Blanokřídlí v českých zemích a na Slovensku 11. setkání

Blanokřídlí v českých zemích a na Slovensku 11. setkání sborník z konference CHKO Bílé Karpaty 11.-13. června 2015 BEZDĚČKA P. & HOLÝ K. (eds.) 2015: Blanokřídlí v českých zemích a na Slovensku 11, sborník z konference, Radějov, 11. 13. června 2015, 30 pp.

OBSAH Alena Astapenková & Petr Bogusch Hostitelé kukaččích včel rodu Nomada (Scopoli, 1770) vyskytující se na území České republiky... 4 Daniel Benda & Jakub Straka Řasníci čeledí Xenidae a Stylopidae (Insecta: Strepsiptera) a jejich hostitelé (Hymenoptera: Aculeata) v Evropě... 5 Pavel Bezděčka & Klára Bezděčková Mravenci (Formicidae) CHKO Bílé Karpaty... 6 Klára Bezděčková & Pavel Bezděčka Myrmekofauna minerotrofních rašelinišť na Českomoravské vrchovině... 8 Petr Bogusch, Alena Astapenková & Petr Heneberg Jak vypadají larvy a hnízda blanokřídlých v rákosových hálkách... 9 Kateřina Černá, Pavel Munclinger & Jakub Straka Multilokusová fylogeografie palearktické samotářské včely Anthophora plumipes (Hymenoptera: Apidae): endemismus středomořských linií, ostrovní efekty a kryptické druhy... 11 Jan Erhart Hrabalky (Pompilidae) v jižních Čechách... 12 Kamil Holý Lumci parazitující u žahadlových... 13 Petr Klimeš, Lenka Nosková & Pavel Pech Mravenčí piknik: preference základních složek potravy mravenci v České republice... 15 Petr Klimeš & Jan Okrouhlík Tapinoma melanocephalum (Fabricius, 1793): vzácný host nebo čím dál hojnější škůdce v Evropě?... 16 Stanislav Korenko Čo vieme a nevieme o biológií pravých pavúčích parazitoidoch zo skupiny Polysphincta (Hymenoptera, Ichneumonidae, Ephialtini)... 17 Miroslava Kupková, Milada Holecová & Katarína Hollá Výskyt aktívnych pahúseníc hrebenárok (Hymenoptera: Diprionidae) v zimnom období... 18 Jan Macek Širopasí (Symphyta) CHKO Bílé Karpaty... 20 2

Ondřej Mottl, Nichola S. Plowman & Petr Klimeš Diversita společenstev stromových mravenců podél sukcesního gradientu v tropickém horském lese... 21 Pierre Ouvrard Nest site soil characterisation of the New Zealand native bee genera Leioproctus and Lasioglossum... 22 Martin Říha Žahadloví blanokřídlí zahrad na vybraných lokalitách jižní Moravy... 24 Jakub Straka Ctenoplectra: důležitý článek do mozaiky evoluce stavby hnízda u včel... 25 Jakub Straka Červený seznam včel Evropy (IUCN): význam a kvalita červených seznamů ohrožených druhů včel na lokální i evropské úrovni... 26 APPENDIX Petr Bogusch, Alena Astapenková & Petr Heneberg Hálky zelenušek rodu Lipara jako významná hnízdiště pro mokřadní druhy žahadlových blanokřídlých... 27 Jan Macek Pilatky na kapraďorostech... 28 Peter Šima & Vladimír Smetana Nález gynandromorfného jedinca Bombus pratorum (LINNAEUS, 1761) zo Slovenska... 29 Program přednášek... 30 3

Hostitelé kukaččích včel rodu Nomada (Scopoli, 1770) vyskytující se na území České republiky ALENA ASTAPENKOVÁ & PETR BOGUSCH Katedra biologie, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Hradec Králové, Rokitanského 62, Hradec Králové Rod Nomada (Scopoli, 1770) je se svými 70 druhy nejpočetnějším rodem kukaččích včel v České republice. Zástupci rodu jsou štíhlé včely vosího vzhledu s téměř lysým tělem a se zbarvenými tergity v kombinaci černá a žlutá, černá a červená nebo černá, žlutá a červená. Nomády jakožto kleptoparazitické včely kladou svá vajíčka do otevřených komůrek samotářských včel. I když existují taxonomické revize s informacemi o ekologii téměř všech rodů kukaččích včel, rody Epeolus (Latreille, 1802) a Nomada zatím zpracovány nebyly. Naším cílem je tedy řešit taxonomii nomád a také vytvořit komplexní přehled hostitelů rodu Nomada v České republice. Vycházeli jsme z publikací, muzejních a soukromých sbírek a výsledků studia parazitujících včel přímo v terénu. V terénu jsme za parazitaci považovali minimálně dvouminutovou návštěvu hnízda hostitele, což je asi nejlepší varianta, protože hnízda hostitelů jsou hluboká a těžko vykopatelná. Mezi nejčastější hostitelé patří samotářské včely rodu Andrena (Latreille, 1802). Tento rod s více než 140 druhy je nejpočetnějším rodem včel v České republice. K méně parazitovaným rodům dále patří rody Lasioglossum (Scopoli, 1763), Panurgus (Panzer, 1806), Melitta (Kirby, 1802) a Eucera (Scopoli, 1770). U kukaččích včel rodu Nomada nalezneme druhy, které jsou specializované na určitou druhovou skupinu hostitele a druhy, které patří mezi generalisty s širším spektrem druhových skupin hostitelů. U řady především vzácných druhů nomád hostitele dosud s jistotou neznáme. Mezi generalisty můžeme zařadit 49 % druhů, mezi specialisty 44 % druhů a u 7 % druhů jsou hostitelé nepotvrzení. Druhy, které využívají stejné nebo příbuzné hostitele, jsou si také navzájem příbuzné, i když existují vzájemně nepříbuzné nomády, parazitující u stejného hostitele (např. N. trispinosa a N. integra u druhu Andrena humilis). Nomády jsou tedy víceméně věrné svým hostitelům, ale dochází u nich i k tzv. host switches změnám hostitele. Více určitě objasní právě probíhající fylogenetická analýza evropských nomád a jejich hostitelů. 4

Řasníci čeledí Xenidae a Stylopidae (Insecta: Strepsiptera) a jejich hostitelé (Hymenoptera: Aculeata) v Evropě DANIEL BENDA & JAKUB STRAKA Katedra zoologie, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova, Viničná 7, Praha Řasníci (Strepsiptera) jsou obligátně endoparazitickým řádem hmyzu s kosmopolitním rozšířením, který je sesterskou linií brouků (Coleoptera). Na světě je známo kolem 600 popsaných druhů 9 čeledí, z nichž 7 čeledí se vyskytuje v Evropě. Přehled řasníků západního palearktu uvádí Kinzelbach (1978). Řasníci se vyznačují extrémním pohlavním dimorfismem a řadou apomorfií souvisejícími s jejich parazitickým způsobem života. U odvozenějších skupin zůstávají samice v tělech svých hostitelů i v dospělosti a invazním stadiem je první larvální instar (triungulinid). V současnosti je známo celkem 7 hostitelských řádů hmyzu, které řasníci parazitují (Thysanura, Blattodea, Mantodea, Orthoptera, Hemiptera, Diptera, Hymenoptera). U bazálních skupin řasníků s noční aktivitu jsou stylopizovaní hostitelé sbíráni vzácně nebo nejsou známí vůbec. Jednotlivé druhy jsou tak popisovány pouze podle samců, kteří často létají do světelných lapačů. Čeledi Xenidae a Stylopidae, které parazitují žahadlové blanokřídlé, jsou monofyletickou skupinou a patří k evolučně nejodvozenějším řasníkům. Jejich významnou evoluční novinkou je denní aktivita samců. To je spolu s krátkou dobou jejich života důvodem tak vzácného sběru samců v přírodě. Zásadní apomorfií obou čeledí je také foréze prvních larválních instarů, které se přichytí na těle svého hostitele a nechají se transportovat do jeho hnízda, kde napadají larvy a vajíčka (Pohl & Beutel, 2008). Obě čeledi jsou velmi diverzifikované a zahrnují zhruba polovinu všech popsaných druhů řasníků. Vzhledem k tomu, že u drtivé většiny druhů je známý hostitel, přestavují zajímavý potenciál ke studiu koevoluce a hostitelsko-parazitických asociací, které mohou ukázat například současné podhodnocení druhové diverzity řasníků (Jůzová et al., 2015). Řasníci čeledi Xenidae parazitují na vosách (Vespidae) a kutilkách (Sphecidae, Crabronidae). Jejich apomorfií jsou zvětšené okrouhlé adhezivní tarzy na prvním a druhém páru končetin u larev prvních instarů, které slouží ke zdárnému zachycení se na neochlupených tělech svých hostitelů. V Evropě se vyskytují tři rody této čeledi a u všech jsou známí samci i samice. Čeleď Stylopidae je nejpočetnější skupinou řasníků. Parazitují na včelách čtyř čeledí (Anthophila: Colletidae, Andrenidae, Halictidae, Melittidae). Zásadní evoluční novinkou je redukce skákacího aparátu u larev prvního instaru a vyvinuté sety na kaudální straně tergitů související s forézním způsobem přenosu na hostitelích. V Evropě se vyskytuje 6 rodů, přičemž od evropských zástupců rodů Crawfordia, Eurystylops a Kinzelbachus dosud nejsou známí samci. Cílem tohoto příspěvku je seznámit s přehledem řasníků parazitující žahadlové blanokřídlé v Evropě a jejich biologií. Literatura JŮZOVÁ K., NAKASE Y., & STRAKA J. 2015: Host specialization and species diversity in the genus Stylops (Strepsiptera: Stylopidae), revealed by molecular phylogenetic analysis. Zool. J. Linn. Soc. KINZELBACH R. 1978: Fächerflügler (Strepsiptera). (Jena: Gustav Fischer). POHL H. & BEUTEL R.G. 2008: The evolution of Strepsiptera (Hexapoda). Zoology 111: 318 338. 5

Mravenci (Formicidae) Bílých Karpat PAVEL BEZDĚČKA & KLÁRA BEZDĚČKOVÁ Muzeum Vysočiny Jihlava, Masarykovo nám. 55, 586 01 Jihlava, bezdecka@muzeum.ji.cz První údaje o mravencích z území Bílých Karpat nacházíme v Prodromu (Záleský 1939), kde jsou zmíněny čtyři druhy Ponera coarctata (Latreille, 1802), Manica rubida (Latreille, 1802), Myrmica rugulosa Nylander, 1849, Formica cinerea Mayr, 1853 z Valašských Klobouk a druh Camponotus fallax (Nylander, 1856) z Luhačovic. Jedná se o nárazové sběry dr. Richtera, který sebral několik vzorků na základě výzvy M. Záleského k tvorbě Prodromu. Od roku 1976 se bělokarpatské myrmekofauně věnoval Bezděčka a své poznatky z víceletého, ovšem nesoustavného, průzkumu shrnul do kapitoly v monografii o CHKO (Bezděčka 1992). Výsledky následujících průzkumů bělokarpatské myrmekofauny zahrnul do seznamu mravenců jihovýchodní Moravy (Bezděčka 1996). Nálezy významných druhů publikoval o rok později (Bezděčka 1997). V letech 1996 až 2000 prováděl řadu inventarizačních průzkumů maloplošných zvláště chráněných území, jejichž výsledky však nepublikoval (zprávy jsou deponovány na příslušných pracovištích ochrany přírody). Po roce 2000 máme v databázi mravenců Bílých Karpat několik dalších záznamů z novějších vlastních průzkumů a z ojedinělých sběrů D. Vepřka. Nejnovější dílčí informace o mravencích Bílých Karpat (Formica exsecta Nylander, 1846) jsme publikovali v roce 2008 (Bezděčka & Bezděčková 2008). V témže roce Bezděčka shrnul veškeré poznatky o myrmekofauně Bílých Karpat v monografii věnované bělokarpatským loukám (Bezděčka 2008). Poslední shrnutí výsledků průzkumu myrmekofauny Bílých Karpat (společně se shrnutím výsledků studia myrmekofauny slovenských Bielych Karpat) jsme publikovali ve sborníku sympozia zaměřeného na bilaterální spolupráci v přírodovědném výzkumu tohoto hraničního pohoří (Bezděčka & Bezděčková 2010). Z území Bílých Karpat je v současnosti známo celkem 67 druhů mravenců. Charakteristickým jevem je absence či nízká abundance druhů vyšších poloh Formica lemani Bondroit, 1917; Formica lugubris Zetterstedt, 1840; Manica rubida; Myrmica sulcinodis Nylander, 1846 (ačkoli hraniční hřebeny dosahují na řadě nadmořské výšky míst téměř tisíc metrů) a naopak vyšší podíl xerotermních druhů nejčastěji submediterráního původu. Z faunistického hlediska patří k nejvýznamnějším druhům Formica exsecta; Lasius bicornis (Förster, 1850); Lasius citrinus Emery, 1922; Messor cf. structor (Latreille, 1798); Temnothorax saxonicus (Seifert, 1995) a Tetramorium ferox Ruzsky, 1903. Z naší databáze vyplývá, že mravenci byli v Bílých Karpatech dosud studováni na 55 lokalitách a zjištěné výsledky v základních rysech poskytují informace o druhovém zastoupení mravenců celého pohoří a jeho podhůří. Další průzkumy myrmekofauny tohoto regionu jsou nezbytné a jistě doplní nejen přehled zde žijících druhů, ale u některých z nich rozšíří stávající poznatky o jejich výskytu ve střední Evropě. Literatura BEZDĚČKA P. 1992: Mravce, pp.183 186. In.: Kuča P., Májsky J., Kopeček F. & Jongepierová I. (eds): CHKO Biele a Bílé Karpaty. Ekológia, Bratislava., 380 pp. BEZDĚČKA P. 1996: První příspěvek k poznání mravenců jihovýchodní Moravy (Hymenoptera: Formicidae). Sborník Přírodovědného. klubu v Uherském Hradišti, 1: 70 74. 6

BEZDĚČKA P. 1997: Faunistické zprávy z Moravy 5 (Hymenoptera: Formicidae). Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 2: 133 134. BEZDĚČKA P. 2008: Mravenci Formicidae (Ants Formicidae), pp. 275 279. In: Jongepierová I. (ed.): Louky Bílých Karpat (Grassland of the White Carpathian Mountains). ZO ČSOP Bílé Karpaty, Veselí nad Moravou, 461 pp. BEZDĚČKA P. & BEZDĚČKOVÁ K. 2008: Současný stav populací mravenců podrodu Coptoformica v České republice. Acta rerum naturalium, 5: 253 258. BEZDĚČKA P. & BEZDĚČKOVÁ K. 2010: Mravenci (Formicidae) Bílých a Bielych Karpat. pp. 55 61 In.: Západné Karpaty spoločná hranica. Sborník příspěvkůz 2. mezinárodního sympózia přírodovědců Trenčinaského kraja a Zlínského kreaje, 9. 11.VI.2010, 111 pp. ZÁLESKÝ M. 1939: Prodromus našeho blanokřídlého hmyzu III. Formicoidea. Sbor. ent. odděl. Nár. mus. v Praze, 17: 192 240. 7

Myrmekofauna minerotrofních rašelinišť na Českomoravské vrchovině KLÁRA BEZDĚČKOVÁ & PAVEL BEZDĚČKA Muzeum Vysočiny Jihlava, Masarykovo nám. 55, 586 01 bezdeckova@muzeum.ji.cz V příspěvku představujeme předběžné výsledky studia diverzity myrmekofauny devíti nelesních minerotrofních rašelinišť na Českomoravské vrchovině. Na sledovaných lokalitách jsme zaznamenali výskyt celkem 22 druhů mravenců. Největším počtem druhů byly zastoupeny rody Formica (osm druhů), Lasius (pět druhů) a Myrmica (čtyři druhy). Jádro společenstev tvořily druhy Myrmica scabrinodis Nylander, 1846, Myrmica ruginodis Nylander, 1846 nebo Myrmica rubra (Linnaeus, 1758), Formica picea Nylander, 1846 a Lasius platythorax Seifert, 1991. Na každé lokalitě jsme definovali tři typy biotopů zachovalý, degradovaný a zarůstající, na nichž jsme pomocí zemních pastí sledovali distribuci jednotlivých druhů. V počtech druhů nebyly mezi jednotlivými typy biotopů zjištěny signifikantní rozdíly, epigeická aktivita mravenců však byla významně vyšší na zachovalých plochách než na plochách zarostlých. Nejvyšší počet odchycených dělnic patřil druhům M. scabrinodis, M. ruginodis nebo M. rubra a F. picea. Naopak druhy L. fuliginosus a L. mixtus byly zastoupeny téměř výhradně okřídlenými samicemi. Výzkum byl finančně podpořen Evropským fondem pro regionální rozvoj, Státním fondem životního prostředí ČR a Krajem Vysočina v rámci realizace projektů Pobočky České společnosti ornitologické na Vysočině. 8

Jak vypadají larvy a hnízda blanokřídlých v rákosových hálkách PETR BOGUSCH 1), ALENA ASTAPENKOVÁ 1) & PETR HENEBERG 2) 1) Univerzita Hradec Králové, Přírodovědecká fakulta, katedra biologie, Rokitanského 62, 500 03 Hradec Králové 2) Univerzita Karlova v Praze, 3. lékařská fakulta, Ruská 87, 110 00 Praha 10 Hálky zelenušek rodu Lipara hostí řadu druhů žahadlových blanokřídlých. Tyto druhy využívají prázdné, opuštěné hálky, jejichž stěny ztvrdnou, a vylíhlá larva zelenušky vytvoří v hálce skrytý otvor, kterým je možné dostat se dovnitř. Hálky tak suplují přirozené dutiny a jsou hojně využívány k hnízdění mnoha druhy včel, kutilek nebo jízlivek. V současnosti je známo 29 takových druhů a 10 jejich parazitoidů (zlatěnek) a kleptoparazitů a počet stále narůstá. Jen málo druhů je však na hnízdění v hálkách vázáno nebo je využívá přednostně. Naprostá většina prokázaných hnízdících druhů byla zaznamenána jen ojediněle, a hálky jsou jen jedním z mnoha typů dutin, které k hnízdění využívají. Specializovaným druhem na hnízdění v hálkách zelenušek je kutilka Pemphredon fabricii. Tato černá kutilka s mohutnou hlavou a stopkatým zadečkem je dominantním hnízdícím druhem, v současných studiích z různých typů stanovišť tento druh tvořil vždy více než 90% všech zaznamenaných hnízd. Hnízda jsou poměrně nenápadná, tvořená řadou hnízdních komůrek navazujících na sebe v hálce, s tenkými přepážkami z tmavé hmoty, kterou hnízdící samice vytváří z rostlinných zbytků smíchaných se slinami. Velmi tenkou vrstvou této hmoty jsou potaženy i stěny hnízdních komůrek. Na konci hnízda je zátka z drobných úlomků, pocházejících většinou z rozkousaných suchých rákosových listů. V hnízdech jsme zaznamenali průměrně 4 hnízdní komůrky, nejméně jednu, nejvýše 12. Typické jsou larvy, které jsou většinou žluté nebo oranžové, ale můžou být i bílé nebo růžové. Zbarvení je dáno pravděpodobně tím, jakými druhy mšic jsou larvy krmeny, což je v současnosti také předmětem našeho studia. Larva má čtyřzubá kusadla a je velmi podobná larvě příbuzného druhu P. lethifer. Kromě této hojné kutilky se specializuje na hnízdění v hálkách zelenušek včela Hylaeus pectoralis, u níž jsme v rámci našich výzkumů zjistili, že je mnohem hojnější, než se předpokládalo. Patří mezi větší zástupce rodu, kresbu na obličeji má nápadnou a výrazně žlutou, a typickým znakem je velmi hrubá skulptura na mesopleurách. Její hnízda jsou typická průhlednou hmotou podobnou celofánu, kterou jsou impregnované stěny hnízdní komůrky. Přepážky i zátka jsou z úlomků suchých rákosových listů a mezi komůrkami s larvami často prázdné komůrky nebo oddíly. Je to zřejmě obrana proti parazitoidům, jak jsme zjistili, jsou právě hnízda druhů rodu Hylaeus (v hálkách jsme zaznamenali již 5 druhů) velmi často parazitovaná srpuškami (Gasteruptionidae). Hnízda tohoto druhu sestávají z 1 11 komůrek, nejčastěji však ze tří nebo čtyř. Larvy jsou bílé a mají kusadla s jedním zubem, na kterém chybí vrásčité žvýkací plošky, typické pro většinu larev tohoto rodu. Hnízda ostatních druhů tohoto rodu jsou podobná. Dalšími častými hnízdícími druhy jsou dva zástupci rodu Trypoxylon, a sice běžný T. minus a mokřadní druh T. deceptorium, který zřejmě hálky preferuje nebo hodně často využívá k hnízdění. Jejich hnízda jsou nerozeznatelná na první pohled. Obsahují pouze dvě hnízdní komůrky v průměru a nenašli jsme více než šest v jednom hnízdě. Komůrky jsou oddělené přepážkami z bahna a ze stejného materiálu, občas smíchaného s rostlinnými úlomky, je i zátka. Larvy druhu T. deceptorium jsou ve světle hnědých podlouhlých kokonech, jsou žlutavě zbarvené, mají sedmizubá kusadla, a po stranách těla boulovité výběžky, které se směrem dozadu zvětšují. Popsali jsme též hnízda a larvy hojného druhu včely Hoplitis leucomelana, která využívá poměrně často k hnízdění i hálky zelenušek. Tato včela má 9

hnízdní komůrky potažené hedvábnou strukturou hnědavé barvy, v hnízdě jich je většinou málo (průměr 2, maximum 5). Larva je zavalitá a dorzoventrálně zploštělá, bílé barvy, s malou hlavou. Na těle má velké množství senzil a set, což kontrastuje s larvami ostatních druhů hnízdících v hálkách zelenušek. Kusadla jsou dvouzubá a labrum je typicky vykrojené. V hnízdech žahadlových blanokřídlých parazitují některé druhy, jejichž larvy jsme také popsali. Je to zejména zlatěnka Trichrysis cyanea, která je běžným parazitoidem především druhů, využívajících pavouky jako potravu pro své larvy. Našli jsme ji v hnízdech druhů Pemphredon fabricii a Trypoxylon deceptorium. Larva si před kuklením vytvoří rezavě zbarvený průsvitný kokon trychtýřovitého tvaru (komolý kužel). Je drobná, zavalitá a má pětičlánková kusadla a velmi málo set na hlavě. Kromě této zlatěnky v hnízdech obou zmíněných druhů parazituje běžně dlouhososka Thyridanthrax fenestratus. Tento druh je hojný ve větší části Evropy, nám se jej podařilo najít pouze v hnízdech z jižní Moravy, Slovenska a Maďarska. Je známý jako parazitoid různých druhů kutilek a zřejmě jde o generalistu, využívajícího mnoho druhů hostitelů. Larvy mají na povrchu těla hrubou skulpturu a vnořené ústní ústrojí, z nějž jsou nápadné především ostré mandibuly se zpětnými zoubky. Hnízda z některých lokalit byla tímto druhem hodně parazitovaná. V popisech hnízd a hnízdících druhů v hálkách zelenušek stále pokračujeme. V roce 2015 se nám podařilo najít řadu dalších druhů, o jejichž hnízdění v hálkách dosud nebyly publikované zmínky, a od většiny z nich máme i larvy. Především na jih od naší republiky (např. v Maďarsku) přibývají další druhy, z nichž například drobná včela Heriades rubicola (zaznamenaná už i u nás i v hálkách) zřejmě hálky velmi běžně využívá k hnízdění. 10

Multilokusová fylogeografie palearktické samotářské včely Anthophora plumipes (Hymenoptera: Apidae): endemismus středomořských linií, ostrovní efekty a kryptické druhy KATEŘINA ČERNÁ, PAVEL MUNCLINGER & JAKUB STRAKA Katedra zoologie, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova, Viničná 7, Praha katerina.cerna84@gmail.com Anthophora plumipes (Pallas, 1772) je samotářská včela hojná v celé Evropě, severní Africe, středním Východě a východní Asii. A. plumipes byla nedávno introdukovaná z Japonska na východní pobřeží USA a je zde nyní hojná. Nasbírali jsme vzorky ze 41 lokalit včetně USA a Japonska. Naším cílem byla fylogeografická analýza druhu v rámci areálu výskytu. Pro tuto analýzu jsme použili 11 mikrosatelitových lokusů a 727-bp dlouhou sekvenci COI. Zjistili jsme přítomnost 67 různých COI haplotypů tvořících šest haplotypových skupin, které odrážejí geografický původ. Přítomnost mnoha unikátních a navzájem odlišných mediteránních haplotypů naznačuje vysokou míru mediteránního endemismu. Bayesovské shlukovací analýzy na základě mikrosatelitových dat podpořily existenci COI skupin, ale navrhly jako nejpravděpodobnější existenci pouze 4 skupin (sloučily skupiny I, III a IV do jedné skupiny a naopak zvlášť vyčlenily britské lokality ze skupiny I do zvláštní skupiny). Zjistili jsme nízkou genetickou diverzitu a N e u britských a zvláště pak USA a japonských lokalit ve srovnání lokalitami v Evropě. Takovéto genetické ochuzení může být důsledkem efektu hrdla láhve během osídlení těchto ostrovů. Japonská a USA populace jsou si blízce příbuzné a tvoří společně zvláštní linii, které může představovat samostatný druh. 11

Hrabalky (Pompilidae) v jižních Čechách JAN ERHART Parazitologický ústav, Biologické centrum AV ČR Branišovská 1160/31, České Budějovice, 370 05, erhart@paru.cas.cz Jihočeský region je v mnoha ohledech výjimečnou oblastí České republiky. Vykazuje největší rozlohu území s nadmořskou výškou přesahující 1000 m. Má největší plochu rašelinišť a rybníků, ale také rozsáhlých pískoven i maloplošných pískáren. Další zásadní význam pro diverzitu druhů mají z geologického hlediska vložky krystalických vápenců, amfibolitů a serpentinitů. Převážná část území regionu patří do mírně teplé klimatické oblasti s průměrnou roční teplotou 7,5 8 C v nejteplejších oblastech. Jižní Čechy byly vždy v popředí entomologického zájmu. Z hymenopterologů zde působili Leontin Baťa, Oldřich Šustera, Jiří Niedl a Zdeněk Pádr. Díky tomu tak máme i zajímavé údaje o hrabalkách. V současnosti je celkem známo více než 60 druhů hrabalek z území jižních Čech. 12

Lumci parazitující u žahadlových KAMIL HOLÝ Výzkumný ústav rostlinné výroby, Odd. entomologie, Drnovská 507, Praha Lumci parazitují ve vývojových stádiích hmyzu s proměnou dokonalou, několik druhů se specializuje na pavouky. Nejvíce druhů hostitelů je známo z řádu motýlů, blanokřídlých a brouků. Žahadloví blanokřídlí jsou napadáni pouze okrajově, nejspíše z důvodu umístění plodových komůrek mimo dosah kladélka samic lumků. Seznam hostitelů je převzat z databáze Taxapad (Yu et al. 2012) a publikace Sawoniewicz &Wisniowski (2007). Uvedený přehled je pouze informativní a obsahuje nejspíše i druhy, které u žahadlových neparazitují (vylíhly se z jiného hostitele, který byl přítomen v sebraném materiálu housenky motýlů a larvy brouků). Z 35 podčeledí našich lumků parazituje u žahadlových pouze 9 (68 druhů patřících do 40 rodů, respektive 3,2% druhů a 8,5% rodů). Z 20 čeledí našich žahadlových se lumci vyvíjejí u 11. Nejvíce druhů parazituje u čeledi Crabronidae a Vespidae. Počet rodů/druhů lumků parazitujících u žahadlových blanokřídlých Aculeata Ichneumonidae Rod Banchinae Campopleginae Nadčeleď Čeleď Chrysididae 4 1/1-3/3 - - 1/3 - - - Bethylidae 1 - - - - - 1/2 - - - Chrysidoidea Embolemidae 0 - - - - - - - - - Dryinidae 0 - - - - - - - - - Ampucilidae 0 - - - - - - - - - Speciformes Crabronidae 12-1/1 10/24 1/1 5/8 1/3 1/1 - Sphecidae 4 - - 4/5 - - - - - - Andrenidae 2 - - 2/2 - - - - - - Apidae 2 - - 2/4 - - 1/1 - - - Apiformes Colletidae 1 - - 1/1 - - 1/1 - - - Halictidae 0 - - - - - - - Megachilidae 5 - - 8/17 - - 2/3 - - - Melittidae 0 - - - - - - - - - Formicidae 5 - - 1/1 2/3 - - - - - Mutillidae 0 - - - - - - - - Pompilidae 1 - - 3/4 - - - - - - Vespoidea Sapygidae 0 - - - - - - - - - Scoliidae 0 - - - - - - - - - Tiphiidae 0 - - - - - - - - - Vespidae 9 1/1 3/4 11/19 - - 2/4 - - 1/1 Suma 46 1/1 4/5 23/41 2/3 1/1 6/12 1/3 1/1 1/1 Cryptinae Hybrizontinae Neorhaconidae Pimplinae Poemeniinae Tryphoninae Xoridinae 13

Literatura SAWONIEWICZ J. & WISNIOWSKI B. 2007: Materiały do znajomości gąsienicznikowatych (Hymenoptera: Ichneumonidae) pasoŝytujących na Ŝądłówkach (Hymenoptera: Aculeata) w Polsce. [Contribution to the knowledge of ichneumonid wasps (Hymenoptera: Ichneumonidae) parasitising Aculeata in Poland]. Wiad. entomol. 26 (1): 27 33. YU D.S., ACHTERBERG C. van & HORSTMANN K. 2012: Taxapad 2012, Ichneumonoidea 2011. Database on flash-drive. www.taxapad.com, Ottawa, Ontario, Canada. 14

Mravenčí piknik: preference základních složek potravy mravenci v České republice PETR KLIMEŠ 1)2), LENKA NOSKOVÁ 2), PAVEL PECH 3) 1) Entomologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice 2) Přírodovědecká fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, České Budějovice Prezentující autor, e-mail: peta.klimes@gmail.com Příspěvek prezentuje výsledky pokusu zaměřeného na preferenci základních složek potravy středoevropských druhů mravenců. Byl následován základní preferenční protokol aplikovaný v rámci spolupráce desítek myrmekologů světa (N.J.Sanders a kol.). Dále na několika lokalitách byly otestovány také různé koncentrace nabízených látek (rozšířený protokol). V základním protokolu bylo mravencům předloženo šest různých druhů návnad (voda, 1% NaCl, olivový olej, 20% aminokyselina glutamin, imitace medu [10% sacharóza, 10% aminokyselina] a 20% sacharóza). Návnady byly předloženy mravencům ve 150 m dlouhém transektu a v ná- hodném opakování 5 m od sebe (6 typů potravy, N = 5; celkem 30 návnad). V rozšířeném protokolu se nabídka navýšila ještě o různé koncentrace soli a sacharózy a k imitaci medu byly přidány na výběr návnady obsahující pouze sacharózu nebo aminokyselinu. Celkem bylo prozkoumáno 24 transektů na území ČR. Mravenci navštívili 187 z 690 pastí nabízených v základních transektech. Zaznamenáno bylo 26 druhů mravenců a 80 % návnad bylo navštíveno 4 nejhojnějšími druhy (Formica polyctena, Myrmica ruginodis, Temnothorax crassispinus, Myrmica rubra). Preference těchto čtyř druhů se lišila. F. polyctena nejvíce preferoval sůl, imitaci medu a sacharózu. T. crassispinus preferoval imitaci medu před ostatními složkami. Druhy M. rubra a M. ruginodis byly nalezeny nejčastěji na návnadách se sacharózou a imitací medu. Obecně ale preferovali mravenci výrazně více imitaci medu a sacharózu (cukerné složky), a to zcela bez ohledu na sezónu a stanoviště. Koncentrace soli a sacharózy neměla navíc žádný vliv na preference a v případě imitace medu neměla aminokyselina žádný aditivní efekt. Výsledky pokusu ukazují překvapivě konzistentní a silnou preferenci středoevropských mravenců v přírodních podmínkách pouze pro cukry v porovnání s jinými geografickými oblastmi. 15

Tapinoma melanocephalum (Fabricius, 1793): vzácný host nebo čím dál hojnější škůdce v Evropě? PETR KLIMEŠ 1)2), JAN OKROUHLÍK 2) 1) Entomologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice 2) Přírodovědecká fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, České Budějovice Prezentující autor, e-mail: peta.klimes@gmail.com Tapinoma melanocephalum (dále TM) je druh mravence, který je nazýván také ghost ant ( mravenčí duch ), pro svůj rychlý a nepravidelný pohyb, drobnou velikost a nenápadné zbarvení. TM patří v současnosti k jednomu z nejinvazivnějších druhů mravenců na světě, zejména v tropických oblastech odkud velmi pravděpodobně původně také tento mravenec pochází. V temperátní zóně je jeho výskyt omezen na budovy a skleníky, tedy tepelně izolované objekty, kde může přežít po celý rok. Poprvé byl tento druh doložen z Evropy ve skleníku Královské botanické zahrady v Londýně již v roce 1887, ale jeho další nálezy v Evropě jsou dosud oproti teplejším geografickým oblastem spíše vzácné. V zimě 2014 byla objevena kolonie GA poprvé v ČR, a to v Českých Budějovicích v jedné z panelových budov v rámci komerční eradikace Monomorium pharaonis. Monitorování v několika bytech pomocí žloutkovo-medových návnad ukázalo abundanci až 524 jedinců na jedné návnadě (průměr = 99, stand.odchylka = 142). Ačkoliv následná eradikace se zdála být úspěšná, kontrola autorem o rok později odhalila persistenci druhu ve většině bytů. Revize nálezů druhů v rámci Evropy ukázala, že ačkoliv je TM nyní doložen již v 18 zemích (včetně ČR), všechny záznamy jsou omezeny opravdu výlučně na budovy a ve většině případů jde pouze o jediný nález v rámci jednotlivých zemí. V některých zemích (včetně Slovenska) pak TM nebyl dosud pozorován. V příspěvku bude diskutováno, jak rozeznat tento druh od ostatních mravenců běžných v budovách ve střední Evropě a způsob jejich kontroly založený na poznatcích z tropů. Nový výskyt v ČR a revize literatury naznačuje, že TM se stává více hojným, zejména v posledních 20 letech, a mohl by být i potencionálně často přehlížen nebo považován mylně za M. pharaonis, i když jde o druh mravence zcela jiného vzhledu a chování. 16

Čo vieme a nevieme o biológií pravých pavúčích parazitoidoch zo skupiny Polysphincta (Hymenoptera, Ichneumonidae, Ephialtini) STANISLAV KORENKO Katedra agroekologie a biometeorologie, FAPPZ, Česká zemědělská univerzita v Praze Kamýcká 129, CZ 165 21, Praha 6 Suchdol, Česká republika korenko.stanislav@yahoo.com Blanokrídli parazitoidi zo skupina Polysphincta group (Hymenoptera, Ichneumonidae, Ephialtini) sú koinobiontní ektoparazitoidi, ktorí sú výlučne asociovaní na pavúčích hostiteľov (Araneae). Ich larva v poslednom instare vyvoláva zmeny v správaní hostiteľa. Jednou z týchto zmien, ktorá je súčasne aj ľahko pozorovateľná, je zmena architektúry pavúčej siete. Táto zmena prebieha architektúry siete má za účel ochrániť osičku počas štádia kukly. Zmeny v architektúre sieti pavúkov vyvolané larvou týchto blanokrídlych parazitoidov sú druhovo špecifické. Na druhej strane, niektoré charakteristiky štruktúry pozmenenej siete sú zdieľané medzi taxonomicky, či biologicky príbuznými druhmi. Do dnešnej doby sú títo lumkovia dokumentovaní z pavúčích hostiteľov z čeľadí Araneidae, Tetragnathidae, Nephilidae, Theridiidae, Dictynidae a Linyphiidae. Ich biológia a vzájomná interakcia je málo prebádaná a jej poznanie je dôležitým bodom pre porozumenie ich vzájomnej koevolúcie, vzniku úzkych špecializácií na hostiteľa a špecifických adaptácií, ktoré vznikli ich vzájomnou interakciou. 17

Výskyt aktívnych pahúseníc hrebenárok (Hymenoptera: Diprionidae) v zimnom období MIROSLAVA KUPKOVÁ, MILADA HOLECOVÁ, KATARÍNA HOLLÁ Katedra zoológie, Prírodovedecká fakulta, Univerzita Komenského, Ilkovičova 6 Hrebenárky z čeľade Diprionidae sú primitívne blanokrídlovce, rozšírené v holarktickej oblasti. Ich larvy sú potravne viazané na ihličie stromov rodu Pinus. V závislosti od klimatických podmienok a nadmorskej výšky môžu mať počas jedného roku jednu, alebo dve generácie (Viitasaari 2002). V prípade bivoltínnych generácii, ktoré sa vyskytujú v nižších nadmorských výškach, literatúra uvádza prítomnosť larválnych štádií s malými odchýlkami medzi jednotlivými druhmi: 1. generácia v mesiacoch máj až jún a 2. generácia v mesiacoch august až september (Lorenz & Kraus 1957). Nepriaznivé podmienky (napr. zimu) prečkávajú hrebenárky buď v stave diapauzy, do ktorej upadajú v štádiu kokónu (napr. Diprion pini), alebo v štádiu vajíčka (napr. Neodiprion sertifer). Okrem prečkania nevhodných podmienok diapauza pomáha synchronizovať reprodukciu a vývin s priaznivými klimatickými podmienkami (Knerer 1983). Materiál bol zbieraný na Záhorí v blízkostí obcí Moravský Svätý Ján Ciglát, Pernek, Lozorno, Studienka a Lakšárska Nová Ves (tab. 1). Študijné plochy, na ktorých sa nachádzajú porasty borovice lesnej (Pinus sylvestris) rôznych vekových kategórií, sme navštevovali počas zimnej sezóny v období december 2013 až marec 2014. Jednu vzorku tvoria oklepy 20 konárov s približne metrovou dĺžkou, vo výške 0,5 2 m nad zemou. Na každej študijnej ploche bolo každý mesiac zozbieraných 10 vzoriek (celkovo oklepaných 200 konárov). Získané článkonožce boli ukladané do 70% alkoholu a ďalej spracované v laboratóriu. Zozbierané larvy boli približne v štádiu predposledného a posledného instaru. Tab. 1. Charakteristika jednotlivých študijných plôch. Lokalita ŠP Charakteristika Lakšárska Nová Ves 1. Zhlukovito rozmiestnené 25 ročné borovice prechádzajúce do storočného porastu, rastúce na pieskovej dune. 2. Silne zapojený porast 10 ročných borovíc s hustým bylinným podrastom. 3. Okrajová línia lesa vo forme porastovej steny tvorená 25 ročnými borovicami. 4. 15 ročné borovice tvoria riedky okraj hustého borovicového lesa Studienka 5. 100 rokov staré borovice s bylinným podrastom susediace s poľom 6. Zhlukovito rozmiestnené borovice veku 15 rokov s rôznym zápojom. 7. Najmladší porast borovíc veku 5 rokov, najnižšieho zápoja, vystavený insolácii. Pernek 8. Porast starý 8 rokov, so silným zápojom bez bylinného podrastu. Moravský Porastová stena borovíc starých 10 rokov, ktoré majú hustý Svätý Ján 9. zápoj. Lozorno Les starý približne 70 rokov hraničí s poľnohospodárskou 10. kultúrou, pod borovicami sa nachádza hustý bylinný podrast. 18

Diprion similis (Hartig, 1834) podľa Lorenz & Kraus (1957) sa larvy vyskytujú v mesiacoch jún a september. V decembri 2013 sme na ŠP1 získali 3 ex. (19.12.2013), 1 ex. na ŠP2 (19.12.2013), 2 ex na ŠP3 (17.12.2013), 2 ex. na ŠP4 (16.12.2013), 1 ex. na ŠP6 (12.12.2013), v blízkosti obce Pernek 1 ex. na ŠP8 (28.12.2013). Gilpinia frutetorum (Fabricius, 1793) podľa Lorenz & Kraus (1957) sa obdobie larválneho štádia vyskytuje v mesiacoch máj až jún a august až september. Na ŠP1 sme zozbierali 1 ex. (19.12.2013), 2 ex. ŠP5 (12.12.2013), v blízkosti obce Pernek 1 ex. na ŠP8 (28.12.2013), v poraste neďaleko Moravského Svätého Jána 1 ex. na ŠP9 (30.12.2013). Giplinia pallida (Klug, 1812) v práci Lorenz & Kraus (1957) sa uvádza prítomnosť larválnych štádií v mesiacoch máj až jún a august. Na ŠP5 sme oklepali 1 ex. (12.12.2013), rokov 5 ex. ŠP6 (12.12.2013) a v Perneku 1 ex. ŠP8. (28.12.2013). Gilpinia variegata (Hartig, 1834) podľa Lorenz & Kraus (1957) sa larvy vyskytujú v mesiacoch jún až október. V obci Pernek na ŠP8. bol zozbieraný 1 ex. (28.12.2013). Práca vznikla za podpory grantu UK/282/2015. Literatura KNERER G. 1983: Diapause strategies in diprionid sawflies. Naturwissenschaften 70 (4): 203 205. LORENZ H. & KRAUS M 1957: Die Larvalsystematik der Blattwespen (Tenthredinoidea und Megalodontoidea). Abhandlung zur Larvalsystematik der Insekten, Berlin 1: pp. 1 339. VIITASAARI M. 2002: Sawflies (Hymenoptera, Symphyta). I. A review of the suborder, the western Palearctic taxa of Xyeloidea and Pamhilioidea. Tremex Press, Helsinki, 516 p. 19

Širopasí CHKO Bílé Karpaty JAN MACEK Entomologické oddělení Národního muzea, Cirkusová 1740, 193 00 Praha 9, Horní Počernice V letech 2005 2010 provádělo entomologické oddělení NM Praha ve spolupráci se Správou CHKO Bílé Karpaty faunisticko-inventarizační průzkum vybraných skupin hmyzu na celém území CHKO Bílé Karpaty. Sběr studijního materiálu byl prováděn běžnými metodami entomologické terénní praxe (smýkání vegetace, chov larválních stádií, sběr do nárazových pastí Malaiseho typu). Volba lokalit pro rozmístění nárazových pastí sledovala především rovnoměrné pokrytí celého území a všechny typy se zde vyskytujících biotopů. Na celém území CHKO bylo celkem zjištěno 333 druhů podřádu Symphyta, z toho v čeledi Argidae 16 druhů, Cephidae 4 druhy, Cimbicidae 1 druh, Diprionidae 2 druhy, Megalodontidae 1 druh, Orussidae 1 druh, Pamphiliidae 5 druhů, Tenthredinidae 302 druhů. Z toho, podle Červeného seznamu ohrožených druhů České Republiky, bylo 21 druhů klasifikováno jako zranitelných a 9 druhů jako ohrožených. Z hlediska faunistického hodnocení bylo šest druhů zjištěno jako nových pro území ČR a čtyři druhy nové pro Moravu. Kromě toho byly pro 8 druhů nově zjištěny nebo doplněny další živné rostliny larev. Literatura MACEK J. 2005: Symphyta (širopasí). Pp. 372 376. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M.(eds.): Červený seznam ohrožených druhù České republiky. Bezobratlí. Red List of Threatened Species in the Czech Republic. Invertebrates. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 pp. MACEK J. 2012: Sawflies (Hymenoptera: Symphyta) of the Bílé Karpaty Protected Landscape Area and Biosphere Reserve (Czech Republic). In: Malenovský I., Kment P. & Konvička O. (eds.): Species inventories of selected insect groups in the Bílé Karpaty Protected Landscape Area and Biosphere Reserve (Czech Republic). Acta Musei Moraviae, Scientiae biologicae (Brno) 96(2) (2011): 819 896. 20

Diversita společenstev stromových mravenců podél sukcesního gradientu v tropickém horském lese ONDŘEJ MOTTL 1), NICHOLA S. PLOWMAN 1)2) & PETR KLIMEŠ 1)2) 1) Přírodovědecká fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, České Budějovice; 2) Entomologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice Prezentující autor, e-mail: ondrej.mottl@email.cz Mravenci v tropických lesích jsou ekologicky významnou skupinou, ale velmi málo je o nich známo z horských oblastí. Společenstva stromových mravenců byla pozorována ve třech sukcesních stádiích horského lesa na Nové Guineji: v primárním lese (stáří nad 50 let), starším seku-ndárním lese (20 30 let) a mladém sekundárním lese (do 13 let). Celkem bylo prozkoumáno 1232 stromů, nalezeno 24 druhů mravenců a zmapováno 716 hnízd. Celková diversita druhů na plochu byla větší v primárním lese, ale nerostla oproti předpokladům lineárně se stářím lesa a rozdíly byly malé. Počet druhů mravenců na jeden strom ale rostl dle očekávání lineárně s věkem lesa. Rovněž vztah počtu druhů s průměrem kmenů stromů se v průběhu sukcese měnil. Nejzajímavější výsledek ukázala druhová podobnost mravenců mezi stromy, která se ukázala být překvapivě největší ve středně starém lese, což může být vysvětleno rozdílnou strukturou tohoto stádia lesa (menší denzita stromů a propojení korun). Druhová kompozice stromových mravenců se v průběhu sukcese v horském lese měnila jen velmi nepatrně, protože stejné dominantní druhy se vyskytovaly ve všech fázích sukcese. Podobný výsledek ukázaly i hnízdní habitaty, které se v průběhu sukcese měnily jen málo. Sukcesní gradient se tak ukázal jako slabá proměnná při vysvětlování druhové kompozice mravenců horského lesa. Malý vliv sukcese může být vysvětlen větší specializací druhů na nižší teploty a zvyšující se počet generalistů v horách. Dále mohou hrát roli pravděpodobně další faktory jako je absence invazivních druhů a změna potravní nabídky v horách. Z hlediska ochrany tropické přírody a stromových mravenců není v horských oblastech kácení a disturbance lesa tolik zásadní, což je v kontrastu s výsledky z nížinných pralesů, kde jsou mravenci významným indikátorem sukcese. Zajímavé by bylo v budoucnu srovnání těchto výsledků i k dalším živočichům ekologicky důležitých v horském deštném lese (např. motýlům, ptákům). 21

Nest site soil characterisation of the New Zealand native bee genera Leioproctus and Lasioglossum PIERRE OUVRARD Earth and Life Institute Agronomy Université catholique de Lauvain, Bâtiment de Serresm Local B 331 Place Croix du Sud 2 bte L7.05.14 B 1348 Louvain-la-Neuve, Belgium pierre.ouvrard@gmail.com Many crops (around 85% (Williams 1994 in (Aizen et al. 2009)) are heavily reliant on insect pollination, largely achieved by honeybees (Apis mellifera) (Free 1993). However, declining honeybee populations attributed to a combination of stresses including viral diseases, parasites (Varroa mite was accidentally introduced in 2000 in New Zealand (Goodwin 2004)) and chemical products (Vidau et al. 2011) threaten their long-term viability. Other studies show that some unmanaged insects and, in particular, some local bees can have an important role to play in the crop pollination (Jacob-Renacle 1990; Cane 2008; Rader et al. 2009). New Zealand has more than 40 native and introduced bee species (Donovan 2007). Promoting the use of native species could be particularly beneficial as they are well adapted to the natural conditions and they are not prone to the same diseases and pests as honeybees (Scott-Dupree et al. 2009). This option is particularly adapted to New Zealand where honeybees were introduced since 1830s only (Howlett & Donovan 2010). In New Zealand two genera of native bees are particularly widespread, abundant and active in the pollination process: Leioproctus and Lasioglossum (Rader et al. 2009; Donovan 2007). Unlike honeybees, Leioproctus and Lasioglossum are solitary soil nesting bees. Assessing the characters of their nesting sites may therefore provide a better understanding of their ecology and the factors that influence nesting site choice. Previous studies show that there could be a link between the bees nesting site choice and soil characteristics (Syndique 2008 (unpublished),(cane 1992)). However, Syndique (2008) provides limited data while the study by Cane (1992) was based on Alkali Bees in the United States. In this study, we aim to obtain a more precise description of soil at bee nesting sites, including changes across the depth of nesting (i.e. from surface to 40 cm which is typically the depth where cells with larvae can be found), for different bee species. The very last aim of this study is to build data to be able on the one hand to identify favourable new sites to introduce Leioproctus or Lasioglossum in a specific area, and, on the other hand, to be able to build some artificial nesting sites to have native bees at one s disposal to pollinate crops and orchards. In 2011, 72 soil cores from 16 nesting sites spread over the two New Zealand islands were analyzed. The cores that were all 40 cm deep were analyzed by sections of 10 cm. Bulk densities were measured and for each section a physical analysis (drying, sieving, sedimentation) was conducted to determine the exact proportion of each soil fraction (sand, silt and clay) and so to determine the soil texture. Silt and sand parts of the soil were found not to distinguish suitable nesting sites for bees in all sections of 10 cm. Indeed, all species or genera were found in soils in which silt or sand parts ranged from 0 to 100%. Conversely, soils had low clay content in general with no sites containing more than 30% of clay. It is not known whether the low clay content of soil at a nesting site reflects bees choices or whether it might be that coincidentally the examined nest 22

sites happened to have low clay content. It would be interesting to specifically examine soils with a high percentage of clay, to determine whether bee-nesting sites are present. We also noticed that stones bigger that 4 mm are relatively uncommon: only 29% of the sample contained at least one stone bigger than 4 mm, and less than 16% contained more than 1% stones in mass. Bulk density was found to be relatively homogenous across soil layers ranging from 0.4 to 1.6 for the top layer and from 0.4 to 1.8 for the three layers below. In conclusion, it seems that the soil texture requirements of Leioproctus and Lasioglossum tribes can be satisfied at more or less 98% of the soils of the country. This first study is very encouraging as New Zealand soil texture seems to be a non-limiting factor to new bee nesting site implantations. Several other studies in bee requirements what is for soil temperature or plant surrounding are still needed so the drivers of bee nesting site natural implantations can be found. References AIZEN M. a et al. 2009: How much does agriculture depend on pollinators? Lessons from long-term trends in crop production. Annals of botany 103(9): 1579 88. CANE J.H. 2008: A native ground-nesting bee ( Nomia melanderi ) sustainably managed to pollinate alfalfa across an intensively agricultural landscape. Apidologie 39(3): 315 323. CANE J.H. 1992: Soils of ground-nesting bees (Hymenoptera: Apoidea): texture, moisture, cell depth and climate. Journal of the Kansas entomological society 64(4): 406 413. DONOVAN B.J. 2007: Apoidea (Insecta: Hymenoptera). Fauna of New Zealand, 57, 295 pp. FREE J.B. 1993: Insect pollination of crops 2nd Revise. Academic Press. GOODWIN M. 2004: Introduction and spread of varroa in New Zealand. Bee world 85(2): 26 28. HOWLETT B.G. & DONOVAN B.J. 2010: A review of New Zealand s deliberately introduced bee fauna: current status and potential impacts. New Zealand Entomologist 33(1): 92 101. JACOB-RENACLE A. 1990: Abeilles sauvages et pollinisation U. de zoologie générale et appliquée de la faculté des sciences agronomiques de Gembloux, ed., Gembloux. RADER R. et al. 2009: Alternative pollinator taxa are equally efficient but not as effective as the honeybee in a mass flowering crop. Journal of Applied Ecology 46(5): 1080 1087. SCOTT-DUPREE C.D., CONROY L. & HARRIS C.R. 2009: Impact of currently used or potentially useful insecticides for canola agroecosystems on Bombus impatiens (Hymenoptera: Apidae), Megachile rotundata (Hymentoptera: Megachilidae), and Osmia lignaria (Hymenoptera: Megachilidae). Journal of economic entomology 102(1): 177 182. VIDAU C. et al. 2011: Exposure to sublethal doses of fipronil and thiacloprid highly increases mortality of honeybees previously infected by nosema ceranae. PLoS ONE 6(6). 23

Žahadloví blanokřídlí zahrad na vybraných lokalitách jižní Moravy MARTIN ŘÍHA Mendelova univerzita v Brně, Agronomická fakulta, Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství, Zemědělská 1, Brno Městské i venkovské zahrady jsou v naší republice relativně běžným biotopem. Přesto není akuleátním blanokřídlým zahrad věnována téměř žádná práce. Pochopitelně s výjimkou významných opylovačů, především včely medonosné. Skupiny s převahou samotářských druhů dosud vůbec zpracovány nebyly. Proto v rámci přípravy projektu Diverzita žahadlových blanokřídlých v zahradách intravilánu a extravilánu Brna proběhl během posledních let předběžný výzkum čtyř zahrad na jižní Moravě. Dvě jsou situovány v městské zástavbě v širším centru Brna (Královo pole a Židenice) a dvě, spíše venkovského typu, jsou více otevřené do krajiny (okraj města Oslavany a obec Dolenice). Na každé bylo provedeno několik návštěv, přičemž sběr byl prováděn individuálním odchytem, případně smykem. Nejzajímavější nálezy jsou, jak jinak, zpravidla druhy publikované poprvé a druhy dosud nepublikované. Těmi jsou zde pouze kutilky Crossocerus acanthophorus Kohl, 1892 a Polemistus abnormis (Kohl, 1888). Oba byly publikovány v komentovaném seznamu žahadlových blanokřídlých (Vepřek & Straka 2007), a to právě ze zahrady v Dolenicích. Zaznamenány byly ale i zlatěnky Holopyga fervida (Fabricius, 1781) v Dolenicích a Chrysis sybarita Förster, 1853 v Oslavanech, které jsou sice v Červeném seznamu bezobratlých ČR (Straka 2005) uvedeny jako regionálně vymizelé, ale recentně byly opět zaznamenány (Bogusch et al. 2009, Tyrner et al. 2010). Další zajímavé druhy jsou například Rhopalum austriacum (Kohl, 1899) a Trypoxylon kolazyi Kohl, 1893, hnízdící ve více zahradách v dřevěných plotech nebo Crossocerus congener (Dahlbom, 1844) nalezený v obou městských zahradách. Kompletně byly sice zpracovány zatím pouze kutilky (zastoupeny pouze čeledí Crabronidae) a zlatěnky (Chrysididae), ale už i výsledky u těchto skupin ukazují, že zahrady mají, při správném hospodaření, pro diverzitu akuleátních hymenopter relativně velký potenciál. Projekt je financován z prostředků IGA MENDELU Brno IP15/2015 Literatura BOGUSCH P., VEPŘEK D., UDRŽAL R., DVOŘÁK L. & STRAKA J. 2009: Faunistic records from the Czech Republic 283. Hymenoptera: Apocrita: Chrysidoidea: Bethylidae, Chrysidoidea: Chrysididae, Vespoidea: Mutillidae, Pompilidae, Apoidea: Crabronidae, Apidae, Andrenidae, Halictidae. Klapalekiana 45: 247 254. STRAKA J. 2005: Apoidea (včely). Pp. 392 405. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds.): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. List of threatened species in the Czech Republic. Invertebrates. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 pp. TYRNER P., KEJVAL Z. & ERHART J. 2010: Žahadloví blanokřídlí západních Čech 1. Zlatěnky (Hymenoptera: Chrysididae). Západočeské entomologické listy 1: 42 58. VEPŘEK D. & STRAKA J. 2007: Apoidea: Spheciformes (kutilky). Pp. 191 239. In: Bogusch P., Straka J. & Kment P. (eds.): Annotated checklist of the Aculeata (Hymenoptera) of the Czech Republic and Slovakia. Komentovaný seznam žahadlových blanokřídlých (Hymenoptera: Aculeata) České republiky a Slovenska. Acta Entomologica Musei Nationalis Pragae, Supplementum 11: 1 300. 24

Ctenoplectra: důležitý článek do mozaiky evoluce stavby hnízda u včel? JAKUB STRAKA Katedra zoologie, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova, Viničná 7, Praha Ctenoplectra (Apidae, Ctenoplectrini) je malá včela, o které se mnoho neví. Žije v subsaharské Africe (6 druhů), v jihovýchodní Asii (10 druhů), v Primorské oblasti Ruska (1 druh) a v severní Austrálii (1 druh). Přestože patří do čeledi Apidae, má velmi krátké ústní ústrojí a jeho zkrácením v průběhu evoluce ztratila řadu typických znaků čeledi. Není tedy divu, že tento rod byl dlouho řazen do čeledi Melittidae. V dřívějších i současných fylognetických studiích nepatří Ctenoplectra k žádné jasně vyhraněné linii, naopak se její pozice mění a pokaždé se jeví jako příbuzná a bazální k jiné větší skupině včel čeledi Apidae. Vzhledem, k tomu, že se jedná s největší pravděpodobností o druh, který hnízdí ve dřevě, je asi nejvíce pravděpodobné, že tato včela bude příbuzná včelám podčeledí Xylocopinae, nebo Apinae. Často bývá v podobné pozici jako jihoamerické včely rodu Tetrapedia (Tetrapeiini), které také hnízdí ve dřevě. Tyto včely mají také společný jeden vzácný typ chování, obě sbírají květní olej, ještě spolu se včelami rodu Centris a tribu Tapinotaspidini. Z nich pak jen jihoamerické včely rodů Centris a Tetrapedia na olej ještě nalepují prach a písek, který pak smíchaný s olejem používají ke stavbě hnízda. Vzhledem k tomu, že o hnízdním chování tribu Ctenoplectrini není nic známo, vydal jsem se do Afriky zjistit, zda včely tohoto tribu sbírají olej s pískem, či jen samotný olej, a jak vůbec staví svá hnízda. 25