svém životě vyvíjí. Nikdy jsem nemyslel jen na umění pro umění a na vyjadřování krásna jako takového ; ale vždy bylo pro mne důležité téma a vyjádření jeho obsahu odpovídající výtvarnou formou v oblasti figurativní či abstraktní. Často a rád také spojuji figurativní prvky s abstraktními. To mi umožňuje, doufám, dostat se tím hlouběji pod povrch tématu. Nesledoval jsem nějaký plynulý vývoj, ale maloval jsem a maluji spontánně, s neustálou proměnou, jakou přináší život sám. Přesto, doufám, že všechny etapy mého tvoření nesou stále můj osobitý rukopis. Malování je pro mne vedle práce také hrou, kdy člověk objevuje pro sebe nové možnosti výtvarného řešení a hledá adekvátní formu. U starých mistrů (Leonardo da Vinci, Rafael Santi aj.) je vždy pozoruhodné, jak biblické výjevy ztvárnili ve stylu své kultury. Vy také Ježíše Krista zasazujete do dneška a nesnažíte se vyobrazovat do reálií prvního století n. l. Je právě toto nejsilnější zbraní výtvarných umělců, že hovoří současným jazykem, tzv. biblické zdnešnění? Každý z nás je poznamenán dobou, v níž žije, a událostmi v ní. Malíř, či chcete-li obecně umělec, při své zpravidla zvýšené citlivosti výrazněji reaguje na dění kolem sebe a vyjadřuje ho uměleckým dílem; právě jako kazatel biblickou zvěst tlumočí současnému člověku současnou řečí. Vychází také z reálií současnosti. Často bývá předmětem diskusí tématika o realistickém a moderním umění, vás lze zařadit k malířům
užívajícím expresionistické prvky, jak se díváte na tento spor? Myslíte si, že číst realistický obraz je snazší než obraz z dílny moderního malíře? Domnívám se, že přístup diváka k realistickému i abstraktnímu obrazu je v podstatě stejný. Mnohým se sice zdá, že figurativní obraz je srozumitelnější, ale divák tam vlastně přečte pouze tu nejvrchnější vrstvu, avšak vnitřní obsah, vyjádřený výtvarnou formou, mu často uniká. Právě ta výtvarná forma vyjadřuje vztahy mezi postavami, atmosféru, ve které se scéna odehrává, kvalitu či povahu osob apod. Velmi zjednodušeně řečeno např. vyjádření smutku: smutnou plačící ženou nebo třeba jen tmavou skvrnou určitého tvaru či barevnou kompozicí, která v nás pocity smutku vzbuzuje. Radovy kresby jsou čisté a přesné, jemné a přesto monumentální. Blíží se Vánoce. Jste prý sběratelem Betlémů. Povězte nám něco o této své zálibě a co pro vás Vánoce znamenají? Ano, ale jsem větší milovník Betlémů než sběratel. Vidím v nich lásku prostého člověka ke skutečnosti narození Krista Pána, k Božímu obdarování, ale i výzvu, abychom i my obdarovávali své bližní nejen dary viditelnými, ale i duchovními a hlavně láskou. Vánoce jsou pro mne radostnými svátky. Ježíšova cesta začala Betlémem, ale končila křížem. Co pro vás znamená kříž? Dřevěné betlémské jesličky a dřevěný kříž. To je rozsah Ježíšova pozemského života. Jesle i kříž jsou pro mne symbolem naděje, lásky a víry. I kříže na hřbitovech nevnímám jako znamení smrti, ale jako znamení nadějného výhledu za kříž k životu věčnému. Můžete našim čtenářům nakreslit krátké vánoční pozdravení? Jistě. A rád. Děkujeme! bronislav matulík
TOMÁŠ NOVOTNÝ Židé stále očekávají příchod Mesiáše. Spojují s ním své naděje a doufání, že je ze všech končin opět shromáždí v místě přebývání praotců. Stát Izrael rozhodně není celožidovskou záležitostí. V judaismu se nacházejí skupiny a celé náboženské směry, které dokonce považují založení státu Izrael za výraz nedůvěry vůči Hospodinu. Asi tak, jako když Abrahám nedovedl čekat na naplnění zaslíbení, že se mu narodí se Sárou syn a opatřil si potomka s otrokyní Hagar (Gn 16). Tyto skupiny říkají, že návrat židovského národa do svaté země je možný pouze pod vedením Mesiáše a nemá se násilně urychlovat lidskými silami. Představa Mesiáše a návrat do místa přebývání praotců jsou totiž v judaismu neoddělitelně propojené. S Mesiášem a jeho příchodem je na prvním místě spojena představa, že jeho úkolem je shromáždit příslušníky židovského národa z celého světa a odvést je do Jeruzaléma a jeho okolí. Galút 1 - pobyt Židů ve vyhnanství bez vlasti - byl vždycky prožíván jako trest, jako provizorium, které bude v dohledné době ukončeno příchodem Mesiáše, odpuštěním a zázračným návratem do vlasti. Zachráněná píseň Všechna utrpení a pronásledování, která galút přinášel, byla trpěna a snášena v posile výhledu na brzký příchod Mesiáše. Proto také v nejtěžších dobách, včetně transportů za druhé světové války, získával zvláštní význam dvanáctý článek z Rambamových třinácti článků židovského vyznání víry, kde se říká: Pevně věřím, že přijde Mesiáš. A i když se svým příchodem otálí, budu ho čekat každý den. Vypráví se, jak při jednom transportu, v nesnesitelných podmínkách dobytčích vagónů, kolikátý den bez jídla a pití, začal jistý modžický chasid - Reb Azriel David Fastag - nejprve potichu a pak čím dál hlasitěji zpívat nápěv, který ho právě na toto vyznání napadl. Nejprve byli ztrápení lidé, namačkaní s ním do vagónu udiveni, jak někdo může v této situaci zpívat. Ale pak pochopili, o jaké vyznání se ná, a připojovali se k němu jed- jeden po druhém, až nakonec zpíval celý vagón - postupně melodie přeskočila i na další vagóny, až nakonec se novým nápěvem rozezvučel celý vlak. A za této situace udělal Reb Fastag zvláštní prohlá- 10
Foto FLICKR šení: Dám svůj podíl na onom světě tomu, kdo tento nápěv doručí modžickému rebemu (vedoucímu modžických chasidů). A skutečně, dva mladí muži se rozhodli pokusit se tento neuvěřitelně riskantní úkol splnit. Prorazili střechu vagónu a vyskočili za jízdy ven. Jeden z nich se na místě pádem zabil. Druhý ale přežil a po velkých peripetiích se dostal až do Palestiny, odkud nápěv modžickému rebemu skutečně odeslal. To je důvod, proč máme dokonce tuto melodii zachovanou. aktivní očekávání Někdy má však každodenní očekávání brzkého příchodu Mesiáše a odvedení do Svaté země i trochu úsměvnější podobu: Našlo se svatební oznámení, v němž známý chasidský rebe Levi Jicchok z Berdičeva (1740-1810), oznamuje svatbu svého syna. Na oznámení je uvedeno datum a hodina a jako místo konání je oznámen Jeruzalém. Dole je pak malá poznámka: A kdyby do té doby - nedej Bože - Mesiáš nepřišel, tak se bude svatba konat v udaný čas a hodinu v Berdičevě. Typické pro židovské chápání pak je, že Mesiášův příchod je možné ovlivnit a urychlit. Od nejstarších dob byla v judaismu živá představa, že to, kdy vyvolený král Mesiáš přijde, je přímo odvislé od jednání jeho lidu. A tak nacházíme v židovské náboženské literatuře nejrůznější názory na to, co způsobí, že Mesiáš už konečně přijde. Dočteme se např. názor, že Mesiáš přijde, když všichni Židé budou po celý jeden den činit pokání, nebo jinde, že přijde tehdy, když se podaří, že všichni Židé alespoň jednou dodrží dokonale všechny sobotní příkazy (jiní říkají, že je potřeba, aby byly svěceny dokonale dva šabaty za sebou). Jinde zase čteme, že přijde, až bude na světě absolutně zkažená generace, nebo naopak absolutně nevinná. Jiní hovoří o generaci, vyznačující se velkou neúctou dětí k rodičům, která vyprovokuje Jeho příchod atd. atd... A i když se tyto názory někdy diametrálně rozcházejí, shodují se v tom základním, že doba příchodu je ovlivněna jednáním příslušníků židovského národa. Proto se také nejčastěji setkáváme s výzvami náboženských představitelů a učitelů k tomu, aby židovský národ urychlil příchod vykoupení z galútu konáním dobrých skutků (micvót). lidští mesiášové Stálé uvažování o Mesiáši a každodenní očekávání a vyprošování jeho příchodu pak má samozřejmě za následek, že v různých dobách se v židovském prostředí objevovali a objevují jedinci, kteří se vydávají, nebo jsou svými současníky považováni, za očekávaného Mesiáše. Těmto náboženským vůdcům ulehčuje takové vyhlášení nároku na mesiášství skutečnost, kterou je potřeba si uvědomit, totiž, že podle židovské představy je sice Mesiáš postavou výjimečnou, někdy i s nadpřirozenými schopnostmi, ale v žádném případě není bytostí božskou nebo nadpozemskou. Je to prostě výjimečný člověk, který má za úkol shromáždit židovský národ a dovést ho do 11
Svaté země, znovu vybudovat chrám, nastolit nový celosvětový pořádek atd. S takovým posláním se mohou ztotožnit nejrůznější náboženští i političtí vůdcové. Z nejznámějších mesiášů v dějinách židovského národa můžeme jmenovat alespoň vojevůdce Bar Kochbu, který vedl protiřímské povstání v letech 132-135 n.l. Jiným mesiášem, který udělal hluboký zářez i do náboženského vývoje židovstva byl Šabtaj Cvi (1626-1676), jenž shromáždil neuvěřitelný počet následovníků ve východní Evropě, z nichž někteří ho nepřestali uctívat ani po jeho vynuceném přestoupení na islám v roce 1666. (Což byl shodou okolností rok, ke kterému se v té době upínalo mnoho křesťanů jako k době druhého příchodu Ježíšova.) Zajímavou postavou byl i Ja akov Frank (1726-1791), který se prohlásil za znovuvtělení jak Šabtaje Cvi tak i krále Davida. Založil vlastně své vlastní náboženství zvané frankismus, v němž spojuje židovství s křesťanstvím. V současné době je asi nejvýznamnějším kandidátem na titul mesiáše Menachem Mendel Shneerson (1902-1994), představitel tzv. lubavičských chasidů, kteří mají svoji synagogu i v Praze. Tento zajímavý muž je i po své smrti mnohými následovníky považován za Mesiáše a jeho portréty zdobí všechny prostory tohoto chasidského směru, často i s nápisem: Vítej, králi Mesiáši! Rabínské učení o dvou Mesiáších Otevřenost k přijímání mesiášských osobností také navazuje na názor, s kterým se můžeme v judaismu setkat, že v každé generaci se vyskytuje potencionální mesiáš. Záleží pak už jen na okolnostech a jednání židovského národa, zda se mu podaří jeho úkol skutečně splnit. Zajímavé pro nás je také učení rozvíjené především v rabínské apokalyptické literatuře a mluvící o dvou Mesiáších. Ten první se nazývá Mašíach ben Doc. ThDr. Tomáš Novotný (56) absolvent Pražské konzervatoře a Komenského evangelické bohoslovecké fakulty. Doktorát v oboru Starý zákon, habilitovaný v oboru Religionistika na Univerzitě Karlově. V současné době vyučuje na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Je ženatý a má tři děti. Josef (Mesiáš syn Josefův) a ten druhý Mašíach ben David (Mesiáš syn Davidův). Mesiáš syn Josefův je považován za připravovatele a tradičně se učí, že na konci své mise bude zabit v bitvě proti nepřátelům Božího lidu Ja akov frank a později vzkříšen. Talmud na něj dokonce zajímavě vztahuje výrok z proroka Zachariáše, když říká (Suk. 52a): Mesiáš syn Josefův byl zabit, tak, jak je psáno: Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného (Za 12,10). Mesiáš syn Davidův je pak konečným vykupitelem, jehož působení je líčeno podobně jako v křesťanství tzv. druhý příchod: nastolení míru, ukončení utrpení apod. Zajímavé také je, že se někdy tito dva mesiášové rozlišují jako ten, který přijíždí na oslu (podle Za 9,9 - syn Josefův) a ten, který přichází na nebeských oblacích (podle Dn 7,13 - syn Davidův). Ježíš - jiný Mesiáš Ať se ale Mesiáš (Mesiášové) líčí jakkoliv, je to právě on, kdo přivádí židovský národ do jeho země. Je to tedy úplně opačné schéma, než představa některých křesťanských skupin, které se domnívají, že když pomohou všem Židům (např. z bývalého Sovětského svazu) nastěhovat se do Izraele, tak tím uspíší druhý příchod Ježíšův. Protiklad k tradičním mesiášským představám tvoří také samozřejmě ti Izraelci, kteří říkají: Proč bychom čekali Mesiáše? Vždyť už byl Izrael založen. Zároveň jsou dalším dobrým příkladem toho, jak je i v sekulárním židovském prostředí pevně spojena představa o znovuvybudování vlasti a postava Mesiáše. Když v předvánoční době, v tzv. adventu 2, křesťané více než kdy jindy uvažují o Ježíšově prvním i druhém příchodu na svět, je dobré si uvědomit, jak moc se Ježíš se svými nepolitickými a duchovními nároky lišil od tradičního židovského 12
4 Moderato Šni - re - le, pe zict oj - bn on, 6 9 in der rech - ter hant. - re - le, gil Un O - mejn ve o macht Er - der - ne fon, halt a bro Mo Do - ší - ach ben a be - cher - - mejn dos - che oj 11 1. ši - ach vet ku - men hajn - tiks jor. Oj, 14 Vet er 17 zajn gu ku-men cu - te caj ve - ln zajn gu te fo - rn er - tn. Vet ku-men cu Šnirele, perele gejn. - jorn. Ve - ln di iz - fn gan Vet er 2. hajn - cn land. vor, ku-men cu - tiks jor. raj - tn - vid Mo Oj - ve - ln ji - dn in e - rec jis-rol ajn- štejn. Šňůrečka, perlička - zlatá korouhev Mesiáš, syn Davidův sedí v čele hostiny na výsostech V pravici drží kalich a žehná celé zemi. Amen a amen - je to skutečnost Mesiáš přijde letos Když přijede na voze, přijdou dobré roky, když přijede na koni (oslu) nastanou dobré časy, Když přijde pěšky, Židé se usadí v zemi izraelské. očekávání a jak muselo být (a dodnes je) pro lidi vyrostlé v judaismu těžké Jeho zvěst přijmout. Víru v příchod Mesiáše a odchod do zaslíbené země můžeme hezky ilustrovat i na jedné z nejpopulárnějších lidových písní o Mesiáši - Šnirele, perele. 3 Poznámky: Tomáš Novotný 1 Někdy se také vyslovuje goles a znamená přibližně totéž, co diaspora. Ve známém díle Ivana Olbrachta je používán problematický přepis golet. 2 z latinského adventus - příchod 3 Jidiš byla dorozumívacím jazykem východoevropských Židů. Její základ tvoří starší forma němčiny. Přijala však také velké množství slov z hebrejštiny a slovanských jazyků - především polštiny, ukrajinštiny a ruštiny. Vznikl tak velice bohatý jazyk, jímž tvořilo mnoho židovských autorů, především v druhé polovině 19. a první polovině 20.století. Zachovalo se nám také obrovské bohatství lidové tvořivosti, jako jsou písně nebo přísloví. Zapisuje se písmem přejatým z hebrejštiny. Jidiš se používala ke komunikaci o světských záležitostech. K náboženským účelům se používala hebrejština. 13
Když se řekne Izrael, co se vám vybaví jako první? Kdysi by se mi vybavily biblické příběhy, které jsem měl od dětství zasazené do jakési exotické krajiny tisíce a jedné noci. Dnes se mi kromě toho vybaví konkrétní lidé, které jsem mohl bezprostředně poznat. Byly to nejen známé osobnosti jako Viktor Fischl a jeho bratr Pavel, profesor David Flusser, jehož knihu o Ježíšovi jsem přeložil do češtiny, ale mnoho dalších, donedávna v Česku neznámých, kteří přežili válku a prožili v Izraeli léta válek i budování. Izrael mi připomene desítky podob krajiny od galilejských hor po judskou poušť i vůně všech ročních dob. Dnes je to pro mne část mého života. Kritická solidarita Jiří Schneider hovoří o svém vztahu k zemi biblických otců, o šoa, současné politické situaci a křehké naději Státu Izrael Zmínil jste biblické příběhy. V křesťanských rodinách vztah k Bibli pomáhá utvářet vztah k dějinám židovského národa. Můžete stručně popsat, jak se vyvíjel váš pohled na Izrael? Izrael pro mě znamená lid smlouvy, kmen, na který mohou být i ne-židé naroubováni jako nové výhonky a větve. Židovský národ jako zázrakem přežívající staletí pogromů a nakonec prošlý peklem šoa, holokaustu. Izrael to je určitě i tajemství. Můj tatínek často citoval osvícenského panovníka byl to snad Bedřich Veliký jemuž se na otázku po důkazu Boží existence dostalo stručné odpovědi: Excelence, Židé! Mnozí říkají, že setkání se Svatou zemí je změnilo a více jim otevřelo oči i pro pochopení Písma. Je to i vaše zkušenost? Dokážu si představit i opačný případ, kdy setkání Foto Bronislav Matulík 14
se Svatou zemí může pochopení Písma i zatemnit a konfrontace s nesvatou realitou vás může utvrdit v předsudcích. V zásadě ovšem poznání místa a dějinných okolností zamezuje tomu, abychom za biblickou zvěst dosazovali svou fantazii. Působil jste v izraeli jako velvyslanec české republiky, jak se to stalo? Byl to váš cíl, sen nebo shoda okolností? Byla to veliká shoda okolností, bylo by to na delší vyprávění. Zkrátka byl jsem na správném místě ve správnou dobu, snad i relativně dobře připraven pro tento úkol. Od svých studií na technice v Praze (se svým kádrovým profilem syn kazatele a politického vězně jsem to na jinou školu ani nezkoušel) jsem soukromě studoval biblickou hebrejštinu a řečtinu. V roce 1988 se objevila možnost zapojit se tajně, na dálku do studia religionistiky na cambridgeské universitě, které jsem pak dokončil v roce 1991. Příchod svobodných poměrů v roce 1989 mě katapultoval z Občanského fóra ve Frýdku-Místku, kde jsme tehdy bydleli, až do Federálního shromáždění. Po rozdělení Československa jsem přišel na ministerstvo zahraničních věcí a po necelých dvou letech jsem dostal nabídku odjet jako český velvyslanec do Izraele. Otevřela se mi příležitost, o níž jsem se dříve neodvážil ani snít. Mezi křesťany můžeme nalézt zcela nekritické zastánce politiky izraele, kteří spatřují v novodobých dějinách završování eschatologických vizí proroků, a pak ty, kteří se na politiku izraele po roce 148 dívají kriticky. Jistě jste to musel řešit i vy, jak? Svůj postoj bych nazval kritickou solidaritou. Solidární bychom měli být už jen proto, že vzniku Státu Izrael předcházela staletí utlačování evropských Židů završená tragédií holokaustu, šoa. Po tom, co se stalo Židům v Evropě v 30. a 40. letech minulého století, se jako Evropané nemůžeme tvářit nezaujatě a neutrálně. Zaujatě kritičtí bychom měli být k jakémukoli pokusu chápat politiku jako naplňování biblických zaslíbení. Pojetí Státu Izrael jako výlučného vlastnictví vyvoleného národa nedává příliš prostoru, jak vyřešit státoprávní a mezinárodněprávní uspořádání. Proto mám značně rezervovaný postoj vůči náboženskému sionismu jak v židovské tak zejména v křesťanské podobě. Jsem nanejvýš kritický vůči těm, kteří se zvnějšku snaží dnešní Stát Izrael zasadit do apokalyptického scénáře poslední bitvy dějin. Vyhraněný milleniarismus západních křesťanů je stejného rodu jako hrozby íránských představitelů Izraeli. Už podruhé jste zmínil šoa. v listopadu jsme si připomněli sedmdesáté výročí křišťálové noci. Je tragédie holokaustu v izraeli stále živá nebo je už nutné mladé generaci Židů memento vyhlazovacích táborů připomínat? Šoa se připomíná ve školách, v médiích, každoroční památkou na zavražděné. Mládež ve školách i v rámci služby v armádě navštěvuje památníky šoa. Nejen jeruzalémský Jad v-šem (Ruka a jméno), ale pořádají se školní výlety do bývalých vyhlazovacích táborů v Evropě, mladí lidé se setkávají s pamětníky. Ti, kteří šoa přežili a kterých dnes žije stále méně, mají své místo ve veřejném prostoru. To neplatilo vždy. Mnozí z bývalých obětí nacismu vzpomínají, jak jim po válce izraelská společnost nerozuměla. Ti, kdo to nezažili, nemohli šoa pochopit. Ptali se, proč jste se nebránili? Teprve časem, zejména po procesu s Eichmannem, kdy jako svědkové promluvili mnozí pamětníci, se atmosféra změnila. Připomínka šoa, holokaustu se ovšem netýká jen Židů, měli bychom ji udržovat i u nás. Vynikající v tomto ohledu byl projekt Zmizelí sousedé, kdy žáci základních škol objevovali historii těch Židů, kteří žili do války v jejich bydlišti. Můžete nám pomoci zorientovat se v událostech, které se dějí v izraeli dnes? Mám na mysli nekonečné spory s Palestinci o okupovaná území, nárok Palestiny na svůj stát, trvalé válečné ohrožení izraele ze strany muslimského světa atp. O dění v Izraeli a Palestině se píší obsáhlé knihy. Pokud jde o arabsko-izraelský konflikt, Egypt a Jordánsko s Izraelem podepsaly mírové smlouvy a největší hrozbou pro Izrael je nearabský Írán. Postavíme-li v palestinsko-izraelském sporu proti sobě dva absolutní nároky na jedno území, pak spor nemůže mít řešení. Bude však umně využíván všemi, kteří na udr- Ing. Jiří Schneider (45) vystudoval geodézii (čvut) a religionistiku (cambridge University), programový ředitel Pražského institutu bezpečnostních studií, žena Radmila je psychiatrička a psychoterapeutka, mají dceru Kláru a syny Matěje a Benjamina. V letech 1995-1998 byl velvyslancem čr v Izraeli. 15
žování napětí a hledání nepřátel mají zájem. Po desetiletí nedůvěry není pro malé skupiny extrémistů na obou stranách vůbec složité přilévat oleje do ohně. Existuje reálné řešení stávajících konfliktů, nebo se musíme smířit s tím, že jim nebude nikdy konce? Podmínkou řešení podobně hlubokých konfliktů je dosažení historického kompromisu, který by všechny strany akceptovaly. Před patnácti lety se zdálo, že takovým kompromisem budou dohody z Oslo. Dnes lze nanejvýš doufat, že se bude konflikt udržovat v přijatelných mezích. Dobře míněný mírový plán měl velkou slabinu počítal s ochotou obou stran udělat zásadní ústupky ve prospěch dohody a nejtěžší kompromisy ponechal otevřené až na konec jednání. To odpovídá evropské mentalitě: dohodli jsme se, že se dohodneme. Tady platí jiná pravidla snaha budovat si silnou pozici do finiše jednání, předjímat jeho výsledek či přímo znemožnit perspektivu dohody jednostrannými kroky. Vypadá to, že po desítkách let by mohla být premiérem Státu Izrael žena. Jaké je vlastně postavení žen v izraelské společnosti? Záleží na tom, do jaké části společnosti patří. Většina žen požívá plné rovnoprávnosti včetně povinnosti sloužit v armádě. Ženy jsou ovšem vyloučeny z bojových jednotek, pro izraelskou společnost je nepřijatelné, aby se žena dostala v akci do zajetí. V 90. letech se jedna plně kvalifikovaná pilotka soudila o možnost létat na stíhacích letadlech. Zcela jiné je ovšem postavení žen v tradičních či ultraortodoxních kruzích, velmi také záleží na kulturní tradici dané komunity. Známá zpěvačka Noa, pocházející z jemenitské komunity, dokázala spojit úctu ke své tradici s plným prosazením na veřejnosti. Za doby Ježíše Krista byly v židovské společnosti výrazné strany saduceů, herodiánů, farizeů, esénů, zélótů Lze něco podobného nalézt v Izraeli i dnes? Zcela se změnily okolnosti. Izrael není římskou provincií, ale samostatným státem s pulsující demokracií. Volební systém tu umožňuje zastoupení v parlamentu stranám s jeden a půl procentní podporou voličů. Ke slovu tak přijdou všechny možné dělící čáry zastoupení mají arabští komunisté i židovští náboženští nacionalisté, ultraorthodoxní konzervativci i pragmatická strana sefardských Židů, zastánci míru za cenu ústupků i nekompromisní radikálové, neexistuje 16
žádné politické tabu, ani sionismus, o izraelské společnosti lze tvrdit všelicos, jen že není sebekritická. Jaké je procento ortodoxních židů v populaci Izraele a jakou hrají úlohu? Nelze mluvit o homogenní skupině ortodoxních vedle ultraortodoxních, jejichž úloha v izraelské politice je dlouhodobě vyprofilovaná, často odmítají sionistické základy Státu Izrael. Ortodoxními jsou vlastně všichni, kteří nejsou otevřeně sekulární či se nehlásí k reformnímu křídlu židovství. Monopolní roli ve věci životních rituálů (obřízka, svatba, pohřeb) hraje ortodoxní rabinát, třebaže proti tomu mnozí protestují. Mnozí Izraelci raději uzavírají sňatek v zahraničí (což se toleruje a akceptuje), než aby měli ortodoxní svatbu. U nás se hodně mluví o mesiánských židech, setkal jste se s nimi a jaký na ně máte názor? Když jsme žili v Izraeli, bylo naším domovem anglicky mluvící společenství luterského kostela Immanuel v Jaffě, kam patřili i někteří mesiánští židé. Jejich komunita se scházela v sobotu, naše v neděli, což je v Izraeli pracovní den, takže jsme se příliš nepotkávali. Zajímavou zkušeností bylo společné slavení Pesachu Velikonoc. Večeře Páně, po vzoru poslední večeře Ježíše s učedníky je vlastně pořadem židovského Sederu v rodinném kruhu v první večer svátku Pesach. Nedávno vzbudil pozornost médií konflikt kněží arménské a řecké ortodoxní církve u Chrámu Božího hrobu. Jakou vůbec roli hraje v Izraeli církev či církve? V Izraeli církve působí v rámci vymezeném na jedné straně zaběhlými pořádky status quo na většině posvátných míst, který se týká tradičních církví, se velmi úzkostlivě dodržuje, ale u posvátných míst je občas nával a napětí. Na druhé straně působí mladé povýtce protestantské církve a mesiánská společenství, jimž působí problémy zákaz misijní činnosti (podle zákona z r. 1997 se týká předávání misijních materiálů mladistvým). Některé náboženské společnosti jako např. mormoni přistoupily na dohodu, že v Izraeli evangelizovat nebudou. Pod největším tlakem jsou mesiánští Židé, které někteří ortodoxní Židé chápou jako přímé zpochybnění a ohrožení vlastní náboženské identity. Některé případy dokonce fyzických konfliktů byly předmětem mediálního zájmu i v zahraničí. Bronislav Matulík 17
Naděje ve Starém zákoně a v židovství aneb důvěra v absolutní Hospodinovu spolehlivost Jak píše americký biblista Walter Bruegemann, naděje představuje jeden ze základních rozměrů starozákonní antropologie. Naděje patří bytostně k povaze lidství, které se nachází ve smluvním vztahu k Bohu Starého zákona. Rovněž Jürgen Moltmann, německý evangelický teolog, tvrdí, že naděje není okrajovou záležitostí biblické víry, nýbrž stojí v jejím vlastním centru. důvěra i v jámě Český výraz naděje má nejblíže k hebrejským termínům tikla a betach, očekávání, vyhlížení a důvěra, jistota. Biblické pojetí naděje nesmíme zaměňovat s lehkomyslným a nekritickým optimismem. Máme zde spíše do činění s přesvědčením, že osud každého jednoho člověka je v rukou Jediného, jehož vůlí je v posledku dobro. Starozákonní naděje má tak velice blízko k důvěře. Její charakter bychom mohli do určité míry přiblížit prostřednictvím pojmu, který užívá psycholog Erikson bazální důvěra. Ta se rodí již ve vztahu malého dítěte k matce, které dítě důvěřuje, a počítá s její starostlivostí i tehdy, není-li v bezprostředním dosahu. Tato konkrétní podoba důvěry se pak rozvine v přesvědčení David Biernot, ThD. (35) vyrůstal na Těšínsku, v současné době žije s manželkou gražynou a pětiletou dcerou Noemi v Jílovém u Prahy; vystudoval evangelickou teologickou fakultu UK v Praze, má doktorát z interdisciplinárních oblastí Starého zákona a judaistiky; zahraniční studijní stáže: hebrejská univerzita v Jeruzalémě, Ruprecht-Karl Universität heidelberg; v současné době odborný asistent v Ústavu židovských studií při husitské teologické fakultě UK v Praze. dítěte o důvěryhodnosti a spolehlivosti jeho okolí obecně. Být plně člověkem znamená pro svědectví Starého zákona mít důvěru v Hospodinovu spolehlivost a jednat na jejím základě, a to i v případě, kdy okolnosti nasvědčují o opaku. Je nutné zdůraznit, že Starý zákon legitimizuje i ty zkušenosti, kdy je tato důvěra tak řečeno v sázce. Žalmisté hovoří obrazným jazykem o jámě, ze které se člověk obrací k Bohu se stížností nebo naléhavou prosbou. Zbožnost Starého zákona by ztratila schopnost oslovit člověka, kdyby důvěru v Boha a situaci, kdy je tato důvěra ohrožena, považovala za nepřekonatelnou antinomii. Řada starozákonních míst, především v Žalmech, přivádí vztah důvěry a horizont naděje k řeči právě v kontextu, kdy se člověk nachází v jámě zápasu o kvalitu svého života: Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe bezúhonnost a přímost mě chrání, protože svou naději skládám v tebe. (Ž 25,5; 21) Izrael tak nemá jen různé naděje a očekávání, jejichž obsah může být závislý na dějinné situaci. Jeho nadějí je sám Bůh, v kterého Izrael doufá a důvěřuje mu. Izrael doufá ve zdaru i nezdaru, že obojí se nachází v kruhu smluvního vztahu s Hospodinem. Na počátku Judaismus představuje kontinuální navázání a rozvinutí výše naznačeného pojetí. Dobrý příklad bazální důvěry ve spolehlivost Boha a jím stvořeného světa poskytuje rabínský výklad k prvnímu verši knihy Genesis, který začíná slovem be-rešit Na počátku, a tedy také písmenem bet, které je však až druhým písmenem hebrejské abecedy. Výklad se tedy ptá: Proč Bůh nestvořil svět prvním písmenem 18
Foto Petr Plaňanský abecedy alef, ale právě druhým bet? Písmenem alef začíná totiž slovo arira prokletí a písmenem bet beracha požehnání. Výklad dodává: To proto, aby se heretikové nemohli vypínat a tvrdit: Jak může svět trvat, když byl stvořen slovem prokletí? Proto si Svatý, budiž požehnán, řekl: Stvořím ho slovem požehnání, a kéž by obstál! (Be-rešit rabba 1,10). Rabínský výklad se tímto nejspíše vyrovnává s myšlením gnóze, které se obecně vyznačovalo negativním hodnocením pozemské existence a touhou po vymanění se z ní. Stvoření světa a života v něm je však podle rabínského chápání předznamenáno veskrze kladně Božím požehnáním. Navíc, jako by podle tohoto výkladu i Bůh sám byl začleněn do kruhu naděje, a společně se svými stvořeními si přál, aby jeho projekt obstál. Tento duch realistického optimismu, přitakávajícího životu, je určující pro celý spirituální rozměr židovského náboženství, jeho etiku i náboženský zákon. Naděje v exilu Snad nejmarkantněji se naděje v judaismu pojí se skutečností exilu a jeho překonání, kdy větší část židovského národa žila a více méně stále žije mimo Zemi Izraele v diaspoře. Očekávání shromáždění židovského národa je výrazně vyjádřeno např. v desáté prosbě té nejzákladnější židovské modlitby Modlitbě osmnácti požehnání, zvané též Amida : Zatrub na velkou polnici k naší svobodě, povznes korouhev a shromáždi naše rozptýlené, shromáždi nás dohromady ze čtyř světových stran do naší země. Požehnaný jsi Hospodine, jenž shromažďuješ rozptýlené svého lidu Izraele. Pozdější teologická reflexe, zvlášť mystická kabalistická tradice, viděla v historickém exilu židovského národa odraz hlubší metafyzické skutečnosti exilu části samotného božství. Písmena Tetragramu = Božího Jména, zahrnující všechny světy, jsou od sebe odloučena a žádají si, aby byla opětně sjednocena. Náprava tohoto odloučení na metafyzické úrovni, ke které lze přispět i prostřednictvím posvěceného života v poslušnosti Zákona, povede zároveň k odstranění historického exilu. Naděje na shromáždění z exilu je spojena také s představou mesiášského vykoupení. Jeden z nejvýznamnějších židovských náboženských myslitelů všech dob, Maimonides, zahrnuje víru v příchod mesiáše mezi třináct základních principů judaismu. Mesiášské očekávání fermentovalo zvláště v politicky a nábožensky nejistých situacích, za pronásledování apod. Tak tomu bylo v židovských komunitách v muslimských zemích, ale především v křesťanské Evropě, například v podobě středověké představy, že se mesiáš objeví v Římě, a podobně jako jednou Mojžíš na faraónovi, i on vymůže na papeži, aby propustil lid Izraele z otroctví. Očekávání brzkého příchodu mesiášského vykoupení se stalo literární motivací pro řadu náboženských myslitelů, jako například dona Jicchaka Abravanela, který osobně prožil bolestné vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492 a jeho důsledky pro tuto významnou a početnou komunitu. Konečně, doposud historicky nejvýznamnější vzmach naděje na vykoupení se pojil s šabatiánským hnutím, které hluboce ovlivnilo celé židovstvo 17. a 18. století, a také bylo zaznamenáno křesťanskými mileanisty. Naše naděje Můžeme se setkat i se sekularizovanou podobou této naděje, a to na sklonku 19. století, v rodícím se sionistickém hnutí. Básník Naftali Herz Imber napsal v té době báseň nazvanou Tikvatenu Naše naděje. Byla zhudebněna a časem se stala jednou z nejznámějších písní sionistického hnutí a po vzniku Státu Izrael také státní hymnou: Dokud v hloubi srdce židovská duše touží a k východní straně a dál svůj zrak k Siónu upíná pak ještě nezhynula naše naděje naděje stará dva tisíce let abychom byli svobodným národem v naší zemi v zemi Siónu a Jeruzaléma. David Biernot 19
Pronásledování křesťanů Americké ministerstvo zahraničí vydalo 19. září výroční zprávu o stavu náboženské svobody ve světě. Komise pro mezinárodní náboženskou svobodu sledovala situaci náboženských práv od července 2007 do července 2008. Mezi země, které budí zvláštní znepokojení, uvedla Barmu, Čínu, Eritreu, Irán, Severní Koreu, Saudskou Arábii, Súdán a Uzbekistán. Zvláštní vyslanec pro náboženskou svobodu John V. Hanford uvedl před novináři, že Severní Korea patří k zemím, kde jsou náboženská práva úděsně porušována. Kult o s o b n o s- ti komunistického diktátora Kim Čong Ila připomíná státní náboženství. V trestních táborech je až 200 tisíc vězňů, mj. i křesťanů. Duchovní změna v Bílém domě S nástupem nového amerického prezidenta Baracka Obamy dochází v Bílém domě i k duchovní změně. Obama mezi své duchovní poradce počítá i homosexuálního episkopálního (anglikánského) biskupa Gene Robinsona ze státu New Hampshire. Dříve byl ženatý a má dvě děti, nyní však již řadu let žije ve svazku se svým mužským partnerem. Jeho uvedení do biskupského úřadu v roce 2003 vzbudilo velkou k o n t r o v e r z i. V roce 2006 musel na čas opustit svůj úřad a podrobit se protialkolické léčbě. Obama chce podle britských Timesů touto volbou dát najevo podporu úsilí homosexuálů o zrovnoprávnění. Čína: křesťanů přibývá V komunistické Číně počet křesťanů převyšuje množství vládnoucích komunistů. Tamní komunistická strana má 74 milionů členů, počet křesťanů se odhaduje na 130 milionů. Informoval o tom známý britský magazín Economist. Znamená to, že v Číně žije nejvíce aktivních křesťanů na světě, zdůrazňuje časopis. V článku ze 2. října se mj. odvolává na čínského národohospodáře Zhao Xiao. Tento bývalý komunistický funkcionář se obrátil ke křesťanství. Toto číslo měl citovat i interní materiál čínského náboženského úřadu. Avšak odhady jiných expertů jsou nižší, mluví se Vatikán zavedl píchačky Zaměstnanci Vatikánu musí opět zaznamenávat své příchody do práce a odchody z pracoviště. Na začátku 60. let minulého století takzvané píchačky zrušil papež Jan XXIII. Církevní stát vydal nové karty všem zaměstnancům od nejnižších úředníků po nejvýše postavené představitele jednotlivých oddělení, včetně kněží a biskupů. Podle zpráv z Vatikánu si prý starší duchovní stěžují, že kontrola docházky pomocí karet je tvrdý oříšek, když musí například opustit úřad kvůli pastoračním povinnostem. Sledování docházky je součástí nových změn, podle kterých má být od příštího roku určován ve Vatikánu plat podle pracovního výkonu. o 80 milionech křesťanů. Nesporné je ovšem to, že většina křesťanů se shromažďuje ve státem neuznaných domácích církvích, jež jsou namnoze státem pronásledovány. Státem uznaná Čínská křesťanská rada reprezentuje podle oficiálních údajů asi 18 milionů křesťanů. Z odhadovaných 20 milionů katolíků patří asi 6 milionů ke státem uznané církvi, která však neuznává Vatikán. Billy Graham 90 Nejznámnější evangelista 20. století, baptistický kazatel Billy Graham, oslavil 7. listopadu své 90. narozeniny. Během šedesátiletého kazatelského působení oslovil kolem 210 milionů posluchačů ve 185 zemích. Spolu se svojí manželkou Ruth, která vloni zemřela, má pět dětí. Nejstarší syn Franklin Graham pokračuje v otcových stopách v evangelizační práci. Billy Graham byl od padesátých let symbolem duchovní tváře Ameriky a osobně se znal se všemi americkými prezidenty, od Dwighta Eisenhowera v padesátých letech až po George Bushe, jemuž v roce 1980 pomohl k duchovnímu obratu. Graham vyjádřil přání setkat se a modlit se i s Barackem Obamou. 10. října měl premiéru hraný film o Grahamově životě, kde hlavní roli ztvárnil známý herec Armie Hammer. V roce 1982 Billy Graham navštívil Československo. Napsal dlouhou řadu knih, z nich některé vyšly i česky. V současnosti evangelista, jenž trpí Parkinsonovou chorobou, již žije v ústraní ve městě Monreat v americkém státě Severní Karolína. Vzkaz k jubileu je možné Billy Grahamovi zaslat na internetových stránkách www.billygraham90.com. 20