Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Osvojení dítěte Bakalářská práce Autor: Olha Krátká Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Eva Karhanová-Horynová Praha Duben, 2010
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Jablonci nad Nisou dne 30. 4. 2010 Olha Krátká
Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala JUDr. Evě Karhanové-Horynové vedoucí mé bakalářské práce za vedení, čas, připomínky a odbornou pomoc, kterou mi věnovala.
Anotace Tématem bakalářské práce je oblast osvojení dítěte v České republice a problematika mezinárodního osvojení. Obecná část se zaměřuje na poznatky z odborné literatury a zákony, kterými se systém zabývá. V současné době je velice aktuální problematika osvojování dětí, jakým způsobem by měli lidé postupovat při osvojení dítěte, jakými zákony je osvojení řízeno. Upozorní na nejčastější chyby k nímţ dochází, při osvojení dítěte. Annotation The theme of my bachelor work is the field of child s adoption in the Czech Republic and the problems of intercountry adoption. The general part focuses on knowledge from technical bibliography and laws, which the system deals with. In the present there are many current problems of child s adoption, which way people should go in child s adoption and which laws child s adoption is being administrated. The bachelor work refers to the most often mistakes which occur in child s adoption.
Obsah Úvod... 6 1. Historicky vývoj institutu osvojení... 7 2. Současná úprava zákona v České republice... 10 2.1. Opuštěné dětí v současné době... 10 2.2. Podmínky osvojení... 12 2.3. Osvojení zrušitelné, nazývané téţ osvojení I. stupně či osvojení prosté... 14 2.4. Osvojení nezrušitelné, nazývané téţ osvojení II. stupně či osvojení plné... 15 2.5. Anonymita osvojení... 16 2.6. Zprostředkování osvojení... 16 3. Mezinárodní osvojení... 25 3.1. Nejdůleţitější mezinárodněprávní instrumenty v oblasti osvojení dětí... 25 3.2. Podmínky mezinárodního osvojení dětí z České republiky... 26 4. Problematika osvojení dětí... 32 4.1. Problematika osvojení dětí v Česky republice... 32 4.1.1. Problematika zrychlení adopce. Přímá adopce... 32 4.1.2. Problematika osvojení romských dětí... 33 4.1.3. Problematika adopci dětí homosexuálními páry... 35 4.2. Problematika mezinárodního osvojení dětí... 36 4.2.1. Osvojení českých dětí do ciziny... 36 4.2.2. Adopce dětí z ciziny... 36 4.3. Problematika osvojení dětí v zemí Západní Evropy. Francie... 38 4.4. Problematika osvojení dětí v zemích Východní Evropy... 39 4.4.1. Problematika osvojení dětí z Ukrajiny... 39 4.4.2. Problematika osvojení dětí z Rusky federaci... 42 Závěr... 44 Seznam použité literatury... 46 Seznam použitých zkratek... 48 Seznam příloh... 49 5
Úvod Pro bakalářskou práci jsem si vybrala téma osvojení dítěte, které je realizováno zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Problematika se netýká pouze České republiky, ale i ostatních zahraničních států, o kterých se podrobněji zmíním ve své práci. Téma osvojení dítěte jsem si vybrala z důvodu aktuálnosti problému. Otázka osvojení dětí má dvě hlediska: sociální aspekt a právní aspekt. Ze sociálního aspektu můţeme konstatovat, ţe otázka osvojení dětí existuje od počátku civilizace a je stále ţivá. Řešení tohoto tématu je nutné proto, aby osamocené děti našly nový domov a náhradní milující rodiče. V současné době se stát dobře stará o opuštěné děti, ale nejlepším řešením je a zůstává rodina a teplo domova. Z právního aspektu otázka osvojení dětí je i přes nynější zákon a úmluvy o právech dítěte nadále v aktivním procesu. S rozvíjením civilizace se právní úprava osvojení dětí měnila a stále mění. Nynější osvojení dítěte upravuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí a mezinárodní osvojení dětí upravuje Úmluva o ochraně dětí a spolupráce při mezinárodním osvojení. Po celém světě se spousta párů potýká s neplodností, tudíţ se jich hodně přiklání k adopci dítěte, coţ je velmi zdlouhavý a sloţitý proces. Díky zákonům, které adopci neumoţní ihned, je spousta kojeneckých ústavů i dětských domovů stále plných a potencionální rodiče a děti, které určené k osvojení, čekají i několik let, neţ začnou ţít jako rodina. Na druhou stranu se díky adopčnímu procesu zabrání tomu, aby dítě bylo svěřeno do nevhodné rodiny, která ho bude týrat a nebo ho za pár měsíců vrátí zpět do dětského domova. V některých případech však i prověřená rodina rozhodla, ţe dítě vrátí. Práci jsem rozdělila do tří částí. První část se zabývá historií vývoje institutu osvojení, kde je zmíněno vše o vzniku právní úpravy osvojení dítěte jak v České republice, tak v celém světě. Druhá část pojednává o tom, jaká je současná úprava zákonu o adopci. V třetí části Vás podrobně seznámím s mezinárodní i českou problematikou osvojení. V závěru bakalářské práce hodnotím klady a zápory právních úprav, které se týkají adopce. Cílem mé práce je vystihnout současné podmínky pro osvojení dětí v České republice, v členských statích Evropské unie, tak i státech východní Evropy. 6
1. Historicky vývoj institutu osvojení V různých historických publikacích nacházíme zmínky o péči o osiřelé děti. První zmínky o adopcí nacházíme ve Starověku. Jiţ 2100 let před Kristem, Dřevní Sumerovi měli Kodex urnammu. To byly první právní listiny, ve kterých byli upraveny úkony, jako uzavřeni manţelství, adopce, atd. Podle knihy Náhradní rodinná péče (Matějček a kol., 1999) se historie dělí do několika fází. Fázi první představuje Starý Řím. V římském právu měla adopce poněkud jiný význam a povahu neţ osvojení v současné době. V případě přijímání sirotků do rodiny byl především sledován zájem osvojitelů v zachování rodu, a nikoliv dítěte. Zpravidla adoptovaly osoby dospělé anebo věku blízké dospělosti. Původně bylo moţné dokonce adoptovat osobu starší neţ byl sám osvojitel. Později byla taková adopce zakázána s tím, ţe věkový rozdíl mezi osvojencem a osvojitelem by měl být alespoň 18 let. Adoptovat bylo však moţné nejen za syna (dceru), ale také za vnuka (vnučku) či třeba za synovce (neteř), coţ mělo vliv na postavení adoptovaného v dědických nárocích. Zásadně však byla adopce v římském právu vyhrazena výlučně muţům. V roce 335 byl zaloţen útulek pro opuštěné děti v Konstantinopolu. V roce 787 byl zřízen první nalezinec v Miláně, další vznikaly především v Itálii a ve Francii - Montpellier 1070 rok, Florencie 1317 rok, Benátky 1338 rok, Paříţ, Freiburg 1362 rok, Ulm 1368 rok, Toledo 1480 rok. Při větších klášterech nebo u velkých kostelů byly zřizovány schránky pro odloţené děti. V roce 1198 Inocenc III. zaloţil první oficiální schránku tohoto typu v Římě. V Praze vznikl nalezinec, zaloţili ho v Čechách ţijící Vlaši, v roce 1575 při špitále Pro deo et pauperei, který fungoval téměř 200 let. Fázi druhou představuje středověk a novověk aţ do konce 18. století. Ve středověku probíhaly v našich zemích adopce pouze u šlechty, a to opět většinou z důvodu zachování rodového majetku a privilegií. Běţná lidská laskavost, která vedla k péči o cizí dítě, nebo běţná lidská zištnost, která vedla k vyuţívání sirotka pravděpodobně existovala vţdy a všude. 7
Fázi třetí přestavuje dobu osvícenství a následující století. Nalezince se stávají obecnou potřebou. Vídenský nalezinec byl zaloţen v r. 1784. V roce 1789 za vlády císaře Josefa II., byl zřízen známý praţský nalezinec (současný soubor dětských klinik), tehdy přijímal aţ 3000 dětí ročně, ale byla zde vysoká úmrtnost dětí, přibliţně 70%. Císař Napoleon nařídil vybudování nalezinců opatřených tornem, tak zvanou schránkou zabudovanou do zdi kláštera tak, aby se otočením dostalo dítě dovnitř. V Evropě se zakládají nově vznikající sirotčince. Ty představuji pokročilejší formu ústavní péče o dítě, neţ jsou nalezince. Důraz se přitom klade nejen na záchranu ţivota dítěte ale i na jeho výchovu. Především na výchovu řádnou, zdravou, přírodní a společnosti k uţitku. Fází čtvrtou je doba za období první republiky. Otázka náhradní rodinné péče se dostává do popředí veřejnosti i státní legislativy vţdy s přílivem sirotků po velkých válkách. Bylo tomu tak po válkách napoleonských a bylo tomu tak i po I. světové válce. Osvojení se ve většině evropských zemí upravuje zvláštními zákony. Kromě zájmu osvojitelů se začíná klást větší důraz i na blaho dítěte. Fází pátou je doba po II. světové válce. V této době je v Čechách preferována výchova kolektivní a potlačována výchova rodinná. Kdyţ byla zákonem o rodině z roku 1963 rodina znovu uvedena na první místo mezi výchovnými institucemi, otevřela se nová perspektiva osvojení. Podstatným rysem dřívějších právních ustanovení o osvojení byla podmínka věku. V rakouském právu podle obecného občanského zákoníku z roku 1811 muselo být osvojiteli nejméně padesát let a nesměl mít vlastní dětí. Novela občanského zákoníku z roku 1914 sníţila tuto hranici na čtyřicet let. Původně mohl být osvojitelem jen muţ, teprve později bylo připuštěno i osvojení ţenou. Věkový rozdíl mezi osvojencem a osvojitelem nesměl být niţší neţ osmnáct let. Věkový rozdíl podle uherského práva, které platilo na Slovensku, šestnáct let. Aţ do roku 1914 bylo podle rakouského práva vyloučeno, aby otec mohl osvojit své nemanţelské dítě. Do roku 1928 platilo v českých zemích právo rakouské, na Slovensku právo uherské. V uvedeném roce dochází ke sjednocení v zákonu o osvojení č. 56/1928 Sb. z. a n., osvojitel i nadále musel mít vyšší věk neţ čtyřicet let a nesměl mít vlastní děti nebo děti jiţ dříve osvojené. Osvojenec i nadále musel být o osmnáct let mladší neţ osvojitel. Ten však směl nyní osvojit i své nemanţelské dítě. V tom případě mohl být jeho věk niţší neţ 8
čtyřicet let. Osvojena mohla být i osoba zletilá. Společně mohli osvojit dítě jen manţelé. Jestliţe osvojoval dítě jeden manţel sám, musel k tomu mít souhlas druhého. V oblasti dědického práva zůstávaly dítěti zachovány vztahy k původní rodině. Majetkové poměry mohly být však různým způsobem upravovány adopční smlouvou. Zájem osvojitelů nadále převaţoval. K tomu, aby dítě bylo osvojeno, bylo třeba svolení obou pokrevních rodičů, pokud byli naţivu. V roce 1949 byla ustanovení o osvojení pojata do zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném. Dětem narozeným mimo manţelství se dostala rovnoprávnosti s dětmi manţelskými a byla prohlášena rovnost mezi muţem a ţenou v manţelství. V novele zákona č. 15/1958 Sb., s názvem O změně předpisů o osvojení se zavádějí dva druhy osvojení, které dodnes zůstávají zachovány, tj. osvojení za určitých okolností zrušitelné a osvojení nezrušitelné, kterým jsou vytvořeny vztahy právně totoţné se vztahy mezi dětmi a vlastními pokrevními rodiči. Nová právní úprava osvojení je ustanovena zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, který s určitými novelizacemi platí dodnes. Tímto zákonem se definitivně přeneslo těţiště zájmu z adoptivních rodičů na adoptované dítě. Nezrušitelně mohli osvojit jen manţelé, a to nezletilé dítě starší jednoho roku. Nově vznikal vztah osvojence k příbuzným osvojitele i v případě zrušitelného osvojení. Nově byla zavedena téţ tříměsíční předadopční péče. Novelizací zákona v roce 1982 byla zavedena pro výjimečné případy i moţnost osvojení osamělou osobou. Novela zákona z roku 1998 a zvláštní zákon zaloţily postavení orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který získal pravomoc rozhodovat o umístění dítěte z ústavní péče do péče budoucích osvojitelů. Novelou zákona č. 342/2006 Sb.,z roku 2006 pak byli do matriky zapisováni osvojitelé v případě zrušitelného i nezrušitelného osvojení. Historicky vývoj institutu osvojení přinesl změny nejen v právní úpravě, ale především v chovaní a postaveni lidí k odloţeným dětem a sirotkům. Na začátku vývoje na prvním místě byl zájem osvojitele. Z historického vývoje společnost došla k názoru, ţe děti a rodina je jejich budoucnost, a proto v současné době je na prvním místě zájem společnosti péče o děti a rodinu. 9
2. Současná úprava zákona v České republice 2.1. Opuštěné dětí v současné době Opuštěné dítě je dítě, které se ne vlastní vinou ocitlo mimo vlastní rodinu, přičemţ není naděje, ţe by se poměry v brzké budoucnosti nějak zlepšily k lepšímu. Přibliţně 1% z celkového počtu dětí v České republice nemůţe z nějakého důvodu vyrůstat ve své vlastní biologické rodině. Systém náhradní rodinné péče řeší v současnosti pouze ojedinělé případy skutečně osiřelých dětí, tj. těch, kterým jeden z rodičů nebo oba rodiče zemřeli. V takových situacích zastávají roli rodičů velmi často prarodiče nebo jíní blízcí příbuzní. V naprosté většině případů se setkáváme s ţivotními osudy sociálně osiřelých dětí, tj. těch, které mají ţijící rodiče nebo alespoň jednoho z nich, ale ti se o ně nemohou, nechtějí nebo neumějí starat. Nikdy to však není vina dítěte. Společnost za tyto dětí přebírá odpovědnost a snaţí se najít řešení, které je ve své podstatě pro dítě co nejvýhodnější. Současná právní úprava osvojení v České republice je ovlivněna především respektem k lidským právům. To se projevuje přijímáním nových zákonů nejen na poli ústavním, ale i ve sféře soukromého, resp. rodinného práva, přistupováním k mezinárodním úmluvám, a k celkově novému chápání osvojení. V souvislosti s právním postavením dítěte v rodině, s právy dítěte a práva rodiny na ochranu, je nutné vycházet především z ústavních základů právního řádu České republiky. Listina základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku České republiky 1 má svůj základ v teorii přirozeného práva a chrání člověka, dítě,přirozenou rodinu, rodičovství (čl. 32 odst.1). Výslovně stanoví, ţe péče o dětí a jejich výchova je právem rodičů, a ţe děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Přirozenou rodinu pak chrání tak, ţe uvádí, ţe práva rodičů mohou být omezena a nezletilé dětí mohou být od svých rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona (čl. 32 odst. 4). Jde-li pak o mezinárodní závazky, je třeba připomenout Úmluvu o právech dítěte 2, která byla přijata na půdě OSN dne 20. 11. 1989 jako první mezinárodní dokument věnovaný 1 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. 2 V České republice byla ratifikovaná a publikovaná pod č. 104/1991 Sb. 10
pouze dětem. Vůdčím principem Úmluvy je nejvyšší zájem dítěte, který musí být sledován při jakékoli činnosti týkající se děti (čl. 3 odst. 1). Právo dítěte vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění, je zakotveno ve všeobecných zásadách Úmluvy. Přirozená rodina je primárním výchovným prostředím pro dítě. Avšak je-li dítě dočasně nebo trvale zbavené svého rodinného prostředí nebo ve svém vlastním zájmu v tomto přirozeném prostředí nemůţe být ponecháno, má právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem (čl. 20 odst. 1). Mezi úpravami jednotlivých právních řádů však v oblasti rodinného práva existují velké rozdíly. Unifikace hmotného práva je tady jen velmi málo pravděpodobná, rozhodující význam tak má úprava kolizní. I unifikace kolizních norem na mezinárodní úrovni je v této oblasti spíše výjimkou. Průlom však představují připravované předpisy komunitárního práva, které přinesou jednotné kolizní normy hned pro několik rodiněprávních otázek. Zatím ale stále zůstává rozhodující kolizní úprava vnitrostátního původu. V dosahu českého právního řádu nás tak budou především zajímat kolizní normy obsaţené v zákoně č. 97/1963, o mezinárodním právu soukromém a procesním. Na relevantní mezinárodní či evropskou úpravu bude vţdy upozorněno. Na základě výše uvedeného lze konstatovat, ţe kolizní normy z oblasti rodinného práva nalezneme ve třech skupinách pramenů. Jsou to: vnitrostátní předpisy komunitární právo mezinárodní smlouvy Osvojení je nejdokonalejším institutem náhradní rodinné výchovy. Jeho cílem je, aby dítě, jehoţ pokrevní rodiče nejsou schopni dítěti zabezpečit výchovu a všestranný rozvoj ve vlastní rodině, ţilo a mělo příznivé podmínky pro svůj rozvoj v náhradní rodině, rodině osvojitelů. Osvojením je tak nezletilému nahrazena a zajištěna rodinná péče a výchova tak, jak to odpovídá jeho zájmu i zájmu společnosti. Osvojení je proto takovým typem náhradní výchovy, který se nejtěsněji, pokud jde o právní následky, přibliţuje právnímu vztahu rodiče a dítěte vzniklého na základě pokrevenství. Osvojení upravuje zákon č.94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů. Zprostředkování osvojení zajišťuji krajské úřady a Ministerstvo práce a sociálních věcí. 11
Způsob podávání ţádostí, podmínky prověřování vhodných ţadatelů, systém zprostředkování a kompetence orgánů sociálně-právní ochrany při zprostředkování vymezuje zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. 2.2. Podmínky osvojení Osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jako mezi rodiči a dětmi, a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský ( 63 odst. 1). Osvojení rozhoduje soud na návrh osvojitele. Při osvojení dítěte do ciziny je potřebný pravomocné rozhodnutí o souhlasu s osvojením vydaném Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí ( 67 odst.3) 3. Osvojitelé mají rodičovskou zodpovědnost při výchově dětí ( 31 aţ 37b). Na základě pravomocného rozhodnutí soudu o osvojení, do matriky zapíše se osvojitel, popřípadě osvojitelé 4. Mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl ( 65 odst. 1). Osvojit lze pouze nezletilého, a to jen je-li mu osvojení ku prospěchu ( 65 odst. 2). Osvojiteli se mohou stát pouze fyzické osoby, které svým způsobem ţivota zaručují, ţe osvojení bude ke prospěchu dítěte i společnosti ( 64 odst. 1). Osvojitelem nemůţe být ten, kdo nemá způsobilost k právním úkonům ( 64 odst. 2). Jako společné dítě mohou osvojit pouze manţelé. Je-li osvojitelem manţel, můţe osvojit jen se souhlasem druhého manţela, tohoto souhlasu není třeba, jestliţe druhý manţel pozbyl způsobilost k právním úkonům nebo je-li opatření tohoto souhlasu spojeno s překáţkou těţko překonatelnou ( 66). Podmínkou osvojení je právně volné dítě. Právně volné dítě je dítě které má souhlas biologických rodičů nebo zákonného zástupce s osvojením. To platí i u rodiče i kdyţ je nezletilý. Můţe-li dítě posoudit dosah osvojení, je třeba také jeho souhlasu, ledaţe by tím byl zmařen účel osvojení. K osvojení dětí do ciziny je třeba souhlasu Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí ( 67). 3 35 odst. 2 písm. i) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. 4 Čl. 20 odst. 3 a 4 Evropské úmluvy o osvojení dětí, vyhlášené pod č. 132/2000 Sb.m.s. 12
Souhlas není třeba, pokud rodiče dítěte po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevovali opravdový zájem o dítě, nebo po dobu nejméně dvou měsíců po narození dítěte neprojevili o dítě ţádný zájem, ačkoliv jim v projevení zájmu nebránila závaţná překáţka, to platí obdobně i v případě, ţe rodič je nezletilý ( 68 odst. 1,2). Souhlasu rodičů, kteří jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte, není dále třeba, jestliţe rodiče dají souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům. Souhlas předem musí být dán osobně přítomným rodičem písemně před soudem nebo před příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Souhlas můţe být dán rodičem nejdříve šest týdnů po narození dítěte. Odvolat souhlas lze toliko do doby, neţ je dítě umístěno na základě rozhodnutí do péče budoucích osvojitelů ( 68 písm. a). Soud je povinen zjistit na základě lékařského vyšetření a dalších potřebných vyšetření zdravotní stav osvojitelů, jejich osobnostní dispozice a motivaci k osvojení a posoudit, zda se nepříčí účelům osvojení a s výsledky svého šetření seznámit osvojitele i zákonného zástupce osvojence. Je povinen zjistit zdravotní stav osvojence a s výsledky svého zjištění seznámit osvojitele i zákonného zástupce osvojence. Soud je povinen vyţádat si vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí ( 70). Právní volné dítě nelze osvojit, pokud probíhá řízení o určení otcovství zahájené na návrh muţe, který o sobě tvrdí, ţe je otcem osvojeného dítěte. V tomto případě se řízení o osvojení přerušuje aţ do právní moci rozhodnutí o tomto návrhu ( 70a). Před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě nejméně po dobu tří měsíců v péči budoucího osvojitele, a to na jeho náklad /tzv. předadopční péče/ ( 69 odst. 1). Jestliţe budoucí osvojitel o dítě před osvojením jiţ pečoval na základě pěstounské nebo poručenské péče nebo na základě svěření dítěte do výchovy, podmínka předadopční péče před osvojením se nevyţaduje, pokud osobní péče budoucího osvojitele trvala alespoň tři měsíce ( 69 odst. 3). To platí i v případě, ţe by budoucí osvojitel o dítě nejméně tři měsíce osobně pečoval jen fakticky, bez úředního rozhodnutí, např. pokud by se ujal ztraceného dítěte nebo pečoval o dítě, které mu rodiče původně svěřili jen na krátkou dobu apod. 13
Je-li dítě v ústavu, na základě soudního rozhodnutí nebo jen z vůle rodičů, můţe o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů rozhodnout pouze orgán sociální-právní ochrany dětí ( 69 odst. 2). Osvojení vzniká pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v řízení osvojení. Přímá adopce, někdy nazývaná téţ otevřená adopce, je taková adopce, při které dítě do předadopční péče svěřují konkrétním osvojitelům sami rodiče (nebo jiní zákonní zástupci). Ačkoli zákon o rodině tento typ adopce uvádí na prvním místě a třebaţe je v zájmu dítěte, aby do nové rodiny přišlo co nejdříve, bez mezistanice v kojeneckém ústavu, Český stát se rozhodl tento typ osvojení, v zemích EU zcela běţný, nezprostředkovávat a ustanovením 20 zákona o sociálně-právní ochraně dětí ji vyňal ze své kompetence. České rodinné právo definuje osvojení: zrušitelné, nezrušitelné, mezinárodní osvojení. 2.3. Osvojení zrušitelné, nazývané též osvojení I. stupně či osvojení prosté Je to péče, kdy práva a povinnosti rodičů přecházejí na osvojitele. Tento typ osvojení je podmínkou v případě přijetí dítěte mladšího jednoho roku. To znamená, ţe lze osvojit dítě ihned po uplynutí tříměsíční předadopční péče, v případě novorozenců, tedy jíţ ve třech měsících. Zrušitelné osvojení, jak je patrno z jeho názvu, můţe soud zrušit, avšak jen ze závaţných důvodů na návrh osvojence nebo osvojitele. Vzhledem k tomu, ţe zákon důvody pro zrušení osvojení nijak blíţe nespecifikuje, je ponecháno na úvaze soudu, o jaké důleţité důvody v praxi půjde ( 73 odst. 1). Zrušením osvojení vznikají znovu vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou ( 73 odst. 2). Osvojení zrušitelné můţe být změněno v osvojení nezrušitelné, nikoliv však naopak. 14
2.4. Osvojení nezrušitelné, nazývané též osvojení II. stupně či osvojení plné Nezrušitelně osvojit je moţné jen nezletilého staršího jednoho roku ( 75). Nezrušitelné osvojení nelze zrušit ( 73 odst.1). Takto mohou osvojit dítě: manţelé, jeden z manţelů, který ţije s některým z rodičů dítěte v manţelství, pozůstalý manţel po rodiči nebo osvojiteli dítěte, výjimečně i osamělá osoba, jestliţe jsou jinak předpoklady, ţe toto osvojení bude plnit společenské poslání. V matrice zápis o původních rodičích vţdy zůstává v poznámce. Zletilé osvojené dítě má právo do matriky nahlédnout. Nezrušitelně lze po roce věku osvojit i dítě, které bylo předtím osvojeno zrušitelně, a to aţ do dovršení jeho zletilosti. V praxi jsou novorozenci poměrně často osvojování nejprve zrušitelně a po dosaţení jednoho roku věku nezrušitelně. Právní následky osvojení společné pro oba typy jsou uvedeny v knize Základy rodinného práva (Plecitý a Salač, 2001): 1. Osvojenec získává příjmení osvojitele a má-li osvojitel jiţ nějaké děti (v případě společného osvojence manţelů), získává příjmení určené pro jejich ostatní děti. 2. Osvojením vznikne mezi osvojitelem a osvojencem vztah obdobný vztahu, jaký je mezi rodiči a dětmi. 3. Mezi osvojencem a příbuznými osvojitele vznikne příbuzenský vztah. 4. V důsledku příbuzenského poměru vzniká právní překáţka uzavření manţelství. 5. Osvojiteli vzniká k osvojenci rodičovská zodpovědnost péče o výchovu, všestranný tělesný i duševní rozvoj, zastupování dítěte a správa jeho jmění a vyţivovací povinnost. 6. Osvojenec vstupuje do dědických vztahů k osvojiteli a jeho rodině. 7. Osvojením zanikají vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní (pokrevní) rodinou např. výchova, výţiva, péče, styk s rodinou, dědické právo, právo na sirotčí důchod a další. 15
8. Nezaniká biologický vztah k původní rodině, coţ představuje jednu z okolností vylučujících uzavření manţelství. 2.5. Anonymita osvojení V České republice má na rozdíl od západních zemí anonymita osvojení velkou tradici. Naprostá většina osvojení se tedy realizuje jako anonymní, kdy rodiče nejsou účastníky řízení o osvojení a totoţnost osvojitelů jim není známa. Rodiče nejsou účastníky řízení v případě, ţe: dali po šesti týdnech od narození dítěte souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům (tzv. generální souhlas), soud rozhodl o dvouměsíčním (v případě novorozenců) nebo šestiměsíčním (u starších dětí) nezájmu rodičů, rodiče byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Je nesporné, ţe v řadě případů je anonymita osvojení v zájmu dítěte, zejména pokud by hrozilo nebezpečí, ţe rodiče budou do výchovy dítěte nevhodně zasahovat nebo vydírat či napadat osvojitele. 2.6. Zprostředkování osvojení Rozhodnutí soudu o osvojení předchází řada činností, které uskutečňují orgány sociálně-právní ochrany a téţ soudy. Zákon č.359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí upravuje postup ţadatelů při uplatňování ţádostí o osvojení dítěte a postup orgánů sociálně-právní ochrany při vyhledávání vhodných osvojitelů. Zprostředkováním začíná vlastní proces zajišťování náhradní rodinné péče pro dítě, který zaručuje dětem i ţadatelům potřebnou právní jistotu a odpovídající ochranu jejich oprávněných zájmů. Proces zprostředkování má několik fází a podle 20 zákona o sociálně-právní ochraně dětí spočívá: ve vyhledávání dětí vhodných k osvojení, ve vyhledávání fyzických osob vhodných stát se osvojiteli, 16
v odborné přípravě fyzických osob vhodných stát se osvojiteli k přijetí dítěte do rodiny, ve výběru určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem určitého dítěte, jemuţ se osvojení zprostředkovává a v zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou. Zprostředkování osvojení spočívající ve výběru určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem určitého dítěte a v zajištění osobního seznámení s touto osobou nesmí provádět jiné orgány, právnické nebo fyzické osoby, neţ jsou orgány sociálně-právní ochrany uvedené v 4 odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Nerespektováním tohoto ustanovení se fyzická nebo právnická osoba dopustí přestupku nebo správního deliktu. Zprostředkování se provádí jen na ţádost fyzické osoby, která má zájem osvojit dítě. Ţádost se podává u obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle místa trvalého pobytu ţadatele. Ţádost o zprostředkování můţe podat fyzická osoba, která je občanem České republiky a má zároveň na jejím území trvalý pobyt. Cizinec můţe ţádost uplatnit v případě, pokud má na území ČR povolen trvalý pobyt nebo je podle zvláštního právního předpisu 5 upravujícího pobyt cizinců na území ČR hlášen k pobytu na území ČR po dobu nejméně 365 dnů. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí také v 20 odst. 3 vymezuje situace, kdy se zprostředkování neprovádí. Při osvojení se zprostředkování neprovádí: v případě, ţe rodiče dítěte dali souhlas k osvojení dítěte předem ve vztahu k určitým osvojitelům a nebo podal-li návrh na osvojení manţel rodiče dítěte nebo pozůstalý manţel po rodiči nebo osvojiteli dítěte. Vnitrostátní zprostředkování v rámci České republiky zajišťují obecní úřady obce s rozšířenou působností, krajské úřady a Ministerstvo práce a sociálních věcí. 5 87 zákona č. 326/1999 Sb.,o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonu. 17
Jednou z podmínek pro zprostředkování osvojení je, ţe se ţadatel účastní přípravy k přijetí dítěte do rodiny. Zhodnocení přípravy k přijetí dítěte do rodiny, je součástí odborného posouzení pro zprostředkování osvojení. V této souvislosti je třeba připomenout, ţe úspěšnost osvojení je mimo jiné závislá téţ na správném výběru budoucího osvojitele. Zajištění podmínek pro výběr vhodného osvojitele spočívá zejména v tom, ţe je třeba vybírat pro dítě vhodného osvojitele z co nejširšího okruhu osob a zároveň plně respektovat poznatky a zjištění o konkrétních potřebách dítěte. Zprostředkování náhradní rodinné péče probíhá ve dvou etapách. Nejprve obecní úřad obce s rozšířenou působností podle místa trvalého pobytu ţadatele shromáţdí potřebné doklady pro zprostředkování osvojení a zaloţí spisovou dokumentaci o ţadateli ( 21 odst. 5). Obecní úřad obce s rozšířenou působností vede spisovou dokumentaci o ţadateli, která obsahuje: ţádost, v níţ jsou obsaţeny ţadatelovy osobní údaje, jimiţ jsou jméno, popřípadě jména, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, doklad o státním občanství 6 nebo o povolení k trvalému pobytu na území České republiky nebo o hlášení k pobytu na území České republiky po dobu nejméně 365 dnů podle zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt cizinců na území České republiky 7, opis z evidence Rejstříku trestů 8 vyţádaný obecním úřadem obce s rozšířenou působností, zprávu o zdravotním stavu předloţenou ţadatelem, údaje o ekonomických a sociálních poměrech, písemné vyjádření ţadatele, zda souhlasí s tím, aby po uplynutí lhůty uvedené v 23 odst. 3 byl zařazen také do evidence Úřadu pro zprostředkování osvojení dětí z ciziny, ţádost o osvojení dítěte výlučně z ciziny, 6 20 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění zákona č. 194/1999 Sb. 7 87 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. 8 10 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů. 18
písemný souhlas s tím, ţe orgán sociálně-právní ochrany zprostředkující osvojení je oprávněn zjišťovat další údaje potřebné pro zprostředkování, zejména o tom, zda způsobem ţivota bude ţadatel zajišťovat pro dítě vhodné výchovné prostředí, kdykoliv zjistit, zda nedošlo ke změně rozhodných skutečností uvedených ve spisové dokumentaci, písemný souhlas s účastí na přípravě fyzických osob k přijetí dítěte do rodiny, stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností k ţádosti o zprostředkování osvojení. Po shromáţdění všech potřebných dokladů postupuje obecní úřad obce s rozšířenou působností kopii spisové dokumentace o ţadateli neprodleně krajskému úřadu. Obdobně zakládá obecní úřad obce s rozšířenou působností spisovou dokumentaci o dětech, pro které je třeba zprostředkovat osvojení ( 21 odst. 4). Spisová dokumentace o dítěti obsahuje: osobní údaje dítěte, doklad o státním občanství, o povolení k trvalému pobytu na území České republiky nebo o hlášení k pobytu na území České republiky po dobu nejméně 90 dnů podle zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt cizinců na území České republiky nebo doklad o oprávnění trvale pobývat na území České republiky podle zvláštního právního předpisu a nebo doklad o podání ţádosti na zahájení řízení o udělení azylu, údaje o sociálních poměrech dítěte, jeho rodičů, sourozenců, popřípadě prarodičů, doklad, ţe dítě splňuje podmínky pro osvojení podle zvláštního právního předpisu 9, rozhodnutí příslušných orgánů o výchově dítěte, bylo-li vydáno, zprávu o zdravotním stavu a vývoji dítě. Rovněţ kopie spisové dokumentace o dítěti vhodném ke zprostředkování osvojení se neprodleně postupuje z obecního úřadu obce s rozšířenou působností na krajský úřad k dalším krokům. Krajský úřad vytváří evidenci dětí a evidenci ţadatelů, posuzuje vhodnost ţadatelů a rozhoduje o zařazení ţadatele o osvojení ( 22). 9 68 a 68a zákona o rodině. 19
Krajský úřad zařazuje děti a ţadatele do své evidence pro účely zprostředkování osvojení na základě předchozího odborného posouzení. Odborné posouzení pro zprostředkování osvojení zahrnuje: posouzení dítěte a ţadatele, zhodnocení přípravy k přijetí dítěte do rodiny ( 11 odst.2), vyjádření dětí ţadatele k přijetí osvojovaného dítěte do rodiny, jsou-li takového vyjádření schopny s ohledem na jejich věk a rozumovou vyspělost, posouzení schopnosti dětí ţijících v domácnosti ţadatele přijmout dítě do rodiny, zjištění bezúhonnosti ţadatele, jeho manţela, druha, dítěte a jiné osoby tvořící s ţadatelem společnou domácnost; za bezúhonného se pro tyto účely nepovaţuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro trestný čin, který směřoval proti ţivotu, zdraví, lidské důstojnosti, mravnímu vývoji nebo jmění dítěte, nebo pro jiný trestný čin, jehoţ spáchání můţe mít vliv na způsobilost ţadatele k řádné výchově dítěte. U dětí se posuzuje: úroveň tělesného a duševního vývoje dítěte, včetně jeho specifických potřeb a nároků, vhodnost náhradní rodinné péče a jejích forem. U ţadatelů se posuzuje: charakteristika osobnosti, psychický stav, zdravotní stav, jenţ zahrnuje posouzení, zda zdravotní stav ţadatele z hlediska duševního, tělesného a smyslového nebrání dlouhodobé péči o dítě, předpoklad vychovávat dítě, motivace, která vedla k ţádosti o osvojení dítěte, stabilita manţelského vztahu a prostředí v rodině, popřípadě další skutečnosti rozhodné pro osvojení dítěte. Odborné posuzování provádí: krajský úřad, jde-li o děti nebo ţadatele, které zařazuje do evidence dětí nebo ţadatelů krajský úřad, a to před zařazením do takové evidence, nebo kteří jsou v evidenci dětí nebo v evidenci ţadatelů vedené krajským úřadem, ministerstvo, jde-li o děti nebo ţadatele, kteří jsou v evidenci dětí nebo v evidenci ţadatelů vedené ministerstvem. 20