Úloha směnky v obchodně právních vztazích

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Úloha směnky v obchodně právních vztazích Bakalářská práce Autor: Helena Sejkorová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Ondřej Kuchař Praha Duben, 2009

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury. V Praze dne 10. dubna 2009 Helena Sejkorová 2

Helena Sejkorová Anotace: Úloha směnky v obchodně právních vztazích Práce shrnuje základní poznatky o úloze směnek v obchodně právních vztazích. Uvádí přehled základních pojmů na základě směnečného zákona. Pozornost je věnována aplikaci vlastních směnek v současné obchodní praxi. Je pojednáno o využití blankosměnky a vypracován vzor dohody o doplnění blankosměnky. Jsou uvedeny vzory směnek obvykle užívaných v obchodní praxi. Podrobně je rozebráno využití směnečného platebního rozkazu a jeho využití k vymáhání směnečných pohledávek. Práce je uzavřena podněty k širšímu využití směnek v obchodních vztazích. Annotation: The Role of Draft in Trade-legal Relationship The work summarizes basic knowledge of the role of bills of exchange in business and legal relationships. It defines basic terms based on the Bills of Exchange Act. Attention is paid to the application of promissory notes in the current business practice. It deals with the use of a blank bill and works out a specimen agreement on completing a blank bill. It includes samples of bills usually used in the business practice and analyses in detail the use of the compulsory order to pay a bill and its application in enforcing bill claims. At the end the work suggests a wider use of bills of exchange in business relationships. 3

Obsah: Úvod... 5 1 Vývoj směnečného práva... 6 1.1 Původ a vývoj směnky... 6 1.2 Právní regulace směnky obecně... 8 1.3 Vývoj právní regulace směnky u nás... 9 2 Základní pojmy... 11 2.1 Směnka... 11 2.1.1 Právní povaha směnky... 13 2.1.2 Druhy směnek... 16 2.1.3 Blankosměnka (biancosměnka)... 18 2.1.4 Podstatné náležitosti směnky... 19 2.1.5 Nepodstatné náležitosti směnky... 21 2.2 Účastníci směnečných vztahů... 21 2.2.1 Výstavce (emitent)... 21 2.2.2 Remitent... 22 2.2.3 Směnečník (trasát)... 22 2.2.4 Příjemce (akceptant)... 23 2.2.5 Majitel... 23 2.2.6 Indosant a indosatář... 24 2.2.7 Rukojmí (aval, avalista)... 24 2.2.8 Intervenient... 24 2.2.9 Další účastníci... 25 2.3 Rubopis (indosament)... 26 2.4 Realizace práv ze směnky... 28 2.4.1 Prezentace směnky cizí k přijetí... 28 2.4.2 Prezentace směnky k placení... 30 2.4.3 Uplatňování práv vůči dlužníkům... 32 2.4.4 Protest... 33 2.4.5 Podávání zpráv postihovými dlužníky... 35 2.4.6 Zmeškání zachovávacích úkonů... 36 2.4.7 Pasivní solidarita směnečných dlužníků... 36 2.4.8 Promlčení směnečných práv... 38 2.4.9 Směnečné rukojemství a směnečná intervence... 39 3 Aplikace vlastních směnek v současné praxi... 41 3.1 Směnka vlastní... 41 3.2 Současná praxe... 43 4 Směnečné platební rozkazy... 46 4.1 Zkrácené směnečné řízení... 46 4.2 Směnečný platební rozkaz... 50 4.3 Námitky... 50 4.4 Rozsudek, soudní poplatky a výkon rozhodnutí... 52 5 Vzory směnek, užití formulářů směnek v praxi... 53 6 Podněty k širšímu využití směnek v obchodních vztazích... 55 Závěry a doporučení... 58 Příloha č.1... 60 Příloha č.2... 61 Příloha č.3... 62 Seznam literatury... 64 Přehled citovaných právních předpisů... 65 4

Úvod Směnka, která vývojem probíhajícím od středověku nabyla postupně formy velmi dokonalého instrumentu pro obchodní praxi, se v předlistopadovém období stala ve vnitřních hospodářských vztazích téměř neznámým právním instrumentem 1. Direktivní plánovitá ekonomika směnku nepotřebovala pro řešení vztahů mezi subjekty ekonomiky. V mezinárodním obchodu při styku s obchodními partnery ze států s tržním hospodářstvím se však užívaly směnky i nadále. V současném tržním hospodářství se však obnovil důležitý význam směnky především v souvislosti s její úvěrovou a platební funkcí, a to zejména ve vztazích mezi podnikateli. Její vhodné využití umožňuje dosáhnout příznivějších výsledků při podnikání. V obchodním styku se užívá směnka k těmto základním účelům, a to: - jako platidlo za účelem splnění závazku (uhrazovací funkce směnky), - jako prostředek placení sloužící zajištění peněžitého závazku (zajišťovací funkce směnky), - jako nástroj pro získání hotových peněz (úvěrová funkce směnky), - jako cenný papír k obchodování, směnka může být samostatným předmětem bankovních obchodů (eskont a reeskont směnek), Vystavení směnky ke splnění peněžitého závazku není v současnosti její nejdůležitější účel užití (zejména proto, že elektronický převod peněz plnění peněžitých závazků podstatně zjednodušil). Je-li směnka použita ve funkci peněz jako platidlo za účelem splnění závazku, je závazek zaplatit splněn vystavením či převedením směnky na věřitele jen v případě, že věřitel tento způsob úhrady výslovně přijme. V takovém případě závazek ze smlouvy předáním směnky zaniká a existuje nadále jen závazek ze směnky. Jinak v obchodních vztazích existuje i po vystavení směnky původní závazek i nadále. Směnka jako platidlo se zpravidla užívá tehdy, je-li možno směnku zpeněžit i před splatností, tedy tam, kde je rozvinut bankovní obchod se směnkami ve formě tzv. eskontu směnek. Eskont směnek je převod směnky na banku indosamentem za úplatu před splatností směnky. Banka však nevyplatí celou směnečnou sumu, ale strhává si úroky za dobu do splatnosti směnky (tzv. diskont) a poplatky za službu. 1 A to i přesto, že v r.1950 byl přijat zák.č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, který vytvořil právní podmínky pro rozsáhlé užívání směnek. 5

Směnka je dnes nejčastěji používána jako nástroj zajištění peněžitého závazku, neboť umožňuje přímé rychlejší vydobytí pohledávky ze směnky v případě neuhrazení hlavního závazku. Užívání směnek osobami, které nejsou dostatečně seznámeny se směnečným právem, jim může přinést značná rizika. Užívání směnek je spojeno s vysokými nároky a to jak z hlediska materiálního tak i formálního (směnečná přísnost) a v důsledku toho může těmto osobám neuváženě vzniknout směnečný závazek, vůči němuž jsou pouze omezené obranné právní prostředky, a povinnost zaplatit směnku může vzniknout nepřímému směnečnému dlužníku i v případě, kdy směnku nezaplatily jiné osoby, které k tomu byly zavázány. Směnečný věřitel tak může nesprávným postupem ztratit směnečná práva, která nabyl spolu se směnkou. Cílem této práce je shrnutí a popis změn v užívání směnek v obchodněprávních vztazích mezi českými subjekty v období po r. 1989 a návrh jejich širšího využití. 1 Vývoj směnečného práva 1.1 Původ a vývoj směnky Lze předpokládat, že listiny, které určitým způsobem osvědčovaly dluh vystavovatele takové listiny vůči osobě oprávněné z této listiny, mají dávný původ. V době křižáckých válek došlo k velkému obchodnímu rozvoji měst spojených s těmito válkami. Jednalo se především o Benátky a další severoitalská a toskánská města. Obchodní ruch v těchto městech a značná obchodní výměna mezi nimi vyvolaly potřebu kvalifikovaného prostředku, který by ztělesnil pohledávky obchodníků a který by zároveň umožnil disponovat s nimi na značné vzdálenosti bez nutnosti nakládat se skutečnými penězi, tedy drahými kovy. Již v době okolo poloviny 12. století se počíná ustalovat listina, která má povahu směnky (cambium). Převládá názor, že starší je směnka vlastní 2 jako písemný příslib vystavovatele zaplatit určitou peněžitou sumu. Vlastní směnka byla velmi brzy používána vedle funkce úvěrových peněz také jako prostředek pro transport peněz i jako prostředek pro placení do vzdálených míst, kde byly obtíže spojené s nesnadnou přístupností, problémy s cizí místní mincí i slabě zajištěná bezpečnost na cestách. Směnky určené k tomuto účelu vystavovali 2 Směnka vlastní stojí na počátku vývoje papírových peněz, neboť objektivně plnila funkci peněz namísto tehdejších měn představovaných mincovní soustavou z drahých kovů. Ještě např. na bankovkách rakouskouherské korunové měny byla podoba směnky velmi výrazná, včetně platebního slibu proplatit je při předložení v penězích z drahého kovu. 6

zvláštní finanční podnikatelé, tzv. kampsoři (bancherii campsores). Jejich oprávnění vykonávat tyto obchody se často zakládalo na licenci udělené k tomu panovníkem, městskou správou nebo jinou státní mocí. Zájemce o zprostředkování platby či převodu peněz složil u kampsora příslušnou částku, za to mu byla vydána listina, kterou se kampsor zavazoval - sliboval - zaplatit v platebním místě tuto sumu buď sám, ale častěji prostřednictvím třetích osob. Tyto třetí osoby byly obchodními partnery kampsora v platebním místě a byly ochotny jeho platební slib realizovat a předkladateli listiny stanovenou jistinu v platebním místě vyplatit. Příslib zaplatit zněl na označenou osobu, remitenta. Brzy se však objevuje možnost zaplacení směnky nejen označenému remitentovi na jeho příkaz (order), ale i na příkaz osoby, kterou tento remitent na směnce určí. Tato druhá funkce směnky postupně vedla ke vzniku směnky cizí, tedy platebnímu příkazu. Okruh kontaktů obchodních partnerů kampsorů se postupně rozšiřoval z Itálie do Francie, Nizozemí a později i do Německa. Aby výplata směnky (zatím stále jen platební slib samotného kampsora) proběhla hladce, začali kampsoři postupně vydávat remitentům se směnkou další zvláštní listinu v podobě dopisu, kterým byl obchodní partner kampsora vyzýván, aby za něj majiteli směnky vyplatil vyznačenou sumu. Tento dopis také udával adresu osoby, která má směnku vyplatit remitentovi, nebo jinému oprávněnému předkladateli. V počátcích směnky cizí tedy stojí pouhá platební poukázka 3. Doplňující dopis k vlastní směnce postupně přebíral podobu samostatného závazku, který podmínky vyjadřoval přesněji a úplněji, než samotná směnečná listina. Tento význam stále více převažoval, až bylo upuštěno od vydávání směnky vlastní a po postupném prosazení žalob vycházejících z odpovědnosti výstavce této listiny za zaplacení adresátem příkazu z této listiny, byla směnka cizí uznána jako skutečná směnka 4. Takto zformulovaná směnka cizí se objevuje již ve 13. století. Později přistupuje k této listině institut akceptu, tedy výslovného prohlášení trasáta na směnce, že se směnku skutečně zavazuje vyplatit. Nejpozději v 17. století se také obecně ustálil institut indosamentu (rubopisu). A to nejen ve smyslu nástroje převodu směnky, ale zejména co do ostatních účinků rubopisu, především 3 V českém právním řádu je v ObčZ uvedena poukázka, 535 a násl., která má řadu znaků obdobných jako cizí směnka, přímý nárok vzniká majiteli poukázky akceptací poukázaným, zásadní odchylkou je možnost vystavenou poukázku odvolat, na rozdíl od směnek není poukázka omezena na peněžité plnění. Poukázaný je povinen poukázku akceptovat, pokud má k výstavci závazek, který může splnit (i jen částečně) úhradou dle poukázky. Poukázky a jejich aplikace však nejsou tak podrobně upraveny jako směnky a vymáhání pohledávek žalobou na plnění. 4 Tyto listiny byly označovány jako směnky vydané, také tažné (litterae tractae). Odtud dodnes používaný termín pro cizí směnku trata. Mandatář, kterému byl adresován dopis obsahující poukázku, byl nazýván trasát a vydavatel dopisu kampsor jako trasant. 7

z hlediska odpovědnosti indosanta. V této podobě byl tedy vývoj směnky dovršen a směnka nabyla podoby, která je v těchto zásadních rysech zachována dodnes. 1.2 Právní regulace směnky obecně Právní regulace směnky probíhala původně jako právo zvykové, a to jako právo vždy jen místní, vznikaly tedy diferencované jen místně platné normy. Již ve 14. století lze zaznamenat pokusy o písemné zachycení směnečného práva prostřednictvím směnečných řádů. Se vznikem národních států se zřizují samostatná národní práva a dochází tak ke značné právní nejednotnosti, kterou pak trpí především mezinárodní vztahy. Postupně se vývoj směnečného práva soustředil do tří základních systémů. Jednak to byla oblast směnečného práva francouzského (zahrnovala také Španělsko, Nizozemí a další země, založeného na Code de commerce (1807), který zahrnoval i úpravu směnky. Další skupinu dodnes představují státy anglosaské právní oblasti, kde směnečné právo vychází z Bills of Exchange Act (1882), kterým bylo kodifikováno dosavadní směnečné právo v Anglii. Poslední směnečně právní oblast byla oblast rakousko-německá, která zasáhla oblast nejen střední Evropu, ale i země východní Evropy včetně části Balkánu a Ruska. Vliv rakousko-německého směnečného práva dosáhl i do Skandinávie a Japonska. Základem tohoto směnečně právního systému byla unifikace 5 směnečného práva uskutečněná na konferenci v Lipsku v roce 1847. Účastnila se jí většina německých států a Rakousko. Výsledkem konference byl Směnečný řád, který byl poté převzat v jednotlivých státech do jejich tuzemské právní úpravy. V letech 1910 až 1912 jednala konference v Haagu. Došlo ke shodám v oblasti kontinentálního práva a do jisté míry se sladilo právo směnečné právo francouzské a rakousko-německé. Výsledkem bylo zpracování Jednotného směnečného řádu, který měl být základem pro úpravu reformovaného směnečného práva národního. Účastníci konference však přijali mnoho výjimek, které umožňovaly odchýlení se od textu Jednotného směnečného řádu a reformě směnečného práva následně zabránilo vypuknutí první světové války. Na základě Jednotného směnečného řádu byla rozvíjena přípravná jednání pro navazující konferenci o sjednocení směnečného práva, která pak jednala v Ženevě od 13. května do 7. června 1930. Jednání se zúčastnilo 31 států, mezi nimi i Československo. Jednání proběhlo úspěšně a dne 7. června 1930 byly podepsány následující úmluvy: 5 Sjednocování, jednotnost. 8

Úmluva o jednotném zákonu směnečném 6, Úmluva o střetech zájmů 7 a Úmluva o směnečných poplatcích 8. I přes poměrně omezený počet signatářských států a ještě menší počet států, které úmluvy skutečně ratifikovaly, je přesto ženevské směnečné právo dodnes rozšířeno v celosvětovém měřítku podstatným způsobem jako unifikace převažující části směnečného práva. Je tomu tak proto, že i ti, kdo ženevské úmluvy nepodepsali, přesto fakticky tyto úmluvy do svého práva inkorporovali a tohoto práva se ve svém vnitrostátním směnečném zákonodárství přidržují. Mimo ženevskou směnečně právní oblast zůstaly jen státy anglosaské právní oblasti. Tento právní dualismus měla odstranit nová mezinárodně unifikovaná právní úprava, jež byla vypracována v rámci Komise OSN pro mezinárodní právo obchodní (UNCITRAL). Během legislativních prací se však ukázalo, že dosavadní úprava spočívající na těchto uvedených systémech je natolik vžita a zakořeněna v praxi, že je velmi obtížné překonat rozdíly v jejich koncepcích. Výsledkem pak bylo kompromisní řešení, že nová unifikovaná úprava má platit vedle dosavadních právních úprav a má být aplikována pouze na ty směnky, v nichž bude odkaz na novou právní úpravu. Ta je obsažena v Úmluvě OSN o mezinárodních směnkách, kterou Valné shromáždění OSN doporučilo dne 9. prosince 1988 k přijetí všem státům. Doposud však nevstoupila v platnost a ani se nevžila. 1.3 Vývoj právní regulace směnky u nás Na našem území lze za první u nás platný předpis v oblasti směnečného práva považovat patent Marie Terezie z 1. října 1763, kterým byl v celém Rakousku (tj. včetně Čech) zaveden Směnečný řád. Vzhledem k tomu, že Rakousko patřilo mezi účastníky konference v Lipsku v roce 1847, podílelo si i na konečné úpravě zde přijatého Směnečného řádu. Ten byl pak zaveden císařským patentem č. 51/1850 ř.z. a přestože byl několikrát novelizován, platil po celou dobu trvání Rakouska a posléze Rakouska-Uherska, dokonce i v prvních letech samostatného Československa. Po vzniku Československa 28. října 1918 byl tento Směnečný řád spolu s jinými právními předpisy z dob Rakouska-Uherska převzat zák. č. 11/1918 Sb. do souboru zákonů nově vzniklého státu. Směnečný řád z roku 1850 platil však 6 Podstatou Úmluvy je první příloha Jednotný zákon směnečný, což představuje přímo zákonný text, který má být signatáři převzat do vnitrostátní úmluvy. Druhou přílohou jsou výhrady k Jednotnému zákonu, které umožňují signatářům odchýlit se od textu tohoto zákona. 7 Upravuje kolizní (určující) právo směnečné. 8 Řeší jen některé dílčí otázky směnečného práva poplatkového. 9

pouze v zemích Království Českého (v Čechách, na Moravě a ve Slezsku), neboť Slovensko a Podkarpatská Rus podléhaly uherskému právu směnečnému podle směnečného zákona z r. 1876. Hlučínsko bylo k právnímu režimu připojeno až vládním nařízením č. 152/1920 Sb. a Vitorazsko a Valticko opatřením Stálého výboru Národního shromáždění č. 450/1920 Sb. I přes tato opatření existoval v oblasti směnečného práva právní dualismus. První ryze domácí právní úpravou byl směnečný zákon č. 1/1928. Zákon vycházel z rakousko-německé právní doktríny s ohledem na výsledky haagské konference a představoval tak kvalitní úpravu směnečného práva. V roce 1930 Československo spolupodepsalo všechny tři ženevské úmluvy. Bohužel, pokusy o ratifikaci těchto úmluv u nás selhaly a zůstaly námi neratifikovány dodnes. Předválečné Československo tak zůstalo až do německé okupace mimo oblast ženevského směnečného práva a platil směnečný zákon č. 1/1928. Ke změně došlo 19. prosince 1940, kdy byl pro protektorát Čechy a Morava nařízením protektorátní vlády č.111/1941 Sb. vydán Jednotný směnečný řád, který převzal výsledky Úmluv o sjednocení směnečného práva. Tímto vládním nařízením byl u nás prostřednictvím německé interpretace ženevských dohod inkorporován Jednotný zákon směnečný ženevský. Ve stejné době se na Slovensku uskutečnila recepce ženevského práva přijetím zákona zmenečného č. 255/1941 Sl. Z. V obnoveném Československu se po roce 1945 praxe přiklonila k ženevské předloze, bylo však nutno řešit problém dvojí právní úpravy protektorátní a Slovenského štátu a navíc přetrvávající problém vztahu k meziválečnému zák. č.1/1928 Sb. Všechny tyto nejasnosti definitivně odstranil až zákon směnečný a šekový č. 191/1950 Sb. 9, který zrušil všechny předchozí právní úpravy, které platily nebo mohly platit dříve a sjednotil směnečné a šekové právo v celém Československu. Text zákona vychází z Ženevských úmluv. Ústavním zákonem České národní rady č. 4/1992 Sb., čl. 1, odst. 1, se stal zák. č. 191/1950 Sb. 10 součástí právního řádu nově konstituované České republiky. 9 Zákon směnečný a šekový lze hodnotit jako jednu z našich nejzdařilejších právních norem v oblasti soukromého práva, neboť v oblasti práva směnečného a šekového máme právní úpravu téměř dokonale sladěnou s právními úpravami zahraničními a to nejen v oblasti Evropy. Je to jeden z mála zákonů, které je prakticky beze změn platný dodnes, tj. již téměř 60 let. Nepodstatně byl novelizován v souvislosti se zák.č. 29/2000 Sb. (nová právní úprava poštovních služeb) a zák.č. 296/2007 (v souvislosti s kodifikací insolvenčního řízení). 10 Zákon směnečný a šekový je rozdělen do tří článků, kdy prvý článek pojednává o směnce cizí i vlastní, protestaci směnky a mezinárodním právu směnečném. O šeku pojednává článek druhý. Třetí článek upravuje některé otázky společné, které však zasahují do otázek vztahujících se k dalším právním předpisům, jako jsou otázky právních úkonů, promlčení a také úpravu některých otázek mimolistinných vztahů k šeku. 10

2 Základní pojmy 2.1 Směnka Směnka je cenný papír, mezi cenné papíry ji řadí ZCP v odst.1, 1. V českém právním řádu se však definice směnky nenachází 11. Ani zákon č. 191/1950 Sb. pojem směnky nijak nedefinuje a pouze popisuje náležitosti směnky 12. Směnka je tedy takový cenný papír, který tyto náležitosti splňuje. Směnka dává oprávněnému majiteli právo za splnění podmínek uvedených v ZSŠ na úhradu směnečné částky. Jde o splnění abstraktního závazku, který je ve směnce inkorporován. Je nejen důkazem existence tohoto závazku, ale zároveň její předložení je podmínkou výkonu práv ze směnky. Ten, kdo směnku vyplatí, má vždy nárok na to, aby mu byla tato vrácena. Jde tedy o cenný papír výplatní nebo výkupný. Z hlediska převoditelnosti jsou směnky zákonným ordrepapírem. Směnka musí být totiž vždy vydána ve prospěch individuálně určené osoby, jinak by vůbec nešlo o směnku podle zákona. Přitom doložka na řad nemusí být vůbec obsahem směnečného závazku, neboť z 11 ZSŠ plyne, že i když není tato doložka součástí textu směnky, je směnkou na řad. Možnost převodu rubopisem je ovšem možné výslovnou doložkou vyloučit, směnka tedy může být i papírem na jméno, tzv. rektasměnka. Směnka patří mezi cenné papíry dlužnické, neboť předmětem směnečného závazku nemůže být nic jiného než zaplacení určité ve směnce konkretizované peněžité částky. Nepeněžitá plnění u směnky nepřichází v úvahu. Směnka je závazkem abstraktním, neboť zákon neváže vznik směnečných závazků na žádné jiné okolnosti než na splnění formalit, které předepisuje. Je to tedy závazek platební, který není vázán na jiné vztahy, které mezi výstavcem a remitentem u směnky vlastní a mezi výstavcem, remitentem a směnečníkem, popř. příjemcem u směnky cizí, existují. Právní úprava směnky od důvodů, které vedly k jejímu vystavení, abstrahuje 13. Směnka je zároveň závazkem nesporným. Vlastník směnky nemusí při předkládání směnky k placení a ani později při jejím případném vymáhání prokazovat nic jiného než to, že je vlastníkem platné směnky. 11 ZCP jen taxativně uvádí cenné papíry, mezi nimi je směnka. Bližší upřesnění tohoto cenného papíru však v ZCP není. 12 ZSŠ uvádí v čl. I, 1 náležitosti (cizí) směnky, v šl. I, 75 uvádí náležitosti (vlastní) směnky. 13 Směnečný dlužník nemůže vůči poctivému směnečnému věřiteli namítat, že jeho nárok není hospodářsky odůvodněn. V minulosti bylo zvykem uvádět na směnce doložku (tzv. valutovou), ve které bylo alespoň náznakem uvedeno, jaký závazek směnka kryje, např. doložka hodnota zboží naznačovala, že směnka kryje povinnost zaplatit kupní cenu. Tyto doložky mají však význam pouze evidenční a nijak nemění charakter směnečných závazků. 11

Směnka je cenným papírem umořitelným. To znamená, že při ztrátě nebo zničení listiny ji lze nahradit listinou jinou alespoň rozhodnutím o umoření, pokud nebude vydána listina, směnka náhradní. Tato náhradní listina je pak nejen důkazem, ale opět legitimací k výkonu práv ze směnky. Umoření provede soud ( 183m OSŘ), kterým je soud navrhovatele, jinak obecní soud, v jehož působnosti je platební místo 14. Směnka může mít pouze podobu listinného cenného papíru (ze znění 1, resp. 75 ZSŠ vyplývá, že směnka je listinný cenný papír). KOVAŘÍK uvádí, že směnečný závazek může být zachycen i na jiném substrátu, přičemž podmínkou je, aby takový substrát byl způsobilý tento závazek pojmout a udržet jej po dobu trvání tohoto závazku. Cituje přitom případ zmiňovaný často v literatuře 15. Z praktických důvodů je ovšem vhodné omezit se při vystavování směnky na písemný závazek zachycený na listu papíru 16. Směnka také nemůže být vydána jako tzv. zaknihovaný cenný papír. Ani přijetí zákona o elektronickém podpisu 17 zatím neumožňuje vydávat směnky v elektronické formě. Nelze však vyloučit, že v budoucnu, pokud by se užití směnek v obchodním styku podstatně rozšířilo, nedojde k takovým úpravám ZSŠ a ZCP, které by elektronickou formu směnek umožnily. Směnka přesně kodifikovaným způsobem umožňuje postupování směnečné pohledávky zvlášť jednoduchým postupem. Příklad uvedený v literatuře je jen ilustrativní, ale obdobný postup je možný i v dnešní praxi význam 18. Označení směnka zní v angličtině bill of exchange (cizí směnka) resp. promissory note (vlastní směnka), v němčině der gezogene Wechsel (cizí směnka) resp. der eigene Wechsel (vlastní směnka), v italštině cambiale, trátta (cizí směnka) resp. pagheró (vlastní 14 Na rozdíl od umoření směnky protestní listinu, která se ztratila nebo je zničena, lze nahradit výpisem z knihy protestů. 15 ŠVAMBERG, G. in Naše jednotné směnečné právo, Praha 1941, s. 27 cituje Österreichische Gerichtshalle, sv. 17, s. 13, kdy za platnou byla uznána směnka napsaná na víku dřevěné krabičky od doutníků a výstavcem tamtéž podepsaná citováno podle KOVAŘÍKA. 16 Směnku napsanou na listu papíru lze i měnit, ZSŠ nevylučuje pozdější změny textu směnky. Změnou textu může být jeho škrtnutí, doplnění, vymazání a nahrazení textem novým apod. Zákon vychází ze zásady, že podepsanou osobu zavazuje text existující v okamžiku podepsání směnky. Byl-li text směnky změněn, jsou ti, kdož směnku podepsali po této změně, zavázáni podle změněného textu. Ti, kdož se podepsali dříve, jsou zavázáni podle původního textu. Za změnu směnky nelze považovat situace, kdy zákon dovoluje doplnění textu směnky. Jde zejména o doplnění blankosměnky, doplnění osoby domiciliáta nebo adresy placení směnečníkem při akceptu směnky apod. 17 Zák. č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu (v platném znění novelizován zák. č. 226/2002 Sb., 517/2002 Sb., 440/2004 Sb., 635/2004 Sb., 501/2004 Sb., 444/2005 Sb.). 18 H.J.Rensch in Ein Wechsel läuft Kleines Zeitgemälde, Berliner Tageblatt, 18.9.1932, citováno podle KOTÁSEK (volný překlad) Naše směnka běžela od Z. k příbuznému, od příbuzného ke krejčímu, od krejčího k domovníkovi, od domovníka k obchodníkovi s uhlím, a když konečně unaveně spočinula v hlavní pokladně jisté velkobanky, byl její rub, původně bílý jako svědomí nevinného jehňátka, pokryt třiceti jmény, což znamená, že prošla třiceti páry rukou, reprezentuje třicet zaplacených dluhů, čímž obohatila hospodářství o oběh tří tisíc marek; a to je přece slušný výkon od malého papírku s hodnotou iluze jíž uvěřilo na třicet pokladen. Též in STRAUB, Zur Rechtswahl im internationalen Wechselrecht, 1994, s.2. 12

směnka), ve francouzštině lettre de change, traite (cizí směnka) resp. billet à ordre (vlastní směnka), v ruštině тратта (cizí směnka) resp. вексель (vlastní směnka). 2.1.1 Právní povaha směnky Směnečný zákon obsahuje zvláštní úpravu majetkových vztahů a v rámci své působnosti má při aplikaci proto přednost před jinak aplikovatelnými obecnými právními předpisy upravujícími majetkové vztahy. Tento zákon však neřeší všechny právní otázky, které vznikají v souvislosti s vydáním směnky a nakládáním se směnkou. Je proto třeba posoudit, zda je pro řešení těchto otázek rozhodná úprava občanského zákoníku nebo obchodního zákoníku. Směnečným dlužníkem nebo věřitelem může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba (tedy i osoba, která není podnikatelem), která se může směnečně zavazovat resp. nabývat práv ze směnky. Pro určení právních norem, jež jsou aplikovatelné na vztahy ze směnky, je rozhodná především povaha osob, které je uzavřou. Jestliže jejich stranami jsou podnikatelé ( 2 ObchZ) a k ujednání dochází v souvislosti s jejich podnikáním, mají povahu obchodních závazkových vztahů. Je proto na ně aplikovatelný obchodní zákoník jako zvláštní zákonná úprava přednostně před občanským zákoníkem. To platí i v případě účasti subjektů vymezených v 261, odst. 2 ObchZ a v případech, kdy si strany takového ujednání zvolí použití obchodního zákoníku ( 262 ObchZ). Směnka je cenným papírem, s nímž jsou spojena práva směnečného věřitele, tedy není jen důkazní listinou o existenci těchto práv. Bez směnky nelze směnečná práva uplatnit a nepostačí jejich prokazování způsobem, který postačí pro prokázání jiných (mimosměnečných) nároků věřitele. Při plnění svých funkcí se směnka opírá o tzv. směnečnou přísnost (rigor cambialis), jež vyplývá z její zákonné úpravy a působí jak vůči směnečnému dlužníku, tak i vůči směnečnému věřiteli. Rozlišuje se mezi tzv. materiální směnečnou přísností (projevuje se v oblasti práva hmotného) a formálně právní směnečnou přísností (v oblasti práva procesního při vymáhání nároků ze směnky). Materiální směnečná přísnost vyplývá z hmotně právních předpisů upravujících směnky, tj. ze zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. Důsledkem této přísnosti je přesné stanovení náležitostí obsahu směnky. Chybí-li některá z těchto náležitostí, nejde o směnku a nenastávají její účinky. Důsledkem uvedené povahy směnky jako dokonalého 13

cenného papíru je, že pro vznik směnečného závazku se nevyžaduje, aby ve směnce byl vyjádřen nebo prokazován důvod vzniku závazku, takže směnka je abstraktním cenným papírem; směnečný dlužník nemůže vůči poctivému směnečnému věřiteli namítat, že jeho nárok není hospodářsky odůvodněn. Materiální směnečná přísnost se projevuje zejména ve stanovení podstatných obsahových náležitostí směnky, bez nichž nelze daný projev vůle považovat za platnou směnku (tzv. podstatné náležitosti směnky). Směnečně se může zavazovat jen osoba, která je plně způsobilá k právním úkonům. Osoby, které nemohou číst nebo psát, osoby slepé, hluché a němé, mohou činit směnečné projevy jen ve formě notářského zápisu. Směnečná přísnost se projevuje i v zavazující moci podpisu na směnce. Každá osoba, která je na směnce podepsána, je směnečným dlužníkem. Jsou-li na směnce podpisy osob, které se nemohou směnečně zavazovat, podpisy padělané, podpisy vymyšlených osob nebo podpisy, jež z nějakého jiného důvodu nezavazují osoby, které se na směnku podepsaly nebo jejichž jménem byla směnka podepsána, nemá to vliv na platnost závazků ostatních osob na směnce podepsaných. Pokud by se na směnku podepsal někdo jako zástupce osoby a nebyl oprávněn za ni jednat nebo by překročil rozsah zmocnění, je ze směnky zavázán sám (osobně). Pokud by se zástupce podepsal jménem zastoupené osoby, je směnečný projev neplatný. Zmocněnec se musí podepsat tak, že se podepíše svým vlastním jménem a připojí údaj, za koho podepisuje. Zmocnění k podpisu směnky musí být písemné. Za osobu zapsanou v obchodním rejstříku může směnečný projev učinit prokurista. Za právnické osoby jedná jejich statutární orgán. Jde-li o podnikatele, může činit směnečné úkony i osoba pověřená při provozování podniku činnostmi, při nichž je přijímání směnečných závazků obvyklé ( 15, odst. 1,ObchZ). Materiální směnečná přísnost však postihuje i majitele směnky, protože jsou stanoveny poměrně krátké lhůty na uplatnění postihových práv vůči nepřímým směnečným dlužníkům; i promlčecí doby jsou kratší než promlčecí doby podle obchodního zákoníku. Důsledkem formální směnečné přísnosti je, že směnečné nároky lze uplatnit v urychleném soudním řízení. Předloží-li směnečný věřitel (žalobce) soudu v prvopisu směnku, u které nelze pochybovat o její pravosti (popř. další listiny nutné k uplatnění práva, jako např. listiny prokazující protestaci směnky, je-li v daném případě vyžadovaná zákonem), zašle osobě, vůči které je směnečný nárok uplatněn (žalovanému), na návrh směnečného věřitele předseda senátu krajského soudu směnečný platební rozkaz. V něm je 14

žalovanému uloženo zaplatit požadovanou částku do tří dnů spolu s náklady soudního řízení nebo podat námitky. V nich musí být zahrnuty všechny důvody pro odmítnutí zaplatit požadovanou částku. Jestliže nelze návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu vyhovět, nebo jestliže odpůrce včas uplatní proti platebnímu rozkazu námitky, nařídí předseda senátu jednání. Při tomto jednání se projednávají pouze námitky včas uplatněné proti platebnímu rozkazu a odpůrce nemůže již vznášet jiné námitky (tzv. koncentrační zásada směnečného soudního řízení). Při uplatnění námitek soud v rozsudku vysloví, zda směnečný platební rozkaz zruší nebo jej ponechá v platnosti. Pravomocný a vykonatelný platební rozkaz je exekučním titulem. Při platební funkci směnka nahrazuje peníze při plnění peněžních závazků, například kupující místo zaplacení kupní ceny vystaví směnku znějící na částku odpovídající výši kupní ceny. Použije-li k tomu vlastní směnky, vznikne v době splatnosti směnky směnečný nárok prodávajícího jako směnečného věřitele (remitenta) proti kupujícímu jako směnečnému dlužníku (výstavci). Vystaví-li kupující cizí směnku, musí ji prodávající předložit osobě, která má podle obsahu směnky platit, tj. směnečníku /(např. jmenované bance) k přijetí. Směnečníku vznikne směnečný závazek teprve přijetím (akceptací) směnky. Směnečník přijímá cizí směnku proto, že je částku odpovídající směnečné sumě (tj. částce uvedené na směnce) dlužen a zaplacením směnky splatí tento dluh nebo plní závazek z úvěru poskytnutého výstavci. V případě, že směnečník směnku nepřijme, neztrácí směnka právní význam, poněvadž je z ní zavázán výstavce. Remitent může směnku ještě před její splatností prodat na základě indosamentu (rubopisu), který spočívá v písemném převodu směnečného nároku remitentem na jinou určitou osobu na rubu směnky. Platební funkci směnky usnadňuje, že je podle zákona cenným papírem na řad (tzv. zákonným ordrepapírem), tzn., že sice musí vždy znít na jméno určité osoby jako směnečného věřitele, ale rubopisem je převoditelná na jiné osoby. K účinku převodu dochází i bez vyrozumění směnečného dlužníka. Směnečný dlužník nemůže uplatnit námitky, které se zakládají na jeho vztazích k dřívějším směnečným věřitelům. Použití rubopisu může být však vyloučeno použitím tzv. recta doložky. Při své platební funkci však směnka nenahrazuje peníze plně. Dosažení uspokojení směnečného nároku závisí od platební schopnosti směnečného dlužníka. Zvýšenou ochranu směnečnému věřiteli poskytuje zákon stanovením zásady, že ze směnky jsou solidárně zavázány všechny osoby, které se na směnce podepsaly, tj. výstavce, příjemce (akceptant) a osoby, které převedly směnečné právo (indosanti) pokud ovšem svou odpovědnost nevyloučily a dále osoby, které se za směnku zaručily avalisté. 15

Z principu solidárnosti vyplývá, že směnečný věřitel může podle své volby žalovat jednoho, více nebo všechny směnečné dlužníky. Postavení solidárních směnečných dlužníků však není stejné a rozlišuje se mezi přímými a nepřímými směnečnými dlužníky. Dlužníci přímí jsou povinni platit při předložení směnky v době její splatnosti; jsou jimi příjemce (akceptant) cizí směnky, výstavce vlastní směnky a jejich rukojmí (avalisté), tj. osoby, které ručí za splnění jejich směnečných závazků. Dlužníci nepřímí (regresní) jsou povinni platit, jen když směnka nebyla zaplacena přímým dlužníkem nebo cizí směnka přijata a byl-li proveden tzv. protest směnky (pokud není jeho nutnost vhodnou doložkou vyloučena). I když jsou přímí a nepřímí dlužníci zavázáni solidárně, jsou přímí dlužníci povinni platit nepodmíněně při předložení směnky, kdežto nepřímí dlužníci pouze v určitých situacích, které se nazývají směnečnou nouzí. Závazky všech směnečných dlužníků jsou samostatné, tzn., že neplatnost podpisu jednoho dlužníka nebo uplatnění žaloby proti jednomu dlužníku se nedotýká práva proti zbylým dlužníkům. S přihlédnutím k této povaze směnky stanoví obchodní zákoník ( 334), že vystavení směnky, prostřednictvím které má být splněn peněžitý závazek, nemá vliv na trvání tohoto závazku, takže nedochází vystavením směnky ještě k jeho zániku. Závazek zaniká teprve uspokojením věřitele ze směnky. Přímo žalovat dlužníka na základě základního závazkového vztahu lze ovšem jen tehdy, pokud se nelze uspokojit ze směnky. Směnka není zákonným platebním prostředkem, kterým jsou pouze peníze, takže směnku lze použít jako platebního prostředek, jen jestliže s jejím použitím věřitel souhlasí. Je-li však použití směnky dohodnuto ve smlouvě, může dlužník použít směnku k placení svého závazku. Jestliže směnečné nároky věřitele nejsou uspokojeny, může se domáhat splnění peněžitého závazku podle smlouvy ( 334 obch. z.). 2.1.2 Druhy směnek Směnku můžeme definovat jako cenný papír vystavený ve formě stanovené zákonem, který obsahuje: a) buď bezpodmínečný příslib zaplatit směnečnou sumu osobě ve směnce uvedené (tzv. směnka vlastní), b) nebo bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu (směnečná suma) osobě ve směnce uvedené (remitent); (tzv. směnka cizí, označovaná jako trata ). 16

Směnka vlastní Vlastní směnka je zákonným cenným papírem na řad, obsahující zákonem stanovené náležitosti, v němž se výstavce zavazuje vyplatit při splatnosti směnky v místě ve směnce určeném směnečný peníz řádnému majiteli směnky (remitentovi). Jde tedy o formu dlužnického prohlášení. Směnečný vztah musí zahrnovat alespoň dvě osoby. Příklad vlastní směnky je v příloze 1. Směnka cizí (trata) Cizí směnka je zákonným cenným papírem na řad, který obsahuje náležitosti přesně stanovené zákonem. Směnka cizí není přímým závazkem výstavce, ale je jeho příkazem třetí osobě směnečníkovi, aby tato třetí osoba zaplatila určitou peněžní částku při splatnosti v místě na směnce určeném řádnému majiteli směnky (směnečný peníz). Výstavce sám tedy není přímým dlužníkem, vzhledem k 9 ZSŠ, podle něhož za zaplacení směnky vždy odpovídá, je dlužníkem nepřímým. Vztah ze směnky cizí je tedy zpravidla vztahem trojstranným. Příklad cizí směnky je v příloze 2 (včetně akceptu). Přijetí cizí směnky Podstatnou částí cizí směnky je příkaz výstavce směnečníkovi, aby zaplatil částku určenou ve směnce (tzv. směnečnou sumu). Dokud se směnečník nezaváže k zaplacení svým podpisem na směnce, nevzniká mu směnečný závazek. Převzetí směnečného závazku směnečníkem se nazývá přijetí směnky nebo akcept. Přijetí může být vyjádřeno slovy (např. přijal, zaplatím apod.) a vlastnoručním podpisem příjemce; postačí však jen jeho vlastnoruční podpis kdekoli na lícové straně listiny (tj. strany, na níž je obsah směnky - např. pod podpisem výstavce). Je-li podpis na rubu směnky, musí být k němu připojen dodatek, z něhož vyplývá právní úkon přijetí. Podle obsahu se rozeznávají tyto druhy akceptů: a) dílčí akcept, při němž je omezen přejímaný směnečný závazek na nižší částku, než činí směnečná suma. Akceptant je zavázán zaplatit pouze částku uvedenou u dílčího akceptu (např. přijímám jen do Kč ). Majitel směnky nesmí dílčí akcept směnky odmítnout, může však učinit protest pro nepřijetí. V praxi se používá např. při uplatnění nároku směnečníka na slevu z kupní ceny, b) blankoakcept je přijetí směnky na nevyplněném nebo částečně vyplněném směnečném formuláři, 17

c) rukojemský akcept zahrnuje přijetí rukojmím (avalistou), který přejímá ručení za výstavce nebo směnečníka, popř. jiného směnečného dlužníka doložkou naznačující ručení (např. per alal, jako rukojmí ) a svým vlastnoručním podpisem. Není-li uvedeno, za koho se avalista zaručuje, platí, že ručí za výstavce. Přijetím směnky se směnečník stává přímým dlužníkem a vzniká mu závazek zaplatit směnku v době její splatnosti. K přijetí musí být připojeno jeho datum u všech směnek, které mají zvláštní doložku, v níž je určena lhůta k předložení směnky k akceptaci. Neakceptují se směnky na viděnou, neboť z jejich podstaty vyplývá, že jsou splatné při předložení. Rovněž se neakceptují směnky vlastní, poněvadž k placení je zavázán výstavce. V zájmu majitele směnky je, aby ji neponechával v rukou směnečníka, neboť i při nepřijetí směnky má nárok vůči výstavci. 2.1.3 Blankosměnka (biancosměnka) 19 Blankosměnka (binakosměnka) je listina, která je jako směnka nevyplněná, neúplná nebo nehotová. Nejde tedy ještě o směnku plnohodnotnou, je to vlastně teprve určitý zárodek směnky budoucí a proto by nemohla být uplatněna u soudu. Zákon umožňuje, aby byla vydána směnka, na které nejsou uvedeny všechny údaje, pokud bylo dojednáno, jak mají být údaje později doplněny. Zákon však nestanoví, jaké údaje nesmí v takové směnce chybět. Podle 10 ZSŠ musí blankosměnka obsahovat alespoň jeden podpis 20, dále listina musí být určena za směnku 21, musí obsahovat úmysl podepsaného takovou směnku vydat a musí být uděleno vyplňovací právo 22. Majiteli směnky, jenž byla při vydání neúplná, lze namítat, že nebyly doplněny tak, jak bylo ujednáno, pouze pokud majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při jejich nabývání provinil hrubou nedbalostí. Blankosměnky se často vydávají jako zajišťovací směnky. Jejich zvláštním případem je tzv. směnka krycí, kde není vyplněna směnečná suma a která slouží jako nástroj zajištění úvěru. 19 Blank, bianco bílý, obsahuje bílá místa, na která mají být později vepsány další údaje, a to jak charakteru podstatných obsahových náležitostí, tak případně i zápisů nepodstatných, vedlejších. 20 U blankosměnky přichází v úvahu podpis výstavce u směnky vlastní, u traty postačí i podpis trasáta. V 10 ZSŠ není povinnost podpisu při vydání listiny uvedena, avšak soudní praxe existenci podpisu na listiuně při jejím vydání vyžaduje. 21 Z listiny takto vydané musí vyplývat, že je určena k tomu, aby se z ní posléze směnka stala. Vedle alespoň jednoho podpisu by se na listině mělo vyskytovat alespoň slovo směnka. 22 Jde o právo nabyvatele blankosměnky vyplnit určité chybějící náležitosti. Zákon nevyžaduje písemnou formu dohody o vyplňovacím právu, avšak při případném soudním sporu je existence písemné dohody vyplňovacím právu vhodným důkazem. Příklad takové dohody je v příloze 3 jako součást smlouvy o zajištění pohledávky. 18

2.1.4 Podstatné náležitosti směnky S listinou jsou spojeny účinky směnky, jen když splňuje náležitosti stanovené zákonem. Tyto náležitosti se týkají formy a obsahu listiny. Pro směnku zákon vyžaduje písemnou formu, obsah může být napsán rukou, psacím strojem nebo i předtištěn (často se používá předtištěných tzv. směnečných blanketů, v nichž se pouze doplňují chybějící údaje), musí však obsahovat vlastnoruční podpis výstavce, popř. dalších osob (např. příjemce, indosanta, směnečného rukojmího). Jestliže jsou na směnce neplatné podpisy, nemá to vliv na účinky platných podpisů. Obsah směnky může být vyjádřen v jakémkoliv jazyku. Směnka musí mít souvislý obsah vyjadřující vůli vyžadovanou pro právní úkon; její platnost neovlivňují chyby slohové a gramatické. Obsah cizí směnky musí zahrnovat tyto náležitosti: 1) označení listiny jako směnka, jež musí být zahrnuto do vlastního textu listiny (nepostačí pouze nadpis) a musí být vyjádřeno v jazyce, v němž je listina napsána. 2) bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžní částku, tzv. směnečnou sumu 23, v určité měně 24. Neplatná je směnka spojená s určitou podmínkou, např. směnka, jejíž platnost by byla závislá na dodání zboží. 3) jméno 25 toho, kdo má platit (směnečník, trasát). V cizí směnce se však jako směnečník může uvést i sám výstavce (tzv. zastřená směnka vlastní). 4) určení splatnosti směnky způsobem, který zákon připouští. a) na viděnou (tzv. vistasměnka): směnka je splatná při předložení, musí však být předložena nejpozději do jednoho roku od vystavení, není-li výstavcem, popř. indosanty stanovena lhůta jiná, 23 Tato směnečná suma může být uvedena slovem nebo číslem, nejčastěji však způsobem obojím. Pokud je rozdíl ve vyjádření, platí údaj uvedený slovy. Pokud je směnečná suma uvedena několikrát stejným způsobem, ale pokaždé v jiné výši, platí, že směnka byla vystavena na nejnižší uvedenou hodnotu. Číslem se údaj uvádí zpravidla v pravém horním rohu a slovy v kontextu listiny. 24 Kromě sumy musí být uvedena i měna. Uvedení sumy bez měny by způsobilo neplatnost směnky. Je-li směnečná suma udána druhem peněz, který má stejné označení, avšak různou hodnotu ve státě vystavení a ve státě placení (např. uvedení slova franky, koruna, dolar ), má se za to, že je tím míněn druh peněz platebního místa. Zní-li směnka na měnu, která není v oběhu v platebním místě, lze směnečný peníz zaplatit v tuzemské měně podle hodnoty, kterou má v den placení. Pokud prodlévá dlužník s placením, může majitel směnky volit, zda má být směnečný peníz zaplacen v tuzemské měně podle kursu v den splatnosti nebo podle kursu v den placení. Hodnota cizí měny se určí podle zvyklostí platebního místa, avšak výstavce může určit, zda se má platit podle kursu určeného ve směnce (tzv. kursová doložka). Ve směnce splatné na viděnou nebo určitý čas po viděné lze určit zúrokování směnečné sumy (tzv. úroková doložka). U ostatních směnek platí úroková doložka za nenapsanou. 25 Postačí uvedení jména, ale zpravidla se uvádí celá adresa. Adresa směnečníka se neuvádí v kontextu listiny, ale zpravidla v levém dolním rohu (tzv. směnečná adresa). 19

b) na určitý čas po viděné (tzv. časová nebo lhůtová vistasměnka): splatnost směnky nastane uplynutím určité lhůty po dni přijetí směnky nebo její protestace, c) na určitý čas po dni vystavení směnky (tzv. datosměnka): splatnost nastává po uplynutí určité lhůty po dni vystavení směnky, d) na určitý den (tzv. fixní nebo denní směnka): splatnost je vyjádřena určitým datem ve směnce. Směnky s jinou dobou splatnosti nebo s postupnou splatností jsou neplatné. Pokud není splatnost ve směnce uvedena, platí, že byla vystavena na viděnou. 5) údaj místa, kde má být placeno: neuvedení tohoto místa nečiní směnku neplatnou, neboť při jeho vypuštění z textu smlouvy platí zákonná domněnka, že místem placení je místo uvedené u směnečníka jako sídlo nebo bydliště. 6) jméno toho, komu nebo na jeho řad má být placeno (remitent): směnka vystavená na majitele(doručitele) je neplatná; v směnce může být jako remitent uveden i výstavce (tzv. směnka na vlastní řad). 7) datum a místo vystavení směnky: není-li ve směnce uvedeno místo, platí zákonná domněnka, že směnka byla vystavena v místě, které je uvedeno u jména výstavce 26. 8) vlastnoruční podpis 27 výstavce (trasanta) pod textem směnky. Některé podstatné části směnky mohou chybět v době vystavení směnky a později mohou být doplněny remitentem nebo jiným majitelem směnky (blankosměnka) Směnka vlastní má shodné podstatné náležitosti s výjimkou údaje směnečníka, protože k placení je zavázán podle obsahu této směnky přímo výstavce. Uplatnit práva ze směnky může pouze její vlastník nebo osoba, která je alespoň oprávněným držitelem směnky, tj. osoba, která má směnku u sebe s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, že jí směnka náleží. 26 U jména výstavce však být žádné místo uvedeno nemusí. Pokud by nebylo uvedeno místo vystavení směnky a místo nebylo uvedeno ani u jména výstavce, je směnka neplatná. 27 U podpisu se zpravidla uvádí i adresa výstavce, ale není to podmínkou platnosti směnky. Výstavce cizí směnky se stává podpisem na směnce regresním (postihovým, nepřímým) směnečním dlužníkem, který odpovídá za přijetí směnky směnečníkem a za její zaplacení. Odpovědnost za přijetí směnky může výstavce směnky vyloučit liberační doložkou, která se vyjadřuje slovy bez závazků nebo sine obligo. Odpovědnost za zaplacení směnky však vyloučit nemůže. Odpovědností výstavce se rozumí možnost majitele směnky vykonat proti výstavci směnky postihová práva. 20

2.1.5 Nepodstatné náležitosti směnky Vedle podstatných náležitostí směnky se v jejím obsahu často objevují v praxi další prvky, které zákon nevyžaduje pro platnost směnky, které však mají určitý praktický účel (zpravidla označované jako doložky). Nejčastěji se používají tyto doložky: Rektadoložka vylučuje převoditelnost směnečného nároku ve formě rubopisu (indosamentu). I když je směnka ze zákona cenným papírem a směnečný nárok lze převést rubopisem i v případě, že u jména remitenta není uvedeno na řad, může výstavce tyto účinky rektadoložkou (např. dodatkem nikoli na řad ) vyloučit. Jestliže tuto doložku použil již výstavce, je rubopis od vystavení směnky vyloučen. Použije-li ji indosant, vylučuje své ručení vůči osobám, na které by indosatář převedl svůj směnečný nárok rubopisem. Měnovou doložkou stanoví výstavce, že směnečná suma má být placena v měně v této doložce uvedené, i když není zákonným platidlem v platebním místě ( 41 odst. 3 ZSŠ). Protestační doložkou zprošťuje výstavce, indosant nebo směnečný rukojmí směnečného věřitele povinnosti učinit protest pro nepřijetí, popř. protest pro neplacení ( 46 ZSŠ). Prezentační doložkou stanoví výstavce lhůtu, ve které má být předložena vistasměnka k placení nebo lhůtní vistasměnka k přijetí. Tzv. doložkou úzkosti majitel směnky, který ji dává do oběhu, vylučuje nebo omezuje své ručení, tj. uplatnění principu solidárnosti vůči své osobě (např. slovy bez ručení nebo sine obligo nebo ručím jen do částky 10.000 Kč apod.). Doložka hodnotová (valutová) objasňuje vztah mezi výstavcem a remitentem a naznačuje hospodářský důvod pro nabytí směnečného nároku remitentem. Z hlediska směnečného práva je tento obligační vztah bezvýznamný, ale může mít význam důkazu, jestliže směnečný věřitel nedosáhl uspokojení ze směnky a je nucen vymáhat svůj nárok z uvedeného obligačního vztahu (srov. 334 obch.z.). Tato doložka může být vyjádřena např. slovy hodnota ve zboží. hodnota hotově vyplacena apod. 2.2 Účastníci směnečných vztahů 2.2.1 Výstavce (emitent) Jde o osobu, která svou aktivitou, to je vystavením směnky, vlastně celý směnečný vztah vyvolala, která vydáním směnky další osobě, tedy její emisí, uvedla směnku do oběhu. Její činnost spočívá ve vlastním zhotovení (vytvoření) směnky. 21

Existenci směnky není na závadu ani skutečnost, že směnku vystavil výstavce nezpůsobilý nebo jehož podpis jej nezavazuje. I subjekt zcela nezpůsobilý se směnečně zavazovat může vystavit směnku, která bude platná, byť mezi osobami jinými, které se účastní na směnečném vztahu. U směnky cizí je výstavce tím, kdo dává budoucímu dlužníku platební příkaz a sám se nezavazuje. Výstavce směnky cizí (trasant) je dlužníkem nepřímým (postihovým, regresním) a z 9 ZSŠ je odpovědný za přijetí a zaplacení směnky. Není-li směnka cizí směnečníkem přijata nebo směnečníkem či příjemcem zaplacena, má majitel směnky možnost uplatnit směnečná práva tzv. postihem proti výstavci traty. Zákon směnečný a šekový však připouští možnost pro výstavce připojit doložku vylučující odpovědnost za přijetí. Na obecném postavení výstavce směnky cizí nemění nic ani skutečnost, že trata byla vystavena jako směnka komisionářská 28, neboť výstavce komisionářské směnky má zásadně stejné povinnosti jako každý jiný výstavce.. U směnky vlastní je osobou výstavce ta osoba, která tímto prohlášením přímo přejímá závazek vyplatit směnečnou sumu. Proto výstavce směnky vlastní je dlužníkem přímým. 2.2.2 Remitent Zákon směnečný a šekový označuje tuto osobu slovy: jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno. Jde o toho, v jehož prospěch je směnka vydána. Je to první věřitel ze směnky a při jejím odevzdání první majitel směnky. Remitent je prvním nositelem oprávnění ze směnky. Zda jím zůstane, záleží na jeho úvaze. Může však se směnkou neomezeně disponovat, směnku prodat a práva z ní převést na jinou osobu. Půjdeli o pravidelný případ směnky jako ordrepapíru, stane se při prodeji směnky indosantem a zařadí se tak mezi ostatní nepřímé, postihové dlužníky ze směnky. Remitent nemůže být pominut a nelze jej nahradit údajem na majitele nebo na doručitele, případně vůbec remitenta nezmínit. 2.2.3 Směnečník (trasát) Tato osoba přichází v úvahu jen u směnky cizí, u traty. Jde o osobu, vůči níž směřuje příkaz výstavce traty k zaplacení směnečného penízu ve prospěch remitenta nebo dalšího majitele směnky. Vůči směnečníkovi je však tento příkaz z hlediska směnečného 28 Výstavce vystupuje jako komisionář jednající na základě příkazu ve prospěch komitenta. 22