F.H. v. ŠVÉDSKO označení rozhodnutí: stížnost č. 32621/06, rozsudek z 20.1. 2009 posuzovaná ustanovení Úmluvy: čl. 2, čl. 3 související rozhodnutí Soudu: Saadi v. Itálie (stížnost č. 37201/06, rozsudek z 28.2. 2008); H.L.R. v. Francie (stížnost č. 24573/94, rozsudek z 29.4. 1997); NA v. Velká Británie (stížnost č. 25904/07, rozsudek z 17.7. 2008) Právní věta: Skutečnost, že vyhoštění osoby má být uskutečněno do země, kde obecně panuje situace charakterizovaná velkou mírou násilí, neznamená sama o sobě porušení čl. 3 Úmluvy. Nicméně ve zvlášť výjimečných případech může být obecná situace v zemi původu charakterizována násilím dosahujícím takového stupně intenzity, že jakékoliv vyhoštění by nutně mělo za následek porušení čl. 3 Úmluvy Vzhledem k zvláštní situaci, ve které se žadatelé o azyl obecně nacházejí, je třeba v případě hodnocení věrohodnosti jejich výpovědi či předložených dokumentů aplikovat zásadu, že v případě pochybností musí být rozhodnuto ve prospěch žadatele (benefit of the doubt). Teprve pokud se objeví informace, na jejímž základě vzniknou důvodné pochybnosti co do pravdivosti žadatelova tvrzení, je dotyčný povinen poskytnout uspokojivé vysvětlení, které by tyto pochybnosti rozptýlilo. V opačném případě však důkazní břemeno leží na straně smluvního státu Skutkové okolnosti případu Stěžovatelem byl v tomto případě irácký státní příslušník, který v roce 1993 opustil svoji zemi a odešel do Švédka, kde podal žádost o azyl. Svojí žádost odůvodnil tím, že dlouhou dobu působil jako důstojník tzv. Republikánské gardy Iráku, odkud v prosinci roku 1992 zběhl poté, co byl pověřen vojenskou operací nemířené proti šíitské komunitě. Konkrétně se měl podílet na organizování teroristických útoků a zabíjení příslušníku této komunity, což odmítl. Za zběhnutí mu podle jeho slov v případě návratu do země hrozila poprava. Kromě toho stěžovatel uvedl, že je křesťanského vyznání a v rámci režimu Saddáma Husseina požíval privilegovaného postavení (byl držitel zvláštního dokladu totožnosti nazvaného Friends of Saddam). Migračním úřad nicméně jeho žádost o azyl v roce 1998 zamítl. Mezitím, v roce 1995, byl stěžovatel usvědčen ze zabití své manželky a bylo mu uloženo podstoupit psychiatrickou léčbu, neboť ke spáchání trestného činu došlo v důsledku závažné duševní poruchy, kterou trpěl. Soud zároveň rozhodl o vyhoštění stěžovatele. Dotyčný se několikrát pokoušel o zrušení tohoto rozhodnutí, jeho žádosti však nebylo vyhověno. V listopadu 2003 navíc švédský migrační úřad vydal stanovisko, podle kterého vzhledem k vnitropolitickým změnám v Iráku, obava stěžovatele z popravy za zběhnutí přestává být důvodná, neboť režim Saddama Husseina již není u moci. Na to reagoval stěžovatel přípisem, kde jako možný zdroj pronásledování uvedl šíitské milice z důvodu jeho dřívějšího členství v Republikánské gardě a dále vyjádřil obavu ze špatného zacházení z důvodu svého křesťanského vyznání a politické příslušnosti, neboť zastával prominentní pozici ve vládní straně Baas (Friends of Saddam). V červnu 2005 ministr spravedlnosti Švédska rozhodl o dočasném přerušení výkonu vyhoštění stěžovatele do Iráku. V červnu 2006 však byla definitivně zamítnuta jeho žádost o zrušení rozhodnutí o vyhoštění a stěžovatel byl za realizace vyhoštění zajištěn.
Právní posouzení věci: Čl. 2 a čl. 3 Podle stěžovatele v případě návratu do Iráku mu hrozí, že bude zabit, popř. že bude podroben mučení či nelidskému nebo ponižujícímu trestu. Stěžovatel tedy namítal porušení dvou ustanovení Úmluvy, čl. 2 a čl. 3, nicméně Soud hned na začátku svého rozhodnutí uvedl, že otázky spojené s těmito ustanoveními jsou vzájemně neoddělitelné a budou proto posuzovány společně ( 72). Svoji obavu ze špatného zacházení stěžovatel zdůvodnil těmito skutečnostmi ( 73-78): 1. Působení v Republikánské gardě, kde pracoval na úseku logistických záležitostí, zároveň však byl pověřen sepisováním zpráv týkajících se šíitských vzbouřeneckých vůdců, přičemž dva z nich byli na základě těchto zpráv popraveni. Podle stěžovatele někteří Šíité považují tyto osoby za mučedníky a šíitské milice, jako např. tzv. Mahdi Army, aktivně vyhledávají bývalé příslušníky Republikánské gardy a zabíjejí je. 2. Možnost nového soudního procesu a odsouzení k trestu smrti za vraždu své manželky. Tato obava je podle stěžovatele důvodná zejména s ohledem na skutečnost, že ve Švédsku nebyl odsouzen k trestu odnětí svobody ale jen k povinnosti absolvovat psychiatrickou léčbu. 3. Příslušnost ke křesťanské náboženské menšině. Stěžovatel v tomto ohledu uvedl, že nejméně polovina křesťanů opustila Irák po roce 2003 z obavy z cílených útoků na tuto skupinu. Švédská vláda pak ve svém vyjádření všechny uvedené zdroje obavy stěžovatele zpochybnila, poukázala na nevěrohodnost jeho výpovědi a zdůraznila též celkové zlepšení bezpečnostní situace v Iráku, což doložila mj. dobrovolným návratem 300 občanů tohoto státu ze Švédska ( 79-88). Co se týče Soudu, ten nejprve posoudil, zda obecně nepříznivá situace v Iráku dosahuje takového charakteru, aby bez ohledu na osobní situaci stěžovatele jeho návrat do země byl neslučitelný s čl. 3. V tomto ohledu pak zopakoval princip, podle kterého okolnost, že vyhoštění osoby má být uskutečněno do země, kde obecně panuje velká míra násilí, neznamená sama o sobě porušení čl. 3. S odkazem na rozsudek ve věci NA v. Velká Británie Soud nicméně uvedl, že ve zvlášť výjimečných případech může být obecná situace v zemi původu charakterizována násilím dosahujícím takového stupně intenzity, že jakékoliv vyhoštění by nutně mělo za následek porušení čl. 3 Úmluvy ( 90). Aplikujíce tyto principy na konkrétní okolnosti případu, Soud uvedl, že bezpečnostní situace v Iráku je bezesporu problematická, zároveň však zdůraznil, že tato situace se v posledních letech zlepšila, o čemž podle jeho názoru svědčí mj. postupný přenos odpovědnosti za bezpečnost z americké armády na irácké orgány, časově neomezené příměří vyhlášené již zmíněnou Mahdi Army, podstatné snížení počtu civilních obětí a rovněž skutečnost, že někteří Iráčané se již dobrovolně vracejí do svých domovů. Soud dále podotkl, že si je vědom doporučení UNHCR a IOM, aby státy nenavracely uprchlíky zpět do Iráku, uvedl však, že tato doporučení jsou pouze částečně odůvodněna bezpečnostní situací v zemi a jsou založena rovněž na praktických okolnostech spojených s návratem uprchlíků, jako jsou problémy s ubytováním, zdravotní péčí a restitucí jejich majetku ( 91). Soud proto uzavřel, že jakkoliv je obecná situace v Iráku, včetně samotného Bagdádu, nebezpečná, nejedná se o situaci natolik závažnou, aby sama o sobě měla za následek porušení čl. 3 Úmluvy v případě, že stěžovatel do této země bude vrácen ( 93). Poté přistoupil k posouzení otázky, zda by vyhoštění stěžovatele mohlo být považováno za neslučitelné s čl. 2 a 3 Úmluvy vzhledem k jeho osobní situaci a postavení. Určit, zda
v daném případě hrozí stěžovateli špatné zacházení či nikoliv, znamená podle Soudu povinnost prozkoumat předvídatelné důsledky (foreseeable consequences) spojené s navrácením do Iráku a tedy zohlednit jak obecné podmínky panující v této zemi tak také okolnosti vlastní situaci stěžovatele ( 96). Co se týče způsobu hodnocení relevantních informací předložených stěžovatelem, zde Soud předeslal, že vzhledem k zvláštní situaci, ve které se žadatelé o azyl obecně nacházejí, je třeba v případě hodnocení věrohodnosti jejich výpovědi či předložených dokumentů aplikovat zásadu, podle které v případě pochybností musí být rozhodnuto ve prospěch žadatele (benefit of the doubt). Nicméně zdůraznil, že pokud se objeví informace, na jejímž základě vzniknou důvodné pochybnosti co do pravdivosti žadatelova tvrzení, dotyčný je povinen poskytnout uspokojivé vysvětlení, které by tyto pochybnosti rozptýlilo. V opačném případě však důkazní břemeno leží na straně smluvního státu ( 95). Dále se Soud zabýval jednotlivými okolnostmi, kterými stěžovatel nebezpečí špatného zacházení v případě svého vyhoštění odůvodňoval. Nejprve byla z tohoto hlediska posouzena otázka, zda uvedené nebezpečí může pramenit z příslušnosti stěžovatele ke křesťanské menšině. Podle Soudu je třeba vzít do úvahy skutečnost, že náboženské přesvědčení každého občana Iráku je explicitně uvedeno v jeho dokladu totožnosti a skutečnost, že stěžovatel je křesťanem, tak může být každému známa bez ohledu na to, zda dotyčný své náboženské přesvědčení veřejně projevuje či nikoliv. Soud také uznal, že v Iráku dochází k útokům vůči křesťanům, které končí i smrtí příslušníků této náboženské skupiny. Zároveň ale zdůraznil, že křesťanská církev nadále v Iráku působí a vláda veškeré útoky namířené proti jejím příslušníkům odsuzuje. Neexistuje tedy státem podporované pronásledování křesťanů a útoky vůči nim bývají odsuzovány i muslimskými skupinami, které za ně odmítají převzít odpovědnost. Tyto útoky jsou tak podle Soudu podnikány spíše jednotlivci než organizovanými skupinami. Na základě těchto skutečností tak Soud dospěl k závěru, že stěžovatel by v případě, že by se cítil ohrožen, mohl vyhledat ochranu ze strany iráckých orgánů a tyto orgány by byly ochotny a schopny mu pomoc poskytnout ( 97). Obdobným způsobem pak Soud shledal jako neopodstatněnou i obavu z odsouzení k trestu smrti iráckými soudy v důsledku členství stěžovatele v Republikánské gardě a straně Baas. Podle Soudu stěžovatel nikdy nebyl kvůli svému zběhnutí z žádného trestného činu oficiálně obviněn a navíc jak příslušníci Republikánské gardy tak i příslušníci strany Baas jsou postupně začleňováni do obnovujících se struktur iráckého státu, mj. i v důsledku amnestie vyhlášené pro bývalé činitele režimu Saddama Husseina ( 99 a 100). Pokud jde o obavu stěžovatele ze zabití šíitskými milicemi kvůli jeho činnosti v Republikánské gardě, Soud v této souvislosti nejprve zdůraznil, že vzhledem k absolutnímu charakteru zákazu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, čl. 3 Úmluvy se vztahuje i na případy, kdy nebezpečí špatného zacházení vychází od osob nebo skupin, které nemají postavení státního orgánu. V takovém případě je nicméně třeba posoudit, zda nebezpečí je skutečné a orgány (daného) státu nejsou schopny zamezit tomuto nebezpečí tím, že poskytnou náležitou ochranu ( 102). Ve vztahu k situaci stěžovatele pak Soudu uvedl, že je sice pravda, že několik šíitských ozbrojených skupin, včetně tzv. Mahdi Army, usilovalo o odplatu za dřívější nespravedlivé zacházení s šíitskou částí populace a stát nebyl schopen tomuto jejich jednání zabránit, na druhou stranu ale uvedená Mahdi Army již více než rok dodržuje časově neomezené příměří, v důsledku čehož míra násilí v zemi značně poklesla ( 102). Pouhý fakt, že stěžovatel byl členem Republikánské gardy tak tedy podle Soudu není schopen založit důvodnou obavu z útoku ze strany šíitských milic na svoji osobu ( 103). Soud navíc zpochybnil věrohodnost stěžovatelovy výpovědi v té části, která se týkala údajného psaní zpráv o vůdcích šíitského povstání, z nichž dva byly následně popraveni, neboť tuto informaci dotyčný neuvedl v žádném z předcházejících řízení před švédskými orgány ( 103).
Poslední okolností, kterou se Soud zabýval, pak byla obava stěžovatele z možného nového stíhání iráckými soudy za vraždu své manželky a odsouzení k trestu smrti v takovém případě. Soud zde poukázal na irácký trestní zákon z roku 1969 a byť uznal existenci určitých nejasností týkající se jeho současného postavení v rámci právního řádu Iráku, zároveň zdůraznil, že tento zákon zakazuje opakované souzení občanů za trestné činy spáchané v zahraničí, pokud tam také byly za tento činy pravomocně odsouzeni. Navíc podle Soudu stěžovatel neposkytl dostatečné důkazy ohledně možnosti zahájení nového soudního procesu v Iráku a jeho stížnost proto byla v tomto bodě shledána jako nepodložená ( 104). Soud tedy ve výsledku rozhodl, že realizace vyhoštění stěžovatele nepovede k porušení ani čl. 2 ani 3 Úmluvy ( 105). Komentář: Samotný rozsudek F.H. v. Švédsko nepřináší z hlediska svého odůvodnění žádné novinky, jenž by mohly vést k obohacení dosavadní judikatury Soudu. Dokonce ani výše uvedené právní věty, byť jsou svým významem zásadní, nejsou originální a obě dvě se již objevily v rozhodnutích Soudu staršího data (srov. hl. NA v. Velká Británie a Matsiukhina a Matsiukhin v. Švédsko). Rozsudek v této věci však nebyl přijat jednomyslně. Dva soudci se odchýlili od většinového názoru senátu a připojili k rozsudku společné stanovisko, kterým zpochybňují nejen samotný závěr Soudu o neporušení Úmluvy v případě vyhoštění stěžovatele, ale též způsob jakým většina senátu k tomuto závěru došla. Stanovisko disentujících soudců tak do jisté míry překračuje rámec vymezený konkrétními okolnostmi případu a je možno jej vnímat jako komplexnější kritiku přístupu Soudu k ochraně cizinců před navrácením. Disentující stanovisko bylo sepsáno irskou soudkyní Ann Power (připojil se k němu slovinský soudce Boštjan Zupančič), která působí na Evropské soudě pro lidská práva teprve od ledna 2008. Před tím pracovala jako advokátka specializující se mj. na problematiku azylu a uprchlictví a dalo se tedy očekávat, že se v této právní oblasti bude chtít profilovat i ve své nové funkci. Stanovisko v komentovaném případě pak tato očekávání potvrdila a i přes určité výhrady jej lze považovat za velmi dobře vystihující slabá místa nejen rozsudku, kterého se týká, ale celé judikatury Soudu vztahující se k problematice vyhošťování cizinců. Své kritické připomínky směřovala soudkyně Power především ke dvěma hlavním vadám, které rozhodnutí vykazuje a které spolu úzce souvisejí. Jedná se o nedostatečné hodnocení důkazů (výpověď stěžovatele, informace o zemi původu) a v důsledku toho formalistické posouzení míry nebezpečí špatného zacházení v případě vyhoštění stěžovatele do Iráku. Soudkyně Power v této souvislosti poukázala především na skutečnost, že vzhledem k absolutní povaze práv, o jejichž možném porušení je v daném případě veden spor, ohodnocení existence nebezpečí špatného zacházení musí být (jak Soud sám uvedl) vždy pečlivé (rigorous) a Soud musí v těchto případech prozkoumat všechny předvídatelné důsledky (foreseeable consequences), ke kterým může vyhoštění jednotlivce vést. Uvedené požadavky však podle soudkyně nebyly naplněny, což doložila na mnoha příkladech, z nichž dva zde budou uvedeny. První se týká té části rozsudku, kde Soud uvedl, že v zemi původu stěžovatele dochází ke zlepšení bezpečnostní situace a odvolal se v tomto bodě mj. na tvrzení švédské vlády, že přibližně 300 Iráčanů zvolilo dobrovolný návrat ze Švédska do svých domovů. Podle soudkyně Power je ale velký rozdíl mezi 300 lidmi, kteří se návratem do své válkou zničené země dobrovolně rozhodly postoupily nebezpečí, jenž tento krok zahrnuje, a nuceným vyhoštěním (...) zranitelných osob, jako je tomu v případě stěžovatele. Soudkyně Power rovněž upozornila na skutečnost, že také UNHCR nadále prosazuje pozastavení nucených návratů Iráčanů zpět do země původu a požaduje, aby těmto osobám byla udělována
mezinárodní ochrana. Podle jejího názoru přitom objektivním zprávám nezávislých lidskoprávních orgánů (zde UNHCR) musí být přikládána náležitá váha a při hodnocení důkazů mohou tyto zpráv hrát rozhodující úlohu. Druhý příklad se vztahuje k 102 rozsudku, kde Soud shledal obavu stěžovatele ze zabití šíitskými milicemi pro své dřívější působení v Republikánské gardě jako neopodstatněné proto, že tzv. Mahdi Army již více než rok dodržuje časově neomezené příměří, v důsledku čehož míra násilí v zemi značně poklesla. Jinými slovy, jak uvádí Ann Power, Soud se opírá, inter alia, o skutečnost, že jedna z ozbrojených skupin, Mahdi Army, uzavřela před více než rokem příměří. Rozsudek ale nic neříká o nebezpečí představované mnohými dalšími ozbrojenými skupinami, které žádné takové příměří neuzavřely. Podle soudkyně tak ohodnocení nebezpečí, že stěžovatel bude zabit nebo že bude podroben ze strany šíitských milic špatnému zacházení (...), nesplňuje požadavek pečlivosti (rigour), jenž je podle práva vyžadován. Disentující stanovisko soudkyně Power však poukazuje i na další okolnosti případu, které se zdají být zásadními a které zůstaly většinou senátu nezohledněny. Jedná se např. o skutečnost, že stěžovatel trpěl vážnou psychickou poruchou či že většina senátu posuzovala všechny argumenty předložené stěžovatelem pouze jednotlivě a nikoliv v jejich souhrnu. Podle soudkyně Power tak vzhledem ke svému postavení v rámci Republikánské gardy Saddama Huseina, následnému zájmu šíitských milic o svoji osobu, své příslušnosti ke křesťanské menšině a možnosti nového soudního procesu, ve kterém by mu mohl být uložen trest smrti, stěžovatel předložil ve svém souhrnu množství důkazů, na základě kterých je možno se důvodně domnívat, že v případě vyhoštění mu hrozí vážné nebezpečí újmy neslučitelné s čl. 2 a 3 Úmluvy. Důkazní břemeno tedy leželo na straně Švédka, které tak mělo své případné pochyby o opodstatněnosti stěžovatelových obav prokázat. To se však podle soudkyně Power v daném případě nestalo.