Evangelický měsíčník ročník 85/2009 87/2011 cena 25 Kč roční předpatné předplatné 290 290 Kč Kč. Na poslední cestu

11 2 Evangelický měsíčník ročník 85/2009 87/2011 cena 25 Kč roční předpatné předplatné 290 290 Kč Kč Na poslední cestu V hospici je tomu jinak než v nemocnici. Na původní diagnóze nezáleží. Klient hospice je člověk, který potřebuje laskavou péči. Potřebuje teplo, potřebuje kdykoli převléci, potřebuje dostat najíst, kdy chce a kolik chce. A přeje-li si, aby u něj někdo byl a držel ho za ruku, někdo u něj bude. Reportáž z hospice Citadela 7 Rozhovor o nepřipravenosti na smrt Mimořádný synod zasedne 25. listopadu Křesťanská služba na rozcestí Proč je zavřený ústřední církevní archiv? Dva polemické příspěvky k rozloučení se Ctiradem Mašínem 9 19 23 44 45

ÚVODNÍK 3 Čas D. Ženatá ZACHOVÁNÍ ODKAZU PAMÁTEK REFORMACE 4 Oltářní obraz žehnajícího Krista. Huslenky M. Čejková BIBLICKÁ ÚVAHA 5 Zaslíbení pro staré a k závěru života spějící J. Pokorný TÉMA 7 Hospic Citadela D. Ženatá 9 Důležitější jsou slova předposlední. Rozhovor s MUDr. Z. Susou J. Mamula 12 Je dobré nebýt sám na zubatou. Rozhovor s P. Rumlem J. Plíšková 16. Modlí se evangelíci za mrtvé? K. Šimr 17 Otázka na tělo Máte představu, jak by měl vypadat váš pohřeb? CÍRKEV ŽIJE 21 Misijní aspekty bohoslužeb R. Mazur 22 Z rebelky křesťankou Radka 23 Na rozcestí? Křesťanská služba D. Krupová Třetí rok v Olomouci a první rok se spirituálem J. Klimeš EKUMENA ŽIJE 28 Nemocniční kaplani mají svou asociaci V. Vurst 29 Workshop HEKS a ČCE D. Ženatá 31 Pracovní návštěva německých přátel v ČCE D. Ženatá 32 Andreas Marti v Praze D. Hamrová 32 Bát se nebudeme. Konference ke katastrofám K. Šimr DIAKONIE PRO ŽIVOT 35 (Před)poslední téma lidského života ph/ Diakonie ČCE 36 Dejte nám místo ve svém srdci ph/diakonie ČCE PROKŘIKNI A ZPÍVEJ 38 Písně o smrti, andělském trúbení a súdu L. Moravetz SLOVO 40 Boží úspěch, křesťanský neúspěch J. Hoblík 41 Biblická hodina O. Smrčková 42 Vaření mně v nejmenším nedělalo potíže Š. Grauová 43 K cíli skrz mořské hlubiny M. Balabán 44 Zavřený archiv uzavřená minulost? 45 Ďábel se promění a přestrojí J. Šulc 46 Vzpomínkové shromáždění na památku J. Honzátka E. Vejnar ÚVODNÍK Čas Čas plyne. Utíká jako voda. Je to jediná spravedlnost na světě, vyměřuje všem stejně, říká se. Čas zimní a letní. Minulou neděli hlásil pan farář v ohláškách, že za týden začne kostel podle zimního času, tak ať si nezapomeneme přetočit hodiny. Vyvstala otázka kam. Dozadu, nebo dopředu? Na podzim dozadu, jistě. Můžeme o hodinu déle spát, prožijeme tu noční hodinu mezi druhou a třetí dvakrát. A kdo by přece zapomněl, nevadí. Přijde ráno do kostela o hodinu dřív a může počkat. Horší je to na jaře. Spánek zkrácený o hodinu, a ještě nebezpečí, že když si zapomeneme přetočit budík, přijdeme do kostela na amen. Jiný posun času zažijeme při cestování. Cestou na Ukrajinu s potulným kazatelem Petrem Brodským koncem října celá sedmičlenná osádka mikrobusu rázem o hodinu zestárla přetočením hodinek na hranicích. Kdo cestoval stejný den do Londýna, o hodinu omládl. Po návratu do vlasti čas vše spravedlivě a milosrdně srovnal. Hodinu sem nebo tam ani nepoznáte. Zimní čas nemám moc ráda. Světla ubývá pozvolna během celého podzimu, ale najednou je tma v půl šesté! V době, kdy v létě stojí ještě za to sednout na kolo a jet se koupat, mám chuť rozestlat a pomalu se uložit k spánku. Naši předkové nezdeformovaní svitem žárovek to asi tak dělali. Zaopatřili dobytek, zavřeli slepice a po večeři vklouzli do peřin. Zimní čas byl časem odpočinku. My sice máme snadné řešení, na tmu vyzrajeme jedním stiskem vypínače, ale čas odpočinku bychom potřebovali také. A tak se v podzimním čase nabízí čas k návštěvám. Zatopit v kamnech, upéct bábovku, zapálit svíčku a pozvat přátele to voní podzimní pohodou. Celoroční téma Českého bratra dochází ke svému závěru. K podzimu života se vším, co k němu patří. Nemoci, stáří, doprovod na poslední cestu a konec životní pouti. O nepřipravenosti na smrt se dočtete v rozhovoru se Zdeňkem Susou, lékařem a bývalým synodním kurátorem. O službě nemocničního a vojenského kaplana hovoří v listě Pavel Ruml. A z hospice Citadela, ze zařízení, kde člověk může v klidu dožít své dny, najdete v tomto čísle reportáž. Inspirativní podzimní čtení přeje Daniela Ženatá 3

ZACHOVÁNÍ ODKAZU PAMÁTEK REFORMACE Oltářní obraz žehnajícího Krista Huslenky Valašská obec s něžným názvem Huslenky leží v údolí Vsetínské Bečvy mezi Vsetínskými vrchy a Javorníky. Není odtud daleko do Vsetína ani na slovenské hranice. Toleranční patent z 13. října 1781 přinesl náboženskou svobodu i na Valašsko. Většina evangelíků se přihlásila k augsburskému vyznání, možná také proto, že ze Slovenska často přicházeli tajní evangelíci luteráni. Na území Huslenek začala vyrůstat první modlitebna již v roce 1782. Byla postavena, dnes bychom řekli svépomocí! Přitesané klády na hrubou stavbu, šindele na střechu i dřevo na pavlače uvnitř stavení poskytli sami věřící, postarali se o krásně vyřezávanou kazatelnu a stůl. Pořídili také okénka se skly zalitými do olova a každá rodina si vyrobila svou lavici. Původní modlitebna sloužila v obci přes 100 let až v roce 1895 musela být pro svou vetchost stržena. Místo pro nový kostel se nehledalo lehce a nebylo ani nejvhodnější mokřinu bylo nutno zavážet kamením, aby v roce 1877 mohla být stavba kostela zahájena. Dílo však nepokračovalo podle představ místních evangelíků; peněz přibývalo jen pomalu, v roce 1880 při velké bouři a povodni se na střechu zřítila věž. I přes toto neštěstí však zvolna vyrůstal novoklasicistní trojlodní kostel s věží nad vchodem, uvnitř se vznosnými sloupy, světlými okny a galeriemi. Luterský oltář ozdobil později velký obraz žehnajícího Krista. Ten pochází z katolického kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Rok 1892 je rokem dostavění kostela. Od té doby uplynulo ve Vsetínské Bečvě mnoho vody. Přes kraj se na konci 2. světové války přehnala fronta a zeď kostela poškodil granát. Později, již v normalizačních letech, hrozila kostelu i faře zkáza na Vsetínské Bečvě měla být vybudována přehrada. Naštěstí k tomu nedošlo. Dnes zvony krásně opraveného kostela znějí široko daleko nad údolím a jsou slyšet i na pasekách; i odtud každou neděli přicházejí věřící k bohoslužbám. Avšak ani stará toleranční modlitebna nebyla zapomenuta. Tehdy před jejím stržením pořídil mladý Dušan Jurkovič přesné plány a popisy této vzácné památky. V červnu 2009 byla ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, na mírném návrší poprvé otevřena dokonalá replika původní toleranční modlitebny, přesně podle zachovaných plánů Dušana Jurkoviče. Při prvních slavnostních bohoslužbách jsme se neubránili dojetí. Můžete se přijet podívat. Jednou do roka, na svátek M. Jana Husa, se tam konají bohoslužby. Huslenský sbor byl poslední, který jsem ve své šestileté službě na synodní radě navštívila. 8. listopadu 2009 byl krásný slunečný podzimní den, který jsme s Joelem Rumlem prožili ve společenství plném radosti. To vědomí, že to bylo naposledy, dodává mým vzpomínkám zvláštní jasnost. Mahulena Čejková 4

BIBLICKÁ ÚVAHA Zaslíbení pro staré a k závěru života spějící Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. (Iz 46,3-4) Základním záměrem oddílu, v němž čteme náš verš, je výstraha před modlami. Chce ukázat na všemohoucnost Boží a nicotnost pohanských bůžků. Ve vedlejším důrazu však přináší veliké zaslíbení pro nemocné, staré a k závěru života spějící. Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Jestliže se pohané pachtili s přenášením soch svých bohů, až pod tím břemenem klesali, naopak věřícím v Hospodina bude dáno slavné poznání, že jsou sami neseni jeho milostí a ochranou. Vždycky, a zvláště dnes bylo stáří viděno jako věc obtížná, v ruchu života překážející, zkrátka mrzutá. Ostatně sama Bible mluví o létech, v nichž nemáme zalíbení (Kaz 12,1). Přicházejí vleklé nemoci, mizí pružnost těla i ducha. Slábnou pohotové reakce a tak se stává, že je někdy sotva kročej mezi mnou a smrtí (1S 20,3b). Vstoupíme třeba nerozvážně do vozovky. Lidský život zvláště ve stáří je křehký a ohrožený! A přece stáří a nemoc mohou být pro věřícího člověka časem požehnaným. Ještě je mu dána lhůta k promýšlení cesty, kterou prošel. Poznává, jak mnoho věcí, na nichž si zakládal, bylo ve smyslu našeho oddílu modlami, s nimiž se těžce vlekl, ať to byl výkon, kariéra, majetek či společenské postavení. Vše to bylo spojeno s otrockou námahou a s obavami o možnou ztrátu. Jak přitom zapomněl, že nejdůležitější je zrání člověka do obrazu Božího, to jest do stále užšího a důvěrnějšího vztahu k Pánu Bohu. To smíme na lůžku nebo v závěru života promodlit, promýšlet a prověřovat. Pokoušet se také ve vztahu k lidem, k rodině, přátelům, k bratřím a sestrám ve sboru přemáhat v dobrém zlé, spět ke smíření, odpouštět a pamatovat na přímluvné modlitby. Když nám ubývají síly, domníváme se, že už k ničemu nejsme. Ale pokud jsme při smyslech, můžeme se za blízké i vzdálené modlit. A pokud jsme opravdu neseni laskavou milostí Boží, smíme se stávat vlídným světlem pro svoje okolí. Když přicházíte k takovému nemocnému či starému člověku, přemýšlíte, jak byste ho potěšili, ale nakonec odcházíte nejvíc potěšeni sami. Nezadržitelně se na obzoru přibližuje ta nejistota nejjistější a jistota nejnejistější, totiž smrt. Začínáme rozumět nápisu na jednomu kříži na Vysočině: Zastav se, poutníče, a rozjímej, neboť nevíš, kdy, kde a jak odbije poslední hodina tvá. To neznamená, abychom stále mysleli na smrt, nýbrž abychom se dovedli zastavit a rozjímat o posledních věcech. Za starých dob se hodně dalo na ars moriendi, na umění umírat. Dnes je téměř neslušné o přípravě na smrt hovořit. Co je nám tedy pomocí a přípravou tváří v tvář odchodu z této časnosti? Je to nikoli něco, ale především Někdo, náš Pán a Záchrance Ježíš Kristus. Nepřekonatelně to vyjádřil začátek Heidelberského katechismu: Mým jedinkým potěšením v životě i ve smrti, je to, že nejsem sám svůj, ale svého věrného Spasitele Ježíše Krista. Buď on je Pánem, nebo smrt je paní. Ale on je mocnější a především láskyplnější než smrt. Ne v naší nesmrtelné duši, ale v jeho věrné lásce je vepsán náš věčný život. Od ní nás nic neodloučí.(ř 8,35 39) Jan Pokorný 5

TÉMA - Na poslední cestu Děkování foto: Jindřich Štreit, Paseka 1994 Syn s ženou v závoji sklání se v pokoji. Dlaně a maminčiny skráně. Stíny i naděje. A žena? I květina vzpomíná. Za ně. Miloš Vavrečka

DOPROVOD NA POSLEDNÍ CESTU Hospic Citadela Všichni do poslední chvíle stejně doufají, že se stane zázrak Hospic Citadela ve Valašském Meziříčí je jedním z třiatřiceti středisek Diakonie ČCE. Poskytuje tři druhy služeb: specializovanou hospicovou paliativní péči, sociální služby a odlehčovací služby. S ohledem na téma tohoto čísla Českého bratra nás zajímala především první z nich. Hospicová péče je určena nevyléčitelně nemocným a umírajícím, u kterých už není možná léčba vedoucí k uzdravení, ale je možné zmírnit důsledky jejich onemocnění. Klient může počítat s tím, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, bude mít duchovní podporu, pokud o ni bude stát, bude respektována jeho lidská důstojnost a v posledních chvílích života nezůstane osamocen. Do konce roku 2010 doprovodili v Citadele na poslední cestě 1218 klientů a letos jich bylo již 177. Budova hospice Citadela je architektonicky velmi zdařilé dílo s prosvětleným atriem a s možností z každého pokoje vyjít nebo na vozíku či lůžku vyjet na terasu či na zahradu. Je zde moderní technické zázemí, místnost posledního rozloučení i kaple. Fundraiserka Ruth Kopecká se mnou s velkou láskou a zápalem pro věc mluvila nejprve o smyslu i o provozu hospice a pak mě celým špičkově zařízeným objektem provedla. Při obchůzce vyvstávaly další náměty k otázkám i odpovědím. Poznatek první: Komu hospic slouží a proč tu je Lidé mají představu hospice jako takového luxusnějšího starobince. To ale není pravda. Je to zařízení, kde je místo pro každého umírajícího. S nevyléčitelným onemocněním, nejčastěji onkologickým, ale také s chorobami životně důležitých orgánů nebo s AIDS přicházejí i mladší a úplně mladí lidé, vypočítává Ruth Kopecká. Nedávno jeden zlínský student jako svou bakalářskou práci natočil o hospici Citadela film. Nepořizoval záběry klientů. Rozhodl se nefilmovat je vůbec. Pojal film jako výpovědi příbuzných a zaměstnanců, kteří vyprávěli příběhy a svoje zážitky s lidmi, kteří v hospici zemřeli. Ten film je trošku depresivní, ale výstižně vyjadřuje, komu sloužíme a proč tu jsme. Zřetelně říká, že doprovodit na poslední cestě potřebují lidé staří i mladí, dodává Ruth. Poznatek druhý: Smysl hospice V hospici najdou lidé klid. V nemocnici se nezachází s člověkem, ale s jeho nemocí. Ruth má hned příklad po ruce: Když má člověk zlomenou TH dvanáctku (jeden z obratlů), v nemocnici není řeč o pacientovi a už vůbec ne s pacientem, ale o TH dvanáctce:,sestři, máte volné lůžko? Mám tu jednu TH dvanáctku! ʻ Nikdo se nezajímá, jestli pacient něco potřebuje nebo jaké ho svírají pocity. Nabídnou mu možná lék na bolest. V hospici je tomu jinak. Na původní diagnóze nezáleží. Klient hospice je člověk, který potřebuje laskavou péči. Potřebuje teplo, potřebuje kdykoli převléci, potřebuje dostat najíst, kdy chce a kolik chce, nikdo ho ráno nebudí v nesmyslnou dobu, a když zazvoní, někdo vždycky přiběhne. A přeje-li si, aby u něj někdo byl a držel ho za ruku, někdo u něho bude. Poznatek třetí: Jak důležitá je rodina V hospici může klienta doprovázet rodina. To je důležité právě u mladších lidí. Rodina má často svého nemocného doma, dokud to jen trochu jde, a náročná péče všechny vysílí. Jedou úplně na doraz. Práce, děti, péče o nemocného, noční vstávání. Pod tíhou práce se vytrácejí vztahy. Láska je v pozadí, ale není na ni prostor a čas, vysvětluje Ruth. Když se rodina v takovéto situaci rozhodne přijít do hospice, velice se jí uleví. U nás je středem zájmu nejen klient, ale celá jeho rodina. Péči o nemocného převezme personál a rodina má čas na vztahy. Pomoci se navíc dostane také rodině. Všichni žijí v úzkosti, v obavách a s mnoha otázkami, co a jak bude dál. My v hospici můžeme v této těžké době účinně pomoci nejen nemocnému, ale i ostatním v rodině. Poznatek praktický: Jak se člověk do hospice dostane Zdravotníci musí rozhodnout, že kurativní léčba (směřující k uzdravení) již nemá smysl, je 7

ukončena a že nyní nastupuje léčba symptomatická (směřující k tišení bolesti a jiných důsledků nemoci). Takový pacient je vhodný k přijetí do hospice. Pak stačí vyplnit žádost o přijetí, což může udělat on sám nebo jeho rodina. Žádost musí potvrdit lékař a je celkem jedno, zda je to onkolog, internista nebo jiný specialista či lékař praktický. Důležité je rozhodnutí, že se přechází na symptomatickou léčbu. Žádost a lékařská dokumentace se přinese do hospice, a je to. Formulář žádosti o přijetí je na webových stránkách www.citadela.cz. Poznatek lidský: Lepší je přijít do hospice včas Někdy se stane, že přivezou klienta, který má doslova smrt na jazyku a zemře pár hodin po přijetí. I několik dnů je málo. Lepší je, když se může naplnit další smysl hospice, totiž že si člověk stačí dát do pořádku své věci. Samozřejmě ty materiální a finanční jako třeba dědictví, ale také otázky po smyslu života, co po něm zůstává, co bude s jeho příbuznými. Na zklidnění a přemýšlení o těchto věcech je potřeba pár dnů, spíše týdnů. Měli jsme v hospici i svatbu, když si klient přál uspořádat vztahové záležitosti po právní stránce, usmívá se Ruth. Někdy se tu octnou lidé, kteří nevědí, kde jsou jejich děti, nebo neviděli léta své rodiče. My pak nastoupíme jako detektivové a pátráme po příbuzných, aby se vůbec dozvěděli, že jejich blízký umírá a že je chce vidět. Všechny tyto věci pomáháme dávat do pořádku, pokud klient chce. Někdo je zatvrzelý a nechce, toho samozřejmě nenutíme. Průměrná doba pobytu je tři týdny. Loučila jsem se v hospici Citadela s velice dobrým pocitem. Ačkoli je známo, že většina lidí by si přála umřít doma a mezi svými, málokomu se to podaří. Nemocnice nebo léčebny dlouhodobě nemocných nebývají dobrovolným řešením. Strávit poslední dny zde, pod odbornou péčí laskavého personálu a za přítomnosti blízkých lidí, s možností vyjet do zahrady a mluvit s farářem, však nevypadá jako něco, co by se nedalo přežít. I když ve skutečnosti se to vlastně přežít nedá. Podle Ruth Kopecké stejně všichni do poslední chvíle doufají, že se stane zázrak. Daniela Ženatá Poznatek odborný: Co je paliativní léčba Je to léčba příznaků onemocnění. Už se neléčí příčina, ale důsledky. Hlavně bolest, ale také zažívací obtíže, následky chemoterapií, ozařování, také úzkost a strach. Podle Ruth fyzická bolest hodně souvisí s úzkostí. Máme zkušenost, že nesmířený pacient má mnohem větší bolesti než smířený. Pacientovi, který se otevře a začne o svých úzkostech mluvit, se uleví i od fyzické bolesti. A je celkem jedno, jestli to probral s lékařem, psychologem, farářem nebo s rodinou. zázemí hospice 8

ROZHOVOR s MUDr. Zdeňkem Susou Důležitější jsou slova předposlední O eubiosii, obecné nepřipravenosti na smrt a prášcích na tlak MUDr. Zdeněk Susa (1942) je starší generaci možná známější jako synodní kurátor a aktivní ordinovaný presbyter či jako zpravodaj z poutí do Santiaga de Compostela. Na webu lze nalézt i stránku jeho nakladatelství www.susa.cz, na níž jeho majitel slibuje, že i nadále budou vycházet knihy o putování, historii, filosofii.... Vzpomenou si na něj studenti medicíny, nejméně viditelná je však jeho vlídná tvář lékaře s celostním pohledem na otázky života a smrti. Ještě v dobách, kdy se to nenosilo, přijal pozvání k přednášce o posledních věcech do zapadlého Horního Slavkova. Dodnes vzpomínám, jaký to byl v dobách dusné normalizace čerstvý pramen otevřeného vyjadřování. Věděl jsem tedy hned, koho budu zpovídat k tématu tohoto čísla. Posuďte sami. Zdeněk je empatický, nebojí se pravdy, vyzařuje naději, ale vyhýbá se dobovým klišé a povrchní ideologizaci problému. Dobrý příklad, jak může víra vstupovat do života profesionála. Začnu tam, kde jsem sám zažil vrcholné momenty spolupracovníků v pomáhajících profesích, kteří rádi užívají termínu dobrá smrt. Existuje? Já ten termín rád nemám, protože mi připomíná termín euthanasie dobrá nebo příjemná smrt; ten jsme zvyklí užívat, když té smrti nějak pomůžeme. A to se mi příčí. Já jsem se vždycky snažil pomáhat životu, aby byl dobrý a příjemný, a to až do smrti. Takže je mi bližší termín eubiosie. Takže dobré žití až do konce? Co však když smrt potká mladého člověka? Takový dobrý život až do smrti jsem zažil u svých pacientů mnohokrát. Vrcholným zážitkem byla jedna mladá hudebnice zpěvačka, houslistka, sbormistryně... Přišla ke mně ve chvíli, kdy její zhoubný nádor byl už rozšířen po těle a nějaká zásadní pomoc nebyla možná. Přesto jsme se nevzdali a společně bojovali. Žila ještě rok. A pracovala, svítila. Mnoho lidí obohatila. Ještě večer před smrtí dirigovala svůj sbor na koncertě. Pak odjela do nemocnice a v noci zemřela... To byl dobrý život až do konce! Nechci tvrdit, že na délce života nezáleží, delší život je větší příležitostí najít smysl, ale určitě nejde o samu délku života, ale o naplnění. Sám jsi také kazatel a víš, že Bible je ve vztahu ke smrti velmi příkrá, třeba apoštol Pavel: poslední nepřítel, mzdou hříchu je smrt, rozhodující je přece vzkříšení, které není z tohoto světa... Ano, rozhodující je vzkříšení, které není z tohoto světa... Ale já jsem lékař v tomto světě a tady je smrt samozřejmým zakončením každého života. Bližší než apoštol Pavel s jeho příkrými výroky je mi svatý František z Assisi, který dokázal děkovat i za sestru naši smrt tělesnou. Stále si ještě myslíš, že platí poslední slova Karafiátových Broučků poslušně zemřít? Narážím na tvou přednášku o smrti a umírání, kterou jsi měl v Horním Slavkově za hluboké totality. Já dnes už samozřejmě nevím, jak jsem to tenkrát formuloval. Ale jako lékař vím, že všichni moji pacienti mi nakonec umřou že nikomu život doopravdy nezachráním. A nakonec umřu i já sám. Myslím, že člověk má pokorně přijmout i svou smrtelnost to by mohlo být to poslušně zemřít, ovšem v naději víry, že smrt nemá poslední slovo. U lůžka umírajícího Pokud vím, pracoval jsi léta na oddělení, kde paní s kosou byla častou návštěvnicí. (Mimochodem, co si myslíš o mizejících metaforách lidského konce?) Jaké to bylo, zažívat lidské odchody? Slyšel jsem vyprávění lidí, provázejících druhé při umírání, že často jde o hluboký duchovní zážitek... 9

Zažil jsem to opravdu mnohokrát a paní s kosou jsem při tom nepotkal nikdy. Ale nemyslím, že by ústup téhle metafory byl nějak na škodu. Pořád užíváme všelijaká opisná a zjemňující vyjádření. Vždyť i ten latinský exitus znamená prostě odchod a o zemřelém tedy říkáme my obhroublí zdravotníci, že odešel. Když mi umírali pacienti, které jsem předtím déle ošetřoval, bylo to vždycky těžké, jako když odejde kamarád. Ale současně to byl zážitek jakéhosi uklidnění, pokoje, do kterého trpící člověk přešel. Ještě jinak: ze skript sociální etiky nejmenovaného evangelického teologa si celý život pamatuji posměšné konstatování, že lidé mívali ve zvyku v okamžiku smrti otevřít okno, aby duše mohla odletět. Cha cha, taková katolická pověra! Dodnes je mi z těch skript nějak trapně. Co si ty myslíš o nezbytných rituálech, které by měly odchod člověka provázet? Když jsem svědkem smrti, okno neotvírám. Ale nikdy bych se tomu nesmál ani bych v tom nikomu nebránil. Dnes žijeme v době, kdy se všechny negativní stránky života nemoc, postižení, smrt uklízejí do příslušných ústavů za vysokou zeď. Nemusíme to vidět a tím na to nemusíme myslet; nemáme pak šanci se s tím nějak vyrovnat. Myslím, že když se stonalo a umíralo doma, byli lidé dospělejší a hlubší alespoň mohli takoví být. A že se kolem smrti vytvořily rituály, bylo jen přirozené. Co poslední slova umírajících? Někde jsem četl, že poslední slova různých velikánů byla často velmi všední, takříkajíc mimo kontext věčnosti... Smrt si člověka připravuje, říká se... Člověk může vědět, že je vážně nemocen, že jeho nemoc povede ke smrti. Ale že smrt přijde právě teď, za chvíli, po příští větě, to v naprosté většině případů neví. Obvykle se vědomí postupně kalí a člověk pak umře jakoby ve spánku. Není divu, že jeho poslední slova jsou velmi všední, když netuší, že jsou poslední. Takže důležitější než ta skutečně poslední slova jsou slova předposlední. Moody a zážitky z klinické smrti...? Pojem klinická smrt je chybný. Vyvolává představu, že člověk, který prošel klinickou smrtí, mohl zahlédnout něco za smrtí. A to je omyl. 10

Nejde v žádném případě o smrt ani o závdavek smrti. Ten stav je minimální život, ale pořád život, při němž ještě neodumřely ani ty nejzranitelnější buňky buňky mozkové. Kdyby totiž odumřely, člověk by se nemohl probrat. Takže ty zážitky nejsou zážitky smrti, ale hladovění mozkových buněk po kyslíku. Připodobnil bych to spíš vizím po některých drogách. Ale pochybuji i o těch zážitcích. Kdysi jsem pracoval na koronární jednotce, kde jsem ošetřoval mnoho lidí, kteří prošli klinickou smrtí. Pokud o tom vyprávěli, vždycky měli pocit spánku beze snů... To ovšem Moodyho kniha ještě nebyla na světě... Mnozí sociologové si stýskají, že dnes chybí starodávný fenomén úmrtního lože. Lidé cítili, že se blíží konec, svolali rodinu, smířili se, rozloučili, vyjádřili svůj testament a odešli. Nejsme dnes pod ochranou medicíny připraveni o přirozený instinkt svého konce? Anebo se v minulosti jednalo spíše o románovou fikci? Myslím, že i v minulosti platilo to, že smrt si uvědomuje sotva desetina lidí. Když ovšem lidé cítí, že se blíží konec, i dnes si někdy svolají rodinu atd., ale žijí pak někdy týdny nebo i měsíce. To rozloučení a následné vydechnutí naposled je asi románová fikce. A jestliže jsme dnes připraveni o nějaké instinkty, určitě to není vina medicíny, ale naší obecné nepřipravenosti, o které jsem už mluvil. Smrt nevidíme, neznáme, nemluvíme o ní... Dnešní doba trpí kultem mládí, výkonu, úspěchu. Když pak narazíme na ty negativní stránky života, jsme bezradní. Medicínsko-průmyslový komplex Co lékař a lidský konec? Hodně se teď mluví o medicínsko-průmyslovém komplexu, který smrt vytěsňuje na okraj... Myslím, že smrt na okraj vytěsňuje moderní společnost a právě ona ji svěřuje medicínsko- -průmyslovému komplexu, aby se na ni nemusela dívat. Lidský věk se jen za naší generace prodloužil téměř o deset let. Zároveň se zdá, že odchod z tohoto světa je čím dál těžší. Jaký je tvůj názor na toto téma? Dříve umíraly malé děti, matky při porodu, mladí lidé odcházeli na všelijaké infekční nemoci... To byly těžké a tragické události. Dnes umírají lidé mnohdy plní dnů. Pokud je to dnes čím dál těžší, je to obecným nedostatkem nějakého zakotvení, které dává víra, a tou nepřipraveností, o které pořád mluvím. Vydal jsi také knížku o psychosomatických otázkách. Co je podle tebe nejdůležitější... Nejdůležitější podle mne je, aby lékaři viděli pacienta vždycky jako celého člověka s tělem i s psychikou. I když léčí nemoc nějakého jeho orgánu, je to nemoc celého člověka. Když toho člověka dokážou uklidnit, vzbudit v něm důvěru, že je u nich v dobrých rukou, bude se jejich pacient líp léčit. A klíč k důvěře je jednoduchý je to dobrá komunikace. Z hlediska pacienta je nejdůležitější zapomenout na právo na zdraví a nechtít od lékaře pilulku na dobře to jest: Dej mi pilulku, aby mi bylo dobře hned a nemusel jsem sám se sebou nic dělat; mám na to přece právo. Jako lékař vím, že všichni moji pacienti mi nakonec umřou že nikomu život doopravdy nezachráním. A nakonec umřu i já sám. Ještě k moderní medicíně a přirozenosti. S přáteli vrstevníky jsme tuhle debatovali o svém stárnutí a došlo nám, že každý z nás bere nejméně jeden dva prášky na tlak nebo na cévy a že tedy o svém konci vlastně spolurozhodujeme. Co když tím svému okolí jednou přiděláme ještě větší starosti? Abych užil známý příklad, Pavel Tigrid přece v jistou chvíli rozhodující léky přestal brát. Co ty na to jako křesťan a etik? Víš, já si myslím, že Božím darem nejsou jen léčivé síly přírody, ale i vědomosti a schopnosti moudrých lékařů. Takže i prášky na tlak jsou Božím darem. Pohrdnout jimi znamená pohrdnout možností neumřít zbytečně předčasně na nějaký hloupý infarkt nebo mozkovou mrtvici. Tu možnost neumřít předčasně nám skrze lékaře nabízí náš Pán proto, abychom získali čas a mohli ho naplnit. Přesto se domnívám, že mohou nastat chvíle, kdy člověk má právo ukončit léčbu a odejít přirozeně, a že to v takovém případě není sebevražda. Ale netroufl bych si pro to stano- 11

vit žádné obecné pravidlo. I s Pavlem Tigridem to pokud vím bylo složitější, než jak jsme se dočetli v novinách. Lékařská etika Vloni jsem tě potkal a spěchal jsi někam vyučovat. Etiku, vzpomínám si dobře? Ještě předloni jsem učil i na lékařské fakultě, ne však etiku, ale vnitřní lékařství. Teď učím jen na Jaboku to je církevní vyšší odborná škola pro všude klade důraz na práva. O nich diskutujeme, na něčem se usneseme a to pak považujeme za etické. Ale tohle v biologii neplatí příroda se našemu usnesení vychechtá. Vzpomínám, že když jsem jako farář vyřizoval pohřeb, stával jsem se prvním hromosvodem stesků na lékaře a nemocnice. Téměř vždycky měli v očích pozůstalých udělat víc. Nechtěl bych být lékařem, když se lidé tak rádi soudí... To se všechno dá uvést na společné jmenovatele: Pozůstalí na smrt svých blízkých ani svou vlastní nejsou připraveni, takže smrt pro ně znamená selhání lékařů. A lékaři zanedbali komunikaci s nemocnými i s rodinnými příslušníky. Pozůstalí na smrt svých blízkých ani svou vlastní nejsou připraveni, takže smrt pro ně znamená selhání lékařů. A lékaři zanedbali komunikaci s nemocnými i s rodinnými příslušníky. sociální pracovníky, kde se učí sociální nauky, psychologie, pedagogika, speciální pedagogika a také základy teologie. Já tam učím předmět biologie člověka, jakousi medicínu v souvislostech, a k ní samozřejmě patří i etika. Čím žijí dnešní studenti? Jak si s nimi rozumíš? Moji studenti jsou vybraná skupina mladých lidí, kteří něco chtějí. Mají už maturitu na nějaké škole a teď si chtějí prohloubit vzdělání. Také to, že se přihlásili na církevní školu, o nich něco vypovídá. Takže se setkávám se zájmem a rozumím si s nimi i když jsem ve věku jejich dědečků. Co považuješ za největší problémy současné etiky v medicíně? Myslím, že by to bylo na delší povídání. Ale na nejobecnější rovině soudím, že se tu srážejí lidská práva s biologickými danostmi. Dnes se Od nového roku má začít platit zákon, který mi umožní rozhodnout o případné resuscitaci. Jsem po mozkové příhodě a třeba případ Ariela Sharona mi připadá dosti odstrašující. Jaký je tvůj názor? Příklad Ariela Sharona odstrašující připadá i mně. Ale tohle se žádným obecně platným zákonem nedá vyřešit, protože je to vždycky individuální. Ariel Sharon, to jsou celé roky ošetřování člověka v bezvědomí a bez naděje, že by někdy vstal a mohl komunikovat. Ty jsi také po mozkové příhodě a vedeš se mnou docela zajímavý rozhovor. Myslím, že to je doklad toho, že není mrtvice jako mrtvice... Vidím, že s tímhle mi neporadíš, i když... Vraťme se tedy ještě na začátek. Jak vztahuješ eubiosii sám na sebe? Snažím se být aktivní tělesně i duševně, jak dlouho to půjde. Kromě té cesty do Santiaga jsem došel i do Assisi a do Říma, teď dokola obcházím naši zemi po hranicích. A učím, píšu, přednáším, kážu, vydávám knihy... Kupodivu se mi to díky Bohu pořád daří. A snad to má i nějaký smysl... Jo, a prášky na tlak beru... Jan Mamula 12

ROZHOVOR s Pavlem Rumlem Je dobré nebýt sám na zubatou Služba v armádě, nemocnici a církvi je rozdílná i podobná Mgr. Pavel Ruml (1956) je v naší církvi znám jako vojenský kaplan; nyní pracuje šestým rokem ve vojenské nemocnici v Praze Střešovicích (ÚVN). Coby farář začínal v Šonově u Nového Města nad Metují. Po dalším, třináctiletém působení ve sboru v Letohradu odešel v roce 1999 do armády, v Letohradu ho vystřídala jeho žena Jana. Ta je od roku 2005 farářkou v Olomouci, kam se rodina přestěhovala. Mají tři dospělé děti, dvě ještě dokončují studia. Kaplanská práce Pavla Rumla začala v Havlíčkově Brodě u 4. brigády rychlého nasazení, dva roky strávil na Velitelství společných sil v Olomouci; od roku 2006 působí v ÚVN. Zúčastnil se tří zahraničních misí: v roce 2000 strávil sedm měsíců v Bosně, v letech 2002 2003 osm měsíců v Kuvajtu a v roce 2009 sedm měsíců v Kosovu. Těmi zahraničními misemi ses stal v naší církvi tak trochu slavným, je to přece jen v ČCE poněkud neobvyklé, nemyslíš? Na vojenských misích se už vystřídala celá řada farářů, i z ČCE. Unikátní ale bylo, že jsem v roce 2007 strávil dva měsíce s režisérem Václavem Marhoulem v Tunisku při natáčení filmu Tobruk. On to pro herce zorganizoval jako jakousi misi, takže já jsem byl asi první farář v Čechách, který se stal kaplanem pro filmový štáb! Ve filmu jsi tedy kaplana nehrál? Ne. Marhoul je záložák a armádou žije, herce prohnal výcvikem ve Vyškově a při filmování potřeboval od armády různou pomoc. A proto požádal i o kaplana a taky o poradce pro válečné scény. Jeli jsme tedy z armády dva. Tím se rád chlubím, byl to úchvatný zážitek. A ty dva měsíce stačily k tomu, abych tam, mezi cizími lidmi, jako farář opravdu zafungoval. Změna z faráře pracujícího ve sboru na vojenského kaplana je obrovský kotrmelec. Je to radikálnější, než kdybys odešel do věznice nebo do nemocnice. Jaké bylo to rozhodování? Je pravda, že vstup do armády kotrmelec byl. U mě možná o to víc, že mám na vojenskou základní službu děsné vzpomínky. Přitom jsem na vojně, velmi protekčně, díky několika křesťanům mezi vojáky a civilními zaměstnanci pracoval na ošetřovně. Tam jsem se dost naučil, dostal jsem se i k odborným věcem. Po roce na mě ale skočila vojenská kontrarozvědka, měl jsem tři soudy. Těch posledních sedm měsíců, ten stres s kontrášema za zadkem, ten to celé překryl. Nepopsatelná hrůza. Jestli nakonec právě tyhle zasuté úděsné zážitky k tomu rozhodnutí dělat v armádě nepřispěly. Asi trochu také. A jaké bylo to rozhodování? Děti už byly celkem velké. Člověk ale dopředu neví, nedokáže si představit, co ho čeká, možná proto se to rozhodnutí dělá snáz. Silné vzpomínky mám na odjezd do Kuvajtu, bylo to na začátku ledna, věděli jsme, že jdeme do války, to bylo dost hrozné. Vybavovaly se mi Formanovy Vlasy jak tam ti vojáci pochodují do letadla Ale svým způsobem je pobyt na misi horší pro ty blízké tady doma než pro nás. V jakém smyslu? Oni se bojí tak trochu pořád. Ale my se tam z těch 24 hodin máme třeba velkou část dne docela dobře, leckde byly například tělocvičny, obchody, kino. To tady v televizi neukazují. A teď tady sedíš v bílých nemocničních kalhotech Jsi nyní, formálně vzato, kaplan vojenský, nebo nemocniční? Říkává se mi běžně nemocniční, a já každého opravuji, že vojenský, protože jsem na to hrdý. Dělám práci nemocničního kaplana, ale k armádě mám pořád jisté povinnosti. Jaké? Jsem členem některých poradních orgánů, chodím na různá shromáždění. Konkrétní podoba 13

mé práce v nemocnici spojená s armádou se týká hlavně zraněných vojáků, které k nám přivezou z misí. Jsi kaplanem stejně pro pacienty jako pro personál? Jsem. Snažím se o to. Po těch pěti letech už to funguje. Pokud jde o práci s pacienty, jistě jde primárně o rozmluvy a o pastoraci. Dělá se pro ně taky něco jiného? Společné programy? Já to nedělám, ani bych to příliš dělat nechtěl, i když jednou měsíčně chodím k veteránům na sociální lůžka a s kytarou zpíváme. To trvá už pět let a je to krásné. Každé pondělí je tady v kapli mše svatá, tu zajišťuje farář z břevnovského kláštera. Já si myslím, že nejlepší a nejdůležitější kus mé práce je tváří v tvář, z očí do očí, ne žádné masovky či kultura. A ještě k tomu nemocničnímu kaplanství: scházíme se již víc než dva roky asi s deseti našimi faráři, kteří jsou taky nemocniční kaplani. Je to krásné společenství sdílíme zkušenosti, připravujeme si liturgické formuláře k lůžku pacienta, radíme se, vzděláváme se. Máme už i svůj fond založil jej pro nás šlechetným darem pan profesor Kohák. Pro pacienty nejsi možná jen kaplan. Jsi pro ně důvěryhodná osoba, které se mohou svěřit s lecčíms. Stěžují si ti? Dobře víme, jak se chovají některé sestry, 14

o doktorech to platí ke vší hrůze taky. Každý při příchodu do nemocnice slyší, že má možnost mluvit s kaplanem. Šedesát až sedmdesát procent pacientů, které navštívím, nejsou věřící. A k těm stížnostem důvěrné postesknutí, které se týká chování personálu, je spíš výjimečné. Vůbec si nedělám iluze, vím dobře, jací ti doktoři nebo sestry často jsou. Ale musí si prostě dávat pozor. Akreditaci teď nemáme, ale jsou standardy kvality a personál je dost na očích. A když si tedy někdo tobě opravdu stěžuje? Když pacient souhlasí s tím, že o tom budu s tím dotyčným mluvit, tak to potom udělám. Děje se to výjimečně; ne proto, že bychom byli skvělí, ale relativně to docela jde. Také jsou pacienti v nemocnici stále kratší dobu, tak se tolik těch zážitků nestihne. Ale když jsem se nedávno dozvěděl od pacienta opravdu něco brutálního, nemluvil jsem o tom s tím příslušným zaměstnancem, ale nechal jsem si to na výjezdní zasedání s vrchními sestrami a tam jsem z toho udělal prezentaci. A rázem to věděli všichni, i ředitel. Byl z toho pěkný humbuk. Jednou měsíčně chodím k veteránům na sociální lůžka a s kytarou zpíváme. Ale nejlepší a nejdůležitější kus mé každodenní práce je tváří v tvář, z očí do očí. Cítíš tady taky od personálu nepřátelství, nesouhlas? Postoj, že oni mají práci, léčí nemocné, zatímco ty máš dobrou pozici, chodíš v bílých kalhotech jako oni, a neděláš nic? Přejít od armády do nemocnice byla velká změna. Tam jsme přišli brzo po revoluci do postbolševické organizace. Když mě tam někdo nenáviděl, dal mi to jasně najevo. Když jsem přišel sem zase do trochu postbolševické a V. I. P. nemocnice, všichni se tu na mě usmívali. A já nevěděl, na čem jsem. Teď už to vím, je to úplně stejné jako v armádě a jako v celé ČR také jsou tu lidi, kteří mě a priori nenávidí, jenže se usmívají. Poznávám tady (kromě jiného!) svět intrik intenzivnější než v armádě; tam je to v tomto ohledu mnohem čistší. Asi čistší i než v církvi. Trpíš tím? Vůbec. Je to normální, jak jsem říkal jako v celé naší zemi. Teď se chystám na jeden psychologicko-psychiatrický kongres a hodlám tam říct (už si to můžu dovolit), jak rasistická a diskriminační naše společnost je a že například křesťané jsou tu diskriminováni permanentně. Uráženi pro svou víru. Když ráno přijdu do práce, nezačnu přece hned na chodbě na někoho vykřikovat, že on půjde za chviličku pod drn (však to je jeho víra), zatímco já budu v nebi. Ale oni to dělají stále! Vtípky, kecy, pomluvy mně to nevadí, netrpím, vždycky jsem měl všude dobré přátele, mám kam jít na kafe. Ale uvědomuji si, že mě to celý život provází a má to každý farář a každý křesťan. Ať jdou do hajzlu; já je nechávám žít, ať mě nechají taky. Je to český rys, v tom jsme ubožáci. Jak vypadá praktická stránka? Jak ti jde dojíždění? Dobře. Jezdím vlakem, mám hodiny času na čtení přidaný čas! Do armády jsem šel jako vášnivý řidič jsem z toho vyléčen. A protože tady pracuji ve dvanáctihodinových směnách, odjíždím z Olomouce až v pondělí ráno a v pátek bývám brzy odpoledne zase doma. Při těch dvanáctkách nemusím z nemocnice chvátat, někdy je ten podvečerní a večerní čas na rozhovory s pacienty vůbec nejlepší. Nemocní lidé opravdu potřebují o své situaci mluvit; je toho přece tolik intimního a osobního, co člověka bolí. A když se k tomu celému stonání ještě někdy přidá dech smrti či umírání vždyť je to něco úplně nového, co najednou do života vstupuje. Jak dobré je nebýt na ni sám, na tu zubatou A jaký je o tebe ve skutečnosti zájem? Kolik tak lidí za den navštívíš? Asi šest set lidí ročně. Kolik jich je za den, to se nedá moc přesně říct, málokdy se mi ale stane, že odjíždím domů a nikomu nedlužím návštěvu často kvůli dalším povinnostem. Musím mluvit s personálem, jezdím často někam přednášet a to dělám rád, jsem si jist, že naši profesi je třeba připomínat! Jinak by nás bolševici spolkli! Baví tě to, viď? Baví. Je to zajímavé. Já už jsem měl dvakrát našlápnuto do civilu, původně jsem tady v ÚVN podepsal jen dva roky, a je z toho pět. Teď jsem už na odchod začal pomýšlet vážně, ale nakonec tu budu ještě další dva roky, hlavní kaplan i vedení nemocnice mě znovu požádali o prodloužení. Dobře se to poslouchá, když je o vaši práci zájem. Vlastně jsem tady rád. Jana Plíšková 15

KONEC ŽIVOTA Modlí se evangelíci za mrtvé? Jeden z klasických zjednodušujících mýtů praví, že evangelíci se za mrtvé nemodlí. Řada evangelických pohřbů, zejména významných osobností, pak působí podobně skličujícím dojmem jako tryzny za komunistické pohlaváry. Protože přece při pohřbu děkujeme za život zesnulého, vše v pohledu na něj musí být bez vrásky a vady, vyzdvihují se jeho zásluhy a význam. Ale je toto ještě křesťanské, potažmo evangelické rozloučení s mrtvým? Cožpak si každý člověk nenese z tohoto světa také své viny? Cožpak neodchází ze vztahů často porušených a neusmířených? Cožpak kromě děkování a zvěstování naděje vzkříšení nepřísluší naší víře také prosit o smilování a svěřovat Božímu milosrdenství nejen pozůstalé, ale i zemřelé? Jistě, je možné namítnout, že modliteb není třeba. Bůh přece zná ty, kdo jsou jeho. Jenže tato námitka by pak musela platit o modlitbě vůbec. Hospodin přece ví, co potřebujeme. A přesto ho o to prosíme. Naše modlitba není snahou Pána Boha přemluvit, ale dovolat se jeho zaslíbení. Jak uzavírá své úvahy na toto téma profesor Jan Heller: Otázka nezní, zda modlitby za mrtvé, nýbrž jaké. Zápas reformace Reformace alespoň ta luterská se proti modlitbám za mrtvé postavila především z důvodu svého zápasu proti záslužnictví a magickým představám spojeným se slavením Kristova stolu. Vadila jí myšlenka, že svými modlitbami či činy můžeme ovlivňovat posmrtný úděl zemřelých. Smrtí je přece lidský příběh uzavřen a ostatní už je věc Božího soudu. Učení o ospravedlnění je jistě třeba držet. Jenže otázka modliteb za mrtvé spadá jinam. V rámci Kréda spíše do článku o svatých obcování jako vyjádření křesťanského vyznání, že jsme ve víře spojeni i přes hranice času a smrti. Smrt neruší naši vzájemnou lásku vždyť přece Kristova láska smrt přemohla. Smyslem modlitby za mrtvé není ovlivňovat záhrobní osud zemřelých (ostatně jako smyslem žádné modlitby není Pánu Bohu určovat, co má dělat), ale naplnit naše společenství v životě i ve smrti před Boží tváří. Ani Martin Luther se neodvážil modlitbu za mrtvé zcela zakázat a vyhradil jí prostor v soukromí. Tato jeho rozkolísanost pochopitelná vzhledem k situaci církve v jeho době vytvořila v evangelické církvi vakuum, které pak snadno mohou zaplnit různé cizí formy jako spiritismus či okultismus. Spojeni v životě i ve smrti Moderní evangelické či ekumenické dokumenty proto modlitbě za zemřelé opět přiznávají její důstojné místo především v liturgii církve. Například německý Evangelický katechismus pro dospělé dosvědčuje: Společenství věřících, církev, není zrušeno smrtí. Jako v životě, tak i ve smrti je křesťan odkázán na společenství. V modlitbě se obec přimlouvá u Boha za zesnulého, vyprošuje mu odpuštění viny, přijetí u Boha a věčný život. Jako pokřtění nevstupujeme do smrti jako do temného neznáma. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít (Ř 6,8), vyznává apoštol Pavel svou křestní víru. Smrt můžeme chápat jako dovršení našeho křtu. A křestním poutem jsme také i v modlitbě spojeni navzájem i s tím, který zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním. (1 Tes 5,10) Karel Šimr 16

OTÁZKA NA TĚLO Máte představu, jak by měl vypadat váš pohřeb? Pavla Queisnerová, pastorační pracovnice Jako pastorační pracovnice jsem letos v lednu zařizovala pohřeb bezdětným manželům, kteří neměli žádné příbuzné. Zemřeli tři týdny po sobě. Ačkoliv mi není ještě čtyřicet let, uvědomila jsem si, že je dobré si ve věcech kolem pohřbu i majetkových záležitostí udělat jasno. A to až pod dojmem těchto zkušeností, přestože nám farář kolikrát do roka opakuje, abychom si udělali v posledních věcech pořádek, dokud jsme při smyslech. Mimochodem, pozůstalí toto vše jistě ocení. aby všem v něm mohl manžel se synem poslat moje parte. Bylo by dobré poslat parte poštou, ale na spoluúčastníky různých kurzů mám zkrátka jen adresy e-mailové. Rozloučení bude asi v našem kostele v Pardubicích, kde žijeme. Budu ležet na márách, které jsem chystala už tolikrát. Starost s tím, co si vezmu na sebe, nebudu tentokrát řešit já, ale manžel nebo syn. Mám vybranou zatím jednu píseň, která stejně jako konfirmační verš není moc pohřební, ale to mi nevadí, mně se líbí. Moji pozůstalí by neměli zapomenout na finanční dar sboru jako poděkování za můj život. Doufám, že se nebudu za svůj život stydět, že můj život bude naplněn, že neodejdu nesmířená. Pak se půjde na faru, kde bude přichystáno pohoštění, bude se povídat, aby se rozptýlila bolest z prázdnoty, bude se vzpomínat, co jsme zažili a co už nebude. A samo pohřební shromáždění? Je mi trochu líto, že tam nebudu ale kdo vlastně ví, jak to je!? A možná tam bude smutno, ale jednou se shledáme v radosti. Pohřební rozloučení jsou přece plna naděje na další shledání. Jan Kříbek, grafik Pokud to nebude zaživa, tak mi na formě moc nezáleží. Pavla Bělíková, učitelka Určitě bych chtěla mít rozloučení v kostele. Přála bych si, aby přišlo co nejvíc kamarádů. Rozhodně bych nechtěla, aby moje rodina uspořádala rozloučení jen v rodinném kruhu. Když zemřel můj kolega z práce, můj kamarád, taky mi vadilo, že jsem se s ním nemohla rozloučit, protože rodina,,vyloučila z pohřbu ostatní. To ostatní je mi jedno. Takže na parte budu mít konfirmační verš, a ačkoliv mám ráda květiny, asi bude se zmínkou, že místo květinových darů mají účastníci pamatovat na potřeby sboru. Snažím se od té doby udržovat adresář v počítači v pořádku, Jana Trusinová, sociální pracovnice Nemám žádnou představu o svém pohřbu, ale určitě by se mi líbilo, kdyby mi tam hrál Kalandra Špitál u svatýho Jamese. Jinak platí mrtvý prd ví. DaZ 17

NÁSTĚNKA SYNODNÍ RADA Na zasedáních dne 20. 9. a 4. 10. projednala synodní rada celkem 80 titulů. Z nich vybíráme: Sbory a pracovníci Synodní rada potvrdila volbu Alexandry Hauserové za druhou farářku sboru Brno II, Stanislava Mikulíka za jáhna ve Vsetíně Horním sboru, Ewy Mileny Jelinek za druhou farářku v Ostravě a Pavla Kaluse za faráře v Praze 3 Žižkově na plný úvazek a Dalibora Antalíka za faráře v Bukovce na úvazek 70 %. Bere na vědomí snížení úvazku Markéty Slámové, farářky v Novém Městě na Moravě, na 50 % do konce roku 2011 a následné zvýšení na 80 % a zvýšení úvazku daňkovické farářky Debory Rumlové na 100 %. Rovněž bere na vědomí snížení úvazku farářky v Praze- Nuslích Ireny Škeříkové z 50 na 30 % ze zdravotních důvodů. Dan Petříček, kazatel v Kyjově, podal rezignaci na místo faráře. SR jej pověřuje duchovenskou službou v Armádě ČR na dobu čtyř let. SR vzala na vědomí rezignaci Jana Kupky na členství v poradním odboru křesťanské služby. Správa církve Na vědomí vzala SR zprávy ze zasedání seniorátních výborů Horáckého, Brněnského, Pražského, Poličského, Chrudimského, Poděbradského a Libereckého seniorátu. Jeronymova jednota V rámci podpory grantového financování souhlasí SR s poskytnutím půjčky na financování projektu v Litoměřicích ve výši 300 000 korun. Na výměnu oken ve středisku Sola fide v Janských Lázních bude třeba 279 026 korun. SR souhlasí s podáním žádosti Jeronymově jednotě o poskytnutí půjčky v této výši se splatností tři roky. Mládež a výchova Pracovní skupina pro koncepci časopisu Bratrstvo předložila výsledky své práce. Po seznámení se závěrečnou zprávou a rozhovorem se členy pracovní skupiny souhlasí synodní rada s dalším vydáváním časopisu Bratrstvo a počítá s úvazkem šéfredaktora. Předpokládá dále těsnější spolupráci s ostatními tištěnými a webovými médii ČCE. Synodní rada vzala na vědomí vyhodnocení a vyúčtování letního kempu pro mládež Pod jednou střechou. Ze zprávy vyplývá, že se kempu zúčastnilo 44 mládežníků a 14 vedoucích a pomocníků. Ohlas všech zúčastněných byl velice kladný, a proto by oddělení mládeže kemp příští rok rádo zopakovalo. Ekumena Pavel Stolař podal zprávu o synodu Valdenské církve v Torre Pellice. Ten se kromě jiného věnoval problematice soužití se spolubratry z jiného kulturního prostředí valdenská církev přijímá do svých sborů mnoho uprchlíků z Afriky, v některých sborech je již většina členů afrického původu. Valdenská církev nedostává a nikdy nedostávala od státu žádné příspěvky, má to ve svých zásadách. Vede velmi podrobnou statistiku, z níž bude možno vyvodit doporučující poznatky i pro naši cestu samofinancování. Synodní rada vzala na vědomí zprávu Moniky Žárské z církevního dne Lužických Srbů v Schleife (Slepo) a zprávu Joela Rumla z mezinárodního setkání komunity Sant Egidio v Mnichově. Dále zprávu Jana Roskovce o průběhu konzultací z druhého zasedání redakční skupiny připravující dokument Písmo vyznání církev pro Společenství evangelických církví v Evropě (GEKE) ve Štrasburku a zprávu Petera Moréeho z konzultací GEKE o vzdělávání v Tutzingu. Evangelická akademie Synodní rada vyhlašuje výběrové řízení na místo spirituála EA Náchod kazatele povšechného sboru. DaZ 18

MIMOŘÁDNÝ SYNOD SBÍRKA 1. mimořádné zasedání 33. synodu, dne 25. listopadu 2011, 16.30 Praha-Nusle bude jednat především o majetkovém narovnání mezi církvemi a státem a o budoucím financování církví. Zasedání bylo svoláno nejprve na 4. listopadu 2011. Ze strany právních poradců však došlo k zpochybnění způsobu svolání synodu. Podle Řádu o správě církve svolává zasedání synodu synodní rada na návrh předsednictva synodu nejméně 30 kalendářních dnů před jeho zahájením dopisem zaslaným všem členům synodu. Pokud by se však synod konal 4. listopadu, uplynulo by od zaslání dopisu, 6. října, po zasedání synodu, 29 kalendářních dní. Proto se v neděli 16. října večer v Brně sešla synodní rada s předsednictvem synodu a společně jednali o vzniklé situaci. Dohodli se, že zruší svolání 4. 11., a synod svolají 25. 11. 2011. Rozhodli se tak proto, že věcné a soustředěné jednání a předání aktuálních informací o majetkovém narovnání státu s církvemi a financování církví je pro synodní radu a předsednictvo synodu víc než obhajoba postupu svolání. Diskuse o správnosti svolání synodu by mohla celé jednání zdržovat. Daniel Ženatý Běleč bez bariér ukončení sbírky V období od února do září 2011 se uskutečnila veřejná sbírka Běleč bez bariér pořádaná Českobratrskou církví evangelickou. Celkově se vybralo: 73 776 Kč. Všem, kteří na účel sbírky přispěli, děkujeme. Výtěžek ze sbírky je určen k vybudování bezbariérového nájezdu v Táboře JAK v Bělči nad Orlicí, kde se každoročně konají pobyty pro osoby s postižením. Středisko je celoročně využíváno pro pobyty všech věkových kategorií a navštěvuje je široká veřejnost. Vybudování bezbariérového nájezdu usnadní pobyt většímu počtu lidí s postižením či sníženou pohyblivostí. EB JUBILANTI V měsíci listopadu slaví kulaté nebo půlkulaté narozeniny (od padesáti let výše) tito současní a bývalí pracovníci v církvi: Jiří Řehák 80 Lydie Roskovcová 75 Z DOMOVA Stoletých přibývá V České republice je stále více lidí, kteří se dožijí sta let. Na konci září jich v Česku bylo 625, což je o 160 víc než před pěti lety. Muži přitom tvoří ani ne pětinu. Demografové odhadují, že v polovině 21. století by u nás mohlo žít bezmála 13 tisíc stoletých a starších osob. Respekt/DaZ 19

CÍRKEV ŽIJE Vyslání nových kazatelů do služby v církvi Brno, Červený kostel 2. října 2011