Dva neznámí lidé, kteří se nikdy neviděli.. dva tablety.. Office 365.. SkyDrive.. 3 týdny.. a naprostá anonymita.

1

Dva neznámí lidé, kteří se nikdy neviděli.. dva tablety.. Office 365.. SkyDrive.. 3 týdny.. a naprostá anonymita. Jak asi bude probíhat spolupráce dvou lidí, kteří o sobě vůbec nic nevědí, nikdy se nepotkali a nikdo nezná jejich identitu? O čem asi budou psát? Zajímá vás, jaký příběh se před námi rozvine? Sledujte náš experiment Setkávání. Váš Microsoft Česká republika https://www.facebook.com/microsoftcz Text Setkávání byl převzat v autentické podobě z Microsoft SkyDrive.

1 2 2 měsíc psaní autoři Michelle (alias Ester), Miloš (alias Hynek) dotykové tablety s Windows 8 a Office 365 desítky nacpaných dýmek 85 KB celkových 25 GB prostoru na SkyDrive 191 minut strávených hovorem po Skype 4

17 10 tabulek Excelu zápisů ve Wordu 18 601 104 635 nespočet napsaných slov znaků (včetně mezer) hrnků kávy 5

Jsem Hynek. Na krku nosívám smyčku, chodím v uniformě, která má navodit na první pohled pocit noblesy. Na ruce mívám tikající obojek s nápisem: za dobré služby. Někdy si připadám jako označený otrok. Naučil jsem se být smělý, ale stejně propotím košili, když na to přijde. Chodím v botách z mrtvého zvířete, ale nejsem lovec, který by sbalil každou mrknutím svojí hnědozelené duhovky. Často jdu se stádem, ale nejsem stádní kus. Mám rád ticho, ale bojím se nic neslyšet. Jsou to čtyři roky, co jsem opustil vysokou blbárnu a nacpal svojí budoucnost do kolonek sociálního a zdravotního pojištění. Chci do toho jít, protože nemám rád podzim. Potřebuju nutně nějak zaplácnout tenhle čas, kdy světlo svítí zešikma a vzbuzuje nostalgii po tom, co třeba nedávno bylo. Abyste mi rozuměli, potřebuju nějak zaplnit ten prostor, kterej se přede mnou otevírá a moc bych myslel na něco, co se nedávno stalo. Potřebuju myslet na něco jinýho. Upnout se k něčemu jinýmu. Zároveň nějak potřebuju vytrhnout z všednosti. Říká se, že člověk se postupně stává tím, na co hledí. Já se asi stávám vyvoněným panákem, kterej prodává svůj mozek. A nechci. Celá moje práce mě teď ubíjí, potřebuju něco tvořit. Tohle psaní by byla taková trochu moje vzpoura proti momentální všednosti. Chci do toho jít, i když nejsem žádnej spisovatel. Baví mě psát. Asi bych tvořil básně, kdybych to uměl, ale s tím jsem přestal už v prváku na gymplu po otřesné 7

zkušenosti v regionální recitační soutěži mladých autorů. Ne snad, že bych utopil svoje naděje špatným přednesem, ale spolužačka Kristýna J., kterou jsem tajně miloval a kvůli které jsem se tam přihlásil, se mi vysmála takovým způsobem, že od té doby verše tvoří slepou skvrnu v mojí hlavě. Neumím psát do šuplíku a tohle je šance, jak si vyzkoušet, jestli bych psát vůbec uměl. Chci do toho jít a koukat na blikající kurzor, čekat jak promluví. Mít měsíc k dispozici úplně cizího člověka, poznávat a nechat se poznávat. Celá ta aura, kdy člověk dostane počítač, bude úplně anonymní, prostě mě to láká. Nic si od toho neslibuju, jen mě fascinuje to použití technologie, představa komunikace, na kterou kouká spousta lidí. Komunikace, která může být upřímná, ale musí kličkovat, ztrácet se v pološeru. Říkat, ale zároveň být nic neříkající. Za ten měsíc může asi vzniknout hromada slátanin, ale i něco, k čemu se třeba jednou budu rád vracet. Je to výzva. Vyzkoušet si, jestli to zvládnu. I pro tohle do toho jdu, že je to něco novýho. Když mě vyberete, budu psát o tom, co mě zrovna napadne. O tom, co se děje kolem. O bídě osamělého davu šedé ocelovo-panelové kostce. O snění v realitě a realitě snění. O vztazích, které jsou, i když nejsou. Budu psát zamyšleně i syrově, krátce i dlouze. Prostě podle nálady. Hm, teď jsem to po sobě přečet A připadám si trochu afektovaně, ale už to nebudu přepisovat, bliká mi tu ikona vybitý baterky, oranžová bestie. Hloupá kavárna, nikde žádná zásuvka, kostky jsou vrženy, posílám! 8

Miloš: Míšo, ty Ester, zabiju tě, jdu napsat ještě jeden motivační dopis a byl to tvůj nápad ten výběr ze dvou motivačních dopisů na začátku.. Míša: a potkáme se ještě před psaním? Miloš: jo, u Zavěšenýhoho kafe na Malý Straně. Je to trochu z ruky, ale zase se projdeš do kopce. To ti prospěje. Míša: Ztrestán budeš na místě a veřejně Miloš: Míšo, promiň, budu mít pár minut zpoždění, zdržel jsem se Míša: Ničíš si karmu! Miloš: Kostky jsou vrženy, už to visí na Facebooku Microsoftu. Míša: Kde? Kde? Hoď link. Míša: Jsem u baruuuuuu u zdroje! Miloš: prosim prosim, objednej mi gin s tonicem, jsem tam za chvilku Míša: Máš to mít. Karmicky jsi se právě posunul pod kámen, jdeš zase pozdě Miloš: letim z nějakýho setkání, bylo to děsně nudný, karmu už sem vzdal Míša: Skauti se nevymlouvaj Miloš: Nejsem žádnej Dušín, doufám, že se stanu jepicí a ten příští život s nízkou karmou nebude trvat moc dlouho Míša: Koukám, máš taky skvělou náladu :-) 9

Míša: Leze na mě chřipka, mohli bychom to společné psaní přesunout do postele? Jakože ne do jedné, ty si piš, kde chceš, a já budu psát ze své postele z domova. :-) Miloš: Jasně. Míša: Mám na to vyhrazený čas do jedné, takže pinkat si to můžeme, jen vím, že když strávím dopo v kavárně, tak lehnu pak úplně. Nevadilo by ti to? Miloš: Jasný, v pohodě, taky na to mám vyhrazený čas dopolene. Tak se sejdeme v devět u kompů? Míša: Chceš mě zabít? Řekli jsme v půl desáté! Miloš: Tím lépe! Míša: Ty v devět, protože musíš napsat výkop. :-) Miloš: Je to tak. Ráno mi to vůbec nemyslí jsem zjistil. Uzdrav se! Míša: Díky, hezký večer! Miloš: V mailu máš Hynkův motivační dopis :-) nestihneme se potkat na chvíli a trochu to vymysleli jeste? Miloš: nevim, jestli Hynek není trochu afektovanej trouba Míša: Neměli bychom Hynka nejdřív poslat na malou terapii? :-) Míša: Jdu si to přečíst a dám vědět Miloš: Terapie pomocí Ester? Míša: To ne, Ester jí potřebuje ještě víc. 10

Miloš: No těším se na Ester :-) Míša: Setkání je ok, kdy, kde, přijdeme obě, Já i Ester, vem sebou Hynka Miloš: Čas ještě upřesníme, Dušín jede stavět sněhuláka z bláta a Hynek je nerozhodnej Míša: To jsou celí oni, Ester nebude čekat až se nějakej Hynek vymáčkne. Není žádný hej nebo počkej, takže bych jí radši moc neprovokovala Miloš: Tak co oběd zítra někde? Míša: Přijeď na Petřiny, projdme se ve Hvězdě Miloš: Mňó, proč né, procházka zní skvěle, ve dvě šlo by? Míša: Supr, vezmu psa a pak si můžeme dát u Holečků pivko. Ve dvě brány na Vypich! Miloš: Čet sem Ester! super! Miloš: Je mi jasný, ze s mojí karmou uz je to tak, jako bych zadnou nemel, dvacetdvojka je nejaka zakleta tramvaj, jede tam strasne dlouho,budu tam ve ctvrt Míša: Ukladam si te v mobilu: Dušín Nedochvilný 11

Dobrý den, soutěž setkávání by mě bavila už jen proto, že si delší dobu plánuji začít dělat deník, lépe řečeno blog, kam vypustím cokoli mě zrovna napadne. Jistě mnozí si řeknou, že to přeci nemusí být vůbec zajímavé, takové plky o ničem. Ano, klidně i s nimi v jistém smyslu souhlasím. Ale občas mě napadne i něco, co by za to přece jen trochu stálo. A je přece lepší se s odstupem času podívat na to, co jsme si dříve mysleli, nebo co jsme dělali. I když se za to můžeme trochu stydět, nakonec se stejně na tím pousmějeme. Potom mě vždy bavilo doplňovat ostatní - někteří mě za to nemají rádi, ale což. V tomto experimentu by to mohlo být opravdu zajímavé. Nemusíte mě vybrat, ve finále toho nemám zas tolik co nabídnout, ale rozhodně by to milé. :) S pozdravem, Mervin Tichý 12

Milej Microsofte, jmenuji se Jan. Miluji pobyt na své chalupě V lesích na Vysočině, kde poslední léta bývám od jara do podzimu. A pak se v té Praze nesmírně nudím a jak začíná být sychravo, blíží se ty krátké dny, popleju, opustím tu svou verandičku a vrátím se na zimu do paneláku. Ze samoty do života, kde víte co mají sousedi k obědu a zda chodí pravidelně na záchod. Patřím k těm, jak se jim korektně říká, dříve narozeným. Moje vnučka mi před časem založila účet na faceboku, do té doby jsem uměl pustit počítač a poslat mejl. Máme takovou partu, která spolu za totality jezdila ven, tehdy se tomu ještě říkalo na čundry nebo na tremp. A tak nějak jsme se rozprchli po všech čertech, jsou z nás dědkové a vídáme se málo. Jsme zalezlí na těch našich chalupách nebo srubech a čekáme na smrt. Ale jednou nám vnoučata ukázaly ty faceboky a máme tam svojí skupinu nebo co to je a od té doby jsem u toho ďáblova nesmyslu častěji než u rýče. Syn mi dokonce zavedl na chalupě něco, že můžu sedět na verandě v křesle s počítačem na klíně. Vždycky jsem říkal není nad les, a že vás jednou ty internety zabijou, ale má to něco do sebe. Takovýho kamaráda Pedra, kterej se na stará kolena zbláznil a pořídil si pětadvacelitetou kočku a pracuje i v důchodu, bych už snad ani jinak neviděl. On teda byl vždycky na holky a holky na něj, ale to sem asi nepatří. Vnučka mi říká moderní dědek 13

a ukázala mi tuhle vaší výzvu a že se mám přihlásit. Tak nevím. Říkala taky, že když mě vyberete, tak mi pomůže psát a že mi ukáže i co a jak tím s počítačem a tabletou, když bude potřeba někam něco nahrávat, a že mi pomůže to pravidelně sledovat, abych nic nepropásnul. Má nějakej chytrej telefon, a že prý ji bude upozorňovat, když bude něco nového. Nechci tu hrát na nějakou sociální strunu, jak říkají ti páprdové v parlamentu, ale ukrátil bych si čas a ten nový počítač, jak píšete, by nebyl k zahození, protože popravdě ušetřit na počítač z důchodu, to není úplně jako koupit si papuče. Vždycky jsem měl rád knížky a už dětem jsem psal pohádky. Oni je teď vypráví vnoučatům, které je stejně chtějí slyšet ode mě. Nejsem ten zapšklej stařešina, vždycky jsem rád zkoušel nové věci a nakonec proč nevyzkoušet i tohle. Tak vám tedy píši tenhle elaborát a už nevím, co bych dopsal. Snad jen, že ženu už nemám, ne že bych byl až tak starej, ale rozvedli jsme se už před časem. Což má ale tu výhodu, že by mě od psaní nic nevyrušovalo. A byl bych samozřejmě zvědav, koho mi přidělíte, kdo by mi, jak se říká, dělal při psaní toho parťáka. Tak to jenom zvažte, zda bych vám do toho štymoval. A když ne, tak se neurazím ani vás neprokleju. Přeji vám podařený den a abyste někdy v životě zažili zabijačku na venkově. Jan 14

Dobrý den, zaujal mne Váš projekt Setkávání. Rád používám nejnovější a zajímavou technologii a služby Office 365 používáme pro naše firemní použití. Proto mám k nim dost profesní vztah a rád bych si k nim vytvořil i vztah ryze uživatelský. Proč a v čem by mne účast bavila? Především v čase. V čase, který mohu věnovat volné tvorbě a hraní si vůči světu. Miluji příběhy a blogy IT profesionálů, kteří baví i běžné uživatele a rád bych sdílel nejen tyto historky ze zákulisí, ale i historky z naší domácnosti, kde čeká přítelkyně, jeden pes a komunita přátel na večerní aktivity. Možná to bude zajímavé, možná to bude nudné, možná to bude. To uvidíme. Online, tam kdesi v mracích. S pozdravem Petr Vlk 15

Drahý Microsofte. Na jakémsi školení nám jednou rozdali papírky A my na ně měli napsat své životní role. Studentka, sestra, živnostník, přítelkyně, milenka, umělkyně, grafička měla jsem 34 papírků. Když jsem dopsala ten poslední, řekli mi, že mám každých 10 vteřin dát jeden pryč. A takhle jsme hráli dokud nám nezbyla role, která pro nás byla nejdůležitější. Trpěla jsem jako zvíře. Odřezávala jsem části svého já jeden po druhém. Nakonec mi zbyla Milovnice. Ostatní se divili a ptali, jestli jsem si to nespletla s milenkou. Nespletla. Jsem člověk, který cítí rozdíl mezi milenkou a milovnicí. Snažím se užívat všeho, co kolem sebe mám. Mám ráda krásu a vidím ji téměř ve všem kolem sebe. Nejsem hipík. Nejsem esoterik. Jsem grafička. Bydlím Praze, ale nejsem Pražák. I po čtyřech letech tu hledám občas ten správný spoj a civím s turistama na labutě na nábřeží. Jsem sebevědomý Pražák jen tak dlouho, dokud mi vydrží baterka na telefonu. Jakmile se mám s někým sejít mimo mé vyšlapané trasy, přepadá mě lehká panika. Vyhýbám se metru. Nemůžu se zbavit pocitu, že kdyby se vybouralo, neuteču odtamtud. Nemám ráda situace, ze kterých se nedá utéct. 16

Jsem vysokoškolačka, ale nevěřím na tituly. Tvrdím, že budu mít tu nejpevnější a nejlepší rodinu na světě, ale tu svou současnou cíleně ignoruji. Vyrůstala jsem opletena názory, že nemám vybočovat z řady, nehasit oheň, co mě nepálí, koukat do země a šoupat nohama. Možná jsem právě proto úplný opak. Na většině míst, kam přijdu, jsem slyšet nebo vidět. Dost často obojí. Jmenuju se Ester. Jsem ta holka, co chodí všude s telefonem a nadává, když zmizí z dosahu wi-fi. Zkouším cokoliv, co je nové, a myslím, že jsem do technologických hraček nacpala už stejné množství peněz jako do oblečení. Ale myslím, že Ester se jmenuji proto, že moje máma četla tenkrát nějakou knihu, ve které byla Ester hlavní hrdinkou. Aspoň tak mi to vyprávěla. Proč byste mě měli vybrat? Protože umím psát. A Photoshop mě začíná trochu ubíjet. Protože tenhle experiment spojuje dvě věci, které miluju - psaní a technologie. Protože díky anonymitě budu moct konečně psát tak, jak chci, ne jak po mně chce okolí. A to nás bude bavit všechny. Ester 17

Miloš: Čtu si ty motivační dopisy a napsal nám někdo se jménem Karel Hynek! Neskutečný Míša: Kde to čteš? Miloš: Je to hozené ve sdílených dokumentech. Míša: Jaktože to zase nevím! Cyve, já si přijdu jak na základce, když jsem vždycky říkala: Cože?! To říkala na konci hodiny?! Míša: Budu tam kolem 20 driv nedavam:-/ Miloš: ok, 18:20 pod konem Míša: nejede tramvaj, 10min. zpozdeni, sorry Miloš: ok, tak v pul? Míša: will do my best Miloš: jasny :-) Míša: uz jsem za rohem Miloš: cekam pod konem Míša: tak tam dve minuty pockej, ty rohy sou dva Miloš: zlobiva holka ma blizko ke kameni, kdyz uz jsme u te karmy Míša: sem tu ale ty tu nejsi Miloš: jsi pod konem? Míša: jo pod tim v Lucerne Miloš: aha, ja pod tim na Vaclavaku, jdu za tebou Míša: :-) zase des pozde Miloš: az to napiseme, neudelame soukromy autorsky cteni nasich smsek? znas me, mam dost casu :-) 18

Míša: dej si obklad Miloš: no tak se tolik nestyd Míša: pohni Dusine! Zatím hodím věci do Officů Miloš: skoro bezim Míša: lhat se nema! Miloš: ty lidi dneska chodi jenom proti mne, mam chut vzit padlo, placat je po hlavach halasit trefa ty vole Míša: koupim ti k vanocum tricko s napisem im late Miloš: o Vanocich uz se zase nebudeme znat Míša: Tak první kapitola dopsaná Miloš: já sem si to rozmyslel, chci to triko, ale s napisem im Dušín 19

7. 11.

Už jsi tu? Ester? Koukal jsem na tu prázdnou stránku ve Wordu asi hodinu. Jak ten bílej list promluví. Nikdy jsem nepsal deník. Nikdy bych ho po sobě nečet a asi bych se bál ho číst nebo bych se bál ho psát tak, abych byl k sobě upřímnej. Jenže tohle není deník a já jsem zvědavej. Je fascinující něco takhle plácat do prostoru a čekat odezvu. Je fascinující tě vůbec neznat, nevědět vůbec nic. V životě tohle nemáš. Člověka, kterýmu píšeš, kterýho oslovuješ, vždycky nějak znáš, vždycky je to adresát. Nebo můžeš volat do tmy a nečekat odpověď. Ty jsi teď nikdo a nic. Tajemný prázdno. Úplně novej vesmír, kterej možná objevím a možná ne. Proto jsem do toho šel. A jsem rád, že se neznáme. Takhle mám pocit, že sem můžu napsat cokoliv. Ať klidně všichni čtou, co je mi do všech. Pro mě jsi zajímavá jenom ty jako vesmír, kterej na mě reaguje a fakt, že se nikdo nikdy nedozví, kdo jsme. Těch 20 000 lidí je jako Damoklův meč nad tímhle naším dopisováním. A já jsem rád, že tu visí. Kdybychom se znali, už by to nikdy nebylo takhle otevřený. Bylo by to zanesený tím faktem, že jsme se viděli a psal bych pro tvý hezký oči. To je stejně neskutečná realita, skrýt se za kurzor. Ester, máš krásný jméno. Sedím v kavárně, píšu a koukám na fotku židovskýho hřbitova. Prastarý náhrobky, uprostřed pařez, kterej tam musel vyrůst mnohem později než ty kamenný vzpomínky, kolem les. Nerozumím hebrejsky ani klikyhák, ale působí to na mě. Prozraď mi, jak je to možný. Občas si připadám jako Golem. Jakoby mě někdo oživil, do pusy narval kus papíru, kterej ani nemůžu vyplivnout, abych si ho přečet. Ale mám pocit, že ten papír mě někam vláčí a že dýchám podle toho, jak je na něm psáno. To není obava, spíš určitej druh nostalgie jako bych o sobě zapomněl něco, co jsem kdysi věděl. Prostě tu jen sedím v kavárně a čekám. 21

Ahoj Hynku. :) Takže... jsi jeden z těch týpků, co chodí všude s notebookem? A když nemají, co dělat, tak si ho otevřou a dělají děsně důležité? Myslím, že na něm máš černej obal a na coveru minimálně jednu samolepku. Doufám, že nebudeš jeden z těch lidí, co si nechávají na klávesnici tu ochrannou slídu, a pokaždé, když ten laptop otevřeš, si ji dáš posvátně vedle počítače. Nechápu ty lidi. Mám z Tebe radost. Cítím se, jako když mi rodiče jako malé koupili tamagotchi. Můžu si s Tebou teď hrát, starat se o Tebe, mačkat tlačítka a ty podle toho budeš reagovat. Wow. Chtěl bys být dinosaur nebo pes? Tyhle dva jsem měla jako malá nejradši. Je to hrozně dobrodružné, psát si s někým cizím. a vědět, že to vidí i ostatní, ale zároveň nikdo neuvidí Tebe. Jsem unavená. Celý víkend jsem pracovala. Práce je něco jako peřina, kdykoliv je ti v reálném životě trochu zima, zabalíš se do ní od hlavy až k patě a máš pocit, že máš vše pod kontrolou a děláš něco, co přináší reálné výsledky. Z hmatatelných výsledků bych si za tenhle měsíc mohla postavit dům. Nepřijde ti tohle ani trochu padlé na hlavu? Vůbec tě neznám. Vlastně můžeš být třeba můj soused nebo člověk, kterého každé ráno potkávám v trafice. Neber to jako deník. Není to deník. Lidé se mi svěřují od rána do večera, mám asi něco vyryté na čele, něco jako Věřte mi a povězte mi vaše životní tajemství. Prosím, nebuď další. Nechme to prostě plynout. Na co čekáš v té kavárně? 22

Miloš: Emancipované tamagotchi? Hodně dobrý. Teď tu na to koukám. Míša: Moc se mi to líbí! Miloš: Mně taky! Hlavně to nevypadá jako chat, toho jsem se bál. Míša: Letím makat! Míša: Dneska jsem cetla Stephena Chbosky: Kdo stojí v koutě, připomnělo mi to, jak píšeš Hynka Miloš: Teda asi si spis knihy kupuju, protoze kdyz si je pucim, tak uz je nevracim. Zajimavy, vubec neznam, pucis mi pak? Hoď mi info na Skype, prosím. Míša: Pucim 23

Teda ochranná slída nevím, co je, a na coveru, ať už to znamená cokoliv, nemám vůbec nic. Asi nemám moc rád svoji práci. A nejvíc se to projevuje na mým počítači, kterej je zaneřáděnej až běda. Občas je mi stydno, když ho otevřu a je u toho někdo další. Na displeji je prach a kolem klávesnice jsou skvrny, noťas model gepard. Laptop není hezký slovo, zní to, jako když pleskaj holubí exkrementy do okapu. Lap top, lap top. Čekám na rande. Mám ještě pár minut. Teď přijel chlapík, opravdu přijel na koloběžce. Růžový triko s nápisem Harvard, bekovka, roztrhaný sako, úplně sem do toho panoptika zapadá. Už tu chybí jenom někdo s lenonkama a v batikovaným tričku. Á, tak ne, batikovaný tričko už je tu taky. Tomu chlapíkovi neustále něco padá. Během chvíle mu upadla ta koloběžka, bekovka, sklenička, notebook a zase ta koloběžka. Zvláštní, že to tady nikomu nevadí. Je fakt, že všichni vypadaj nemotorně, zpomaleně a abych byl upřímnej trochu batikovaně. Nosilas někdy batikovaný tričko? Tohle místo vybrala ta holka, tak si říkám, cože? Teď si ten chlap, co mu všechno padá, přised k mýmu stolku, protože je tu jediná zásuvku a on do ní chce strčit ten svůj oprýskanej noťas. Má dlouhý úplně umaštěný šedivý vlasy. Nechce se mi vstávat, až přijde ta holka, stejně půjdeme jinam, tady nebudu. Neberu to jako deník, ale s jednou věcí bych se ti svěřit chtěl. Nemám rád svýho ptáka. Je to papoušek, má jméno, ale já mu říkám pták. Je to takovej relikt minulýho nepodařenýho vztahu. Opelichanej pomníček a bohužel hlasitá připomínka. Nemám ho rád. Pořád tak poskakuje v kleci, hlučí, ruší mě to. Rozhazuje zrní a hlavně vyžaduje, abych se o něj staral. A já se o něj starám, protože ho nechci umučit jako to zvíře. Dokonce jsem se přistihnul, že s ním mluvím. Když se odněkud vrátím, tak hned z chodby halasím nazdar vole ptáku. 25

Nemluvím sprostě, ale tohle je takovej náš malej rituál. Myslím, že svoje jméno už musel dávno zapomenout, protože na to oslovení reaguje. Začne poskakovat v kleci. Nepípá, on tak zvláštně skřehotá. Rád bych si myslel, že má radost, když mě vidí, jenže on prostě jenom chce to zrní. Nedávno jsem se vrátil z nějaký kalby a normálně jsem s ním mluvil asi hodinu. Vyprávěl jsem mu a měl jsem docela živej pocit, že poslouchá. Usnul jsem v kuchyni na židli zhroucenej do sebe. Ale stejně bych byl radši, kdybych ho vůbec neměl. Co z papouška. Nevíš, jak se zbavit ptáka? Ech, ty vado sem taky smolař, ten chlap mi teď hrknul do klína moje vlastní malý pivo. Evidentně je to francouz nebo maďar, protože tu blekotá něco jazykem, kterýmu vůbec nerozumím a servírka se mně snaží sušit. Všude. Rande v pr Du se převlíct. Stejně, co s batikovanou holkou. Míša: Čaukoo! áááááá já to prostě nestíhám! Letím teď celý den školit a včera jsem to taky nedala. Můžeme si říct pointu mého postu, abys mohl psát dál a já Tě nezdržovala? Miloš: v pohodě, já mám taky plný odpoledne, dostanu se k tomu až někdy v noci Míša: Ok, jdu si stěžovat na přítele a dělat si z tebe legraci, že letíš na batikovaný trička. :D Jsme domluveni, Dušíne! Miloš: Seš zlá holka a tvoje karma nezadržitelně klesá! 26

Lidé v batikovaných tričkách mě trochu děsí. Jeden můj kamarád vždycky tvrdil, že když seš ošklivej, tak se přidáš k týhle přírodní tlupě lidí, a prostě jen tvrdíš, že ostatní jsou krásní právě a pouze jenom proto, že se holí, líčí, češou a nemají v šatníku pouze troje rídžojsovské kalhoty. Souhlasím s ním. Já mám ráda hezké věci. Voňavé, nalíčené a oholené. Čímž se dostáváme k tomu, o čems psal ty. Jako malá jsem měla andulky. Nebylo to vůbec super. Papoušci neustále řvou, protože si povídají s ostatníma ptákama venku (a asi chtějí za nima). (Což se jim nedivím.) I s tím blbým křečkem se můžeš pomazlit! Takže ti rozumím. Zarazilo mě trochu, jak se s ním zdravíš. Proč nepodáš inzerát? Ohledně pojmenovávání a nepojmenovávání ptáků mne napadl jeden velmi sprostý vtip, ale nechci, abys získal dojem, že jsem prase. Zůstaňme tedy jen u toho, že se v tomto velmi lišíme. Takže když čekáš na rande, tak holku hledáš. Že? To už si ani nepamatuji, jaké je Jaké to je? Já mám kluka už nějakou dobu, takže nevím. Líbí se mi to říkat. Klu-ka. S mým klu-kem. Já a můj kluk. Jako když mi bylo osm. Mám klu-ka. On nesnáší, když mu tak říkám. Přijde mu to málo mačo. Není přece žádný usmrkaný kluk, je to chlap, že. No. Takže ano, mám kluka, spíš chlapa, je o tři roky starší než já. Mám na něm nejradši, že když se spolu ráno probíráme. Přitáhne si mě (většinou lehkým násilím) k sobě, ať jsem v té obrovské posteli, kde chci, přendá si mě na rameno a políbí mě do vlasů. Drží mě tak, dokud nezazvoní budík a nevylezu z postele.taky mě na něm dost baví to, že nemusím sedět po kavárnách a čekat na pochybná rande. Tím nemyslím, že to tvoje by bylo pochybné, jen že ta moje většinou byla. Mimochodem, odcházet z rande je neslušné. Přišla? Odešels? Dlužíš mi konec pohádky o batikovaném tričku. 27

Miloš: Ahoj! Tak co, už jsi rozepsaná? Míša: Teď jsem vstala. Miloš: Já teď přijel. Míša: Hledám Valetol a jdeme na to! Takže co dneska otevírám si timesheet. Miloš: No za chvíli se rozejdeš s Mirkem. Míša: Psát rozčílený dopis mi dneska půjde! Jdu napsat Lukáše. To je ten zmetek, co Ester práskne. Míša: mnt mám tu nějaký sousedský zádrhel Miloš: jasny Míša: prosím tě sorry, ona jí praskla pračka a potřebuje pomoct dáš mi 20 min?sorry sorry ale nemůžu jí říct ne Miloš: jasny, pohode! bud chvilku dusin zase ty Míša: máš tam odpověď Miloš: byl jsem na chvili venku za moment k tomu sednu zase, pracka dobry? Míša: Hynku? Já mám na osmou domluvené randevú, tak musím zmizet... odepíšeš mi ještě? Ani ne ale s tím uz neudělám Miloš: miso, promin, musim ted neco urgentne dodelat do prace jeste a pak taky naeco mam, muzeme psat jeste zitra? Poslu neco jeste dneska v noci Míša: ok, budu s tím počítat a těšit se na odpověď pa zatím 28

Hledám. Ne že bych trpěl nouzí, ale jedna věc je zkoušet a jiná najít. Jak jste spolu dlouho? Pár měsíců? Rok? Zajímá mě, po jaké době se to každodenní probouzení, přitahování, mazlení a zvonění budíku stane stereotypem. V jakém momentu tě to začne obtěžovat a stane se z toho prázdný rituál. Dá se to vydržet celej život? Nějak mi připadá, že všechny tyhle hezký věci, který si člověk užívá, když ten vztah je novej, po čase vyprchají. Podstatný je, co zůstane. K tomu bych se chtěl asi někdy dobrat. Zatím mi vždycky zůstala jenom taková poušť. Nemám rád, když se lidi hodnotí podle vzhledu. Někdy chodím jako trhan a někdy oholenej, namydlenej, v obleku a s drahejma hodinkama. Pořád jsem to já, nebo ne? Nicméně ta holka byla batikovaná od hlavy až k patě, kdyby si sundala tričko, určitě by byla taky batikovaná. Bohužel, a je mi to trapný, k sundávání trička jsme se vůbec nedostali. Vrátil jsem se tam, ale přišel jsem pozdě, jak jsem se běžel převlíct. Seděla tam a tvářila se mile. Vlastně jí to zpoždění bylo úplně jedno. Chlap s koloběžkou už tam nebyl a servírka na mě spiklenecky mrkala tak okatě, že i batikovaná holka si toho všimla a ptala se mě, jestli jí znám. Stočil jsem řeč omluvou za pozdní příchod, a jestli se radši nepůjdeme projít. Co ti budu vyprávět, skončili jsme v nějaký čajovně. Šli jsme, ona tak poskakovala kolem mě, štěbetala a najednou vykřikla tady je to super a než sem stihnul říct, že čajovna není úplně můj šálek kávy, tak zmizela někde uvnitř. Objednala vodnici, vodní dýmku myslím, a šibalsky se na mě koukala asi jako, jak si dáme do frňáku. Představil jsem si, jaký to je líbat se s holkou, která voní po jablečným tabáku. A nebyla to tak nepříjemná představa, jenže jak na to nejsem zvyklej, tak se mi udělalo blbě, začal jsem jenom předstírat, že tahám ten kouř, bublal jsem jen tak naprázdno. A ona tahala a tahala. A nějak jí to rozvášnilo. Tak si představ tu 30

situaci, jak se na tebe lepí holka, která čeká, že už už přijde to líbání, byli jsme sami v takovým potemnělým koutku, nikde nikdo. A tobě je zle a pořád se posunuješ píď za pídí, jenže pak už není kam se posunovat, na jedný straně zeď a na druhý straně ta holka. Tak sem prudce vstal, jako že musím. A ona jak se na mě lepila, tak se praštila hlavou o zeď. No zkrátím to, začala jí téct krev z nosu. Tak jsem zaplatil a šli jsme. Nepamatuju si, kdy naposled jsem se tak rád nadechnul čerstvýho vzduchu. Odved jsem jí domu. Z pochopitelných důvodů mě nepozvala nahoru. Dneska mi volala, ale nevzal jsem to. Nějak to není ta pravá a z jednorázovýho sundávání batikovanejch triček jsem už asi vyrost. Miloš: miso, mas tam pokracovani, kdybys neco stihla jeste dneska dej vedet, asi budu dlouho vzhuru. At ti vyjde rendezvous a zitra se tesim na pokracovani Míša: Jednorázové sundavání batikovaných triček <3 Dobře Ty! 31

Není mazlení se ve spacáku lepší než se zbytek života léčit s nějakou prazvláštní nemocí, o které jsi naposledy slyšel v deváté třídě na rodinné výchově? Já jsem na rande nebyla věčnost. Jsem sériový monogamista. Od 15 mám vždycky vztah, maximálně mezi nimi mám měsíc pauzu, což mi stačí na takové to dívčí porozchodové drama (nový účes, single status na Facebooku, pár kousků nového oblečení a dva tři flirty, ze kterých víš, že nic nebude). S Mirkem jsme dva roky. Teď třeba spí. A já jsme ráda, že spí. Je to ten moment, o kterém mluvíš? Obtěžuje mne a je to stereotyp, pokud jsem ráda, že spí a našlapuji doma po špičkách, aby se nevzbudil? Vím, co bude následovat. Povíme si, co jsme včera dělali a jak nás serou klienti a práce, udělám snídani a on ji sní a řekne: Děkuji, bylo to moc dobrý. Pak se půjde osprchovat a pracovat. Mám ho ráda. Jakmile si to z té hlavy jednou vytlučeš ty americké romantické filmy, tak je ti pak i dobře. I když - nevím - třeba s princeznou po dvou letech princ taky mluvil jen ráno u snídaně a spal s ní v mezičase mezi prezentacema. Dneska ráno jsem jela jinou cestou za klientem a viděla jsem na Vltavě obrovské hejno labutí. Byl to jeden z nejhezčích kýčů, které jsem za poslední týdny viděla. Dost jsem se tam těšila, protože jsem celý minulý víkend dělala na tom, aby si z toho návrhu webovek sedl na prdel. A on si na ni, půl hodinu poté, co jsem minula ty labutě, opravdu sedl. 32

Proč zveš na rande batikovanou holku, když už přece musíš dopředu vědět, že je celá batikovaná? Tos jí předtím neviděl? Nebo jak jste se vůbec potkali? P.S.: Zvedej ženám telefony. Zaslouží si to. Rodí, mají migrény, PMS, menstruační bolesti zaslouží si aspoň to, aby jim chlap zvednul telefon. Míša: Máš to tam! Ester nějak neumí psát tak dlouze jako Ty. Miloš: To neva, ne? Mám úplně nějak zastavenej mozek dneska. Včera jsme měli nějakou párty. Míša: O tom napiš! :-) Nemáš chlastat, Dušíne, když to neumíš! :-) Miloš: Slavili jsme spousty věcí s lidma, který jsem dlouho neviděl. Nešlo nepít. Znáš to. Míša: Vůbec. Miloš: Kecáš. Jdu psát pohádku o batikovaný holce. Nechci Tě navádět, ale měla by ses zeptat, jak jsem se s tou batikovanou holkou seznámil, protože to je dobrá story! Připiš to tam ještě 33

11.

Spíš jsem chtěl říct, že to skutečně hezký není ten samotnej rituál, ale to co není vidět. Schopnost být sami a zároveň spolu. Vědět, kdy ten druhej potřebuje být sám a kdy se mnou a nedělat z toho vědu. Měl jsem jeden takovej vztah a od té doby poušť. Pro mě největší problém není sbalit holku, ale sbalit takovou holku, se kterou bych chtěl zůstat, žít a prožívat. Já jsem romantik. V motivačním dopise jsem trochu kecal, čas od času ještě nějakou básničku napíšu. Ale už je nepíšu holkám, protože ty o to prostě nestojej. Mám pocit, že chtějí někoho, kdo si je tak trochu násilím přitáhne na rameno a políbí je do vlasů Připadáš mi, nemůžu si pomoct, trochu cynická a smutná. Jako bys tomu vztahu předem nevěřila, není to škoda? Máš nějakou blbou zkušenost? Třeba je to jen dojem a pošli mně někam. Používáš fén? S batikovanou holkou to totiž začalo v prodejně elektroniky. Šel jsem babičce koupit fén. Rozumím tomu asi jako obchodní politice Šalamounových ostrovů. Nakonec ke mně přistoupila holka v kanárkově žlutém upnutém tričku, vlasy do culíku, na levém ňadru cedulka se jménem: Klára. Nepotřebujete pomoct? Tak jsem ji vysvětlil situaci a že fénům vůbec nerozumím. Pobaveně na mě koukala a nakonec řekla, že nejlepší bude Remington. Vrazila mi do ruky krabici a šla za pokladnu. Vypravil jsem se pomalu za ní. Seděla tam a četla Základy psychologie. Byla mi sympatická, tak jsem se jí zeptal, jestli nepůjde na kafe. Hned jak jsem to vyslovil, tak jsem se málem propadnul, protože zpoza sloupu se vynořila její šéfová a povídá, jestli si kupuju fén nebo prodavačku. Ona vyprskla, řekla pět set padesát prosím. Pak jsem se znemožnil podruhý, protože jsem úplně spontánně řek, jestli za ten fén nebo za tu 35