V desátém čísle BEKSA MAGAZÍNU NALEZNETE

10 / 2010 magazín V desátém čísle BEKSA MAGAZÍNU NALEZNETE Po stopách želvy Beksičky Téma: Boj o druhé šance Zpověď Martina Kříže Východočeský basketbal: Josefov Mládežnický portrét Martina Peterky

aktuálně K SYNTHESIA PARDUBICE Stalo se v klubu... Až na úctyhodných osm zápasů protáhli pardubičtí basketbalisté svou vítěznou šňůru v Mattoni NBL. Ta začala 21. ledna v Opavě a skončila po více než měsíci v sobotu 27. února v Nymburce. Kteří protivníci odešli ze souboje s Beksou s nepořízenou? Po již zmiňovaném slezském týmu to byly postupně Poděbrady, Ostrava, Děčín, Kolín, USK Praha, znovu Ostrava a Brno. Výsledkem tohoto vydařeného období bylo upevnění průběžné čtvrté příčky a zvýšení odstupu od pátého Děčína až na velmi příjemné čtyři body! Co zajímavého se událo v našem klubu od minulého vydání Beksa magazínu? Beksička opustila šatnu Želvička Beksička, kterou dostal jako vánoční dárek Marcus Arnold, už nesdílí šatnu společné s hráči A-týmu. U koho že našla nový azyl? U mladého rozehrávače Tomáše Macely. Byla to moje iniciativa. V šatně neměla moc dobré podmínky, hlavně proto, že se tam hodně špatně čistilo akvárrium, řekl Tomáš. A taky se o ni nikdo moc nestaral, doplnil vzápětí. Kluků jsem se ani moc neptal. Šel jsem jenom za Marcusem a bavil jsem se s ním o tom, jestli ji můžu odnést zpátky k nám domů. On souhlasil, takže už bydlí v ložnici se mnou a s mou přítelkyní. Tomova přítelkyně prý proti přítomnosti staronové nájemnice nic nenamítala. Byla nadšená, že je želva zpátky v našem opatrovnictví, ujišťuje blonďatý playmaker. Jen jedna věc mladému páru trošku vadí: Ruší naše noční hrátky, chechtal se muž přezdívaný Mekele. Čím konkrétně Beksička své adoptivní rodiče vyvádí z míry? Dělá hroznej bordel, kroutil hlavou Tomáš. Dali jsme jí do akvárka klacek, ona si pod něj vždycky vleze a pak ho tahá na zádech. A taky pořád buší do akvárka. Jinak je soužití této trojice vcelku poklidné. Želvě jsme koupili nové filtrační zařízení, neustále má čistou vodu, a taky jsme jí umístili do akvária cihlu, na které se sluní, vyjmenoval Meky vybavení, kterým má Beksička zařízen svůj domov. Myslím, že si u nás nemá na co stěžovat. Spokojeně proplouvá životem. Průšvih nastává jen tehdy, když se někdo rozhodne vzít Beksičku na výlet. Jakmile ji vyndáme ven z vody, okamžitě začne chrčet a kousat. Na vylepšení želviččina podvodního ráje se finančně podílel i Marcus Arnold. Dal mi peníze na tepelné čidlo, prozradil Tomáš s tím, že žádné další alimenty už od Marcuse nepožadujeme, dodal s cukajícími koutky. Beksa magazín ujišťuje čtenáře i starostlivého otce Marcuse Arnolda, že bude osud želvičky Beksičky i nadále velmi pečlivě sledovat.

aktuálně K SYNTHESIA PARDUBICE Stalo se v klubu... Špáča, muž pod maskou Fanoušci, i ti méně všímaví, si jistě všimli, že ve tváři Jana Špačka cosi neladí. A mají pravdu: dvacetiletý křídelník nedávno utrpěl nepříjemné zranění v obličeji. Nikoliv v dresu Beksy, nýbrž při utkání za prvoligový Hradec Králové. Hráli jsme proti Plzni. Jeden z protihráčů najížděl pod koš, já jsem ho bránil a srazili jsme se hlavama, popisoval Špáča, jak se vše seběhlo. Srážku dvou tvrdých palic přitom neodnesl jen Honzův nos. Nejdřív mě víc bolelo koleno, protože jsme se srazili i kolenama. Pak mi ale začala téct krev z nosu, jeli jsme do hradecké nemocnice a tam se zjistilo, že je nos zlomený. Aby mohl jeden z lídrů královéhradeckého týmu navzdory zranění trénovat a hrát, byla mu velmi rychle pořízena speciální ochranná maska. Jak se v ní cítí? Docela nepřirozeně, odpověděl pohotově. Mám trošku omezené vidění a horší orientaci na hřišti, vysvětloval, proč mu obličejový kryt nepřirostl k srdci. Beksa magazínu se z obvykle dobře informovaných zdrojů doneslo, že hned na první utkání po zranění si Špáča ochrannou masku zapomněl, za což sklidil od trenérů poměrně velkou kritiku a od svých spoluhráčů pichlavé poznámky. Jeli jsme s Hradcem na zápas, ale ráno jsem trénoval s áčkem Pardubic. Po tréninku mi trenér říkal, abych si masku nezapomněl, ale já jsem na ní stejně zapomněl... Co bylo příčinou? Automaticky jsem si sbalil věci stejně, jako na každý jiný zápas, a maska prostě zůstala ležet v šatně ve skříňce. Ale ten zápas jsem i bez ní odehrál v pohodě, pousmál se Špáča.

Sykymu je silová hra vlastní. Fakt, že se nebojí kontaktu ba naopak, on ho přímo vyhledává je v soutéma Ač to tak možná na první pohled nevypadá, v téhle hře, která se povětšinou odehrává vysoko nad obroučkou, jde o hodně. Nejedná se jen o obyčejný zisk míče, nýbrž o nabourání soupeřova sebevědomí, o posílení vlastní sebe-edůvěry, a v neposlední řadě samozřejmě o potenciální body. Důležité jsou v ní nejen centimetry, kilogramy a výskok, ale je nevyhnutelně nutné disponovat rovněž morálními vlastnostmi, zejména houževnatostí a odvahou. O čem je řeč? O útočných doskocích, neboli o boji o druhé šance. Borci, kteří jsou schopni vydřít pro svůj tým po předchozích neúspěšných pokusech druhé či třetí střely, jsou všeobecně nesmírně ceněni. Ve vyrovnaných zápasech rozhoduje právě boj o odražené míče na obou stranách hřiště a hráči, kteří mají schopnost útočně doskakovat, mohou v těchto momentech vývoj utkání pozitivně ovlivnit, tvrdí pardubický trenér Jan Slowiak. Čím víc jich v týmu máte, tím lépe. Kdo je podle kouče Beksy prototypem skvělého útočného doskakovače? Za každým míčem jde Petr Benda z Nymburka, jmenoval bych i Miroslava Soukupa z Děčína nebo Michala Norwu z Brna, odpovídá po kratším přemýšlení. A pokud jde o hráče našeho klubu? Ohromný cit pro útočný doskok má Zbyňa Pospíšil, občas na to má náladu i Marcus a Bohy, pousmál se Jan Slowiak. Z pozice křídla jsou v tomhle silní Syky a Krojc, jmenuje Martiny Sýkoru a Kříže. Se třemi z výše jmenovaných hráčů jsme si o tomto tématu povídali obsáhleji. Rány nepočítáme Jaké předpoklady musí mít hráč, který chce ve vzduchu sbírat jeden odražený míč za druhým? Hlavně musí chtít odražený míč získat, zmiňuje základní podmínku slovenský křídelník Martin Sýkora a důraz dává právě na slůvko CHTÍT. Především je nutné být agresivní, hrát soupeři do těla, přidává se Marcus Arnold. Taky musíš mít dobrou techniku, díky které se dostaneš před svého obránce, pokračuje šestadvacetiletý americký pivot. V momentě, kdy míč opouští ruku střelce, alarmuju veškeré své smysly a hlavou mi bleskne: hochu, začíná tvá práce, práce pro tvrdé chlapy. Denis Rodman, nejlepší doskakovač NBA Co by doplnil Petr Bohačík? Někdo má dar a čuch na to, být ve správnou chvíli přesně na tom místě, kam se míč odrazí. Takovým hráčem je třeba Petr Benda, obdivuje podkošovou hvězdu Nymburka a českého národního týmu. Pak jsou hráči, kteří se prostě snaží jít za každým vystřeleným míčem a když mají štěstí, něco se jim podaří doskočit. Boj pod košem bolí. Hodně bolí. A rozhodně není otázkou pouhé půlvteřiny. Chcete-li být úspěšným útočným doskakovačem, je nezbytně nutné, abyste tvrdě pracovali na vytvoření co možná nejlepší pozice pro samotný doskok. A nemyslete si, tohle rozhodně není práce pro slečinky. Ještě před střelou se musíte snažit udělat si dobré místo, přitakává Bohy. Je to stejně náročné, jako když bojuješ o pozici v dolním post vení, abys mohl hrát zády ke koši, srovnává obě činnosti. Doskok ovšem v žádném případě není doménou výhradně podkošových hráčů. Důkazem budiž třeba Martin Sýkora, jenž nekouká napravo nalevo a prostě se jde bít mezi věže o druhou šanci. Určitě to pod košem bolí, ale já už nijak nepřemýšlím o tom, jestli tam dostanu ránu, říká hráč, který v letošním ročníku Mattoni NBL posbíral pod soupeřovými koši celkem 45 míčů...

bojích s vyššími a těžšími protivníky jeho obrovskou devizou. Výška často rozhoduje, je výhodou, ale jak už jsem říkal, podle mě je útočný doskok hlavně o chtění, zopakoval své vyjádření z úvodu tohoto článku. Petr Bohačík s ním souhlasí. Bolest nevnímám. m. Mám prostě radost, že doskočím balón, pousmál se. Ani Marcus nepočítá rány. Je těžké určit, jestli jich pod košem víc rozdám nebo přijmu... No, asi jich víc rozdám, přemítal s úsměvem ve tváři. Pod košem se hraje agresivně z obou stran, útočníci i obránci. Je to bitva, ve které padají rány, ale po nějaké době už člověk bolest nevnímá. Motivace? Koš zadarmo Cit, odvaha, předvídavost... to všechno musí člověk mít v sobě. Lze ale úspěšnost útočného doskoku podpořit i poctivým tréninkem? Určitě se dá něco naučit, míní Martin Sýkora. Třeba si správně vybírat místo. Když totiž stojíš přímo pod síťkou, nedoskočíš nic. Všichni z oslovených hráčů však potvrdili, že během své kariéry útočný doskok nijak speciálně netrénovali. Já jsem se na tréninku útočnému doskoku nikdy moc nevěnoval, sděluje Petr. Ani v USA se tohle moc netrénuje, přikyvuje Marcus. Spíš než na tréninku záleží na tom, jak moc je hráč hladový po doskoku. Pokud opravdu chceš doskočit míč, tak ho můžeš doskočit, prozrazuje jednoduchou formulku, kterou se sám řídí. Co hráče žene do mlýnice pod soupeřovým košem, kde opakovaně podstupují tvrdé souboje s nekompromisními obránci? Motivace dát koš zadarmo nebo nabídnout týmu druhou šanci ke skórování, odpovídá Bohy pohotově. Útočný doskok zároveň nabourává psychiku soupeře, předkládá Martin Sýkora další důležitý aspekt. Když doskočíš v útoku míč, soupeř musí znovu bránit, a když se to opakuje vícekrát, je to docela ubíjející. V Mattoni NBL je několik hráčů, kteří z útočného doskoku hodně těží. Které z nich borci Beksy považují za nejnepříjemnější soky? Určitě asi kluky z Děčína, taky proti Petru Bendovi se skáče dost blbě, odpovídá Bohy. Já bych jmenoval Platta z Kolína, to je velký a silný hráč, přidal Marcus další jméno. Že bych měl ale ze souboje s nějakým hráčem strach, to určitě ne, smál se Petr Bohačík. Momentálně je podle čísel nejlépe útočně doskakujícím hráčem ligy Tremaine Ford. Není to nějaký super extra atlet, ale má dobrý výběr místa, vybírá Bohy jednu z předností pivota USK Praha, jenž má výborný průměr 3,8 útočného doskoku na zápas. Je to ale taky tím, že hraje strašně moc minut, to má na čísla taky hodně velký vliv, doplňuje Petr. Marcus se při této otázce díval i do vlastních řad. Dobrý doskakovač je Bohy, pak bych řekl Forda nebo Platta. A po chvíli se smíchem dodal: Já mám taky docela dost útočných doskoků. V našem tématu jsme zatím zmiňovali hlavně přínos úspěšného útočného doskoku pro celý tým. Je však nasnadě, že každý získaný míč posiluje sebedůvěru konkrétního hráče. Pokud se mi tohle daří, mojí hře to hodně pomáhá, tvrdí Bohy. Doskok považuje za velmi důležitou součást své hry. Pro mě je útočný doskok mnohem cennější než obranný, říká dokonce. Z jakého důvodu? Neříkám, že obranný doskok je jednoduchý, ale z mého pohledu není tak náročný jako útočný. Elitní útoční doskakovači Beksy Marcus Arnold (2,6 na zápas, 6. v Mattoni NBL) Petr Bohačík (1,8 na zápas, 12. v Mattoni NBL) Zbyněk Pospíšil (1,6 na zápas, 20. v Mattoni NBL) Martin Sýkora (1,3 na zápas, 29. v Mattoni NBL, 4. mezi křídly)

zpověď Jak je neznáte aneb Zpověď Martina Kříže Martin Kříž Někdy se neudržím a vybuchnu, ale do zdi nebouchám KROJC V ŽIVOTĚ... Jaké vlastnosti tě nejvýstižněji charakterizují? Jsem společenskej, někdy agresivní, trošku cholerickej (usmívá se). Stačí nějaká blbost třeba když mě ve škole někdo vytočí, a to pak řeknu sem tam i nějaké to sprosté slovo (pořád se směje). Myslím si, že mám smysl pro legraci, a co se týče basketbalu, jsem poctivý sám k sobě. Snažím se nic neošidit, abych neměl sám před sebou výčitky. Vím, že to dělám pro sebe. Prozradíš svou největší neřest? Někdy jsem dost línej. Třeba doma, když se mi nechce nic dělat, se flákám v posteli a máma pak někdy trochu nadává, že nic nedělám. Další neřesti už snad nemám. Za co nejraději utrácíš? No... asi za nějaké dobré jídlo, v restauraci si rád dám dobrej kus masa třeba s hranolkama. Pak ještě utrácím za účet za telefon. Když to nějak hodně přetáhnu, musím doplácet. Ale to není o radosti, to je povinnost (směje se). Co tě zaručeně rozesměje? Všechno, co je aspoň trochu vtipné. Z fimů třeba Dědictí aneb Kurvahošigutntag, líbí se mi i Ivánku, kamaráde. Samozřejmě mě často rozesmějou i kluci v naší šatně. Pořád někdo říká nějaké hlášky z různých filmů, když je k tomu příležitost, nejvíc je asi používají Zbyňa (Pospíšil) s Bohym (Petr Bohačík). Oni mají filmy nakoukané (usmívá se). Hlavně Zbyňa dokáže na každou situaci nějak zareagovat a udělat z ní srandu. A naopak, existuje něco, co tě vždycky naštve? Nesmyslně prohranej zápas (pohotově). Pak taky nějaké špatné známky ve škole, i když vím, že si za ně někdy můžu sám. Nebo někdy... spíš většinou (směje se). Naštve mě taky to, když mi někdo lže. Dokážeš popsat, jak by vypadal tvůj ideální den? Chtěl bych ho prožít někde ve Španělsku. V nějakém čtyřhvězdičkovém hotelu bych spal do devíti hodin, pak bych si dal suprovou snídani, kde by nesmělo chybět hlavně ovoce. No a potom bych se válel na pláži přes poledne až do odpoledne (rozesměje se). Večer bych se šel podívat na nějakej dobrej basket a nakonec bych si dal dobrou večeři. Prozradíš své životní motto, máš-li nějaké? Nemám nic, čím bych se v životě řídil.

zpověď Jak je neznáte aneb Zpověď Martina Kříže KROJC A BASKETBAL... Jaké období tvé kariéry považuješ za zlomové? Asi dobu, kdy jsem se poprvé dostal do reprezentace U16. V té době mi bylo čerstvě 15 let, byl jsem v týmu nejmladší, získali jsme tehdy stříbrné medaile na mistrovství Evropy divize A. Já jsem si před prázdninama říkal, že bych se jednou chtěl dostat do reprezentace a ono to asi za 14 dní přišlo. Byl jsem hodně překvapený. Na ME jsem hrál v průměru okolo 20 minut a tam jsem si řekl, že bych možná mohl někdy něco dokázat, když na sobě budu dál pořádně pracovat. Který trenér tě nejvíce ovlivnil? Pan Procházka. Je to docela přísný trenér, někdy i sprostý (pousměje se), ale myslím si, že to k tomu patří. Dokázal nás dotáhnout až k titulu mistrů republiky. Ke mně se vždycky choval tak, že když se mi něco nepovedlo, vzal si mě stranou, v klidu mi to vysvětlitl a bylo to lepší. S kterým spoluhráčem se ti hrálo nejlépe? Asi s Tomášem Vyoralem v nároďáku. Po lidské stránce je to supr člověk a na hřišti má obrovský přehled. Z Pardubic bych určitě jmenoval Petra Andrese, se kterým jsme kamarádi. V týmu U16 a U18 jsme si po herní stránce rozuměli asi nejvíc. Dáváš při utkání najevo emoce, nebo je dokážeš skrýt? Snažím se je skrýt, ale někdy se neudržím a vybouchnu. Ne úplně, ale řeknu třeba nějaké sprosté slovo. Že bych ale bouchal do zdi, to ne (opět se směje). Děje se to hlavně v U18, v áčku ne. Tam je to určitě jiný, protože tam je moje role jiná. V U18 mám vůdčí roli a něco se ode mě očekává, tady spíš získávám zkušenosti a nemám co ztratit, takže emoce dokážu udržet v sobě. Býváš nervózní? A pokud ano, čím se uklidňuješ? Při basketbalu ani ne. Nervózní jsem byl v Americe na Jordan Brand Classic Campu, když jsem nastoupil v Madison Squere Garden, tady snad jedině při zápase s Nymburkem první dvě minuty. Uklidní mě to, když se mi na hřišti něco povede, třeba nějaký doskok nebo zisk. Určitě je tvým cílem být profesionálním basketbalistou. Co bys však dělal, kdybys jím nebyl? Rád bych dělal něco kolem basketbalu, třeba trenéra. Zatím si sám sebe v téhle roli nedovedu představit, ale v budoucnu asi jo. Odmala jsem vedený ke sportu a mám k němu dobrý vztah. A na závěr hypotetická situace. V hodně důležitém utkání tvůj tým prohrává o jeden bod a po technické chybě soupeře má možnost těsně před koncem střílet dva trestné hody. Vezmeš na sebe odpovědnost, nebo ji přenecháš někomu jinému? Já nejsem nějaký top šestkař, a kdyby byl v týmu člověk, který je na to lepší, asi bych mu to přenechal. Kdybych ale měl jít střílet, tak bych se toho nebál. V U18 bych to každopádně bral jinak než v Mattoni NBL, tam bych poslal na šestky Koňase (směje se).

Východočeský basketbal Do projektu vstupuje Josefov ov Josefovští baskeťáci, mají smysl pro legraci Nový projekt nazvaný Východočeský basketbal, jehož garantem je BK Synthesia Pardubice, se opět ět rozrostl. Mezi partnerské kluby se totiž zařadil jaroměřský klub TJ Sokol Josefov. Jsem rád, že můžeme být součástí tohoto projektu, nechal se slyšet předseda oddílu Lukáš Zajíček. Stručně o historii Baskeťáci TJ Sokol Josefov zahájili svou činnost 1. 9. 2005. V roce 2006 již hráli v oblastní soutěži, kde postoupili do finálových bojů. O rok později již jeden ze dvou týmů startoval na mistrovství republiky nejmladších minižáků v Ostravě na divokou kartu a stal se překvapením, když si přivezl bronzové medaile. V další sezoně se oddíl rozrostl již na tři družstva, která všechna sklízela úspěchy v podobě umístění v přeborech na medailových pozicích. Zároveň se Baskeťáci stali pořadateli podle účastníků velice povedeného Mistrovství republiky mladších minižáků, na kterém obhájili bronz z Ostravy. Tým nejmladších minižáků mix získal také medaili stříbrnou, a to o týden dřív na mistrovství republiky v Příboře. V současnosti mají Baskeťáci šest dětských mužstev, která hrají velmi úspěšně oblastní přebory. Zároveň někteří hráči hostují v ligovém týmu Hradce Králové U14. Mimo pravidelných soutěží stále pořádají akce především pro děti: turnaj škol, streetbalový turnaj, turnaj 4 a spoustu dalších zábavných sportovních aktivit, zájezdů a také se úspěšně účastní turnajů, včetně mezinárodních. To vše díky nasazení trenérů a rodičů, kteří spolu s dětmi tvoří bezva partu. Ta funguje od samého vzniku spolu s heslem Josefovští baskeťáci, mají smysl pro legraci!

portrét Pardubická mládež Martin Peterka S bráchou zatím prohrávám Narozen: 1995 Kategorie: kadeti (U16) Výška: 198 cm Pozice: křídlo / pivot Jak bys vyjádřil svůj vztah k basketbalu? Ten bych vyjádřil jako výborný. Basket pro mě znamená hodně. Snažím se mu věnovat většinu mého času. Dokážeš říct, v čem všem tě basketbal pozitivně ovlivňuje? Díky basketu získám spoustu nových a skvělých zážitků a přátel. A na tyto věci budu určitě rád vzpomínat, až budu starší. Jaký je tvůj nejhezčí basketbalový zážitek? Asi když jsme vyhráli s U14 a U16 mistrovství České republiky, to byly supr zážitky. Ještě asi když jsem byl na basketbalovém kempu v Řecku, na to asi jen tak nezapomenu. Kdyby sis mohl vybrat, zda zvolit kariéru profesionálního basketbalisty, nebo nějaké studium či zajímavou práci, co by to bylo a proč? Určitě by to byla karierá basketbalisty, je to můj sen. Ale zároveň vím, že potřebuju studovat, a tak se věnuju studiu a basketu zároveň. Který hráč z pardubického A-týmu se ti herně nejvíc líbí nebo jej případně považuješ za svůj vzor a chtěl bys k němu přiblížit svoji hru? Herně se mi líbí Petr Bohačík, Zbyněk Pospíšíl a Martin Marek. Hrajou na stejném postu jako já a líbí se mi, že umějí vystřelit, najet do koše nebo hrát zády. Nejvíc mě ovlivňuje můj bratr, protože když proti sobě hrajeme, tak vidím svoje nedostatky a hecuje mě to, abych ho příště porazil, protože zatím prohrávám. Martin Peterka očima trenéra Jana Procházky Martin má všechny předpoklady pro špičkový basketbal. Odpovídá mu výškou, atletickou připraveností, má výbornou ruku a zejména hlavu. S tím je ale trochu spojená snad jediná Martinova potíž: příliš o všem přemýšlí a je až příliš zodpovědný. Tak často prováhá nejvhodnější okamžik ke střelbě, a to je asi jeho jediná opravdu viditelná slabina. Když se mu ji podaří odstranit a bude-li mu i nadále sloužit zdravíčko, mohl by z něho vyrůst TOP hráč.

Generální partner Hlavní partneři Mediální partneři Partneři