Anglické parky a zahrady II.

Transkript

1 Anglické parky a zahrady II. Author: Tomáš Sklenář Published: V roce 1700 byla zahájena stavba paláce podle návrhu Johna Vanbrugha a jeho spolupracovníka Nicholase Hawksmoora. Současně se stavbou paláce se začalo i s úpravami okolního parku, který byl jako první v Anglii přeměněn v monumentální krajinu arkadského mýtu. Vanbrugh navrhl palác tak, že jeho vstupní fasáda byla otočena do otevřeného prostoru, umožňovala výhled do okolní krajiny na velkolepé panorama Great Lake. Tato změna tradičního uspořádání znamenala radikální zlom v dosud používaném formálním schématu a stala se pravděpodobně nejdůležitějším příspěvkem Vanbrugha k vývoji krajinářské zahrady. Roku 1724 v rámci rozsáhlých terénních úprav okolí paláce vyhloubil jižně od Ray Wood South Lake, na které v roce 1732 navázal nově vybudovaný umělý říční tok New River s palladianským mostem. Na mělce klesající travnaté Chrámové terase byl roku 1732 postaven Chrám čtyř větrů, dříve známý pod názvem Dianin chrám. Tato centrální stavba ve tvaru krychle, s ústředním dómem a čtyřmi portiky, pro niž měla jako vzor sloužit Palladiova Villa Rotonda ve Vicenze, byla pohledově svázaná s dnes již neexistujícím Hawksmoorovým Venušiným chrámem, který ležel zhruba půl kilometru severně, na okraji Ray Wood. Z dvacátých let 18. stol. pochází Hawksmoorova pyramida, postavená na počest zakladatele Carlisleovské větve rodiny Howardů lorda Williama Howarda. Významnou dominantu a vrchol celé kompozice Castle Howard představuje rodinná hrobka Howardů. Se stavbou mauzolea, stojícího na kopci vysoko nad New River téměř míli od paláce, se začalo 1729 podle návrhu Hawksmoora, dokončena však byla v pozměněné podobě až v roce1738, šest let po Carlisleově smrti. Kolem roku 1705 byla jihozápadně od paláce založena kuchyňská zahrada, která svým formálním charakterem silně kontrastovala se zbytkem krajinářské zahrady. V 18. století představovala zásobní zahrada reminiscenci italských renesančních giardino segreto. Z dnešního hlediska můžeme říci, že se jedná o klíčové dílo krajinářské architektury. Zatímco u italské vily a v krajině 17. století dokonce i ve Stowe byla zahrada a zemědělská krajina dva oddělené světy, v Castle Howard se spojily do nové syntézy. Architektonicky ztvárněné území a zemědělsky využívané plochy se svými okraji vzájemně překrývaly a výsledek působil tak, jakoby vizuální a prostorová podoba zemědělské krajiny byla vytvořena jako umělecké dílo. 1/12

2 (zdroj: časopis Zahrada Park Krajina 2/2002) Fountains Abbey & Studley Royal Water Garden Studley Garden je jedna z mála velkých zahrad 18. století, která přetrvala v podstatě v nezměněné podobě. Byla vytvořena mezi roky 1716 a 1781 Johnem Aislabiem a jeho symem Williamem, v prostředí lesnatého údolí s klikatící se říčkou Skell. 2/12

3 Aislabiovcům se zde podařilo vytvořit pravděpodobně jednu z nejpůsobivějších vodních zahrad v Anglii. Založená na plochém dně úzkého údolí, přechází na jednom konci v jezero s vodním parterem a na druhém kulminuje k pohledu na romantické ruiny gotického opatství. Vodní zahrada je tvořena kontrastem vody, trávníků a chrámů proti tmavému pozadí stromů a představuje dokonalé prolnutí mezi volnou přírodou a uhlazeným plánováním v 18. století. John Aislabie zdědil pozemky v roce Při započetí prací na Studley Royal působil ve veřejném životě jako pokladník námořnictva a v roce 1718 se stal ministrem financí. Krize kolem Jižního moře však ukončila jeho kariéru a on se v roce 1720 vrátil do Yorkshiru, aby pokračoval ve své životní práci. První fáze proběhla v letech 1716 až 1730, kdy zahrada vypadala spíše jako staveniště než zahrada. Řeka byla nasměrována tak, aby běžela prostředkem údolí a pravidelné rybníky byly formovány na obou stranách. V místě, kde se kanál spojoval s řekou, vznikl půlměsícový rybník a nad ním Tent Hill, navršený pravděpodobně ze zeminy vyhloubené při stavbě rybníka. Voda plyne kanálem dolů do údolí od opatství přes kaskády, zdůrazňující změnu úrovně terénu, a končí v jezeře. Trávníky podél vodního toku jsou formovány do výrazně modelovaného drnu na hrázích a rampách. Tisy jsou tvarovány do živých plotů, které lemují cesty a rámují pohledy. Zahrada je protkána formálními alejemi a průhledy vymezenými stromy. Po roce 1732 začala výstavba budov. V průběhu deseti let byly postaveny dva chrámy (Temple of Piety a Temple of Fame), Banqueting House, Octagon Tower, Rustic Bridge, Grotto a Serpentine Tunnel. Zahradní práce byly prováděny stovkou místních dělníků pod vedením kameníků Johna Simpsona a později Johna Dee. Zahradníkem byl William Fisher, místní pracovník bez velkých zahradnických zkušeností. Zdá se, že kromě několika rad od Colena Campbella, se další profesionál na stavbě nepodílel. Základní myšlenka celé kompozice je tedy přímo od Johna Aislabieho. V době Aislabieho smrti v roce 1742 byly hlavní práce hotovy, ale hlavní koruna zahrady, gotické opatství nebylo připojeno do roku Až William Aislabie byl úspěšný v koupi opatství, které spolu s Fountains Hall získal od svého souseda a uskutečnil tak sen svého otce. Zbytky opatství jsou nejzachovalejšími ruinami Cisterciánského kláštera v zemi. Bylo postaveno v roce 1132 skupinou mnichů, kteří opustili benediktýnský klášter Sv. Marie v Yorku, protože byli nespokojeni s dodržováním klášterního řádu. 3/12

4 4/12

5 Harewood Harewood je typické venkovské sídlo se známkami vývojových tendencí zahradní architektury. Vrcholu však zahrada dosáhla až za působení Lancelota Capability Browna v 60. a 70. letech 18. století. V roce 1840 došlo k návratu formálního parteru, tzv. Pleasure garden v italském stylu podle návrhu Sira Charlese Barryho. Stříkající fontány, zdobnost, barevnost, symetrie a sbírky rostlin uspořádané v náročné broderii nebo v tradičních trvalkových záhonech, tvoří rámec pro pohledy do idylické brownovské krajiny. Pod zdí terasy je dlouhý přepychový záhon s ukázkou tropických rostlin. Zpestřujícím prvkem v zahradě je sbírka exotických ptáků tukanů, zoborožců, papoušků, plameňáků aj. Klidná meandrující cesta kolem jezera vede poetickým lesem se sbírkou rododendronů, kolem šestimetrové kaskády padající do údolí se sbírkou rostlin z Himaláje a končí u Walled garden zásobní zahrady. 5/12

6 Chatsworth Dvěstěmetrová kaskáda je spolu s bazénem pozůstatkem klasicistní kompozice z časů 1. vévody z Devonshire a reprezentuje první fázi tvorby zahrady v Chatsworthu. Byla dokončena roku 1696 podle návrhu Francouze Grilleta, žáka Le Notera. Kanál s císařskou fontánou jsou dominantním prvkem východního parteru. Kanál byl vyhlouben v roce 1702 do jižního svahu kopce a vytvořil 100 metrovou plochu vodní hladiny. Akcentem je nejvyšší střik na světě, založený na Toricelliho zákonu, zbudovaný na počest plánované návštěvy cara Mikoláše v roce 1843 a inspirovaný zahradou v Petrodvorcích. V roce 1991 byla na konec kanálu umístěna plastika Válečný kůň od Elisabeth Frink. Roku 1860 přichází na panství Lancelot Brown a zahajuje druhý úsek budování idylické krajiny se zachováním již zmiňovaných prvků z klasicistní zahrady. Poslední fází vývoje byla stavba velkých skleníků od Josepha Paxtona a Decimuse Burtona v letech Paxton, hlavní zahradník, se pustil do experimentů při stavbě Viktoriánských skleníků a snažil se vytvořit ideální vnitřní zahradu pro všechny exotické rostliny. Velký skleník se spodním vytápěním existoval jen 80 let. Po první světové válce byla většina rostlin mrtvá a nebyl nikdo, kdo by se o nové rostliny staral. Proto byl v roce 1920 skleník stržen a na jeho místě dnes najdeme bludiště z roku Paxton dále musel vytvořit místo pro sbírky rostlin a stromů a tvorbu zahrady podřídil ideálu zahrady 19. století. Vzniká kamenná zahrada, Pinetum, Rododendronové údolí, romantické vodopády, Vrbová fontána aj. Vše je doplněno plastikami faunů, dryád a novodobých skulptur. 6/12

7 Blenheim Jméno Blenheim pochází z rozhodující bitvy, která se odehrála 13. srpna 1704 na severním břehu řeky Danube, blízko malé vesnice Blenheim, kde francouzský vojevůdce Marshall Tallard opevnil své linie. John Churchil, první vévoda z Marlborough, zde porazil vojsko Ludvíka XIV a ochránil Evropu před Francouzkou nadvládou. Jako odměnu dostal od královny Anny panství ve Woodstoku, kde mu na své náklady nechala postavit palác zvaný Blenheim. Stavba paláce započala roku 1705 a cedule s věnováním na východní bráně prohlašuje: Pod ochranou štědrého panovníka byl postaven tento dům pro Johna vévodu z Marlborough, a jeho vévodkyni Sarah, od Sira Johna Vanbrugha, mezi lety 1705 a Na tento účel byl dán grant liber věnovaný jeho výsostí královnou Annou a potvrzený Parlamentem. Vanbrough byl ještě při plánování zahrady a krajiny pod vlivem klasicismu a svazoval kompozici do os. Lancelot Brown při příchodu na panství zachoval osy, Velký palladiánský most od architekta Williama Chamberse zatopil z poloviny při plánování říční krajiny a na jejím konci vytvořil Velkou kaskádu. Akcentem Great Avenue (hlavní osa) je Sloup vítězství, 40 metrů vysoký dórský sloup se sochou vévody od Roberta Pita. Triumfální oblouk zakončující osu, postavený roku 1727, je hlavním vchodem na panství Woodstok. V Arboretu je kromě sbírky dřevin i Rosarium a chrám bohyně Flory. Formální zahrady vděčí za svůj vznik 9. vévodovi z Marlborough, který v roce 1920, za pomoci francouzského zahradního architekta Achilla Duchene přebudoval nezajímavé zahrady v reminiscence parterů velkých zámků Francie a Itálie. Centrem Vodního parteru je kopie Berniniho fonány Říčních bohů na Rome's Piazza. Parter je zmenšenina Parterre d Eau ve Versailles. Italský parter se rozkládá kolem fontány Mořské Panny, je chráněn mezi východním křídlem paláce a na jihu lemován oranžérií. 7/12

8 8/12

9 9/12

10 Stowe Zahrada ve Stowe v hrabství Buckinghamshire je jedním z nejvýznamnějších děl zahradního umění, reprezentující anglickou krajinářskou zahradu ve všech fázích jejího vývoje. Charakter této zahrady v kontinuitě jejích proměn odráží záměry nejvýznamnějších tvůrců 18. století, jako byli John Vanbrough, Charles Bridgeman, William Kent a Lancelot Brown. Stowe zahrnuje pět fází v koncepčním vývoji anglické zahrady 18. stol. První fází jsou výsadby kolem Jízdáren s formálně tvořenými cestami. V roce 1690 představovala zahrada skromný raně barokní parter blížící se spíše Italské škole než Francouzské. Druhá fáze začíná v roce 1710 příchodem Charlese Bridgemana jako zahradního architekta a Johna Vanbrugha jako architekta a vzniká anglická barokní zahrada, inspirovaná pracemi Londona, Wise a Switzera. Je vymezená stopou ha-ha se skrytou symetrií západní a východní zahrady. 10/12

11 Třetí, naturalistickou fázi začíná roku 1730 William Kent a James Gibbs, kteří se rozhodli pokračovat v práci s Bridgemanem až do jeho smrti roku Zahrnuje Elysejská pole alegorickou zahradu s idealizovanou přírodou a Hawkwellovo pole, první vědomý pokus jevištně uspořádat přírodní krajinu jako ferme orneé v mezích hranic zahrady. Kent s Gibbsem navrhli velké množství chrámů Kentův Chrám Starobylých ctností (1734) viditelný přes Elysejská pole od Svatyně Britských osobností. Palladiánský most byl postaven Čtvrtá, arkadská fáze s krajinným dekorem Řeckého údolí vyústila do formy architektonické zahrady. Roku 1741 převzal řízení výstavby do rukou Lancelot Capability Brown a spolupracoval s Kentem až do jeho smrti roku Brown dal Bridgemanovu oktogonálnímu rybníku a jednáctiakrovému rybníku přirozenou podobu. Pátá, panoramatická fáze prostřednictvím dvou os (Oxford Avenue a Grand Avenue) vizuálně integrovala zahradu do okolní krajiny. 11/12

12 (zdroj: časopis Zahrada Park Krajina 2/2002) :06, Tomáš Sklenář 12/12