otakárkovití Papilionidae Historický přehled lokálních populací ( poddruhů ) jasoně červenookého (Parnassius apollo) na území ČR název eubohemicus Bryk & Eisner, 1930 rebelianus Fruhstorfer, 1920 bohemicus Rebel, 1907 isaricus Rebel, 1920 strambergensis Skala, 1912* albus Rebel & Rogenhofer, 1893 marcomanus Kammel, 1909 sicinus Fruhstorfer, 1921 rozšíření Prachaticko Karlovarsko České středohoří Podkrkonoší, Krkonoše Kotouč u Štramberka (severní Morava) Králický Sněžník, Nízký Jeseník Podyjí Beskydy vyhynulé nebo nezvěstné poddruhy, * současná jediná revitalizovaná česká populace pochází původně z introdukovaných jedinců ze Slovenska (Malá Fatra) a s taxonem strambergensis nemá nic společného. 1 2 3 4 1, jasoň alpský (Parnassius corybas); 2, j. červenooký (P. apollo); 3 4, j. dymnivkový (P. mnemosyne) 191
otakárkovití Papilionidae Jasoň alpský Parnassius corybas Fischer von Waldheim, 1823 (= phoebus auct., nec Fabricius, 1793) Charakteristika. Rozpětí: 47 58 mm; podobný j. červenookému, ale celkově menší, tykadla výrazně šedobíle a šedě kroužkovaná, příkrajní skvrna na předním okraji předních křídel většinou s červeným jádrem (*); černá skvrna poblíž zadního okraje předních křídel matná, malá, zaniklá (*) nebo někdy s červeným jádrem; housenka jako u P. apollo, liší se žlutými až žlutooranžovými skvrnami, které má P. apollo obvykle sytě oranžové. Rozšíření. Holarktický druh; Alpy; v ČR se nevyskytuje. Bionomie. Hory; alpínský (2000 2800 m n. m., na severních lavinových svazích i pod 1500 m n. m); hygrofilní 1. stupně; vlhké, stinné rokle a strže, často poblíž podmáčených okrajů potoků nebo pramenišť; monovoltinní, letová perioda konec VI. až konec VIII.; živná rostlina: lomikámen vždyzelený (Saxifraga aizoides), rostoucí na kamenitých prameništích, mokvavých skalách, štěrbinách a mokrých sutích na kyselém i zásaditém podkladu; vajíčka kladena na různý podklad v blízkosti živné rostliny (mech, stelivo, kameny, půda), méně často na živnou rostlinu; přezimují vyvinuté housenky ve vaječném obalu nebo housenky 1. instaru (potom přezimují v úkrytech mezi vlhkými kořeny lomikámenu); housenky přezimující ve vaječném obalu vyžadují vyšší vlhkost, jinak nejsou schopny při líhnutí na jaře prorazit vaječný obal (často se vyskytují i na zaplavované půdě a snesou i krátkodobé zaplavení vodou); kuklení v řídkém zámotku v listové opadance nebo v mechu poblíž živné rostliny. Poznámka k identifikaci. Jasoň alpský je velmi podobný alpským populacím j. červenookého. Jejich spolehlivé rozlišení může být v některých případech problematické. Za běžně uznávaný spolehlivý diferenciální znak je považována červená, černě lemovaná příkrajní skvrna pod předním okrajem předních křídel, což ale v některých případech nemusí vždy platit, protože tento znak není u některých populací vždy zřetelně vyvinut. Nejspolehlivějším znakem je proto zbarvení tykadel (viz výše) spolu s odlišnými ekologickými nároky. Jasoň alpský je spíše vlhkomilný druh, vyskytující se na mokřadních loukách, kolem pramenišť a potoků, vždy nad 2000 m n. m., zatímco j. červenooký zpravidla upřednostňuje sušší skalnatá stanoviště s řídkou vegetací a preferuje ve střední Evropě nižší horské polohy, pod 2000 m n. m. Taxonomická poznámka Nedávné podrobné studie populací jasoně alpského prokázaly, že alpské a asijsko- -americké populace jsou natolik odlišné, že jim byl přiznán samostatný druhový status, přičemž alpským populacím bylo nyní přiřazeno nejstarší platné jméno P. corybas Fischer von Waldheim, 1823, a asijsko-americkým tak zůstává původní jméno P. phoebus (Fabricius, 1793). Další uplatňované jméno vztahující se k tomuto taxonu P. sacerdos Stichel, 1906 je mladším synonymem a nemá nomenklatorickou prioritu. 192
otakárkovití Papilionidae Jasoň dymnivkový Parnassius mnemosyne (Linnaeus, 1758) Charakteristika. 60 70 mm; přední křídla bílá s výraznými tmavými žilkami, se dvěma černými skvrnami a s průhledným nebo tmavě poprášeným vnějším okrajem; zadní křídla bílá s tmavým zadním okrajem a černou středovou skvrnou; housenka krátce a hustě ochlupená; velmi proměnlivá ve zbarvení a kresbě, základní zbarvení černé a světle hnědé, po stranách hřbetu s podélnou řadou menších žlutooranžových a větších běložlutých skvrn; u světle zbarvených forem vyniká na hřbetě řada černých, světle lemovaných klínovitých skvrn, skvrny po stranách hřbetu jsou světlejší a výrazně černě lemované; černé formy se liší od podobné housenky P. apollo světlejšími a oválnějšími skvrnami (u P. apollo jsou okrouhlejší a sytě oranžové). Rozšíření. Palearktický druh; roztroušeně od Pyrenejí přes střední a jižní Evropu, Turecko a Střední východ až do Afghánistánu, na severu od jižní Skandinávie přes střední Ural až po Ťan-šan, na jihu přes Turecko a Střední východ do Střední Asie; na území ČR v posledním půlstoletí výrazně ustupující (vymírající) druh, v 90. letech 20. století vyhynul v Čechách (poslední lokalita Libický luh M F jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne) 193
otakárkovití Papilionidae u Kolína), kde se vyskytoval především v povodí Berounky, v Českém středohoří, v Podkrkonoší a v Polabí, na Moravě dosud ještě na více lokalitách (Břeclavsko, Pavlovské vrchy, Znojemsko, Třebíčsko, Moravský kras, Bílé Karpaty, Javorníky, Litovelské Pomoraví, Hrubý a Nízký Jeseník, Hanušovická vrchovina a podhůří Kralického Sněžníku); v ČR a EU legislativně chráněný druh. Bionomie. Nížiny až hory (v Alpách až do 2300 m n. m., ve středoasijských horách až 3000 m n. m.); mezofilní 2. stupně; světliny v různých typech řídkých listnatých lesů a lesostepí, v minulosti pařeziny; monovoltinní, letová perioda poč. IV. až konec VII. v závislosti na zeměpisné poloze a nadmořské výšce (v nejvyšších polohách Alp až do pol. VIII.), v ČR hlavní doba výskytu v V. VI.; protandrický, stenotopní druh s omezenou vagilitou; motýli vyhledávají k sání nektaru především červeně a fialově kvetoucí rostliny; samci vyhledávají samičky aktivním patrolováním; při ohrožení motýli spadají do husté vegetace, kde setrvávají po určitou dobu ve strnulém stravu (thanatóze); délka života motýlů 2 3 týdny; živné rostliny: dymnivky, ve střední Evropě především d. plná (Corydalis solida) a d. bobovitá (C. intermedia), méně d. dutá (C. cava), v jižní Evropě i d. žlutá (C. lutea); na lokalitách s více druhy dymnivek současně je obvykle upřednostňován jen určitý druh; vajíčka kladena na zvadlé nebo zasychající části dymnivek nebo na různé suché rostliny, malé kameny i skály v jejich okolí; přezimují vyvinuté housenky ve vaječném obalu; larvální perioda III. až poč. VI; housenky se lihnou brzy na jaře (někdy už začátkem III. nebo koncem II.), v době rašení dymnivek; vývoj velmi rychlý (housenky mají na rozdíl od housenek P. apollo a i jiných druhů denních motýlů jen čtyři instary); housenky žijí velmi skrytě, většinu času se ukrývají v listovém opadu a ve stelivu v blízkosti živných rostlin, úkryt opouštějí jen při krátkých periodách žíru; často se sluní na zemi; kuklí se v hustém pergamenovém kokonu ve stelivu na povrchu půdy; kukla hnědožlutá s tmavými křídleními pochvami, bez voskového povlaku. Podobné druhy: bělásek ovocný (Aporia crataegi). Podobně jako u jasoně červenookého byla v minulosti popsána i u j. dymnivkového celá řada poddruhů, jejichž status byl ve většině případů zpochybněn. Týká se to zejména evropských poddruhů, u kterých nebyly zjištěny žádné podstatné fenotypové rozdíly, a mají tak nanejvýš hodnotu ekologických forem. Z území ČR je tak zmiňováno 4 6 poddruhů, ze Slovenska nejméně 6 poddruhů. 194
1 2 3 4 5 6 7 8 1 3, otakárek fenyklový (Papilio machaon); 4 5, o. ovocný (Iphiclides podalirius); 6 7, pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena); 8, p. červený (Z. rumina) 195
běláskovití Pieridae BĚLÁSKOVITÍ (PIERIDAE) Středně velké až velké druhy; tělo štíhlé, křídla široká, přední a zadní přibližně stejně velká; přední nohy plně vyvinuté, holeně s ostrými trnovitými chlupy, chodidla s rozeklanými drápky; základní zbarvení bílé nebo žluté, šupinky obsahují u hmyzu jinak unikátní pigment pterin (derivát kyseliny močové); u některých druhů (např. žluťásků) jsou samci a samice odlišně zbarvení (pohlavní dichroismus); úzce vřetenovitá, podélně a příčně mřížkovaná vajíčka jsou kladena jednotlivě nebo ve skupinách na živnou rostlinu; housenky štíhlé, s mírně zploštělou břišní stranou a tělními články složenými ze 6 7 záhybů hustě pokrytých drobnými bradavkami s krátkými brvami; vyskytují se (s výjimkou Aporia crataegi) ve dvou barevných formách: zelené s běložlutým nebo žlutým spirakulárním pruhem a bělozelené až žlutozelené s tmavými skvrnami po těle; živnými rostlinami (s výjimkou A. crataegi) jsou bobovité nebo brukvovité rostliny; housenky žijí jednotlivě nebo pospolitě; kukly dvojího typu, jednak štíhlé, hladké, s dlouze vybíhajícím čelním výběžkem, jednak zavalité, s vyčnělými hranami po stranách hrudi a krátkým trnovitým čelním výběžkem; k podkladu jsou připoutány opaskovým vláknem a háčky na kremasteru v hedvábitém polštářku; rozšíření čeledi kosmopolitní; motýli heliofilní, obývají hlavně otevřené biotopy, sají nektar z různých nektaronosných rostlin, samci často sedají hromadně na bahně či písku a sají rozpuštěné minerální látky; některé druhy podnikají často daleké migrace; na celém světě bylo popsáno na 1100 druhů, ve střední Evropě 26 druhů, v ČR celkem 19 druhů, z nichž tři jsou v současné době nezvěstné nebo vymřelé. Bělásek hrachorový Leptidea sinapis (Linnaeus, 1758) 196 Charakteristika. Rozpětí: 36 46 mm; tělo útlé, zadeček mírně ohnutý; apex předních křídel zaoblený (*), diskoidální pole křídel nápadně zkrácené; základní zbarvení křídel bílé, v apexu předních křídel nejasně ohraničená šedá až černošedá (u samic zejména letní generace téměř zcela zaniklá) skvrna; housenka zelená, tělní články s hustě prstencovitě uspořádanými bradavkami nesoucími krátké světlé brvy; tmavě prosvítající dorzální céva a široký běložlutý až žlutý spirakulární pruh; kukla štíhlá, s ostrým, vyčnělým temenním výběžkem, zelená, zadeček po stranách se žlutým a po stranách hrudi a hlavy růžově červeným pruhem. Rozšíření. Palearktický druh; od severní Afriky (izolovaná populace ve Středním Atlasu) přes celou Evropu včetně jižní Anglie, Irska a Skandinávie po Turecko a Střední východ, na východě přes evropskou část Ruska a Sibiř až k jezeru Bajkal; vyhynul v Dánsku, ve Velké Británii patří mezi ohrožené druhy; v ČR do poloviny 90. let 20. století nebyl rozlišován od příbuzného Leptidea reali Reissinger, 1990 (dnes L. juvernica Williams, 1946 viz níže), a proto jeho rozšíření není dosud přesně vymezeno; na základě revize velmi rozsáhlého dokladového materiálu je zřejmé, že se spíše jedná o vzácnější druh, preferující teplejší oblasti nižších poloh; v některých regionech dokonce téměř chybí i historicky (střední Polabí,
1a M 2 M 1b M 2 F 1a F 2 1b F 1 1 1 1, bělásek hrachorový / luční (Leptidea sinapis / juvernica): a jarní generace, b, letní generace; 2, b. východní (L. morsei) 197
běláskovití Pieridae České středohoří), v dalších regionech značně ustoupil (např. severní Morava a Slezsko) (obdobná situace známa ze sousedního Polska), naopak ve středních Čechách a na střední a jižní Moravě je místy i dosti početný. Bionomie. Nížiny až hory (v Alpách až 1900 m n. m.), v horách jižní Evropy a Střední Asie až 2300 m n. m.); xerotermofilní až mezofilní 2. stupně; suché křovinaté stráně, skalní stepi, lemy a světliny všech typů lesů, lesní průseky a cesty, výslunné paseky; na většině území střední Evropy bivoltinní, letová perioda konec III. až poč. VI. a VII. VIII., příležitostně částečně trivoltinní (3. generace pol. VIII. až pol. IX.), na jihu areálu trivoltinní v překrývajících se generacích od konce III. do IX., na severu areálu a ve vyšších horách monovoltinní (VI. až poč. VIII.); motýli jsou chabí letci, létají v pomalém, třepotavém letu; samci protandričtí, patrolováním vyhledávají samice; samice monogamní, po spáření se brání pokusům samců o kopulaci ukrýváním v porostu; k sání nektaru navštěvují různé květy, především štírovníku a hrachoru lučního; larvální perioda VI. a VIII. IX.; živné rostliny: různé bobovité (Fabaceae); ve střední Evropě hrachor luční (Lathyrus pratensis) a vikev ptačí (Vicia cracca), dále čičorka pestrá (Securigera varia), štírovníky (Lotus), příležitostně tolice srpovitá (Medicago falcata); vajíčka kladena na rub listů částečně zastíněných nízkých, ještě nekvetoucích živných rostlin, upřednostňovány jsou jednotlivě rostoucí rostliny; housenky se živí listy; v klidové pozici spočívají s tělem těsně přilehlým ke stonku živné rostliny; kuklí se na statných lodyhách rostlin ve vzpřímené poloze, obvykle v hustém travním porostu; přezimují kukly, kukelní perioda letní generace cca 10 dní. Variabilita. Jedinci první generace mají sytější šedavě zelenavý rub křídel a matně šedou apikální skvrnu na předních křídlech; u samic letní generace je apikální skvrna téměř zaniklá. Podobné druhy: v ČR Leptidea juvernica (= reali auct.); L. morsei (v současnosti v ČR vymizelý druh); na Balkáně L. duponcheli Staudinger, 1871, který má paličku tykadel tmavou, zatímco u L. sinapis a L. juvernica je pokryta bílými šupinkami. Bělásek luční Leptidea juvernica Williams, 1946 [= reali auct.] Charakteristika. Rozpětí: 39 41 mm; podobný L. sinapis, od kterého se spolehlivě odliší jen podle kopulačních orgánů (viz poznámka níže); vajíčko, housenka a kukla jako u L. sinapis. Rozšíření. Západopalearktický druh; podle dosavadních poznatků (vztažených k dřívějšímu L. reali) rozšířen v celé západní, střední a jižní Evropě, jižní Skandinávii, na východ přes Rusko až po střední Sibiř; v ČR rozšířen v nivách řek na celém území státu; místy hojný; v některých oblastech zcela převládá nad L. sinapis (na základě revize rozsáhlého dokladového materiálu); dosud není 198
1 2 3 4 5 6 7 8 1 2, bělásek hrachorový (Leptidea sinapis); 3 4, b. východní (L. morsei); 5 6, b. řeřichový (Anthocharis cardamines); 7 8, b. rezedkový (Pontia edusa) 199