Inovace sortimentu trvalek Studie o použití květin v trvalkových porostech

Inovace sortimentu trvalek Studie o použití květin v trvalkových porostech Miroslav Malý a kolektiv

Zavádění inovací do výuky specializačního vzdělávání a vzdělávání pro udržitelný rozvoj registrační číslo: CZ.1.07/3.2.11/03.0066 Klíčová aktivita 04 Inovace sortimentu trvalek Studie o použití květin v trvalkových porostech Miroslav Malý a kolektiv

Zavádění inovací do výuky specializačního vzdělávání a vzdělávání pro udržitelný rozvoj Klíčová aktivita 04 Inovace sortimentu trvalek Studie o použití květin v trvalkových porostech Vydala Česká zahradnická akademie Mělník, střední škola a vyšší odborná škola, příspěvková organizace Na Polabí 411, 276 01 Mělník skola@zas-me.cz, www.zas-me.cz v rámci projektu Zavádění inovací do výuky specializačního vzdělávání a vzdělávání pro udržitelný rozvoj CZ.1.07/3.2.11/03.0066 Sborník sestavil: Ing. Miroslav Malý Kolektiv autorů: Ing. Miroslav Malý, Ing. Bohumil Bradna, Ing. Zdena Nikodémová, Ing. Ondřej Fous, Ing. Pavel Matiska, Ph.D., Ing. Miroslav Řehák, Ing. Martin Panchartek, Ing. Adam Baroš Fotografie na obálce: Ing. Zdena Nikodémová Fotografie v knize: Ing. Miroslav Malý, Ing. Bohumil Bradna, Ing. Zdena Nikodémová, Ing. Ondřej Fous, Ing. Pavel Matiska, Ph.D., Ing. Martin Panchartek, Ing. Adam Baroš, Ing. Helena Součková Vydání první, Mělník 2014 Počet stran 100 Vytiskla Tiskárna K + H Jiří Hulička Mělník Tato publikace je spolufinancována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. ISBN 978-80-87610-18-3

Obsah 1. Úvod... 7 2. Květnaté louky na zahradě a v krajině... 8 2.1. Co je květnatá louka?... 8 2.2 Základní principy pro založení květnaté louky ze semen přírodních rostlin... 9 2.3 Výběr vhodné louky... 12 2.4 Druhy luk... 14 3. Stínomilné a záhonové trvalky... 18 3.1 Podrosty... 22 3.2 Významné rody podrostových trvalek... 24 4. Sortiment záhonových trvalek a postup tvorby trvalkového záhonu... 31 4.1 Využití trvalek... 33 4.2 Výsadba trvalek... 34 4.3 Ošetřování trvalek... 34 4.4 Trvalkové záhony a postup jejich tvorby... 34 5. Vodní a vlhkomilné trvalky... 42 5.1 Funkce vodních a mokřadních rostlin ve vodním prvku... 42 5.1.1 Estetická stránka... 42 5.1.2 Odčerpávání živin z vody... 42 5.1.3 Zpevnění břehů respektive krycího materiálu... 42 5.1.4 Provzdušňování substrátu, kyslíkový režim... 42 5.1.5 Prostředí pro bakterie a plankton... 43 5.1.6 Vývoj hmyzu... 43 5.1.7 Výměna plynů mezi vodou a okolním prostředím v zimě... 43 5.1.8 Kulisa, odclonění... 43 5.1.9 Alopatická účinnost některých druhů... 44 5.2 Rozdělení rostlin dle trofie a z toho vyplývající náročnosti na živiny... 44 5.3 Použití problematických druhů... 44 5.4 Výsadba... 45

5.5 Průběh vegetace a údržba... 47 6. Standardy pro plánování, stavbu a provoz koupacích jezírek a biobazénů... 49 6.1 Oblast uplatnění... 49 6.2 Definice koupacího jezírka, biobazénu... 49 6.3 Pojmy:... 50 6.4 Princip udržení kvality vody v koupacím jezírku faktory čištění vody:... 51 6.5 Koupací jezírka a biobazény - rozdělení podle typů... 52 6.5.1 Doporučený poměr ploch... 53 6.5.2 Typ I PŘÍRODNÍ KOUPACÍ JEZÍRKO Odpovídá stojaté vodě... 53 6.5.3 Typ II KOUPACÍ JEZÍRKO S ODSÁVÁNÍM HLADINY... 53 6.5.4 Typ III KOUPACÍ JEZÍRKO S POMALÝM MINERALIZAČNÍM FILTREM.. 54 6.5.5 Typ IV BIOBAZÉN S BIOFILTREM... 54 6.5.6 Typ V BIOBAZÉN... 55 6.6 Požadavky na plánování, realizaci a údržbu koupacích jezírek a biobazénů... 55 6.6.1 Požadavky na všechny objekty... 55 6.6.2 Požadavky na projekt... 59 6.6.3 Doporučené kvalitativní ukazatele... 59 6.6.4 Speciální požadavky na TYP I, II, a III - Koupací jezírka... 60 6.6.5 Speciální požadavky na TYP IV a V - Biobazén... 63 6.6.6 Péče o koupací jezírka a biobazény... 65 6.7 Rekonstrukce koupacích jezírek a biobazénů... 66 6.8 Shrnutí... 67 7. Smíšené trvalkové výsadby možnosti a zkušenosti... 71 7.1 Základní filozofie... 71 7.1.1 Porovnání mezi klasickým perenovým rabatem a smíšenými záhony.... 72 7.2 Návrh... 72 7.2.1 Výběr rostlin - trvalek, cibulovin, dvouletek... 72 7.2.2 Kompoziční a estetické možnosti... 73 7.2.3 Tvorba vlastní směsi... 73

7.2.4 Limity záhonů... 74 7.3 Příprava stanoviště... 74 7.4 Výsadba... 74 7.4.1 Mulčování... 74 7.4.2 Poznatky ze zakládání... 75 7.4.3 Ekonomika založení... 75 7.4.4 Výzkum spokojenosti pozorovatelů... 75 7.5 Údržba... 75 7.5.1 Zahradnické pracovní operace v záhonech... 75 7.5.2 Technické operace... 76 7.5.3 Největší problémy:... 76 7.6 Rozvoj záhonů... 76 8. Inovace sortimentu trvalek ve školních sbírkách ČZA Mělník... 81 9. Závěr... 98

1. Úvod Trvalky jsou velmi různorodou skupinou rostlin. V zahradnické praxi lze vytipovat několik základních pohledů na jejich používání. Jednak jako klasické záhonové rostliny, jimiž se osazují záhony pravidelné, rabatové, nebo na rostliny, jež v zahradní a krajinné tvorbě mají možnost obsazovat velmi rozdílná stanoviště a tím vytvářet přirozené scenérie v přírodně krajinářských parcích. Studie o používání trvalek vznikla na základě seminářů konaných v projektu Zavádění inovací do výuky specializačního vzdělávání a vzdělávání pro udržitelný rozvoj CZ.1.07/3.2.11./03.0066 na České zahradnické akademie Mělník. Text pochází z příspěvků z jednotlivých seminářů, které sestavil a upravil garant aktivity projektu Ing. Miroslav Malý. 7

2. Květnaté louky na zahradě a v krajině Ing. Bohumil Bradna, Ing. Zdena Nikodémová 2.1. Co je květnatá louka? Květnatá louka je společenství rostlin původní území střední Evropy s velkou druhovou rozmanitostí. Louky provázejí lidi už po mnoho tisíc let, ale nebylo běžné je zakládat z cíleného výsevu semen. Luční porosty se v souvislosti s lidmi tvořily a udržovaly sečí i pastvou a byly ve starších dobách zdrojem píce pro zvířata. Louky byly tedy na začátku získávání potravin a energie z domácích zvířat. Vzhledem k náročnosti jejich údržby měly louky v extenzivním hospodářství velký význam. Louky jsou v přírodním prostředí původní jen v extrémních polohách, kde nemohu růst dřeviny. Vývoj rostlinných společenství u nás směřuje ke konečnému, klimaxovému stádiu, kterým je les. Proto, pokud nemá louka přejít do křovinatého stádia nebo lesíku, je nutné ji sekat a sklízet. Je to energie, kterou musíme vynaložit proti přirozenému vývoji do stádia lesa. Doba se mění a květnaté louky vstupují do povědomí zahradní a krajinné architektury. Stávají se jednou z možností osetí velkých i malých ploch, kde vytvářejí přírodní harmonii a rozmanitost. Rozkvetlá louka je jedním z nejkrásnějších rostlinných společenství české krajiny. Zastoupení většího počtu druhů rostlin je předpokladem pro stabilitu společenství a vytváří vhodné životní podmínky pro celou řadu organismů. Zapěstované louky jsou významným stabilizačním prvkem krajiny. Dokáží se velmi dobře vypořádat s výkyvy našeho rozmarného počasí za současné minimální údržby. Protože jsou louky na většině území České republiky vytvořeny v důsledku lidské činnosti, můžeme je považovat za specifický druh zemědělské polykultury. Za soulad mezi lidmi a přírodou. Luční divoké rostliny Přírodní rostliny jsou z našeho lidského hlediska jako divoká zvířata. V angličtině jsou nazývány výstižným výrazem wild plants, divoké rostliny. Chovají se tak, aby přežily a zároveň nechaly přežít další. To však pokaždé nevyhovuje našim lidským potřebám. Zásadní vlastností pro přežití a šíření rostlin v přírodě je způsob jak se budou chovat jejich semena, nositelé života druhu. Pokud má mít rostlinný druh šanci přežít, je třeba, aby se uchovala jeho semena a vyklíčila v tu nejlepší dobu. Tato vlastnost nám lidem není moc milá. Semena přírodních rostlin neklíčí najednou. Kdyby vyklíčila všechna semena současně a všechny malé rostlinky zahynuly, rostlina jako druh by rychle ze stanoviště zmizela. 8

Nešlechtěné rostliny jsou jako divoká zvířata, která se trochu ochočila. Vyhovuje jim odstraňování konkurence dřevin sečí, ale to neznamená, že se každému druhu rostliny bude dařit na každém stanovišti. V přírodním koloběhu má každý své místo. Tak i divoké rostliny rostou samy, ale na místech, která vyhovují danému druhu. Snažme se to respektovat při výběru luk. Vývoj květnaté louky po zasetí osobitost přírodních rostlin Vzcházivost je dána klíčivostí, ale můžeme ji ovlivnit i podmínkami, které vytvoříme pro zasetí semen do půdy. Samozřejmě se zvyšuje s kvalitním zasetím, především se správnou hloubkou uložení v půdě pod povrchem, s pevným lůžkem pro semeno. Před setím kypříme jen mělce, na hloubku uložení semen, aby spodní vláha vzlínala k semenům nekypřenou půdou a načechraná vrstva půdy nad semeny vláhu nepropouštěla dále k povrchu. Hlavním předpokladem dobrého vzcházení je dostatek přirozené vláhy. Semena většiny druhů lučních rostlin vyčkávají se svým naklíčením, až budou vědět, že přijde období dešťů. Dokonce je někdy ke klíčení nevyprovokujeme ani umělou zálivkou. Proto zalévání zaseté louky není příliš účinné, někdy je spíše ke škodě, neboť se semena mohou vyplavit. Pokud tedy zaléváme, je třeba soustavného jemného mlžení. Vzcházení osiva směsi květnaté louky probíhá postupně. První jsou jeteloviny a trávy, brzy po nich např. kopretiny, silenky, hvozdíky, jitrocel atd. Daleko později a nepravidelně ostatní druhy většina pryskyřníkovitých, hluchavkovitých, zvonků, violek atd. 2.2 Základní principy pro založení květnaté louky ze semen přírodních rostlin 1. Semena přírodních rostlin nepřiséváme do založeného trávníku. Protože osivo přírodních rostlin vzchází postupně během celého roku po zasetí. Mladé rostlinky jsou zpočátku drobné a v konkurenci rychle rostoucích trav hynou. 2. Osiva květnatých luk nemícháme s běžným travním a jetelotravním osivem. Protože důvod je stejný jako v předchozím bodě. Kulturní trávy a jeteloviny jsou vyšlechtěny na rychlé vzejití a rychlý počáteční růst. Rychle obsadí prostor a pomalu rostoucí luční rostliny potlačí. Ve výsledném porostu by převládaly trávy s malou příměsí lučních květin. 3. Půdu pro louku připravíme jako pro trávník, nehnojíme a nepoužíváme herbicidy. Příprava půdy na malé ploše vlastní silou. Zrytou půdu uhrabeme a urovnáme železnými hráběmi. Případně rozbijeme nerozpadlé hroudy země. V zájmu dalšího snadného sekání je vhodné vysbírat větší kameny nebo nerozložené drny. Příprava půdy na větší ploše mechanizací. Zoranou nebo zrotavátorovanou půdu urovnáme a připravíme na co nejmělčí hloubku setí. Hnojení, zvláště dusíkatými hnojivy, neprovádíme. Na hnojení nejprve reagují zrychleným a mohutnějším růstem trávy a potlačí květnaté druhy. Luční rostliny dovedou velmi dobře využít živiny dostupné v půdě. Také je žádoucí, aby přírodní podmínky stanoviště od začátku formovaly 9

společenství rostlin odpovídající danému místu, což v následujících letech zaručí stabilitu porostu. Použití herbicidů v druhově bohatém porostu, jako je louka, nepřipadá v úvahu. 4. Počet semen v 1 g a potřebné množství semen pro založení louky. U lučních rostlin kolísá počet semen v 1gramu od 100 tis. (zvonky, zeměžluč) až po 20-25 kusů (vikve, řepík, krvavec menší). Obvyklá hodnota je kolem 10.000 až 1.000 semen v 1 gramu. V dospělosti se však na 1m 2 vejde většinou jen několik desítek rostlin. Výsevek činí pro ruční setí 1,5 2 gramy na 1m 2 Toto množství je do ruky nezvykle malé, proto existuje několik jednoduchých zlepšení. Vlastní setí provádíme většinou mezi třemi prsty (placem, ukazováčkem a prostředníčkem), jako bychom spíše kořenili, než vysévali. Aby osivo vystačilo na celou plochu je vhodné si pozemek rozdělit na několik menších částí. Na stejný počet částí si rozdělíme i osivo. Pokud nám přece jen bude množství semen stále připadat malé, můžeme naředit semena drobnými suchými pilinami, suchým pískem, krupicí nebo strouhankou. Vysetá semena mělce zahrabeme lehčími hráběmi ze dřeva nebo z umělé hmoty. Pro drobná semena je důležité zůstat u povrchu půdy. V sušších obdobích a na exponovaných místech je vhodné povrch půdy lehce utužit například válcem nebo opatrným pošlapáním. Výsevek secím strojem postačí 1g na m 2. Pro osévání větších ploch je vhodné použít secí stroj. Obvykle jsou nejdostupnější zemědělské sečky. Je možné použít sečky různého data výroby. Úspěšně lze založit louku s dobře seřízenou sečkou za koňský potah nebo nejmodernější, pneumatickou. Důležité je nastavit výsevek na 10 kg osiva na 1ha. A stejně důležité je nastavení hloubky výsevu 0,5-1 cm. Pro optimální rozprostření semen na plochu je vhodný výsev na široko nebo co do nejhustších řádků. Další možností jsou specializované sečky na zakládání trávníků. Porost založený dobře seřízenou sečkou bývá od prvních let vyrovnanější. 5. Termín výsevu: po celý rok, nejvhodnější je jaro a podzim. Semena lučních rostlin v přírodě vypadávají na zem téměř během celého roku. Nejčastějším impulzem ke vzcházení je vláha. Ta se nejčastěji vyskytuje na jaře a na podzim. Jarní výsevy jsou vhodnější ve vlhčích oblastech a na těžší půdě. Jarní období pro výsev začíná obvykle během dubna, kdy se dá s půdou pracovat. Končí během června, kdy by mohly přijít Medardovské deště. Podzimní výsevy upřednostníme v sušších oblastech, na lehké písčité půdě. Podzimní výsevy směřujeme co nejvíce do pozdního podzimu. Semena lučních rostlin budou převážně klíčit až v následujícím roce na jaře, ze zimní vláhy. Časné podzimní výsevy nedoporučujeme, neboť podpoří hlavně růst plevelů, které je pak před zimou obtížné posekat. Semena přírodních rostlin pří kontaktu s půdou většinou hned neklíčí a čekají na určité impulzy z vnějšího prostředí, aby začala vzcházet. Luční osivo se proto po výsevu do půdy nezkazí, ale počká si na svou dobu. 6. První rok po výsevu rostou hlavně kořínky lučních rostlin a nad zemí plevel. Sekáme při výšce porostu asi 20 cm nad zemí. 10

Plevel tvoří nejčastěji jednoleté rostliny s rychlým vývojem. Jejich semena jsou obsažena v každé půdě a čekají, až se s půdou hne a otevře se volný prostor. Tyto rostliny jsou v přírodním koloběhu předchůdci louky a svým způsobem ji pomáhají zapěstovat. Kořeny jednoletých plevelů jsou většinou drobnější. Mezi rychle vyrostlými stonky zůstává dostatek místa pro klíčení lučních semen v příhodném vlhčím prostředí. Vyklíčené rostlinky však ke svému vývoji potřebují světlo, které v houstnoucím porostu ubývá. Proto když dosáhne plevelný porost výšky asi 20 cm, anebo je příliš hustý, posekéme jej na vyšší strniště (asi 5 cm nad zemí). Posekanou hmotu odstraníme. Vyklíčeným rostlinkám se tak dostane světla a mohou úspěšně růst a mohutnět. Po nějakém čase, v závislosti od množství srážek, plevelný porost opět částečně obrazí a je vhodné jej znovu posekat. Další možností je udržovat v 1. roce výsevu zelené strniště ve výšce nad 5 cm. Potom se seče přibližně jedenkrát za měsíc. Rychlé druhy brzy narostou do větších rozměrů, obsadí prostor, který pak už není k dispozici pro ty pomalejší. Do směsí se proto musí zařazovat jen v omezené míře, nebo vůbec ne. Patří sem především trávy šlechtěné na píci. Rychlé jsou také jeteloviny, řebříček, jitrocel kopinatý, částečně i kopretina. Z jarních výsevů tyto druhy často stihnou na podzim téhož roku poprvé vykvést. 7. Louku sekáme přibližně 5 cm nad povrchem půdy. Na menších plochách běžnými typy travních sekaček nebo kosou. Na větších plochách používáme běžnou žací zemědělskou techniku a běžné technologie sušení sena. Luční porost je též vhodný na senáže nebo na přímou sklizeň pro zelené krmení. 8. Druhý rok po výsevu louka kvete sekáme 2-3 krát ročně pro zahuštění porostu. Jednoleté rostliny ( plevele ) během podzimu a zimy zaschly. Mladé luční rostlinky mají dobře vyvinuté kořínky a velmi brzy z jara jim začínají růst listy a obsadí si tak svůj prostor na slunci. V zastínění lučních rostlin již nové jednoleté plevele nevyrostou a během května až června louka poprvé zakvete. Mladé luční rostliny nejsou zatím příliš rozvětvené a mohutné. Aby zesílily druhy s pomalejším počátečním vývojem, posekáme louku poprvé už na konci květu kopretin. Podruhé zhruba na přelomu července a srpna. Je-li velmi suché léto, můžeme letní seč vynechat. Poslední seč by měla být na podzim během září. 9. V dalších letech sekáme louku 1-3 krát ročně. Do jisté míry platí, že čím častěji louky sekáme, tím je druhové složení pestřejší. Výjimkou jsou extrémně suchá místa a suché léto, kdy je nebezpečí zaschnutí porostu. 10. Tvarování květnatých luk Od druhého roku pěstování květnaté louky vytvoří na zahradě nebo v parku velmi originální a nápadný porost. Tím se louky stávají zajímavým prvkem zahradní architektury s možností další osobité tvorby. Louky lze formovat jednak v době výsevu, kdy vyséváme vedle sebe různé druhy luk podle našeho záměru. 11

Zapěstované louky lze formovat pomocí různé doby a výšky seče. a) Různá doba seče. Umožňuje vytvořit vedle sebe louky v různém stádium kvetení a zajímavě tak rozčlenit plochu. b) Rozdílná výška sekání Častým a nízkým (ne méně než 4 cm nad zemí) sečením udržujeme nízký porost vedle vysokého. Takto je vhodné vytvářet cestičky přes louku. Působivé jsou pak i ornamenty, vytvořené kontrastem vysokého a nízkého porostu, především když je můžete sledovat z nadhledu. 11. Sekání Motýlí louky Pokud chcete loukou vyjít vstříc jejím obyvatelům, musíme respektovat následné rady: Sekat jednou do roka V době vegetace nikdy neposekat plochu celou jednorázově. Sekat v pruzích nebo ponechat neposekané ostrůvky, ale vždy tak, aby podíl neposekané části činil 1/3, a ještě lépe 1/2 celkové plochy. Sečení na výšku strniště alespoň 5 cm zvyšuje šanci na přežití hmyzu obecně a urychluje obnovu porostu. Louku sečeme přednostně kosou, je to nejšetrnější. Náhradním způsobem sečení může být tradiční žací lišta nebo bubnová sekačka. Nevhodné jsou rotační sekačky se sběrem do zásobních košů nebo dokonce s mulčováním. Mulčování navíc nevhodně zvyšuje stavy živin v půdě a podporuje trávy na úkor květnatých druhů. Veškerou posekanou hmotu je nutné po usušení z pozemku odstranit. Motýlí louka může vzniknout vhodně šetrným hospodařením mnoha místech, v malé zahrádce nebo na velké ploše. Ve volné krajině se například nabízí možnost vrátit zpět do koloběhu přírody část plochy okolo silnic. A u chalupy nebo u obytného domku vytvořit ostrůvek přírodní harmonie, domov pro mnoho milých sousedů. Hmotu na posečené motýlí louce raději usušíme a pak teprve shrabeme a odstraníme, aby hmyz měl čas se přemístit. 2.3 Výběr vhodné louky Zakládání luk se týká dvou základních typů stanovišť: plochy v lidských sídlech a plochy ve volné krajině. Pro výběr vhodné louky poblíž lidských sídel bude převažovat hledisko estetické, zatímco pro louky do volné krajiny se budeme snažit brát v úvahu širší souvislosti okolní krajiny. Naše rozhodování však v obou případech bude spojovat snaha udělat něco pro přírodu a také ji respektovat. Výběr vhodné louky budeme proto řídit podle následujících kritérií. Přírodní podmínky daného stanoviště: Vláhové poměry (půda vlhká, střední, suchá, střídavá vlhkost, průběh srážek během roku, výška hladiny spodní vody apod.) Půda (druh půdy, půdotvorný substrát, skeletovitost, půdní typ atd.) Nebezpečí eroze (dáno především sklonem a délkou svahu, druhem půdy průběhem srážek) 12

Předpokládaný způsob hospodaření na louce a zamýšlený cíl: Nároky na sešlap a jinou mechanickou zátěž. Estetické hledisko upřednostněny jsou barevně kvetoucí, nápadné druhy, případně jen určité barvy květů nebo olistění, dlouhokvetoucí druhy, nízké druhy apod. Cílem louky je jen obohacení krajiny a zároveň specifické cíle, jako např. motýlí louka, sečení či nesečení porostu, mulčování porostu, kompostování hmoty, apod. Cílem louky je obohacení krajiny a zároveň se počítá se zemědělským využitím. Pouze zemědělské využití na seno, senáž, zelené krmení, pastvu, pro jaká hospodářská zvířata, upřednostnit kvalitu a pestrost luční hmoty nebo výnos, ekonomická hlediska apod. Základní druhy luk jsou v době kvetení pestrobarevné. Množstevní zastoupení jednotlivých druhů rostlin se sice liší podle stanoviště, ale většinou jejich květy mají různé barvy. Pokud chceme využít květnaté louky k originální zahradní tvorbě, můžeme využít nabídky jednobarevně laděných luk. Zde je nutné podotknout, že květiny pro tyto louky nejsou vybírány pouze v určité barvě, ale v mnoha druzích. Proto výsledný porost nebude zcela monokulturně jednobarevný a zachová si přirozenou pestrost odstínu dané barvy. Do jedné barvy květu laděné louky si stále zachovávají přednosti tradičních zahradních luk nenáročnost na údržbu a dobrou přizpůsobivost místu výsevu. Nářadí a stroje k údržbě louky Klasickým náčiním je kosa. Dobře vyklepaná a nabroušená v rukou zkušeného sekáče nebyla asi zatím překonána. Na malé zahrádce postačí srp. Oba tyto tradiční nástroje jsou značně náročné na přípravu k sekání a údržbu. Samotné sekání je pak otázkou cviku a citu. V dnešní době je již obtížné se tomuto umění od někoho naučit. Proto nejdostupnější jsou travní sekačky. Lze je s úspěchem použít k zapěstování a sečení květnatých luk. Jen je třeba si dát pozor na některé technické parametry. Vlastnosti travní sekačky Sekáme nejméně 5 cm nad povrchem půdy, protože většina lučních květin tvoři své pupeny a rozvětvení nad povrchem půdy a velmi nízká seč by je poškodila. V případě velkých pozemků bude vhodné využít dostupnou zemědělskou mechanizaci. Má-li však louka zůstat květnatou oázou v krajině, je nutné provádět sečení šetrně. Dnešní sekačky tažené silnými traktory mají široký záběr a jezdí rychle. V době obvyklé první seče během června se v lučním porostu schovávají mláďata ptáků a zvířat. Proto je vhodné nechat část louky neposekanou, a seč dokončit až koncem července. Rovněž je velmi žádoucí jezdit pomalu, případně procházet sekanou plochu a vyplašit zvířata nebo místo s mládětem či hnízdem neposekat. Mláďata většinou sama před traktorem neutečou. Jejich instinkty jim velí přitisknout se k zemi a znehybnět. Jenže při střetu s technikou jim toto chování život nezachrání. Základní zásady jsou obdobné jako pro malé sekačky. Jen zde sečeme na vyšší strniště. 13

Mulčování louky Spočívá v posekání a rozdrcení a odhození hmoty zpět do porostu. Pro údržbu květnaté louky není tento způsob většinou vhodný. Při zakládání louky posečená a nastlaná hmota brání dalšímu vzcházení a ujímání drobných rostlinek. Vždy je také nutné si uvědomit, že posekaná hmota obsahuje živiny, které se vyplaví do půdy. Proto jej můžeme doporučit jen na chudších půdách a u mladého porostu s malým objemem hmoty. Vyloženě nevhodné je mulčování mohutně narostlé louky. 2.4 Druhy luk Základní druhy luk jsou v době kvetení pestrobarevné. Množstevní zastoupení jednotlivých druhů rostlin se sice liší podle stanoviště, ale většinou jejich květy mají různé barvy. Pokud chceme využít květnaté louky k originální zahradní tvorbě, můžeme využít nabídky jednobarevně laděných luk. Zde je nutné podotknout, že květiny pro tyto louky jsou vybírány v určité barvě, ale v mnoha druzích. Proto výsledný porost nebude zcela monokulturně jednobarevný a zachová si přirozenou pestrost odstínu dané barvy. Do jedné barvy květu laděné louky si zachovávají přednosti tradičních zahradních luk nenáročnost na údržbu a dobrou přizpůsobivost místu výsevu. Zahradní a parkové louky Tradici má základní pětice zahradních květnatých luk (Česká květnice, Horská louka, Kopretinová louka, Suchá stráňka, Zámecká louka). Všechny jsou nenáročné na péči a zároveň krásné pestrostí barev a tvarů. Svým vzhledem připomínají louky ve volné krajině. Na zahradě se navíc nabízí možnost louky tvarovat. Střešní zahrada Samostatnou kapitolou zahradní tvorby jsou extrémní podmínky střešních zahrad. Rostliny jsou zde vystaveny výkyvům počasí v zesílené podobě a z velké části jejich osud záleží na pravidelné lidské péči a kvalitě vytvořeného prostředí. V přírodě jsou střešním zahradám nejpodobnější skály, skalní stepi a silně výsušná stanoviště. Ale i zde jsou rostliny vždy spojeny se zemí a jejích kořeny pronikají hluboko do půdy nebo do skalních štěrbin a mohou tímto způsobem čerpat alespoň malé množství vody. Druhy pro střešní zahrady se tedy vybírají na takovýchto extrémních stanovištích. Krajinné louky Krajinářské louky jsou určeny především k osevu větších ploch v krajině. Důležité při zakládání těchto luk je vytvoření přírodě blízkého porostu, který bude navazovat na své okolí. Tak se nově založená louka stane stabilizačním prvkem krajiny a vytvoří podmínky pro život mnoha organismů. Významným hlediskem při sestavování lučního osiva je také způsob hospodaření na louce. Pokud má mít louka čistě význam krajinného prvku bez pícního využití, je žádoucí co největší druhová rozmanitost rostlin v rámci podmínek dané lokality. Květnatá louka bude stabilní a bude domovem mnoha organismů. S ohledem na živočichy by v dalších letech po výsevu bylo vhodné květnatou louku nesekat naráz, ale postupně, aby se mohl vyvinout hmyz, vyhnízdit ptáci a zvířata odchovat mláďata. Přes zimu je vhodné nechat vždy část louky neposekanou a další rok tyto nesekané 14

části obměnit, aby nedošlo k potlačení louky a její druhové pestrosti. Trvale nesekaná louka postupně přijímá křoviny a náletové stromy a přechází do stádia křovin a po delší době k stádiu lesa. Když má louka být i pastvou pro domácí zvířata nebo zdrojem sena, je vhodné zohlednit rostliny pro zvířata chutné a vzrůstnější. Protože požadavky na hospodářské louky jsou také vyšší výnos hmoty a odolnost k sešlapu, zařazujeme do osiv vyšší procenta trav a jetelovin. Pícní louky lze pást od druhého roku po založení. Nejlepší je druhý rok pastevní louku posekat a vyčkat do třetího roku, kdy je luční drn dobře vyvinutý a únosný. V zájmu zachování kvality pastvy je třeba pastevní louku jedenkrát do roka posekat. Z další péče o louku můžeme doporučit smykování a vláčení starších porostů na jaře před vegetací a po skončení pastvy. Hnojení luk statkovými a minerálními hnojivy může způsobit vybujení vzrůstných druhů rostlin a potlačení těch jemných. Vápnění podporuje druhovou pestrost porostu. Mezofytní louky Louky do běžných středních stanovištních podmínek. Mezofytní (prostřední) stanoviště mají vyrovnané vláhové poměry, nejsou ani příliš mokrá, ani příliš suchá. Nacházejí se většinou v rovinatém nebo lehce zvlněném terénu v různé nadmořské výšce. Jsou to ta nejběžnější místa. Nabídka rostlin je široká. Jedním z určujících činitelů výběru vhodné louky je zásobení živinami. Na půdách bohatých živinami je třeba použít větší podíl lučních květin a méně trav. Živiny obsažené v půdě rychleji využijí trávy a dříve obsadí prostor. Luční květiny se svým pomalejším počátečním vývojem by byly ve výsledném porostu málo zastoupeny. Na chudších půdách je možné vysít více trav. Menší zásoba živin nedovolí rozvoj trav a louka zůstane květnatá. Vlhké louky Vlhká místa v nížinách, v okolí řek a potoků, bývala porostlá žírnými loukami. Louky se zatápěly vodou po každé seči, byly druhově bohaté a dávaly velkou úrodu sena. Celoročně podmáčené louky hospodáři nazývali kyselými a poskytovaly seno špatné kvality. Z pohledu krajiny měly však své význačné a nezastupitelné místo. Zakládání květnaté louky z výsevu je na vlhkém stanovišti někdy obtížné. Po zaorání travnatého porostu na trvale mokré půdě dochází k rychlé regeneraci původních trav a potlačení květnatých druhů. V tomto případě je vhodné lokalitu přepolařit (pěstovat jeden rok obilí). Například na lokalitě s přepolařenou půdou v záplavové zóně Jizery louka založená z výsevu našeho osiva krásně vykvetla už druhým rokem. Louky na výsušnou půdu (na lehkou i těžkou vysýchavou půdu) Výsušné stanoviště můžete osít směsí semen s větším podílem trav a jetelovin. Tato stanoviště bývají v přírodě porostlá stepní vegetací s vyšším podílem trav. Zakládání luk má zde svá úskalí. Z jarního výsevu může být problém s dlouhotrvajícím letním suchem. Vhodné jsou výsevy před zámrazem, aby semena využila zimní vláhu. Na prudších svazích může nezabezpečený výsev ohrozit eroze. Rozvoj porostu bývá pomalejší než na jiných stanovištích a může někdy trvat i tři roky. 15

Květnaté podrosty do stínu (pod stromy a na jinak stále přistíněná místa) Podrost pod stromy se musí spokojit jen s menším množstvím světla a někdy i vláhy. Pro to jsou podrostové rostliny schopné obstát pod stromy, kde k zemi dopadají toulavé sluneční paprsky jako ve světlých lesích. Aby měl podrost dostatek prostoru pro svůj rozvoj, je třeba vyhrabávat listí. Porosty pro oživení zdevastovaných půd Toto osivo je určeno především k osetí zavezených skládek, deponií, lomů apod, kde lze přepokládat nekvalitní mrtvou půdu z podloží. Po výsevu se nejprve uplatní rychlé a krátkověké druhy rostlin, později je vystřídají pomalejší druhy víceleté. Porost není třeba sekat ani jinak odstraňovat, pak dosahuje výšky okolo jednoho mertru. Nárůst nadzemní biomasy pomáhá k vytvoření humusu a obnově života v půdě. Nad zemí pestré rostlinné společenství vytvoří životní podmínky pro mnoho druhů živočichů. Krátce shrnuto nastartuje se rychlejší oživení zdevastovaných míst. Pokud se porost nebude sekat, vytvoří se z náletových keřů a stromů přirozený lesík. Naopak sečením nebo pastvou je možné vytvořit z tohoto porostu květnatou louku. Závěrem Květnaté louky se stávají součástí krajinné i zahradní tvorby. Jsou to osobitá společenství na našem území původní. Vhodně založená louka je nenáročná na údržbu a stává se v krajině stabilizačním prvkem. Do lidských sídel přináší louky přírodní rozmanitost a pohodu. Luční květy na obohacení porostu 16

Louka Zelený chodníček Květnatá louka se svízelem syřišťovým a kopretinou 17

3. Stínomilné a záhonové trvalky Ing. Ondřej Fous Použití trvalek v českých zemích má svou neodbytnou tradici díky středoevropskému kulturnímu vlivu i bohatému spektru biotopů naší přírody. Přenášení užitečných rostlin z přírody je již záležitostí středověku a sběratelské tužby provázely i století následující. Zhruba od 30. let 19. století pak lze hojněji pozorovat shromažďování rostlin nejen za účelem užitku, symboliky či vzdělávání, ale ke slovu se dostává i atribut krásy. Ne náhodou vznikají tou dobou naše první alpina, kde cestování po horách nadchlo naše předky natolik, že si kousek té krásy zatoužili přenést i domů. Může se zdát, že šlo o první projev kompozice společenstva, ale tehdy se obdivovala především každá jediná rostlina. Trvalo ještě půl století, než se objevily první skutečné kompozice s použitím trvalek. První květnice panských parků se ovšem stále podobaly sbírce individuálních úlovků z cest. Nicméně již se jednalo o skupiny, u kterých bylo nutno uvažovat minimálně o výšce rostlin. Zhruba od 90. let se květnice začaly prosazovat i do veřejných sadů. Tento žánr byl postupně vytlačován záhonovými kompozicemi a prakticky zanikl po druhé světové válce změnou údržby. Perenové rabato přichází do našich zemí díky francouzským vlivům na přelomu 19. a 20. století. Coby klasická záhonová kompozice se poměrně rychle vtlačí mezi tradiční květnici a kobercové bordury letniček. Vznikají dokonce kombinace květnic a rabat, kdy se tzv. plnosadba postupně rozpouští do trávníku. Z dostupných vyobrazení je patrné, že se v mnoha rysech tyto kompozice podobaly obohaceným loukám, tedy poslednímu hitu 21. století. Svět až do sarajevského atentátu se divoce měnil každým rokem. Rozmach obchodních zahradnictví a vznik velkoškolek pomohl rozšíření a distribuci rostlin, podobně jako kultuře zahradničení vůbec. Za první republiky pak již dále mohly být rozvíjeny speciální sortimenty v jednotlivých školkařských závodech. Tomu následně začala odpovídat i kvalita kompozic trvalkových rabat, kterým se věnovali naši přední zahradní architekti a nezřídka zde tvořili i designéři německého kulturního okruhu. Jejich práce zde byla obecně známa a ovlivňovala významně podobu naší národní květinové interpretace. S jistou nadsázkou lze říci, že tvář vilových zahrádek se natolik ve střední Evropě zafixovala, až v ní někdy těžko hledáme regionálnost zřejmou z květnic a alpin 19. století. Rozdíl v identitách vnímání perenové kultury lze dobře porovnat v zásadních dílech Martina Fulína (Květiny v zimě vytrvalé) a Josefa Vaňka (Nejkrásnější ozdobou zahrady jsou pereny). Obě knihy vyšly v roce 1925. Druhá světová válka na řadu let výrazně omezila pěstování okrasných sortimentů a po nástupu komunistů k moci trvalka trpěla za svou pověst záliby bohatých. Část odborné obce hledala její interpretaci pro veřejné prostory a zásluhou individuálních projektů se ji dařilo zasadit do povahy společnosti zejména od druhé poloviny 60. let. Sbírky tak byly udrženy při školách či botanických zahradách a to i ve formě některých pokročilých forem (Iridarium, Perenetum). Kvalitě sortimentů byla věnována adekvátní pozornost a to i přes realitu pouhých tří větších produkčních závodů pro celou republiku. Částečně byly následně použity trvalky v některých veřejných parcích a při 18

renovacích zámeckých parků. Souhrou důležitých náhod a lidských setkání vznikla dvě centra, která trvalkám poměrně přála. Brněnský zahradní okruh úspěšně soustředil sortimenty do Arboreta VŠZ a neméně zdařile se povedlo začlenění trvalkového programu i v Dendrologické zahradě v Průhonicích. Díky těmto dvěma pracovištím jsme do 90. let vstupovali s poměrně bohatými a léty prověřenými sortimenty. Nakolik jsme tuto situaci dokázali využít, posoudí teprve historie. Po sametové revoluci mělo české zahradnictví neobyčejnou touhu dohnat západní sortimenty a již dnes je jasné, že jsme leckdy vylili dítě i s vaničkou. Desítky nových perenářských závodů se uplatnily na trhu a zaplavily trh zejména miliony semenáčů. Stovky nových zahradních architektů muselo pracovat především s tím, co bylo. Trvalkové výsadby z těchto let byly volným žánrem, který často jen vzdáleně připomínal sofistikovaná perenová rabata první republiky. Po vstupu do EU postupně zaplavila republiku nabídka různých typů mladého materiálu natolik, že se díra v sortimentech zcela zacelila, až došlo k efektu přeplavení. Kultivarů je tak leckdy naopak tolik, že to znesnadňuje orientaci. Po roce 2009 došlo i k převisu nabídky nad poptávkou a zahradnická veřejnost si začala ohledně použití a sortimentů klást potřebné otázky. Od roku 2002 je u nás činný Český spolek perenářů, který se vytrvale snaží na tyto profesní otázky hledat odpovědi a sdílet je se zájemci z řad odborné obce. Kvalita záhonové kompozice Zahradní tvůrce, realizační firmy, správce zeleně a v důsledku i školkaře zajímají stále více kvalitativní parametry výsadeb. Předně jaké rostliny použít taxonomicky a pěstebně, v jakých zeminách a jak má vypadat celé souvrství. Technologií lze mnohé zlepšit i zkazit, nicméně základním kamenem jsou kvality kompozice. Kompoziční a proporční umístění květinového záhonu do městeckého či zahradního prostoru je výsostným tématem krajinářského architekta. Stupeň náročnosti úlohy vyžaduje inovatiní řešení, které je schopna kvalifikovaně provést jen osoba schopná konfrontovat zvykové poměry v místě bez zažitostí. Za své dílo nese architekt také adekvátní zodpovědnost a je schopen i povinován jej ze své pozice vysvětlovat i zasazovat do zmiňovaného kontextu prostoru. S tím plně souvisí i nezávislé a objektivizované hodnocení stanovištních poměrů a širších vztahů. Tyto analýzy jsou klíčové pro optimalizované využití přirozeného potenciálu místa a zadání lokality je vždy základním kamenem pro následnou druhovou skladbu, vnitřní dynamiku a technologii založení. Ignorování potřeby tohoto fundamentu má významné ekonomické dopady na výdaje investora. Výsledkem bývají zejména zvýšené náklady na údržbu a obecně snížená životnost záhonu. Z těchto důvodů je jednoznačnou chybou užívání instantních prvků květinového dekoru s vynecháním mezičlánku autora. Investorem uspořené peníze za projekt se tak dokáží velice prodražit ve střednědobém horizontu. Hovoříme-li o kompozici, musíme především umět posoudit její vlastní atributy. Vnitřní uspořádání a druhová skladba je alfou a omegou. Prvotními předpoklady pro správnou volbu jsou zadání investora a výše uvedený charakter místní lokality. Je velmi zodpovědné, pokud autor řádně objasní náklady, které jsou spojené se změnami stanoviště a úspory spojené s využitím přirozeného 19

potenciálu. A to jak v momentě založení (výměny půdního lože, minerální či organické příměsi apod.), tak finanční dopady ve střednědobém horizontu. Jsou to důležité podněty pro vznik závazného zadání investora, kterým by, kromě obecné designové shody na variacích autora, měla být i životnost celé kompozice. Tento moment je pro rozhodující pro limity celé kompozice i pro příslušné technologie založení. Neméně pak pro pořizovací cenu. Pokud tuto hodnotu rozdělíme nákladově na jediný záhonorok, můžeme u středně a dlouhověkých kompozic dojít k překvapivým číslům. Říci, zdali záhon má mít horizont 5/8/10 nebo 15 let je tedy naprosto zásadní. Podobně je třeba připočíst náklady na renovaci či likvidaci a znovuzaložení po expiraci díla. Pak teprve hovoříme v číslech, která jsou pro ekonomicky gramotného investora úplná a pravdivá. Bohužel se dnes celá řada kompozic tváří na životnost 8-10 let a už při pouhém pohledu do druhové skladby je zřejmé, že pátá sezóna může přinést problémy (náklady mohou nepozornému oku zmizet v dražší údržbě). Co teprve vezmeme-li v úvahu nevhodnou technologii založení, která může kolaps výsadeb zařídit velice snadno. Skladba dlouhověkých a krátkověkých peren je jednou stranou mince. Druhou, neméně významnou, je pak vnitřní dynamika záhonu, tedy užití funkčních skupin s ohledem na jejich sociabilitu, strategii růstu a schopnost adaptability, prostorové i nárokové. Při velkém zjednodušení můžeme hovořit například o základní čtveřici funkcí. Pracovně jim říkejme třeba pokryv/výplň/masa/solitery. Zatímco trsnaté pevné solitery/masa plní úlohu statických, výškově rozlišených hmot, tak pokryv/výplň významně dotváří funkčnost záhonu svou prostorovou přizpůsobivostí, zavírají meziprostory kruhových výsečí a zatahují záhon ve stresových hranách. Tento jednoduchý příklad ukazuje, jak poskládat záhon, který nebude děravý jako cedník, vytvoří zapojený porost a nepustí jednoletý plevel dovnitř. Podstatným je v tuto chvíli i to, že porozumění funkci těchto skupin je základním předpokladem pro zvládnutí rozvojové péče. Trvalkový záhon, který nemá zvažované aspekty vnitřní dynamiky (ať už jsou funkční skupiny nazvány jakkoliv), bude mít velmi pravděpodobně omezenou funkčnost a ukáže se labilním. Bohužel i za předpokladu, že byly dodrženy stanovištní okruhy při výběru sortimentu. Absence práce s dynamikou a nároky je pak signálem nedostatečné způsobilosti a maření investice. Typickým špatným vtipem tohoto typu je Anemone sylvestris v hlubokém černém stínu budov nebo hajní společenstva navržená pod stromy 16/18. Nyní se dostáváme k vlastnímu zakládání záhonu. Řekněme, že není jílu, pro který by se nedalo postavit společenstvo. Nemluvě o kamenitých a štěrkovitých nánosech říčních teras, zvětralin a podobně krásných materiálech. Často se setkáváme s podvědomou snahou investorů přemoci matku přírodu a vysmát se jí. Vřesoviště na opuce, velkolisté pereny na plném slunci, potůčky ve stepích aj. Touhu po ovládnutí rostlinstva vidíme už od časů broderií, tudíž není divu, že máme zelené fasády a plovoucí stromys extenzifikací jsme dospěli tak daleko, že hranice mezi loukou a záhonem již zcela zmizela a řada pracovišť v celé Evropě pracuje dnem i nocí na tom, jak dostat koláče bez práce. Tedy, aby co nejlacinější založení přineslo co největší estetický dojem s minimální následnou péčí. V jistém směru se jim to daří a řada kompozic je po založení velice pohledná. Efekt 20

spontánnosti ovšem logicky časem přináší rozmělnění původní matrice a divokost se převalí přes matematickou matrici zlatého řezu do jeho mnohonásobků. Budeme se pak ptát obyvatel našich obcí, co se jim ještě zdá krásné a co už ne. Je trpké to říci, ale vypadá to, že na záhonech byla po staletí nejkrásnější právě lidská práce. Jsou prostě výplodem řemeslné kultury. Tuto skutečnost se nyní snažíme vykořenit a jsme zkroušeni nepochopením našeho návratu k přírodě. Třeba jednou přijde doba návratu k člověku. První vlaštovkou je možná komunitní sázení květinových záhonů, které vnáší do identity květin v sídle úplně novou atmosféru. Ne náhodou se tolik podobá činnosti okrašlovacích spolků, která před stoletím květiny do parků přinesla. Možná má naše neustálé hledání odpovědi na co nejnižší náklady za pořízení či údržbu trvalkového záhonu úplně jinou odpověď, než jsme čekali. Takový občanský záhon zakládaný voliči se totiž nepochybně stane tématem politickým a do takových mohou být investovány leckdy i neomezené prostředky. V posledních letech zahradnická odborná veřejnost čelí pádu rašelinového mýtu. Střešní zahrady a interiéry nám ukázaly, že kytky rostou v lecčems a jediný výlet na nejbližší kopec spojený se zakopnutím nás jen utvrdil v našem podezření. Ano, léty hledaný univerzální nosič pro rostliny je ideově lichá cesta. Zjištění, že kytky této teorii nenaslouchají a rostou si, v čem uznají za vhodné, může být pro leckoho palčivé až plačtivé. Nicméně stále platí, že rašelina je poměrně levnou alternativou pro humózní složku nosných vrstev a některé její vlastnosti jinde obtížně hledáme. Sluší se ale zamyslet nad tím, kolik jí skutečné v té či oné situaci kytky potřebují a nakolik je jen luxusním koníčkem zahradníků. V souvislosti s rostoucími náklady na dopravu je totiž využití místních zdrojů organických komponentů již nejen environmentální poblouznění, ale též holý ekonomický fakt. Často zapomínáme, že největším krokem k zúrodnění místa je jeho prostá kultivace, změna obsahu vzduchu, vodní kapacity a potenciálu poutat živiny. Samozřejmě za předpokladu udržitelnosti tohoto stavu. Zde ovšem, marná sláva, pro trvalou změnu mechanických vlastností, minerální komponenty jsou cestou jednoznačně efektivnější a levnější než užití samotné organiky. Té pak lze používat mnohem méně a ve vybraných komponentech, které bychom jinak jen těžko hledali (borkované pecky, dřevní či rašelinová vlákna aj.). V perenářství dostal tedy zelenou zejména písek (říční, bez jílu) a štěrky jemných frakcí. Dokonce i v kontejnerové produkci už nalézáme expandované minerální komponenty, které umožní stabilní strukturu za zachování hmotnosti způsobilé k převozu. Ty tam jsou časy, kdy skalnička v p9cm měla kinetiku dlažební kostky. Minerální komponenty a obecné ochuzení se také stalo nástrojem autoregulace. Používání štěrků jako mulče se zavedlo vcelku promptně a i designově bylo rychle přijato. Ovlivnění vlastního nosného souvrství se též slibně rozvíjí. Samozřejmě na prvním místě stojí vmísení štěrků a písků do těžších půd při užití kompozic pro plné slunce s minimem péče. Zde je příklad vzatý z přírody celkem jasný. Čas ale přináší užití shodných poznatků i pro stanovištní okruh okraj lesa či vysloveně hajní podrosty. Ke slovu se dostává opět po letech tzv. bramboříková zem, tedy směs perku a listovky, v dnešním provedení pak jemná prosívka s rašelinovými komponenty. Ba co víc, světe div se, 21

objevujeme kompost. Dvě dekády odstrkovaná popelka byla nalezena coby zdroj humusového složky. Jen se je znovu musíme naučit dělat tak, aby plevel nebyl jejich hlavní složkou. 3.1 Podrosty V následujících řádcích zužme obecné téma perenových kompozic na prostor světelných deficitů. Pojem podrost vyjadřuje zejména prostor pod stromy a keři, tedy oblast tzv. zeleného stínu. Krajinářská architektura i zahradní design nezřídka pracují ovšem i se stínem budov a konstrukcí, který může být absolutní, použijme tedy v tuto chvíli pro něj pojem stín černý. V autorské projekci můžeme být občas svědky nedocenění fatálního rozdílu mezi povahou stínu budov a různých světelných požitků podrostů dřevin. Důsledky kořenové konkurence či vodním režimem počínaje a skutečnou mírou světelných stresů konče. Ve věci bylinného patra si musíme být vědomi zprvu skutečnosti, že jsme schopni valně změnit souvrství nosné vrstvy trvalým způsobem a udržet na něm téměř libovolné společenstvo. Změna stanoviště vyžaduje několikanásobek investice oproti využití přirozeného výchozího stavu. Ať už je jakýkoliv. Kromě kontaminací chemikáliemi a ropnými produkty má totiž i ta poslední antropozem, ba i ten nejhorší jíl, nějaké homogenizovatelné vlastnosti a využitelnost pro cílovou kompozici. Na rozdíl od bylinné etáže je u stromového patra trvalá změna stanoviště dlouhodobě neuskutečnitelná. Kromě zeleně na konstrukci. Zároveň je zde souvztažnost mezi konkrétním druhem stromu a na něj vázaném společenstvu natolik fixní, že zde bývá ještě výraznější užitnost lokálního potenciálu, než u otevřených ploch. Prostory pod zachovanými stromy bývají na stavbách konec konců posledními ostrůvky nějakých stabilizovaných nik s čitelným snímkem diverzity v lokalitě. Sama příroda nám je však dobrou ukázkou jakých paradoxů lze se dopouštět. Příkladem může být vřesoviště na vápenci vzniklé sekundárně na listovém opadu doubrav. Nebo se můžeme učit i na principu bulty/šlenky, když na vyvýšených místech najdeme diviznu vedle kypreje rostoucí ve sníženině. V podrostech lesů mírného pásma jsou vázané na surový humus stovky druhů, kterým je listový opad základním životním prostředím a nic jiného je nezajímá. Totéž pozorujeme u tzv. kotlíkových oportunistů, kteří náhle nastupují v případě pádu stromu v porostu na vzniklou světlinu, aniž bychom věděli, kde se tyto druhy náhle vzaly. Ve stejné chvíli můžeme dobře sledovat nejen zhroucení řady hajních druhů a nálet trnitých keřů, ale také významnou adaptabilitu několika zahradnicky nesmírně cenných druhů, které jsou schopny takovou dardu přežít. Podstatou pochopení nutných náležitostí každého stabilního společenstva je právě životní strategie. Správný poměr umožní postavit nejen funkční přirozený bylinný pokryv, ale i udržitelnou kulturní záhonovou kompozici. Zatímco čistě hajní společenstva jsou složena zejména z pokryvů a rostlin se zásobním orgánem, tak již drobné zvýšení světelného požitku rozevírá nůžky nabídky o řadu druhů, které se umí prosadit i jinou cestou. Vytváří velké množství semen, rostou do výšky, rozrůstají se do polykormonů nebo se účinně kombinují s některou z hajních strategií. Není těžké uhádnout, že jejich přežití je dané především mobilitou druhu. I my lidé, když se nám někde nelíbí, 22

utíkáme různým způsobem. Strategii spálených mostů připomínají právě někteří kotlíkoví oportunisté, kteří se vysejí z podstaty a uhynou. Plíživé rozchody pak můžeme najít právě u polykormonů, které se zvolna přemisťují na svá nová působiště. Právě schopnost uhnout a přizpůsobit se je u druhů okraje lesa jedna z nejhodnotnějších vlastností, kterou lze v prvních letech života díla zahradní tvorby brilantně využít. Víme, že některé druhy peren mění v případě světelné nedostatečnosti svou strategii z trsnaté na výběžkatou, přičemž přestávají dočasně kvést. Podobně se samozřejmě mohou chovat při kosení, zavalení a v podobných dalších stresech. Zejména u černého stínu například můžeme zjistit, že několikapatrová budova dává rozlehlý stín, ale pouze v odpoledních hodinách. Obecně lze říci, že klíčové je období poledního žáru, které v červencových parnech panuje zhruba mezi jedenáctou ranní a třetí odpolední. Rostliny okraje lesa poměrně lépe snesou pět hodin ranního slunce, než pět hodin odpoledního. Za extrémní stres lze pak považovat proluku, či atrium, kde padá stín budov ráno a večer, zatímco v poledne se kytky pečou. Skladba společenstva a úpravy stanoviště a mají v případě podrostů jeden společný parametr. Obsahují složky dočasné a trvalé. Zatímco organická vylepšení jsou dočasná, minerální jsou trvalejší až trvalá. Použité druhy v sortimentu záhonů či společenstev také dělíme dle funkční skupiny zejména na dočasné a trvalé, respektive cílové. Právě sladěním nástupu celého díla v prvních třech letech ve vztahu souvrství a cílových rostlin můžeme významně snížit náklady na údržbu. Dočasné druhy a komponenty nosné vrstvy sehrají svojí ochrannou úlohu po dobu stabilizace a následně jsou vytlačeny cílovými za pomoci sílícího akcentu přirozených podmínek. V kulturních formách podrostů je hlavním kamenem úrazu ovšem civilizační stres. V rodinných zahradách si zejména domácí mazlíčci neberou servítek a ratolesti i omladina dávají zabrat okrase nemalým dílem. Buď jde přímo o stres fyzický, daný sešlapem či pádem, nebo o stres fyziologický daný zejména trousením různých roztoků a dalších substancí v nepravidelném rozmístění a čase. Ve veřejném prostoru lze jen stěží předjímat skutečnou zátěž místa, zvláště když kulturní člověk se vyznačuje zejména tím, že vše krásné dokáže zničit už jen proto, alebrž se na krásnosti shodne příliš mnoho lidí a rozhodnou se ji v neděli hromadně obdivovat. Při stavu veřejné zeleně v našich městech pak není divu, že cokoliv pěkného vyhladovělé davy doslova rozdupou chtíčem po kousku něčeho kulturního. Za předpokladu, že podrosty byly řádně vyprojektovány od souvrství po společenstvo až k technologii výsadby a velikosti výsadbového materiálu, přichází ke slovu doba do zajištění. V tomto směru nelze než doporučit podzimní výsadbu za předpokladu důkladné mechanické ochrany včetně zimních měsíců. Jak, známo bruslaři dokáží nakrájet z břehových peren salát a zimní radovánky dětí promění v mlat cokoliv, co se postaví sáňkám do cesty. Na druhou stranu jarní efemery velmi záhy definují statut záhonu u všech pravidelných návštěvníků a nástup dobře zakořenělých peren dává záhonu podstatně větší perspektivu rozvoje, než při jarní výsadbě. U podrostů se totiž při jarní výsadbě bohužel potká období rašení stromů se sázením a následným pokusem peren 23

o kořenění. Ty ovšem v boji o vodu a kořenový prostor ve zkypřeném materiálu nemají oproti stromům prakticky šanci. Následně nejsou schopny čelit letním vedrům a celá výsadba snadno zkolabuje. Velkým tématem jsou výsadby v oblasti tzv. budoucího stínu. Poněkud školáckou chybou již lze snad dnes nazvat moment, kdy ono projekční kolečko symbolizující nově vysazený strom, doprovází hajní výsadba. Při použití standardního výsadbového materiálu s korunou nasazenou v podchozí výšce, se můžeme dočkat reálného stínu zhruba po pěti a více letech. Navíc jediný skutečně hodnotný stín je ten tzv. polední, pročež může těchto několik čtverečních metrů stínu ovlivňovat po několik let prostředí úplně mimo vlastní prostor pod stromem. Jistě, jiný tvar stínu má po pěti letech katalpa či jerlín, jinak to bude u buku nebo lípy. Nicméně s ohledem na běžnou životnost trvalkového záhonu v rozmezí šesti až osmi let, je nutno se smířit s tím, že primární kompozice by měla být především určena pro plné slunce. I zde je ale možné použít prvky vnitřní dynamiky a slunné taxony zneužít k poskytnutí sekundárního stínu. Zejména do směsných kompozic pak můžeme vložit pružnou matrici z druhů s širokou ekologickou amplitudou či výraznou mobilitou, které si na změnu podmínek prostě dokáží počkat i v područí světlomilných trvalek. 3.2 Významné rody podrostových trvalek Zahradnické šlechtění se dlouhodobě soustředí na prospěšné změny vlastností rostlin a je tedy naší výsostnou snahou tyto plody lidské práce vědomě a zodpovědně využívat. Záhonové pereny slunných rabat se těší pozornosti poněkud intenzivnější a historicky delší, než pereny podrostů, ale i ty nejsou nijakými popelkami, o čemž svědčí například více než stoleté selekce japonských sasanek, které jsou dosud běžně v sortimentu. Nahlédněme tedy alespoň k některým vybraným rodům trochu důvěrněji. Barevné listy bohyšek Mezi nejpopulárnější trvalky na světě patří bezpochyby bohyška či funkie, latinsky Hosta. Další vlna její obliby zachvátila v posledních letech mnoho zemí a již po několikáté se dostává do čela žebříčků prodejnosti i cen za rostlinu. Mají to na svědomí zejména výsledky některých amerických šlechtitelů, kteří za využití tkáňových kultur velice rychle vyvíjí nové linie, které se promptně uplatňují na trhu hladovém po novinkách. Registr kulturních variet již čítá údajně přes šest tisíc položek, přičemž valná část z nich pochází z posledních let. Jejich hodnota jako novinky často není příliš vysoká, mnoho z nich vzniklo jen jiným pojmenováním prakticky totožných rostlin vzniklých jako pupenové mutace na různých místech planety. Dostávají ovšem atraktivní jména filmů, osobností nebo názvy asociují jejich vybarvení. Přeložíme-li si je, některá z nich zní opravdu lákavě: Cikánská růže, Černá mamba, Třešňový plod, Striptýz, Tetování, Smažená zelená rajčata, Bílé peří, Černý satén, Mnoho skvělých věcí, Rudý říjen, Vzpomeň si na mne, Don Quiote, Oheň a led, Vánoční stromek, Elvis žije, Červnová žloutenka, Král rybář, Pandořina skříňka, Princ waleský, Poutník, Nepřemožitelná a další. 24