ZŠ Zahradní 5265 Chomutov 43004 Zpravodaj:
Naše škola pracuje pro nadaci HNUTÍ NA VLASTNÍCH NOHOU- Stonožka spolupracuje s ministerstvem obrany, které vypsalo projekt BOJOVNÍCI PROTI TOTALITĚ OČIMA DĚTÍ. Projekt s takto zajímavým názvem a obsahem jsme se chtěli zúčastnit. Obdrželi jsme podklady a instrukce k vypracování projektu a také místo i čas konání technického školení. Dále jsme si rozdělili práci, kdo co bude dělat. Připravili si otázky k jednotlivým besedám v průběhu besed jsme vše důkladně dokumentovali, zapisovali, fotili a pořizovali videozáznam. Ze získaných materiálů jsme vytvořili prezentaci na PC a tištěný zpravodaj. Museli jsme hlavně sehnat někoho, kdo by nám vyprávěl a odhalil své asi ne moc šťastné zkušenosti. Začali jsme hledat. Pomohli nám rodiče a shodou okolností soused jednoho kamaráda, který je v kontaktu s panem Lysoňkem, který je členem Českého svazu bojovníků za svobodu, který nám s projektem velice pomohl. Na projektu pracovali: 6. třídy: Adéla Petrová Monika Charvátová Tereza Veselá Eliška Brotánková Denisa Šomová 8. třídy: Dominika Čermáková Tereza Nestlerová 9. třídy: Petr Dvořák Josef Vrána
Jan Kolátor Martin Bodnárik Náš první hrdina : Veronika Rechová ukrývané židovské dítě Všechny besedy si poslechli chlapci a děvčata z různých tříd. Pro srovnání toho, jak rozdílné na ně příběhy zapůsobily, uvádíme práci žáka 9. třídy a žákyně 6. třídy. Veronika Rechová (7.12. 1940) Veronika Rechová se narodila v rodině, kde otec byl žid a matka křesťaňka. Jejího otce odvezlo Gestapo, aby se jejich malé Veronice nic nestalo, tak jí její matka dala k cizím lidem, kteří si jí dobrovolně vzali. Pro Janečekovy to samozřejmě nebylo lehké. Museli ji ukrývat po dobu tří let během války a také si doslova museli odtrhovat jídlo od úst. Život v této rodině první 3 roky velmi obtížný. Vše, co viděla, byl jen tmavý sklep a byt, kam světlo procházelo jen dveřmi a zatemněnými okny. Tato rodina žila ve městě Nové Zámky. Lidé z domu věděli, že se tam Veronika ukrývá. Někteří lidé z nejbližšího okolí chodili dokonce udávat na Gestapo, že ji Janečekovi ukrývají. Vždy, když gestapo přišlo k Janečekovým, tak po Veronice nebylo ani stopy. Po válce vyhledala paní Veronika svou rodinu, jenže ke své rodině necítila žádné pouto. S matkou sice byla ve styku, ale tolik si s ní nerozuměla. Paní Veronika své nevlastní matce říkala mami a tykala jí, ale to se nelíbilo její pravé matce. Ona jí prakticky zakázala se s ní stýkat. Její nevlastní otec zemřel při nehodě. Stalo se to jednoho večera, když bylo nařízeno zatmění, šel z domu a přede dveřmi někdo nechal trakař,na který upadl, roztrhl si játra a tomuto zranění podlehl. Jejího pravého otce Willheima Arthura odvezli na nucené práce a dále do koncentračního tábora. Z koncentračního tábora utekl s ruskými
vojáky. A nadále šel bojovat na ruskou frontu. Do koncentračního tábora šlo spolu s otcem dalších osm členů jeho rodiny. Vrátili se pouze tři, a to otec, teta a strýc. Její matka nesnášela židy a spálila i otcovu fotografii. Řekla, že se už na ty starý židy nebude koukat. Poté, co zemřela, otec řekl, že se už nikdy nepodívá na její hrob. Zbytek svého života dožívá v Klášterci nad Ohří. Musí se nechat, že někdy osud zamíchá karty tak, že si to nikdo neumíme představit, jak to bylo hrozné. Příběh se nám velice líbil. Asi nikdo si nedokážeme představit, jak to tehdy vypadalo! Veronika Rechová dnes
Veronika Eva Rechová Paní Veronika se narodila v prosinci 1940. Její matka Marie Kecskésová byla křesťanka a její otec Willheim Artur byl žid. Paní Marie odvezla svou dceru do České republiky ke kamarádce. Kamarádka se o malou Veroniku starat nemohla, a proto Veroniku odvezla k Janečkovým, kteří si už dlouho přáli dítě. Veronika si u nich dlouho nemohla zvyknout a stále hledala svou matku. Po delší době si u Janečkových zvykla a vytvořila si k nim dobrý vztah. Když paní Marie odvážela Veroniku, musela se Veronika strašně bát a určitě přemýšlela nad tím, jestli svou rodinu ještě někdy uvidí. Nechtěla bych být malou Veronikou, která si nemohla být ničím jistá. Mezitím odvezli pana Artura do koncentračního tábora, z kterého později uprchl s parašutisty. Malá Veronika se měla u nové rodiny dobře až do dne, kdy její prastrýc zavolal k novým rodičům gestapo, které jim chtělo Veroniku sebrat. Manželé Janečkovi měli však Veroniku rádi, a proto ji schovali do sklepa. Malá Veronika tam musela zůstat několik dní a její první vzpomínka na nový domov je, že spala ve sklepě v neckách. Brzy se vše uklidnilo, ale Veronika nesměla chodit ven, aby to vypadalo, že u Janečeků není. Pak došlo k tragédii, pan Janeček se kvůli zatemnění zabil. Někdo dal Janečekům před dveře trakař, na který spadl a roztrhl si játra. Po válce měla tehdy šestiletá Veronika lepší vztah k Janečekům než k vlastním rodičům. S paní Janečkovou zažila spoustu krásných zážitků a spoustu hezkých let. Veronika začala paní Janečkové říkat maminko a vůbec nepomyslela na to, že by se měla vrátit k vlastním rodičům. Přestože nechtěla, musela se vrátit ke svým rodičům, kteří bydleli ve Dvorech nad Žitavou. I po návratu domů tykala paní Janečekové a své pravé matce vykala. Veronika se stále chtěla vrátit kjanečekům, a tak se paní Marie rozhodla nabídnout paní Janečekové pobyt u nich v domku. Veronika však dostala přísný zákaz se s paní Janečekovou navštěvovat. S matkou si stále nerozuměla, protože jí
nemohla odpustit, že si ji nenechala.s otcem ale měla moc dobrý vztah. Jednou když chtěl pan Artur ukázat Veronice fotku svých rodičů, zjistil, že ji jeho manželka spálila. Paní Marie spálila fotku manželovy rodiny s obviněním, že uznává židovskou víru, a také mu řekla : Já se na ty starý židy nebudu dívat! Paní Marie krátce nato zemřela a pan Artur si slíbil, že nikdy nepřijde k jejímu hrobu. Paní Veronika po matčině smrti zjistila, že má tři bratry Karla, Alexandra a Jana, které bohužel nikdy nenašla. Protože jsme potřebovali vyjasnit některé pojmy využili jsme internet.
Nové Zámky Nové Zámky je město na jihu Slovenska. V letech 1573 až 1581 tu byla vybudována pevnost, která ve své době patřila k největším a nejdokonalejším. Dnešní město vyrostlo okolo této pevnosti. Nové Zámky byly v letech 1663 1685 obsazeny tureckým vojskem. Těžké boje s ničivými důsledky proběhly v období osvobozování jížních částí okresu koncem 2. světové války, na přelomu roku 1944/45, s následnými lidskými a materiálními obětmi. Roku 1945, na konci 2.světové války, bylo těžce poškozeno bombardováním protihitlerovskými spojenci. Rozbombardované Nové Zámky
Antisemitismus Antisemitismus je nepřátelství nebo předpojatost vůči židůmjako představitelům židovského náboženství judaismu, etnické skupině nebo rase. Přestože samotné slovo antisemitismus odkazuje ke všem semitským národům, je tento termín používán většinově pro označení nepřátelství vůči židům. Jde o formu xenofobie, která může mít různé formy, od osobní nenávisti až k institucionalizované násilné perzekuci. Krajním příkladem antisemitismu je otevřeně nepřátelská nacistická ideologie Adolfa Hitlera, která vedla ke genocidě evropských židů. Holocaust Holocaust je označení pro systematické a státem provozované pronásledování a hromadné vyvražďování Židů prováděné nacistickým Německem a jeho spojenci v době druhé světové války. Někteří termín rozšiřují i na pronásledování a vraždění dalších etnických a náboženských skupin, např. Romů, homosexuálů či politických odpůrců režimu. Nacistický holocaust, při kterém bylo vyvražděno okolo 6 milionů Židů, je jedním z největších zločinů v dějinách lidstva.
Muzeum holocaustu v Jeruzalémě "Památník obětem holocaustu stojící na jeruzalémské Har HaZikaron (Hoře vzpomínek) má dvojí význam. Jednak je to signální oheň připomínající nesmírné zlo minulosti a zároveň plamen naděje pro budoucnost." Tak charakterizoval memento nacistického pokusu o vyhlazení Židů hlavní kurátor nového Muzea holocaustu. Právě nové muzeum bylo za účasti prominentů z celého světa 15. března slavnostně otevřeno v Jeruzalémě.
Náš druhý hrdina: Viktor Řepík Dobrovolník 2. Světové války, bodyguard generála Svobody, bojovník u Dukly Z následující besedě uvádíme také dvě práce, tentokrát ne pro věkový rozdíl autorek, ale protože každá zachytila ve svém vypravování různá fakta celého příběhu. Viktor Řepík Jeho jméno zní Viktor Řepík a už v mládí prožil spoustu neuvěřitelných věcí. Narodil dne 6.6.1924, tudíž mu nyní je 85let. Ve svých sedmnácti se Viktor Řepík se s bratrem i otcem přihlásil jako dobrovolník do války. Celou ji prožíval u generála Svobody až do května 1945. Prý to byl moc hodný člověk, protože se staral o své vojáky moc hezky. Například,když měli hlad, tak dal jídlo nejprve vojákům a sám jedl, až co zbylo. Byl proslaven, tím, že si pamatoval jména svých vojáků Pan Řepík se svojí armádou a generálem Svobodou nastoupil do prvních bojů u vesnice Borůvka a Machnůvka. Zažil ve svých sedmnácti letech velice krutou válku, místo toho aby si hrál se svými kamarády venku a chodil za děvčaty, musel vzít do ruky zbraň a bojovat, aby ochránil svůj život a svoji vlast. V jednom z krutých bojů byl zraněn do pravé ruky. Při pobytu v nemocnici měl veliké
štěstí,protože potkal svého bratra, kterého neviděl od nástupu do války. Setkání s bratrem bylo pro pana Řepíka krásným zážitkem. Další setkání obou bratrů proběhlo až po skončení války. Pan Řepík spolu s generálem Svobodou postupoval do dalších bojů u Dukly. Těchto bojů se zúčastnil spolu s celou jednotkou a prožil zde nejtěžší boje. Jedním z nich byl o KÓTU 534. Při těchto bojích byl opět zraněn, tentokrát do nohy a krku velkou střepinou z granátu. V další bitvě museli být ukryti v úkrytech, po opuštění úkrytů nemohl mluvit a neslyšel. V těchto bojích ztratil spoustu kamarádů. Celý svůj život je hrdý, že mohl s generálem Svobodou bojovat, poznat ho jako člověka. Konec války prožil s generálem Svobodou v Praze. Se svou matkou se po válce setkal až v roce 1947. Otci pomáhal, protože oslepl ve válce. Na válečné dny a svoje zážitky z bojů vzpomíná celý život, armádu opustil před šedesáti šesti lety. Viktor Řepík Pan Řepík se narodil 6.6.1924.V osmnácti letech nastoupil do války.šel dobrovolně i se svým otcem a bratrem.díky Sovětskému svazu měli zbraně a vybavení.pan Řepík pochází z Ukrajiny,ale patří mezi tak zvané Volyňské Čechy. Do války nastupovali chlapci od osmnácti let do třiceti let a dívky od osmnáct do pětadvaceti let.chlapců nastoupilo 12 000 a dívek jen 600,protože se vybírali podle školy.pan Řepík si vzpomíná,že začátky byly moc těžké,protože cvičili až 14 hodin denně.když němečtí vojáci napadli Sovětský svaz,odešel pan Řepík do armády Ludvíka Svobody. Pan Řepík nechodil do školy,protože je Němci zavřeli.když odešel do boje ke KÓTĚ 534,tak měl nevýhodu.stál pod kopcem a Němci na kopci.němcům stačilo,aby dolů házeli granáty.další těžký boj byl na Dukle,kde padla spousta českých vojáků.v roce 1944 se uprchlí sovětští vojáci přidali do armády Ludvíka Svobody. V té době Němci vypálili český Malín. Na konci války spadla na úkryt,kde byl pan Řepík,mina.Pan Řepík následně nemohl deset dní mluvit a také neslyšel. Panu Pepíkovi je 85 let a z armády odešel před 66-ti lety. Sám tomu všemu ani nemůže uvěřit.
Ze zážitků pana Řepíka nás zaujala především operace v Dukelském průsmyku a osobnost generála Ludvíka Svobody a tak jsme si zjistili: Karpatsko-dukelská operace Karpatsko-dukelská operace byla útočná operace sovětských a československých vojsk na severovýchodním Slovensku na podzim roku 1944, která měla spojit povstalecké síly SNP se sovětskými armádami. Po potlačení povstání do hor ztratila svoje opodstatnění a byla ukončena. Celková situace v oblasti na podzim 1944 Hlavní vojenský plán, se kterým počítalo vojenské ústředí a organizátoři Slovenského národního povstání předpokládal, že dvě východoslovenské divize, držící asi 100 km frontu mezi německými jednotkami v oblastech severovýchodního Slovenska, otevřou Karpatské průsmyky a povstalecká armáda soustředěná na středním Slovensku bude toto území ve spolupráci s partyzánskými oddíly bránit až do příchodu Sovětské armády. Tento plán schválili komunisti i Londýnská vláda, přičemž ho prodiskutovali s velením sovětských vojsk. Povstání však vypuklo předčasně, když ani jedna ze stran nebyla na ozbrojený boj důsledně připravená. Vstup německých vojsk na Slovensko 29. srpna 1944 byl katalyzátorem nezvratných událostí, které se od něj rychle odvíjely. Pro Karpatsko-dukelskou operaci však bylo rozhodující to, že 31. srpna začala německá vojska odzbrojovat jednotky východoslovenské armády a tak narušily základní předpoklady úspěchu celého povstání.
Výsledek Karpatsko-dukelská operace jednoznačně neskončila úspěchem. Odehrávala se v krajně nepříznivých podmínkách, ale byla do značné míry plýtváním lidských a materiálních sil SSSR. Od začátku neměla velké vyhlídky na úspěch, ale byla spíše politickým gestem náklonnosti Sovětského svazu k Československu. Vázala ale velký počet vojsk, které mohli Němci jinak nasadit proti povstalcům a tak byla asi největší vojenskou pomocí, kterou povstání poskytli. Útočné úsilí sovětských a československých vojsk bylo nesmírné, což je pozorovatelné na jejich částečném postupu neprůchodným a tvrdě bráněným horským terénem. Při tom vtlačili nepřítele do hloubky Východních Karpat a způsobili mu značné ztráty na životech (podle sovětských údajů: asi 52 000 mrtvých, raněných a nezvěstných), na technice a zbraních (800 děl a minometů, do 185 tanků). Ztráty Sovětů a Čechoslováků ale byly také těžké. Padlo 19 000 sovětských vojáků a 1 800 příslušníků 1. československého armádního sboru.
Ludvík Svoboda Ludvík Svoboda se narodil 25 listopadu 1895 v Hroznatíně (na Českomoravské vrchovině). Je původem z rolnické rodiny, otec zemřel před jeho narozením. Studoval na vyšší zemědělské škole. Na začátku první světové války byl odveden do rakousko-uherské armády a později byl zajat na ruské frontě. Po vzniku československých legií v nich zastával důstojnický post a prošel několika pozicemi - mimo jiné i zástupcem velitele praporu na Podkarpatské Rusi. Účastnil se i několika známých bitev (u Zborova 1917 a Bachnače 1918) a také celé sibiřské anabáze československých legií kdy čs.legie úspěšně bojovala proti bolševikům a kontrolovala celou sibiřskou magistrálu. Po válce se vrátil na rodný statek, ale vojenskou kariéru na hřebík nepověsil. Mimo jiné působil i jako učitel maďarštiny na vojenské škole v Hranicích (tuto školu předtím sám Svoboda absolvoval jako velitel praporu).
Těsně před okupací Československa v roce 1938 zastával Ludvík Svoboda funkci velitele pěšího pluku. Po okupaci působil chvíli v odbojové organizaci Obrana národa a v červnu 1939 emigroval do Polska. Tam velel vznikající československé jednotce v Krakově a září 1939 se i se svými vojáky dostal do sovětského zajetí. Ruská NKVD jej považovala za špióna a odsoudila ho na smrt. Život Svobodovi zachránilo to, že už před válkou spolupracoval se sovětskou rozvědkou. Až přímý pokyn z Kremlu zachránil Svobodu před popravou.
Třetí hrdina: Ladislav Krejza politicky pronásledovaný, uvězněn v pracovním táboře Vojna Setkání s posledním politický pronásledovaným panem Krejzou jsme se rozhodli koncipovat odlišně, ne jako vypravování, ale jako rozhovor. Ladislav Krejza (*1934) Je členem konfederace politických vězňů. Žije v Chomutově. Za svoje názory byl bez důkazů uvězněn na patnáct let, po odvolání mu byl trest snížen na deset let, které měl strávit v nucených táborech PTP. Záznam rozhovoru uskutečněného 15. dubna 2009 Dobrý den pane Krejzo. 1) Kolik je vám let? Je mi 75 let. 2) Na jak dlouho jste byl odsouzen? Byl jsem odsouzen na 15 let za velezradu, protože jsem se mezi známými negativně vyjadřoval o totalitnímu komunist. režimu. Trest mi po odvolání snížili na 10 let, ale neodseděl jsem si celý trest.
3) Kde jste byl uvězněn? Vtáboře nucených prací. 4) Jak vypadal den TNP? Ráno v 5 hodin byl budíček, pak nástup do zaměstnání (ráno, odpoledne nebo večer). Měli jsme ještě brigády (uklízení kuchyně, vaření v kuchyni a někdy jsme odklízeli miny). Byly tam dvě šachty, které byly oplocené, abychom nemohli utéct. Deset hodin jsme museli fárat. Potom jsme mohli jít ven, ale museli jsme se nechat počítat, aby zjistili, jestli někdo neutekl. Počítání někdy trvalo až několik hodin. 5) A dostávali jste peníze? Hlídači dostávali 80% z toho, co vydělali. Vězni dostávali10% kapesné a 10%měli, kdyby potřebovali právníka. 6) Mohli jste napsat dopis rodině? Ano, když jste chtěli napsat dopis, bylo na něm, že rodina nesmí posílat balíky a nesmí nás navštěvovat. Všechna pošta byla trvdě cenzurována, stalo se mi, že rodiče nedostali ti měsíce dopis. Matka poslala stížnost na ministerstvo. Po stížnosti dopis odeslal sám velitel tábora. 7) Co když jste nemohli pracovat? Když jsme nemohli pracovat, dostali jsme najíst jenom jednou denně a odečítali se nám peníze. 8) Kdy vás propustili? Propustili mě v roce 1960 s podmínkou do vypršení předchozího trestu. 9) Máte sourozence? Ano, měl jsem dva bratry (jednoho nevlastního). Můj starší bratr (Milan) seděl deset let v jedné z nejkrutějších věznic v Leopoldově. 10)Omezovalo vás někdy, že jste byl vězněn?
Ano, směl jsem pracovat jen tam, kde mi to dovolili. Chtěl jsem pracovat se svým bratrem ve firmě, ale nesměl jsem, protože bychom tam byli oba. Vydělal jsem si přesto krásné peníze. 11)Jak vaše uvěznění ovlivnilo vaši rodinu? Rodiče byli v důchodu a režim se jim neměl za co mstít, ale prohlídky a další omezení se dotkli i jich. 12)Jak jste prožil rok 1989? Byl jsem zvolen u nás v práci do stávkového výboru. A i nadále se politicky angažuji. 13)Nahlédl jste do svých svazků u STB, které si na vás pořídila STB?? Nemám zájem! Možná bych přišel o přátele a známé! za Děkuji vám tento rozhovor.
V pracovních táborech za komunistické totality jsme toho věděli před besedou nejméně, a proto jsme informací zjistili hodně. PTP POMOCNÝ TECHNICKÝ PRAPOR Zařazování do vojenských pracovních jednotek PTP byla prováděna separace třídních nepřátel, studentů, farářů, živnostníků, bohoslovců, obchodníků, sedláků nejen od ostatních občanů, ale i od vojenských bojových jednotek. Nesměli jsme se účastnit např. armádních sportovních nebo kulturních akcí a soutěžit. Byly sem zařazováni tzv. nepřátelské osoby vůči komunistickému režimu. Prvními jednotkami vytvořenými pro tzv. politicky nespolehlivé brance se staly silniční prapory ženijních pluků. Jejich zřízení navrhlo v červenci 1948 Obranné zpravodajství a mělo jít o zvláštní útvary ženijního vojska odloučené prapory ženijních pluků, které budou dislokované ve vojenských výcvikových prostorech (dobově vojenských výcvikových táborech, VVT), aby se zabránilo možnosti těchto vojáků působit na ostatní příslušníky armády. Silničáři měli projít jen základním výcvikem a sloužit prakticky beze zbraně, nasazeni měli být především na zemní práce. Konfederace politických vězňů ČR
Je tvořena ze žijících občanů České republiky, kteří byli komunistickým režimem po r. 1948 vystaveni nebývalému teroru jako byly popravy, mučení, dlouholetý žalář, konfiskace majetku, ale i společenská a sociální diskriminace. Způvodních cca. 450 000 postižených dnes žije necelých 8000. Rok 1968 umožnil první náznaky ustavení klubu lidí, kteří byli po léta komunistickým režimem perzekvováni. V březnu téhož roku povolilo MV ČSSR prozatímní existenci klubu K 231, jehož ustavující schůze proběhla ve stejném měsíci na pražském Žofíně. Byl zvolen zakládající výbor a organizace bývalých politických vězňů, jež měla již v polovině r. 1968 své pobočky ve většině krajských měst, se začala zasazovat o první rehabilitace. Listopad 1989 navrátil do českých zemí demokratické zvyklosti. Nápravně pracovní tábory Nápravně pracovní tábory byly zřízeny v prostoru Jáchymov, Horní Slavkov a Příbram, celkem 18 táborů. Na ostraze se do listopadu 1954 podílel útvar SNB Jeřáb, dále pak Vnitřní stráž MV. V těchto táborech byli kromě politických vězňů i kriminální, retribuční. Tábory byly naprosto samostatnou jednotkou, proto tam musely být zabezpečeny všechny nezbytné činnosti a služby. V táboře byl velitelský barák s kancelářemi a světnicemi starších tábora, byly tu strážní věže a další zařízení sloužící k ostraze lágru. Dále se zde nacházely sklady (oděvní a proviantní), kůlny, ve kterých se skladoval otop, prádelna, prasečník, latrína, kuchyně, kantýna, kulturák, korekce, izolace a samozřejmě i obytné baráky. V obytném baráku bylo asi deset světnic, ve kterých bydlelo v průměru dvacet muklů. Osazenstvo baráku spalo na palandách. Kromě postele směl mít každý mukl ještě kartonovou krabici, ve které měl veškeré své bohatství. V místnosti se kromě postelí nacházela ještě kamna, která se používala jen v obzvláště mrazivých dnech a nocích, neboť nebylo dostatek otopu.
Do roku 1951 dochází k jisté schizofrenní situaci, kdy za vnitřní režim tábora zodpovídá Ministerstvo spravedlnosti (vězeňská služba) a vnější ochranu tábora má na starosti Ministerstvo národní bezpečnosti (útvar SNB Jeřáb). Tato poněkud nestandardní situace končí dnem 1. 7. 1951, od kterého za NPT zodpovídá MNB. Právě v této době začíná pro potrestané pracující na uranu nejhorší období plné strádání, ponižování, trápení, mučení, absolutní degradace lidské bytosti, které se lišilo tábor od tábora v závislosti na období a veliteli. Toto období končí na podzim roku 1954, kdy přebírá ostrahu táborů Vnitřní stráž ministerstva vnitra a poměry v NPT se částečně uklidňují. Vězni pracovali v podstatě zadarmo, nicméně Jáchymovské doly platily za jejich práci táboru stejně, jako by stejnou práci vykonal civilní zaměstnanec. Po stržení peněz za stravu, ubytování, ostrahu potrestaným mnoho peněz nezbylo. Objektivně vzato - práce potrestaných vyšla Jáchymovské doly dráž než civilní zaměstnanec - podnik např. financoval tábory. Na podkladě tajné smlouvy z listopadu 1945 nechala československá vláda ve velkém těžit a vyvážet uranovou rudu do SSSR. Za účelem zrychlení a zvýšení dodávek byly z počátku nasazováni Němci vyjmutí z odsunu. Když tato opatření ani celostátní nábory horníků nedostačovaly, byli nasazeni němečtí váleční zajatci z východní fronty dovezeni na naše území ze SSSR. Od roku 1949 nebylo dále možno zajatce nasazovat a tak byly nahrazeni tisícovkami politických vězňů, tehdy označovaných jako třídní nepřátelé. V roce 1953 bylo na Jáchymovsku v celkem patnácti táborech vězněno 12 000 politických vězňů. Dalších přibližně 3 500 vězňů bylo vězněno v létech 1953-1959 v příbramských táborech Vojna a Bytíz. Celkem prošlo uranovými galejemi přes 70 000 politických vězňů. Byli přitom trvale vystaveni nelidským podmínkám, které spolu s radioaktivním zářením a vdechováním žulového prachu zanechaly u většiny z nich trvalé následky. Mnozí zemřeli na rakovinu plic. Celkem bylo do SSSR vyvezeno 98 000 tun uranové rudy.
Útěky z táborů Udává se, že minimálně 31 muklů (MUKL - muž určený k likvidaci) bylo zastřeleno při pokusu o útěk a 439 zemřelo v důsledku různých nehod. Tyto informace ovšem pocházejí z větší části od samotné ostrahy a správy táborů, kterou nikdo nekontroloval a která tak mohla příčinu smrti určovat zcela libovolně, bez jakéhokoliv vztahu k realitě. Pokud vezmeme byť i jen částečně v potaz svědectví stovek vězňů, je zřejmé, že kolonka příčina smrti v kartotékách založených správou táborů nemá absolutně žádný význam. Jakékoliv zastřelení bylo zastřelení na útěku - pokud nebylo zařazeno mezi nehody nebo přirozená úmrtí např. na infarkt. Ubití vězně k smrti bylo též nejspíše nehodou. V průběhu existence táborů nucených prací došlo k několika pokusům o hromadný útěk, naprostá většina z nich skončila neúspěšně, větší naději na úspěch měly individuální pokusy o útěk. Seznam dolů Vězeňské tábory uranových dolů měly svá jména: Bytíz Nikolaj Vojna Vykmanov I Vykmanov II Mariánská Ležnice
Z historie vězeňského zařízení Vojna Uprostřed lesů 5 km jihovýchodně od Příbrami, na rozhraní katastrů obcí Lazsko, Lešetice a Zavržice, v místě známém výskytem železné, stříbrné a uranové rudy, byl nejprve v letech 1947-1949 vybudován německými válečnými zajatci pracovní tábor; pojmenování dostal podle nedalekého vrchu Vojna, na jehož úpatí se nachází. Obdobná zařízení existovala rovněž na Jáchymovsku a Slavkovsku ve spojitosti s těžbou již zmíněné strategické uranové rudy. Na přelomu 40. a 50. let 20. století museli být němečtí zajatci dle uzavřených mezinárodních smluv odsunuti do Německa. Nastal problém, jak zaplnit uvolněná pracovní místa. V důsledku komunistického převratu v únoru 1948 a následného společensko právního vývoje se rozhodlo tehdejší vedení státu využít pro tyto účely značné množství pracovní síly z řad tzv. chovanců tábora nucených prací, kteří začali od poloviny roku 1949 naplňovat bývalý zajatecký pracovní tábor na Vojně. Jednalo se o lidi, kteří byli z politických důvodů, protiprávně, internováni bez soudu. Postupně zde vznikl největší tábor nucených prací v oblasti těžby uranu v Československu
Zhodnocení projektu Když jsme do projektu vstupovali, počítali jsme s tím, že se dozvíme nové zajímavé informace asi tak, jako na hodinách dějepisu. Teď je nám jasné, že především besedy daleko předčili naše očekávání, neuvědomili jsme si totiž ani z daleka to, jak nás vypravovaní citově zasáhnou, jak se nás osobní zkušenosti každého zaktérů dotknou. A už vůbec jsme si nedovedli představit náročnou práci televizních štábu a novinářů, ke které jsme také tak trochu přičichli, a která nás moc bavila.