ISBN

Transkript

1 J.R.R. TOLKIEN

2 Z anglického originálu The Fellowship of the Ring, vydaného nakladatelstvím George and Unwin v Londýně roku 978, přeložila Stanislava Pošustová-Menšíková. Grafickou úpravu navrhl Matouš Přikryl. Odpovědný redaktor Viktor Janiš. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 3, Praha 3, argo@argo.cz, v roce 202 jako svou 85. publikaci. Vytiskla tiskárna PBtisk. Vydání šesté, v Argu třetí. ISBN Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: KOSMAS s. r. o., Za Halami 877, Horoměřice tel: , fax: odbyt@kosmas.cz, Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví

3 KAPITOLA PRVNÍ DLOUHO OČEKÁVANÝ DÝCHÁNEK Když pan Bilbo Pytlík ze Dna pytle oznámil, že brzy hodlá oslavit své sto jedenácté narozeniny obzvláště velkolepým večírkem, nastala v Hobitíně spousta řečí a vzrušení. Bilbo byl velmi bohatý a velmi zvláštní a Kraj nad ním žasl už šedesát let, od jeho podivného zmizení a nečekaného návratu. Bohatství, které si přivezl z cest, se už stalo místní legendou a obecně se věřilo, ať staří říkali, co chtěli, že Kopec pod Dnem pytle je plný chodeb nacpaných poklady. A kdyby tohle nestačilo k proslulosti, bylo se co divit jeho trvající zdatnosti. Čas plynul, ale zdálo se, že na pana Pytlíka vůbec nepůsobí. V devadesáti letech byl skoro stejný jako v padesáti. V devětadevadesáti o něm začali mluvit jako o zachovalém, ale nezměněný by bývalo přesnější. Někteří vrtěli hlavou a mysleli si, že je to příliš mnoho blaha najednou; zdálo se nespravedlivé, aby se někdo podle všeho těšil věčnému mládí a zároveň údajně nevyčerpatelnému bohatství. Za to se bude muset zaplatit, říkali. To není přirozené a koukají z toho nepříjemnosti! Ale nepříjemnosti zatím nepřicházely, a protože pan Pytlík s penězi zacházel velkoryse, většina lidí mu byla vcelku ochotna odpustit jeho podivnůstky i jeho štěstí. Udržoval dobré vztahy s příbuznými (samozřejmě kromě Pytlíků ze Sáčkova) a měl mnoho oddaných ctitelů mezi hobity z chudých a bezvýznamných rodin. Neměl však žádné blízké přátele, dokud nezačali dorůstat někteří jeho mladší synovci. Nejstarší z nich a Bilbův oblíbenec byl mladý Frodo Pytlík. Když bylo Bilbovi devětadevadesát, adoptoval Froda jako dědice, přivedl ho do Dna pytle a naděje Pytlíků ze Sáčkova nadobro ztroskotaly. Bilbo a Frodo měli 3

4 náhodou narozeniny v jeden den, 22. září. Pojď radši bydlet ke mně, Frodíku, řekl jednoho dne Bilbo, a můžeme slavit narozeniny v pohodlí spolu. Tou dobou byl Frodo pouhá dvacítka, jak nazývali hobiti nezodpovědný věk mezi dětstvím a plnoletostí, dosahovanou ve třiatřiceti. Uplynulo dalších dvanáct let. Pytlíkové každoročně pořádali velmi veselé oslavy narozenin ve Dně pytle, ale bylo zřejmé, že na letošní podzim se plánuje něco úplně výjimečného. Bilbo se měl dožít stojedenáctin,, dosti zvláštního čísla a na hobita velmi úctyhodného věku (Starý Bral sám se dožil jen 30), a Frodovi mělo být třiatřicet, 33, číslo důležité: den jeho plnoletosti. V Hobitíně a v Povodí začaly pracovat jazyky a pověst o nadcházející události se rozešla celým Krajem. Osudy a povaha pana Bilba Pytlíka se opět staly středem pozornosti a staří náhle zjistili, že jejich vzpomínky jsou velmi žádané. Nikdo neměl pozornější posluchače než starý Pecka Křepelka, běžně známý jako Kmotr. Vykládal U břečťanu, v malé hospůdce v ulici U vody, a mluvil s patřičnou autoritou, protože o zahradu Dna pytle pečoval čtyřicet let a předtím v tom pomáhal starému Vrtalovi. Teď, když na něho šlo stáří a tuhly mu klouby, práci vykonával většinou jeho nejmladší syn Sam Křepelka. Otec i syn byli s Bilbem a Frodem ve velice přátelském poměru. Bydleli na samotném Kopci, v Pytlové ulici číslo 3, hned pod Dnem pytle. Pan Bilbo, to je moc milej a slušnej lepší hobit, to říkám odjakživa, prohlašoval Kmotr. Naprosto pravdivě, protože Bilbo k němu byl velice zdvořilý, říkal mu Mistře Peckoslave a stále se s ním radil o pěstování zeleniny ve věci kořínků, zvláště brambor, byl Kmotr všemi (sebe nevyjímaje) uznávaným znalcem v celém okolí. Ale co ten Frodo, co u něho bydlí? zeptal se starý Nouna z Povodí. Jmenuje se Pytlík, ale je víc než napůl Brandorád. Nechápu, proč potřebuje nějaký Pytlík z Hobitína chodit pro nevěstu až do Rádovska, kde jsou lidi tak divní. A není divu, že jsou divní, prohodil Taťka Dvounožka (Kmotrův soused), když bydlej na nesprávný straně Brandyvíny, u samýho Starýho hvozdu. To je zlý temný místo, jestli je jen půlka pravdy na tom, co se povídá. Máš pravdu, dědo, řekl Kmotr. Ne že by Brandorádi z Rádovska žili zrovna ve Starým hvozdě, ale je to divná ráce, se mi zdá. Vyvádějí s lodič- 4

5 kama na tý velký řece to není přirozený. Není divu, že to špatně končívá, to vám povím. Ale pan Frodo je tak příjemnej mladej hobit, že byste pohledali. Moc podobnej panu Bilbovi, a nejenom obličejem. Konečně jeho táta byl Pytlík. Slušnej, spořádanej hobit, pan Drogo Pytlík; nikdy se o něm nemluvilo, dokud se neutopil. On se utopil? ozvalo se několik hlasů. Slyšeli už tuhle i jiné, temnější pověsti dřív, jak jinak, ale hobiti jsou posedlí rodinnými historiemi a byli ochotni poslechnout si ji znovu. No, říká se to, pravil Kmotr. Víte, pan Drogo si vzal nebožku slečnu Primuli Brandorádovou. Byla první sestřenice našeho pana Bilba z matčiny strany (její maminka byla nejmladší dcera Starého Brala) a pan Drogo byl jeho druhý bratranec. Takže pan Frodo je jeho první i druhý bratranec, vlastně o jedno koleno dál, však mi rozumíte. A pan Drogo byl zrovna na Brandově u svého tchána, starého pana Hrdomíra, jako po svatbě mockrát, protože rád papal a starej Hrdomír hostil náramně štědře; šel na lodičky na Brandyvínu a utopil se i s manželkou. To byl chudáček pan Frodo ještě děcko, víte. Slyšel jsem, že jeli na vodu po večeři při měsíčku, poznamenal starý Nouna, a že se lodička potopila pod váhou pana Droga. A já slyšel, že ho strčila do vody ona a on ji stáhnul za sebou, dodal Pískař, hobitínský mlynář. Neměl bys poslouchat všecko, co slyšíš, Pískaři, řekl Kmotr, který neměl mlynáře v lásce. Nač mluvit o strkání a tahání. Lodičky jsou dost zrádný i pro toho, kdo se ani nezavrtí, a není potřeba hledat další příčiny neštěstí. Ať je to jak chce: pan Frodo zůstal jako siroteček ztracenej, abych tak řek, mezi těma divnejma Rádovskejma a v Brandově ho vychovávali kdovíjak. Podle všech zpráv je to tam úplná králíkárna. Starej pan Hrdomír tam měl vždycky aspoň stovku příbuznejch. Pan Bilbo nikdy neudělal milosrdnější skutek, než když si hocha přived mezi slušný lidi. Ale pro Pytlíkovy ze Sáčkova to musela bejt pořádná rána. Mysleli, že dostanou Dno pytle, hned když pan Bilbo odešel a myslelo se, že je po něm. A vtom se vrátí a vypakuje je a žije si a žije a nevypadá ani o den starší; Pámbu požehnej! A najednou si přivede dědice a nechá sepsat řádně všecky papíry. Pytlíkovi ze Sáčkova v životě neuviděj Dno pytle zevnitř, aspoň doufám. 5

6 Slyšel jsem, že je tam poschovávaná pěkná hromádka peněz, řekl neznámý obchodní cestující z Velké Kopaniny, ze Západní čtvrtky. Podle toho, co jsem slyšel, je celej vršek Kopce plnej chodeb nacpanejch bednama zlata a stříbra a taky drahýho kamení. Tak to jste musel slyšet víc, než já můžu potvrdit, odpověděl Kmotr. O drahým kamení nevím nic. Pan Bilbo nešetří penězma a zdá se, že jich nemá nedostatek, ale o žádnejch chodbách nevím. Viděl jsem pana Bilba, když se vracel, bude to nějakejch šedesát let. To jsem byl kluk. Nebyl jsem dlouho v učení u starýho Vrtala (byl to bratranec mýho táty), ale měl mě s sebou u Dna pytle, abych mu pomáhal zahánět lidi z trávníku a ze zahrady během dražby. A uprostřed všeho najednou přichází Kopcem pan Bilbo s poníkem a velikánskejma pytlema a pár bedničkama. Nepochybuju, že byly všecky plný pokladů, který nasbíral v cizích zemích, kde prej sou hory celý ze zlata, jenže aby se tím plnily chodby, tolik toho zase nebylo. Ale můj kluk Sam o tom bude vědět víc. Je ve Dně pytle v jednom kuse. Je celej divej po pohádkách o starejch časech a poslouchá všecky povídačky pana Bilba. Pan Bilbo ho naučil i číst a psát nic zlýho tím ovšem nemyslel a doufám, že z toho nic zlýho nevzejde.,depak elfové a draci. Nám dvěma líp svědčí zelí a brambory. Nepleť se do věcí lepších lidí, nebo skončíš v moc velký šlamastyce, povídám mu. A moh bych to říct i jinejm, dodal s pohledem na neznámého a mlynáře. Kmotr však posluchače nepřesvědčil. Pověst o Bilbově bohatství byla už příliš zakořeněná v představách mladší generace hobitů. Ale však on k tomu, co si přivez prvně, asi přidával, přel se mlynář, vyjadřuje obecné mínění. Často bejvá pryč z domu. A podívejte se na ty pronárody, co sem za ním choděj: trpaslíci o půlnoci a ten starej kouzelník Gandalf a tak. Říkejte si, co chcete, Kmotře, ale Dno pytle je divný místo a lidi ještě divnější. A vy si můžete říkat, co vy chcete, o věcech, kterejm nerozumíte o nic víc než námořnictví, pane Pískař, odsekl Kmotr, a mlynář mu byl ještě protivnější než jindy. Jestli ti jsou divný, tak bychom tady užili divnosti trochu víc. Jsou lidi, a ne moc daleko odtud, který by kamaráda nepozvali na skleničku, kdyby bydleli v díře se zlatejma stěnama. Ale ve Dně pytle se dělají věci pořádně. Náš Sam říká, že na oslavu bude pozvanej každej a že budou dárky, povídám dárky, pro každýho, a zrovna tenhle měsíc. 6

7 Ten měsíc byl září, tak krásné, jak jen srdce ráčí. Za den dva se rozšířila pověst (asi od vševědoucího Sama), že se bude konat ohňostroj a navíc ohňostroj, jaký v Kraji neviděli málem sto let, přinejmenším, co umřel Starý Bral. Dny míjely a Den se blížil. Jednoho večera vjel do Hobitína podivný vůz naložený podivnými balíčky a drkotal do Kopce ke Dnu pytle. Poplašení hobiti vykukovali z osvětlených dveří a civěli na něj. Řídil jej nějaký cizokrajný pronárod, který si prozpěvoval divné písničky: trpaslíci s dlouhými bradami a staženými kapucemi. Pár jich zůstalo ve Dně pytle. Koncem druhého zářijového týdne projel za bílého dne Povodím vozík směrem od Brandyvínského mostu. Řídil jej osamělý starý muž ve vysokém modrém špičatém klobouku, dlouhém šedém plášti a se stříbřitou šálou. Měl dlouhé bílé vousy a huňaté obočí, které mu trčelo až přes okraj klobouku. Hobíťata utíkala přes celý Hobitín a až nahoru na Kopec za vozíkem. Byl naložený petardami, jak správně uhodli. U Bilbových dveří začal stařec skládat: byly to veliké balíky raket všeho druhu a tvarů, každá s nálepkou nesoucí velké G a elfí runu. To byla ovšem Gandalfova značka a starý muž byl Gandalf, čaroděj, jehož sláva v Kraji se zakládala především na jeho obratnosti s ohněm, kouřem a světly. Jeho skutečná práce byla mnohem těžší a nebezpečnější, ale o tom Krajané nevěděli nic. Pro ně byl prostě jednou z atrakcí na oslavě. Odtud vzrušení hobíťat. G jako Grand! křičely děti a stařec se usmíval. Znaly ho od vidění, ačkoli se v Hobitíně objevoval jen občas a nikdy se dlouho nezdržel, ale ani ony, ani nikdo jiný kromě nejstarších dospělých neviděl žádný jeho ohňostroj patřily už legendární minulosti. Když stařec s pomocí Bilba a několika trpaslíků vyložil, co bylo potřeba, Bilbo rozdal pár penízků, ale k lítosti diváků ani raketku, ani dělbuch. Běžte! řekl Gandalf. Uvidíte toho až až, ale v pravý čas. Pak zmizel vevnitř s Bilbem a dveře se zavřely. Mladí hobiti zírali ještě chvíli marně na dveře a pak odešli s pocitem, že se dne oslavy asi nedočkají. Ve Dně pytle seděli Bilbo a Gandalf u otevřeného okna pokojíku s výhledem na západ do zahrady. Pozdní odpoledne bylo jasné a pokojné. Květiny žhnuly rudě a zlatě: hledíky, slunečnice a řeřichy se plazily po drnových stěnách a nahlížely do okrouhlých oken. Vy máte ale jasnou zahradu, poznamenal Gandalf. 7

8 Ano, přikývl Bilbo. Mám ji opravdu moc rád a starý dobrý Kraj taky; ale myslím, že potřebuji dovolenou. Takže chcete provést svůj plán? Chci. Rozhodl jsem se už před několika měsíci a nerozmyslel jsem si to. Tak dobře. Už o tom nebudeme mluvit. Držte se svého plánu ale celého svého plánu a doufám, že se obrátí k dobrému jak pro vás, tak pro nás pro všechny. Také doufám. Rozhodně se míním ve čtvrtek dobře pobavit a provést svůj žertík. Rád bych věděl, kdo se bude smát, potřásl Gandalf hlavou. Uvidíme, řekl Bilbo. Příštího dne zarachotily Kopcem další vozy a ještě další. Mohlo to sice vyvolat stížnosti ze strany místního obchodu, ale během týdne se začaly ze Dna pytle valit objednávky na všechny druhy potravin, užitkového a přepychového zboží, jaké se jen dalo sehnat v Hobitíně, Povodí a celém okolí. Lidí se zmocnilo nadšení; začali odškrtávat dny v kalendáři a horlivě vyhlížet listonoše s pozvánkou. Zanedlouho začaly pozvánky pršet a hobitínský poštovní úřad byl zahlcen a povodský se topil a byli povoláni listonoši dobrovolníci. Proudili nepřetržitě do Kopce se stovkami zdvořilých obměn na Děkuji, určitě přijdu. Na vratech Dna pytle se objevila cedule VSTUP POVOLEN JEN VE SPOJITOSTI S OSLAVOU. I ti, kdo měli nebo předstírali, že mají co činit s oslavou, zřídka pronikli dovnitř. Bilbo měl práci: psal pozvánky, odškrtával odpovědi, balil dárky a konal jisté soukromé přípravy. Od Gandalfova příjezdu se neukázal. Jednoho dne se hobiti probudili a spatřili velkou louku jižně od Bilbových dveří pokrytou lany a tyčemi na stavbu stanů a pavilónů. V břehu vedoucím k silnici byl proražen vchod se širokými schody a bělostnou brankou. Tři hobití rodiny z Pytlové ulice u louky jevily ohromný zájem a ostatní jim záviděli. Starý Kmotr Křepelka už ani nepředstíral práci na zahradě. Začaly se vztyčovat stany. Byl tam jeden zvlášť veliký pavilón, tak velký, že strom, který na louce rostl, se v něm schoval a stál pyšně na jednom konci, v čele hlavního stolu. Na každé větvi visela lucernička. Ještě slibněj- 8

9 ší (pro hobití hlavy) byla obrovská kuchyně pod širým nebem v severním rohu louky. Ze všech hospůdek a hospod v širém okolí dorazili kuchaři a připojili se k trpaslíkům a jiným pronárodům ubytovaným ve Dně pytle. Vzrušení vrcholilo. Pak se zatáhlo. To bylo ve středu, den před oslavou. Zavládla úzkost. Potom se konečně rozbřeskl čtvrtek 22. září. Slunce vstalo, mraky zmizely, vlajky zavlály a zábava začala. Bilbo to nazval Oslava, ale ve skutečnosti to byla směsice nejrůznějších zábav. Prakticky všichni z okolí byli pozváni. Pár jich bylo omylem přehlédnuto, ale protože přišli stejně, nic se nestalo. Byla pozvána i spousta lidí z jiných částí Kraje a několik jich přišlo i přes hranice. Bilbo vítal hosty (a další příchozí) u nové bílé branky osobně. Rozdával dárky kdekomu byli i tací, kteří zadem vyšli a dostavili se ke dveřím znovu. Hobiti totiž dávali o narozeninách dárky druhým. Zpravidla ne tak drahé a ne tak štědře jako při této příležitosti, ale stejně to nebyl špatný zvyk. V Hobitíně a Povodí měl vlastně každý den někdo narozeniny, takže každý hobit z okolí měl naději aspoň na jeden dárek týdně. Ale nikdy se jich nepřesytili. Při této příležitosti byly dárky neobyčejně pěkné. Hobití děti byly tak vzrušené, že na chvíli málem zapomněly na jídlo. Byly tam hračky, jaké dosud neviděly, všechny krásné a některé kouzelné. Však jich byla spousta objednána už před rokem a dorazila až od Hory a z Dolu a byla to pravá trpasličí práce. Když byl každý host přivítán a konečně vevnitř, zpívalo se, tančilo, hrála se hudba i hry a samozřejmě se jedlo a pilo. Byla stanovena tři jídla: oběd, svačina a večeře. Ale oběd a svačina se poznaly hlavně podle toho, že v tu dobu si hosté sedli všichni a jedli společně. V ostatním čase pouze všude jedly a pily spousty lidí nepřetržitě od jedenácti do půl sedmé, kdy začínal ohňostroj. Ohňostroj byla Gandalfova záležitost: nejenže rakety přivezl, ale také je navrhl a vyrobil a zvláštní efekty, sestavy a sady raket vysílal sám. Štědře však rozdával prskavky, kapsle, dělbuchy, pochodně, trpasličí svíce, elfí fontány, skřetí štěky a hromobití. Všechny byly skvělé. Čím byl Gandalf starší, tím byl lepší. Některé rakety byly jako hejna jiskřivých ptáků, kteří sladce zpívali. Bylo vidět zelené stromy s kmeny z temného dýmu: jejich listí se rozvilo, jako když v jednom okamžiku propukne jaro, a ze svítících větví padaly 9

10 na užaslé hobity žhnoucí květy se sladkou vůní a rozplývaly se těsně předtím, než se dotkly jejich vzhůru obrácených tváří. Fontány motýlů se třpytivě rozlétaly mezi stromy, tryskaly sloupy ohňů, které se v letu měnily v orly, plující lodi nebo hejno táhnoucích labutí, strhla se červená bouře a žlutý lijavec, les stříbrných kopí vyletěl do vzduchu s rykem vojska, které se žene do boje, a padl zpět do vody, jako když syčí stovky žhavých hadů. A pak přišlo poslední překvapení na Bilbovu počest, které hobity pořádně vylekalo, jak měl konečně Gandalf v úmyslu. Světlo zhaslo. Vystoupil oblak dýmu. Začal se podobat daleké hoře a její vrcholek začal řeřavět. Hora vyplivla zelené a rudé plameny. A vtom vyletěl rudozlatý drak ne v životní velikosti, ale vypadal strašně jako živý, oheň mu šlehal z tlamy, oči se hrozivě poulily; zaburácelo to a drak třikrát přeletěl nad hlavami davu. Všichni se přikrčili a někteří rovnou padli na obličej. Drak přefuněl kolem jako rychlovlak, udělal salto a s ohlušujícím třeskem pukl nad Povodím. To je znamení k večeři! pravil Bilbo. Úzkost a strach se rozplynuly a padlí hobiti vyskočili. Všechny čekala báječná večeře; totiž všechny kromě těch, kteří byli pozváni na zvláštní rodinnou večeři. Ta se konala ve velkém pavilónu se stromem. Pozvánky byly omezeny na dvanáct tuctů (počet nazývaný hobity také veletucet, ačkoli se nehodilo užívat toho po jmu o lidech) a hosté byli vybráni ze všech rodin, s nimiž byli Bilbo a Frodo spřízněni, s několika nespřízněnými přáteli (jako Gandalf) navrch. Byla tam s dovolením rodičů i spousta mladých hobitů; hobiti totiž nezakazovali dětem zůstat déle vzhůru, zvláště když byla naděje, že dostanou zadarmo najíst. Odchovat mladé hobity stálo nějaké ohánění. Byla tam spousta Pytlíků a Bulíků a také hodně Bralů a Brandorádů; byli tam různí Ponravové (příbuzní Bilbovy babičky) a různí Cvalíkové (spříznění s jeho dědečkem Bralem) a výběr Pelíšků, Bulvů, Kšandičků, Jezevců, Dobráčků, Troubilů a Hrdonožků. Někteří byli s Bilbem spřízněni jen velmi vzdáleně a někteří snad nikdy nebyli v Hobitíně, protože žili ve vzdálených končinách Kraje. Pytlíkovi ze Sáčkova nebyli opomenuti. Oto a jeho choť Lobelie byli přítomni. Neměli rádi Bilba a Froda nenáviděli, ale pozvánka, psaná zlatým inkoustem, byla tak velkolepá, že pokládali za nemožné odmítnout. Kromě toho se jejich bratranec Bilbo Pytlík už drahně let zabýval kuchařským uměním a jeho stůl byl vyhlášený. ( ) 0