Poznávání památek zapsaných do kulturního dědictví

Poznávání památek zapsaných do kulturního dědictví UNESCO v ČR Explore - Express - Explain Prozkoumej - Pojmenuj - Povídej ZŠ Lupáčova, 5. A 2012/2013

ZŠ Lupáčova, 5. A 2012/2013 třídní učitelka Ľubica Karausová Adéla Bartůnková Františka Bakošová Martin Bezdíček Terezie Čiháková Matyáš Fales Klára Fleischhansová Eliška Foltýnová Kateřina Hédervári Michaela Hlavatá David Chmelík Jan Novák Jiří Průšek Adéla Rybníkářová Adam Sochor Jakub Šafka Tereza Šefrana Kristián Thiel Lenka Ungerová Gabriela Vocásková Vojtěch Vrzoň

Říjen 2012 Mám pro vás návrh! Scházíme do místnosti, ve které na nás čeká pan ředitel. Návrh? To zní přinejmenším zajímavě. Zvědavě očekáváme, co se dovíme. Aha! Takže lze využít náš zájem o vytváření projektů v síti Glogster, kde si vytvoříme plakát. Ne však ledajaký. Pokud se nám líbí nějaké téma, umíme si na jedné stránce připravit plochu, na kterou ukládáme, rovnáme, popisujeme a zdobíme své obrázky, fotky. Využijeme hudbu nebo videa podle své fantazie. Tak vzniká onen budoucí plakát, který v elektronické podobě vesele ožívá. To vše v hodinách různě využíváme a tvoříme vlastní práce. Proč naše zkušenosti nevyužít k většímu projektu? Další slova pana ředitele už jsou konkrétnější. V naší vlasti je zapsáno dvanáct míst na seznamu UNESCO. Praha - Kutná Hora - Litomyšl - Zelená hora - Třebíč - Telč - Český Krumlov Holašovice - Lednicko-valtický areál - Kroměříž - Olomouc - Brno Ve školním roce 2013/2014 naše Lupáčovka slaví 100 let od svého vzniku. Rádi jsme se připojili svým putováním po vlastech českých a zemích moravských k důstojným oslavám tohoto významného jubilea. Explore - prozkoumej Express - pojmenuj Explain - povídej Je to výzva! Pane řediteli, nemáme si co rozmýšlet! Bereme! Připravujeme se. Ještě netušíme, co všechno budeme potřebovat, kdo s námi do toho půjde, kdo to jen zkusí a kdo vydrží až do konce. Začínáme přemýšlet a plánovat.. Zjišťujeme sami, že i když naše vlast nepatří rozlohou k těm největším, určitě patří k těm nejvýznamnějším. Abychom získali přehled o těchto památkách po našich předcích, budeme se řídit zásadami poznávání. Vidět, dotknout se, přivonět, slyšet a dokonce i ochutnat. Ale nejvíc našemu snažení odpovídá přísloví Lépe jednou vidět, než stokrát slyšet! Tedy vzhůru!

Vysočina - tři poklady Je 18. prosince 2013. Všude vrcholí předvánoční přípravy a několik dětí a rodičů se vydává na první výlet. Kam? Na Vysočinu. Přijíždíme na Zelenou horu u Žďáru nad Sázavou, na níž se před námi postupně odkrývá pohled na poutní kostel svatého Jana Nepomuckého. Mimochodem, Zelenou horou pojmenoval opat Jan Vejmluva. Obvykle vídáme tuto památku vyobrazenou v létě. My však cítíme starobylou příchuť zimou prolezlého a vánoční vůní nasáklého kostelíčka. Milá paní průvodkyně Marie Dubová nás vřele vítá a vypráví o tom, že tento kostel postavil architekt Jan Blažej Santini - Aichl v 18. století ve stylu barokní gotiky. Stavělo se v období baroka, ale odkazovalo na období života a smrti mučedníka sv. Jana Nepomuckého ve 14. století. Proto tato zvláštní propojenost stavebních slohů. Výborná myšlenka, skvělé provedení a skvostný výsledek! Jak to ale bylo se sv. Janem? Dle legendy byl sv. Jan Nepomucký shozen do Vltavy, protože neprozradil tajemství, které mu svěřila Žofie, manželka krále Václava IV. Tento král nechal Jana mučit, snad aby se o Žofii dozvěděl nějakou špatnost. Jan mučení vydržel a nepromluvil. Poté byl shozen z mostu, ale zpovědní tajemství zůstalo nevyzrazeno. Nad Janovou hlavou se poté objevilo pět hvězd. Santini při stavbě kostela použil znaku sv. Jana Nepomuckého - pěticípé hvězdy. Pěticípý půdorys, pět vchodů, pět oltářních výklenků, dvakrát pět kaplí kolem ústředního prostoru, pět hvězd a pět andělů na hlavním oltáři. Santini spojil svojí myšlenku také s pěti ranami Kristovými a pěti písmeny v latinské slově tacui - mlčel jsem. První kroky na Zelenou horu Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého A výsledkem je tento malý velký architektonický skvost. Jednoduchý, čistý a vždy s jinou atmosférou - díky hře slunečního svitu s barvami i stíny. A kdybyste náhodou chtěli vědět, kde skončil jazyk, který nerozvázalo ani mučení, podívejte se nahoru do kupole. Vidíte ho? Hezké Vánoce, milá paní Dubová! Stíháme i koulovačku a s rudými tvářemi nasedáme do aut a přesouváme se do Třebíče. 3/ Kdo hledá, najde

Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého Zelená hora - Ždár nad Sázavou Horní ochoz Hlavní oltář s pěti anděli Jeden ze 4 evangelistů sv. Lukáš s atributem býka Barevná vitráž nad východem z kostela 4/

Bazilika svatého Prokopa v Třebíči aneb Jak v Třebíči po staletí spokojeně vedle sebe žili křesťané i Židé Opravdu se přesouváme. Spíše suneme. A hodně pomalu. Dnes je silnice jako sklo. Konečně jsme tady. Procházíme k pokladně podél ohromné zdi, která snad nemá konce. Už máme vstupenky a můžeme dovnitř. Vcházíme do velkého prostoru, jak se dozvídáme, románsko - gotické baziliky svatého Prokopa. Už vstupní část chránící příchozí před nepřízní počasí je úchvatná. My dnes žádný přístřešek nepotřebujeme. Ale podíváme se rádi. Je to románský portál. O zdobené sloupky se opírá množství půlkruhových oblouků. Hezký vstup. V prostoru uvnitř chrámu, jakoby se z nás stali malí, docela malincí tvorové. Právě to bylo údajně jedním z účelů velkých chrámových středověkých staveb. Člověk měl mít pokoru před Bohem. Ve zdech jsou jednoduchá okna bez větší výzdoby a jsou moc vysoko. Z nich je nejcennější okno prostřední. Je tolik podobné tomu v Katedrále Notre-Dame ve francouzské Remeši! V čem byla stavba tenkrát tak moderní? Uvažte, že vznikala začátkem 13. století a většina staveb byla tehdy ještě románská. Gotika u nás byla teprve v plenkách. Zde se však již stavělo na moderních gotických základech. Půjdeme se na ně za chvíli podívat do krypty. V kostele je velká socha světce v poutnickém hávu s ďáblem u nohou. Vybavujeme si v paměti, že podle pověsti, kterou jsme slyšeli ve čtvrté třídě, by to mohl být svatý Prokop. Protože ten dokázal zkrotit nejen bouřlivého přemyslovského knížete Oldřicha, ale i samotného čerta! Ano, už máme potvrzeno. Je to svatý Prokop. Levá část východní apsidy poničena za 2.světové války byla obnovena po roce 1945 5/ Pravá část je původní

Bazilika svatého Prokopa Bazilika sv. Prokopa Románské kruhové okno uprostřed připomíná okno katedrály v Remeši Terka - reportérka Jak dlouho padá penízek do studny? 6/

Krypta Baziliky sv. Prokopa Co sloup, to originál Značky kameníků 700 let stará výdřeva 7/ Zkoumáme značky kameníků

Zdeněk Šplíchal - CIRKEV Zdeněk Šplíchal - TRNOVÁ KORUNA Erb Valdštejnů ze slitiny Scházíme do oné podzemní krypty. Klenby se sedm set let starou výdřevou stropů by mohly být gotické. A taky jsou. To je to MODERNÍ! Dnes už historie, v době stavby ještě teprve budoucnost. Ach, jak to voní středověkem! Od slečny průvodkyně se dozvídáme, že každý z padesáti sloupů a polosloupů má jinak zdobenou hlavici. Co sloup, to originál. A našli jsme i zachované značky na jednotlivých kamenech. To od kameníků, kteří si je poznačili při stavbě tohoto chrámu. Vycházíme z krypty. Po pravé straně u východu je obrovský talíř o průměru dospělého člověka. Talíř to ale není. Je to kamenná deska upomínající na významnou ochranitelskou úlohu zdejších Valdštejnů. To souznění dvou odlišných slohů, které se využilo v jednom období! Křesťanský skvost. Dnes už druhý. 8/

TŘEBÍČ Židovská čtvrť Posilněni horkou polévkou se teď rozbíháme na druhou stranu třebíčského náměstí mezi zvláštní domečky, které jsou jako z jiného světa. Jsou namačkané jeden na druhém. Vypadá to jako malé pohádkové městečko vytvořené z přikrčených domků a domečků. A dočítáme se z nápisů například o tom, že zde v tomto domě byla škola, tady měl svou skromnou malou živnost švec, onde byl zase jeden z mnoha krámků. Číslo 888, jejda, to byl chudobinec! Běháme od jednoho domečku k druhému a náhle nám do cesty vstoupí velká, kostel připomínající stavba. Toto je třebíčská židovská čtvrť a my vcházíme do synagogy. Ano, synagoga je kostel pro obyvatele židovského vyznání. Pro Židy je to posvátné místo, kam chodí rozjímat, očišťovat svou duši a vzpomínat na své blízké. Také poslouchají kázání svého rabína, který, zrovna jako křesťanský duchovní, káže o životě, mravnosti, o pokoře a lásce. Vycházíme ze synagogy a jdeme se podívat do jednoho hokynářství. Nacházíme jej v řadě úsporných domečků. Zrovna si můžeme představit židovského klučíka, který od malinka musel pomáhat tátovi ve své živnosti, jak v podvečer běhá se svými kamarády. Jistě běželi i k řece Jihlavě, která občas místním zavařila. Trápily je nejen povodně, ale i požáry. To však vždy svojí houževnatostí zvládli. Největší trápení, větší, než kterékoli jiné, však zažili obyvatelé za Hitlera, který krutým a nelidským způsobem téměř vyhladil místní Židy. Z koncentračních táborů, hlavně z Terezína a z Osvětimi se jich po druhé světové válce vrátilo z tehdejších sedmi set obyvatelů pouhých deset. Této pohromě už vzdorovat neuměli. Ach, obraťme list! Maketa židovské čtvrti Kam teď? Už se stmívá. Do Telče! Ale to známe, sem jezdíme vždycky v létě se svými rodiči. 9/

Židovské muzeum Příprava židovského slavnostního chleba macesu Slavnostní stůl svátek Chanuky Postel pro 8 lidí Zařízení židovského krámku hokynářství z 30.let minulého století Předměty denní potřeby Klasický osmihranný svícen chanukový Vnitřek synagogy Klenba stropu 10/

TELČ - Perla renesance No, a to je právě ono. V létě. Ale kolikátého je dnes? 18. PROSINCE! Ve vánoční výzdobě a ve sněhovém hávu s rozsvícenými pouličními světly má úplně jiné kouzlo, než na výletě o letních prázdninách. Když už tak zkoumáme, proč obdivujeme renesanci, když množství domů tu údajně stálo už v období gotiky? Kdepak jsou ty gotické domy? Ach, ten středověk, kde nejdostupnějším stavebním materiálem bylo dřevo! Jak ono krásně dovedlo vzplát! Jak hravě si plamínky dovolovaly přeskakovat ze střechy na střechu! Největší požár se zde odehrál v roce 1530. A to - už se ve staletích začínáme trochu orientovat - i do Čech vstupuje renesance. Zdejší měšťané si po této zkáze nechali rukama mistrů stavět jedno průčelí za druhým. Každý po svém, ale dokázali se podřídit jednotnému duchu nově vznikajícího náměstí. Skromná obydlí za výstavními průčelími. Proč ne? Přeskočit tak pár století a být na chvilku jedním z telčských měšťanů, to by bylo něco! Ale zcela současný je náš hlad k večeru. Renesance, původní a tak výstavná v Itálii, ovlivnila tvář Telče. Což tedy dát si stylově italskou pizzu? Konečně, je potřeba nejen duševní potravy. Je už tma a milá paní průvodkyně, která nás provázela dnešním podvečerem, nám doporučuje místní pizzerii. A už sedíme, baštíme, smějeme se, a už si nechceme povídat o historii. Být na chvilku jedním z telčských měšťanů Chladivá krása zimní Telče 11/ Najdi pět rozdílů! Tuto Telč jsme si vytvořili na výtvarné výchově

Zajímavé povídání paní průvodkyně V pozadí gotická věž kostela sv. Jakuba, vpravo telčský zámek Živý Betlém na telčském zámku Náměstí Zachariáše z Hradce Ale dospělí stále nemají zážitků dost. Pořád mluví o živém Betlému. Asi se tam přece půjdeme podívat. Zrovna kolem nás prochvátala svatá Marie se svatozáří kolem hlavy a za ní pospíchal ten černý vzadu - jeden ze tří králů, Baltazar! Oba spěchali přes náměstí k zámku. Aha, hlavní představitelé živého Betlému jdou na vystoupení. Živý Betlém v renesančním zámečku v Telči je už letitou tradicí. A tak kráčíme na nádvoří. Sice už jsme programu měli dost, ale krásné, hodinu a půl trvající představení asi sta místních ochotníků ve věku od tří až sedmdesáti let, nás dostává! Tak to se Vánoc brzy dočkáme. Už jen pár dní! Telč v podobě koruny z keramiky od Gábinky Vocáskové Telč, Vánoce, koledy! Hezký výlet to byl! 12/

Vlakem do Kutné Hory Velmi vhod nám přichází v únoru nabídka cestovní kanceláře VÝUKA JINAK do Kutné Hory. Paní Kristýna Sičáková, která je její spolumajitelkou, nám připravila zajímavé vyprávění i celodenní program. Ale pro nás je nejzajímavější to, že jedeme VLAKEM!!! Jízdné jsme měli cestovní kanceláří sponzorované. Cestujeme zcela zdarma a paní Sičáková nám velmi ochotně nabídla své průvodcovské služby. V dnešní době je důležité, aby se pro výchovu a vzdělání dětí našli sponzoři, kteří podpoří právě takové projekty. To alespoň říká naše paní učitelka. Je slušné, abychom za takovou vstřícnost poděkovali. Děkujeme! Nuže, žáci, sraz 21. února na Hlavním nádraží ve vestibulu! Všichni se scházíme, hup do vlaku a tradá! Cestu vlakem si krátíme nácvikem několika pověstí z Kutné Hory. Například tu o svaté Barboře, nebo o tom, proč Vlašským dvorem bloudí duchové zavražděných Vlachů, kteří dodnes pátrají po ztraceném stříbře, anebo tu o zvonařském mistru Jakubu Ptáčkovi. Vystupujeme do chladných, zasněžených a sluncem zalitých ulic Kutné Hory. Hned na začátku naší cesty vidíme kostel Panny Marie Na Náměti Jeho zvláštní název souvisí s historií města. Vždyť se zde kutalo stříbro! Na zdejším tržišti se pak prodávalo. Za celý den zde napadalo dost stříbrného prachu. Ten se zametl a po čase se za nametené stříbro postavil kostel zasvěcený Panně Marii. Už víme, proč se to tady jmenuje Na Náměti. Na otázku, kdopak je ta žena zobrazena na erbu Kutné Hory, ještě nedokážeme odpovědět. A tak nastražíme uši a posloucháme. Trochu podupáváme zimou. Únor, co bychom chtěli? Ta žena je patronka horníků svatá Barbora. Má za sebou nějakou věž. Co to znamená? Podle legendy to byla neobyčejně krásná a moudrá dívka, která se narodila někdy ve třetím století v rodině zámožného pohanského kupce. Když se její otec, zavilý nepřítel křesťanů, dozvěděl, že se nechala pokřtít, uvěznil ji ve věži. Musela být velmi statečná, když ani poté se víry nezřekla. V tu dobu se křesťanství krutě pronásledovalo. Z vězení se však jí podařilo uprchnout. Skryla se ve skále, která se před ní rozestoupila. I tam ji otec našel. 13/ Paní Sičáková dává první instrukce Kostel Panny Marie Na Náměti Patronka horníků svatá Barbora

Uvěznil ji podruhé a po krutém mučení byla nakonec odsouzena k trestu smrti setnutím. Tento trest na ní vykonal její vlastní otec! Sotva však odložil meč, zasáhl ho blesk a spálil ho na uhel. Jistě to byl Boží hněv! Brrrr! Nám, s batohem na zádech a s promrzlými prsty, představa nějakého toho tepla zas až tak nevadí. Asi to ale teď není moc povedený vtip. Raději dál! Brrrr! Nám, s batohem na zádech a s promr zlými prsty, představa nějakého toho tepla zas až tak nevadí. Rejskova kašna Kostel sv. Jakuba Kostel sv. Jakuba Katedrála Nanebevzetí Panny Marie 14/

Vlašský dvůr Zrovna k němu kráčíme hezky do kopečka. Zde na nás čeká pan Pospíšil. Ptá se, odkud jsme, a když se od nás dozvídá, že jsme z Lupáčovky v Praze, prozrazuje potutelně, že se ucházel před časem o místo učitele dějepisu na naší škole. Vcházíme do mincovny. Při výkladu pana Pospíšila mu doslova visíme na rtech. Co všechno je k vidění i k slyšení na Vlašském dvoře! Pan profesor nás vtahuje do dějin o mnoho století zpátky. A tak si budeme pamatovat, že Václav II., český král, zde nechal zbudovat mincovnu, ve které se razily mince už v 13. století. Pozval si florentské mistry mincíře a pregéře, aby měnili stříbrné pruty ve vzácné stříbrné Pražské groše. Významem si nic nezadají z dnešní evropskou převládající měnou - Eurem. Kdo ví, které platidlo by nakonec vyšlo ze souboje o větší význam vítězně. Ze všeho, co jsme zde slyšeli, cítíme, že napětí mezi Prahou a Kutnou Horou v tomto čase bylo asi dost výrazné. V boji o výsadné postavení měst v Evropě se tehdy naše Praha cítila ohrožena. Pak přecházíme do jiné části. Zasedací síň budí respekt, působí na nás velmi důstojně a slavnostně. Snad někoho nevyrušíme z důležitého jednání! Ale nemusíme mít obavu. Smíme si dokonce sednout! Trochu odpočinku se hodí. Zvláště, když slyšíme o volbě Jiříka z Poděbrad českým králem, nebo například o setkání Zikmunda s bratrem Václavem IV., které se odehrálo právě tady. Čekáme na prohlídku Zasedací místnost Vlašského dvora Nguyen Thao Mi /naše Zeny/ 15/ Lenka Ungerová Gábina Vocásková V mincovně Honza Žáček s pregéřem

Pan Pospíšil vypráví o mincovně Klenba kaple Prohlížíme si naše panovníky a mince za jejich vlád Oltář Kaple ve Vlašském dvoře Pojďme se ještě podívat do kaple na Vlašském dvoře, která byla postavena za Václava IV. Je celá pomalovaná. Někteří z nás poznávají gotický styl, ale asi před sto lety byla pomalována secesně. Secese je také umělecký sloh. Je však téměř o pět set let mladší, než středověká gotika. O secesi ale někdy jindy a jinde. Bylo toho dnes už docela dost. Ale to nejkrásnější nás teprve čeká. Fany a Terka - pro štěstí 16/

Chrám sv. Barbory Zdáli je vidět, že to není jen tak běžný kostel, jakých je spousta. Je to nádherný gotický chrám, jehož hlavním stavitelem byl Jan Parléř, syn stavitele Chrámu svatého Víta, Ten je po nedávné rekonstrukci na naši návštěvu zcela připraven. Vítá nás svou vznešeností, zdánlivým chladem, pýchou. Trochu mu máme za zlé tu povýšenost. Když se však podíváme kolem - na oltář, na kůr, na strop, na tu síťovanou klenbu, vše mu odpouštíme. Poznáváme rozdíl mezi pýchou a vznešeností. Popsat to můžeme i slovy, avšak být přímo na místě je něco úplně jiného. Právě ten strop je dílem slavného architekta Matyáše Rejska. Ten později stavbu chrámu dokončil. Jen trochu ještě k jednomu dílu tohoto významného stavitele. Na kutnohorském náměstí stojí kašna, která nese jeho jméno - Rejskova kašna. Jen pro nás Pražáky. Zajeďte se podívat k Prašné bráně. Všimněte si, kdo každý se na její stavbě podílel. Ale zpět do chrámu. Prohlížíme si vnitřek, díváme se na řadu dřevěných zpovědnic, nebo na píšťaly místních varhan, kterých je prý na čtyři tisíce! Sice je to opravdu ohromující číslo, ale v nedalekém kostele svatého Jakuba je jich dokonce šest tisíc! chrám sv. Barbory Výlet je však výlet a někdy je naše touha dovádět a rošťačit větší, než si přeje paní učitelka. Nakonec se neradi srovnáme a vracíme se zpátky na nádraží. Už si povídáme o něčem jiném, než o historii. Kdo by mohl chtít po páťácích, aby se chovali jako dospělí a neustále jen opěvovali minulost. Nasedáme na vláček ještě celí rozdovádění. V rychlíku, kam přesedáme, nás už všechno zmohlo a vypadáme, že jsme hodní. Nebo jen hodně unavení? Praha hlavní nádraží. Vlak přijíždí do cíle. Vystupte si, prosím! Tak tedy vystupujeme, naposledy si uděláme společné foto a voláme: Hlavní oltář Výlet byl supééér! 17/ Barokní varhany

Jan Novák Eliška Foltýnová Matyáš Fales Michaela Hlavatá Adéla Bartůnková Síťovaná klenba - od Matěje Rejska Adam Sochor Terezie Čiháková Okno v chrámu U znaku sv. Barbory Harmonie gotiky a baroka Hlavák - odjezd 18/

19/ Šlechtický Český Krumlov a barokní stavení holašovických sedláků Je 5. duben 2013 ráno. Duben, ještě tam budem. Teda za kamny, jak se říká v jedné pranostice. Je vážně chladno. Ale přímo před školou stojí parádní autobus, batohy máme na zádech, paní učitelka Blanka Jeřábková jede dnes s námi a vyrážíme! Aha! Vy nevíte kam!? Nápověda: - Pětilistá růže - Petr Vok - poslední z Rožmberků Nic? Tak dál: - Perchta - českokrumlovská Bílá paní. To už byla vážně obrovská nápověda. Nezdržujme se tedy a jeďme. V autobusu si o Krumlově ještě něco čteme. Krumlov - v jednom starém cizím jazyce značí něco jako bažinu, či mokřaď. Na Náměstí Svornosti se scházíme s průvodcem panem Jakabem - profesorem místního gymnázia. Bude nás provázet. Zavede nás totiž až na hrad - goticko-renesanční. Toto historické zařazení už je nám srozumitelnější a známější z minulých výletů. Z hradu je krásně vidět, jak řeka se Vltava podivuhodně vlní a stáčí svůj proud tudy, kudy jí to vlhká a promáčená půda dovolí. Je to pěkně zkroucený had. Pokukujeme i po krámcích, voní hranolky, máme na ně chuť, ale jsme docela odolní, protože si všímáme i zajímavých domů, kašen, věžiček, proluk. Nejsme si jisti, ale už zkoušíme hádat, zda jsou to gotické, nebo renesanční stavby. Nebo snad i baroko? Pan průvodce nám postupně vnáší jasno. Nebyli jsme vůbec vedle. Slyšíme, že po mnoho staletí zde vládl mocný rod Rožmberků. To oni mají ve znaku pětilistou růži. Zdejší větev červenou. Hrad se zámkem pak vlastnil i Rudolf II., později Schwarzenberkové. Ovšem Rožmberkové, jedna větev rodu založeného panem Vítkem z Prčice - Vítkovců, zde zanechala tolik gotických a renesančních staveb, že město proslulo v širokém a dalekém okolí a dodnes se sem sjíždí turisté z celého světa. Jako například my. Až z daleké Prahy! Haha! Prohlídka renesančního zámku, ve kterém jsme se míjeli s japonskými turisty, zavřela na chvilku pusy i největším povídálkům a nezbedům. Vidíte? Zlatý kočár! Nejen dnes nám, ale i v roce 1638 se také Římanům zatajil dech při pohledu na něj! A my stojíme snad metr od něj. Renesanční zámek na gotických základech

Český Krumlov! Nejvěžovatější věž ze všech věží(k.čapek) Stříbropěnná Vltava Vidíte? Zlatý kočár! 20/

Průčelí krumlovských domů Lenka a její kamarádi 21/

Světově proslulá galerie Egon Schiele Art Centrum Věž kostela sv. Víta Vy se nejspíš chcete zeptat, o co jde. Když zemřel císař Ferdinand II. Habsburský, měl po něm nastoupit třetí držitel toho jména. Ale k tomu bylo potřeba přijetí u papeže. Kdo mohl být tak bohatým v říši, aby mohl jako vyslanec dostát bohatstvím a reprezentativním způsobem dojednat přijetí Ferdinanda III. u svatého otce v Římě? Byl to tehdejší českokrumlovský pán Jan Antonín z Eggenberku. Ten se asi zaskvěl! Kdepak jsme se to octli teď? Velký vymalovaný sál plný zrcadel, postavy v barokních oděvech jakoby zrovna vystupovali z balkónků, ze zábradlí. Mnoho dam a pánů v maskách. No ovšem, to je ten slavný Karnevalový sál, kde se šlechta tak ráda bavila. Poslední pohled na pětilistou červenou růži v erbu zdejších Rožmberků a pádíme k autobusu. Na shledanou Český Krumlove! Paní učitelka si cestou prozpěvuje - Malovaný džbánku z krumlovského zámku, znáš ten čas, dobře znáš ten čas... Scházíme k řece a nastupujeme do autobusu. Jenom pár desítek kilometrů a opět vystupujeme. Zastřešená kašna na Náměstí Svornosti 22/

Holašovice jako malované Malovaný džbánku... Slova písničky jakoby vznikla právě zde. V Holašovicích. Ba celá vesnice je jako malovaná Josefem Ladou. Mnozí z nás slyšeli název Holašovice prvně. A ne a ne si zvyknout, že to nejsou Holešovice v Praze. Po dnešku už víme všichni přesně, že jsou to Holašovice s a. Už ve 13. století zde stavěli osadníci náves pravidelného tvaru - typické pro gotické osady. O ves tehdy stáli i cisterciáci - mniši z nedalekého Vyššího Brodu. Král Václav II. jim ji nakonec dal náhradou za jiný majetek. Vesnici tvoří dvacet tři památkově chráněných výstavných usedlostí s chlévy, stodolami, maštalemi, výměnky, sýpkami, branami a různými ohrazeními. Pan profesor Jakab nás už dlouho nezdržuje, vidí, že nám je zima a doporučí nám návštěvu v létě. Určitě řekneme rodičům, aby nás sem vzali na výlet. Možná že to také ještě neviděli. Těm malovaným půvabným průčelím na usedlostech se říká selské baroko. Sedláci chtěli mít také pěkné domy, jako měla šlechta ve městech. Celý rok hodně pracovali. Měli svůj kousek země v malebné části jižních Čech velmi rádi. Byli nejen pracovití, ale také moudří. A kdo by jim mohl vyčítat touhu po malované kráse jejich stavení? A o tom, že to nebyla jen levná móda, svědčí to, že dodnes vše plně slouží holašovickým obyvatelům, kterým se ani dnes nechce svá krásná obydlí opouštět. Mnoho rodin zde žije již po několik generací. Tuto podobu, kterou dnes vidíme, dostaly Holašovice v druhé polovině 19. století. Ať se vám tady nadále dobře bydlí! Přijdeme ještě v létě, až budou za vašimi okny rozkvétat muškáty. 23/ A jedeme domůůůů!!! 5. duben - zima se drží

Letní návrat - prázdninová návštěva Den i vesnička - jako malované! 24/

Litomyšl, Bedřich Smetana, renesanční zámek, zámecké divadlo a podivné Portmoneum 4. květen 2013 Deset plus pět - Prosím? - To je součet dětí a rodičů s paní učitelkou. Zůstávají ti nejvytrvalejší. Cíl? Litomyšl Trochu se zašklebíme, protože nám to připomnělo látku z českého jazyka - vyjmenovaná slova po m. Někomu jinému se zase vybaví Smetanova Litomyšl. Oba máme pravdu. Dnes k těmto dvěma spojením přidáme třetí. Litomyšlský zámek To je ale krásný jarní den! Vcházíme do prvního kostelíčka. Stopy chladné vůně kadidla nám lechtá chřípí nosánků. A to je jen taková malá ochutnávka. Vracíme se kolem košatého kaštanu, nebo je to možná lípa, a jdeme za zpěvu ptáčků, jak je můžeme slyšet opravdu jen v květnu, nahoru až k zámku, který je dnešním naším cílem. Mimochodem, když jsme si povídali o renesanci, zmínili jsme se o sgrafitech? Ne, nejde o grafity, jak je známe z pražských zdí, kde jsou nevyžádanou ozdobou, anebo z betonových zdí u Vltavy. Je to název pro renesanční... Počkejte, holky,... kam běžíte??? No přece na sgrafita! Tak to, milá paní učitelko, máš! Jak že to bylo na začátku? Jednou vidět je lepší, než stokrát slyšet! Ahoj kluci, ahoj, holky! Vítáme se na zámecké zahradě, kde už na nás čekají naši spolužáci, kteří sem přijeli už dříve. Sgrafita, kam se podíváš! Tolik sgrafit, až oči přechází, tolik sgrafit, až se točí hlava!!!! Sgrafita, sgrafita, sgrafita... pomoooc!!! Aby ne! Je jich asi osm tisíc! Vytvořil je Šimon Vlach asi před čtyřmi sty lety. Renesanční prvek fasády, kterým se zdobilo průčelí renesančních domů, připomíná obálku, psaníčko. Je to hezké české pojmenování sgrafita. Litomyšlský zámek, před kterým jsme se zastavili, musíme obcházet kolem dokola jen velmi zvolna, aby nás nebolely oči. Nádvoří zámku 25/

Litomyšlský zámek Sgrafitová výzdoba na nádvoří zámku Renesanční sgrafita Psaníčka - která jsou pravá? 26/

27/ Soukromé divadlo zámeckých pánů Interiéry zámku

Šašek - tak se vyobrazil autor sgrafit Šimon Vlach sám Do patra v zámku vyšlápneme delším krokem po nižších schodech. Zajímavé! Dozvídáme se, že to mohlo být přizpůsobeno chůzi koně, na kterém zámecký pán mohl vystoupat do patra. To my taky stoupáme, ale po svých. Poznáváme, že zámky jsou si ve svých vnitřcích hodně podobné. Tak si alespoň přičichneme něco málo pachu staletých zdí, podlah, nábytku. Holky se vidí jako princezny. A kluci? Možná by na chvíli rádi vzali na sebe brnění, aby se mohli v bojích ohánět mečem. Venku je krásně! Děkujeme a na shledanoooouuu! Kam běžíte? volají dospělí. Že se vůbec ptají. Ještě si najdeme psaníčko, na kterém se autor obdélníkovitých zdobení, mimochodem, každého s jiným motivem, vyobrazil sám. Á, támhle ten šašek! To je on. Vždyť on se nebral tak vážně. Renesance, ve které Šimon Vlach žil a tvořil, je přece období návratu lidských radostí a potěšení, zábavek, legrácek, komedií - takže šašek, to je vlastně renesanční král! Ač nezapsáno na seznam památek UNESCO, je v Litomyšli jedno velmi neobvyklé, až bizardní muzeum. Rodný byt B. Smetany v zámeckém pivovaru 28/

Portmoneum Museum Josefa Váchala Cítíme se v tom malinkém domečku s malinkatými dvěma místnůstkami se zdmi pomalovanými malířem Josefem Váchalem tísnivými obrazy, zvláštně se vlnícími výjevy na postelích, kolem oken, na skříních, jako v temně malované truhle. Brrr! Odevšud na nás shlížejí šedozelenomodřežlutočervené bytosti s velkýma očima a dlouhými končetinami. Je to velmi zvláštní! Ponuré, snové,mystické Josef Portman v roce 1920 požádal svého přítele Josefa Váchala o výzdobu svého domku 29/

Jistě i velmi zajímavé, ale opravdu už rádi vylézáme na denní světlo. Máme slíbenou zmrzlinu a už se na ni těšíme. Všichni společně si rádi sedáme do zahrádky cukrárny na Náměstí Bedřicha Smetany. Běžíme si stoupnout před jeho sochu. Terka napodobuje jeho postoj na podstavci a my si pobrukujeme, pravda dost falešně, první takty z jeho skladby Vltava. Snad se z toho panu Bedřichovi v noci nezdál strašidelný sen. Projekt studentů grafické školy Josefa Váchala - - Camera obscura - v zahradě Portmonea Gábina to napsala hezky Jdeme se ještě vyřádit na hřiště a odjíždíme směrem Praha. Na shledanou, pane Smetano! Je dobře, že jste se nestal správcem pivovaru, jak si to přál váš pan otec. Nahoře v budově zámeckého pivovaru, kde jste se narodil, vyrůstal a prvně ťukal do kláves, se vystřídalo mnoho šlotýřů, ledařů, bečvářů, sládků, chasníků pivovarských, pořádných řemeslníků. Zdálo se, že Váš osud byl zpečetěn přáním Vašeho pana otce. Ovšem, kdybyste se stal jedním z nich, nikdy by se žádná harfa nemohla proslavit Vaším vyšehradským blum blum, blum blum... a Vltava by si tekla dál, aniž by si lidé mohli tiše pobrukovat lalálalálalálá lálálá, lálá lálalá lálálá... 30/

Moravská cesta Dva dny na cestách jižní Moravou Konečně červen! Myšlenkami jsme už na prázdninách, ale ve škole po nás ještě pořád něco chtějí. To není fér! Ale na co se těšíme, to je výlet! Máme před sebou dva dny, ve kterých poznáme i památky, které se nacházejí na Moravě. A jsou rovnou čtyři! 11. červen 2013 6:15 V Praze je sluníčko, ale Morava, kam dorazíme kolem deváté hodiny, hlásí déšť. Ajaj! To nám to pěkně začíná. Ale co! Pláštěnky máme, dobrou obuv taky, zkrátka nic nás neodradí. Jede s námi pani učitelka Terezka Včelová a také paní Bezdíčková a Šafková. To jsou maminky Martina a Kuby a moc nám pomáhají. Tentokrát jedeme i s několika dětmi z jiných tříd. My jsme se na výlet dobře připravili. Vždyť víme, že nás to pak mnohem víc zajímá. Jedeme v autobusu a každou chvilku si bereme k ústům mikrofon, do kterého si říkáme vše, co jsme si předem připravili i ostatním dětem. Na zajímavosti, které nás čekají, se opravdu těšíme. Jistě budou krásné Lednice i Valtice se svým parkem, kroměřížský arcibiskupský palác, nebo morový Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci. Ale bez přetvářky! Na co se opravdu moc, moc těšíme a mělo by to být skutečnou třešničkou na dortu, je vila Tugendhat v Brně. Moc jsme si o tom ve škole povídali a čím dál víc jsme zvědaví! Už v autobusu se cítíme jako v letadle, které nás zavede jako stroj času do minulosti. Připoutejte se, prosím, a vzhůru za nepoznaným! Když nám o historii něco vypráví dospělí, posloucháme je taky. Ale když slyšíme od našich kamarádů, že se zajímají o něco takového, překvapí to a posloucháme snad ještě víc. Asi ne každý by uvěřil, že my, rošťáci z chodeb, nebo my, rozchechtané holky, které to občas slíznou, anebo my, tiché holky z vedlejší třídy se budeme společně zajímat o část naší historie. Na tom něco musí být! A jsme v Lednicích. Pláštěnky, batohy, foťáky, kamery. Máme všechno? Máme. Můžeme tedy vyrazit. Přicházíme k zámku Lednice. Kolem dokola je rozsáhlý park. Je velmi pěkný, je vidět, že jej založili opravdoví umělci. Jenže letošní dlouhá zima posunula čas v přírodě o měsíc zpátky, a příroda má vlastně půlku dubna. Měli bychom sem přijet v létě. Až rozkvetlé keře a záhony dají teprve vyniknout promyšlené stavbě parku. 31/ Na Moravě déšť, pozor na louže K lednickému zámku Zámecká kaple