MÍR, KONFLIKT A VÁLKA PO ROZPADU BIPOLARITY 1

Transkript

1 PhDr. Nekvapilová Ivana Katedra sociálních věd a personalistiky VVŠ PV Vyškov MÍR, KONFLIKT A VÁLKA PO ROZPADU BIPOLARITY 1 Resumé: Článek je filosofickým příspěvkem do diskuse vojenských odborníků nad současnými trendy rozvoje vojenství. Zaměřuje se na objasnění války jako fenoménu současnosti, jenž zásadně ovlivňuje charakter evropského způsobu života, nastiňuje základní momenty proměnlivosti války jako sociálního jevu. Po druhé světové válce nastalo v Evropě mnohaleté období míru, které jakoby utvrzovalo v tom, že právě tento stav je pro Evropu 2. poloviny 20. století příznačný, že válka je jednak jevem nežádoucím, neboť porušuje jakousi jednotu světa a škodí mírotvornému úsilí, jednak je jevem ojedinělým, či epizodickým, že přestává být nevyhnutelným průvodním jevem společenského života. Tyto názory byly na jedné straně ideologicky rozděleného světa podporovány zdánlivě pádnými argumenty, jako je směřování společnosti do beztřídní fáze svého vývoje, čímž se zruší třídní charakter války. Dále pak, že válka ztrácí svůj smysl jako cesta k získání bohatství, neboť stupeň rozvoje výrobních sil může uspokojit základní potřeby materiální existence lidstva. Na druhé straně to byla tvrzení o tom, že překážkami války jsou vytvoření světového trhu jako vyššího typu integrace národů, dosažená kvalita a kvantita vyzbrojení, která hrozí biologickým zničením lidstva, dosažený stupeň rozvoje společenského vědomí, především morálních hodnot, protiválečná psychologie, která je vlastní všem národům. 1 Fenomenologické analýzy války vzniklé v 60. letech v západním evropském myšlení a rozvíjené v českém prostředí zvláště prostřednictvím neoficiálního proudu filosofického myšlení, za jehož nestora můžeme považovat Jana Patočku, se však snaží prokázat pravý opak. Hájí tezi, že "20. století se stalo stoletím válek a revolucí a tedy stoletím násilí, jež se dnes považuje za jejich společného jmenovatele" 2. Vždyť právě I. světová válka prokázala, že se "energetická proměna světa musí dít válečně, protože válka, akutní opozice, je nejintenzivnější prostředek rychlého 1 Text byl opublikován ve sborníku Vztah ekonomiky a obrany po studené válce. Sborník příspěvků z odborného semináře Katedry ekonomie a ekonomiky obrany státu k dlouhodobému záměru vědecké práce FEOSL VVŠ PV ve Vyškově. Vyškov: VVŠ PV, 2001, ISBN

2 uvolnění akumulovaných sil. Rozkol je velký prostředek, kterého jakoby Síla používala k svému přechodu z potence v aktualitu." 3 Zdá se, že události, které se odehrály v Evropě i ve světě po pádu železné opony spíše podporují fenomenologické stanovisko a nutí současnou Evropu přehodnocovat své zaužívané pohledy na takové významné sociální jevy, jakými válka a mír bezesporu jsou 4. Právě po pádu železné opony se na evropském kontinentu znovu objevily válečné konflikty, které narušily vize o trvalém míru po konci 2. světové války a o příchodu nového světového řádu. Válka se znovu stala i pro Evropu denní realitou. Z toho je možné dovodit, že i v nejbližší budoucnosti války budou a jejich existenci nedokáže zabránit ani technický pokrok, ani vysoká životní úroveň, ani poznání a historická zkušenost takových válečných konfliktů, jakými byly obě světové války. Je nutné, aby demokratické státy s touto možností počítaly a věnovaly náležitou pozornost obraně státu před vnějším napadením ve všech jejích aspektech. Ve svém vystoupení bych se chtěla zaměřit na dva, dle mého názoru významné okruhy problémů. Nejprve bych se zastavila u již zmiňovaného fenomenologického pohledu na válku a naznačila jakým způsobem ovlivnila válka charakter evropského způsobu života 20. století, neboť celé toto století formovalo předpoklady pro náš současný život. Chceme-li dnes kompetentně rozhodovat o budoucnosti, domnívám se, že bez porozumění těmto předpokladům to není zcela možné. Za druhé bych ráda poukázala na určité proměny, kterých pod tlakem reality nabyly interpretace pojmu války. Objasnila rozdíl mezi tzv. válkou moderní a postmoderní. Válka jako fenomén Fenomenologický přístup k válce je charakteristický tím, že se snaží uplatnit takový pohled na ni, jakoby "válka sama mohla být něco vykládajícího, co samo ze sebe má moc smyslodárnou" 5, tedy pokus přistoupit k válce jako fenoménu, jako k tomu, co se nám ukazuje a ve svém ukazování otvírá svůj původní smysl. Způsobem přístupu k válce se tento výklad liší od toho, který nám byl znám jako dialekticko - materialistický výklad, mající své teoretické kořeny v Hegelovské filosofii dějin a náležející do určité skupiny výkladů, které mají společné rysy. Podle Jana Patočky je všem konceptům filosofie dějin společné to, že "všechny pohlížejí na válku z hlediska míru, dne a života s vyloučením jeho temné noční stránky. Z tohoto hlediska jeví se život, hlavně právě dějinný, jako kontinuum, v němž

3 jednotlivci jsou jakýmisi nositeli obecného pohybu, na němž jedině záleží, smrt má význam výměny ve funkcích, válka, tato masově organizovaná smrt, je nepříjemnou ač nutnou pauzou, kterou v zájmu jistých cílů kontinuity života je třeba vzít na sebe, ale v níž jako takové není co "pozitivního" hledat" 6. Co zajímavého nám fenomenologický přístup může nabídnout? Nejprve odpověď na to kdy vzniká válka? Fenomenologický přístup k válce vychází z předpokladu, že válka nevzniká jen tak, nahodile, nýbrž z lidského přesvědčení, z nějaké ideje. A je jen otázkou času a podmínek, kdy idea a do jaké míry se tato idea uskuteční. Že tomu tak skutečně je, ukazuje Patočkova analýza 1. světové války ve stati "Války 20. století a 20. století jako válka". Pokládá si zde otázku: "Z jakých idejí vznikají největší konflikty 20. století?" V pozadí prvního světového válečného konfliktu bylo "pozvolna vyklíčivší přesvědčení, že neexistuje nic jako věčný, objektivní smysl světa a věcí a že je záležitostí síly a moci takový smysl realizovat v tom okruhu, který je lidskému dosahu přístupný" 7. Přípravy k válce se odehrávaly v tom duchu, že na jedné straně je třeba dodržet dosavadní status quo, na druhé straně tu byla vůle jej radikálně změnit. O výsledném směru změnit pořádek rozhodl až vstup Ameriky a socialistické revoluce do válečného dění. Zároveň Patočka dokládá, že se tato vůdčí idea války může zrodit v takovém státě, který na první pohled není schopen určovat chod dějin. Na předválečném Německu ukazuje, jak jeho konzervativní struktury sloužily tomuto směru, právě ony způsobily, že se proměna Německa v imperiální stát "děla disciplinovaně, bez velkých otřesů, a masy se poddávaly tomuto přetváření přes všechno skřípění zubů politických vůdců, ba politická organizace dělnictva stranickou byrokracií vpadala záhy do stejných kolejí a šla stejným směrem." 8 V Německu došlo tedy k revoluci jež znamenala zvědečtění života, pojetí vědy jako techniky. Aby bylo možné tyto pozvolna vznikající ambice realizovat, bylo třeba se vojenskou cestou zbavit konkurenčních západních center. Právě první světovou válku považuje Patočka za sociální jev, který znamenal radikální otřes všech dosavadních hodnot a naznačil nové trendy vývoje evropské civilizace. Za nejpodstatnější považuje to, že znamenala přehodnocení všech hodnot ve znamení síly. Druhý její dějinotvorný význam spočívá v tom, že umožnila frontovou zkušenost. Analýza této zkušenosti ukazuje, že je pro samotného člověka určujícím způsobem

4 významná. P. Teilhard de Chardin píše: "Zdá se mi, že by bylo možné ukázat, že fronta není jen linií ohně, místem, kde koordinují lidské masy, které na sebe útočí, ale v jistém smyslu i "čelem vlny", jež unáší lidský svět k novým osudům zdá se, že se tu člověk nalézá na nejzazší hranici toho, co se už uskutečnilo, a toho, co se připravuje." 9 K frontové zkušenosti patří otřes frontou, který se nevysvětluje jako okamžité trauma, nýbrž základní změna v lidské existenci: válka jako fronta poznamenává navždy. V prožitku fronty je na dně něco hluboce a zásadně pozitivního. Člověka fronty se zmocňuje pocit smysluplnosti, který může přetrvat dlouhá léta. Prožitek má pochopitelně své fáze a různé stupně hloubky. Právě tyto různé stupně hloubky hrají v dějinách pozdější doby důležitou roli. První fázi, kterou dovede překročit jen málokdo, je prožitek nesmyslnosti a nesnesitelného děsu. Fronta je absurdita par excellence. Nejdrahocennější, co člověk má, se zde bezohledně rve na kusy. Z tohoto pohledu má smysl jen demonstrace, že svět, který něco takového plodí, musí zmizet. A to je právě důkaz toho, že svět, který něco takového plodí, musí zmizet. Sama frontová zkušenost směřuje k naplnění ideje této války. Ten, kdo slíbí, že takový otřes znemožní si každého člověka, který frontou prošel, získá. Proto právě prožitek frontové zkušenosti je u kořene "velkého fenoménu boje za mír", jímž se dnes právě Evropa v různých iniciativách vyznačuje, který se rozmohl zvláště ve druhé světové válce a po ní. Patočka však poukazuje na to, že "sotva se člověk ocitl tváří v tvář otřesenému světu, je nejen zachycen jeho silami, nýbrž zmobilizován k novému boji" 10. Vede válku proti válce. Mír, tolik ceněný současnými Evropany, je dosahován, zaštiťován válkou. Válečný stav 20. století pokračuje ruskou revolucí, kde je veden zápas za změnu status guo, ovšem podle jiného mírového konceptu. Její vítězství se jeví jako iluzorní, jako určitý taktický moment. Vítězný mír se v této situaci stává iluzí, neboť v zemi revoluce válka trvá. Mír se zde stává prostředkem boje, takže se stává sám součástí války, tou lstivou její etapou, která poráží protivníka bez výstřelu - tím, že se zpomaluje ve své mobilizaci, zatímco druhý, skutečný či potencionální soupeř se udržuje ve střehu. Právě pokusy evropského Západu obrátit válku směrem na východ a zničit tak pokusy změn podle jiného plánu, měly ve svém důsledku přesně opačný účinek.

5 Přímo vedly ke vzplanutí války na Západě. Západ umožnil, aby jeho protivník z první světové války nastoupil ještě větší a ničivější silou k revanši. Tak se zdá, že druhá světová válka byla završením původní ideje přeměny status guo, ale ne ve prospěch Německa, nýbrž jeho slabšího protivníka z první světové války. Zároveň podle Patočky došlo k závažnější skutečnosti - "k pádu Evropy", vyrostlé z dědictví Západořímské říše, která tak ustoupila ve prospěch svého pokračovatele - Spojených států. Vidíme, že zásadní politické, geopolitické proměny, které určují povahu našeho současného života, byly způsobeny válkou. Zkušenost fronty nejen, že mobilizuje k novému boji, který má dalekosáhlé celospolečenské důsledky, ale stává se významnou i pro život jednotlivců. "Nejhlubším objevem fronty je vykloněnost života do noci, boje a smrti" 11. Což znamená vědomí, že život není vším, že se může sebe vzdát, a tato oběť se požaduje. Krajina základních životních významností člověka se proměnila, dostala konec, za kterým nemůže ležet nic dalšího, kýženějšího, vyššího. Podle Patočky jedině právě tato hluboká zkušenost je schopna vyvést lidstvo z války do míru, ale bohužel se v dějinách 20. století neuplatnila. Ani komplex Hirošimy nepřekročil zkušenost fronty a neznamenal přerušení evropské fascinace silou války. Cestu k míru spatřuje v "solidaritě otřesených". "Solidarita otřesených je solidarita těch, kdo chápou. Pochopení však se za dnešních okolností musí týkat nejen této nejzákladnější roviny, otroctví a svobody vůči životu, nýbrž implikuje též pochopení významu vědy a techniky, oné Síly, kterou uvolňujeme." Solidarita otřesených "musí a může vytvořit duchovní autoritu a stát se duchovní mocí, která by doháněla válčící svět k jistým omezením, a tak znemožňovala jisté činy a opatření." 12 "Lidstvo nedospěje na půdu míru tím, že se oddá a poddá měřítkům všedního dne a jeho slibům. Kdo zrazuje tuto solidaritu, musí si uvědomit, že živí válku a je oním parazitem v etapě, který žije krví druhých." 13 Krátký exkurz do fenomenologické analýzy válečných konfliktů 1. poloviny 20. století nám ukazuje, že právě povaha těchto válečných konfliktů vedla k míru, který byl vytvářen, podporován, určován válkou, ať přímou, či skrytou v podobě např. studené války, a sám ve své povaze nebyl stavem trvalým, nýbrž dočasným, což také ukázaly události po pádu železné opony, a že se Evropa z tohoto kruhu zřejmě v nejbližší době nevymaní, protože její okouzlení silou trvá a navíc vojenskoprůmyslový komplex získal v tržním systému vlastní existenci, takže Síla

6 vědy a techniky, o které hovořil Patočka, podpořená dnes silou peněz, nepřestává podporovat ideu války. Moderní a postmoderní válka Vědomí toho, že válka jako sociální jev, jenž má komplexní charakter, je podmiňována konkrétním stavem společnosti, tj. ekonomikou, politikou, a zpětně jej také ovlivňuje a analýzy válečných konfliktů konce 20. století vedou odborníky k názoru, že je dnes třeba rozlišovat různá pojetí války. Nejznámějším z nich je zajisté výklad války jako pokračování politiky, který je označován za první systematickou teorii války. Ano, jedná se o teorii války jako jevu spjatého s určitými předpoklady společenské organizace, zpracovanou Carlem von Clausewitzem. Co je na ní významného? Clausewitz zformuloval tezi o podřízenosti války politickým cílům a zároveň vyslovil požadavek studovat válku v rámci širšího sociálně-politického kontextu či struktury. Válka - jak říká Clausewitz - je pouze pokračování politiky jinými prostředky... politický záměr je účelem, válka je prostředkem, a prostředek si nikdy nelze odmyslit od účelu. 14 U Clausewitze najdeme i definici žádoucí podoby války. Tedy válka má být formální proces ve smyslu pravidelné, konvenční, právně definované a racionálně řízené procedury v rámci mezistátních vztahů. Legální autoritou, jež je zmocněna vést válku, není nikdo jiný než stát. Stát myslí strategicky; definuje své politické zájmy a cíle, zvažuje a hledá cesty k jejich dosažení a zároveň určuje k tomu přiměřené prostředky. Zároveň vyčleňuje pro účely vedení války kvalifikované a náležitě disciplinované odborníky. Tito válečníci se řídí určitým kodexem chování k sobě navzájem a pravidly ochrany civilního obyvatelstva. V současných pojednáních o válce je tento výklad války označován jako "moderní válka" 15. Válečné konflikty na starém kontinentě v době moderní (tento termín je problematický, rozumíme mu jako označení etapy vývoje evropské myšlení a způsobu života založeného na racionalistické Descartovské tradici od 17. století) až do první světové války spolehlivě vykazovaly znaky moderní války. Moderní válka byla skutečně pokračováním mezistátní politiky násilnými prostředky. K jejímu vyhlášení a ukončení musely být splněny určití formální náležitosti zakotvené v mezinárodním právu a její průběh regulován řadou normativních omezení. Válka byla státem organizovanou a centrálně řízenou činností, v bojích se střetávaly pravidelné armády. Používání metod nepravidelné války bylo považováno

7 za zavrženíhodnou odchylku od normy. Až do první světové války byly války na starém kontinentě omezené, neválčící obyvatelstvo stálo stranou bojů. Dva světové konflikty 20. století však svým průběhem a povahou znamenají pozvolný odklon od těchto principů. Jsou označovány za války totální. Civilní obyvatelstvo se rostoucí měrou zapojovalo do válečného úsilí a proto se stále častěji stávalo terčem útoků. Ve druhé světové válce již byli civilisté masakrováni záměrně, masově a organizovaně. Určitá patová situace, jež nastala právě v období studené války, kterou výstižně vyjádřil Raymond Aron slovy: Mír nemožný, válka nepravděpodobná, měla za následek přesměrování vojenské aktivity obou evropských vojensko - politických bloků do tzv. třetího světa, kde každý z nich podporoval své klientské státy, režimy, či hnutí v tzv. zástupných válkách. Většina těchto válek se již podstatně lišila od evropského ideálu moderní pravidelné války, jak ji definoval Clausewitz. Byly to války převážně občanské, odehrávající se uvnitř státu. Modelu moderní války se vymyká podle odborníků i většina válek 90. let. Bývají označovány za války postmoderní (Michael Ignatief), či etnické, válkami novými (Mary Kaldorová). Jiní autoři hovoří o privatizovaných, neformálních či degenerovaných válkách, o návratu k premodernitě či o demodernizaci války (Kaldorová). Tato pojmová rozkolísanost ukazuje, že se v případě válek 90.let setkáváme zřejmě se skutečně novým, dosud nejasně vymezeným a definičně neusazeným společenským jevem. O tom, že se před námi objevuje nový, doposud málo prozkoumaný společenský jev svědčí i pokusy vymezit jeho základní rysy a to v kontrapozici k modernímu konceptu války. Postmoderní války jsou označovány jako konflikty nízké intenzity - válčící strany téměř výhradně užívají metod nepravidelné a guerillové taktiky. Z více než stovky konfliktů za posledních deset let jich bylo sotva deset mezistátních, válečné násilí je téměř výhradně zaměřeno proti civilistům. Uvádí se, že poměr vojenských ztrát k civilním byl na začátku 20. století 8:1, v 90.letech je 1:8 16, statistiky OSN dokonce hovoří o 1: 9. Důsledkem vstupu války do civilní sféry narůstá počet uprchlíků. Absorpční schopnost západních vyspělých společností je však omezená, navíc v nich roste odpor proti uprchlíkům, protože se mezi nimi mohou skrývat váleční zločinci a kriminální živly. Války se přesunuly ze sféry mezistátní do oblasti vnitrostátní. V řadě zemí zmítaných vnitřním konfliktem se hroutí státní monopol na organizované násilí

8 a válka, kterou moderní stát vyvlastnil od společnosti, se vrací do soukromých rukou, nestátních rukou. Většina válek 90. let se odehrává v hobbesovském prostředí zhrouceného státu, v situaci boje všech proti všem. Mizí hranice, kterými moderní stát oddělil legální válku a nelegální kriminální aktivity, sféru vnitřní a vnější bezpečnosti, civilní a válečnou zónu. Historie války, poznamenává Ignatieff (a zároveň historie upevňování státní suverenity, dodáváme), byla o vyvlastňování násilí státem od společnosti a jeho svěření specializované válečnické kastě. Ale když stát ztrácí kontrolu nad válkou... když se válka stává hájemstvím soukromých armád, gangsterů a paramilitárních skupin, poté může zmizet rozdíl mezi válkou a barbarstvím. 17 V postmoderních válkách bojují vedle vládních vojsk nejrůznější nepravidelné skupiny, nejčastěji definované kmenově, etnicky nebo nábožensky. Jejich vojenské aktivity jsou však zpravidla zájmově propojeny s mnohdy rozsáhlou hospodářskou činností kriminálního charakteru (loupení, vydírání a únosy, pašování embargovaných materiálů a zbraní, obchod s drogami, rozkrádání a prodej humanitární pomoci). Vůdci těchto band a gangů nezřídka ovládají relativně rozsáhlá území, města či jejich části, kde uplatňují kvazi vládní autoritu (včetně výběru daní), udržovanou brutálním násilím. Trend k privatizaci vojenského násilí v rámci nových válek také potvrzuje rostoucí účast mezinárodních žoldnéřů nejrůznějšího ražení - od profesionálních válečníků na volné noze přes dobrodruhy bez příčiny až po náboženské fanatiky. Stát tak ztrácí monopol na válku, ale navíc též neplní svou základní vnitřní funkci - monopol výkonu práva a pořádku na svém území. Válka není vedena disciplinovanými armádami, jejichž příslušníci by ctili normy válečného práva, nýbrž nedisciplinovanými civilisty. Jsou to také zpravidla oni, kdo se dopouštějí těch nejhorších zločinů proti lidskosti. V zónách postmoderních válek nebývá též mnohdy patrné, kdo je politickým organizátorem a legitimním reprezentantem znesvářených skupin. Výsledkem je zánik politiky ve smyslu sledování racionálně definovaného státního zájmu. V těchto válkách lze jen stěží najít zřetelný politický účel, ono ratio, které v moderní době třímal v rukou suverén. Postmoderní válka je místem drtivého vítězství iracionality nad racionalitou. Vzniká otázka, co je příčinou postmoderních válek? Odpovědi můžeme najít různé. Podle Mary Kaldorová nové války lze pochopit pouze v kontextu globalizace,

9 která podle autorky způsobuje revoluci v sociálních vztazích válčení. 18 Proces globalizace svými důsledky může oslabovat územně založenou suverenitu moderního státu a schopnost vládnoucích elit ovlivňovat a kontrolovat politické a hospodářské procesy uvnitř země. Odtávání tradičně chápané suverenity zpochybňuje legitimitu vládnoucí politické třídy. Demokratické, otevřené společnosti řeší tento problém adaptací, přijetím do budoucnosti zaměřeného programu dalšího otvírání se mezinárodní spolupráci a integraci. Kaldorová tuto politiku označuje jako kosmopolitismus. Demokratické elity tak posilují svou legitimitu propagací univerzálních hodnot, jejich nárok na moc je založen na prosazování všelidských idejí. Na rozdíl od toho se politické elity v autoritářských státech cítí ohrožené působením globalizace a proto hledají novou bázi pro mobilizaci společnosti a rekonstrukci své mocenské legitimity v identitní politice. Ta je protipólem kosmopolitismu. Identitní politika je partikularistická, exkluzivní, fragmentační, je retrospektivně zahleděna do minulosti a legitimitu čerpá z kolektivní mytologie. 19 Takovou politiku používají zejména ti, kdo jsou znejistěni dopady globalizace a hledají před nimi ochranu v bezpečném a známém útočišti. To nalézají ve společenstvích definovaných na základě identity klanové, kmenové, etnické, náboženské, národní. Soudržnost těchto pospolitostí je potvrzována a posilována existencí obrazu nepřítele, který je záměrně vytvářen jejich předáky. Místo adaptace je zvolena rezistence a uzavření se do sebe. Jestliže takové způsoby jsou některými silami používány, to neznamená, že kosmopolitismus vede vždy k popření partikulární identity. 20 J. Šedivý se domnívá, že strukturní příčinou nových válek není jen globalizace, ale i růst počtu států v moderním měřítku. Počet států roste, jejich kvalita upadá. 21 Zajisté bychom dospěli i k dalším názorům. Jejich výčet však vychází za rámec tohoto referátu. Za zajímavější považuji upozornit na to, jaké důsledky, podle odborníků, mají nové války na válečné hospodářství. Na rozdíl od moderní války, která vyžadovala centrální, autarktní systém a ve 20. století též totální mobilizaci zdrojů a společnosti pro válečné úsilí, tedy maximální posílení role státu, postmoderní válečné hospodářství je zcela odlišné. Odehrává se v prostředí fragmentace a decentralizace státu. Zapojení obyvatel je nízké, domácí průmyslová výroba upadá, stát a společnost se demodernizují. Vracejí se předmoderní metody

10 získávání zdrojů - loupež, vydírání, překupnictví, pašování embargovaných komodit, rozkrádání humanitární pomoci a investic do postkonfliktní sanace. Odkud se tedy berou potřebné finanční a materiální prostředky k vedení války? Od různých po světě roztroušených diaspor, které financují především nákup a dovoz zbraní do válečných zón. Příslušníci těchto skupin jsou za časté organizováni kolem kriminálních aktivit, vytvářejí mafiánské sítě a nezřídka zdaňují své krajany v cizině. Jejich prostřednictvím se pak vůdci válečných zón pokoušejí zpětně legalizovat své zisky, pokud možno na Západě. Společenská patologie se tak šíří z válečných zemí do vyspělých zemí. Vzniká tak, pravděpodobně, nový typ globalizované neformální ekonomiky,... v níž jsou vnější toky zejména humanitární pomoci a plateb ze zahraničí integrovány do místního a oblastního hospodářství. 22 Na této hospodářské bázi se konstituuje nový temný typ společenských vztahů, v němž je hluboce provázána ekonomika s násilím. Je přirozené, že ti, kdo z takových pořádků nejvíce těží - vůdci a válečníci - nemají zájem na ukončení bojů, na zavedení pořádku a budou takové pokusy sabotovat. Kaldorová v případové studii nové války v Bosně a Hercegovině v letech se snaží prokázat, že zásahy mezinárodních sil byly neúspěšné právě proto, že neakceptovaly tuto novou povahu válečného konfliktu. Jako nový přístup k řešení nových válek Kaldorová navrhuje především nutnost politické odpovědi. Nejde však o to zda použít vojenské, či politické prostředky, ale o to jaký druh politiky bude určovat použití vojenské síly. Proti strategii zasévání strachu a nenávisti musí být postavena strategie získání srdcí a myslí místního obyvatelstva, existovat nabídka otevřené politiky začlenění založená na všelidských hodnotách. Proti zločinnosti loupeživých rytířů je třeba postavit respekt k mezinárodním principům a zákonným normám. Je potřebné vytvořit novou strategii - novou formu mezinárodní politické mobilizace, která zahrne jak tzv. mezinárodní společenství, tak místní obyvatelstvo a která bude schopna čelit nadvládě různých typů partikularismu. 23 Jak to provést? Mezinárodní společenství by mělo při uskutečňování této strategie hledat spojence v místních ostrůvcích občanskosti, ty podporovat a kultivovat, kolem nich vytvářet zóny míru, tolerance a vlády zákona. Vytvářením zón stability bude kosmopolitní přístup zároveň budovat svou legitimitu a nabízet ji jako přitažlivou alternativu k legitimitě identitní politiky. Rekonstrukce legitimity je klíčem ke kontrole násilí. 24 Občanská společnost však potřebuje ke své existenci stát; pokud místní stát

11 neposkytuje podmínky, v nichž se může rozvíjet alternativní politika, musí zde být podpora mezinárodních organizací. 25 Závěrem se zastavme u dvou otázek. Za prvé ukazují skutečně postmoderní války na změnu podstaty války, nebo jsou pouze výsledkem proměny základních komponent, jež válku utvářejí? Politika zůstává politikou bez ohledu na to, je-li je vedena státem nebo pouze skupinou s úzkými partikulárními zájmy, tržní systém proměňuje ekonomiku, ale nepopírá její existenci, kosmopolitismus vyvolává negativní odezvy, ale to ještě neznamená, že by popřel svůj vlastní princip. Za druhé. Přinesly analýzy postmoderních válek něco pozitivního? Domnívám se, že zajisté. To podstatné je, že položily důraz na globální podmíněnost nových válek, význam lidských práv a univerzálních hodnot, vyzdvižení nezbytnosti kultivace občanské společnosti. Ukazuje se zajímavým konfrontování závěrů těchto analýz jednotlivých autorů s Patočkovým požadavkem "solidarity otřesených", který vyslovil na konci 70.let 20.století. Poznámky: 1 podrobněji viz. FIAMENGO, Ante. Základy všeobecnej sociologie. 1. vyd. Bratislava: Vydavaťelstvo politickej literatúry, 1968, s ARENDTOVÁ, Hanach. O násilí. Praha: Oikoymenh, 1995, s. 7 3 PATOČKA, J. Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha: Academia, 1990 s Za nejzávažnější události, které v 90. letech iniciovaly tázání po povaze budoucí války, jsou,podle L. Murawiece, následující: Především se změnila geopolitická situace ve světě. Vznikla nová ohniska možných válečných konfliktů. Rusko ztratilo punc světové mocnosti. Objevila se nová možná ohniska světové expanze jako např. Čína a Indie. Za nestabilní oblast z hlediska možného válečného konfliktu je považován Střední východ až po Pakistán, kde převažují státy a autoritářskými a vojenskými režimy, kde demografický růst není vyvážen hospodářským růstem. Tato oblast je nazývána krizovým obloukem a představuje, podle autora, pro Evropu přímé ohrožení. Zesílil vliv USA na světové dění. Autor je dokonce nazývá "středem světa". Upozorňuje na to, že jejich všudypřítomnost nemusí vždy působit jen pozitivně, ale i opačně. Z toho se dovozuje, že v budoucnu mohou být jak USA, tak jejich evropští spojenci zapojeni do řady válečných konfliktů. Rozpadem mocenských bloků se uvolnil prostor pro lokální a regionální konflikty. Hrozba jaderného globálního konfliktu v důsledku závodů ve zbrojení, jež měly garantovat světový mír, byla vystřídána nebezpečím nekontrolovatelného šíření zbraní hromadného ničení a prostředků jejich přenosu. Nové formy terorismu, nebezpečí importu nestability z válečných zón rovněž náleží do výčtu závažných skutečností, stejně tak jako komercionalizace vojenského výzkumu. V důsledku průniku komerční sféry do sektoru vojenského výzkumu, v období studené války výhradně uzavřeného, západ ztrácí monopol na využití nejvyspělejších technologií. "Konec tohoto monopolu otevírá věk zranitelnosti." V neposlední řadě podle odborníků "výchozí zkušeností, která v 90. letech nasměrovala přemýšlení o budoucnosti války byla operace Pouštní bouře". "Média prezentovala operaci Pouštní bouře jako model války budoucnosti, tedy jako bezkontaktní, aseptickou, bleskovou záležitost s nulovými ztrátami na naší straně, kterou rozhodla letecká převaha a použití inteligentní munice." Tím byla iinteligentním zbraním byla poskytnuta publicita, která vyzvala diskuse o revoluci ve vojenství. podrobněji viz. MURAWIEC, L. La guerre au XXI. siecle. Paris: Édition Odile Jacob, 2000, s

12 5 PATOČKA, J. Kacířské eseje o filosofii dějin. s PATOČKA, J. Kacířské eseje o filosofii dějin. s PATOČKA, J. Kacířské eseje o filosofii dějin. s PATOČKA, J. Kacířské eseje o filosofii dějin. s TEILHARD de CHARDIN, P. Ecrits du temps de la guerre. Paris: Grasset, 1965, s PATOČKA, J. Kacířské eseje o filosofii dějin. s tamtéž s PATOČKA, J. Kacířské eseje o filosofii dějin. s tamtéž s CLAUSEWITZ, C. O válce. Praha: Bonus A, 1996, s ŠEDIVÝ, J. Myšlení o válce na sklonku 20.století. In. Mezinárodní vztahy. 1/2000, s KALDOR, M. New and Old Wars: Organised Violence in a Global Era. Polity Press, Cambridge/ Oxford, 1999, s KALDOR, M. New and Old Wars: Organised Violence in a Global Era. s tamtéž s podrobně viz. tamtéž s podrobně viz tamtéž s viz. ŠEDIVÝ, J. Myšlení o válce na sklonku 20. století. In. Mezinárodní vztahy. 1/2000, s viz KALDOR, M. New and Old Wars: Organised Violence in a Global Era. s viz tamtéž s KALDOR, M. New and Old Wars: Organised Violence in a Global Era. s tamtéž s. 122 Použitá literatura: ARENDTOVÁ, Hanach. O násilí. Praha: Oikoymenh, CLAUSEWITZ, C. O válce. Praha: Bonus A, FIAMENGO, Ante. Základy všeobecnej sociologie. 1. vyd. Bratislava: Vydavaťelstvo politickej literatúry, KALDOR, M. New and Old Wars: Organised Violence in a Global Era. Polity Press, Cambridge/ Oxford, MURAWIEC, L. La guerre au XXI. siecle. Paris: Édition Odile Jacob, 2000 PATOČKA, J. Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha: Academia, TEILHARD de CHARDIN, P. Ecrits du temps de la guerre. Paris: Grasset, ŠEDIVÝ, J. Myšlení o válce na sklonku 20.století. In. Mezinárodní vztahy. 1/2000. Resumé: The article is a philosophical contribution to the military experts discussion on current trends of military science development. It deals with the warfare as a presentday phenomenon that influences, in principle, the character of European life style. Further, it outlines basic aspects of war variability as a social phenomenon.

13