časopis TŘEbechovických SKautů

TŘESK časopis TŘEbechovických SKautů podzim na skauťáku - Renda 16. číslo září - říjen 2013 1

SLOVO ÚVODEM Nový skautský rok je rozběhlý, vše funguje jak má a oddíly jedou své akce. V září a říjnu tohoto roku se toho zase tolik nedělo. Krom toho, že oddíly fungují a mají své každotýdenní schůzky, pouze skautky vyrazily do Police n. M., kde měly připravený program, jelikož loni zvítězily v soutěži lepení modelu prvního skautského Svojsíkova tábora. Ale výhled na další měsíce je optimistický. V listopadu se koná celostředisková víkendovka v Orlických horách, skautky a skauti chystají muzikál a koncem listopadu jej mají na prknech chlumeckého divadla předvést. Roveři chystají předávání Betlémského světla, tentokráte ve větším, tak se máme na co těšit. Shodou okolností dnes, co dokončuji toho číslo Třesku pojednávající o září a říjnu, jsem se zúčastnil předávání minigrantů firmy Veolie. My jsme letos přes paní Látrovou požádali o nové stany na tábor a dostali jsme grant. Nakonec jsme uspěli ještě se žádostí přes Jitku Čechurovou a i od ČSOB jsme dostali na nákup podsad a stanových celt. Ale abych se vrátil k předávání. Celým předáváním se neslo díky těm, kteří dobrovolně pracují v nějakém odvětví. Byli tam lidé od sportu, další si osvojili děti a dostali grant na vybavení pokoje, další pořádají Fair-trade snídaně aj. Když jsem tam tak seděl, uvědomil jsem si, jak rád jsem, že jsem v této společnosti, jak moc si vážím toho, že děláme to, co děláme. Každá hodina, minuta dobrovolnické práce má smysl. Já jsem si potlesk za to, že jsem jeden z těch dobrovolníků užil na předávání a teď, skrze tyto řádky bych chtěl ten potlesk předat vám. Všem těm, kteří se podílejí na práci pro středisko a nejen tam, za trochu toho dobrovolnictví, které dělá tento svět lepším. OBSAH 2 Úvodní slovo 3 Středisko 3 - Police nad Metují 6 - Sněm ve Stěžerách 7 Světlušky 10 Vlčata 13 Skautky 15 Skauti 17 Roveři 18 Tip na knihu - J. Kulhánek - Cesta krve 20 Naše příroda - Ježek západní 21 Mozkovna 23 Rozhovor se Standou Dostálem 25 Z naší historie - Sjezd skautů severovýchodních Čech, Suté břehy 1920 26 Batyk - 11. část 27 Stalo se - Ratab, tábořili ve Štěnkově 28 Závěrečná stránka 2

STŘEDISKO 20. -22. 9. 2013 Police nad Metují Nahoře: Nikola Vallová, Radek Látr, Nikča Koubová, Péťa Kuchařová, Lea Řadová, Janďa Jarkovská Dole: Helča Vlasáková, Adéla Kuchařová, Lucka Štursová Sraz byl v pátek na nádraží okolo 17:00. Když všichni dorazili, jeli jsme vlakem přes Opočno. Ve vlaku nám Áďa (vedoucí) říkala, že přes víkendovku budeme hrát hru tzv. na oběti. Hra byla o tom, že se rozlosovaly lístečky se jmény a kdo koho měl toho vraždil, a když jste měli sami sebe, byli jste sebevrazi. Dorazili jsme na místo, kde nás zase přivítala paní, která nás už vítala, když jsme tam byli poprvé. Poprvé jsme tam byli na soutěži papírových modelů, vyhráli první místo a tuhle víkendovku. Dovedla nás do budovy CHKO. Navečer jsme hráli hru po městě, kde jsme museli najít na obrázkách kde co je. Když jsme se vrátili, dohadovali jsme se, co uděláme zítra ke snídani. Nakonec jsme se shodli, že budeme dělat chleba ve vajíčku. A šli spát. V sobotu jsme se ráno nasnídali, zabalili si věci na turistiku do skal. Samozřejmě jsme se vydali špatnou cestou (byli tam dvě modré) a museli jsme se nazpět vracet do kopce na nejbližší rozcestí. Rozhodli jsme se jít po neoznačené cestě, která vedla okolo skal. Samozřejmě to bychom nebyli my, kdybychom se neztratili. Šli jsme tou cestou lesem a přelézali různá místa, kudy jsme museli jít. Nakonec se nám ulevilo že Áďa s Helčou našli cestu na horu do Horního Labyrintu. Tam jsme se zorientovali a šli dál ještě do Dolního Labyrintu a ke Kočičímu hradu, u kterého byla delší pauza. Vyhlídky ze skal byly úžasné. Když jsme byli unavení, šli jsme jinou cestou nazpátek do budovy CHKO. K večeři jsme si dali teda chleba ve vajíčku. Lea smažila chleby, já(nikol) udělala směs s vajíčky na chleba s pomocí Lei, Nikča zase se mnou nakrájela vše co bylo potřeba a Ráďa uvařil čaj. Chleba byl výborný, o nádobí se postaraly Péťa s Jančou. Trochu, opravdu jen trochu, jsme vyváděli a museli jsme jít zase ven hledat odpovědi na otázky do geolo gického koutku (nebo-li ke kamenům). Vrátili jsme se, odpověděli na otázky a po chvíli přijeli Bára a Lenin. Adéla s Luckou a Helou nám zadaly, že si musíme něco připravit do jejich talentové soutěže. Hela byla 3

znělka, Adéla moderátorka a Lucka, Bára a Lenin byli porota. Janča s Petrou měly vystoupení s maňásky, my s Leou a Nikčou jsme zpívaly a přitom hrály. A to nejlepší nakonec JAMES BOND (Ráďa) zpíval a tancoval s koštětem, soutěž vyhrál na plný čáře. Všichni, opravdu všichni, jsme si zahráli po tmě schovku. V neděli ráno jsem vstala brzo a chvíli si četla než se probudili ostatní. Potom jsme měli společnou snídani, po snídani jsme uklízeli chkočko. A vydali se na cestu autobusem a vlakem domů. Zpátky do Třebechovic pod Orebem. Na nádraží jsme se dostali okolo dvanácté hodiny. Moc se mi (nám) víkendovka líbila. Zapsala: Nikola Vallová Helča s Nikčou Janďa, Radek a Nikča 4

Adéla, Lea a Helča Výhled na Broumovsko je překrásný Kompletní účastníci doplnění o Barču s Martinem 5

Sněm ve Stěžerách 2. 10. 2013 Druhého října se ve Stěžerách uskutečnil okresní sněm, na kterém byli za třebechovické středisko zastoupeni Přemek, Jana, Matěj, Fanda, Adéla, Hrobař a Tomíno. Rokovalo se, hlasovalo se, volilo se a jedlo a pilo. Vůdcem okresu byl na další volební období zvolen Míla Rücker - Dědek jemuž gratulujeme i děkujeme. Zapsal: Přemek Hosté sněmu - vedení kraje: Jakub Fabián Králík a Michal Bureš Bumerang Adéla, Hrobař a Ferina Chlumečtí a vzadu třebechováci Matěj, Tomíno a Adéla na okresním sněmu 6

SVĚTLUŠKY Buld diriguje světlušky při hře Na obry a trpaslíky Na 1. letošní schůzce (11. 9. 2013) se nás sešlo opravdu hodně. K našim starým světluškám, které přišly téměř v plném počtu, jsme s radostí přivítali i 5 nových členek. Na začátek musím ještě říct, že s vel kou radostí vítáme zpět ke světluškám Janču Procházkovou, která se k nám po menší odmlce vrátila. Po úvodních oficialitách jsme se rozdělili na 2 skupiny (mladší a starší) a začali jsme si hrát. S mladšími hrála Janča Procházková s Majdou Pistorovou hru Já mám. a poté na mrazíka. Musím říct, že takovou energii, se kterou zapáleně obě hry hrály, jsem už dlouho neviděla! Starší světlušky si vzal na starosti Buld (Honza Krejcar), se kterými hrál naši starou dobrou hru Šnečí rodinka. Posledních 20 minut jsme byli nuceni strávit v klubovně kvůli dešti. A tak nám naše malé světlušky nakreslily spoustu krásných obrázků na téma Moje prázdniny. Starší světlušky hrály hru Kdo jsem?. Na závěr jsme se rozloučili pokřikem a rozběhli domů. Na 2. letošní schůzce (18. 9. 2013) se nás sešlo 14, takže jsme se opět rozdělili na velké a malé. Kvůli nepřízni počasí jsme byli nuceni celou schůzku absolvovat v klubovně. Malé světlušky si začaly nejprve kreslit různé obrázky. A velké začaly předvedením svého domácího úkolu se skautskou tématikou. U tohoto úkolu si poté světlušky vypsaly prvních pět písmen Morseovy abecedy, která se musely naučit na příští schůzku. Poté si zopakovaly vázání ambulantního uzlu, lodního uzlu a rybářské spojky. Nakonec schůzky si velké světlušky zahrály hru na sultána. Malé světlušky na závěr schůzky hrály hru dům, domek a domeček. Při 3. zářijové schůzce (25. 9. 2013) došlo k rozdělení světlušek do družin. Jakmile byly rozděleny, měly za úkol vymyslet si název družiny, její pokřik a vlajku. Menší světlušky navíc měly v rámci hry najít zvířátka, která byla poschovávána po skauťáku. Po nalezení všech zvířatek je donesly do klubovny, kde 7

měly určit za pomoci starších světlušek ze své družiny, zda zvířátka patří domů, do lesa nebo jinam. Jakmile měly zvířátka rozdělena, šly holky ven, kde hrály hru ovečky a vlk a poté rozplétaly velmi spletitý uzel vytvořený z jejich vlastních rukou. Světlušky se na konci dozvěděly názvy svých družin, letos to budou Kulíšci a Pavoučci, a také vyhodnocení hry. Do družiny Kulíšků patří: Bělková Barča, Horáková Sára, Skořepová Klára, Krejčí Verča, Uhlířová Klára, Studničková Kája, Kliková Eliška, Rückerová Anička, Kuldová Terka, Karenová Lucka. Do družiny Pavoučků patří: Haviárová Barča, Školníková Eliška, Chrásková Šárka, Jánská Renča, Vrbická Kamča, Kotyzová Klárka, Procházková Anežka, Šejvlová Markétka, Haviárová Zuzka. KULÍŠKOVÉ Kulíškové dobří jsou, kulich nosí vždy s sebou. Žluté oči pevný stisk, mají zobák a né pysk. PAVOUČCI Pavoučci si pletou sítě, utíkají velmi hbitě. Jsou chytřejší než-li sovy, komáry si loví rádi. Na 4. schůzce (2. 10. 2013) jsme se sešli v plném počtu. Nejdřív jsme si zahráli Boj o míčky, kdy proti sobě hrály naše dvě družiny. Tuto hru jen o chlup vyhrály Kulíškové. Na zbytek schůzky jsme se přesunuli do klubovny, kde jsme se opět rozdělili na větší a menší. Větší světlušky byly zkoušeny z prvních pěti písmen Morseovy abecedy, které se učily v předchozích schůzkách. Menší si kreslily a poté hrály poznávací hru. Na konci schůzky jsme si dali pokřik a rozešli se domů. Následující dvě schůzky (9. a 10. 10. 2013) jsme se při schůzkách věnovali vázání uzlů. Menší světlušky se zvládly během těchto schůzek naučit ambulantní uzel, lodní uzel a už si také všechny umí zavázat tkaničky na botách. Větší světlušky k těmto uzlům ještě přidaly rybářskou spojku. Během schůzek jsme se jenom neučili, ale také jsme si hráli např. hru Se- Jana rozděluje úkoly při hrabání listí 8

mafor, řadili jsme se na kladině podle velikosti, kdy se při přemísťování nesměl nikdo dotknout země, BANG, Vůdce, rádce, ucho (http://www.hranostaj.cz/ hra1429) a spoustu dalších. Při poslední říjnové schůzce (23. 10. 2013) jsme dostaly za úkol hrabání listí. Při této, na první pohled lehké činnosti, jsme měly zranění oka, zubu a dokonce i pár modřin. A protože po tak těžké fyzické námaze jsme potřebovaly trochu vzpruhy, vymyslela Janča Procházková hru Pojídání piškotů, při které jsme si všichni nejen dobře najedly, ale i zasmály. A protože nám čas rychle utekl a konec schůzky byl na dosah, všechny jsme se rozloučily pokřikem, sbalily se a vyrazily k našim domovům. Zapsala: Porada světlušek Světlušky v plném pracovním nasazení Aničky, Kája, Lucka, Klárka, Barča, Verča a Sára při hře 9

VLČATA Vašek, David, Míša, David P., Ondra a Táda plní úkol při stopované 10 Je 10. září 2013 a my opět stojíme na prahu nového skautského roku. A jak pozorujeme, ubývat nás snad nebude. Na první schůzce se nás opět sešlo dost, celkem dvanáct zasloužilých vlčáků plus pět nováčků. A to ještě dva tři vlčáci, co pravidelně chodí, chyběli. Se dvěma jsme se dnes rozloučili. Naši bráškové Matěj Petreje a Radek Látr vyrostli z naší věkové kategorie a přešli ke skautům. A jelikož mezi sebou máme nováčky, na pořadu dne byly seznamovací hry.nej prve nás vzal Přemek na hřiště. Naším úk;olem bylo stoupnout si na připravenou lavičku. A poté, aniž bychom se dotkli země, seřadit se podle velikosti. Když jsme stáli od největšího (Járy Kuťáka) po nejmenšího (Martina Kašpara), řekl Přemek, že se máme seřadit podle křestního jména. A jelikož jsme nováčky neznali, domluva byla dost nahlas a prakticky stále. Nakonec, i přes několik zapovězených pádů, se nám seřadit podařilo a následovala další seznamka. Matěj nás postavil do kruhu a prvnímu, jehož oslovil jménem, hodil míč. Každý měl následovat jeho příkladu a nejprve dotyčného jmenovat a poté mu hodit míč. Zhruba po deseti minutách jsme si pamatovali i jména nováčků a šli na další hru. Rozdělili jsme se do dvou družin a štafetově hráli hru Na rytíře. Za lavičkou stál jeden člen družiny, v kruhu vzdáleném zhruba tři metry druhý člen družiny. Ten první druhému házel ringo kroužky a ten druhý je na násadu od koštěte (meč) chytal. Ještě než pořádně hra začala, trefil David Járu tyčí do nosu a jemu se spustila krev. Přemek se s ním odebral ošetřit jej a ostatní pokračovali. Jára, který po zastavení krvácení z nosu chvilku ještě odpočíval, si ke konci chytání a házení také vyzkoušel. Poté jsme se odebrali do vlčáckého Doupěte (klubovna), kde měl Matěj pro nás připravenou menší šifru. Tu jsme zhruba za čtvrt hodiny vyluštili. Stálo v ní: vítejte na první vlčácké schůzce. Mezitím Přemek na hřišti připravil poslední hru. Hřiště bylo rozděleno na dvě poloviny a na každé polovině bylo poházeno zhruba

Stopovaná začíná 30 míčků. Za pětiminutový časový interval jsme měli přeházet co nejvíce míčků k soupeři. Po zvukovém signálu začala nelítostná řež, ve které po pěti minutách byli úspěšnější Jezevci pod vedením Járy. Přemek ještě směrem k nováčkům řekl, co jsou skauti a vlčata, vysvětlil jim, jak se zdravíme a s pozdravem Dobrý lov bráško, jsme se rozešli domů. Na druhé schůzce bylo větrno, ale slunečno. Proto jsme opět vyrazili na hřiště. Přemek s Marťou šli připravovat hru venku, zatím co nám Matěj připomínal, co si máme sebou nosit na schůzku, venku se umísťovali lístečky se jmény zvířat. Chvilku to rozmístění trvalo a tak nám Matěj zadal další úkol, měli jsme přes celý stůl sfouknout zapálenou svíčku. Náš dech na to povětšinou nestačil, ale pár jedincům se po to usilovném výdechu podařilo. To už Přemek s Marťou dorazili a začala hra. Naším úkolem bylo posbírat venku 60 lístečků zvířat. Pokaždé jsme mohli sebrat pouze jeden lísteček a běžet zpět do Doupěte. Rozděleni jsme byli do dvou družin a měli jsme celkem 15 minut na posbírání zvěře. Ale tím úkol neskončil, jakmile uplynula patnáctiminutová lhůta, sedli jsme s nasbíranými papírky ke stolu a museli jsme je správně rozmístit podle toho, kde žijí. Kategorie byly lesní zvířata ČR, domácí zvířata ČR a ostatní. Na to jsme měli pouhých pět minut. Většina se nám podařila umísit správně, s některými jsme měli problémy. Nakonec o pár bodů zvítězili Bobři. Po vyhlášení jsme upalovali zpět na hřiště. Nejprve jsme si zahráli oblíbenou vybíjenou pamatováka, poté neméně oblíbenou hru dotkni se Přemka. Při této hře sedí Přemek na židli a naším úkolem je, dotknout se ho, aniž by nás zpozoroval. Pokud nás uvidí, pošle nás zpět na startovní pozici. Nejvíce dotyků a to pět měl Honza Trávníček. To bylo z dnešní schůzky vše. Čtyřiadvacátého září jsme se sešli za podzimního, větrného, leč nedeštivého počasí. S Matějem jsme se pozdravili vlčácky dobrý lov a vyrazili na hřiště. Matěj (Přemek se někde opozdil) přišel s míčem na kopanou. Donesli jsme špalky, vytyčili branky a čekal nás fotbal. Ale ne ledajaký, podle Matěje jsme mohli do míče kopnout pouze jednou a příště pouze za předpokladu, že se míče dotkne někdo jiný. Což ztěžovalo možnost vsítit branku. Nikoho tedy nepřekvapí, že po deseti minutách hry bylo skóre 1:1. To se po chvilce, kdy některým vlčákům docházel dech, zvýšilo na 3:3 a tím kopaná skončila. To už přišel Přemek a v průběhu nelítostného zápasu Bobrů proti Jezevcům, připravil opičí dráhu. Při fotbale jste se řádně rozhýbali, řekl a začal vysvětlovat, co vše musí vlčáci zdolat. Nejprve trefit polínko stojící na špalku dalším polínkem. Poté 11

Oblíbená honička: Na Mrazíka přeběhnout lavičku a podlézt pod stolem. Vylézt na židli, z ní na stůl a z něj seskočit dolů, a ihned upa lovat k trojnožce, zde po lanu, kterého se drželi dojít až na konec lana. Poté přeběhnout po ležícím provazovém žebříku, kde nesměli vynechat žádnou mezeru a utíkat na konec, kde byl nejzáludnější úkol, trefit tři míčky do kýble. Tento úkol se ukázal jako nejsložitější a tak i ti, kteří doposavad měli dobrý čas, tu nabrali klidně minutové zpoždění. Nakonec s nejlepším časem 35,7 vteřin vyhrál David Junek. Většina si to chtěla zkusit znovu a tak se opičí dráha protáhla až do konce schůzky. Prvního října bylo slunečno, leč již poměrně chladno. To nám nezabránilo opět vyrazit na hřiště a řádit do sytosti, neboť klubovna nás bude v nastávajících nečasech čekat. Začali jsme vybíjenou, družstva proti sobě, zprvu vyhráli Jezevci, poté Bobři, tak jsme se rozešli smírně. Následovalo několik kol zašíváka, což někteří nepochopili a stále hráli Na pykanou. To už se smrákalo a venku přituhovalo a tak jsme vyrazili do doupěte, které bylo vytopeno. Tam nám Přemek rozdal několik listů, na kterých Hrajeme Hu tu tu byl obrázek pantera a za ním mřížka. K tomu jsme obdrželi několik žetonů. Naším úkolem bylo pamatovat si Přemkem poskládané žetony na panterovi. Na zkouknutí jsme měli zhruba 10 vteřin, na položení 30. Začalo to poměrně jednoduše, poté se objevovaly složitější kombinace, ale i tak se nám dařilo. Ke konci schůzky nám Přemek rozdal přihlášky a řekl nám, že registrace je na letošní skautský rok 400,- Kč a máme to vše přinést na příští schůzku. Další schůzku jsme opět byli venku, tentokráte jsme hráli zejména Hutu-tu, známou hru, kde na jeden nádech musíte něco ukořistit z území soupeře a ten vás nesmí zajmout a poté několikrát obligátní schovku. Další schůzku již bylo lehce pod mrakem. A jelikož je podzim, vytáhli jsme hrábě a hrabali listí. Jára je odvážel na kompost v kolečku. Trvalo nám to zhruba polovinu schůzky, poté jsme hráli na hřišti hry, Hu-tu-tu a Zašíváka. A hned potom alou domů. Zapsal: Opět jedna z oblíbených her: Na babu 12

SKAUTKY Anička staví věž ze špejlí a marshmallow Po létě se skautky sešly v nezměněném počtu devíti členek (Vanes Sunkovská, Janča Jarkovská, Péťa Kuchařová, Nikol Vallová, Nikča Koubová, Lea Řadová, Anička Sibeková, Áďa Slepičková, Johča Václavková) a tří vedoucích (Adél, Lucka, Helča). S vervou a plné energie se okamžitě vrhly do různorodé činnosti, z níž zejména v měsíci říjnu převažovala příprava a secvičování skautského muzikálu. Skautský muzikál je každoročně pořádaná akce, na které jednotlivé zúčastněné skautské oddíly za hrají a zazpívají vlastnoručně nacvičený muzikál (je možné jak nějaký převzít, tak si vymyslet vlastní). Třebechovické skautky se spoluúčastí skautů se rozhodly pro pohádkový muzikál Lotrando a Zubej da. Scénář jim upravily skautské vedoucí, a také vybraly některé písně. S blížícím se termínem se doba zkoušek prodlužovala, začátkem listopadu také proběhlo soustředění na skauťáku. Mimo přípravu na muzikál se samozřejmě hrály i jiné hry a probíhaly různé další činnosti. Mimo tradičních a oblíbených venkovních her typu vybíjená, honička či mrazíka (do kterých se mnohokrát Kdo bude mít vyšší, holky, či skauti zapojili i vedoucí) se našel prostor i pro hry jedinečné. Na přípravu jedné z nich Róbovi stačil pytlík marshmallow a balíček špejlí. Skauti a skautky byli rozděleni do dvou skupin, a jejich úkolem bylo ze dvou daných surovin postavit co nejvyšší stavbu. Nakonec po lítém boji zvítězily skautky (věž skautů sice byla o chloupek vyšší, ale po ukončení hry bohužel nevydržela stát požadovaných deset vteřin). Další hrou byla poznávání spoluhráčů po hmatu jeden vždy měl zavázané oči a poznával své spoluhráče (podle vlasů/ obličeje/nohou apod.). V příštím čísle se můžete těšit na obsáhlý článek z průběhu skautského muzikálu v Chlumci. Zapsala: 13

Lucka s Áďou chytají skautky při honičce Anička, Vanessa a Adélka hrabou listí 14

SKAUTI Jirka má poznat Davida Opět po prázdninách jsme se s kluky úspěšně sešli u naší klubovny. Na začátku jsme společně s bratrem Róbou vysvětlili neblahou nepřítomnost bratra Tomína. Na pořadí dne byla i trochu administrativy a pár organizačních věcí. Rozdali jsme registrační přihlášky všem členům, kteří měli zájem chodit i nadále. Potom jsme si sdělili naše pestré zážitky z prázdnin a za hráli i pár her. Následující schůzky byly často spojené i se skautkami, se kterými jsme se náramně bavili. V průběhu schůzek došlo také na každoroční muzikál v Chlumci. Účast pro tuto akci byla až překvapivě velká, a tak většina skautů začala nácvik muzikálu Lotrando a Zubejda. Pro zbytek skautů a skautek, kteří se bohužel nemohli zúčastnit muzikálu, jsme s Róbou vymysleli náhradní program. Společně jsme si za hráli pár zajímavých her a probrali základy Českého a Třebechovického skautingu. Asi největší úspěch sklidila hra Horolezci. Hráči se rozdělili do dvou skupin, jedna skupina dostala do rukou kostku. Jejím cílem bylo hodit co nejvíce krát číslo šest. Druhá skupina dostala zimní oblečení, příbor a tabulku čokolády. Hráč se oblékl co nejrychleji do zimního oblečení a za pomoci příboru začal zpracovávat tabulku čokolády. Aby to nebylo jen tak, hra byla ztížená tím, že jakmile první skupina hodila číslo šest, musela se druhá skupina okamžitě přerušit jedení čokolády a předat oblečení dalším spoluhráčům. Po snědení čokolády si obě skupiny prohodili role a hra se opakovala. Tato hra Nás všechny velice pobavila. Pro její úspěšnost jsme si jí příští schůzku zahráli znovu. Po skončení schůzky jsme se rozloučili a rozešli do svých domovů. Zapsal: Pavel 15

Róba zametá před skauťákem Jirka s Radkem staví věž Vanessa, Jirka a Janďa cvičí na muzikál 16

ROVEŘI Pavel, Zuza, David a Ondra hrají poker V září jsme započali schůzky, které vede Viktor. Seznámil nás s chodem střediska. Řekl nám, že máme zaplatit registraci v hodnotě 400,- Kč. Účast je velmi mizivá. Rozdělovali se úkoly, zatím ještě nevíme, kdo bude připravovat táborovou hru, ale nyní už víme, kdo bude připravovat letošní první celostřediskovou víkendovku. Bude to Pavel Čechura s Adélou Fedor kovou, která se uskuteční 15.-17. listopadu v Rokytnici v Orlických horách. Na některých schůzkách se hraje poker, kulečník a ping-pong. 31. října jsme se sešli ve velmi hojném počtu a hráli jsme roverský ping-pong, který se hraje jako obíhaná, ale se dvěma pálkami na každé straně. Hrálo nás to deset roverů. 26.-27. října se spalo v roverské klubovně. Seděli jsme u ohně a zpívali jsme písničky až do nočních hodin. A před tím jsme hráli kulečník, poker a stolní hry. Účast byla velmi dobrá. Myslíme si, že se to vyvedlo. Poslední schůzku jsme hráli ping-pong a účast byla velmi mizivá. V příštím čísle se můžete těšit na strhující zápis z roverského výletu Putování po březích Divoké Orlice. Zapsali: Ondra Franke, Pavel Látr a Zuzka Moravcová Zuza a Ondra při ping-pongu 17

TIP NA KNIHU J. Kulhánek - Cesta krve je už plná děje, kde nehraje hlavní notu jen samopal. Max nachází přátele a zase je ztrácí. Max nachází východisko ze situace a brzy před ním stojí problém nový. No prostě klasický scénář akční řežby a Cesta krve rozhodně akční řežbou je. Čtenáři, kteří se neobejdou bez kvalitního a důmyslně propracovaného děje, ať raději dají od této knihy ruce pryč. Nezanedbatelným aspektem Cesty krve je její brutalita. Pokud se hrdina setkává s mrtváky, vždy po něm zůstává akorát kluzká podlaha od cizí krve a vyhřezlého mozku či vnitřností. Některé scény (například při řezání vlastní rozstřelené nohy) jsou opravdu nechutné. Tím logicky můžeme vyloučit další skupinu potencionálních čtenářů ti se slabým žaludkem. Hned vyloučíme i další čtenáře ty romanticky založené. Romantika tady není ani náhodou (pokud vám nepřipadá dostatečne romantická požární sekera s krví přilepenými zbytky obličejů) Cesta krve není pro každého. Cesta krve je třídílný román. Cestou krve kráčí hrdina ke svému cíli v mlžných dálavách. Cíli, který znamená jedinou budoucnost lidstva, lidstva, kterého se zmocnili mimozemštané. On je jedním z mála, kdo přežili drtivý vpád Cizinců, je jedním z mála, kdo se nestal jejich přisluhovačem. Jmenuje se Maxmilián. Všechno začalo někdy v říjnu v říjnu roku 2060. Maxmilián se vypravil na svou chatu blízko Plzně a ten den ještě netušil, že je to poslední normální den. Ještě netušil, že brzy bude vídat pouze monstra, usilující o jeho život Cesta krve je opravdu perfektní akční příběh. Hlavní hrdina (mimochodem skvěle vykreslený charakter, trpící samomluvou) jde z jedné akce do druhé. Vlastně celá první kniha Dobrák je jen o jeho snaze zjistit, co se vlastně stalo, jak se dostat k lepším zbraním a hlavně jak PREŽÍT. Chvílemi jsem měl nepříjemný pocit, že vše upadá do stereotypu (Max přijde vymlátí nepřátele je raněn léčí se a zase znova), ale zvláště druhá kniha Cynik HLAVNÍ NEPŘÁTELSKÉ JEDNOTKY Mrtváci připomínají zombie. Jsou to nejslabší Maxovi protivníci. Mrtváky se stali všichni, kteří nebyli ve chvíli invaze v lesích a stali se vražednými nástroji Cizinců. Popelnice lze sejmout několika dobrými trefami ze silné brokovnice. Popelnice umí střílet paprsky a létat. Tyto stroje řídí nejspíše Cizinci, kteří sedí uvnitř. Šípovitá stíhačka metá megablesky. Pokud je těchto stíhaček více pospolu, jsou pro Maxe tuhou překážkou. Upíři (Vampire) jsou jednou z nejsilnějších jednotek. Umí létat na svých netopýřích křídlech, mají obrovskou sílu a velmi rychlou regeneraci. Jediným účinným prostředkem, jak se upíra zbavit, je spálit ho. Lidé generála Ruffuse jsou preživší lidé, kteří se přizpůsobili nové situaci a pracují pro Cizince. Jejich nejlepší zbraní jsou vrtulníky Warbird. MAXOVI POMOCNÍCI Zbrojovka lovecká brokovnice, kterou našel na chatě po strýci Damiánovi. Beretta silná pistole z výzbroje plzeňské vojenské posádky. K2 nejlepší ruční zbraň, kterou získá. Je velmi přesná až na pět kilometrů. S průbojnými náboji v pohodě sejme popelnici na jednu střelu. Hackler-Koch, Walter, Aitor jsou samopal, pis- 18

tole a nůž. Vypomužou v nouzi. Saladin bojový vůz. Saladin je Maxovým největším ochráncem. Tento třísettunový obrněnec na vysokých kolech je dokonce neviditelný! (Je totiž pokrytý souvislou vrstvou minikamer/obra zovek, které zobrazují to, co vidí příslušné kamery na druhé straně.) Štíty saladinu uchrání posádku i při zásahu jaderným granátem. Pro saladin si musel dojet až do Mnichova, kde se v tajných laboratořích vyvíjely zbraně pro NATO. Superkiller aneb Drobek je nejvetší tank, vyzkoušený v Africké válce. Je to tisícitunový kolos, kterého nic nezastaví (ani kopec). Se svým zakázaným jaderným motorem je neskutečně silný. Drobka o vládne pomocí svého skvělého počítače v Saladinu. Jonáš není další ze zbraní či obrněných vozů, ale malý chlapec. Jonáš potkal Maxe v Plzni a přidal se k němu, protože jeho rodiče se staly mrtváky. Jonášovi šokem zbělely vlasy a ztratil hlas. Singhaia černoška, která se přidala k Maxovi v Africe. Byla členkou celého klanu lidí, kteří prežili a chystají pomstu. Zprvu si všichni vzájemně pomáhají, ale pak se jejich cesty rozcházejí. Cesta krve je čtivá, brutální, napínavá, silně akční takže pokud milujete tuto sortu literatury, berte Kulhánka šmahem. Jeho briskní sloh si oblíbíte. Slabé nátury: utíkejte co nejdál od tohoto románu!!!! UKÁZKA Z KNIHY Byl to neskutečný pohled. NATO náboje trhaly hořící tkaninu, ale oči cíle dvě se mi puškohledem stále propalovaly do mozku. Pak mi došly náboje a vampire mi jedním téměř neviditelným pohybem vyrazil zbraň z rukou. Neživil se jen lidským masem, živil se i lidským strachem. Jeho zrak se mi znovu zavrtal do očí a měl jsem z toho pocit, jako by mne mlel v mlýnku na maso. Od nohou. Pal, zašeptal jsem. Zvuk, jaký při střelbě vydává vulcan, je podobný zvuku, s jakým startovala trysková letadla. Naschvál není tlumený, aby si to nepřítel dostatečně užil. Na tváři strupaté zaschlou krví se objevilo něco jako překvapení. Ruce, které se ke mně už už natahovaly, se rozlétly do stran, roztrhané na několik kusů. Hlava podélně pukla a pravá část i s nosem zmizela. Do prachu šplouchly vnitřnosti a pak se totéž co s rukama stalo i s nohama. Torzo s půlkou hlavy se zabodlo pahýlem levé holenní kosti do písku a zlomilo se jako zavírací nůž. Vulcan zmlkl. Konec Dávka z vulcanu upíra rozsekla vejpůl. Ne že by mu to dvakrát vadilo. Obě poloviny těla pokračovaly v letu v infra jsem je viděl jako rotující červené skvrny. Vnější odposlech přenesl několik tupých úderů a praskání dřeva, jak přestřelený trup narazil do džungle. Vlevo nahoře na obrazovce servisního monitoru se objevilo číslo 120. To znamená, že upír spadl sto dvacet metrů od mého transportéru. Kontrola zajištění průvlaku, řekl jsem. V pořádku, odpověděl počítač. Tmu v transportéru rušila jen záře monitorů a kontrolek. Zkusmo jsem zatočil volantem (říkám tomu sice volant, ale je to spíš taková dvojitá volantová výseč vypadá jako motýlí křídla) a opatrně přidal plyn. Nic se nezměnilo: Pneumatiky se mlaskavě protočily, venku byla promočená džungle a tma; a pouze ze směru, kde se zřítil upír, se ozývaly nedefinovatelné zvuky. Když se něco pokazí, kazí se pak už všechno. Saladin (tak se jmenuje transportér) leží v bahně neschopen pohybu. Počítač nedocenil zrádnou zeleň podmáčené trávy a plnou rychlostí navedl mnohatunový kolos do nejodpornější bažiny, jakou jsem kdy viděl. Při pokusech vycouvat stroj zapadl ještě hlouběji - téměř by se dalo říci definitivně. Naštěstí je vzadu dost silných stromů, za které se dá ukotvit lano navijáku. Na to ale musím vystoupit, a na vystupování by bylo nejlepší denní světlo. V černé džungli se k vám mrtváci přiblíží tak nenápadně A když vám upadnou brýle na noční vidění, je konec. A teď ten upír. Vulcan deaktivovat, řekl jsem. Zvuky, které se ozývaly z místa netvorova dopadu, ustaly. Vnější odposlech automaticky zvýšil citlivost a mezi popraskáváním a šuměním noční džungle, bubláním rašeliniště, svištěním větru a škrabotáním pavoučích nožek se ozvaly lehké kroky. Cíl na šesti hodinách, řekl počítač. Za okamžik jsem ho uviděl i já. Upír šel k transportéru po cestě a vůbec se nesnažil krýt. Číslo na monitoru se s každým jeho krokem snižovalo. Nad pasem mu bylo vidět deset centimetrů holé kůže, košile končila pod hrudní kostí a její okraj byl potrhaný a sežehlý. Z původně dlouhého pláště odsekla dávka z vulcanu celý spodek, takže zbytek vypadal jako krátký pláštík, co nosívaly striptérky. Nikdy nepochopím změny v regeneračních schop nostech lidského organismu, změny, které dokáží během necelé minuty zacelit zranění, jako je rozstřelení vejpůl z rotačního kulometu ráže 7. Zapsal: Standa 19

PŘÍRODA Ježek západní Ježek západní (Erinaceus europaeus), známý též pod názvem ježek obecný, je středně velký západoevropský hmyzožravec, spolu s ježkem východním jediný zástupce čeledi ježkovitých (Erinaceidae) v ČR. Vyskytuje se v podstatě na celém území České republiky. Obývá území od nížin až po 800 m n. m., výjimečně jej můžeme spatřit až 1100 m vysoko. Žije na okrajích lesů, pasekách, v křovinách, v parcích a zahradách nebo ve městech. Popis Ježek západní je se svou délkou 22 27 cm a hmotností mezi 0,9 až 1 kg o něco větší než jeho příbuzný, již výše zmíněný ježek východní. Na světlé hlavě má tmavý pruh táhnoucí se od čenichu k očím a tvarovaný do písmena V. Břišní strana těla je u dospělého je dince šedohnědá až šedá s podélnou hnědou skvrnou, u mláďat hnědá bez skvrny. Bodliny, kterých může mít ježek západní na těle až 8500, má uhlazené a pravidelně pruhované, směřující dozadu a dlouhé 20 30 mm. Chování Ježek západní žije, až na období rozmnožování, samotářským životem. Je aktivní v noci, kdy je často slyšet jeho pronikavé funění a dupání, ve dne odpočívá ve svém hnízdě vystlaném trávou a umístěném v méně dostupných místech, např. pod kameny nebo mezi kořeny stromů. Ačkoli je všežravec, dává přednost především živočišné stravě, zvláště pak bezobratlým živočichům, mezi které patří slimáci, žížaly, brouci nebo jiný hmyz. Zvláště pak preferuje žížaly a stonožky. Občas se přiživuje i žábami, malými hlodavci, mladými ptáky, ptačími vejci nebo plody. Potravu vyhledává díky svému výborně vyvinutému čichu. Pokud se cítí ohrožený a spatří např. predátora (lišku, psa), schoulí se do bodlinaté koule, která většinu živočichů odradí. Umí dobře plavat, šplhat, a pokud je k tomu donucen, tak dokáže i poměrně rychle běhat. Nepříznivé zimní období přečkává hibernací (zimním spánkem), do které upadá v říjnu a která trvá většinou až do března, ačkoli přesné hibernační období závisí na výšce teplot. Páří se od května do října, přičemž se samec se samicí nejprve honí, poté svou družku kouše, naráží do ní, prská a syčí a vyčkává na samiččino svolení k spáření. Samice má obvykle jeden vrh ročně, který obsahuje 4-9 mláďat, která rodí po 31-35 denní březosti. Mláďata se rodí holá, slepá a bez bodlin. První bílé a měkké bodlinky jim začínají vyrůstat už hodinu po porodu. Do bodlinaté koule se dokáží schoulit po 11 dnech a vidět začínají již po dvou týdnech života. V přírodě se ježek západní dožívá průměrně 2 3 let. Zapsal: Standa 20