farností Kunín, Nový Jičín, Šenov u N.Jičína 4 říjen 2 0 1 1
Obsah Duchovní slovo... 2 Představujeme... 3 Historické okénko... 5 Mys novojičínského děkana na dalekém severu 5 Pamětní kniha farského obvodu Kunwald 6 napsali jste nám... 9 Pouť dětí 9 Cesta na Světové setkání mládeže v Madridu 9 Týden v nebi 11 Svatováclavská cyklopouť 11 Cyklopouť 12 Lodičky 12 Modlitba za kandidáty svěcení v roce 2012. 13 Z naší knihovny... 13 Světlo světa, kniha rozhovorů papeže Benedikta XVI. s novinářem Peterem Seewaldem. 13 Poznáváte mne? 13 Ve zkratce z farností... 14... zamyšlení na závěr. 14 Podmínky k získání plnomocného odpuštění trestů za hříchy přivlastnitelné duším všech věrných zemřelých. 15 Mše svaté a obřady za zemřelé. 15 Příležitost k sv. zpovědi 28.10. - 4.11.2011 k získání milostí pro naše zemřelé. 15 číslo 4/2011 vychází 23.10.2011 Vydává: Římskokatolická farnost Nový Jičín, Žerotínova 24, 74101 Nový Jičín, tel.: 556 707 698, e-mail: farnost.nj@cs-net web: www.fnj.cz. Dotazy, připomínky a příspěvky možno podat do schránky s logem časopisu ve farním chrámu, na faře, nebo u A.Urbana, tel.: 553 822 240 e-mail: a.urban@novyjicinnet.cz NEPRODEJNÉ. Vydáno pro vnitřní potřebu farnosti. Internetotý přístup ke stažení v PDF formátu: www.fnj.cz Zaregistrováno u Ministerstva kultury pod značkou: MK ČR E15101. duchovní slovo Otec Michal Památka všech věrných zemřelých Dušiček. Kolikráte i my jsme zpívali: S vírou na ně vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme, budou na nás vzpomínat, až my budem umírat, umírat. Jeden z našich teologů se vyjadřuje těmito slovy: K slavnosti Všech svatých druží se jako pietní doplněk druhý rodinný památný den v Církvi Páně. Jestliže první svátek je holdem úcty vítězným hrdinům, kteří jsou chloubou a slávou Církve bojující, je dušičková liturgická pobožnost projevem milosrdné lásky k trpícím údům Církve v očistných bolestech očistce. Martyrologium oznamuje: Dnes slavíme památku všech věrných zemřelých. Když Církev jako společná a dobrotivá Matka všechny své děti, které se už radují v nebesích, oslavila důstojnou poctou, chce též všem duším, které ještě strádají v očistci, svými mocnými přímluvami u svého Pána a Ženicha Krista přispěti, by co nejdříve dospěly ke společenství nebešťanů. Je článkem víry, že jest očistec a že duším v něm vězněným pomáhají přímluvy věřících, hlavně pak bohulibá oběť oltářní, jak říká tridentský církevní sněm. V očistci jsou tříbeny duše spravedlivých očistnými bolestmi, trpíce časné tresty za hříchy, za které neučinily zadost na světě. I spravedliví totiž umírají často s všedními hříchy, kterých upřímně nelitovali. Ale též dokonalí, kteří dosáhli odpuštění všech těžkých i všedních hříchů, neodpykali mnohdy za živa všechny časné tresty, které po odpuštěné vině zbyly. Nemohou do nebe, kam nic nečistého nevejde, ale nemohou též trvale býti zbaveni blaživého patření na Boha nemohou býti zavrženi do pekla. Existuje zatím přechodný, prostřední stav, ve kterém se očistným utrpením tříbí vstup do nebe. Že přímluvy věřících na zemi duším v očistci pomáhají, vyplývá z nauky církve o společenství svatých. Jsme členy jedné duchovní rodiny Církve. Oslavení svatí v nebi pomáhají nám svými přímluvami a povzbuzují nás svým příkladem. Duše v očistci budí náš soucit s nimi. Pomáhají jim svatí v nebi, ale též i my modlitbami, dobrými skutky, přivlastňováním odpustků a zvláště obětí mše svaté. Naše modlitby za duše v očistci mohou míti účinky výprosné, ale též dostiučinné a záslužné. Oběť mše svaté podstatně totožná s obětí kříže prospívá duším v očistci zvlášť, a to činem samým. Obětuje-li kněz mši svatou za duše v očistci, jsou jim dostiučinné užitky mešní přivlastňovány na způsob výplaty. V každé mši svaté po proměňování při mementu za zemřelé vzpomíná církev v přímluvách na duše v očistci. Potud nauka církve. A pro nás pak výzva písně. Budou na nás vzpomínat, až my budem umírat.
představujeme Antonín Urban Na tomto místě vždy přinášíme rozhovor s nějakou osobností z našich farností nebo bývalým kaplanem. Tentokráte se nám to nepodařilo zajistit. Proto jako náhradu přijměte mou malou osobní vzpomínku na bývalého dlouholetého novojičínského kaplana otce Františka Krutílka. Otec František se narodil 26.7.1911 v Janovicích, dnešní místní části Starého Jičína. Ve svých šestnácti letech v roce 1927 odešel do salesiánského domu ve Fryštáku, kde byl mezi prvními žáky. Stal se salesiánem a v roce 1938 odcestoval studovat do samého salesiánského srdce Turína na kněze. Vypuknutí II.světové války mu nedovolilo návrat do vlasti, kam se dostal až po jejím ukončení. V těchto těžkých časech ho pověřili představení pomoci potřebným, a proto společně se spolubratrem P. Krčmářem pomáhali italským partyzánům a zapojili se tak do protifašistického odboje. Když jsem se jej na to ptal, moc se svou typickou skromností o tom nemluvil. Dělali jsme, co bylo zapotřebí, odpověděl a nikdy se nesnažil s touto věcí získávat nějaké výhody či zásluhy. Když se vrátil do vlasti, stal se po krátkém působení v Ostravě sekretářem ředitele pražského salesiánského ústavu Dr.Štěpána Trochty. Kdo jej znal, ani se nedivil. Byl to tichý, velmi skromný, pracovitý a chytrý muž. Když jsem mu později ministroval, obdivoval jsem, kolik jazyků ovládal. Při vyptávání, kolik jazyků vlastně zná, jsem se nikdy nedopočítal, protože číslo nikdy neřekl a jen skromně odpovídal na moje otázky, zda takový či onaký jazyk také zná. A tak náš rozhovor probíhal asi takto: Otče kolik jazyků znáte? Proč se ptáš? To není důležité. No, česky a slovensky umím.. Německy? To tehdy se učilo na každé škole. A další jazyk? Ptej se na něco důležitějšího, ale když nedáš pokoj, tak v Turíně jsme vše měli italsky a jako kněz jsem se učil latinsky, řecky a hebrejsky. A proč si Vás pan kardinál Trochta vzal do Prahy? No vidíš, hned jsem se musel umět učit francouzsky, tehdy to byla diplomatická řeč, v které byla většina zahraniční korespondence a angličtinu jsem také potřeboval To jste, otče, v kriminále toho ale musel hodně zapomenout, když tam jste jazyky nepotřeboval. Ani ne, zněla odpověď. V komunistických kriminálech byla téměř celá tehdejší vzdělaná elita, proto jsme tajně dělali různé semináře, přednášky a učili se jazyky, takto jsem se učil třeba arabsky, vedle mne na pracovišti byl Maďar, tak od něj maďarsky. Takto jsem různě od něj dostával asi více než 13 jazyků, na všechny si už nevzpomenu. V roce 1947 se jeho pan ředitel, pozdější kardinál Dr.Štěpán Trochta, stal biskupem v Litoměřicích a otec František odešel tam s ním. Z tohoto jeho období mne zaujala historka, kterou někdy vyprávěl k dobrému. Otec František byl velmi malé drobné postavy a pan kardinál velký statný chlap Valach, pocházející z Francovy Lhoty. Otec František jako ceremoniář mu při slavnostní bohoslužbě měl nasadit na hlavu mitru, proto se pan kardinál musel velmi sklonit. Při tom mu řekl: Kam se na mne hrabeš Je krásné, že humor je vlastní i církevnímu prostředí V letech 1948-49 byl pan kardinál mluvčím katolické biskupské konference a vedl v této velmi těžké době vyjednávání s tehdejšími novými komunistickými mocipány, snažícími se nejprve církev ovládnout (což se jim i díky biskupům nepodařilo) a pokořit (což komunisté učinili naplněnými kriminály politickými vězni a nábožensky smýšlejícími lidmi). V roce 1950 byl pan kardinál internován a uzavřen v biskupském paláci, kde jej obklopili pracovníci STB. Ani 3
otec František se k němu nemohl dostat Krátce pak působil v Hoštce u Litoměřic V roce 1952 jej odsoudili jako vatikánského špiona na 12 let. Kdo jej znal, pochopil jeho povzdech: Udělali ze mne šéfa skupiny, jaký já byl šéf, vždyť mnohé z naší skupiny, jsem před tím ani neznal. Věznění poznal na Pankráci, v Ruzyni, v Rtyni v Pokrkonoší, kde byl v dole i zavalen, Bytíze u Příbrami, Valdicích a nejdéle byl v Leopoldově. Jeho pokora se projevila i ve vzpomínkách na toto období. Nebyla v něm žádná zášť, dokázal si všimnout i dobrých a lidských vlastností svých věznitelů. Vyprávěl spíše o velmi dobrých přátelstvích zde navázaných, různé drobné pomoci odvážných lidí, pokud se jim podařilo dojít s vězněnými kněžími do styku. Nejotřesněji na mne působilo vyprávěni o tom, jak v mrazu museli za trest nazí stát na betonu a polévali je studenou vodou Tyto krušné chvíle však nevyprávěl sám od sebe, pokud o nich mluvil, bylo to vždy na velké naléhání. 24.8.1964 byl propuštěn. Do duchovní správy nesměl, proto pracoval jako topič v Autopalu. Pro dnešní mládež je už asi nepředstavitelné, že topič není človíček ovládající složité programy a jen pouštějící různé kohoutky. Otec František, velmi drobný muž s podlomeným zdravím, denně lopatou házel tuny uhlí do pece. Přitom si nestěžoval, mlčel a potichu se stále modlil Do duchovní správy se dostal až v roce 1966, kdy si jej vyžádal tehdejší děkan Jan Jan. Na faře bydlel ve velmi skromných podmínkách v jedné místnosti, neboť polovinu fary tehdy obsadil podnik Pramen pro své kanceláře. Od této doby jsem jako chlapec poznával otce Františka na častých návštěvách mých rodičů, kteří se snažili se spoustou jiných obětavých farníků mu vytvářet i určité zázemí. Rád vzpomínám na přátelská setkání s ním. Působil na mne jako velmi tichý, ale moudrý muž s neustálým nenápadným úsměvem, vyjadřujícím obrovskou vnitřní vyrovnanost, skromnost a pokoru. V té době vládl ještě jakýsi odstup a ostych od kněží, pramenící z veliké úcty k nim. Z otce Františka jsme však nikdy neměli jako děti strach, ale dokázali jsme 4 při náhodném potkání na městě jej oslovit a na cokoliv se jej zeptat. V roce 1982 se stal kaplanem ve Španělské kapli. Španělská kaple byla tehdy místem hlubokého duchovního života stranou pozornosti tehdejších mocipánů.. Otec František byl jakýmsi novojičínským farářem Arským. Tichý, skromný, žádný velký řečník a kazatel, ale moudrý zpovědník, kterého vyhledávali lidé ze širokého okolí. Zástupy před jeho zpovědnicí byly veliké. To, co nešlo za komunistické totality dělat na faře a ve farním hlavním kostele, se mnohdy odehrávalo ve Španělské kapli. Setkávali se zde řeholníci, salesiáni, mnohdy zde tajně sloužili mši svatou kněží, kteří jinde u oltáře nemohli být. Byla to zvláštní doba. Například oficiálně se dělala pod záštitou lidové strany ve Starém slunku přednáška Dr.Grygara na téma tehdejšího televizního seriálu Okna vesmíru do kořán, ale tajně se pokračovalo v úzkém kruhu na téma Věda a víra ve Španělské kapli. Otec František sloužil, jak již bylo několikrát zdůrazněno, s velikou pokorou a skromností. V závěru života byl slepý, na zadní straně oltáře měl malé výstupky, které mu ukazovaly, kde je střed oltáře, evangelium za něj četli akolyté Přesto mnohdy v sakristii udivoval svou obrovskou pamětí. Mnohokráte mne překvapil, když řekl, dnes jsi četl (mnohdy dokonce budeš číst) úryvek písma z toho a toho evangelia, kapitola.., verš Přesto nikdy neztrácel humor. Když se vracel ze zpovídání v nejrůznějších farnostech téměř celého okresu (kam ho vozil můj tatínek) a projížděl přes Bernartice nad Odrou, kde jsem tehdy bydlel, rád zkoušel mé děti z náboženství tímto způsobem: A víš, kdo se nedostane do nebe i když bude spasen? Správná odpověď zněla tráva. Otec František se však klidu ve Španělské kapli nedočkal. Kaple musela být z důvodu oprav uzavřena a on, nevidoucí, denně chodíval do kostela sv.trojice. Nemusel, ale Bohu a věřícím vždy věrně sloužil až do své smrti, když po cestě z bohoslužby domů 22.1.1996 umírá. Pochován byl na Starém Jičíně. A ještě malá poznámka na okraj. Pokud pamětníci na vzácného kněze otce Františka si
chtějí zavzpomínat více a uslyšet dokonce jeho hlas, nechť na internetu si najdou webovou stránku www.praha.sdb.cz (stránka salesiánů), na této stránce pak složku audio, nalezne tam dokonce i zvukový záznam originálního vyprávění otce Františka o svém životě. historické okénko Mys novojičínského děkana na dalekém severu Antonín Urban Milí čtenáři, dlouho jsem uvažoval, jak tento článek nazvat. Nakonec jsem se nevyhnul výše uvedenému titulku s trochu bulvárním a tajuplným nádechem, i když následující řádky nebudou bulvární, ale historické. Nicméně i historie přináší mnohdy fakta již dávno opomenutá, a přitom zajímavá. Kdo dnes něco ví o tom, že někde daleko na severu, severovýchodně od Norska, v chladné Arktidě, je souostroví Země Františka Josefa, v kterém se nachází i Prorokův mys, nazvaný po novojičínském děkanovi Josefu Prorokovi? K tomuto poznání mne přivedly práce a studia Radka Polácha a Dr.Zezulčíka související s přípravou letošních městských slavností, které měly připomenout slavného novojičínského badatele, námořníka a polárníka Eduarda Orla. Vyvolalo to ve mne zvědavost a dal jsem se do vyhledávání různých článků o něm. Takto jsem se dostal i ke dvěma významným novojičínským kněžím té doby. Eduard Orel se narodil v roce 1841 na dnešní Křižíkově ulici. S jiným významným novojičínským rodákem, knězem Dominikem Bilímkem, se účastnil mexického dobrodružství císaře Maximiliána. Císař tam tragicky a násilně zahynul, ale Dominik Bilímek stačil založit národní mexické muzeum a dodnes je po něm pojmenován jeden druh motýla. Orel s Bilímkem se pak často setkávali i v závěru svého života v Miramare u Terstu, kde Orel byl zámeckým hejtmanem a Bilímek opatem v cisterciáckém klášteře. Orel mezitím například také doprovázel císaře Františka Josefa na slavnostní otevření Suezského průplavu. Nejvýznamnějším jeho počinem však byla účast na polární výpravě v letech 1872 až 1873, kde byl druhým důstojníkem výpravy a měl na starosti i vědecká pozorování. Zde došlo k objevení nových ostrovů, jež byly nazvány po tehdejším císaři Františku Josefovi. Jeden z mysů těchto ostrovů nazval Eduard Orel i po novojičín- 5
ském děkanovi Josefu Prorokovi. Účastníkům této výpravy se dostalo triumfálního přivítání ve Vídni, Eduard Orel byl povýšen na rytíře a pak se stal hejtmanem obrovského císařského zámku v Miramare u Terstu. V Terstu vyšla v nedávné době o něm dokonce i kniha. Velkého přivítání se mu tehdy dostalo i v našem městě, kde na jeho počest byl uspořádán i koncert. Po dlouhém úvodu se konečně dostávám k tomu, abych přiblížil i Josefa Proroka. Pocházel z Moravské Třebové a žil v letech 1823 až 1889. V Novém Jičíně působil v letech 1857-1889. Byl farářem a děkanem. Známým byl i jeho zájem o sociální otázky a chudé. V tomto směru na něj krátce potom navázal Msgr. Jan Šrámek, zakladatel ČSL, který v Novém Jičíně působil v letech 1893-1901. Na Josefa Proroka však dnes nejvíce vzpomínají muzejníci. To způsobil Prorokův zájem o mineralogii a paleontologii. Jeho sbírka vzácných zkamenělin z naší oblasti, kterou daroval městu Novému Jičínu v roce 1882, se stala jedním ze základů novojičínského muzea a zmínku o tomto daru najdete i v dějinách našeho muzea. Pamětní kniha farského obvodu Kunwald od roku 1898 (pokračování přepisu překladů německy psaných kronik) 6.5.1905 se dočkala obec Kunwald velké milosti, moci přivítati velectěného vrchního pastýře Dr. Franciscuse Salesiuse Bauera, který byl rok předtím jmenován Svatým Otcem Piem X. knížecím arcibiskupem Olomouce, při jeho první cestě biřmovací do děkanátu v N. Jičíně. Velectěný pan arcibiskup biřmoval zde v kostele 150 kunwaldských a 120 suchdolských biřmovanců. Následovalo přijetí u ctěného patróna pána Viktora Ritter v. Bauera, za přítomnosti pána okresního hejtmana Zwieřiny z N. Jičína, klerusu a zástupců obci Kunwaldu. Po malé slavnostní tabuli na faře odjížděl ještě týž den se svými vraníky do Jičína. Všichni účastníci byli potěšení jeho srdečností a milou blahosklonností. Bůh jej opatruj ad maltos annos. Vidi in visitatione can. die 27. Juni 1905 Ioannes Parsch Decanus Dne 30.6.01906 odešel pan farář a consistorialní rada Johann Knirsch po více než 8 leté velmi požehnané činnosti v Kunwaldu do Nov. Jičína na zasloužený odpočinek. Vždy se snažil 6 o mír a svornost v obci, o zkrášlení kostela, k čemu sám mnoho přispíval, aby v srdcích kunwalďanů oživoval lásku k jejich kostelu. Za všechno jeho úsilí a oběti zde bohužel nenašel zaslouženého uznání. Nechť mu Pán Bůh požehnej! Od 1.7.1906 30.9.1906 vedl dosavadní cooperator pan Johann Tschöp administrativu a duchovní správu. V říjnu 1906 byl do Kunwaldu investován pan farář Wilhelm Rummich, cooperator v Rýmařově. 23.10 panem assessorem Johanem Parscem slavnostně intalován. Pan administrator Johann Tschöp šel po 3 ½ leté práci do Rýmařova jako cooperator. Vidi in Visitatione canonica die 12. Juni 1907 Johann Parsch Assessor n. Dechant Farář Wilhelm Rummich vedl od 23.10.1906 až 1.8.1907 duchovní správu sám. Během této doby vypomáhal při velkých svátcích velmi ochotně pan Franz Hobich z Kroměříže, rodák z Kunwaldu. 1.8.1907 přišel do Kunwaldu nový mladý kooperátor, kněz Franz Jedlička, rodák z Zemského u Bílovce. Ale již 1.5.1908 byl přeložen na faru do Suchdolu, aby zastupoval ta-
mějšího nemocného pana faráře. Jelikož si obec Kunwald naplánovala kostel do roku 1912 (sté výročí) důkladně restaurovat a byly již delší dobu zjištěny vážné praskliny, byl pozván na jaře 1908 pan stavitel Blum z Nov. Jičína, aby stavbu důkladně prohlížel. Zjistil, že rošt, na kterém stojí základní zdi směrem k zámku, je zcela shnitý. Tato vada má být ještě letos odstraněna. V roce 1907 byla celá podlaha kostela vyložena kokosovými rohožemi náklady 209 k. Byly zaplaceny z dobrovolných sbírek občanů. Kazatelna obdržela nový závěs z modrého sametu zlatem vyšívaný. Náklady 180 k. byly zaplaceny z církevního majetku. Vidi in Visitatione canonics. die 20. Mai 1908 Assessor n. Dechant Johann Parsch V době od 23.8. 20.10. 1908 probíhaly opravy základů kostela směrem k zámku. Zevnitř i zvenčí byly zapuštěny piloty, pak všechno vybetonováno a na to položeny traverzy. Na tyto dlouhé traverzy pak na obou rozích pod bočními zdmi a pod čelní zdí jsou silné příčné traverzy. Tak že nyní spočívá celé zdivo směrem k zámku na bezpečných základech. Oprava stála 6000 k. Úhradu zaplatila církevní konkurence, obec a pan patron. Práci provedl pán stavitel Blum z Nov. Jičína. Při této příležitosti dostaly obě sakristie nové podlahy. Vidi in visitatione can. die 11. Mai 1909 Assessor n. Dechant Johann Parsch 1.4.1910 byl přeložen pán cooperator Franz Jedlička po 3 leté pilné práci ve škole i v duchovní správě do Šenova. Vidi in visitatione can. die 10. Mai 1910 Assessor n. Dechant Parsch Dne 1.8.1910 přišel do Kunwaldu nový cooperator pán pater Anton Flanderka, naroz. 29.3.1880 v Jakubčovicích okr. Bílovec. Tento rok byl pro kostel rokem renovací. V době od července do půlí září 1910 byl kostel vevnitř i zvenku důkladně renovován stavitelem Blumem z Nov. Jičína. V klenutém dřevěném stropu vyměnili všechny vadné desky za nové, tak zvaná žebra byla částečně vyměněna a částečně zesílena fošnami. Na tato žebra bylo dáno druhé dřevěné obložení (šálunk), pak lepenka, aby byl v případě, že by se přes vadnou střechu dostala voda, chráněn vnitřní strop. Dřevěné polštáře kolem dokola, na kterých stojí žebra, byly zpráchnivělé a byly proto také vyměněny. Malíř Ferdinand Kolig z Nov. Jičína kostel prostě ale slohově vymaloval za 1200k. 16 kusů oken již velmi chatrných a nepěkných bylo rovněž obnoveno. Jednoduchá malba na skle působí vlídně a zvenku impozantně. Okna stála 2700k a byla dodána osvědčenou firmou Franz Götz z Vídně. Dále se vyčistily a doladily varhany, natřely se a registry byly nově označeny. Práce provedl varhanář pán Johann Neusser z Nov. Jičína za 260k. Výlohy za malování, za okna a varhany uhradili kunwaldští občané z dobrovolných sbírek. (viz. výkaz sběrnou listinu). Vnější renovaci provedl stavitel Josef Blum z N. Jičína, výlohy asi 10 000k nesla obec a patronátní panství. Oltář P. Marie byl nově vyzdoben a náklady uhradili 2 dobrodinci. Vidi in Visitatione can die 1. Juni 1911 Assessor n. Dechant Parsch V roce 1911 byl obnoven oltář lourdský, náklady uhradily 2 dárkyně (Anna Miksch 183 a Rosalie Heikenwälden 203) 276 k. Také boční oltář na epištolové straně byl renovován za 316k, které zaplatil pán Ferdinand Axmann č.212. Dvě dárkyně paní Friedrichová ze Šenova a Ernestine Soukupová ze Staré Vsi, obě rozené Bönischové č.210 z Kunwaldu koupily červený závěs ke kazatelně za 228k. Nyní uzavírají dvoje dveře místo za varhanami, protože se tam šeptalo a malovalo po zdí což rušilo mše svaté. Rovněž byla restaurovaná křížová cesta. Práce provedl zlatič Alois Preisenhammer z Nov. Jičína za 280k uhrazeno ze sbírek. Paní Anna Mikschová č.183 darovala dvě sochy: Srdce Pána Ježíše a svatý Josef s Jezulátkem, za 524 Marek. Obě sochy pořízené v Mayerově král. dvorní umělecké dílně v Mnichově jsou zvláštní ozdobou kostela. Rok 1911 byl též rokem smutku. Zemřeli dva velcí dobrodinci kunwaldské farnosti. Statkářka paní Marieka Bauer v. Chlumecky 1.6.1911 a vysoce urozený pán patron Victor 7
Ritter v. Bauer 1.10.1911. Oba zemřelí mají velké zásluhy na zvelebení kostela. Posledním dílem pána patrona byla úprava prostranství kolem kostela na jeho náklady. 11.9.1911 zemřel v Nov. Jičíně bývalý farář Kunwaldu pan consistoriální rada Johann Knirsch. Jeho přání uvidět renovovaný kostel, pro který on sám mnoho udělal, se bohužel nesplnilo. Bůh Vám odplať, co jste ve Vašem životě dobrého vykonal. Vidi in Visitatione can. die 2. Mai 1912 Ehren Kanonikus Assessor n. Dechanat: Johann Parsch Rok 1912 měl pro farnost Kunwald velký význam. Dne 14. září 1912 tomu bylo 100 let, co byl kunwaldský kostel slavnostně vysvěcen. K tomuto výročí se konala 15. září slavnostní mše svatá. Velebný pán Max Koch, katechet měšťanky, pronesl slavnostní kázání. Velebný pán Franz Hobich, studijní prefekt v Kroměříži, za asistenci pána Maxe Kocha a pana kaplana Johanna Hudce z Nov.Jičína, celebroval hlavní mši, která byla doprovázena z kůru slavnostní hudbou dómského kapelníka G. von Max Filke z Breslau (Wroclaw). Ve stejný den se konal ve Vídni eucharistický kongres, kterého se zúčastnilo několik knězů ze sousedství (Šenov, Bartošovice) a tím se nemohli zúčastnit zdejších oslav. 8 dní před touto slavností, o svátku Narození P. Marie, byl odhalen pomník v roce 1902 zemřelého ředitele školy a okresního školského inspektora Aloise Hausottera, který se vysoce zasloužil o obec Kunwald. Oslava byla zahájena slavnostní mší, které byli přítomni: školní děti, obecní zastupitelstvo, zastupitelé dobrovolných hasičů, spolek vojenských veteránů, několik bývalých žáků zemřelého, jakož to: ředitel měšťanky H. Gold, ředitel měšťanky Rudolf Peter, z Vídně a pan řídící učitel Wanke z Waltersdorf/ Vrchy. Pomník je mohutný balvan mramoru s věrnou reliéfní podobiznou pána inspektora Aloise Hausottera. Je postaven před školní budovou a byl pořízen z dobrovolných sbírek za 2200k. Rok 1912 byl rokem oslav. K jmenovaným oslavám, se ještě událo, že urozený pán patrón Dr. Moritz Ritter von Bauer, který po smrti svého otce přebral panství Kunwald a zároveň patronátství, se 9. října 1912 ve Vídni oženil. Bral si vyvolenou svého srdce, slečnu 8 Margarete Edle v. Remiz. 15.11. se po boku svého manžela nastěhovala do zámku. Při vchodu do zahrady byla postavena slavobrána. Hrála kapela kunwaldského veteráního spolku, jejímž příznivcem pan Dr.Moritz je. Následoval lampionový průvod veteránů a hasičů. 16.11. se konala uvítací ceremonie, přicházeli gratulanti, panští úředníci, sluhové, farský úřad, obecní zastupitelé, zastupitelé školy a jednotlivé spolky. Před svátkem Povýšení Kříže byl umístěn na stropu obraz. Pochází od akad. malíře Antonína Koliga, rodáka z Nov. Jičína, jako jeho první velké dílo v novém směru malířství (Secese). Obraz je malován na plátně a znázorňuje postavení kříže na hoře Kalvárie. Po levé straně kříže, 3 posměvační pacholci, po pravé straně P. Marie a svatý Johanes, v popředí naříkající ženy. Nejlepší pohled od hlavního oltáře. Je to v současnosti ještě nezvyklý způsob malby. Jen hlavní motiv je přesný a výrazný, vše ostatní působí jen náznakově. Tak tomu je i na tomto obraze. Kříž, Kristus na kříži a mračna v pozadí, to vše je nádherné a zdařilé. Ostatní postavy, protože jen naznačené, nemohou plně uspokojit a působí nezdařile. Obraz byl různě posouzen. Možná, že naše potomstvo bude mít jiný názor. Obraz stál 1500k a 50k za napínání, vše z dobrovolných sbírek. 16. ledna 1912 byl velmi oblíbený vel. p. Anton Flanderka odvelen do Rybího jako provisor. Pisatel těchto řádků může jen každému popřát k takovému cooperatoru, jakým je vel. p. Flanderka. Nechť je mu dopřáno, aby si jednou získal srdce věřících i jako farář, tak jak se mu to povedlo jako cooperator. Do 1.7.1912 zůstal pan farář sám. 1.7. přišel pan Alois Stoniš, nar. 1887 v Tiefengrundu/HLUBOČE Opava fara Wüst Polom / Pustá Polom ve Sl. do Kunwaldu jako cooperator. Ale již 28.12. odvelen do Malenovic. Vidi in Visitatione can. die 7. Mai 1913 Ehrenkanonikus n. Dechant Parsch
napsali jste nám Pouť dětí Jola Orlíková Sobota 3. září venku už od rána svítí sluníčko a vybízí k pěknému prožití dne. Mnozí plánují práci na zahradě, jiní nákupy v supermarketech, někteří výlet do některého z míst v okolí. Mne zaujala výzva a nabídka v nedělních ohláškách vydat se s dětmi, které letos poprvé přijaly Pána Ježíše, na pouť k Panně Marii ve Skále u Spálova. Tedy, abychom byli přesní - dětí, pro které byla pouť především určena, byla sotva polovina. Možná by i ty zbývající jely rády spolu s knězem a svými kamarády, ale chyběla jim podpora rodičů, kteří by chápali, že slavností 1.svatého přijímání život s Bohem a v církvi zdaleka nekončí a tyto nepatrné prožitky mohou formovat lidské srdce k víře a lásce k Bohu i lidem. Avšak naproti tomu vydali se i někteří prarodiče a také Ti, kteří už mají děti poněkud odrostlejší. Využili nabídky společně putovat k Panně Marii, svěřit jí začínající školní rok, děkovat za dar eucharistie, prožít krásný den v přírodě a společenství jiných poutníků, to vše před svátkem Narození Panny Marie. Přesto, že dnes děti pod pojmem pouť vidí spíše už jen příležitost svézt se za nemalý peníz na kolotoči, mohly děti, které se vydaly na tuto svou pouť, zakusit, že modlitba je to, co především patří k opravdovému prožití poutního putování. Cesta na Světové setkání mládeže v Madridu Lucie Boková, Jakub Horák Naše putování jsme započali dne 8.8. společnou mší poutníků z naší diecéze v Ostravě. Po mši svaté na nás čekalo pět autobusů. Náš děkanát se vezl spolu s děkanátem Bílovec a Havířov v postarší Karose. Starší autobus ovšem řídili zkušení a humorní řidiči. Cestou do Španělska se v autobuse utvořil skvělý kolektiv v čele se dvěma průvodci z našeho děkanátu. Francouzské malebné město Annecy, ležící nedaleko švýcarských hranic, bylo naší první zastávkou. Strávili jsme zde několik hodin a den jsme zakončili mší svatou pro všechny české poutníky. Po dalším dni v autobuse jsme konečně dorazili do Španělska, konkrétně do města Reus. Zde jsme spali po celou dobu předprogramu, který byl ve dnech 10.-15.8., v nedaleké Tarragoně. Celý předprogram byl ve znamení poznávání zdejších katolických zvyků a historických památek. Nejvíc se nám líbil jednodenní výlet do Barcelony, kde na nás poprvé dýchla atmosféra setkání. Bylo zde více než 60 tisíc poutníků. Obrovským zážitkem bylo shlédnutí slavného chrámu Sagrada Familia od významného španělského architekta Antoniho Gaudího. Od Madridu nás ještě dělilo asi 600 km. 16.8. jsme konečně dorazili do Maridu a ubytovali se v katolické škole. Náš den většinou začal dlouhou cestou metrem na katechéze našich biskupů. Odtud jsme jezdili 9
metrem na oběd, který jsme si mohli vyzvednout v tisíci restauracích po celém městě, což bylo však mnohdy díky obrovským davům velmi složité. Na každém kroku na nás dýchla úžasná atmosféra setkání, zejména když jsme potkávali mladé z celého světa, kteří byli vždy ochotní se spřátelit. 18.8. jsme byli svědky příjezdu Svatého otce na náměstí Plaza de Cibeles, kde ho přívítalo téměř milion nadšených poutníků. Pro nás to byl nevšední zážitek. 20.8. jsme se vydali spolu s 2 miliony dalších poutníků do areálu letiště Quatro Vientos. Zde jsme prožili nejtěžší chvíle celé pouti, kdy jsme čekali půl dne v téměř 40ºC vedru na vigílii s papežem. Během vigílie vystřídal vysilující horko prudký liják, který nás přistihl nepřipravené. I v těchto zoufalých chvílích si však dokázali lidé navzájem pomoci. Svatý otec kvůli dešti vigílii zkrátil a odjel. My jsme na místě strávili celou noc. Naštěstí déšť ustal. Po náročné noci jsme se probudili do slunného rána a slavili se Svatým Otcem společně mši svatou. Po mši svaté jsme se prodrali davy na naše ubytování, sbalili se a rozloučili se se vstřícnými ubytovateli. Pozdě večer jsme se vydali na zpáteční cestu. Tentokrát bylo naší zastávkou město Versailles a jeho slavné zahrady. Ve večerních hodinách jsme dojeli vlakem do Paříže. Rychlostí světla jsme prošli město a shlédli Eiffelovku a chrám Notre Dame. Kolem půlnoci jsme znovu nasedli do autobusu a tentokrát už bez zastávky ujížděli směrem k domovu. I přes náročnost poutě a místy bolesti těla i ducha byl Madrid nezapomenutelný zážitek, který zůstane v našich srdcích mnoho let. 10
Týden v nebi Všechny děti z farního tábora V nebi je hromada lidí a hromada strážných andělů, stojí po boku Pána Ježíše a samotného Boha. Z těch andělů jsou nejznámější Gabča, Papája, Pepa, Pavel, Vojta, Tomáš, Dany, Paťa, Anča, Hanka a Terka. Hlavní patronkou těchto andělů je mami Joli. Joli je moc a moc hodná. Vždycky když něco potřebujeme nebo se nám něco stane, ve dne, v noci nám pomůže. Gabča no ta je super! Vymýšlí skvělé hry a má smysl pro humor. Papája, ta je přímo úžasná! Máme ji moc rádi! Je hodná. A to, že hraje padlého anděla, se k ní vůbec nehodí! Pepa, tož to je číslo! Pepa, také zvaný jako prasátko Pepina, má sice dobré nápady a smysl pro humor, ale neustále s Danym otravuje Olušku a Elišku, chuděrky holky. Maruška skvěle vede tým žlutých, vůdcovské schopnosti a milá povaha jsou skvělá kombinace, jen tak dál! Pavel, skvělý vůdce červených, humor je jeho druhé jméno, úsměv jako Mickey Mouse a láska k přírodě od něho nemá daleko. Vojta a Tomáš, pravé ruky mami Joli, zodpovědní, starají se o celé nebe. Paťa, neboli Patricie, je moc šikovná holčina, vysoká a hubená postava jí moc sluší. Anča, skvělá a šikovná výtvarnice a taky zodpovědná. K ní také patří i Hanka a Terka, moc šikovné vedoucí. Každý vedoucí je jiný, ale všechny máme moc rádi. Děkujeme za to, co všechno jste pro nás udělali. Jsme moc rádi, že jsme mohli s vámi tento skvělý Týden v nebi prožít. Jsme vám za to moc vděční. Svatováclavská cyklopouť Antonín Urban Svátek svatého Václava je v naší farnosti spojen s cyk- lopoutí. V minulosti jsme putovali ledaskam. Navštěvovali jsme kostelní věže a dívali se na zvony, putovali po kapličkách, studánkách v okolí, vypravili se až do zámku v Nové Horce a podobně. Svátek sv.václava je však také poutí na Starém Jičíně, kde je mu zasvěcen kostel. Nevím proč, ale sv.václav jako by nás Novojičíňáky nejprve nechtěl. V roce 2008 byla veliká zima, takže jsme nevyjeli. V roce 2009 navštívil v té době naši vlast Sv.otec Benedikt, takže jsme byli na Velehradě a v loňském roce zase pršelo. O to více, s větší parádou především pěkným počasím, nás svatý Václav přivítal na Starém Jičíně letos. Na mši svaté na Starém Jičíně nás 11