MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2012 MIROSLAVA VALENTOVÁ

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat Plemena zakrslých králíků chovaná v ČR Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Libor Sládek, Ph.D. Vypracovala: Miroslava Valentová Brno 2012

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Plemena zakrslých králíků chovaná v ČR vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne podpis studenta

PODĚKOVÁNÍ Děkuji Ing. Liboru Sládkovi, Ph.D. za vstřícný a ochotný přístup, připomínky a odborné rady, které mi usnadnily vypracování této bakalářské práce.

ABSTRAKT Ve své bakalářské práci na téma Plemena zakrslých králíků chovaná v ČR jsem se zabývala historií chovu králíků v ČR, historií zakrslých králíků v ČR, významem chovu králíků obecně, vývojem stavu v chovu zakrslých králíků a současným stavem v ČR. Zaměřila jsem se na jednotlivá plemena zakrslých králíků, která jsou v ČR uznána, konkrétně na jejich původ, vývoj standardu a současný standard. Dále se zmiňuji o plemenech, která nejsou v ČR uznána, ale v Evropě i u nás se s nimi můžeme setkat. Porovnávala jsem standardy zakrslých plemen králíků uznaných v ČR se standardy plemen některých evropských zemí. V poslední kapitole jsem rozebrala vady vyskytující se v chovu králíků obecně a vady vyskytující se pouze v chovu zakrslých králíků. Klíčová slova: králík, zakrslý králík, plemeno, chov, standard, barevný ráz, exteriér ABSTRACT In his thesis on the topic Dwarf rabbit breeds reared in the Czech Republic I have dealt with the history of breeding rabbits in the Czech Republic, the history of dwarf rabbits in the Czech Republic, the importance of breeding rabbits in general, the development status in breeding dwarf rabbits and the current situation in the Czech Republic. I focused on the different breeds of dwarf rabbits, which are recognized in the Czech Republic, namely the origin, development standards and the current standard. Then I mention breeds that are not recognized in the Czech Republic, but in Europe in our country we meet with them. I compared the standard dwarf rabbit breeds recognized in the Czech Republic, the breed standards of some European countries. In the last chapter, I dismantled defects occurring in rabbit and defects generally occur only in breeding dwarf rabbits. Key words: rabbit, dwarf rabbit, breed, breeding, standard character color, exterior

OBSAH 1. ÚVOD... 8 2. CÍL PRÁCE... 9 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED... 10 3.1 Zoologické zařazení králíka domácího... 10 3.2 Domestikace králíka... 10 3.3 Význam chovu králíků... 10 3.4 Historie chovu králíků v ČR... 11 3.5 Historie chovu zakrslých králíků v ČR... 12 3.6 Vývoj stavu v chovu zakrslých králíků v ČR a současný stav... 13 3.7 Plemena zakrslých králíků chovaná v ČR... 14 3.7.1 Zakrslý beran (ZB)... 15 3.7.2 Hermelín (He)... 16 3.7.3 Zakrslý barevný (Z)... 19 3.7.4 Zakrslý strakáč (Zstr)... 28 3.7.5 Zakrslý rex (ZRex)... 29 3.7.6 Zakrslý liščí (ZLi)... 31 3.7.7 Zakrslý saténový (ZSa)... 32 3. 8 Porovnání standardů plemen zakrslých králíků uznaných v ČR se standardy některých evropských zemí... 33 3.8.1 Zakrslý beran... 34 3.8.2 Hermelín... 35 3.8.3 Zakrslý barevný... 36 3.8.4 Zakrslý strakáč... 37 3.8.5 Zakrslý rex... 38 3.8.6 Zakrslý liščí... 39 3.8.7 Zakrslý saténový... 40 3.9 Plemena zakrslých králíků, která nejsou v ČR uznána... 40 3.9.1 Zakrslý teddy a zakrslý beran teddy... 40 3.9.2 Polský bílý (Zakrslý zaječí)... 42 3.9.3 Zakrslá angora... 43 3.9.4 Zakrslý lvíček... 43 6

3.9.5 Jamora... 44 3.10 Vady vyskytující se v chovu králíků... 44 Vady v pozici hmotnost... 45 Vady v pozici tvar... 45 Vady v pozici typ... 47 Vady v pozici srst... 48 Vady v pozici plemenná kritéria... 49 Vady v pozici péče a zdraví... 49 3.11Vady vyskytující se v chovu zakrslých králíků... 50 4 ZÁVĚR... 53 5 PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY... 54 TABULKOVÁ PŘÍLOHA... 60 OBRÁZKOVÁ PŘÍLOHA... 66 Seznam obrázků... 67 7

1. ÚVOD Králík může být chován ve farmovém chovu za účelem produkce potravin a surovin, ale také v chovu zájmovém, jehož cílem je záliba a vyplnění volného času chovatele. V chovu králíků nabývá zájmový chov na stále větším významu. Stále více lidí se již nespokojí s pouhým množením zvířat a začínají s organizovaným chovem, který zastřešuje Český svaz chovatelů. Tito chovatelé se snaží o odchov jedinců s co nejkvalitnějším exteriérem, přičemž užitkové vlastnosti často ustupují do pozadí. Cílem organizovaného chovatelství je odchov kvalitních zvířat, jejich registrace a tetování, pořádání výstav a zachování genofondu národních plemen. S otevřením hranic došlo v ČR k nárůstu počtu plemen a barevných rázů králíků a ke zlepšení jejich exteriéru. Výstavy se stávají pestřejší a zajímavější. Popularita jednotlivých plemen i barevných rázů králíků se neustále mění. Momentálně se stále oblíbenějšími stávají zakrslí králíci, jejichž podíl mezi plemeny neustále narůstá a patela barevných rázů se rozšiřuje. Mezi neorganizovanými chovateli jsou velmi oblíbení teddy a berani teddy. Česká Republika a Nizozemí jsou v Evropě jediné země, které vyšly chovatelům těchto plemen vstříc a zařadili je do novošlechtění. 8

2. CÍL PRÁCE Cílem práce bylo popsat historii chovu zakrslých králíků v ČR a jejich současný stav. Dále charakterizovat jednotlivá plemena zakrslých králíků chovaná v ČR a porovnat jejich standardy se standardy plemen zakrslých králíků chovaných v zahraničí. V poslední řadě uvést nejčastěji se vyskytující vady v chovu zakrslých králíků. 9

3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Zoologické zařazení králíka domácího Králík patří do třídy savci (Mammalia), řádu zajícovci (Lagomorpha), čeledi zajícovci (Leporidae). Domestikací králíka divokého (Oryctolagus cuniculus) vznikl poddruh králík domácí (Oryctolagus cuniculus forma domestika) (Zadina, 2004). 3.2 Domestikace králíka Králík domácí (Oryctolagus cuniculus forma domestika) byl domestikován Féničany asi před 3000 lety na Iberském poloostrově nebo v severozápadní Africe. Jako domácí zvíře ho znali Římané (Laštůvka, 2004). Římané chov králíků zaváděli u vojenských posádek umístěných po celém území své velmi rozsáhlé říše. Ve středověku k rozšíření chovu králíků přispěly i kláštery, především francouzské. Později se jejich chov rozšířil i do dalších států, hlavně do Belgie, Anglie, Německa a k nám (Zadina, 2004). 3.3 Význam chovu králíků Hospodářský význam chovu králíků spočívá v produkci králičího masa pro samozásobení rodin chovatelů, ale i pro potřeby trhu (Dvořák, 1980). Jedná se o dietní maso, které se označuje jako bílé maso. Je lehce stravitelné a s nízkým obsahem tuku a cholesterolu. Ve 100g masa je 35 mg, což je méně než v hovězím, a 2-10% tuku podle stáří zvířat. Králičí maso se doporučuje konzumovat především při vysokém krevním tlaku, arterioskleróze, obezitě, při rekonvalescenci a dětem (Zadina, 2004). Dále se z chovu králíků získávají kožky a králičí srsti, kterou zpracovává kožešnický, kloboučnický, rukavičkářský a vlnařský průmysl (Dvořák, 1980). Při chovu králíků se získává i kvalitní hnůj (Zadina, 2004). Králíci se dále využívají jako laboratorní zvířata v humánním i veterinárním lékařství, ve farmaceutickém průmyslu a jako experimentální materiál při genetickém výzkumu (Dvořák, 1980). Jejich výhodou je krátký generační interval, vysoká plodnost, malé nároky na prostor, vysoká intenzita růstu a možnost využití kompletních krmných směsí (Fournier, 2006). Nevýhodou je vysoká náročnost na lidskou práci a omezené využití mechanizace (Zadina, 2004). Králíci byli vždy vyhledávanou zábavou na venkově, ale i prostředkem ke zlepšení sociálního zabezpečení (Dvořák, 10

1980). Chov králíků se dnes stal významnou zájmovou činností. Pro mnoho chovatelů je chov čistokrevných plemen a jejich vystavování koníčkem, zatím co užitek se posouvá do pozadí (Zadina, 2004). Stále častěji se chovají zakrslí králíci jako domácí mazlíčci (Schippers, 1999). Kontakt se zvířaty je pro výchovu mladé generace v období technického rozmachu významný. Děti poznávají taje biologických jevů, učí se vytrvalost, systematičnost, lásce ke zvířatům, dochází k formování morálky a vztahu k lidem (Dvořák, 1980). Zakrslý králíci jsou populární nejen pro svou roztomilost, ale i pro svou nenáročnost na prostor, která je dovoluje chovat v bytě (Schippers, 1999). Zakrslý králík je malý a tichý společník, kterým jsou děti nadšeny (Weglerová, 2005). Jako domácí mazlíčci jsou chováni klasičtí zakrslíci, zakrslý berani, lvíčci nebo teddy, kteří jsou módní vlnou poslední doby (Zadina, 2006). Kříženci jsou oblíbeni pro své pestré barvy. Čistokrevní králíci dávají záruku malého vzrůstu (Weglerová, 2005). Každé plemeno se vyznačuje jiným temperamentem (Schippers, 1999). Menší plemena bývají energičtější a aktivnější. Větší plemena bývají klidná a vyrovnaná (Verhoef-Verhallenová, 1999). Obliba jednotlivých plemen zakrslých králíků mezi organizovanými chovateli a širokou veřejností je srovnatelná. Jedinci vyřazení z chovu se často stávají domácími mazlíčky (Jirků, 2009). Poslední dobou jsou králíci používáni i k zooterapii (Krajská Libánská, 2009). 3.4 Historie chovu králíků v ČR K zakládání chovů u nás došlo s největší pravděpodobností na základě dovážených králíků ze států západní Evropy, především z Francie, Švédska, Holandska, Belgie a Německa (Dvořák, 1980). Do poloviny 19. století se u nás nedá hovořit o chovu králíků v dnešním slova smyslu (Zadina, 2004). Chov králíků byl zpočátku polodivoký v oborách nebo v ohradách v blízkosti usedlostí a s neřízenou plemenitbou. Samice si stejně jako u divokého králíka vyhrabávaly nory. Z nedostatku krmiva se králíci v zimě postupně začali stahovat do stájí. Tam, kde stáje chyběly, byly nahrazovány prvními primitivními králíkárnami (Dvořák, 1980). Teprve na konci 19. Století se u nás králíci začali chovat v samostatných ustájovacích prostorách (Zadina, 2004) a začali být považováni za drobné hospodářské zvíře (Dvořák, 1980). K prvnímu výraznějšímu rozvoji českého králíkářství došlo po roce 1870, kdy se začala dovážet první čistokrevná plemena králíků z Francie, Belgie a Anglie (Zadina, 2004). K dalšímu rozvoji chovu králíků došlo za 2. světové války z důvodu narušení zásobování. Králíci byli považováni za 11

významný zdroj masa a zvýšil se zájem o angorskou vlnu a králičí kožky (Dvořák, 1980). Králíci se u nás poprvé vystavovali v roce 1863 (Zadina, 2004). V roce 1873 byla vydána první kniha o chovu králíků (Zadina, 2006). V roce 1898 založil Josef Václav Kálal první český králíkářský spolek a od roku 1902 začal vydávat časopis Králíkář československý (Zadina, 2004). V roce 1903 se konala první samostatná králíkářská výstava (Zadina, 2006). V roce 1922 byl v časopise Zvířena otištěn návrh Stanislava Komzáka na Vzorník pro oceňování králíků, který se stal podkladem pro vydání Vzorníku z roku 1927 (Zadina, 2006). V roce 1966 byly v socialistických zemědělských závodech založeny první faremní chovy králíků (Dvořák, 1980). V 60. letech 20. století se chov králíků začal diferencovat na dva směry. Část chovatelů se zaměřila pouze na užitkové vlastnosti, tzn. produkci masa a vlny. Část chovatelů chovala králíky pro své potěšení s cílem odchovat co nejkvalitnější jedince a prezentovat je na výstavách (Zadina, 2004). 3.5 Historie chovu zakrslých králíků v ČR První zakrslý králík u nás byl hermelín červenooký, který byl na našem území poprvé vystaven ve Cvikově německými chovateli roku 1904 (Schönfelder, 2009). Jeho první odchovy v Československu se objevili v letech 1908-1909 (Supuka a kol., 2009). Od té doby se jeho početní stav pozvolna zvyšoval (Schönfelder, 2009). Hermelín se poprvé objevuje v našem standardu v roce 1927 pod označením králík hermelínovitý (Komzák, 1927). Padesátá léta a začátek šedesátých let dvacátého století nebyla pro československé chovatelství šťastná doba. Podle zásad socialistického podnikání došlo k reorganizaci spolků a funkcionáři, kteří nebyli prověřeni, museli odejít. Prioritou přestalo být zvelebování a rozšiřování chovů, ale hlavně zvyšování užitkovosti a péče o zvýšení politické a osvětové úrovně členů. Byly novelizovány stanovy, které podporovali výstavbu JZD a zřizování jejich farem a vzorných chovů. Byla zavedena povinnost spolupracovat s orgány lidosprávy a organizovat politické a odborné školení členů. Bylo zakázáno činění kožek a kůží pro vlastní potřebu, včetně činění doma. Přednost byla dávána hospodářským plemenům králíků. Propagována byla plemena angora, moravský modrý, činčila velká a vídeňský bílý a modrý. Čestné ceny na výstavách směli být udíleny pouze těmto plemenům. Tradovalo se, že vypiplaní jedináčkové a malý střízlíci nezasluhují odměnu. Od roku 1951 byly zakládány kontrolované chovy všech plemen králíků. O 12

rok později došlo k uznání dvou chovů hermelínů, které byly později zrušeny, protože neměli nárok na příděl krmiva. Pro jednotlivá plemena nebylo možné zakládat kluby, ale pouze chovatelské komise. V říjnu roku 1957 vznikl Československý svaz chovatelů drobného hospodářského zvířectva a mnohá z dosavadních opatření byla zrušena jeho stanovami. Roku 1956 vznikla myšlenka založení Klubu hermelínů. U jeho zrodu stál Miloš Soukal, Jiří Schönfelder a Teodor Svoboda. Bylo osloveno asi 50 chovatelů hermelínů, zda by měli o členství v klubu zájem. Po souhlasném vyjádření 20-ti chovatelů byla na konci roku 1957 podána žádost na ústřední odbornou komisi chovatelů králíků o založení klubu. Československý klub hermelínovitého králíka vznikl 25. 1. 1958. Nejlepší propagací klubu byly zvláštní expozice na některých výstavách. Později se přešlo na konání speciálních výstav. Dále se členové podíleli svojí účastí na vrcholových výstavách. Zakrslá plemena králíků naši zemi úspěšně reprezentovala na soutěžních výstavách Interkanin od roku 1972 až 1986, kde se československá kolekce umístila 3x na 1. místě a 4x na 2. místě. Od roku 1970 se konali celostátní výstavy mladých králíků (Schönfelder, 2009). 3.6 Vývoj stavu v chovu zakrslých králíků v ČR a současný stav Podle statistiky se u nás v roce 1950 chovalo 0,65 % hermelínů (Schönfelder, 2009). Na CVMK bylo vystaveno v roce 1970 celkem 3,19 % zakrslých králíků, v roce 1980 celkem 3,11 % zakrslých králíků, v roce 1990 celkem 6,65% zakrslých králíků, v roce 2000 celkem 11,34% zakrslých králíků, v roce 2010 celkem 12,05% zakrslých králíků a v loňském roce 13,78% zakrslých králíků z celkového počtu vystavených králíků. I když počet zakrslých králíků na výstavách kolísá, je patrné, že jejich podíl z celkového počtu králíků se jednoznačně zvyšuje. Do roku 1983 byli nejrozšířenějším zakrslým plemenem hermelíni, které v tomto roce vystřídali zakrslí barevní. Od roku 1976 se u nás chovali zakrslí berani, kteří roku 1987 poprvé početně převýšili hermelíny a stali se tak druhým nejoblíbenějším plemen. V roce 1990 a 1991 dokonce převážili i nad zakrslými barevnými. Stejně tak se dostávají na první pozici roku 2001 a od roku 2007 jsou trvale nejchovanějším zakrslým plemen. V roce 1991 se v republice objevují první zakrslí liščí, kteří se ale častěji vyskytují až od roku 1998. Od roku 1997 jsou u nás chováni zakrslí rexi, jejichž počet se neustále zvyšuje. Od roku 2003 je chován zakrslý saténový jako novošlechtění. Zakrslý saténový byl oficiálně uznán roku 2010. Jedná se o velmi mladé plemeno, které si své příznivce teprve hledá. Od roku 2003 je uznán zakrs- 13

lý strakáč, se kterým jsme se na celostátní výstavě mohli setkat až roku 2009. Roku 2009 také byla poprvé na celostátní výstavě předvedena expozice zakrslých teddy a zakrslých beranů teddy, kteří jsou nyní zařazeni v novošlechtění. Nejčerstvější novinkou v novošlechtění je zakrslý zaječí, kterého jsme na výstavě mohli poprvé vidět v roce 2010. Pokud jde o oblíbenost barevných rázů, u hermelínů od roku 1970 výrazně převažovala červenooká forma. Od roku 2005 byl počet modrookých i červenookých hermelínů téměř vyrovnán a od roku 2009 převažují modroocí hermelíni nad červenookými. Oblíbenost barevných rázů u zakrslého barevného výrazně kolísá. U zakrslých beranů jsou trvale nejoblíbenější strakáči, ale jelikož se i strakáči vyskytují v široké paletě barevných rázů, není tento fakt výrazně směrodatný. Zakrslí králíci jsou velmi oblíbení a vzhledem k jejich nárůstu do této doby je předpoklad, že podíl zakrslých králíků nadále poroste. Konkrétní početní zastoupení jednotlivých plemen a barevných rázů na CVMK od roku 1970 do roku 2011 je uvedeno v tabulkové příloze. 3.7 Plemena zakrslých králíků chovaná v ČR Plemeno je skupina zvířat stejného druhu a fylogenetického původu (Zadina, 2004). Vyznačuje se určitými znaky a vlastnostmi, které přenáší na své potomstvo (Šubrt, Hrouz, 2009), pokud se nezmění podmínky vnějšího prostředí (Zadina, 2004). Populace musí být dostatečně početná, aby nedocházelo k příbuzenské plemenitbě (Šubrt, Hrouz, 2009). Standard plemene je souhrn požadavků konkretizující chovný cíl v kratším časovém úseku (Šubrt, Hrouz, 2009). Plemena králíků můžeme podle užitkovosti rozdělit na masná (kalifornský), vlnařská (angora), kožešinová (rexi), kombinovaná (vídeňský), sportovní (strakáči) a zakrslá (hermelín) (Zadina, 2004). V králíkářské praxi dělíme plemena podle hmotnosti a délky srsti (Dvořák, 1980). Dvanácté a zároveň nejnovější vydání knihy Vzorník plemen králíků popisuje celkem 67 plemen (Zadina, 2003). Plemena jsou rozdělena na velká (belgický obr), střední (kalifornský), malá (český červený), zakrslá (zakrslý beran), krátkosrstá (kastorex), dlouhosrstá (liščí) a se zvláštní strukturou srsti (saténový) (Zadina, 2003). Zakrslá plemena se rozdělují na klasická zakrslá plemena a zakrslé berany (Zadina, 2004). 14

3.7.1 Zakrslý beran (ZB) 3.7.1.1 Původ Zakrslý beran byl vyšlechtěn v Nizozemí roku 1952 z francouzských a anglických beranů a zakrslého barevného (Ahrens, Wolters, 2007). Plemeno bylo poprvé vystaveno v roce 1964 a ve stejném roce uznáno (Verhoef-Verhallenová, 1999). Ve Švýcarsku bylo uznáno od roku 1965 (Schmid, 2003). V Anglii byli zakrslí berani uznáni v roce 1976. Do USA byli exportováni v roce 1969, kde jsou dodnes nesmírně populární (Verhoef-Verhallenová, 1999). Ze začátku se vyskytovali zakrslí berani hlavně divoce zbarvení, železití a madagaskaroví. Dnes se vyskytují téměř ve všech barevných rázech (Supuka a kol., 2009). 3.7.1.2 Vývoj standardu na našem území V roce 1973 je minimální hmotnost plemene stanovena na 0,8 kg, ideální hmotnost na 1,25-1,5 kg a maximální hmotnost na 2,0 kg. Délka srsti dosahuje 2-2,5 cm. Rozpětí uší je 25-28 cm. Vzhledem k širokému rozpětí váhové stupnice je nutno posuzovat délku závěsu úměrně k tělu, aby celkový dojem připomínal zmenšeného francouzského berana. Ve vzorníku je poznámka, že plemeno zatím není prošlechtěno a je třeba jej posuzovat mírněji než francouzské berany. Vzhledem k nízkému prošlechtění je do roku 1981 přípustnou vadou hmotnost 2,0-2,3 kg a hodnotí se 7 body. Po roce 1981 jsou zvířata s vyšší hmotností než 2,0 kg vyloučena (Fingerland, 1973). V roce 1986 je zvýšena minimální hmotnost na 1,0 kg a ideální hmotnost na 1,5-2,0 kg, kdy 2,0 kg jsou zároveň hmotností maximální. Rozpětí uší je rozšířeno na 22-28 cm (Fingerland, 1986). V roce 1994 je minimální hmotnost opět snížena, a to na 0,9 kg. Ideální a maximální hmotnost zůstává zachována (Fingerland, 1994). 3.7.1.3 Standard plemene Zakrslý beran je uznán v barevných rázech a kresbách všech plemen s normální srstí s výjimkou strakáčů s klasickou kresbou. Strakáči jsou uznáni jen s plášťovou kresbou, a to v barevných rázech jednobarevných plemen s normální srstí. V pozici hmotnost je minimální hmotnost stanovena na 0,9 kg, ideální hmotnost na 1,5-1,75 kg a maximální hmotnost na 2,0 kg. Pozice tvar se řídí všeobecnou částí. U pozice typ se požaduje krátké, zavalité tělo bez zřetelného krčního zářezu a vzpřímený postoj na středně dlouhých a velmi silných končetinách. Tzv. klabonosá hlava je výrazně široká s mohutným čelem. 15

Výrazné oči jsou mírně vystouplé. Rozpětí uší je 22-28 cm a u kořene vytváří hrboly, tzv. korunky. Uši jsou podél hlavy svěšeny otvory dovnitř, a co nejtěsněji přiléhají k hlavě. Delším uším dáváme přednost. Dobře osrstěné, masité a na koncích zaoblené uši nevytvářejí žádné záhyby. Srst ve čtvrté pozici je požadována hustá, elastická a dlouhá 2-2,5 cm. Pátá pozice je určena výchozím plemenem. U celobarevných králíků se v páté pozici hodnotí barva, u strakáčů kresba. U strakáčů je nosní partie, převážná část hlavy a celá délka uší zbarvena. Uprostřed čela má být zřetelná bílá lysinka nebo alespoň malá, bílá skvrnka. Skráňová obruba i spodní pysk mohou být zbarveny bíle. Pigmentování spodního pysku není vadou. Kresba těla pokrývá hřbet od zátylku ke konci pírka. Boky jsou zbarveny. Prsa a hrudní končetiny mohou být zcela bílé. Zcela bílé jsou pánevní končetiny a břicho, ale případné skvrny nejsou vadou. Předností je oboustranně symetrická kresba. Šestá pozice je dána výchozím plemenem. U celobarevných králíků se posuzuje podsada nebo podsada a mezibarva, u strakáčů barva. Mezi výlukové vady patří velmi protažený typ, výrazně úzká a dlouhá hlava, zvedání jednoho nebo obou uší, uši kratší 22 cm a uši delší 28 cm, otvory obou uší obráceny dopředu, u strakáčů výrazné odchylky od požadované plášťové kresby, bílé skvrny v horní polovině uší, úplně bílé uši, bílá celá nosní partie, jednobarevná hlava, převažující bílá barva na povrchu těla a bocích, narušený nebo přerušovaný plášť a viditelná kresba českých strakáčů. Neklasifikována budou zvířata s hmotností nižší než 0,9 kg a hmotností vyšší než 2,0 kg (Zadina, 2003). 3.7.2 Hermelín (He) 3.7.2.1 Původ Hermelíni se vyskytují ve dvou barevných rázech, a to s červenýma a modrýma očima (Verhoef-Verhallenová, 1999). Hermelín červenooký byl prvním klasickým zakrslým plemenem (Zadina, 2004). Hermelín a polský bílý králík pochází ze stejného předchůdce, ale u každého plemene byla použita selekce jiným směrem (Verhoef-Verhallenová, 1999). Hermelín byl poprvé vystaven v Anglii v roce 1884 (Ahrens, Wolters, 2007). Ve Švýcarsku je uznán od roku 1900 (Schmid, 2003). U nás byl poprvé vystaven ve Cvikově německými chovateli roku 1904 (Schönfelder, 2009). První odchovy v Československu se objevili v letech 1908-1909 (Supuka a kol., 2009). Hermelín modrooký byl vyšlechtěn kolem roku 1920 v Německu (Schippers, 1999). K jeho vyšlechtění byla použita plemena hermelín červenooký, vídeňský bílí a nestandardní jedinci ple- 16

mene holandský (Schönfelder, 2009). Jako další barevný ráz bývá někdy uváděn hermelín hnědooký vyšlechtěný v roce 1928 v Německu (Verhoef-Verhallenová, 1999). Tento králík se u nás nikdy nechoval (Schönfelder, 2009), i když byl zařazen našeho vzorníku z roku 1973 (Fingerland, 1973). 3.7.2.2 Vývoj standardu na našem území Hermelín se poprvé objevuje v našem standardu v roce 1927 pod označením králík hermelínovitý. Červenooký i modrooký je řazen zvlášť jako samostatné plemeno. Komzák hermelíny popisuje takto: Nejmenší to odrůda králíků. Tělo krátké, hlava zavalitá, ouška velmi krátká, tenká, srstí porostlá stojí přesně vzhůru. Výrazné oči jsou bledě červené, nožky krátké, barva vždy čistě bílá. Váha od 1 ¼ do 2 kg. Králík hermelínový modrooký jest ve velikosti a tvaru a těla týchž vlastností. Rozdíl jest jedině v barvě očí, jež jsou modrošedé. Nejvíce je hodnocena kvalita srsti, a to 30-ti body, následuje barva a tvar po 20-ti bodech, velikost, uši a péče po 10-ti bodech. Králíci s nižší hmotností než 1,25 kg a vyšší hmotností než 2 kg nebyli klasifikováni. Za hrubé vady se považuje promísení srsti barevnými chlupy, dlouhé uši, hrubá srst a jiné zbarvení očí, než uvádí standard. Jako menší vady se uvádí línání, dlouhé chlupy, zažloutnutí barvy nebo nízké pokrytí uší srstí (Komzák, 1927). V roce 1946 dochází k snížení živé hmotnosti na 1-1,5 kg. U modrookých hermelínů se toleruje nepatrně vyšší hmotnost. Dochází k upravení barvy očí. U červenookého je barva červená s karmínovou panenkou, u modrookého nahrazuje světlemodrá barva s tmavou panenkou barvu modrošedou. Klade se větší důraz na typičnost, která je stejně jako tvar těla, srst a podsada, a barva srsti a oka hodnocena 20-ti body. Uši a péče a zdraví se hodnotí 10-ti body. Za hrubou vadu jsou považovány slechy delší 8 cm, hmotnost vyšší 1,5 kg, lalok, hrubá nebo příliš řídká srst (Peklo, 1946). V roce 1952 byla do standardu poprvé zařazena hmotnostní stupnice (Schönfelder, 2009), která odlišné hmotnosti hodnotí body, a to: (0,75-1,15 kg) 20 bodů, (1,15-1,25 kg) 19 bodů, (1,25-1,40 kg) 18 bodů a (1,40-1,50 kg) 17 bodů (Fingerland, 1952). V roce 1973 byl vydán Vzorník pro posuzování králíků v ČSSR. Poprvé se objevuje název plemene hermelín, který je přeložen do jazyků okolních států. Modrooký i červenooký hermelín jsou sloučeni pod jedno plemeno i spolu s diskutovaným hermelínem hnědookým. U každého rázu je uveden genotyp. V bodovací stupnici jsou pozice dotovány body takto: hmotnost 10 bodů, tvar 20 bodů, kvalita srsti 20 bodů, typ 20 bodů, barva srsti a očí 20 bodů, barva podsady 10 bodů. Pozice péče a zdraví je vypuštěna. Každá pozice je charakterizována zvlášť a ke každé pozici 17

jsou vypsány přípustné a nepřípustné vady. Ideální živá hmotnost v dospělosti je stanovena na 0,91-1,20 kg. Jedinci s nižší hmotností než 0,7 kg nejsou klasifikováni. Králíci s vyšší hmotností než 1,4 kg jsou vyloučeni. Poprvé se ve vzorníku objevuje tabulka měsíčních váhových přírůstků mláďat. Délka srsti je stanovena na 18-20 mm. Tělo je popsáno jako velmi krátký váleček na krátkých jemných končetinách s výrazným kočičím nášlapem hrudních končetin a velmi krátkým pírkem. Hlavu, typický znak hermelína, charakterizuje Fingerland takto: Hlava je bulvovitá, vzhledem k tělu neúměrně velká, krátká, nikoliv kulovitá. Tento zvláštní typ hlavy je způsoben mutativním prodloužením mozkové části lebky a zkrácením obličejové části. Nosní kost je velmi široká, nikoliv však klabonosá. Silně vyklenutá je naproti tomu čelní kost, jakož i temeno lebky. Žvýkací svalstvo je nepatrně vyvinuto, takže lícní partie jsou rovné. Hlava je těsně posazena na trup, takže krk není vůbec zřetelný. Poprvé je zde použito označení žabí tlama, které se dodnes používá pro krátkou, tupou tlamičku. Šířka čela u samce je předepsána na minimálně 5,5cm u samce a 5cm u samice. Oko je vypouklé jako u divokého králíka. Ideální délka ucha je do 5cm. Délka ucha 5,5-7cm je přípustnou vadou a nad 7cm vadou výlukovou (Fingerland, 1973). V roce 1986 byl hermelín a zakrslý barevný sloučen do jednoho standardu s označením Zakrslý s ideální hmotností 0,9-1,25 kg. Minimální hmotnost zůstala zachována a maximální se zvýšila na 1,5 kg (Fingerland, 1986). V roce 1994 je hermelín ve standardu uveden opět samostatně. Bodová stupnice se oproti standardu z roku 1986 nemění. U hmotnosti zůstávají také stejné hodnoty, ale králík s vyšší hmotností než 1,5 kg již není vyloučen, ale pouze neklasifikován, což znamená, že jedinec může být použit v plemenitbě (Fingerland, 1994). 3.7.2.3 Standard plemene V roce 2003 se mění bodovací stupnice z roku 1994. Datace bodů u hmotnosti byla zachována na 10-ti bodech. Stejně tak u typu i tvaru zůstává 20 bodů. Počet bodů u srsti se snižuje na 15 bodů. Objevuje se nová pozice s názvem hlava a uši a je hodnocena 20-ti body. Barva krycího chlupu a podsady se slučuje do jedné pozice o 10-ti bodech. Po třiceti letech se znovu zavádí pozice péče a zdraví s dotací 5 bodů. V první pozici se poněkud zvyšuje živá hmotnost. Za ideál se považuje hmotnost 1,0-1,25 kg. Neklasifikováni jsou králíci s hmotností nižší než 0,8 kg a vyšší než 1,5 kg (Zadina, 2003). Druhá pozice tvar se řídí všeobecnou částí vzorníku. Ve třetí pozici typ se požaduje krátké, zavalité tělo, rovnoměrně široké po celé délce. Středně dlouhé končetiny mají být přiměřeně silné. Vyžaduje se vzpřímený postoj na hrudních končetinách s kočičím nášla- 18

pem. Krk je neznatelný, pírko působí krátkým dojmem. V pozici srst je stanovena ideální délka srsti 1,8-2 cm. Srst je hustá, měkká a elastická. Za přednost se považuje delší srst mezi ušima. Pátá pozice popisuje hlavu a uši. Hlava je velká a s širokým čelem. U samců se požaduje šířka nad 5,5cm, u samic nad 5 cm. Lícní partie jsou výrazné, tlamička krátká a tupá. Též se používá označení žabí tlama. Oči jsou vypouklé, krk nevýrazný. Ideální délka uší je 5-5,5cm. Uši jsou vzpřímené, těsně nesené, dobře osrstěné a zaoblené. V šesté pozici barva a podsada je uvedena barva čistě bílá s výrazným leskem. Drápy jsou bílé. Oči růžové s karmínovou panenkou nebo světle modré s tmavou panenkou. Pozice péče a zdraví je popsána ve všeobecné části. Za přípustné vady se považují menší odchylky od požadovaného typu, zřetelný krční zářez, užší hrudník, slabé končetiny, řidší nebo nepružná srst, užší čelo, uši 5,6-7 cm, široce nasazené uši, méně výrazné oči, odchylky od bílé barvy. Za nepřípustné vady se považuje překročení minimální nebo maximální hmotnosti, výrazné odchylky od požadovaného typu, dlouhý krk, plazivý pohyb, řídká srst bez podsady, krátká nebo dlouhá srst, dlouhá a úzká hlava, ucho delší než 7 cm nebo kratší než 4 cm, promísení srsti pigmentovanými chlupy, silně znečistěná srst, žlutá nebo namodralá podsada, jiná než předepsaná barva očí (Zadina, 2003). 3.7.3 Zakrslý barevný (Z) 3.7.3.1 Původ Zakrslý barevný byl vyšlechtěn v Holandsku v letech 1920-1930 z hermelínů a malých divokých králíků (Schippers, 1999) a poprvé byl vystaven roku 1938 (Verhoef- Verhallenová, 1999). V Nizozemí byl uznán v roce 1940 (Vanhommerig, 1998), ve Švýcarsku roku 1955 (Schmid, 2003). První králíci byli divoce zbarvení, vážili 1,5 kg a délka ucha se pohybovala kolem 7 cm (Verhoef-Verhallenová, 1999). Po druhé světové válce byl vyšlechtěn černý, železitý a kuní barevný ráz. Prvním zakrslým barevným s kresbou byl ruský. Dnes jsou zakrslí barevní chováni po celém světě téměř ve všech barevných rázech (Supuka a kol., 2009). Zakrslý barevný se v Anglii nazývá Nizozemský zakrslý a v názvu plemene se tak odráží země původu (Self, 2003). 3.7.3.2 Vývoj standardu na našem území V roce 1973 jsou u zakrslého barevného přípustné všechny barevné rázy a kresby plemen s normální srstí kromě kresby plášťové. Je zdůrazněno, že je třeba věnovat zvýše- 19

nou pozornost potlačování neurčitých a smytých barev, které plynou ze vzájemného křížení. Hmotnost, kvalita srsti a typ vychází z plemene hermelín, tvar se posuzuje podle všeobecné části (Fingerland, 1973). V roce 1986 byl standard zakrslého barevného sloučen se standardem hermelína pod název zakrslý (Fingerland, 1986). V roce 1994 jsou zakrslí králíci uznáni v barevných rázech a kresbách všech plemen s normální strukturou srsti. Strakáči jsou uznáni jak s klasickou, tak i s plášťovou kresbou, ale pouze v barevných rázech jednobarevných plemen s normální srstí (Fingerland, 1994). 3.7.3.3 Standard plemene Od roku 2003 je zakrslý králík uznán v barevných rázech a kresbách všech plemen s normální strukturou srsti uvedených ve Vzorníku plemen králíků. Strakáči jsou uznáni pouze s plášťovou a holandskou kresbou. Nejsou tedy uznáni v kresbě tříbarevného strakáče, českého strakáče a anglického strakáče. Králíci s kresbou českého strakáče se oddělili jako samostatné plemeno s názvem zakrslý strakáč. Hmotnost, typ a srst jsou shodné se standardem plemene hermelín, tvar a zdravotní stav odpovídají všeobecné části a plemenná kritéria jako barva, barva podsady a kresba závisí na výchozím plemenu (Zadina, 2003). 3.7.3.3.1 Jednotlivé barevné rázy zakrslého králíka Zakrslý divoce zbarvený (Zdiv) Barevný ráz vychází z plemene belgický obr. Divoce zbarvený ráz rozeznáváme světlý, střední a tmavý. U světle divoce zbarveného tvoří krycí chlup tzv. stínování neboli housenkování. Stínování tvoří černé a nahnědle žluté konečky chlupů, kdy nahnědle žluté konečky silně převládají. Krycí barva na břiše, vnitřních stranách končetin a skráňové obrubě jsou bílé. Zátylkový klín a skvrny u pohlaví jsou výrazně nahnědle červené. Uši jsou černě lemované, pírko je na povrchu tmavé, na spodině bílé. Podsada je modrá, ostře ohraničená, mezibarva rezavě hnědočervená, široká a výrazná. Barva očí je hnědá, drápy tmavě rohovité. U středně divoce zbarveného je krycí chlup tvořen černými a nahnědle žlutými konečky chlupů, které jsou ve stejném poměru. Podsada je modrá, mezibarva o něco méně široká než u světle divoce zbarvených a s méně výraznou hnědočervenou barvou. Ostatní je shodné se světle divokým rázem. Krycí chlup tmavě divoce zbarveného rázu je tvořen černými a tmavošedými konečky chlupů, které jsou zastoupeny ve stejném poměru. Zátylkový klín je pouze naznačen. Divoké znaky jsou o něco světlejší než barva krycího chlupu a povrchu těla. Podsada je tmavomodrá, mezi- 20

barva je slabě naznačena bez ostrého ohraničení a bez výraznosti hnědočervené barvy. Ostatní charakteristiky jsou shodné jako u světlého a středního divoce zbarveného rázu (Zadina, 2003). Zakrslý železitý (Zžel) Barevný ráz vychází z plemene belgický obr. Krycí chlup je tvořen černými a žlutými konečky chlupů, kdy černé mírně převládají. Zátylkový klín je naznačen velmi slabě. Divoké znaky jsou téměř neznatelné, tmavošedé až načernalé. Povrch pírka je velni tmavý až černý. Podsada je na celém těle tmavě modrošedá. Mezibarva není výrazná a je jen velmi slabě naznačena bez ostrého ohraničení. Oči jsou tmavohnědé, drápy tmavě rohovité až černé (Zadina, 2003). Zakrslý činčilový (Zči) Barevný ráz vychází z plemene činčila velká. Krycí barva je popelavě šedá s namodralým nádechem a s černými konečky pesíků, které jsou zejména na hřbetě vločkovitě seskupeny. Tomuto vločkovitému seskupení se říká stínování nebo také housenkování. Pod krycím chlupem je černý proužek, který prosvítá ke krycí barvě. Krycí barva má být po celém těle stejnoměrně rozložena včetně prsou a končetin. Na bocích má zasahovat co nejhlouběji. Uši jsou černě lemované, zátylkový klín je malý a šedobílý. Pírko je na povrchu černé, promísené šedobílými chlupy. Veškeré divoké znaky jsou bílé až šedobílé. Oči jsou tmavohnědé, drápy tmavě rohovité až černohnědé. Podsada je na celém těle sytě tmavě modrá a zaujímá 2/3 délky chlupu. Pod podsadou je ostře ohraničený šedobílý až bílý proužek mezibarvy (Zadina, 2003). Zakrslý dailenár (ZDl) Barevný ráz vychází z plemene dailenár. Barva krycího chlupu je ohnivě červenohnědá. Zasahuje co nejníže na boky a tvoří černé housenkování, které je nejvýraznější na hřbetě. Barva prsou a hrudních končetin odpovídá barvě hřbetu. Vločkování těchto partií je předností. Oční kroužky, skráňová obruba, vnitřní strany končetin, břicho a spodina pírka jsou světle tříslové. Zátylkový klín je červenohnědý. Skvrny u pohlaví jsou tmavé a výrazné. Lemy uší jsou černé a svrchní strana pírka je promísena černými chloupky. Oči jsou tmavohnědé, drápy hnědočerné (Zadina, 2003). Zakrslý perlový (Zpe) Barevný ráz vychází z plemene perlový. Jiný název pro perlovou barvu je divoce modrá nebo také modrošedá. Šedobílé a tmavé konečky pesíků tvoří perlování, které se nazývá pepř a sůl. Podle poměru konečků pesíků rozeznáváme světlý, střední a tmavý odstín. Přednost se dává světlému a střednímu odstínu. Barva krycího chlupu a perlování je po 21

celém těle pravidelně rozložená. O něco světlejší jsou oční kroužky, skráňová obruba, prsa a končetiny. Břicho, vnitřní strana končetin a spodina pírka je bílá, šedobílá až světle modrošedá. Zátylkový klín je nahnědlý, barva očí šedomodrá, drápy tmavě rohovité. Úzký proužek červenohnědé mezibarvy není ostře ohraničen. Šedomodrá podsada zaujímá asi 2/3 délky srsti, na břiše přechází bez mezibarvy v bílou barvu (Zadina, 2003). Zakrslý černopesíkatý (Zčp) Barevný ráz vychází z plemene český černopesíkatý. Barva krycího chlupu je na celém těle čistě bílá s popelavým závojem, který tvoří přečnívající tmavé až černé konečky pesíků. Středně intenzívní až světlý závoj je rovnoměrně rozložen po celém těle kromě očních kroužků, skráňové obruby, břicha, spodiny pírka, vnitřních stran končetin a malého zátylkového klínu, které jsou čistě bílé. Oči jsou tmavě hnědé, drápy tmavě rohovité (Zadina, 2003). Zakrslý černý (Zč) Barevný ráz vychází z plemene vídeňský černý. Barva krycího chlupu je sytě černá s mírným leskem. Je rovnoměrně rozprostřená po celém těle včetně hlavy, učí a končetin. Břicho je matnější. Barva očí je tmavohnědá, barva drápů tmavě rohovitá. Podsada je intenzívně tmavomodrá bez ojedinělých bílých chloupků (Zadina, 2003). Zakrslý modrý (Zm) Barevný ráz vychází z plemene vídeňský modrý. Barvou krycího chlupu je lesklá, sytá, tmavá modrá. Barva se stejnoměrně rozkládá po celém těle včetně hlavy, uší a končetin. Na břiše je nepatrně matnější. Oči jsou modrošedé, drápy tmavě rohovité. Podsada je o něco světlejší než barva krycího chlupu bez ojedinělých bílých chloupků (Zadina, 2003). Zakrslý havanovitý (Zhav) Barevný ráz vychází z plemene havana. Barva krycího chlupu je na celém těle sytě tmavohnědá, lesklá a stejnoměrná na všech částech těla. Břicho je matnější. Oči jsou tmavohnědé se světélkující panenkou, drápy rohovité. Podsada je sytě modrá a zasahuje až ke kůži (Zadina, 2003). Zakrslý marburský (Zma) Barevný ráz vychází z plemene marburský. Barva krycího chlupu je pastelově modrá s lehkým nahnědlým závojem. Je stejnoměrná po celém těle, jen na hlavě, uších a končetinách je závoj výraznější. Břicho je matnější. Oči jsou šedomodré, panenka mírně 22

světélkuje, drápy jsou rohovité. Podsada je nepatrně světlejší bez ostrého přechodu barvy (Zadina, 2003). Zakrslý červený (Zčerv) Barevný ráz červený vychází z plemene český červený. Barva krycího chlupu je intenzívně červenožlutá a je stejnoměrně rozložená po celém těle včetně hlavy, uší, prsou, břicha, končetin a spodiny pírka. Oči jsou hnědé, drápy tmavě rohovité. Podsada je matnější a bez přechodu zasahuje až ke kůži (Zadina, 2003). Zakrslý žlutý (Zž) Barevný ráz žlutý vychází z plemene burgundský. Barva krycího chlupu je žlutočervená. Žlutý odstín má přednost. Oční kroužky, skráňová obruba, vnitřní strany končetin, břicho a spodina pírka jsou světle krémové. Skvrny u pohlaví jsou výrazně bledě červené. Žlutočervená barva je rovnoměrně rozložena po celém těle včetně hlavy, uší a končetin. Oči jsou hnědé, drápy tmavě rohovité. Barva podsady je nepatrně světlejší než barva krycího chlupu, sahá až ke kůži. Barva podsady na břiše může být slonovinová, na spodině pírka i bílá (Zadina, 2003). Zakrslý rys (ZRys) Barevný ráz vychází z plemene rys. Světle stříbřitě modrou barvou krycího chlupu prosvítá červenohnědý odstín mezibarvy a vytváří zdání jinovatkového závoje. Zátylkový klín je červenohnědý, oční kroužky šedobílé, olemování prstů bílé, ostatní divoké znaky jsou velmi světlé až bílé. Oči jsou šedomodré se světélkující panenkou, drápy tmavě rohovité. Ostře ohraničená mezibarva je sytě červenohnědá. Bílá podsada na povrchu těla sahá až ke kůži. Namodralá podsada na břiše navazuje bez mezibarvy na bílou barvu krycího chlupu (Zadina, 2003). Zakrslý zemplínský (ZZe) Barva krycího chlupu je po celém těle intenzivně pastelově hnědá s mírným modrým nádechem a je rovnoměrně rozložená po celém těle. Na hlavě, uších, končetinách, břiše a pírku je namodralý nádech výraznější. Oči jsou šedomodré, může převládat hnědá barva. Vousy jsou tmavé. Drápy jsou rohovité. Podsada je na celém povrchu těla oranžová a má zasahovat až ke kůži. Na břichu je mírně matnější, světlejší a přechází do krémové barvy (Zadina, 2003). Zakrslý český luštič (ZČL) Barevný ráz vychází z plemene český luštič. Barva krycího chlupu je po celém těle špinavě žlutá s jemným šedomodrým závojem. Na hlavě, uších, břiše a na bocích je závoj nejvýraznější. Barva očí je hnědě modrá až modrošedá. Drápy jsou rohovité. Podsada 23

má být červenavě žlutá. U kůže je velmi úzký šedobílý proužek. Na břiše je podsada světlejší a přechází do krémové (Zadina, 2003). Zakrslý kuní (ZKu) Barevný ráz vychází z plemene kuní. Uznány jsou čtyři barevné rázy, a to modrý, hnědý, bílopesíkatý modrý a bílopesíkatý hnědý. Barva krycího chlupu u hnědého rázu je světle hnědá, u modrého světle modrá. Po hřbetě se táhne od kořene uší až k pírku tmavohnědý, respektive tmavý modrý pás. Tento pás přechází směrem k bokům a na prsa ve světlou pastelově béžovohnědou barvu krycího chlupu, respektive světle pastelovou modrou. Boky, břicho prsa a skráně jsou světlé. Tmavé a světlé zbarvení vzájemně splývá. Ke kuním znakům patří hřbetní pruh, tmavé zbarvení uší, nosní masky, očních kroužků, pírka, končetin a skráňové skvrny. Světlá čelní partie se nazývá zrcadlo. Barva krycího chlupu a kuních znaků je u bílopesíkatých rázů shodná s kuním hnědým a kuním modrým. Na stranách těla vystupují pesíky s bílými konečky. Krycí barva břicha, vnitřních stran končetin a spodiny pírka je šedobílá až bílá. Pastelově hnědá nebo pastelově modrá barva na prsou je promísena bílými konečky pesíků. U pohlaví jsou tmavé skvrny. Kuní znaky jsou doplněny ostře ohraničenými bílými bílopesíkatými znaky, a to lemováním nozder, očními kroužky, skráňovou obrubou, bílými lemy uší, vnitřní stranou uší, skvrnkami u kořene uší, malým zátylkovým klínem, zbarvením břicha, vnitřních stran končetin, lemem prstů a spodinou pírka. Barva očí je hnědá, respektive šedomodrá se světélkující karmínovou panenkou. Drápy jsou tmavě rohovité. Uznán je světlý a střední odstín. Barva podsady je v souladu s barvou krycího chlupu, tzn. na světlejších místech světlejší, na tmavších místech tmavší (Zadina, 2003). Zakrslý siamský (ZSi) Barevný ráz vychází z plemene siamský, který je uznán ve dvou barevných rázech, a to siamský žlutý a siamský modrý. Barva krycího chlupu je u žlutého rázu světle nažloutle šedá neboli madagaskarová, u modrých slonovinová až krémová s lehkým modře madagaskarovým nádechem. K siamským znakům patří tmavě zbarvená maska, uši, končetiny, pírko, zátylek a partie lopatek, nevýrazný hřbetní pruh, čelní zrcadlo a skráňové skvrny. Znaky nejsou ostře ohraničeny. Spodina pírka je světlejší. Oči jsou hnědé, respektive šedomodré s výraznou panenkou. Drápy jsou rohovité. Barva podsady je světlejší než barva krycího chlupu, může být až bílá (Zadina, 2003). Zakrslý durynský (ZDu) Barevný ráz vychází z plemene durynský. Barva krycího chlupu je žlutohnědá až žlutočervená. Na této barvě se rozprostírají tmavě hnědé pesíky, které tvoří jemný, slabě sa- 24

zovitý závoj. Barva krycího chlupu je jako celek zvláště zřetelná na čele, skráních, hřbetě, skvrnách u pohlaví a svrchní straně pírka. Mezi kamzičí znaky patří tmavě sazovitá nosní maska nepřesahující výšku očí, oční kroužky, zbarvení uší, skráňová obruba, boční pruhy, zbarvené břicho, vnitřní strany končetin a spodina pírka. Kamzičí znaky nesmí být ostře ohraničené a plynule přechází do barvy krycího chlupu. Barva očí je tmavohnědá, drápy tmavě rohovité. Podsada je výrazně žlutočervená a má zasahovat až ke kůži. Na místech kamzičích znaků má podsada barvu krémovou (Zadina, 2003). Nejčastějšími vadami tohoto plemene jsou bílé skupiny v barvě a namodralá podsada (Ambrož, 2009). Zakrslý tříslový (ZT) Barevný ráz vychází z plemene tříslový, který je uznán v černém, modrém a havanovitém barevném rázu. Barva krycího chlupu hlavy, uší a končetin je sytě lesklá černá, respektive modrá nebo havanovitá. Barva třísla je ohnivě hnědočervená a lemuje nozdry, skráně, oční kroužky, uši, prsty na končetinách a vyplňuje zátylkový klín a skvrny u kořenů uší. Přechod barev se vyžaduje co nejostřejší. Tříslová barva postupuje od dolní čelisti přes prsa, na vnitřní stranu hrudních končetin, na břicho, vnitřní stranu pánevních končetin až na konec pírka. Tříslová barva je na břiše intenzivně ohnivá až ke kůži a zasahuje boky do výšky 1 cm. Boky jsou do 2/3 výrazně promíseny pesíky s tříslovými konečky. Mezi pánevními končetinami se vyskytují tmavé tříslové skvrny. Barva očí je u černého a havanovitého rázu tmavě hnědá, u modrého šedomodrá, drápy jsou tmavě rohovité až černé. Podsada je po celém těle u všech rázů sytě tmavomodrá, na břiše tříslová (Zadina, 2003). Zakrslý bílopesíkatý (ZBí) Barevný ráz vychází z plemene bílopesíkatý, který je uznán ve třech barevných rázech, a to černém, modrém a havanovitém. Barva krycího chlupu hlavy, uší a končetin je sytě černá a lesklá, respektive modrá nebo havanovitá. Po stranách těla, na prsou, spodině pírka a končetinách co nejvíce a rovnoměrně vystupují pesíky s bílými konečky. Bílopesíkaté znaky jsou čistě bílé a ostře ohraničené. Mezi bílopesíkaté znaky patří oční kroužky, olemování nozder, skráňová obruba, olemování uší, vnitřní strana uší, bílé skvrny u kořene uší, zátylkový klín, bílá barva břicha, vnitřních stran končetin, spodina pírka a lemu prstů. Barva očí je u černého a havanovitého rázu hnědá, u modrého šedomodrá, drápy jsou tmavě rohovité. Podsada je po celém těle vždy čistě modrá (Zadina, 2003). 25

Zakrslý stříbřitý (ZS) Barevný ráz vychází z plemene stříbřitý malý, který je uznán v barvě černé, žluté, divoké, modré, havanovité a světlé. Barva krycího chlupu je tvořena stříbřitě bílými a pigmentovanými konečky chloupků. Podle poměru bílých a pigmentovaných pesíků rozeznáváme světlý, střední a tmavý odstín. Bílé konečky chloupků jsou co nejkratší a nesmí se shlukovat do vloček. Stříbřitost je na celém těle rovnoměrně rozložena. Pigmentované chlupy jsou podle barevného rázu černé, oranžově žluté, šedohnědě divoce zbarvené s přečnívajícími černými konečky, sytě modré nebo sytě havanovité. U stříbřitých žlutých jsou patrné světlejší oční kroužky a skráňová obruba. Barva břicha, spodiny pírka a vnitřní strany končetin jsou bílé až krémové. U divoce zbarvených jsou oční kroužky, skráňová obruba, břicho, spodina pírka a vnitřní strana končetin šedobílá až bílá. Spodní strana těla je u černého, modrého a havanovitého rázu matnější. Barva očí je u černého, žlutého, divoce zbarveného a havanovitého rázu tmavě hnědá, u modrého šedomodrá. Drápy jsou u všech barevných rázů rohovité. Barva podsady stříbřitého černého, modrého a havanovitého je tmavě modrá, u žlutého na těle červenožlutá, na břiše bílá až krémová, u divoce zbarveného sytě modrá s ostře ohraničenou červenohnědou mezibarvou. Zakrslý stříbřitý světlý ráz vychází z plemene velký světlý stříbřitý. U barvy dochází k prosvítání podsadových chlupů přes světlé krycí chlupy a pesíky. Nad krycí chlupy přečnívají černé zesílené lesklé pesíky, které vytvářejí pesíkování. Světlá stříbřitost i pesíkování musejí být po celém těle stejnoměrně rozloženy, a to i na partiích s kratší srstí jako jsou uši, oční kroužky, nos, končetiny a pírko. Na břiše je stříbřitost poněkud matnější. Barva očí je hnědá, barva drápů tmavě rohovitá. Podsada je po celém těle sytě břidlicově modrá až ke kůži, bez ojedinělých bílých chloupků. Nesmí být téměř černá (Zadina, 2003). 3.7.3.3.2 Kresby zakrslého králíka Zakrslý meklenburský strakáč (ZMS) Kresba vychází z plemene francouzský beran. Nosní partie, převážná část hlavy a celá délka uší je zbarvená. Uprostřed čela má být zřetelná bílá lysinka nebo alespoň malá, bílá skvrnka. Skráňová obruba i spodní pysk mohou být zbarveny bíle. Pigmentování spodního pysku není vadou. Kresba těla pokrývá hřbet počínaje zátylkem a končí koncem pírka. Boky jsou zbarveny. Prsa a hrudní končetiny mohou být zcela bílé. Zcela bílé jsou pánevní končetiny a břicho, ale případné skvrny nejsou vadou. Předností je oboustranně symetrická kresba. Meklenburský strakáč je uznán v barvě černé, modré, 26

červené, havanovité a durynské neboli madagaskarové. Barva drápů je bílá (Zadina, 2003). Zakrslý holandský (ZHo) Kresba vychází z plemene holandský. Kresbu hlavy tvoří zbarvení uší a lícní kresba. Hranice lícní kresby se nesmí dotýkat očí, vousů ani koutků tlamy. Na čele se nachází bílá lysinka. Tělo zvířete je rozděleno prstencem na přední bílou část a zadní pigmentovanou část. Prstenec je v obvodu těla úplně uzavřený s výjimkou divokého, divoce havanovitého a činčilového rázu, které mají bíle zbarvené břicho, ale prstenec pokračuje v barvě podsady. Pigmentovaná zadní část těla končí ostrým ohraničením ve středu nártu. Bílá přední část nártu se nazývá manžeta. Jsou uznány barevné rázy černý, modrý, divoce zbarvený, madagaskarový, žlutý, havanovitý, japanovitý, marburský, činčilový, železitý, želvovinový neboli isabella, perlový, rys a divoce havanovitý (Zadina, 2003). Zakrslý hototský bílý (ZHb) Kresba vychází z plemene hototský bílý. Jediným kresebným znakem je černý oční kroužek, který je 5 mm široký a stejnoměrně lemuje oči přímo okolo víček. Oční víčka se jeví jako proužek v růžové barvě. Barva krycího chlupu i podsady je na celém těle čistě bílá, stejnoměrná s dobrým leskem. Barva očí je tmavohnědá, drápy jsou bílé (Zadina, 2003). Jako nejčastější vady se objevují oční klínky a nepravidelná šířka očního kroužku. Jedná se o jediné plemeno, u kterého se vyskytuje anglická i holandská strakatost. Kominíci, kteří se ve vrzích vyskytují, mají náznak holandské kresby. Toto plemeno je náročné na chov, protože jen zhruba 30% odchovu odpovídá standardu plemene (Šíp, 2003). Zakrslý ruský (ZR) Kresba vychází z plemene ruský, který je uznán v černém, modrém a havanovitém rázu. Kresba se skládá z kresby hlavy a kresby těla. Kresbu hlavy tvoří podlouhle oválná nosní maska, která je ohraničená horní čelistí a spodním okrajem očí, a zbarvení uší s výrazným ohraničením u kořene. Kresbu těla tvoří zbarvení hrudních končetin od prstů po loketní kloub a pánevních končetin od prstů po hlezenní kloub s ostrým ohraničením. Pírko je celé zbarveno. Základní barva krycího chlupu i podsady je čistě bílá. Barva kresby je černá, modrá nebo havanovitá. Oči jsou bledě červené s karmínovou panenkou. Barva drápů je rohovitá až černá (Zadina, 2003). Zakrslý japonský (ZJ) Kresba vychází z plemene japonský. Jde o střídavou kresbu žluté a černé barvy. Na hlavě, uších, prsou a hrudních končetinách jde kresba do kříže. To znamená, že pravé ucho 27

a levá polovina hlavy jsou zbarveny stejně jako pravá polovina prsou a hrudní končetina. Dělicí linie prochází středem čelní a nosní kosti a prsou. Na zbytku těla se střídají na každé straně čtyři pruhy v černé a žluté barvě. Na hřbetě přechází žlutý pruh v černý a naopak. Černá a žlutá barva jsou výrazné bez promísení jinobarevnými chloupky. Černá barva odpovídá plemenu aljaška. Žlutá může být v různých odstínech, ale dáváme přednost oranžovému. Rozhraní obou barev musí být co nejostřejší. Na břiše, spodině pírka, a vnitřních stranách končetin jsou barvy matnější bez výrazného přechodu. Oči jsou hnědé, drápy rohovité (Zadina, 2003). Zakrslý rhönský (ZRh) Kresba vychází z plemene rhönský. Kresba a barva krycího chlupu připomíná texturu březové kůry. Barva kresby je intenzívní činčilová až černošedá. Kresbu tvoří po celém těle, na hlavě, uších a končetinách nepravidelné a nestejnoměrné pruhy a skvrny různých velikostí. Není žádoucí pruhování připomínajícího japonského králíka. Bílá barva převažuje nad barvou kresby v poměru 3:2. Barva očí je hnědá, drápy rohovité. Podsada je na světlých místech šedobílá, na tmavých lehce namodralá (Zadina, 2003). Nejrozšířenějšími vadami plemene je zahnědlá barva kresby a bílé drápy (Hejralová, 2004). 3.7.4 Zakrslý strakáč (Zstr) 3.7.4.1 Původ Zakrslý strakáč byl vyšlechtěn z malých strakáčů a zakrslých barevných králíků. V Německu byl uznán v roce 2002 (Ahrens, Wolters, 2007). 3.7.4.2 Standard plemene V roce 1994 je zakrslý strakáč řazen pod plemeno zakrslý s tím, že barva a kresba je posuzována podle standardu českého strakáče (Fingerland, 1994). V roce 2003 je již samostatným plemenem. S ideální hmotností 1,4-1,6 kg je největším klasickým zakrslíkem. U tohoto zakrslíka je povolena vyšší hmotnost, protože je nepřípustné kombinovat dva letální faktory, a to strakatost a zakrslost (Supuka a kol., 2009). Jeho minimální hmotnost je 1kg a maximální 1,8 kg. Pozici tvar upravuje všeobecná část. Typ vychází ze standardu hermelína. Ideální délka ucha je do 6,5 cm. Srst je dlouhá 2 cm. Kresba se skládá z kresby hlavy a kresby těla. Kresbu hlavy tvoří motýlek, skráňové skvrny, oční kroužky a zbarvení uší. Kresbu těla tvoří úhoř a boční kresba. Motýlek se skládá z výběžku nazývaného trn a dvou křídel, která zasahují na spodní pysk. Oční kroužky 28

jsou pravidelné, dobře uzavřené a asi 1 cm široké. Kruhové skráňové skvrny jsou umístěny pod očními kroužky, ale nesmí se s nimi ani s motýlkem spojovat. Uši jsou zcela zbarvené a u kořene ostře ohraničené. Úhoř tvoří pravidelný barevný pruh, který se táhne od zátylku ke špičce pírka. Boční kresba je na každé straně tvořena 3-5 pravidelnými skvrnami, které se vzájemně nedotýkají. Barva základu je bílá. Barva kresby je uznána v barvě černé, modré, havanovité, žluté, madagaskarové, divoké, železité, želvovinové, činčilové, černožluté a modrožluté. Musí být sytá bez promísení bílými chlupy nebo pigmentovanými chlupy jiné barvy. Barva drápů je bílá. Za přípustné vady se považují mírné odchylky od předepsaného typu, uši delší než 7 cm, nepravidelnost každé části kresby, menší skvrnky v bílém základu, celý bílý spodní pysk, zoubkovaný úhoř, přidružené skvrny k úhoři, slabší nebo příliš bohatá boční kresba, lehké spojení bočních skvrn, 1-3 skvrny na přední partii těla kromě hlavy a uší, pigmentované drápy a bílé vousy. Za nepřípustné vady podmiňující výrok výluka se považuje neúplný motýlek, chybějící skráňová skvrna nebo trn, spojení obou skráňových skvrn s očními kroužky, spojení očního kroužku s motýlkem, spojení očního kroužku nebo skráňové skvrny s kresbou uší, neuzavřený oční kroužek, pigmentovaný celý spodní pysk, přerušení úhoře, splynutí boční kresby, plášťová kresba, silné promísení kresby bílými chloupky, skvrnka jiné barvy než je posuzovaný barevný ráz, bílá nebo jiná barva podsady, jiná barva očí, bílá skvrnka v motýlku, očním kroužku a skráňové skvrně, skupina bílých chloupků v rozštěpu pysku, bílá skvrnka v horní polovině uší, uši delší než 8 cm. Za nepřípustné vady podmiňující výrok neklasifikován se považuje spojení jedné skráňové skvrny s očním kroužkem, méně než 3 barevné skvrny na jedné nebo obou stranách, více než 3 skvrny na přední partii těla kromě hlavy a uší, uši kratší než 5,5 cm (Zadina, 2003). I když je plemeno uznáno v 11 barevných rázech, chováno je pouze v barvě černé, modré, černožluté a výjimečně havanovité. Od ostatních klasických zakrslých králíků s normální srstí se odlišuje především hmotností a jemnějším typem. Vyšší hmotnost je spjata s vyšší plodností. Samice mívají nejčastěji 5 mláďat. Kresba plemene je spíše otázkou štěstí než výběru rodičů (Jirků, 2008). 3.7.5 Zakrslý rex (ZRex) 3.7.5.1 Původ Zakrslí rexi byli vyšlechtěni v Nizozemí křížením rexů a zakrslých králíků. V Nizozemí byli poprvé vystaveni v roce 1966 (Verhoef-Verhallenová, 1999) a v Německu 1967 29

(Ahrens, Wolters, 2007). V Anglii byli uznáni roku 1990 (Verhoef-Verhallenová, 1999). Jako první byl do Československé republiky dovezen zakrslý kastorex z Německa roku 1992. Zakrslý slovenský sivomodrý rex byl dovezen z Německa roku 1997 a znovu v roce 1999. Zakrslý rex dalmatinský strakáč se u nás se začal šlechtit v roce 1992 z dalmatinského strakáče černého rexe a zakrslého hototského bílého. Dále byl použit zakrslý kastorex a hermelín červenooký. Zakrslý dalmatinský rex černý byl vyšlechtěn v roce 1996, havanovitý 2002 a modrý 2004. Zakrslí tříslový černý a havanovitý rex byli u nás vyšlechtěni v roce 2001 (Kozubík, 2007). Česká Republika je zemí původu zakrslého rexe bílého modrookého (Supuka a kol., 2009). 3.7.5.2 Vývoj standardu na našem území V roce 1973 jsou do vzorníku zakrslí rexi zařazeni jako rexi kategorie C. Tato kategorie zahrnuje plemena hermelín rex červenooký, modrooký, hnědooký, zakrslé rexe ve všech uznaných barevných rázech králíka zakrslého barevného s normální strukturou srsti, zakrslé rexe v barvě slovenského sivomodrého rexe a zakrslé rexe v kresbě dalmatinského strakáče. Srst se posuzovala podle plemene kastorex, ostatní pozice podle plemene hermelín (Fingerland, 1973). V roce 1986 jsou zakrslí rexi označeni jako rexi skupiny 3. Byla zvýšena ideální hmotnost na 1,2-1,5 kg a minimální hmotnost se posunula na 0,9 kg. Maximální hmotnost zůstává na 1,5 kg. Ideální délka srsti je stanovena na 1,4-1,5 cm. Králíci jsou v pozici tvar a srst posuzováni podle kritérií plemene kastorex, v typu podle zakrslých králíků a v barvě podle rexů 1. a 2. skupiny (Fingerland, 1986). V roce 1994 dochází ke snížení rozmezí ideální hmotnosti na 1,2-1,4 kg. Snižuje se minimální hmotnost na 0,8 kg a zvyšuje se maximální hmotnost na 1,6 kg (Fingerland, 1994). 3.7.5.3 Standard plemene Od roku 2003 jsou u zakrslých rexů uznány všechny barevné rázy a kresby uznané u rexů střední velikosti a malých rexů. Dále v barvě kastorexe a slovenského sivomodrého rexe (Zadina, 2004). Rozmezí hmotností zůstává zachováno z roku 1994. Tzn. minimální hmotnost 0,8 kg, ideální hmotnost 1,2-1,4 kg a maximální hmotnost 1,6 kg (Fingerland, 1994). Pozice tvar vychází z všeobecné části. Typ odpovídá plemeni hermelín. Pozice srst vyžaduje mimořádně hustou a pružnou rexovitou srst, která je postavena kolmo ke kůži. Ideální délka je 14-15 mm. Výluku podmiňuje délka srsti kratší 11mm a 30

delší než 17mm. Srst nesmí být nikde zvlněná nebo zkadeřená. Kresba, barva, podsada a mezibarva odpovídá výchozím plemenům (Zadina, 2003). Kombinace rexovité srsti a zakrslého vzrůstu odhaluje každý i nejmenší exteriérový nedostatek (Supuka, 2009). V současné době se nejhojněji vyskytuje 17 barevných rázů zakrslého rexe, a to bílý červenooký, bílý modrooký, činčilový, oranžový, modrý, černý, havanovitý, rys, tříslový černý, tříslový havanovitý, dalmatinský strakáč černý, modrý, havanovitý a černožlutý, český strakáč černý, kastorex a slovenský sivomodrý rex (Jirků, 2009). Raritou je zakrslý český strakáč rex, který se poprvé objevil na CVMK v Březové v roce 2008 (Maxa, 2009). Uznání zakrslých rexů ve všech barevných rázech rexů středních a malých je výhodou i nevýhodou. Počet chovatelů není stabilní a některé barvy se objeví na výstavách jen jednou nebo dvakrát a znovu zaniknou (Supuka, 2009) 3.7.6 Zakrslý liščí (ZLi) 3.7.6.1 Původ Zakrslý liščí byl vyšlechtěn v Německu kolem roku 1970 (Ahrens, Wolters, 2007). Jako výchozí plemena byli použiti hermelíni a liščí králíci (Verhoef-Verhallenová, 1999). 3.7.6.2 Vývoj standardu na našem území V roce 1986 je hmotnost zakrslých liščích stejná jako u zakrslých rexů. Tvar těla je daný všeobecnou částí. Typ zvířat vychází ze zakrslých králíků. Srst odpovídá kritériím liščího králíka. Má být hustá a plná. Struktura srsti je stejná jako struktura srsti plemen s normální strukturou, ale se zmnoženými pesíky. Dlouhá srst je rozložena po celém těle včetně břicha. Hlava, uši a končetiny jsou osrstěné jako u plemen s normální strukturou srsti. Délka pesíků je 3-5 cm. Barva a barva podsady odpovídá výchozím plemenům. Nežádoucí je srst bez podsady, zvlněná srst, zplstnatění srsti, srst s charakterem angorské srsti nebo výskyt angorských plemenných znaků (Fingerland, 1986). V roce 1994 dochází ke stejným změnám hmotnosti jako u zakrslých rexů. Jsou vyloučeni králíci se srstí kratší než 3 cm a srstí delší než 6 cm (Fingerland, 1994). 3.7.6.3 Standard plemene Zakrslý liščí je uznán ve všech barevných rázech plemen s normální strukturou srsti, mimo plemen kresebných a japonského králíka. Ideální hmotnost zakrslého liščího je stanovena na 1,20-1,40 kg. Zvířata s hmotností nižší než 0,8 kg a vyšší než 1,6 kg nej- 31

sou klasifikována. Pozice tvar odpovídá všeobecné části. Pozice typ vychází z plemene hermelín. Pozice srst vyžaduje hustou srst, která strukturou odpovídá plemenům s normální strukturou srsti, ale obsahuje více pesíků. Srst dlouhá 3-5 cm je rozložena rovnoměrně po celém těle včetně břicha. Hlava uši a končetiny jsou osrstěny jako u plemen s normální strukturou srsti. Barva krycího chlupu, podsady a mezibarvy se posuzuje jako u výchozích plemen. Pozici péče a zdraví upravuje všeobecná část (Zadina, 2003). V České republice se chovají převážně bílí červenoocí, ruští černí, kuní hnědí, činčiloví, divoce zbarvení a bílí modroocí. V Německu dále havanovití a marburští (Jirků, 2008) 3.7.7 Zakrslý saténový (ZSa) 3.7.7.1 Původ První saténoví králíci vznikli mutací roku 1932 v Americe. Z Ameriky do Anglie byli importováni roku 1947. Zakrslí saténoví byli vyšlechtěni v Německu ze saténových a zakrslých králíků po roce 1990 a do České Republiky byli první jedinci dovezeni z Německa v roce 2005. Zakrslý saténoví jsou u nás uznáni od roku 2010 (Supuka, 2010). 3.7.7.2 Standard plemene V dotisku standardu plemene do vzorníku z roku 2003 jsou u zakrslého saténového uznány stejné barevné rázy jako u plemene saténový. To znamená, že jsou uznány všechny barevné rázy plemen s normální strukturou srsti, mimo plemen s kresbou strakáčů a japonského králíka. Bílá barva srsti se u tohoto plemene označuje jako slonovinová. Hmotnost je stanovena podle plemene hermelín. Tvar zvířat vychází z všeobecné části a typ je shodný s plemenem hermelín. Srst je mimořádně hustá a elastická. Ideální délka srsti je stanovena na 1,8-2,0 cm. Pesíky přesahují krycí chlupy o 1-2 mm. U saténové srsti dochází ke zmenšení průměru všech druhů chlupů a tím je způsobeno výrazné zjemnění srsti. Díky saténovému faktoru se všechny druhy chlupů třpytivě lesknou. Saténový faktor způsobuje skelný obal všech chlupů, který má schopnost silně odrážet paprsky světla. To je nejvíce patrné na místech s kratší srstí. Barva krycího chlupu, podsady, mezibarvy, drápů a očí odpovídá výchozím plemenům, ale díky saténovému faktoru je výraznější. Za vady se považuje méně výrazná intenzita zbarvení, plstnatění, ztráta saténového lesku a normální struktura srsti (Zadina, 2003). Nejběžnějšími rázy 32

jsou červený, durynský, zaječí, modrý a divoce modrý. Při novošlechtění a regeneraci dalších barevných rázů se využívá zakrslých králíků s normální strukturou srsti (Supuka, 2010). Ve fázi novošlechtění je momentálně zakrslý saténový rys, u kterého se první jedinec objevil roku 2007 (Blokeš, 2011), a zakrslý saténový meklenburský strakáč červený (Anonym 3, 2012). 3. 8 Porovnání standardů plemen zakrslých králíků uznaných v ČR se standardy některých evropských zemí Standardy zakrslých králíků se ve všech evropských zemích poněkud liší. Každý stát klade důraz na jiné plemenné znaky. Standardům České republiky se z evropských zemí nejvíce podobá standard Německa, Rakouska a Slovenska. Některé země nejsou k importu chovných zakrslých králíků do ČR příliš vhodné (Šimek, 2009). Na příklad ve Švýcarsku jsou krátké uši považovány za týrání zvířat (Šíp, 2003). Při zpracování této kapitoly jsem se zaměřila na porovnání těchto zemí: Německo, Švýcarsko, Anglie, Nizozemí, Belgie a Slovensko. Standardy jsou převážně tvořeny názvem plemene v mateřském jazyce a názvem v jazyce okolních států, dále fotografií plemene, genotypem, konkrétní bodovou a hmotnostní stupnicí, stupnicí s měsíčními přírůstky a popisem jednotlivých pozic a vad v příslušných pozicích. V Belgickém vzorníku je navíc uvedena země původu (Ruff, 2003). V Nizozemském a Švýcarském vzorníků je uvedena země původu a rok, kdy bylo plemeno uznáno (Vanhommerig (1998) a Schmid (2003)). Ve Slovenském vzorníku je navíc zpracována historie plemen (Supuka a kol., 2009). V Belgickém, Německém a Evropském vzorníku jsou plemena dělena do sedmi skupin, a to na plemena jednobarevná, s kresbou, stříbřitá a s perlováním, se znaky, bílá, berany, plemena dlouhosrstá, krátkosrstá a saténová (Ruff (2003) a Jakobs (2004)). V Anglickém, Nizozemském, Českém a Slovenském vzorníku jsou plemena řazena podle sestupné hmotnosti a struktury srsti (Self (2003) a Vanhommerig (1998) a Zadina (2003) a Supuka a kol. (2009)). Jediný Švýcarský vzorník je řazen podle vzestupné hmotnost (Schmid, 2003). Stobodová stupnice je rozdělena vždy na sedm nebo osm pozic. Německý a Evropský standard tvoří následujících sedm pozic: tvar a typ 20 bodů, hmotnost 10 bodů, srst 20 bodů, hlava uši 15 bodů, krycí barva 15 bodů, podsada 15 bodů, péče a zdravotní stav 5 bodů (Jakobs, 2004). Standard v Nizozemí má těchto 7 pozic: typ a tvar 20 bodů, hmotnost 10 bodů, srst a kožešina 20 bodů, hlava a uši 15 bodů, barva těla a břicha 15 bodů, barva podsady a mezibarva 15 bodů, 33

kondice a péče 5 bodů (Vanhommerig, 1998). V Nizozemí a Německu je tedy největší důraz kladen na tvar a typ (20 bodů) a srst (20 bodů) (Vanhommerig (1998) a Jakobs (2004)). V Anglii je také sedm pozic, ale není mezi nimi zahrnuta pozice hmotnost. Pozice jsou následující: tělo 30 bodů, uši 15 bodů, hlava 15 bodů, oči 5 bodů, barva 10 bodů, srst 10 bodů, zdravotní stav 10 bodů. Největší důraz je kladen na pozici tělo. Zvláštností je, že uši, hlava a oči jsou rozděleny na tři samostatné pozice (Self, 2003). Švýcarský standard má 8 pozic, do kterých není kromě obrovitých plemen a novozélandského bílého zahrnuta hmotnost. Stupnice je body dotována následně: hlava, uši, krk 10 bodů, prsa, lopatky, hrudní končetiny, postoj 10 bodů, záď, kyčle, pánevní končetiny, břišní linie 10 bodů, srst a kůže 20 bodů, pátá až sedmá pozice jsou individuální plemenné zvláštnosti 40 bodů, péče a zdraví 10 bodů. Nejvýše je opět hodnocena srst (Schmid, 2003). Součástí Belgického vzorníku jsou i standardy plemen morčat. Zahrnutá bodovací stupnice má sedm pozic: tvar a typ 20 bodů, hmotnost 10 bodů, srst 20 bodů, čtvrtá až šestá individuální kritéria po 15-ti bodech, péče a zdraví 5 bodů (Ruff, 2003). Na Slovensku je bodovací stupnice rozdělena do sedmi pozic: hmotnost 10 bodů, tvar 20 bodů, typ 15 bodů, srst 20 bodů, pátá a šestá jsou individuální plemenná kritéria po 20-ti a 10-ti bodech, péče a zdraví 5 bodů (Supuka a kol., 2009). Ve Švýcarsku, jsou uznána čtyři zakrslá plemena, a to: zakrslý beran, hermelín, zakrslý barevný a zakrslý strakáč (Schmid, 2003). V Německu, Anglii, Belgii, Nizozemí a Slovensku se k těmto plemenům přidává zakrslý rex a zakrslý liščí (Jakobs (2004) a Ruff (2003) a Self (2003) a Vanhommerig (1998) a Supuka a kol. (2009) a Jakobs (2004)). Dále je v Anglii a Belgii uznán polský (Self (2003) a Ruff (2003)), v Anglii lvíček, beran lvíček, kašmírový beran a zakrslý saténový (Self, 2003), v Belgii dále zakrslá angora (Ruff, 2003). Největší rozdíly ve standardech u nás uznaných zakrslých plemen jsou v hmotnosti, barevných rázech a posuzování typu. Stupnice hmotnosti v Německu je pouze vzestupná (Jakobs, 2004). Ve Švýcarsku je uvedena hmotnost minimální, ideální i maximální (Schmid, 2003). V Belgii je uvedena vzestupná i sestupná stupnice hmotnosti. Dále je v Belgii uvedena minimální a maximální délka uší, což neplatí u zakrslíků (Ruff, 2003). 3.8.1 Zakrslý beran Minimální hmotnost zakrslého berana u nás je 0,9 kg, ideální hmotnost 1,5-1,75kg a maximální hmotnost 2 kg (Zadina, 2003). Stejnou minimální a maximální hmotnost mají na Slovensku. Pouze ideální hmotnost je zde o desetinu kilogramu snížena na 0,4-34

1,75 kg (Supuka a kol., 2009). V Německu jsou zakrslí berani požadováni o něco větší. Minimální hmotnost zakrslého berana je 1,2 kg a maximální 2,0 kg. Ideální hmotnost se pohybuje mezi 1,5 kg a 1,9 kg (Jakobs, 2004). Největší zakrslí bereni jsou ve Švýcarsku, kde se ideální hmotnost pohybuje 1,90 až 2,10 kg a maximální hmotnost je stanovena na 2,30 kg (Schmid, 2003). V Anglii se požadují o něco menší než u nás. Ideálně 1,5 kg a maximálně 1,6 kg (Self, 2003), a ještě menší v Belgii, kde se ideální hmotnost zakrslého berana pohybuje mezi 1,35 kg a 1,55 kg a maximálně dosahují 1, 65 kg (Ruff, 2003). Délka závěsu je v Německu a na Slovensku stejná jako u nás a je stanovena 22 až 28 cm (Jakobs (2004) a Supuka a kol. (2009) a Zadina (2003)). Na Slovensku je delšímu závěsu dávána přednost (Supuka a kol., 2009). Ve Švýcarsku je požadován závěs delší, a to 26-30 cm (Schmid, 2003). V Anglii není délka závěsu určena (Self, 2003). Nejkratší závěs je požadován v Belgii, což koresponduje s velikostí těla. Rozpětí uší je zde 21 cm až 26 cm. Za ideální se považuje délka mezi 22 cm až 25 cm (Ruff, 2003). V Anglii je lalok přípustný, ale nežádoucí (Self, 2003). U nás by byl hodnocen výrokem výluka (Zadina, 2003). Ve Švýcarsku jsou uznány tyto barevné rázy zakrslého berana: modrý, železitý, divoký, havanovitý, madagaskarový, siamský, bílý červenooký a modrooký. Strakáči jsou uznáni modří, železití, divocí, havanovití, madagaskaroví a černí (Schmid, 2003). Slovenský vzorník obsahuje tři standardy pro zakrslého berana, a to zakrslého berana barevného, zakrslého berana strakáče a zakrslého berana bílého. Zakrslý beran barevný je uznán ve všech barevných rázech uvedených ve slovenském vzorníku. Zakrslý beran strakáč je uznán pouze s plášťovou kresbou ve všech barvách jednobarevných plemen s normální srstí, která jsou uvedena ve slovenském vzorníku. Zakrslý beran bílý je uznán červenooký a modrooký (Supuka a kol., 2009). Pouze v Anglii je uznán zakrslý beran kašmírový a zakrslý beran lvíček (Self, 2003). 3.8.2 Hermelín U nás je hermelín uznán červenooký a modrooký (Zadina, 2003), stejně jako na Slovensku (Supuka a kol., 2009) a v Německu (Jakobs, 2004). Hermelín se v Nizozemí a v Anglii řadí mezi zakrslé barevné a nemá samostatný standard (Vanhommerig (1998) a Self (2003)). Ve Švýcarsku je hermelín uznán pouze červenooký. Modrooký ráz se řadí mezi zakrslé barevné (Schmid, 2003). V Belgii je uznám pouze modrooký barevný ráz (Ruff, 2003). U nás je minimální hmotnost stanovena na 0,8 kg, ideální hmotnost na 1,0-1,25 kg a maximální hmotnost na 1,5 kg (Zadina, 2003). Stejná maximální hmotnost je v Německu (Jakobs, 2004), Švýcarsku (Schmid, 2003), Slovensku (Supuka a kol., 35

2009) a Belgii (Ruff, 2003). V Nizozemí je maximální hmotnost 1,0 kg (Vanhommerig, 1998). Minimální hmotnost v Německu je posunuta na 1,0 kg a rozmezí ideální hmotnosti na 1,1-1,35 kg (Jakobs, 2004). Minimální hmotnost ve Švýcarsku je 1,1 kg a ideální hmotnost 1,25 až 1,40 kg (Schmid, 2003). Minimální hmotnost v Belgii je 1 kg a ideální hmotnost 1,2 až 1,35 kg (Ruff, 2003). Na Slovensku je nejnižší minimální hmotnost, a to 0,7 kg. Ideální hmotnost na Slovensku je 0,90-1,25 kg (Supuka a kol., 2009). V Nizozemí je minimální hmotnost stejná jako u nás, a to 0,8 kg. Ideální hmotnost v Nizozemí má nejmenší rozpětí, a to 0,9-0,975 kg (Vanhommerig, 1998). V Anglii je ideální hmotnost stanovena na 2 libry, což odpovídá 0,907 kg. Zvířata nejsou klasifikována při hmotnosti nad 2 1/5 libry, což odpovídá 1,134 kg (Self, 2003). Typ je ve všech zemích více méně stejný. U nás je u samců požadována šířka hlavy 5,5 cm, u samic 5 cm. Oči jsou mimořádně velké a vypouklé (Zadina, 2003), stejně jako v Německu (Jakobs, 2004), Slovensku (Supuka a kol., 2009) a Belgii (Ruff, 2003). Ideální délka ucha u nás je 5-5,5 cm (Zadina, 2003), stejná délka je na Slovensku (Supuka a kol., 2009). V Německu a Belgii je délka ucha 5,5 cm (Jakobs (2004) a Ruff (2003)), ve Švýcarsku 5,9-6,1 cm (Schmid, 2003), v Nizozemí 5,2 cm (Vanhommerig, 1998) a v Anglii 5 cm (Self, 2003). Minimální délka ucha u nás jsou 4 cm (Zadina, 2003), stejně jako v Nizozemí (Vanhommerig, 1998). V Německu to je 4,5 cm (Jakobs, 2004), na Slovensku není minimální délka ucha vůbec stanovena (Supuka a kol., 2009). Maximální délka ucha je u nás 7 cm (Zadina, 2003), stejně jako v Německu (Jakobs, 2004), ve Švýcarsku (Schmid, 2003), na Slovensku (Supuka a kol.,, 2009) a Belgii (Ruff, 2003). Maximální délka ucha v Nizozemí je nejkratší, a to 6 cm (Vanhommerig, 1998). Za každý půlcentimetr, o který je v Belgii překročena ideální délka ucha 5,5 cm, se sráží 1 bod (Ruff, 2003). Nepřípustnou vadou v Německu je samčí typ u samic a naopak (Jakobs, 2004). V Belgii se vylučují králíci s příliš úzkýma nebo masitýma ušima (Ruff, 2003). Ve Švýcarsku se požaduje středně vysoký postoj na středně silných končetinách (Schmid, 2003). Krátké hrudní končetiny jsou požadovány v Belgii (Ruff, 2003), Anglii (Self, 2003) a v Nizozemí (Vanhommerig, 1998). Délka srsti u nás je 1,8-2 cm (Zadina, 2003), stejně jako na Slovensku (Supuka a kol., 2009). Délka srsti ve Švýcarsku je 2,6-3 cm. Ve Švýcarsku se přímo ve standardu požaduje živý temperament (Schmid, 2003). 3.8.3 Zakrslý barevný V ČR vychází plemeno zakrslý barevný z plemene hermelín v pozicích hmotnost, typ a srst. Zakrslý barevný je uznán ve všech barevných rázech a kresbách všech plemen 36

s normální srstí, kromě tříbarevného, českého a anglického strakáče (Zadina, 2003). Stejná situace je v Německu (Jakobs, 2004), Švýcarsku (Schmid, 2003) a Slovensku (Supuka a kol., 2009). V Nizozemí je plemeno hermelín a zakrslý barevný spojeno (Vanhommerig, 1998), stejně jako v Anglii (Self, 2003), ale pro úplnost byl typ a hmotnost popsány již u plemene hermelín. V Belgii je hmotnost zakrslého barevného oproti hermelínům snížena. Minimální hmotnost je 0,8 kg, ideální hmotnost 0,95-1,05 kg a maximální hmotnost 1,1 kg. Maximální délka ucha je zkrácena na 6 cm. Jsou požadovány krátké končetiny. Výlukovou vadou jsou příliš silné končetiny (Ruff, 2003). V Německu se můžeme setkat s barevným rázem veveří, které odpovídá zbarvení našeho rázu marburský, a separátor, které je shodné se zbarvením našeho českého luštiče (Jakobs, 2004). Na Slovensku je rovněž uznán barevný ráz veveří, ale tento barevný ráz je na pomezí tříslového a bílopesíkatého rázu (Supuka a kol., 2009). V ČR není tento ráz uznán (Zadina, 2003). Ve Švýcarsku jsou uznány tyto barevné rázy. Řazeno abecedně: modrý, činčilový, železitý, perlový, divoký, havanovitý, hototský, tříslový v barvě černé, modré a hnědé, madagaskarový, kuní hnědý, siamský žlutý a bílý modrooký (Schmid, 2003). Zakrslý barevní se v Belgii dělí na jednobarevné, s kresbou, se znaky a stříbřité. Uznán je i kuní hnědý homozygot (Ruff, 2003), který není v ČR klasifikován (Zadina, 2003). V Nizozemí je uznán barevný ráz divoce havanovitý (Vanhommerig, 1998), který se v ČR vyskytuje pouze u holandského králíka a zakrslého holandského (Zadina, 2003). Zvláštností jsou dále barevné rázy železitě hnědý, železitě modrý, oranžový, stříbřitý světlý v černé a hnědé barvě a kuní homozygot (Vanhommerig, 1998). V Anglii je uznaný barevný ráz lila, neboli růžově šedá. Tento barevný ráz se vyskytuje u plemen tříslový, bílopesíkatý, a ruský. Modravý nádech této barvy je nepřípustný. Dalšími neobvyklými rázy je oranžová, modrá činčila a ocelově modrá (Self, 2003), která odpovídá odstínu modré našeho národního plemene moravský modrý, ale u zakrslého barevného není u nás uznána (Zadina, 2003). 3.8.4 Zakrslý strakáč Zakrslý strakáč je v ČR od roku 2003 zařazen jako samostatné plemenemo, které v pozici hmotnost, typ a srst vychází z plemene hermelín a zakrslý barevný (Zadina, 2003). Ve Švýcarsku byl zakrslý strakáč uznán v roce 2005, kdy byly dotisknuty do stávajícího vzorníku čtyři strany s jeho standardem a s označením provizorní standard (Schmid, 2003). Minimální hmotnost zakrslého strakáče v ČR je stanovena na 0,8 kg, ideální hmotnost na 1,4-1,6 kg a maximální hmotnost na 1,8 kg (Zadina, 2003). Na Slo- 37

vensku je ideální a maximální hmotnost shodná. Minimální hmotnost je posunuta na 0,8 kg (Supuka a kol., 2009). V Německu je zakrslý strakáč poněkud větší. Minimální hmotnost je 1,2 kg, ideální hmotnost 1,4-1,8 kg a maximální hmotnost 1,9 kg (Jakobs, 2004). Ještě větší je ve Švýcarsku, kde je minimální hmotnost 1,3 kg, ideální hmotnost 1,5-1,75 kg a maximální hmotnost 1,9 kg (Schmid, 2003). V ČR se požaduje poněkud jemnější typ než u hermelína (Zadina, 2003). V Německu je šířka hlavy požadována stejná jako u hermelína, tzn. 5 cm u samice a 5,5 cm u samce (Jakobs, 2004). Ideální délka ucha v ČR je 6,5 cm, minimální délka 5,5 cm a maximální 8 cm (Zadina, 2003). Stejné hodnoty jsou požadovány v Německu (Jakobs, 2004). Na Slovensku je shodná ideální a maximální délka. Minimální délka není uvedena (Supuka a kol., 2009). Ve Švýcarsku se požaduje délka ucha 6,7-7,2 cm (Schmid, 2003). Srst je v ČR dlouhá 2 cm (Zadina, 2003), stejně tak na Slovensku (Supuka a kol., 2009). Ve Švýcarsku je prodloužena na 2,6-3 cm (Schmid, 2003). V ČR se požaduje boční kresba složená z 3-5 skvrn na každé straně. Ideální boční kresbu tvoří 4 skvrny ve tvaru čtverce. Velikost skvrn není uvedena (Zadina, 2003). V Německu boční kresbu tvoří 1,5-2 cm velké skvrny v počtu 5-7 skvrn, které jsou poskládány do tvaru podkovy (Jakobs, 2004). Ve Švýcarsku je požadováno 4-7 skvrn boční kresby o průměru 2 cm (Schmid, 2003). Uznané barvy v Německu jsou černá, modrá, havanovitá a černožlutá (Jakobs, 2004). Ve Švýcarsku jsou uznáni pouze v černé a modré barvě (Schmid, 2003). 3.8.5 Zakrslý rex Zakrslý rex vychází z plemene hermelín, zakrslý barevný a kastorex (Zadina, 2003). V Belgii vychází typ zakrslých rexů z plemene polský (Ruff, 2003). Slovenský vzorník obsahuje celkem pět standardů zakrslého rexe, a to zakrslý slovenský sivomodrý rex, zakrslý pastelový rex, zakrslý barevný rex, zakrslý strakáč rex a zakrslý bílý rex (Supuka a kol., 2009). Minimální hmotnost zakrslého rexe v ČR je 0,8 kg, ideální hmotnost je 1,2-1,4 kg a maximální hmotnost je 1,6 kg (Zadina, 2003). Na Slovensku je minimální a maximální hmotnost shodná. Ideální hmotnost je oproti ČR snížena na 1,0-1,4 kg (Supuka a kol., 2009). V Belgii je minimální hmotnost opět shodná, ale ideální hmotnost je 1,10-1,35 kg a maximální 1,5 kg (Ruff, 2003). S Německem máme shodnou pro změnu maximální hmotnost. Minimální hmotnost je zvýšena na 1,0 kg a ideální hmotnost je 1,2-1,4 kg (Jakobs, 2004). Nejvyšší je hmotnost v Anglii, kde nabývá hodnot 1,7-2,0 kg (Self, 2003). V ČR je minimální délka ucha 4 cm, ideální 5-5,5 cm a maximální 7 cm (Zadina, 2003). V Německu je minimální délka ucha 5 cm, ideální 6 cm a 38

maximální 7,5 cm (Jakobs, 2004). Na Slovensku je ideální délka ucha 5,5-6 cm a maximální 7 cm. Kratší uši jsou předností (Supuka a kol., 2009). Délka srsti u zakrslého rexe v ČR je minimálně 11 mm, ideálně 14-15 mm a maximálně 17 mm (Zadina, 2003). Stejné hodnoty mají na Slovensku (Supuka a kol., 2009). V Německu je délka srsti 14-17 mm (Jakobs, 2004), stejně tak v Belgii (Ruff, 2003). V Anglii je tato délka pouze 12,7 mm (Self, 2003). Na Slovensku je strakáč rex uznán v kresbě dalmatinského strakáče, českého strakáče, tříbarevného strakáče, meklenburského strakáče, anglického strakáče a holandského strakáče. Zakrslý bílý rex je uznán červenooký a modrooký (Supuka a kol., 2009). Slovensku raritou je zakrslý slovenský pastelový rex vyšlechtěný v roce 2001 a uznaný roku 2005 (Supuka, 2009). Jedná se o v pořadí sedmé slovenské národní plemeno. Jemně pastelová krycí barva s jinovatkovým leskem se podobá bílé kávě. Břicho, vnitřní strana končetin, oční kroužky, lemování čelistí, vnitřek uší a olemování nozder jsou jemně krémové. Oči jsou šedomodrohnědé, upřednostňuje se hnědý odstín. Drápy jsou rohovité. Krémová podsada se má na hřbetě co nejvíce blížit barvě krycího chlupu, na břiše je světlejší. Nepřípustnými vada jsou modrý nádech na těle a hlavě, bílé chloupky v krycí barvě, bílé skupiny, bílé pásky na hrudních končetinách, modrá duhovka, bílé drápy, bílá nebo modrá podsada. Nejčastější vadou zakrslých pastelových rexů je sklon k sivému nádechu barvy srsti (Supuka, 2009). 3.8.6 Zakrslý liščí Zakrslý liščí vychází z plemene hermelín a liščí (Zadina, 2003). V Belgii vychází z plemene zakrslý barevný (Ruff, 2003) a na Slovensku z plemen hermelín, zakrslý barevný a liščí (Supuka a kol., 2009). Minimální hmotnost zakrslého liščího v ČR je 0,8 kg, ideální hmotnost je 1,2-1,4 kg a maximální hmotnost 1,6 kg (Zadina, 2003). Stejně je tomu na Slovensku (Supuka a kol., 2009). V Německu je minimální hmotnost 1,0 kg, ideální hmotnost 1,1-1,35 kg a maximální hmotnost 1,5 kg (Jakobs, 2004). V Belgii je minimální hmotnost 0,8 kg, ideální hmotnost 0,95-1,05 kg a maximální hmotnost 1,10 kg (Ruff, 2003). V ČR je srst zakrslého liščího dlouhá 3-5 cm. Vyloučena jsou zvířata se srstí kratší 3 cm a delší 6 cm (Zadina, 2003). Stejná kritéria mají na Slovensku (Supuka a kol., 2009). V Německu je srst je dlouhá 3,5 až 5 cm (Jakobs, 2004). Stejně je tomu v Belgii (Ruff, 2003). V Německu jsou uznány barevné rázy černý, havanovitý a veveří, který odpovídá barevnému rázu marburský. Zakrslí liščí bílý červenooký a modrooký jsou do vzorníku zařazeni jako samostatné plemeno (Jakobs, 2004). V Belgii 39

jsou uznány barevné rázy černý, modrý, havanovitý, činčilový, bílý červenooký a bílý modrooký (Ruff, 2003). 3.8.7 Zakrslý saténový Plemeno zakrslý saténový vychází z plemene hermelín a saténový. Minimální hmotnost je v ČR 0,8 kg, ideální hmotnost 1,0-1,25 kg a maximální hmotnost 1,5 kg (Zadina, 2003). V Anglii je ideální hmotnost 1,8-2,27 kg (Self, 2003). Délka srsti v ČR je 1,8-2 cm (Zadina, 2003). V Anglii 2,5-3,2 cm, ale s poznámkou, že lesk, textura a hustota jsou důležitější než délka. V Anglii je uznán pouze slonovinový červenooký ráz (Self, 2003). Dále jsou zakrslí saténoví uznáni ve Francii (Fréres, 2000) a od loňského roku v Německu (Jakobs, 2004). 3.9 Plemena zakrslých králíků, která nejsou v ČR uznána 3.9.1 Zakrslý teddy (ZTd) a zakrslý beran teddy (ZBTd) 3.9.1.1 Původ Zakrslý teddy (v překladu medvídek) vznikl kolem roku 2000 v západní Evropě křížením zakrslých králíků, angor a zakrslých liščích (Kadeřábková, 2008). První teddy k nám byli dovezeni roku 2005 z Německa a Nizozemí (Anonym 2, 2009). U nás toto plemeno chová jen zlomek chovatelů a chovná zvířata si dovážejí především z Belgie, Francie a Německa (Maxa, 2010). 3.9.1.2 Návrh českého standardu plemene Teddy není v žádné zemi uznán jako plemeno. V Německu sdružuje chovatele teddy Teddykanninchenclub (Kadeřábková, 2008). V ČR v dubnu roku 2009 vznikl Klub chovatelů králíků zakrslých teddy a teddy beránků, který je chovatelským klubem Českého svazu chovatelů a plynule navázal na předchozí činnost Klubu přátel zakrslých teddy (KPZT), který vznikl v roce 2007. Tento klub vypracoval ve spolupráci s posuzovateli ČSCH návrh plemenného standardu, který je zveřejněn na oficiálních webových stránkách ČSCH (Anonym 2, 2009). Návrh plemenného standardu v první pozici stanovuje ideální hmotnost na 1,20-1,40 kg. Minimální hmotnost je 0,80 kg a maximální 1,60 kg. Tvar ve druhé pozici je shodný s všeobecnou částí s tím, že je nutné celé tělo dokonale prohmatat, protože dlouhé chlupy zakrývají tvarové nedostatky. Po- 40

zice typ odpovídá třetí a páté pozici u hermelína. To znamená, že je požadováno krátké, zavalité a po celé délce rovnoměrně široké tělo, středně dlouhé, přiměřeně silné končetiny, neznatelný krk, krátké pírko, velká hlava s čelem širokým 5,5 cm u samců a 5 cm u samic, výrazné lícní partie, žabí tlama, velké vypouklé oči, vzpřímené, dobře osrstěné a zaoblené uši o délce 5-5,5 cm. Čtvrtá pozice popisuje srst, která strukturou připomíná srst angory, avšak s vyšším zastoupením pesíků. Optimální délka srsti je stanovena na 5-8 cm a je rovnoměrně rozložena po celém těle, včetně břicha a hlavy. Na končetinách je srst jako u plemen s normální strukturou srsti. Požaduje se srst hustá a jemná, která se dobře udržuje a nemá sklony k cuchání nebo plstnatění. Vadou je srst silně připomínající angoru nebo liščí srst. V páté pozici jsou popsány plemenné znaky. Ty se skládají z čelenky a polodlouhé srsti na uších. Čelenkou je nazývána dlouhá srst na hlavě králíka, která se u uší rozděluje a padá po stranách do očí a vpředu přes nos dolů. Absence tohoto znaku je důvodem pro vyřazení zvířete z chovu. Šestá pozice barva krycího chlupu, podsady, mezibarvy, očí a drápů je dána výchozími plemeny. Klub se rozhodl nejdříve zaměřit na barevné rázy bílý červenooký, bílý modrooký, žlutý, červený, modrý a černý. Sedmá pozice péče a zdraví se řídí všeobecnou částí (Anonym 1, 2009). U zakrslého berana teddy je stanovena vyšší hmotnost. Za ideální hmotnost se považuje 1,5-1,75 kg. Minimální hmotnost je 0,90 kg a maximální 2,0 kg. Návrh standardu je v podstatě stejný jako u zakrslého teddy s tím, že typ je posuzován podle plemene zakrslý beran (Prokešová, 2010). Dále je na výstavách hodnocena i povaha plemene. Klub chce, aby toto nové plemeno bylo označováno jako sportovně společenské s možným sociálně-léčebným využitím (Šmrhová, 2009). Celorepublikově se zatím jedná spíše o křížence, u kterých nelze nalézt dva králíky stejné. Rovněž srst je u každého zvířete jiná. Plemeno je ve šlechtitelském stádiu a bude muset projít uznávacím řízením. Po genetické stránce není zatím jisté, zda se jedná o novou mutaci srsti nebo je kombinací srsti liščí a srsti angorské. Při dokončení standardu bude muset být struktura srsti perfektně popsána a stejně tak nové barevné rázy (Maxa, 2010). V ČR je od roku 2010 schváleno novošlechtění zakrslých beranů teddy jednomu chovateli v barevných rázech černý a modrý. Šesti chovatelům bylo schváleno novošlechtění na zakrslého teddy, který se šlechtí v barevných rázech japanovitý, bílý modrooký, červený, černý, modrý a holandský modrý (Anonym 3, 2012). 41

3.9.2 Polský bílý (Zakrslý zaječí) 3.9.2.1 Původ Polský bílý je někdy považován za prapředka všech zakrslých plemen. O původu tohoto plemene se vedou spory, ale s největší pravděpodobností pochází z Belgie. Ve Francii se vyskytoval již v 18. století. V té době vážil 1,5-2,0 kg a choval se čistě pro maso. V Anglii byl jako plemeno oficiálně uznán roku 1884, proto bývá označován jako anglické plemeno. Na konci 19. století se rozšířil i do dalších zemí. V té době se vyskytoval pouze v bílé barvě. Od padesátých let 20. století se mohou vystavovat i zbarvení jedinci (Verhoef-Verhallenová, 1999). 3.9.2.2 Popis plemene Polský bílý je malý, kompaktní a elegantní králík se štíhlými, rovnými končetinami. Hlava je štíhlá a zakončená špičatým nosem. Při pohledu ze strany má klínovitý tvar. Uši jsou úzké, rovné, vzpřímené a těsně nesené. Maximální délka ucha je 6 cm. Hmotnost se pohybuje mezi 0,7-1,5 kg. Srst těsně přiléhá k tělu. Polský králík se vyskytuje téměř ve všech barvách králíků s normální strukturou srsti. Plemeno se vyznačuje živým temperamentem (Verhoef-Verhallenová, 1999). V Belgii je uznán jako bílý červenooký a modrooký, kdy je ke každému zpracován samostatný standard. Ideální hmotnost se pohybuje od 0,95 kg do 1,05 kg. Za maximum se považuje 1,10 kg, minimální hmotnost je 0,5 kg. Maximální délka ucha je 6 cm. Uši nesmí připomínat papír, jsou zaoblené a stojí těsně u sebe (Ruff, 2003). V Anglii je kromě bílého červenookého a modrookého rázu uznán i černý, modrý, hnědý, lila, siamský, divoký, dailenár, perlový, rys, činčila, modrá činčila, tříslový, ruský, kuní, oranžový, žlutý, madagaskar a ocelově modrý. I hmotnost je nepatrně vyšší. Polský by měl vážit 2,5 libry, tzn. 1,1 kg (Self, 2003). U nás je polský králík šlechtěn pod názvem zakrslý zaječí (Zadina, 2011). Na toto plemeno jsou v ČR od roku 2010 povolena novošlechtění dvěma chovatelům, a to na barevný ráz divoce zbarvený a kuní modrý (Anonym 3, 2012). Poprvé bylo toto plemeno vystaveno na CV v Lysé nad Labem v listopadu 2010 a to v barvě bílé červenooké a perlové (Zadina, 2011). 42

3.9.3 Zakrslá angora 3.9.3.1 Původ V Belgii bylo toto plemeno uznáno na konci 80. let 20. století. Vzniklo křížením angor menšího vzrůstu s červenookými hermelíny. Kromě Belgie je plemeno uznáno ve Francii. V Německu a Nizozemí nebylo dosud zařazeno do oficiálního standardu (Verhoef- Verhallenová, 1999). 3.9.3.2 Popis plemene podle belgického standardu Typ zakrslé angory odpovídá typu plemene angora. Minimální hmotnost je stanovena na 1,10 kg, ideální hmotnost na 1,4 kg a maximální hmotnost na 1,75 kg. Maximální délka ucha je 8 cm (Ruff, 2003). Uši nejsou postaveny přímo u sebe, ale připomínají lehce otevřené písmeno V (Verhoef-Verhallenová, 1999). Srst je tak dlouhá, jak je to možné, ale nejmenší přípustná délka je 5 cm. Hustá srst pravidelně pokrývá celé tělo, kromě partie nosu. Plemennými znaky angory je dlouhá srst na čele, tzv. čelenka, na uších, tzv. praporky, na tvářích, tzv. licousy, na končetinách, tzv. bačkorky a na pírku. Uznané barevné rázy jsou bílá červenooká, bílá modrooká, černá, hnědá a modrá (Ruff, 2003). Nejčastěji se vyskytují angory bílé červenooké a modrooké (Verhoef- Verhallenová, 1999). 3.9.4 Zakrslý lvíček 3.9.4.1 Popis plemene podle anglického standardu Plemeno je uznáno v Anglii. Standard plemene má pouze 5 pozic, a to: typ 25 bodů, hříva 30 bodů, srst 25 bodů, barva 10 bodů a zdravotní stav 10 bodů. Ideální hmotnost jsou3 libry, tzn. 1,4-1,7 kg. Zvířata nad 1,7 kg jsou vyloučena. Uši jsou dlouhé do 7,5 cm bez praporků, tzn. bez plemenného znaku angor. Hříva by měla být dlouhá 5-7,5 cm. Hříva vytváří kolem krku tvar písmene V s rozšířením na zadní straně krku. Dlouhé chlupy spadají kolem hlavy a s delší srstí na prsou vytváří tzv. bryndák. Srst na zbytku těla má normální strukturu. Požaduje se živý temperament a dostatečně vysoký postoj na středně dlouhých končetinách, aby vynikla hříva a dlouhá srst na prsou. Vadou je řídká hříva a nadměrné osrstění slabin. Vyloučena jsou zvířata s nedostačující hřívou, s dlouhou srstí na uších nebo na hrudníku. V Anglii je uznáno i plemeno zakrslý beran lvíček (Self, 2003). 43

3.9.5 Jamora 3.9.5.1 Původ Jamoru začal šlechtit německý chovatel Timm roku 1979 a jako výchozí plemena použil angoru, japonského králíka a hermelína červenookého. V roce 1994 byla jamora v Německu uznána a od roku 1997 je zařazena do německého vzorníku. Někdy se pro jamoru používá název harlekýn (Sika, 2009). 3.9.5.2 Popis plemene podle německého standardu Ideální hmotnost tohoto plemene je 2-2,4 kg. Minimální hmotností je 1,5 kg a maximální hmotnost 2,5 kg. Tělo je zavalité, válcovité, dobře osvalené a rovnoměrně široké s dobře zakulacenou zádí. Široká hlava je těsně nasazena na tělo. Uši jsou silné, zakulacené a jejich délka odpovídá velikosti těla. U samic je nežádoucí lalůček. Srst je středně jemná, mírně zvlněná s hedvábným leskem a délkou 5-6 cm. Srst na břichu je kratší. Hlava, uši a končetiny mají normální strukturu srsti. Podsada je hustá jako u angory a nemá sklony k plstnatění. V kresbě se střídá černá a žlutá barva. Barvy na těle vytváří celistvé střídající se barevná pole. Každé ucho je jinak zbarvené. Stejně tak končetiny, u kterých jsou barvy umístěny křížem vzhledem k uším. Na břiše, bradě a zrcadle jsou povoleny bílé skvrny. Přechody barev jsou neostré a vzájemně promísené. Žlutá barva může mít různé odstíny, ale dáváme přednost syté. Barvy na břiše jsou matnější. Oči jsou hnědé, drápy odpovídají barvě srsti (Jakobs, 2004). 3.10 Vady vyskytující se v chovu králíků V chovu králíků se vyskytují vrozené vady očí, nervového systému, osrstění, utváření lebky a kostry, anomálie chrupu, vady pohlavních orgánů a dědičné choroby krve. Léčba u těchto onemocnění není možná. Jedinou možností boje proti těmto onemocněním je negativní selekce. Většina vad je založena homozygotní sestavou recesívních alel (Fingerland, 1998). Podle závažnosti můžeme vady rozdělit na vady přípustné a nepřípustné. U přípustné vady se jedná o mírné odchylky od požadavků v jednotlivých pozicích uvedených ve standardu. V jedné pozici může být i několik přípustných vad, které posuzovatel trestá srážkou bodů, která musí být posuzovatelem náležitě zdůvodněna. U nepřípustné vady se jedná o výrazné odchylky od požadavků v jednotlivých pozicích uvedených ve stan- 44

dardu. U mláďat i dospělých zvířat ji podmiňuje výrok výluka a musí být posuzovatelem náležitě zdůvodněna. Obvykle se jedná o vadu dědičného charakteru. Pokud se nejedná o vadu dědičnou, díky které dochází k výraznému snížení estetického dojmu a vada je prokazatelně způsobena vnějším faktorem, použije se výrok neklasifikován (Zadina, 2003). Je důležité si uvědomit, že co je u jednoho plemene vadou, může být u druhého plemene předností (Šimek, 2010). Vady v pozici hmotnost Přípustnou vadou je odchylka od dané ideální hmotnosti. Srážky bodů se řídí stupnicí hmotnosti pro dospělá zvířata. U mláďat to jsou odchylky od požadované hmotnosti v jednotlivých měsících. Nepřípustnou vadou je nedosáhnutí minimální hmotnosti nebo překročení maximální hmotnosti. V obou případech se použije výrok neklasifikován. Posuzovatel má právo vyrovnat ztráty hmotnosti při přepravě zvýšením zjištěné hmotnosti o 5%, na národních výstavách až o 10% (Zadina, 2003). Vady v pozici tvar V této pozici se posuzuje průběh hřbetní linie, poloha končetin, poloha pírka, kůže králíka a vnější pohlavní orgány (Zadina, 2003). Ocas králíka se v odborné králíkářské terminologii nazývá pírko a pochází z tzv. myslivecké latiny (Šimek 2010). Do této pozice také patří veškeré deformace (Zadina, 2003). a) Hřbetní linie: Hřbetní linie začíná u prvního krčního obratle a končí u kořene pírka. Průběh by měl být ladný bez vystupujících lopatek a s pěkným zaoblením zádě. Za přípustné vady se považují mírně vystouplé lopatky, mírně prohnutý hřbet, náběh na kapří hřbet, mírně vystouplé hrboly kyčelních kostí převyšující křížovou kost, náběh na sraženou záď. Nepřípustnou vadou jsou silně vystouplé lopatky, silně prohnutý hřbet, vysloveně kapří hřbet, vysloveně sražená záď a deformace páteře (Zadina, 2003). U sražené zádi se průběh linie v oblasti beder náhle silně zakřiví dolů, v extrémních případech je záď zcela kolmá. U kapřího hřbetu je hrudní a bederní páteř konvexně vyklenuta nahoru. U zahraničního plemene bevernský je požadován mandolínovitý tvar těla a kapří hřbet je plemenným znakem (Šimek, 2010). b) Poloha končetin: Hrudní končetiny jsou rovné s kočičím nášlapem. Jejich délka a síla je dána v pozici typ u každého plemene. Pánevní končetiny jsou rovné v rovnoběžné poloze k tělu. Kyčle těsně přiléhají k trupu. Břišní linie by se ne- 45

měla dotýkat podlahy. Mezi přípustné vady patří: mírný prošlap hrudních končetin, náběh na kravský postoj pánevních končetin, poněkud křivé hrudní končetiny. Nepřípustné vady jsou: silný prošlap hrudních končetin, vysloveně křivá hrudní nebo pánevní končetina, vysloveně vybočený postoj pánevních končetin, silně vystouplé kyčle, sudovitý postoj hrudních končetin, vybočený postoj hrudních končetin, křivý prst. Výrokem neklasifikován je hodnocen zlomený prst, chybějící dráp a zlomená končetina (Zadina, 2003). Prošlap je záležitostí pouze hrudních končetin, králík místo na prsty našlapuje na větší část záprstí a končetina dostává hokejkovitý tvar. Při ixovitém postoji hrudní končetiny nemají končetiny rovný průběh. V oblasti karpálních kloubů se k sobě přibližují a pak zase oddalují. Při pohledu zepředu mají tvar písmene X. Sudovitý postoj hrudních končetin je ojedinělou vadou. Při kravském postoji pánevních končetin jsou končetiny k sobě v oblasti tarzálních kloubů výrazně přiblíženy a následně se rozbíhají. Při pohledu shora můžeme vidět písmeno V. U extrémně vbočeného postoje jsou parné problémy s chůzí (Šimek, 2010). c) Poloha pírka: Pírko je rovné, vztyčené a přilehlé k tělu ve směru páteře. Přípustnými vadami jsou vleklé pírko, hravé pírko, poněkud kratší pírko, drátěné pírko (z části nehybné) a ojediněle zbytnělé obratle pírka (výskyt bulek). Nepřípustnými vadami jsou trvale jednostranně nesené pírko, křivé pírko a chybějící pírko. Výrokem neklasifikován je hodnoceno zhmožděné pírko, zlomené pírko a zlomené pírko křivě srostlé (Zadina, 2003). U zlomeného křivě srostlého pírka se vyskytuje bulka. Zlomeniny se hojí skrze tzv. svalek (kalus), který se vytváří z více struktur kosti při hojení kosti, která nebyla imobilizována. Kalus má nepravidelný prstenčitý tvar. U drátěného pírka srůstají kaudální ocasní obratle dohromady v jeden větší trubicovitý, nepohyblivý celek. U drátěného pírka se někdy chybně uvádí odumřelé pírko, což není možné, protože nefunkční inervace a přerušení přítoku krve by znamenalo upadnutí ocasu. Vznik této vady by mohl mít spojitost s evolucí. Posouzení krátkého pírka je jen na citu posuzovatele. Nikde není stanovena žádná konkrétní délka. Pokud králík nedrží pírko konstantně rovně vzpřímeně položené k linii křížové páteře a pohybuje s ním střídavě na pravou a levou stranu, jedná se o hravé pírko. Jednostranně nesené pírko je výrazné a nevratné stočení ocasu na levou či pravou stranu. Vleklé pírko není přitaženo k linii páteře a králík ho táhne za sebou (Šimek, 2010). 46

d) Kůže: Kůže pružně a pevně přiléhá k tělu králíka, netvoří řasy, záhyby ani převisy. Přípustnou vadou je volnější kůže na libovolné partii těla. Nepřípustnou vadou je u samců i samic zakrslých králíků lalůček, lalok, dvojitý lalok, šikmý lalok kalhoty a silně volná kůže na břiše, bocích a zadní partii těla (Zadina, 2003). e) Vnější pohlavní orgány: Vnější pohlavní orgány jsou výrazné a nedeformované. U samců varlata co nejvíce přiléhají k tělu. Za přípustnou vadu se považuje mírně ochablý šourek (mírně vleklá varlata) a mírný rozštěp pyje sahající nejvýše do poloviny délky pyje. Nepřípustnou vadou je chybějící varle nebo varlata, chybějící šourek, vysloveně vleklá varlata, dvoupohlavnost, rozštěp pyje sahající přes polovinu délky pyje, deformace vnějších pohlavních orgánů samic, veškeré ostatní deformace a naprostá nevýraznost vnějších pohlavních orgánů (Zadina, 2003). Mezi nejfrekventovanější vady patří hypospadie, neboli rozštěp pyje (Fingerland, 1998). Kryptorchismus je vada, kdy jedno nebo obě varlata nesestoupí do šourku a uváznou v dutině břišní nebo tříselném kanálu. Nepovažuji za správné označení chybějící varle nebo varlata. K nevyvinutí varlat dochází u zvířat jen ojediněle. Nově se začíná vyskytovat srůst uzdičky předkožky s penisem (Šimek, 2010). f) Deformace: Nejzávažnější deformací je zkrácení horní čelisti, které vede k přerůstání zubů (Fingerland, 1998). Pravidelný skus se nazývá nůžkový. Řezáky nejsou postaveny přímo proti sobě. Při otírání se vytváří typický dlátovitý tvar. U klešťového skusu jsou řezáky postaveny proti sobě a skusné plošky mají tvar čtverce místo obdélníku. Mizí typický dlátovitý tvar řezáků a vroubkovaný okraj zubů a může docházet k přerůstání zubů. Zkrácením horní čelisti dochází k předkusu. Mezi dolními a horními řezáky vzniká mezera, která zabraňuje jakémukoliv otírání (Šimek, 2007). Při přerůstání řezáků dochází k poranění sliznice a vznikají hnisavá ložiska v dásni. Nejméně rozšířenou vadou je podkus, kdy dochází ke zkrácení dolní čelisti. Dále mohou některé zuby chybět nebo být různě překřížené (Šimek, 2010). Často chybí malé podpěrné řezáčky v horní čelisti nebo jsou zdvojené (Fingerland, 1998). Pro zlomený zub se použije výrok neklasifikován (Šimek, 2010). Vady v pozici typ V pozici typ se hodnotí harmonie celého těla. Posuzuje se poměr délky a šířky těla, síla a délka končetin, výraznost krku a temperament ve formě tzv. výstavního postoje. U 47

některých plemen se posuzuje i hlava a uši. Požadovaný typ je uveden u jednotlivých plemen. Zvíře musí vykazovat zřetelný pohlavní výraz. Harmonii těla ovlivňuje živá hmotnost zvířete. Mezi přípustné vady patří užší a delší hlava, nezřetelný pohlavní výraz, rozkleslé uši, náběh na klopení jednoho ucha, široké nasazení uší, mírná deformace kořene uší, měkké konce uší, zašpičatělé uši, slabší osrstění uší, slabší stavba uší, mírné odchylky od ideální délky uší. Nepřípustnými vadami jsou vysloveně úzká a dlouhá hlava, štičí hlava, zcela chybějící pohlavní výraz u samců, jiný než požadovaný typ těla, klopené ucho u plemen se vztyčenýma ušima, vysloveně rozkleslé uši, silná deformace uší u kořene, výrazné odchylky od ideální délky uší. Výrokem neklasifikován bude hodnocena chybějící část ucha, poranění ucha po očkování a silně zduřelé ucho po očkování (Zadina, 2003). Klub chovatelů zakrslých králíků v rámci podpory selekce požaduje, aby se u zakrslých králíků na výstavě měřily uši každému jedinci. U většiny ostatních plemen se délka uší uvádí hlavně na hranici vyloučení a při klasifikaci nedostatečný. Postavení uší zakrslých beranů se hodnotí ve výstavních klecích, protože při následné manipulaci a stresu může dojít k posunutí závěsu a rozevření podkovy. Hodnocení by tak nebylo objektivní. Postavení uší u klasických zakrslíků se provádí na stole. K deformaci ušního boltce u kořene dochází tehdy, když chrupavka ušního boltce na své bázi natolik zbytní, že dojde k částečnému nebo úplnému ucpání průchodu do zevního zvukovodu. Touto vadou jsou postihována pouze zvířata se vzpřímeným postavením uší. Tato vada se vyskytuje stále častěji a svůj původ má v příbuzenské plemenitbě. Často je diskutovaná problematika výstavního postoje. Postoj je uveden ve standardu plemene a je dán temperamentem jedince. Nelze jej tedy naučit (Šimek, 2010). Vady v pozici srst Struktura srsti je u každého plemene individuální a je popsána v jednotlivých standardech. U všech plemen se vyžaduje srst hustá, pružná a po celém těle stejnoměrně rozložená. Přípustnými vadami jsou řidší a méně pružná srst. Nepřípustnými vada je silné línání, u barevných králíků holá místa kdekoliv na těle a u bílých králíků holá místa, která nepřekrývá srst. Všechny tyto vady jsou hodnoceny výrokem neklasifikován (Zadina, 2003). Lysivost je vada osrstění, kdy dochází k nedostatečnému obrůstání srstí na některých částech těla nebo i na celém těle. Může vzniknout při kožním onemocnění, jako důsledek otrav, při nedostatcích ve výživě nebo poruchách metabolismu. Vrozená lysivost je vzácná a může být částečná nebo celková. Zvířata s celkovou lysivostí hynou 48

na podchlazení. S největší pravděpodobností je založena dědičně a způsobuje ji homozygotní sestava recesivních alel (Nováčková, 2003). Vady v pozici plemenná kritéria Plemenná kritéria v 5. a 6. pozici jsou popsána u každého plemene i s přípustnými a nepřípustnými vadami (Zadina, 2003). Vady v pozici péče a zdraví Zvíře musí být čisté a připravené na výstavu. To znamená, že uši jsou prosté ušního mazu, králík má čisté nášlapové plochy končetin, vyčištěné pohlavní koutky, vykartáčovanou srst, zkrácené a čisté drápy. Posuzovatel zvíře neklasifikuje, pokud je na výstavu zcela nepřipraveno. K péči chovatele náleží i správné a čitelné tetování. Taktéž jsou neklasifikována zvířata podezřelá z nemoci. Výlukou se hodnotí neurologické poruchy, rybí oko, oční zákal, chorobně vypouklé oko, vpadlé oko, výrůstky na očích, třetí víčko, jiné deformace očí, deformace kostry, přerůstání zubů, příznaky myxomatózy, otevřené otlaky končetin a slepota. Neklasifikován bude králík se slzícím okem, ušním svrabem, napadení vnějšími i vnitřními cizopasníky, králík s podezřením na infekční rýmu, nadmutý, se zduřelým pohlavím, s otevřenými ránami všeho druhu, otlaky končetin, které nejsou otevřené, zhojená poranění kdekoliv na těle, která zhoršují celkový dojem zvířete (Zadina, 2003). Při očních zákalech dochází k poruše vidění nebo poruše zaostřování. Nejčastěji se objevuje zákal rohovky a čočky. Při zákalu rohovky dojde ke kouřovému modrofialovému zákalu oka. Zákal čočky není patrný na celé rohovce, ale pouze na čočce, kdy vidíme v zornici šedý útvar. Zvíře by nemělo být vyloučeno za slepotu, protože posuzovatel většinou není zároveň veterinárním lékařem (Šimek 2010). K vrozeným vadám očí patří hydrophthalmus, kdy mají zvířata chorobně vypouklé oči. Další chorobou je katarakt. Jedná se o zákal obou očí, který se projeví nejdříve ve věku 3 týdnů a ve věku 9 týdnů je viditelný pouhým okem (Fingerland, 1998). Abnormality v utváření spojivky nejsou ve vzorníku uvedeny, ale v chovech a na výstavách se s nimi setkáváme stále častěji. Jedná se o stav, kdy dojde ke ztloustnutí rohovky, která pak přechází z bělimy na rohovku ve tvaru prstence nebo překrývá téměř celé oko. Zvířata s touto vadou by na výstavě měla být vyloučena za deformaci oka (Šimek 2010). Mezi nervové poruchy patří nemoc akrobat, ataxi, epilepsie a třesavka. Při chorobě akrobat králík nadzvedne zadní část těla a pohybuje se pouze po hrudních končetinách. Choroba ataxi se objevuje mezi třetím a čtvrtým měsícem věku. Zvířat dva týdny po začátku pro- 49

jevu onemocnění uhynou. Epilepsie je onemocnění, které postihuje pouze leucíny. Dalším onemocněním je třesavka. Králíci se brzy po narození začnou třást a tento třes se s věkem zesiluje. V devíti týdnech věku dojde k ochabnutí končetin a ve třech měsících zvíře přestává přijímat potravu a hyne (Fingerland, 1998). Při polydakylie dochází k zmnožení prstů končetiny. Nadpočetné prsty mají kostěný základ nebo visí na kůži bez prstního článku (Šimek, 2010). Onemocnění brachydaktylie způsobuje zkrácení článků na končetinách. Postihuje jednu a více končetin, popř. mohou končetiny zcela chybět (Fingerland, 1998). 3.11 Vady vyskytující se v chovu králíků V genotypu výstavního typu zakrslých králíků se vyskytuje gen zakrslosti Dw v heterozygotní sestavě Dwdw. Název tohoto genu je odvozen od anglického slova dwart-trpaslík (Fingerland, 1998). Homozygotní sestava DwDw se předpokládá u všech ostatních plemen králíků a zakrslých beranů. Ke vzniku heterozygotní sestavy alel došlo pravděpodobně mutací. Prošlechťováním a příbuzenskou plemenitbou se rozšířili recesivní alely v populaci (Šimek, 2009). Dominantně homozygotní jedinci jsou většího vzrůstu bez požadované typičnosti. Králice tohoto založení jsou v chovu s oblibou využívány pro svou vyšší plodnost. Recesivně homozygotní jedinci mají výrazně nižší porodní hmotnost a rodí se mrtví nebo do několika dnů uhynou (Fingerland, 1998). Velmi často mají konvexní profil hlavy, tenké končetiny a vyskytují se u nich vývojové vady (Šimek, 2009). Heterozygotní mláďata mají třetinovou hmotnost vzhledem k dominantním homozygotům a homozygotně recesivní mláďata třetinovou oproti heterozygotům (Fingerland, 1998). V zahraničí se spíše uvádí, že recesivní homozygoti mají poloviční hmotnost oproti heterozygotům (Ondráková, 2011) a heterozygoti jsou od dominantních homyzygotů velmi těžko rozeznatelní (Šimek, 2009). Výstavní zakrslíci nejsou všichni stejní v typu a proto se na lokusu Dw nemusí jednat o alelický pár, ale o alelickou sérii nebo o aditivitu za účasti většího počtu genů. Roli mohou hrát i modifikační alely (Fingerland, 1998). Někdy se uvádí, že alela dw je semiletální. To však není správná interpretace, protože u semiletálních projevů dochází k úhynu více než 50% jedinců a k tomu u heterozygotů nedochází. Rozhodně ale patří k letálním faktorům, protože u recesivních homozygotů hyne v podstatě 100% jedinců (Ondráková, 2011). 50

Peanut neboli buráček Peanut, neboli burský oříšek, se označují mláďata zakrslíků, která se rodí s deformovanou zadní částí těla, kdy mají málo vyvinuté boky a zadní končetiny mohou být zkřížené. Hlava je zvětšená, oči jsou vypoulené a posazené více dozadu. Mají špičaté zkrácené uši a zakrnělé přední končetiny. Jako důvod úhynu se uvádí neschopnost trávit potravu nebo porucha funkce hypofýzi. Toto onemocnění by mohlo být způsobeno vlivem dalšího samostatného genu, který je s genem zakrslosti ve velmi pevné vazbě (Ondráková, 2011). Max factor Max factor je dědičné onemocnění zakrslých králíků známé od roku 1980. Vykazuje štěpný poměr podle Mendelových zákonů a dědí se nezávisle na genu zakrslosti. Jedná se o recesivně založený defekt. Vada byla pojmenována v USA podle samce jménem Max importovaného z Německa. Postižená mláďata se rodí s otevřenýma očima a křivými kyjovitými končetinami. Prsty jsou srostlé nebo jsou končetiny bez prstů nebo s vyšším počtem prstů. Zadní končetiny jsou chodidlovou částí obráceny nahoru nebo dovnitř a deformovány. Mohou se vyskytovat abnormality páteře. Králíci mají typ srsti spíše připomínající lidské vlasy. Tito jedinci přežívají zřídka nebo velmi brzy hynou (Ondráková, 2011). Splay-leg Splay-leg neboli onemocnění roztažených končetin. Onemocnění je založeno recesivně. Zatím nebylo objasněno, jestli je způsobeno jedním nebo několika geny. Během růstu mláďat dochází k deformaci končetin. To se nejčastěji objevuje mezi 2-3 měsícem věku, ale může se vyskytnout i u několik dní starého jedince nebo starého zvířete. Postižena může být jedna nebo všechny čtyři končetiny. Zvíře se pohybuje plazením a nemá jiné zdravotní komplikace. Onemocnění postihuje všechna plemena králíků (Ondráková, 2011). Hippo Hippo je onemocnění, které se vyskytuje teprve několik posledních let. Je založeno recesivně a mláďata se rodí mrtvá nebo brzy uhynou. Králíčata se rodí s chybějícím pírkem, krátkou širokou hlavou, tupě zakončenými končetinami a záhyby na kůži (Ondráková, 2011). 51

Fadder Fadder neboli zaostávající mládě. Tito jedinci se do čtyř až šesti týdnů věku jeví jako normální mláďata. Nejsou ale schopna přejít na pevnou potravu a tak začínají zaostávat, sedí shrbení od ostatních mláďat, nepřijímají vodu ani krmení a rychle ztrácí hmotnost. Od projevení prvních příznaků do několika dnů hynou. Délka jejich života závisí na mléčnosti samice (Ondráková, 2011). 52

4. ZÁVĚR Chovatelství je ušlechtilá, záslužná a zajímavá činnost, která pokud je prováděna systematicky a na základě odborných znalostí a zkušeností, přináší každému chovateli uspokojení, radost, dobré výsledky a zasloužený užitek. V práci byl podán ucelený obrázek o plemenech zakrslých králíků chovaných v ČR a bylo provedeno porovnání s ostatními zeměmi. Zvýšením hmotnosti u standardu zakrslých králíků bylo dosaženo nastavení ideálního rozmezí hmotnosti jak z pohledu reprodukce, tak z pohledu exteriéru. Zvířata s vyšší hmotností než 1,25 kg již nejsou tak líbivá a samice s hmotností nižší než 1,0 kg mívají problémy s reprodukcí. Tento problém řeší na příklad v Nizozemí, kde jsou požadována zvířata s nižší hmotností než 1 kg. Existují však i další exteriérové znaky, které nejsou nastaveny úplně optimálně. V ČR jsou preferována zvířata s výrazně masitým uchem. Potomci takových zvířat mívají velmi často částečně nebo úplně zarostlý zvukovod. V Belgii tento problém řeší tak, že jsou vyřazována nejen zvířata s příliš slabým a špičatým uchem, ale i zvířata s uchem příliš silným. Řešením by bylo i přísněji postihovat zvířata s mírnou deformací uší u kořene. U této vady se předpokládá, že je vadou dědičnou. Bohužel se často tato vada nepostihuje ani u zvířat s úplnou deformací zvukovodu. Dále jsou na výstavách běžně vyzdvihovány samice se samčím pohlavním výrazem, přestože vzorník uvádí, že tato zvířata by měla být vyloučena. Stejně tak v ČR preferujeme co největší a nejkratší hlavu, která s sebou přináší deformace chrupu. Jako největší problémem v ČR v oblasti chovu králíků hodnotím nejednotnost posuzovatelské sboru, která způsobuje neobjektivní posouzení budoucích chovných zvířat. Není výjimkou, že exteriérově výborné zvíře s výlukovou vadou je na výstavě vědomě posouzeno a následně chovatelem zařazeno do chovu. V populaci tak dochází k šíření množství vad a deformací místo toho, aby byly eliminovány. Myslím si, že by bylo vhodné se zamyslet nad otázkou, kam bychom v chovu zakrslých králíků chtěli směřovat v oblasti zdravotního stavu, plodnosti a exteriéru a tomu následně přizpůsobili hodnocení zvířat a výběr chovných jedinců. 53

5 PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY Chovatelská literatura je poněkud specifická tím, že u některých knih nelze dohledat všechny atributy díla. AHRENS, Petra a WOLTERS, Josef. Kapesní atlas králíků. 1. Praha: Víkend, s.r. o., 2007, 127 s. ISBN 80-86891-49-6. AMBROŽ, Jiří. O zakrslých durynských králících. Chovatel. 2009, roč. 48, č. 5. BLOKEŠ, Josef. Novošlechtění zakrslého saténového ryse. Chovatel. 2011, roč. 50, č. 4. DVOŘÁK, Ladislav. Chov králíků. 2. dopl. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1980, 232 s. ISBN 07-081-80. FINGERLAND, J. Vzorník pro oceňování králíků čistokrevných plemen na výstavách v Československé republice. Kladno: Středočeské tiskárny, 1952. 95 s. 43935/52/III/2. FINGERLAND, Jaroslav. Vzorník pro posuzování králíků v ČSSR. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1973. 237 s. ISBN 07-037-73. FINGERLAND, Jaroslav. Vzorník plemen králíků. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1986. 352 s. ISBN 07-071-86. FINGERLAND, Jaroslav. Vzorník plemen králíků. 1. vyd. Praha: Chovatel, spol. s r. o., 1994. 192 s. ISBN 80-901837-0-0.3. FINGERLAND, Jaroslav. Králíkářská genetika. Praha: Chovatel, spol. s.r.o., 1998. 110 s. ISBN 80-901837-1-9. FOURNIER, Alain. Chováme králíky. Praha: Víkend, s.r.o., 2006. 93 s. ISBN 80-86891-35-6. FRÉRES, G. Les Lapins de Race specificetes zoologiques standards officiels. Roussay: [s.n.], 2000. neznačeny s. HEJRALOVÁ, Krista. Zakrslý rhönský králík. Chovatel. 2004, roč. 43, č. 4. 54

JAKOBS, F., et al. Standard 2004. Neuss: Wilh. Von Lohr GmbH, 2004. 351 s. JIRKŮ, Jan. Zakrslí liščí a rostoucí poptávka po nich. Chovatel. 2008, roč. 47, č. 2. JIRKŮ, Jan. Nároční zakrslí strakáči. Chovatel. 2008, roč. 47, č. 10. JIRKŮ, Jan. Nerovnoměrná obliba zakrslých rexů. Chovatel. 2009, roč. 48, č. 4. KADEŘÁBKOVÁ, Lenka. Teddy králíci. Chovatelský magazín. 2008, č. 4. KOMZÁK, S. Vzorník (Standard pro oceňování ušlechtilých králíků). Pardubice: Knihovny Králíkáře československého, 1927. 51 s. KOZUBÍK, Milan. Rexař: Chov kastorexů a barevných rexů v Čechách, na Moravě a Slezsku. 1. vyd. Vizovoce: Reproprint s. r. o., 2007, 144 s. KRAJSKÁ LIBANSKÁ, Linda. Ráj teddíků: Otevřeným srdcem proti drogám. Chovatelský magazín. 2009, 7-8. LAŠTŮVKA, Zdeněk, et al. Zoologie pro zemědělce a lesníky. 3.vyd. Brno: Konvoj, 2004, 264 s. ISBN 80-7302-065-3. MAXA, Stanislav. Český zakrslý strakáč rex. Chovatelský magazín. 2009, č. 1. MAXA, Stanislav. Králíci teddy aneb Kam s nimi. Chovatel. 2010, roč. 49, č. 1. NOVÁČKOVÁ, Jana. Lysivost u králíků. Chovatel. 2003, roč. 42, č. 7. ONDRÁKOVÁ, Marie. Peanut neboli buráček. Chovatel. 2011, roč. 50, č. 5. ONDRÁKOVÁ, Marie. Max factor, splay-leg, hippo a fadder. Chovatel. 2011, roč. 50, č. 6. PEKLO, P. Vzorník - Standard pro oceňování čistokrevných plemen na výstavách v republice Československé. Kladno: Cíl, 1946. 95 s. RUFF, A. Offizieller Standard fůr Belgien Anerkannten Kaninchen - und Meerschwenchen - Rassen. Charneux : Neuvedeno, 2003. 525 s. 55

SCHIPPERS, H. L. Králíci. Dobřejovice: Rebo Productions, 1999. 111 s. ISBN 80-7234-064-6.4. SCHÖNFELDER, Jiří. Králík hermelín. Chovatel. 2009, roč. 48, č. 11. SCHMID, H. U. Standard Schweitz für die Bewertung der in der Schweitz anerkannten Rasse - Kaninchen. Neuvedeno: Schweizerischer Rassekaninchenzucht - Verband SRKV, 2003. 217 s. SELF, J. Breed Standard. Neuvedeno: Neuvedeno, 2003. neznačeny s. SIKA, Julian. Jamora. Chovatelský magazín. Martina Pacek. 2009, č. 7-8. SUPUKA, Peter, SUPUKA, Miloš a ADAMEC, Štefan. Vzorník plemien kralikov. Nitra: Slovenský zväz chovatel ov, 2009. 452 s. SUPUKA, Peter. Slovenský pastelový rex a zakrslý slovenský pastelový rex. Chovatel. 2009, roč. 48, č. 3. SUPUKA, Peter. Zakrslý rex. Chovatel. 2009, roč. 48, č. 12. SUPUKA, Peter. Zakrslý saténový. Chovatel. 2010, roč. 49, č. 5. ŠIMEK, Vlastimil. Chrup králíka a jeho základní odchylky. Chovatel. 2007, roč. 46, č. 7. ŠIMEK, Vlastimil. "Zakrslost" u králíků a její praktické dopady v chovu. Chovatel. 2009, roč. 48, č. 6. ŠIMEK, Vlastimil. Vrozená onemocnění králíků: Část první - anomálie kostry. Chovatel. 2010, roč. 49, č. 1. ŠIMEK, Vlastimil. Vrozená onemocnění v chovu králíků: Část druhá - anomálie chrupu. Chovatel. 2010, roč. 49, č. 2. ŠIMEK, Vlastimil. Vrozená onemocnění v chovu králíků: Díl třetí - anomálie uší. Chovatel. 2010, roč. 49, č. 3. 56

ŠIMEK, Vlastimil. Vrozená onemocnění v chovu králíků: Díl třetí - anomálie uší II. Chovatel. 2010, roč. 49, č. 4. ŠIMEK, Vlastimil. Vrozená onemocnění v chovu králíků: Díl čtvrtý - anomálie pohlavního aparátu. Chovatel. 2010, roč. 49, č. 5. ŠIMEK, Vlastimil. Vrozená onemocnění v chovu králíků: Díl pátý - anomálie očí. Chovatel. 2010, roč. 49, č. 7. ŠÍP, Jindřich. Zakrslý hototský bílý králík. Chovatel. 2003, roč. 42, č. 8. ŠMRHOVÁ, Iva. 1. Klubová výstava zakrslých teddy a teddy beránků. Chovatel. 2009, roč. 48, č. 11. ŠUBRT, Jan a HROUZ, Jiří. Obecná zootechnika. Dotisk 2. vydání. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2009, 205 s. ISBN 978-80-7375-115-9. VANHOMMERIG, B. Standaard van de in Nederland erkeude Konijneurassen cavia s en kleine knaagdieren. Neuvedeno: Neuvedeno, 1998. 1004 s. ISBN 9062160751. VERHOEF-VERHALLENOVÁ, Esther. Encyklopedie králíků a hlodavců. Čestlice: Rebo Productions, 1999, 320 s. ISBN 80-7234-039-5. WEGLEROVÁ, Monika. Zakrslý králík. 2. dotisk prvního vydání. Havlíčkův Brod: Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s., 2005, 64 s. ISBN 80-7236-004-3. ZADINA, Josef. Nový vzorník plemen králíků. Chovatel. 2003, roč. 42, č. 7. ZADINA, Josef. Začátky posuzování králíků u nás. Chovatel. 2003, roč. 42, č. 7. ZADINA, Josef. Vzorník plemen králíků. Brno: Print Typia, spol. s.r.o., 2003. 371 s. ZADINA, Josef a kol. Chov králíků. 1. vyd. Praha: Brázda, 2004. 207 s. ISBN 80-209- 0325-9.2. ZADINA, Josef. Králík jako domácí mazlíček. Chovatel. 2006, roč. 45, č. 6. 57

ZADINA, Josef. Toulky králíkářskou minulostí: aneb Co bylo psáno o králících před šedesáti třemi léty. Chovatel. 2006, roč. 45, č. 8. ZADINA, Josef. Význačné osobnosti našeho králíkářství: Stanislav Komzák - 120 let od narození. Chovatel. 2006, roč. 45, č. 9. ZADINA, Josef. Králíci na CV v Lysé nad Labem. Chovatel. 2011, roč. 50, č. 1. Internetové zdroje ANONYM 1. Český svaz chovatelů: Návrh českého standardu Zakrslého teddy (ZTd) [online]. 2009 [cit. 2012-02-20]. Dostupné z: http://cschdz.eu/odbornosti/kralici/zakrsly-teddy.aspx ANONYM 2. Klub chovatelů králíků ZTd a ZBTd: Zakrslý teddy [online]. 2009 [cit. 2012-02-20]. Dostupné z: http://zakrsly-teddy.webnode.cz/o-nas/ ANONYM 3. Český svaz chovatelů: Seznam uznaných novošlechtění králíků (stav k 1. 3. 2012). [online]. 2012 [cit. 2012-03-29]. Dostupné z: http://www.cschdz.eu/odbornosti/kralici/chovy-novoslechteni.aspx PROKEŠOVÁ, Jana. Český svaz chovatelů: Standard plemene Zakrslý beran teddy (ZBTd) [online]. 13.5.2010 [cit. 2012-02-20]. Dostupné z: http://cschdz.eu/odbornosti/kralici/teddy-beranci.aspx SCHÖNFELDER, Jiří. Historie Klubu chovatelů zakrslých králíků ČR [online]. 2009 [cit. 2012-02-28]. Dostupné z: http://www.zakrslykralik.unas.cz/ Katalogy z výstav Průvodce 33. Celostátní výstavou mladých králíků 5. 6. 9. 2003 Litovel Průvodce 34. Celostátní výstavou mladých králíků 10. 11. 9. 2004 Sedlčany Průvodce 35. Celostátní výstavou mladých králíků 23. 25. 9. 2005 Tábor Průvodce 36. Celostátní výstavou mladých králíků 15. 16. 9. 2006 Přerov 58

Průvodce 37. Celostátní výstavou mladých králíků 7. 8. 9. 2007 Hustopeče u Brna Průvodce 38. Celostátní výstavou mladých králíků 12. 13. 9. 2008 Březová Průvodce 39. Celostátní výstavou mladých králíků 11. 13. 9. 2009 Lysá nad Labem Průvodce 40. Celostátní výstavou mladých králíků 4. - 5. 9. 2010 Uherčice u Hustopečí Průvodce 41. Celostátní výstavou mladých králíků 16. - 18. 9. 2011 Lysá nad Labem 59

TABULKOVÁ PŘÍLOHA 60

Tabulka 1: Přehled konaných CVMK od roku 1970 do roku 1990. Počet přihlášených králíků, počet zakrslých králíků z celkového počtu přihlášených králíků, procentické vyjádření počtu zakrslých králíků, zakrslých beranů, hermelínů a zakrslých barevných z celkového počtu přihlášených králíků (Zpracováno podle Průvodce celostátní výstavou mladých králíků 2003 a Tabulka 3) rok Místo konání Králíků celkem Zakrslých Zakrslých hermelínů králíků beranů ks % ks % ks % Zakrslých barevných ks % 1970 Chotěboř 1 692 54 3,19 0 0 29 1,71 25 1,48 1971 Chotěboř 2 175 67 3,08 0 0 48 2,21 19 0,87 1972 Chotěboř 1 736 61 3,51 0 0 35 2,02 26 1,50 1973 Žireč 1 984 53 2,67 0 0 24 1,21 29 1,46 1974 Hlinsko 2 292 102 4,45 0 0 58 2,53 44 1,92 1975 Pardubice 3 034 104 3,43 0 0 39 1,29 65 2,14 1976 Děčín 2 415 89 3,69 3 0,12 40 1,66 46 1,90 1977 Hlinsko 3 619 161 4,45 0 0 64 1,77 97 2,68 1978 Klímkovice 3 394 126 3,71 3 0,09 42 1,24 81 2,39 1979 Slavkov u Brna 3 949 145 3,67 6 0,15 72 1,82 67 1,70 1980 Děčín 3 763 117 3,11 11 0,29 57 1,51 49 1,30 1981 Hlinsko 4 389 108 2,46 20 0,46 55 1,25 33 0,75 1982 1983 Slavkov u Brna Ústí nad Orlicí 3 972 125 3,15 17 0,43 59 1,49 49 1,23 3 553 97 2,73 26 0,73 41 1,15 28 0,79 1984 Blovice 4 161 209 5,02 43 1,03 61 1,47 105 2,52 1985 Slavkov u Brna 4 899 145 2,96 18 0,37 59 1,20 68 1,39 1986 Hlinsko 4 761 176 3,70 38 0,80 59 1,24 79 1,66 1987 Děčín 4 086 212 5,19 66 1,62 56 1,37 90 2,20 1988 Výstava se nekonala 1989 Hlinsko 3 897 183 4,70 62 1,59 55 1,41 66 1,69 1990 Roudnice nad Labem 2 799 186 6,65 72 2,57 51 1,82 63 2,25 61

Místo konání Králíků celkem Tabulka 2: Přehled konaných CVMK od roku 1991 do roku 2011. Počet přihlášených králíků, počet zakrslých králíků z celkového počtu přihlášených králíků, procentické vyjádření počtu zakrslých králíků, zakrslých beranů, hermelínů a zakrslých barevných z celkového počtu přihlášených králíků (Zpracováno podle Průvodce celostátní výstavou mladých králíků 2003-2011 a Tabulka 3). rok Zakrslých Zakrslých hermelínů králíků beranů ks % ks % ks % Zakrslých barevných ks % 1991 Znojmo 3 854 258 6,69 106 2,75 47 1,22 102 2,65 1992 1993 Slavkov u Brna Nové Město na Moravě 3 405 169 4,96 66 1,94 36 1,06 67 1,97 3 342 205 6,13 54 1,62 39 1,17 112 3,35 1994 Znojmo 3 906 249 6,37 60 1,54 59 1,51 130 3,33 1995 Louny 3 289 290 6,35 100 3,04 79 2,40 111 3,37 1996 Litovel 3 143 237 7,54 58 1,85 83 2,64 96 3,05 1997 1998 Slavkov u Brna Týniště nad Orlicí 3 965 338 8,52 109 2,75 92 2,32 131 3,30 4 042 397 9,82 127 3,14 92 2,28 165 4,08 1999 Louny 4 190 507 12,10 186 4,44 107 2,55 200 4,77 2000 Šternberk 4 560 517 11,34 152 3,33 130 2,85 207 4,54 2001 Radostice 4 680 577 12,33 219 4,68 126 2,69 204 4,36 2002 Lipník nad Bečvou 3 356 347 10,34 105 3,13 100 2,98 119 3,55 2003 Litovel 3 569 345 9,67 92 2,58 72 2,02 146 4,09 2004 Sedlčany 4 088 512 12,52 165 4,04 81 1,98 243 5,94 2005 Tábor 3 825 396 10,35 111 2,90 78 2,04 189 4,94 2006 Přerov 3856 487 12,63 175 4,54 76 1,97 203 5,26 2007 Hustopeče u Brna 4 543 605 13,32 265 5,83 54 1,19 241 5,30 2008 Březová 2726 389 14,27 209 7,67 40 1,47 104 3,82 2009 Lysá nad Labem 3 424 527 15,39 235 6,86 79 2,31 159 4,64 2010 Uherčice 2 440 294 12,05 140 5,74 51 2,09 96 3,93 2011 Lysá nad Labem 2 706 373 13,78 138 5,10 82 3,03 105 3,88 62

Zakrslý beran Heč Hem Zakrslý barevný Zakrslý strakáč Zakrslý rex Zakrslý liščí Zakrslý saténový Teddy Zakrslý zaječí Celkem Tabulka 3: Zastoupení zakrslých králíků na CVMK od roku 1970 do roku 2011 (zpracováno podle Schönfelder, 2009 a Průvodců celostátní výstavou mladých králíků z roku 2009, 2010 a 2011). Rok 1970 27 2 25 54 1971 45 3 19 67 1972 32 3 26 61 1973 22 2 29 53 1974 58 44 102 1975 38 1 65 104 1976 3 37 3 46 89 1977 62 2 97 161 1978 3 36 6 81 126 1979 6 69 3 67 145 1980 11 54 3 49 117 1981 20 55 33 108 1982 17 50 9 49 125 1983 26 34 9 28 97 1984 43 52 9 105 209 1985 18 48 11 68 145 1986 38 47 12 79 176 1987 66 47 9 90 212 1988 Celostátní výstava mladých králíků nekonala z důvodu králičího moru 1989 62 44 11 66 183 1990 72 48 3 63 186 1991 106 44 3 102 3 258 1992 66 30 6 67 169 1993 54 27 12 112 205 1994 60 48 11 130 249 1995 100 64 15 111 290 1996 58 59 24 96 237 1997 109 49 43 131 6 338 1998 127 70 22 165 10 3 397 1999 186 73 34 200 6 8 507 2000 152 92 38 207 9 19 517 2001 219 80 46 204 6 22 577 2002 105 84 16 119 14 9 347 2003 92 52 20 146 27 7 1 345 2004 165 51 30 243 18 3 2 512 2005 111 41 37 189 10 4 4 396 2006 175 40 36 203 25 8 487 2007 265 31 23 241 28 12 5 605 2008 209 23 17 104 16 6 14 389 2009 235 22 57 159 1 28 12 13 527 2010 140 20 31 96 6 1 294 2011 138 33 49 105 4 28 4 4 1 8 373 63

rok 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 Tabulka 4: Zastoupení barevných rázů plemene zakrslý barevný na CVMK v letech 2000-2011 (zpracováno podle Schönfelder, 2009 a Průvodců celostátní výstavou mladých králíků z roku 2009, 2010 a 2011). Zdiv 25 28 19 30 34 28 13 19 20 12 21 8 Zžel 4 4 1 1 4 4 6 1 5 Zm 4 8 4 1 8 8 12 14 3 6 5 8 Zč 8 8 12 9 4 13 12 4 4 3 Zčerv 4 7 4 12 8 4 12 4 Zči 28 12 8 12 18 13 6 17 4 16 4 4 ZMS 1 7 2 2 ZHb 4 20 4 4 21 16 23 21 6 4 4 4 ZZe 5 8 4 ZJ 3 4 3 6 4 6 4 ZČL 3 4 6 ZHa 4 4 4 4 7 8 12 12 5 4 9 ZDu 5 8 6 12 5 4 4 ZBíč 12 20 17 11 8 10 7 12 10 12 4 5 ZBím 10 4 2 2 6 4 2 ZBíhav 4 4 Zma 4 8 4 4 4 4 4 4 4 4 2 ZRh 8 4 5 14 4 14 2 4 2 ZKuh 16 6 6 2 4 4 8 11 11 ZKum 4 6 9 5 3 4 4 ZKuBí 4 4 ZSiž 14 10 5 6 22 10 18 4 4 ZSim 4 ZRys 4 4 6 12 10 10 6 6 14 2 6 Zpe 5 7 1 4 8 4 4 12 4 ZDl 4 ZSč 4 6 6 8 4 2 ZShav 4 ZSsv 4 4 4 4 4 8 2 4 ZHo 2 2 2 2 2 2 5 4 4 4 2 4 ZTč 11 12 15 11 10 11 12 8 12 14 18 ZTm 1 4 4 3 ZTha 3 4 3 Zčp 4 4 4 ZRč 24 20 5 12 26 7 16 7 4 4 8 ZRm 12 4 8 4 6 2 4 celkem 207 204 119 146 243 189 203 241 104 159 96 105 64

Rok 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 Tabulka 5: Zastoupení barevných rázů plemene zakrslý beran na CVMK v letech 2000-2011 (zpracováno podle Schönfelder, 2009 a Průvodců celostátní výstavou mladých králíků z roku 2009, 2010 a 2011). ZBbčo 4 8 12 12 17 8 4 12 9 8 8 18 ZBbmo 4 4 6 8 12 5 12 36 12 10 ZBdiv 33 42 21 6 34 36 25 38 26 44 36 26 ZBžel 1 4 9 8 4 ZBm 23 43 17 21 23 24 12 8 10 8 6 8 ZBč 21 16 12 20 10 25 17 16 8 13 ZBžl 2 4 5 16 ZBčerv 4 ZBmad 35 24 20 17 30 14 25 23 30 22 16 9 ZBči 2 4 6 8 14 4 5 ZBHb 1 1 3 4 4 ZBJ 4 3 1 4 11 2 4 2 2 4 ZBBíč 9 8 4 12 3 ZBBím 4 8 4 ZBha 4 8 2 4 4 ZBRh 4 4 2 3 1 11 2 ZBSiž 4 24 8 12 4 ZBSim 5 ZBpe 2 11 4 16 24 16 9 7 ZBTč 2 4 ZBČčp 4 ZBKuh 4 6 3 ZBRč 4 6 4 2 3 ZBstr 16 30 12 13 17 7 26 53 54 31 25 20 celkem 152 219 105 92 165 111 175 265 209 235 140 138 65

OBRÁZKOVÁ PŘÍLOHA 66

Seznam obrázků Některé barevné rázy zakrslých králíků chovaných v ČR: Obrázek 1: Zakrslý beran želvovinový. Obrázek 2: Hermelín červenooký. Obrázek 3: Zakrslý stříbřitý světlý. Obrázek 4: Zakrslý činčilový. Obrázek 5: Zakrslý beran strakáč černý. Obrázek 6: Zakrslý strakáč madagaskarový. Obrázek 7: Zakrslý tříslový černý. Obrázek 8: Zakrslý bílopesíkatý černý. Obrázek 9: Zakrslý siamský žlutý. Obrázek 10: Zakrslý kuní modrý. Obrázek 11: Zakrslý kuní bílopesíkatý hnědý. Obrázek 12: Zakrslý hototský bílý. Obrázek 13: Zakrslý černý. Obrázek 14: Zakrslý železitý. Obrázek 15: Zakrslý český černopesíkatý. Obrázek 16: Zakrslý rhönský. Obrázek 17: Zakrslý holandský divoce zbarvený. Obrázek 18: Zakrslý perlový. Obrázek 19: Zakrslý rys rex. Obrázek 20: Zakrslý saténový siamský žlutý. Obrázek 21: Zakrslý stříbřitý modrý. Obrázek 22: Zakrslý durynský (foto J. Pavlík). Obrázek 23: Zakrslý liščí žlutý. Obrázek 24: Zakrslý saténový perlový. Plemena, která nejsou v ČR uznána: Obrázek 25: Zakrslý teddy holandský modrý (Krajská Libanská, 2009). Obrázek 26: Zakrslý lvíček madagaskarový. Obrázek 27: Zakrslý beran lvíček bílý červenooký. Obrázek 28: Jamora (foto D. Caithamlová). 67

Obrázek 29: Zakrslá angora bílá červenooká. Obrázek 30: Polský bílý červenooký (novošlechtění zakrslý zaječí). Některé vady a přednosti v chovu zakrslých králíků Obrázek 31: Výborně vypouklé oko u zakrslého strakáče černého. Obrázek 32: Chorobně vypouklé oko u zakrslého červeného. Obrázek 33: Deformace spojivky u zakrslého stříbřitého žlutého (foto V. Šimek). Obrázek 34: Modré oko u zakrslého holandského černého. Obrázek 35: Výborná síla ucha u samice zakrslého činčilového. Obrázek 36: Slabé, špičaté a sežehlené uši u hermelína červenookého. Obrázek 37: Široce nasazené uši u hermelína červenookého. Obrázek 38: Zvednuté uši zakrslého berana strakáče černého. Obrázek 39: Nadějný typ u mláděte zakrslého berana železitého. Obrázek 40: Výborná síla hrudních končetin a kočičí nášlap u zakrslého berana strakáče černého. Obrázek 41: Slabé končetiny a mírný prošlap hrudních končetin a u hermelína červenookého. Obrázek 42: Volná kůže na prsou u hermelína červenookého. Obrázek 43: Lalok u hermelína červenookého. Obrázek 44: Kalhoty u hermelína červenookého a celkově volná kůže. Obrázek 45: Předkus u hermelína červenookého. Obrázek 46: Rozštěp pyje u zakrslého rhônského. Obrázek 47: Zvukovod u zdravého zvířete plemene zakrslý rhönský. Obrázek 48: Deformace uší u kořene zarostlý zvukovod u zakrslého rhônského. Obrázek 49: Chybějící pírko u zakrslého dalmatinského strakáče rexe černého. Obrázek 50: Bílá skupina na nose u zakrslého modrého (foto V. Šimek). Obrázek 51: Přerušený úhoří pruh u zakrslého strakáče černého. Obrázek 52: Požadované zbarvení zakrslého rhônského u chovné samice a příliš tmavě zbarvené mládě. Obrázek 53: Pásky na hrudních končetinách u zakrslého divoce zbarveného (foto V. Šimek). Obrázek 54: Zvlněná srst u zakrslého černého rexe. Obrázek 55: Dvě mláďata ze stejného vrhu zakrslého rhônského. Mládě dole s homozygotně recesívní sestavou alel pro zakrslost. 68

Obrázek 56: Odlišná velikost mláďat ve vrhu zakrslého činčilového. Dvě mláďata vlevo recesivní homozygoti, uprostřed dominantní homozygot a vpravo heterozygot na lokusu Dw. Obrázek 57: Deformace končetin mláděte hermelína červenookého a zdravý jedinec stejného plemene. Obrázek 58: Sourozenci zestejného vrhu u plemene hermelín červenooký, jedinec vpravo deformované končetiny, změněná struktura srsti, dosud neotevřené oči a zaostávající v růstu. Porovnání typu zakrslého králíka Obrázek 59: Požadovaný typ zakrslého králíka u plemene hermelín červenooký. Obrázek 60: Hermelín červenooký, zvíře velmi špatné a nevýrazné v typu. Typem připomíná spíše polského bílého červenookého, popř. novošlechtění zakrslý zaječí (foto V. Šimek). 69

Obrázek 1: Zakrslý beran želvovinový. Obrázek 5: Zakrslý beran strakáč černý. Obrázek 2: Hermelín červenooký. Obrázek 6: Zakrslý strakáč madagaskarový. Obrázek 3: Zakrslý stříbřitý světlý. Obrázek 7: Zakrslý tříslový černý. Obrázek 4: Zakrslý činčilový. Obrázek 8: Zakrslý bílopesíkatý černý. 70

Obrázek 9: Zakrslý siamský žlutý. Obrázek 13: Zakrslý černý Obrázek 10: Zakrslý kuní modrý. Obrázek 14: Zakrslý železitý. Obrázek 11: Zakrslý kuní bílopesíkatý hnědý. Obrázek 15:Zakrslý černopesíkatý. Obrázek 16: Zakrslý rhönský. Obrázek 12: Zakrslý hototský bílý. 71

Obrázek 17: Zakrslý holandský divoce zbarvený. Obrázek 21: Zakrslý stříbřitý modrý. Obrázek 18: Zakrslý perlový. Obrázek 22: Zakrslý durynský. (foto J. Pavlík). Obrázek 19: Zakrslý rys rex. Obrázek 23: Zakrslý liščí žlutý. Obrázek 20: Zakrslý saténový siamský žlutý. Obrázek 24: Zakrslý saténový perlový. 72

Obrázek 25: Zakrslý teddy holandský modrý (Krajská Libanská, 2009). Obrázek 28: Jamora (foto D. Caithamlová). Obrázek 29: Zakrslá angora bílá červenooká. Obrázek 26: Zakrslý lvíček madagaskarový. Obrázek 30: Polský bílý červenooký (novošlechtění zakrslý zaječí). Obrázek 27: Zakrslý beran lvíček bílý červenooký. 73

Obrázek 31: Výborně vypouklé oko u zakrslého strakáče černého. Obrázek 35: Výborná síla ucha u samice zakrslého činčilového. Obrázek 32: Chorobně vypouklé oko u zakrslého červeného. Obrázek 36: Slabé, špičaté a sežehlené uši u hermelína červenookého. Obrázek 33: Deformace spojivky u zakrslého stříbřitého žlutého (foto V. Šimek). Obrázek 37: Široce nasazené uši u hermelína červenookého. Obrázek 34: Modré oko u zakrslého holandského černého. Obrázek 38: Zvednuté uši zakrslého berana strakáče černého. 74

Obrázek 39: Nadějný typ u mláděte zakrslého berana železitého. Obrázek 43: Lalok u hermelína červenookého. Obrázek 40: Výborná síla hrudních končetin a kočičí nášlap u zakrslého berana strakáče černého. Obrázek 44: Kalhoty u hermelína červenookého a celkově volná kůže. Obrázek 41: Slabé končetiny a mírný prošlap hrudních končetin u hermelína červenookého. Obrázek 45: Předkus u hermelína červenookého. Obrázek 42: Volná kůže na prsou u hermelína červenookého. Obrázek 46: Rozštěp pyje u zakrslého rhônského. 75

Obrázek 51: Přerušený úhoří pruh u zakrslého strakáče černého. Obrázek 47: Zvukovod u zdravého zvířete plemene zakrslý rhönský. Obrázek 48: Deformace uší u kořene zarostlý zvukovod u zakrslého rhônského. Obrázek 52: Požadované zbarvení zakrslého rhônského u chovné samice a příliš tmavě zbarvené mládě. Obrázek 49: Chybějící pírko u zakrslého dalmatinského strakáče rexe černého. Obrázek 53: Pásky na hrudních končetinách u zakrslého divoce zbarveného (foto V. Šimek). Obrázek 50: Bílá skupina na nose u zakrslého modrého (foto V. Šimek). Obrázek 54: Zvlněná srst u zakrslého černého rexe. 76

Obrázek 55: Dvě mláďata ze stejného vrhu zakrslého rhônského. Mládě dole s homozygotně recesívní sestavou alel pro zakrslost. Obrázek 58: Sourozenci ze stejného vrhu u plemene hermelín červenooký, jedinec vpravo deformované končetiny, změněná struktura srsti, dosud neotevřené oči a zaostávající v růstu. Obrázek 56: Odlišná velikost mláďat ve vrhu zakrslého činčilového. Dvě mláďata vlevo recesivní homozygoti, uprostřed dominantní homozygot a vpravo heterozygot na lokusu Dw. Obrázek 59: Požadovaný typ zakrslého králíka u plemene hermelín červenooký. Obrázek 57: Deformace končetin mláděte hermelína červenookého a zdravý jedinec stejného plemene. Obrázek 60: Hermelín červenooký, zvíře velmi špatné a nevýrazné v typu. Typem připomíná spíše polského bílého červenookého, popř. novošlechtění zakrslý zaječí (foto V. Šimek). 77