Časopis Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži

3 2008/9 AGin Časopis Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži

Obsah 1 Aktuálně ze školy 1 Udílení svátosti biřmování 1 Peer program u prváků 2 Florbalový turnaj se Slováky 3 Mše svatá a katechumenát 4 Šachový turnaj Úvodník Ú vo d n ík Kalendář nám již hlásí prosinec, 1. adventní neděle je za námi a třetí číslo aginu již také spatřilo světlo světa. A čím vás dnes můžeme zaujmout? 5 Seriál Nabízíme zprávy z proběhlých akcí 5 Učitelství na Karlově univerzitě biřmování, Peer program, florbalový turnaj se Slováky, šachový turnaj. 6 Rozhovory Samozřejmě nechybí náš seriál 6 7 otázek pro Peťu Bendeho o vysokých školách, zajímavé 6 S prezidentskými kandidáty rozhovory a také další vzpomínání 8 S Arnoštem Goldflamem Ignáce. V závěru tohoto čísla můžete najít dopis od paní Gerykové - rádi 10 Vlastní tvorba uvítáme reakce i od vás. 10 K boji připravit Tak hurá do toho. Za celou redakci 11 Povídka vám přejeme příjemní počtení. 13 Vzpomínky veterána 13 Kasárna aneb Veterán podruhé 16 Zamyšlení 16 Příběh k zamyšlení 18 Dopisy 18 Dopis od paní Gerykové 19 Směj se s námi 19 Něco pro pesimisty 20 Zasměj se s námi 20 Hlášky z hodin Radek a Diana

Aktuálně ze školy U d í l en í s v á t o s t i b i ř m o v á n í V pátek 24.10.2008 na naší škole, probíhalo udílení svátosti biřmování. Letos dary Ducha Svatého přijalo 34 mladých lidí. Usilovně jsme se připravovali pod vedením otce Stušky celý rok. Každé pondělí jsme se scházeli ke společným katechezím. Prožili jsme duchovní obnovu v Beskydech na Hutisku, kde jsme společně rozjímali nad Písmem, ale také pomáhali majitelům chaty opravit silnici či nasekat dříví. Na letní prázdniny jsme dostali bojový úkol nelenit doma, ale zúčastnit se nějaké aktivity s duchovním rozměrem. Celá příprava vyvrcholila na duchovní obnově na Velehradě. Musím přiznat, že otec nás nešetřil. Ale asi ví proč. Vždyť právě po biřmování bereme svou spásu plně na sebe, stáváme se dospělými křesťany, kteří musí svou víru hájit každý den a tudíž musíme být připraveni, oblečeni do nebeské zbroje, abychom obstáli. Vše bylo završeno páteční mší, při níž byl hlavním celebrantem otec biskup Hrdlička, koncelebrovalo spousta kněží z našich farností a zpěvem doprovázela schola AG. Izi komentoval(o/a) průběh mše slovy: Schola i biřmovanci zvládli výborný hudební výkon, pouze varhany nepřekvapily ničím novým... Jménem biřmovanců chci poděkovat za všechny vaše modlitby, které nás podporovaly při přípravě, během mše a podporují nadále -Rcz- P e e r p r o g r a m u p r v á ků Ve čtvrtek 6.11.2008 byla na naší škole akce PEERU určená pro první ročníky, zaměřená na návykové látky v podobě kouření. Konkrétně my, 1.C, jsme si udělali přestávku 5. a 6. hodinu. Do třídy přišly členky PEERU s připraveným programem, který se skládal z nejrůznějších her, od seznamovacích až po scénky na téma: Jak nás ovlivňuje okolí. Hráli jsme to my, takže o zábavu nebylo nouze. Z několika možností, například rodina, rodinné problémy, parta, přítel/kyně atd., jsme vybrali nejlépe zahraný kousek. Byla to rodinná situace, kdy matka měla manžela Pepu a milence Káju. Myslím, že víc k manželským hádkám říkat nemusím, ale opravdu lituji, že jste Pokračovaní na str. 2 1

Aktuálně ze školy Pokračovaní ze str. 1 nemohli být svědky toho fiaska, protože byste odcházeli se slzami v očích. Dostali jsme se i k teorii, zejména k tomu, jak nám cigarety ničí plíce. Tohle byla sice nudnější část dvouhodinovky, ale i tak docela zajímavá. A nakonec jsme si vyvrátili mýty o této neřesti, což bylo zajímavé, protože většinu věcí, otevřeně se přiznám, jsem nevěděla nebo jsem se je dozvěděla až na přednášce PEERU. Pavlína Majdová F l o r b a l o v ý t ur n a j s e S l o v á k y Ve čtvrtek 6.11. navštívilo naši školu družstvo našich bratrů Slováků florbalistů z Gymnázia sv. Františka z Assisi. Po vřelém uvítání následoval briefing a tisková konference v klubovně 101. Posléze si naši bratři prohlédli město (možná i nějakou tu hospůdku) a po návratu se občerstvili. V 17:30 se již v tělocvičně rozcvičoval první tým AG a spolu s nimi se chystalo i slovenské družstvo. Po odeznění státních hymen vypuklo v šest hodin v nabité hale tělocvičny zahajovací utkání. Náš 1. tým hrál v sestavě: Dostálek V. Štach O. - Gal Pavel Obrtlík P. - Osička J. Markovič V. Po divácky atraktivním boji dokázalo naše družstvo v posledních okamžicích zápasu otočit skóre a vyhrálo rozdílem tří branek. V osm hodin pak 2 nastoupilo k druhému bratrskému utkání družstvo našich trpaslíků (ve srovnání s našimi bratry tomu tak skutečně bylo) ve složení: Procházka T. - Gal Petr - Radoň L. - Janek M. Šerý M. - Slezáček V. Zápas byl z počátku vyrovnaný, v půli však jako by došel Slovákům dech a náš tým si i přes místy až vyhraněné projevy patriotismu p. Cibulky, jenž pískal, vypracoval odstup a zvítězili jsme zaslouženě 30:20, na zápasy tedy 2:0. Vítězství však nebylo tím hlavním, o co šlo. Utkání byla skutečně přátelská, o čemž svědčí i malý počet faulů. Bratři nám pogratulovali, vyslechli naši současnou a jejich bývalou hymnu a obě družstva se odebrala do sprch. Zbývá už jen přání: Do roka a do dne v Žilině!. Galf

Aktuálně ze školy M š e s v a t á a k a t e c h um e n á t Společně s ním jsme vešli v průvodu mezi přítomné, kteří ani v nejmenším netušili, co se bude dít. Zdálo se nám, že jsou z toho všichni pěkně zmatení, takže jsme raději rychle zalezli do prvních lavic označených cedulkou reservé. Jenže než jsme se vůbec stačili rozkoukat, kolik je tu dnes lidí, otec nás hned oslovil. Ještě že jsme den před tím pilně cvičili odpovědi na jeho záludné otázky, jinak by nás asi těžko napadlo odpovědět na oslovení slovy Jsem připraven(a). No a jako kdyby to ještě nestačilo! Další zvídavý dotaz směřoval tentokrát na každého z nás zvlášť. Ale naštěstí patříme mezi učenlivé studenty prestižních škol, takže odezírat ze rtů otci nepředstavovalo žádný problém... A pak konečně přišla ta chvíle! Otec se ptal taky někoho jiného než nás. Chudák sestra Luisa... Sestro, můžeš popravdě říct, že tito žadatelé přichází s dobrým úmyslem? zeptal se otec. Nastalo hrobové ticho... pět... deset... dvacet... padesát... skoro minutu a půl... Načež sestra vyhrkla: Já? Jo aha! No, asi jo. Dál už se jí otec na nic neptal, asi pro jistotu, a obrátil svůj zájem na všechny ostatní zde přítomné. Podle příručky nastal okamžik, kdy měli všichni odpovědět jednohlasné ANO..., z čehož nás tížily nemalé obavy... Naštěstí byli na mši přítomni členové místního šermířského kroužku, takže odraz světla od naostřených hran mečů všechny přímo či nepřímo (možná nejen pouhý odraz světla) donutil vydat ze sebe požadovanou odpověď. Tohle byla naše vstupenka k vyvrcholení obřadu. Jeden po druhém jsme přistupovali k otci a ten nás označoval znamením kříže, ale nejen na čelo, jak by se dalo předpokládat, ale také na uši, abychom slyšeli hlas Kristův, na oči, abychom ustavičně hleděli na Krista, na ústa, abychom vyznávali Krista, na srdce, aby v něm bydlel Kristus, a nakonec ještě na ramena, abychom na sebe vzali Kristovo jho. Nepodařilo se nám přemluvit otce, aby po úvodním trapasu mohla sestra ještě něco vyslovit, tak nám alespoň dala taky malý křížek, což jí podle otce přece muselo stačit. Přišlo první čtení, evangelium, kázání a možná bychom byli i u přinášení obětních darů, kdyby nás otec taktně z kaple nevyprovodil! Nejdřív nás tam donutí jít a pak nás vyhodí! Tak jsme se tedy vyloudali ven a první naše kroky směřovaly do pokoje otce (neboli, jak to nazývá sestra Luisa, na faru). Nevěděli jsme, kde vzala otcovy klíče, každopádně se nám tam líbilo, komu by se to taky nezamlouvalo... V Pokračovaní na str. 4 3

Aktuálně ze školy Pokračovaní ze str. 3 ledničce se našel nanukáč... Na stole leželo nějaké to cukroví... No... Řekněme, že jsme otci ušetřili starost Co s tím?. Najezeni do sytosti a napití taky, jsme se vrátili zpátky na naše pokoje a šli spát... I když to z tohoto článku možná moc nevyzní, všichni jsme opravdu moc rádi, že jsme mohli do katechumenátu nastoupit. Proto chceme i prostřednictvím tohoto plátku poděkovat sestře Luise za to, že nás doposud tak skvěle a trpělivě připravovala, a doufáme, že v tom bude i nadále pokračovat, a také otci Pavlovi, za zorganizování zmíněného obřadu... Ale to jak nás vyhodil... :-) Š a c h o v ý t ur n a j Jednu sluncem prolitou středu 12.11.2008 se v našem baru sešlo kolem dvaceti studentů a paní Haluzová samosebou nemohla chybět. Jak už to tak bývá, ve studentském klubu jsme si toho slunce moc neužili. Jelikož to celé měl na svědomí Martin Dvořák s bratrem Ondrou, všechno bylo profesionálně připravené a sluníčkový deficit nikomu nevadil. Paní Haluzová nás po celou dobu horlivě dokumentovala. Díky ní můžeme na stránkách AG zhlédnout pár fotek z této vymazlené akce a 4 alespoň trochu se vžít do ducha šachistů. Než došlo k samotnému "sportování", přišel se na nás podívat i pan ředitel a s úsměvem zahájil turnaj. Po registraci všech hráčů se vypsalo první kolo a šlo se do boje. Už ze začátku bylo jasné, kdo holduje této královské hře a kdo se jen "ulil" ze školy. Hra byla na čas, který činil patnáct minut. Hráč po odehrání svého tahu odklepl časomíru spoluhráčovi, kterému se tím okamžikem začal odpočítávat čas. Následovalo kolo druhé. V něm se sešli vítězové prvního kola a změřili si své síly. Celé dopoledne se hrálo vždy po 15minutách, až jsme dospěli do finále. To skončilo výsledkem: Martin Dvořák 1. místo, Jaroslav Kejnar 2. místo a Pavel Gal 3. místo. Po vyhlášení jsme s dobrým pocitem ze hry ještě zhlédli umění rychlé hry Martina a šli jsme na zasloužilý Vojtěch oběd.

Seriál U č i t e l s t v í n a K a r l o v ě un i v e r z i t ě V tomto díle jsem opět oslovila studentku pražské vysoké školy, studentku tělesné výchovy a sportu v kombinaci s geografií učitelství na Karlově univerzitě. Co tě zaujalo, že právě pro tuto školu ses rozhodla? Ráda sportuji, líbí se mi představa učitele na střední škole, taky proto, že TV v poslední době trochu ve výukách upadá. Jaká je organizace tvého oboru? Nic moc, fakulty se mezi sebou neumí dohodnout, třeba co se týká rozvrhu, pak musíme chodit za jednotlivými učiteli a prosit o změnu rozvrhu či skupiny. Jak bys sumárně hodnotila profesory? Je vidět, že učitelé na FTVS jsou odborníci na sport, který vyučují, buď se mu stále aktivně věnují, nebo věnovali v mládí. Někteří působí ve známých sportovních klubech, nebo trénují známé atlety. Jak časově náročné studium je? Na FTVS máme tělocvičnu, posilovnu, atletický ovál, ale jezdím na plavecký bazén a gymnastiku mimo fakultu. Když člověk chce, tak se to dá krásně stíhat. A systém zkoušek Ti vyhovuje? Na přírodovědecké fakultě děláme pravidelně v některých předmětech úkoly průběžně a dostáváme podle toho pak zápočet, jinak vše probíhá ve zkouškovém období. Komu bys svou fakultu doporučila a jaké rady bys případným zájemcům dala? Těm, kteří se chtějí živit například trenérstvím, což je hlavním cílem studia zaměřeného na jednoobor, ti, co mají kombinaci s fyzioterapií, najdou uplatnění zejména ve sportovních klubech, zdravotnických zařízení a učitelský směr ve školství. Jaké je uplatnění po dokončení studia? Viz předchozí, ale uplatnění se dá najít určitě i v jiném odvětví, např. TV + geografie uplatnění by se dalo najít i na katastrálních úřadech, v geodetických pracích atd. Získání licence instruktora fitness v rámci naší školy a otevření si vlastního fitcentra. Děkuji za rozhovor Tereza Darebníková 5

Rozhovory 7 o t á zek p r o P eť u B en d eh o Petr Bende vystupoval 9. 10. na koncertu Pod hanáckým nebem. Při této příležitosti nám odpověděl na pár otázek: Pracuješ teď na něčem? Chystáte nějaké turné? Hrál jsem v Hamletovi. Chystáme teď turné v listopadu s NO NAME a pak v prosinci vánoční turné. Máš nějaké nezapomenutelné zážitky z vystoupení? (smích) Je jich moc. To by bylo na celý výtisk a hromada by ani nebyla publikovatelná. Jaký je to pocit hrát na podporu těch, co to potřebují? Mám rád akce, které mají nějaký smysl. Znáš Kroměříž? Líbí se ti tu? Ano, Kroměříž znám, protože mám hodně kámošů ve Zlíně. Scházíš se s někým ze Superstar? Moc se nescházíme. Každý se vydal svou vlastní cestou. Čím jsi chtěl být, když jsi byl malý? Chtěl jsem být bubeníkem od 5let a to se mi splnilo. Jaký jsi měl oblíbený předmět ve škole a co si naopak rád neměl? Měl jsem rád dějepis a hudebku, jak jinak :-), a neměl jsem rád matiku. Děkujeme za rozhovor. Ewik & Mery R o z h o v o r s p r e z i d e n t s ký m i ka n d i d á t y Krátce po slavnostním slibu nové prezidentky, Moniky Honzíkové, se nám podařilo získat krátký rozhovor nejen s ní, ale také s druhým, pro tuto chvíli neúspěšným, kandidátem, Rafaelem Pintuelesem. Monika Honzíková Přijmi naše gratulace ke zvolení. Proč myslíš, žes vyhrála zrovna ty? 6 Myslím si, že jsem se snažila udělat dobrou kampaň, abych lidem ukázala, že mám o to opravdu zájem, že chci něco dělat. Bylo to asi o trošku víc než Raf. Hlavně si myslím, že mě volili většinou lidé, kteří mě znají z intru a ví, proč mě volili. Nastoupila jsi do rozjetého vlaku, jemuž dal Honza nemalou rychlost. Nebojíš se toho?

Rozhovory No, bojím se toho, ale budu se snažit dát do toho všechno a vím, že mám okolo sebe hodně lidí. Parlament funguje a můžu se na lidi v něm spolehnout. Budeš se snažit ještě rozšířit parlament do obecného povědomí? Parlament je již propojený s parlamentem města a kraje. Spíše se budu snažit, aby o něm více věděli dojíždějící studenti. Možná je to teď příliš rychlá otázka, ale jakou nejbližší akci chystáš? No, (smích) zatím to nechávám v tajnosti. Hlavní body byly na mém volebním programu. Chtěla bych ale pokračovat v tom, co začal Honza a případně to něčím oživit. Jak bys zhodnotila Honzu jako prezidenta? Myslím si, že to byl ten nejlepší prezident, kterého jsem tady ze těch pět let zažila. Velice dobře se toho chopil a udělal velký kus práce. Bude opravdu těžké se dostat na jeho úroveň. Co bys chtěla studentům na závěr vzkázat? Shrnula bych to jedním ze svých hesel od Jana Wericha: Ten dělá to a ta zas tohle a všichni dohromady uděláme moc. Rafael Pintueles Rafe, skončil jsi těsně druhý. Proč si myslíš, že vyhrála Monča? To je zcela zřejmé. Měla lepší kampaň a víc se do toho zapojila. Šla do toho s nadšením, já jsem udělal jenom pár plakátů. Nezanevřeš na studentský parlament? Samozřejmě že ne! Já to beru sportovně. Myslíš si, že Monika zvládne nastoupit do rozjetého parlamentního vlaku? Určitě. Monika je velice schopná, a když jí s tím budeme všichni pomáhat, tak to zvládne. Nelituješ své kandidatury? Dalo Ti to něco? Vůbec nelituji. (smích) Dalo mi to to, že se stěhuji na intr a že se konečně zapojím do aktivit Agéčka a doufám, že mi to něco přinese. Co bys vzkázal Monice? Monice bych chtěl popřát, ať jí to všechno vyjde a ať se snaží být ještě lepší než Papež. Sice to bude těžké, ale ať to zvládne! Oběma děkujeme za hozhovor. Galfi 7

Rozhovory R o zh o v o r s A r n o š t em G o l d f l a m em Jednou jsem v Brně za sychravého počasí čekala opět na tramvaj. Zcela náhodou mne napadlo pozvednout zrak směrem k výkladní skříni, knihkupectví Dobrovského na Joštově ulici, kde lákali na slavnostní autogramiády různých osobností. Stačilo doma oprášit diktafon a informovat se, zda-li budu moci rozhovor uskutečnit. Podařilo se, a tak Vám, milí čtenáři, představuji pana Arnošta Goldflama, který sem zamířil až z Prahy. ARNOŠT GOLDFLAM (*22. 9. 1946, Brno) vystudoval JAMU herec, režisér, spisovatel a autor mnoha divadelních her držitel ocenění: Magnesia LITTERA za nejlepší knihu pro děti a mládež, Sukova cena za nejoblíbenější knihu malých čtenářů, cena A. Radoka za div. Hru, Cean na Prix Bohemia(rozhlasová hra), různé další ceny... v současnosti působí rovněž jako profesor na JAMU a Lit. Ak. J. Š. Jaká byla cesta? Těšil jste se na někdo přijde, knížka se mu líbila, a tak kupuje a čte i ty další. čtenáře? známým hercem a No, jel jsem vlakem (smích), cesta Jste byla příjemná, pohodlná a já jsem si spisovatelem. Co přinesla do četl. Jel jsem samozřejmě taky ze Vašeho života role profesora na zvědavosti, jestli teda vůbec někdo JAMU a DAMU? přijde a knížku si koupí. Spíš by mě Mou hlavní profesí je vlastně však zajímalo, co lidi řeknou, až si to divadelní režie. Ona totiž profese režiséra je zároveň profesí přečtou. Člověk pracuje Jaký je to pocit rozdávat pedagogickou. s herci, navádí je na nějakou stopu, autogramy? Já tomu nepřikládám velkou váhu, někam je vede. No, a tak mě baví i ale uznávám, že lidi to mají rádi. to, že se tam potkávám s mladýma Mám taky rád, když mi nějaký lidma. Dozvím se, jaké jsou jejich spisovatel, kterého ctím, věnuje svou umélecké sny a plány, konfrontuju to svými a člověka to knížku a přidá věnování. Člověk si to s těmi svým způsobem považuje, že má takovou památku. pochopitelně Dávat autogramy není žádná tvůrčí obohacuje taky. činnost, ale pochopitelně je příjemné, Co soudíte o popularitě? když přijde víc lidí a ukáže se, že o Nic moc, upřímně řečeno. Popularita knížky je čtenářský zájem. Člověk se je velmi vrtkavá, v podstatě nijak potom rád podepisuje. Někdy třeba neobohacuje a nic zvláštního nedává. 8

Je to jenom to, že lidi prostě člověka poznávají, kolikrát to má úplně banální, až snad přihlouplou podobu. Někdo se zastaví těsně před vámi, píchá vám málem prstem do obličeje a říká: Jé, to je ten, ten.., ale ani neví kdo. Ale jinak to nevadí, někdy jsou lidé zase milí. Jak vznikala Vaše poslední kniha? Byli jsme na dovolené a v souladu s tím, jak můj synek roste, tak jsem si říkal: No, už není na pohádky, už mu musím napsat příběh. Odrážím se totiž od stáří mých dětí, snažím se vymýšlet příběhy odpovídající jejich věku a vnímání. Psát jsem začal na té dovolené, protože úplně bez činnosti nevydržím, vždycky rád něco dělám. Večer jsem pokaždé to napsané četl dětem, které tam byly. Hned se naskytla možnost vidět a slyšet jejich reakci. Vzpomenete si, kterou knihu jste přečetl jako první? Ne, ale povím Vám, že jsem byl velký čtenář. Musím přiznat, no, úplně posedlý a můj synek je taky. Četba začala v podstatě hned, jak jsem to uměl, stále s větší vášní. Výsledkem byly přečtené jedna až dvě knihy denně. Máte oblíbeného spisovatele? Kdo je jím? Mám spíš oblíbené okruhy. Z dětské literatury mám rád a stále čtu, to musím podtrhnout, pohádky, verneovky Z velké literatury: Rozhovory Roberta Musila, Hermana Brocha, Kafku, Malamuda, Josefa Rotha, z české především Karla Poláčka, Pavla Řezníčka a také různé básníky. Zlepšujete průběžně svou tvorbu například slohovými cvičeními? No, to asi ne, spíš se snažím psát pravidelně, když mám větší volno, ne když mám třeba půl dne, to by pak za nic nestálo. Je to jako trénink ve sportu. Čím víc píšete, tím víc vám hlava myslí, nastartujete se a líp to jde vymýšlet i formulovat. Kam rád vyrážíte za odpočinkem? Já teď skoro v Brně nejsem, bydlím v Praze-Chuchli, kde je lesík. Chodím tam na hřiště s dětma. Zkrátka, když můžu, vyrážím prostě za odpočinkem do lesa jako takového. Rád chodím, když je to možné. Odkud čerpáte inspiraci? Jednak čerpám inspiraci z toho, co jsem zažil, co zažívám teď, rád pozoruju lidi, čtu noviny, dívám se na zprávy a zajímají mě lidské osudy. To by byla asi polovina, ta druhá je z toho, co si vymyslím, vyfantazíruju. Co byste poradil začínajícím literátům? Já bych jim právě poradil, ať nečekají na inspiraci a ať píšou, protože kdyby čekali, to by taky mohli čekat celej život, až je to osvítí. Důležité je právě cvičit, psát, vymýšlet příběhy a dívat se kolem sebe a všechno ukládat do zásoby. Diana Trtílková 9

Vlastní tvorba K bo ji p ř ip r a vit Vítejte ve studijní jednotce 2.A., ve které se studiem bojuje 22 členů ve věku 16-18 let. Tato jednotka byla sestavena za účelem dobytí Arcibiskupského gymnázia a získání čestného titulu maturant. Velitelkou této jednotky nám byla přidělena profesorka Sedláčková. Jejím posláním je jednotku vycvičit, naučit, formovat, ale hlavně držet na uzdě. Na první pohled vypadá velitelka velmi křehce a jemně, ale je to jen zdání. Umí být velice přísná a v jednotce má respekt. Do první lajny se staví ti nejviditelnější a boje schopní pěšci. Starosta Jakub Zelina a jeho komplic Filip. Ti dva již dokázali odzbrojit mnoho profesorů a utkali se v mnoha bojích (testech a zkoušení) a válkách. V první lajně najdete i trošku přidrzlejší, ale vždy vysmátou a morálku zkoušící Marianu a její spolubojovnici a krotitelku Zuzku. Vojín David Kundera co slovo, to perla. 10 Výzvědná jednotka, podávající informace zevnitř, špehové: Tři grácie (Miriam, Kačka, a Lída), Alča, Marcela, Pavel a Víťa. Dále pak specialisté: na akce vyžadující fyzičku Magda běh přes pole a lesy. Specialista na chemické sloučeniny a jejich využití v akci proti nepříteli Olda. Specialisté na matematiku a její funkce v boji - Petra, Maruška, Filip a Jakub. Specialisté na dorozumívání s nepřítelem mluvící jiným jazykem: Zuzka, Magda a Kačky. Specialisté na tichý pohyb a neviditelnost: Jacques a Víťa. Vojandy, které by za sebe položily život: Kačka a Kačka. Vždy v pohodě a nic neřešící Marek, Lenka a Petr. Na každého protivníka se v naší jednotce najde jeden vojín nebo vojanda, kteří každého skolí a padlé postaví na nohy. Právě toto z nás dělá neporazitelné a za titulem mířící jedince. Na konec jen hlavu vzhůru a k cíli vpřed. Zuzka

Vlastní tvorba P o v í d ka Byl sychravý podzimní podvečer. Vracel jsem se z práce domů a velkými kroky jsem chvátal na autobus. Promítal jsem si v mysli dnešní den. To jak jsem se ráno pohádal s manželkou, pak pozdní příchod do práce a pak si mě ještě šéf zavolal k sobě do kanceláře kvůli nějakému projektu, který se mu nějak nezdál. Ale beztak si jen na někom potřeboval vylít zlost. Tak už jsem tady. Cedule autobusové zastávky, kolem pár lidí. Nevědomky vytahuji z kapsy cigaretu a mlčky sleduji okolí. Matka se dvěma dětmi, které ji stále tahají za rukáv nedočkaví okamžiku, kdy už budou doma, tiše stojí u kraje chodníku. Její ztrhané rysy ve tváři značí jak únavu dnešního dne, tak patrně i několik probdělých nocí. O sloupek pouličního osvětlení se opírá nějaký kluk, asi tak kolem šestnácti, s kapucí na hlavě, sluchátkami v uších, tupě hledící před sebe. Kousek ode mě pak stojí dědula se starou plátěnou taškou, který se nejspíš vrací domů s nákupem. Ale autobus už je tady. Kupuju si lístek a tiše usedám na jedno z řady volných míst. Autobus se rozjel. Do dneška nejsem schopen vysvětlit to, co se pak odehrálo. Po několika minutách jízdy se všichni někam ztratili. A autobus jel celkem klidně dál. Asi po třetím volání šoféra: Konečná, vystupte si! jsem se probral ze svého zamyšlení a vystoupil. Přede mnou bylo velké prázdné autobusové nádraží. O žádném tak velkém nádraží v kraji jsem ale nevěděl. Otočil jsem se a chtěl jsem nastoupit zpět do autobusu. Ten ale někam zmizel. Chvilku jsem stál a rozhlížel se a pak jsem bezděčně začal přecházet kolem jednotlivých nástupišť. Neviděl jsem ani jednu lampu, ale přesto bylo jakési matné světlo. Nevím odkud se bralo, nebe bylo zatažené, takže měsíc ani hvězdy nebylo vidět. Když jsem se pak díval víc, zdálo se mi, jako by to podivné světlo vycházelo přímo z těch mraků. V hlavě se mi opět začaly honit myšlenky, tentokrát se mi však promítal celý život. A zdálo se mi, jako by se myšlenky promítaly nejen v mé hlavě, ale i mraky se začaly přetvářet do podoby různých obrazců, které se spojily v jednolitý film. Některé pasáže jsem sledoval s potěšením, jiné s úsměvem. To byly Pokračovaní na str. 12 11

Vlastní tvorba Pokračovaní ze str. 11 většinou dny mého dětství a mládí. Pak přišlo pozdější období spolu s úseky, o kterých jsem doufal, že už je nikdy neuvidím. Zavřel jsem oči, abych se nemusel dívat na to, co jsem chtěl dávno zapomenout, nepomohlo to. Viděl jsem to před sebou, i když jsem měl zavřené oči. Viděl jsem, jak s ubíhajícím životem byly stále méně časté barevné zážitky a ve větší míře se objevovaly ty plné šedin nenaplněného života. Film se stále zrychloval a zrychloval a já už jsem myslel, že to nevydržím. Viděl jsem všechno špatné, co jsem kdy udělal. Všechny špatnosti mého života v tom nejkritičtějším světle. A pak, pak to nějak přestalo, film života se nějak vytratil a já zůstal sám se sebou na opuštěném nádraží. Nebe bylo šedivé. Všude pořád to podivné světlo vycházející neznámo odkud. A já tam seděl opřený o sloupek jednoho nástupiště a uvažoval nad tím, co se odehrálo. V pocitu absolutní osamocenosti a bezradnosti. 12 Nevěděl jsem, co si počít s tím, co bylo. Nevěděl jsem ani, co se to děje. Nevěděl jsem nic. Najednou se mi jako by začali dělat mžitky před očima a. Potom jen vím, že když jsem otevřel oči, skláněla se nade mnou nějaká bílá postava. Pane doktore, už se probral! vykřikla sestřička a spolu s doktorem se nade mnou znovu sklonili. Jak se cítíte? ptal se lékař. Až teď, když jsem se podíval líp, jsem zjistil, že ležím na nemocničním pokoji a cítil jsem pichlavou bolest hlavy. Autobus, kterým jste večer jel, havaroval. Řidič se snažil vyhnout autu, které jelo v protisměru, autobus ale dostal smyk, sjel z cesty a bokem se zastavil o strom. Je skoro zázrak, že jste vy, který seděl téměř v místě nárazu, vůbec přežil., lékařova slova zněla dál, ale já už jsem je nevnímal. Letmo se mi v mysli objevily postavy lidí, kteří jeli se mnou. Na chvíli jsem se zamyslel. Opakoval jsem si slova lékaře o tom, že je zázrak to, že jsem přežil. Mlčky jsem se zahleděl z okna. Svítá. Tu jsem pochopil, že jsem dostal novou šanci. -lpjbt-

Vzpomínky veterána K a s á r n a a n e b V e t e r á n p o d r uh é Dnes obecně o bydlení. Internát alias Domov mládeže. Změnil se od mých dob, či zůstává stejný? Za mé existence se bouřlivě vyvíjel. Část jeho prostor okupovaly při mém příchodu jiné školy, které ale postupně vyklízely prostor. Ve druhém ročníku došlo k prohození pater, když se dívky přestěhovaly z prvního do druhého a z kterého nás vykoply na své první (nebo to bylo obráceně a my vykopli je? Vyvíjel se řád intru (coby chovanec musím říci, že jednoznačně k horšímu, i když jsem si jist, že vychovatelé by nesouhlasili, prostě klasický rozdíl profesního úhlu pohledu ), vyvíjelo se jeho vybavení, infrastruktura a podobně. Studenti přijížděli na internát v neděli večer či pondělí ráno, odjížděli v pátek odpoledne, přes víkend intr nefungoval. V 6:00 byl budíček, reprezentovaný hudbou z internátního rozhlasu, kterou měl po dobu mého pobytu na škole na starosti buďto spirituál P. Szkandera, nebo některý z jáhnů, nebo studenti. Szkandy se v počátcích občas bavil tím, že studentům ráno pustil ke vstávání dechovku, něco jako V rychtárovej studni či podobnou nestvůrnost (prostě takové ty oblíbené písně mého otce), nicméně pak s tím přestal. Údajně na žádost vedení internátu, podle kterého vysílání tohoto druhu písní zvyšovalo počet poruch reproduktorů. Faktem je, že dechovka v šest ráno dokázala spolehlivě vyvolávat záchvaty zuřivosti i u jinak klidných a spořádaných kolegů. Nejeden student neváhal po prvních tónech s pokusem rozhlas na místě deaktivovat prvním prostředkem, který mu přišel pod ruku. Obvykle to byla věc typu bota, budík, smeták, židle, učebnice a podobně. Budíček byl kontrolován vychovateli, kteří dohlíželi na to, aby studenti tak do půl sedmé vstali. Pak byla snídaně (přesný čas si už nepamatuji), potom škola. Po škole měli studenti volno. Trávil jsem ho zpravidla čtením a studiem různých pochybných materiálů typu Kroniky dračího kopí, Dědic impéria, Pokračovaní na str. 14 13

Vzpomínky veterána Pokračovaní ze str. 13 Svět čarodějnic, či jen trochu méně pochybných děl Szienkiewicze, Scotta, zcela výjimečně pak i literatury kvalitativně nejvyšší (Villon, Zahradníček). Možná tentýž příděl času jako čtení mi zabralo hraní šachů. Mým nejčastějším soupeřem byl výše zmíněný otec spirituál Szkandera (dnes spirituál Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci). Konec mého studia přerušil náš vpravdě titánský zápas za stavu 79,5:58,5 v můj prospěch. Byl to důstojný protivník, stejně jako Dr. Krejčí, se kterým jsme založili šachový kroužek a který byl jediným učitelem, s nímž jsem měl pasivní skóre (tuším 2:5). Krok se mnou ještě držel náš třídní prof. Kotas (8:6), pak už byly pouze masakry profesorů (prof. Pluhař 6:1, prof. Kubík 6:0 a prof. Tomeček 5:0). Šachy byly vlastně jediným významným oborem, v němž jsem školu reprezentoval, dvakrát jsem za ni hrál na první šachovnici na přeboru moravských středních škol, poprvé jsme obsadili 6. místo, po druhé 16. místo. V obou případech jsem vyšel s kladnou bilancí (poprvé 4,5/7, podruhé 4/7). Ze spolužáků si jako na velké soupeře i spoluhráče vzpomínám hlavně na Tomáše Chytila a Františka Hlavničku. Taky jsme sehráli tři zápasy studenti versus profesoři, bohužel jsme všechny 14 prohráli, byť (3,5:4,5). poslední jen těsně Ostatní studenti pochopitelně měli zase své koníčky, mezi které mohlo patřit leccos. Mimo jiné ilegální návštěvy kroměřížských putyk a restaurací, v nichž byla provozována ještě ilegálnější konzumace alkoholických nápojů. Studenti ovšem museli být ve střehu. Balónky nám k dejchnutí sice nikdo nerozdával (škola budovala své materiální zázemí a na takový blbosti nebyly prachy), zato vrchní vychovatelka paní Geráková prováděla razie v nejoblíbenějších knajpách a hledala tam provinivší se studenty. Občas si k tomu jako garde vzala otce Szkanderu, který se jistě skvěle bavil. Jeden z jejích legendárních zátahů popíšu v příštím díle. Jelikož kroměřížská knihovna i antikvariát byly dobře zásobeny, čtení a šachy se přelévaly do silencia, které

bylo na řadě po večeři. Původně snad trvalo jen hodinu, ale rychle se prodloužilo na dvě (19:00-21:00). Silencium alias studijní klid, byl čas, kdy studenti mají být na pokoji a učit se. Což o to, být na pokoji nebyl zas až tak velký problém (pokud jste zrovna nechtěli být jinde), ale učit se či psát úkoly dvě hodiny v kuse už znělo pro mnohé hůř. Jednu dobu se nám dařilo přesvědčit vychovatele, že číst si doporučenou četbu a trénovat šachy pro reprezentaci je součást studia, bohužel časem rychle vystřízlivěli: šachy zatrhli úplně a začali se blíže zajímat o to, co že to čteme. U Tolkiena jsem jim ještě vyargumentoval, že opravdu je v doporučené četbě, ale bylo to těžké. Možná to ale bylo tím, že předtím jsem se témuž vychovateli pokoušel prodat jako kvalitní literaturu nějakou pokleslou kovbojku a Zorra. Takže čtení pokleslé literatury muselo být později maskováno, nebyl to problém, ale bylo to otravné a kazilo to požitek z četby. Po silenciu byla mše v horní kapli (s výjimkou středy a pátku, kdy byla ráno od 7:00) a pak byla v 22:00 večerka avizovaná desetiminutovou hudební vložkou. Zde bych se zastavil. Internát byl totiž plný lidí, které tlačil čas a kteří nestíhali začátek silencia či večerky. Byli dvou typů. Tím prvním byli raubíři, kteří Vzpomínky veterána řádili a porušovali řád ze zásady, či prostě kdykoliv je to napadlo. Druhý typ, ještě častější, pak představovali vzorní zbožní studenti. Ti by zjevně rádi všechna pravidla dodržovali, leč jejich stálý bohulibý program byl tak nabitý, že to prostě nestíhali. Jeden rok byl mým spolubydlícím slavný PC John (na webu AG se aktuálně objevují jeho dopisy z Keni), který byl slavný svým setrvalým porušováním večerky. Bylo poněkud absurdní, když jej vychovatelkařeholnice kárala za to, že se v kapli modlí příliš dlouho, faktem však je, že k tomu docházelo málokdy, protože Honza se sice modlil v kapli příliš dlouho každý den, leč dopadnout ho bylo většinou nad schopnosti vychovatelů, hlídkujících na chodbě. Po drtivou většinu času dokázal porušovat večerku o 10-20 minut bez toho, aby byl dopaden, což byl zajisté výkon hodný uznání. V noci se většinou už na internátu nic nedělo. Alespoň nic, o čem by věděli usedlejší studenti mého typu. Pokud tedy nebyly zvláštní příležitosti, jako poslední zvonění a podobně (zajímalo by mne, jestli ostatní ročníky taky slavily večer před posledním zvoněním tím, že si propašovaly na intr sud piva, my každopádně ano). Jinak byl klid. Nebo megabitka. Ve čtvrtém ročníku jsme už byli poněkud nezvládnutelní, a když nebylo Pokračovaní na str. 16 15

Vzpomínky veterána Pokračovaní ze str. 15 roupama co dělat, pořádali jsme válečné manévry. Vznikaly obrovské koalice pokojů, a jelikož náš byl jeden z hraničních, stával se občas místem gigantických bitev. Představte si jeden z těch malých pokojů (severovýchodní hrana budovy, myslím), v němž bojuje přes dvacet lidí. Měli jsme perfektně propracovaný systém obrany. Pokud se očekával útok, připravovala se obranná opatření (smeták opřený o dveře, izolepové zadrátování dveří, mokrý hadr do vchodu). Já jsem byl základní pilíř obrany, když se útočníci začali drát dovnitř, měl jsem za úkol na ně skočit a na co nejdelší dobu ucpat dveře, další kolega se snažil zajistit, aby mne nikdo nepřelezl a poslední, nejslabší, se vrhl ke stěně a začal bušit o pomoc. Bitka trvala omezenou dobu, protože vychovatelé pochopitelně časem vřavu zaregistrovali a bylo třeba zavčas skončit a prchnout. Modřin se ani moc neutržilo, většinou jsme spíš zápasili, více nebezpečné byly noční vnitropokojové polštářové bitvy, které jsme pro srandu provozovali. Děly se totiž potmě, a když se obsah polštáře časem sesul k jednomu rohu a člověk jím dostal pořádnou šlupku do oka, jó to měl v první chvíli pocit, že někdo rozsvítil. Tak, prostředí znáte, příště přijdou konkrétní příběhy. Ignác Pospíšil alias Cinik Zamyšlení P ř í b ěh k za m y š l en í Znáte tu pohádku, kdy pes přichází k zrcátku? Shlíží se, jaký je fajný jinoch, a sice nevidí, svou hlavu plných prázdných ploch. Jednu krátkou pohádku, na dobrou noc, chci vám dát. O divném psovi v zrcátku, jak nikoho se nemoh ptát. Au!, zvolal pejsek svým štěkavým hlasem, Kdo to byl? Já tě viděl? Ukaž se, sic ti očima ublížím a budeš litovat toho, že jsi do mě v klidu pých! Jen si stěžuj, křič a řvi!, zvolá někdo. Já jsem totiž ty! Co, já jsem ty a ty jsi 16 já? Přesně tak!, zaštěká to v něm a slyší pejsek dál: Zvedni tlapku! Rychle ona zvedne se před oči psa. Hledí, na tlapku a pozvolna s ní klesá. Pomalu začíná pes ve tmě, před něčím ustupovat do kouta. Kdo si, ukaž se!, vyděšeně hledí do tmy. Hleď, to jsem já! a ucítí v sobě prudké bušení. Lekne se a překulí se na záda, probudilo se v něm větší zděšení. Ptá se opět Kdo jsi? Už jsem ti odpověď přece dal! Inu dobrá!, kývne, zvedne pac a

pomalounku si ji lízá. A co tedy ve mně děláš? No pozoruji, jak sám sebe pozoruješ v zrcadle. Bolestně mě to svírá. Když páníček si chce s tebou hrát, chováš se k němu, jak nacista na žida. Trháš, koušeš, ubližuješ. A to vše jen pro výstrahu.co uděláš, až půjdeš do hrobu? Pánička roztrháš a trest bude velký, ba přímo krutý, velký vladař svrhne tě do temnoty. Tam bude něco, čemu nedokážeš čelit. Jen zavři oči a děs se z temnoty. Snažíš se něčeho chopit, ale nedosáhneš ani na svou nejbližší věc, i ta ti později bude vzata, děs se, bude s tebe slepec. A teď si představ, že tohle bude mnohem tisíckrát horší, neboť hříchem není to a ten, kdo představuje si třebas i zlé tvory, ale hříchem je to, jít bez baterky do temnoty. Pejsek se znovu, ale již vyděšeně zeptá: A co mám, já maličký, udělat proto, abych tam neskončil? Přestaň se shlížet v zrcadle, neboť to mě jenom rdousí, spíše líbej děti na čele a způsobuj jim štěstí, přestaň hryzat, neboť jenom to ti hodně ublíží, uvolni se a buď klidný, vždyť svět je bez potíží, to si jenom lidé myslí, že život není hraní, způsobují to i lidé jiní, výše postavení. Vždyť to lidé v dětech ničí, vlídnost i ušlechtilost, ty to však nečiň, neboť zbarvíš mě do černé, do které sám se potom ztratíš a naposledy nevyčítej někomu něco, že cítí to snad jinak, divně, neřvi na něj, ale chovej se k němu vlídně a snaž se trochu k němu Zamyšlení otevřít. Zkus to pochopit plně od něj a nedokáže-li to nyní vysvětlit, povzbuď rychle jej. Plno otázek tíží mysl, především ve vysvětlování a netěší mě, když se někdo zeptá, tomu nerozumím. Tuto pravdu s tebou soucítím, avšak dávej pozor, kdy vysvětluješ jen tak dobře, abys hned to pochopil, neboť to mě víceméně unavuje a síly silně mi to ničí, když někdo, neváhaje, o myších říká, že bučí. Kdo jsi? Moudře i naučně hovoříš! Mluvíš ustaraně a přece je v tvém hlase, již od začátku znát znavení. Můj milý, já jsem hlas tvé duše, kterou ty zaměstnáváš starostmi, které jsou tak těžké a v životě ti přátelé nezískají, ba přímo skvělého života, se údy tvé nedočkají.leč poslední má slova slyš! Nyní popadni ten správný kl----------íč. 17

Dopisy D o p i s o d p a n í G e r y ko v é Přečetla jsme si úvodník vašeho časopisu a na doporučení jeho autorů jsme se "ponořila" do studia "oblíbených rubrik". Celkově jsme byla překvapena vysokou úrovní všech příspěvků jak po stránce jazykové, tak stylistické. Dozvěděla jsem se fůru ze života školy, což mi jinak v záplavě práce uniká. Pro kantora je to docela důležité. Pozná tak studenty daleko lépe než jenom spořádaně sedící v lavicích. Dozví se, že někdo hraje na hudební nástroje, druhý vede věhlasnou schólu, další se profiluje jako budoucí kritik či recenzent nebo dokonce jako začínající spisovatel(ka). Líbí se mi vtipné názvy článků a stručnost popisovaných akcí. Vzniká tak zajímavá mozaika života AG. Musím podotknout, že žádný z podepsaných autorů není mým studentem, takže bych si mohla hrát na objektivního a nezaujatého recenzenta. V prvním zářijovém čísle 2008/9 mne zaujaly tři články. Pavlína Majdová mi potvrdila to, co vždy cítím, když začnu povídat pohádky svým vnoučatům. Jedná se o zamyšlení Pohádky: Ano, nebo ne? Kladu si stejnou otázku jako autorka, proč musí vítězství dobra nad zlem pramenit z tolika násilí? Nakonec se uchyluji k vyprávění vlastních 18 vymyšlených příběhů, které mají často pofiderní uměleckou hodnotu, ale figurují v nich jmenovitě moji vnuci, kteří jsou zataženi do děje jako aktéři a současně se z nich stávají pozorní posluchači. Supluji tak neodborně práci spisovatele, což mi umožňuje vychovávat své vnuky. V mých "pohádkách" pykají za své špatné chování a jsou odměňováni za dobré. Navíc mi pak začnou vnuci pomáhat s další fabulací, jsou velmi vynalézaví a začínají více o sobě přemýšlet. Moc se mi líbila literární črta Neznámý ze sídliště z tvorby Diany Trtílkové. Je napsána svěžím jazykem, dýchá z ní hluboký zážitek a prozrazuje literární talent. Myslím, že jsme ani nevyčetla vše, co je v textu zašifrováno, protože se možná už neumím přenést zpět do věku autorky, ale napadá mne, že češtinář musí mít z takové studentky radost! Do třetice všeho dobrého mám před sebou Příběh obyčejného člověka aneb Michal Viewegh. Já sama si doposud kladu stejné otázky, spojené s celkovým hodnocením autora, které v úvodu shrnuje Filip Skála. A přiznám se, že pro mne je autor značně záhadný, když se snažím zařadit jej do určité literární kolonky. Nemohu se zbavit své soukromé

Dopisy snahy hodnotit jeho dílo jako silně vaculíkovského ražení, které dává nahlédnout do svého soukromí bez jakýhkoliv zábran, takže někdy nevím, proč právě on je tím nejprodávanějším. Na besedě se spisovatelem jsem bohužel nebyla, ale Filip Skála mne přesvědčil, že občan M. Viewegh své posluchače nezklamal, úspěchy jej neoddalují od čtenáře, ale spíše naopak. Příště si nenechám ujít příležitost, abych jej osobně poznala a třeba si i poopravila názor na jeho dílo. Závěrem chci říci, že se mi váš časopis líbí, ráda v něm listuji a porovnávám své názory s vašimi. Do dalších řádků vám přeji hodně inspirace a pilný redakční tým. L. Geryková Směj se s námi N ěc o p r o p es i m i s t y Kdyby člověk věděl, co dělá, byla by to asi nuda. Nejlepší je začít odtamtud, kde právě jste. Logika je systematická metoda, jak dospívat k nesprávným závěrům s co největší sebejistotou. Originalita tkví v umění zatajit prameny. Kdyby byl lidský mozek natolik jednoduchý, abychom mu mohli rozumět, byli by z nás takoví prosťáčci, že bychom mu stejně nerozuměli. Ptáme-li se stále, zda byla dřív slepice nebo vejce, je to velká křivda na kohoutovi. -janey19

Směj se s námi Z a s m ěj s e s n á m i Dnes na téma: inzeráty Hledám telepaty. Ozvěte se. Zn.:Vy už víte kde. Prodám vilu u Černobylu. Zn.:Svítí jako nová. Hledáme analfabety pro práci s přísně tajnými dokumenty. Mladý, pohledný, sportovec, abstinent, nekuřák, finančně zajištěný. Auto, barák, chalupu na horách, tučné konto mám. Zn.: Nikoho nehledám, jen se chlubím. Kdo opraví klavír vypadlý z dvanáctého poschodí? -janey- H l á š ky z h o d i n p. Pluhař: Vy dva vzadu, jste už v kladbě? studenti: Ne. p. Pluhař: Výborně, uděluji vám napomenutí. p. Zahradníček po příchodu chybějícího žáka do přeplněné učebny: Asi budeme muset nechat někoho propadnout, protože tady není k hnutí. p. Koutný: Co provází většinu výběrových řízení? (dramatická chvíle ticha) Korupční skandál. pí Korkischová: Co je na angličtině tak těžkého? studentka: Třeba poskládat ty věty. pí Korkischová: No, to je umění. p. Kotas po zazvonění na přestávku: Ticho. Jenom zazvonilo. To se stává. Někdy zazvoní. Někdy musí zazvonit. pí Vandová v hodině němčiny: Já vám ty členy nebudu neustále připomínat! spolužák polohlasně: Jo, ale paní profesorka tu nebude věčně! 20

V hodině matematiky: Hanka: A pane profesore. Proč jsou tam ty závorky? p. Pluhař: Ty jsou tam jenom proto, aby to vypadalo dramatičtěji. Směj se s námi pí Gajová: Piškvorky?! A do sešitu chemie! Posvátná půda byla znesvěcena! p. Gamba: Tady je to jak ve zvěřinci. Ale v dobrém slova smyslu. Já mám rád zvěřinec. ŠÉFREDAKTOŘI: Radek Janoštík, Diana Trtílková REDAKTOŘI: Darebníková Tereza, Gal Petr, Gleň Stanislav, Hlobilová Eva, Jakubíček Václav, Janáková Petra, Majdová Pavlína, Rozsypalová Ludmila, Rýznarová Mariana, Skála Filip, Slezáček Vojtěch, Štolfová Jana, Talaš Ondřej SPOLUPRÁCE: Ignác Pospíšil GRAMATICKÁ ÚPRAVA: pí Lenka Jurásková GRAFICKÁ ÚPRAVA: Radek Janoštík TISK: Sponzoři 21