Celnice v Horní Světlé Ing. Jaroslav Beneš Historie československého celního úřadu v Horní Světlé (dobově Oberlichtenwalde) se začala psát v polovině 20. let minulého století. Do té doby byl celní úřad umístěn v budově, kde sídlilo i oddělení finanční stráže v Dolní Světlé. Jednalo se o budovu č.p. 133, kde je dnes umístěna restaurace a pension s příznačným názvem Celnice. Tento objekt byl postaven již v roce 1913 pro rakouskou Finanzwache stavební firmou Augusta Herrmanna z Chřibské. Budova finanční stráže v Dolní Světlé ale počátkem 20. let minulého století přestávala svou velikostí i polohou pro účely celního úřadu vyhovovat. Započalo se tak s přípravou výstavby celního úřadu přímo na hraničním přechodu do Waltersdorfu, na katastrálním území obce Horní Světlá naproti restauraci Deutsche Wacht č.p. 145 (v některých obdobích se hostinec nazýval Zur Wache ). Budova celního úřadu v roce 1940. Ve čtvrtek 10. 7. 1924 proběhlo přímo na místě budoucího staveniště celního úřadu šetření za účelem vydání stavebního povolení. Stavba celnice byla povolena výměrem okresního úřadu v Jablonném v Podještědí dne 3. 9. 1924 (tehdejší český úřední název města zněl Německé Jablonné, německy pak Deutsch Gabel). Stavební povolení na stavbu celnice na Wache nese datum 8. 9. 1924 (zdejší hraniční přechod se i dnes hovorově označuje německým názvem Wache, ve 30. letech minulého století se v česky psaných dokumentech můžeme setkat i s českým označením Stráž ). Stavba byla zadána staviteli Robertu Ehrlichovi ze Slaného. V původním projektu celnice se nepočítalo s vodovodem, ale jen se studnou, a ani s připojením na elektrickou síť. Sousední budova hostince Deutsche Wacht byla ale na vodovod připojena a vodovodní potrubí šlo po hranici staveniště a tak se o zřízení vodovodu od začátku přemýšlelo. Pan Hugo Barth, vlastník hostince Deutsche Wacht požadoval v případě připojení celnice na jeho vodovod proplácení poloviny udržovacích poplatků, které on za vodovod platí. Také připojení celnice na elektrickou síť nebylo v prvním projektu plánováno ale stejně jako v případě vodovodní přípojky se od začátku přemýšlelo o připojení na elektřinu opět k sousednímu hostinci, který měl přípojku ze Saska. Elektrické vedení na našem území bylo nejblíže v osadě Myslivny vzdálené přes 1 kilometr a zřízení elektrické přípojky odsud by bylo nákladné. Zástupce celního úřadu z Dolní Světlé, celní správce Richard Köhler, budoucí uživatel nové celnice, požadoval připojení stavby na vodovod i elektrickou síť. Argumentoval tím, že v sousedním hostinci se nachází studna hluboká 14 metrů, ale s nepatrným množství vody. Tyto připomínky k projektu celnice bylo doporučeny k realizaci. Prakticky rok po vystavení stavebního povolení 24. září 1925 napsal stavební komisař Ing. Karel Gleisner ze státní stavební správy v Liberci, která novostavbu celnice dozorovala, na okresní úřad do Jablonného, že stavba celnice je ukončena a požádal o svolání kolaudačního řízení a povolení užívání stavby. Termín kolaudace byl na návrh Ing. Gleisnera stanoven na 6. října 1925. Zápis z kolaudace uvádí, že stavba odpovídá všem zadávacím podmínkám dle výnosu okresního úřadu ze dne 3. 9. 1924 a byla provedena dle schválených zadávacích plánů. Budova celnice obdržela číslo popisné 129. Oproti původním plánům došlo k několika změnám, které znamenaly výrazné zlepšení komfortu při užívání budovy. Všechna tato vylepšení byla při kolaudačním řízení bez připomínek schválena. Natěračské a malířské práce nebyly v době kolaudace zcela zaschlé, kolaudační komise doporučila užívat budovu až za 14 dnů a do té doby ji provětrávat. Kolaudace byla ukončena s kladným výsledkem. Následně 27. října 1925 obdržel celní úřad v Dolní Světlé od okresního úřadu v Jablonném v Podještědí povolení k používání novostavby celního úřadu. Také připojení celní úřadu na elektrickou energii bylo vyřešeno a to napojením na elektrickou síť ze sousedního německého Waltersdorfu. Současně s připojením celního úřadu byla zavedena elektřina i do sousedního domu č.p. 137, jehož majitelem byl pan Wenzel Weiss. Pan Weiss se zabýval obchodem s tabákem a v jeho domě byl i sklad tabáku. Hostinec Deutsche Wacht byl napojen na elektrickou síť z Waltersdorfu již zhruba od roku 1909. Na německou rozvodnou síť byly napojeny i další domy v okolí, kupříkladu kolem roku 1928 známý penzion Nová Brazilie č.p. 180 majitelky Rony Raumannové či dům Hermanna Weilanda č.p. 181. Na hraniční přechod v Horní Světlé pravidelně zajížděly i autobusy veřejné dopravy. Od roku 1926 jezdil autobus na lince Jablonné v Podještědí Heřmanice Mařenice Dolní Světlá Wache. Krátce po postavení celního úřadu byl na hraničním přechodu vztyčen i československý orientační hraniční sloup ve tvaru státní vlajky se státním znakem.
Hraniční přechod v 30. letech minulého století. V letech meziválečné republiky běžel čas a život na celním úřadu v poklidným tempem. Ve druhé polovině 30. let minulého století došlo i zde k přiostřování situace a národnostní rozpory v československém pohraničí se povážlivě prohlubovaly a to za vydatného přispění z druhé strany hranice. V roce 1937 přetnuly obě dvě komunikace u celního úřadu pancéřové závory. Jednalo se o tzv. "zvláštní zařízení sloužící k znemožnění dopravy na silnicích a cestách". (podrobněji o tomto tématu viz Beneš J., Hamák B., Stejskal J.: Lužické hory, Fortprint, Dvůr Králové nad Labem 2004, str. 36-51.) Původně na celním úřadě sloužil jen jeden příslušník finanční stráže, od druhé poloviny 30. let však došlo k navýšení počtu zde sloužících finančníků. Patrně předposledním správcem celního úřadu byl respicient František Myška, který zde sloužil od 3. září 1932 do 31. srpna 1938. Zda a kdo nastoupil na místo správce na jeden měsíc po něm, není v současné době známo. Na podzim roku 1937 se na německé straně ve Waltersdorfu, přímo na hraničním přechodu, začalo se stavbou nového celního úřadu. Do té doby byl německý celní úřad umístěn v domě č. p. 164. Nový německý celní úřad byl předán do užívání v roce 1938. Dnes je tento dům č.p. 166 označován majiteli označován jako Die Wache a slouží jako pension. Situace v našem pohraničí se v roce 1938 nadále vyostřovala a na celnici v Horní Světlé vyvrcholila ve čtvrtek 22. září 1938, kdy byl československý celní úřad přepaden teroristy tzv. Sudetoněmeckého freikorpsu viz následující článek. Po ostudné Mnichovské dohodě musela naše republika odstoupit svá pohraniční území Německu. Zdejší celní úřad už nebyl potřeba, neboť tudy žádná hranice nevedla, a tak dům v roce 1939 zakoupila rodina Rudolfa a Elsy Tőpperových, která zde i přes válku bydlela. Po skončení války byl celní úřad obsazen opět československou finanční stráží. Příslušníci finanční stráže se na svá dřívější působiště na historických hranicích naší vlasti vraceli již v prvních květnových dnech roku 1945. Činnost oddělení finanční stráže v Dolní Světlé byla obnovena 28. května 1945 a finančníci z tohoto oddělení konali i službu na hraničním přechodu do Waltersdorfu. Místo správce celního úřadu však bylo nějakou dobu neobsazené, neboť zpočátku v Dolní Světlé nebyl žádný příslušník finanční stráže se složenými zkouškami pro vedení celního úřadu. Po skončení války probíhal z pohraničí naší republiky nutný a spravedlivý odsun Němců. Také kolem celního úřadu v Horní Světlé prošlo několik transportů v počátečních fázích odsunu a dnes tyto události připomíná pomníček na německé straně hranice odhalený 16. září Mladoboleslavský 1995. hrad Celní úřad v Horní Světlé byl oficiálně zrušen výnosem ministerstva financí ze dne 29. 6. 1948. Budova celního úřadu stála ještě několik let, chátrala bez využití, než byla definitivně srovnána se zemí. Přesné datum fyzické likvidace není známo, na vedle stojící důmč. p. 137 bylo vydáno povolení ke zbourání 13. července 1957. Je možné, že v této době se také zpečetil osud budovy celního úřadu. Budova celnice v poválečných letech. K znovuotevření hraničního přechodu, již jen jako turistického, došlo až 1. března 1996. Na podzim roku 2003 odhalila Československá obec legionářská na zdejším hraničním přechodu pomník, připomínající osudné září roku 1938 a boj o zdejší celní úřad. Škoda, že na tak krásném místě, přímo pod horou Luží, dnes nenajdeme ani budovu bývalého celního úřadu a další stavby, ani se zde již nepotkáme s příslušníky československé finanční stráže. I přes všechny dějinné zvraty si však místo zvané Wache podrželo dodnes svoje kouzlo. Text vznikl krácením původního článku pro vlastivědný sborník Bezděz: Dolní Světlá, Beneš, J.: Celnice Pomník v Horní hraničářům Světlé, In.: Bezděz, z roku Vlastivědný 1938 sborník Českolipska, ročník 2007, s. 241-252.
Horní Světlá 22. září 1938 - přepadení celního úřadu Jaroslav Beneš, Jan Stejskal Silniční celní úřad v Horní Světlé (dobově OberLichtenwalde) byl v působnosti Finanční stráže (FS) inspektorátu Dolní Světlá. Celní úředníci v předmnichovské republice působili jen na nejdůležitějších hraničních přechodech. Inspektorátu v Dolní Světlé podléhala oddělení finanční stráže v Dolní Světlé, Krompachu a Lesné a celní úřady v Horní Světlé a Krompachu - Valech. Hraniční přechod v roce 1938. Již na začátku roku 1938 bylo jasné, že nad naší republikou se stahují mračna války. Ryk zbraní na druhé straně hranic, v Německé říši a zpupné chování drtivé většiny Němců v našem pohraničí nevěstili nic dobrého. V květnu 1938 byla vyhlášena tzv. částečná mobilisace československé branné moci. Jako první zaujaly bojová stanoviště na hranicích jednotky SOS (stráže obrany státu). Zaujetí bojových pozic jednotkami SOS proběhlo v několika hodinách po vyhlášení a následně, v časných ranních hodinách 21. května, byly jednotlivé oddíly doplněny civilními příslušníky SOS z blízkého okolí. Na celním úřadě v Horní Světlé mělo stanoviště družstvo číslo 89 ze 4. roty libereckého praporu SOS. Družstvu, které tvořili příslušníci finanční stráže z Dolní Světlé společně s vojenskými posilami, velel rázný hraničář vrchní respicient finanční stráže Bohumil Šetka. V námi sledovaném prostoru hranic se nestaly žádné vážnější incidenty až do onoho čtvrtka 22. září 1938. V tento den, kdy propukala povstání Němců na různých místech našeho pohraničí, přepadli němečtí teroristé i nedaleké město Varnsdorf. Tohoto dne kolem poledne hlásilo družstvo SOS umístěné na celním úřadě v Horní Světlé střelbu a výbuchy ze směru od Varnsdorfu. V brzkých odpoledních hodinách bylo hlášeno, že velký počet ozbrojených ordnerů postupuje směrem od Luže k našemu celnímu úřadu. Nedlouho na to došlo hlášení, že družstvo SOS před nepřátelskou přesilou opustilo stanoviště a ustoupilo. Ústup byl proveden kolem 15. hodiny. Němečtí teroristé budovu celnice obsadili a začali demolovat její zařízení. Do večera byl celní úřad zdemolován k nepoznání. Byl zničen i státní znak na hraničním sloupu. Hlídka SOS na vrchu Luže spatřila 22. září 1938 na budově celního úřadu prapor s hákovým křížem. Toto ihned nahlásila vojenskému velitelství v Mařenicích. Inspektor finanční stráže II. třídy Antonín Alinče vydal okamžitě rozkaz, aby byl celní úřad dobyt zpět za každou cenu, a aby se družstvo SOS vrátilo na své původní stanoviště. V té době již ale platil pro armádu zákaz angažovat se před hlavním obranným postavením (zde pevnostní linií) a boj o celní úřad byl tedy plně na bedrech oddílů SOS. Vydaný rozkaz družstvo plně provedlo. Jako velitel družstva SOS se dobrovolně přihlásil dozorce finanční stráže Josef Kozman z důvodu očistění stavovské cti. Vrchní respicient Šetka, totiž před 14 dny suspendoval Kozmana ze služby finanční stráže pro porušení kázně za přitěžujících okolností. V nočních hodinách se tak skrytě přiblížilo družstvo SOS do blízkosti celního úřadu, který byl stále v držení ozbrojených nacistů. Rozpoutala se prudká přestřelka. SOSáci použili kulomety a ruční granáty. Boj trval asi hodinu. Okolo půlnoci byl celní úřad dobyt zpět do našich rukou. Po skončení boje nalezli Sosáci u celnice Wacha, jak se říkalo celnici v Horní Světlé, mrtvého místního nacistu Josefa Mockera z Kunratic u Cvikova. Celkový počet mrtvých a raněných na německé straně je však nejistý. Na naší straně byli lehce zraněni dozorci finanční stráže Josef Kozman a Bohumil Kobr. Přepadení celnice bylo patrně dobře naplánováno. Dne 22. 9. dopoledne bylo totiž zpřetrháno telefonní vedení ve Světlé a tím bylo přerušeno spojení s četnickou stanicí a inspektorátem finanční stráže. Po boji panoval již na hranici v Horní Světlé relativní klid. Po přijetí potupné Mnichovské dohody muselo Československo vydat svoje pohraniční území. Museli odejít i příslušníci Stráže obrany státu z Dolní Světlé. V neděli 2. října opustili se slzami v očích bojová stanoviště na hranici, opustili vše za co v posledních dnech a měsících bojovali. Ale již tehdy věřili, že se opět vrátí. Příslušníci oddělení finanční stráže z Dolní Světlé ustupovali po trase Cvikov, Mimoň, Kuřivody až do Bělé pod Bezdězem, kde začali opět svou práci na nových hranicích zmrzačené a ponížené republiky. Dolní Světlá, Pomník hraničářům z roku 1938 Příslušníci finanční stráže před budovou celního úřadu v roce 1938.
Nikdo z nich se však žádného pochvalného uznání bohužel nedočkal. Vzpomínka Jana Rejchrta Likvidace závory a zátarasů německými ženisty. Zářijový boj o celnici Wache měl ale ještě pozdější dohru. Zcela jasný charakter bojové situace totiž nacistům nezabránil, aby dozorce Josefa Kozmana a Bohumila Kobra a patrně i některé další, neobvinili z vraždy obou nacistů. Kobr byl zatčen gestapem 16. února 1940 v Brandýse nad Labem, Kozman následně v Rečkově. Spolu s nimi byl zatčen i četař aspirant Jan Reichrt, velitel záložních vojáků přidělených ke Stráži obrany státu v Dolní Světlé. Soud se konal v České Lípě a všichni byli odsouzeni. Kozmana propustili z liberecké věznice gestapa již po 10 dnech vazby a výslechů. Bohumil Kobra byl propuštěn až 16. srpna 1940. Jan Rejchrt byl nakonec ve vykonstruovaném procesu odsouzen na deset let káznice za to, že se zbraní v ruce hájil hranice a práva své vlasti. Gestapo pátralo i po dalších příslušnících SOS, kteří bojovali v Horní Světlé, asi ale neúspěšně. Podrobněji o boji na celním úřadě v Horní Světlé viz sborník Hraničáři pod Luží 38, Fortprint, Dvůr Králové nad Labem 2004. V únoru 1939 se sestavovaly seznamy příslušníků SOS, kteří si zasloužili pochvalné uznání za svoji činnost. Velitel libereckého praporu SOS ppl. pěch. František Kruliš odeslal v únoru 1939 na Ministerstvo vnitra seznam navržených SOSáků jeho praporu k pochvalnému uznání. Z oddělní finanční stráže v Dolní Světlé byli na pochvalné uznání navrženi dva příslušníci finanční stráže: Dozorce finanční stráže Bohumil Kobr (OFS Dolní Světlá): Při nočním přepadu provedeném družstvem SOS za účelem znovudobytí celního úřadu v Horní Světlé, dravě vrhal se do nejnebezpečnějších situací a ač lehce zraněn střepinou granátu na levém oku, setrval v boji až do znovuobsazení celního úřadu. Za neohroženost a udatnost před nepřítelem uděluji Vám pochvalné uznání. Dozorce finanční stráže Josef Kadlec (OFS Dolní Světlá): Dne 22. září 1938 zúčastnil se nočního přepadu za účelem znovudobytí celního úřadu v Horní Světlé. Přesným a chladnokrevným vrháním ručních granátů za obtížné situace způsobil paniku a zmatek u nepřítele a velmi se zasloužil o úspěch přepadu. Za tento neohrožený čin, udatnost a chrabrost před nepřítelem vyslovuji Vám pochvalné uznání. Vojenskou presenční službu jsem nastoupil roku 1936 a prodělával jsem ji u 4.-kulometné roty I. praporu pěšího pluku 4 Prokopa Holého. Někdy v roce 1938 byl náš prapor převelen do Dobrušky na Náchodsku. Tady jsem měl možnost účastnit se budování našeho pohraničního opevnění. Na začátku září 1938 mi byla velitelem jednotky, jako četaři aspirantovi, přidělena četa asi 40ti povolaných záložníků od 35 do 40 let, abych s nimi zopakoval plížení, ostrou střelbu a všechny útočné akce. Bylo mi 22 let a popravdě, považoval jsem je tenkrát za staré strejce. Vesměs to byli Pražáci - otcové rodin. Asi 11. září 1938 jsme, celá četa, nafasovali "plnou frontovou polní" včetně ostrých nábojů a granátů, ČSD přidělila vagón, já dostal zapečetěnou obálku, s příkazem otevřít ji až během transportu a tak jsme dojeli do Liberce, kde bylo velitelství libereckého praporu stráže obrany státu. Dolní Světlá, Pomník hraničářům z roku 1938 Četař aspirant Jan Rejchrt v roce 1938.
Při vystupování procházeli jsme špalírem státních policistů, jichž nám bylo v jejich poplivaných stejnokrojích velmi líto. Platil totiž zákaz bránit se proti jakýmkoliv sudetským výstřelkům. Cestou libereckými ulicemi jsme si nemohli nevšimnout jejich výzdoby. V oknech měli liberečtí Němci portréty Hitlera a Henleina a hesla, jako např.:,,unsere lieber Führer mach uns frei von der Tschechoslowakei. Náš milý vůdče osvoboď nás z Československa. Přes ulici na sebe koukali z oken a pokřikovali: Sieg heil Hitler nebo Sieg heil Henlein. Bylo 11. září a v pohraničí panovalo takové ovzduší. Českoslovenští Němci přitom měli v republice vlastní universitu, vlastní techniku, svoje divadla..., měli stejná práva jako kterýkoliv čs. občan a takhle se zachovali. Většina záložníků byla rozdělena k několika rotám libereckého praporu SOS. Mně dali 13. 9. 1938 asi 10 záložních vojáků a odvezli ke 4. rotě SOS do Dolní Světlé. Velitel 4. roty SOS, inspektor fin. stráže II. třídy Antonín Alinče, mne a tuším 5 záložníků přidělil k družstvu, kterému velel dozorce fin.stráže Josef Kozman. V umístění u obce Jagerdorfel (dnes Myslivny) ve srubu na jižním svahu hory Luž. Stal jsem se zástupcem velitele družstva se všemi povinnostmi v pro mne neznámém terénu, v čas dlouhých mlhavých nocí a nepříjemného počasí ve dne. Na vrcholu Luže jsme měli pozorovatelnu a pochůzkami jsme střežili hranice severně a hlavně východně od vrcholu hory Luž přes,,krkavčí kameny" až po Krompachy, za občasného ostřelování ordnery z obou stran hranice, ve dne i v noci. To málo volného času, co nám zůstávalo, jsme se snažili využít ke zdokonalování výcviku, například v hodu granátem. 22. 9. 1938, těsně po 12. hodině, jsme z Luže zaznamenali nezvyklý pohyb východně od Varnsdorfu a byla slyšet kulometná střelba a výbuchy. Asi za hodinu jsme dostali zprávu, že se velká tlupa ordnerů chystá pravděpodobně napadnout náš hraniční celní úřad v Horní Světlé. V něm bylo jedno z družstev SOS. Ordneři v uniformách a civilisté s hákovými kříži na rukávech, tuším asi v 15 hodin, skutečně zmíněný úřad přepadli a nutili posádku, aby jej vyklidila. Bohužel stále všeobecně platil zákaz střelby ve směru k hraniční čáře. V důsledku této pasti musela po krátkém odmítání naše posádka, před několikanásobnou přesilou, úřad opustit. Navečer dostalo naše družstvo, spolu s dalšími dvěma nebo třemi, rozkaz dobýt celnici za každou cenu zpět. Velitel družstva dozorce Kozman za mnou přišel a požádal mne, abych jako jediný aktivní voják převzal pro tuto akci velení. Po setmění, kdy už byla tma doslova jako v komíně, jsme, plně ozbrojeni, vyrazili. Dohodli jsme se na rojnici a abychom ji v té hluboké tmě neroztrhali, drželi jsme se za ruce. Byl jsem zhruba veprostřed, na pravém křídle moji záložáci, vedle mne pomocný dozorce FS Kobr a vlevo od něj příslušníci FS a četnictva doz. Wawreczka, doz. Landa, místní vojenská posila des. Hynek, které měl na starost dozorce Kozman. Další jména si již nepamatuji. Napravo od nás šla ještě další družstva, která měla ustupující ordnery zadržet. Náš nejlepší vrhač granátů měl na cíl hodit první, my ostatní po něm a ihned zahájit palbu z pušek, aby ordneři nevěděli kolik nás je (byla nás sotva třetina jejich počtu) a hodně křičet. Klasická zteč. Takto jsme se v tichosti dostali až k celnici, když se před námi ozvalo:,,halt, wer da?", šťouchl jsem do Kobra, jenž se při nácviku jevil jako nejlepší granátník z nás, ten hodil granát směrem odkud se hlas ozval, na to propukly ohlušující rány granátů, pušek a silný křik. Po necelé hodině boje jsme celnici obsadili. V tom zmatku, způsobeném hlubokou tmou, jsme ještě museli pomoci jednomu z našich záložníků, kterého se Němci pokusili zajmout a odvléci přes hranici. Celnice byla prázdná, úplně zdevastovaná, dokonce i pokálená, jestli od ordnerů strachem či nenávistí vůči všemu českému, nevím, ale byla bez ordnerů. Po boji jsme nedaleko celnice našli mrtvého Richarda Mockera, prý vedoucího SdP v Dolním Lichtenwaldu, jehož místní Mladoboleslavský finančníci znali osobně. hrad Jeho tělo bylo roztrháno granátem a hlava prostřelena ranou z pušky. Nemohli jsme ani uvěřit co dokáže napáchat malý granát. I u vedlejších našich družstev byl jeden padlý vzbouřenec, toho však prý Němci stačili přetáhnout přes hranici. Množství pušek a tři kulomety nalezené po ústupu ordnerů, nám potvrdily, že byli velmi dobře vyzbrojeni. Po tomto, pro nás vítězném boji, kdy jsme vlastně poprvé mohli použít proti ordnerům zbraně, zatímco oni po nás předtím stříleli jako po zajících, nastal na našem úseku hranic zdánlivý klid. Potom přišel Mnichov a my jsme se museli pěšky v rozedraných stejnokrojích přesunout během několika dní na novou, nadiktovanou hranici k Bělé pod Bezdězem. Během cesty jsme se v některé z hospod poprvé po čtrnácti dnech opět vykoupali. Je těžké si představit, jak ti moji záložníci a vlastně my všichni, ten ústup oplakali. Jeden z mnoha záběrů hraničního přechodu. Za novými hranicemi již bylo klidněji, někteří nám ale říkali zbabělci a další nás litovali, že jsme nemohli republiku bránit. Proběhla demobilizace a já byl z presenční služby propuštěn až koncem zimy 1939. Bydlel jsem u rodičů v Novém Městě nad Metují a po krátkém odpočinku nastoupil místo administrativního úředníka. Necelý rok po okupaci zbytku Československa jsem byl 20. února 1940, krátce nato co jsem si dohodl útěk přes hranice k naší zahraniční armádě, přímo v kanceláři zatčen Gestapem. Bez rozloučení s rodiči převezen do Liberce a uvězněn na samotce. Po několika výsleších a konfrontacích s rovněž zatčeným Josefem Kozmanem, mne převezli do vězení v České Lípě. Kozman byl prý po 10ti dnech propuštěn na svobodu. VDolní českolipské Světlá, věznici pro mne nastaly zlépomník časy na samotce hraničářům (jen s živým z roku tvorem-pavoukem). 1938 Výslechy ve dne i v noci, se vším všudy co gestapo dovedlo na Čechy vymyslet.
Snad v dubnu 1940 jsme zjistili při pokusech o dorozumívání se se spoluvězni vyťukáváním morseovky, že máme s Bohumilem Kobrem, s nímž jsme byli až do jeho smrti v roce 1991 velmi dobří kamarádi, cely vedle sebe. Asi úmyslně! Skrze okno nebo zeď, jak to šlo, jsme se domlouvali co bylo a jak co bude. Samozřejmě, naše idyla praskla a já byl potrestán měsícem ve sklepním bunkru jen o chlebě a o vodě. Bohumila Kobra propustili asi po půl roce věznění, přičemž toto brzké propuštění připisoval i tomu, že Němci vzali v potaz můj výrok při naší vzájemné konfrontaci, kdy jsem prohlásil, že nechápu jak je možné, aby byl občan státu souzen za to, že hájí jeho hranice. Za to, že z rozkazu bojuje za svoji věc. No a pak 19. 10. 1940 došlo k přelíčení u krajského soudu v Lipsku, jinak spíše k divadelní frašce, kdy jsem byl po nechutných tahanicích a zbabělém blekotání několika českých svědků, odsouzen k desetiletému žaláři za vraždu Richarda Mockera. Čí kulka v něm ale ve skutečnosti byla, už asi nikdo nikdy nezjistí, protože v té tmě jsme stříleli a házeli granáty všichni, aby se podařilo ordnery z celnice vytlačit. Vlevo Bohumil Kobr na hraničním přechodu v Dolní Světlé v létě 1938. Zimní pohled na hraniční přechod. Budova zaniklé restaurace,,deutsche Wacht v 50. letech minulého století. Budova inspektorátu a oddělení finanční stráže v Dolní Světlé č. p. 133 stojí doposud a dnes slouží jako restaurace,,celnice.
Snímky z výstavby pomníku čsl. hraničářů v roce 2003 na hraničním přechodu Dolní Světlá - Waltersdorf. Stavbu pomníku brigádnicky provedli především členové ČsOL Jednota Mladá Boleslav.
Snímky z odhalení pomníku 20. září 2003. Pomník společně s předsedou mladoboleslavké jednoty odhalil předseda ČsOL generálmajor v. v. Antonín Špaček Současný stav pomníku.
Vydala Čsl. obec legionářská Jednota Ml. Boleslav ku příležitosti 7. výročí výstavby pomníku čsl. hraničářů na hraničním přechodu Dolní Světlá Waltersdorf. 25. září 2010 Zodpovědná osoba za obsah: Ing. Jaroslav Beneš tel.: 732 212 464, el. adresa: mbbb@seznam.cz Československá obec legionářská J e d n o t a M l a d á B o l e s l a v, Na Výšině 306, Kosmonosy-Bradlec, 293 06 elektronická pošta info@csol-mb.net, www.csol-mb.net