Preparación de textos: Alejandro Hermida de Blas Petr Bezruč Slezské písně (1909) (Výbor) DEN PALACKÉHO Já velikou viděl jsem národní slavnost. (V mém kraji je pusto a ticho a šero.) Já viděl českých měst metropoli, zřel muže se zlatým řetězem stát, před nímž se korouhve ukláněly (před židem z Polské a před panským hajným do prachu klonil se burmistr mé vsi, když prosil o chléb a chrást pro horníků děti). Já viděl stožáry k nebesům plát, já viděl prapory do výše vát, zřel chvojím a sametem krášlené město, zřel jásot tisíců k obloze hřmít (co je to? Já slyším sirotků vzlyk, když voda zatopí doly naráz, když v hospodě u žida strhne se řež), bílé zřel panny jsem v průvodě jít (u nás jich není jest v dědině žid, a lesní a správce a z čeho je žít?), a v tom moři nadšení stál jsem já tich... Bijte ho! Němec! V té kráse, v tom nadšení před okem šla tichounká vesnička pod Beskydem, kde před lety žil jsem a vyrostl já... Já viděl, jak rdousí nás před Těšínem, tož Rotšild a Gutman a Laryšové a jasný vévoda Géro a před okem táhla mi rodná má ves, kde před lety Čechové dodýchali, a zněmčená škola a zpolštěný chrám A proto já mlčel jsem při slavnosti, Čech poslední z vesničky pod Beskydem, kde můj národ ubili, zardousili,
tož Rotšild a Gutman a Laryšové a jasný vévoda Géro Zpívejte, těšte se, radujte se! Žil veliký muž, ten probudil vás? A nahoře na sever pod Beskydem má vesnička česká ta dodýchala! VRBICE Pod Bohumínem, kde dozněla mých dědů řeč, a mezi Hrušovem, fabrika panská kde kouří, fabrika Prusů, kde dýcháme zticha a ztěžka, ležíš ty dědino chudobná s dřevěným chrámem. Zapadlé domky, kde po střechách mechy se plazí, ve čtyřech topolech na kříži Kristus. Tak vrazili v čelo mi trnovou korunu při Bohumíně, přibili ruku mi v Ostravě, v Těšíně v srdce mne bodli, z Lipiny ocet mi podali píti, při Lysé nohy mi probili hřebem. Jednou, ó jednou ty pro mne si přijdeš, tmavá a tichá ty děvucho, bezlesklých vlasů, co mák nosíš v ruce. Noc přijde bez konce, noc slitování, dál bude bič znít, dál budou nás dávit, pod Bohumínem a v Hrušově, v Lipině, v Bašce, já to víc neslyším, co je mi po tom, co je mi po všem. ŠKAREDÝ ZJEV... to je škaredý fantom! tak řeknou konšelé zlatého města, tak řekne věhlasný národa vůdce, zatřepou hlavičkou národní dámy, tak řekne Rotšild a Gutman, gróf Laryš a Vlček, a jasný vévoda Géro když jsem se z hromady sedmdesáti tisíců do výše zvedl. Tak bili mne bičem! Jak vítkovské pece zrak jediný plál, krvavý chalát mně z ramenou vlál, na jednom nesl jsem německou školu, na druhém nesl jsem polský chrám,
v pravici těžké jsem kladivo nesl (levou mi urazil uhelný balvan, oko mi vyžehl vyšlehlý plamen), a v srdci sedmdesáti tisíců kletby a zášť. Bůh ví, že jsem škaredý! Puch mrtvoly ode mne táhne, na rukou, na nohou puká mi maso, znáš hutě v Bašce? tak oko mi plaje, krvavý chalát mi z ramenou vlaje, v pravici hornické kladivo nesu (levou mi urazil uhelný balvan, oko mi vyžehl vyšlehlý plamen), na zádech sedí mi sto vrahů z Modré (jak divoké krysy mne do šíje hryžou), na kyčlích sedí mi sto židů z Polské smějte se, Bože můj, smějte! Tak vypadám já, já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, porobeného národa bard. Co robí se zajatým večerkem vltavská mládež? Jak pozdvihli do výše Římané Spartaka vůdce? Tak budu já stát dávno můj zahyne národ sto roků stát budu čelem ku obloze vzpřímen, ubitou šíjí se azuru dotknu, já Petr Bezruč, Ahasver svědomí Čechů, škaredý fantom a zašlého národa bard. MARYČKA MAGDÓNOVA Šel starý Magdón z Ostravy domů, v bartovské haryndě večer se stavil, s rozbitou lebkou do příkopy pad. Plakala Maryčka Magdónova. Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil. Podle šla starého Magdóna vdova. Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot, nejstarší Maryčka Magdónova. Kdo se jich ujme a kdo jim dá jísti? Budeš jim otcem a budeš jim matkou? Myslíš, kdo doly má, má srdce taky, tak jak ty, Maryčko Magdónova? Do Venger les táhne markýze Géra.
Otcové když v jeho robili dolech, smí si vzít sirotek do klínu drva, co povíš, Maryčko Magdónova? Maryčko, mrzne a není co jísti... Maryčko, na horách plno je dřeva... Burmistr Hochfelder potkal tě v noci. Má mlčet, Maryčko Magdónova? Cos to za ženicha vybrala sobě? Bodák má k rameni, na čapce peří, drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku, půjdeš s ním, Maryčko Magdónova? Cos to za nevěstu? Schýlená hlava, fěrtoch máš na očích, do něho tečou hořké a ohnivé krůpěje s lící... Co je ti, Maryčko Magdónova? Frydečtí grosbyrgři, dámy z Frydku jízlivou budou se smáti ti řečí, se synky díve se Hochfelder žid. Jak je ti, Maryčko Magdónova? V mrazivé chýši tam ptáčata zbyla, kdo se jich ujme a kdo jim dá jísti? Nedbe gróf bídných. Co znělo ti v srdci po cestě, Maryčko Magdónova? Maryčko, po straně ostré jsou skály, podle nich, kypí a utíká k Frydku šumivá, divoká Ostravice. Slyšíš ji, Maryčko Magdónova? Jeden skok nalevo, po všem je, po všem. Černé tvé vlasy se na skály chytly, bílé tvé ruce se zbarvily krví, sbohem buď, Maryčko Magdónova. Na Starých Hamrech vzad na svatém poli bez křížů, bez kvítí krčí se hroby. Tam leží bez víry samovrazi. Tam leží Maryčka Magdónova.
HUČÍN Odru jsem přešel. A na Střebovice, na Děhylovo a Dobroslavice. Žlutý lán rypsu mi zalehl cestu, skřivánčích písní jsem počítal ke stu, buď zdráva, má země! Tiše svou dýcháme řečí, sekyru v ruce kdos za stromem klečí, na Modré straně je Hučín. Viď, moje země, my měli se rádi. Na rtech a v očích mi smálo se mládí, daleko, daleko za hory přešlo. Zvadlých co květů a listů co vešlo v podjeseň žití. Ticho a teskno je ve mně, jak večer pod Beskydem. Viď, moje země? Na Modré straně je Hučín. Tam nad Těšínem, kde Lucina šumí, tam rostlo mé děvče. Dávno neumí milovat duše. Tam jen se tísní odříkání. Já měl jen srdce a trochu těch písní, on dům ve Frydku a prsteny zlaté, koho si vzala? A co se mne ptáte na Modré straně je Hučín. Kam to šlo všecko, kam se to dělo? V cizině žiju. V dál uletělo do nenávratna mé mládí, má láska, v popelu sivém juž poslední praská jiskra vzpomínky. Daleko jsou Střebovice, v dáli Děhylovo, Dobroslavice, na Modré straně je Hučín. OSTRAVA Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, sto roků kopal jsem uhlí, za sto let v rameni bezmasém svaly mi v železo ztuhly. Uhelný prach sed mi do očí, rubíny ze rtů mi uhly, ze vlasů, z vousů a z obočí visí mi rampouchy z uhlí.
Chléb s uhlím beru si do práce, z roboty jdu na robotu, při Dunaji strmí paláce z krve mé a z mého potu. Sto roků v kopalně mlčel jsem, kdo mi těch sto roků vrátí? Když jsem jim pohrozil kladivem, kdekdo se začal mi smáti. Lehko se zasmát mi kdekdo moh ve Vídni, v ústraní tichém. Když tomu panstvu smích nepomoh, bodáky přišly za smíchem. Abych měl rozum, šel v kopalnu zas, pro pány dřel se jak prve napřáh jsem kladivo teklo to vráz na Polské Ostravě krve! Všici vy na Slezské, všici vy dím, ať je vám Petr neb Pavel, mějž prs kryt krunýřem ocelovým, tisícům k útoku zavel, všici vy na Slezské, všici vy dím, hluboké jsou vaše doly, přijde den, z dolů jde plamen a dým, přijde den, zúčtujem spoly. PLUMLOV I Černý bor utíká z kopečku, široké jezero pod ním, nad vodou lítají rybárky, podobny plachtám jsou lodním. Hradisko sivé a vysoké, na příkré vyhnáno skále teď tam jen Themis promlouvá ve jménu Boha a krále. Zámek je úzký a hrozivý, nestvůrné jakési rysy
drahému pánu jej stavěli oddaní sedláci kdysi. Tak jak ho do výše vyhnali, bič jim hrál při práci notu, tolik do základů prosáklo prolité krve a potu. Německý kavalír Lichtenstein (Němec a zámek vždy spolu), německý gróf, ale kavalír: nesáh nám na naši školu. Tam v mojí vlasti je kavalír, mnoho má hutí a dolů když už nám sebral půl ojčizny, proč by nám nevzal i školu? A jak to u nás tam vypadá, kde stojí cizáků škola, chráněná grófem a literou výsledek do nebe volá. Možná že jednou i Lichtenstein... (o panské zvůli ten mur ví ) Plumlove! Z cizích škol na Slezské chachaři rostou a. ŽNĚ Pod černým borem, kam přilehla víska, grunt Černých, kde od nepaměti žili vždy jeden rod, do lesa zahýbal se. Vždy z vesny v zemi rozhodili zrní a v červenci je svezli do stodoly. Jich nedaleko horský mlýn svou píseň vždy stejně sladkou, stejně klidnou šuměl, a z večera hleděla do potoka mlynáře Tomka divukrásná dcera, jak cigánka a ztepilého vzrůstu. Za hranicí se panské táhlo pole. Jak povídají, král se špatně vyspal či težko kýchl zaduněly bubny.
V boj táhla mládež, v boj šel Josef Cerných. (Dej císařovi, co je císařovo řek Židů prorok po něm nalévali to v mladé duše kantoři a kněží.) Zem horká byla, sklonily se klasy, syn v poli, málo dělných bylo rukou, tu ráda přišla mlynářova dcera na pomoc Černým, vždyť beztoho jednou... Žal otec s matkou, vázala a kladla děvčata Černých s mlynářovou dcerou. Tam za hranicí na tom dlouhém poli hvízdaly kule, srazily se řady. Tam na tom poli padl Josef Černých ten den, kdy doma dokonána práce, kdy lehly klasy, kdy jej vzpomínali rodiče, sestry, šátek sešinula kdy s temných vlasu, dívala se teskně v dál divukrásná mlynářova dcera a prsa sladkou vzdýmala se touhou. LABUTINKA I Čí jsi, ztepilá ty krásko? Sama chodí, pyšno hledí, knížky v ruce, na můj pozdrav nikdy nemá odpovědi; temné pleti, temných vlasů, pohled třpyt je hvězdy v šeře, myšky-nožky, každý pohyb kmit labutí na jezeře chceš mi být jen beznadějné lásky smutnou upomínkou? Jak jmenovat kněžnu svých snů? Nazvu si tě Labutinkou. II Bor jde vrchem, bílý mlýn jde, opuštěn na mleče čeká, plot je rozbit, bokem malba dáte se mně napít mléka?
Je ta kráska vaší dcerou? Pěkná, ale nemá věna... Je to moje Labutinka, chcete... bude moje žena? Dáme rádi. Počkal by pán? Ještě mláda, útlá v boku... Budu čekat na svou ženu jako Jakub deset roků! III Na dva roky musím v dálku, počkáš, budoucí má žínko? Vrať se v město, uč se vařit, budeš věrna, Labutinko? Vrátil jsem se. Bůh stůj při mně! Městem letí hrozná zmínka: Každému, kdo chce ji míti, patří tvoje Labutinka! Lžeš! Jdi večer na vrch Žlutý, kam nevěstky v létě chodí, najdeš tam svou Labutinku, jak si ji tam kdo chce vodí. IV V zimě zase... Do hrobu dost bolesti jest nemluv dále! Labutinko, kudy chodíš, šlapeš po mém srdci stále. Nesuď ženy! Kdož bez hříchu, nechť kamením na tě háže... Srdce chce ti odpustiti, však čest domu jinak káže. Sám dožiju. Bez tvé lásky jak ten život dlouho trvá, Labutinko, Labutinko, Labutinko temnobrvá! (Texty podle kritického vydání z roku 1967)