Operní tvorba na Moravě a ve Slezsku v období druhé poloviny 18. století

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra zpěvu Studijní obor: zpěv Operní tvorba na Moravě a ve Slezsku v období druhé poloviny 18. století Bakalářská práce Autor práce: Mgr. Lenka Čermáková, DiS. Vedoucí práce: prof. PhDr. Jan Trojan, CSc. Oponent práce: PhDr. Alena Borková Brno 2012

Bibliografický záznam Mgr. Čermáková, Lenka. Operní tvorba na Moravě a ve Slezsku ve druhé polovině 18. století: Stručný přehled operní praxe a tvorby Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Fakulta hudební, Katedra zpěvu, rok 2012, 54 s. Vedoucí diplomové práce prof. PhDr. Jan Trojan, CSc. Anotace Bakalářská práce Operní tvorba na Moravě ve Slezsku v období druhé poloviny 18. století pojednává o operní praxi a tvorbě charakteristické pro moravskou a slezskou provenienci v daném období. Hlavní náplní kapitol je přehled lokalit, kde byla operní praxe v rámci vymezeného teritoria prokazatelně pěstována, dále nastínění způsobu operního provozu na základě dochovaných pramenů a přehled dochovaného nebo alespoň v dobových záznamech tradovaného díla. Součástí práce jsou i životopisy a charakteristika osobností, které se významným způsobem podílely na hudebním dění, popřípadě dramaturgii v rámci operních sezón let 1750 1800 (skladatelé, hudebníci, impresáriové). Klíčová slova opera na Moravě, ve Slezsku, tvorba, praxe, skladatelé, hudebníci, zámecké, městské divadlo, 18. století Annotation The bachelor s degree thesis named The opera production in Moravia and Silesia in the 2 nd half of the 18 th century deals with the opera production and creation features characterising the Moravian and Silesian production of this era. The core of the work is to bring a list of locations, where the operas certainly used to be performed in territories mentioned above. Further, this work, based on period sources, or at least on mentions in period sources, tries to show how, and what exactly was performed there. This work contains also biographies and characteristics of personalities, who took part significantly in musical events, or managed opera dramaturgy in the years 1750 1800 (composers, musicians, impresarios). 2

Key words Opera in Moravia, in Silesia, creation, production, composers, musician, chateau- and municipal theatre, 18 th century 3

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jsem uvedené informační zdroje. V Brně, dne 3. května 2012 Lenka Čermáková 4

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala panu profesoru Janu Trojanovi za dobrotivost a ochotu při konzultacích a neocenitelnou pomoc při vyhledávání potřebných pramenů. 5

Obsah ÚVOD... 7 1. VZNIK OPERNÍHO ŽÁNRU A JEHO UPLATNĚNÍ NA VÍDEŇSKÉ SCÉNĚ...10 2. STRUČNÝ PŘEHLED OPERNÍHO PROVOZU V NAŠICH ZEMÍCH DO ROKU 1750... 15 2.1 JAROMĚŘICE NAD ROKYTNOU... 15 2.2 HOLEŠOV... 16 2.3 KROMĚŘÍŽ A VYŠKOV... 18 2.4 BRNO... 20 3. OPERNÍ ŽIVOT VE VÝZNAMNÝCH MĚSTECH V RÁMCI POJEDNÁVANÉHO OBDOBÍ... 22 3.1 BRNO... 22 3.2 OLOMOUC... 34 3.3 ZNOJMO... 37 3.4 JIHLAVA... 38 3.5 OPAVA... 39 3.6 TĚŠÍN... 40 3.7 OSTATNÍ MĚSTA... 40 4. ŠLECHTICKÁ DVORNÍ OPERA VE DRUHÉ POLOVINĚ 18. STOLETÍ... 41 4.1 LEDNICE, VALTICE... 42 4.2 JÁNSKÝ VRCH... 43 4.3 OSTATNÍ ZÁMECKÁ DIVADLA... 44 5. OPERA NA PŮDĚ CÍRKEVNÍCH ŘÁDŮ... 46 5.1 ŠKOLSKÁ PŘEDSTAVENÍ JEZUITŮ A PIARISTŮ... 46 5.2 ZPĚVOHRY V NÁRODNÍM JAZYCE, HANÁCKÉ OPERY... 46 5.2.1 Hanácké opery... 47 5.2.2 Kantorské zpěvohry žertovné a satyrické... 49 ZÁVĚR... 50 KATALOG DOLOŽENÉHO NA MORAVĚ PROVOZOVANÉHO DÍLA... 51 PRAMENY A LITERATURA... 53 6

Úvod Předmětem naší práce je charakteristika operní provozovací praxe a hudebnědramatického díla v rámci teritoriálního okruhu Moravy a Slezska v období pozdního baroka, raného klasicismu a zejména pak klasicismu vrcholného. Cílem kapitol není, a v určeném rozsahu ani nemůže být, detailní zpracování zmíněné problematiky. Z důvodu obsažnosti tématu se tedy přikláníme k rámcovému uchopení pramenů reflektujících způsob dobového provozu v souvislosti se řazením operních děl a jejich přípravou v rámci sledu operních sezón ve vymezeném období. Náplň jednotlivých kapitol je kotvena v pramenech, jejichž autorská a historická báze na území Moravy a Slezska přirozeně spočívá na podkladu dvou z dnešního pohledu snad rozličných, dříve však úzce propojených (v období 18. století takřka totožných) národnostně-společenských rovin. Proto praktikujeme možnost excerpce děl jednak historických v jazyce německém, jednak současných v jazyce českém spolu s domácími spisy z doby nedávno minulé. Pramenným těžištěm našeho pojednání jsme ustanovili nejstarší práce sepsané v německém jazyce jako nezbytnou a dosud nedostatečně využitou historiografickou základnu. Důvodem závažnosti těchto pramenů je fakt, že jejich autoři měli k dispozici relativně bezprostřední podklady související s danou tématikou (v některých případech dokonce i formou přímého svědectví respondentů) a logicky větší množství písemného ještě neskartovaného materiálu. 1 Jako primární zdroj inspirující především formu náplně naší práce byl ustanoven spis Christiana d Elverta (1803 1896) Geschichte des Theatres in Mähren und Österreichisch-Schlesien, vydaný roku 1852 v Brně, a jeho částečně excerpovaná forma kapitola D. Die Theatermusik z díla Geschichte der Musik in Mähren und Österreichisch-Schlesien (s. 184 215), vydaného v Brně roku 1873. Autor na úvod prvně zmíněné práce představuje komplexní historii divadla (tedy i činohry) v přehledném zasazení do kontextu dějin evropské kultury. V následujících statích pak navazuje dějinami divadla na Moravě, jehož vývoj předkládá čtenáři včetně prezentace tehdy dostupných pramenů. Vše ponechává záměrně v hrubších rysech 1 Při současném výzkumu historických pramenů, z nichž vycházeli např. G. Wolný či Chr. d Elvert, žel nezřídka narážíme na položky, o jejichž existenci máme dnes již jen zprostředkované zprávy. Zub času se v našich podmínkách na archiváliích navíc podepisoval mnohdy nestandardním poměrně intenzivnějším způsobem souvisejícím mj. s nekritickou likvidací památek německy mluvících obyvatel našich zemí po jejich odsunu. 7

bez hlubšího rozlišení jednotlivých lokalit až do okamžiku, kdy přistupuje k období počátku epochy kočovných divadelních společností kolem poloviny 17. století. S érou jejich působení souvisí i proces vzniku širšího pole pramenů, z nichž mohl d Elvert ve větší míře čerpat. Proto následující epochy divadla v naších zemích zpracovává samostatně podle jednotlivých center v posloupnosti vzhledem k závažnosti jejich významu. Fenoménu divadelních společností v okruhu venkovských šlechtických rezidencí věnuje autor samostatnou kapitolu spolu se zmínkami o zámeckých představeních. Souhrn shora uvedených hudebně vědeckých aspektů byl rozhodujícím faktorem pro volbu díla jako výchozího pramenu pro excerpci svědectví a faktů týkajících se operního života a tvorby v rámci období vymezeného tématem naší práce. Pro zachování optimální metody zpracování historického materiálu však bylo nezbytné čerpat ze širší pramenné základny, a to nejen pro získání objektivnějšího úhlu pohledu, ale v některých případech také pro doplnění, resp. upřesnění několika statí d Elvertových Dějin podrobnějšími nebo aktuálnějšími poznatky s ohledem na problematiku ryzí operní praxe. Pro naplnění těchto podmínek jsme volili studium některých dalších historických pramenů, pojednání a publikací, z nichž bychom jmenovali mimo Ročenky brněnského divadla z roku 1814 2 třídílnou publikaci Gregora Wolného (1793 1871) vydávanou v letech 1826 1829 pod názvem Taschenbuch für die Geschichte Mährens und Schlesiens a především jeho rozsáhlé dílo Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, historisch und statistisch geschildert vydávané v Brně v letech 1835 1842. Poslední zmíněný titul v sobě zahrnuje mj. i několik zajímavých oddílů o provozování operních představení na půdě zámeckých rezidencí. Pro aktuální zajištění a porovnání stavu našeho bádání s novodobými hudebněvědeckými poznatky byl neméně důležitý výzkum relevantní literatury vydávané v průběhu let 20. století až po současnost. Z těchto zdrojů jmenujme historiograficky významné příspěvky následujících badatelských osobností: Theodora Straková Zámecké kapely na Moravě (Brno 1959), Antonín Bartušek Zámecká a školní divadla v českých zemích (Praha 1963), Jiří Sehnal Počátky opery na Moravě 2 Dílo bylo otištěno pod názvem Brünner-Theater Taschenbuch für das Jahr 1814 v Brně u J. G. Traßlera a obsahuje desetistránkové pojednání o dějinách brněnského divadla (pod originálním titulem Versuch einer Geschichte des Brünner Theaters). 8

(Praha 1974), Alena Jakubcová (a kolektiv) Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století (Praha 2007). Naše práce je koncipována obdobně jako d Elvertovy Dějiny ; od těchto se však liší přirozeně zvýšenou pozorností věnovanou opernímu žánru a rámcem časového ohraničení vzhledem k pojednávanému období. Náplní pěti hlavních kapitol je zkraje stručný přehled dějin opery, její historické cesty do zaalpských zemí a uplatnění ve Vídni v první polovině 18. století (kapitola první), rámcové pojednání o osudech opery na našem území do poloviny 18. století (kapitola druhá), charakteristika operního života ve městě po roce 1750 spolu s rozdělením lokalit podle jejich významu vzhledem k míře a úrovni provozované operní praxe (kapitola třetí), opera na půdě šlechtických rezidencí (kapitola čtvrtá), provozování oper v klášterním prostředí a zpěvoher v národním jazyce (kapitola pátá). Na závěr práce připojujeme jmenný katalog provozovaných děl spjatých s operním provozem v našich zemích. 9

1. Vznik operního žánru a jeho uplatnění na vídeňské scéně Na přelomu 16. a 17. století došlo v Itálii ke vzniku nového hudebního žánru, který během dalších desetiletí dynamicky ovládl celou Evropu. Máme na mysli operu nebo-li zpěvem a orchestrální hudbou, popřípadě instrumentálním doprovodem sjednocené drama. Kratší divadelní hry tohoto způsobu byly pojmenovány serenády, útvary s tancem pak balety a žánry, v nichž postavy ztvárňovali šlechtici v kostýmech byly nazvány maškarády. První tvůrci operního žánru byli obklopeni trendem polyfonního kompozičního stylu, v němž došli v této době nejvyššího uznání Nizozemci. Pro italské tvůrce nového operního fenoménu musel být tento způsob skladby kvůli charakteristickému narušování textové linie krajně nevhodný. Ve snaze vytvořit hudební žánr založený na souvislém proudu textové linie bylo proto nezbytné vytvořit základy naprosto odlišného stylu komponování. Operní otcové se navíc sjednotili v názoru, že pro nuanční hudební ztvárnění textu nebudou vhodné vícehlasé sbory ale citlivější jednohlas (monodie) s doprovodem jednoho nástroje, tehdy lyry nebo loutny. Pro hudební propojení jednotlivých oddílů libreta a dynamický posun děje musel být navíc nalezen mezistupeň formy spočívající v rychlé hudební deklamaci textu, která by měla hudebně sledovat spád jeho recitativního přednesu. Kýženou formou tohoto přednesu se tak stal recitativ style rappresentativo, recitativo nebo také parlante, jehož podobu vytvořil Jacopo Peri. 3 Recitativní způsob zpěvu tak doznal ztvárnění na základě hudebně přednášeného textu podloženého akordickou hrou, jež měla v harmonii za úkol jednak podtrhnout významovou závažnost textu, jednak hudebně propojit jednotlivé árie a tím udržet souvislý melodický tok opery. První operou bylo Periho zhudebnění veršů Ottavia Rinucciniho 4 nesoucí titul Dafne. Úspěšné provedení opery vystřídalo další dramma per musica s názvem Euridice, která byla roku 1600 provedena ve Florencii. Po rozšíření provozu opery na půdu šlechtických dvorů severní Itálie, doznal tento žánr výrazný kompoziční 3 Jacopo Peri (20. 8. 1561 12. 8. 1633) přezdívaný Il Zazzerino (dlouhovlasý) byl italský zpěvák, varhaník a hudební skladatel, tvůrce první opery historie, dnes již ztracené Dafne z roku 1598, a také nejstarší dochované opery, Euridice z roku 1600. Od roku 1587 působil na medicejském dvoře ve Florencii, kde roku 1591 obdržel titul kapelníka. Byl zakládajícím členem florentské cameraty. 4 Ottavio Rinuccini (20. 1. 1562 28. 3. 1621) byl italský básník a vůbec první operní libretista. Stylově řadíme jeho tvorbu na pomezí renesance a baroka. 10

vzestup, o který se zasadil mimo jiné zejména Claudio Monteverdi. 5 Ten obohatil operu mimo jiné rozsáhlou instrumentací. Další osobností, která přispěla k výraznému vývoji opery byl Francesco Caletti, nazývaný Cavalli. 6 Jeho opera Giasone (Benátky, 1649) obletěla s velkým úspěchem veškerá divadla Itálie a roku 1650 byla provedena ve Vídni. Vedle Cavalliho měl obrovský vliv na vývoj divadelní hudby Giaccomo Carissimi. 7 Těžiště své kompoziční činnosti orientoval na kantátovou 8 a oratorní 9 tvorbu. Operní žánr byl nadále rozvíjen jeho žáky, mezi nimiž nejvíce prosluli Alessandro Scarlatti, 10 Giovanni Battista Bononcini, 11 Giovanni Battista Bassani, 12 stejně jako Marco Antonio Cesti. 13 Jeho opera La Dori měla úspěch v polovině 17. století ve všech významných městech v Itálii a roku 1664 byla s velkým úspěchem hrána ve Vídni. Světový věhlas získalo vídeňské provedení další jeho opery Il pomo d oro roku 1668. 5 Claudio Zuan Antonio Monteverdi, také Monteverde (pokřtěn 15. 5. 1567 29. 11. 1643) byl italský hudební skladatel, jeden z nejvýznamnějších komponistů své doby. Stylově jeho dílo náleží na rozhraní renesance a baroka. Monteverdi svými hudebními inovacemi významně přispěl ke zrodu barokního stylu. Byl autorem řady profánních i sakrálních děl, významný je zejména jako dovršitel formy madrigalu (devět sbírek) a reformátor operní kompozice (dochovaná díla l Orfeo, Il ritorno d Ulisse in patria, l Arianna, L incoronazione di Poppea). 6 Francesco Cavalli, vlastním jménem Pier Francesco Caletti-Bruni (14. 2. 1602 leden 1676) byl italský hudební skladatel a varhaník působící zejména v Benátkách. Pseudonym převzal od svého mecenáše, benátského šlechtice. Dnes je známý především operní tvorbou, zahrnující díla jako Ormindo (1644), Giasone (1649) či La Calisto (1651). Celkem se dochovalo 27 děl tohoto žánru. 7 Giacomo Carissimi (pokřtěn 18. 4. 1605 12. 1. 1674), byl italský hudební skladatel období raného baroka, významný pedagog. Carissimi, jako pokračovatel v díle Monteverdiho, má významný podíl na rozvoji recitativu. Završil i vývoj madrigalů, typické formy hudební renesance, které se jeho přičiněním transformovaly do tvaru koncertní kantáty. Nejvíce však skladatele proslavila forma oratoria. Carissimi bývá často nazýván otcem oratoria, neboť byl prvním významným skladatelem této hudební formy tolik typické pro celé barokní období. Svými díly jako je Jephta nebo Jonas stanovil formální pravidla, která byla téměř po dvě století respektována skladateli nejen baroka, ale i klasicismu. Zásluhou Carissimiho dostala tato hudební forma i své jméno. První skladby tohoto druhu uvedli totiž skladatelé Giacomo Carissimi a Emilio de Cavalieri v oratoriu (modlitebně) chrámu sv. Marcella v Římě. 8 Forma kantáty komorní i chrámové (da camera, da chiesa) zaznamenala vývoj taktéž zásluhou Carissimiho, který ji vyčlenil jako menší hudebně-dramatický útvar spočívající ve sledu scén s recitativy, ariózy (později áriemi) a ansámblovými úseky. 9 Za výchozí formu oratoria můžeme považovat tzv. Laudi spirituali, komponované za účelem pozvednutí věroučné vzdělanosti věřících v období Velikonoc. S jejich tvorbou započal v polovině 16. století kněz Filippo Neri (1551) spolu s kapelníkem dómu sv. Petra v Římě Giovannim Animucciem a po jeho smrti s Giovannim Pierluigim da Palestrina. Jednalo se o čtyřhlasé zpěvy v národním jazyce, v rámci nichž se někdy ze sboru vyčleňovaly jednotlivé hlasy. Vlivem operního stylu za nemalého ideologického přispění Carissimiho se oratorium stabilizovalo ve formě árií, sborů a recitativů na duchovní text v národních jazycích i latině. Zavádějící je tvrzení, že oratorium bylo prováděno nescénicky. Právě v 18. století máme mnoho dokladů o oratorním jevištním provozu, který byl v rámci postního období zmíněné epochy akceptován jako jediný možný (Dittersdorf, Carl Ditters von.: Eigene Lebensbeschreibung, Leipzig 1801, s. 159). 10 Alessandro (Pietro Gaspare) Scarlatti (2. 5. 1660 24. 10. 1725) byl italský barokní skladatel, zakladatel neapolské operní školy; otec dvou neméně slavných skladatelů: Domenica a Pietra Filippa. 11 Giovanni Battista Bononcini, také Buononcini (18. 7.1670 9.7. 1747) byl italský barokní skladatel, který v letech 1720 1732 působil v Londýně, kde je zmiňován jako Händelův rival, od roku 1737 pak ve Vídni. Vynikl zvláště jako autor oper a italských oratorií. 12 Giovanni Battista Bassani (cca 1647 1716) byl italský houslista a skladatel; je autorem řady sonát, sinfonií, kantát, mší, motet, třinácti oper a stejného počtu oratorií. 13 Marco Antonio Cesti, (5.8. 1623 14. 10. 1669), byl italský skladatel, zpěvák a kapelník, představitel benátské operní školy. Autor několika oper (L' Orontea, La Dori, Il pomo d'oro) a sólových kantát. V operním díle dosáhl rovnováhy mezi recitativem a árií v rámci stylu bel canto. 11

Období největšího lesku italské opery se traduje od doby uměleckého působení Alessandra Scarlattiho, který založil proud moderní italské opery. Na jeho styl navázali další tvůrci neapolské, benátské, boloňské a také vídeňské opery, jejíž scéna se stala uměleckým centrem poskytujícím angažmá světově významným skladatelským osobnostem jako byli Giovanni Bononcini, Antonio Caldara 14 a Francesco Conti. 15 První provedení velké opery, které zahájilo průlom expanze tohoto žánru do dalších oblastí zaalpských zemí, zde proběhlo roku 1653 (Bertali, L inganno d amore). Od tohoto roku do konce 17. století bylo ve Vídni uvedeno 379 oper a oratorií (tento počet převyšovaly pouze Benátky). Nejstaršími autory tvořícími pro vídeňskou operu byli Antonio Bertali, 16 Giovanni Felice Sances, 17 vicekapelník Antonio Cesti, plodný dvorní kapelník Antonio Draghi 18 a dvorní kapelník Johann Heinrich Schmelzer. 19 Vrcholné období císařské dvorní kapely reprezentují osobnosti 14 Antonio Caldara (1670 1736) byl jednou z nejvýznamnějších hudebních osobností barokní Evropy. Přestože více než polovinu svého produktivního věku strávil v Itálii v rodných Benátkách, Mantově, Římě aj., představuje klíčovou osobnost především pro hudbu středoevropského prostoru. Jako vicekapelník císaře Karla VI. (od roku 1716) byl pověřen komponováním všech důležitých hudebních žánrů (oper, oratorií, figurální hudby). Téměř stovka jeho mší představuje vrchol dosavadního vývoje těchto forem v tvůrčí epoše vídeňského baroka a stává se bernou mincí pro další generace skladatelů. Významnou součástí jeho chrámové tvorby je cyklus ofertorií pro všechny neděle církevního roku. 15 Francesco Bartolomeo Conti (20. 1. 1681 20. 6. 1732) byl italský loutnista a skladatel období vrcholného baroka působící ve Vídni. Jako skladatel propojil úspěšně nový neapolský kompoziční styl s vídeňskou operní tradicí. Proslavil se zejména svými 24 jevištními kompozicemi. 16 Antonio Bertali (březen 1605 17. 4. 1669) byl italský hudební skladatel a houslista epochy 17. století. Do služeb vídeňského dvora byl angažován kolem roku 1624 jako instrumentalista ( valoroso nel violino ), jemuž byla svěřena do rukou produkce hudby k výjimečným příležitostem. Roku 1649 se stal dvorním kapelníkem. V této funkci vytvořil velké množství nejen duchovní hudby ale i brilantních instrumentálních skladeb. Mimoto se mu na císařském dvoře podařilo založit prosperující operní scénu. Pracoval také pro biskupský dvůr v Kroměříži, kde jeho činnost dokládá velké množství dochovaných instrumentálních skladeb. Antonio Bertali byl znám napříč Evropou zejména jako skladatel baletů a oper. 17 Giovanni Felice Sances, také Sanci, (cca 1600 24. 11. 1679) byl významný hudební skladatel 17. století. Roku 1636 se s ním setkáváme ve Vídni jako s tenoristou v kapli císaře Ferdinanda II.; setrval i ve službách Ferdinanda III. a Leopolda I, za vlády jehož předchůdce získal roku 1649 funkci vicekapelníka. 16. dubna 1669 pak převzal po Antoniu Bertalim místo císařského dvorního kapelníka, funkci, ve které setrval až do své smrti o deset let později. Během svého působení ve Vídni byl činorodým skladatelem duchovní hudby, oper, oratorií a světské hudby komorní. Ve své době patřil Sances mezi nejuznávanější skladatele v Evropě. 18 Antonio Draghi (1634/1635 16. 1. 1700) byl italský barokní hudební skladatel. Svou hudební kariéru začal jako chlapecký člen chóru v italské Padově. V roce 1657 se objevil na jevišti v opeře La fortuna di Rodope e di Damira, která byla uvedena v Benátkách. Roku 1658 se usadil ve Vídni, kde působil v císařské kapele Leopolda I. Zde se z místa prostého člena dvorního souboru, přes post kapelníka a intendanta dvorních divadel (1673) vypracoval až do funkce dvorního kapelníka císařské kapely (1682). Jako autor mimořádně velkého množství oper (172) dominoval divadelnímu životu ve Vídni i v rakouských provinciích. Kromě oper složil řadu oratorií, kantát a dalších církevních i světských hudebních děl. Během morové epidemie 1679 1680 pravděpodobně navštívil s císařským dvorem i Prahu a uvedl zde tři oratoria spolu s komickou operou Sokratova trpělivost s dvěma ženami. 19 Johann Heinrich Schmelzer byl německý skladatel, jedna z nejvýraznějších osobností instrumentální hudby kolem poloviny 17. století. Roku 1630 se stal členem císařské dvorní kapely ve Vídni, kde působil pravděpodobně jako houslista. V průběhu dalších let se s ním setkáváme jako se slavným skladatelem, přičemž roku 1671 byl jmenován do postu vicekapelníka císařské dvorní kapely. Po smrti G. F. Sancese byl jako první neitalský skladatel jmenován do funkce ředitele dvorní kapely. 12

Johanna Josepha Fuxe, 20 Antonia Caldary, Francesca Bartolomea Contiho a Giuseppe Porsileho. 21 Nejproslulejšími libretisty italské opery ve Vídni byli Apostolo Zeno 22 a Pietro Metastasio. 23 První řádná veřejná scéna střední Evropy byla zbudována 1709 ve Vídni v Divadle u Korutanské brány (Kärntnertortheater). Tímto krokem vídeňského magistrátu byla pozornost opery poprvé v našich zemích nasměrována k měšťanským stavům (oproti předchozím šlechtickým kruhům). Po roce 1761 (požár a znovuobnovení Divadla u Korutanské brány) se otevírá nová epocha operních dějin ve Vídni prosazením žánru německé opery. Jejím prvním velkým představitelem byl Christoph Willibald Gluck, 24 který svým představením Orfea otevřel novou cestu německé opery a reformy opery obecně. Vedle Glucka 20 Johann Joseph Fux (cca 1660 13. 2. 1741) byl významný rakouský barokní skladatel a pedagog evropského věhlasu. Podle jeho nadmíru úspěšné učebnice kontrapunktu, kterou dokončil v roce 1725 pod názvem Gradus ad Parnassum, se učila komponovat řada skladatelů až do 19. století, včetně Ludwiga van Beethovena a Hectora Berlioze. 21 Giuseppe Porsile, psáno také jako Porsile, Borsile, Borsilli, Persile, Porcile, Porsille, Porzille (5. 5. 1680 29. 5. 1750) byl italský hudební skladatel, představitel neapolské operní školy. Pro jeho dílo jsou charakteristické expresivní árie. Nekladl důraz na koloraturní ozdoby, ale spíše na harmonické provedení a výraznou úlohu kontrapunktu. Oratoria obsahují vynikající chorály komponované v době, kdy již komponování chorálů bylo na ústupu. Příležitostně užíval i instrumentálních efektů, jako jsou trombónová sóla, koncertantní flétnový part nebo časté obligátní violoncello. Byl silně ovlivněn svými vídeňskými kolegy Fuxem a Caldarou, obdivoval Johanna Adolpha Hasseho; nicméně zůstal věrný tradicím severoitalské hudby a principům neapolské barokní opery. Nesporný je jeho význam pro rozvoj předklasického hudebního stylu ve Vídni. 22 Apostolo Zeno (11. 12. 1668 11. 11. 1750) byl italský básník, libretista a novinář. V roce 1718 byl Apostolo Zeno povolán k císařskému dvoru do Vídně jako dvorní básník s titulem "poeta e istorico di S. M. Cesarea", kde vytvořil libreta k nejméně 36 operám a 17 oratoriím. V roce 1729 jej pak v této funkci vystřídal Pietro Metastasio. Zeno zahájil reformu, která učinila melodrama realističtější a věrohodnější. Inspiroval se francouzskými tragédiemi a stejně jako v těchto, usiloval i ve svém díle o větší jednotu místa a času. Zredukoval počet jednajících postav a omezil i počet scén. Zcela vyloučil klaunské role. Svá libreta psal tak, aby mohla být provozována i bez hudby. V reformě dále pokračoval Pietro Metastasio, jehož uvedené zásady se staly základem pro celou hudebně-dramatickou formu zvanou opera seria. 23 Pietro Antonio Domenico Trapassi, známý jako Metastasio, (13. 1. 1698 12. 4. 1782) byl italský spisovatel, básník a významný operní libretista. Oblíbenost jeho děl mezi skladateli byla podmíněna téměř příslovečnou hudebností jeho veršů, která souvisela s Metastasiovou silnou hudební představivostí. Jeho literární styl je dnes chápán jako jeden z charakteristických rysů austro-italského baroka, spojovaného především s obdobím vlády Karla VI. Metastasio zanechal na 30 tříaktových oper, typu dramma per musica (např. Artaserse, Alessandro nell'indie, Didone abbandonata a La clemenza di Tito) a více než 40 menších operních libret; dále 8 oratorií, četné kantáty, árie, dueta, celkem více než 150 děl. Kromě toho vydával sbírky básní, eseje a úvahy, nepočítaje rozsáhlou korespondenci s významnými osobnostmi, která sama o sobě je mimořádným literárním dílem. Mezi léty 1720 1835 byly jeho texty zhudebněny více než 400 hudebními skladateli a byly uváděny prakticky ve všech divadlech, chrámech a šlechtických salónech Evropy. Jeho operní libreta byla často dávána i bez hudby jako činoherní drama. 24 Christoph Willibald (von) Gluck (2. 6. 1714 15. 11. 1787) byl německý hudební skladatel a jeden z nejvýznamnějších operních skladatelů období klasicismu. Gluck se dlouho zamýšlel nad základními problémy formy a obsahu v opeře. Dospěl k přesvědčení, že oba hlavní žánry italské opery: opera buffa a opera seria nejsou zdaleka tím, čím by opera měla být. Zjistil fakt, že forma dosavadní opery získala převahu nad obsahem a tak hodlal vrátit operu divadlu, soustředit se na lidské city, tužby a osudy a učinit text i hudbu rovnocennými složkami operního představení. 13

zaujal významné místo skladatele komické opery Florian Gaßmann 25 a Carl Ditters von Dittersdorf. 26 25 Florian Leopold Gassmann (4. 5. 1729 20. 1. 1774) byl český hudební skladatel, kapelník a varhaník působící ve Vídni. Zanechal po sobě rozsáhlé a kvalitní hudební dílo. Složil 7 vážných a 14 komických oper, dvě scénické kantáty, známé je jeho oratorium La Betulia liberata. Zkomponoval velký počet kvartet, divertiment, mší, triových sonát a sinfonií. Spolu s italskými skladateli Baldassarem Galuppim a Niccolou Piccinim patřil k předním tvůrcům předmozartovské generace v žánru opera buffa. 26 Carl Ditters von Dittersdorf (2. 11. 1739 24. 10. 1799) byl rakouský skladatel, zakladatel německé komické opery a houslový virtuóz. Po působení ve vídeňské kapele prince Josepha von Hildburghausen působil jako koncertní houslista ve vídeňské opeře. V letech 1765 1769 byl kapelníkem biskupa Adama Patačiće ve Velkém Varadíně (Grosswardein, Oradea). S tímto místem byla také spojena jeho první cesta do Čech kvůli najímání hudebníků. Od roku 1769 byl téměř až do své smrti kapelníkem vratislavského biskupa Phillipa von Schaffgotsch na zámku Jánský Vrch (Johannisberg) u Javorníka. Jeho první angažmá u biskupa je datováno 1. 11. 1769 31. 5. 1770, již před tímto datem však pobýval v Opavě. Po ukončení prvního angažmá zůstal Ditters ve Slezsku, pracoval mj. pro hraběte Hoditze na zámku v Rudolticích, poté byl biskupem opět angažován, tentokrát dlouhodobě. Příležitostně ovšem zajížděl do Vídně, údajně mu byl roku 1774 dokonce nabízen post dvorního kapelníka. Poslední léta svého života (od 1797) dožíval na zámku Červená Lhota u Jindřichova Hradce. 14

2. Stručný přehled operního provozu v našich zemích do roku 1750 Zanícené pěstování divadelního umění se přesunulo ze šlechtických dvorů v Rakousku (zejména z Vídně) postupně také na Moravu a do Slezska. První známky řádného divadelního provozu nalézáme v okruhu šlechtických sídel; později se divadelní představení dostávají do měst, kde podmínky provozu zajišťuje magistrát. Počátky opery na Moravě tedy spadají do období první poloviny 18. století, kde operní představení nacházela největší uplatnění v prostředí šlechtických hudbymilovných osobností. Nejvýznamnějšími centry šlechtické opery v první polovině 18. století na Moravě byly zámecké rezidence v Jaroměřicích nad Rokytnou, Holešově, Kroměříži a Vyškově. 2.1 Jaroměřice nad Rokytnou Majitelem Jaroměřického zámku byl hrabě Johann Adam Questenberg (1678 1752). Sám působil jako amatérský hudebník, který měl obrovský zájem o operní hudbu. Ve Vídni se dokonce sám interpretačně účastnil představení Caldarovy opery Euristeo v roce 1724 pod řízením císaře Karla VI. Díky svému opernímu zanícení a uměleckému rozhledu učinil z jaroměřického zámku ojedinělé místo naplněné čilým uměleckým ruchem. Navázal úzké styky se členy a skladateli dvorní kapely (Antoniem Caldarou, Francescem Contim) a dokonce si do Jaroměřic pozval Nicolu Porporu 27 a G. B. Bononciniho. Někteří z nich komponovali jevištní díla přímo na Questenbergovu objednávku. Ještě ve Vídni si chtěl založit hudební soubor, který by se skládal pouze ze sloužících. První zpráva o souboru pochází z roku 1706. Řídícím ansámblu byl ustanoven Questenbergův dvorní kapelník a skladatel František Antonín Míča 28 27 Nicola Antonio Porpora (17. 8. 1686 3. 3. 1768) byl italský skladatel především operní a chrámové hudby, představitel neapolské operní školy. Těžiště jeho díla tedy spočívá ve vokální tvorbě, zejména v opeře. Jeho nezanedbatelným vkladem do rozvoje tohoto žánru jsou recitativy, které se intonací a rytmem přibližují hovorové řeči. Je autorem 43 oper, 12 operních serenád, 9 oratorií, 130 světských kantát, 40 chrámových sborů, 7 mší, 9 sólových motet, 13 mariánských antifon a 22 jiných liturgických skladeb. Mimoto komponoval sinfonie, koncerty, sonáty, a jiné instrumentální skladby. 28 František Antonín Václav Míča (1696 1744) byl moravský skladatel a kapelník. Je autorem mnohých vokálně-instrumentálních děl profánních i sakrálních. Respektoval kompoziční principy opery seria (árie da capo, koloratury, většinou recitativy secco. Vše v duchu dobové tradice práce s afekty a hudebně rétorickými figurami). Jeho hudební vyjadřování má ovšem v souladu s modernějšími dobovými tendencemi zjednodušenou 15

(1696 1744) a členy kapely jeho příbuzní. Soubor hrabě nemohl postrádat ani na jeho cestách; čile jej uplatňoval na svých dalších scénách na zámcích v Bečově a v Rappoltenkirchenu. V letech 1700 1737 vybudoval Questenberg v Jaroměřicích reprezentativní sídlo podle vzoru Versailles. Divadlo zde bylo vystavěno v letech 1722 1734, dekorace byly vytvořeny italským architektem Giovannim Pellizuolinim. Pro svá představení hrabě postupně získával do souboru další poddané z Jaroměřic jako instrumentalisty, zpěváky, tanečníky, herce a výtvarníky, na scénu angažoval i děti. Orchestr měl kolem 30 hráčů a navíc byl k němu angažován také soubor lesních rohů. Každý rok bylo v zámeckém divadle provedeno až 30 divadelních představení. Hudebniny získával hrabě nejen z Vídně, ale i z Říma, Benátek a Neapole. Mezi autory nacházíme Antonia Bioniho, Giovanni Francesca Brivia, Riccarda Broschiho, Johanna Adolopha Hasseho, 29 Leonarda Lea, Giovanni Battistu Pergolesiho, Domenica Sarriho a Leonarda Vinciho. Většina oper byla komponována v italštině, němčině, část děl jaroměřické operní scény byla uváděna dokonce v češtině. Roku 1730 zde byla provedena první italská opera moravského autora Františka Antonína Míči L origine di Jaromeriz in Moravia, která byla v partituře doplněná českým překladem jaroměřického děkana Antonína Ferdinanda Dubravia. Po smrti hraběte byla kapela rozpuštěna a divadlo zrušeno. 2.2 Holešov Holešovská rezidence náležela do vlastnictví hudbymilovného rodu hrabat Rottalů. Hrabě Franz Anton Rottal (1690 1762) vybudoval na svém zámku (počátkem 30. let 18. století) divadelní sál, poskytující v tehdejší době nejmodernější technické zázemí a skvělé podmínky pro realizaci vrcholné operní tvorby. Umělci fakturu. Sazba je homofonní, témata periodická, častá je práce s progresivními rytmickými útvary (synkopy, trioly). Kontrapunkticky takřka nekomponoval, používal spíše imitační techniku. Určitá uvolněnost Míčova zacházení s hudebními symboly již naznačuje pozvolné opouštění těchto skladebných principů v rámci slohového přechodu odehrávajícího se koncem první poloviny 18. století. 29 Johann Adolph Hasse (1699 1783) byl německý zpěvák a proslulý hudební skladatel italských oper. Málokterý skladatel se za svého života těšil tak mimořádnému úspěchu. Jeho hudebnímu umění nadšeně aplaudovalo měšťanské publikum i korunované hlavy Neapole, Vídně, Drážďan, Berlína, Londýna i Paříže. V dnešní terminologii bychom řekli, že jeho hudba spojovala národy i generace. Za svého života se setkal s Johannem Sebastianem Bachem i Wolfgangem Amadeem Mozartem. Jeho dílo překonalo hranice neapolské operní školy, ke které bývá řazen, a stal se jedním ze zakladatelů klasicistního hudebního období. Přestože řada originálů jeho děl byla zničena, dochovalo se víc než 60 oper, 12 oratorií, 60 mší a rekviem, 90 kantát a stovky dalších skladeb. Mezi nimi např. 80 flétnových koncertů psaných pro krále Fridricha II., který byl znamenitým amatérským hudebníkem. Soupis jeho děl zahrnuje na 1635 položek. 16

angažovaní do operních produkcí nepocházeli z řad zámeckého služebnictva, jak tomu bývalo u jiných tehdejších šlechtických dvorů, ale byli zpravidla najímáni zvenčí. Účinkující zde nejčastěji hostovali jako členové evropsky zcestovalých italských operních společností působících v rámci daného období v Brně. 30 Mezi nimi byli také vynikající kapelníci a skladatelé Eustachio Bambini 31 a Giuseppe Nicola Alberti, 32 zpěvačky Anna Cosimia, Chiara Orlandi a scénograf Federico Zanoia. 33 V letech 1737 1740 zde působil jako rezidenční skladatel proslulý Ignaz Holzbauer. 34 Jednou ze zvláštností tehdejší holešovské hudební scény byla aktivní účast šlechty na představeních, v rámci nichž účinkovaly s velkým úspěchem také dcery hraběte. Operní představení se konala vždy v létě a na podzim ku příležitostem narozenin šlechty, a to nejen v zámeckém divadle, ale také na letní scéně v zámeckém parku. Repertoár byl založen jednak na díle místních kapelníků (Bambini, Alberti, Albertini, Holzbauer), jednak na kompozicích současných proslulých operních skladatelů velkých evropských center (Caldara, Hasse). Období mimořádných kulturních aktivit na zámku v Holešově skončilo kolem roku 1740. Pravděpodobnou příčinou bylo zřejmě držení smutku za smrt Karla VI. a také finanční problémy rodu Rottalů související s hospodářskou recesí v důsledku válek s Pruskem. 30 společnosti Angela Mingottiho, Filippa Neriho del Fantasia, Alessandra Manferdiho 31 Eustachio Bambini (1697 1770) byl italský skladatel a kapelník. V letech 1723 1728 působil jako kapelník v Cortoně a 1728 1731 v Pesaru. Po roce 1731, kdy hudební lexikony o Bambinim nemají žádné zprávy, se s ním setkáváme na Moravě, kde jako skladatel spolupracoval s hudební společností Angela Mingottiho. Mingotti uvedl v Brně jeho opery Armida abbandonata (1733) a La pravità castigata (1734). 32 Giuseppe Nicola Alberti byl skladatel, kapelník a zpěvák. O tomto tenoristovi a skladateli máme první informace z let 1725 1726, kdy působil ve společnosti Antonia Marii Peruzziho ve Vratislavi. Poté přichází na rok do Prahy a na sezónu 1728 1729 se opět vrací do Vratislavi společně s kolegyní Chiarou Orlandi. Roku 1730 se Alberti nachází v Itálii, kde komponuje svou první známou operu Gli eccesi della tirannide gelosa. Kromě této autorské produkce se s Albertim setkáváme zejména na těchto místech: Brescia (1730), Benátky (1731), Mantova (1732), Ljubljana (1733), Trieste (1733). Na podzim roku 1733 se Alberti a Orlandi vrátili do českých zemí a stali se členy Mingottiho společnosti v Brně, kde Alberti účinkoval v letech 1733 1736 v osmi operách. Alberti a Orlandi se přesunuli roku 1735 s Mingottiho společností do Grazu. 33 Federico Zanoia byl jedním z řady scénografů, kteří v třicátých letech 18. století pracovali pro přední benátské operní domy. Pro divadlo San Angelo pracoval po celé desetiletí s výjimkou úseku od podzimu 1733 do léta 1736, kdy prokazatelně pracoval na Moravě (zejména v Brně). Kromě Brna ho v letech 1735 a 1736 nalézáme v Holešově ve službách hraběte Franze Antona Rottala. 34 Ignaz Holzbauer (1711 1783) byl rakouský skladatel, jeden z představitelů mannheimské školy. Od 2. poloviny 30. let do roku 1742 působil jako kapelník hraběte Rottala v Holešově, v letech 1742 1744 a 1746 1750 byl dirigentem Burgtheateru ve Vídni, 1744 1746 žil v Itálii. V letech 1751 1753 byl kapelníkem ve Stuttgartu, od roku 1753 působil v Mannheimu. Autor oper (nejznámější je dílo Günther von Schwarzburg), symfonií, koncertů, oratorií, komorní, církevní a jiné hudby. 17

2.3 Kroměříž a Vyškov Operní představení v Kroměříži a Vyškově nechal ve svých rezidencích provozovat olomoucký biskup (od roku 1711) a kardinál (od roku 1712) Wolfgang Hannibal Schrattenbach (1660 1738). V období svého pobytu v Římě (1714 1719) a zastávání funkce místodržitelského postu v Neapoli (1719 1721) musel být Schrattenbach obklopen tou nejlepší hudbu své doby. Po svém návratu na Moravu tedy přirozeně usiloval o intenzivní pěstování oper podle italských vzorů, které provozoval ve svých rezidencích Kroměříži, Vyškově a Brně až do své smrti. Většina divadelních produkcí byla pořádána na zámcích v Kroměříži a Vyškově, kde převážně pobýval a kde sídlila také jeho kapela. Biskup Schrattenbach svěřoval vedoucí pěvecké role italským mistrům, zatímco instrumentální a výjimečně i vokální ansámbl byl složen z domácích hudebníků. Jednou z nejdůležitějších osob Schrattenbachova hudebního souboru ve dvacátých letech byl kapelník abbé Stefano Leporati (1676? 1753), 35 kterého biskup najal ještě v Neapoli. Z dalších italských hudebních osobností Schrattenbachova dvora jmenujme jednoho z nejuznávanějších houslových virtuózů své doby Carla Zuccariho (1704 1792) 36 a houslistu Carla Tessariniho (1690? 1766). 37 Z hlediska dějin moravské hudby vyniká mezi biskupovými hudebníky jméno přerovského rodáka Václava Matyáše Gureckého (1705 1743). 38 V produkcích se uplatňovali i žáci hudebního piaristického semináře v Kroměříži, který založil biskup Liechtenstein-Castelcorn k pozvednutí hudby v rezidenčním městě olomouckých biskupů roku 1688. V letech 1723 1730 byl jeho rektorem skladatel P. Jan Kopecký (pro biskupa napsal opery Endymio, Yta 35 Stefano Leporati (1676? 1753) byl do poloviny 18. století velmi oblíbeným operním skladatelem. 36 Carlo Zucchari (1703 1792) byl italský skladatel období pozdního baroka a raného klasicismu. Působil především v Miláně, Olomouci a Londýně. Na sklonku života se věnoval vědeckým studiím harmonie a akustiky. 37 Carlo Tessarini (cca 1690 1766) byl italský houslista a skladatel období pozdního baroka. Působil v Benátkách, Urbinu, Neapoli, Brně, Římě, Paříži, Bruselu, Frankfurtu, aj. 38 Václav Matyáš Gurecký (1705 1743) byl jednou z největších skladatelských osobností na Moravě v první polovině 18. století. Vzdělání získal v piaristickém semináři v Kroměříži a do Schrattenbachových služeb vstoupil, jak nás zpravuje letopočet na titulním listu libreta jeho opery Antioco uvedené při příležitosti kardinálových jmenin, nejpozději roku 1729. Setrval zde do roku 1736, kdy se stal kapelníkem dómu sv. Václava v Olomouci. Někdy v té době studoval Gurecký na Schrattenbachovy náklady skladbu u vídeňského vicekapelníka a dvorního skladatele Antonia Caldary. Kromě zmíněné opery Antioco roku 1730 zazněla v Kroměříži jeho další opera Griselda a v létě 1734 ve Vyškově Scipione nelle Spagne, všechny na libreto Apostola Zena. Další Gureckého dramatická díla jsou oratoria, prováděná každoročně v Brně: Giacobbe (1731), San Francesco di Paola (1734), Gioas, Re di Giuda (1736). Několik jeho dalších skladeb spadá do období olomouckého působení. Václav Matyáš Gurecký zemřel v červnu 1743 v Olomouci a byl pohřben v kostele Panny Marie Sněžné v Kroměříži. 18

innocens). 39 Mezi piaristy a italskými hudebníky však vládla rivalita, která vedla nakonec k přeložení P. Kopeckého na jiné působiště. V okruhu biskupa Schrattenbacha vystupuje od roku 1730 libretista abbé Giovanni Battista Catena, který byl u dvora zaměstnán jako kardinálův sekretář. Je autorem textů k oratoriím Bersabea ovvero Il pentimento di David Georga Reuttera ml. (Vídeň 1729, Brno 1730) a Giacobbe (zhudebněno V. M. Gureckým). Významnou osobností Schrattenbachova divadla byl baletní mistr Leopoldo Panuzzi, jehož jméno je uvedeno v libretech oper Alessandro in Sidone a Adriano in Siria provedených roku 1737 ve Vyškově. V letech 1735 a 1737 se setkáváme u Schrattenbachova dvora se stejným okruhem zpěváků. To nás přivádí k domněnce, že v operách vystupovali umělci nastálo zaměstnaní v kardinálových službách, nikoli příležitostně angažovaní sólisté. Objevují se zde Antonio Fornarini z Urbia, žáci kroměřížského pěveckého semináře Anton Christoph Weckschmidt a Anton Jahn, dále Marie Rosalie Bees-Majerin a Teresia Majerin. Za zmínku stojí skutečnost, že kardinál jako jediný z moravských mecenášů zaměstnával italské kastráty. 40 Operní představení se odehrávala zejména na jeho zámcích. V Kroměříži jsou doloženy první opery v roce 1727. V zimních měsících se Schrattenbach přesouval i se svým dvorním doprovodem do Brna. Na jeho popud zde bylo v letech 1724 1738 provedeno kolem 23 oratorií, přičemž v operním brněnském prostředí podporoval produkce divadelních podnikatelů Filippa Neriho del Fantasia a Alessandra Manfrediho. Na sklonku života si pro kratší vzdálenost i větší pohodlí oblíbil zámek ve Vyškově, kde pro něj na přelomu let 1733 a 1734 vybudoval a zařídil divadelní sál italský architekt Gaetano Fanti. 39 Jan Kopecký (11. 4. 1696 2. 1. 1758), řádovým jménem P. David a s. Joanne Baptista, je považován za nejvýznamnějšího regenta zpěváckého semináře v Kroměříži. Jeho jediným zachovaným dílem jsou Vesperae de Matre Dolorosa breves alla Capella. Dobové záznamy uvádějí P. Davida jako úspěšného operního a oratorního skladatele. Z Kroměříže máme doklady o zdárném provádění jeho latinských oper Endymio a Yta innocens. K oběma se bohužel dochovalo pouze libreto. Pro nepříjemnosti, které po značném úspěchu obou oper následovaly ze strany italské konkurence, zřejmě od komponování světské hudby upustil. 40 Spáčilová Jana: Nové poznatky k hudbě na dvoře olomouckého biskupa Schrattenbacha, in: Musicologica Brunensia, SPFFBU, H 45, 1 2, 2010, str. 198 206. 19

2.4 Brno Nejstarší stopy městského divadelního provozu na Moravě nalézáme v Brně, a to počátkem 18. století. Láska k opeře sem přesídlila obdobně jako do Prahy přímo z Vídně, kde se dvory nezdráhaly skládat na oltář operního umění takřka jakékoli finanční náklady. V Brně zdomácněla opera okolo roku 1728. Tento fakt prokazují první italská libreta vydávaná tiskem od roku 1728. 41 Z italských divadelních podnikatelů je nám prvně znám Angelo Mingotti, 42 za jehož působení bylo v Brně roku 1733 otevřeno v budově bývalého hostince první městem zřízené divadlo Na taverně. Stavba byla celá ze dřeva, velmi stísněná, zařízená jen pro provoz opery a komedií (nikoli baletů a tanečních zábav). V roce 1736 vystupují v Brně nejméně čtyři divadelní podnikatelé. Nejvýznamnější byla společnost italského zpěváka Neriho, 43 vídeňských komediantů Felixe Kurze 44 a Franze Bentsche, 45 provazových tanečníků a artistů ředitelky Cornelie Eckenberg. 46 Skvělému a ambicióznímu divadelnímu podnikateli Felixi Kurzovi se podařilo roku 1736 spojit s operními umělci a zřídit operní dům ve vídeňském stylu. Roku 1737 slíbil zařídit nově vybavené divadlo v Brně létající výstrojí, propadly i kompletní mašinérií a realizovat tak dosud nevídaná umělecky bohatá představení. Mingottiho proslulou společnost, která později uváděla italské opery ve Štýrském Hradci (7 let) a mimoto působila také během korunovace v Prešpurku (1741), následovali impresáriové Philippo Neri del Fantasia 47 (1736 37, 1738 39, 41 Tituly libret vydávané ve Svobodově tiskárně nesou názvy děl nebo jejich autorů: Opera musica, Bruna 1728; Speranza-Musica, 1729; Fozio Franc. 1730; Caldara Ant. 1730; Catena Giov. 1730, 1731; Gargieria Alessandri, 1730; Cornide Tavola-Musica, 1731; Marchese Sig. 1732; Piota Triofante, 1738. 42 Angelo Mingotti (1700 1776) byl starší z bratrů, kteří se prosadili ve střední Evropě jako mimořádně úspěšní operní podnikatelé. V letech 1732 1736 vystupoval se svojí operní společností v Brně. Nejdříve si pronajal a upravil někdejší stavovskou jízdárnu poblíž Brněnské brány (na dnešní Husově ulici), od listopadu 1733 hrál v nově postaveném divadle V taverně (v místech dnešní Reduty), jehož byl prvním nájemcem. Repertoár společnosti tvořily opery seria doplňované komickými intermezzy. Během brněnského působení uvedl Mingotti do českých zemí poprvé opery B. Galuppiho a D. Sarriho. Po odchodu z Brna působil se svým bratrem Pietrem deset let ve Štýrském Hradci, pak mimo jiné v Lipsku, Lublani, Hamburku a Praze, kde poprvé inscenoval opery buffy, poprvé tam uvedl také hudbu Glucka a Hasseho. 43 Pravděpodobně se jedná o totožnou osobu níže uvedeného Filippa Neriho del Fantasia. 44 Felix Kurz (cca 1690 1756) byl herec a divadelní principál, otec proslulého komika, tzv. Bernardona. Na brněnské scéně působil více než 40 let, nicméně vystupoval i ve Vídni, Praze, Mnichově, Olomouci, aj. 45 Franz Bentsch byl rakouský komický herec a principál. Svoji hereckou společnost spojil od roku 1734 se souborem F. Kurze. 46 Cornelia Eckenberg byla provazová tanečnice anglického původu, působící od roku 1737 s vlastní artistickou společností v Brně. Roku 1717 se provdala za Johanna Carla von Eckenberga, proslulého divadelního podnikatele. 47 Filippo Neri del Fantasia byl italský herec a ředitel divadelní společnosti. Pod jménem Filippo de Fantasia je doložen jako herec komedie dell arte (Valerio) a člen drážďanské dvorní společnosti vedené T. Ristorim. Fantasia se pravděpodobně s tímto souborem zúčastnil hostování v Moskvě a v Petrohradu, kde je v letech 1731 1733 20

1739 40, 1740 41) a Allessandro Manfredi (1737 1738), 48 kteří uváděli v této době rozkvětu italské opery v Brně také německé komedie a intermezza. K jejich fundované realizaci si posledně jmenovaný objednal německý soubor. Nerimu bylo ze strany magistrátu důrazně předloženo, aby v době od 1. října 1740 až do konce masopustu 1741 v operním domě provozoval se svými deseti divadelníky mimo italských oper také státní akce 49 spolu s jinými novými burleskami a do her navíc zapojil jednoho ctí a vtipem oplývajícího selského Honzu. 50 zmíňováno účinkování jeho manželky Rosalie Fantasia. Po ukončení kariéry ve Šporkově divadle odešla k Angelovi Mingottimu do Brna (1734 1735), kde se uplatnila v komických rolích intermezz. Filipo Neri del Fantasia se v mezidobí zřejmě živil jako učitel italštiny. 8. 10. 1736 vystřídal Angela Mingottiho na postu operního impresária a působil zde do roku 1741. 48 Alessandro Manfredi byl italský herec a impresário, který do italských představení v Brně zařadil německá intermezza. 49 Staatsactionen 50 Bauernhanswurst 21

3. Operní život ve významných městech v rámci pojednávaného období Počátkem 18. století se dostávají divadelní představení do měst, kde podmínky provozu zajišťuje magistrát. Největším centrem pořádání veřejných městských představení na Moravě bylo bezpochyby již shora zmíněné Brno jako hlavní město markrabství. Mimo hlavního zemského města bylo právo realizace divadelních představení uděleno městům krajským. Důvodem byla přítomnost úřadů a dostatečně vybaveného magistrátu, jenž by mohl držet nad divadlem policejní dozor. Teprve od doby vlády Josefa II (od roku 1780) bylo možné pořádat divadelní představení i v municipálních městech. 51 Brno, Olomouc, Znojmo a Jihlava byla po staletí krajská města a centra soustřeďující sídelně okolní šlechtu v době zimních měsíců. Mimoto byla tato centra sídlem krajských, okresních a místních úřadů, vzdělávacích institucí a vojenské posádky. 3.1 Brno Po několikaleté odmlce zde po polovině století nalézáme italskou operu (mimo komedií a pantomimických her) pod vedením impresária Nicola Petrioliho, 52 a to od roku 1749. V sezóně let 1751 1752 se setkáváme s provozováním lehčích žánrů operetty buffy a hudebních intermezzí v rámci provozu italského ředitele Francesca di Ferrariho. 53 Nejšťastnější soupeř shora uvedených brněnských divadelních veteránů Felix Kurz, který brněnskému divadlu zasvětil většinu času svého života (přes 40 let), umřel chudý a zadlužený v brněnském špitálu ve věku 68 let (1756). 54 51 města s výraznějším prvkem státní správy (oproti lokalitám s ryzí, popř. dominantní šlechtickou správou). 52 Nicola Petrioli byl italský divadelní podnikatel prosazující italskou operu a komedii. V knize Adolfa Bartoliho Scenarii inediti della Comedia dell Arte, Firenza 1880, s. 156 je uveden jmenný přehled umělců jeho společnosti: muži Giovanni Antonio Foresti, Giambattista Gozzi, Francesco Lombardi, Filippo Nicolini, Anselmo Porta, Giovanni Valentini, Agostino Zurlini; ženy Angela Costantini, Elisabetta Gnudi, Caterina Silani. 53 Francesco Ferarri byl salcburský impresário, který v Brně úspěšně prováděl italské opery, komedie a intermezza. 54 d Elvert, Christian: Geschichte des Brünner Theaters, in: Moravia, Brünn 1854, vol. 1., s. 30. 22

Jeho nástupce, ředitel pražské německé společnosti Franz Joseph Moser, 55 se zasloužil o nové zařízení divadla mašinérií a nádhernou výzdobou (1752 a 1753). Roku 1754 se jeho soubor sloučil s italskou divadelní společností. V letech 1756, 1757 a 1758 je v Brně stále provozována italská opera seria, hudební intermezza a Goldoniho komedie pod vedením impresária Francesca Crosa, 56 Biagia Barzantiho (1757) 57 a Giuseppe Franceschiniho 58 (1759 1760, 1762). Další společnost, kterou vedl Bellino Vignia, 59 již jen stěží mohla se svými italskými operami více odolávat uměleckému trendovému náporu společnosti Franze Sebastianiho 60 a jeho produkcím francouzské pantomimy i tanců v součinnosti s uváděním německý her. 61 Italská opera mizí z brněnské scény definitivně za působení společnosti Vincenza Nicolosiho, který uvedl několik oper a baletů naposledy roku 1767. Po jeho odchodu se otevřel jevištní prostor německým hrám divadelním, stejně jako operním. Co se týče provozu italské opery na Moravě máme o ní zmínku ještě roku 1770 v souvislosti se setkáním císaře Josefa II. a pruského krále Friedricha Velikého v Uničově. Před radničním schodištěm bylo tehdy na náměstí postaveno dřevěné 55 Franz Joseph Moser (1717 1792) byl vídeňský herec a ředitel divadelní společnosti. Se svým souborem procestoval celou rakouskou monarchii; působil v Badenu u Vídně (1750 1759), Karlových Varech (1751), St. Poeltenu (1750/1751), Štýrském Hradci (1751/1752), Brně (1752 1755), Kremži (1756/1757), opět v Brně (1757/1758), Linci, Českém Krumlově a Kremži (1758/1759), Linci a Vídni (1759/1760), ve Štýrském Hradci (1760 1764), Salcburku (1764/1765), Brně (1765), Praze (1768, 1769) a v Bavorsku (1769 1777). Roku 1778 předal společnost E. Schikanederovi. 56 Giovanni Francesco Croza (cca 1700 1771) byl italský operní impresário. Proslul uváděním italské buffo opery v zaalpských zemích, a to zejména v době čtyřicátých a padesátých let 18. století. Od roku 1746 působil v Miláně, 1748 v Londýně, v září 1749 a roku 1753 uvedl italskou komickou operu v Bruselu, v létě 1750 v Amsterdamu, 1754 1755 v Ličge, 1755 v Brně, 1759 v Brescii, 1767 v Turíně, 1771 dokládá jeho působení Leopold Mozart v Miláně. 57 Biagio Barzanti ( 1779) byl italský divadelní podnikatel. Procestoval se svojí společností, soustředěnou zejména na komický žánr, takřka celou Evropu. Roku 1752 o něm máme zmínku o jeho působení v Kolíně nad Rýnem, 1753 v Norimberku, 1769 v Berlíně a Döblinu, 1771 v Kostříně, 1772, 1773 v Rostocku, Güstrowě, 1773 také ve Výmaru a Schwerinu, 1774 v Güstrově, Danzigu. 58 Giuseppe Franceschini byl herec, zpěvák a ředitel divadelní společnosti v Brně, kde uváděl mj. i komedie Carla Goldoniho. Roku 1726 je jeho jméno zmíněno ku příležitosti režie bitevních scén v divadle ve Florencii, 1752 v Římě, před rokem 1760 vystupoval se svojí společností ve Štýrském Hradci, roku 1770 účinkoval jako zpěvák v divadle v Brescii, 1782 v Trevíru. 59 Bellino Vignia byl italský impresário, který si do Brna dokonce pozval v letech 1761 1762 zpěváky z Benátek. V brněnské Redutě uvedl Gassmannovo dramma giocoso Il mondo della luna (Svět na měsíci), v němž účinkoval pozdější ředitel pražské divadelní společnosti Pasquale Bondini, objednatel Mozartova Dona Giovanniho. 60 Franz Joseph Sebastiani (1722 1772) byl herec, loutkař, divadelní spisovatel a velmi schopný impresário. Za svůj život procestoval téměř celé Německo a Rakouské země. Se svojí společností působil v Kolíně nad Rýnem (1748), Praze (1752), Štrasburku (1756), Frankfurtu nad Mohanem (1757), Mnichově (1758), Augsburgu (1759, 1760/1761), Linci (1761), Olomouci (1761), Brně (1761/1762), Prešpurku (1762) opět v Linci (1762, 1763), Augsburgu (1764, 1765), Mannheimu, Frankfurtu, Koblenzi, Kolíně nad Rýnem (1766), naposledy byl s nově založenou společností v Kolíně nad Rýnem, kde ji předal K. F. Abtovi (1772). V polovině století proslul především dětskou pantomimou a byl jedním z prvních, kteří představili na Moravě francouzský balet. V Mannheimu vyšla roku 1769 tiskem jeho hra Die Stärke der Väterlichen Liebe. Mimo to se v tisku dochovala komická pantomima L'amour triomphant par les intrigues d'harlequin, ve které děti předváděly postavy harlekýna, kolombíny, pantalóna, doktora a pierota. Mimoto je autorem předlohy k libretu Mozartovy opery Únos ze Serailu. 61 Nepomohlo ani rozšíření souboru o čtyři nové zpěváky z Benátek za měsíční gáži 15 20 dukátů. 23