3/2013 MAGAZÍN ZE ŽIVOTA OBCE HVOZDNÁ

3/2013 MAGAZÍN ZE ŽIVOTA OBCE HVOZDNÁ Co jste hasiči, co jste dělali HASIČŮM JSEM OBĚTOVAL VŠE CYKLISTIKA JE MŮJ KŮŇ CESTA DO INDIE JAKO SPLNĚNÝ SEN

2úvodník 2 Člověk mnoho vydrží, má-li cíl Tož demokracii bychom měli, teď ještě ty demokraty, prohlásil čerstvě zvolený prezident samostatné Československé republiky Tomáš Garrique Masaryk roku 1918. 28. října uběhne od tohoto výroku již 95 let, ale nejsem si jistá, že už jsme je našli. Pravdou je, že po osamostatnění na hledání mnoho času nebylo a samostatnosti jsme si taky neužili. Nejdřív naše země okusila vládu Adolfa Hiltera, po něm převzal taktovku Stalin a jeho stoupenci. Poté, co i jeho moc vyprchala, schoulil se náš stát pod křídla organizací NATO a EU. Není ale divu. V minulosti byli Češi ovládáni Habsburky, než se stihli rozkoukat ve svobodě T. G. Masaryka, už se jich zase zmocnili dva diktátoři. Umíme tedy ve svobodě žít? Jsme schopni si stát za svým? Člověk si musí najít svou cestu. Jestli ji opravdu hledá, najde ji velmi brzy. Potom se jí ale musí držet, nebo zabloudí. Opět slova T. G. Masaryka, která bychom nejspíš neměli brát jen jako kdysi vyřčený citát, ale jako návod pro svobodnější a samostatnější žití. A třeba ke stému výročí vzniku ČSR budeme moci říct, že nejen my, ale i naše země je nezávislosti a svobodě o kousek blíž. Eliška Hrbáčková POZVÁNKA NA SLAVNOSTNÍ ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA OBCE HVOZDNÁ SE SPOLUOBČANY U PŘÍLEŽITOSTI 95. VÝROČÍ VZNIKU SAMOSTATNÉHO ČESKOSLOVENSKÉHO STÁTU Pátek 25. 10. 2013 v 16.00 hodin v sále KDO Hvozdná Program: Zahájení Kulturní vložka Proslov k příležitosti 95. výročí vzniku samostatného Československa Představení a přivítání nových občanů obce Hvozdná Udělení Pamětní medaile obce Hvozdná za rok 2013 Poděkování obce Hvozdná u příležitosti získání Zlaté medaile MUDr. J. Jánského Přátelské posezení s hudbou Srdečně zve obec Hvozdná

Škola hlásí nárůst žáků škola Školní rok 2013 / 2014 byl v ZŠ a MŠ Hvozdná slavnostně zahájen 2. září. V mateřské škole jsme v oddělení Plavčíků přivítali 16 nových dětí a 12 dětí bylo přesunuto do velošů Kapitánů. Nově přijaté děti si na režim v mateřské škole zvykly převážně bez problémů, ze začátku bylo sice u Plavčíků trochu pláče, ale společná hra děti brzy stesku po rodičích zbavila. V mateřské škole je v obou odděleních celkem 56 dětí, kapacita zařízení je zcela naplněna. V základní škole má počet žáků vzrůstající tendenci, proto bylo nutné přikročit k rozdělení některých spojených ročníků. Jsme sice stále školou málotřídní, ale v tomto školním roce máme spojenu již jen jednu třídu. Žákům 1. ročníku byly připraveny prostory v budově mateřské školy. Byl jim pořízen nový nábytek a ve třídě se jim velmi líbí. Také z toho důvodu, že jsou blízko třídy mateřské školy, ze které před prázdninami odešli. Povinnou školní docházku v naší základní škole plní celkem 55 žáků. V letošním školním roce jsme pro žáky ZŠ připravili celoroční projekt Krok za krokem pohádkovým rokem a v mateřské škole školní vzdělávací program Pojďme spolu za kapkou, projdeme se pohádkou. K tomuto tématu nás vedlo především to, že děti obecně velmi málo znají klasické pohádky a také se velmi snižuje čtenářská gramotnost žáků základní školy. Rozmanitými způsoby tedy budeme po celý rok seznamovat děti se vším, co souvisí s říší pohádek. V rámci tohoto projektu jsme již uspořádali ve dnech 16. 20. 9. Týden pohádkových proměn. Každý den byl pro děti připraven program spojený s pohádkovým světem návštěva zámku ve Vizovicích, vystoupení kouzelníka, výtvarné i vědomostní soutěže a mnoho dalších aktivit. V sále Kroužku divadelních ochotníků jsme uspořádali karneval Z pohádky do pohádky, na kterém odpovědná odborná porota vyhlásila Miss/áka Pohádkové říše. Rodiče ochotně připravili spoustu pochoutek na hostinu Královské mlsání. Kromě akcí spojených s celoročním projektem budeme i nadále pokračovat v aktivitách, které jsou v naší škole již tradiční: předplatné nejmladšího diváka v Městském divadle Zlín, plavecký výcvik dětí MŠ i ZŠ, sběr papíru, písařská soutěž, recitační a pěvecká soutěž, celostátní matematická soutěž Klokan, plavecké závody Stříbrný věnec, vánoční besídka v sále KDO, návštěva knihovny F. Bartoše ve Zlíně, školní ples, zapojení do projektu Ovoce do škol a Školní mléko, tematické vycházky a výlety atd. V základní škole letos pracují 3 zájmové útvary. Výtvarný kroužek vedou paní Javorová a p. uč. Beníčková, Zpívánky p. uč. Čevelová a Chameleon (rytmicko-pohybový kroužek) p. uč. Karlíčková. Děti MŠ i ZŠ opět mohou navštěvovat výuku anglického jazyka, kterou zajišťuje lektorka Jazykové školy paní Jeleny Kassawatové. V budově školy má také odloučené pracoviště ZUŠ Zlín-Malenovice, která pod vedením p. uč. Linnerové zajišťuje pro žáky naší školy výuku hry na klavír a zobcovou flétnu. Mgr. Věra Krajíčková, ředitelka školy 3

4obec Hasičům jsem obětoval vše Zastupitelstvo obce Hvozdná rozhodovalo jako již každoročně na svém zasedání dne 16. 9. 2013 o udělení pamětní medaile obce Hvozdná. Navrženi byli celkem tři kandidáti a tajným hlasováním bylo rozhodnuto, že držitelem pamětní medaile obce Hvozdná za rok 2013 se stal pan Vladimír Lukovský ze Hvozdné. Medaile byla udělena za celoživotní obětavou práci pro SDH Hvozdná. Pan Vladimír Lukovský se narodil 30. ledna 1942 ve Hvozdné jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Vyrůstal ve Hvozdné č. p. 208, vyučil se instalatérem a celý život pracoval ve svém oboru v podniku Průmyslové stavby Zlín. V roce 1968 se oženil s Marií Jahnovou z Červené Vody a společně vychovali dvě děti syna a dceru. Již jako malého kluka ho zaujala hasičská technika a veškeré dění kolem ní. Ostatně nebylo divu, velký vzor měl ve svém otci, který byl ve Hvozdné aktivním hasičem. Pravidelně od jara do podzimu každou neděli v 5 hodin ráno bývalo cvičení. Po dědině se troubilo na trubky, hasiči měli výjezd a cvičilo se na Kusalce a u Argalašky. Už jako šestiletý jsem vždycky skočil na auto a účastnil se těchto cvičení, vzpomíná pan Lukovský. Až do nástupu na povinnou vojenskou službu dělil svůj volný čas mezi hasiče a fotbalisty, ale po vojně se, mimo jiné z pracovních důvodů, rozhodl s fotbalem skončit a naplno se věnoval jen hvozdenským hasičům. Jako hasič zažil ve Hvozdné časy dobré i ty horší: Konec šedesátých let, to byl asi největší rozkvět. Měli jsme družstvo mužů, žen a dorostenců, celkem asi třicet členů. Všichni byli nadšení, společně cvičili, účastnili se okrskových soutěží, pořádali jsme výlety za kulturou. Postupně se však členská základna zmenšovala, až zbylo jen zásahové družstvo. Akceschopní jsme byli trvale, ale s pronájmem hasičské zbrojnice nastal velký odchod lidí a zbylo nás jen zhruba sedm. Dnes se situace opět lepší, máme dost nových členů, kteří mají viditelný zájem. Bývala doba, kdy hvozdenští hasiči byli pojem. Sice museli občas schůzovat v autobuse nebo v hospodě, ale na soutěžích byli několikrát první v rámci největšího okrsku v republice, který sdružoval dvanáct vesnic. A díky tomu, že jako jedni z mála vlastnili automobil, vozili fotbalisty, muzikanty, ale i hasiče z Ostraty. Ostratských hasičů bylo tolik, že jsem cestu na soutěže musel jet i pětkrát třikrát s Ostratou a dvakrát se Hvozdnou, vzpomíná dále pan Lukovský. Pan Vladimír Lukovský za dobu svého působení u hasičů prošel postupně všemi funkcemi, přes velitele družstva, velitele sboru až po starostu sboru, stejně jako jeho otec, a významnou měrou se podílel na formování a práci SDH ve Hvozdné. Pana Vladimíra Lukovského navrhla na udělení medaile Rada obce. Do dalších let mu přejeme hodně elánu a ať mu hvozdenští dobráci, jak se dobrovolní hasiči slangově nazývají, dělají jen a jen radost. Jaromír Štach, člen Rady obce

Hvozdenská Nové ulice už od nového roku obec Zastupitelstvo obce Hvozdná na svém zasedání dne 16. 9. 2013 schválilo projekt Pojmenování ulic v obci, a to s platností od 1. ledna 2014. Definitivní názvy ulic naleznete v mapě na následujících stránkách. V současnosti je započata přípravná fáze realizace, vybírá se vzhled cedulí a jejich dodavatel, vytipovávají se místa k umístění cedulí. Přestože pojmenování ulic do budoucna zpřehlední celou obec, která se neustále rozrůstá, přináší s sebou i (pro některé nepříjemnou) povinnost, a tou je výměna osobních dokladů a informování různých úřadů a institucí o změně adresy trvalého bydliště. Komise pro pojmenování ulic ve spolupráci s Radou obce v současné době vyjednává podrobnosti týkající se uvedených povinností, aby mohli být všichni občané podrobně informováni ještě před koncem letošního roku. Rámcový přehled povinností Vám přinášíme již v tomto čísle. Prvním krokem pro všechny občany vlastnící občanský průkaz (dále OP) bude jeho výměna. Nežádejte o nový OP před koncem roku 2013. Před termínem platnosti rozhodnutí zastupitelstva, což je 1. 1. 2014, nebudou nové adresy uvedeny v registru RUIAN, ze kterého Magistrát města Zlína čerpá informace. Původní občanské průkazy zůstanou i po 1. lednu 2014 ještě nějakou dobu platné. Občan ale nebude mít v občanském průkazu uvedenou celou adresu včetně názvu ulice, a kvůli tomu mohou nastat problémy u pošty, peněžních ústavů, orgánů veřejné správy apod. Je v zájmu občanů, držitelů OP, aby včas požádali po 1. lednu 2014 o nový. Vydání nového OP bude bezplatné. Následně bude možno vyřizovat změnu ostatních dokladů, smluv a hlásit změnu adresy. U některých institucí bude nutné vyčkat na vydání občanského průkazu, jiné si mohou informaci o změně adresy získat ze zmíněného registru RUIAN. Tyto informace budou podrobně popsány v prosincovém vydání magazínu včetně kontaktních telefonních čísel, způsobu vyřízení, potřebných podkladů, otevíracích dob atd. Rámcově se může jednat o povinnost nahlášení změny adresy následujcím institucím: dodavatelé energií (plyn a elektřina), zdravotní pojišťovna, Úřad práce (podpora v nezaměstnanosti), Odbor sociálních věcí, MMZL (příspěvek na bydlení, přídavky na děti, rodičovské příspěvky), Okresní správa sociálního zabezpečení (příspěvek na péči, hmotná nouze apod.), Finanční úřad (daň z nemovitosti), telekomunikace (mobily, pevné linky, internet), bankovní a peněžní domy (účty, spoření, hypotéky, pojištění), koncesionářské poplatky za televizi a rozhlas, SIPO, důchody, zaměstnavatelé, škola, mateřská škola, jesle, lékaři, provozovatelé a vlastníci vozidel (zapsání adresy do velkého technického průkazu a vydání nového ORV malý technický průkaz) Není nutné měnit pas a řidičský průkaz! Samozřejmě ne všechny povinnosti se budou týkat všech občanů, doporučujeme, aby si každý dle rámcového přehledu zkontroloval své dokumenty a připravil se na vyřízení potřebných změn. V případě, že si nebudete vědět rady, pracovníci obecního úřadu Vám ochotně pomohou. Povinné nahlášení změny se samozřejmě týká i podnikatelů v obci. Fyzické osoby podnikající budou změnu místa podnikání hlásit na živnostenský úřad, f inanční úřad a sociální a zdravotní pojišťovně. Právnické osoby musí změnu sídla oznámit do obchodního rejstříku, živnostenskému úřadu, finančnímu úřadu, a pokud má společnost zaměstnance, je nutné nahlásit novou adresu na příslušných úřadech sociální pojišťovny a jednotlivých zdravotních pojišťovnách. Začátkem přítího roku bude vydána nová mapa s pojmenováním ulic a čísly popisnými, která bude volně k vyzvednutí na obecním úřadě. Komise pro pojmenování ulic 5

obec ŠTÍPA 409 423 426 K Větř 438 434 26 POJMENOVÁNÍ ULIC VE HVOZDNÉ 1 Hlavní 2 Osmek 3 K Větřáku 4 Ke Kusalce 5 Družstevní 6 U Vodojemu 7 Záhumení 14 Větrná 32 Sokolská 33 Spojovací 34 Lipová 35 Višňová 36 Trnková 37 Jabloňová 38 Ořechová 39 Polní 40 Zahradní 41 Luční 42 Hájka 43 Smrková 44 Dubová 45 Borová 46 Úzká 50 Úvoz Polní 431 427 Zahradní 413 Luční 424 415 432 417 Větrná Ořechová Lipová Sokolská Úvoz 407 Hlavní Ž

A OSTRATA obec áku 425 429 422 Višňová Trnková Hájka Smrková Lipová Dubová Borová Osmek Jabloňová Hlavní U Vodojemu Ke Kusalce Spojovací 405 Úzká Ke Kusalce 428 OBECNÍ ÚŘAD Záhumení Družstevní SLUŠOVICE ELECHOVICE NAD DŘEVNICÍ VESELÁ 37

obec POJMENOVÁNÍ ULIC VE HVOZDNÉ 1 Hlavní 7 Záhumení 8 Pod Školou 9 K Pálenici 10 Rybníček 11 Sadová 12 Na Kopci 13 Boří 14 Větrná 15 Ke Korábku 16 Mikulovka 17 Fojtská 26 Příkrá 27 Fojtská 28 Hřbitovní 29 U Obrázku 30 Nad Zbrojnicí 31 Strmá 47 Ječná 48 Žitná 49 Ke Žlebu 51 Nad Divadlem Mikulovka U Obrázku 414 U Obrázku Ke Korábk 388 Hřbitovní 433 430 Fojtská Fojtská 435 4 416 Fojtská Příkrá Hlavní K Pálenici 28 Fojtská ŽELECHOVICE NAD DŘEVNICÍ 340 Sadová

Strmá Hlavní OSTRATA B obec Větrná Nad Divadlem Ječná u Nad Zbrojnicí Mikulovka ZŠ a MŠ Hvozdná Hlavní Záhumení Žitná Pod Školou Ke Žlebu Záhumení Hlavní Na Kopci 7 Rybníček Boří Boří 39

obec C Fojtská Nivy U Rybníka Nivy Hlavní Pod Hrází Pod Hrází ŽELECHOVICE NAD DŘEVNICÍ 10 2

416 Fojtská 433 430 Fojtská Fojtská 435 OSTRATA 437 Rybníček Boří obec Příkrá Hlavní K Pálenici Fojtská Vodní Potoční 340 Sadová Myslivecká 419 Nivka Háje 418 Háje POJMENOVÁNÍ ULIC VE HVOZDNÉ 1 Hlavní 9 K Pálenici 10 Rybníček 11 Sadová 13 Boří 17 Fojtská 18 Nivy 19 U Rybníka 20 Pod Hrází 21 Myslivecká 22 Háje 23 Nivka 26 Příkrá 27 Fojtská 311

historie hvozdenských rodů a povídání pomalu končí V minulém díle povídání o historii hvozdenských rodů jsme se seznámili se třemi rodinami, které se do Hvozdné přistěhovaly ze 100 kilometrů vzdálené Drahanské vrchoviny. Tento díl začneme trošku blíže, 30 km severně od Hvozdné, v obci Ústí nedaleko Hranic na Moravě. Zde se 26. prosince 1789 v chalupě č. 8 narodil rodičům Tomáši a Barboře Vykopalovým syn Jan. Jan Vykopal vyrostl a dospěl v Ústí a v nedalekém Černotíně si našel nevěstu Cecílii Třetinovou. V Ústí založili rodinu a vychovávali postupně svých pět dětí. Stejně jako u Rupů, Langerů a Vodáků, kterým jsme se věnovali v minulém čísle, ani v případě Vykopalů se neví, co bylo důvodem První Šenkyřík ve Hvozdné František, nar. 1846 k opuštění rodného kraje. Pravdou však je, že roku 1835 se Jan a Cecílie Vykopalovi spolu s 5 dětmi, Anežkou, Viktorií, Janem, Johanou a Karlem, stěhují do Hvozdné a usazují se v domě č. 70, který koupili od Ignáce Hradily. Ve Hvozdné se jim pak narodily ještě dvě děti, František a Františka, které však umírají ve věku jednoho roku. Všech pět starších sourozenců, kteří se narodili v Ústí, nalezlo ve Hvozdné a okolí partnery a založili rodiny. Pochopitelně pouze rodiny Jana a Karla dále nesly příjmení Vykopal a jejich potomci, kteří obsadili mnoho čísel ve Hvozdné, jsou zmapováni až téměř do dnešních dní. První Vykopal ve Hvozdné, Jan, umírá stářím sešlý 16. února roku 1873 v 83 letech. Tak jako u některých již zmíněných rodů, i u Vykopalů je zajímavé, že v obci Ústí stále žijí nositelé tohoto příjmení. Rod Vykopalů existuje ve Hvozdné 178 let. Nyní se přesuneme do roku 1871, kdy se do Hvozdné přiženil první nositel jména Šenkyřík. Jmenoval se František a narodil se 6. prosince 1846 v rodině sedláka Josefa a jeho ženy Barbory na Příluku. Pro sedláckého synka z Příluku určitě nebylo problémem najít si nevěstu z blízké Hvozdné. Oženil se s Františkou Březíkovou, vdovou po Františku Krajčovi, usadili se na č. 50 a měli spolu šest dětí. Kdy František Šenkyřík zemřel, to se zatím nepodařilo vypátrat. Pokud někdo ze čtenářů tohoto článku tuto informaci má, budu rád, když se o ni podělí. Rod Šenkyříků existuje ve Hvozdné 142 let. Vše jednou musí skončit a výjimkou není ani naše povídání. A tak posledním rodem, s jehož historií se krátce seznámíme, je rod Riesů. Píše se rok 1875, naší zemi vládne císař Franc Josef I. a v 70 km vzdáleném Pustějově nedaleko Fulneku se narodil v rodině domkáře Františka Riesa a jeho ženy Roziny, syn jménem Richard. Richard ve svých 33 letech, v roce 1908, přišel do Hvozdné a oženil se s Františkou Hvozdenskou, matkou tehdy již 2-letého syna Isidora, a usadili se na č. 29. Jejich svatba proběhla v Hrušově nad Odrou u Ostravy, snad proto, že Richardův bratr Robert byl učitelem v nedalekém Hlučíně. Kromě bratra Roberta měl Richard ještě dalšího bratra Valentina a sestru Valerii, kteří zůstali v Pustějově a jejichž potomci tam stále žijí. Povedlo se vypátrat, že rod Riesových se v Pustějově vyskytoval již od roku 1756; je možné, že před tímto obdobím se vyskytovali v některé z okolních obcí. Potomky Riesů v Pustějově jsem osobně navštívil a ti jen 12

historie hvozdenských rodů Milovníci knírů, bratři Riesovi zleva Richard, Valentin a dole Robert se svojí rodinou mlhavě tušili, kde se jejich prastrýček Richard usadil. Vyprávěli však historku, která se v Pustějově udržela, a sice že Richard prý zběhl z vojny, skrýval se v Beskydech a do Pustějova se již nikdy nevrátil. Kolik je na této historce pravdy, to už nikdo nezjistí. Další zajímavostí je společná záliba bratří Richarda, Roberta a Valentina v dlouhých knírech, které si v určitém období každý z nich pěstoval. Richard Ries, jako první zástupce svého jména ve Hvozdné, umírá v roce 1937 v 62 letech. Rod Riesů tedy ve Hvozdné existuje 105 let a patří mezi nejmladší historické rody. A to je téměř vše, co jsem měl k tomuto seriálu připraveno. Od února roku 2012 jste měli možnost pootevřít tajemné dveře vedoucí do minulosti a seznámit se s historií některých hvozdenských rodů. Není v mých silách podat přesné informace o všech rodech, byť by si to jistě zasloužily. Aby však milovníci historie nebyli smutní, tomuto tématu se budeme věnovat ještě v příštím čísle magazínu, kde kromě závěrečného shrnutí mám připraveno i následující překvapení. Řídící učitel Navrátil, z jehož práce jsem při tvorbě článků čerpal, sepsal krátké informace i o mnoha dalších rodech, ať už existujících, či ze Hvozdné již zmizelých. Většinou se jedná opravdu jen o základní informace, často jen rok příchodu do Hvozdné a původní bydliště, ale pro nositele daného příjmení mohou být zajímavé. Abych Vás trošku navnadil, tak zde uvádím pár vybraných příjmení, ke kterým existují základní informace: Lukeš, Julina, Kotek, Hlaváč, Polách, Polášek, Polepil, Červenka, Javora, Daněk, Borek, Kučera, Kobylík a tak dále, celkem se jedná zhruba o sto příjmení. Zajímá-li Vás tedy historie rodů, které nebyly v našem povídání zmíněny, dejte mi vědět a můžete se tak podílet na přípravě obsahu posledního článku tohoto seriálu. Kontaktovat mě můžete e-mailem na adrese jastach@seznam.cz, osobně (Hvozdná 278), popř. můžete nechat vzkaz na podatelně OÚ. Těším se na Vaše náměty. Jaromír Štach 313

hasiči Co jste hasiči, co jste dělali... Kolik členů má Váš sbor dobrovolných hasičů ve Hvozdné? Stabilní základnu, která se v současné době pravidelně schází, tvoří deset členů. Radou, zkušenostmi a samozřejmě při zásazích nám ovšem vypomáhá dalších osm starších členů a zkušených hasičů. Kdy a za jakých okolností sbor vznikl? Hasičský sbor ve Hvozdné byl založen v červnu 1924. Příští rok oslavíme krásné devadesátiny. Do práce ve sboru se vždy zapojovalo mnoho aktivních členů a naši práci obec ocenila několika pamětními medailemi. V současné době jsou jejich držiteli pan Hlaváč a pan Vladimír Lukovský. Jaká je Vaše motivace? Proč jste se do této činnosti pustili? Stále se ukazuje, že nás a naší práce je zapotřebí. Třeba při velkém požáru seníku v místním zemědělském družstvu. Bohužel i přesto v poslední době zájem o práci ve sboru klesl a členů začalo ubývat. Proto je potřeba vychovávat mladou základnu, která náš sbor posílí a pod vedením ostřílených veteránů se zapojí do práce. Naštěstí se takoví kluci našli a neberou činnost ve sboru jen jako zábavu. Prezentujeme sebe a reprezentujeme obec. Zkrátka místo poflakování se sejdeme, uděláme něco prospěšného pro obec a zažijeme spoustu legrace, ale i adrenalinu na soutěžích a při výjezdech. Jak zlepšujete své schopnosti? Kde sbíráte nové informace? Své schopnosti zdokonalujeme na odborných kurzech a školeních, které pořádá HZS. Pochopitelně také čerpáme ze zkušeností a práce starších členů a pro zlepšení kondice docházíme na tréninky. Dále také spolupracujeme se sbory okolních vesnic, se kterými se potkáváme na závodech, při různých zásazích a na akcích, pořádaných jednotlivými obcemi. Jak často se scházíte a za jakým účelem? Scházíme se pravidelně jednou za dva týdny, abychom naplánovali další činnost, udržovali techniku a trénovali. A pak na soutěžích či výjezdech. Rádi bychom se také více zapojili do dění v obci, což by nám mohlo pomoci vytvořit širší členskou základnu. Chtěli bychom totiž zapojit chlapce a děvčata již ve školním věku. Účastníte se i hasičských závodů? Ano, několika závodů jsme se již zúčastnili, zatím jsme však nevybojovali žádnou trofej. Bereme závody jako způsob získávání zku- 14 26

šeností, ale do budoucna plánujeme účast na dalších soutěžích. Na ně budeme lépe připraveni a snad se budeme moci pochlubit lepšími výsledky. se. A samozřejmě musí počítat s tím, že to zabere hodně volného času a že je to neplacená práce. Trochu by měl zapracovat i na své kondici, ale hlavně by měl být kamarádský, hasiči Na co je Váš sbor nejvíce pyšný? Jsme pyšní především na dlouholetou tradici hvozdenských hasičů a na jejich práci. Samozřejmě jsme hrdí, že v této tradici můžeme pokračovat a zachovat ji tak pro další generace. Která akce nebo výjezd se Vám zatím nejvíce vryly do paměti? Jako první mě napadá naše poslední akce, při níž jsme hledali pohřešovanou ženu. Podle slov policie jsme totiž vytvořili časový rekord v pátrání, od vyhlášení akce do nalezení pohřešovaná osoby. Ale často vzpomínáme na likvidaci škod v naší vyplavené, navíc nově postavené školce. Tehdy jsme poprvé poznali, jak se lidé dokážou v neštěstí semknout a vzájemně si pomáhat. Mají i dívky možnost stát se členem místních dobrovolných hasičů? V okolních vesnicích je běžné, že členkami sboru jsou i dívky a účastní se všech akcí. Bohužel v naší vesnici dívky o práci ve sboru nejeví zájem, což je velká škoda. Rádi bychom mezi sebou přivítali i zástupkyně něžnějšího pohlaví. Kdyby se někdo chtěl stát členem, jaká kritéria musí splňovat? Nejprve musí mít chuť něco dělat a zapojit spolehlivý, obětavý a nebojácný. Na závěr bychom za celý náš sbor dobrovolných hasičů chtěli poděkovat obci Hvozdná za to, že nás v naší práci podporuje a poskytuje nám finanční prostředky, které jsou důležité pro naši činnost. Rozhovor připravila Eliška Hrbáčková 3715

galerie mladých S kamerou po stopách rally Člověk postávající dobrovolně ve sněhu nebo dešti, jindy polykající všudypřítomný prach, zpocený, ničím nechráněný na přímém slunci. Postávající ve škarpách, příkopech, na okrajích cest, v kopřivách To jsou důsledky velkého koníčka Honzy Daňka (1990), studenta UTB Zlín Fakulta managementu a ekonomiky se specializací veřejná správa a regionální rozvoj. Honzo, jak bys nejlépe charakterizoval svoji zálibu nebo chceš-li koníčka? Pokud je na mysli samotná rally, jedná se určitě o jeden z nejlepších a nejdramatičtějších motoristických sportů, který přináší napětí, adrenalin a mnoho vzrušujících okamžiků. Navíc se odehrává na různých místech nejen v rámci ČR, ale samozřejmě i světa. Tratě rychlostních zkoušek jsou vedeny na běžných silnicích v různých přírodních podmínkách, což dodává rally to hlavní kouzlo, narozdíl od závodění na okruzích. A co se týká natáčení rally závodů, charakterizoval bych to jako zachycení dramatických sportovních okamžiků, na které se mohu zpětně podívat nejen já, ale i další, a to klidně po mnoha letech. Jak ses k tomu dostal? Jelikož se na Zlínsku jezdí už pěknou řadu let zlínská barumka, jejíž trať vedla mnohdy právě přes Hvozdnou, nebylo daleko k tomu, aby mě rally zcela pohltilo. Všechno začalo návštěvou rally v blízkém okolí. V roce 2005 jsem se poprvé na barumku vydal s kamerou pořídit si pár záběrů pro sebe a hned se mi podařilo natočit jednu havárii, čímž to vlastně celé pomalu začalo. Následně v roce 2006 přišla nabídka od zlínského studia, které se točením rally soutěží v Česku věnuje, objet s nimi pár závodů ke konci sezony. Tím jsem odstartoval v roce 2007 svou první kompletní účast v rámci obou mistrovství, které se v ČR jezdí, v pozici kameramana. Od roku 2009 jsem držitelem novinářské akreditace, která mi dává určitá oprávnění pohybovat se kolem trati, a tím i možnost provádět tuto činnost na vyšší a profesionálnější úrovni. Co platí více a proč? Kluk se zálibou v rychlých autech nebo profík kameraman? Ono jedno úzce souvisí s druhým. Bez záliby v rychlých závodních autech bych se asi k točení nikdy sám o sobě nedostal. Ovšem teď už jsem čas od času zlákán natočit i něco jiného než auta a často to beru jako novou výzvu. A za profíka bych se určitě nepovažoval, pořád je kde se zdokonalovat. Rally v současné době neprožívá příliš radostné období. Mnoho nehod s tragickými následky znamená pro rally u většiny populace velkou černou kaňku; dokonce je voláno po zákazu tohoto motoristického odvětví. Má tohle do budoucnosti podle tebe nějaké řešení? Nejcenější skalp podpis od devítinásobného mistra světa Sebastiana Loeba Tady se dá řešení už asi hledat jen těžko, jelikož naše rally jsou jedny z vůbec nejzabezpečenějších v porovnání s celou Evropou či dokonce podniky mistrovství světa. Tam diváci stojí téměř kde chtějí, a to i na hodně nebezpečných místech, a přitom to nikdo neřeší. A když už se náhodou někomu něco stane, považuje se to jen za jeho nezodpovědnost, že nepoužil zdravý rozum. Hlavní problém vidím v tom, že lidé často nerespektují 16 2

zákazy a příkazy, a to nejen v rally, ale i v normálním životě Bohužel černý stín u nás na rally vrhají jednoznačně české sdělovací prostředky, které běžné sportovní výsledky absolutně nezajímají, ale naopak tyto tragédie je přitahují. Výrazně jim zvyšují sledovanost a média je dokážou neustále omývat i týden dokola. Soutěžní speciály nejvyšších tříd už v podstatě s produkčními auty nemají mnoho společného. To sebou samozřejmě nese velkou finanční zátěž zúčastněných a možná ne nadarmo se říká, že rally = sport pro bohaté. Jaká vládne za oponou soutěží atmosféra? Bez velkých finančních prostředků to v rally bohužel dnes nejde, stejně jako kdekoliv jinde. Jako sport pro bohaté bych to ale nenazval, jelikož za volanty sedí v naprosté většině případů profesionální a talentovaní jezdci, předvádějící velkou sportovní úroveň. Co se týká samotné atmosféry na závodech, bývá zpravidla hodně přátelská. Jednotlivé týmy mají mezi sebou víceméně kamarádské vztahy a dokážou si navzájem vypomoct, stejně jako další lidé, kteří se kolem rally neustále pohybují zase v jiných funkcích a na jiných pozicích. Ovšem výjimky se najdou vždycky asi jako v každém sportu. Tvoje nejoblíbenější rally a proč? Tak nejoblíbenější rally mám určitě dvě. To první je od dětství samozřejmě Barum rally. Hlavně proto, že se jedná o domácí podnik se skvělou atmosférou a vysokou sportovní úrovní. Ale za tu nejlepší a nejoblíbenější rally posledních let považuji již od své první návštěvy Finskou rally. Je součástí mistrovství světa a odehrává se na šotolinových tratích v úžasné krajině plné jezer a neuvěřitelného množství horizontů. To je taky jeden z důvodů, proč jsem se tam od roku 2007 s jedinou výjimkou pokaždé vrátil. Projel jsi takřka celou Evropu, o naší České republice ani nemluvě. Máš čas poznávat na závodech i krásu cizích zemí? K projetí celé Evropy mám ještě dost daleko. Stále je velká spousta míst, kam bych se chtěl podívat, a to nejen v Evropě. Za těch sedm let, co se na závodech pravidelně pohybuji, jsem měl možnost poznat řadu skvělých míst, a to nejen v zahraničí, ale i u nás. Výhodou závodů je, že se neodehrávají na jednom místě, ale v určitých lokalitách, které se během roku neustále střídají. Člověk tak stíhá poznat danou oblast ze široka. Ovšem na nějaké poznávání turistických atraktivit zrovna času moc nezbývá, ale i zde se najdou čas od času výjimky. Jistě se setkáváš s různou kulturností v jednotlivých zemích. Který národ tě svou mentalitou oslovuje nejvíce a naopak. V zahraničí jsem si nejvíc oblíbil Finy, neboť se jedná o velmi přátelský národ se skvělou povahou; s lidmi se tam dobře a rychle navazuje kontakt. Rozhodně není problém se u rychlostní zkoušky potkat se skupinkou Finů, kteří člověka téměř ihned obdarují místním pivem či jiným podobným nápojem. Podobně jsou na tom s povahou i Švédové. Takže pro mě zatím jednoznačně vítězí severské země. Na mistrovství světa ale člověk potká a pozná za těch několik dní řádu národů a na každém se najde něco dobrého i špatného. Účast na závodech sebou nese časovou náročnost. Některé závody trvají více než jeden den. Můžeš říci, jako úspěšný absolvent vysoké školy, co vše díky rally zanedbáváš? Závody zaberou opravdu hodně volného času, hlavně v období, kdy je sezona naplno rozběhnutá. Naštěstí se ale většina závodů odehrává v období, kdy do školy zrovna nemusím docházet. Navíc Finská rally, která zabere i s cestou celý týden, se odehrává v období prázdnin, takže mě nijak zásadně neomezuje. Na střední ale bývalo samozřejmě mnohem komplikovanější udělat si volno na rally než teď na vysoké. Za těch sedm posledních let jsem vynechal závody kvůli škole poprvé až letos, a to z důvodu ukončování mého bakalářského studia, kdy začínalo jít pomalu do tuhého. Rozhovor připravil Jaromír Javora galerie mladých 317

naše zájmy Cyklistika je můj kůň Potkali jsme se v jeho dílně. Za okny tma a nevlídný, už podzimní večer. Vrata garáže jsou zaplněna startovními čísly z úspěšných cyklistických závodů. Normální člověk by už teď dřepěl u televize. Ovšem ne tento upovídaný. Jak se dozvíme z následujících řádek, amatérský šampion (do i nad 50 let) Stanislav Javora ze Záhumení to vidí úplně jinak. Jsi znám jako celoživotní sportovní nadšenec. Jak vedla tvoje cesta k jízdnímu kolu? Ke kolu jsem se dostal úplně náhodou. Začal jsem mít vleklé zdravotní problémy s koleny, a to vinou motokrosu, kterému jsem se v mládí velmi aktivně věnoval. A zjistil jsem, že ježdění na kole mi přináší nejen radost, ale také úlevu bolavým kolenům. Zkrátka od doby co jezdím na kole, jsem mohl svoje bolavá kolena přestat řešit. S nadsázkou lze říci, že jsem své sportovní návyky moc nezměnil, stále je to o dvou kolech. Ale k závodění je to stále velký krok. To jsem zase potkal partu známých, se kterými jsem ze začátku nepravidelně vyjížděl na kole do přírody. Nejednalo se o dlouhé trasy, maximálně do sedmdesáti kilometrů. No a jednou jsme se hromadně přihlásili na nějaké závody. Bez jakékoliv přípravy či trénování jsem dojel na čtvrtém místě, ani nevím jak. A od té doby se datuje mé závodění. Vyjmenovat tvoje závodní úspěchy je celkem jednoduché. Pokud tě nepotká technická závada, můžeš se pyšnit nepřeberným množstvím cen a pohárů za umístnění na bedně. Nejsou z této skutečnosti tví soupeři demotivovaní? Tohle já nevím a možná ani vědět nechci. Pokud to lze takhle říct, jedu s citem a snažím se nepřepálit své síly hned po startu a pokud trať znám, rozvrhnout si ji co možná nejlépe. A opravdu, většinou to na tu bednu stačí. A co trénink? To přece musí být zabiják času! Trénink? Můj trénink, pokud se to tak dá vůbec nazvat, je přemisťování se do zaměstnání a zpátky. Každému to vrtá hlavou, ale je to fakt. Někdo se své časy snaží honit technikou, kupuje nová a lepší kola přitom já jezdím už asi deset let na stále stejném. Je třeba se na jednotlivé závody nějak speciálně připravovat? Pravdou je, že před opravdu důležitými a těžkými závody potrénuju. Znamená to dát si párkrát alespoň těch padesát až sedmdesát kilometrů, aby si organismus a tělo na tu zvýšenou námahu a výdej energie přivyklo. Věnuju tomu asi tak čtrnáct dnů před závodem. Samozřejmě ne každý den, na to opravdu není čas. Tvoje závodní filozofie? Rozhodně nejedu na závod vyhrát, ale říkám si: jak dopadnu, tak dopadnu. Pro dobré umístnění ale udělám maximum. A co výživa? Máš nějaký svůj tajný recept? Výživu mám nastavenou celoživotně jaksi automaticky. Jednoduše se, s odpuštěním, nepřežírám. Důležité je také doplňování energie během závodu, protože pokud tomu tělu takto nepomůžeš, rychle skončíš. Naštěstí se mi daří různé energetické tyčinky a gely vyhrávat na závodech, takže je většinou použiju při závodě dalším. Jsi také známý jako kouč své dcery Lucie, velmi úspěšné amatérské sportovkyně. S Luckou to bylo tak. Jednou jsem jel na závod do Velkých Karlovic. Do auta jsem přibalil také její kolo, aby se na místě nenudila. 18 2

A nějak přišlo k tomu, že ji pořadatelé zapsali do startovní listiny. Na úplně obyčejném kole a bez jakékoliv přípravy tehdy překvapivě dojela na druhém místě. Měla asi sedmnáct roků, takže ani pořádně nestihla závodit v juniorech a musela začít jezdit rovnou v ženských kategoriích. Tenkrát se jí to velmi zalíbilo, a tento sport ji naprosto pohltil. A možná to byl také důvod jejího vysokoškolského studijního směru. Myslíš, že máte sport a pohyb v genech a může to být jeden z důvodů proč jste tak úspěšní? Myslím, že ne. Co vím, tak moji rodiče ani prarodiče se sportu aktivně vůbec nevěnovali. Nicméně je třeba vycházet z toho, že pohyb je důležitá součást života jako takového. Jakmile se lidi přestanou hýbat, tak to s nimi většinou jde rychle z kopce. Zkrátka člověk se musí udržovat. Spoustu je toho také v hlavě. Ne že by šlo o nějaké složité vymýšlení taktik jak na soupeře, ale ne vše je v kondici a v kolu. Poslední dotaz. Horské kolo nebo silniční? Nepreferuji jedno ani druhé. Obojí mají svoje pro a proti. Naštěstí nejsem specialista na žádné z nich, a proto se mi jaksi obecně daří na obou. Tím myslím na každém zvlášť. Ten večer to byla příjemně strávená chvíle. A nejen díky výborné Staňově hruškovici. Za rozhovor děkuje Jaromír Javora Galerie za velkou louží Valašský názor je občanské sdružení, trochu umělecké, regionální, prohlubující myšlenku Valašska, trochu vážné, více recesní a hlavně bláznivé, protože jeho členem je i moje maličkost. A to doslova. V pradávných časech vzniku sdružení, někdy před dvaceti lety, jsme vymysleli ambiciózní výmysl (říká se tomu projekt), že vybudujeme NNVG, Nezávislou národní valašskou galerii. Ještě jsme pořádně nevěděli, jak na to, ale byli jsme přesvědčeni, že to vyjde. Postupem času ve sdružení vznikala sbírka výtvarných prací. Díla jsme do sbírky získávali různě, náhodně i záměrně, od členů sdružení, jako dary od spřátelených výtvarníků nebo výměnou. Jednou za rok se z tohoto depozitáře uspořádala výstava, aby se umění provětralo a představilo veřejnosti. Pozitivní bylo, že výtvarných prací přibývalo, ale cítili jsme, že to ještě pořád není to, co bychom od NNVG očekávali. Až jednou, patrně při slibovici, se zrodil správný, i když šílený nápad. Byli jsme věrni myšlence našeho sdružení že umění se musí stavět lidem do cesty, ne aby si je museli hledat sami v galeriích, a tak lid nenápadně, hezky a kulturně vychovávat. Podstatou nápadu byla takzvaná Výstavní místa NNVG prostor ve veřejně přístupných budovách různého charakteru a zaměření, kde bude umístěn soubor uměleckých výtvorů. Expozice NNVG bude na vybraném místě umístěna neomezeně dlouhou dobu, dokud bude budova v provozu nebo nespadne. Napjatě jsme očekávali, zda myšlenka bude fungovat. A ona fungovala. Samozřejmě jsme nečekali se založenými štětci. Zkoušeli jsme, kam výstavní místa umístit. Majitel objektu musí s výzdobou souhlasit a aktivně se do vytvoření expozice zapojit. První výstavní místo Nezávislé národní valašské galerie vzniklo v srdci Valašska a vzniklo ze srdce. Pamětníci vzpomenou se slzou v oku na Druhé zasedání Valašského senátu, kde bylo pod názvem Senzační odhalení valašský názor 319

valašský názor 20 2 až příliš slavnostně odhaleno První výstavní místo. Bylo to v Kulturním domě ve Vizovicích 2. 2. 2002 v sobotu odpoledne Ve vestibulu vizovického kulturního domu je vystaveno sedm obrazů a kreseb od významných valašských i českých autorů. Své práce zde má například Jan Kobzáň a Jan Bauch. V dalších letech výstavních míst přibývalo. Umístění stálých expozic se měnilo. A tak NNVG vystavuje v divadle, v cukrárně, penzionu, restauraci, hotelu, motelu, ve škole i v kině. Když jsme překonali desítku, byli jsme přímo nadšeni. Takový úspěch jsme opravdu nečekali. Myšlenka výstavních míst si žije svým životem, ostatně jako všechno ve Valašském názoru, a my jsme šťastni, že můžeme propagovat umění na netradičních místech. Děkujeme. Přiblížilo se tuctové výstavní místo. Tím myslím dvanácté. Nechci už ani psát, že při slibovici, ale jak říkáme na Valašsku, gde inde vznikajú ty bohulibé nápady, že. Co takhle dostat valašské umění až někam na druhý konec naší zeměkoule. Zpočátku to vypadalo nesmyslně, ostatně jako vždy. Zachránila nás HVOZDNÁ. Obec Hvozdná má mimo partnerského města Makov na Slovensku, kde máme mimo jiné přátele, ještě jedno partnerské město. Tím je město East Bernard ve Spojených státech, tedy v Americe. Pan starosta Válek a celé obecní zastupitelstvo projevilo neskonalou ochotu, pomoc a hlavně vstřícnost k nápadu vytvořit Dvanácté výstavní místo NNVG právě tady. Dostat valašské umění za velkou louži, to už nebyl sen, to snad byl valašský názor! Psal se rok 2011, když začaly přípravy. Ne všechno jde vždy tak, jak si představujeme, ale díky pomoci starosty obce Hvozdná, zastupitelů i nadšených pomocníků se v roce 2013 podařilo díla valašských autorů, členů Valašského názoru, do Ameriky přepravit, umístit a výstavní místo dát k dispozici divákům. Opět jsme se setkali s vstřícností, tentokrát starosty East Bernard a místních radních. Výstavní místo nainstalovali do vstupu budovy radnice pro nás pocta. Vystavujeme zde jedenáct výtvarných prací, které jsou generačním průřezem členů Valašského názoru. Z hlediska techniky jsou zastoupeny kresby, malby a fotografie. Jsme nesmírně potěšeni, že se v podstatě zběsilý nápad podařilo dotáhnout do skvělého konce. A to jsme ještě od starosty East Bernardu dostali osobní poděkování na hlavičkovém papíře města s podporou pro činnost sdružení. Takové ocenění je pro nás závazkem, ale i naplněním poslání Nezávislé národní valašské galerie. Vděčnost členů našeho sdružení vyjádříme tím, že se budeme dál věnovat obdobným aktivitám, vedoucím někdy krkolomnými chodníčky valašského umění. Ještě jednou díky všem Vám, kteří jste přispěli k vytvoření výstavního místa v Americe. Velké uznání obci Hvozdná za její vize. To se opravdu všude nevidí Okřívajte! Za členy občasného sdružení Valašský názor Valašský BloUDITEL OF Krajíček