Ražba stříbrných mincí v Kutné Hoře a v Jáchymově

Bankovní institut vysoká škola Praha Ražba stříbrných mincí v Kutné Hoře a v Jáchymově Bakalářská práce Dana Šídlová duben 2009 1

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finančních obchodů Ražba stříbrných mincí v Kutné Hoře a v Jáchymově Bakalářská práce Autor: Dana Šídlová Bankovní management Vedoucí práce: Ing. Zbyněk Kalabis Praha duben 2009 2

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury. V Praze dne: 15. 4. 2009 Dana Šídlová 3

Poděkování Děkuji vedoucímu práce panu Ing. Zbyňkovi Kalabisovi za pomoc a odborné vedené při zpracování této bakalářské práce. 4

Anotace práce Ve své práci uvádím, jak se na území České republiky razily stříbrné mince s vysvětlením klíčových pojmů zejména při ražbě a těžbě v Kutné Hoře a v Jáchymově. Od vzniku českého mincovnictví, kterému předcházel barterový obchod - výměna zboží za jiné přes objevení prvních stříbrných žil, rozvoj a rozkvět měst až po úpadek a zánik těžby. Dále Vám přiblížím, jak se razily první pražské groše i jáchymovské tolary a jaká technika se používala. Klíčová slova: ražba, dolování, stříbro, kopat, objev, razit, mincovna, peněžní reforma, rozvoj Annotation of Work In my work I present how silver coins were minted in the territory of the Czech Republic with the explanation of key words concerning mainly the coinage and mining in Kutna Hora and Jachymov. From the beginning of the Czech coinage preceded by the barter exchange of goods for other through the discovery of the first silver streaks, the development and prosperity of towns up to the recession and the end of minig. Further I will focus on the way the first Prague s groshes and the end Jachymov s thallers were coined and what technique was used. Key words: coinage, mining, silver, dig, coin, discovery, stamp, mint, monetary reform, development 5

Obsah Úvod... 7 1. Vznik mincovnictví... 8 2. Kutná Hora... 11 2.1 Vznik Kutné Hory... 11 2.2 Založení mincovny v Kutné Hoře - Vlašský dvůr... 11 2.3 Technika ražby mincí... 15 2.3.1 Techničtí úředníci při mincovním díle... 15 2.3.2 Verk čili Dílo mincovní... 17 2.3.3 Přepalování surového stříbra... 18 2.3.4 Příprava a zrnění mědi... 19 2.3.5 Sazení verku a lití cánů... 19 2.3.6 Dílo mincířské... 20 2.3.7 Dílo pregéřské... 21 2.4 Kutnohorské dolování... 23 2.4.1 Organizace dolování... 23 2.4.2 Technika těžby... 24 2.4.3 Odvodňování a větrání dolů... 25 2.4.4 Doprava do dolů a vybavení havířů... 26 2.4.5 Důlní díla... 26 2.4.6 Ostatní profese na dolech... 27 2.4.7 Surovinové zabezpečení dolů... 27 2.4.8 Důlní koně... 28 2.4.9 Úpadek, rozkvět a zánik kutnohorského dolování... 28 2.5 Mince ve Vlašském dvoře... 29 2.6 Mincmistři v Kutné Hoře... 51 2.6.1 Mincmistr... 51 2.6.2 Značky mincmistrů na kutnohorských mincích... 51 2.7 Mincovní nominály ražené v kutnohorské mincovně... 52 3. Jáchymov... 54 3.1 Stříbrná horečka v Krušnohoří a vznik prvních tolarů v Jáchymově... 54 3.2 Jáchymov a jeho historie... 63 3.3 Úpadek na Jáchymovsku... 66 Závěr a doporučení... 68 Seznam použité literatury... 69 Seznam internetových odkazů... 70 Seznam obrázků... 71 6

Úvod Cílem mé práce je popsat ražbu stříbrných mincí v Kutné Hoře a v Jáchymově. V první části Vás seznámím se vznikem mincí na území České republiky. Co předcházelo ražbě prvních pražských grošů od chvíle, kdy se našly první kousky stříbra, po těžbu a ražbu mincí. Jaký byl život ve středověku, jaký měli lidi zájem pracovat v mincovnictví a hornictví a co to všechno znamenalo pro Český stát. Druhá část je věnovaná ražbě a těžbě mincí v Kutné Hoře. Kutná Hora patří k historicky nejvýznamnějším městům České republiky. Právem je považovaná za pokladnici a klenot země. Historie Kutné Hory se začala psát v raném středověku a její význam rostl v souvislosti s těžbou stříbra. Kutnohorský důlní revír se stal jedním z největších zdrojů stříbra středověké Evropy a český král nejbohatším panovníkem. Kutná Hora byla druhým nejvýznamnějším městem po Praze nejen po stránce kulturní, ale i politické a ekonomické. A poslední část je zaměřená na historii a vývoj stříbra v Jáchymově. O americkém dolaru se obecně ví, že byl zaveden někdy koncem 18. století a že jeho název pochází z Evropy. Slovo dolar vzniklo odvozením z názvu severočeského hornického města Jáchymova, nazývaného v 16. století Údolí svatého Jáchyma (německy st. Joachimsthal). Dlouhá cesta dolaru jako měnové jednotky symbolicky započala 9. ledna 1520 na českém sněmu v Praze. Přesto se již po půl století podle tohoto místa nazývala většina velkých stříbrných mincí, které byly raženy v mincovnách střední Evropy. 7

1. Vznik mincovnictví Mince z drahých kovů byly známy již starým Slovanům. Do českých zemí se dostávaly jen zprostředkovaně díky obchodním stykům se západní Evropou a hlavně s Byzancí. Ani vládcové Velké Moravy, ještě nezačali s ražbou vlastních peněz. Domníváme se, že velkomoravský směnný obchod znal východořímskou měnovou soustavu (byzantské zlaté mince - solidy). Souběžně obíhaly na Velké Moravě i západoevropské stříbrné denáry francké, ražené od konce 8. století Karlem Velikým a jeho následovníky. Skutečný vznik nejstarších peněz na území českého státu spadá do 10. století. Vývoj naší měny od 10. do 13. století představuje velmi složitý badatelský problém. Ve starší literatuře bývá jako nejstarší česká mince uváděn peníz knížete Václava ( 935), později prohlášeného za svatého. Tzv. svatováclavský denár, připisovaný tomuto knížeti, je znám v několika exemplářích, nalezených většinou v zahraničí. Jeho přesná identifikace je však dodnes sporná. Denáry knížete Václava byly odmítnuty jako první vydané české mince. Nejstarší byly připisovány Václavovu bratru knížeti Boleslavu I. ( 972). Do poloviny 10. století se Praha stala významným centrem středoevropské směny zboží. Při běžné směně na trhu se jako obecně přijímaný ekvivalent hodnoty užívalo plátno. V Praze se v té době platilo formou textilních šátků s pevnou směnnou hodnotou 1 kírát (denár) = 10 šátků. Nejstarším českým mincím říkáme denáry. Byly raženy z velmi kvalitního stříbra a udržovaly si stálou hmotnost okolo 1,4 g. Vyráběli se z primitivních razidel. Nelze jednoznačně odlišit denáry Boleslava I. ( 972) od mincí jeho syna Boleslava II. ( 999). Vlastní mince nerazili jen vládnoucí Přemyslovci, ale i knížata z rodu Slavníkova. Biskup Vojtěch ( 997), později prohlášený za svatého, vydával vlastní mince, a to zřejmě již po roce 982. Vládnoucí libický kníže, Vojtěchův bratr Soběslav, razil své denáry nejspíš v mincovně v Malíně, v blízkosti bohatých nalezišť stříbra, později i na rodovém sídle v Libici nad Cidlinou. Od konce 10. století do druhé poloviny 11. století byly v Čechách vydávány mince pouze jménem vládnoucího pražského knížete. Jedinou známou výjimkou, jsou mince kněžny Emmy, manželky Boleslava II., ražené na jejím sídle v Mělníku. Originál stříbrné mince vážil asi 1,3 g, měřil v průměru 22 mm, na lícní straně představuje panovnické poprsí s hlavou zdobenou paprskovitým diadémem a oděné v bohatě řásněné roucho. Před poprsím je kříž a v opise čteme zřetelně ENMA REGINA. Na rubu vidíme obraz ruky boží vycházející z oblaků, 8

a po stranách ruky řecká písmena Alfa a Omega symbol Kristův. Opis uvádí místo vzniku mince MELNIC CVITAS. Ražba byla prováděna ručně pomocí dvou razidel a kladiva. Viz. níže uvedený obrázek. Obrázek č. 1: Mince kněžny Emmy (EMMA REGINA 985-995) Zdroj: Česká národní banka Ing. Dr. František Cach Nejčastějším motivem denárů se již od doby knížete Jaromíra (1003-1012) stalo vyobrazení zemského patrona a prvního českého světce svatého Václava. Po měnové reformě za vlády knížete Břetislava kolem roku 1050 ztratily české denáry funkci přijímaného platidla. Kvalita denárů se stále snižovala a po další dvě století zůstaly určeny hlavně pro vnitřní domácí oběh. Za vlády knížete Vladislava II. (1140-1172) vyvrcholila krize domácího oběživa. Ten sice dosáhl v roce 1158 královského titulu, ale stříbro z vnitřního peněžního oběhu téměř zmizelo. Zásadní zlom ve vývoji české měny přinesla až vláda krále Přemysla Otakara I. (1198-1230). Tento obratný politik znovu přivedl český stát mezi evropské velmoci a získal pro sebe a pro své potomky královskou korunu dědičně. Přemyslova moc rostla objevením nových nalezišť drahých kovů, především stříbra na Českomoravské vrchovině. Díky dostatku drahého kovu mohl král Přemysl Otakar I. provést měnovou reformu. Význam reformy pro ekonomiku lze srovnávat s projektem jeho pravnuka krále Václava II., uskutečněným o tři čtvrtě století později. K peněžní reformě došlo někdy mezi roky 1210 a 1230. Z doby Přemysla Otakara I. nejsou zcela zřejmé okolnosti vzniku mincí. Nové mince dostaly zcela odlišnou podobu. Byly vyráběny z velmi tenkého stříbrného plechu, jehož latinské označení brattea (= kovový lupínek, lístek) dalo novým mincím i jejich český název brakteáty. Nejstarší brakteáty Přemysla Otakara I. se vyznačují mimořádně velkým průměrem, okolo 38 až 42 mm. Raženy byly jednostranně s jednoduchým reliéfem, takže byla možná 9

jejich hromadná výroba. Většina brakteátů má pouze obrazovou část. Nevýhodou brakteátových ražeb byla jejich snadná deformace, daly se dobře ohýbat a hluboký reliéf mince, vyrobený z měkkého kovu, se snadno ničil i při běžném oběhu. Z různých pramenů víme, že české a moravské brakteáty se razily na více místech a lišily se od sebe i produkty jednotlivých mincoven. Hlavním producentem domácího stříbra byla tehdy Jihlava, kde mince také razily, ale ani výrobky tamější mincovny zatím nemůžeme přesně identifikovat. Vývoj českého státu ve 13. století vyvrcholí osobou Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého. Razil kvalitní brakteát s figurkou dvouocasého českého lva, který je nejstarším dochovaným heraldickým předobrazem dnešního státního znaku. Tragickou smrtí Přemysla Otakary II. v bitvě na Moravském poli roku 1278 však končí více než půl století stabilního vývoje české měny 1. 1 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 10

2. Kutná Hora 2.1 Vznik Kutné Hory České mince, které nechává Václav II. razit před rokem 1300 je považován střední brakteát s vyobrazením orlice s korunovanou lidskou hlavou (tzv. harpyje). Jsou ražené z kvalitního stříbra ve velkém množství koncem 13. století. Zásadní změny v českém mincovnictví konce 13. století přinesly až objevy nových, mimořádně bohatých ložisek stříbrné rudy v prostoru dnešní Kutné Hory. Významnější těžba stříbra je zde doložena již na přelomu osmdesátých a devadesátých let 13. století. Stříbrná ruda se nalezla na území, které patřilo klášteru v blízkém Sedlci. Podle pověsti se v okolí kláštera našly žilky ryzího stříbra ve tvaru větévky. Stříbro hned běžel ukázat opatovi, a na místě u skály zanechal mnišskou kutnu. Nalezenému místu pak prý říkali Kutna a hornickému městu, které na oné hoře rychle vyrostlo, Kutná Hora. Vznik jména budoucího města je ale spojován i s místem, kde se kutá čili hornickým způsobem dobývá se ruda ze skály 2. 2.2 Založení mincovny v Kutné Hoře - Vlašský dvůr Počátky Vlašského dvora (mincovna v Kutné Hoře) sahají do doby, kdy město Kutná Hora teprve vznikalo. V poslední čtvrtině 13. století, mezi královskými městy Kolínem a Čáslaví byla nalezena bohatá naleziště stříbrné rudy. Zakládají se zde větší i menší hornické osady, které se později spojí v královské město, jménem Hora Kutná. Na jih od vznikajících osad, nechává český král Václav II. zbudovat opevněné kamenné sídlo, známé pod názvem Vlašský dvůr. Viz. uvedený obrázek. Nejvýznamnější částí královského dvora, jak je stavba nazývána v nejstarších zprávách, byla tehdy věž chránící vstup do dvora. Nad průjezdem v přízemí byly umístěny místnosti, sloužící pro občasný pobyt krále. Věž byla zřejmě zakončena cimbuřím. Po obou stranách věže vybíhaly hradby uzavírající prostor dvora a od města byl areál navíc oddělen vodním příkopem. K vnitřním stranám hradebních zdí přiléhaly dřevěné hospodářské budovy 2 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 11

a v blíže neznámém místě se nacházela další obytná budova pro krále a úředníky. Počátkem 14. století se Vlašský dvůr stal součástí nově budovaného opevnění Kutné Hory. Obrázek č. 2: Vlašský dvůr v Kutné Hoře Zdroj: VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české Na jihovýchodní a jihozápadní straně dvora bylo vějířovitě umístěno 17 tzv. šmiten (z německého Schmieden = kovárny), ve kterých se připravovaly střížky, tj. kulaté mincovní plíšky bez obrazu. Každá ze šmiten byla samostatnou dílnou v úzké, dlouhé komoře, valeně zaklenuté, vysoké až 5 metrů. Do každé šmitny vedl z nádvoří úzký vchod lomeným portálkem 3. Vedle něj se nacházelo okno, zabezpečené hustou mříží a označené znakem města, odkud byla každá ze 17 mincoven přenesena r. 1300 do Kutné Hory: šmitna písecká, brněnská apod. Aby se to nepletlo, každá z dílen byla později označena pískovcovou reliéfní deskou se znakem a jménem mateřského města. Dochované kamenné reliéfy dokládají šest z nich (Jihlava, Kladsko, Most, Olomouc, Opava, Písek). Dalších šest měst známe z písemných zpráv (Brno, Jablonné, Vysoké Mýto, Praha, Žatec, Žitava). U zbývajících pěti mincoven jména neznáme, lze se však jen domnívat, že mohlo jít o: Hradiště, Kadaň, Plzeň, České Budějovice, Litoměřice, Smilův (Havlíčkův) Brod, Humpolec, Litomyšl 4. Na níže uvedeném obrázku jsou zobrazeny dvě z Kutnohorských šmiten. Výše položená menší okna nad vchody sloužila k osvětlení a odvětrávání vnitřního prostoru. Mimo to byly kovárničky ještě opatřeny okénky na vnějším průčelí Vlašského dvora směrem k Vrchlici a otvory ve stropě k odvádění dýmu a par pod střechou. Znakovou 3 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 4 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 12

galerii na dvorní fasádě šmiten, vzniklou kolem r. 1400, doplňoval i reprezentativní výběr erbů zemí a měst se vztahem k lucemburské dynastii. Obrázek č. 3: Dvě z Kutnohorských šmiten Zdroj: BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr Tajemství mince Na jižní straně vstupní věže byl vybudován královský palác. Od řady šmiten byl oddělen úzkou uličkou, kudy se chodilo na dolejší dvůr (v místech dnešního parku). Nacházely se zde královské kuchyně, lázně, kolny na vozy a sáně, stáje pro koně, sklady ovsa, sena a slámy. Nejstarší částí paláce, dosud zachovalou, byl tzv. preghaus, kde pregéři razili mince 5. Král Václav II. svěřil právní i technickou realizaci velkolepého měnového projektu toskánským podnikatelům z Florencie. Skupina Florenťanů, zaujala významné postavení i ve správě země, a to až do konce přemyslovské éry. Ovlivnili dvě oblasti podnikatelských zájmů: těžbu drahého kovu a výrobu mincí. Panovník uplatňoval tzv. horní regál, tedy ve středověku nezpochybnitelný fakt, že králi náleží všechno nerostné bohatství nalézající se pod zemí. V roce 1300 byl panovníkův podíl stanoven na jednu osminu. Zbylých sedm osmin pokrývalo výrobní náklady včetně mzdy dělníkům a zisk všech zúčastněných. V písemné podobě byla horní práva vypracována v době vlády krále Václava I. (asi v roce 1249), pro město Jihlavu, tehdejší hlavní centrum domácí těžby stříbra. Jihlavské horní právo se stalo vzorem pro vznikající osady druhé poloviny 13. století. Jihlavská právní předloha mohla v praxi dobře posloužit i v 5 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 13

rychle se rozvíjející Kutné Hoře, ale nestalo se tak. Jihlavané nechtěli do Kutné Hory svá práva postoupit. Tak dal panovník Kutnohorským vypracovat jejich vlastní, lepší horní právo a roku 1300 vnikl nejvýznamnější právní doklad, vydaný králem Václavem II., slavné lus regale montanorum - horní zákoník. Zásadní změnu, kterou přinesl nový horní zákoník je v konečné manipulaci stříbra. Veškerý drahý kov musel směřovat pouze do královské mincovny, kde byl za stanovenou částku vykoupen. Další změna se týkala ražby mincí. Zde král uplatňoval tzv. mincovní regál. Šlo o výhradní právo ražby mincí a z něj plynoucích zisků. Zásadním krokem k získání kontroly nad výrobou mincí se stalo soustředění starších výroben do jediného místa. Všechny dosavadní mincovny byly přeneseny do opevněného areálu poblíž Kutné Hory - Vlašský dvůr. Vlašský dvůr se stal sídlem královského úředníka a zároveň byl nejvhodnějším místem pro skladování surového stříbra, vytěženého v okolí a zpracovaného v hutích u Vrchlice. Jméno Vlašský dvůr nezískala budova náhodně, rozhodující roli sehráli Vlaši, tedy Italové. Návrh podoby nových mincí je také přičítán Florenťanům. Na minci je ztvárněná vrcholná gotika francouzského dvora 6. V červenci roku 1300 byly vyraženy první groše - Grossi Pragenses. Zda k tomu došlo již v Kutné Hoře anebo snad ještě v Praze, není zcela jisté (provoz mincovny je doložen až v roce 1336) 7. Motivem lícní strany nových mincí se stal obraz české královské koruny, chráněné dvěma soustřednými mezikružími a plnými latinskými opisy, bez textových zkratek. Do vnitřního mezikruží bylo umístěno jméno panovníka WENCEZLAVS SECVNDVS (Václav Druhý), do vnějšího jeho titul DEI GRATIA REX BOEMIE (z boží milosti král český). Plochu rubové strany zaplnil volně bez štítu umístěný znak Království českého, dvouocasý korunovaný lev ve skoku. Výtvarnou zmenšeninou této mince se stala její dvanáctina. Na malé ploše drobného peníze již bylo nutné v opisech užít zkratky. Lícní stranu proto vyplňoval obraz české královské koruny s jednoduchým opisem ve zkratkách W. II. R. BOEM (tj. WENCEZLAVS II. REX BOEMIE, v překladu Václav II., král český). Na rubu nalézáme zemský znak a název mince ve tvaru PRAG PARVI, tj. pragenses parvi, v překladu pražští malí. Latinské slovo grossus (tlustý, hrubý) bylo brzy převzato jako groš. Slovo parvus (malý) do běžného jazyka moc neproniklo a vytratilo se brzy po ukončení ražby 8. Ze 14. století nemáme dochován žádný autentický popis výrobních postupů v kutnohorské mincovně. Ty známe až z 16. století a z pozdějších dob, kdy byla tajemství 6 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 7 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 8 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 14

zpracování kovů a výroby mincí zveřejněna tiskem. Ve středověku představovala výroba mincí vysoce specializovanou a odborně úzce vymezenou činnost, jehož detaily si zasvěcení a věci znalí přísně střežili. Nejstarší zmínky technologických postupů při výrobě mincí v Kutné Hoře známe až z roku 1408. Další stručný popis jednotlivých fází výroby mincí je obsažen v jednom z nejvýznamnějších literárních děl z počátku husitské doby, ve veršované skladbě Hádání Prahy s Kutnou Horou, které vzniklo ve druhé polovině roku 1420. Až z druhé poloviny 15. století pocházejí nejstarší vyobrazení konkrétních fází mincířského díla. Předpokládá se, že písemné prameny z 15. století zachycují tradiční výrobní postupy, jaké se užívaly v kutnohorské mincovně už více než sto let. Přes veškerá bádání totiž dodnes nemůžeme zcela přesně říci, jak vlastně pražské groše ve 14. století vznikaly 9. 2.3 Technika ražby mincí 2.3.1 Techničtí úředníci při mincovním díle Ve starší době stál v čele kutnohorské mincovny mincmistr, který byl královským úředníkem, nebo nájemcem mincovního díla. Příslušel mu celkový dohled nad mincovnou a nad ražbou mince. Kutnohorský mincmistr byl mincmistrem celého českého království. Titul je poprvé doložen u Zdeňka Kostky z Postupic v roce 1462. Nejvyšší mincmistr pak jakožto zemský úředník byl poradcem panovníka v mincovních záležitostech. Pravomoc nejvyššího úředníka s praktickou výkonnou mocí v kutnohorské mincovně pak převzal úředník mince. Ten při svém jmenování skládal přísahu do rukou nevyššího mincmistra, který byl jeho nadřízeným. V ostatních mincovnách v českých městech byli i nadále v čele mincmistři. Úředníků mince bylo vždy několik současně. Jejich uplatnění v mincovní praxi bylo rozsáhlé tak, že by ho jedna osoba nezastala. V období plného provozu mincovny na konci 15. a na počátku 16. století se v Kutné Hoře mincovalo dvakrát až třikrát týdně. Současně se pracovalo v sedmnácti šmitnách (kovářských dílnách) a razilo se na třinácti pregéřských stolicích. Úředníci mince dohlíželi na celý proces mincování od začátku do konce a ke všem jednotlivým fázím dávali příkaz a zodpovídali za ně. 9 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 15

Při výrobě mincovního kovu dbali na dodržení správného poměru stříbra a mědi, dohlíželi na jeho slévání do prutů cánů, na jejich vyklepávání ve šmitnách, při stříhání plátů na dílky i na vlastní ražbu. Během výroby několikrát převažovali vznikající polotovar. Sledovali úbytek vzniklý výrobou a dbali na váhu vyrobené mince. Zjišťovali povolenou odchylku od stanovené váhy, která nesměla překročit určitou hranici. Ručili za kvalitu mince nesprávné mince se pak vracely zpět k novému zpracování. Dále byli zodpovědni za výrobu razidel, tzv. kolků, které byly zhotovovány (s předchozím souhlasem panovníka) vždy nově pro každou ražbu. Odpovídali také za všechny náležitosti potřebné pro mincování olovo na přepalování, vinný kámen a kuchyňskou sůl na čištění stříbra, tavící a naběrací tygle (nádoby) a další pracovní nástroje. Celý proces mincování rovněž písemně evidovali, zejména po účetní stránce. Podávali také rozsáhlé písemné relace vyšším úřadům. Druhým v pořadí po úředníku mince byl mincovní probéř neboli gvardejn. Přejímal stříbra z palírny (prenárny) a mědi ze zrnírny (kernárny), dohlížel ve slévárně (gysárně), kde se připravené stříbro slévalo s připravenou mědí. Sledoval předávání mincovního kovu k ražbě, zkoušel ryzost a jakost mince, průběžně sledoval váhu. Proto musel mít přesné váhy i správná závaží. Jednou do roka se provádělo jejich seřízení podle pražské hřivny (váhová a mincovní jednotka). Probéř rovněž spravoval mincovní pokladnu. Další z úředníků, písař mince, nebyl pouhým zapisovatelem, ale úředníkem s vysokými pravomocemi. Mohl zastupovat úředníka mince. Písemně evidoval vše, co s mincování souviselo, zapisoval do základních účtů, tzv. verkových register, (rejstříky, informující o mincování). Zápisy se prováděli v týdenních cyklech. Verková registra rovněž zachycují vydání mincovny. Jejich četnost od 16. století narůstala a přibyla řada dalších pomocných register. Samotné účtování začalo přebírat dokonalejší formy účtování italského, a pokud jde o jazyk zápisů, vystřídala češtinu němčina. Rozšířil se i počet písařů a vznikla jakási mincovní účtárna úřad puchhalterů. Je zajímavé, že jako pomůcka k počítání existovaly zvláštní tabulky abaky neboli kalkuly s měděnými žetony tzv. početní groše, velmi vzdálený předchůdce dnešní kalkulačky. Šafář mince byl vlastně hospodářem mincovny. Tento úřad byl vykonáván podle potřeby jednou nebo dvěma osobami. V době největšího rozkvětu mincovny šlo spíše o dvě osoby, na počátku vlády Habsburků (po roce 1526) byly obě tyto funkce sloučeny. Šafář (hospodář) zabezpečoval ekonomickou stránku mincovny a dbal o její hmotné potřeby. Měl dozor nad všemi prostorami, staral se o stavební stav i bezpečnost a býval přítomen tam, kde se pracovalo s ohněm, např. ve slévárně při slévání mincovního kovu. Opatroval zásoby materiálu, měl v evidenci všechno náčiní, obstarával dodávky železa a dřevěného uhlí. 16

Pomáhal při počítání ražených mincí, sestavoval týdenní mincovní účty a různé pomocné účty, též vyplácel zaměstnance. Zajímavou povinností, která zachycuje sociální cítění doby, bylo rozdělování peněz chudým, a to o každé neděli a svátku. Celkově šlo o jednu kopu grošů týdně. Pokud se všechny peníze nerozdaly, vytvářela se z nich zásoba pro chudé a vězně. K mincovním úředníkům patřil také řezač kolků, tj. rytec razidel, který zhotovoval matrice pro každou ražbu, a to za dohledu úředníka mince a po předchozím souhlasu panovníka. S mincovními razidly souvisel i úřad kolkaře, jenž spočíval v tom, že měl razidla v úschově a zodpovídal za ně. Mincovna měla přirozeně svého vrátného, který dbal na její řádné zabezpečení. Také přejímal a evidoval uhlí, dovážené do mincovny. Mincovnu hlídali ponocní, jimž se od konce 16. století říkalo hlásní. Ti měli podle potřeby k ruce pomocníky pacholky. Když bylo z nějakého důvodu třeba, byla ostraha objektu zesílena, např. pokud v něm přechodně pobýval panovník nebo jiná důležitá návštěva 10. 2.3.2 Verk čili Dílo mincovní Technologie zpracování stříbrné rudy až po ražbu mince ve středověké Kutné Hoře dosahovala špičkové úrovně a byla důmyslně propracovaná ve všech svých úsecích. Při těžbě se nedostávala na povrch čistá ruda, ale tzv, rubanina, tedy ruda s jalovinou, které bylo potřeba od sebe oddělit. Proto se rubanina drtila, promývala a třídila podle kvality, címž se v úpravnách připravovala rudní měl pro hutě 11. Vytříděnou rudu od jednotlivých havířů a těžařstev nakupovali na rudném trhu rudokupci (erckauféři). Ti vlastnili většinu malých hutí se šachtovými a sháněcími pecemi, v nichž se prováděla první tavba stříbrné rudy. Spočívala v převádění stříbra do roztaveného olova. Výsledným produktem bylo surové, tzv. hertovní stříbro. Jako vedlejší produkt vznikala při tavbě tvz. černá měď. Provoz hutí vyžadoval dostatek vody, proto byly hutě roztoušeny především v údolí říčky Vrchlice (Páchu). Významný pokrok pro hutnění stříbra znamenalo zavedení nového technologického vynálezu vycezování, tzv. ságrování mědi (z něm. Saigern). Ságrování umožňovalo pomocí tvrdého olova, což bylo olovo s malou příměsí antimonu, odloučit z černé mědi zbylé 10 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 11 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 17

vázané stříbro. Majitelům kutnohorských hutí, obeznámeným již v 60. letech 15. stol. s tímto procesem, se takto dařilo podloudně získávat navíc značná kvanta stříbra, které unikalo evidenci královských úředníků, dbalých na dodržování královského regálu. Surové stříbro prodávali rudokupci do královské mincovny ve Vlašském dvoře. Postup ražení mince procházel složitým procesem a byl soustředěný do jediného místa, areálu Vlašského dvora, kde si zachovával téměř 300 let neměnnou podobu. Celý proces, od úpravy surového stříbra na mincovní slitinu až po výrobek mince z této slitiny, se nazýval mincovní dílo verk. Již od 14. století se skládal z těchto tří hlavních pracovních etap: 1. - dílo přípravné, které zahrnovalo proces přepalování surového stříbra, tj. čištění afinací, přípravu a zrnění mědi, slévání mincovní slitiny, tj. sazení verku a nakonec lití kadlubů, tzv. cánů. 2. - dílo mincířské, zahrnovalo úpravu cánů na mincovní pláty, stříhání plátů na mincovní střížky a plátky, kvečování, klopování a bělení mincovních plátků. 3. - dílo pregéřské, představovalo teprve poslední, samotnou ražbu mince 12. 2.3.3 Přepalování surového stříbra Hertovní stříbro dodané z hutí do královské mincovny obsahovalo v sobě ještě značné množství olova a jiných kovů, což snižovalo jeho tažnost a kujnost. Prvním úkolem bylo čištění surového stříbra přepalováním afinace (tavba surového stříbra za stálého přívodu vzduchu a za přítomnosti přísady tzv. tvrdého olova). Přepalování probíhalo v menších pecích, vzniklý klejt neodtékal pryč, nýbrž se vpíjel do stěn nístěje. Nístěj se proto připravoval ze zvláštní keramické mísy testu, jejíž schopnost vsakovat klejt se ještě zvyšovala přidáním pórovité, propustné látky. Tou byl vhodně upravený popel. Jakmile bylo popelové lůžko v míse připraveno, dával se test k peci předehřívat. Prenéř (pracovník v dílně) zatím připravoval vše, co bylo potřeba k jeho nabití. Velké kousky stříbra a olova bylo nutno rozsekat na malé kousky. Potom prenéř kousky stříbra a olova dal do předehřátého testu a překryl žhavým dřevěným uhlím a pomocí kleští, vsadil do výhně v peci. Za stálého míchání míchadlem a vhánění vzduchu měchy se stříbro postupně přepalovalo. Čištění kontroloval speciálním hákem, který opatrně smáčel v roztaveném kovu. Jakmile stříbro nabylo správné bílé barvy a kujnosti, začal vytvořený koláč přepáleného stříbra ochlazovat vodou a odstranil z něj štětkou všechny nečistoty. Osušil jej na rožni a pomocí kladiva vyrovnal nerovnosti. Přepálené stříbro bylo mincovním prubířem 12 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 18

zkontrolováno, opatřeno cejchem a zváženo. Písař zapsal váhu a koláče stříbra byly předány úředníkům mince do mincovní pokladny. Pečlivě zváženy byly i drobné odlupky, setřené štětkou z koláče. Tyto úlomky stříbra se balily do papírových obalů a přidávaly se k ostatnímu prantu (stříbro určené k tavbě) do pokladnice. Před žárem z pece chránily prenéře zavěšené plechy omazané hlínou, kožené zástěry a rukavice. Prenéř musel být zkušený kovolijec a hutník, aby nedocházelo k úrazům, ale především, aby se zabránilo zbytečným ztrátám na drahém kovu. Proto byl úřad prenéřský velmi považován a těšil se již od nejstarší doby mnohým výhodám. 2.3.4 Příprava a zrnění mědi Konečný kov určený k mincování nebylo čisté stříbro, nýbrž slitina stříbra s mědí. Obecně platilo, že čím drobnější mince se měla razit, tím chudší na stříbro se připravovala mincovní slitina. Do mincovní slitiny se používala již měď vyčištěná červená. Aby se docílilo jejího dokonalého promíchání s roztaveným stříbrem, používalo se mědi ve formě granulí, zrnek, tzv. zrněné mědi. Zpočátku se zrnění mědi provádělo přímo u královských a soukromých hutí v údolí Vrchlice, ale již v 15. stol. měl Vlašský dvůr vlastní zrnírnu mědi s pecí. A tak zatímco prenéři přepalovali stříbro na prant, chystali tzv. kernéři v dílně zvané kernárna zrněnou měď pro výrobu mincovní slitiny. Měď určená k zrnění se roztavila v peci, k tomuto účelu se používal velký přenosný nístěj. Roztavená měď se přes březová košťata přelévala do kádě s vodou, a tím se třepila na drobné kapky. Ve vodě kapky tuhly na zrnka. Již koncem 15. stol. se ve Vlašském dvoře k zrnění používal místo košťat dřevěný válec. Měď dopadající na plášť válce se rozstřikovala a tuhla v granule. Nazrněná měď se dávala sušit na velké pánve. Jakmile oschla, byla zvážena, zapsána do účetních knih a v kožených pytlích uložena do truhlic ve skladu mědi 13. 2.3.5 Sazení verku a lití cánů Nejdůležitějším úkonem celého přípravného díla byla konečná příprava mincovní slitiny z prantu a nazrněné mědi, tzv. sazení verku. Prováděli ji slévači ve své dílně (gysárně) 13 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 19

za dohledu a kontroly úředníků mince. Aby slitina verk měla zákonem stanovenou jakost, poměr obsahu stříbra a mědi pro určitý druh mince, prováděli prubíři kontrolní tavby. K rozmíchání slévaných kovů v tyglích, se používalo podobných míchadel jako v prenárně. Celou proceduru měl na starosti gyséř nazývaný perkmistr. Hotovou slitinu bylo nutno opět zkontrolovat, nedošlo-li v ohni ke změně jakosti. Uznal-li prubíř slitinu za správnou, mohlo začít lití do kadlubů, kde slitina získávala hůlkový tvar prutu. Tento stříbrný prut se nazýval cán (něm. zain, lat. Virgula). V kutnohorských písemných pramenech nacházíme záznamy o zvláštních kadlubech, tzv. barchanech. Byly to sáčky ušité z tkaniny zvané barchet, které byly podélnými švy rozděleny na určitý počet úzkých rourkovitých přihrádek. Každá přihrádka byla jakousi formou pro jeden cán. Stříbro se do barchánu vlévalo společným nesešitým ústím. Od pol. 16. stol., s ražbou tolarů, které vyžadovaly cány většího průměru, začala se v mincovně jako kadlub používat železná rozevírací forma, tzv. ingus. Po odlití byly cány přesně zváženy a ocejchované vloženy do kožených pytlů. Úředníci mince dbali na jejich uložení v pokladnici. Pod dohledem gvardejna (královského prubíře), písaře mince a úředníků mince byla po skončeném lití vyčištěna i vychladlá pec a tygl na sazení verku. Ani nejmenší zbytek slitiny nesměl uniknout evidenci. 2.3.6 Dílo mincířské Jakmile úředníci přebrali hotové cány a uložili je do mincovní pokladnice, skončila 1. fáze mincovního díla, dílo přípravné. Druhá etapa výroby mince, nazývaná dílo mincířské začínala přidělením přesného počtu cánů jednotlivým mincířům do jejich dílen šmiten 14. Zde se nabízí několik verzí, jak pražské groše vznikali 15. 1. Tady mincíři těžkými kladivy cán na kovadlinách rozklepávali na úzké pásy. Pás stříbrného plechu přebírali stříhači mincovních střížků, aby z něj nastříhali čtverečky mincovní střížky farfule. Pás musel mít příslušnou tloušťku podle druhu mince, jenž z něj měla být vyrobena 16. Nerovnoměrná tloušťka ručně vyráběného plechu je jedním z argumentů, které tento postup u starších mincí zpochybňuje. 14 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 15 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 16 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 20

2. Rozklepaný plech byl nejprve rozstříhán na čtverečky, z nichž mincíři odstřihováním vytvářeli kruhový tvar na tzv. plátek kotlík. Plátky na drobnou minci vysekávaly průbojníkem. Tento postup je obvykle uváděn jako nejpravděpodobnější, i když je nepochybné, že vyžadoval značnou řemeslnou zručnost. Časově byl poměrně náročný a provázelo jej relativně velké množství odpadu 17. Zbylé ostřižky byly spolu s nepovedenými střížky a plátky vráceny zpět do gysárny a po roztavení se přidávaly do mincovní slitiny příslušné jakosti. Při opakované tavbě docházelo totiž ke ztrátám na obsahu drahého kovu, a proto nařízení stanovovala, kolik odpadu plechu smí střihač prostříhat 18. 3. Mincíři cány vůbec nerozklepávali, ale zvláštními nůžkami na kov rovnou rozdělovali na kousky stříbra o hmotnosti budoucího groše. Litý stříbrný prut pravidelného kruhového průřezu byl krájením dělen na mnoho malých válců o shodné výšce. Přesnost krájení mohla být snadno kontrolována vážením. Nakrájené polotovary (stříbrné válečky) mohly být údery kladiva na vodorovnou stranu snadno rozklepány do podoby mincovního střížku. Tento třetí postup je nejvíce pravděpodobný, protože byl zadaných poměrů nejrychlejší a přinášel minimum odpadu 19. Na plátcích bylo nutné odstranit nerovnosti vzniklé při stříhání. Dělo se to tzv. klopováním. Tato činnost se urychlovala tím, že se plátky vyrovnali do sloupců. Nerovnosti hrany plátku se opravovaly tzv. kvečováním. Sloupek se sevřel kleštěmi a takto uchopený sloupek otloukal mincíř kladivem tak, aby se hrany okuly a zakulatily. V průběhu mincířského díla bylo nutno střížky nahřívat. Povrch kovu obvykle opět zčernal kysličníky kovů a znečistil se. Před konečnou ražbou reliéfu se proto plátky musely vyčistit, vybělit. To se provádělo v bělící komoře pomocí roztoku kuchyňské soli svinným kamenem. Tak se odstranily nečistoty a kotoučky získaly stříbřitou bílou barvu. Vybělené plátky opět přebíral do své přísné evidence úředník mince. 2.3.7 Dílo pregéřské Třetí, poslední pracovní krok výroby mince probíhal v ražebně preghausu. Razič, pregéř, převzal od úředníků mince přidělený počet vybělených mincovních plátků. Správce a hlídač mincovních raznic, tzv. kolkař, mu přidělil raznice a on zasedl k práci v pregéřské stolici (lavici). 17 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 18 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 19 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 21

Pregéřská lavice se skládala z pracovního prostoru, dřevěného štoku (špalku) a sedadla (viz. obrázek). Na spodní raznici, zapuštěnou napevno v pracovní desce, položil pregéř mincovní plátek. Přiložil horní raznici a mohutným úderem rázem pregéřského kladiva vyrazil minci. Plátek, nebo sloupec několika plátků kladl při tom najednou na rovnou kovadlinu. Aby byla mince ražena čistě a kvalitně, musel být pregéřův úder kladivem přesný 20. Pregéř nemohl ovlivnit hmotnou podstatu mince, určenou kvalitou kovu a hmotností, ani její obraz, ztvárněný negativně na razidlech. Dával však minci definitivní podobu 21. Kladivo bylo proto speciálně vytvarováno do mírného oblouku tak, aby udeřilo na minci stejnoměrně plnou plochou. Úhoz na raznici musel být i pružný. Proto se špalek, v němž byla zapuštěna spodní raznice, zasazoval do sudu bez dna, vyplněného směsí uhelného prachu s hlínou 22. I razidla mají nejhlavnější roli v příběhu o českých mincích, neboť na nich bylo fixováno vše, co taková mince měla příjemci říci. Razidlo pro rubovou stranu pražských grošů mince (s obrazem lva) bylo ve 14. století pevně zapuštěné a nepohyblivé. Toto spodní razidlo mělo podobu železného roubíku o kruhovém průřezu, který se směrem dolů rozšiřoval. Razidlo pro líc grošové mince (s korunou a se jménem panovníka) se dala přenášet. Mělo podobu krátkého železného válce. Na jeho spodní straně byl do hloubky ztvárněn negativní obraz mince. Na horní stranu tloukl pregéř kladivem. Obrázek č. 4: Pregéř razí mince na pregéřské stolici Zdroj: VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české 20 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 21 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 22 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 22

Razidla byla vyráběna pomocí malých pozitivních razniček pro jednotlivá písmena a znaky (tzv. punců), drobné detaily byly ručně dorývány. Puncy pro jednotlivá písmena, znaménka či části obrazu v mincovní ploše vybíjel specializovaný umělec, řezač želez, do předem připravené vyčištěné plochy budoucího razidla, které pak rytecky dokončoval a začišťoval. U mincí Václav II. a u nejstarší emise grošů Jana Lucemburského jsou rubová znaménka či rubové značky umisťovány vedle ucha lva, později mezi oběma konci ocasu lva (tzv. meziocasní značka). Řezači želez je na razidla někdy umísťovali a jindy ne. V pozdějších letech vlády krále Karla IV. a krále Václava IV. se již žádné podobné značky na pražských groších neobjevují 23. Hotové vyražené mince podstoupily kontrolu kvality ražby. Úředníci mince přísně poměřili přidělené množství a váhu mincovních plátků s výsledným počtem vyražených mincí. Vyřadili prasklé a nekvalitně vyražené plátky a zaznamenali jejich počet a váhu v registrech. Nové mince čekaly v pokladnici, až budou předány králi nebo jinak poslány do oběhu. Pracovní i administrativní postupy mincování v Kutné Hoře byly na svou dobu naprosto unikátní a dokonalé. Také proto kutnohorský mincovní i důlní systém přebírala hornická města a mincovny po celé středověké Evropě, v novověku dokonce i ve střední Americe. Všechny dílčí pracovní úkony mincovního díla vytvářely dohromady dokonale organizovaný velkopodnik. Z historického i technologického hlediska lze kutnohorskou mincovnu považovat za nejstarší koncentrovanou manufakturu v zemi. Kolem r. 1500 zde pracovalo asi 150 až 200 pracovníků různých profesí 24. 2.4 Kutnohorské dolování 2.4.1 Organizace dolování Ze začátku byl nejvýznamnějším podnikatelem samostatný havíř. Když nemohl sám zvládnout technické potíže při těžbě, spojovalo se více havířů do společenstva. Jeho členové pracovali v jednotlivých částech dolu a dělili se o výsledky své práce. 23 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 24 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 23

Hlavní silou středověké podnikatelské soustavy v Kutné Hoře však byla těžařstva, složená z kverků, tj. kapitálově silných měšťanů a šlechticů, kteří se největší měrou podíleli na financování i na podílech z dolování. Někdy však ani jejich prostředky nestačili na zajištění provozu dolů, a tak propůjčovali jednotlivé čelby nebo části dolu tzv. druhotným těžařům nebo přímo jednotlivým horníkům lénhavířům. V některých případech se na dolování podílel také král. Lénhavířský systém podnikání byl značně komplikovaný v majetkoprávních i výrobních vztazích, ale vedl k důkladnému vytěžení rudných ložisek. Druhým typem velkých podnikatelů v Kutné Hoře byli rudokupci neboli erckauféři. Vykupovali od těžařů a lénhavířů rudu, kterou dále zpracovávali na stříbro a pak ji prodávali do královské mincovny. Rudokupci ovládali cenu rudy, čímž okrádali těžaře, lénhavíře i královskou urburu. Erckauféřský systém kvetl až do 16. století, kdy tuto sféru podnikání, vynášející největší zisky, převzal král. 2.4.2 Technika těžby Hlavním pracovním nářadím středověkého havíře byla hornická kladívka želízko a tupý mlátek. Podle typu horniny se používala želízka nebo železné klíny různých velikostí. Tam, kde byla hornina velmi tvrdá, používala se metoda žárového dobývání, tzv. sázení ohněm. Spočívala v tom, že se před čelbou naskládala hranice dříví, omazala se jílem a zapálila. Skála žárem ohně popraskala a dala se snadněji dobývat. Měkká hornina se dobývala špičákem, nástrojem s dlouhým ostrým hrotem. Kopáč trojhranná ostrá motyka, zvaná též krace sloužil k odklízení či přihrnování rubaniny. Narubaná hornina se nakládala do neciček vydlabaných z jednoho kusu dřeva, které horník buď nesl, nebo táhl za sebou přivázané na provaze. Použití důlních vozíků je doloženo v Kutné Hoře až v 15. století. V další fázi se materiál překládal do okovů, proutěných košů nebo měchů z volské kůže a vytahoval se na povrch. Pro svislou dopravu na malé vzdálenosti se používaly hašply vrátky, které obsluhovali obvykle dva hašplíři. Vrátkem se vytahovaly náklady o hmotnosti do 70 kg. (Viz. obrázek) U hlubších šachet se stavěly důlní žentoury neboli trejvy. Základní součástí trejvu je svislý hřídel, v jehož horní části je lanový buben, v dolní části vodorovně zasazené trámky, ke kterým se přitahovaly koně. Hřídel se otáčel v železných čepech, z nichž jeden byl zapuštěn do země, druhý byl ukotven v trámech v horní části stavby. Lano bylo od bubnu vedeno přes kladku nad šachtu. Celé zařízení bývalo kryto šindelovou střechou. Pomocí trejvu bylo možné 24

vytáhnout náklady o hmotnosti až 1 tuny z hloubek okolo 200 m. Původně se pracovalo pouze s jedním lanem nebo řetězem, v druhé polovině 16. stol. se začaly zavádět trejvy se dvěma protisměrně vinutými lany, takže bylo možno zároveň jedno břemeno vytahovat a druhé spouštět dolů. Pro pohon trejvů byla nejčastěji využívána koňská síla, ale tam, kde to bylo možné, stavěly se stroje na vodní pohon, který byl levnější a výkonnější. Existenci vodního kola máme v Kutné Hoře doloženu z roku 1310 (zdroj: informační materiál pro turisty Kutnohorské dolování od RNDr. Jana Pechočová). Obrázek č. 5: Havíř obsluhující hašpl Obrázek č. 6: Hašpl v Kutné Hoře Zdroj: obr. č. 5 HRABÁNKOVÁ, Světlana. České muzeum stříbra Zdroj: obr. č. 6 vlastní foto [11. 7. 2008] 2.4.3 Odvodňování a větrání dolů Trejvy sloužily nejen k dopravě pevného materiálu, ale byly také nejdůležitějšími zařízeními k odvodňování. Voda se vytahovala v kožených měších stejným způsobem jako rubanina. Odvodňování pomocí štol nebylo všude možné pro nevhodné terénní podmínky, navíc jejich ražba byla zdlouhavá a nákladná. Voda ve štolách se odváděla buď stružkou přikrytou prkny, nebo dřevěnými koryty. S postupem těžby do velkých hloubek rostly i potíže s čerpáním vody. S novým řešením těchto problémů se však setkáváme až v 16. století, kdy došlo na některých dolech k zavádění tzv. vodotěsných strojů. Byly to většinou soustavy pump různé konstrukce. Ne vždy však plnily svou funkci podle očekávání, a tak nevytlačily čerpání pomocí trejvů. Kromě vody byl velkým nepřítelem havířů nedostatek čerstvého vzduchu. Největší potíže působil kouř ze sázení ohněm a plyny, uvolňující se z hnijícího dřeva. K docílení 25

přirozené cirkulace vzduchu byly raženy větrací komíny a prorážky mezi jednotlivými doly. Pro odvádění kouře se v chodbách s vyšším profilem někdy budovala tzv. kouřová mezipatra. Spodní částí pak vzduch proudil dovnitř, horní částí ven. Nad ústím šachet se budovala jednoduchá zařízení, jejichž účelem bylo zachytávat vítr a stáčet ho do podzemí. Kromě toho se využívaly dřevěné ventilátory, které měly tvar plochých bubnů se dvěma otvory. Ventilátor obsluhoval jeden havíř nebo pachole. 2.4.4 Doprava do dolů a vybavení havířů K dopravě horníků do dolu sloužily nejčastěji žebříky různých typů. Mohla to být prkna s vyřezanými otvory pro nohy, klády šikmo opřené o stěnu šachty s vysekanými schůdky nebo obyčejné příčlové žebříky. Kromě toho sjížděli havíři do úklonných šachet na kožené zástěře a přidržovali se lana, nebo mohli být spouštěni vrátky. Havíři fárali v pracovním oděvu, jehož hlavní součástí byla režná plátěná pertykle, tj. volný kabátec s kápí. Pertykle sahala až ke kolenům a byla přepásaná opaskem, nebo byla kratší, s krátkými rukávy, a nosila se zastrčená do kalhot. Oblečení spodní části těla bylo dosti různorodé. Havíři pracující na čelbách při těžbě rudy nosili kožené kalhoty a vysoké kožené boty nad kolena, nebo si kolena chránili nákolenicemi. Ostatní dělníci měli nízké boty a punčochy nebo plátěné kalhoty. Kožená hornická zástěra, tzv. flek, se začala používat až v 16. století. Do té doby její funkci zastávaly kožené kalhoty. K nezbytné výbavě havíře patřil nízký kahánek z pálené hlíny s hubičkou, většinou s průvlečným otvorem pro uchopení. Používaly se také kahany s ouškem nebo jednoduché kahany miskového tvaru. Do kahanu se vkládaly kroužky loje a lněný knot. K rozšíření kovových kahanů došlo až v 18. století. 2.4.5 Důlní díla Hlavními důlními díly byly šachty zakládané na žilném pásmu hustě vedle sebe. Byly raženy buď svisle, nebo po úklonu žíly. Byly natolik velké, že vedle těžného oddělení měly i oddělení lezné, vybavené žebříky. Jejich hloubka dosahovala i 50 až 150 m, nejméně však okolo 20 m. Na nárazišti jámy byl vylámán prostor na materiál a jímka pro vodu. V některých chodbičkách musel horník pracovat vsedě nebo i vleže, ale jsou známé i několik metrů široké a desítky metrů vysoké vyrubané prostory. Pod úroveň náraziště šachty se sledovala žíla systémem chodbic a slepých šachtic hlubokých 16 i více metrů. Tímto způsobem se již ve 2. pol. 14. stol. dosáhlo hloubky 400 až 450 m, tehdy největší na světě. V pozdější době dosáhly 26

nejhlubší kutnohorské doly hloubek okolo 600 m. (Jedním z nich byl i legendární, nesmírně bohatý důl Osel, který se zatopil v polovině 16. století.) 2.4.6 Ostatní profese na dolech Kromě havířů rubajících skálu na čelbách a hloubeních, pracovalo v dole mnoho dělníků jiných profesí. Byli to dělníci dopravující rubaninu z čelby k hašplům a na náraziště šachet, hašplíři, kteří vytahovali náklady pomocí vrátků, plniči kožených měchů, pohaněči koní v trejvech. Byly zde profese zajišťující bezpečnost a údržbu dolů. Z nich nejdůležitější byli důlní tesaři, kteří zhotovovali výdřevu. Další se starali o čištění odtokových stružek, žlabů a vodních jímek. Nutné bylo rovněž čistit dolové komíny od sazí při sázení ohněm a pečovat o to, by výdřeva byla omazaná jílem, pokud by měla přijít do styku s ohněm. Na povrchu pracovali řemeslníci a dělníci dalších profesí, např. kováři, vozkové a hlináci. 2.4.7 Surovinové zabezpečení dolů Kutná Hora jakožto centrum velkovýroby stříbra potřebovala pro své provozy množství surovin, které se buď nevyskytovaly v místě, nebo byly jejich zásoby vyčerpány. To se týkalo především dřeva. Velké množství se ho spotřebovalo v dolech a mnoho se spálilo při sázení ohněm. Krom toho byla velká poptávka po dřevěném uhlí pro potřebu hutí. V té době bylo širé okolí Kutné Hory zcela odlesněno. Kutnohorští byli nuceni nakupovat dřevo a uhlí z okolních panství, což však nestačilo krýt poptávku a navíc se zboží dopravou prodražovalo. Byl uskutečněn projekt na splavnění horního toku Labe a Metuje, aby se umožnila voroplavba z trutnovského a rychnovského panství. Dosáhlo se tak jistých úspor a dalších úspor se dosáhlo později vybudováním plavebního kanálu mezi Starým Kolínem a Turkaňkem. Podle údajů z 2. pol. 16. století se spotřebovalo v Kutné Hoře asi 6 000 tun dřevěného uhlí ročně. Dalšími důležitými surovinami bylo železo, ocel a olovo. Většina surovin se dovážela ze zahraničí, protože domácí zdroje byly zanedbatelné. Pro dopravu materiálu a vody se používalo pevných volských koží. Jejich spotřeba byla veliká, neboť se hodně ničily při práci v šachtách. Ve 30. letech 16. stol. se spotřebovalo 600-800 kůží ročně. Kože používané při těžbě v šachtách byly 12x objemnější než kože pro dopravu vrátkem. Rozlišovali se kože na těžení vody a na dopravu rudy a jaloviny. 27

2.4.8 Důlní koně Pro kutnohorský podnik bylo zapotřebí velkého počtu koní. Šlo o koně trejvové, kteří poháněli těžné a vodotěžné stroje, koně k dovozu rudy z dolů k hutím, pro pohon hutích měchů a k dovozu dřeva a uhlí. Koně byli ve stájích přímo u dolů, neboť trejvoví koně se přepřahávali každé dvě hodiny. Koňská síla nebyla nijak levná. Náklady na ni byly dány především cenou ovsa. Koncem 16. stol. byla dokonce lidská síla považovaná za levnější než síla zvířecí. 2.4.9 Úpadek, rozkvět a zánik kutnohorského dolování Postupné vytěžení svrchních částí ložiska nutilo těžaře postupovat do větších hloubek, což se projevilo poklesem těžby a především zvýšení provozních nákladů. Úpadek, který postihl na přelomu 14. a 15. století především nejstarší a největší doly, přerostl začátkem 15. stol. vlivem politických nepokojů a husitských bouří v těžkou krizi celého revíru. Město bylo dvakrát dobyto a vypáleno. Mnoho dolů bylo zatopeno a zavaleno a z Kutné Hory odešla kapitálově nejsilnější část obyvatelstva. K rozsáhlejší obnově dolování došlo až v 2. pol. 15. století, vyžádala si však nemalé finanční prostředky. Těžba se částečně přesunula jednak jižně od města, jednak na sever. Přestože rozsah těžby i množství vydobytých kovů bylo značné, postup do hloubky a s tím i rostoucí technické potíže jsou příčinou krize, která začala zachvacovat revír v polovině 16. stol., a to opuštěním dolů Oselského pásma. Rozsáhlé práce započaté na dalších pásmech skončily nezdarem. Vyčerpání ložisek, stálý vzrůst provozních nákladů a zvýšená produkce stříbra v Německu a hlavně v Americe, byly těžkou ranou kutnohorskému dolování na přelomu 16. a 17. století. Pokusy o obnovení těžby zaznamenáváme až na konci 17. stol., na konci 18. stol. a vposlední čtvrtině 19. stol. Vesměs byly neúspěšné. Novou a poslední éru kutnohorského dolování započala německá okupační správa v roce 1939, která se však nezajímala o stříbro, ale o polymetalické rudy, především o zinek a olovo. Zahájila těžbu na dole Turkaňk. V roce 1991 byla těžba ukončena a během roku 1992 byl důl likvidován. V současné době jsou známé jen nepatrné pozůstatky důlních děl kdysi tak slavného rudního revíru. Nejznámějším je středověké důlní dílo na oselském pásmu, které je turisticky 28