Soužití Čechů a Němců ve 40. letech 20. století Sborník je prací studentů Gymnázia J.V. Jirsíka v Českých Budějovicích
Prolog Dnes stojíme před vámi jako obžalovaní a vy jste našimi soudci. V tomto okamžiku se uzavírá plných tisíc let společného, těžkého, ale i velikého historického období. Český národ bude nyní konečně žít sám ve svém národním státě, který se národním stává nejen podle jména, ale i fakticky. Tři miliony Němců byly odsunuty. Je to největší přesun od stěhování národů, možná největší v dějinách světa. Téměř jedna třetina obyvatelstva Čech, Moravy a Slezska opustila a opouští svůj starý domov. Nechávají za sebou své domy, to, co kdysi nazývali svým vlastnictvím, svoji minulost, své mrtvé. Opouštějí práci milionů a práci mnoha staletí, aby se již nikdy nevrátili. Pro toho, kdo to neprožil, je těžké pochopit morální a duchovní břemeno, které nyní neseme. Věřím, že český národ to ocení, nyní nebo později, český národ jehož kouzelná píseň často dojímala i naše srdce - váš Kde domov můj. Vím, že budete s námi soucítit, vy, kteří s takovým citem zpíváte...a to je ta krásná země, země Česká, domov můj. I já tuto zemi náruživě miloval a mám právo to říct, protože mohu dokázat, že má rodina žila v této zemi od roku 1558. Myslím, že musím říci: bojovali jsme za svůj národ v dobré víře. Byli jsme oklamáni, ale nikdo nemůže pochybovat o naší dobré víře. Vždy jsem věřil, že Češi a Němci by mohli vytvořit společný stát jako Švýcarsko, každý ve svém kantonu, ve své autonomii. Nestalo se tak. Dějiny rozhodly jinak. Z projevu Hanse Krebse, německého poslance odsouzeného k trestu smrti v roce 1947 z knihy Včerejší strach, Josef Škrábek
Obsah Úvod 4 Události 40. let očima pamětníků z pohledu orální historie 5 Kroniky vypovídají 32 Noviny 36 Lidové soudy 41 Sběrné tábory 45 Vysídlení sudetští Němci v Bavorsku po roce 1945 51 Závěr 54 Seznam zdrojů a použité literatury 55 Obrazové přílohy 59
Úvod V průběhu války trpí lidé na obou stranách bez ohledu na individuální souhlas či protest a po válce musí příslušníci poražené strany, bez ohledu na osobní postoje před a v průběhu konfliktu, přijmout plošný a neselektivní dopad následků. (Alfred Zeischk) Problematika soužití Čechů a Němců ve 40. letech 20. století budí rozjitřené pocity i dnes, po více jak šedesáti letech. Česká a německá strana si neustále připomíná staré křivdy a spory, které vytváří napětí a rozporuplné pocity. Ty brání vzájemné bezproblémové komunikaci mezi oběma národy. Pokusili jsme se vytvořit odbornou práci, která by mapovala toto smutné období naší společné historie. Nesnažili jsme se však odkrývat staré viny, ale skrz dobová svědectví objevit pozitivní příklady spolupráce, vzájemné pomoci a tolerance. Myslíme si, že by oba národy neměly podlehnout ideologiím, které zničily staleté soužití, jež je vzájemně obohacovalo. Zároveň ale víme, že zde od roku 1848 existuje oboustranná nevraživost. Také hospodářská krize a neschopnost československé vlády najít pro strádající Němce v pohraničí zaměstnání, se výrazně podepsala na pocitu odcizení. Ten byl ještě více umocňován nacistickou ideologií a hospodářskou situací v samotném Německu. Nelze se proto divit velkému množství sudetských Němců, kteří ve snaze zabezpečit své rodiny podlehli ideovým vizím A. Hitlera a K. Henleina. Naprostou většinu podkladů pro naši práci jsme chtěli získat z autentických zdrojů, tj. archivních materiálů - dobového tisku, dokumentací matrik, soudů, pohřebních ústavů atd. Jednou ze stěžejní částí jsou vzpomínky konkrétních lidí, získané z výpovědí nebo deníků. Rovněž jsme spolupracovali s Jihočeským muzeem v Českých Budějovicích, které nám poskytlo doplňující materiály. Práci na tomto sborníku, a především její orálně historickou část, jsme vykonávali s pocitem určitého poslání a povinnosti zachovat tato svědectví, neboť naše generace je jedna z posledních, které ještě budou mít příležitost setkat se s očitými svědky druhé světové války. Pevně doufáme, že náš sborník bude přínosem pro problematiku česko-německých vztahů, která ani v současné době není zcela dořešena, a rovněž, že naším pozitivním přístupem k věci by se mohly inspirovat další práce a výzkumy, neboť sedmdesát let je dost dlouhá doba na to, aby během ní člověk dokázal odpustit. 4
Události 40. let očima pamětníků z pohledu orální historie Úkolem této kapitoly je ukázat čtenáři, jak na léta okolo války vzpomínají ti, kteří je zažili. Pamětníci uvedení v této kapitole mluví o svých zážitcích z dob před válkou, za války i po válce. Mluví o tom, jaké měli vztahy k Němcům a Čechům v této době, ale také jak se k této problematice staví dnes. Mezi vyzpovídanými jsou pamětníci jak české tak německé národnosti, aby byly zachyceny oba úhly pohledu. V některých je nenávist zakořeněna dodnes, někteří dokázali odpustit, ať už jedné nebo druhé straně a kupodivu v mnoha z nich dokonce žádná nenávist ani nebyla. Samozřejmě tyto jejich pocity a názory se snažíme pouze prezentovat, sami si je zde nedovolíme soudit. Vyprávění těchto lidí nemusí být bráno jako pravdivý historický zdroj, například kvůli jejich citovému zabarvení nebo stáří pamětníků. Ovšem právě tyto zpovědi nám přibližují pocity obyčejných lidí a atmosféru doby, kterou pozorujeme. Z celkového čísla 45 vyzpovídaných pamětníků jsou v této kapitole uvedeny citace pouze z několika vybraných výpovědí. Z většiny zaznamenaných výpovědí vyplývá, že vztahy mezi Čechy a Němci před rokem 1938 nebyly v žádném případě vyhrocené. Častěji byly spíše přátelské. V mnoha jihočeských městech žili Češi a Němci pospolu bez jakékoliv nenávisti či předsudků. Jak říká Hana Valachová: Tak copak bys chtěla vědět? O vztazích s Němci? Dokud jsem byla dítě, byly ty vztahy pěkné, protože my jsme žili v ulici, kde byl domek s Čechem, domek s Němcem, všechno bylo ideální, bavili jsme se spolu.. Měla jsem sousedy Němce, Nodesovy. Pan Nodes byl sociální demokrat. Když začalo srocování Němců, to začali poslouchat Hitlera, ty jeho projevy, jak tam křičel, pan Nodes seděl před domem, hlavu dlaních, kroutil hlavou, kroutil hlavou: To není dobrý, z toho nic dobrýho nevzejde... Víš, Lom u Mostu, tam byli vždycky samí obchodníci a hlavně horníci. A ti horničtí Němci, ti neměli Hitlera rádi. Jejich chlebodárci byli Češi, chovali se k nim dobře, tak proč by se měli stavět proti nim. Problémy začaly, až když se tam objevil Henlein. Henleinovci tam organizovali demonstrace, fanatizovali lidi, ti němečtí horníci to ale jenom mlčky trpěli. Většina ostatních Němců byla ale nadšená, no a tak začaly první nepokoje. Jednoho dne mému tatínkovi, horníkovi, jeho němečtí kolegové řekli: Dneska se chystá pogrom na Čechy. Připrav si doklady, peníze, připrav se na útěk. Zařídil se podle toho, ale nakonec se nic nedělo, jenom něco v horní části Lomu. Starosta byl Němec a i měl pod palcem část těch dolů, a tak zakázal těm Němcům dělat pogrom, aby neměl zraněné zaměstnance, protože pro něj pracovali i Češi. 5
Pořádaly se demonstrační průvody hnědých košilí, řvalo se tam: Judeiss muss raus, židi musí pryč, und Tschechen auf die Wand - Češi ke zdi. Pak nám zavřeli české školy, děti musely přejít do německých. Moji rodiče byli ale vlastenci, nelíbilo se jim to, tak mě poslali do Čech, abych mohla chodit do české školy. To potvrdil i Josef Toncar: V Prachaticích jsem přišel třeba do obchodu a tam nakupoval jeden, prodavačka s ním mluvila německy, s druhým česky a nikomu to nepřišlo. To bylo úplně normální. Další doklad, že většina předválečných česko-německých vztahů nebyla zdaleka tak vyhrocená poskytuje Růžena Průchová: Celou dobu před válkou jsme žili společně, chodili spolu do školy a všechno bylo v pořádku. Opačný názor na společné soužití v pohraničních oblastech jsme získali od pana Bedřicha Doležala: Sudeťáci to byl nehorší xindl. Už před válkou bylo zřejmé, že pro některé Čechy nebyl Němec jako Němec. Naučili se velmi dobře rozlišovat mezi Němcem žijícím v pohraničí na našem území a Němcem z Říše, což je zřejmé z výpovědi Josefa Toncara: Jednou se u nás zastavili dva němečtí pohraničníci. Otec, který se učil ve Vídni německy, si s nimi povídal u kafe, nasbírali si u nás hrušky Ale to byli říšští Němci, to bylo něco úplně jiného, sudeťáci to byli starý gauneři. Vztahy se začaly vyhrocovat, když moc v Německu definitivně uchopil Hitler. Němci v Čechách se začali hlásit o svůj původ a prosazovat germánský nacionalismus. Dokud nepřišel Henlein, byly vztahy mezi Němci a Čechy dobré, říká Jaroslav Jezl. A skutečně. K extremizaci německého obyvatelstva Henlein a jeho sudetoněmecká strana výrazně napomáhala. To potvrzuje i již zmíněná Hana Valachová. Problémy začaly, když se objevil Henlein. Ten označil politiku sudetských Němců dne 4.3. 1941 ve Vídní takto: Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní strukturu Československa tak zásadně a rozrušit jeho vnitřní poměry tak dokonale, že bylo zralé k likvidaci. To vše se mohlo stát jedině díky tomu, že všichni sudetští Němci se stali nacionálními socialisty Sudetští Němci vykonali dobrovolně svou povinnost. (Právo, 6. 5. 1996, s. 11) My jsme to nebrali ze začátku vážně, ale najednou Franta, Pepik a tenhleten, přišli v SA uniformách, my jsme z toho byli vykulený, museli jsme taky reagovat. Projevovali jsme svojí národní hrdost, hlavně v Sokole. Už to nebyl Franta, už to nebyl Pepik, ale už to bylo: Ty fašoune jeden, ty česká kurvo, my vám tady ukážeme, co se bude dít popisuje počátek nevraživosti Zdeněk Belech. Avšak ne všichni Němci se k Henleinovi hlásili, jak nám tvrdí výpověď Vlasty Čadkové: Ale u nás na Hojné Vodě Němci volili hlavně sociální demokracii, a nesouhlasili se sudetoněmeckou stranou a s Hitlerem. Byl tu jen jeden fašista, toho se pak všichni báli. Ten když na někoho ukázal, tak šel do armády. Vyhrocené vztahy mezi Henleinovci a českým obyvatelstvem v pohraničí přerůstaly až v menší ozbrojené konflikty a napadání četnických stanic oddíly henleinovců. Československá vláda byla na základě těchto konfliktů nucena vyhlásit v pohraničí stanné právo a přesunout do těchto oblastí značné množství vojáků. Toto násilné potlačení sudetského extremismu vedlo k hromadnému útěku sympatizantů s Hitlerem do Říše. To vedlo k dočasnému uklidnění situace v příhraničních oblastech. Tento klid trval pouze pár dnů, a to 6
až do mobilizace 23. září 1938. Osud Československa byl definitivně zpečetěn přijetím Mnichovské dohody (v noci z 29. na 30. září) a nucenému odchodu československých jednotek z obranných linií. Na otázku jestli bylo dobře, že jsme nebojovali, odpovídá Jitka Skřičková: No rozhodně, to by byla sebevražda. V březnu 1939 došlo k obsazení zbytku Československa německou armádou, vytvoření Protektorátu Čechy a Morava a připojení k Říši. Od této chvíle si byli Češi nuceni zvykat na každodenní soužití ve společném státě. Jan Kubeš: Chovali se k nám špatně, protože nám sem vlezli, hotovo! Vlezli sem jak loupežníci Češi se snažili po obsazení zachovat svou národní hrdost prostřednictvím nejrůznějších spolků, z nichž nejdůležitější a pro Němce nejnepřijatelnější byl Sokol. Když viděli fašisti sokoly v červených uniformách, stříleli na ně jako na komunisty, můj kamarád přišel o život., dodávají manželé Petržilkovi. Z mnoha výpovědí však vyplývá, že toto soužití nebylo ve většině případů až tak problematické. Většina Čechů se snažila s Němci vycházet, někteří s nimi bohužel i spolupracovali. Paní Marie například říká: Ale byli mezi nima hodný, přestože byli od NSDAP partají, táta s nima mluvil narovinu, ale voni ho neudali. Zvrat nastal až po atentátu na říšského protektora Heindricha a po následné německé odvetě v roce 1942. Já si nakonec osobně na Němce ani na Rusy nemůžu stěžovat. Teprve od Lidic jsem začala Němce nenávidět. Na Žehronice totiž tenkrát padal popel z Lidic... O vztazích mezi Němci a Čechy v letech 1942-45 se vyzpovídaní nezmiňují. Tato doba byla ve znamení tvrdého útlaku ze strany Němců a pohřbení dosud přetrvalých přátelských vztahů. S příchodem roku 1945 bylo postupně všem jasné, že Němci válku prohrají. Na obou stranách bylo vidět změnu v chování k tomu druhému. Němci začínali být agresivnější a ti chytřejší začali hledat ústupové cesty, aby se jim nic nestalo. Odvaha Čechů naopak vzrůstala, což vedlo až ke květnovému povstání v Praze a poté v dalších českých městech. Mnozí Němci měli již války plné zuby a snažili se ochraňovat své spoluobčany, nehledě na národnost. Příkladem je německý starosta Žáru u Nových Hradů, který rozmluvil procházejícím jednotkám SS, aby zastřelili rukojmí z Trhových Svinů. Dalším příkladem je německý starosta Josef Kriesche, o kterém se zmiňuje Tomáš Jarolím ve své práci Život mého prapradědečka, Josefa Franze Kriescheho : Pan Prüher (soused Josefa Kriescheho, věkem kolem 80 let) podal zkušenost s jeho dobrosrdečným jednáním a řekl, že když došlo k okupaci, tak se někteří mladíci snažili stavět nějaké barikády a můj prapradědeček za nimi došel a v klidu jim vysvětlil, že vážně nemají dobré nápady a ať toho nechají. Nechali a on jim tak zachránil životy, jistě by je Němci zastřelili. I samotná paní kronikářka z Brloha, paní Omanová, vzpomínala na pana Kriescheho v dobrém. Vyprávěla, jak zachraňoval životy Čechům během 2. světové války. Podle vyjádření několika dalších starousedlíků (paní Salcerová a paní Fenclová) zachránil Brloh od osudů stejných, jaké postihly vesnice Lidice a Ležáky, protože se zaručil za obyvatele Brlohu, kteří byli podezření, že u sebe mají letáky proti fašismu. Už během války řešila československá exilová vláda v Británii poválečné uspořádání českých zemí v případě vítězství. Nejdiskutovanějším problémem byla otázka co s němec- 7
kými menšinami v příhraničních oblastech. S tím spojená myšlenka nucených odsunů měla střídavě menší a větší podporu u československých státníků. Toto řešení vyžadovalo souhlas od spojeneckých velmocí, který byl jedním z výsledků Postupimské konference. Odsun měl probíhat podle stanovených pravidel, avšak v mnoha případech došlo ke spontánnímu jednání tzv. revolučních gard. Toto jednání bylo později nazváno jako divoké odsuny. Tyto negativní případy nám svou výpovědí přibližují Jitka Skřičková:,Když Němci odcházeli, tak je Češi cestou zabíjeli. a Otta Kubelka:,,Organizaci odsunu prováděla policie, ale v podstatě se toho chopili civilní aktivisté, kteří v řadě případů postupovali vůči těm Němcům velmi krutě. Někdy snad měli osobní důvody, ale většinou to byli lidé, kteří se vyskytují v každé době a častokrát beztrestně uvolňují své pudy a především se chtěli obohatit. Celé to shrnuje citát Děly se věci, které nikdo neplánoval, které určovala doba, kdy život měl velmi malou cenu od Bohuslava Kuty. Avšak ne všechny odsuny probíhaly v nepřátelském duchu, což nám potvrzují mnohé výpovědi, například od Jiřího Ptáčníka :,,No Němci, byli to Němci. Oni za to nemohli stejně tak jako ty Češi. Češi jim pomáhali dávat věci do vlaků, jako kamarádi., Hany Todtové :,,Řeknu ti, když jsme se s těmi našimi německými sousedy loučili, všichni jsme plakali. a Marie Jechové: Člověku bylo líto i těch lidí, kteří měli být odsunutí a nic neudělali, byli jako my. Také paní Jitka Skřičková hned na začátku rozhovoru poznamenává: Hned na začátek řeknu, že s tím nesouhlasím. Viděla jsem ty babičky, jak stály s ranečkem u silnice a čekaly, až přijede auto a odveze je. Ty určitě nebyly nebezpečný, nebezpeční byli jedinci, ale národ celej ne. Nyní bychom rádi uvedli ještě několik pro nás možná nejzajímavějších příběhů: Gerta Prokešová Asi nejzajímavější příběh o odsunu se nám podařilo získat od paní Gerty Prokešové, které se i přesto že byla odsunuta, podařilo vrátit zpátky do Československa. Paní Gerta se narodila v roce 1926 do rodiny zedníka Franze Jungwirta. Otec byl po začátku války donucen narukovat do Wehrmachtu, kde ovšem plnil pouze podřadné úkoly. Začátek odsunů paní Gerta popisuje takto: V dubnu a na začátku května 1945 jsem byla v Pasově. Ze Šumavy zatím utíkali jen národní hosté, my se ptali proč. Já na Rudé gardy (říkalo se jim rabovací gardy) nerada vzpomínám. My jsme měli na kabátech rudé pásky (táta byl sociální demokrat a antifašista), ostatní Němci měli pásky bílé a tak nás také často neměli rádi. Táta byl i u Čechů oblíbený, dokonce byl v národním výboru. Přístup některých Čechů se změnil až v nenávist a snahu oplatit Němcům to, co způsobili. Bohužel na to často dopláceli i Němci, kteří s Hitlerem neměli nic společného. Tuto agresivitu způsobenou nenávistí nebo pouze potřebou se mstít dokládá paní Prokešová takto: Češi byli špatní i dobří, jako všude. Jednou si vzpomínám, že mi v Prachaticích spadla z rukávu páska (označení za antifašistu) a dostala jsem od jednoho Čecha takovou 8
ránu, že jsem spadla do bláta. Pomohli mi čeští četníci, vzali mne na stanici, abych se omyla a omlouvali se, že nejsou všichni takoví. Za války všichni mnoho zkusili, tak proč museli zkusit ti nevinní? Už při začátku odsunů bylo její rodině jasné, že bude pravděpodobně uplatněna kolektivní vina na většinu Němců a snažili se nějak zabezpečit. Mí příbuzní znali ty cestičky pašerácké, a když přišly první odsuny, tak sestra a strýc přenášeli přes hranice šicí stroj, jídlo, nasušený chleba, abychom měli něco do začátků, až půjdeme. Naše rodina byla odsunuta v roce 1946 - shromáždili nás v lágrech ve Volarech, byli jsme tam deset dni, mohli jsme si vzít jenom padesátikilové zavazadlo. Z lágru nás vozili na nádraží auty. Jeli jsme v takových uzavřených vagonech (30-50 lidí) museli jsme stát. Čekali vždy na nádražích v Německu asi týden, v lágrech neměli místo. Nikde nás nechtěli, Německo bylo rozbombardované a oni nám nedůvěřovali. V Německu skončila až v Karlsruhe (u francouzských hranic). Byla ubytovaná ve škole na amerických pryčnách. Odsud se vracela vlakem zpátky. Její český přítel, jí opatřil dokumenty a přihlásil jí v Libořezích, aby se mohla vrátit. Při návratu do Čech musela jít až z Pasova pěšky, protože místní nádraží bylo vybombardované. V Bavorsku našla nějakou samotu, kde dostala najíst a šla dál do nějaké příhraniční chaty, kam si pro ni měl její přítel přijít. Potom se dostala přes příbuzné domů. Vzpomínky pana Václava Hůrského na soužití Čechů a Němců v oblasti Šumavy v poválečném období: Po válce jsme se přestěhovali do Perneku u Horní Plané. Mého tatínka zlákala zřejmě možnost hospodaření na větším hospodářství a sliby náborářů do pohraničí, když bylo rozhodnuto o odsunu německého obyvatelstva. Do Perneku jsme se odstěhovali na konci října 1945 a byl nám přidělen statek č.4 na návsi. To bylo patrové stavení pro hospodáře a jeho rodinu a vedle rovněž menší, ale patrový výminek. Po našem nastěhování se rodina německého sedláka Bauera přestěhovala do toho výminku. Rodina se sestávala ze sedláka (okolo 60 let), selky (rovněž okolo 60 let), dcery Máry (asi 20-25 let) a syna Alfréda (Velkého Fredy 14 let). Dva starší synové museli jít na frontu a prý padli u Stalingradu. Později se ale jeden z nich vrátil z ruského zajetí. V budově výminku pak bydlel truhlář Alfréd Stifter s manželkou a synem Alfrédem (Malý Freda 10 let). Myslím si, že soužití s německou rodinou sedláka Bauera proběhlo bez problémů. Ochotně mého otce i bratra provedl po všech pozemcích příslušných k hospodářství, které mělo 17 ha polí a luk a z toho 4 ha lesa. S oběma německými kluky, Malým a Velkým Fredou, jak jsem jim říkal, jsem až do odsunu 1946 hodně kamarádil. Dosti jsme se sblížili. Naučil jsem se od nich trochu německy a sám je učil česky. Nezapomenu na to, jak jsem jim někdy před Mikulášem v r. 1945 vysvětloval, že přijde Mikuláš a čert slovy: Víš, co je to čert? Víš, to je takové brrrr a předváděl čertovské strašení. Nebo jindy, kdy jsme si hráli s jejich hluchým psem Valdou ve stodole a on se zahrabával do slámy, že ho nebylo vidět a všichni tři (oba Fredové a já) jsme při tom řvali: Valdo lóóóch, Valdo lóóóch! Jindy jsme šli se starou selkou paní Bauerovou na louku za stodolou sbírat divoký špenát a ona nám ho potom udělala nastudeno s kyselou smetanou. Dodnes na tuto pochoutku vzpomínám. Docela smutné pro mne bylo loučení s německými kluky při odsunu v červnu 1946. Pamatuji 9
si, jak všichni odsouvaní byli shromážděni na návsi před hospodou a seděli tam na svých rancích. Asi si tenkrát mysleli, že to není navždycky a vrátí se. Takovým malým důkazem pro tuto domněnku je to, že asi někdy v roce 1947 jsme našli v kůlně ukrytý poklad s krásným porcelánem a skleničkami a svícny, zřejmě Márynu výbavu. Vše bylo zabalené v koudeli a ukryté za hranicí dřeva. Bratr se do toho propadl, když hledal, kam zanášejí slepice. Osobně si dnes po letech myslím, že celý odsun byl zbytečný. Tím nechci říci, že neoprávněný a nelze jej posuzovat z dnešních, pomalu 70 let starých hledisek. Mohlo dojít k důslednému vyhledávání a potrestání viníků, těch, kteří měli hlavní podíl na tom, že v posledních předválečných volbách volilo německé obyvatelstvo Sudet z 90% Henleinovu stranu SPD, ale obyvatelstvo se mohlo ponechat, hospodařit dál, pohraničí by tak neupadlo, nezanikla by spousta vesnic a průmyslových podniků a republika by nemusela mít tolik problémů při poválečné obnově. Proto souhlasím s názorem, že kolektivní vina by neměla existovat, vždy jsou za nepravostmi konkrétní jedinci. A tak je tomu vždy, jak se můžeme i v současnosti přesvědčovat. Wilhelm Sonnberger Další hodně zajímavý příběh nám poskytl pan Wilhelm Sonnberger. Narodil se roku 1929 v Benešově nad Černou (dříve Německý Benešov) Karlovi a Anně Sonnbergerovým. Jeho otec byl v roce 1943 povolán do Wehrmachtu a on ve stejné době odjel do Českých Budějovic na internát pedagogické fakulty. Roku 1944 byl spolu s několika spolužáky povolán na vytváření opevnění do Ratzersdorfu u Bratislavy a následně roku 1945 do vojenského výcvikového tábora Senice na Hané. Prošel si výcvikovými tábory v Čáslavi a Milovicích, kde si je převzal Wehrmacht do tzv. Vůdcových pomocných divizí, což byli patnácti- a šestnáctiletí žáci různých škol. V první skutečné akci kousek před Prahou byl zajat i s celou rotou. Jako zajatec prošel mnoha útrapami, ale nakonec, díky zranění nohou a zfalšovanému věku ve vojenské knížce, byl propuštěn. Dostal se až do Vídně ke své tetě. Tam posléze získal tzv. Reissechutzbrief, tedy dokument zaručující bezpečnost při cestě do zahraničí, aby mohl jet do rodného německého Benešova za svou rodinou. I přes propouštěcí dokument měl cestou mnoho problémů. Prvním z nich byli ruští vojáci na hraničním přechodu, kteří ho až po třech hodinách výslechů pustili. Jako Rakušan nedostal povolení využít vlak, proto počkal do setmění a za stupátkem jel na černo až do Nových Hradů. Než došel do Benešova, kontrolovali ho ruští vojáci ještě několikrát. Když konečně dorazil k rodnému domu, zjistil, že v něm přebývají Rusové. Naštěstí zjistil od sousedů, že jeho příbuzní utekli do Rakouska, ale jsou v pořádku. V noci načerno přešel hranici do Hirschewiesu, kde se dozvěděl, kam přišla jeho rodina, a to do Langfeldu u Weitry. Zde se setkal s příbuznými, dostal práci v kovárně u svého strýce a od starosty povolení k přechodnému pobytu. Později se vrátil do Benešova, kde ovšem dlouho nepobyl, protože ho našel jistý Thurn Willi, který u něj doma chtěl dělat domovní prohlídku. Wilhelm raději utekl zpět do Langfeldu. Dodnes žije v Rakousku, po válce vystudoval střední školu a poté vystřídal několik zaměstnání. Dnes žije v Linci. Do Česka se vrátil poprvé 20 let po válce se zájezdem z východního Německa. 10
František Oppelt Dalším velmi zajímavým příběhem je příběh českobudějovického německého okresního školního inspektora Františka Oppelta, který zaznamenal Leoš Nikrmajer. Životní osudy řady činitelů na různých stupních vedení německé okupační správy v protektorátu nám v nejednom případě dokreslují plastický obraz tragického období našich národních dějin. Drtivá většina z těchto potentátů se vědomě provinila proti obyvatelstvu české národnosti, přestože z jejich strany nemusel jít nutně o svévolnou a cíleně protičeskou iniciativu, ale třeba jen o důsledné plnění rozkazů nadřízených orgánů. Pouze nepatrné procento těchto vedoucích činovníků se nezkompromitovalo s nacionálním socialismem, udrželo si neposkvrněný morální kredit a k českým spoluobčanům si zachovalo vstřícný a přátelský postoj (který ovšem nemohl být veřejně prezentován). Mezi tyto vzácné jedince patřil za války i budějovický německý okresní školní inspektor František Oppelt. František Oppelt se narodil v roce 1890 v Lomu. Absolvoval německý učitelský ústav v jihočeské metropoli a posléze nastoupil jako učitel v německé obecní škole ve Svérázi a v Českých Budějovicích. Po vzniku Československa vyučoval i na německém učitelském ústavu v Liberci. V roce 1926 se stal německým okresním školním inspektorem pro menšinové národní školy v okresech Kaplice a České Budějovice. Sídlo inspektorátu se nalézalo právě v národnostně smíšené Kaplici, kde byla patrná převaha německého obyvatelstva. Oppelt nepůsobil v žádné politické straně, ani v německých nacionalistických organizacích a od počátku své pracovní kariéry patřil do tábora německých demokratů, kteří prosazovali aktivní spolupráci s československými úřady. On sám i jeho manželka uměli dobře český jazyk a v letech 1928-1938 působil ve městě dokonce jako místní předseda Československého červeného kříže. V krizovém období druhé poloviny třicátých let 20. Století se jeho pozice u kaplických spoluobčanů německé národnosti pochopitelně rapidně zhoršovala. Přispěla k tomu především ta okolnost, že nejenže nevstoupil do řad SDP, ale jakoukoli spolupráci s henleinovci odmítal. Pozice německého okresního školního inspektora v prostředí ovládnutém jedinou stranou, která již neskrývala svůj totalitární program diktovaný ze sousedního Německa, se stala pochopitelně neudržitelnou. V září 1938, tedy ještě před naplněním Mnichovské smlouvy, se František Oppelt přestěhoval z Kaplice do Českých Budějovic, kde v průběhu existence druhé republiky pokračoval v pracovním zařazení jako inspektor pro německé školy s rozšířenou působností pro okresy Jihlava a Havlíčkův Brod. Okupace zbytku českých zemí německou armádou a následný vznik Protektorátu Čechy a Morava znamenaly pro Oppelta pracovní problémy, neboť německé úřady dostaly pochopitelně reference o postojích, které v předmnichovské republice zastával. K dobru mu přirozeně nepřičetly ani kladný kádrový posudek bývalého Okresního školního úřadu v Českých Budějovicích. Ani kapličtí Němci nezapomněli na předchozí postoje Františka Oppelta a těsně před konáním srazu NSDAP v Českých Budějovicích ho několik bývalých spoluobčanů slovně i fyzicky inzultovalo při náhodném setkání nedaleko náměstí. Na okresního inspektora došla rovněž řada stížností ze strany NSDAP v Linci, Kaplici a bezpečnostní služby v Českých Budějovicích a místní gestapo se zajímalo také o anonymní udání místních Němců, kteří iniciativně upozorňovali na jeho čechofilství a antifašistic- 11
kou činnost. I z těchto důvodů absolvoval Oppelt řadu výslechů v zemské školní úřadovně říšského protektora. Od konce května 1939 byl zproštěn na zákrok vedení NSDAP v Jihlavě inspektorátu nad zdejším obvodem. Nad inspektorovou osobou visel Damoklův meč nejen v podobě vyhazovu z místa, ale dokonce nebezpečí internace v koncentračním táboře, neboť vedení budějovického gestapa žádalo důsledné prošetření všech prohřešků Oppelta v době jeho působení ve školním inspektorátu v Kaplici. V nelehké situaci mu nakonec pomohl jeho přítel a soudce budějovického německého soudu Dr. Josef Starkbaum, který jako přidělený přísedící komisi přesvědčil, že obviněný nejednal ve zlém úmyslu a loajalitu pouze předstíral, aby tímto přístupem dosáhl u kompetentních československých úřadů zlepšení situace německého školství v regionu. Jako úlitbu k utlumení tlaku nepřátel navrhl později Starkbaum Oppeltovi, aby vstoupil do NSDAP. Ten sice formálně přihlášku podal, ale krajské vedení NSDAP v Linci jeho přijetí do nacionálních socialistů nedoporučilo. Staronový německý okresní školní inspektor se od počátku okupace nehodil do své funkce vzhledem ke germanizačním plánům v oblasti školské politiky. Koncem roku 1939 došlo pak k vytvoření Německé zemské školní rady pro Čechy, která stanovila úkoly a povinnosti šesti okresních německých školních inspektorů. František Oppelt tak měl dohlížet na oblast, která kompetenčně přesahovala rámec nejen politického okresu České Budějovice, ale dokonce i území jižních Čech, neboť do budějovického obvodu patřily okresy Klatovy a Plzeň. Do práce inspektorátu, jak již bylo naznačeno, účinně zasahovala celá řada německých úřadů a institucí. Oppeltovu nelehkou roli v germanizačním programu určoval především fakt, že mohl pouze provádět pokyny nadřízených složek. Dále vykonávat jakýsi dohled nad odbornou stránkou učitelů a kvalitou výuky, či dělat různá vyhodnocení statistického charakteru a do důležitých koncepčních záležitostí tak prakticky neměl co zasahovat. Snad i z tohoto důvodu byl nakonec podmínečně ponechán ve svém úřadu s tím, že jakýkoli úkrok stranou mohl být v jeho případě kvalifikován jako záměrná sabotáž. Františk Oppelt se nakonec vzhledem k svému renomé a omezeným kompetencím výrazněji nezapletl s vedoucí budějovickou nacistickou elitou a většina místních německých činovníků ho ignorovala. S despektem a s krajní nedůvěrou na něho pohlížela nejen zdejší služebna gestapa, ale i další úřady. Podezření ze strany Němců kladená na bedra školního inspektora se po válce ukázala jako reálná, neboť v období okupace dotyčný pomohl řadě českých lidí a k nacistickému režimu se stavěl nadále odmítavě, přestože se vystavoval reálnému nebezpečí tvrdého postihu. Podle všeho dokonce zachránil život jednoho rolníka z Žabovřesk, který mlel načerno obilí pro spoluobčany a byl udán na gestapu. Vzhledem k závažnosti deliktu a výši zatajených zásob mu hrozila u soudu v Praze oprátka. Díky intervenci Oppelta u soudního rady Starkbauma však k pražskému soudu putoval zfalšovaný vyšetřovací protokol, v němž byla výše černých zásob upravena tak, že delikvent vyfasoval pouhých 18 měsíců nepodmíněně a z vězení se po propuštění v pořádku vrátil k rodině. Velmi ztíženou roli měl Oppelt při některých intervencích týkajících se českých škol nebo požadavků českých učitelů. Minimálně v jednom případě se mu podařilo zvrátit již přijaté rozhodnutí o záboru jedné ze tříd české obecné školy v Nové Vsi, jenž měla být přiděle- 12
na k dispozici Říšské pracovní službě. Přes interní pokyny německým zaměstnancům ze strany nadřízených orgánů ani neomezoval styky s Čechy, s nimiž se v soukromí bavil výhradně česky a kterým dával na srozuměnou svůj skutečný protinacistický postoj. Stýkal se tak například s delegátem zdejší biskupské konzistoře Janem Ungerem, u něhož občas poslouchal české vysílání zahraničního rozhlasu z Londýna či Moskvy, za což oběma aktérům hrozil trest smrti. Významnou existenční pomoc pak školní inspektor poskytl řadě českých učitelů, kteří vzhledem k výkonu svého povolání museli absolvovat komisionální jazykové zkoušky z němčiny. Jestliže všichni veřejní a státní zaměstnanci protektorátu nepředložili příslušné osvědčení o kvalifikované znalosti německého jazyka, hrozila jim ztráta zaměstnání. Pro zaměstnance škol představoval reálnou hrozbu především německý zemský školní inspektor Werner, který dal na srozuměnou jednotlivým předsedům zkušebních komisí, aby nechali při zkouškách propadnout určité procento českých učitelů. Oppelt těmto pokynům nejenže nevyhověl, neboť nenechal propadnout žádného z učitelů, ale naopak mnoha z nich výrazně pomohl. Buď jim témata jazykových zkoušek prozradil dopředu, nebo jejich písemné elaboráty tajně opravil doma. Přes všechnu svou činnost, antifašistické smýšlení, vystavení dokumentů o národní spolehlivosti a vyčlenění z odsunu do Německa, se Oppelt nevyhnul v roce 1947 řízení Mimořádného lidového soudu v Českých Budějovicích, kde čelil obvinění z členství v organizacích NSDAP a DAF. Při jednáních se potvrdilo a bylo svědecky a písemně doloženo, že uvedené členství uváděl Oppelt do dotazníku čistě účelově k oklamání německých úřadů a jako registrovaný člen v těchto organizacích nikdy nepůsobil. Vyšetřování ukázalo, že řada Čechů nepodlehla obecné protiněmecké hysterii a dokázala se v nouzi zastat člověka, který se k nim choval korektně a neodmítl jim pomoci. Někteří to pokládali za věc svědomí a sami spontánně předložili svá písemná svědectví, například v případě pětice kaplických Čechů. Osvobozující rozsudek, v němž se přímo ocenil Oppeltův antifašistický postoj, tak znamenal nejen morální satisfakci pro hlavního aktéra příběhu, ale i pro ty Čechy, kteří se neváhali postavit na stranu spravedlnosti. Marta Kučerová Paní Marta Kučerová vypovídá: Rodiče mojí maminky byli z Chodska. Dělali uhlíře, v lese pálili milíře. A pak se objevilo uhlí a o dřevěné uhlí už nebyl zájem. Tak přestali a přestěhovali se do Ervěnic, což bylo tady v severních Čechách.Ty Ervěnice už dneska neexistujou. To už je zaniklá obec. Tam je peklo. Tam je otevřené peklo. Tehdy tam začal děda dělat na šachtě. V roce 1902 se ale do té šachty provalilo jezero, takže se tam utopilo 40 horníků, mezi nimi i můj dědeček. Ty události jsou popsány taky v jedné publikaci, zabývalo se tím muzeum v Lounech. Babička měla tenkrát v tu dobu pět dětí, moje maminka byla na cestě. No a protože tam, a nejenom tam, tady všude převládalo to němectví, tak chtěli, aby babička dala děti do německý školy. Ona nechtěla a tak se musela z těch Ervěnic odstěhovat. Takže se nastěhovala sem do Oseku, ale babička celý život zdůrazňovala že my jsme ti Chodové, pořádní Češi. Tatínek pochází z Běrunic u Poděbrad a jeho tatínek byl tesař. Děda sem přišel za prací, a pak si sem přivedl i rodinu - můj tatínek měl pět sourozenců. Bydleli v nějakém nuzném 13
baráku v těch koloniích. Tatínek pracoval u hospodáře, který v roce 1915 vyreklamoval z vojny svého syna. Tatínek, kterému tehdy bylo patnáct, musel místo toho syna do války a další tři roky pak strávil v Itálii. To všechno mi tatínek vyprávěl a říkal taky, jaká úžasná úmrtnost byla za první světové války a po ní mezi těmi chudými lidmi. Tím se vytvořil takový ten ošklivý vztah takových těch nuzáků v poměru k těm, kteří na tom byli lépe, k Němcům nebo k Čechům, kteří tu svoji hrdost vyměnili třeba za to, že šli dělat k těm Němcům. Někteří dělali v klášteru nebo ve velkém statku, který tady byl, takže opravdu ti lidé, kteří se tak jako zapřeli, tak se měli lépe. Znamená to, že sociální rozdělení tady více méně kopírovalo rozdělení národnostní? Němci tu byli pochopitelně v lepším postavení než Češi. Byli tu, dalo by se říct, starousedlíci. A pak, všechno to jistě závisí na těch výrobních prostředcích. V Oseku byla velká zeměvrtná společnost Julius Thiele. Její majitel byl Němec a pochopitelně tam jako zaměstnanci byli většinou taky přijímáni Němci. Říkalo se, že v období hospodářské krize a velké nezaměstnanosti si mistři od Thieleho v hospodě zapalovali doutníky bankovkami. Klášter byl taky v německých rukou a byl pochopitelně bohatý. Když opat zdejšího kláštera jel do Prahy, tak vůbec nemusel vstoupit na cizí pozemek. Až do Prahy prostě mohl jet po svých pozemcích a ještě v Praze byl dům, který jim patřil, těm cisterciákům. Klášteru také patřila spodní polovina kopců. Němci navíc měli spoustu vazeb mezi sebou, dobrou organizaci, a tak vůbec. A protože jich bylo hodně, tak se jim vyplatilo udělat německou školu. A Češi? No, ti přicházeli hlavně, když se otevřely šachty, kromě toho dělali ještě v lese. No a protože těch šachet i těch Čechů, kteří tam dělali, bylo stále víc, tak pro ně samozřejmě postavili kolonie. Ale nikdo se nestaral o to, kam budou ti jejich haranti chodit do školy. U té kolonie udělali i márnici. Natolik byli ohleduplní, že jim udělali márnici, protože tehdy nebyla jenom vysoká porodnost, ale taky vysoká úmrtnost. Takže se to vyplatilo, ta márnice. To je strašné. Dole byl hostinský Kovanda, který měl hospodu, a do té hospody chodili jenom Češi. A ze začátku byla v té hospodě i škola, dopoledne tam chodily děti a odpoledne se tam pilo. To nemělo žádnou úroveň, nevím, jak moc se snažili je vyučit. Vím jenom, že můj tatínek tam chodil do čtrnácti let a den po svých čtrnáctých narozeninách už do tý školy nešel, protože musel jít pracovat. Ty kolonie už nestojí, byl to pomník hrůzy. Většinou žily celé rodiny v jedné místnosti. Vím, co mi vyprávěli, že tam byl prádelník a ten měl šuplíky. Ty se večer vytahaly a v nich spaly děti, v těch šuplících. A samozřejmě táta s mámou leželi na posteli a další děti ležely na zemi. To asi v té době byla přirozená věc. Na šachtě samozřejmě nebyly koupelny a ti chlapi, jak vyfárali, tak chodili domů. A koupali se doma, no asi se koupali doma. Ale byla tam, hned nahoře, kořalna, a to bylo pro ty pány dobré, protože ten horník se hned opil... No, a pak tady samozřejmě byla spousta postižených dětí. Ať nikdo neříká, že ten alkohol na to nemá vliv! A to nejenom v prenatálním stádiu! Když ten táta chodí denodenně domů ožralej, vliv to má. Těch nespravedlností bylo strašně moc. Tady se muselo o všechno české tak tvrdě bojovat. Tak třeba dítě po porodu a než dosáhne toho věku jednoho roku, musí pravidelně do poradny. Němci měli tady v té škole udělané místo s diplomovanou sestrou, kde byl doktor, kde 14
bylo pohodlí a pro nás, pro Čechy, to bylo v Duchcově. Když ta máma potřebovala, musela do Duchcova pěšky, autobus nebyl nebo na něj nebyly peníze. Ta poradna byla v protituberkulózní léčebně v zámku a fungovala jednou týdně, vždy několik hodin. Takže tam bylo vždy strašně plno. Když ta máma kromě toho jednoho malýho měla ještě dalších pět nebo šest dětí, tak tam určitě nešla. A zrovna tak to bylo s očkováním. Když se třeba očkovalo proti záškrtu, tehdy to Češi v Duchdově museli platit. Němci to měli tady v Oseku. Tak proč to tak bylo rozděleno, když v jednom státě jsou děti všechny stejné? Ne, tadyhle očkujeme německé a tadyhle očkujeme české. To je tak kruté. Vedle nás bydleli Češi, měli dvě děti. Ten pán dělal na dráze, měli čtyři sta korun platu. Já si pamatuji, jak se jí moje maminka ptala, jestli půjde na to očkování. A paní odpověděla, že může jen s tím jedním. Měli holku a kluka. Ona nechala očkovat tu holku a ten kluk ten záškrt dostal a umřel. A tak se to rozdělilo na Čechy a Němce, na chudé a na bohaté a na komunisty a nekomunisty. No, to se prostě vypěstovalo. Uměle se to vypěstovalo a dlouho se na tom pracovalo, aby se takové, do nebe volající, rozdíly vytvořily. To je jasné, že člověk má oči a každý se chce mít dobře. Ne všichni Češi žili v těch koloniích dole. Nad německým centrem, nahoře u lesa, tam byli zase takoví ti lepší Češi, učitelé a podobně. Nikdo z nich nešel bydlet do kolonie, takže se to pořád takhle dělilo. A kdo se z nich zezdola vymanil a chtěl začít jinak a lépe, tak ten už se s těmi zdola moc nestýkal. A později, po osmačtyřicátým, zase oni, ti dolejší, v důsledku toho, že využili té možnosti vstoupit do partaje, těm druhým dělali ze života peklo. Já jsem do školy šla v roce 1936, třídy jsme měli v normálním obytném baráku v Husově ulici, to byla česká škola. A teď si představte: klášter tady měl školu, takovou dívčí, pak tady měli školu zvlášť Němci, tadyhle tu velikou na náměstí, a my jsme ji měli až tam dole, kde se vycházelo z Oseka. Už to umístění! Ti to měli na náměstí, v centru obce, protože ten pozemek patřil klášteru, tak samozřejmě, že jim to dali a to dole, no to taky vlastně patřilo klášteru, protože to bylo na pozemku bývalého hřbitova, na posvěcené půdě. V baráku, do kterýho jsem chodila do mateřské školy, v tom se ani nesměla otvírat okna, aby nevypadla. A to už bylo v době, kdy tady na náměstí stál palác. Já jsem třicátý ročník, tak jsem do té mateřské školy chodila někdy v roce 1935. Taková nespravedlnost, no nevím, možná, že jich bylo víc. V městském zastupitelstvu byli Němci, tak asi o českou školu nikdo neměl zájem. Spíš byl zájem, aby třeba ty české děti chodily do té německé školy, protože tam ty děti chtěli poněmčit, což se taky často dělo. Ono v té německé škole měli lepší učitele, ta škola měla lepší pověst a hlavně pak ty děti měly lepší uplatnění, lepší možnosti. No a řada českých rodičů, kteří uvažovali takhle a kteří dali stranou nějakou tu národnostní hrdost, ti dali děti do té německé školy. Člověk, který chodil do německé školy, se stýkal s německými dětmi a tak dál. Byl tu před válkou podobně rozdělený i společenský život? Ano, to bylo naprosto rozdělený. Politicky i národnostně. Měli tancovačku Sokolové, a pak zase měli jiní a bylo to přesně rozdělené. Dole v hospodě u Kovandů, tak tam měli komunisti, u Jíšů národní socialisté, v Černém orlu tam to měli Němci. I tohleto tady bylo rozdělené. I český dělníci, tak ti se scházeli dole v těch hospodách. Tam se mohli opít a nahoru nešli. Tady by se jim to nelíbilo. Já si ještě pamatuju, že někdy takhle v pondělí, když jsme šli ze ško- 15
ly, tak jsme je potkávali. Nesli si nádoby, někdy třeba s utrženým uchem a v nich pivo. Když se lidi vožerou, tak nenadávají, poperou se, a vyřídí si to mezi sebou a to je právě to hrozné. Tam dole v lesíku bylo keltské sídliště a tam jsou takové valy a to se odlesnilo a ty valy byly používány jako hlediště. Tam se teda hrálo divadlo nebo se hrálo tam dole v hospodě u Jíšů. Majitelé těch hospod dole, Kovanda, Jíša, to byli Češi. Nahoře to už byly německé hospody a ty by nedovolily, aby tam Češi něco provozovali. Tady vzadu byla sokolovna, to byla taky hospoda a pak byla ještě tělocvična dole na Nádražní ulici. Ale to všechno bylo mimo centrum. Prostě vystrčené. Bylo to tak hrozně rozdělené Jak jste prožívala napětí kolem roku 1938? A jaké důsledky mělo odtržení Sudet pro vaši českou rodinu? V první polovině třicátých let byla velká krize a nezaměstnanost. Takže v tom roce 1938, když to tady Němci zabrali, tak fůra lidí, kteří dělali na těch šachtách a kteří měli to zaměstnání jisté, tady odtud pryč nešla. My Češi jsme nemuseli pryč, měli jsme možnost zůstat. Oni nám navíc slibovali, že tady bude česká škola. Jakmile to zabrali, tak ovšem žádná česká škola nebyla. Já, protože jsem měla v září roku 38 spálu a záškrt, tak ten německý doktor nedovolil, abychom se odtud odstěhovali, protože říkal, že by se to roznášelo dál. No tak jsme tady byli až do té doby, než to Němci zabrali. Já nevím, někdy v říjnu nebo v listopadu jsme šli odtud pryč. Šli jsme pěšky a směřovali na Kladno. Všechny věci jsme naložili na vagon a šli jsme. My jsme nevěděli kam. Tak chápu, jak asi těm mým rodičům bylo, jak jim bylo ouzko. Víte, když má člověk střechu nad hlavou, i kdyby to bylo kůlna, tak je doma. Na Kladně nás pak k sobě vzali příbuzní mýho dědy. Byli jsme u nich asi šest neděl a pak jsme něco našli: jedni lidé, tam v Kladně, měli na zahradě prádelnu a do té prádelny nás vzali. Bylo to hrozné, ale pak naši přece jenom někde sehnali jednu místnost. Tak jsme tam byli až do konce války a pak jsme se sem znovu vrátili, protože i když už sem naši nechtěli (protože tam jsme byli mezi svými, tam byli samí Češi, tam Němci nebyli), tady to bylo přece jenom jiné. Já jsem se sem vracela ráda, mně se hrozně stýskalo, protože zrovna v tu dobu měla maminčina sestra malého chlapce a tak asi po něm, protože jsme spolu vyrůstali. A tak vám taky pamatuji, když jsem chodila z toho Kladna, kde jsme bydleli, do Kročehlav do školy, tak jsem chodila přes takový úsek, kde bylo vidět Slaný a byla vidět Milešovka a já když jsem vždycky ráno tu Milešovku viděla, tak jsem si říkala: za tou Milešovkou je můj domov. A tak chápu, jak asi těm Němcům je hrozně, nebo jak jim asi bylo hrozně a co to znamená, když se člověku stýská po domově. Tenhleten pocit docela chápu. Ale oni na nás byli špatní, zlí! Víte, v roce 1938, když to zabrali, tak tady Němci prostě dělali pogromy. Možná, že to byl taky jen takový ten lumpenproletariát. Prostě šli k šachtě a když chlapi vyfárali v deset hodin večer, tak tam čekali a udělali takovou uličku, tou uličkou, museli projít a mlátili je. Oni třeba věděli, že u babičky v domě přebývá můj strejda, kterej se vrátil po mobilizaci, tak zaútočili. On vylezl na půdu až na střechu a schoval se zvenku za komín. Byly tam naštěstí takové bytelné dveře, tak se tam dobývali a moje babička, no byl v tom kus takové hysterie, za dveřmi stála a křičela: Lidi český, pojďte nám pomoct, oni nás zabijou. Bylo to hrozný, já vím, to je prostě síla davu. Třeba si pamatuji, že soused, který bydlel proti nám, nebudu ho ani jmenovat, protože tady bydlí jeho potomci, z toho 16
se najednou z večera do rána stal ordner, opásaný, ve žlutém. Celá řada lidí, které jsme potkávali, byli to Němci, nedá se říci, že se žilo v nějakém soustavném nepřátelství, ale přece jenom byla taková nějaká přehrada: Vy jste vy a my jsme my. Pamatuji si ten cirkus, co byl, když to tady zabrali. Jak chodili, to byl řev, víte, to byl příšerný řev a ta hrůza, ten strach. No, a za války pak taky popravili otcova bratra. Byl komunista a popravili ho v roce 1942 v Berlíně. To byl tady takový proces. Prostě měli nějakou skupinu a někdo z nich to vyzradil. Dva byli odsouzeni k trestu smrti a protože to bylo souzeno řádným soudem, tak tatínek dostal možnost navštívit ho před popravou a byl v tom Berlíně. Tatínek vypravoval, že dlouho bude slyšet, jak odcházel v těch dřevácích, jak dlouho to znělo v té chodbě. Můj tatínek komunista nebyl. Já jsem v komunistický straně byla, protože jsem dělala na výboru a tam to bylo tak, že musíte. A když jste se v roce 1945 vrátili, nevládla tu v něčem trochu podobná atmosféra, jenom byli Češi a Němci tentokrát v jiné pozici? Nebo to bylo jiné? První takovou ošklivou věc jsem zažila ještě na Kladně. Tam byli skoro jenom Češi, ale zrovna v domě vedle nás bydleli Němci. Zeitzovi se jmenovali, taková nóbl rodina. Jeden z těch jejich chlapců si s námi na ulici hrával a pak musel narukovat. A při revoluci, protože lidi chodili po těhletěch barácích a vysloveně těch pár kladenských Němců lynčovali, tak si pro tyhlety také přišli. Nejdřív šla ta stará paní - byla to taková bělovlasá sušinka. Procházeli tou hroznou uličkou, jako procházeli ti havíři tady u nás. Stáli tam lidé s klacky. Té staré ženy se nikdo nedotkl, ta prošla. Pak šel ten starý pán, do toho už si někdo bouchnul. Ale pak šel ten jejich syn a ten dostal takovou šílenou nakládačku. Sem jsem se vrátila 10. června. V domech, kde bydleli Němci, visely bílé prapory. Špatného jednání, takovýho toho ošklivýho zacházení s Němci, toho se nezúčastnili místní lidi. Sem přišly revoluční gardy z Kladna. A to byla zase taková ta pakáž. Víte, ty zdejší lidi se přece jenom znali, i když tohle byli Němci a tohle byli Češi. Ale je něco jinýho, když jdete proti cizímu člověku, než když jdete proti nějakému Franzi Kellerovi, se kterým jste se včera bavil. Řekla bych, že taková ta anonymita, to člověku dává hroznou možnost jednat jako prase. Když byl vyhlášenej den toho odsunu - babička tam měla v ulici barák a my jsme u ní bydleli, tak si na to pamatuju - to prostě chodila taková skupina místních funkcionářů odsunové komise, kteří od těch Němců vybírali zlato a ti naši lidi v tu dobu ani nechodili ven. Já mám dojem, že se jakoby styděli. Protože my přece jenom nemáme takovou povahu jako oni. Ty revoluční gardy, ty tady byly a vždycky je odvedli někam, snad na náměstí, já nevím. V tu dobu jsme ven nesměli. Odněkud je potom odváželi nebo odjížděli autem a také bylo období, kdy je normálně vodili přes kopce. Vzpomínám si, že tady blízko u nás měli takového postiženého chlapce. Tehdy mu už bylo asi čtyřicet nebo padesát let, a vím, že ho při tom odsunu vezli na vozíčku. To byly hrozný věci, ale to je prostě válka. Snad jsme to neudělali jenom my, který jsme tu válku nechtěli. Tady v domě u nás bydlela Rakušanka a ta říkala: Všichni jsme tady mohli spolu žít, bylo tady pro nás pro všechny dost místa. Ale přišel pak ten trotl Hitler a nasadil tohle všechno lidem do hlavy. 17
Řada těch Němců taky utekla, nebyli odsunuti, ale utekli a nechali všechno tak, jak to bylo. Nebo třebas v Teplicích jsou dvě ulice u nádraží a tam někdo přinesl něco a všichni, jak tam byli, tak spáchali sebevraždu. Ale to je prostě tak, za všechno se platí. Já občas dostávám německé noviny a jednou jsem tam četla o paní, která psala, jak odsud musela odejít, jak to těžce nesla a jaké to bylo hrozné. A tak jsem si opsala adresu a napsala jsem jí, že to, co prožila ona, jsem já prožila pár let před ní. Přesně totéž: že jsem taky byla bez domova a že věřím, jak jí asi je. To, co člověk prožívá sám, tak to ho bolí nejvíc. Ale že vedle je někdo, kdo prožívá stejnou věc, to už necítí. Možná, že některý lidi, který se tady účastnili těch odsunů nebo těch čistek, že to zapomněli, protože nebyli vůbec schopni uvědomit si, co dělají. Ale když tohleto udělá normální člověk, tak mám pocit, že se to v něm navždycky zapíše. A ve všech možných chvílích, když se mu nedaří, i když to nikdo nahlas neřekne, tak to svědomí, ten tichej hlásek, mu říká: To jsi neudělal dobře. Kdo tu vlastně zůstal a kdo sem přišel, poté, co Němci museli odejít? Jak to tu vypadalo v těch poválečných letech? Byli tady vlastně tři skupiny lidí; ti, co tu zůstali i přes válku, my, kteří jsme tu bydleli před válkou a teď jsme se vrátili a pak ti noví lidi, jak říkáte. Mně bylo strašně líto těch, co tu zůstali; já jsem chodila do Duchcova do školy a tyhle děti, které tady zůstaly a které tady chodily do té německé školy, seděly v poslední lavici. Oni tam vlastně jenom seděly. Nikdo se moc nezajímal o to, jestli uměj nebo neuměj. Samozřejmě, že taky dostaly vysvědčení. Ale prostě se jim nikdo nevěnoval. Ony tam byly proto, aby se naučily číst a psát a nic moc se od nich nechtělo. Žádné z těch dětí nechodilo dál do školy, z těch českých. Všechny tyhlety děti, které tady byly do toho roku 1945, měly obrovské mezery ve všech znalostech. Já jsem chodila do rodinné školy, odborná škola pro ženská povolání, knedlíkárna se tomu říkalo. I tam byly holky, který tady byly vlastně celou válku. Chodila nám tam suplovat češtinu učitelka z gymplu a ta jim vždycky říkala: holky, vy jste tak okradené. Ty holky měly velice chudý slovník. Pro ně byl problém se vyjadřovat. Já vím, že bratranec, kterej tu byl taky přes válku, vystudoval později potravinářskou chemii a říkal: To nikdo neví, jak jsme se cítili mezi těmi, kteří měli všechny školy české. Škola do čtrnácti let a potom aby šly dělat na šachtu. Snad tohleto byl záměr těch Němců: vychovat si z těchto dětí pracovní sílu. To bych řekla, že byl hrozný zločin a o tom už nikdo nemluví. No a ti starší? Havíř zůstane vždycky jenom havířem a jeho dítě nebylo vychovávané jinak, než aby dělalo havířinu. Existovalo nějaké napětí mezi vámi českými starousedlíky a mezi těmi lidmi, kteří přicházeli do baráků po Němcích? Tak ano, občas se mluvilo o tom či onom, že si zabral barák. Hlavně tihleti chlapi z těch revolučních gard, to bylo hrozný. Já když se občas v Praze dívám do takových těch starožitnictví, tak si říkám: Tohle určitě nedávají lidé, kteří k tomu těžko přišli. To jsou lidé, kteří nabyli snadno. Na začátku samozřejmě přišlo spoustu lidí, který tady byli chvíli, zabrali si něco a zase odešli. Přišli sem často lidi, kteří se nikdy nikde nebudou cítit doma. 18
Ale taky sem přišli pořádný lidi. Tak třeba ve středních Čechách neměli pěkný byt a tady hledali nový domov a našli ho. Vzpomínám si taky, že po válce tady byl zase hodně rušný kulturní život. Bylo to díky novým učitelům, kteří sem přišli. Oni na to byli zvyklí v těch obcích, kde předtím bydleli. Obnovili Sokol, a řekla bych, že podchytili dost těch mladých, že chodili kluci i děvčata cvičit. A divadla se tady hrála, podobně jako za první republiky. Eva Novotná Paní Eva Novotná na historické události vzpomíná: Narodila jsem se na jaře roku 1937. Moji prarodiče byli Němci, žili stále tady v Peci. Babička pocházela z rodu Meergansů a dědeček z rodu Dixů. Měli tady hospodářské stavení, kde si vybudovali pár pokojíčků a začali je pronajímat, aby vylepšili svoji situaci finanční. To bylo v Peci mezi válkami běžné. Tou dobou už zemědělství a boudařství nebylo jediným zdrojem obživy. Začalo se sem dojíždět na rekreaci, jak se tomu říká dneska, tehdy samozřejmě šlo jen o pár lidí, kteří chtěli být na čerstvém vzduchu. Do roku 1937 sem jezdili hlavně pražáci, lidé velice vzdělaní a inteligentní, kteří se spokojili s tím velice jednoduchým a primitivním ubytováním. A opravdu si považovali té přírody kolem, takže strašně, strašně pomohli tady tomu horskému, dřevařskému a zemědělskému regionu, kterej se díky nim začínal vzmáhat. Tatínek sem přišel jako listonoš. A tady na poště byla česká paní poštmistrová, jeden německý listonoš a náš táta jako Čech. Seznámil se s mojí maminkou, která se učila na Kolínské boudě. Když se vzali, samozřejmě slýchali nějaký takový řeči, jako že Čech a Němka a tak dále. Maminka uměla velice dobře česky, protože babička ji posílala na takzvané handly, a tak pravidelně jezdila do Červeného Kostelce, a krom toho mluvila česky s hosty, kteří jezdili k babičce a dědovi na dovolenou. S gramatikou to bylo teda horší, ale normálně četla a hovořila česky. A bylo to tady v Peci spíš výjimečná věc, taková smíšená rodina? Tady žili nějací Bergrovi, kde byla naopak paní Češka a on byl Němec. Potom ještě Holínovi a také místní četník měl za ženu Němku... No, ale jinak jich tu zas tolik nebylo. Vrstevnice mé maminky nebo kamarádky ze školy maminku dost odsuzovali a ještě větší zlost měli pečtí chlapci, protože maminka byla pěkná ženská. Ale táta uměl výborně německy, a tak si to s nima vyříkal. Kromě toho poznali, že je fajn chlap, taky protože se věnoval lyžování. Byl v prvním českým ski klubu. Takže to pak bylo celkem v pohodě. No a maminka měla teda ještě sourozence, bratra a sestru. Bratr se měl stát panem farářem, učil se, byl v klášteře v Broumově. Byl to obzvlášť nadanej člověk na řeči a šílenej knihomol. Byla to veliká touha mé babičky, aby se stal panem páterem. Ale nedopadlo to, protože se zaláskoval. A předtím, než složil slib, tak si vzal tetu Hildu, jejíž rodina předtím žila na Černé hoře. Mladší maminčina sestra, teta Anna, si vzala německého taxikáře z Maršova, strejdu Josefa. Anna se vyučila modistkou a babička jí umožnila i praxi v Budapešti. Moji prarodiče teda strašnou silou a usilovně umožnili svým dětem maximální tehdy možný vzdělání a prostě cestu do života. Hlavně moje babička, protože to byl takovej malej drobnej generál. Byla to úžasná obchodnice, která skupovávala od těch boudařů máslo, které se tady normálně zpracovávalo, a sýry. A pak je pěšky odnášela na trh do Trutnova. Pětadvacet kilometrů za každého počasí, v zimě, v létě. A pak se zase vracela ještě týž den zpátky do Pece. Tenkrát za 19
jejího mládí se nosily ještě ty dlouhé sukně po kotníky, takže když šlapala teda z toho Trutnova, byly namrzlý sněhem. Dožila se bez dvou měsíců devadesáti šesti let. Děda Dixů, ten zemřel dřív. Kouřil gibsovku, skutečně tu strašně dlouhou. Měl nadělané nějakých třicet centimetrů dlouhé třísky, aby si ji vůbec mohl zapálit. Byl to takovej fajn děda, velice klidnej, nic ho nerozházelo. A naše babička musela teda všechno zařídit, dirigovat a většinu práce dělala ona. Děda, ten si něco přes ten týden udělal a světil tvrdě neděli, chodili teda do kostela samozřejmě, do Úpy. Pak popovídali u kostela, zašli na štamprličku. Potom děda přišel, sedl si v kuchyni, kouřil a babička kmitala jako divá, všechno musela obstarat. A děda si odpoledne zašel za svými kamarády, těmi boudaři, a hráli karty. A babičku to hrozně rozčilovalo, naší Omu, protože když pak děda zemřel, vzala tu krásnou gibsovku a takhle ji zlomila přes koleno. Na to taky nikdy nemůžu zapomenout. Jak jste jako smíšená rodina prožívali to období po roce 1938? Až do sedmatřicátého - to znám samozřejmé jenom z vyprávění - tady mezi Čechy a Němci nebyly problémy, žilo se tu dobře. Byla tady četnická stanice česká, s českým velitelem, ta pošta také a jezdili sem čeští hosté a nikdy nevznikaly žádný třenice. Pak se přiostřila politická situace, byl tady jeden Němec, kterej zbláznil omladinu, kluky kolem čtrnácti, patnácti roků, a začali si hrát na henleinovce. Taťka, když byla mobilizace, sloužil na hranicích a chodil po trase z Lejšnarek a přes Růžovou horu, Sněžku, Luční a zase zpátky. Velitel četnické stanice pan Brandejs, který měl za ženu Němku, zjistil, že jeho syn se začal chovat tak nějak jinak, že asi něco není v pořádku, tak na něj uhodil a on řekl, že oni mladí teda mají chystat takovou akci proti naší rodině. Že naše maminka, která si vzala českou státní příslušnost, se musí prostě vystěhovat z chalupy, nebo že tu chalupu vyhoděj do povětří. To je zdokumentováno, je to dokázáno. Takže maminka samozřejmě dostala strašnou hrůzu, strčila mě do kočárku, sestru za ruku a během dvou hodin odešla z domova a seděla támhle za poštou, jak je dnes autobusové nádraží. Pan Holín, který tu měl taxislužbu, ji pak odvezl do Nymburka k nějakým Cerhům, což byli naši hosté. Když pak byla demobilizace, musel tatínek spolu se všemi vojáky z krkonošských hřebenů složit zbraně v Pilníkově a dostal umístěnku v Ostroměři, vesnici mezi Hořicemi a Jičínem. Když jsme se tam nastěhovali, tak jsme bydleli ještě s jinejma čtyřma smíšenejma rodinama v tovární hale, kde každá rodina měla jeden kout. Bylo tam takovejch krys v té továrně, že je stříleli těma zbraněma, které si schovali a neodevzdali, a pak je vyrovnali do řady, jak tam na sněhu takhle ležej, nebylo to nic příjemného pochopitelně. Tam jsme skutečně byli s tím kočárkem a dvěma peřinama. To bylo všechno. A protože maminka z toho byla nešťastná a každej se snažil nějakým způsobem sehnat lepší bydlení, tak pak zase přes tatínkova známého, kterej jezdil na dráze, jsme sehnali jednu místnost ve strážním domku. Ta místnost byla tak malá, že když naši leželi na slamníku, museli mít nohy pod stolem. Taťka sháněl něco lepšího, ale nebylo to jednoduché; byli jsme sice Češi, ale přece jenom se maminka narodila jako Němka. Ale táta brzy získal důvěru těch lidí, protože jim jako pošťák pomáhal vyplňovat formuláře, když chtěli do říše poslat balíček svým totálně nasazeným synům. Nakonec nám potom nabídl lepší bydlení jakýsi pan Lýkař, krejčí, vedoucí Sokola a vůbec velice vážený pán. A tam jsme prožili celou válku. Až v roce 1944 byl táta povolanej a totálně nasazenej do Berlína na hlavní poštu, takže tam zažil veškerý ty hrozný nálety. Zaplaťpánbůh přežil, přijel domů v polovině dubna v roce 45 a už se tam nevrátil. 20