Klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově

Transkript

1

2

3 Klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově

4 Daniela Rywiková (ed.) Klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově Umění, zbožnost, architektura

5 2015 Akad. mal. Tomáš Berger Ing. Jiří Bláha, Ph.D. Mgr. Jiří Bloch Doc. PhDr. Stanislav Bohadlo, CSc. Doc. Ing. PhDr. Pavol Černý, Ph.D. Mgr. Jana Grollová, Ph.D. Mgr. Jarmila Hansová PhDr. Martin Horyna PhDr. Dana Jakšičová, Ph.D. Ing. Tomáš Kyncl PhDr. Roman Lavička, Ph.D. PhDr. Luboš Lancinger, CSc. ( ) Mgr. Karel Kašák Mgr. Klára Mezihoráková, Ph.D. Ing. Jiří Olšan PhDr. Ludmila Ourová-Hronková Mgr. Petr Pavelec, Ph.D. PhDr. Dalibor Prix, CSc. PhDr. Daniela Rywiková, Ph.D. Doc. PhDr. Helena Soukupová Ing. Daniel Šnejd, Dis. Mgr. Jindřich Špinar Projekt Revitalizace areálu klášterů Česky Krumlov, registrační číslo projektu CZ.1.06/5.1.00/ , byl spolufinancován z Evropského fondu pro regionální rozvoj prostřednictvím Integrovaného operačního programu, Oblasti intervence vydalo město Český Krumlov v nakladatelství a vydavatelství Bohumír NĚMEC VEDUTA Recenzenti: Doc. PhDr. Michal Šroněk, CSc. (Ústav dějin umění AV ČR, Praha) Mgr. Hynek Látal, Ph.D. (Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích) ISBN

6 Obsah Úvod Daniela Rywiková 13 Stavební historie a architektura 16 Českokrumlovské kláštery v písemných pramenech. 17 Stručný přehled jejich stavební historie Jarmila Hansová Luboš Lancinger ( ) Sdružený klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově 31 a jeho místo v architektuře mendikantů Helena Soukupová K architektuře kláštera minoritů v Českém Krumlově ve 14. století 51 Dalibor Prix Fenomén sdruženého kláštera ve středověku a jeho projevy 75 v architektuře minoritů a klarisek Klára Mezihoráková Kaple sv. Wolfganga a křížová chodba kláštera minoritů 89 v Českém Krumlově ve světle probíhající rekonstrukce 2014/2015 Roman Lavička Vývoj fasád klášterních objektů v Českém Krumlově 105 Jiří Bloch Soubor dřevěných konstrukcí dochovaných v krumlovských klášterech 127 Jiří Bláha Tomáš Kyncl Daniel Šnejd Předběžné výsledky záchranného archeologického výzkumu 151 vyvolaného rekonstrukcí areálu bývalých mendikantských klášterů řádů minoritů a klarisek v Českém Krumlově Karel Kašák Historie klášterních zahrad v Českém Krumlově. 163 Koncept obnovy zahrad bývalého kláštera minoritů Jiří Olšan 9

7 Vzdělanost, umění a zbožnost 176 Movité památky a umělecká výzdoba kláštera minoritů 177 v Českém Krumlově Ludmila Ourodová-Hronková Středověké nástěnné malby v areálu kláštera minoritů a klarisek 201 v Českém Krumlově Petr Pavelec Malířská výzdoba kaple sv. Wolfganga. Minoritský klášter 213 v Českém Krumlově: Původní koncepce, stav zachování a východiska vizí do budoucnosti Tomáš Berger Knihovny v konventu minoritů a klarisek v Českém Krumlově 223 Jindřich Špinar Sbírka barokních hudebních tisků z českokrumlovského kláštera 241 Martin Horyna A.R.P.M. Bernardus Artophaeus ( ) a Český Krumlov 251 Stanislav Bohadlo Krásná jako Luna, čistá jako Slunce. Apokalyptická žena 261 v Liber depictus jako alegorie monastického života Daniela Rywiková Pozdně gotické iluminované rukopisy františkánských konventů 281 v olomouckých sbírkách Pavol Černý Minoritská spiritualita v reflexi Tomáše ze Štítného a její vliv 297 na náboženské vzdělávání laiků a počátky vernakulární literatury v českém reformním hnutí Jana Grollová Školské sestry v Českém Krumlově ( ) 309 Dana Jakšičová Literatura 335 Rejstříky

8 Úvod Klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově je bezesporu jednou z nejzajímavějších a zároveň nejvýznamnějších monastických fundací 14. století v Čechách. Český Krumlov v polovině 14. století patřil mezi významná města Českého království a zároveň byl reprezentativním rezidenčním sídlem mocných a ambiciózních Rožmberků. Také tímto směrem se jistě ubíraly myšlenky nejvyššího komořího Českého království Petra I. z Rožmberka během plánování rozšíření stávající městské aglomerace o tzv. Nové Město. Pro nový urbanistický celek vybral území na mírných svazích v meandru řeky Vltavy, chráněné sídelním hradem a napojené na stávající městský organismus a jeho komunikace Latrán i most spojující podhradí a budoucí Nové Město s městským jádrem tvořeným osídlením kolem nevelkého náměstí a farního kostela sv. Víta. Nové Město mělo rozšířit jak ekonomické zázemí rožmberského sídla, tak doplnit funkci starého města o nový prvek, který rožmberská rezidence zatím postrádala: Přítomnost monastické instituce, jež měla vnést do nově se tvořící městské části nový duchovní impulz. Rozhodnutí fundátorů padlo na řád minoritů a klarisek, jejichž sdružený klášter byl později navíc doplněn, podle západních vzorů, o semi-monastickou komunitu zbožných laických žen. Nové Město se tak mělo stát vedle farního kostela novým duchovním centrem Českého Krumlova, přičemž přítomnost minoritů s sebou, kromě nesporných výhod, přinášela tradičně řadu problémů. To si dobře uvědomovali také rožmberští zakladatelé, kteří během administrativního procesu spojeného se založením podvojného kláštera mysleli i na finanční odškodnění farnosti sv. Víta, která s příchodem žebravých mnichů zcela jistě přišla o část štědrých darů měšťanů i místní šlechty a rovněž musela čelit jejich konkurenční kazatelské a pastorační činnosti. Můžeme se přesto domnívat, že právě tyto aktivity minoritského řádu motivovaly rožmberského velmože a jeho manželku Kateřinu k založení minoritské řeholní instituce v samotném jádru nově plánované městské části a k jejímu obdarování (zejména kláštera klarisek) rozsáhlými pozemky s hospodářským zázemím. O tom, že Rožmberkové přikládali krumlovské minoritské fundaci mimořádnou důležitost, svědčí několik skutečností. Především samotná idea podvojného kláštera je jednoznačně inspirovaná královskou fundací kláštera sv. Anežky v Praze, čemuž odpovídá také řada formálních analogií. Přítomnost klarisek, které na rozdíl od svých mužských protějšků neprovozovaly kazatelskou činnost a žily uzavřené v přísné klauzuře, byla důležitá v jiném ohledu: Jejich konvent představoval útočiště zejména pro příslušnice jihočeských šlechtických rodů, podobně jako jiné významné ženské řeholní instituce v Čechách a především v Praze (klášter sv. Jiří na Pražském hradě, klášter sv. Anežky). Konvent krumlovských klarisek tak přispíval k prestiži nejen samotného dvojklášteří, ale především rožmberského 13

9 sídelního města. Společně s komunitou zbožných laických žen (bekyní) pak představoval významný prvek v rozvíjející se aktivní náboženské angažovanosti a duchovní emancipaci laiků a zejména žen všech tehdejších společenských vrstev. Český Krumlov se tak stal součástí fenoménu, se kterým se v západní Evropě setkáváme již od 12. století, jenž se však v Čechách a ve střední Evropě začal plně rozvíjet až o dvě stě let později významně akcelerován hnutím devotio moderna. Přítomnost minoritské monastické instituce v životě středověkého města vždy představovala nezanedbatelný přínos v procesu rozvoje a socializace městské společnosti. To je v případě krumlovských klášterů zvláště patrné mimo jiné v souvislosti s jejich aktivní rolí při významných společenských událostech, poutích a duchovních svátcích, jež byly v Českém Krumlově slaveny po pražském vzoru s velikou pompézností a slávou. Krumlovské kláštery představovaly v tomto směru sacrosanctum městské krajiny, svatostánek, jenž byl centrem krumlovského společenského, náboženského i kulturního života. Pozdně středověká sláva kláštera minoritů a klarisek byla později narušena neblahými událostmi, jež poznamenaly osudy obou klášterních komunit. První z nich bylo vymření zakladatelského rožmberského rodu a pozdější majetkové přesuny, jež se dotýkaly zejména kláštera klarisek. Z pramenů víme, že již během 16. století a následujícího období vyžadovaly budovy krumlovských klášterů řadu nutných investic, přestaveb a oprav, jež vyvrcholily po požáru v druhé polovině 17. století komplexní barokní adaptací areálu, která výrazně zformovala současnou podobu zejména klášterního kostela a jeho mobiliáře. Zatímco klášter klarisek nepřečkal josefínské reformy a v roce 1782 byl zrušen (žilo v něm tehdy dvacet řeholních sester), minorité se, byť v menším počtu, dočkali neblahého zrušení svého kláštera ironií osudu přesně po 600 letech od jeho založení, v roce Krumlovský klášter minoritů a klarisek byl ve své pohnuté moderní historii využíván jako vojenské učiliště, k ubytování panských úředníků, sídlily zde různé vzdělávací instituce či byly skladovány nejrůznější komodity, což se neblaze podepsalo na stavu jeho objektů. Část z nich byla ještě v 90. letech 20. století využívána k sociálnímu bydlení a před začátkem komplexní revitalizace v roce 2014 byly některé jeho interiéry (zejména kláštera klarisek) i fasády v dezolátním stavu. Kniha předkládaná čtenáři nabízí soubor celkem devatenácti studií předních odborníků z řady vědních oblastí ve snaze podat co možná nejkomplexnější a nejaktuálnější pohled na historii, stavební dějiny, architekturu, výtvarné umění či hudbu pěstovanou v krumlovském dvojklášteří v širším kontextu, zejména pak ve vztahu k minoritskému řádu obecně a jeho působení v Čechách a na Moravě. Její první část je věnována stavebním dějinám a architektuře, a to jak interpretovaných ve světle archivních pramenů, tak v komparativním kontextu minoritského stavitelství v Čechách a střední Evropě. Samostatná studie se zabývá fenoménem podvojných klášterů, které jsou specifickým projevem středověké monastické organizace i spirituality. Další příspěvky se věnují specifickým problémům architektury obou klášterů, stejně jako historii a konceptu obnovy rozsáhlých klášterních zahrad, nebo referují o archeologickém a dendrochronologickém průzkumu v areálu klášterů. Druhá část monografie se soustřeďuje na oblast zbožnosti, výtvarného umění, hudby a vzdělanosti. Předkládané studie se věnují rukopisným sbírkám v knihovnách kláštera či jeho bohatému hudebnímu životu a snaží se krumlovské kláštery a jejich kulturu zachytit v co možná nejširším náboženském a uměleckém kontextu. Poslední studie knihy pak čtenáře seznamuje s Kongregací Školských sester de Notre Dame, jejichž pedagogické působení je nedílně spjato s moderními dějinami kláštera klarisek. Vzhledem k probíhajícím stavebním pracím v době, kdy byla tato kniha dokončována, nebylo možné zcela úplné vyřešení všech otázek týkajících se zejména stavebních dějin areálu obou klášterů. Některé z nich tak i nadále čekají na své definitivní zodpovězení. I přesto věřím, že tato kniha přispěje k důkladnějšímu poznání dějin této výjimečné monastické instituce a k zájmu odborné i širší veřejnosti o fenomén, jenž je po staletí nedílnou součástí nezaměnitelného genia loci a genetického kódu města Český Krumlov. Nezbývá než pevně doufat, že právě probíhající revitalizace krumlovského dvojklášteří umožní jeho návrat do živoucího městského organismu, kde bude opět hrát alespoň zčásti roli, jež mu po staletí příslušela. Nic z toho by ovšem nebylo možné bez nadšení, dlouhodobého obětavého úsilí a zájmu místních lidí i odborníků, stejně jako bez podpory města. Bez nich by nebyla ani tato kniha, a patří jim proto veliké poděkování. V Římě, 20. února 2015 Daniela Rywiková 14 15

10 Stavební historie a architektura Českokrumlovské kláštery v písemných pramenech. Stručný přehled jejich stavební historie Jarmila Hansová Luboš Lancinger ( ) Cílem přítomné statě je podat základní informace o stavební historii kláštera minoritů a klarisek na základě výpovědi písemných zpráv. 1 Krátkost času pro zpracování tohoto textu nedovolila jiný postup, než vycházet z dostupné odborné vydané i nevydané literatury, edic pramenů a archivních rešerší pro stavebně historické průzkumy. 2 První rešerše byly na konci šedesátých a hlavně v osmdesátých letech 20. století postupně vypracovány k obytným i hospodářským objektům bývalého kláštera klarisek. Minoritský klášter, respektive jeho malá kvadratura (o níž se vedou dohady, zda ve středověku sloužila jako konvent zbožných laických žen bekyní) 3 se stejné pozornosti dočkala až v roce 2003 před její opravou; rešerše pro stavebněhistorický průzkum okrajově zahrnuje i sousední velkou kvadraturu minoritů. Autorem všech těchto archivních průzkumů byl Luboš Lancinger; proto zejména z jeho textů vychází či je přímo cituje také přítomná stať. 4 Pro stavebně historický průzkum klarisek, vzniklý roku 2011, shrnul Karel Maráz v chronologické řadě data ke stavebnímu vývoji areálu obou klášterů včetně kostela Božího těla a Panny Marie, který se, podobně jako velký konvent minoritů, samostatné archivní rešerše zatím nedočkal. Dříve, než se budeme věnovat stavebnímu vývoji jednotlivých částí kláštera, stručně se zastavme u témat, jež se dotýkají celého areálu: u jeho založení a u ne vždy jednoznačných zpráv z období husitských válek. Založení krumlovských klášterů Počátkům této instituce se velmi zevrubně věnuje Helena Soukupová, na jejíž podrobný text o středověkém vývoji klášterů v tomto sborníku zde odkazujeme, neboť v něm podrobně uvádí všechny dostupné písemné prameny. Pro úplnost zde jen krátce připomeňme nejdůležitější data: klášter minoritů a klarisek založila ovdovělá Kateřina z Rožmberka a její čtyři synové Petr, Jošt, Oldřich a Jan roku Vlastní stavba kláštera na sebe nenechala dlouho čekat, jak je patrné ze skutečnosti, že jej minorité převzali již v roce Roku 1358, pravděpodobně 31. května, klášter vysvětil sarajevský biskup a doktor teologie Albert z řádu menších bratří ke cti Božího Těla 17

11 a Slavné Panny Marie ( ad honorem Corporis Christi et gloriose virginis Marie ). Klarisky do kláštera pro ně vystavěného vstoupily po provinciální kapitule, která se konala v Krumlově o svátku Božího těla (27. května) roku V roce 1389 věnoval jeden ze zakladatelů Jan z Rožmberka 40 kop pražských, určených k žádnému jinému účelu, než na stavby tohoto kláštera, splatných do dvou let po jeho smrti. 6 Krumlovské kláštery během husitských válek Žádná z dostupných zpráv nepotvrzuje, že by některý z klášterů byl napaden husity, 7 i když přípravy k tomu se zřejmě konaly. Naznačuje to doznání hrnčíře Slivky z roku 1420, s kterým je však nutné zacházet obezřetně, protože jej učinil na mučidlech. Podle něj Mareš, bratr Zichóv z Křenovic, měl vésti Žižku (s) svým tovařistvem sem najprv do Nového města a tu klášter spáléce a zbořiece a panny vyženúce ihned pušky k zadniemu mostu zasadiece, valem se k hradu valiti a předhradie zkaziti a potom město valem obvaléce dobýti a kostel i s domy vypáliti a zbořiti. A to jsú uložili v Piesce před hradem, prve než jsú k Vodňanom přitekli. 8 V této době řeholníci z klášterů měli utéct, jak je poznamenáno v prvních dvou svazcích barokní kroniky českokrumlovských minoritů: Asi L. P ze strachu před Žižkovým lidem, přeukrutně řádícím na rožmberských panstvích, sestry jakož také i bratří svůj konvent nedobrovolně opustili a uchýlili se do Freistadtu v Horních Rakousích, kde však příliš dlouho nesetrvali, nýbrž když na rožmberských panstvích usnuly válečné zmatky, opět se vrátili do svého konventu, bratří však byli ještě mnoho let v exilu Luboš Lancinger, který tuto pasáž uvedl v jedné ze svých rešerší, upozornil na skutečnost, že v kronice chybí líčení požáru nebo boření kláštera, v baroku tak oblíbené. Rovněž nebyly zmíněny bekyně. Oproti předpokladu kronikáře, že se minorité vrátili do svého konventu až po sto padesáti letech, však Lancinger dovozoval, že nějaká komunita se zde musela konstituovat kolem poloviny 15. století, protože jí byly určeny zbožné dary od roku Kolem tohoto roku by podle barokního kronikáře měl do funkce kvardiána nastoupit Václav, alias Julius Valda, který zemřel roku 1509 po údajných třiceti letech ve funkci. 9 Podle Hejnice však českokrumlovští minorité setrvávali během husitských válek ve svém klášteře, neboť ve dvacátých a třicátých letech 15. století poskytovali dočasné útočiště vyšebrodským cisterciákům, uprchlíkům z minoritských konventů v Benešově u Prahy a v Bechyni a asi i z jiných bližších nebo vzdálenějších klášterů. 10 Uvedené zprávy tedy nedávají odpověď na otázku, zda přikrytí a oprava kostela a panenského kláštera v roce byla nutná v důsledku případného (a v dnes dostupných pramenech nezachyceného) poničení kláštera za husitských válek, či například kvůli jeho postupnému chátrání z důvodu dlouhodobé neúdržby. Kostel Božího Těla a Panny Marie Z výše zmíněných zpráv o vysvěcení kláštera v roce 1358 vysvítá, že kostel jako nejdůležitější část kláštera musel v té době mít dostavěný alespoň celý presbytář. Písemné prameny k jeho tehdejší podobě k dispozici nemáme. Nevíme ani, kdy presbytář obdržel (zřejmě křížovou) klenbu, která tu setrvala až do roku Tehdy měl stavitel Jakub Maggi chór, pokud kulatost šla, i s oltářem ztrhnouti Ale jelikož se ukázalo, že nový kus by se lišil od starého, určeno, aby též stará část klenby byla stržena a tak celý chor byl vystavěn. 12 Na realizovanou, probíhající či plánovanou stavební činnost poukazují následující zprávy: Odpustky z roku 1401 vyžadovaly pomoc ke stavbě a zachování kostela. 13 Podle testamentu někdejšího nejvyššího písaře pánů z Rožmberka Jana Ritschauera, měšťana bydlícího na Latránu, byl roku 1461 kostel a panenský klášter přikryt a opraven. 14 O finanční nouzi minoritského kláštera svědčí doporučující list krumlovského faráře Václava jako arcijáhna bechyňského, který vydal roku 1511 všem plebánům a rektorům v arcijáhenství. Měli podpořit sběrače almužny pro konvent menších bratří kláštera v Krumlově, kteří odvrhli světské bohatství a mohli se živit jen s pomocí věrných křesťanů. 15 Roku 1521 odkázal zámečník Vavřinec Holý klášteru čtyři kopy, kdyby kostel klenuli. V roce 1605 prosil kvardián Jeroným o pivo k vysvěcení kostela a kláštera, nepochybně po nějaké úpravě. Na počátku třicetileté války měl klášter vyhořet a v rámci jeho oprav se (před rokem 1639) sklenul v presbytáři kostela sklípek pro pohřby minoritů. Krypta uzavřena deskou z červeného mramoru. 16 Velké úpravy klášterního kostela se děly od poloviny 17. století. V roce 1649 byla kostelní loď, dosud opatřená trámovým stropem, zaklenuta a okna byla zvětšena. Zároveň byl kostel rozšířen o jednu loď z dvoulodní křížové chodby, přiléhající ke kostelu. Nad ní byla postavena kaple sv. Bartoloměje, která zakryla dvě kostelní okna a v důsledku toho prostor kostela velmi potemněl. Po dvaceti letech, v roce , nechal Jan Kristián z Eggenbergu kostel znovu zvětšit. Stavbu prováděl stavitel Štěpán Perti, který strhl vstupní průčelí, loď prodloužil směrem do Tramínu a uzavřel ji dodnes existující průčelní zdí. V nově vzniklé části vystavěl chór pro klarisky a dvě oratoře s kamennými schody pro knížecí rodinu. Truhlář Vavřinec Khienmüller zhotovil v rozšířeném kostele deset oken, silné dubové dveře a knížecí oratoř se zábradlím. Bylo vyvázáno dříví pro chodbu vrchnosti do kostela a zrušena stará chodba nad kostnicí. Na pracích se dále podílel kameník Jan Stephan, tesařský mistr Matyáš Woitsch, malíř Jindřich de Verle, zámečník Kristián Fauster, dvorní sklenář Karl Prambhoffer, hrnčíř Mikuláš Bischoff a pokrývač Vít Petschenka. 17 O desetiletí později přestavba kostela pokračovala. V roce 1679 byl pořízen hlavní oltář, ovšem instalován mohl být nejdříve v roce 1681, kdy měl Jakub Maggi strhnout chór (presbytář) i s oltářem a místo něho znovu vystavět nový i s oltářním stolem. V presbytáři měl vyvýšit klenutí, na němž měly stát varhany. Výzdobu nové stavby provedl buquoyský štukatér z Nových Hradů. Že se stavba v tomto roce opravdu uskutečnila, svědčí letopočet 1681 na pilíři v chóru. 18 Varhany postavili zásluhou hudbymilovného knížete Jana Kristiána z Eggenbergu roku 1682 Bernard Wallers z Brém a Mikuláš Kristandl z Českých Budějovic. Méně obvyklé umístění varhan za hlavní oltář je typické pro většinu františkánských kostelů (u nás jej nalézáme například ve Slaném), ale i pro některé další žebravé řády. 19 V roce 1695 zřídil lékař Ondřej von Volkshofen hrobku u oltáře Pěti ran Krista Pána (umístěného u jižní strany kostela). V roce 1724 povoleno dříví na kostelní střechu a malou věž. V polovině 18. století stálo v kostele osm oltářů. Na vstupní fasádě kostela je nad portálem ve výplni dosti neznatelný nápis: Renovatum Dlažba kostela je terazzová z roku 1893 od Luigi Toffola. Zakryla náhrobky rodiny Harrachů, jejíž členové jsou v presbytáři pohřbeni. V lodi kostela se na pilíři mezi oltářem sv. Jana Nepomuckého a kazatelnou nachází červený mramorový náhrobek Jana Františka z Klasenburgu z roku

12 Klášter minoritů Počátky minoritského konventu lze v písemných pramenech sledovat jen nepřímo. V roce 1357 minoritští bratří převzali místo toho kláštera (receperunt locum huius monasterii), který byl podle nekrologií v roce 1359 již v takovém stavu, že se zde mohla konat provinciální kapitula. Z fundační listiny ani ze zbožných odkazů nelze odvodit stavební vývoj kláštera. Výjimkou je jen odkaz Anny, sestry fundátorů a vdovy po Jindřichovi z Lipé, která podle zápisu v nekrologiu k datu svého úmrtí v roce 1388 darovala vysokou částku 800 kop pražských pánům, aby dělali tento konvent. Není však jasné, zda dar učinila ještě během svého života, nebo jej zanesla až do své závěti. 21 Kromě toho Anna v roce 1375 odkázala dvůr a dům který sama za své peníze postavila ležící v Krumlově blízko u klášterní zdi bratří řádu sv. Františka všem zbožným pannám a vdovám, které nechtí vstoupit do manželství, aby si zde mohly zřídit pokoje, ať jsou to panské dcery nebo z rytířského, měšťanského nebo selského stavu. Otázkou ztotožnění tohoto dvora, určeného po smrti donátorky (1388) laickým ženám, snad terciářkám či bekyním, s malou kvadraturou minoritského kláštera se podrobně zabývá Helena Soukupová. 22 Skeptický postoj k možnosti přesně lokalizovat zmíněný středověký dvůr vyjádřil Luboš Lancinger, poukázav zejména na nedostatek písemných zpráv, jež podrobil kritickému rozboru. 23 Husitské války nezanechaly v dochovaných písemnostech žádné stopy po násilném ničení krumlovských klášterů (viz výše). Od roku 1480 až do počátku 16. století plynuly klášterní komunitě zbožné dary a objekty kláštera procházely stavební obnovou, jak o tom dosud svědčí pozdně gotická podoba nejvýrazněji křížová chodba. 24 Přestavěna a v roce 1491 znovu vysvěcena byla k ambitu přiléhající kaple sv. Wolfganga. 25 Mezi lety konvent vyhořel a s ním také jeho archiv. Vilém z Rožmberka jej zamýšlel zrušit a přestavět na pivovar, ale nakonec na prosby abatyše sem roku 1588 povolal mnichy z Vídně, přičemž řeholníci směli každoročně prosit o bohatou almužnu pro sedm osob. Petr Vok to pak změnil na trvalou fundaci pro šest mnichů. Kvardián Lukáš Nardus z Tolenta ( ) pak konvent velice restauroval a zřídil různá obydlí pro bratry. Žádost kvardiána Jeronýma z roku 1605 o příspěvek na svěcení kláštera a kostela svědčí o nějaké větší opravě. Roku 1616 přispěl panský důchod na dostavění věže. Po požáru kláštera někdy na počátku třicetileté války se klášter znovu opravoval. Rozsah stavebních zásahů známe z vyúčtování z roku 1639, kde je zmíněn trakt vedle velkého ambitu až k věži a odtud ke kuchyni, kuchyně s komorami a pokoji nad nimi, sklep se schody, schodiště, v patře pět pokojů a římsy kolem celého objektu. V roce 1648 stavitel Anton Perti opravoval zdi v minoritském klášteře, roku 1653 dláždil křížovou chodbu, vybílil ji, prolomil dvě nová okna, vybílil auditorium, opravoval a stahoval svorkami staré zdivo, stavěl zdivo u chodby vedoucí z horních cel do kostela. Kvardián Rothbauer( ) nechal obnovit kapli sv. Wolfganga a opatřil klenbou dolní menší ambit. Měla být obnovena zřícená a provizorně zakrytá střecha nad úsekem křížové chodby před refektářem. Roku 1668 museli mniši pro oheň opustit klášter a ještě v roce 1670 se domáhali pro tento nedávný oheň pomoci. V letech byl rozšířen refektář a snad nad ním měly být zřízeny i pokojíky. Další, blíže nespecifikovaná stavba v minoritském konventu měla roku 1679 stát 530 zlatých. V roce 1695 nechal Jan Kristián z Eggenbergu postavit východní patrový přístavek s osmi celami a se záchody. V roce 1703 byla postavena hrobka ve východní části velké chodby. Roku 1727 dal kvardián Hyacint Sperl provést nástavbu hrázděného třetího podlaží nad jižním traktem velké kvadratury a refektáře. Do osmi hrázděných pokojů se mělo přivést šest komínů a osm kamen. 26 Velmi zajímavý je popis kláštera z roku 1738, zachovaný v druhém svazku kroniky minoritů. Popis zahrnuje kostel a minoritský velký i malý konvent. Protože kostel a velká kvadratura se nedočkaly archivních rešerší, uvádíme zde pouze Lancingerův (mírně zkrácený) překlad popisu malého konventu (dnes někdy nazývaného konventem bekyň): Z protilehlé strany od brány velkého ambitu se otevírá ( ) vstup do ambitu malého konventu, který za vlády Jana Aloise Reichla [ ] dostal ne-li zcela, tak aspoň zčásti klenbu, jak nacházím v registrech téhož P.M. Reichela. V tom dolním ambitu není žádná místnost kromě refektáře, dřevníku [(in margine: přenesen za P. M. Josefa Fischera na pozemek Tramínu) a jakési malinké místnosti nad vraty do sklepa ( ) Hned na začátku toho ambitu je hlavní brána do konventu, které na opačném konci odpovídají vrata, vedoucí na plochu pyramidaria (?), na kteréžto ploše kromě již zmíněné zahrádky k sakristii a okrasné zahrádky (topiariolum) se ještě spatřuje jakási místnost, ve které pojídají své pokrmy naši hudební studiosové. ( ) Mezi bránou do konventu a vraty do pyramidaria aneb severní stranu dělí brána do refektáře, nesoucího velkou, krásnou, solidní klenbu. Není v něm jiná ozdoba, než celou jednu stěnu zaujímající pozlacený reliéf Večeře Páně a dva malované portréty Jana Kristiána a Marie Ernestiny z Eggenbergu. Zbývající výzdoba záležela v opotřebeném dřevěném deštění [in margine: zlepšeno za P. M. Sig frida (Vetterle )] ( ) Pivní sklep, do kterého se vstupuje také z malého ambitu, je dobrý, hezký a hluboký, vinný sklep je ale malý a velmi těsný. ( ) V prostoru tohoto menšího ambitu je dřevěná kašna [in margine: za P. M. Josefa Fischera byla opařena kamenná], určená pro potřebu kuchyně, do které stejně jako do kašny v zahradě se voda dosti skoupě přiděluje kanály z nádrže zámku. Dále se pak ještě z dolního ambitu vstupuje do uličky, vedoucí k dolnímu záchodu, ve kteréžto uličce se nacházejí po obou stranách čtyři místnosti, dvě obrácené k severu a dvě k jihu, postavené okolo roku 1695 ( ) knížetem Janem Kristiánem z Eggenbergu, kterým v horním patře odpovídá tolik místností, od téhož knížete postavených. ( ) Konečně z tohoto ambitu se vystupuje po méně významném schodišti, úzkém a dosti tmavém do horního konventu jinak dormitáře. ( ) Horní konvent je pustý, prázdný a dosti nepravidelný, až na to, že jedna chodba je jistým způsobem upravená a vybavená dostačujícími celami, určenými pro ubytování bratří, jistě dosti dlouhými a klenutými, ale velice úzkými; ta chodba je rovněž klenutá, ostatní tři široké a světlé chodby aneb ambity jsou prázdné a nemají cely s výjimkou jedné, z níž se vstupuje do kanceláře aneb kvardianátu, kde se nachází místo klenby jen dřevěný strop, jež má ještě jednu připojenou komoru bez kamen. Z jedné chodby, obrácené k východu, vstupuje se do jiné chodbičky úzké a tmavé, při níž jsou postavené čtyři cely ( ) od knížete z Eggenbergu ( ) a horní záchod. Z jiné chodby, hledící k jihu se vstupuje do dosti velkého sálu, ve kterém kromě dvou malých a úzkých pokojíků je umístěna komora provinciála, dosti velká a světlá, se dvěma přilehlými menšími komorami bez klenby a kamen, majícími vlastní východ aneb dveře na jakousi dřevěnou pergolu [in margine: Místo pergoly postavil ambit z kamene kvardián F. M. Prosper Alt ( )]. V tomto jinak neužitečném sále kvardián P. M. Hyacint Sperl [ ] postavil k východu ještě dva nové pokoje příjemné a pohodlné, které se zbylým sálem mají místo klenby strop z prken a rákosu, omítnuté vápnem. Celý tento horní ambit s výjimkou větší chodby s jejími přilehlými pokoji, kryté prejzy, je pokryt dřevěnými šindeli. Ostatní chodby s výjimkou té větší 20 21

13 nemají klenbu, místo níž mají strop z prken omítnutých vápnem, který nazývají Stukatur-Boden; malá však chodbička, vedoucí k záchodu, je uzavřena pouze dřevěným stropem [in margine: změněno a postaveno z kamene od P. M. Angelina Pawliczko ( )]. Tedy celý tento pustý a prostorný konvent v celém svém horním i dolním ambitu nečítal r než 22 cely pro přebývání jak bratří, tak nadřízených a hostí, častěji se do našeho konventu sbíhajících. Proto dal roku 1727 kvardián Hyacint Sperl budovu zvýšit o patro nad velkou chodbou a v tomto třetím podlaží zřídil seminář pro kleriky s prostorným muzeem, komorou pro magistra kleriků a pěti celami pro kleriky, dále pět dalších místností se střední chodbou. Nástavba byla dlouhá 74 loket (43,85 m). Roku 1728 dal kvardián Sperl špatné a tmavé hlavní schody nahradit novými. 27 V letech měla konventní budova 32 obyvatel 22 bratří, pět řádových studentů, jednoho novice a čtyři laiky. Do osmdesátých let 18. století neklesal početní stav konventu pod třicet osob. Roku 1777 žádal kvardián Severus Schiroky nad křížovou chodbou zřídit čisté stavení pro knihovnu. Knihovna se nacházela proti kapli sv. Bartoloměje. 28 V roce 1781 ozdobil Jan Václav Tschöpper kapli sv. Wolfganga malbami. Čtyři pole klenby a zadní stěna nad spojovací chodbou z kostela byly vyplněny obrazy ze života sv. Wolfganga: vyučování mládeže v pobožnosti; uzdravení nemocných; vysvěcení mnichů; vznešené paní pod baldachýnem se zjevuje kříž; modlitba v skalnatém lese; udělení posledního pomazání u oltáře. Na klenbě v presbytáři byli zobrazeni vznášející se andělíčkové, stěny pomalovány kartušemi a vázami s květinami a na stěně proti jižnímu oknu iluzivní okno s pohledem na budovu. 29 Zatímco sousední řádový dům klarisek nepřežil josefínské rušení klášterů, minorité setrvali až do roku Roku 1790 čítal konvent dvacet mnichů a šest laiků, na přelomu století však nastala prudká redukce jejich početního stavu roku 1806 zde žilo šest kněží a jeden laik. Znatelný úpadek kláštera je patrný i ze zápisu z provinciální kapituly v roce 1804, který (i když poněkud přehnaně) líčí jeho stavební stav. Podle něj konventní budova, především ambit zvaný seminární, je tak poškozená, že hrozí zřícením a je ji třeba co nejrychleji opravit. Roku 1818 přikázal krajský úřad kvardiánovi každoročně vynaložit část příjmů na opravy, zřejmě přednostně na opravy střech včetně krovů. Roku 1822 se vedla jednání o adaptaci kláštera pro umístění gymnázia, které v Českém Krumlově sídlilo v jezuitské koleji až do roku 1773, kdy bylo spolu s jezuitským řádem zrušeno. Krajský inženýr klášter prohlédl a konstatoval, že je v něm více prostoru, než je pro gymnázium potřeba, protože kromě stávajících sklepů, dřevníků, refektáře, kuchyně, spíží, půd, konečně čtyř pokojů pro služebnictvo se mohou ještě v přízemí umístit čtyři první školní třídy, dále v horním podlaží pátá a šestá třída, zkušební sál, šest pokojů pro profesory, dva pokoje pro provinciála, pokoj pro sekretáře a pokoj pro provinciálova sluhu, pak velký pokoj pro knihovnu, posléze čtyři pokoje a komora pro zbylé konventuály, kteří zde zbyli již jen čtyři. V případě potřeby by se prý mohla adaptovat stará knížecí oratoř a stará knihovna na dalších pět pokojů. Projekt se však nedočkal schválení příslušnými úřady. Roku 1839 se chystala oprava šindelových střech a posílení krovů pro pálenou krytinu. Roku 1843 žádal kvardián Honorius Koretzky o stavebniny, protože se ukázala v této době naléhavou oprava střechy na straně, kde byly provedeny staré rozpadlé podstřešní pokoje, krov je na mnoha místech prohnilý a to v míře, že tak říkajíc ruinózní zbytky těch pokojů, které silou tlačily na klenbu a mimořádně zatěžovaly hlavní zdi, musely být na doporučení znalců odstraněny. Podstatná oprava krovu vyčerpala prostředky kláštera. Nahrazení šindele za pálenou krytinu probíhalo také na druhé straně kláštera současně s touto akcí a na jiných místech kláštera také v roce 1855 a nad východní částí konventní budovy v roce O rok později se měly realizovat opravy krytin nad částí budovy proti knížecímu pivovaru a pak nad křížovou chodbou. 30 V roce 1887 proběhla oprava oken v křížové chodbě. Původní okenní kružby si zachovala okna na třech stranách křížové chodby, pouze prostřední pruty byly nahrazeny dřevěnými. 31 Roku 1919 byla na základě státního výnosu zabrána jižní část konventu (tj. malý konvent) do nuceného nájmu pro umístění nově zřízené české měšťanské školy. Byla zabrána též spojovací chodba, z kteréžto městský stavební úřad různými přestavbami jako vylámáním oken, vytrháním cementových osmihranných dlaždic, zatažením travers a postavením na tyto cihelných příček zřídil obývací místnosti. Byly vyhozeny příčky mezi několika místnostmi, přebouráno několik oken a dveří a rozšířilo se schodiště k měšťanské škole. Na dodatečný protest dr. Kühna ze zemského památkového úřadu odvětil krumlovský starosta, že úpravy jsou nepodstatné. K prolomení nových oken došlo v domovní frontě, hledící do zahrady ke knížecímu pivovaru. Nepoužitelné malé cely a komory byly změněny na velké světlé prostory posunutím stěn. Jediné, co by se mohlo brát v potaz, jsou na chodbách prvního patra se nacházející, slabě zřetelné, dosud omítnuté štukové dekorace. Vložením příček, které bohužel nemohly být umístěny tak, jak by to dekorační pole vyžadovala ( ) byly štukové dekorace příčkami viditelně přeťaty, ve skutečnosti se jim ani to nejmenší nestalo, protože jsem se staral o to, aby nebyly otlučeny. Od roku 1929 zde byla v pronájmu živnostenská pokračovací škola, od roku 1928 užívala tři místnosti česká veřejná knihovna, roku 1938 zde navíc jednu místnost měla k dispozici katolická tělovýchovná jednota Orel a bydlelo zde jedenáct individuálně ubytovaných nájemníků. Roku 1941 měly být kanceláře v jižním a východním křídle upraveny na byty a další prostory po českých institucích dostaly za říšské vlády Luftschutzbund a HJ- -Bann. V letech se skupinka mnichů pokusila obnovit chod kláštera. Po státním zásahu byl však roku 1950 klášter zrušen a prázdný objekt sloužil převážně jako sklad. 32 Kaple Panny Marie Einsiedelnské V rajském dvoře velkého ambitu nechala v letech kněžna Marie Ernestina z Eggenbergu postavit kapli Panny Marie Einsiedelnské, 33 kterou roku 1699 vysvětil kardinál Kollonitsch. Ze střechy kaple, zrušené v roce 1786, byla roku 1796 sňata věžička pobitá bílým plechem. Až roku 1856 byla opět navrácena bohoslužebným účelům a 1859 byla opravena. 34 Drobné stavby v zahradách u minoritského kláštera Písemné prameny zmiňují v areálu kláštera kuželník, kterému se v tomto sborníku již věnuje Jiří Olšan, 35 kostnici a kapli sv. Anny. První nám dostupná zmínka o kostnici pochází z roku 1515, kdy byl učiněn odkaz do kláštera na střechu na kostnici. V roce 1670 byla postavena kostnice nová: tehdy v kostnici na hřbitově vymaloval Jindřich de Verle Poslední soud a hrobník přenesl kosti ze staré do nové kostnice

14 Kaple sv. Anny stávala na Tramínu blíže brány a svou apsidou se téměř dotýkala severozápadního rohu zvonice u velké kvadratury. Kaple pocházela snad z 80. let 16. století; podle dnes nedochovaného pergamenu měla být ke cti sv. Anny vysvěcena 8. srpna 1583 pražským arcibiskupem Martinem Medkem z Mohelnice, který v tu dobu pobýval v Českém Krumlově. V roce 1648 sem byl postaven oltář a vrchní kvartýrmistr Mikuláš Jakobi do ní věnoval kapitál zlatých. Kaple byla roku 1786 zrušena, o rok později ji vydražil českokrumlovský měšťan Kašpar Koutný. Poté sloužila jako skladiště. V roce 1814 ji koupila městská rada a pronajímala ji. Roku 1858 byla zbořena. 37 Klášter klarisek Stav archivních pramenů ke klášteru klarisek je vcelku neutěšený, protože písemnosti kláštera až na několik jednotlivin nepřetrvaly josefínské zrušení v roce Stavba řeholního domova sester sv. Kláry dospěla do obyvatelné podoby nejpozději roku 1361, kde sem z Opavy přišly první tři klarisky s abatyší Alžbětou. 39 Nejstarší stavební fázi kláštera lze orientačně datovat jen na základě kunsthistorického a stavebně historického rozboru, který ji klade do šedesátých až osmdesátých let 14. století. 40 Podle Lancingera přečkal klášter husitské války beze ztrát na životech a bez újmy na objektech. 41 Podle testamentu někdejšího nejvyššího písaře pánů z Rožmberka Jana Ryczawera, měšťana bydlícího na Latránu, byl roku 1461 kostel a klášter přikryt a opraven. 42 Koncem 15. století byl klášter hmotně dobře zabezpečen, jak o tom svědčí nejen množství zbožných fundací, ale i relativně vysoký počet řeholnic. Roku 1492 jich bylo i s abatyší Uršulou osmnáct, čímž se tento konvent řadil mezi nejsilněji obsazené v Čechách. 43 Roku 1503 se dozvídáme o domku před vraty kláštera, který obýval služebník, obstarávající pro klauzurované jeptišky různé pochůzky. 44 Roku 1520 měl klášter vyhořet. Roku 1609 dal Petr Vok z Rožmberka 50 kop grošů na opravu ženského kláštera. O rok později se přes Latránskou ulici přenesl oheň na klášterní hospodářské objekty a stáje v předklášteří. Vlastní klauzura, v níž na základě prohlášení představené žilo dvacet členek kláštera, podle Lancingera tehdy snad postižena nebyla. Účelové objekty hospodářského dvora vyrůstaly v blízkosti kláštera asi již od 16. století, kdy se na velkostatcích zavádělo režijní dvorové hospodářství. Při rušení kláštera se bohužel ztratila velkostatková část jeho archivního fondu, proto se o této části klášterního areálu dozvídáme až z inventáře z roku 1782 (viz níže). Je možné předpokládat, že jako první z hospodářských budov vznikl vlastní pivovar, který stál nejspíše na tomtéž místě, kde byl v roce 1830 demolován. 45 Nad oběma kláštery se na počátku třicetileté války (před rokem 1639) stavěly krovy. 46 V roce 1668 měl vyhořet celý klášter. Snad právě poté (?) učinila manželka krumlovského primátora Jana Tillmannna z Kapellenbergu Uršula Kateřina odkaz, určený na postavení nového dormitáře v klášteře klarisek; poslední splátka odkazu proběhla v roce Nevíme však, kdy byly tyto prostředky ke stanovenému určení využity. V letech řešila abatyše kláštera s knížetem Adamem Františkem ze Schwarzenbergu postavení vytápěných cel, kterých klášter potřeboval devatenáct. K dispozici však máme jen koncept smlouvy s polírem Janem Dominikem Spaciem, ne však doklad o realizaci této stavby. Velká přestavba klariského kláštera se odehrála roku 1738, jak nás o tom zpravila řádová kronika krumlovských minoritů. K nové stavbě náležela hovorna, místnost před hovornou, dřevní komora, deset světlých obytných místností, krásných, velmi pohodlných a s vlastními kamny, také nová krásná sýpka o třech podlažích, obytná místnost pro tkalce a obytná místnost pro světskou vrátnou. Stavba má tři podlaží, z nichž dvě spodní jsou klenutá, horní pak je omítnuto vápnem na prkna a rákos. Chodby středního a horního podlaží jsou krásné a dostatečně světlé, ve spodním podlaží však chodba není, protože hovorna a ostatní dvě komory se rovnají celé šířce stavby. Celé toto stavení jakož i nová sýpka jsou kryty prejzy a pod střechou dlážděny cihlami a jsou tedy způsobilé vzdorovat případně v sousedství vzešlému ohni a i chránit se proti jeho prudkosti. Přestavba pokračovala i v dalších letech a kvůli nedostatku peněz se protahovala. V květnu 1744 sestry začaly obývat svůj nový dormitář, po zboření dřevěných cel předešlého roku zcela přestavěný ( ). U příležitosti této nové stavby byly vnější zdi, hrubé a ohyzdné omítnuty a nabíleny. Také byla ( ) postavena nová hovorna. Roku 1764 se nad klášterní bránou a u vedle se nacházející zdi zřizoval byt klášterního hospodářského správce. Pro období do sekularizace kláštera v roce 1782 nebyl nalezen doklad o významnější stavební činnosti. Ani akta, vzniklá v průběhu rušení tohoto řádového domu, nejsou na rozdíl od většiny ostatních klášterů, které potkal stejný osud, nikterak obsáhlá. Soupisy mobiliáře a obrazů z roku 1782 evidují velký refektář, předsíň u malého konventu, hovornu, pokoj pro hosty, druhý pokoj u malého konventu, máselnici, pekárnu, horní moučný kvelb, malý konvent, hlavní a dolní ambit, prádelnu, kuchyňský pokoj, sklep. Hospodářský dvůr obsahoval v témže roce obydlí hospodářského správce v čáře Latránské ulice, prádelnu, pekárnu, horní a dolní moučnici, kvelb, kuchyňskou světnici, sklep, pivovar, vinopalnu, sýpku se značným množstvím obilí, hrachu, sladu a chmele, stáje pro nejméně čtyři koně a chlév pro nejméně jedenáct kusů hovězího dobytka. Všech dvacet řeholnic muselo opustit klášter během několika měsíců po jeho zrušení. Panství a vyklizené budovy převzala Administrace státních statků, které se v dražbě roku 1784 nepodařilo prodat klášterní areál jako celek. Záhy je začala nevhodně využívat příležitostným sypáním kontribučního poddanského obilí na podlahy větších místností, po roce 1786 sloužila část některých klenutých kvelbů jako sklad pěšího pluku Brechainville. Roku 1791 byl klášter, nad záklopovými stropy sešlý, zčásti adaptován pro potřeby vojenského štábu, chlapeckého učiliště vojenského dorostu, sklad a strážnici zmíněného pluku. Skoro celý bývalý hospodářský dvůr obývali dělostřelci, kteří sídlili i v hlavní budově kláštera. Právě k ní se roku 1818 váže zpráva, že trakt se sedmi místnostmi dělostřeleckého pluku byl velmi zchátralý a hrozil zřícením, a skutečně se roku 1814 dvě klenby také zřítily; opraveny byly až roku O hospodářských objektech u kláštera máme celkový přehled až k roku 1784, kdy zde stály: A. Do ulice obrácená obytná budova správce se stájemi. B. Obilní sýpka, přiléhající zprava k obydlí správce. C. Zleva s ním spojená sladová sýpka. D. Přilehlý pivovárek, kde jsou dole obydlí šafáře a čeledi k hospodářskému dvoru, nahoře pak dva hostinské pokoje. Panství zrušeného kláštera včetně hospodářských budov (ovšem bez vlastní klášterní kvadratury) vydražil kníže Schwarzenberg v roce 1800 (smlouva uzavřena roku 1802). V roce 1811 nechal kníže adaptovat přední budovu čp. 67 pro ubytování panských úředníků a penzionovaných zaměstnanců velkostatku. Z roku 1821 a 1825 se dochovaly obsáhlé popisy bývalého kláštera klarisek, protože se uvažovalo o ukončení jeho pronájmu armádě a prodeji budov. Ty se však 24 25

15 podařilo prodat až v roce 1830, kde je koupil kníže ze Schwarzenbergu. Téhož roku byl snesen sešlý trakt bývalého pivovaru v zadním traktu hospodářské budovy. V letech proběhla generální oprava objektu za účelem ubytování penzionovaných úředníků i aktivních zaměstnanců panství, kteří zde bydleli až do padesátých let 20. století. Po odchodu armády byla v letech v klášteře umístěna soukromá dívčí obecná škola, k níž se v letech přidružila ještě škola mateřská. Další rozsáhlá generální oprava bývalého kláštera klarisek proběhla v letech Klimesch (Urkunden, pozn. 11), s Lancinger (Dějiny, pozn. 6), s Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krumlov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, kart. 156; Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 12), s Ibidem, s. 3 4, 8 9; Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krumlov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, kart Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krum- 26 Lancinger (Dějiny, pozn. 6), s. 7 9; Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krumlov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, kart. 156; Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 12), s. 3 5, Uvedena citace: Státní oblastní archiv v Třeboni, fond Řád minoritů Český Krumlov, kniha č. 50, s ; Lancinger (Dějiny, pozn. 6), s Ibidem, s Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krum- lov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, lov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, Poznámky kart. 156; Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 12), s kart. 156; Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 12), s. 5, 9. 1 Komentovaný přehled archivních pramenů a lite- 7 Že práce na výstavbě klášterů přerušily husitské bou- 19 Vít Honys, Historie varhanářství v jižních Čechách, 30 Lancinger (Dějiny, pozn. 6), s ratury k dějinám minoritského kláštera podal Josef ře, při nichž došlo roku 1420 také k poškození areálu, okres Český Krumlov, strojopis, Národní památkový 31 Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krum- Hejnic, O minoritské knihovně v Českém Krumlo- v nové době uvádí například Pavel Vlček Petr So- ústav, územní odborné pracoviště v Českých Bu- lov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, vě, Listy filologické 118, 1995, s , zde zejména mmer Dušan Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, dějovicích, spisový archiv, České Budějovice 1996, kart. 156; Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 12), s. 10. s Praha 1997, s s Lancinger (Dějiny, pozn. 6), s Výběr základních titulů, strukturovaný podle je- 8 Adolf Kalný, Popravčí kniha pánů z Rožmberka, Tře- 20 Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krum- 33 Tématem barokní nápodoby mariánské kaple v Ein- jich druhu, je připojen v seznamu literatury. boň 1993, s. 60. Další záznam o nezdařeném spik- lov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, siedeln ve Švýcarsku se u nás blíže zabývali Mi- 3 Blíže viz články Heleny Soukupové a Jiřího Blocha nutí husitů proti Oldřichovi z Rožmberka sídlící- kart. 156; Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 12), s. 5, lada a Oldřich Radovi, Kaple při zámku v Radíči v této knize. mu na českokrumlovském hradě, jehož součástí 9, 22 a 23. (Příspěvek k typologii einsiedelnských kaplí v Če- 4 Luboš Lancinger ( ) je dnes považován mělo být vypálení města i Latránu, pochází z roku 21 Lancinger (Dějiny, pozn. 6), s chách), Památky středních Čech 5, 1990, s , 170 za klíčového tvůrce metodiky archivních rešerší pro Karel Pletzer, Prozrazená akce husitů proti 22 Srov. Helena Soukupová, Sdružený klášter minoritů 176. Barokní nápodoba einsiedelnské kaple se v Če- stavebně historické průzkumy, které rozvíjel zejmé- Oldřichu z Rožmberka v roce 1422, Jihočeský sbor- a klarisek v Českém Krumlově a jeho místo v architek- chách nachází kromě Českého Krumlova a Radíče na za doby svého působení v ateliéru stavebně-his- ník historický XXXI, 1962, s. 81. tuře mendikantů v tomto sborníku. již jen v Praze na Hradčanech a v Ostrově nad Ohří. torického průzkumu Dobroslava Líbala ve Státním 9 Luboš Lancinger (Dějiny, pozn. 6), s Lancinger (Dějiny, pozn. 6), s Autor archivní 34 Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krum- ústavu pro rekonstrukci památkových měst a ob- 10 Josef Hejnic, O minoritské knihovně v Českém rešerše zde shrnul i stanoviska předchozích histo- lov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, jektů Praha v letech Velkou část rešerší Krumlově, Listy filologické 118, 1995, s. 68, riků k této zprávě. kart. 156; Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 12), s. 4, věnoval také městu Český Krumlov. Martin Ebel 11 Johann Matthäus Klimesch, Urkunden- und Regesten- 24 Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krum- 5, 10, 11. Jiřina Muková, PhDr. Luboš Lancinger, CSc., buch des ehemaligen Klarissinnen-Klosters in Krummau, lov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, 35 Srov. stať Jiřího Olšana Historie klášterních zahrad sedmdesátníkem, Zprávy památkové péče 63, 2003, Prag 1904, s. 4. kart. 156; Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 12), v Českém Krumlově. Koncept obnovy zahrad bývalého č. 2, s (zde výběrově uvedena i Lancinge- 12 Helena Soukupová, Klášter minoritů a klarisek s. 2; Lancinger (Dějiny, pozn. 6), s. 4 7; Roman La- kláštera minoritů v tomto sborníku. rova publikační činnost). v Českém Krumlově, Průzkumy památek II, 1999, vička, Pozdně gotické kostely na rožmberském panství, 36 Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krum- 5 Srov. Helena Soukupová, Sdružený klášter minoritů s. 74; Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Čes- České Budějovice 2013, s lov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, a klarisek a jeho místo v architektuře mendikantů v tom- ký Krumlov, Zemědělsko-lesnický archiv Český 25 Skutečnost, že datum svěcení kaple se nevztaho- kart. 156; Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 12), s. 2, 4. to sborníku. Krumlov, kart. 156; František Mareš Jan Sedlá- valo k jejímu vzniku, ale k přestavbě starší kaple 37 Anna Kubíková, Zaniklá kaple sv. Anny v Čes- 6 Luboš Lancinger, Dějiny objektu, in: Luboš Lan- ček, Soupis památek historických a uměleckých v Krá- pocházející z druhé poloviny 14. století, prokázal kém Krumlově, Výběr. Časopis pro historii a vlasti- cinger Jiří Bloch Petr Lengál Jiří Novotný, lovství českém od pravěku do polovice 19. století, sv. 41, Roman Lavička, Kapitulní síň kaple sv. Wolfgan- vědu jižních Čech 33, 1996, č. 2, s ; Státní Hloubkový stavebně historický průzkum malé kvadratu- Praha 1900, s. 4. ga minoritského kláštera v Českém Krumlově, in: oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krumlov, ry klášterního areálu řádu křížovníků s červenou hvěz- 13 Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krum- Martin Gaži (ed.), Český Krumlov. Od rezidenčního Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, dou (Latrán čp. 50) v Českém Krumlově, Český Krum- lov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, města k památce světového kulturního dědictví, České kart. 156; Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 12), lov 2003, s. 3 18, zde s kart. 156; Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 12), s. 1. Budějovice 2010, s s. 3, 5,

16 38 Luboš Lancinger, Dějiny objektu, in: Jan Muk Luboš Lancinger, Český Krumlov. Klášter klarisek. Stavebně historický průzkum, Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), Praha 1989, s Roku 1364 je následovala vdova po Jindřichovi II. z Hradce Markéta, jejíž dcera se stala v letech druhou abatyší kláštera. 40 Soukupová (Klášter, pozn. 12), s. 72, Lancinger (Dějiny, pozn. 38), s Klimesch (Urkunden, pozn. 11), s Jarmila Hansová, Klášter klarisek v Českém Krumlově v době jagellonské, in: Václav Bůžek et al., Českokrumlovsko v době jagellonské , Český Krumlov 1998, s Klimesch (Urkunden, pozn. 11), s Luboš Lancinger, Dějiny objektu, in: Jan Muk Idem, Český Krumlov. Stavebně historický průzkum, Latrán čp. 67, SÚRPMO, Praha 1985; Luboš Lancinger, Dějiny objektu, in: Jan Muk Idem, Český Krumlov. Stavebně historický průzkum. Latrán čp. 141, Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), Praha 1986; Luboš Lancinger (Dějiny, pozn. 38); Jiří Záloha, Život ve zrušeném klášteře klarisek v Českém Krumlově, Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech 34, 1997, s (Shrnutí třech Lancingerových rešerší do jednoho odkazu bylo vyvoláno tím, že se jednotlivé texty místy vzájemně překrývají a doplňují.) 46 Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krumlov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, kart. 156; Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 12), s Luboš Lancinger, Dějiny objektu, in: Jan Muk Idem, Český Krumlov. Stavebně historický průzkum, Latrán čp. 67, Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), Praha 1985; Luboš Lancinger, Dějiny objektu, in: Jan Muk Idem, Český Krumlov. Stavebně historický průzkum. Latrán čp. 141, Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), Praha 1986; Lancinger (Dějiny, pozn. 38); Záloha (Život, pozn. 45), s The Český Krumlov monasteries in the literary sources. A brief overview of the construction history Jarmila Hansová Luboš Lancinger The article summarizes the knowledge of the construction history of the Poor Clares and Minorite Friars double monastery in Český Krumlov during the period from its foundation to the middle of the 20 th century. It is based on written assignments exploiting period written sources. The most substantial texts based on the primary sources are the archive recherchés by Luboš Lancinger ( ) who researched the sources relating to most monastic buildings in Český Krumlov. However, the research did not include the monastic church of Corpus Christi and the Virgin Mary or the large Minorite cloister attached to the church. The Rosenberg family founded the double monastery in 1350 and construction of the church and the cloister buildings began soon after. The medieval stage of the construction is barely mentioned in any known primary sources therefore the main sources of information are the monastery buildings themselves. Sources refer to the late gothic reconstruction of the monastery; the later periods are better documented, though even these are inconsistent. Furthermore, the quantity of sources relating to the Poor Clares monastery is less than ideal. A major part of their archive was destroyed after the abolition of the monastery in Former utilitarian monastic buildings then served as military quarters, apartments for employees of the Schwarzenberg family, a warehouse and school. For greater precision we can follow the reconstructions and partial adaptations of the church and the buildings of the Minorite monastery abolished in To some extent we can also map the baroque extension of the church as well as the building of additional cells and other interiors in the Minorite part of the complex

17 Sdružený klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově a jeho místo v architektuře mendikantů Helena Soukupová Na východ od krumlovského hradu, v těsném sousedství Latránu, se dodnes zachoval složitý soubor budov sdruženého kláštera minoritů a klarisek. V tichu zahrad tvoří vzácnou enklávu, která svou dispozicí i jednotlivými prvky představuje evropský unikát. Jeho dnešní podoba je výsledkem několika stavebních období: základ tvoří velkoryse koncipovaný gotický klášter z druhé poloviny 14. století, upravený v období pozdní gotiky druhé poloviny 15. století. Následovaly drobné úpravy v době renesance, přestavba v baroku a četné utilitární zásahy od zrušení kláštera až po nedávnou současnost. Projekt revitalizace obou klášterů dal podnět k podrobnému stavebně historickému průzkumu celého objektu a novému pokusu o výklad složité dispozice kláštera i jeho významu v kontextu mendikantské architektury. Zajímá nás jeho vztah k prvnímu zaalpskému klášteru klarisek založenému roku 1231 v Praze členkou královského rodu Přemyslovců sv. Anežkou, ale i vztah k dalším sdruženým klášterům minoritů a klarisek ze 13. století (ve Znojmě, Olomouci, Opavě, Chebu a v Panenském Týnci). Naším úkolem bude zjistit, zda se program pražského kláštera uplatnil také v Krumlově, jak tomu odpovídá dispozice kláštera a jeho složitá funkční struktura, případně jak se předpisy přísné ženské řehole promítly do staveních úprav. V době, kdy se zakládal klášter v Krumlově, měl již řád menších bratří za sebou delší vývoj. Vznikl z potřeby nově vznikajících měst na začátku 13. století a záhy se rozšířil po celé Evropě. Zakladatel řádu sv. František ( ) kladl důraz na evangelijní způsob života v chudobě a na kazatelskou činnost. K mužské větvi se brzy připojila i ženská část pod vedením sv. Kláry. Absolutní nemajetnost přinášela již za Františkova života problémy, jež vedly k rozštěpení řádu na radikálnější a mírnější větev. Nový řád přijala jako jedna z prvních sv. Anežka a v souvislosti s formováním města založila v Praze první zaalpský klášter klarisek. S podporou sv. Kláry navázala na radikální myšlenky sv. Františka, v jehož duchu pak formovala první sdružený dvojklášter. Myšlenka se záhy ujala nejen v Čechách, ale i na Moravě a v Polsku. 31

18 Pohled na klášter od jihozápadu, stav v roce Foto: Helena Soukupová. Na rozdíl od pražského byl klášter v Krumlově založen až v polovině 14. století hlavními konkurenty českého krále pány z Rožmberka. I zde založení kláštera souviselo s velkým rozkvětem města, k němuž došlo za vlády Petra I. ( ). Nejvyšší komorník a správce Českého království zvelebil hrad i podhradí: nad starým hradem vybudoval hrad nový (jehož kaple se připomíná roku 1334), 1 u paty mostu vedoucího přes brod řeky vystavěl špitál s kostelem sv. Jošta a ve městě založil nový kostel sv. Víta s kaplí sv. Václava. Krátce před svou smrtí sepsal několik listin, jimiž zajistil své celoživotní dílo; se souhlasem manželky Kateřiny vydal 14. srpna 1347 se svými syny Petrem a Joštem v Krumlově privilegium, jímž rozšířil město o podhradí Latrán. 2 Tím rozhodl o vzniku budoucího Nového Města, jehož duchovním i architektonickým centrem se stal klášter minoritů a klarisek. 3 Jeho vybudování se však Petr I. již nedočkal ( 14. října 1347). Po jeho smrti klášter založila vdova Kateřina a její synové Petr, Jošt, Oldřich a Jan. Záměr založit klášter však souvisel s koncepcí rozšíření města a je třeba ho přičíst Petru I. Rozhodnutí uvést do města řád charakteristický pro 13. století měl řadu důvodů. Nepochybně souvisel se strukturální proměnou města, jež se naplnilo obyvateli, kteří potřebovali duchovní vedení. Je známo, že minorité svým kázáním a evangelijním způsobem života usměrňovali městské obyvatelstvo k náboženské vroucnosti a mírnili sociální rozdíly. Důvodem byl zřejmě také výskyt valdenských, zdůrazňujících chudobu a kritizujících církev; v první polovině 14. století jsou doloženi na zboží pánů z Hradce. 4 Svou roli nepochybně sehrála i absence ženského kláštera v rožmberském dominiu, a tedy snaha vyrovnat se i v tomto směru královské metropoli. Nejstarší zprávy o klášteře pocházejí z klášterních nekrologií. Podle nich roku 1350 paní Kateřina spolu se svými syny Petrem, Joštem, Oldřichem a Janem v den apoštolů Filipa a Jakuba (1. května) založili v Krumlově kláštery bratří a sester řádu sv. Františka. Roku 1357 převzali klášter menší bratři. 5 Teprve potom, na jaře 1358, požádali bratři z Rožmberka papeže Inocence VI. o souhlas. Ten jim ochotně vyhověl a dne 6. dubna 1358 vydal v Avignonu dvě listiny adresované provinciálovi česko-polské řádové provincie. V nich dovolil založit v jejich městě Krumlově klášter pro sestry řádu sv. Kláry, a to pro jednu abatyši, dvanáct řeholnic a další sloužící osoby, vybavený kaplí nebo oratoří, zvonicí, zvoničkou, hřbitovem, domy a dalšími potřebnými dílnami. 6 Téhož dne dovolil také založit klášter menších bratří. I ten byl určen pro tradičních dvanáct řeholníků, měl však být vybaven kostelem nebo oratoří, zvonicí, zvoničkou, hřbitovem, domy a ostatními potřebnými dílnami. 7 O svátku Božího těla (31. května 1358) byl klášter vysvěcen sarajevským biskupem z řádu menších bratří a doktorem theologie Albertem ke cti Božího Těla a Slavné Panny Marie. 8 V únoru 1359 udělil papež všem, kteří navštíví klášterní kostel postavený Petrem II., proboštem kaple Všech svatých na Pražském hradě, vysoké odpustky. 9 Do dvou let, 27. května roku 1361, se o svátku Božího těla konala v minoritském klášteře v Krumlově provinciální kapitula, jíž se zúčastnili zástupci bratrských konventů. Během kapituly byly do pro ně vystavěného kláštera slavnostně uvedeny klarisky. 10 Tři z nich, včetně první abatyše Alžběty, přišly z kláštera klarisek z Opavy. 11 Lze předpokládat, že některé mohly přijít z Prahy i z jiných klášterů klarisek, zmiňovaných v krumlovském nekrologiu; kromě pražského kláštera se v něm často uvádí klášter ve Znojmě a v Panenském Týnci, nejsou však zmiňovány kláštery v Olomouci a v Chebu. 12 Teprve po usazení obou konventů vydali bratři z Rožmberka 24. dubna 1362 zakládací listinu obou klášterů, které bohatě obdarovali výnosy z mnoha dvorů a vesnic. 13 Významnou roli při jejich založení hrály členky rodu, zejména sestry zakladatelů. Jedno z prvních nadání nově založenému klášteru Naší Paní učinila roku 1357 dcera Petra I. Matylda (Marcela), manželka Jana z Leuchtenburka, která klášteru věnovala 80 kop pražských grošů. 14 Roku 1364 vstoupila do kláštera vdova po Jindřichovi II. z Hradce ( 1362) Markéta (dcera hofmistra Karla IV. Burcharda z Hardeggu) a po roce věnovala klášteru se souhlasem císaře svůj vdovský majetek ve výši 400 kop; její dcera Anna se pak v letech stala jeho druhou abatyší. 15 Jednou z hlavních mecenášek kláštera byla dcera Petra I. a vdova po Jindřichovi V. z Lipé ( 1363) Anna, která na stavbu konventu věnovala rodným bratřím 800 kop pražských grošů a 17. října 1375 vydala listinu, jíž odkázala dvůr a dům který sama za své peníze postavila ležící v Krumlově blízko u klášterní zdi bratří řádu sv. Františka všem zbožným pannám a vdovám, které nechtějí vstoupit do manželství, ale chtějí žít společně, aby si zde mohly zřídit své pokoje, ať jsou to panské dcery, nebo rytířského, měšťanského nebo selského stavu 16 Řídit se měly radou bratří zmíněného kláštera nebo krumlovského faráře, kteří v případě, že by s ostatními nežily v harmonii, měli právo je vyhostit. K listině připojila Anna svou vlastní pečeť spolu s pečetěmi bratří Petra a Jana z Rožmberka. Z obsahu listiny vyplývá, že kromě minoritů a klarisek působily v Krumlově také laické ženy, jimž vdova po Jindřichovi z Lipé odkázala svůj vlastní dvůr. Anna zemřela 22. prosince 1388, předání domu se však zřejmě táhlo, neboť roku 1392 byly zbožné ženy usazeny ještě v domě Mikuláše kazatele vedle masných krámů. Toho roku farář Hostislav spolu se svým bratrem Ondřejem darovali krumlovskému společenství počestných a Kristu věrných panen 32 33

19 Kostel Božího těla a Panny Marie, klenba sakristie, svěceno 1358, stav v roce Foto: Helena Soukupová. a jim blízkých horlivých ve službě boží jednu kopu ročního důchodu. 17 Dispozice kláštera na první pohled prozrazuje jisté shody s pražským klášterem klarisek, založeným sv. Anežkou. Nejstarší částí a současně duchovním středem objektu je stejně jako v Praze klášterní kostel společný oběma větvím řádu, jehož prodloužená severní stěna tvoří dělicí zeď mezi oběma kláštery (viz obr. 2, s. II barevná příloha). K severní straně kostela přiléhá stejně jako v Praze klášter sester, zatímco k jižní straně se váže klášter minoritů. Jde tedy o typ sdruženého dvojkláštera, který poprvé realizovala v Praze Anežka Přemyslovna a poté se uplatnil na hradech přemyslovských údělných knížat ve Znojmě a v Opavě. 18 V Krumlově byl však objekt složitější, neboť ke klášteru bratří přiléhal z jihu ještě menší konvent s budovami, tvořící samostatnou jednotku. Nejstarší částí a současně duchovním středem objektu je klášterní kostel Božího těla a Panny Marie, který byl původně menší než dnes. Tvořila ho obdélná loď s trámovým stropem, k níž na východě přiléhal klenutý polygonálně uzavřený chór. Loď kostela byla kratší, dosahovala do úrovně západního průčelí ambitu minoritů a na rozdíl od pražského klášterního kostela sv. Františka zůstala až do roku 1649 neklenutá. Z původních gotických prvků kostela se zachovala zcela unikátní gotická menza před jižním ostěním triumfálního oblouku, dodnes skrytá pod barokním oltářem. Dosahuje velikosti cm (s horní deskou cm) a její severní i čelní stěnu pokrývá slepá panelace pěti lomených arkád s vloženými nosy; čelní strana má širší střední arkádu. Podobnou menzu najdeme v tzv. Saské kapli ve Svatovítské katedrále v Praze ( ) a v jižních Čechách v kostele Nanebevzetí P. Marie v Bavorově (po roce 1359) se znaky Jana z Rožmberka, jeho manželky Alžběty z Halsu a dalších členů rodu. 19 Krumlovská menza byla v roce 2011 a 2015 odkryta a v její horní desce byla nalezena barokní autentika. 20 Z gotických prvků presbytáře se dochovala dvě různě široká okna v jižní obvodové zdi, mezi nimiž je štíhlý opěrák. Naznačují jedno klenební pole křížové či hvězdové klenby a polygonální chór. 21 Na rozdíl od pražského kostela sv. Františka byl krumlovský presbytář kratší a jeho klenba s žebry tvaru vyžlabeného klínu (fragment žebra se našel nad klenbou presbytáře) byla zbořena roku 1681 a nahrazena pravoúhlým chórem barokním. K severnímu boku presbytáře dodnes přiléhá úzká patrová budova, vklíněná mezi kostel a trakt ženského kláštera. Západním čelem se váže k ambitu sester, zatímco z jižní strany Špaleta gotického okna v jižní zdi presbytáře kostela, svěceno 1358, stav v roce Foto: Helena Soukupová. Klášter minoritů, vnitřní prostor kaple sv. Wolfganga v roce Foto: Helena Soukupová. má spojení s gotickým presbytářem. Připomíná obdobně situovanou kapli Panny Marie v pražském klášteře klarisek a podobně jako ona měla složitou historii. V Krumlově plní funkci sakristie, původně přístupné nově odhaleným gotickým portálem lemovaným malbou červených listů. V přízemí má dvě pole křížové žebrové klenby, jejíž cihelná klínová žebra dosedají na jehlancové konzoly. Jde o jedinou dochovanou gotickou klenbu v celém objektu. Jehlancová konzola počítá také s valeně klenutým pasem v západní části sakristie, který se projevuje i v patře budovy a odpovídá šíři triumfálního oblouku i šíři venkovního opěráku při jižní zdi. Nesl pravděpodobně kamennou sanktusníkovou věž, která byla spolu s gotickou klenbou zbořena. Sakristie byla původně přízemní s pultovou střechou, s příchodem klarisek však byla zvýšena o patro s gotickým portálem a strmým štítem. Podle zachovaných gotických prvků lze kostel, menzu i sakristii datovat do doby svěcení kostela v roce Tomu odpovídá i datování dřevěných prvků ve štítě nad triumfálním obloukem (překlad nad průchodem štítu pochází z jedle kácené v letech 1349/1350), krov nad sakristií se datuje k roku Na jih od klášterního kostela se rozkládá klášter minoritů. Sestává z široce rozloženého ambitu (o velikosti 8 5 klenebních polí), k němuž na jihu přiléhá patrová, zčásti podsklepená budova mužského konventu. Na první pohled překvapuje šířková dispozice kláštera s konventní budovou na jihu, daná zřejmě možnostmi velké parcely na území Nového Města. Klášter nemá kromě kaple sv. Wolfganga východní ani západní křídlo. Šířka 34 35

20 Východní průčelí menšího konventu s fragmentem trojdílného okna, , stav v roce Foto: Helena Soukupová. parcely umožnila, že severní rameno ambitu bylo od počátku koncipováno jako dvoulodní. Bylo součástí patrové budovy, v jejímž západním průčelí byla nalezena dvě velká lomená gotická okna s hlazenou paspartou. 23 V baroku byl prostor v patře upraven na kapli sv. Bartoloměje. 24 Ve 14. století zůstal ambit neklenutý a jeho jednotlivá ramena měla trámový strop. Dokládají to nástěnné malby, jejichž kompozice později zčásti zakryla pozdně gotická síťová klenba. 25 Dvoulodní dispozice ambitu se u nás objevuje vzácně, nachází se pouze v západním křídle minoritského kláštera sv. Jakuba v Praze (kolem roku 1370). Najdeme ji ale i v severní lodi pražského kostela sv. Haštala a původně také v kapli sv. Barbory v pražském klášteře klarisek. Představuje prostor typický pro českou gotiku (kostel sv. Víta v Soběslavi, klášterní kostel v Třeboni). V krumlovském klášteře však bylo dvoulodí zaklenuto až v druhé polovině 15. století. K východnímu rameni ambitu přiléhá kapitulní síň zasvěcená sv. Wolfgangu. Profilace velkého vstupního portálu tvaru stlačené hrušky dokládá, že s jejím prostorem se počítalo již ve 14. století. Rozborem kapitulní síně se podrobně zabýval Roman Lavička. 26 Kapli tvoří čtvercová loď, k níž na východě přiléhá úzký polygonální chór s velkou oltářní menzou. Dva menší oltáře se nacházely v lodi, po stranách triumfálního oblouku. Roman Lavička předpokládá, že kaple měla uprostřed střední sloup podobně jako kaple sv. Mikuláše a zejména kapitulní síň minoritského kláštera v Jindřichově Hradci; to se však nepotvrdilo. Kaple byla od počátku patrová, nad presbytářem se nacházel prostor osvětlený od východu velkým pravoúhlým oknem s vloženým křížem. Patro mohlo sloužit jako privatissimum představeného, mohl tu být také archiv a knihovna. Svou funkci i patrové členění si kaple podržela i po přestavbě na konci 15. století. Hlavní konventní budova minoritů se dodnes nachází na jihu. Současný průzkum potvrdil, že celá budova byla patrová. V patře severní zdi se dochovala tři úzká štěrbinová okna se šikmými špaletami, směřující nad jižní rameno ambitu. Ve špaletě západního okna je nástěnná malba s výjevem sv. Františka. Gotický původ stavby dokládají také sklepy při západním průčelí, odkud vede dnes zazděné schodiště do západního ramene ambitu. Uprostřed jižního křídla ambitu byl nedávno objeven základ půlkruhového lavaba, tj. nádrže na omývání rukou, jež se obvykle nacházela blízko refektáře. V západním průčelí budovy se tyčila mohutná zvonice a k východnímu průčelí byl připojen refektář s kuchyní. Tatáž dispozice, avšak menších rozměrů, se opakuje i v dalším traktu, který ke klášteru přiléhá na jihu. I ten má široce rozložený ambit (o velikosti 6 4 klenební pole), k jehož jižnímu rameni se váže patrová budova. Její jednotlivé architektonické prvky zachované ve sklepě, v přízemí i v patře svědčí o tom, že celá budova je gotická. V přízemí byly tři místnosti vedle sebe. Ze střední vede sedlový portál do části západní, obdobně byla zřejmě přístupná i místnost na východě, v jejímž průčelí se zčásti zachovalo trojdílné kružbové okno se sférickým čtyřlistem a vloženými nosy (podobné oknu Matyáše z Arrasu v ochozové kapli katedrály sv. Víta z let ). Střední prostor se otevírá na jih širokým lomeným pasem na způsob triumfálního oblouku. Vede do čtvercového prostoru v jižním průčelí, který zřejmě sloužil jako soukromá kaple. Sklepní prostory jsou přístupné schodištěm ze západního ramene ambitu. I zde se zachoval gotický lomený portál a cihelný profilovaný pas. Tvarosloví architektonických prvků ve sklepě a v přízemí odpovídá dendrochronologické datování dřeva v podlaze jižního křídla ambitu z roku Určení menšího konventu (malé kvadratury) dodnes činí potíže. Jeho interpretace vycházela z obsahu listiny vydané 17. října 1375 Annou, dcerou Petra I. a sestrou bratří z Rožmberka, v níž stojí, že za vlastní peníze postavila dvůr a dům, které leží blízko u klášterní zdi bratří řádu sv. Františka ( der da leit zu Krumpnaw nachst pei des klosters maur der pruder des ordens sand Franciscus ), a po své smrti je odkazuje zbožným pannám a vdovám. Na listinu nutně reagovali všichni starší i novější badatelé: Johann Trajer, Josef Neuwirth, autoři krumlovského soupisu památek František Mareš a Jan Sedláček, Jan Vítězslav Šimák, František Dvořák, Pavel Vlček, Vladislav Razím a Helena Soukupová. 27 Poloha objektu vedle kláštera i jeho vznik ve 2. polovině 14. století vedly k jeho ztotožnění s dvorem kněžny Anny z Rožmberka. Proti této hypotéze vystoupili zpracovatelé posledního stavebně historického průzkumu objektu, kteří na základě dispoziční shody obou konventů a jejich funkční provázanosti jej považují za konvent bratří. 28 Současně nastolili řadu otázek, na něž není jednoduchá odpověď. Šířková dispozice kláštera se dvěma dvory má oporu v pražském klášteře sv. Anežky, kde byl původní konvent bratří ve 14. století rozšířen na jih o dům kvardiánových pomocníků. Najdeme ji také ve dvojím ambitu minoritského kláštera sv. Jakuba, kde se ke starší severní části kláštera připojil ve 14. století jižní ambit s unikátním dvojlodím. Hypotézu podporuje i skutečnost, že objekt později patřil klášteru minoritů. Nápadná dispoziční shoda obou klášterů navíc dokládá stejnou koncepci i dobu vzniku. Nevíme, zda se bekyně před husitskými válkami do objektu nastěhovaly. Listina z roku 1375 však v každém případě dokládá mimořádný záměr kněžny Anny zajistit potřeby zbožných žen

21 Klášter klarisek, okna v západním rameni ambitu, , stav v roce Foto: Helena Soukupová. Klášter klarisek, malovaný trám v severním rameni ambitu, po roce 1350, stav v roce Foto: Jakub Rafl. Původní určení objektu jako dvoru Anny z Rožmberka nejnověji podpořil nález nástěnných maleb. V jižním rameni ambitu (na severní zdi konventu) byly odhaleny dvě vrstvy maleb, z nichž starší, se světskými motivy, představuje ženy s květinovými věnci na hlavách, které by podle Petra Pavelce mohly patřit k vybavení objektu z doby, kdy jej vlastnila Anna z Rožmberka. 29 Starší vrstvu překryla v pozdní gotice vrstva další (o níž bude ještě řeč), která představuje řadu řeholnic v rouše klarisek. Malby zřejmě měly oživit paměť místa a připomenout jeho historii. Zatímco minorité sídlili jižně od kostela, klášter klarisek byl umístěn na sever. Jeho střed tvoří čtvercový rajský dvůr obklopený ambitem, k němuž přiléhají jednotlivá křídla kláštera. Ambit osvětlovala pravoúhlá okna se středním křížem, osazená do vnějšího líce zdi. Tři původní okna se dodnes zachovala v západním rameni ambitu. Fragmenty okenních ostění se nacházejí také v křídle východním a severním, v jižním křídle se dochovaly jen okenní špalety. Rozvrh oken naznačuje, že v každém rameni bylo původně po pěti oknech, která odpovídají sedmi klenebním polím. Na místě jednoho okna byl vstup do rajského dvora. Proti pražskému klášteru klarisek byl krumlovský ambit větší (pražský čítá 6 6 klenebních polí) a nebyl klenutý. Potvrdil to nález několika původních stropních trámů zachovaných ve východním a v severním rameni, kde se dochovalo i jejich někdejší malování. Na smrkových a jedlových trámech (kácených mezi léty ) byla rozvržena kompozice pěti červených a černých obdélných polí, na nichž byly bílou linkou nakresleny různé geometrické a rostlinné motivy, nejčastěji stylizované listy palmet a akantu, ale i lidské hlavy. O trámech přinesl informace Jiří Bloch, který také upozornil na podobné malby v ambitu bývalého augustiniánského kláštera v Třeboni (1369) a na nástěnnou malbu triumfálního oblouku klášterního kostela minoritů v Jindřichově Hradci (kolem roku 1350). 30 Z nekrologia menších bratří víme, že s oběma kláštery udržovala krumlovská komunita vřelé styky. Dendrochronologické datování trámů dokládá, že se stavbou kláštera se začalo po jeho založení v roce Vzhledem k tomu, že jižní rameno ambitu přiléhá ke kostelu, mohly konventní budovy vzniknout (podobně jako v Praze) pouze při ramenech ostatních. K východnímu rameni ambitu přiléhá úzké východní křídlo, jehož původní dělení naznačuje síla vnitřních zdí. Téměř celé křídlo vyplňovala rozlehlá kapitulní síň, přístupná z východního ramene ambitu nově nalezeným sedlovým portálem. Podobně jako v pražském klášteře klarisek nebyla kapitulní síň klenutá. V čele barokní klenby se zachoval vyřezávaný stropní trám, jehož dendrochronologické datování (1346) potvrzuje vznik v nejstarší stavební etapě. Pravoúhlý trám o velikosti cm je na rozích členěn oblouny, podobně jako žebra gotické klenby. Torzo dalšího trámu se našlo v druhotném použití při opravě střechy nad východním ramenem ambitu. Nabízí se srovnání s kapitulní síní Anežčina kláštera v Praze, rovněž s trámovým stropem, podepřeným středním sloupkem a průvlakem. Vyřezávané trámové stropy se běžně vyskytují v Českém Krumlově, kde patřily k vybavení měšťanských domů; najdeme je v Horní ul. č. 159, v Dlouhé ul. č. 30, v Široké ul. č. 49 a dalších. Severní trakt klariského kláštera byl zbudován ve svahu k řece, a je proto celý podsklepen. Hlavní přístup do sklepa byl ze západní strany nově objevenou půlkruhovou bránou, k níž od západu vedlo široké schodiště. Z konventu byl sklep přístupný schodištěm ze severozápadního (a snad i severovýchodního) rohu ambitu. V těchto místech se dodnes zachovalo neomítnuté i hrubě omítnuté zdivo, což činí klášter zajímavým i z hlediska středověké stavební techniky. Ze sklepa vedla výpadová branka k řece podobně jako v pražském klášteře klarisek (dřevěný překlad branky byl pořízen z jedle kácené po roce 1340). 31 Rozlehlý sklep byl určen k zásobování velkého počtu řeholnic. Předpokládá se, že ve 14. století mohl mít klášter kolem třiceti i více klarisek. V přízemí severního křídla lze podle vzoru cisterciáckých klášterů i pražského kláštera klarisek předpokládat ohřívárnu (calefactorium) včetně rozvodných kanálků. Přízemí budovy bylo přístupné ze severního ramene ambitu nově objeveným sedlovým portálem (stejným jako portál kapitulní síně). Předpokládá se, že v těchto místech mohla působit vyšívačská dílna. Je známo, že zdejší klarisky se touto činností zabývaly, jak dokládají záznamy v inventářích Svatovítského dómu. 32 Nejvolněji se klášter mohl rozvinout na západní straně, odkud bylo spojení s městem a hradem. Západní křídlo je proto širší, dělené do tří místností řazených za sebou. Směrem 38 39

22 Oltářní menza v lodi klášterního kostela, svěceno 1358, stav v roce Foto: Helena Soukupová. na západ byl klášter rozšířen o funkčně nezbytné prvky refektáře (v jeho patře se našly zbytky úzkých gotických oken) a klášterní kuchyně (její dymník je zakreslen na plánech z roku 1832), jejichž poloha nápadně připomíná podobně umístěný refektář a kuchyni v pražském klášteře klarisek. V jižní části západního traktu lze předpokládat hovornu sester, v jejíž blízkosti se zřejmě nacházelo otáčivé kolo rota (snad zazděný otvor v její západní zdi), jímž se do kláštera dopravovaly potraviny. Klášter byl od počátku patrový, jak dokládají úzká obdélná okna nalezená v patře nad jižním, východním a severním ramenem ambitu. Podle tvarů sedlových portálů a pravoúhlých ostění oken (pro něž lze nalézt analogie v soudobé hradní architektuře) i podle dendrochronologického průzkumu zachovaných dřevěných prvků je možné dispozici a hlavní budovy kláštera klarisek datovat do doby po založení kláštera v roce Lze předpokládat, že do uvedení prvních řeholnic v roce 1361 byl klášter obyvatelný a do konce 14. století byl v hlavních částech hotový. Provoz kláštera vysvětlují některé mimořádně závažné prvky, odhalené při jeho současné obnově. V jižní stěně jižního ramene ambitu se dodnes dochovalo několik původních otvorů směřujících do lodi klášterního kostela. Byly zazděny roku 1649 při barokní přestavbě kostela (zaslepily je přízední pilíře nové barokní klenby). Výklenky jsou unikátním dokladem o fungování a liturgickém provozu kláštera klarisek. Východní otvor má širokou špaletu a klenuté nadpraží se zachovanou gotickou omítkou. Nebyl však portálem, jak se původně předpokládalo, ale výklenkem se dvěma bočními sedátky s dřevěnými prkny, mezi nimiž se nachází obdélný, dnes zazděný otvor o velikosti cm. Není náhoda, že otvor byl osazen přímo proti gotické menze v hlavní lodi klášterního kostela. Podobné niky i s dřevěnými sedátky najdeme v Krumlově v budově někdejší prelatury Klášter klarisek, výklenek se sedátky v jižní dělicí zdi, kolem 1360, stav v roce Foto: Helena Soukupová. Klášter klarisek, portál do prvního patra nad sakristií, kolem 1360, stav v roce Foto: Helena Soukupová. v Horní ul. čp. 155, snad z doby kolem roku Víme, že klarisky měly přísné řeholní předpisy, které jim nedovolovaly přímou účast na liturgickém ději. Podle nich směly poslouchat mši a přijímat svátost oltářní na místě odděleném od kaple zdí, do níž byla vsazena železná mříž zatažená zevnitř černým suknem tak, aby v kapli nemohly nic vidět. Otvor se měl zamykat klíči a otevírat jen v době potřeby. Skrze mříž nebylo dovoleno mluvit. 33 Ve výjimečných případech, na něž pamatují papežské dispenze, však mohly klarisky kněze nejen slyšet, ale i vidět. Je také známo, že svátost oltářní přijímaly okénkem, které k tomu bylo určeno. Všechny tyto znaky odpovídají výklenku se sedátky v jižní zdi. Otvor uprostřed měl původně kovovou mříž s pravidelným rastrem, skrz niž mohly sestry slyšet i vidět celebrujícího kněze a při otevření mříže i přijímat svátost oltářní. Poloha výklenku umožňovala účastnit se všech důležitých slavností v klášterním kostele a zaručovala přímou účast na liturgickém ději. Další otvor (nově zazděný) se zachoval uprostřed jižní zdi a na konci jižního ramene ambitu (nově odhalený). Podobné otvory se nacházely i prvním patře jižního ramene ambitu, odkud vedlo schodiště do patra nad sakristií. V její západní zdi se zachoval lomený gotický portál (s původními kovovými dveřmi), k němuž přiléhalo úzké okno. Prostor mohl sloužit potřebám abatyše podobně jako patrová oratoř v klášteře sv. Anežky, mohl zde však být také archiv a knihovna. Svou funkci si prostor podržel i v 15. století (podobně jako patro nad kaplí sv. Wolfganga), kdy byl zaklenut valenou klenbou a dostal nové, pozdně gotické pravoúhlé okno ve východní zdi

23 Vraťme se však k otvorům v přízemí. Kromě již zmíněných najdeme ještě další zachované v téže dělicí zdi. V úrovni západního křídla kláštera se dnes nachází úzká chodba, jejíž jižní stěnu tvoří dělicí zeď mezi kláštery. I zde se dochovaly tři původní otvory. Východní, výše položený, byl kdysi oknem, další, níže osazený, má dodnes zazděná sedátka po stranách a otvor v západní části má jako jediný dochovanou kovovou mříž s pravidelným hustým rastrem; má stejné rozměry jako otvor proti oltáři v lodi klášterního kostela. Zde však spojuje klášter s dvorem před klášterním kostelem a umožňuje pohled na Tramín. Proč ale byly otvory osazeny i v této části klášterní zdi? Vysvětlení skýtá mimořádná liturgická slavnost, která se v Krumlově konala každoročně o svátku Božího těla, tj. v den posvěcení klášterního kostela. Jde o Ukazování svatých ostatků, jehož popis se zachoval na konci krumlovského nekrologia menších bratří. 34 Slavnost měla svou paralelu a vzor v ukazování svatých ostatků na Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí), které zavedl Karel IV. poté, co roku 1350 získal říšské korunovační klenoty. Obě slavnosti vycházely z data Velikonoc a byly slaveny v pevně stanovený den. V Praze se slavnost konala vždy druhý pátek po Velikonocích zvaný Provodný nebo také Den svátostí, v Krumlově se slavnost konala o svátku Božího těla, tj. ve čtvrtek po sv. Trojici. Podobný byl i průběh slavností. V ten den se v Krumlově konalo okázalé teoforické procesí: za zpěvu liturgických písní a zvuku hudebních nástrojů (zvonků, tympánů, strun, varhan, trub a lyr) se průvod se svátostí Božího těla a s truhlou s ostatky vydal z kostela minoritů přes celé město k farnímu kostelu, kde zazněly písně ke sv. Vítu a sv. Václavu. Poté se průvod vrátil ke klášteru, kde bylo přikročeno k ukazování. Podobně jako v Praze bylo rozděleno do čtyř částí, z nichž každá začínala voláním. V něm byly v české i německé řeči ohlášeny ostatky, které lid uvidí. Po prvním volání mu byl ukázán zlatý kříž s ostatkem sv. Kříže, trn z Kristovy koruny a rouška, kterou byly o Velkém pátku zavázány Kristovy oči. Po druhém volání byl ukázán ubrus z Kristovy Poslední večeře, po třetím roucho, v němž P. Maria vychovala syna, a rouška, ve které na Velký pátek stála pod křížem. Nakonec, za čtvrté, byl ukazován zub sv. Jana Křtitele, zub sv. Petra, zub sv. Mikuláše a další ostatky. Hlavní relikvie se vázaly ke Kristovu utrpení podobně jako relikvie karlštejnské. Některé ostatky daroval zakladatelům sám Karel IV., jiné akvilejský patriarcha Mikuláš a další uherský král Ludvík či pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. 35 Slavnost končila modlitbou a udělením papežských odpustků. Potom se lid rozdělil: jedna část šla do klášterního dvora (zřejmě menšího ambitu), kde se obvykle kázalo Němcům, druhá šla do ochozu (ambitu) kláštera, třetí zůstala na hřbitově a čtvrtá část lidu se odebrala na mši do klášterního kostela. A má se lid proto tak rozdělit, poněvadž by všechen v kostele býti nemohl a kdyby se mu nekázalo, rozběhl by se po hospodách, a pak by ďábel brzy všelikou zbožnost ze srdcí jich vyhostil. 36 Z popisu slavnosti je zřejmé, že ukazování se konalo na dvoře před klášterním kostelem, kam vedou otvory klarisek. Ani klarisky si tedy nenechaly ujít příležitost účastnit se mimořádné liturgické slavnosti a vidět christologické i další ostatky. Šlo o přímou účast na Kristově utrpení a milost pramenící z mystického spojení s relikviemi. Největšího věhlasu dosáhla krumlovská slavnost na konci 14. století za Jindřicha III. z Rožmberka, syna Oldřicha I. ( ). Stál v čele opozice proti králi a udržoval styky s pražským arcibiskupem (Janem z Jenštejna) i s papežem, od nichž získal ve prospěch krumlovské slavnosti udělení nesmírného množství odpustků. 37 Dne 15. března roku 1400 se Jindřich III. zúčastnil korunovace druhé manželky Václava IV. Žofie Bavorské (při níž Klášter klarisek, výklenek s mřížkou v jižní části dělicí zdi, kolem 1360, stav v roce Foto: Helena Soukupová. Vzhled mřížky z nádvoří Tramínu, stav v roce Foto: Helena Soukupová. nesl korunu) a od arcibiskupa Olbrama ze Škvorce získal svolení, aby kvardián minoritského kláštera v Krumlově a kaplan hradní kaple mohli přijmout v určité dny šest vhodných kněží, kteří by mohli zpovídat věřící a dávat jim rozhřešení. 38 Počet kněží svědčí o velké návštěvnosti slavnosti, na niž přicházelo stále větší množství věřících. Jindřich o tom informoval papeže Bonifáce IX., který slavnost rovněž podpořil. V lednu 1401 vydal listinu, jíž udělil všem, kteří se účastní slavnosti Ukazování svatých ostatků a uctí relikvie sv. Kříže a Kristovy trnové koruny, navštíví klášterní kostel a poskytnou pomoc při jeho stavbě a zachování, tytéž odpustky, jaké dostávají ti, kteří navštíví kostel Božího hrobu v Jeruzalémě. 39 Krátce nato dovolil papež přijmout dokonce deset i více kněží, kteří mohou v určité dny poslouchat zpovědi a dávat rozhřešení. 40 Z krumlovského kláštera se stalo posvátné poutní místo navštěvované i poutníky z ciziny. Věhlas rožmberské metropole konkuroval Praze a význam jihočeského vladaře zastiňoval osobu samotného krále. Představu o množství relikvií poskytují dva seznamy klášterních věcí z let 1502 a Tehdy se poklad nacházel v sakristii klášterního kostela, hlavní předměty byly v almárce a mešní oděvy v truhle u schodů. V té době byl již klášter vybaven řadou vzácných rukopisů, které mu věnoval především probošt pražské kaple Všech svatých Petr II. z Rožmberka ( 1384). V Národní knihovně v Praze a v Uměleckoprůmyslovém museu je dodnes uložen velký soubor rukopisů, které nesou jeho vlastnické označení. Jsou to již zmíněná nekrologia obou klášterů, velký dvoudílný lekcionář (NK XIII A 1 a, b), Výklad sv. Otců podle Lukáše (NK I A 55) s bohatě iluminovanými iniciálami, Laus Mariae (XII F 35), spis Ludovicus de sanctis (NK XII F 36) a četné další. V klášteře klarisek se nacházel kolektář (NK XIII C 11), který roku 1366 sepsal první zpovědník klarisek bratr František ( ), v němž se zachovala česky psaná zpovědní formule klarisek. 42 Je dojemné číst, jak se klarisky v prvé řadě zpovídají z toho, že těžce zhřešily skrze pýchu myšlením. Kromě rukopisů byla v klášteře řada sochařských děl: nejméně dvě Piety vertikálního typu (kolem roku 1360) a z období krásného slohu, Ukřižovaný Kristus z doby kolem 42 43

24 roku 1380 (dnes v Okresním vlastivědném muzeu v Českém Krumlově), drobná dřevěná Madona s dítětem (dnes v Národní galerii v Praze) a snad i nejslavnější dílo krásného slohu Krumlovská madona (dnes Vídeň, Uměleckohistorické muzeum). Ještě roku 1682 stála zřejmě v chóru sester, kde se tehdy nacházel oltář Jezulátka a dvě sochy Panny Marie: jedna dřevěná, zvaná Matka konventu a druhá kamenná, zvláště uctívaná. 43 Vybavení krumlovského kláštera na konci 14. století bylo mimořádné. Byl centrem umělecké produkce a vlastníkem řady významných děl, schránou christologických relikvií a cílem poutníků. V jeho zdech byla chována nejlepší díla krásného slohu a skvosty literární produkce. Představenou kláštera byla po první abatyši Alžbětě z Opavy ( 1369) dcera Jindřicha II. z Hradce Anna ( 1380) a po ní až do roku 1414 Anna ze Sezimova Ústí. Prvním kvardiánem minoritského kláštera byl do roku 1359 bratr Alexius a prvním zpovědníkem klarisek již zmíněný bratr František. 44 Ze záznamů nekrologií víme, že klášter udržoval styky i s ostatními bratrskými a sesterskými kláštery, zejména s pražským klášterem sv. Františka a sv. Jakuba, z ostatních klášterů jsou často jmenováni bratři z Benešova a z Jindřichova Hradce, ale také z Bechyně a Kadaně. Z klášterů klarisek jsou zmiňovány kláštery v Opavě, ve Znojmě a v Panenském Týnci. Zvlášť vřelý vztah měli krumlovští minorité ke spoluzakladateli svého kláštera a proboštu kaple Všech svatých Petru II. z Rožmberka, u jehož záznamu ( 16. listopadu 1384) připomínají, že byl pius et intimus pater fratrum Minorum. Podobně vřelý vztah měli i k opatu třeboňského kláštera Ondřejovi ( v září 1422), jehož charakterizují jako intimus pater et amicus fratrum Minorum. Dobu rozkvětu vystřídala dočasná stagnace. Během husitských válek byl klášter zřejmě citelně poškozen, jak nasvědčují nové konstrukce většiny krovů: nad lodí a presbytářem klášterního kostela (po roce 1455), nad východním a severním křídlem kláštera klarisek (po roce 1458), nad kaplí sv. Wolfganga (po roce 1473) a nad západním křídlem velkého ambitu (1494/1495). 45 Tehdy došlo také k velkolepé přestavbě kláštera minoritů. Začala úpravou kaple sv. Wolfganga, která dostala vyšší klenby, čímž se zvedla úroveň podlahy nad kaplí. Všechny úpravy byly tehdy vynuceny novým řešením při západní zdi, kde vznikla pavlač spojující konvent bratří s klášterním kostelem. 46 Po přestavbě byly stěny kaple pokryty nástěnnými malbami. 47 Dne 8. září 1491 byla kaple vysvěcena ke cti bavorského světce sv. Wolfganga. V té době v ní již zřejmě stála monumentální světcova socha, umístěná dnes v expozici Okresního vlastivědného muzea. Přestavba pokračovala zaklenutím plochostropého ambitu, jehož jednotlivá ramena dostala bohatou síťovou klenbu. Vrcholným stavebním počinem a výtvarně nejpůsobivějším prvkem přestavby byla úprava severního ramene ambitu, které získalo podobu pozdně gotického dvoulodí. V jeho středu stojí čtyři mohutné šroubovitě kanelované sloupy s osmibokými sokly, na nichž spočívá síť klenebních žeber. Kanelury sloupů tvoří oblouny a výžlabky, jež vedou světlo a umocňují iluzi pohybu. Táž klenba jako v křídle východním a severním se uplatňuje i v západním rameni ambitu, jižní křídlo má odlišnou kompozici, meziklenební žebra (se svorníky) dělí opět prostor na jednotlivá klenební pole zaklenutá protáhlými kosočtverci. Ambit dodnes osvětluje dvanáct (z patnácti) trojdílných a čtyřdílných oken nesoucích složité kružbové obrazce. 48 Někdy ve druhé třetině 15. století došlo také na malířskou výzdobu menšího ambitu, z níž se dochovaly jen fragmenty. V roce 2005 byly ve třech křídlech ambitu odhaleny nástěnné Dvoulodí severního ramene ambitu minoritů, kolem 1500, stav v roce Foto: Helena Soukupová. malby s obrazy klarisek, menších bratří a představených františkánského řádu. V jižním rameni ambitu (na stěně předpokládaného domu Anny z Rožmberka) se dochovalo vyobrazení devíti řeholnic v řádových oděvech a s knihami v rukou. V protilehlém severním rameni ambitu (sousedícím s klášterem bratří) spatřujeme pět postav menších bratří, z nichž mnich uprostřed drží knihu, zatímco dva další nesou cestovní vaky na knihy. Obě řádové větve bratří a sester spojuje řada představených a zakladatelů, umístěná v západním rameni ambitu. Malbami se podrobně zabýval Petr Pavelec; přečetl části nápisových pásů, určil jednotlivé postavy představených a malby datoval do druhé třetiny 15. století. 49 První zleva se zachoval generál řádu menších bratří Bonaventura, následuje papež Mikuláš V., svatý biskup by mohl být Ludvík z Toulouse (podle Pavelce Konrád z Hildesheimu), následuje zřejmě sv. Antonín Paduánský a fragmentárně zachovaná postava sv. Františka. Jde o ilustrované dějiny řádu a zdejších společenství. Není jistě náhoda, že na místě, kde se nacházejí světské motivy žen s květinovými věnci, tedy na zdech předpokládaného dvora kněžny Anny, je v horní vrstvě zobrazena souvislá řada řeholnic. Podobně jako mniši v severním křídle ambitu snad připomínají starší období, kdy měl objekt patřit společenství zbožných žen. Z nekrologia menších bratří víme, že stavebníkem ambitu byl kvardián Václav řečený Valda Julius, který vedl klášter plných třicet let a zemřel v dubnu roku Z dlouhé doby jeho působení vyplývá, že byl také iniciátorem přestavby kaple sv. Wolfganga. Zpráva nekrologia je však ještě podrobnější a přináší další údaje. Dovídáme se, že kvardián 44 45

25 Václav o mnoho svazků rozšířil knihovnu a mnoho dobrého učinil klášteru ( eciam librariam augmentauit in multis voluminibus et alia multa bona fecit conventui ). Nabízí se hypotéza, že by mohl být i objednavatelem nástěnných maleb v malém ambitu, zdůrazňujících kromě jiného mnichy s cestovními vaky na knihy. Době kvardiánova působení ( ) odpovídá přibližná doba vzniku nástěnných maleb. Představenou ženské části kláštera byla v té době abatyše Uršula ( ), za níž bylo nejspíš upraveno patro nad sakristií a po níž se funkce ujala urozená Brigita z moravského Bítova ( ). 51 Ze stručného přehledu stavebního vývoje vyplývá, že v druhé polovině 14. století byl Krumlov ovlivněn pražskou dvorskou kulturou a stal se druhým nejvýznamnějším centrem, jež šířilo umělecké impulzy do okolí. Prostředníkem kulturních styků byl Petr II. z Rožmberka, probošt kaple Všech svatých a dárce řady uměleckých děl. Vliv Prahy se projevil jak volbou kláštera, tak jeho velkorysou dispozicí, včetně některých funkčních detailů. Ženský klášter sice postrádal velkou zakladatelskou osobnost typu sv. Anežky, stal se však jedním z nejlépe zajištěných a vybavených klášterů a místem, kde se soustředily ženy z významných šlechtických rodů (Markéta z Hradce, Anna z Hradce, Anna z Ústí, Markéta, dcera Hynka ze Žleb, Markéta z Pořešína). Na rozdíl od pražského domu neplnil krumlovský klášter funkci rodového mauzolea, jež příslušela klášteru vyšebrodskému. Podobně jako v Praze se však stal místem, kde se soustředily vzácné relikvie, a navíc místem jejich ukazování. Dokládá tak význam jihočeského rodu Rožmberků a jeho konkurenční vztah k českému králi i posvátnost krumlovského založení. Poznámky 1 Valentin Schmidt Alois Pícha, Urkundenbuch der Stadt Krummau, I. Band, Prag 1908, č. 65 a 66, s Ibidem, s , č Ke klášteru klarisek existuje četná literatura. Archivní prameny shrnul Joh. Matthäus Klimesch, Urkunden- und Regestenbuch des ehemaligen Klarissinnen-Klosters in Krummau, Prag 1904; František Mareš Jan Sedláček, Klášter Minoritů a Klarisek, in: Soupis historických a uměleckých památek v okrese Český Krumlov, díl II., s. 1 52, strojopis ve Státním oblastním archivu Třeboň, pobočka Český Krumlov; František Dvořák et al., Český Krumlov. Jeho život a umělecký růst, Praha 1948; Luboš Lancinger Jan Muk, Český Krumlov, klášter klarisek, stavebně historický průzkum, Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) 1989, strojopis; Věra Mašková, Počátky minoritského a klariského kláštera v Českém Krumlově, in: Českokrumlovsko 4 5 v době prvních Lucemburků , Český Krumlov 1996, s ; Helena Soukupová, Klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově, Průzkumy památek II, 1999, s ; Martin Číhalík Zuzana Hlavicová Dimitrij N. Neuwirth, Stavebněhistorický průzkum, Klášter klarisek, Český Krumlov 2011, strojopis. Průzkumem klášterů se průběžně dlouhodobě zabývá Jiří Bloch, jemuž vděčím za cenné informace. Amedeo Molnár, Valdenští. Evropský rozměr jejich vzdoru, Praha 1973, s Nekrologium klarisek. Praha, Národní knihovna České republiky, VI B 9, fol. 14r.; Nekrologium menších bratří. Praha, Národní knihovna České republiky, XIV B 15 fol. 1r. Texty nekrologií vydal Josef Emler, Dvě nekrologia Krumlovská, Věstník královské české společnosti nauk 1887, s ; a znovu Klimesch (Urkunden, pozn. 3), s Ibidem, s , č. V. Ibidem, s , č. VI. VI B 9, fol. 14r a XIV B 15, fol. 1r.; Klimesch (Urkunden, pozn. 3), s. 1 a Ibidem, s. 42, č. VIII. 10 Cit. podle: Ibidem, s. 1: infra idem capitulum sorores ordinis s. Clare ad monasterium eis constructum cum magna solempnitate intrauerunt. 11 Ibidem, č. VII. O klášteře v Opavě Helena Benáková, Středověká architektura mendikantských řeholí v Opavě, Časopis Slezského zemského muzea, série B, č. 24, 1975, s ; Dalibor Prix, heslo: Opava město, Konvent minoritů s kostelem sv. Ducha, in: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha 2005, s ; Idem, heslo: Opava město, Zaniklý konvent klarisek s kostelem sv. Kláry a Kateřiny, in: Ibidem, s K pražskému klášteru Helena Soukupová, Anežský klášter v Praze, Praha 2011 (druhé, rozšířené vydání). Ke klášteru ve Znojmě: Eadem, Přemyslovské mauzoleum v klášteře blahoslavené Anežky na Františku, Umění 24, 1976, s ; Klára Benešovská, heslo: Znojmo, Bývalé konventy minoritů (posléze františkánů) a klarisek s kostelem Nanebevzetí P. Marie, tzv. Klášter sv. Kláry a sv. Antonína, in: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha 2005, s O klášteře klarisek v Olomouci Helena Soukupová, Klášter klarisek v Olomouci, in: Jan Bystřický Ondřej Jakubec (eds.), Arcidiecézní muzeum na olomouckém hradě, Olomouc 2010, s Klášter chebských klarisek (založený Přemyslem II.) se zachoval jen v barokní přestavbě. O klášteře v Panenském Týnci naposledy Jaroslav Sojka, Die ehemalige Konventkirche der Klarissen in Jungfrauteinitz, referát na konferenci Praha a velká kulturní centra Evropy v době lucemburské , přednesený na Katolické teologické fakultě v Praze. 13 Klimesch (Urkunden, pozn. 3), s , č. XII. 14 Ibidem, s , č. IV. 15 Ibidem, s , č. XV., XVI., XVII. Markéta zemřela Cit. podle: Ibidem, s , č. XXII. Ich Anna, wittiwe Heinriches des selligen von der Leippen, vergich 17 vnd tun kchunt allen den, die disen prieff lesen oder hören lesen, das ich den hoff vnd dass haus mit allen dem gepaut, das in dem hoff gepaut ist, das ich mit meinen phennigen hat lassen paun, derselb vorgenanten hoff, der da leit zu Krumpnaw nachst pei des klosters maur der pruder des ordens sand Franciscus, den hab ich vorgenannte Anna geschafft nach meinem tod euikleich allen frummen junkfrawen vnd witiben, dy nicht willen haben zu der ee, als vil sich der da pesamen mügen, di daselbst iren gemacht haben machten, si sein herrentochter oder von ritters- oder von purgers- oder von paursleuten Ibidem, s , č. XXXVI. 18 Soukupová (Přemyslovské, pozn. 12), s ; Eadem (Anežský, pozn. 12), s Anna Kubíková, Petr I. z Rožmberka a jeho synové, České Budějovice 2013, s Schrána autentiky měří cm. 21 Původní menza presbytáře se zatím nenašla. 22 Josef Kyncl Tomáš Kyncl, Dendrochronologie Českého Krumlova a okolí (stav ke konci roku 1999), Průzkumy památek II, 1999, s Ostění portálu odhalil a profilaci klenebních žeber upřesnil Jiří Bloch. 23 Jiří Bloch Hana Blochová, Průzkumová zpráva západní fasády minoritského kláštera v Českém Krumlově, Český Krumlov 1994, s , vyobrazení č Tomu odpovídá zpráva, kterou uvedl Jan Sedláček, podle něhož chór sester byl původně v místech barokní oratoře. Srov.: Mareš Sedláček (Klášter, pozn. 3), s Tematikou maleb se podrobně zabýval Petr Pavelec a Anna Kubíková. Srov.: Kubíková (Petr I., pozn. 19); Petr Pavelec, Středověká nástěnná malba v Českém Krumlově, in: Martin Gaži (ed.), Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, s Roman Lavička, Kapitulní síň kaple sv. Wolfganga minoritského kláštera v Českém Krumlově, in: Ibidem, s Johann Trajer, Historisch-statistische Beschreibung der Diöcese Budweis, 1862, s. 68; Josef Neuwirth, Geschichte der bildenden Kunst in Böhmen I, Prag 46 47

26 1893, s. 592; Mareš Sedláček (Klášter, pozn. 3), s. 1; Josef Vítězslav Šimák, Středověká kolonizace v zemích českých, České dějiny I/5, Praha 1938, s. 1086; Dvořák (Český, pozn. 3), s , 70, 100, 136, ; Pavel Vlček et al., Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s. 206; Vladislav Razím, Opevnění města Českého Krumlova ve středověku I Latrán a Nové Město, Průzkumy památek II, 1999, s. 35ad.; Soukupová (Klášter, pozn. 3), s Luboš Lancinger Jiří Bloch Petr Lengál Jiří Novotný, Hloubkový stavebně historický průzkum malé kvadratury klášterního areálu řádu křižovníků s červenou hvězdou /bývalý minoritský klášter/ Latrán čp. 50/ v Č. Krumlově, Český Krumlov 2003, s Pavelec (Středověká, pozn. 25), s Profánní charakter naznačují i okna ze sedátky. 30 Jiří Bloch, Trámové stropy v ambitu klarisek v Českém Krumlově, Český Krumlov 2015, s. 1 2 (strojopis). Malby restauroval Tomáš Rafl. 31 Tomáš Kyncl, Dendrochronologické datování dřevěných konstrukčních prvků klášterů minoritů a klarisek v Českém Krumlově, Brno 2011, in: Číhalík Hlavicová Neuwirth (Stavebněhistorický, pozn. 3). 32 Antonín Podlaha Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, Praha 1903, s. 92, 96, 98, inventář z roku 1465 na s. LXX a inventář z roku 1480 a 1496 na s. LXXXIV. 33 Řehole sv. Kláry, in: Františkánské prameny II., Český Těšín 1994, s Praha, Národní knihovna České republiky, XIV B 15, fol. 139r 141r. Ferdinand Tadra, Ukazování svatých ostatků v Č. Krumlově XIV. věku, Časopis Muzea království českého 54, 1880, s Schmidt Pícha (Urkundenbuch, pozn. 1), č. 92 a 96 na s Tadra (Ukazování, pozn. 34), s Dne udělil odpustky papež Bonifác IX. Srov.: Klimesch (Urkunden, pozn. 3), s. 95, č. XXV. Dne vypsal odpustky arcibiskup Jan z Jenštejna (Ibidem, s. 95, č. XXXVII), dne udělil odpustky arcibiskup Olbram ze Škvorce (Ibidem, s. 96, č. XXXIX), dne , a vydal odpustky papež Bonifác IX. (Ibidem, s , č. XLI XLIII). 38 Klimesch (Urkunden, pozn. 3), s , č. XLIV. 39 Ibidem, s. 103, č. XLVI. 40 Ibidem, s , č. XLVII. 41 Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov, I 3 K B 5 o a I 3 K B 4 L. Klimesch (Urkunden, pozn. 3), s. 272, č. CLXIII.; H. Gross, Ostatky svatých, klenoty a kostelní roucha býv. kláštera sv. Kláry v Čes. Krumlově, Ohlas od Nežárky, č. 46, XXXIV, 1904, s a č. 47, s Antonín Škarka, Nejstarší česká duchovní lyrika, Praha 1949, s Mareš Sedláček (Klášter, pozn. 3), s. 5.; Klimesch (Urkunden, pozn. 3), č. VI. 44 Ibidem, s Srov. Kyncl (Dendrochronologické, pozn. 31). Opravy kláštera klarisek byly podle nekrologia dokončeny roku Srov. Klimesch (Urkunden, pozn. 3), s Lavička (Kapitulní, pozn. 26), s Pavelec (Středověká, pozn. 25), s Roman Lavička, Pozdně gotické kostely na rožmberském panství, České Budějovice 2013, s Pavelec (Středověká, pozn. 25), s Cit. podle: Klimesch (Urkunden, pozn. 3), s. 17. Anno Domini MCCCCCIX obiit venerabilis et honestus pater fr. Wencesslaus dictus Walda Juleus, qui gerebar officium gwardianatus in Crumlouia XXX annos, qui edificare fecit ambitum. 51 Ibidem, s. 1. Das Doppelkloster der Minoriten und Klarissen in Böhmisch Krumau (Český Krumlov) und seine Bedeutung in der Architektur der Bettelorden Helena Soukupová Die Revitalisierung des Doppelklosters der Minoriten und Klarissen in Böhmisch Krumau (Český Krumlov) gab Anlass zu seiner eingehenden Untersuchung und Bewertung im Rahmen der Architektur der Bettelorden. Die Entstehung des Klosters geht auf eine Entscheidung Peters I. von Rosenberg zurück, nach dessen Tod seine Witwe Katharina und ihre Söhne Peter, Jost, Ulrich und Johann 1350 das Kloster gründeten. Die Gliederung des Klosters zeigt deutliche Übereinstimmungen mit dem Prager Klarissenkloster: die Mitte des Objekts wird von der beiden Ordenszweigen dienenden Klosterkirche eingenommen, deren nördliche Wand die Trennmauer zwischen den Klöstern bildete. Auf der Nordseite schließt wie auch in Prag das Kloster der Klarissen an, auf der Südseite das Minoritenkloster. Der Minoritenkonvent ragt durch seine breite Anordnung mit dem klösterlichen Hauptgebäude nach Süden. An dieses schließt außerdem, wenngleich in kleineren Ausmaßen, dieselbe Gliederung an. Ob es sich dabei um den Hof der Anna von Leipa handelt, den sie frommen Frauen widmete, oder um einen zweiten Minoritenkonvent, ist bis heute Gegenstand der Diskussion. Das Klarissenkloster konzentriert sich um einen Paradieshof mit Umgang, der mit einer bemalten Balkendecke versehen und durch rechtwinklige Fenster mit Kreuz erhellt war. An den Umgang schließen sich die Konventsgebäude an: das östliche Gebäude mit Kapitelsaal, das unterkellerte Nordgebäude sowie das Westgebäude mit Refektorium und Küche. Den Betrieb des Frauenklosters verdeutlichen erneut Elemente, die sich in der südlichen Trennmauer fanden. Es handelt sich um Nischen mit Sitzen und länglichen Öffnungen, die es den Klarissen ermöglichten, am liturgischen Geschehen und dem Fest der Heiltumsweisung teilzuhaben. Wie das Prager Kloster, war auch das Kloster in Krumau mit Handschriften, Reliquiaren und Plastiken ausgestattet und bildete somit nicht nur ein bedeutendes kulturelles Zentrum, sondern war auch eine weltberühmte Wallfahrtsstätte. Im Unterschied zum Prager Kloster jedoch fungierte es nicht als Mausoleum, diese Funktion hatte das Kloster Hohenfurth (Vyšší Brod) inne. Orientierte sich das Kunstschaffen Krumaus im 14. Jahrhundert voll und ganz an Prag, empfing es im 15. Jahrhundert bereits zahlreiche Impulse aus dem Donauraum. Aus dem Tschechischen von Wolf B. Oerter 48 49

27 K architektuře kláštera minoritů v Českém Krumlově ve 14. století Dalibor Prix Když na sklonku života přemýšlel nejvyšší komorník Českého království Petr I. z Rožmberka ( 14. října 1347) 1 o nové podobě svého rezidenčního města, byl si dobře vědom prostorového omezení staršího jádra Českého Krumlova. Strategicky znamenitě vybraná ostrožna, sevřená smyčkou Vltavy, přibližně před čtyřmi desítkami let postupně proměněná v regulérní nevelké středověké město s ústředním tržištěm, 2 neposkytovala de facto žádnou možnost rozvoje osídlení, alespoň ne v takové míře, o jaké Petr snil. Se svými poradci proto využil již dávno, avšak spíše nesoustavně osídlený terén terasy obemknuté druhým, severnějším meandrem řeky pod sídelním hradem. 3 Právě tam, v kontaktu s Latránem a severním koncem důležitého mostu přes řeku, vzniklo tzv. Nové Město, jehož ideální plánovaná struktura však zatím není úplně jasná. 4 Osídlení postrádá jasně vyhraničené tržní a veřejné prostranství, takže o skutečné Nové Město v plném slova smyslu tu asi ani jít nemělo. Petr z Rožmberka a jeho rádci nejspíše nechtěli zpochybnit roli staršího jádra na ostrožně za řekou ani je doplnit funkčně a právně samostatným útvarem (jako tomu bylo v případě celé řady jiných Nových Měst středověké Evropy, třeba v Praze). Krumlovské Nové Město pravděpodobněji mělo prostě rozšířit rozlohu a kapacitu hospodářského ústředí této části rožmberských statků pod rezidenčním hradem, jehož prestiž tak měla být posílena a lépe hospodářsky zajištěna. Zdá se však, že v takových či podobných úvahách hrála už od počátku jistou úlohu potřeba rožmberského pána umístit do sídliště pod svým hradem řeholní ústav spoluvytvářející duchovní oporu hlavního města dominia. Právě klášter totiž na Novém Městě zaujal dominantní polohu v pomyslném středu nově rozměřené plochy, 5 tedy místo, kde by za jiných okolností bylo možno očekávat ono chybějící náměstí. Pokud by nastíněné souvislosti alespoň zčásti odpovídaly středověké realitě, mohli bychom v listině ze 14. srpna 1347, kterou Petr I. se souhlasem manželky Kateřiny a synů Petra a Jošta legitimoval vznik krumlovského Nového Města, 6 vidět i jeden z podstatných bodů na časové přímce událostí vedoucích k založení a výstavbě mendikantského kláštera v Českém Krumlově. A to přesto, že v dokumentu se o řeholním domě či správněji domech nemluví. 7 Jakýmsi křestním listem kláštera minoritů a klarisek v Českém Krumlově se stal zakladatelský akt z 1. května 1350, který provedla vdova po Petrovi I. paní Kateřina společně se svými syny Petrem (II.), Joštem, Oldřichem a Janem. Událost, podobně jako u řady dalších 51

28 založení mendikantských klášterů ve střední Evropě ve 13. a v první polovině 14. století, nebyla provázena listinným dokumentem, ale byla natolik významná a slavnostní, že zůstala uchována v klášterní tradici. 8 Třebaže o obsahu tohoto zakladatelského aktu nemáme žádné informace, lze jej důvodně považovat za okamžik počátku 9 výstavby konventního areálu minoritů. V něm všechny nezbytné objekty a zejména klášterní kostel s hlavním oltářem byly hotovy v roce 1357, 10 osazeny minority následujícího roku a vzápětí téhož léta posvěceny ke cti Božího těla a Panny Marie carewským biskupem Albertem, synem Bludovým, členem řádu minoritů. 12 Ostatně už 27. května 1361 se v Krumlově sešla provinční kapitula minoritů, jistě sezvaná do dokončeného a provozuschopného objektu též za postranním účelem pochlubit se novým řádovým domem. 13 Vzácně podrobné historické údaje o vzniku českokrumlovského kláštera minoritů (a podobně i přidruženého kláštera klarisek) jsou v literatuře jistěže dobře známé. 14 Také architektonickým reliktům nejstarší stavební etapy už byla věnována potřebná pozornost. 15 Především průkopnická studie Heleny Soukupové 16 vyjasnila, že v objektech sdruženého kláštera minoritů a klarisek se z prvotní fáze výstavby z let v rámci minoritského klášterního domu dochovalo ponejvíce boční obvodové zdivo lodi, včetně jádra východního štítu s průchodem, a větší části postranních zdí presbytáře konventního kostela Božího těla a Panny Marie s vnějším opěrákem a dvěma lomenými okny s šikmo rozevřenými špaletami a pozůstatky vyžlabených prutů zaniklých kružeb, 17 dále vnější obvodové zdivo obdélné křížové chodby přiléhající k jižnímu boku chrámové lodi a obvodové zdivo jižního patrového křídla konventní budovy. Také nad severním dvoulodním ramenem ambitu se zdvihalo patro, od západu osvětlené gotickými okny. 18 Za přirozenou funkční součást presbytáře kostela považovala i přízemní část obdélné přístavby na severní straně presbytáře (pozdější sakristie), dodnes sklenuté dvěma poli křížových kleneb s proporčně sraženými hruškovými žebry méně obvyklé profilace na lapidárních jehlancových konzolách. Patro této přístavby sklenuté lomenou valenou klenbou pak Helena Soukupová oprávněně funkčně spojila s přilehlým klášterem klarisek. 19 Takřka vše ostatní padlo za oběť pozdně gotickým a barokním přestavbám areálu. O něco méně zájmu bylo věnováno vnějším souvislostem původního minoritského kláštera. Helena Soukupová sice správně zasadila celkový koncept sdruženého kláštera minoritů a klarisek se společným kostelem na rozhranní obou celků do kontextu s podobně rozvrženým, o stovku let starším pražským dvojklášterem na Starém Městě, 20 částečně stranou pozornosti však zůstalo několik skutečností. Předně samotný úmysl založit minoritský konvent představoval nápadnou inovaci v prostředí pánů z Rožmberka, u nichž autorka zdůraznila postavení jihočeského rodu, jeho konkurenční vztah vůči českému králi i království. 21 Rod, kdysi v prostřední třetině 13. století tolik společensky i majetkově pozdvižený Vokem z Rožmberka, totiž až do poloviny 14. věku o mendikanty neprojevoval vážnější zájem. Ve 13. století bylo na statcích celého rozrodu Vítkovců výjimkou toliko Ústí, kde fungoval klášter dominikánů s kostelem sv. Dominika neznámé podoby. 22 Přitom není úplně jasné, zda tamní ústav bratří kazatelů před rokem 1250 založil opravdu Sezima z Ústí, anebo se tento poněkud záhadný Vítkovec 23 v držbu původně zeměpanského města uvázal až později a iniciace kláštera tak nebyla dílem nositelů růže v erbu, ale dobře by zapadala do vlny zájmu českých králů o dominikány a královská města na jihu Čech v prostřední Český Krumlov, areál kláštera minoritů a klarisek a dům bekyní. Celkový pohled od jihu. Foto: Roman Lavička. třetině 13. věku. 24 Tato situace mezi potomky Vítka z Prčice se pozvolna začala měnit až ve 20. nebo 30. letech 14. století, kdy za Oldřicha III. z Hradce se před rokem 1342, respektive 1335, usadili minorité u staršího kostela řádu německých rytířů v Jindřichově Hradci. 25 Jejich působení na jindřichohradeckém dominiu se ovšem ve letech 14. století spojuje s aktivitou vrchnosti, jež byla nucena čelit rozmáhajícímu se lidovému kacířství, takže přitažlivost mendikantů mezi členy rozrodu pánů z Růže zpočátku asi nebyla veliká. Náboženské poměry na hradeckém panství se zřejmě stabilizovaly kolem poloviny nebo po polovině 40. let 14. věku, a tak v době kolem roku 1347/1350 už tato fundace mohla vyvolat zájem ctižádostivého Petra z Rožmberka a jeho synů, neboť nejvyšší zemský komorník se po celý svůj život úporně snažil vyrovnat svým movitějším a úspěšnějším hradeckým bratrancům. U Petra I. z Rožmberka, jednoho z nejvyšších zemských úředníků, osoby dlouhodobě se pohybující na dvoře Lucemburků, a otce Jindřicha II. z Rožmberka, jenž padl 26. srpna 1346 v bitvě u Kresčaku po boku českého krále Jana, sotva můžeme vážněji kalkulovat s domnělou vědomou konkurencí vůči českému králi a už vůbec ne vůči Českému království. Krumlovský sdružený klášter asi neměl být konkurencí Praze, ale nápodobou přitažlivého královského vzoru. Zato žárlivost uvnitř vítkovického rozrodu mohla sehrát úlohu roznětky rožmberských zájmů o mendikantské řeholní domy. Opustíme-li částečně a účelově pole poměřování českokrumlovského kláštera minoritů s královským dvojklášterem na Starém Městě pražském, jistě upoutá pozornost i možnost 52 53

29 Český Krumlov, klášter minoritů s kostelem Božího těla a Panny Marie, pokus o schematickou rekonstrukci stavu ve 14. století. Kresba: Dalibor Prix, porovnání jeho dispozice s ostatní mendikantskou, zejména minoritskou architekturou 1. poloviny 14. století. Vzhledem ke stavu dochování prvotní architektury v Krumlově ostatně sotva lze smysluplně komparovat o mnoho více. V rámci mendikantského stavitelství ve střední Evropě je klášterním a zvláště chrámovým dispozicím věnovaná poměrně zevrubná pozornost. Ta se ovšem v českých zemích soustředila hlavně na zakladatelské 13. století. K základním pracím tu bezesporu náleží studie Vladimíra Denksteina z roku 1938, 26 v níž tušíme reakci na znamenitou knihu Richarda Kurta Donina, která vyšla o tři léta dříve v Rakousku, ale dodnes náleží k pilířům evropského výzkumu mendikantské řádové architektury. 27 Dalším stěžejním shrnutím, metodicky mnohem pokročilejším a opřeným o zevrubnější průzkumy konkrétních objektů, se u nás stala stať Jana Muka z počátku 80. let 20. století. 28 I ona byla podmíněna pokrokem v poznání mendikantského stavitelství v sousedství českých zemí, tentokráte ve Slezsku, ale do jisté míry i v Německu a v Maďarsku. 29 Typologické otázky v rámci architektury žebravých řádů se pochopitelně těší i nadále soustavné pozornosti, ať už je orientována převážně na ono přitažlivé 13. století, anebo se snaží postihnout problematiku až do sklonku středověku. 30 Mezi těmito pracemi přehledností a širokým záběrem vynikají především knihy Wolfganga Schenkluhna a Günthera Bindinga. 31 Shrnutí poznatků z českých zemí k přelomu 20. a 21. století pak je k dohledání v příslušných heslech encyklopedií vydaných nakladatelstvím Libri v letech 1998 a S pomocí literatury se proto lze pokusit i o typologický pohled na klášter minoritů v Českém Krumlově, přirozeně nikoliv definitivní, ale úměrný současnému stavu poznatků o mendikantském stavitelství u nás i v nejbližším okolí. Českokrumlovský klášterní kostel Božího těla a Panny Marie z let už na první pohled upoutá svým longitudinálním vyvinutím: k sálové obdélné lodi s plochým stropem, dlouhé původně zhruba 23 m a široké asi 13,8 m, se na východě připojoval užší, asi 10 m široký presbytář, dlouhý více než 17 m. Jeho podélná osa se neznatelně odchylovala k severu od podélné osy lodi. 33 Upřesnění hloubky presbytáře není bez archeologického průzkumu možné; závěr kněžiště byl v baroku odbourán a nahrazen rovně ukončeným doplňkem. Původní presbytář byl zřejmě polygonálně uzavřen. 34 Pokud by tato dedukce platila, pak z rozmístění obou lomených oken v jižní zdi presbytáře a polohy dochovaného odstupněného subtilního opěráku s pultovou stříškou, armovaného pečlivě přitesanými kvádry, vyplývá, že uvnitř bylo čtvercové pole, kryté asi křížovou klenbou s klínovými vyžlabenými žebry, na východě doplněné hlubším, nejpravděpodobněji pětibokým závěrem s šestipaprsčitým zaklenutím. Zesílení západních úseků bočních zdí presbytáře, jemuž odpovídá i valeně sklenutý pas v sakristii, pak podporuje výstižnou domněnku Heleny Soukupové o podpůrné konstrukci zděné sanktusní věžičky nad rozhraním lodi a presbytáře, 35 byť po ní v podkroví nezůstaly dostatečně průkazné stopy. Tato elementární chrámová dispozice, poměrně striktně respektující řádové stavební předpisy z 13. století, v polovině 14. věku už tiše považované za překonané, přitom není v řádovém stavitelství 13. a 14. století v českých zemích sice ojedinělá, avšak ani příliš běžná. Do 14. století vstupovaly české minoritské kláštery, založené v předcházejícím věku, patrně s dosti rozrůzněnými chrámovými dispozicemi. Podobu hlavního řádového kostela sv. Jakuba v Praze na Starém Městě neznáme; nejpozději od prvního desetiletí 14. století tam však vyrůstal mohutný, vysoký chrám s velmi dlouhým presbytářem o pěti úzkých 54 55

30 Český Krumlov, klášter minoritů, presbytář kostela Božího těla a Panny Marie od jihu, v popředí presbytář kaple sv. Wofganga. Foto: Roman Lavička. obdélných, příčně položených polích a sedmibokém závěru, zevně zpevněný masivními opěráky opláštěnými cihlami. 36 Jednalo se tedy o objekt v základní charakteristice se blížící velkým severoříšským a slezským mendikantským chrámům ze sklonku 13. a 1. třetiny 14. věku, ale diametrálně odlišný od českokrumlovského řádového kostela. K němu se patrně už před polovinou 14. století na západě přimklo postupně budované bazilikální trojlodí, dokončené před celkovým svěcením kostela v roce Druhý pražský staroměstský konvent minoritů disponoval sice kostelem sv. Františka už z 2. čtvrtiny 13. věku, i ten se však od krumlovského objektu lišil. Presbytář byl sice jen lehce protáhlý a uzavřený pětibokým závěrem, ale měl dvě kvadratická pole a dosahoval téměř stejné délky jako chrámový korpus. Atypický korpus byl ovšem dvoulodní, asymetrický a navíc už od počátku klenutý. 37 Zkrátka, hlavní kostel Anežského kláštera můžeme považovat za pouze povšechnou inspiraci krumlovské svatyně minoritů, jistě však ne za přímý předobraz. A to přesto, že v mnoha dalších ohledech bezesporu platí bystrá konstatování Heleny Soukupové o souvislostech mezi oběma lokalitami. Z ostatních českých minoritských klášterů, založených před rokem 1350, měly konventy v Benešově, Jindřichově Hradci, Kadani, Plzni a Stříbře vícelodní, síňové anebo bazilikálně uspořádané korpusy. Ve středočeském Benešově byl přitom v kontaktu se starším, krátkým, polygonálně uzavřeným presbytářem z doby před rokem 1257, z něhož asi pochází část fragmentů klenebních žeber se zaostřeným hruškovým prutem, budován ve 2. čtvrtině 14. století vznosný, dlouhý presbytář s vystupujícími opěráky, patrně podle pražského svatojakubského příkladu uzavřený sedmi stranami dvanáctiúhelníku. Elegance a kvalita architektonického konceptu byly nesouměřitelně vyšší než v Českém Krumlově, a to přesto, že stavbu podporovali rovněž příslušníci českého panstva Šternberkové. 38 V severočeském Mostě sice byla asi už před rokem 1311 u minoritského kostela sv. Františka z Assisi vystavěna obdélná, původně zřejmě neklenutá loď, toho roku se však už pracovalo také na prodloužení a přestavbě staršího obdélného presbytáře asi z 3. čtvrtiny 13. století, který obdržel pětiboký závěr a po severním boku byl provázen dlouhou kaplí. Také zde, přes základní podobnost rozvrhu, se jednalo o náročnější, proporčně znatelně delší chór, který lze srovnávat s minoritským kostelem v Českém Krumlově jen velmi opatrně. I v Mostě se přikládaly konventní budovy s křížovou chodbou a rajským dvorem ke kostelu od jihu, bližší spojitosti mezi královským Mostem a rožmberským poddanským Krumlovem se ovšem stěží dají doložit. 39 S ohledem na historické souvislosti a zjevnou podporu vzdálených příbuzných krumlovských Rožmberků, pánů z Hradce, je jistě nezbytné zabývat se kostelem sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci, mimo jiné i proto, že minorité k němu byli povolání relativně nedlouho před tím, než se k založení jejich domu rozhodl Petr z Rožmberka s chotí a se syny. Situace v Jindřichově Hradci je však komplikována skutečností, že minorité dostali k užívání rozestavěný starší kostel s neznámým presbytářem, jehož substrukce obsahuje dnešní kněžiště, a hlavně s bazilikálním konceptem trojlodí. To asi nebylo úplně realizováno, rozestavěné partie však z korpusu jindřichohradeckého kostela učinily asymetrické dvoulodí, v němž v polovině 14. věku sice fungovala jen zastropená hlavní loď, ale nižší jižní loď byla klenutá. Také presbytář, přestavěný podle minoritských požadavků, byl nápadně delší, než tomu později bylo v Českém Krumlově. Jeho šestidílné klenby a nezvykle hluboký závěr s osmipaprsčitou klenbou z interiéru vytvářely 56 57

31 prostor značně odlišný od možného uspořádání chóru krumlovské stavby. 40 Na druhou stranu je to právě minoritský klášterní kostel v Jindřichově Hradci, jehož východní štít lodi vynáší zděnou sanktusní věžičku na rozhraní korpusu a presbytáře, o níž v Českém Krumlově důvodně uvažovala Helena Soukupová. Minoritská přestavba kostela v Jindřichově Hradci, zejména presbytáře, se však stylově neodvolávala na obvyklé české příklady, ale měla mnohem větší spojitosti s rakouskou a moravskou architekturou mendikantů. 41 V případě Bechyně, významné Čáslavi, Hradce Králové, Litoměřic, Mladé Boleslavi, Nového Bydžova, Vysokého Mýta a Žatce nám vůbec schází relevantní představa o dispozici a konfiguraci klášterních kostelů z doby před polovinou 14. věku. 42 Rozšíříme-li potom pozornost i na klášterní kostely českých dominikánů vystavěné do roku 1350, celkový dojem se příliš nezmění. I v jejich okruhu můžeme eliminovat velkou část objektů, o jejichž středověkém utváření víme příliš málo nebo nic (Hradec Králové, Chrudim, Jablonné v Podještědí, Klatovy, Kolín, Litoměřice, Louny, Sezimovo Ústí), u dalších tušíme, že jejich vícelodní korpusy, často kombinované s jinak ukončenými a disponovanými presbytáři, z nich činily nebo činí stavby obtížně srovnatelné s českokrumlovským kostelem Božího těla a Panny Marie (Praha, konvent u kostela sv. Klimenta na Starém Městě, Beroun, České Budějovice, Písek, Plzeň, Turnov). 43 A tak více pozornosti lze věnovat vlastně jen dominikánskému kostelu Panny Marie v královském středočeském Nymburce. Jeho presbytář o třech příčně položených obdélných polích pravděpodobně s křížovými klenbami a šestipaprsčité klenbě v pětibokém závěru, vystavěný někdy ve 30. letech 14. století, se na východě připojil k poněkud nižší a starší sálové neklenuté lodi z přelomu 13. a 14. věku. 44 Presbytář s cihlovým pláštěm tvořil architektonickou dominantu stavby, byl nepatrně delší než prostá loď a celkové proporce chrámu se tak dosti lišily od situace v Českém Krumlově. Zdá se, že o mnoho příznivěji nevychází ani komparace klášterního kostela minoritů v Českém Krumlově s moravskými mendikantskými stavbami. V okruhu minoritských kostelů pro zásadní nesrovnatelnost můžeme rovnou pominout velké řádové trojlodní síňové chrámy s dlouhými presbytáři v Brně a Olomouci, stejně jako baziliku s transeptem a zprvu rovně uzavřeným dlouhým presbytářem v Jihlavě. 45 Od těchto staveb se dosti odlišoval kostel Panny Marie sdruženého kláštera minoritů a klarisek v královském západomoravském Znojmě, budovaný kolem přelomu 13. a 14. století, s dlouhým presbytářem o třech polích křížových kleneb a pětibokém závěru, přestavěným před rokem 1330, dodnes v torzu dochovaným. Nevšední koncept asymetrického dvoulodí s klenutou jižní lodí, nad níž byla na straně konventu klarisek klenutá oratoř sester, výstižně analyzovala Klára Benešovská. 46 Přes náznaky zajímavých funkčních souvislostí či paralel obou sdružených klášterních domů je v případě znojemského klášterního kostela zřejmé, že bližší architektonické vazby k poněkud mladšímu českokrumlovskému kostelu tu chybí. Také další z podvojných konventů minoritů a klarisek na Moravě, komplex klášterů sv. Ducha a sv. Kláry v zeměpanské Opavě, vybudovaný postupně v průběhu 3. čtvrtiny 13. století, v době kolem let a ve letech 14. století, se nezdá být dostatečně přiléhavou inspirací pro kostel minoritů v Českém Krumlově, a to navzdory skutečnosti, že z Opavy byly povolány první klarisky do Krumlova. Opavský chrám sv. Ducha sice disponoval protáhlou sálovou, snad nezaklenutou lodí, ve 2. čtvrtině 14. století však jeho krátký, Český Krumlov, areál kláštera minoritů a klarisek na Novém Městě. Celkový pohled od západu. Foto: Roman Lavička. polygonálně uzavřený presbytář vystřídala neobyčejně vysoká novostavba dlouhého chóru o třech polích a pětibokém závěru, nadto s připojenou hranolovou věží po severním boku. 47 Zbývající minoritské kostely na Moravě, dobou výstavby dochovaných, a tedy aspoň zčásti posuzovatelných jader bližší Českému Krumlovu, představují spíše nesouměřitelnou krátkou trojlodní baziliku z 1. poloviny 14. století v Krnově 48 a naopak z hlediska sledovaného typu zajímavější klášterní kostel sv. Kříže v Uničově. Uničov byl sice zeměpanským městem, na Moravě však patřil k menším královským a později markrabským městským obcím a tuto skutečnost také odrážela velikost konventního chrámu pozdě fundovaného minoritského kláštera. Kostel sv. Kříže, u něhož ovšem není dostatečně jasné, zda byl prvotně určen pro minority nebo klarisky, byl vybudován ve 30., případně na samém počátku 40. let 14. století a sestával ze sálové neklenuté obdélné lodi a užšího, pětiboce uzavřeného presbytáře, jehož dvě pole kryly křížové klenby a třetí, závěrové pole pak šestipaprsčité klenutí. Chrámová architektura, především v presbytáři, měla pozdně lineární charakter 49 a stylově souvisela s lokální stavební produkcí, zejména s dostavbou uničovského městského kostela Panny Marie. Přesto, že v základním rozvrhu se do jisté míry blížila kostelu v Českém Krumlově, výškově zdůrazněný presbytář patřil zevně i uvnitř jiné slohové sféře. Podobně jako v případě dominikánského kostela v Nymburce nebo minoritského chrámu v Mostě se i tady možné spojitosti s rožmberským Krumlovem zdají spíše volnější

32 Moravu jako srovnávací prostor lze snáze pochopit, pokud k minoritským stavbám přiřadíme i některé z dominikánských kostelů. Příliš málo toho zatím víme o chrámech významných konventů v Brně a v Olomouci, stranou lze ponechat i trojlodní kostely v Jihlavě, Opavě a ve Znojmě. Avšak v Uherském Brodě se uchovaly v barokně přestavěném dominikánském kostele pozůstatky původní stavby z poslední třetiny 13. století. Pohříchu z ní známe hlavně koncept delšího presbytáře s pětibokým závěrem, jemuž byla předsazena dvě kvadratická pole, původně s šestidílnými klenbami. Toto řešení, navazující na dispoziční řešení presbytáře jihlavských dominikánů, se tak od presbytáře kostela v Českém Krumlově odlišovalo důrazem kladeným na délku svatyně. 50 Handicapem tu je absence dostatečných znalostí o formě korpusu uherskobrodského kostela. Zdá se, že o něco lépe na tom jsme v severomoravském Šumperku. Zdejší kostel dominikánů Panny Marie byl založen snad už na sklonku 13. století, výstavba zděného chrámu však probíhala v 1. třetině 14. věku. Kostel si dodnes uchoval protáhlou obdélnou sálovou loď a na východě užší, pětiboce ukončený presbytář. Ten už nebyl tak dlouhý jako v Uherském Brodě, neboť šestidílné klenby jeho dvou polí tu nahradily křížové klenby nad lehce obdélnými, příčně položenými poli před šestipaprsčitě sklenutým závěrem. I když i tady je poměr presbytáře vůči lodi poněkud jiný než v Českém Krumlově, z hlediska základního dispozičního rozvržení tato periferní, v základních rysech nedalekému Uničovu sesterská stavba patří k poměrně blízkým mendikantským kostelům, jejichž vznik navíc dosti těsně předcházel výstavbu chrámu v Krumlově. Z architektonického vybavení středověkého kostela v Šumperku jsou známy jen nepatrné fragmenty, 51 přece by však bylo nepřiměřené tvrdit, že právě on posloužil jako vzor pro stavitele ve službách pánů z Rožmberka. Tak tomu jistě nebylo. Kostely žebravých řádů v Nymburce, Mostě, Uničově, Šumperku a možná částečně i v Uherském Brodě ovšem vymezují jakýsi širší okruh navzájem podobných, tvaroslovně poměrně oproštěných dispozic, v jehož mantinelech se pohybovaly i úvahy o základní podobě českokrumlovské novostavby. Jen jako kuriozitu tu lze poznamenat, že primární typologický koncept krumlovského kostela Božího těla a Panny Marie s poměrně krátkým presbytářem a sálovou lodí se vlastně mnohem více než poněkud starším či soudobým minoritským chrámům Čech a Moravy podobal o století mladšímu typu mnohých prostých kostelů observantské větve františkánů. Postřehy Jana Muka, že jindřichohradecký kostel minoritů do jisté míry souvisel s podunajskou řádovou architekturou, jsou vážným důvodem i při zkoumání jiného jihočeského, tedy českokrumlovského kostela obrátit pozornost do rakouského, uherského a bavorského Podunají a s ním spjatých končin jižně od Dunaje. Tam bezesporu může upoutat zájem skupina dispozičně i řadou prvků navzájem si podobných minoritských chrámů už z poslední třetiny 13. století. Mám na mysli kostel sv. Petra a Pavla ve východoštýrské Ptuji asi z let , kostel Panny Marie im Walde ve štýrském Brucku an der Mur, vystavěný v periodě po roce 1272 před rokem 1300, a kostel Panny Marie v západouherské Bratislavě, vysvěcený roku Pro ně byla charakteristická protáhlá obdélná sálová loď, na východě ústící do užšího, pětiboce uzavřeného presbytáře. Jenže všechny tyto presbytáře obsahovaly před závěrem s šestipaprsčitou klenbou dvě pole křížových kleneb. Propojení dispozičního konceptu této skupiny s poměrně vzdáleným Českým Krumlovem pravděpodobně mohl zprostředkovat minoritský klášterní kostel v hornorakouském Welsu, Zjednodušené půdorysné diagramy vybraných mendikantských kostelů ve střední Evropě, pokus o rekonstrukci stavu k roku Vlevo shora: Český Krumlov, kostel Panny Marie a Božího těla při klášteře minoritů a klarisek, ; Wels; kostel při klášteře minoritů, kolem 1300; Bruck an der Mur, kostel Panny Marie im Walde při klášteře minoritů, po 1272 před 1300; Uničov, kostel sv. Kříže při klášteře minoritů, asi ; Šumperk, kostel Panny Marie při klášteře dominikánů, asi 1293/ ; vpravo shora: Ptuj, kostel sv. Petra a Pavla při klášteře minoritů, kolem ; Bratislava, kostel Panny Marie při klášteře minoritů, asi ; Praha, kostel sv. Františka z Assisi při klášteře minoritů a klarisek, asi ; Jindřichův Hradec, kostel sv. Jana Křtitele při klášteře minoritů, přestavba pro mendikanty, kolem Kresba: Dalibor Prix, založený někdy v mezidobí let , ale vystavěný ve své zděné, v jádře dochované podobě kolem roku Už Richard Kurt Donin některé rysy welského klášterního kostela odvodil od výše zmíněného kostela Panny Marie im Walde v Brucku an der Mur, připomněl ovšem i volnější typologické souvislosti s dalšími, původně sálovými mendikantskými kostely v Leobenu ve Štýrsku, ve Vídeňském Novém Městě v Dolních Rakousích a v Enži v Horních Rakousích. 54 Ale jejich pětiboce ukončené presbytáře obsahovaly před závěrem po třech obdélných, příčně položených polích křížových kleneb (ve Vídeňském 60 61

33 Český Krumlov, klášter minoritů, konventní budovy, pohled od jihozápadu. Foto: Roman Lavička. Novém Městě se jednalo dokonce o čtyři pole). Ačkoliv bychom se zde hypoteticky mohli domýšlet nějakých základních podobností, prostý pohled zejména na náročnou architekturu presbytáře kostela sv. Jakuba ve Vídeňském Novém Městě z doby kolem roku 1330 přesvědčuje, že tyto stavby byly již kostelu minoritů v Českém Krumlově na hony vzdálené. A tak se právě kostel minoritů ve Welsu zdá patřit k mendikantským chrámům, jež kolem roku 1300 nabyly jasně čitelnou podobu a jejichž prostorové koncepty nejspíše mohly ovlivnit volbu dispozice kostela v Českém Krumlově. Ve Welsu totiž délka podélné sálové neklenuté lodi převažovala nad délkou užšího, pětiboce uzavřeného presbytáře, i když ten, na rozdíl od Krumlova, byl složen ze dvou příčně položených obdélných polí. Hornorakouský kostel sice byl v korpusu poněkud větší (Donin uvedl světlé míry lodi 28,55 12,60 m; v Krumlově čítaly světlé míry lodi asi 20,75 11,85 m), ale rozměry presbytářů se dosti podobaly (podle Donina ve Welsu měřila u presbytáře vnitřní šířka 7,5 m při délce 16,9 m; v Krumlově měl presbytář rozteč 7,3 m, jeho délka nám uniká, o něco však přesahovala 16,8 m). 55 Welský presbytář zevně ztužovaly masivnější opěráky a také profil klenebních žeber, podoba svazkových přípor a další detaily v případě hornorakouského kostela vycházely z architektury doby kolem roku 1300, zatímco v Českém Krumlově byly opěráky značně subtilní a známý úsek klenebního žebra zase stylově zapadal do profilu středoevropského mendikantského stavitelství prostřední třetiny 14. věku. 56 Při vědomí tradičních kontaktů Rožmberků s hornorakouským prostorem se pak tato analogie zdá být ještě o něco přesvědčivější. Zkušený Richard Kurt Donin podtrhl u sálových lodí minoritských kostelů, krytých rovným stropem, jejich italizující charakter. 57 To je jistě obecně oprávněný postřeh, protože v Itálii, vlasti minoritů, vskutku jsou tyto prostě působící útvary hojně rozšířené. Na druhou stranu je však třeba poznamenat, že značná část italských mendikantských chrámů s jedinou lodí byla na východě, před proporčně mnohem kratším presbytářem, ať už uzavřeným rovně či polygonálně, opatřena příčnou lodí. Ta ovšem radikálně měnila prostorové utváření interiéru v útvar nesrovnatelný s uspořádáním zaalpských sálových minoritských kostelů. I tam, kde chyběla, jako tomu bylo např. u kostela San Francesco v Arezzu či v Cortoně, se italské stavby odlišovaly, protože právě v Arezzu byl znatelně užší kvadratický presbytář ještě po stranách provázen dvěma menšími, rovněž kvadratickými kaplemi. 58 Valná většina italských mendikantských kostelů se tedy od rovněž protáhlých středoevropských staveb utvářením vnějšku i interiéru odlišovala, což souviselo nejen s geneticky jinou stavební tradicí, ale také s jinou organizací řádového využívání sakrálních staveb. 59 Architektonické vlivy, kořenící v Itálii, však směrem k středoevropskému mendikantskému stavitelskému prostoru transferovaly periferní oblasti, mezi nimiž pro formování longitudinálních sálových kostelů s užším polodlouhým presbytářem 60 sehrály patrně jistou úlohu končiny při severním a východním pobřeží Jaderského moře. Tam se totiž po celý pozdní středověk od 13. do počátku 16. století poměrně často budovaly klášterní kostely minoritů i dominikánů zjednodušené v podélnou sálovou loď s rovným stropem či italským volným průhledem do krovu, na východě zpravidla ústící v užší, klenutý, více či méně protáhlý presbytář, i když nejčastěji ukončený přímou zdí. Zejména z přímořských regionů dnešního Chorvatska, z Istrie či Dalmácie, případně blízkých ostrovů, známe řadu příkladů alespoň namátkou tu lze zmínit kostel dominikánů sv. Dominika v Šibeniku, 62 63

34 kostely dominikánů i minoritů sv. Františka (posvěcen roku 1280) v Zadaru, minoritský kostel sv. Františka v Cresu na stejnojmenném ostrově, přestavěný ve 14. století, či pozdní minoritský kostel v Nerezine na ostrově Lošinj, vystavěný po roce 1510 a vysvěcený roku Ty samozřejmě nelze považovat za nějaké vzory středoevropských mendikantských kostelů se sálovou lodí, spoluvytvářely však množinu elementárního stavebního typu řádových svatyní, jež legitimizovaly volbu podobně jednoduchých dispozic také dále v nitru evropského kontinentu, protože tvarově prostou formou umožňovaly distribuci základního funkčního členění mendikantských chrámů v část vyhrazenou řeholníkům a segment určený pro laiky. 61 Zatímco v Itálii se toto dělení jen omezeně promítalo do architektonického pojednání kostelů, zaalpská Evropa, která na něm více lpěla, přirozeně inklinovala k stavebnímu vydělení řeholní partie kostela, jejíž rozsah potom narůstal, až poměrně záhy, již ve 2. čtvrtině 13. století vyústil v tzv. dlouhé chóry. 62 Princip dlouhých chórů mendikantských kostelů, gradující na sklonku 13. a v 1. půli 14. století, však byl stavebně, a tedy i finančně náročný a s odezněním hlavní vlny tzv. expresivních tendencí v architektuře kolem poloviny 14. století začal ztrácet svůj nábožensky podložený smysl. 63 Tyto obecné architektonické souvislosti pak citlivě zrcadlí i koncept klášterního kostela minoritů v Českém Krumlově z poloviny 14. věku. Pohled, v jehož centru stojí pouze samotná dispoziční skladba konventního chrámu, je přirozeně pohledem krajně omezeným, extrahovaným v jedinou položku vytrženou z kontextu vztahů, funkcí, smyslů i formálních vazeb. Při posuzování českokrumlovského kláštera menších bratří samozřejmě nelze zapomínat na souvislosti podvojného domu mnichů a jeptišek, jimž se věnovala zejména Helena Soukupová, stejně jako na reálné oblastní stylové spojitosti. 64 Přesto jeho nastíněná typologická spojitost s chudší či prostší vrstvou mendikantských kostelů, statisticky vzato hojněji zastoupenou především v Podunají, v Uhrách, částečně i v Malopolsku, Slezsku, v jihoněmeckých krajích 65 a v končinách při východním okraji říše, 66 naznačuje, že kolem roku 1350 Rožmberkové, snad v kooperaci s poradci dobře obeznámenými s minoritským stavitelstvím doby před polovinou 14. století, sledovali reálné potřeby skromného řádového konventu více než touhu po naplnění domnělých vlastních ambicí. Ostatně v případě Českého Krumlova je na místě si připustit, že tato úsporná forma klášterní architektury velmi dobře odpovídala skutečnému postavení a majetkovému zajištění rodu, který dosud většinu volných finančních prostředků utápěl v podpoře stavebního dokončení rodového cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě a jehož mocensko-ekonomický vzestup v plné síle měl teprve nastat výzkumy v jižních Čechách 10, 1997, s ; Michal Ernée, Archeologická památková péče v Českém Krumlově, Průzkumy památek 2, 1999, s ; střízlivé a přitom inspirativní shrnutí podal Jan Müller, Český Krumlov v umělecko-historické literatuře, bilance a perspektivy, Průzkumy památek 2, 1999, s. 3 20, zde na s. 4 5, s odkazy na další literaturu, průzkumy a nálezové zprávy. K zástavbě území srov. též Valentin Schmidt Alois Picha (eds.), Urkundenbuch der Stadt Krummau in Böhmen. I , Prag 1908, s , č. 81, rovněž s výčtem dvorů, usedlostí a lánů, jejichž výnosy měly zajišťovat nové sídliště. Na řadu nejasností zejména ve vztahu Latránu a Nového Města upozornil v zevrubné studii Vladislav Razím, Opevnění města Českého Krumlova ve středověku I. Latrán a Nové Město, Průzkumy památek 2, 1999, s Srov. Helena Soukupová, Klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově, Průzkumy památek 2, 1999, s , zde na s. 70. Schmidt Picha (Urkundenbuch, pozn. 3), s , č. 81. Úvahu o Petrově záměru založit mendikantský ústav či ústavy v Českém Krumlově v poslední době preferovali zejména Pavel Vlček, heslo Český Krumlov. Konvent minoritů (s bývalým klášterem klarisek a domem bekyň) u kostela Božího těla a P. Marie Bolestné (později Nanebevzetí P. Marie), in: Pavel Vlček Petr Sommer Dušan Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1998, s , zde na s. 206; a ještě důrazněji Soukupová (Klášter, pozn. 5), s. 70. K tomu je ovšem vhodné podotknout, že v nekrolozích krumlovských minoritů a klarisek je jako prvá zakladatelka v souladu s dalšími informacemi uvedena výhradně vdova po Petrovi I. Kateřina, a nikoliv Petr, v těchto pramenech označený důsledně pouze jako otec prvních fundátorů, viz Klimesch (Urkunden, pozn. 1), s. 3, 7, 15, 26: II. Id. Oct. Anno Domini M o trecentesimo XL- VII o obiit venerabilis dominus et dominus Petrus de Rosemberg, pater fundatorum huius monasterii Dosti nepřesvědčivý je v tomto ohledu pozdní kompilovaný údaj o Petrově vystavění výhradně klariského (a nikoliv též minoritského) kláštera v Krumlově, uvedený v Norbert Heermann s Rosenberg sche Chronik. Ibidem, s Cit. Ibidem, s. 1: Anno Domini M o CCC o L o, tunc jubileo, domina Katherina, conthoralis domini Petri de Rosemberk, cum filiis suis dominis Petro, Judoco, Vlrico et Johanne in die apostolorum Philippi et Jacobi fundauerunt in Chrumpnow monasteria fratrum et sororum ordinum sancti Francisci. Srov. i téměř identický záznam tamtéž na s S podobným problémem se potýkáme třeba při založení kláštera dominikánů v Opavě v roce 1291; naposledy Dalibor Prix, První opavští Přemyslovci jako zakladatelé, Slezský sborník. Acta Silesiaca CXI, 2013, s Předchozího roku, tedy 1349, se zájem zakladatelů soustředil na přípravu stavebního materiálu, zejména na kácení stavebního dříví a snad i svoz potřebného kamene; viz Jiří Bláha, Výsledky průzkumu historických krovů v klášterech klarisek a minoritů v Českém Krumlově, Průzkumy památek 2, 1999, s , zde na s Protože dříví ze stromů smýcených v roce 1349 bylo použito v překladu průchodu východním štítem lodi, můžeme z toho opatrně usuzovat, že stavba kostela zahájená roku 1350 postupovala velmi rychle a nejspíše v letech cca mohly být obvodové zdi kostela vztyčeny a následně kostel zastřešen a poté v presbytáři nejpozději roku 1357 zaklenut. 10 Item anno Domini M o CCC o LVII o fratres receperunt locum huius monasterii Cit. podle Klimesch (Urkunden, pozn. 1), s. 1; Ibidem, s Ibidem, s , č. 6. V listině z 6. dubna 1358, vydané v Avignonu, souhlasil papež Innocenc VI. na žádost bratří Petra, Jošta, Oldřicha a Jana z Rožmberka s osazením kláštera minoritů v Českém Krumlově, který bratři vybudovali a opatřili kostelem neb modlitebnou, zvony, zvonicí, hřbitovem, konventními budovami a jinými všemi potřebnými náležitostmi, skupinou dvanácti minoritů. Souhlas ovšem v závěru podmínil řádným vyrovnáním Poznámky 1 Johann Matthäus Klimesch, Urkunden- und Regestenbuch des ehemaligen Klarissinnen-Klosters in Krummau, Prag 1904 (nekrolog kláštera klarisek v Českém Krumlově), s. 7. K Petrovi např. Anna Kubíková, Petr I. z Rožmberka a jeho synové, České Budějovice Michal Ernée Zuzana Thomová, Raně středověké nálezy na území města Český Krumlov, Archeologické

35 s farářem,k čemuž Rožmberkové sestavili komi- 14 Nověji třeba Jiřina Hořejší, Český Krumlov, in: 20 Ibidem, s. 73, 85. ovšem bez zmínky o jeho publikaci už v roce 1983: si, která odškodňovací dohodu s farním kostelem Emanuel Poche a kol., Umělecké památky Čech Ibidem, s. 85. Jan Muk, K typologii nejstarších českých mendi- v Českém Krumlově uzavřela 16. října Viz A J, Praha 1977, s ; podrobněji Věra Maš- 22 Přehledně Miroslav Richter Petr Sommer, hes- kantských chrámů, in: Zdeněk Měřínský (ed.), Fo- Ibidem, s , č. 7. ková, Počátky minoritského a klariského kláštera lo: Sezimovo Ústí (Tábor). Zaniklý dominikánský rum urbes medii aevi VII/1. Kláštery ve středověkých 12 Item LVIII o consecratum est predictum monasterium v Českém Krumlově, in: Českokrumlovsko v době prv- konvent s kostelem sv. Dominika, in: Vlček So- městech střední Evropy, Brno 2013, s per venerabilem dominum Albertum, episcopum Sara- ních Lucemburků , Český Krumlov 1996, mmer Foltýn (Encyklopedie, pozn. 7), s Janina Eysymontt, Architektura pierwszych koś- yensem, ordinis fratrum Minorum et sacre theologie s ; vcelku nejlépe asi Soukupová (Klášter, 23 K počátkům Vítkovců např. Vratislav Vaníček, Vze- ciołów franciszkańskich na Śląsku, in: Zygmunt doctorem, in honore Corporis Christi et gloriose virgi- pozn. 5), s ; přehledně třeba Vlček (Český, stup rodu Vítkovců v letech , Folia His- Świechowski (ed.), Z dziejów sztuki śląskiej, War- nis Marie. Cit. podle Ibidem, s. 1; Ibidem, s pozn. 7), s ; nověji např. Robert Šimůnek, torica Bohemica 1, 1978, s ; Idem, Vítkovci szawa 1978, s , studie ovšem zahrnula nejen K identifikaci biskupa Alberta, jmenovaného titu- Rožmberské kláštery a nekropole, in: Jaroslav Pá- a český stát v letech , Československý časo- 13. století, ale překročila je až po konec středověku; lárním biskupem v Carewu 24. května 1357, dříve nek (ed.), Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho pis historický XXIX, 1981, s Edmund Małachowicz, Architektura zakonu Do- lektora pražského kláštera, jenž získal titul dokto- cesta dějinami, České Budějovice 2011, s , 24 Vrácení dlužné částky ústeckým dominikánům Vo- minikanów na Śląsku, in: Ibidem, s ; Helma ra svaté teologie roku 1349, srov. např. Ladislaus zde na s kem z Rožmberka, zmíněné ve Vokově závěti, jistě Konow, Die Baukunst der Bettelorden am Oberrhein. Dušek (ed.), Benedicti minoritae dicti Chronica 15 Např. František Dvořák et al., Český Krumlov. Jeho nelze vydávat za doklad nějaké přízně Rožmber- Forschungen zur Geschichte der Kunst am Oberrhein et eius continuatio. Chronicon Boemicum, in: Jer- život a umělecký růst, Praha 1948, s , 52 55; ků vůči mendikantům. VI, Berlin 1954, rovněž s přesahem do 14. a 15. sto- zy Kłoczowski (ed.), Zakony Franciszkańskie w Pols- Luboš Lancinger Jan Muk, Český Krumlov. Klášter 25 Např. Luděk Jirásko, Historický kalendář Jindři- letí, podobně jako Günther Binding, Die Franzis- ce. I. Franciszkanie w Polsce średniowiecznej klarisek. Stavebně historický průzkum, nepublikova- chova Hradce, in: Adolf Hradecký (ed.), Jindřichův kaner-baukunst im Deutschen Sprachgebiet, in: Franciszkanie na ziemiach polskich. Kraków 1989, ný strojopis, Státní ústav pro rekonstrukci památ- Hradec Sborník statí k dějinám města, Čes- 800 Jahre Franz von Assisi. Franziskanische Kunst und s , zvláště s. 385, 386, 388 a pozn. 551 kových měst a objektů (SÚRPMO), Praha 1989; ké Budějovice 1992, s. 9 24, zde na s ; Jan Kultur des Mittelalters. Katalog der Ausstellung Krems- na s Jiří Bloch Hana Blochová, Průzkumová zpráva zá- Muk, Dějiny výtvarného umění, in: Ibidem, s. 84 -Stein, (kat. výst.), Wien 1982, s ; Ernő Ma- 13 Item LXI o in die Corporis Christi fuit celebratum ca- padní fasády minoritského kláštera v Českém Krumlo- 94, zde s. 85; přehledně Petr Sommer (Pavel Vl- rosi, Franziskanische Architektur in Ungarn, in: pitulum prouinciale ibi; infra idem capitulum sorores vě, nepublikovaný strojopis, Český Krumlov 1994; ček), heslo: Jindřichův Hradec (Jindřichův Hra- Ibidem, s ; nebo Géza Entz, Die Baukunst ordinis s. Clare ad monasterium eis constructum cum Vlček (Český Krumlov, pozn. 7), s ; struč- dec). Zaniklý konvent minoritů u kostela sv. Jana der Bettelorden im mittelalterlichen Ungarn, in: magna sollempnitate intrauerunt. Cit. podle Klime- ně Jiří Kuthan, Architektura v rožmberské domé- Křtitele, in: Vlček Sommer Foltýn (Encyklo- Actes du XXIIe congrès international d histoire de l art sch (Urkunden, pozn. 1), s. 1; Tamtéž, s. 11; srov. ně do počátku 15. století, in: Pánek (Rožmberko- pedie, pozn. 7), s ; srov. též třeba Robert Budapest I, Budapest 1972, s ; Srov. Dušek (Benedicti, pozn. 12), s : Anno vé, pozn. 14), s , zde na s Šimůnek, Minoritský klášterní kostel sv. Jana Křti- též Andrzej Grzybkowski, Das Problem der Lan- MCCCLXI capitulum provinciale in Crumlow, ubi do- 16 Soukupová (Klášter, pozn. 5), s , 77. tele v Jindřichově Hradci. Unikátně dokumento- gchöre in Bettelordens-Kirchen im östlichen Mittel- micelle et sorores sancte Clare receperunt sibi locum 17 Ibidem, s. 74, připomněla i původní výběh klínové- vaný případ šlechtické nekropole druhé poloviny europa des 13. Jahrhunderts, Architectura 13, 1983, aedificatum per dominos de Rosenberk. Důležitěj- ho, na bocích vyžlabeného klenebního žebra v pod- 14. století, Vlastivědný sborník Dačicka, Jindřichohra- s ; nebo příslušné pasáže, věnované men- ším vedlejším účelem svolání kapitulního jedná- kroví presbytáře, zazděný portál v severní zdi lodi, decka a Třeboňska 20, 2008, s dikantům v souhrnné práci Ernst Badstübner, Kir- ní do Českého Krumlova se ovšem stala potřeba zbytek okoseného ostění jižního vítězného oblou- 26 Vladimír Denkstein, Raně gotická architektura že- chen der Mönche. Die Baukunst der Reformorden im inkorporovat do řádové provinční struktury nový ku a gotickou oltářní menzu přistavenou k jižnímu bravých řádů v Čechách a na Moravě, Akord: Revue Mittelalter, Berlin sbor klarisek, jimž mohl být slavnostně předán úseku východní zdi lodi kostela. pro literaturu umění a život II., 1938, s Nelze na tomto místě podat kompletní výčet kvanta konventní dům. Kapitula, hojně navštívená šlech- 18 Ibidem, s. 77; autorka do horního podlaží nad se- 27 Richard Kurt Donin, Die Bettelordenskirchen in Österreich. literatury, za něj snad postačí připomenutí ale- tou spřízněnou s Rožmberky a jimi sezvanou, se verním ramenem ambitu hypoteticky situovala tri- Zur Entwicklungsgeschichte der österreichischen Gotik, spoň hrstičky titulů: Ernst Badstübner, Kloster- i proto stala momentem demonstrativního ode- bunu jeptišek. Umístění tribuny řeholnic na jižní Baden bei Wien Donin zase částečně reago- baukunst und Landesherrschaft. Zur Interpretati- vzdání dcer do nového konventu klarisek. Tzv. Be- stranu kostela, když jejich klášter k chrámu přilé- val na knihu: Richard Krautheimer, Die Kirchen der on der Baugestalt märkischer Klosterkirchen, in: neš Minorita zmínil, že svou dceru zasvětil kláš- hal od severu, navíc do areálu konventu minoritů, Bettelorden in Deutschland, Köln Friedrich Möbius Ernst Schubert (eds.), Archi- ternímu životu přímo na jednání mocný Jindřich je však spíše nepravděpodobné; mimo jiné i s ohle- 28 Jan Muk, K typologii nejstarších českých mendi- tektur des Mittelalters. Funktion und Gestalt, Weimar z Hradce, a připomněl, že rovněž Markéta, dcera dem na ztíženou možnost přístupu této polohy pro kantských chrámů, in: Josef Krása et al., Umě- 1983, s ; Herbert Dellwing, Bettelorden- Hynka ze Žleb z rozrodu Ronovců, vdova po Ja- klarisky. ní 13. století v českých zemích. Příspěvky z vědeckého skirchen des 13./14. Jhs. in Venetien Anmerkung novi, synovi Zbyňka z Házmburka, tu vstoupila 19 Lancinger Muk (Český, pozn. 15), s , 32, zasedání ( prosince 1981, Praha), Praha 1983, zu Typus und Gestalt, in: Franz J. Much (ed.), Bau- do řad krumlovských jeptišek. 40; Soukupová (Klášter, pozn. 5), s s Příspěvek byl znovu otištěn nedávno, kunst des Mittelalters in Europa. Hans Erich Kubach 66 67

36 zum 75. Geburtstag, Stuttgart 1988, s ; Ma- 36 K objektu alespoň namátkou Emanuel Poche, Kos- architektura v době posledních Přemyslovců. Měs- 40 Ke kostelu třeba Mencl (Česká, pozn. 36), s ; rek Machowski, Architektura Franciszkanów w tel a klášter sv. Jakuba v Praze, Praha 1944; Dobroslav ta. Hrady. Kláštery. Kostely, Vimperk 1994, s. 322 Viktor Kotrba, Česká středověká architektura cihlová. Polsce w XIII wieku, in: Jerzy Kłoczowski (ed.), Líbal, Pražské gotické kostely, Praha 1946, s ; 342; Helena Soukupová (Zdeněk Dragoun), hes- Její hospodářské a společenské základy a výtvarné za- Zakony Franciszkańskie w Polsce. I. Franciszkanie w Václav Mencl, Česká architektura doby lucemburské, lo: Čp. 811/I. Býv. klášter klarisek a menších řazení (dizertační práce), Filozofická fakulta Uni- Polsce średniowiecznej Franciszkanie na ziemi- Praha 1948, s ; Viktor Kotrba, Česká středo- bratří zv. Na Františku (Anežský klášter), in: Vl- verzity Karlovy, Praha 1951, s. 98, ; Ivo ach polskich, Kraków 1989, s ; Lucius Tei- věká architektura cihlová. Její hospodářské a společen- ček (Umělecké, pozn. 36), s ; Eadem, hes- Kořán, heslo: Jindřichův Hradec, in: Emanuel chmann, Die Franziskanerklöster in Mittel- und ské základy a výtvarné zařazení (dizertační práce), Fi- lo: Praha 1-Staré Město. Bývalý klášter klarisek Poche et al., Umělecké památky Čech. 1. A/J, Pra- Ostdeutschland (ehemaliges Ostdeut- lozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 1951, (Anežský klášter) a minoritů u kostela sv. Fran- ha 1977, s ; Jiří Kuthan, Jindřichův Hra- schland in den Reichsgrenzen von 1938), Studi- s. 97, 100, ; Dobroslav Líbal, Praha gotic- tiška Na Františku (čp. 811/I), in: Vlček So- dec, hrad, in: Idem (Umění, pozn. 37), s ; en zur katholischen Bistums- und Klostergeschichte 37, ká. Architektura, in: Emanuel Poche (ed.), Praha mmer Foltýn (Encyklopedie, pozn. 7), s. 508 Vladimír Špidla, Archeologický výzkum v koste- Hildesheim 1995; Štefan Oriško, Prvé stredoveké středověká. Čtvero knih o Praze, Praha 1983, s ; Líbal (Katalog, pozn. 34), s ; Dragoun le sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci v letech stavby žobravých reholí na Slovensku, Pamiatky 356, zde s , ; Idem, Gotická archi- (Praha, pozn. 36), s. 67, ; Kalina Koťát , Archeologické výzkumy v jižních Čechách a múzeá 1/2004, s ; Carola Jäggi, Frauen- tektura, in: Rudolf Chadraba (ed.), Dějiny českého ko (Praha, pozn. 36), s ; Muk (K typologii, 1, 1983, s ; Muk (K typologii, pozn. 28), klöster im Spätmittelalter. Die Kirchen der Klari- výtvarného umění I/1. Od počátků do konce středověku. pozn. 28), s. 9. s ; Líbal (Gotická, pozn. 36), s. 173, 179, ssen und Dominikanerinnen im 13. und 14. Jahr Gotické umění od poloviny 13. století do roku 1420, 38 K objektu např. Václav Mencl, Zlomky výzdoby 199; Vladimír Špidla, Archeologický výzkum v kos- hundert, Studien zur internationalen Architektur- und Praha 1984, s , zde na s. 179; Pavel Vlček, minoritského kostela v Benešově, Zprávy památko- tele sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci (sezo- Kunstgeschichte 34, Petersberg 2006; Ondřej Jaku- (Antonín Jirka Václav Vančura), heslo: Kostel vé péče IV, 1940, s. 6 10; Jaroslav Růžička, Minorit- na 1982), Archeologické výzkumy v jižních Čechách 2, bec, Architektura mendikantských klášterů na Mo- sv. Jakuba, in: Pavel Vlček et al., Umělecké památ- ský klášter v Benešově, Benešov 1946, s ; Líbal 1984, s ; Pavel Břicháček, Svědectví ar- ravě v době posledních Přemyslovců, in: Renáta ky Prahy. Staré Město. Josefov, Praha 1996, s ; (Gotická, pozn. 36), s. 193; Petr Sommer (Pavel cheologie, in: Hradecký (Jindřichův, pozn. 25), Fifková (ed.), Sága moravských Přemyslovců. Život Dobroslav Líbal Jan Muk, Staré Město pražské. Ar- Vlček), heslo: Benešov (Benešov). Zaniklý mino- s ; Kuthan (Česká, pozn. 37), s ; Petr na Moravě od XI. do počátku XIV. století, Olomouc chitektonický a urbanistický vývoj, Praha 1996, s. 127 ritský konvent Nanebevzetí P. Marie, in: Vlček Sommer (Pavel Vlček), heslo: Jindřichův Hradec Brno 2006, s , 131, 136; Pavel Vlček, heslo: Praha 1-Staré Sommer Foltýn (Encyklopedie, pozn. 7), s. 175 (Jindřichův Hradec). Zaniklý konvent minoritů 31 Wolfgang Schenkluhn, Architektur der Bettelor- Město. Konvent minoritů (čp. 635/I a čp. 977/I) 177; Líbal (Katalog, pozn. 34), s ; Miroslav u kostela sv. Jana Křtitele, in: Vlček Sommer den. Die Baukunst der Dominikaner und Franziska- s kostelem sv. Jakuba, in: Vlček Sommer Fol- Kovář, Několik architektonických zlomků ze tří Foltýn (Encyklopedie, pozn. 7), s ; Klára ner in Europa, Darmstadt 2000; Günther Binding týn (Encyklopedie, pozn. 7), s ; Klára Be- středočeských klášterů, Památky středních Čech 1, Benešovská, Klášter minoritů. Jindřichův Hradec, Matthias Untermann, Kleine Kunstgeschichte der nešovská, Kostel sv. Jakuba s klášterem minoritů, roč. 24, 2010, s in: Eadem (10 století, pozn. 36), s. 222, č ; Lí- mittelalterlichen Ordenbaukunst in Deutschland, Darm- in: Eadem et al., 10 století architektury. 2 Architektu- 39 Srov. třeba Viktor Kotrba, heslo: Most, in: Ema- bal (Katalog, pozn. 34), s ; Muk (K typo- stadt ra gotická, Praha 2001, s. 73, č ; Líbal (Kata- nuel Poche a kol., Umělecké památky Čech. 2. K O, logii, pozn. 28), s. 9. Srov. též Jarmila Krčálová, 32 Vlček Sommer Foltýn (Encyklopedie, pozn. 7); log, pozn. 34), s ; Zdeněk Dragoun, Praha Praha 1978, s ; Muk (K typologii, pozn. 28), Jindřichův Hradec kostel sv. Jana Křtitele, in: Dušan Foltýn et al., Encyklopedie moravských a slez Kapitoly o románské a raně gotické architek- s. 8 9, ; Jan Klápště Jan Muk Josef Bu- Jaroslav Pešina et al., Gotická nástěnná malba v ze- ských klášterů, Praha tuře, Praha 2002, s. 68, ; Pavel Kalina Jiří beník, Klášter minoritů v Mostě, Archeologické roz- mích českých I , Praha 1958, s ; 33 Vzhledem k podobnému charakteru zdiva jak lodi, Koťátko, Praha Kapitoly o vrcholné gotice, hledy LXII, 2010, s ; dále např. Jiří Ku- Jan Muk, Klenba kapitulní síně minoritů v Jindři- tak presbytáře a s ohledem na krátkou dobu výstav- Praha 2004, s ; Pavel Kroupa, Pozdně gotic- than, Most, město, in: Idem (Umění, pozn. 37), chově Hradci, Umění X, 1962, s ; Rudolf by v této odchylce nemá smysl hledat nějaké rozfá- ké tendence v architektuře 13. a 14. století příspě- s ; Idem (Česká architektura, pozn. 37), Turek, Velislav mecenáš či malíř?, Umění XX- zování stavby, spíše se jedná o zanedbatelnou ne- vek k tématu. Průzkumy památek 1, 2013, s. 3 48, s ; Petr Sommer Pavel Vlček, heslo: VII, 1979, s. 453; Jan Muk, K problematice kame- přesnost ve vyměření stavby. zde na s. 12. Most (Most). Zaniklý minoritský konvent (čp. nických značek a jejich syntetickému zpracování, 34 Dvořák (Český, pozn. 15), s. 27; Vlček (Český, 37 K objektu především Helena Soukupová, Anež- 228) u zaniklého kostela sv. Františka z Assisi, in: in: Karel Müller (ed.), Kamenické a domovní značky pozn. 7), s. 208; Soukupová (Klášter, pozn. 5), s. 74 ský klášter v Praze, Praha 1989; dále např. Jiří Ku- Vlček Sommer Foltýn (Encyklopedie, pozn. 7), (merky). Sborník příspěvků ze semináře uspořádaného a pozn. 31. Stručnou charakteristiku podal též třeba than, Praha, klášter blahoslavené Anežky, in: Idem s ; okrajově Dalibor Prix, Dlouhý presby- katedrou výtvarné teorie a výchovy PdF a Střediskem Dobroslav Líbal, Katalog gotické architektury v České (ed.), Umění doby posledních Přemyslovců, Roztoky tář kostela v Žárech. K sakrální architektuře morav- pro výzkum uměleckohistorických památek FF Univer- republice do husitských válek, Praha 2001, s. 68. u Prahy 1982, s ; Dobroslav Líbal (Praha, sko-slezského pomezí kolem roku 1300, Opava 2011, zity Palackého Olomouc ve spolupráci s Ústavem teo- 35 Soukupová (Klášter, pozn. 5), s. 74. pozn. 36), s , ; Jiří Kuthan, Česká s rie a dějin umění ČSAV v Praze a Klubem genealogů 68 69

37 a heraldiků při DKP VŽSKG v Ostravě února století, pozn. 36), s. 187, č ; Líbal (Katalog, Jiří Kohoutek Dušan Foltýn Petr Czajkowski log diel. Sakrálna architektúra. Bratislava, Kostol 1989 v Olomouci, Ostrava 1991, s ; Vladislav pozn. 34), s Jiří Kroupa, heslo: Uherský Brod (Uherské Nanebovzatia Panny Márie a veža františkánske- Razím, Sakrální stavby v systému obrany středo- 47 Základní, dodnes platnou analýzu areálu v Opavě Hradiště). Konvent dominikánů s kostelem Nanebe- ho kláštora, in: Ibidem, , č ; okrajově věkých měst, Archaeologia historica 21/96, Brno podala Helena Benáková, Středověká architektura vzetí P. Marie, in: Foltýn (Encyklopedie, pozn. 32), Dalibor Prix, Středověká kaple sv. Marie Magda- Hradec Králové 1996, s ; Robert Šimůnek mendikantských řeholí v Opavě. Časopis Slezského s lény při klášteře minoritů v Krnově, in: Ivo Hlobil (Minoritský, pozn. 25), s ; Zuzana Všeteč- muzea, série B vědy historické XXIV, 1975, s K objektu zejména Leoš Mlčák, K stavebním dě- Daniela Rywiková (eds.), Jan Lucemburský. Kul- ková, Nástěnné malby v kostele sv. Jana Křtitele 130, zde na s ; viz též Dalibor Prix, Počát- jinám dominikánského kláštera v Šumperku. Se- tura, umění a zbožnost na Moravě a ve Slezsku v době v Jindřichově Hradci do konce vlády Lucembur- ky a rozvoj minoritského kláštera v Opavě ve stře- verní Morava 39, 1980, s ; Vladimír Goš, Ar- vlády prvního Lucemburka, Ostrava 2012, s , ků, Umění LVII, 2009, s dověku, Opava. Sborník k dějinám města 1. Opava cheologický výzkum kostela Zvěstování Panny zde na s K tomu okrajově Jan Muk, Dějiny výtvarného umě- 1998, s Marie v Šumperku, in: Miloš Melzer et al., Šumperk 53 Donin (Die Bettelordenskirchen, pozn. 27), s. 57 ní, in: Hradecký (Jindřichův, pozn. 25), s ; 48 Přehledně Idem, Krnov (Bruntál). Konvent mi- město a jeho obyvatelé, Šumperk 1996, s ; 62; Binding Untermann (Kleine, pozn. 31), s. 367, Prix (Dlouhý, pozn. 39), s noritů s kostelem Narození P. Marie, in: Foltýn Zbyněk Sviták Dušan Foltýn, heslo: Šumperk obr Srov. na příslušných stranách jednotlivá hesla: Vl- (Encyklopedie, pozn. 32), s Viz i Idem, (Šumperk). Bývalý konvent dominikánů s koste- 54 Donin (Die Bettelordenskirchen, pozn. 27), s. 59; ček Sommer Foltýn (Encyklopedie, pozn. 7). Příspěvek ke středověkým dějinám minoritského lem Zvěstování Panny Marie, in: Foltýn (Ency- k Leobenu ibidem, s , k Enži na s ; 43 Porovnej jednotlivá hesla in Ibidem. kláštera v Krnově, Časopis Slezského zemského mu- klopedie, pozn. 32), s ; Milena Filipová, též Rupert Feuchtmüller, Kunst in Österreich. Vom 44 K nymburskému kostelu hlavně Petr Macek Pa- zea, série B vědy historické 42, 1993, s Stavební vývoj kostela Zvěstování Panně Marii v Šum- frühen Mittelalter bis zur Gegenwart. 1, Wien Han- vel Zahradník, Dominikánský klášter v Nymbur- 49 Pavel J. Michna, Archeologický průzkum histo- perku (průvodce), Šumperk 2010; též Marek Perůt- nover Basel 1972, s ; Renate Wagner-Rie- ku, in: Martin Kubelík Milan Pavlík Josef Štulc rického jádra města Uničova. Předběžná zpráva, ka (ed.), Seznam nemovitých kulturních památek okre- ger, Mittelalterliche Architektur in Österreich, St.- (eds.), Historická inspirace. Sborník k poctě Dobrosla- Archaeologia historica 1, 1976, s ; Idem, Pí- su Šumperk, Olomouc 1994, s Pölten Wien 1988, s. 139; Günter Brucher, Go- va Líbala, Praha 2001, s ; viz též třeba Vik- semný pramen v konfrontaci s výsledkem archeo- 52 Srov. Mario Schwarz, Ptuj, minoritska c. sv. Pet- tische Baukunst in Österreich, Salzburg Wien tor Kotrba (Česká, pozn. 36), s ; Jakub Pa- logického průzkumu v Uničově, Vlastivědný věst- ra in Pavla: kor in vhod v kapiteljsko dvorano, 1990, s ; Alfred Hudec, Enns St. Marien. vel, Nymburk, historický a stavební vývoj města, Praha ník moravský XXVIII, 1976, s ; Idem, Uni- in: Janez Höfler (ed.), Gotika v Sloveniji, Ljubljana Pfarrkirche St. Marien (Maria Schnee, Patrozinium: 1970; Ivo Kořán, Nymburk, in: Emanuel Poche et čovský letner. Příspěvek k poznání mendikantské 1995, s ; Donin (Die Bettelordenskirchen, 5. August) und Wallseerkapelle in Enns, Christliche al., Umělecké památky Čech. 2. K O, Praha 1978, architektury na Moravě, Sborník památkové péče pozn. 27), s ; Jiří Kuthan, Bruck an den Mur Kunststätten Österreichs 304, Salzburg 1997; Gün- s. 515; Razím (Sakrální, pozn. 40), s v Severomoravském kraji 4, 1979, s ; Idem, (Štýrsko), minoritský klášter, in: Idem (Umění, ter Brucher, Architektur von 1300 bis 1430, in: 45 Alespoň pro prvotní informace lze srovnat jednot- Dvě sídlištní stavby z počátků lokačního Uničo- pozn. 37), s ; Binding Untermann (Klei- Idem (ed.), Geschichte der bildenden Kunst in Öste- livá hesla: Foltýn (Encyklopedie, pozn. 32) všude va. (Příspěvek do diskuse k otázce zemnic ve měs- ne, pozn. 31), s. 366, obr. 449; okrajově Prix (Dlou- rreich. II. Gotik, München London New York s odkazy na další literaturu. tech a vesnicích 13. století.), Vlastivědný věstník mo- hý, pozn. 39), s K Bratislavě např. Ingrid Ci- 2000, s , zde na s. 237; Schenkluhn (Ar- 46 Klára Benešovská, Klášter minoritů a klarisek ravský XXXII, 1980, s ; Kuthan (Česká, ulisová, Gotická svätyňa františkánskeho kostola chitektur, pozn. 31), s. 93, 219, 223; Binding Un- ve Znojmě a jeho středověká podoba, in: Česko- pozn. 37), s ; Pavel J. Michna, Der Lett- Panny Márie v Bratislave. Architektúra a kameno- termann (Kleine, pozn. 31), s. 346, 382, obr rakouské vztahy ve 13. století. Rakousko (včetně Štýr- ner in der Stadt Uničov/ČR, Zprávy Vlastivědného sochárska výzdoba, Umění XLVI, 1998, s ; K Vídeňskému Novému Městu Donin (Die Bette- ska, Korutan a Kraňska) v projektu velké říše Přemys- muzea v Olomouci 272, 1995, s ; Líbal (Kata- Eadem, Stredoveká podoba bratislavského františ- lordenskirchen, pozn. 27), s la Otakara II. Sborník příspěvků ze symposia konaného log, pozn. 34), s ; Pavel J. Michna, hes- kánskeho kostola, Ars 1 3, 2000, s ; Michal 55 Donin (Die Bettelordenskirchen, pozn. 27), s září 1996 ve Znojmě, Praha 1998, s ; lo: Uničov (Olomouc). Bývalý konvent minoritů Slivka, Mendikantské rehole v mestotvornom pro- 56 Klenební žebra z Welsu připomenou třeba profil že- Eadem Dušan Foltýn, heslo: Znojmo (Znojmo). s kostelem sv. Kříže, in: Foltýn (Encyklopedie, cese na Slovensku, Archaeologia historica 25, 2000, ber ze závěru kostela sv. Salvátora v pražském Anež- Bývalé konventy minoritů (posléze františkánů) pozn. 32), s Brno Banská Bystrica 2000, s ; Ingrid Ci- ském klášteře z poslední třetiny 13. věku; pro krum- a klarisek s kostelem Nanebevzetí P. Marie, tzv. 50 Jiří Kohoutek, Nové poznatky o středověkém vý- ulisová, Stredoveká podoba bratislavského fran- lovská žebra velmi běžného profilu vyžlabeného Klášter sv. Kláry a sv. Antonína, in: Foltýn (En- voji města Uherského Brodu, Archaeologia histo- tiškánskeho kostola. Studia archaeologica Slovaca klínu lze připomenout třeba podobné prvky z cyklopedie, pozn. 32), Viz též např. Jiří rica 21/96, Brno Hradec Králové 1996, s. 373 mediaevalia III IV. Korene európskej civilizácie, Bra- let 14. století z patra věže opavského klášterního kos- Kuthan, Znojmo, minoritský klášter, in: Kuthan 384; Jiří Kohoutek Zdeněk Vácha Radim Vrla, tislava 2001, s ; Bibiana Pomfyová, Poči- tela minoritů; viz Benáková (Středověká, pozn. 47), (Umění, pozn. 37), s. 338; Idem (Česká architektu- Nové poznatky o gotické architektuře jihovýchod- atky gotickej architektúry, in: Dušan Buran et al., s. 126; k věži třeba Petr Tesař, Ke stavebnímu vývoji ra, pozn. 37), s ; Klára Benešovská, Kláš- ní Moravy, Archaeologia historica 27/02, Brno 2002, Gotika. Dejiny slovenského výtvarného umenia, Bra- věže kostela sv. Ducha v Opavě, Časopis Slezského zem- ter minoritů a klarisek. Znojmo, in: Benešovská (10 s , zde na s ; Zbyněk Sviták tislava, s , zde na s ; Eadem, Kata- ského muzea, série B vědy historické 55, 2006, s

38 57 Donin (Die Bettelordenskirchen, pozn. 27), s K typologii italských klášterních kostelů např. Renate Wagner-Rieger, Zur Typologie italienischer Bettelordenskirchen, Römische Historische, 1959, s ; Alessandro Curuni, Architettura degli Ordini Mendicanti in Umbria Problemi di rilievo, in: Francesco d Assisi Chiese e Conventi Mostra a Narni (kat. výst.), Milano 1982, s ; Corrado Bozzoni, Architettura degli Ordini Mendicanti in Umbria Le tipologie, in: Ibidem, s Řadu problémových okruhů přehledně shrnul Schenkluhn (Architektur, pozn. 31), tam i odkazy na další literaturu. 60 K definování dlouhých presbytářů mendikantských kostelů a jejich genezi srov. zejména Grzybkowski (Das Problem, pozn. 29), s ; Idem, Zagadnienie długich chórów kościołów mendykanckich w Europie środkowo-wschodniej w XIII wieku, in: Kłoczowski (Zakony, pozn. 12), s Schenkluhn (Architektur, pozn. 31), s Viz pozn Obecnou charakteristiku podali např. Werner Gross, Die abendländische Architektur um 1300, Stuttgart 1948; Norbert Nussbaum, Deutsche Kirchenbaukunst der Gotik, Darmstadt ; v českém prostředí zejména Mencl (Česká, pozn. 36). 64 K tomu třeba Vladimír Denkstein František Matouš, Jihočeská gotika, Praha 1953; Kuthan (Architektura, pozn. 15), s. 375; Roman Lavička, Kostel sv. Víta v Českém Krumlově a architektura kolem roku 1400 na rožmberském panství, in: Pánek (Rožmberkové, pozn. 14), s , zde na s Třeba příklad dominikánského kostela sv. Ludvíka ve Špýru však ukazuje, že také v srdci říše, ale i v Lotrinsku, v jižní Francii a jinde tyto stavby patřily k rejstříku mendikantských chrámových dispozic. Skupinu sálových kostelů s užšími, polygonálně uzavřenými presbytáři ze Švábska a okolí (Eichstätt, Basilej, Wimpfen) připomněli Binding Untermann (Kleine, pozn. 31), s. 334, 335. U nich však hrály důležitou úlohu dlouhé presbytáře. 66 Zdánlivě příliš prosté dispozici bývá věnována jen omezená pozornost v celkových syntetizujících pracích, srov. třeba Schenkluhn (Architektur, pozn. 31). 67 Stať vznikla v rámci grantu GAČR: Imago, imagines, č. P S, jehož nositelem je Ústav dějin umění Akademie věd České republiky. Towards the architecture of the Minorite Friars monastery in Český Krumlov during the 14 th century Dalibor Prix In 1347 the Rosenberg family enlarged the town settlement of Český Krumlov below their residential castle. In the notional centre of the so-called New Town the double monastery of the Poor Clares and Minorite Friars founded in 1350 was also situated. The liturgical centre of the site was the monastic church of Corpus Christi and the Virgin Mary completed by 1357 and consecrated in Based on previous research the original church can be defined as a single nave hall covered by a flat ceiling, opening in the east side via a triumphal arch into a shorter vaulted presbytery consisting of a single quadratic bay and polygonal termination. The longitudinal sacristy with two bays of groin vault and an oratory is attached to the northern side of the presbytery. However the typological context of the church has remained so far without closer attention. If we compare the basic disposition of the Český Krumlov church with other examples of mendicant architecture in the Bohemian Lands and Central Europe erected during the first half of the 14 th century, it is remarkable that the Český Krumlov temple does not follow the schemes used in the other double monasteries, but is closer to smaller, simple Minorite churches typically following the original construction limitations of the 13 th century. Relatively close analogies are represented by typologically rarer Minorite churches in Most, Uničov, the Dominican church in Šumperk and in Moravia. Another, for Český Krumlov genetically, a more likely group can be found in the Danube region, in Bruck an der Mur (Styria), Bratislava (Slovakia), and Ptuj (Slovenia). Those buildings from the second half of the 13 th century probably influenced the Upper-Austrian Minorite churches in Enns and Wels. The Wels church from the period around the year 1300 seems by its disposition to be the closest to the Český Krumlov church

39 Fenomén sdruženého kláštera ve středověku a jeho projevy v architektuře minoritů a klarisek Klára Mezihoráková V případě konventu minoritů a klarisek v Českém Krumlově se setkáváme se symbiózou mužské a ženské klášterní komunity, jaká se v rámci českých zemí objevila i u několika dalších starších fundací těchto řádů, počínaje pražským klášterem sv. Anežky. Forma sdruženého kláštera se tak v našem prostředí jeví jako typická pro architekturu řádů sv. Kláry a sv. Františka a je takto také v literatuře někdy prezentována. 1 Oporu pro takovou představu však v řádových statutech nenalézáme a nepodporují ji ani další prameny dokládající postoje čelních představitelů minoritů, a to včetně samotného zakladatele řádu. Sv. František neměl ustanovení ženské větve svého řádu (vzniklého roku 1210) v úmyslu, naopak po celý svůj život bojoval zcela nekompromisně proti jakémukoli spojení s komunitami žen. 2 Ženská odnož minoritů byla ustanovena definitivně až na konci 13. století, tedy více než půlstoletí po Františkově smrti v roce 1226, 3 a předcházel jí dlouhý a komplikovaný vývoj, jehož hybatelem byla především silná touha řady žen realizovat ideu chudého apoštolského života. 4 Přestože byly na počátku 13. století podněcovány právě kázáními sv. Františka a kazatelskou činností sv. Dominika, 5 s jednoznačně kladnou odezvou se tyto tendence u představitelů rodících se žebravých řádů nesetkaly. Snahy posluchaček o naplnění propagovaných myšlenek přinášely komplikace: zatímco putující a z almužen žijící kajícník či kazatel nebudil ve středověké společnosti žádné pohoršení, u ženy se takové chování jevilo jako nepřijatelné. 6 Spontánně utvářená ženská náboženská shromáždění byla vnímána jako nebezpečný jev. Papežská kurie prosazovala formování těchto skupin do podoby přísně uzavřeného kláštera a usilovala o jejich svěření do správy některého mnišského řádu, jeho představitelé se naopak přijetí ženských konventů bránili jako nevítanému břemenu. Stále přibývající společenství obrácených žen byla proto během 13. století předmětem opakovaných konfliktů mezi vrcholnými církevními autoritami a řeholníky. 7 Postoj sv. Františka a jeho následovníků byl dokonce ještě radikálnější než stanovisko řádu bratří kazatelů, ustanoveného sv. Dominikem oficiálně v roce Dominik během svého života podpořil vznik hned několika ženských konventů a jeho řád se vůči inkorporaci ženských komunit postavil radikálně až po smrti svého zakladatele v roce František svou přízeň a podporu věnoval pouze jedinému společenství žen komunitě shromážděné 75

40 Königsfelden, klášter klarisek a minoritů, půdorys. Převzato z: Carola Jäggi, Eastern Choir or Western Gallery? The Problem of the Place of the Nuns Choir in Königsfelden and other Early Mendicant Nunneries, Gesta XL, 2001, s. 83. kolem sv. Kláry a usazené před rokem 1215 u kostela sv. Damiána za hradbami Assisi. O další množící se konventy, následující vzor Klářina kláštera, projevoval starost především kardinál Hugolin, pozdější papež Řehoř IX. Upravil pro ně řeholi sv. Benedikta (ovšem málo slučitelnou s daleko asketičtějšími ideály Františkových následovnic) a v roce 1219, během Františkovy nepřítomnosti v Itálii, využil příležitost a pokusil se minority zavázat péčí o tyto kláštery. Tento krok vzbudil posléze velké rozhořčení sv. Františka, přesvědčeného, že takový úvazek přivede celý jeho řád ke zkáze. Jednáním s kurií pak tento krok anuloval a v návrhu nové řehole roku 1221 zakázal bratrům od žen přijímat jakékoli sliby poslušnosti. Minorité se měli věnovat především svému nejvlastnějšímu úkolu, kazatelské činnosti. Po Františkově smrti v roce 1227 nastalo ohledně péče o jeptišky dlouhé období sporů mezi představiteli řádu a kurií. Minorité se především snažili zbavit závazku sídlit u konventu sester. Tento požadavek byl v bule Inocence IV. z roku 1246 skutečně vynechán, zároveň ale byla Františkovu řádu podřízena první skupina ženských klášterů Ordo s. Damiani. 9 Obdobnému rozhodnutí museli v této době ustoupit také dominikáni, kteří pak už roku 1257 nárok ženských konventů na přičlenění k řádu s konečnou platností uznali. Minorité rezignovali až o několik desítek let později, když v roce 1296 papež Bonifác VII. obnovil platnost zmíněné buly z roku Konventy, nazývané po Klářině smrti v roce 1253 a jejím následném svatořečení Ordo sanctae Clarae, tak získaly definitivně péči svých spolubratří. Přijatá cura monialium byla ovšem (stejně jako u dominikánů) omezena na minimální míru, týkající se dohledu a duchovních úkonů, a mniši byli definitivně zbaveni povinnosti mít u konventu řeholnic své sídlo. Představení řádu pouze museli přidělit sestrám kaplany, Tulln, zaniklý klášter dominikánek (konvent bratří se nacházel severovýchodně od presbytáře kostela), zaměření z roku Převzato z: Barbara Schedl, Der König und seine Klosterstiftung in der stadt Tulln. Eine Selbstinszenierung Rudolfs I. im Herzogtum Österreich, St. Pölten 2004, tab. č. III. kteří ovšem mohli být světskými kněžími. Sdružené kláštery, které se v rámci řádů sv. Kláry a sv. Františka objevily, je tedy nutno vnímat jako zvláštní případy, nezakotvené v obecně platných řádových konstitucích. Zajímavé je jak upozornila Elsanne Gilomen-Schenkel, že k organizaci sdruženého kláštera, který je sám o sobě velmi starou formou, není znám žádný normativní text ani z prostředí ostatních řádů. 10 O existenci takového modelu svědčí kromě dochované architektury jen dílčí zprávy a mnohdy se na fungování toho či onoho kláštera jako instituce sdružující konventy mnichů a jeptišek usuzuje jen ze zmínek o fratres et sorores v pramenech. 11 Není tedy divu, že jeden z prvních badatelů věnujících se soustředěně danému tématu, Michel Parisse, zahajuje text příslušného hesla v Lexikon des Mittelalters vyjádřením, že pojem Doppelkloster je předmětem neutuchajících diskusí a je možno jej chápat v užším či širším smyslu. Dvojklášter definuje jako mužské a ženské společenství sídlící na jednom místě, následující jednu řeholi a podřízené jedné autoritě. 12 Na skutečnost, že jednotu řeholí (kterou mimo jiné právě klarisky a minorité nesplňují) je nutno z této definice vypustit, upozorňují následně např. Georg Jenal či Stephanie Haarländer a dokládají tak vlastně znovu obtíže s vymezením pojmu. 13 Kromě zmíněné absence středověkých pramenů, kodifikujících model dvojkláštera, vyplývají uvedené nejasnosti i z proměnlivé podoby sdružených konventů. Se soužitím asketických mužů a žen se setkáváme už ve velmi rané době 4. století n. l

41 Znojmo, klášter minoritů a klarisek, pohled na torzo kostela, stav v roce Foto: Klára Mezihoráková. Znojmo, klášter minoritů a klarisek, půdorys. Převzato z: Klára Benešovská, Klášter minoritů a klarisek ve Znojmě a jeho středověká podoba, in: Česko-rakouské vztahy ve 13. století. Rakousko (včetně Štýrska, Korutan a Kraňska) v projektu velké říše Přemysla Otakara II. Sborník příspěvků ze symposia konaného září 1996 ve Znojmě, Praha 1998, s Takové spojení vycházelo již tehdy z potřeby součinnosti mezi oběma pohlavími, protože ženy nemohly sloužit mše a poskytovat samy sobě duchovní péči. Nejvíce se model dvojkláštera uplatnil ve východním křesťanství, kde byl většinou ženský konvent podřízen mužskému a hlavní autoritou byl opat. Na Západě se v raně křesťanské době jednalo většinou spíše ve své podstatě o ženské kláštery, provázené menším podřízeným mnišským konventem. 14 K novému rozkvětu této formy soužití náboženských společenství mužů a žen došlo ve spojitosti s tzv. náboženským hnutím na konci 11. a především ve 12. století. 15 Mezi laiky prahnoucími po následování ideálu původního apoštolského a evangelického života byla dokonce převaha žen, protože tvořily větší část populace a jejich společenské postavení jim nenabízelo tolik možností uplatnění jako mužům. 16 U některých teologů se tyto kajícnice setkávaly s velmi příznivým přijetím např. u Roberta z Arbrisselu, který založil roku 1101 dvojitý klášter Fontevrault a propagoval službu ženám jako důležitý úkol mnichů, následující vzor sv. Jana Evangelisty, sloužícího Panně Marii, 17 či u Norberta z Xantenu, jenž v roce 1120 zřídil klášter v Prémontré, představující vzorový typ dvojkláštera. 18 Také Petr Abélard propagoval ve svých úvahách o pravidlech pro život řeholnic idylický obraz sdruženého kláštera, v němž jsou jeptišky pod duchovním vedením mnichů a obě skupiny k sobě váže pouto vzájemného přátelství a lásky. Přesto zároveň horuje pro uzavření sester do co nejpřísnější klauzury, kterou mohou bratři narušit jen v nejnutnějších případech. Dokonce i Heloisa, Abélardova bývalá družka, vnímala spojení mužského a ženského kláštera jako záležitost plnou morálních rizik. Když se v době okolo roku 1130 stala představenou konventu Le Paraclet, založeného Abélardem, odmítla koncept dvojkláštera s tím, že soužití sester a bratrů na jednom místě by mohlo snadno přivodit zničení jejich duší. 19 Velmi důrazně varovala před nebezpečími vyplývajícími z blízkosti mnichů a jeptišek řada tehdejších církevních autorit, např. Bernard z Clairvaux či Petr Ctihodný z Cluny, který požadoval, aby byl ženský konvent vzdálen od mužského alespoň dvě míle. 20 Během 2. poloviny 12. století se šíření modelu sdruženého kláštera zastavilo a mnohé z těchto dvojklášterů zmizely stejně rychle, jako povstaly. 21 Zároveň ze strany představitelů církve sílil tlak na uzavírání řeholnic do velmi striktní klauzury, umožňující komunikaci s vnějším světem jen v nejnutnější míře. 22 Segregace jeptišek měla být stejně přísná, ať již se jednalo o sdružený konvent nebo o osamocený ženský klášter, a tento požadavek zůstal platný i v následujících staletích. Sledujeme-li ve 13. a případně ještě ve 14. století výskyt formy sdruženého kláštera u mendikantských řádů za cenné pomoci přehledových prací Wolfganga Schenkluhna a Caroly 78 79

42 Znojmo, pohled na město z roku 1688, olej, plátno, Jihomoravské muzeum ve Znojmě, inv. č , výřez s klášterem minoritů a klarisek (označen číslem 4). Reprofoto: Jihomoravské muzeum ve Znojmě. Jäggi, 23 je zřejmé, že se nejedná o příliš frekventovaný jev. Mezi kláštery klarisek jej sice možná objevíme častěji než u dominikánek, v každém případě ale převážná většina konventů klarisek fungovala samostatně. Jestliže by se zdálo, že je klášter sv. Damiána určitý precedens, protože se mu jako exkluzivní, úzce se sv. Františkem spojené fundaci podařilo udržet si alespoň malou trvale sídlící komunitu bratří, 24 pak máme podobný doklad v případě dominikánek také první ženský konvent založený sv. Dominikem roku 1206 v Prouille měl k dispozici malý mnišský konvent. 25 Z množství klášterů klarisek založených během 13. a 14. století se spojení s konventem minoritů jeví evidentní především u fundací společensky vysoce postavených zakladatelů. Kromě pražského kláštera Anežky Přemyslovny se jedná např. o švýcarský dvojklášter Königsfelden, založený roku 1308 Alžbětou, vdovou po králi Albrechtu Habsburském, či téměř ve stejnou dobu králem Robertem I. z Anjou a jeho manželkou Sancií fundovaný klášter sv. Kláry v Neapoli. 26 Ve všech těchto případech byla komunita bratří menší v Praze to vyplývá z rozměrů pozůstatků architektury jejich kláštera, 27 u Königsfeldenu a neapolských klarisek známe počty řeholnic a řeholníků z počáteční doby jejich existence. Převaha jeptišek byla ohromující: v Königsfeldenu žilo více než 40 sester oproti pouhým 6 a později 12 bratřím, 28 v Neapoli 50 jeptišek a 10 mnichů. 29 Nepochybně je zde nutno chápat konvent bratří jako obslužný, představující luxusní zajištění duchovní péče bohatému ženskému konventu nejvyšší společenské úrovně. S obdobně exkluzivním dvojklášterem se setkáváme i u dominikánek. 30 Klášter v Tullnu, fundovaný roku 1280 králem Opava, pohled na město podle Johanna Michaela Langera, mědiryt z doby před rokem 1781, Státní okresní archiv Olomouc, fond Cech koželuhů Olomouc (NAD 6l), inv. č. 5, výřez s kláštery minoritů a klarisek. Reprofoto: Státní okresní archiv Olomouc. Rudolfem Habsburským, tvořil velký konvent jeptišek o členkách, zatímco připojený konvent bratří sestával z pouhých 6 členů. 31 Výraz bohatý konvent není v žádném rozporu se skutečností, že se jednalo o příslušnice žebravého řádu. Františkův a Klářin ideál absolutní chudoby nebyl u ženských klášterů trvale realizovatelný. Přísná klauzura jim znemožňovala zajistit si obživu podobně jako mniši žebrotou. Proklamovaná chudoba mohla být zachována v individuálním smyslu zřeknutím se osobního vlastnictví, konvent jako celek však nutně potřeboval určitou majetkovou základnu. Darované vesnice a pozemky, z nichž byl pak čerpán trvalý plat, byly navíc vnímány jako almužny, které nebyly v rozporu s konstitucemi mendikantek. 32 Tyto příjmy potřebovaly řeholnice nejen pro svou obživu, ale také k zajištění duchovní péče i všech dalších nutných služeb. Udržet nejen jednoho či dva kaplany, ale početnější komunitu trvale usazených bratří, sloužících duchovním potřebám sester, bylo ekonomicky velmi náročné. 33 Spojení kláštera minoritů a klarisek ale nalezneme i u fundací, jejichž společenská výjimečnost není tak zjevná jako u výše uvedených. Podle Christiane U. Kurz lze v rámci Rakouska zařadit mezi sdružené konventy klášter v Dürnsteinu, založený Leutoldem z Kuenringu v roce 1289, a klášter v Laa an der Thaya, doložený již k roku U prvního se jednalo o ženský konvent, při němž pramenné zmínky naznačují existenci přidružené komunity 80 81

43 bratří. Klášterní architektura kromě kostela téměř beze zbytku zanikla. V druhém případě jde naopak o minoritský klášter, u kterého podle zpráv žila skupinka sester. Je však otázkou, jestli je tyto ženy možno považovat za chórové sestry, nebo byly spíše terciářkami. 34 I na rakouské půdě ale převažovala samostatná založení vedle fundace v Dürnsteinu zde existovalo 5 klášterů klarisek. Ve srovnání se situací mimo naše území tedy výrazně vyniká početnost v úvodu zmíněné skupiny konventů vzniklých během středověku v českých zemích. Pozoruhodná je také v konfrontaci s druhým ženským mendikantským řádem, dominikánkami, jejichž kláštery se u nás v úzkém spojení s bratrským konventem vůbec neobjevily. Jako první se na tyto kláštery minoritů a klarisek v souvislosti s fundací sv. Anežky zaměřila Helena Soukupová. 35 Konventy ve Znojmě, Chebu, Opavě a samozřejmě také v Českém Krumlově se vedle pražského královského založení jeví jako spektrum rozdílných případů. Znojemský dvojklášter nebyl jako takový založen od počátku. Minoritský konvent vznikl zřejmě nedlouho po založení města, ke kterému došlo před rokem Teprve asi v roce 1271 k němu Přemysl Otakar II. připojil konvent klarisek a o významu znojemské fundace svědčí, že zde bylo po jeho smrti také dočasně uloženo jeho tělo. Projekt rozestavěného minoritského komplexu byl po příchodu klarisek přizpůsoben jejich potřebám. Obě skupiny využívaly stejný kostel jeptišky ovšem odděleny, na empoře v jižní boční lodi a nad ramenem ambitu. 36 V Chebu jsou klarisky doloženy roku 1273, kdy je obdaroval Přemysl Otakar II. Vedle kláštera sester existoval snad od počátku minoritský konvent, chrám byl zřejmě společný či snad sestrám náležela přístavba u kostela. 37 V Opavě vznikl konvent minoritů pravděpodobně ve 40. letech 13. století. Teprve roku 1302 poskytl král Václav II. dům a pozemek na výstavbu konventu klarisek. Nová fundace se rozvíjela za podpory opavských vévodů Mikuláše I. a Mikuláše II. 38 Jak upozornil Dalibor Prix, 39 v pramenech jsou tyto jeptišky uváděny pouze jako sestry pod dohledem opavských minoritů (tedy pod dozorem minoritského řádu jako každý jiný klášter klarisek), a třebaže byl jejich kostel sv. Kláry propojen přístavkem oratoria s kostelem bratří, vzbuzují uvedené zmínky pochybnosti o jednotě obou konventů. 40 Sdružený klášter v Českém Krumlově, který je hlavním předmětem této publikace, je naopak evidentním případem velkorysé fundace sdruženého kláštera. Odpovídá to společenskému významu jeho zakladatelů, na který poukázala Helena Soukupová. 41 Ženská i mužská komunita se zde jeví jako výjimečně vyrovnaná každý z konventů měl být vystavěn pro stejný počet 12 členů. 42 Základní otázkou je, jestli se fungování mužské a ženské komunity na principu dvojkláštera promítalo specifickým způsobem do podoby jeho architektury. Zdá se, že především ovlivňovalo základní rozvržení celého areálu, kde se často objevilo symetrické rozvržení s kostelem provázeným na každé straně jednou klášterní kvadraturou, jak je známe z Prahy, Znojma, Českého Krumlova či z Königsfeldenu. 43 Podobu chrámové stavby však okolnost, že sloužil oběma komunitám, nijak výrazně neovlivňovala. 44 Při letmém přehlédnutí dispozic kostelů mendikantek objevíme řadu obdobných půdorysných řešení bez ohledu na to, zda se o ně jejich uživatelky dělily s řeholníky, či nikoli. Také pro kostel českokrumlovských konventů byl zvolen půdorys analogický řadě jiných chrámových staveb, které nebyly součástí dvojkláštera. Uvést lze např. kostel klarisek v Zawichostu či chrámy dominikánek v Řezně a ve Vídeňském Novém Městě, které spojuje jednoduchá dispozice jednolodí s užším presbytářem. Obdobně se blíží půdorys kostela sv. Františka pražského kláštera klarisek a minoritů např. rozvrhu kostela samostatného konventu dominikánek Unterlinden v Colmaru u Štrasburku. Asymetrické chrámové dispozice s jednou boční lodí navíc nalezneme u řady mužských minoritských konventů, jak podotkla Klára Benešovská v souvislosti s téměř zcela zaniklým kostelem znojemského dvojkláštera. 45 Provoz sdružených konventů také zřejmě nevyžadoval žádné zvláštní funkční úpravy, které by se zásadně odlišovaly od opatření vyplývajících z obecně platných nařízení řádových statut. Je zde třeba souhlasit s názorem Caroly Jäggi, že jak kostely samostatných ženských konventů, tak chrámy sdružených klášterů řešily vlastně stejný úkol: potřebu separovat řeholnice od ostatních přítomných. 46 Jak již bylo zmíněno, spojení jeptišek a mnichů v jednom klášterním celku neznamenalo, že by snad klauzura sester byla pro jejich bratry prostupnější než v případě samostatných konventů. Styk mezi oběma komunitami byl přísně regulován. Pro případ nutného hovoru byla v klášterních budovách na vhodných místech zřízena zamřížovaná okna a pro předání potravin a dalších předmětů roty, zařízení znemožňující dotek i vizuální kontakt. V kostele byly jeptišky uzavřeny ve svém chóru, zpověď a přijímání probíhaly opět skrze obdobné, komunikaci omezující otvory. 47 Tato stavební opatření se výrazněji nelišila, ať už se jednalo o kontakt s kaplanem či mnichem přicházejícím zvenčí, nebo o službu poskytovanou bratrem žijícím v těsném sousedství, v rámci stavebně celistvého komplexu. Statě Heleny Soukupové a Dalibora Prixe se v rámci této monografie věnují architektuře kláštera minoritů a klarisek v Českém Krumlově podrobně a v širokém kontextu, včetně analogií s dalšími mendikantskými stavbami. Pokusila jsem se na ně navázat obecnějším zamyšlením nad fenoménem společného kláštera mnichů a jeptišek, samozřejmě především se zřetelem na fundace minoritů a klarisek tohoto charakteru na našem území. Problematika sdružených konventů je mimořádně obsáhlým tématem, které zde mohlo být jen krátce naznačeno. Pro nezkreslený pohled na dvojkláštery pojednávaných řádů je rovněž důležité pochopení historických okolností, ve kterých se utvářely a v nichž se formoval jejich vzájemný vztah. Na jejich pozadí se jasně rýsuje skutečnost, že ve sdružených konventech minoritů a klarisek nelze vidět projev ideálního modelu, pramenícího z představ sv. Františka, ale odraz lokálních okolností, zejména společenského postavení a možností jejich fundátorů. Poznámky 1 Viz např. úvodní text o mendikantech v: Pavel Vlček Petr Sommer Dušan Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s. 46: Specifickým prvkem v mendikantské architektuře je princip 2 dvojkláštera, který se uplatnil v architektuře minoritů a klarisek. Herbert Grundmann, Religiöse Bewegungen im Mittelalter III., Darmstadt 1970, s

44 3 Ibidem, s bis 23. September 2005 in Frauenchiemsee, Göttin- sídlit také jeden klerik a dva laičtí bratři. Viz Sba- 36 Ibidem, s. 208; Klára Benešovská, Klášter mino- 4 Viz Brigitte Degler-Spengler, Die Religiöse Frau- gen 2008, s ralea (Bullarium, pozn. 9), s. 677; Grundmann (Re- ritů a klarisek ve Znojmě a jeho středověká podo- enbewegung des Mittelalters. Konversen Nonnen 12 Michel Parisse, heslo: Doppelkloster, in: Lexikon ligiöse, pozn. 2), s Podobně disponoval ba, in: Česko-rakouské vztahy ve 13. století. Rakousko Beginen, Rotterburger Jahrbuch für Kunstgeschichte des Mittelalters, München 1986, sl malou komunitou bratří alespoň zpočátku také (včetně Štýrska, Korutan a Kraňska) v projektu velké III, 1984, s Georg Jenal, Doppelklöster und monastische Gese- klášter klarisek u kostela sv. Kláry v Assisi, vybu- říše Přemysla Otakara II. Sborník příspěvků ze sym- 5 Reformní náboženské hnutí se ovšem objevilo již tzgebung im Italien des frühen und hohen Mittel- dovaného jako pohřební chrám zakladatelky řádu. posia konaného září 1996 ve Znojmě, Praha mnohem dříve, a tedy bez vazby na mendikanty. alters, in: Kaspar Elm Michel Parisse (eds.), Jäggi (Frauenklöster, pozn. 23), s , s Už od konce 11. století sílila touha laiků po inten- Doppelklöster und andere Formen der Symbiose männ- 25 Grundmann (Religiöse, pozn. 2), s Pavel Vlček, heslo: Cheb. Bývalý klášter (posléze zívní účasti na náboženském dění a po celé 12. sto- licher und weiblicher Religiosen im Mittelalter, Berlin 26 Carola Jäggi, Eastern Choir or Western Gallery? reformovaných) klarisek u kostela sv. Kláry, vedle letí se s ní vyrovnávaly staré řády, především cister- 1992, s. 26; Stephanie Haarländer, Schlangen un- The Problem of the Place of the Nuns Choir in Kö- minoritského (později františkánského) konventu ciáci a premonstráti. Viz Ibidem, s ter den Fischen. Männliche und weibliche Reli- nigsfelden and other Early Mendicant Nunneries, u kostela Zvěstování Panny Marie, in: Vlček So- 6 Viz např. neutuchající pohoršení, jaké na přelomu giosen in Doppelklöstern des hohen Mittelalters, Gesta XL, 2001, s ; Schenkluhn (Architektur, mmer Foltýn (Encyklopedie, pozn. 1), s a 12. století budily ženy provázející Roberta in: Sigrid Schmitt (ed.), Frauen und Kirche, Mainz pozn. 23), s. 97, Soukupová-Benáková (Přemyslovské mauzoleum, z Arbrisselu na jeho poutích. Fiona J. Griffiths, The 2002, s Helena Soukupová, Anežský klášter v Praze, Praha pozn. 35), s ; Dalibor Prix, Opava město. Cross and the Cura monialium: Robert of Arbri- 14 Parisse (Doppelkloster, pozn. 12), sl. 1257; Haar- 1989, s Zaniklý konvent klarisek s kostelem sv. Kláry a Ka- ssel, John the Evangelist, and the Pastoral Care of länder (Schlangen, pozn. 13), s Jäggi (Eastern, pozn. 26), s. 81. teřiny, in: Dušan Foltýn et al., Encyklopedie morav- Women in the Age of Reform, Speculum 83, 2008, 15 Haarländer (Schlangen, pozn. 13), s Schenkluhn (Architektur, pozn. 23), s ských a slezských klášterů, Praha 2005, s s Degler-Spengler (Die Religiöse, pozn. 4), s Samozřejmě to neznamená, že by každá taková 39 Dalibor Prix, Počátky a rozvoj minoritského kláš- 7 Grundmann (Religiöse, pozn. 2), s Griffiths (The Cross, pozn. 6), s fundace musela mít podobu sdruženého kláštera. tera v Opavě ve středověku, in: Opava. Sborník k dě- 8 Ibidem, s Klaus Schreiner, Seelsorge in Frauenklöstern, in: 31 Barbara Schedl, Der König und seine Klosterstiftung jinám města 1, 1998, s Johannes Hyacinth Sbaralea (ed.), Bullarium fran- Jutta Frings Jan Gerchow (eds.), Krone und Schle- in der stadt Tulln. Eine Selbstinszenierung Rudolfs I. im 40 Např. kláštery dominikánů a dominikánek ve Vra- ciscanum romanorum pontificum I., Romae 1759, ier. Kunst aus mittelalterlichen Frauenklöstern, kat. Herzogtum Österreich, St. Pölten 2004; Kurz (Ubi et tislavi byly v obdobně úzkém kontaktu (byť zde s výst., Bonn, Essen 2005, s. 55. est, pozn. 11), s jejich kostely nespojovala žádná přístavba podob- 10 Elsanne Gilomen-Schenkel, Engelberg, Interlaken 19 Ibidem, s ; Griffiths (The Cross, pozn. 6), 32 Werner Rösener, Haushalt und Gebet Frauenklös- ná oratoriu opavských klarisek), o dvojklášter se und andere autonome Doppelklöster im Südwesten s ter des Mittelalters als Wirtschaftsorganismen, in: ale nejednalo. Těsně sousedící areály vratislav- des Reiches ( Jh.). Zur Quellenproblematik 20 Kurz (Ubi et est, pozn. 11), s. 19. Krone und Schleier. Kunst aus mittelalterlichen Frau- ských klášterů sv. Kateřiny a sv. Vojtěcha mají své und zur historiographischen Tradition, in: Kaspar 21 Ibidem, s enklöstern, kat. výst., Bonn Essen 2005, s dvě samostatné svatyně a byly fundovány ve znač- Elm Michel Parisse (eds.), Doppelklöster und an- 22 Tento vývoj popsal výstižně v souvislosti s ústavy 33 Velmi pragmatické ekonomické vztahy s jasně sta- ném časovému odstupu. Přimknutí nového žen- dere Formen der Symbiose männlicher und weiblicher kanovnic Robert Suckale, Die mittelalterlichen Da- novenými platbami za každou odslouženou mši ského konventu, založeného před koncem 13. sto- Religiosen im Mittelalter, Berlin 1992, s menstifte als Bastionen der Frauenmacht, Köln 2001, a další úkony vysvítají z řady pramenných zpráv. letí Jindřichem V., ke staršímu dominikánskému 11 Christiane Ulrike Kurz, Ubi et est habitatio soro- zejména viz s Konkrétně k dvojklášterům Např. konvent klarisek v Dürnsteinu obdržel v roce klášteru, sídlícímu zde od roku 1226, lze chápat rum et mansio fratrum. Doppelklöster und ähnliche viz Haarländer (Schlangen, pozn. 13), s donaci, z níž se kaplanovi platilo 60 feniků jen jako snahu fundátora zajistit jeptiškám výhod- Klostergemeinschaften im mittelalterlichen Österreich 23 Wolfgang Schenkluhn, Architektur der Bettelorden. za odsloužení výroční mše za donátory. Roku 1523 nou polohu v bezprostřední blízkosti poskytova- (Diözese Passau in den Ausdehnungen des 13. Jahr- Die Baukunst der Dominikaner und Franziskaner in si dva minorité vyžádali od téhož konventu 10 fe- telů duchovní péče. K těmto klášterům viz např. hunderts (disertační práce), Universität Wien, Europa, Darmstadt 2000; Carola Jäggi, Frauenklös- niků jako odškodnění za opožděnou výplatu. Edmund Małachowicz, Architektura zakonu do- Wien 2010, s. 17; Rolf De Kegel, Monasterium, ter im Skpätmittelalter. Die Kirchen der Klarissen und 34 Viz Kurz (Ubi et est, pozn. 11), s Autorka uvá- minikanów na Śląsku, in: Zykmund Świechowski quod duplices ( ) habet conventus. Einblicke in Dominikanerinnen im 13. und 14. Jahrhundert, Peter- dí ještě třetí příklad, klášter sv. Theobalda ve Víd- (ed.), Z dziejów sztuki śląskiej, Warszawa 1978, s. 101 das Doppelkloster Engelberg , in: Eva sberg ni, kde však chybí doklady o jeho fungování jako 121, Schlotheuber Helmut Flachenecker Ingrid 24 Sv. Kláře se s odkazem na tradici podařilo dosáh- dvojkláštera téměř úplně. 41 Helena Soukupová, Klášter minoritů a klarisek Gardill (eds.), Nonnen, Kanonissen und Mystikerin- nout jisté výjimky. V návrhu nové řehole, potvrzené 35 Helena Soukupová-Benáková, Přemyslovské mau- v Českém Krumlově, Průzkumy památek II, 1999, nen. Religiöse Frauengemeinschaften in Süddeutsch- papežem krátce před její smrtí v roce 1253, si vymíni- zoleum v klášteře blahoslavené Anežky Na Františ- s. 69. land. Beitrage zur interdisziplinären Tagung vom 21. la, že při klášteře sv. Damiána bude kromě kaplana ku, Umění 24, 1976, s Ibidem, s

45 43 Také v dominikánském klášteru v Tullnu (v pozdější etapě po roce 1286) se rozkládaly kvadratury sester a bratří každá na opačné straně kostela, dvůr mužského konventu byl ale asymetricky posunut k severovýchodu. Schedl (Der König, pozn. 31), s Zohlednit je ovšem nutno komplikovaný stavební vývoj některých klášterních komplexů, kdy mohlo docházet k atypickým situacím např. bylo nutno v rozestavěném mnišském kostele vybudovat chór jeptišek pro dodatečně přičleněnou ženskou komunitu, s níž se původně nepočítalo. 45 Benešovská (Klášter, pozn. 36), s Jäggi (Frauenklöster, pozn. 23), s Viz řeholi sepsanou v roce 1253 sv. Klárou, Caput V. De silentio, et modo loquendi ad locutorium, et Cratem (O mlčení a způsobu hovoru v hovorně a o mříži), v edici: Sbaralea (Bullarium, pozn. 9), s. 674; případně pozdní redukovanou verzi statut pro znojemské klarisky vizitátora Jana Kmity z roku 1436, kapitola De cancellis et silencio (O mřížích a mlčení) v edici: Klemens Minařík, Stanovy pro znojemské klarisky z r. 1436, Sborník historického kroužku. Časopis historický XXIII, 1922, s. 53. The phenomenon of the double monastery in the Middle Ages as demonstrated in the architecture of the Poor Clares and Minorite Friars Klára Mezihoráková In case of the monastery of Poor Clares and Minorite Friars in Český Krumlov, we encounter a symbiosis of the male and female communities that appeared in the Bohemian Lands, previously in examples of older foundations of these monastic orders; beginning with the monastery of St. Agnes of Bohemia in Prague. Within European Poor Clare and Minorite architecture the double monastery is a relatively rare phenomenon and the convents in Prague, Znojmo, Cheb and Český Krumlov (together with disputable case of Opava) therefore represent a surprisingly numerous group. The historical background of the origin and development of the mutual relationship between the Poor Clares and Minorite Friars suggests that the double monastery does not represent an ideal model based on the ideas of St. Francis but was rather a reflection of local circumstances. The cohabitation of monks and nuns in a single monastic complexcan be found as early as the 4 th century within various religious orders and displays various forms. The Český Krumlov monastery belongs among the exclusive foundations of the highest social level and the financially demanding model of the double monastery represents to a certain extent a typical form for them. The question is whether the functioning of the male and female communities based on the principle of the double monastery was reflected by its architecture. It seems that it mainly influenced the basic disposition of the entire complex which typically had a symmetrical form of centrally situated church with two cloisters on each side, as can be seen from the example of Český Krumlov. The appearance of the monastery church was not influenced by the fact that it served both communities and the functioning of the double monastery probably did not require any special adaptations that would have differed from measures following the general instructions of the monastic order s rules

46 Kaple sv. Wolfganga a křížová chodba kláštera minoritů v Českém Krumlově ve světle probíhající rekonstrukce 2014/2015 Roman Lavička V letech prošly kláštery klarisek a minoritů v Českém Krumlově generální rekonstrukcí, která přinesla nejen rehabilitaci velmi hodnotného klášterního komplexu, ale umožnila také hlouběji nahlédnout do stavebně historického vývoje jednotlivých objektů. Vzhledem ke stále postupujícím stavebním a restaurátorským pracím, kdy prakticky každý den dochází k novým zjištěním a kdy jsou odkrývány a vzápětí opět mizí ojedinělé nálezové situace, je tento příspěvek nahlédnutím do probíhajícího studia a rekapitulací dosud učiněného poznání. Na počátku roku 2015, kdy tyto řádky vznikají, je tak potřeba stále ještě počítat s nálezy, které mohou zásadně ovlivnit pohled na vývoj minoritského kláštera i jeho jednotlivých částí. Celkové a obecně platné zhodnocení získaných poznatků tak bude možné dokončit a prezentovat nejdříve na konci letošního roku. 1 Kaple sv. Wolfganga Již v roce 2010 jsme se zabývali stářím, stavebním vývojem a podobou kaple sv. Wolfganga, která sloužila nejen jako kapitulní síň kláštera minoritů, ale nejpozději od počátku 16. století byla rovněž využívána jako kaple krumlovského cechu hrnčířů. 2 Z výzkumu před více jak pěti lety, kdy nebylo možno provádět žádné destruktivní sondy a odkryvy maleb, přesto vyplynul zásadní poznatek, že půdorys a základní hmota kaple pochází ještě z dob výstavby kláštera ve třetí čtvrtině 14. století. Teprve při pozdně gotické přestavbě na konci 15. století došlo k úpravě a zvětšení oken a interiér uzavřely nové, výše položené klenby. Dosavadní práce na odvodnění základů, rekonstrukce pláště a restaurování interiéru ukázaly, že pozdně středověká adaptace byla většího rozsahu, než se podařilo zjistit při standardním ohledání a zaměření před několika lety. Během výkopových prací na exteriéru kaple se na přelomu června a července roku 2014 obnažily základové partie, přičemž se podařilo nalézt dosud skryté pozůstatky severního opěráku kněžiště. Tento a protilehlý pilíř na jižní straně byly strženy, protože se koncem 15. století změnilo zaklenutí a v jižní stěně presbytáře došlo k vložení velkého, původně 89

47 Český Krumlov, minoritský klášter půdorys kaple sv. Wolfganga, současný stav se zakreslením nálezů. Zaměření a kresba: Roman Lavička kružbového okna, které by tak kolidovalo s opěrným pilířem. Ve výkopu se podařilo ověřit provázání základů obou zmizelých pilířů s obvodovým zdivem, což potvrdilo jejich současné založení s pláštěm stavby. Rozebrání dlažby a odtěžení zásypu v interiéru pak prokázalo, že se pozdně středověká podlaha nacházela cca 30 cm pod úrovní nynější, jak dokládala hrana omítkové vrstvy s nástěnnými malbami dotažená k již zaniklé podlaze. Nástěnné malby Překvapení a řadu cenných informací přineslo doplnění rozsahu odkryvu a následné čištění již zčásti odhalených pozdně středověkých nástěnných maleb v interiéru kaple. K obvyklému vybavení středověkého interiéru z praktických i reprezentativních důvodů patřily závěsy, koberce nebo gobelíny rozvěšené po stěnách. Tkaniny v obytných místnostech přispívaly k lepší tepelné pohodě přítomných jejich izolací od chladných a vlhkých stěn, v sakrálních a veřejných prostorech sloužily především díky heraldické výzdobě k reprezentaci majitele nebo donátora. 3 Vzhledem k velkým pořizovacím nákladům můžeme soudit, že se záhy, ne-li současně prosadila levnější iluzivní malba látkových závěsů, jejichž pozůstatky nalézáme v řadě šlechtických sídel nebo liturgicky významných prostorech, především v kněžištích kostelů a klášterních kapitulních síních. 4 Malíři se nesoustředili Český Krumlov, minoritský klášter kaple sv. Wolfganga, celkový pohled od jihovýchodu, srpen Foto: Roman Lavička

48 Český Krumlov, minoritský klášter kaple sv. Wolfganga, nález pozůstatků opěrného pilíře na jižní straně kněžiště, červenec Foto: Roman Lavička. Český Krumlov, minoritský klášter kaple sv. Wolfganga, malovaný závěs na severní stěně lodi s patrným ukončením před zaniklým oltářem, červenec Foto: Roman Lavička. jen na vyjádření charakteru, nařasení a výzdoby tkaniny, ale mnohdy veristicky zachytili také její způsob zavěšení. Při dočišťování nástěnných maleb se ukázalo se, že iluzivní draperie přibitá na stěně pod dekorativním pásem za pomoci malovaných hřebů se zachovala nejen na severní, ale i na jižní straně lodi. Nasazení závěsu, respektive jeho odstup ve východní části severní stěny zřetelně vymezil polohu zmizelého středověkého oltáře. Na protější straně lodi se kupodivu neukázala zcela analogická situace, jak by se dalo očekávat. Malovaná látka ve východní části jižní stěny má spodní okraj podkasán tak, že diagonálně stoupá a svou reakcí naznačuje hmotu dnes zmizelých oltářních stupňů, které byly buď zděné, nebo zhotoveny ze dřeva v době, kdy se realizovala výzdoba kaple. Popsané zkrácení závěsů ve východní části napovědělo existenci dvou oltářních menz, jejichž obdélné základy se podařilo odhalit při odtěžení podlahy na počátku července roku V souvislosti s touto situací je jistě zajímavé zjištění o charakteru a účelu kamenné desky v podlaze ambitu před vstupem do kaple. K jeho prahu je v chodbě přisazena obdélná deska o rozměrech cm s pečlivě opracovanou boční hranou o výšce 6 cm, na kterou směrem dolů a dovnitř navazuje typický úkos, tak jak jej známe ze středověkých oltářních menz. Celková hmota a především zpracování desky se ukázalo při dočasném snížení podlahy v křížové chodbě. Vzhledem k uvedeným nálezům obdélných základů a draperii, která svým průběhem respektovala existenci dvou vedlejších oltářů, se lze domnívat, že by se mohlo jednat o pozůstatek jednoho z nich, jehož deska po zrušení posloužila při barokních úpravách k zadláždění chodby před hlavním vstupem. Malovaný závěs, který však tentokrát na stěně místo hřebů drží řada okřídlených andělů, se podařilo v nepatrných pozůstatcích odhalit ve spodní části interiéru kněžiště, v pásu pod odsekanou parapetní římsou. Vlevo od oltáře se na severovýchodní stěně závěru ukázal gotickou minuskulou provedený výrazný nápis cubin (48 20 cm) okrové barvy, po jehož významu bude potřeba ještě pátrat. Odpadávající vápenné nátěry a sondy provedené v letech již několik let nabízely představu o kvalitě a stavu zachování malířské výzdoby v interiéru kaple, jejíž poznání začaly významně posouvat probíhající restaurátorské práce. 5 V presbytáři se podařilo dokončit odkryv a určit výjev Smrti Panny Marie na severní a Klanění Tří králů na jižní stěně. V lodi byl na severní stěně od posledních zásahů patrný monumentální, zřejmě pamětní nápis, z kterého však zůstalo čitelné jen linkování řádek a v nich několik písmen, případně slov. Pod textem, jehož obsah zůstane zřejmě navždy utajen, se nalézá malovaný obraz Kristus na hoře Olivetské. Pod klenutým můstkem na západní stěně lodi, vpravo od vchodu je patrná horní část zobrazení Stigmatizace sv. Františka zachycující zázračnou událost s okřídleným krucifixem. Malbu však dosud z větší části kryje náhrobní kámen Anny Vojířové ( 1599) přesunutý do této pozice roku 1936, kdy došlo k jeho vyzdvižení z podlahy kaple. 6 V následující etapě je naplánován přesun náhrobku tak, aby se odkryla i zbývající část obrazové kompozice. Vlevo od vstupu z ambitu se podařilo na úzkém pruhu zdiva oddělujícím zazděné okno odhalit sv. Barboru s výrazným atributem věže. Na jižní stěně lodi byla v blízkosti empory již v minulosti patrná monumentální postava sv. Kryštofa, jejíž horní část dosud kryje rokoková výmalba z roku Po nezbytné přípravě a zpevnění bude provedeno sejmutí a transfer mladší vrstvy dekorativní výzdoby tak, aby došlo k odkrytí hlavy světce i postavy Ježíška a monumentální postava mohla být prezentována v celé výšce. Vlevo od zazděného jižního okna se objevila postava sv. Kateřiny, která nese v pravé ruce zřetelné loukoťové kolo. Vzhledem k ne zcela ideálnímu stavu zachování a stále ještě probíhajícím restaurátorským pracím zůstává zatím problematické určení dvou světců po stranách vítězného oblouku, tedy na východní stěně lodi. Vlevo, blíže 92 93

49 Český Krumlov, minoritský klášter kaple sv. Wolfganga, interiér s odhalenými základy vedlejších oltářů, červenec Foto: Roman Lavička. Český Krumlov, minoritský klášter kaple sv. Wolfganga, nápis za hlavním oltářem na severovýchodní stěně kněžiště, prosinec Foto: Roman Lavička. severovýchodního okna se ukázal malovaný dekorativní pás se stylizovaným rostlinným dekorem. V jeho sousedství se podařilo identifikovat postavu sv. biskupa s mitrou na hlavě, berlou v levé a zřejmě s knihou v druhé ruce (sv. Wolfgang?). Prozatím nejasná zůstává figura vpravo od vítězného oblouku blíže jihovýchodnímu koutu lodi. Stojící, pravděpodobně ženská postava má kolem hlavy kruhový nimbus a obrací se k dítěti na levém boku, jak ukazuje poměrově menší kruhová svatozář kolem téměř nečitelné hlavy. Dítě, s největší pravděpodobností Ježíšek, zřejmě spočívá na holi, haluzi nebo stonku, jak naznačují zbytky zelené barvy na vertikálně vedeném atributu. Světice však nese v pravé ruce velký meč (?), který má opřený vzhůru přes pravé rameno. U nohou postavy leží koruna, která je nejlépe zachovanou částí malby. Předmětem dalšího studia zatím zůstává, zda je správné určení haluze jako lilie s květy, z nichž vyrůstá Ježíšek jako symbol vidění jeho Narození, a pak by se i vzhledem ke koruně mohlo jednat o sv. Brigitu Švédskou (?). Proti této identifikaci však hovoří výrazný atribut meče. 7 Zazděné sedile, okna a vstup Sondy do zazdívek a rozebrání některých dodatečných výplňových konstrukcí přineslo řadu doplňujících informací o podobě a stavebním vývoji kaple. 8 Při posledním průzkumu a formální analýze tvarosloví v roce 2010 se podařilo zejména v případě kněžiště prokázat jeho vznik v druhé polovině 14. století. 9 V jižní stěně presbytáře bylo již několik desetiletí patrné 177 cm široké a 170 cm vysoké zazděné sedile s překladem neseným v rozích konzolami. Již při poslední analýze bylo upozorněno, že okosená horní část sedile je vytesána z jednoho kusu kamene jako později odsekaná parapetní římsa nad ní, což znamená, že výklenek vznikl současně s dokončením obvodového zdiva kaple. 10 Při rozebrání části zazdívky v prosinci roku 2014 se v horní části niky podařilo na její zadní stěně odhalit dobře čitelný negativní otisk odtesané trojdílné arkády nesené dvojicí konzol. Původně vystupující lomené záklenky pravděpodobně vyplňovala prostá kružba ve tvaru jeptišky, tak jak to dosud spatřujeme v sedilích kostelů pocházejících z poslední čtvrtiny 14. století. 11 Zřejmě již při pozdně gotické úpravě došlo k odstranění trojdílné kružbové výplně, přičemž zůstaly zachovány pouze krajní části vnějších lomených obloučků přitesané do podoby konzol, nesoucích vodorovný překlad. Není však prozatím ani vyloučeno, že k redukci výzdoby došlo až při pozdějších úpravách ve snaze zjednodušit zazdívku sedile. Na konci 15. století byla přestavěna, respektive nově zaklenuta loď a její interiér osvětlilo od jihu nové rozměrné okno, jehož vnitřní zazdívku se podařilo rozebrat až na konci roku Ukázalo se tak kompletně zachované trojdílné okno s velmi stlačeným lomeným záklenkem a kružbou, jejíž základ tvoří tři obloučky s motivem jeptišky, které nesou dva sférické trojúhelníky s vloženým trojlistem a ve vrcholu záklenku nasazený kroužek. V popisu zdánlivě konzervativní kružba je však nepochybně pozdně gotická, jak dokládají především půlkruhové obloučky s jeptiškami a sférické trojúhelníky, jejichž vložené trojlisty mají nesouměrně velké části. Na vnitřní straně kamenného ostění se podařilo zachytit zřetelnou pozdně středověkou polychromii v podobě scelujícího světle šedého nátěru. Na tuto základní vrstvu byly příčně namalovány černé linky, které ostění rozčlenily bez ohledu na skutečné rozmístění spár tak, že měly připomínat fyzické dělení konstrukce na logicky navazující kamenné díly. Setkáváme se tu s řešením obvyklým pro pozdní středověk, kdy došlo k převedení technického prvku spárořezu do výtvarné, čistě dekorativní podoby. 12 S velkou pravděpodobností byla stejně barevně pojednána i klínová žebra kleneb v lodi a kněžišti, krytá dnes několika vrstvami mladších nátěrů. Při rozšíření východního křídla kláštera v barokním období, snad koncem 17. století, zaslepila obvodová zeď přístavby podstatnou část popsaného velkého okna lodi, které nakonec muselo být z vnějšku zcela uzavřeno. V interiéru lodi pak zazdívka vyplnila jen kružbu nesenou dvojicí prutů. Okno se pak při pohledu z lodi po určitou dobu uplatňovalo jen jako omítnutá, 94 95

50 Český Krumlov, minoritský klášter kaple sv. Wolfganga, záklenek sedile s otiskem odstraněné kružbové trojdílné arkády nesené konzolami, prosinec Foto: Roman Lavička. lomeně sklenutá nika, která byla následně zazděna do vnitřního líce zdi až v souvislosti s výmalbou roku Během průzkumu v interiéru lodi se podařilo ověřit předpoklady ohledně podoby a změny vstupní, tedy západní stěny kaple během středověku. Sonda vedená skrze cihelnou plombu situovanou vlevo od vstupu při pohledu z kaple do ambitu odhalila, že se zde ve hmotě zdiva nalézá dutina v podobě segmentově klenuté niky ( cm). Původně zřejmě obdélný okenní otvor uzavírá v líci zdi směrem do křížové chodby kamenná zeď, která je na straně interiéru omítnutá se stopami bílení v záklenku, tedy určená k podhledovému uplatnění. 13 Nejpozději při stavbě nynějšího můstku v roce 1781 byla tato segmentově klenutá okenní nika uzavřena i směrem do lodi za pomoci cihelné plenty. 14 Hlavním důvodem pro zrušení výklenku se stalo jeho plánované zakrytí z větší části klenutým můstkem. Již z předchozího ohledání hlavního vchodu z ambitu do kaple roku 2010 vyplynulo, že v současnosti používaný barokní portál se stezkou po obvodu je s pomocí zazdívky vsazen do pozůstatku většího středověkého vstupu. Jeho stojky mají profil masivního hruškovce doprovázeného na vnější straně směrem do křížové chodby navíc oblounkem, výžlabkem a okosenou vnější stranou. Popsané části ostění ze 14. století nesou na trojúhelných konzolách hranolový překlad s okosenou hranou, na níž je uprostřed vytesaná kamenická značka. Díky ní se podařilo bezpečně vročit úpravu a snížení vstupu do konce 15. století. Zároveň byl vysloven předpoklad, že se tu nalézal vyšší, lomeně klenutý vstup přímo z křížové chodby, tak jak to dodnes spatřujeme například u tzv. Soukenické (původně kapitulní) kaple v jindřichohradeckém klášteře minoritů. Při pozdně středověké přestavbě krumlovské kaple byla v úrovni prvního patra zřízena podél západní stěny lodi dřevěná pavláčka, která však kolidovala s rozměrným obloukem vstupu. Proto došlo současně k jeho snížení za pomoci překladu a lomený oblouk byl vybourán, nebo spíše jen zazděn. 15 Při průzkumu v místech nad vloženým nadpražím se podařilo odhalit situaci analogickou již popsanému oknu. 16 Sonda zpřístupnila dutinu, která potvrdila, že prostor nad překladem byl koncem 15. století zazděn v líci zdi směrem do ambitu, takže se v interiéru po určitou dobu uplatňoval ve formě zřejmě půlkruhově klenuté, pečlivě omítnuté, a tedy pohledově uplatněné niky. Při klenutí můstku na konci 18. století byl i tento výklenek uzavřen směrem do interiéru kaple cihelnou plentou stejným způsobem jako u sousedního okna. Obě prozkoumané dutiny zároveň bezpečně potvrdily předpokládanou existenci vodorovné lávky. Nejen v okenním výklenku, ale především v rozměrnější nice nad hlavním vstupem se ukázaly dobře patrné stopy bílení, které opsaly dnes zmizelý, ale vodorovně vedený profil zaniklé pochozí konstrukce. Mimo odhalené pozdně středověké nástěnné malby, jejichž kvalita a význam čekají ještě na své zhodnocení, které umožní až dokončení restaurátorských prací v polovině roku 2015, se podařilo díky cíleným sondám nejen potvrdit předpokládaný stavebně historický vývoj, ale zároveň ověřit a upřesnit hypotézy ohledně podoby západní vstupní stěny a její doplnění o dřevěnou komunikační lávku. Český Krumlov, minoritský klášter kaple sv. Wolfganga, kružba v záklenku jižního okna lodi s původní polychromií, prosinec Foto: Roman Lavička. Nálezy v křížové chodbě Stavební práce na rekonstrukci navazující křížové chodby přinesly rovněž řadu neméně zajímavých zjištění. Po rozebrání kamenné dlažby se podařilo zjistit, že středověká niveleta podlahy se nalézala o cca 30 cm níže než dnes, což potvrdily jak obnažené paty válcových soklů klenebních přípor, tak i odhalená spodní hrana středověké omítky na stěnách. Zároveň se ukázalo, že plochý kámen před prahem vstupu do bývalé kapitulní síně je pečlivě opracovaná horní deska z rozebrané oltářní menzy, jak již bylo uvedeno výše. V lednu roku 2015 se započalo s odstraňováním nevhodných cementových omítek, které při rekonstrukci v druhé polovině 90. let 20. století pokryly spodní část východní stěny východního křídla ambitu. Po sejmutí větší části novodobých omítek se vlevo od vstupu do kaple sv. Wolfganga ukázalo prakticky homogenní kamenné zdivo, které vyloučilo možnost existence jakéhokoliv okenního otvoru z křížové chodby do kaple v místech nynější malby Stigmatizace sv. Františka. Vpravo od portálu do kapitulní síně se s jistými obtížemi podařilo identifikovat zazdívku výše uvedeného okna, později překrytého zděným můstkem v interiéru. Zajímavá a zcela neznámá situace se objevila na východní stěně, v šíři druhého klenebního pole směrem od jihu. V tomto úseku se po odstranění omítek ukázaly 96 97

51 Český Krumlov, minoritský klášter kaple sv. Wolfganga, západní stěna lodi, pohled do dutiny na segmentový záklenek okenní niky, říjen Foto: Tomáš Záhoř. Český Krumlov, minoritský klášter východní křídlo ambitu, nález dvojice zazděných oken ve východní stěně, leden Foto: Roman Lavička. dvě zazděné okenní niky o šíři cm se vzájemným rozestupem 130 cm a parapety usazenými ve výši cca 80 cm nad úrovní středověké podlahy. Výšku a tvar pravděpodobně segmentových záklenků však nebylo možno ověřit kvůli zachované vrstvě pozdně středověké omítky. Poloha a rozměry zjištěných oken však poskytují zásadní informace pro rekonstrukci rozměrů a charakteru původní plochostropé křížové chodby. Zejména malba Posledního soudu typu Deésis s erby donátorů v obdélném rámu na západní stěně západního křídla ambitu, do které je s výrazným poškozením zapuštěna klenební konzola s výběhy pozdně středověké síťové klenby, potvrzuje, že první křížová chodba byla užší, nižší a plochostropá. Nový nález ukazuje, že ji osvětlovala menší okna, která se prozatím podařilo zachytit jen ve východní stěně ambitu. Nebudeme jistě daleko od pravdy, když vyslovíme předpoklad, že první křížová chodba minoritského kláštera měla rozměry, malovaný trámový strop a pravoúhlá křížová okna uspořádána tak, jak to dosud můžeme spatřit v sousedním klášteře klarisek. Pozdně středověká novostavba křížové chodby v minoritském klášteře byla, co se týče šířky, výšky a způsobu zaklenutí síťovými klenbami, výrazně reprezentativnější a velkorysejší oproti své předchůdkyni. Po dokončení se zásadně změnily i světelné poměry v interiéru chodby díky novým kružbovým oknům, která jsou o třetinu širší (200 cm), ale i výše usazena (téměř 110 cm nad úrovní středověké podlahy) než okna původem ze 14. století. Zahájení prací na restaurování kamenných kružeb potvrdilo, že všech dvanáct zachovaných okenních výplní je původem z první čtvrtiny 16. století. Detailní studium z lešení potvrdilo, že se z hlediska konstrukce a provedení jedná o výjimečně kvalitní realizaci, jak dokládá zejména okno ve východním křídle ambitu, blíže jihovýchodnímu koutu. Jeho očištění ukázalo, že rozměrný kružbový obrazec s charakteristickým radiálním řazením, respektive vějíři pásků s jeptiškami byl vytesán prakticky z celistvého kusu materiálu, což potvrzuje mistrovské zvládnutí technologie těžby a zpracování kamene. U kružby v západním křídle proti vchodu z Tramínu se objevil doplněk s užitím cihly. Tento nález i zřetelné, byť nepatrné zbytky barevnosti především v zlatavě okrovém tónu potvrzují předpoklad, že dnes očištěná kamenná ostění oken včetně kružeb musela být v minulosti od počátku polychromovaná, aby skryla spáry a případné nedostatky či poškození kamenných prvků. 17 Stavební vývoj kaple sv. Wolfganga a křížové chodby Kapitulní síň (kaple sv. Wolfganga) byla postavena ve třetí čtvrtině 14. století. Stáří zachovaného krovu napovídá, že nejpozději v 70. letech 15. století vyrostlo nad kněžištěm valeně klenuté patro. Na přelomu 80. a 90. let 15. století došlo k odbourání opěráků uprostřed severní a jižní strany kněžiště, aby zde mohlo být proraženo velké kružbové okno a upraveny záklenky existujících otvorů, jejichž vrcholy ozdobilo diamantování. Uvnitř presbytáře došlo téměř po celém obvodu k odsekání výrazné parapetní římsy. Na starší válcové přípory dosedla vyšší pětidílná klenba s rozštěpeným východním osovým žebrem. Zvednutí klenby kněžiště však způsobilo zvýšení podlahy depozitáře v patře a vedlo k zazdění dvou třetin pravoúhlého křížového okna na jeho východní straně. Loď kapitulní síně, plánovaná již ve 14. století jako prostor sklenutý na střední podporu, uzavřela na konci 15. století křížová klenba, která svými kápěmi zčásti překryla záklenky oken. Změna profilace okenních ostění asi v jedné třetině výšky nad parapetem a kamenické značky dokládají úpravu východních oken ještě před zaklenutím. Ve stejné době se v jižní stěně lodi otevřelo velké lomené okno, které si díky pozdějšímu zazdění jako jediné zachovalo okenní kružbu. Po stranách vítězného oblouku byly směrem do lodi vsazeny dvě kamenné konzoly pro sochy nevelkých rozměrů. Vyšší, lomeně klenutý vstup z křížové chodby přímo do kapitulní síně, jak jej známe např. z minoritského konventu v Jindřichově Hradci, snížil kolem roku 1490 vložený překlad a zbývající prostor nad ním vyplnila zazdívka. Příčinou úpravy vstupu z ambitu do kapitulní síně se stalo zřízení dřevěné pavláčky, sloužící ke komunikaci mezi konventem a kostelem. Kapitulní síň byla po rekonstrukci 98 99

52 Český Krumlov, minoritský klášter východní křídlo ambitu, okenní kružba s vyznačením hranic celistvého materiálu, listopad Foto: Roman Lavička. koncem 15. století v celém rozsahu znovu omítnuta a vyzdobena nástěnnými malbami. V pásu nad podlahou se rozvinula iluzivní draperie nesená v lodi pomocí hřebů, v kněžišti pak okřídlenými anděly. Na bočních stranách presbytáře byly namalovány výjevy Smrti Panny Marie a Klanění Tří králů, v prostoru lodi na severní zdi pak rozsáhlý nápis a Kristus na hoře Olivetské, na západní stěně Stigmatizace sv. Františka a sv. Barbora, na jižní straně po stranách velkého kružbového okna monumentální postava sv. Kryštofa a sv. Kateřina a mezi východními okny a vítězným obloukem dosud ne zcela identifikovatelné postavy sv. biskupa (sv. Wolfgang?) a světice (sv. Brigita Švédská?). V první polovině 90. let 15. století byla i díky odkazu krumlovského měšťana Matěje z Veveří z roku 1491 zahájena na místě menší a dosud plochostropé chodby novostavba nynějšího ambitu. 18 Realizace započala v sousedství tehdy upravované kapitulní síně budováním východního ramene, které nese krov ze dřeva skáceného roku Stavba zbylých křídel křížové chodby se síťovými klenbami a okny doplněnými bohatými kružbami složenými z plaménkových a geometrických motivů pokračovala zřejmě až do doby kolem roku Severní křídlo ambitu podél kostela zaujal impozantní dvoulodní prostor, jehož síťovou klenbu nesou stáčené sloupy. Tzv. kolační křídlo sloužilo ve středověku jak ke každodennímu večernímu shromáždění mnichů a předčítání kompletáře, tak k pravidelnému sobotnímu liturgickému mytí nohou za zpívání antifony Mandatum novum. V západní stěně západního křídla se blíže jihozápadnímu koutu nalézá zazděný sedlový portál s výrazným diamantováním v rozích a kamenickou značkou krumlovského kameníka Michala Rubika ( 1517/1518). Na základě současného výskytu stejného typu ostění v Českém Krumlově lze vznik portálu zařadit do období mezi lety K upřesnění postupu stavebních prací napomáhají desítky zachovaných kamenických značek, dobře patrných především na okenních ostěních a klenebních příporách. 19 Jejich rozmístění a srovnání napovídá, že skupina kameníků, která započala realizaci křížové chodby na východní straně, pokračovala mezi lety výstavbou severního dvoulodního prostoru, aby za postupného obměňování kamenických mistrů pokročila v letech do západního a nakonec i jižního křídla, které mohlo být dokončeno až v závěru druhého desetiletí 16. století. Závěrem Probíhající rekonstrukce a datované dřevěné konstrukce ambitu klarisek (trámy malovaného stropu ze dřeva skáceného v letech ) i klášterního kostela (trámy ve štítu lodi ze dřeva skáceného roku 1349) prozrazují, že výstavba obou klášterů zahájená po roce 1350 byla velmi intenzivní. 20 Zatím se ukazuje, že konventní budovy vyrůstaly relativně rychle také díky úspornému provedení v podobě nečleněných kamenných zdí a trámových stropů, a to i v prostorech sklepů, což vedlo později k jejich dodatečnému zaklenutí. Mimo náročněji řešené prostory klášterního kostela a kaple sv. Wolfganga (klenba, oltářní menzy, kružbová okna, sedile) se kamenická práce omezila na křížová okna ambitů, ostění drobných okének a jednoduchých lomených nebo sedlových portálů. Potvrzuje se tak věrohodnost archivně doložené zprávy, že sestry řádu sv. Kláry do kláštera pro ně vystaveného s velkou slávou vstoupily již roku 1361, tedy přibližně deset let od zahájení výstavby. 21 Velkým překvapením zůstávají nálezy druhotně zazděných středověkých kamenických článků v arkádě barokní chodby spojující kapli sv. Wolfganga podél východního křídla konventu se závěrem klášterního kostela. Objev a vyjmutí profilované patky nebo hlavice (výška 24 cm průměr 45 cm) a jednoho bubnu oktogonálního pilíře (výška 35,5 cm průměr 40 cm) přináší řadu otázek z hlediska podoby a umístění zaniklé konstrukce klenebního pilíře (?), kruchty (?) nebo arkády chodby (?), o které se dosud nevědělo. Během výkopových prací se stále nalézají zlomky kružeb a klenebních konstrukcí (snad závěrový klenební svorník z kněžiště kostela), jejichž datace a určení si ještě vyžádá soustředěné studium. I přes dosud probíhající práce na rekonstrukci se již teď podařilo učinit objevy významně korigující dosavadní pohled na stavební vývoj a podobu krumlovských klášterů. Potěšující, ale zavazující zůstává vědomí, že dosud nebyly získány všechny informace a zbývá tak ještě mnoho prostoru pro jejich studium a interpretaci. Poznámky 1 2 Rukopis příspěvku byl odevzdán k redakčnímu zpracování 15. ledna Roman Lavička, Kapitulní síň kaple sv. Wolfganga minoritského kláštera v Českém Krumlově, in: Martin Gaži (ed.), Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, s Zde uvedena starší literatura a prameny ke stavebním dějinám minoritského kláštera. 3 Saskia Werth, Textilfragment mit dem Wappen der Familie Gyr, in: Dagmar Täube Miriam Verena Fleck, Glanz und Größe des Mittelalters. Kölner Meisterwerke aus den großen Sammlungen der Welt, München 2011, s , kat. č. 174; Hiltrud Westermann-Angerhausen Dagmar Täube, Das Mittel- alter in 111 Meisterwerken aus dem Museum Schnütgen Köln, Köln 2011, 2. Aufl., s

53 Iluzivní textilní závěsy se ve zlomcích zachovaly např. v kněžištích těchto kostelů: Bavorov, Nanebevzetí P. Marie, sedile ( ); Boletice, sv. Mikuláš (kolem roku 1320); Dobrš, Nanebevzetí P. Marie ( ); Slavkov, sv. Bartoloměj (kolem roku 1300); Staré Prachatice, kostel sv. Petra a Pavla ( ); Záblatí, sv. Jan Křtitel, loď (kolem roku 1500) a jinde. Petr Novotný, Český Krumlov minoritský klášter, kaple sv. Wolfganga. Restaurátorská dokumentace. I. etapa průzkum maleb a jejich zajištění, Praha Archiv firmy Arteco B.M., Mgr. Jiří Bloch, Český Krumlov. Státní oblastní archiv Třeboň, Fond Minorité Český Krumlov, kniha č. 53 Nr. V., Continualio Libri Magistralis ab Anno 1793 usque, s Hynek Rulíšek, Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie, Hluboká nad Vltavou 2005, nestr., zejména heslo Brigita Švédská (Birgitta). Za výbornou spolupráci a pomoc při ověřování hypotéz a stavebně historických souvislostí potřebnými sondami děkuji týmu restaurátorů pod vedením ak. mal. Petera Stirbera. Za aktivní účast při řešení otázek pak děkuji především ak. mal. Tomáši Záhořovi. Lavička (Kapitulní, pozn. 2), s , Ibidem, s Např. v kostele sv. Filipa a Jakuba v Oldřichově na Táborsku, v kostele sv. Jiljí v Milevsku a dalších. K tomu srov. Dobroslav Líbal, Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek, Praha 2001, s. 257, Roman Lavička, Středověká symbióza kamene, omítky a barvy na jihu Čech, Zprávy památkové péče 74, 2014, č. 5, s Sondu provedl ak. mal. Tomáš Záhoř na konci září Na spodní straně můstku, na klenutém pasu se nalézá text: Aedific Consecr // Renov Pictore. Celý nápis uvádí Josef Schwarzmeier, Im Ringe des Krummauer Schlo berges, Krummau 1929, s. 119 Aedific Consecr // Renov Pictore J. W. Tschapper. Na čele můstku je doplněno: Restaurat Lavička (Kapitulní, pozn. 2), s , 471, Sondu provedl ak. mal. Tomáš Záhoř v polovině října Lavička (Středověká, pozn. 12), zejm. s K architektuře křížové chodby minoritského kláštera srov. Roman Lavička, Pozdně gotické kostely na rožmberském panství, České Budějovice 2013, s Ibidem, srov. katalog Kamenické značky na jihočeských pozdně gotických stavbách, s Dendrochronologickou analýzu nalezeného stropu v ambitu klarisek provedl ing. Tomáš Kyncl v červenci 2014; Ostatní data srov. Josef Kyncl Tomáš Kyncl, Dendrochronologie Českého Krumlova a okolí (stav ke konci roku 1999), Průzkumy památek VI., č. 2, 1999, s Helena Soukupová, Klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově, Průzkumy památek VI, č. 2, 1999, s St. Wolfgang Chapel and Cloister of the Minorite Monastery in Český Krumlov in the light of the ongoing reconstruction 2014/2015 Roman Lavička The double monastery of the Minorites and Poor Clare s in Český Krumlov during the period experienced a general reconstruction that has allowed us a better insight into the building s historical development. In the presbytery of the St. Wolfgang Chapel, late medieval mural paintings were finally uncovered depicting the Death of the Virgin Mary and the Adoration of the Magi and the Agony in the Garden, the Stigmatization of St. Francis, St. Barbara, St. Christopher, St. Catherine, St. Bishop (Wolfgang?), and a female saint (St. Brigitte of Sweden?). Painted drapery on the walls as well as the chapel s exposed foundations confirm the position of two side altarmensae flanking the triumphal arch. The reconstruction also uncovered fragments of buttress on the northern side of the presbytery and vanished tracery panelling of the sedile in the southern wall of the presbytery. The opening of the large tracery window in the southern wall of the nave brought a fundamental discovery regarding the polychrome of the stone elements in the form of a grey coating with black dividing lines. Probes in the west chapel wall discovered two cavities, the remains of a large entrance and a window that were later enclosed due to the installation of a wooden footbridge positioned by the western wall. During the construction works in the gothic cloister two bricked up windows were discovered in the eastern wall of the eastern cloister wing. This find together with the position of mural paintings, confirmed the existence of an original lower, narrower and wooden-ceilinged cloister with possibly rectangular cross-grid windows similar to those used in the neighbouring cloister of the Poor Clare s, newly dated to shortly after the year Despite the ongoing reconstruction, there have already been a number of new discoveries leading to the correction of former assumptions about the construction history and appearance of the Český Krumlov monasteries. However an objective evaluation and interpretation of these will not be possible until some time after construction works have been completed at the end of

54 Vývoj fasád klášterních objektů v Českém Krumlově Jiří Bloch Úvod Českokrumlovské kláštery zaujímají mezi našimi historickými objekty velice významné postavení. Díky sedmi gotickým krovům si zdejší klášterní areál zachoval nejpůvodnější středověkou siluetu historického areálu v českých zemích. Jako u našeho jediného sdruženého kláštera zde lze nalézt téměř všechny původní klášterní objekty. Z výše uvedených důvodů zde byl i předpoklad bohaté nálezové situace na jednotlivých průčelích klášterních objektů především z gotického období. Často v mladších časových obdobích byly pouze rozšířeny okenní otvory a fasády opatřeny tenkou vrstvou nové omítky s barevným nátěrem. Středověký stav byl výraznějším způsobem upraven pouze u klášterního kostela, kde došlo v raně barokním období k rozšíření o západní a východní kruchtu. Konzervativnost a dodržování tradičních řemeslných postupů v pojetí omítkových úprav ilustrují např. omítkové pasparty, uplatňující se nově kolem okenních otvorů ještě v raně barokním období. Průzkumům fasád se zde od roku 1994 věnovala především firma Arteco B. M. 1 Klášterní areál lze rozdělit na čtyři uzavřené dvory s vlastní stavební historií: klášterní kostel, velkou kvadraturu minoritů s navazujícími objekty, zvonicí a kaplí sv. Wolfganga, malou kvadraturu minoritů (tyto objekty dnes patří řádu křižovníků s červenou hvězdou), kvadraturu klarisek se západním obytným křídlem a hospodářský dvůr klarisek s protějším hospodářským křídlem a bývalou sýpkou. Vzhledem k tomu, že hlavní stavební úpravy v klášterním areálu probíhaly ve středověkém a barokním období, je mapování vývoje fasád rozděleno a zaměřeno především na tyto dvě časové etapy. Archivní data a prameny jsou uvedeny nejstručnější formou, neboť jejich podrobný rozbor je obsažen v příspěvcích ostatních autorů této monografie. Klášterní kostel Božího těla a nanebevzetí Pany Marie Bolestné Středověké období Klášterní kostel byl jistě stavěn jako jeden z prvních klášterních objektů na počátku 2. poloviny 14. století. 2 Jednolodní stavba lodi byla ukončena pětibokým klenutým závěrem. 105

55 Celkové řešení středověkých fasád klášterního kostela neznáme. Západní a východní průčelí, které se uplatňovalo ve volném prostoru, v barokním období zaniklo. Na jižní straně presbytáře je dosud patrná poměrně velká plocha původních omítkových vrstev, zdobená kvádrováním. Do zavadlého hrubě hlazeného omítkového povrchu byl vyryt, zřejmě dřevěnou latí, iluzivní rozvrh bosáže. Na rytých stezkách jsou dosud patrné tahy štětcem po zvýraznění linií vápenným pačokem. Špalety dvou dochovaných hrotitých okenních otvorů byly rozčleněny iluzivními klenáky. Členění opěráku se nedochovalo. Nadezdívka o výšce cca 0,8 m nad iluzivním kvádrováním ukončená cihelnými tvarovkami dokládá dodatečné navýšení presbytáře patrně v souvislosti s vložením klenby a stávajícího mladšího krovu. Lze předpokládat, že tato zděná konstrukce postrádající jakoukoliv omítkovou úpravu byla vyzděna z prostoru krovu bez lešení. Zdá se až obtížně uvěřitelné, že jižní průčelí fasády presbytáře nebylo od druhé poloviny 14. století nikdy nově omítnuto. Barokní a mladší období Patrně v souvislosti s požárem v roce 1666, ale i díky výraznému nárůstu počtu řeholníků a řeholnic ve zdejších komunitách proběhla v následném období poměrně rozsáhlá proměna klášterního kostela přístavbou západní (1669) a východní (1681) mnišské kruchty. 3 Nové západní průčelí klášterního kostela je tak nejvýraznějším novodobým zásahem do středověkého charakteru klášterního areálu. Nicméně lze konstatovat, že se nejednalo o celkovou přestavbu, ale především o přístavbu na západním a východním konci kostela se zachováním podstatné části starší hmoty. Raně barokní západní průčelí klášterního kostela bylo rozčleněno vysokým pilastrovým řádem v doznívajícím renesančním duchu. Čtyři pilastry s římsko-dórskými hlavicemi nesou mohutné kladí složené z architrávu, nečleněného vlysu a výrazně vystupující korunní římsy. Ve střední části se uplatňuje hlavní vstup do kostela s kamenným portálem pod obdélnou nikou s bohatým plastickým rámováním. Postranní plochy průčelí člení okenní otvory v kamenných ostěních a niky ukončené půlkruhovými konchami zvýrazněné omítkovými rámy. Všechny pilastry obíhají lizenové rámy, které změkčují přechod ze základní plochy k plastickým prvkům. Mohutný tabulový štít dělený dvěma pilastry, rozměrným okenním otvorem, po stranách volutami a obelisky je ukončen trojúhelným nástavcem. Štít je vyzdoben po stranách a ve vrcholu kamennými koulemi a obelisky. Členění vysokým pilastrovým řádem bylo v Českém Krumlově použito již v renesanci např. u objektu Budějovické brány, náměstí Svornosti čp. 16 a dále u fasád, které vznikaly kolem poloviny 17. století: např. na objektu Klášterní čp. 52 a budovy jezuitského semináře v Horní čp Poměrně komplikované bylo na hladce kletované omítkové vrstvě dohledání raně barokního barevného řešení západního i východního průčelí fasády. Dílčí vysvětlení snad nabízí dokonale uhlazená úprava omítek, kde se nátěry dlouhodobě neudržely. V této situaci velice důležitou roli sehrálo porovnání stratigrafie nátěrových vrstev z mikroanalytického určení, které tak umožnilo vypracovat barevný návrh s větší mírou věrohodnosti. 4 Obdélná patrová stavba východní kruchty barokního původu navazuje plynule svými obvodovými zdmi na středověký presbytář. Dekorativně členěné průčelní stěny s hlazenými omítkami výrazně kontrastují s rustikálním charakterem středověkého presbytáře. Z obdélného půdorysu stavby vystupuje na jižní straně obdélný patrový přístavek schodiště s valbovou stříškou. Na podřímsovém vlysu východního průčelí se dosud uplatňuje datace výstavby kruchty Drobná přístavba schodiště má členění fasády obdobné jako samotná kruchta. Hlavním zdobným prvkem celé kruchty jsou malované kruhové sluneční hodiny pod okny v patře. Charakter omítek a nejstarší barevné řešení východní kruchty odpovídá ve zjednodušeném provedení konceptu západního průčelí z roku Raně barokního původu jsou také vstupní dvoukřídlé dveře v západním průčelí s původními kovářskými detaily jako výtvarně nejpozoruhodnější umělecko-řemeslný detail na fasádách klášterů. Výplně dveří s výrazně profilovanými lištami obíhá boltcový reliéf se sponami. V horní části dveří se uplatňuje malovaný motiv sv. Františka a sv. Antonína. Na presbytář navazovala od počátku přízemní stavba sakristie s pultovou střechou, zaklenutá dvěma poli křížové klenby. Přes východní okenní otvor v patře probíhá ve zdivu šikmá linie z osekaných cihelných římsovek.v mladším období byla sakristie zvýšena o patro a získala tak dnešní vzhled archaického objektu se sedlovou střechou na obou stranách ukončenou kamennými štíty. Ostění okenního otvoru v patře má stejný profil jako ostění vystupujících křídel malé kvadratury. Lze tedy předpokládat, že navýšení sakristie proběhlo po roce Z horních rohů pasparty okenního otvoru vybíhají dekorativní omítkové erby. Na severním průčelí bylo ještě v úrovni patra obnaženo ostění s okosením hran. Ostění střílnového okénka si dochovalo původní kovanou mříž. Ze středověkého období byl zachycen krátký výsek omítkové vrstvy hlazené plochou lžíce, kopírující nerovnosti lomového zdiva. Spojovací chodba Ze severozápadního rohu kaple sv. Wolfganga ústí do východní mnišské kruchty raně barokní chodba, upravená do současné podoby v roce Lze tedy předpokládat, že tato komunikace v době vzniku ústila do ještě středověkého závěru klášterního kostela. Chodba měla původně otevřené arkády, které byly již v pozdním barokním období z větší části zazděny. Prosvětlení od té doby zajišťovaly segmentově ukončené výplně v horní partiích arkád. Na zdevastovaných fasádách se dochovaly zbytky kletovaných omítek a nátěrů bez větší vypovídající hodnoty. Vedle korunní římsy zde byly zjištěny fragmenty říms meziokenních pilířků. Chodba měla již v období středověku svého předchůdce a zřejmě pozůstatkem této starší konstrukce jsou šestihranné patky dochované mezi arkádami. Lze předpokládat, že průčelní stěnu chodby v době svého počátku členil šedobílý rozvrh (podobně jako kryté schodiště u západního průčelí klášterního kostela). Z mladšího období se zde zachoval fragment okrově bílé barevnosti. Velká kvadratura s navazujícími objekty Středověké a renesanční období Objekty velké kvadratury: Ambit s kaplí sv. Wolfganga a navazující konvent s celami, refektářem a zvonicí, jsou umístěny jižně od klášterního kostela. Poměrně úsporná výstavba ambitu s plochostropými chodbami dosud postrádající dvoulodí byla pravděpodobně

56 Středověké západní průčelí velké kvadratury minoritů na základě sondážních nálezů. Podle návrhu J. Blocha nakreslil P. Lengál. ukončena již poměrně záhy po polovině 14. století, o jeho podobě nemáme příliš zpráv. Ze současné situace obnažených podlah v ambitu lze předpokládat, že z původního ambitu se dochoval vnější plášť. Podle zazdívek dvou otvorů ve východní vnější stěně můžeme předpokládat, že se zde uplatňovala menší, obdélná okenní ostění, obdobná stávajícímu řešení ostatních dvou ambitů klášterního areálu. Vnitřní stěny byly ale v celém rozsahu při pozdně středověké přestavbě odstraněny. Východní vnitřní stěna ambitu byla podle nálezové situace o cca 30 cm posunuta východním směrem ve srovnání se současným stavem. Velkorysá přestavba ambitu do dnešní podoby probíhala v letech od východního ramene před tehdy nově vysvěcenou kaplí sv. Wolfganga až k jižnímu rameni ambitu. 7 Na každé kružbě hrotitých otvorů v ambitu se uplatnil jiný dekor. V patře nad severozápadním nárožím jižní strany ambitu navazoval ve středověku na jižní stěnu klášterního kostela další sakrální prostor se dvěma hrotitými otvory rámovanými omítkovými paspartami, dnes kaple sv. Bartoloměje. Konvent navazující na jižní rameno ambitu byl již od počátku patrový, jak dokládá řada štěrbinových okenních otvorů (zjištěny tři) v jeho severní stěně. 8 Původně se uplatňovaly nad pultovou střechou jižního ramene ambitu, dnes skrytých v násypu jeho pozdně středověké klenby. Zde se nalézá vůbec nejautentičtěji dochovaná fasáda celého klášterního areálu. Okenní otvory člení mírně vystupující hlazené pasparty z hrubě hlazené omítkové vrstvy. Fasáda ani pasparty nejsou nijak barevně řešeny. Podle nálezové situace lze předpokládat, že v západní části byl konvent redukován pouze na chodbu směřující ke zvonici, případně ke kapli sv. Bartoloměje. Součástí tohoto křídla je na východní straně trakt s refektářem a černou kuchyní, členěný do prostoru dvěma mohutnými lichými arkádami. V mladším středověkém období byl tento prostor rozšířen severním směrem a v dvorní fasádě byla do přízemních arkád i patra vložena obdélná okenní ostění dělená křížem, s profilem členěným výžlabkem Pozdně barokní západní průčelí velké kvadratury minoritů. Na základě sondážních nálezů nakreslil F. Kápar. a okosením. Okenní ostění s omítkovými paspartami byla rámována červenými linkami s diagonálami v rozích. V letech bylo jihozápadní nároží konventu vyzdobeno malovanou iluzivní bosáží navazující na rozvrh renesančního jehlancového kvádrování z fasád malé kvadratury. 9 V Českém Krumlově se jednalo o poměrně nezvyklý postup propojení iluzivní malířské a sgrafitové techniky. Barokní a mladší období Od roku 1639 byl přestavován konvent velké kvadratury v podstatě do současné podoby. 10 V patře u zvonice byly dobudovány nové cely, další trakt s celami vznikl u kaple sv. Wolfganga, kdy zakryl část jižní stěny lodě i s hrotitým okenním otvorem. Dílčí opravy proběhly i v refektáři a černé kuchyni. Plastické členění nově upravených fasád zajišťovala pouze korunní římsa (dosud dochována na fasádě refektáře). Na hladce zkletovaných průčelích byl realizován iluzivní rozvrh červeného rámování okenních otvorů, šedá nárožní bosáž a korunní římsa na bílé ploše. Na jižním průčelí konventu a fasádě refektáře byly plochy mezi okenními otvory rozčleněny iluzivními zrcadly. Později, patrně kolem roku 1669 proběhla v prostoru Tramínu také úprava celého západního průčelí ambitu ke zvonici včetně nového vstupního portálu. Výrazným způsobem byla přestavěna kaple sv. Bartoloměje, kde byly zrušeny dva středověké hrotité otvory a nahrazeny obdélnými okny. V roce 1686 byla postavena kaple P. Marie Einsiedelnské na dvorku ambitu. Její celoplošný šedý nátěr s modrým podstřešním vlysem vychází z výsledků nálezové situace dokumentované studenty AVU pod vedením prof. Karla Strettiho. Velice pozoruhodné jsou zde původní vstupní dveře s výraznou řezbou akantových listů na výplních. Po roce 1727 současně s rozsáhlou přestavbou vnitřních prostor konventu včetně nového krovu s podkrovím 11 získala velká kvadratura zřejmě v celém rozsahu okrově bílý barevný rozvrh. Současně

57 Východní průčelí kaple sv. Wolfganga v barokním období na základě sondážních nálezů. Podle návrhu J. Blocha nakreslila L. Tejmarová. Pravděpodobný vývoj východního průčelí konventu minoritů s refektářem na základě sondážních nálezů. Podle návrhu J. Blocha nakreslil M. Plášil. s tímto barevným rozvrhem byly hrotité otvory ambitu upraveny na obdélné zároveň s odstraněním středních prutů. V roce 1777 bylo nad západním ramenem ambitu přistavěno patro pro klášterní knihovnu. 12 Nově řešené průčelí, plasticky členěné pouze římsou fabionovou a stuhovými šambránami, získalo pozoruhodný iluzivní rozvrh přízemní pásové bosáže, na kterou v patře navázaly meziokenní svislé bosované pásy dělené černými pásky. Přízemí bylo patrně členěno větším počtem iluzivních oken. Úprava fasády v historizujícím duchu na konci 19. století proběhla z celého klášterního areálu zřejmě pouze ve vnitřním ambitu, kdy byly během puristické úpravy odstraněny omítky v některých partiích až na režné zdivo. Dříve zaniklé kamenné pruty všech oken a kružby severního křídla byly obnoveny ve dřevě. V mladším období byly fasády opakovaně opatřeny zeleným, popř. monochromním okrovým nátěrem. Ve velké kvadratuře se také zachoval do dnešní doby velice pozoruhodný soubor okenních výplní, především z raně barokního období. V konventu však byly nahrazeny novodobými výplněmi: v okně schodiště konventu, v neprosvětlené komoře v patře a v prostoru vyplněném dýmníkem černé kuchyně. Originály zůstaly zachovány v depozitáři klášterního areálu. V kapli Panny Marie Einsiedelnské se dochovalo celkem deset původních výplní se zasklením do kruhových terčů. V kapli sv. Bartoloměje byly nahrazeny tři okenní výplně se zasklením do šestihranů kopiemi, originály se dochovaly. Ve spojovací chodbě bylo restaurováno šest segmentově ukončených výplní se zasklením do obdélných tabulek. Byly deponovány dvě půlkruhově ukončené výplně ze zrušené dělicí příčky v dvoulodí ambitu. Na výjimečně dochovaný soubor okenních výplní a především krovů upozornili již v polovině 90. let pracovníci památkové péče L. Tejmar a M. Šerák. Kaple sv. Wolfganga Středověké období Obvodový plášť kaple sv. Wolfganga, původně kapitulní síně, vznikl téměř v celém rozsahu v jedné časové etapě zřejmě v průběhu třetí čtvrtiny 14. století. V lodi se původně

58 uplatňovaly na jižní straně dva okenní otvory a v presbytáři celkem pět hrotitých otvorů. V mladší středověké etapě byl navýšen presbytář o patro, jehož zdivo bylo vyzděné převážně z cihelného materiálu. 13 Nástavbou tak vznikl v horním prostoru presbytáře závěru klenutý prostor přiložený k východní stěně lodi, prosvětlený dvěma okenními otvory: na východní straně pravoúhlým otvorem v kamenném ostění s okoseným a segmentově vyžlabeným profilem, na severní straně drobný segmentově zaklenutý otvor s vyzděnými špaletami z cihelného zdiva. V ještě mladším období, před vysvěcením kaple v roce 1491, proběhly současně s novým zaklenutím celého prostoru výrazné změny i na fasádě. Na jižní straně lodi i na presbytáři byl na místě dvou oken menšího měřítka zřízen vždy pouze jeden širší otvor. V této době byly také zazděny dva okenní otvory v patře presbytáře. 14 Starší středověká omítková úprava nebyla zachycena. Z fragmentárně dochovaných omítkových ploch z mladšího středověkého období lze předpokládat, že hlazená omítka pláště byla v celém rozsahu hlazena plochou lžíce a respektovala jemnou modelací nerovnosti zdiva. Barokní a mladší období Současně se vznikem navazující patrové přístavby konventu po roce 1639 bylo jižní okno zazděno. Díky této úpravě zde zůstal zachován dělicí prut i kružba okenního ostění. Raně barokní barevné řešení kaple zachyceno nebylo, i když se archivně zmiňují ( ) její barokní úpravy. Patrně v tomto období dochází spolu s vložením nových výplní v okenních ostěních k odstranění kružeb a prutů. Zřejmě ve 20. letech 18. století v časové návaznosti na pozdně barokní úpravy velké kvadratury byl realizován v souladu s barevným řešením celého minoritského kláštera nový okrově bílý lizenový rozvrh. Na okrové šambrány hrotitých oken navázaly na horní ploše presbytáře i tři iluzivní okna. V mladším období se na celé ploše uplatnily již pouze monochromní okrové nátěry. Patrně v 17. století byla k severní stěně kaple přizděna tzv. letní kuchyně. Její torzo bylo bohužel v 90. letech 20. století odstraněno. Zvonice Středověk a renesance Zvonice je středověkého původu, jak naznačují masívní obvodové zdi, tak i překlad pozdně středověkého sedlového portálku s přetínavými profily, který zde ale díky chybějícím stojkám mohl být použit i druhotně. Lze předpokládat, že stávající zvonice v redukovaném rozsahu byla součástí liturgického řádu bratrů od samého počátku. Dnešní podobu a výškovou úroveň získala zvonice až na počátku 17. století. Roku 1616 dostali mniši na dostavění věže od panství 20 kop. 15 Této archivní informaci v podstatě odpovídá i dendrochronologická datace z dřevěné konstrukce věže 1606/ Zřejmě z tohoto období se nám dochovalo pozoruhodně autentické omítkové členění východní stěny věže uplatňující se v půdním prostoru konventu. Z hrubší šedavé omítkové vrstvy vystupují hlazené bosy prostřídaných délek formátů opatřené bílým nátěrem. Věž se až do rozšíření konventu v roce 1639 uplatňovala téměř samostatně. Byla přístupná úzkým schodištěm z východní strany Renesanční průčelí zvonice na základě sondážních nálezů. Podle návrhu J. Blocha nakreslil P. Lengál. v úrovni patra. Až do současnosti se zvonice dochovala v podstatě v renesanční podobě s původním krovem a plastickým členěním fasády, včetně dřevěného zábradlí parapetů horních oken. Reliéfní lví hlavy byly rekonstruovány podle původní předlohy. V barokním období bylo opět zvoleno šedobílé řešení se záměnou základní plochy a plastických prvků proti původnímu stavu a v nejmladším období byla věž opakovaně opatřena monochromním okrovým nátěrem. Malá kvadratura s navazujícími objekty Konvent malé kvadratury bekyní je umístěn v jižní části celého klášterního areálu, kde navazuje na konvent velké kvadratury s refektářem. Kvůli své skromnější uměleckohistorické výbavě byl autory odborných studií až do poválečného období víceméně opomíjen. Větší pozornost byla přirozeně věnována sakrálním objektům monumentálnějšího architektonického měřítka a konventu klarisek, který je doložen četnějšími prameny. Středověké a renesanční období Podle nálezové situace 17 lze předpokládat, že celý areál malé kvadratury v současné hmotě vznikl v jedné časové etapě a je mladší než zdivo refektáře minoritů (zdivo malé kvadratury navazuje na starší omítnutou stěnu refektáře). Na západní straně však lomové zdivo v rohu obou areálů plynule přechází z velké kvadratury na kvadraturu malou. Objekt byl již od počátku patrový, nižší o cca 80 cm než současný stav. Na vnitřních fasádách ambitu se v úrovni přízemí uplatňovaly obdélné okenní otvory v kamenných ostěních dělené dvěma pruty a příčníkem, v patře bez vnitřního dělení. Na vnějších průčelích ambitu se zřejmě uplatňovaly úzké otvory střílnového typu (zachycena dvě torza). Na fasádách bočních křídel byla zjištěna částečně dochovaná ostění v úrovni patra i přízemí. U těchto okenních otvorů byly v interiérech patrné i niky se sedátky. Na kamenných ostěních byly zachyceny profily kamenických prvků, které lze patrně zařadit do období přelomu 14. a 15. století. Ostění s hrotitým ukončením, profil:

59 Středověké průčelí jižního křídla malé kvadratury minoritů na základě sondážních nálezů. Podle návrhu J. Blocha nakreslil J. Novotný a J. Havlik. Západní průčelí malé kvadratury minoritů ve druhé polovině 20. století s prezentací sgrafitové výzdoby. na okosení s lištou navazuje mělký výžlabek shodný s profilem okenního ostění v ambitu. Blízky profil bychom našli např. na oknech farního kostela sv. Víta v Českém Krumlově. Dochované fragmenty kružby tohoto ostění svým tvaroslovím odpovídají kružbám oken presbytáře chrámu sv. Víta s vepsanými čtyřmi sférickými trojúhelníky. 18 Další obdélná okenní ostění uplatňující se na jižním a východní křídle odpovídají svým profilem okennímu ostění z mladší stavební fáze sakristie klášterního kostela. Na okosení hrany ostění zde navazuje půlkruhově vyžlabený profil. Před poslední opravou se větší část jižního křídla díky dlouhodobé absenci údržby uplatňovala v režném zdivu a bylo zřejmé, že tato ostění jsou součástí zdiva celé budovy. Profilace kamenických prvků nám tak napomáhá k dataci vzniku objektu do období po roce V interiérech ambitu se také dochovaly středověké malby 19, v jihozápadním rohu dokonce ze dvou středověkých fází. Jestliže mladší malba je na základě formální analýzy Petra Pavelce zařazena do druhé třetiny 15. století, nelze vyloučit, že starší malba dochovaná v poměrně malém rozsahu může pocházet z období těsně po roce Součástí starší zaniklé budovy neznámé podoby by snad mohl být hrotitý portál s bohatou profilací ve sklepě a dále přízemní část zdiva s fošnou podlahy v úrovni terénu v jižním křídle (dendrochronologicky datováno 1357/1358, více v příspěvku Daniela Šnejda). Archeologickým průzkumem bylo pod vnitřní jižní stěnou ambitu zachyceno starší kamenné zdivo, které není se současnou stěnou totožné. Zdivo není ubourané, jako by tvořilo podezdívku srubu? 20 Refektář jako jeden z klíčových objektů klášterního života je zde poměrně specificky situován, je umístěn i s kuchyní v určitém odstupu od staršího velkého ambitu, jakoby shodně dostupný z obou ambitů. Tato poloha se však jeví jako původní, těžko bychom si dokázali představit umístění refektáře na jiném místě. Malá kvadratura nemá charakter šlechtického sídla a zároveň by mohla být těžko stavěna jako sídlo bekyní v bezprostřední provázanosti zdiva s konventem minoritů, který byl naopak od kláštera klarisek oddělen zcela nadstandardně mohutnou stěnou o tloušťce cca 100 cm. Po vyhodnocení všech těchto zjištěných podkladů se domnívám, že stávající objekt nelze ztotožnit s bývalým sídlem Anny, vdovy po Jindřichovi z Lipé, a daleko pravděpodobnější je skutečnost, že malá kvadratura byla postavená na místě staršího objektu kolem roku Tento objekt byl součástí postupně se naplňujícího konceptu výstavby minoritského kláštera se dvěma ambity. Ke shodnému názoru dospěl Luboš Lancinger již v roce 2003 rozborem archivních pramenů. Tak zvaný konvent bekyní na Novém Městě v Českém Krumlově je organickou a nedílnou součástí konventu minoritů v klášterním souboru, zasvěceného řeholi sv. Františka. Za existence krumlovské klášterní komunity, jež skončila roku 1949, nebyl vnímán jako zvláštní celek a v dosti torzovitých archivních pramenech o stavební podstatě objektů nebyl (až na výjimky z novější doby) zřetelně jmenován nebo vydělován. Ve své archivní rešerši uvádí i pohled jiných historiků, kteří se v minulosti touto problematikou zabývali. 21 Helena Soukupová, autorka poslední souhrnné umělecko-historické studie o českokrumlovských klášterech 22 z roku 1999, se naopak na základě dostupných informací přiklonila ke ztotožnění objektu dvora Anny z Rožmberka s klášterem laických žen. V průběhu 15. století proběhly v malé kvadratuře ještě dílčí úpravy, jak naznačují i dvě fáze středověké malířské výzdoby v ambitu, postupný vznik dvou vstupních portálků do východního křídla a dispoziční změny související s dodatečným vložením sedlového portálku u schodiště do sklepního prostoru, předělení prostoru v jižním křídle příčkou se sedlovým portálkem. V exteriéru se ale tyto změny zřejmě neprojevily. Vedle zkoumání daleko atraktivnějších témat sakrálních klášterních staveb nám dosud chybí historická studie zaměřená na podobu středověkých konventů jak u velkoryseji budovaných

60 mnišských, tak i mendikantských a jiných řádů. Např. v Praze na Starém Městě se ve středověku u kláštera minoritů s kostelem sv. Jakuba uvádí existence dvou konventů. 23 U klášterních areálů v barokní podobě se se dvěma kvadraturami setkáváme již poměrně často, a to jak v dochované podobě, tak na obrazovém zachycení objektů zaniklých po sekularizaci. Fasádní úpravy, obdobně jako na ostatních středověkých fasádách, byly nahozeny omítkou s hrubě hlazenými plochami, ze kterých vystupovaly hlazené pasparty. Barevný nátěr nebyl zjištěn. Na konci 15. století byly stavební aktivity zaměřeny především na velkou kvadraturu. Malé kvadratuře byla větší pozornost věnována až později v 80. a 90. letech 16. století po požáru a krizovém období kláštera v období reformace. Pohledově exponovaná část kláštera vedle vdovského sídla Anny z Roggendorfu a nově postavené městské zbrojnice se sgrafitovou výzdobou byla na západní a jižní straně opatřena sgrafitovým rozvrhem doplněným velice pozoruhodným malířským dekorem v rámování okenních otvorů, na nárožích a pod římsou. Vnitřní stěny ambitu byly ukončeny malovaným vlysem pletence a okenní otvory získaly okrové šambrány rámované červenou linkou. Barokní a mladší úpravy V letech , 24 v návaznosti na již zrealizované barokní úpravy obytného jižního křídla velké kvadratury z roku 1639, proběhla velká přestavba zkoumaného areálu v podstatě do současné podoby. Do pohledového západního průčelí nově ukončeného výrazně profilovanou korunní římsou byla současně se zrušením sgrafitového rozvrhu bosáže vsazena kamenná okenní ostění. Celý areál byl zastřešen novými střešními konstrukcemi dochovanými až do současnosti. V této době byly všechny fasády opatřeny červenobílým rozvrhem, který byl zjištěn na vnitřních fasádách ambitu a vnějším východním průčelí. V roce 1695 bylo prodlouženo východní křídlo o trakt záchodů. V tomto období bylo také vyzdobeno západní průčelí erby Jana Kristiána z Eggenbergu a manželky Marie Ernestiny. V návaznosti na stavební úpravy konventu velké kvadratury po roce 1727 proběhly úpravy fasády v bílookrovém rozvrhu i na průčelích malé kvadratury, dnes realizované na vnitřních fasádách ambitu. V roce byl zmenšen prostor vnitřního dvora vložením spojovací chodby v patře vysazené na čtyřech pilířích. V předválečném období byl obnoven sgrafitový rozvrh západního průčelí s odstraněním tří kamenných okenních ostění při pravém nároží. Sgrafitová bosáž však nekoresponduje se stuhovými ostěními okenních otvorů, které vznikly později. V roce 2006 byly vnější fasády malé kvadratury jednobarevným nátěrem upraveny do současné podoby s částečným uplatněním sgrafitové bosáže. Kvadratura klarisek s navazujícími objekty Ze čtyřkřídlého ambitu s bývalými celami sester v patře vystupují rizality a křídla, jejichž vznik souvisí především s postupným řešením narůstajícího počtu sester až do druhé poloviny 18. století. K severu směřuje krátké křídlo původně s koncovým traktem záchodů, na západ trakt bývalého refektáře a černé kuchyně nad dodatečným průjezdem. Z jihozápadního rohu ambitu vystupuje k latránské komunikaci dlouhé západní křídlo upravené v roce 1641 a v roce 1641 a 1738 z původní sýpky pro obytné účely. 26 Pravděpodobný vývoj severního průčelí ambitu klarisek na základě sondážních nálezů. Podle návrhu J. Blocha nakreslil M. Plášil. Středověké období Prosté architektonické řešení areálu odpovídá jedné fázi středověké výstavby. Díky dendrochronologickému datování stropů nad přízemím je zřejmé, že stavba stávajícího ambitu probíhala skutečně již od počátku druhé poloviny 14. století. Přízemí průčelních stěn členilo celkem dvacet ostění s devatenácti okenními otvory a jedním dveřním vstupem na dvorek, jehož umístění lze předpokládat naproti vstupu do bývalé kapitulní síně. Vedle tří stávajících okenních otvorů s kamennými ostěními v západním průčelí byla sondáží ověřena existence dalších 10 okenních ostění (dochovány zůstaly především překlady), tj. čtyři na severní straně, jedno na východní straně a pět okenních překladů na jižní straně. Profil ostění přízemních okenních otvorů má pouze okosené hrany a drážku na osazení vnějších okenic. Všechna ostatní ostění původních výplní mají také pouze jednoduchý profil s okosenou hranou. V patře se na jednotlivých fasádách uplatňovaly štěrbinové otvory vyzděné z převážně cihelného zdiva, ale i větší okenní otvory v kamenných ostěních. Např. na jižním průčelí byly zjištěny čtyři větší otvory, na východním průčelí lze předpokládat existenci šesti štěrbinových otvorů (zachyceny čtyři). Povrchové úpravy stěn průčelí měly hrubý (později i hladký) omítkový povrch s okenními otvory rámovanými hlazenými paspartami. 28 Na vnějších fasádách ambitu orientovaných k městské hradbě nebyly pod novodobě upravenými omítkovými plochami dochovány téměř žádné starší omítkové vrstvy. Nález niky okenního otvoru v místnosti umístěné v severovýchodním rohu kvadratury naznačuje, že se na vnějších fasádách orientovaných již do intravilánu města uplatňovaly v úrovni patra, ale zřejmě i v přízemí obdobné štěrbinové okenní otvory jako do vnitřního dvora. Na čelní fasádě rizalitu refektáře byly zachyceny v nesymetrické poloze dvě torza okenních kamenných ostění s jednoduchým profilem okosených hran, tedy s obdobným tvaroslovím, jako se uplatňují ve štítě. Podle průběhu zdiva lze předpokládat, že rizalit refektáře i černé kuchyně je součástí původní výstavby objektu

61 Barokní průčelí západního křídla klarisek na základě sondážních nálezů. Podle návrhu J. Blocha nakreslil P. Lengál. O středověké podobě křídla vystupujícího z kvadratury směrem k Latránu není příliš známo. Pouze lze předpokládat, že zde byla umístěna sýpka sester navazující na mohutnou středověkou dělicí zeď, přízemní chodba směřující k tzv. rotě umožňující zásobování kláštera bez kontaktu s vnějším prostředím. Dosud se ve fasádě z Tramínu dochovalo ostění otvoru s mřížkou. Na původní funkci této komunikace upozornila Helena Soukupová. 29 V patře objektu od 80. let 16. století probíhala chodba jako součást komunikace ze zámku na kruchtu klášterního kostela. Barokní a mladší období Větší plochy především omítek z barokního období byly z vnějších průčelí zachyceny pouze na fasádách rizalitu refektáře a západního křídla oddělujícího oba klášterní areály směrem k Latránu. Na horním rohu severozápadního nároží bylo zjištěno dokumentačním týmem Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích pozoruhodné iluzivní mramorování na rámování štítu, nároží i okenní šambráně, tedy na základních tektonických iluzivních členících prvcích celého rizalitu refektáře. Nátěr patrně pochází z roku Iluzivní mramorování bylo zachyceno i na jiných objektech v Českém Krumlově. Zřejmě jedinou realizací v širokém okolí je na fasádě měšťanského domu v Prachaticích, Kostelní čp. 39 datované k roku Iluzi mramorování na tektonických červených plochách zde vytváří hustá síť šedých a bílých bodů na bílé ploše vytvořené štětcem, doplněná jemným žilkováním. V Českém Krumlově se uplatňuje mramorování na objektech Linecká čp. 57 (bez historického opodstatnění) a Panská čp. 22. Obdobný charakter mramorování jako na refektáři byl zachycen na objektu Kájovská čp. 63, kde zůstal skryt pod stávající klasicistní fasádou. Na vnitřních fasádách ambitu proběhla v raném baroku rozsáhlá oprava, včetně nových okenních otvorů na západní straně ambitu. Hrubý povrch omítek ze středověku byl v celém rozsahu ambitu nově přetažen hladkou kletovanou vrstvou. Západní křídlo bylo v roce 1738 přestavěno do stávající hmoty. Dohledaný šedobílý barevný rozvrh s okenními šambránami, iluzivními lizenami a římsami se stal inspirací pro řešení ostatních vnějších fasád areálu klarisek. Během archivně doložené přestavby ambitu v letech zaměřené na interiéry 1. patra byly zbývající štěrbinové otvory na vnitřní straně ambitu nahrazeny rozměrnými okenními otvory s půlkruhovými záklenky na severní a jižní straně ambitu. Rámování okenních otvorů bylo opatřeno šedým nátěrem. Areál byl po sekularizaci několik desetiletí bez větších úprav využíván jako kasárna, ale po roce dochází k výrazným stavebním úpravám na průčelích v souvislosti s přestavbou areálu na byty schwarzenberských úředníků. V rozích vnitřních fasád ambitu se objevují záchodové přístavky a u východního průčelí rozměrný dřevník. Současně je odstraněna většina kamenných ostění přízemních otvorů a upravena na větší okenní otvory, vstupy do dřevníků a vjezd do dvora. Na hnědobílý rozvrh rámování okenních otvorů navázal béžovobílý nátěr a nakonec opakovaný celoplošný zelený nátěr z druhé poloviny 19. století a počátku 20. století. Na vnějších fasádách klášterního areálu proběhly v 70. letech 20. století poměrně rozsáhlé opravy, během nichž byla odstraněna většina původních omítkových vrstev. Plochy stěn v režné podobě s hrubším povrchem členil pouze systém lizén a nárožní bosáže s hladší povrchovou úpravou. Tektonický rozvrh byl opatřen šedým, popř. červeným nátěrem. Hospodářský dvůr klarisek Čtyřkřídlý patrový objekt je umístěn na východním okraji klášterního areálu klarisek, jeho východní fronta je součástí latránské komunikace. Ke klášternímu dvoru lze ještě přiřadit protější zúženou část jižního křídla kláštera propojenou s hospodářským dvorem krytou pavlačí. V barokním období zde vznikla sýpka a byty. Středověké a renesanční období Nejstarší historie těchto objektů není známá, nicméně lze předpokládat, že se původně jednalo o měšťanské domy u hlavní příjezdové komunikace do rožmberského hradu, které byly teprve později v období pozdního středověku přidruženy ke klášteru. Objekt byl využíván pro ustájení domácího zvířectva, ale jeho součástí byl také již od středověku pivovar. V archivní zmínce z roku je uvedena existence domku před klauzurou určeného pro správce. Z nejstaršího období byly na uličním i bočním průčelí vstupu do klášterního areálu zachyceny na lomovém zdivu zbytky velice hrubé omítkové vrstvy s tmavě šedým nátěrem. Samostatné zdivo popř. členění starších městských parcel zde zachyceno nebylo. Zajímavé nálezy byly zjištěny na boční fasádě v přízemí: stopy po dýmné komoře s charakteristickou pyramidální sestavou dvou postranních okenních otvorů a drobnějšího středního okénka ve vyšší úrovni. Fragmentárně se dochovalo i šedé rámování paspart těchto otvorů v režné základní ploše. Z mladšího období byla na uliční fasádě hospodářského dvora, ale i na krátkém úseku za vstupní branou zachycena druhá středověká fáze

62 rozvrhem. Stejná úprava fasády proběhla i na protějším jižním křídle navazujícím na spojovací chodbu. Od druhé poloviny 19. století se na fasádách uplatňoval celoplošný okrový, šedý popř. béžový nátěr. Na dvorních průčelích z větší části postavených po roce 1812, na průčelí bývalého pivovaru či bývalé sýpky nebyly zjištěny žádné dvoubarevné fasády. Dokumentaci nálezové situace hospodářského dvora provedlo Oddělení výzkumů, průzkumů a dokumentace Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích. Klasicistní průčelí obytného křídla hospodářského dvora klarisek na základě sondážních nálezů. Podle návrhu J. Blocha nakreslil P. Lengál. úpravy patrně z poloviny 16. století. Na nároží je patrná iluzivní bosáž prostřídaných délek. Nálezová situace je uchována v násypu klenby přemostění Latránu, kryté chodby, postavené v letech Na koncovou bosu nároží navazuje pro pozdní středověk v regionu charakteristický motiv podřímsový vlys v pravidelných úsecích přerušený svislými linkami. Tento detail byl zachycen i na uličním a bočním průčelí hospodářského dvora. Je tedy zřejmé, že se už v tomto období hospodářský areál uplatňoval v současné hmotě. Z mladšího období renesance byl fragmentárně zachycen systém svislých a vodorovných lizén šedobílého rozvrhu. Součástí této výzdoby byla také malba částečně dochované rožmberské růže o velikosti cca 50 cm v úrovni 1. patra v barevně pojednaném medailonu. Barokní a mladší období Na přelomu renesance a baroka, popř. v období raného baroka, získaly fasády hospodářského dvora a zřejmě i jižního křídla pozoruhodnou fasádu, členěnou širokými okrovými iluzivními pilastry s přízemním kvádrováním. Všechny tektonické prvky včetně okenních šambrán a římsy byly rámovány černou linkou. Analogická situace byla prezentována na fasádě s vysokým pilastrovým řádem měšťanského objektu v Klášterní čp. 52. Zřejmě poslední výrazná změna uličního průčelí hospodářského křídla proběhla po roce 1812, 33 kdy došlo k úpravě bývalého hospodářského dvora na byty. Největším stavebním zásahem byla kromě úpravy okenních otvorů nová výstavba dvorních obvodových stěn a výstavba drobných hospodářských přístavků po demolici části pivovaru v roce Vjezd do dvora v bočním průčelí byl upraven na obdélný vstup s dvoukřídlými dveřmi v kamenném ostění. Fasády s okenními otvory se stuhovými šambránami byly pod novou střešní konstrukcí ukončeny fabionovou korunní římsou. Vnější fasády byly nově rozčleněny bílookrovým lizenovým Závěr V podzimních měsících minulého roku se již obnova dlouho opomíjených fasád klášterního areálu přiblížila k svému závěru. Současné opravy kvůli velké míře narušení starších omítek byly spojeny se značným úbytkem autentické situace. Je tedy nepravděpodobné, že by v dalších desetiletích na základě nových zjištěných podkladů bylo možné výraznějším způsobem změnit dosavadní představy o vývoji omítkového pláště jednotlivých klášterních budov. Drobné změny by snad mohla přinést ještě oprava vnitřních fasád ambitu klarisek, plánovaná na jarní měsíce letošního roku. Dnešní opravená průčelí velkého počtu budov jsou poměrně pestrou mozaikou prezentací fasád různých období od středověku do 20. století. Určujícím vodítkem při kolektivním rozhodování o způsobu řešení jednotlivých fasád bylo barevné řešení ve fázi ukončení jejich architektonického vývoje. Někdy však při absenci dostatečných podkladů pro realizaci bylo rozhodnuto i o prezentaci mladší, vycházející podobně jako v nejstarším období z jednobarevného řešení. Svoji roli zde hrál i poměrně dlouhý časový proces téměř patnácti let, kdy o realizaci postupných oprav fasád rozhodovaly odlišné pracovní týmy. Obdivovatelům historických objektů s patinou se budou možná některé fasády jevit příliš nové, mohou mít pocit, že ztratily část své historické přitažlivosti. Nicméně bylo rozhodnuto, že proběhne standardní omítková oprava s vápenným nátěrem s překrytím starších kompaktních omítek. Ani ke zcela obnaženým středověkým průčelím nebyl volen stejný přístup jako k některým torzálním objektům, kde se jeví konzervační přístup jako nejvhodnější. Omítky lze považovat za ochranný plášť historického zdiva. Lze předpokládat, že přirozené stárnutí objektů, tedy postupnou patinaci jejich průčelí, umožní vápenná technologie realizovaná na všech klášterních fasádách. Nejstarší fasáda z počátku 2. poloviny 14. století se uplatňuje na jižní fasádě presbytáře klášterního kostela s velice pozoruhodným omítkovým kvádrováním z druhé poloviny 14. století. Měkce modelované omítky plochou zednické lžíce na objektech kaple sv. Wolfganga a sakristie vycházejí z pozdně středověkého období 15. století. Renesanční fázi areálu nám připomínají fasády se sgrafity na východním průčelí malé kvadratury (byť v nepřesné prezentaci z meziválečného období) a barevně členěné nároží jižního průčelí konventu velké kvadratury nároží, které je soudobou připomínkou na původní barevné kolorování celého sgrafitového rozvrhu. Barevně a architektonicky nejzajímavější průčelí areálu představuje raně barokní západní průčelí klášterního kostela. Tento koncept v jednodušším lizenovém rozvrhu a dvoubarevné barevné škále přechází i na východní kruchtu za presbytářem. Ojedinělé řešení iluzivně mramorované fasády v šedobílé barevnosti najdeme na vystupujícím rizalitu bývalého refektáře kvadratury klarisek. Obdobné šedobílé

63 Detail hlavního oltářního obrazu v klášterním kostele z roku 1679 s možným zachycením dosud existujícího středověkého závěru presbytáře (zbořeného 1681). fasády z mladšího barokního období získal celý vnější plášť kvadratury klarisek i západní obytné křídlo. Ze stejného časového období pochází okrově bílá fasáda refektáře a vnitřního dvora malé kvadratury, která se v tomto období uplatňovala v celém rozsahu na vnitřních a vnějších fasádách obou kvadratur minoritského kláštera. Lze jen litovat, že v roce 2001 nebyla realizována pozdně barokní fasáda západního průčelí velké kvadratury s ojedinělým rozvrhem přízemní pásové bosáže s navazujícími iluzivními bosovanými pilíři. Klasicistní barevné řešení z roku 1812 bylo zvoleno na uliční fasádě hospodářského dvora. Z období již zjednodušených barevných rozvrhů realizovaných kolem poloviny 19. století by měl být vybrán nátěr vnitřního dvora kvadratury klarisek, který reflektuje přestavbu areálu na úřednické byty. Přelom 19. a 20. století připomínají jednobarevné vnější okrové fasády malé kvadratury, zvonice a navazujícího křídla konventu. Meziválečná prezentace sgrafitové fasády v dílčí obměně se uplatňuje na západním průčelí malé kvadratury. Struktura omítkové úpravy ze 70. let 20. století, která se uplatňovala na všech vnějších fasádách kláštera klarisek, zůstala zachována na omítkovém plášti sousedního objektu Latrán čp Můžeme si jenom přát, aby opravený klášterní areál po více než 60 let trvajícím útlumu nastartoval v letošním roce nové úspěšné období. Poznámky V letech bylo v klášterním areálu firmou ARTECO B, M. provedeno 9 průzkumů fasád: Jiří Bloch Jiří Novotný Petr Lengál, Historický vývoj fasád českokrumlovských měšťanských objektů, Český Krumlov Josef Kyncl Tomáš Kyncl, Dendrochronologie Českého Krumlova a okolí (stav ke konci roku 1999), Průzkumy památek II, 1999, s František Mareš Josef Sedláček, Klášter Minoritů a Klarisek, in: Soupis historických a uměleckých památek v okrese Český Krumlov, díl II., strojopis, Český Krumlov, s. 4. Jiří Bloch Hana Blochová František Kápar, Průzkum západní fasády minoritského kláštera v Českém Krumlově, strojopis, Český Krumlov Jiří Bloch, Klášter minoritů v Českém Krumlově (Doplňující dokumentace k dosud neopraveným fasádám), strojopis, Český Krumlov Martin Číhalík Zuzana Hlavicová Dimitrij N. Neuwirth, Klášter klarisek. Stavebně historický průzkum Český Krumlov 2011, s. 10. Roman Lavička, Kaple sv. Wolfganga minoritského kláštera v Českém Krumlově, in: Martin Gaži (ed.), Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, s Číhalík Hlavicová Neuwirth (Klášter, pozn. 6); Milan Plášil, Dílčí průzkum interiérů v konventu bývalého minoritského kláštera v Českém Krumlově, strojopis, Český Krumlov Číhalík Hlavicová Neuwirth (Klášter, pozn. 6), s Luboš Lancinger Jiří Bloch Petr Lengál Jiří Novotný, Hloubkový stavebně historický průzkum malé kvadratury klášterního areálu řádu křižovníků s červenou hvězdou /bývalý minoritský klášter, Latrán čp. 50/ v Č. Krumlově, Český Krumlov 2003, s Ibidem, s Ibidem, s Lavička (Kapitulní, pozn. 7). 14 Ibidem. 15 Mareš Sedláček (Klášter, pozn. 3), s Kyncl Kyncl (Dendrochronologie, pozn. 2), s Lancinger Bloch Lengál Novotný (Hloubkový, pozn. 10). 18 Roman Lavička, Kostel sv. Víta v Českém Krumlově a architektura kolem roku 1400 na rožmberském panství, in: Rožmberkové, Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, České Budějovice 2011, p Petr Pavelec, Středověké nástěnné malby v rezidenčních městech Rožmberku a Českém Krumlově, in: Ibidem, s Výzkum Regionálního muzea v Českém Krumlově z r. 2005, autor Mgr. Petra Effenberková, Jan Račák. 21 Anna, vdova po nejvyšším maršálkovi Jindřichovi z Lipé, učinila významný odkaz. Třináct let před smrtí, , odkázala po své smrti dvůr a dům se všemi staveními v tom dvoře postavenými, který jsem za vlastní peníze dala postavit.., který leží tady v Krumlově nejblíže (nachst) u zdi kláštera bratří řádu sv. Františka, ten jsem já jmenovaná Anna poručila po své smrti na věky všem zbožným pannám a vdovám, které netouží po manželství, aby zde mohly být pospolu a mít zde svůj byt (Srov. Johann Matthäus Klimesch, Urkunden- und Regestenbuch des ehemaligen Klarissinnen-Klosters in Krummau, Prag 1904, s. 66). Že se takové sdružení počestných a Kristu věrných osob panenských a jim blízkých, horlivých ve službě boží v Krumlově ustavilo a fungovalo, svědčí dar 1 kopy ročního důchodu, učiněný v jeho prospěch farářem Hostislavem. Jeho sídlem byl však dům kazatele Mikuláše vedle masných krámů ve vnitřním městě (Ibidem, s. 93). Veškerá literatura musela k oběma údajům zaujmout stanovisko. Urban von Urbanstadt je k možnosti interpretace skeptický. Soudil, že dvorec později posloužil rozšíření mužského kláštera, protože listina byla opsána do pamětní knihy minoritů. Její obsah musel být proto v jejich prospěch a nikoliv klarisek. F. Mareš s J. Sedláčkem v nevydaném dílu soupisu památek asi z roku 1918 kronikářsky konstatovali, že Anna darovala dvůr vedle zdí kláštera bří. sv. Františka terciářkám a k tomu 800 kop na stavbu

64 kláštera. Na jiném místě však uvádějí, že poněkud záhadné je založení druhé menší křížové chodby s kaplí a místnostmi k ní přistavěnými, které svými tvary poukazují na první čtvrtletí XVI. století. J. V. Šimák v Laichtrových Dějinách v pasáži o minoritech poprvé místo terciářky použil označení za bekyně, když k těm zřízením se přidružil ještě r sbor nábožných bekyň v domě kazatele Mikuláše u masných krámů pod dozorem minoritů a farářovým. Anna, vdova po Jindřichovi z Lipé, jim odkázala t. r. svůj dvorec v městě(!) u hradeb. 22 Helena Soukupová, Klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově, Průzkumy památek II, 1999, s Pavel Vlček Petr Sommer Dušan Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s Lancinger Bloch Lengál Novotný (Hloubkový, pozn. 10), s Ibidem, s Luboš Lancinger, Dějiny objektu, in: Jan Muk Luboš Lancinger, Český Krumlov. Klášter klarisek. Stavebně historický průzkum, Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), Praha 1989, s Tomáš Kyncl, Dendrochronologie vybraných dřevěných prvků v bývalém klášteře klarisek v Českém Krumlově, odběr Jiří Bloch Milan Plášil, Bývalý klášter klarisek v Českém Krumlově, vnitřní fasády ambitu, Český Krumlov Helena Soukupová, Klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově, Průzkumy památek II, 1999, s Ibidem. 31 Ibidem. 32 Luboš Lancinger, Dějiny objektu, in: Jan Muk Luboš Lancinger, Český Krumlov. Stavebně historický průzkum. Latrán čp. 67, Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), Praha 1986, s Ibidem. The development of the facades of monastic buildings in Český Krumlov Jiří Bloch Thanks to its seven preserved gothic rafters, the Český Krumlov monastic site maintains its original medieval silhouette, probably the most authentic of all the historical sites of the Czech Lands. It is the only double monastery in the Czech Republic with almost all original monastic objects preserved. The reconstructed fronts of a large section of the monastery buildings represent a quite colourful mosaic of the various facades from the medieval period to the 20 th century. The most significant principle in the collective decision- -making process regarding the appearance of the individual facades was their colour at the moment of completion of their architectonic development. On the southern wall of the monastery church presbytery the oldest façade is located, dating from the second half of the 14 th century. It consists of particularly interesting embossing in the wall s plaster coating. Also successfully preserved are the facades of the St. Wolfgang Chapel and the sacristy, both from the late medieval period of the 15 th century. The sgraffito facades of the eastern front of the so-called small cloister represent the renaissance period of the complex s construction. However, the most interesting façade, with regard to architecture and colour, is the early baroque western front of the church. Similar grey-white facades from an earlier baroque period can be found on the entire external coat of the Poor Clares cloister. Classical style was chosen to present the street façade of the monastery estate from 1812 and the neighbouring wing. A period of simple organization of the facades from the middle of the 19 th century is presented in the Poor Clares cloister reflecting its adaptation to officers apartments. The end of the 19 th and beginning of the 20 th centuries is evoked by the monochrome facades of the campanile and small cloister in ochre

65 Soubor dřevěných konstrukcí dochovaných v krumlovských klášterech Jiří Bláha Tomáš Kyncl Daniel Šnejd Areál utvářený postupně po dobu bezmála sedmi staletí v sobě skrývá množství autentických dřevěných konstrukcí přinášejících hmotné svědectví o vzniku jednotlivých částí nebo o jejich četných pozdějších úpravách. Doloženy jsou středověké počátky v době kolem roku 1350 stejně jako intenzivní stavební činnost ve druhé polovině 15. století, která předchází neobyčejně produktivnímu období, během něhož na Českokrumlovsku vznikly nebo byly zásadním způsobem přestavěny desítky sakrálních staveb. 1 Následovalo poměrně klidné 16. století, které už, zdá se, dopřálo alespoň klariskám relativně nerušený život za zdmi dokončeného a stabilizovaného klášterního komplexu. 2 Práce na dalším rozšiřování konventu řeholních sester započaté za třicetileté války musely být sice roku 1639 na nějaký čas přerušeny, 3 zato od padesátých let 17. století až do začátku 20. století už zaznamenáváme téměř kontinuálně probíhající stavební úpravy, údržbu nebo opravy již existujících konstrukcí. Z hlediska systematického studia vývoje hmotné kultury, zejména dobových projevů tesařského řemesla, je pozoruhodný především neobyčejně bohatý soubor historických krovů nad jednotlivými stavebními objekty [s. III barevná příloha]. Jejich konstrukčně typologickému rozboru, který se opírá o dendrochronologická datování, jejichž výsledky jsou k dispozici od poloviny 90. let 20. století, 4 byla věnována pozornost již v minulosti, a to hlavně v souvislosti s opravami kostela Božího těla 5 nebo s podrobnějšími průzkumy prováděnými v krovech kláštera klarisek. 6 Exaktní výsledky dendrochronologických analýz umožnily novou interpretaci stavebního vývoje i u některých dalších součástí klášterního areálu 7 a přispěly také k poznání historie jeho propojení s krumlovským zámkem a okolními okrasnými zahradami soustavou krytých chodeb, mostů a pavlačí. 8 Dendrochronologie Metodou dendrochronologického datování bylo za posledních dvacet let vyhodnoceno celkem 287 vzorků získaných z různě starých konstrukcí krovů a stropů kláštera [obr. 1 5], úspěšně se podařilo datovat 253 vzorků, tedy 88 %. Z hlediska druhu dřeva byly v získaném materiálu zastoupeny téměř výhradně jehličnaté dřeviny smrk (56 %), jedle (39 %) 127

66 a borovice (4 %). Listnáče zastupuje dub tvořící pouhé 1 % vyhodnocených vzorků. Nejnižší úspěšnost datování se ukázala u smrku (81 %), což je však výrazně ovlivněno neúspěšným datováním krovu nad sakristií klášterního kostela postaveného výhradně z velmi mladých smrků, u nichž je počet letokruhů pro datování nedostatečný. Získaný soubor dat umožňuje sledovat změny v zastoupení jednotlivých dřevin. Patrný je mírný nárůst podílu smrku od 17. století [obr. 2]. To může být způsobeno změnou složení lesů nebo změnou oblasti, ze které dřevo pocházelo. Obě dřeviny byly zastoupeny v lesích v blízkém okolí 9 a bez provedeného archivního průzkumu tak lze jen obtížně stanovit důvod takové změny. Hypoteticky lze uvažovat i o používání dřeva plaveného po Vltavě. Víme například, že 21. srpna 1448 píše vyšebrodský opat Oldřichovi z Rožmberka, že mu téhož dne budou splavena prkna v množství, jaké jen bude možné. 10 Z publikovaných údajů vyplývá, že úsek Vltavy nad Českým Krumlovem byl pro vory splavněn kolem roku 1552, 11 i když pravděpodobně převažovala plavba nesvázaného polenového dřeva na topení. 12 Podle účtů krumlovského panství 13 bylo v období průměrně ročně plaveno sáhů dřeva, přičemž nelze určit podíl stavebního dřeva. Třetina celkového objemu byla použita pro potřebu panství, zbylá část byla prodána nebo plavena dále. Na možný zvýšený podíl dřeva pocházejícího ze vzdálenějších lokalit v pozdějším období může ukazovat i výskyt smrků pravděpodobně pocházejících z vyšších nadmořských výšek. Tento materiál byl použit v krovu jižního křídla hospodářského dvora klarisek (1762/63 d) a v krovu západního křídla velké kvadratury minoritů (1775/76 d). Na žádném z prvků se nepodařilo nalézt stopy po plavení, ale letokruhové řady bylo možné datovat pouze pomocí křivek pocházejících z konstrukcí zámku ve Vimperku a z roubeného domu v Prášilech. Zvláště lokalita Prášily ležící v nadmořské výšce 900 m n. m. dokládá horský původ tohoto dřeva. Potenciální lokality, ze kterých toto dřevo může pocházet, lze tak hledat v nejvyšších částech Blanského lesa, případně v lesích nad Vyšším Brodem, odkud mohlo být dřevo plaveno po Vltavě. Na Českokrumlovsku bylo stavební dřevo pravděpodobně pocházející z horských oblastí zatím zjištěno pouze v konstrukci krovu kostela v Ktiši (1687/88 d) a v krovech zámku v Českém Krumlově (1692/93 d). Obr. 3: Procentní podíly rozdílů mezi nejmladším a nejstarším podkorním letokruhem zjištěným v jednotlivých konstrukcích. Data jsou porovnána se souhrnnými výsledky získanými v Praze a Telči. 14 Krov, strop, prvek Dendrodata Archivní údaje překlad sklepního okna pod S křídlem kvadratury klarisek překlad sklepního okna pod S křídlem kvadratury klarisek trám pod klenbou v přízemí V křídla kvadratury klarisek Z překlad průchodu ve štítě mezi lodí a presbytářem kostela 1349/50 V překlad průchodu ve štítě mezi lodí a presbytářem kostela založen klášter nosník lešení ve štítové zdi mezi lodí a presbytářem kostela 1351/52 podlahová deska v přízemí při J nároží malé kvadratury 1352/53 stropy v přízemí V a S křídla kvadratury klarisek 1353 podlahová deska v přízemí při J nároží malé kvadratury 1357/ vysvěcen kostel krov Z části presbytáře kostela Božího těla 1454/ klášter poničen husity krov Z části presbytáře kostela Božího těla krov V části lodi kostela Božího těla 1455/56 nosníky stavebního lešení v S stěně lodi kostela Božího těla 1457/58 krov V a S křídla kvadratury klarisek 1458/ skončeny práce na konstrukcích střech kostela a ženského kláštera krov lodi kaple sv. Wolfganga asi druhotně použitý sloupek 1465/66 krovy presbytáře a lodi kaple sv. Wolfganga 1473/74 krov presbytáře kaple sv. Wolfganga 1474 krov sakristie kostela Božího těla vložená stojatá stolice 1489/90 Obr. 2: Proměny procentuálního zastoupení druhů dřevin zjištěných v dřevěných konstrukcích. krov východní chodby velké kvadratury krov Z křídla velké kvadratury druhotně použitá krokev 1494/ (19. 4.) odkaz 50 kop na stavění ambitu (16. 9.) svěcení kaple sv. Wolfganga

67 krov Z valby nad lodí kaple sv. Wolfganga 1522 strop krytého přechodu přes Latránskou ulici 1579/80 stropní trámy v přízemí J křídla kvadratury klarisek 1602 krov krytého přechodu přes Latránskou ulici 1604/05 trám pod zvonovou stolicí věže u J křídla velké kvadratury 1606/ zmiňován požár neznámého rozsahu 1616 bratři získali finanční prostředky na stavbu věže krov J křídla velké kvadratury včetně obytné vestavby 1724/25 krov bývalé sýpky v hospodářském křídle klarisek 1736/37 strop v patře J křídla malé kvadratury 1737 krov bývalé sýpky v hospodářském křídle klarisek 1737/ krov a nová chodba s 10 celami pod střechou J křídla konventu minoritů 1738 sýpka upravena na cely pro klarisky stavitelem Janem Dominikem Spaciem krov krytého přechodu přes Latránskou ulici 1609/10 krov S výběžku kvadratury klarisek krov prostoru J od kaple sv. Wolfganga 1636/ (27. 5.) spojovací chodba poškozena požárem; na začátku třicetileté války klášter vyhořel 1639 vyrovnány účty s tesařskými mistry za krovy nad oběma kláštery krov Z části hospodářského křídla klarisek 1742/43 krov Z části J křídla hospodářského dvora klarisek 1762/63 krov Z křídla velké kvadratury vazný trám 1774/ zmiňován nový dormitář sester 1764 u klášterní brány zřízen byt hospodářského správce krov V části hospodářského křídla klarisek 1641/42 krov V části hospodářského křídla klarisek zaklenut kostel krov a povalový strop Z křídla velké kvadratury vazný trám 1775/ zřízena knihovna nad křížovou chodbou proti kapli sv. Bartoloměje dubové táhlo v chodbě mezi kaplí sv. Wolfganga a kostelem 1653/54 krov spojovací chodby mezi kaplí sv. Wolfganga a kostelem 1660/61 krov Z části presbytáře kostela Božího těla vazné trámy 1660/61 krov Z části presbytáře kostela Božího těla vazné trámy krov V části lodi kostela Božího těla vyměněný námětek 1661/62 krov kaple sv. Bartoloměje 1662/63 krov J křídla malé kvadratury 1663/64 krov Z, V a J křídla a J výběžku malé kvadratury strop v patře J křídla malé kvadratury krov věže kostela Božího těla sloupky 1664/65 krov V a Z křídla malé kvadratury 1665/66 krov Z výběžku (refektáře) kvadratury klarisek krov Z části lodi kostela Božího těla 1668/69 stropní trám vložený do stěny V křídla velké kvadratury 1671/72 krov východní chodby velké kvadratury mladší sloupek 1672/73 krov V části presbytáře kostela Božího těla 1680/81 krov kaple sv. Bartoloměje přidané horní vazné trámy krov Z části lodi kostela Božího těla oprava vazného trámu 1691/92 krov východní chodby velké kvadratury vložená stolice 1714/ zmiňován oheň v mnišském klášteře 1669 (11. 2.) smlouva na zvětšení kostela se stavitelem Stephanem Pertim 1670 mistru tesaři Matyáši Wojtschovi a Vítu Pečenkovi pokrývači placeno za práce v klášterech 1681 smlouva na zvětšení presbytáře kostela se stavitelem Jakubem de Maggi 1695 klášter rozšířen přístavbou na J straně 1715 úpravy vedené stavitelem Giovannim Domenicem Spazzim krov Z křídla hospodářského dvora klarisek 1802 krov Z části lodi kostela příložka vazného trámu 1821/22 krov Z křídla kvadratury klarisek 1824 krov S křídla kvadratury klarisek oprava 1824/25 krov přístavku kuchyně při Z křídle kvadratury klarisek 1828/29 krov V části J křídla hospodářského dvora klarisek 1829/30 trám v přízemí J křídla hospodářského dvora klarisek 1830/31 strop refektáře v Z výběžku kvadratury klarisek 1832/33 krov Z křídla malé kvadratury mladší krokev 1849 krov V části S křídla hospodářského dvora klarisek 1867 krov V části S křídla hospodářského dvora klarisek 1867/68 krov V křídla malé kvadratury mladší krokev krov V výběžku malé kvadratury hambalek 1870/71 krov Z části S křídla hospodářského dvora klarisek 1894/95 krov Z výběžku kvadratury klarisek oprava vazných trámů krov lodi kostela Božího těla oprava krokve 1902/ získal hospodářské budovy kníže Schwarzenberg 1818 přikázal krajský úřad každoročně vynaložit část příjmů na opravy střech a krovů generální oprava kláštera postupné nahrazování šindele pálenou střešní krytinou 1871 oprava krytiny nad částí budovy proti pivovaru Tab. 1: Chronologicky uspořádaný přehled dosavadních výsledků dendrochronologického datování

68 Obr. 3: Krov sakristie kostela Božího těla. Obr. 4: Krov severního a východního křídla kvadratury klarisek. Krovové konstrukce Ucelenou představu o datování dochovaných konstrukcí klášterních střech nabízí situační plán celého areálu s barevně odlišenými úseky různého stáří [obr. 1, s. III barevná příloha]. Středověké krovy jsou tu zastoupeny především konstrukcemi, které se dochovaly nad oběma staršími stavebními úseky kostela Božího těla, přilehlou sakristií [obr. 3] a nad navazujícím východním a severním křídlem kláštera klarisek [obr. 4]. Ve všech případech jde o velmi strmé střechy o sklonu krokví větším než 60 opatřené hambalkovými krovy podélně vázanými stojatými stolicemi. Výsledky dendrochronologického datování nasvědčují tomu, že jejich výstavba proběhla někdy mezi roky [viz tab. 1]. Spadá sem i střecha sakristie, kde se sice podařilo spolehlivě datovat jen dodatečně vloženou stolici (1489/90 d), nicméně stavebněhistorické souvislosti naznačují, že jde o krov stavěný současně se sousedními střechami. Krovy pocházející ze závěru padesátých let 15. století vykazují několik konstrukčně typologických znaků, které je řadí k typickým příkladům podunajské stavební tradice. Jsou to například dlouhé vzpěry v plných příčných vazbách osazené rovnoběžně s krokvemi (něm. sparrenparallele Streben) a navzájem se křížící pod vrcholem střechy. Dalším charakteristickým prvkem, který se hojně objevuje hlavně u rakouských, případně bavorských krovů z doby pozdního středověku, je podoba podélného zavětrování sloupků stojatých stolic, kdy nejsou pásky plátované ke sloupku symetricky, ale je vždy jedna vzpěra průběžným ramenem (něm. der Steigband) křížícím sloupek. Zbývající dva kratší pásky mohou mít různé sklony, podle toho, jak se ke sloupkům připojují vzpěry jdoucí v příčném směru. Téměř o dvacet let později (1473/74 d a 1474 d) vzniklo zastřešení nad kaplí sv. Wolfganga. Zatímco krov nad lodí kaple je obdobou výše popisovaných pozdně gotických konstrukcí, tak nad presbytářem se nachází drobná, ale o to zajímavější konstrukce [obr. 5], kterou lze považovat za nejstarší příklad uplatnění principu ležaté stolice podélného vázání, jaký známe z našeho území. 15 V případě jedné ze dvou plných příčných vazeb tohoto krovu jde navíc o náznak konstrukčního provedení tzv. hřebenové ležaté stolice, která se u nás objevuje především v oblasti česko- -moravsko-rakouského pomezí. I tam ale došlo k jejímu největšímu rozšíření ale až v době okolo poloviny 19. století. 16 Obr. 5: Krov presbytáře kaple sv. Wolfganga. Pomineme-li úpravu západní valby střechy nad lodí kaple sv. Wolfganga a jednoduchou stříšku spojovacího krytého mostu přes ulici Latrán, objevuje se v chronologickém pořadí další uceleně dochovaný krov až nad severním výběžkem konventu klarisek (1636/37 d). Jde o konstrukci s rozvinutým podélným vázáním ležatou stolicí ještě renesančního provedení, tedy s plátovanými příčnými pásky, které přesahují až do krokví a příčných rozpěr

69 Obr. 6: Krov severního výběžku kvadratury klarisek. Obr. 8: Krov západní části lodi kostela Božího těla. Obr. 7: Krov západního výběžku (refektáře) kvadratury klarisek. Obr. 9: Zdobený pásek v krovu nad refektářem klarisek. Foto: Jiří Bláha. [obr. 6]. Stejně jako zastřešení prostoru jižně od kaple sv. Wolfganga vznikla tato konstrukce nejspíše ještě ve třicátých letech 17. století. Jen o něco málo mladší je zastřešení zvýšené východní části hospodářského křídla klarisek (1641/42 d a 1643 d), která stavebně navazuje na budovy sesterského konventu. Následuje skupina krovů pocházejících z doby obnovy, kláštera vedené stavitelem Štěpánem Pertim z Ratibořských Hor v letech [obr. 7]. 17 Tyto krovy se nacházejí nad refektářem klarisek, nad úsekem, o který byla zvětšena loď kostela Božího těla [obr. 8], nad kaplí sv. Bartoloměje a nad malou kvadraturou. Také jejich tesařské vazby jsou svým konstrukčním rozvrhem a provedením blízké ležatým stolicím,

70 Obr. 10: Krov západního křídla kvadratury klarisek. Obr. 11: Krov nad přístavkem kuchyně klarisek. jak je známe ještě z doby renesanční. Navíc nesou ozdobné úpravy, mezi nimiž jsou kromě jednoduchého okosení vnitřních hran ležatých sloupků nápadné zvláště elegantní esovité řezby na hranách příčných pásků [obr. 9]. 18 Krovy, které v areálu krumlovských klášterů vznikaly v průběhu 18. století, už vesměs představují typická konstrukční řešení své doby bez výrazných individuálních znaků řemeslného zpracování. Sem patří především zastřešení jižního křídla velké kvadratury s refektářem minoritů situovaným ve východní části (1724/25 d), kde se v rozlehlém půdním prostoru dochovaly významné stopy po podkrovní vestavbě obsahující cely mnichů. 19 V časovém pořadí za sebou pak postupně následují krov bývalé sýpky v hospodářském křídle klarisek (1736/37 d, 1737/38 d), krov navazujícího západního úseku tohoto křídla (1742/43 d) a nakonec zastřešení západního křídla velké kvadratury minoritů (1775/76 d). Pro krovy z 19. století jsou jako ostatně na většině našeho území typické úsporné hambalkové konstrukce s podélným vázáním provedeným dvojitou stojatou stolicí. Ty jsou použity například nad západním křídlem hospodářského dvora klarisek (1802 d) nebo nad západním křídlem jejich konventu [1824 d, obr. 10]. Zatímco krovy až do konce 17. století byly obvykle konstrukčně provázané se stropy nejvyššího podlaží, tak po roce 1700 dochází stále častěji k jejich osamostatňování. 20 Vedly k tomu především praktické důvody, hlavně účinnější ochrana místností v případě požáru střechy. Vazné trámy krovu pak mohly být redukovány pouze na plné příčné vazby, v prázdných vazbách je nahradila krátčata čepovaná do podélných výměn. Ukázkou takového jednoduchého a úsporného řešení je dochovaná vazba nad kuchyní klarisek [obr. 11]. Všechny krovy jsou hambalkové. S vaznicovou konstrukcí se setkáváme až na samotném konci 19. století u pultové střechy nad západní částí severního křídla hospodářského dvora klarisek (1894/95 d). Obě stolice nesoucí krokve vyšší stojatou a šikmou kozlíkovou stabilizují v plných vazbách dlouhé zápory rovnoběžné s krokvemi [obr. 12]. Obr. 12: Krov pultové střechy hospodářského dvora klarisek. Stropní trámy a další dřevěné prvky Vedle historických krovů se v jednotlivých objektech krumlovských klášterů pochopitelně nachází i velké množství dalších dřevěných prvků umožňujících dendrochronologické datování, především trámových stropů. Často jde o konstrukce zakryté svrchu podlahami a odspodu štukovými podhledy a míra jejich prozkoumání je tak daná přístupností dílčích nálezových situací během oprav [obr ]. Mezi nejstarší datované dřevěné prvky patří překlady okének sklepa situovaného pod severním křídlem kvadratury kláštera klarisek. Jedná se o hrubě otesané trámky kladené na sraz vedle sebe na celou šíři zdi. Ani u jednoho z trámků se nedochoval podkorní letokruh, nicméně i neúplná datace (1309+ d, d) prozrazuje, že jde nejspíše o prvky pocházející z nejstarší fáze výstavby těsně po polovině 14. století. To samé platí i pro trám zazděný pod klenbou v přízemí východního křídla klarisek (1346+ d). V místnosti v přízemí při jižním nároží malé kvadratury u minoritů byla ve zdivu výstupku sedátka okenního výklenku zazděna část původní podlahy. Odebrané vzorky byly datované 1352/53 d, a 1357/58 d. Patrně nejpřekvapivějším objevem, učiněným během stavebních prací v létě roku 2014, však byl nález středověkých trámových stropů v ambitu

71 Obr. 13: Půdorys sklepů s vyznačením datovaných dřevěných prvků. Obr. 14: Půdorys přízemí s vyznačením datovaných dřevěných prvků. kláštera klarisek. Pod raně barokními podhledy se ukázaly trámy zdobené jednoduchým okosením a malovaným dekorem [obr. 17 a 18]. Dendrochronologicky bylo kácení dřeva na jejich výrobu zařazeno do rozmezí let Stáří těchto stropů koresponduje s datací fragmentu profilovaného trámového stropu přilehlé kapitulní síně. Ačkoliv ani tento prvek neposkytl úplnou letokruhovou řadu, lze jej rovněž bezpečně zařadit ještě do druhé poloviny 14. století. Díky dochovaným podkorním letokruhům se podařilo stanovit dobu kácení u trámkových překladů nad průchodem ve štítu mezi kostelní lodí a presbytářem (1379/50 d a 1350 d) i u fragmentu lešeňového nosníku zazděného poblíž tohoto otvoru (1351/52 d). Všechny tyto datované konstrukce jsou dílem první etapy výstavby kláštera. Nesdělují však jen prostý časový údaj, ale umožňují i více porozumět způsobu a průběhu stavby. Přibližně shodné datace z různých částí rozlehlého areálu dokládají překvapující rozsah výstavby již v prvních letech po založení klášterů. Je zjevné, že nejen kostel, ale i všechny tři přilehlé kvadratury byly budovány zároveň. Pozoruhodné je i rozpětí v datacích více vzorků odebraných z jednotlivých konstrukcí činící často několik let. To naznačuje, že stavební materiál byl shromažďován a uskladňován na jednom místě několik let dopředu. Ojediněle dochované stropní konstrukce ze 14. století dokládají, že přízemí bylo záhy zastropeno, a datace prvků ze štítové zdi kostelní lodi napovídají, že následná dostavba do úrovně prvního patra patrně následovala brzy nato. S tempem i rozsahem výstavby nepochybně souvisí i téměř výhradní použití trámových stropů u většiny prostor všech

72 Obr. 15: Půdorys 2. nadzemního podlaží s vyznačením datovaných dřevěných prvků. Obr. 16: Půdorys 3. nadzemního podlaží s vyznačením datovaných dřevěných prvků. tří konventů. Vzhledem k poměrně pozdnímu založení krumlovských klášterů lze přitom předpokládat převzetí konstrukčního řešení dříve postavených klášterů. Mnohé z nich již byly v té době v přízemí klenuté. 21 Úplně vyloučit nelze ani jistý respekt k řádovým regulím, které zakazovaly klenby a určovaly výšku staveb. Od 14. století však již byly méně závazné. O dobovém trendu vypovídá i smlouva sepsaná roku 1369 s mistry Mikulášem a Ondřejem, staviteli kláštera v Třeboni, na postavení klenutého ambitu minoritského kláštera v Jindřichově Hradci. 22 Plochostropému ambitu klarisek odpovídalo svým charakterem řešení většiny místností obou klášterů. Podle dochovaných stop na obvodových zdech zjišťujeme, že v počátečním období bylo klenutých prostor pouze minimum. V případě konventu klarisek do této doby spadá patrně pouze klenba v přízemí sakristie klášterního kostela, která snad původně sloužila jako kaple. K zaklenutí ostatních prostor došlo až v následných stavebních fázích, nejdříve však v závěru 15. století. Obdobnou situaci nacházíme i v obou ambitech minoritského kláštera, kde byl prokazatelně klenutý pouze presbytář kaple sv. Wolfganga, tedy původní kapitulní síně, a pravděpodobně i presbytář kostela, jako liturgicky nejdůležitější část obou klášterů. Většina ostatních kleneb obou konventů je původem z doby pozdního středověku nebo až raně barokní. Za povšimnutí stojí i způsob opracování trámů ze 14. století tvořících část stropů v přízemí kvadratury klarisek. Z původní konstrukce se dochovalo celkem 24 trámů, 15 trámů ve východní chodbě ambitu, z nichž 6 je narušeno schodištěm vloženým v 19. století. V severním křídle je dochováno 9 trámů. Vzhledem k dlouhodobému zatékání je však velká část z nich napadena dřevokaznou houbou

73 Obr. 17: Trámový strop z druhé poloviny 14. století v severním křídle ambitu kláštera klarisek v době jeho rozkrytí a sejmutí raně barokního podhledu během stavební obnovy kláštera v roce Foto: Jiří Bláha. Obr. 18: Stav trámového stropu ve východním křídle ambitu kláštera klarisek, detail bohaté ornamentální malířské výzdoby. Foto: Daniel Šnejd. Obr. 19: Raně barokní strop v patře malé kvadratury s bohatou vegetabilní malířskou výzdobou, vpravo je patrný otisk již neexistující stěny a dále pokračující trámy nad druhou místností, již bez malířské výzdoby. Foto: Daniel Šnejd. Trámy jsou tesané kombinací vysoké a nízké tesařské práce, nezvykle hrubě působí zejména jejich jednoduché okosení zhotovené osekáváním kolmo na podélnou osu trámu. Lze to snad přičíst spěchu, se kterým byl klášter budován, zároveň je však možné, že strop byl uvažován pouze jako dočasné řešení, které bude v budoucnu nahrazeno klenbou. Na ledabylý přístup k jeho provedení ukazují i nepřesně vyměřené výběhy okosení, které u většiny trámů na jedné straně zabíhají do obvodové stěny. Trámy byly zjevně vyrobeny o cca cm delší, než je šíře klášterní chodby. Tato nepřesnost je vysledovatelná u všech dochovaných trámů. Vzhledem k jejich množství není pravděpodobné, že by byly někdy v pozdějším období přeneseny z jiného místa. Potvrzuje to i malovaná výzdoba, která byla provedena již na osazené trámy a na rozdíl od okosení nikde nezabíhá pod omítku, ale je s ní ukončena zároveň. Malba s barevnými rostlinnými a geometrickými ornamenty [obr. 18]. svým charakterem jednoznačně ukazuje na původ ještě ve 14. století. 23 Překvapivé množství nepřesně vyrobených trámů nám poskytuje ještě jednu zajímavou informaci o dobovém stavitelství. Vzhledem k tomu, že nedošlo během výroby trámů k ověření rozměru, lze se domnívat, že nebyly tesány na místě, ale ve vzdálenější lokalitě a na stavbu byly dopraveny již hotové a patrně všechny zároveň. Stávající záklop zakrývající svrchu trámy je tvořen širokými hoblovanými fošnami kladenými na sraz. Spára není zakryta lištou, ale zešikmena tak, aby nedošlo k jejímu otevření vlivem sesychání. Záklop nesl 10 cm silnou hliněnou mazanici, do které byla položena cihelná dlažba. Absence malované výzdoby na záklopových prknech naznačuje, že záklop je až mladšího původu. Původní středověký strop jižního křídla ambitu z nám neznámých důvodů zanikl a byl následně nahrazen obdobnou konstrukcí trámového stropu s jednoduchým záklopem nesoucím mazaninu a cihelnou dlažbu. Díky dendrochronologickému datování víme, že dřevo na výrobu stropních trámů bylo pokáceno v letním období roku Podle provedení okosení na hranách trámů z jejich pečlivého opracování je zjevné, že stropní trámy byly původně pohledové. Dekorativní výmalba však již na nich provedena nebyla. Zbývající západní křídlo ambitu je zastropeno novodobým keramickým stropem do traverz, nicméně podle dochovaného zhlaví trámu víme, že ještě v druhé polovině 20. století se zde nacházel původní strop ze 14. století. V druhé polovině 17. století byly stropy celého ambitu vybaveny omítanými podhledy lemovanými bohatě profilovanými římsami a doplněnými oktogonálními nebo obdélnými zrcadly. Zrcadla byla tvořena plochou paspartou, z vnitřní strany lemovanou pásem s drobným plastickým vegetabilním ornamentem. Některá byla v rozích doplněna plastickou růží. V bývalé kapitulní síni klarisek situované ve východním křídle se v čele mladší klenby dochoval barokní zdí částečně pohlcený fragment původního stropního trámu s profilací

74 Obr. 20: Záklopové prkno z raně barokního stropu v patře malé kvadratury instalované dnes v expozici o patro níž v ambitu. Foto: Daniel Šnejd. Obr. 22: Podhled stropu v patře konventu bekyň ze závěru 18. století, ploché štukové zrcadlo je doplněno šablonovou výmalbou z 19. století. Foto: Daniel Šnejd. Obr. 21: Podhled stropu v chodbě nad ambitem konventu bekyň, štuková výzdoba z první poloviny 18. století si uchovává raně barokní charakter. Foto: Daniel Šnejd. Obr. 23: Bohatá šablonová výmalba stropu z 19. století v patře severního křídla kláštera klarisek. Foto: Daniel Šnejd. spodní hrany trámu ve tvaru oblounu. Torzo stejného stropního prvku profilu cm bylo nalezeno v druhotné pozici při opravě střechy nad tímto křídlem. Dendrochronologické datování potvrdilo, že oba trámy patří k původnímu zastropení kapitulní síně ze 14. století. Podle zářezů na horní hraně trámu je zřejmé, že stropní trámy byly překryty dvojitým záklopem. Na trámech nejsou viditelné žádné stopy po dekorativní výmalbě, nicméně ve srovnání se stropy ambitu se jedná jednoznačně o kvalitnější řemeslnou práci s pečlivějším i zdobnějším opracováním. Pozoruhodný raně novověký strop se dochoval v kryté chodbě propojující nad ulicí Latrán zámecký a klášterní areál. Dendrochronologicky byl datován do závěru 16. století (1579/80 d). Jedná se o jednoduchý trámový strop se záklopem, jehož spáry jsou zespodu překryty lištou s okosenými hranami. Trámky jsou vzhledem k malému rozpětí chodby velmi subtilní. Na prvním trámu od východu jsou dobře patrné plátové spoje, které jsou pozůstatkem konstrukčního provázání krůvku původního zastřešení chodby se stropní konstrukcí. Stropní trám v tomto případě plnil zároveň funkci vazného trámu. Podle ohořelého horního líce stropních trámů je patrné, že nepříliš dlouho po dokončení konstrukce prošla požárem. Dřevo použité na výrobu dnešního krovu chodby pochází ze stromů skácených mezi lety , šlo tedy bezpochyby o obnovu po požáru, kterým byla chodba poškozena 27. května Dalším významným reprezentantem novověkých stropních konstrukcí je raně barokní, původně pohledový trámový strop dochovaný nad prvním patrem malé kvadratury v místnosti situované při jižním vnějším nároží [obr. 19]. Strop je dnes vybaven podhledem se štukovým zrcadlem odpovídající svým charakterem pozdnímu 18. století. Podhled ukrývá 12 m dlouhé trámy tvořící nosnou konstrukci stropu i nad sousední místností. Podle rozdílné úpravy povrchu trámů nad oběma místnostmi tomu tak bylo od počátku. Zatímco jedna polovina trámů je prosta povrchové úpravy, v místnosti při jižním nároží byl strop opatřen bohatou malířskou výmalbou. Na bílém podkladu se střídají vegetabilní rozviliny v oranžovém, fialovém, modrém a zlatém provedení, doplněné ojedinělými květy. Mezilehlé trámy jsou zdobeny malbou květinových úponků s pestrou paletou květů. Výmalba

75 Obr. 24: Pohled do vnitřní konstrukce stropu z 19. století v patře refektáře kláštera klarisek. Foto: Daniel Šnejd. stejného charakteru pokračovala i na podhledu jednoduchého překládaného záklopu, kterým byl strop vybaven [obr. 20]. V 18. století začínají převládat stropy s omítanými podhledy. Z valné většiny vznikly ze starších stropů doplněním omítaného podhledu tvořeného prkenným záklopem opatřeným rákosovou rohoží přichycenou k podbití tenkými drátky za pomoci kovaných hřebů. Rohož tvoří armaturu vápenné omítky, která je konečnou povrchovou úpravou. Pozoruhodný strop tohoto typu najdeme v JV a SV křídle chodby nad malou kvadraturou minoritů [obr. 21]. Podhled bez fabionu rámují ploché pasparty, z vnitřní strany lemované pásem tvořeným drobným vegetabilním štukovým dekorem. Stejný příčný pás dělí plochu stropu do polí zdobených plochými štukovými zrcadly. Až ze samého závěru 18. století pocházejí stropy charakteristické mírně vpadlými a tvarově bohatými zrcadly, přechod ke zdi je u nich zpravidla tvořen jednoduchým fabionem. Nejhojněji se objevují v patře malé kvadratury [obr. 22], ale také v některých místnostech obou větších konventů. V 19. století získávají na oblibě jednoduché omítané podhledy bez plastických doplňků v ploše stropu. Mají-li náročnější výzdobu, pak je tvořena složitou a barevně pestrou šablonovou výmalbou [obr. 23]. Celá skladba stropu je již obvykle dílem jedné stavební úpravy. Pokud se zde setkáme se staršími prkny nebo trámy, jsou většinou usazené v druhotné poloze. Nové trámy i prkenný záklop jsou již bez ozdob či povrchové úpravy, neboť se u nich nepočítalo s pohledovým uplatněním. Příkladem může být strop v prvním patře refektáře kláštera klarisek. Konstrukce pochází z druhé čtvrtiny 19. století (1833/34 d) a je tvořena masivními hrubě tesanými trámy [obr. 24]. Stropní trámy nesou řezaný překládaný záklop s násypem a cihelnou dlažbou, která tvoří pochozí podlahu půdního prostoru. Ke stropním trámům přiléhají neméně masivní rákosníky trámy nesoucí prkenný podhled s rákosem armovanou omítkou. Při tvorbě grafických příloh byly využity měřičské podklady poskytnuté s laskavým svolením firem ATELIÉR HERITAS, s.r.o., (dříve MURUS) České Budějovice a architektonická kancelář SP STUDIO Český Krumlov. Výkresy zpracoval Jaroslav Buzek (CET ÚTAM AV ČR, v. v. i.). Poznámky Podrobně Roman Lavička, Pozdně gotické kostely na rožmberském panství, České Budějovice Helena Soukupová, Klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově, Průzkumy památek II, 1999, s František Mareš Jan Sedláček, Soupis historických a uměleckých památek v okrese Český Krumlov, strojopis, Státní oblastní archiv v Třeboni, pobočka Český Krumlov, s. 3. Josef Kyncl Tomáš Kyncl, Dendrochronologie Českého Krumlova a okolí (stav ke konci roku 1999), Průzkumy památek II, 1999, s Datováním několika vzorků přispěl v dalších letech i Mgr. Tomáš Kolář z Laboratoře archeobotaniky a paleoekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Martin Šerák Lumír Tejmar, K opravám historických krovů v Českém Krumlově, Zprávy památkové péče 5, 2001, s Jiří Bláha, Výsledky průzkumu historických krovů v klášterech klarisek a minoritů v Českém Krumlově, Průzkumy památek II, 1999, s Např. Roman Lavička, Kapitulní síň kaple sv. Wolfganga minoritského kláštera v Českém Krumlově, in: Martin Gaži (ed.), Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, s Jiří Bláha, Českokrumlovské kryté chodby, in: Ibidem, s Josef Nožička, Přehled vývoje našich lesů, Praha Hynek Gross Theodor Antl (edd.), Druhý dodavek k dopisům rodu Rosenberského z let , Archiv český XXI., 1903, s. 302, list. č Miroslav Landa, Voroplavba na horní Vltavě, Lesnická práce 50, 1971, s Vladimír Scheufler, Voroplavba na Jihočeských tocích v období pozdního feudalismu, Český lid 54, 1967, s Ibidem. 14 Josef Kyncl Tomáš Kyncl, Možnosti dendrochronologického určení původu dřeva, Svorník 4, 2006, s V pořadí druhým naším zatím nejstarším známým příkladem krovu s podélným vázáním provedeným ležatou stolicí je konstrukce nad presbytářem kostela sv. Jakuba v Prachaticích (1509/10 d), která ačkoli má příčné rozpětí téměř 10 m, tak podobně jako její českokrumlovská miniaturní předchůdkyně rovněž postrádá šikmé vzpěry podélného zavětrování. O stavbě více např. Lavička (Pozdně gotické, pozn. 1), Jiří Bláha, Krovy z pomezí jižních Čech a Moravy inspirované úspornými návrhy Michaela Ranka, Průzkumy památek 1, 2010, s ; Idem Alena Dunajová, K původu a rozšíření nůžkových krovů ve střední Evropě, Národopisná revue 3, 2014, s Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 3), s Nejstarší dosud známý příklad totožné ozdobné úpravy vnějších vrchních hran pásků můžeme vidět u krovu českobudějovického chrámu sv. Mikuláše (1641/42 d), viz Jan Adámek Jarmila Hansová Daniel Kovář Roman Lavička Zdeněk Mareš Zuzana Thomová, Katedrála sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, České Budějovice Později v 18. století byly shodné, navíc často barevně zvýrazněné řezby, oblíbené např. u krovů měšťanských domů na náměstí v Telči (Jiří Bláha, série článků ve Vlastivědných sbornících Vysočiny č. XI 1998; XII, 2000 a XIII, 2002) nebo na bavorských stavbách

76 ve venkovském prostředí (Paul Werner, Das Bundwerk in Bayern, Berchtesgaden 2000, s ). 19 Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 3), s Toto platí jen pro stavební činnost nobility, u obytných i hospodářských staveb v městském a zejména venkovském prostředí dochází k oddělování stropů a krovů i přes narůstající tlak stavebních předpisů a protipožárních opatření podstatně později, někde až na konci 19. století. Více Martin Ebel, Dějiny českého stavebního práva, Praha Například klášter klarisek a minoritů s kostely sv. Františka a sv. Salvatora v Praze Anežský klášter. 22 Ema Charvátová, Jindřichův Hradec, Praha 1974, s Pozoruhodná je například podoba s malbami z kostela minoritského kláštera v Jindřichově Hradci, kde jsou podobnými ornamenty zdobeny okenní špalety a podhled vítězného oblouku. Loď zdejšího kostela byla dokončena někdy po polovině 14. století (Zdeněk Wirth et al., Umělecké památky Čech, Brno 1957, s. 296). O něco blíže Krumlovu nacházíme podobnou výmalbu na vítězném oblouku v kapli Smrti Panny Marie v Kájově, jejíž původ opět spadá do 14. století. Srov. Jiří Havlice Roman Lavička Zdenka Paloušová Petr Pavelec Zdeňka Prokopová Robert Šimůnek Libuše Semecká, 750 let Kájova, České Budějovice Viz Bláha (Českokrumlovské, pozn. 8), s A Collection of Wooden Constructions Preserved in the Český Krumlov Monasteries Jiří Bláha Tomáš Kyncl Daniel Šnejd A unique complex of wooden elements and constructions, mainly timber roofs, preserved in the Český Krumlov monasteries brings to us an unusually rich testimony of the gradual widening, replenishing, construction adaptation and repairs within the entire monastery complex from the Late Middle Ages to the present. Thanks to dendrochronological dating we are now able to trace back not only the constructions changes but also very precisely determine their chronology. The individual timber constructions are important for learning the building history of the monasteries and at the same time they are also remarkable in the context of period material culture, in this case, demonstrating to us today the building and craft skills necessary for the construction of extraordinary and important architectonic work

77 Předběžné výsledky záchranného archeologického výzkumu vyvolaného rekonstrukcí areálu bývalých mendikantských klášterů řádů minoritů a klarisek v Českém Krumlově Karel Kašák Území bývalých klášterů minoritů a klarisek v Českém Krumlově nebylo dosud podrobeno bližšímu archeologickému zkoumání. Tato plochou poměrně rozsáhlá část historického jádra Českého Krumlova rozkládající se na levém břehu řeky Vltavy přiléhá k zadním traktům domů ulice Latrán. Domy, jejichž průčelí tvoří jižní uliční frontu Latránu, pravděpodobně v minulosti probíhala tzv. Latránská fortifikační linie. 1 Částečné archeologické poznání této lokality bylo záležitostí až 90. let 20. století, a to pouze útržkovitě z několika málo archeologických sond, realizovaných v rámci záchranných archeologických výzkumů v jednotlivých domech v ulici Latrán, posléze i přímo v samotném areálu klášterů. I přes to, že v kontextu maximálního možného archeologického poznání lze tyto sondy do historie lokality označit za minimální, měly svůj velký informační přínos. I na základě několika málo pozitivních nálezů však předchozí archeologické bádání udalo směr, kterým by měly vést otázky týkající se této městské části. Pravděpodobně nejstarším dokladem existence lidské činnosti v dané lokalitě byly nálezy učiněné Pavlem Břicháčkem na počátku 90. let dvacátého století. V Pivovarských zahradách byly nalezeny artefakty z období mladšího paleolitu, pozdního paleolitu a neolitu. Sídelní aktivity pak souvisely s raným středověkem, konkrétně 8. stoletím, ze kterého pocházely nálezy zahloubených objektů a domu. Třetí meandr Vltavy tak prokázal vhodnost k sídlení již v nejstarších údobích lidských dějin. V průběhu 90. let pak archeologických akcí v blízkosti areálu klášterů přibývalo. Tento jev byl samozřejmě vyvolán vzrůstající stavební aktivitou a dále také vytvořením stálého pracovního místa archeologa v tehdejším Okresním vlastivědném muzeu. Tím se na téměř 5 let stal Michal Ernée, během jehož působení bylo provedeno několik tzv. záchranných archeologických výzkumů parcel domů na Latránu, ale také v samotném klášteře. V roce 1996 byla prováděna výměna podlah v objektu areálu kláštera klarisek. Většinou se jednalo o vybírání klenebních zásypů, které 151

78 Současná katastrální mapa části historického jádra Českého Krumlova s vyznačeným územím obou klášterů a dvěma fortifikačními liniemi. Starší (A) vrcholně středověké opevnění Latránu. Mladší (B) zahrnující již oba kláštery a část pivovaru. Dle Razíma však neposkytly žádný relevantní archeologický materiál. Až rok 2000 přinesl první pozitivní nálezy přímo z areálu bývalého minoritského kláštera. Archeolog českobudějovického muzea Ondřej Chvojka prováděl výzkum v prostoru nádvoří před klášterem, kde v průběhu realizace inženýrských sítí nalezl relikty kamenných konstrukcí, které interpretoval jako středověké a v souvislosti s tím i artefakty datované do 13. století. Poslední archeologickou aktivitou na tomto území, před realizací zde popisovaného výzkumu, byl záchranný archeologický výzkum Petry Effenberkové realizovaný okolo roku 2005, který dosud nebyl vyhodnocen a publikován. Jeho výsledky (dle ústního podání Jiřího Havlice z Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích) však částečně korespondují s nálezy Ondřeje Chvojky z roku Vedle artefaktové náplně se jednalo o existenci tzv. kulturní homogenní vrstvy, kterou oba badatelé shodně datují do vrcholného středověku. Posledně jmenované výzkumy nastolily dnes často kladenou otázku. Jakým vývojem prošlo dané území z hlediska městského urbanismu vrcholného středověku až do aktu založení klášterů? Jakou úlohu sehrála při založení klášterů poloha Latránu a jeho snad už tehdy nepotřebná fortifikační linie? I. etapa archeologického výzkumu předstihová sondáž I. etapa záchranného archeologického výzkumu byla zahájena v listopadu roku Ve své předstihové fázi 2 se výzkum zaměřil na ověření existence a případný rozsah zachování základů zaniklé kaple sv. Anny. V prostoru Tramínu před vstupem do bývalého kláštera minoritů byla vytyčena první část sond v rámci jednotného čtvercového systému. Síť byla položena v místech předpokládaného výskytu reliktů bývalé kaple sv. Anny, zachycené ještě na Stabilním Půdorysná situace rozmístění zkoumaných sond v jednotlivých sítích v bývalých klášterech minoritů a klarisek. Sonda 13, která na vyobrazení chybí, byla situována v dolní části zahrady minoritů. Vypracoval K. Kašák. katastru z roku 1826, tzv. Císařsky povinný otisk. Tato kaple byla zároveň zachycena při geofyzikálním průzkumu, jenž předcházel archeologickému výzkumu. 3 Na zkoumaném území bylo vytyčeno 12 čtverců o celkové ploše 192 m 2. Sondy byly v průběhu celého výzkumu číslovány numericky v posloupné vzestupné řadě. Výběr sond, které byly zkoumány v první fázi výzkumu, odrážel dosud učiněné poznatky jak z archivních rešerší, tak pomocí předstihových nedestruktivních metod. Z důvodů dokumentace byly sondy archeologicky kopány tak, aby docházelo k vytváření souvislých dokumentovaných řezů v celé zkoumané ploše. Z prvních výsledků bylo nadále možné určit, zda je rozšíření archeologické exkavace na další sondy nezbytností pro poznání a ochranu lokality. V první fázi byly realizovány sondy č. 6, 8 a 11, které byly následně doplněny o sondy 5 a 9. Sonda č. 6 Sonda č. 6 o rozměrech 4 4 m byla situována v druhém řadu (od severu) sond vytyčených v rámci exkavační sítě. Ze severu k ní přiléhala řada sond 1 4, z východu sonda 7 a ze západu sonda 5. Řadou sond 1 4 probíhala komunikace (dlážděný chodníček) vedoucí ke vstupu do bývalého kláštera minoritů. V první fázi byl v sondě odkryt parkový drn

79 Hrob dospělého jedince v sondě č. 6. Foto: J. Kožíšek. v celé její ploše. Následně probíhala odborná exkavace jednotlivých stratigrafických úrovní, tak jak byly identifikovány. Pod drnem se nacházela organická vrstva zahradního horizontu ne příliš mocná. Ihned po odkrytí této vrstvy byla v severní části sondy zachycena zděná konstrukce později identifikovaná jako relikt základové zdi bývalé kaple sv. Anny. Západní polovinou sondy procházel recentní výkop pro inženýrské sítě (dešťová kanalizace), který narušil situace při západním profilu v ose S J. Pod skladbou uloženin 4 tvořených převážně písčitými a prachovými hlínami s příměsemi malty a vápennými konkrecemi byla v jihovýchodním rohu odkryta hrobová jáma s kompletními lidskými ostatky. Hrob byl orientován ve směru V Z, přičemž hlava směřovala k západu. Na základě dvou použitých metod antropologických zkoumání stáří jedince, a to pomocí metody obliterace lebečních švů a abraze zubní skloviny 5, byl určen věk v rozpětí mezi roky. Vzhledem k nedostatečné zachovalosti pánevních kostí bylo při určení pohlaví jedince přihlédnuto k morfologii lebky. Na základě těchto znaků bylo určeno pohlaví jako ženské. Pro toto určení hovoří také zjevné znaky degradačních změn na kostech rukou a nohou, které mohly být vyvolány onemocněními, jako je osteoartritida, revmatoidní či dnavá artritida. Tato onemocnění se projevují mezi třicátým a čtyřicátým rokem a jsou až třikrát častější u žen. 6 Sonda č. 8 Sonda č. 8 byla v rámci zkoumané sítě situována na východním okraji vyměřeného systému. Dle geofyzikálního měření zde byl predikován závěr stavby renesanční kaple sv. Anny. Tato domněnka byla ihned po odkrytí zhruba 15 cm zahradního drnu a menších terénních úprav potvrzena. Východní částí čtverce č. 8 procházela kamenná zeď shodné typologie a charakteristiky jako v sondě č. 6. Zeď procházela čtvercem od severu k jihu o tloušťce cca 1 m s apsidovitým vyklenutím směrem k východu. Větší část čtverce tak zaujímaly vrstvy v interiéru kaple. Vrstvy, do kterých byla kaple vestavěna, případně které vznikaly po destrukci kaple, byly odkryté při východním profilu čtverce, byly však částečně narušené recentními stavebními zásahy. Výplně interiéru tvořily uloženiny převážně stavebního odpadního charakteru, jednalo se o kontexty , přičemž poslední uloženina 8012 souvisela s horizontem aktivit předcházejícím době výstavby kaple. Sonda č. 11 Sonda č. 11 byla součástí první skupiny exkavovaných sond, nacházela se v linii přiléhající k řadě sond 5 8. Pravý, severovýchodní roh měla společný s jihozápadním rohem sondy č. 8 a levý, severozápadní pak s jihovýchodním rohem sondy č. 6. Propojením dokumentovaných řezů těchto sond tak došlo k nárůstu sledované stratigrafie v obou směrech ze 4 na 8 metrů. Sondou č. 11 opět probíhala konstrukce zaniklé kaple sv. Anny, a to v její severní polovině. Zeď se však směrem k západu nepřirozeně zužuje do tupého hrotu. Při prvotní dokumentaci bylo zjevné, že nejde o ubourání původní zdi, ale že je tato intencionálně vystavěná v jiné hmotě než ostatní obvodové části zaniklé kaple. V průběhu pokračování průzkumu došlo k nálezu hrobové jámy mladého lidského jedince (dítěte), která těsně přiléhala k ustoupivšímu zdivu kaple. Věk dítěte byl antropologickým zkoumáním odhadnut na 3 5 let, a to na základě metody mineralizace a erupce zubů. 7 Metodou poměru délky stehenních kostí by stáří dítěte odpovídalo věku 2 3 roky, což může napovídat jeho nedostatečnému růstovému vývoji. Během dalšího odkryvu pak byl odhalen ještě jeden hrob dítěte, ovšem bez kosterních pozůstatků. To může vést k domněnce, že při výstavbě kaple do pohřebního areálu byly původní hrobové jámy respektovány i samotnými staviteli kaple a v případě výše položených ostatků byly tyto vyjmuty a přemístěny na jiné místo. Jižní polovinu sondy zaujímal recentní výkop situovaný ve směru V Z pro inženýrské sítě. Jen zčásti se podařily zachytit uloženiny starší než stavba kaple. Všechny tyto struktury nasedaly na štěrkopískovou terasu. Sondy č. 9 a 5 Realizace sond č. 5 a 9 vyplynula z nálezové skutečnosti. Severní, jižní a východní rozsah zaniklé kaple bylo nutné doplnit o případnou západní vstupní část. Vzhledem k blízkosti vzrostlého stromu nebyly z důvodů narušení jeho kořenového systému realizovány čtverce v plném rozsahu, ale pouze z poloviny. Již v sondě č. 6 byl zachycen v jihozápadním rohu relikt základu pilíře či nadzemního sloupu. V sondě č. 9 pak situace pokračovala odkryvem dalšího základového pilíře. Severní obvodová zeď zachycená v sondě č. 6 však nevykazovala známky ukončení západní strany kaple nabíhajícím nárožím. To bylo zachyceno právě až v sondě č. 5. Vztah nároží k základovým pilířům byl prostorově posunutý o 1,5 m směrem na západ. Pilíře tak mohly být součástí již interiérového sloupového vymezení půdorysné dispozice kaple. V sondách č. 5 a 9 se tak podařilo zachytit částečně destruovanou západní část kaple. Její celá půdorysná dispozice byla vymezena a zdokumentována jak kresebně v jednotlivých čtvercích, tak fotogrammetricky v rámci celkového kolmého snímkování. Zaniklá kaple sv. Anny není v písemných pramenech téměř zmiňována. Není znám její zakladatel a její existence byla patrná předně z mapových dokumentů. 8 Sv. Anna byla jednou ze čtyř kaplí, které byly při obou klášterech založené. Je uváděna pouze jako kaple na hřbitově tzv. Tramínu. 9 Archeologickým výzkumem byla její existence potvrzena. Přesné datum založení (na rozdíl od kaple sv. Wolfganga) však zůstane patrně neznámé. Kaple

80 Sonda č. 11 při pohledu od západu s dobře patrným výkopem pro její založení. Foto: J. Kožíšek. sondou od východu k západu v její severní polovině. Nalezená zeď zřejmě náležela k barokním a mladším objektům, stojícím při jižní parcelní zdi zahrady v kontinuitě s barokním altánkem. Doklady o napojení lehčích stavebních konstrukcí nese i zmíněná parcelní zeď. V sondě bylo identifikováno celkem 10 kontextů s nálezy artefaktů převážně novověkého stáří včetně plastik umístěných na fasádě věže kláštera minoritů. BÝVALÝ KLÁŠTER KLARISEK sv. Anny byla založena do již existujícího hřbitova a měla patrně plnit funkci funerální. Dle nalezených artefaktů ve výkopech pro založení základových zdí byl vznik kaple realizován v průběhu druhé poloviny 16. století. Nejstarší situací, která byla v prostoru Tramínu odkryta, byla podobně jako při výzkumu O. Chvojky a následně i Petry Effenberkové kulturní vrstva obsahující artefakty z přelomu 13. a 14. století, respektive první poloviny 14. století. Tento jev lze interpretovat jako pozůstatek aktivní lidské činnosti na tomto území právě v období před založením klášterů. Z písemných pramenů je známo, že realizace záměru Petra I. z Rožmberka současně založit dva mendikanstké kláštery proběhla až roku 1450 díky vdově po Petru I. Kateřině z Vartemberka a jejích synů. K vysvěcení kláštera minoritů došlo pouhých 8 let poté. Během výstavby klášterů musel v jejich okolí probíhat čilý stavební ruch. Ruch a aktivity se stavbou spojené zanechaly po sobě stopy v podobě několik desítek centimetrů silné kulturní vrstvy, jež vznikla patrně v období před zahájením stavby a během stavby samotné. Nelze vyloučit, že povrch vrstvy byl komunikační plochou prvních bratří řádu minoritů. Sonda č. 13 V návaznosti na stavební záměr realizace inženýrských sítí a s tím spojených výkopových prací byla v rámci zjištění archeologických struktur v prostoru klášterní zahrady vytyčena druhá výzkumná plocha se základní jednotkou čtverce o hraně 4 m. Tato síť navazuje na síť vytyčenou v prostoru Tramínu. Z původně vyměřených 9 sond byla realizována pouze jedna, a to č. 13. Sonda měla prokázat nejen existenci památek spjatých s obdobím založení kláštera a následujícím, ale také s nejstaršími výše popsanými doklady lidské činnosti na tomto území nalezenými mezi tímto prostorem a řekou na počátku 90. let dr. Břicháčkem. Sonda č. 13 byla situována západním směrem od dodnes stojícího zděného barokního zahradního altánku. V sondě byly odkryty vrstvy (uloženiny) související převážně se zahradnickou činností. Humusovité hlíny překrývaly kamennou konstrukci procházející Sonda č. 14 Sonda č. 14 byla jednou ze tří položených v prostoru rajského dvora bývalého kláštera klarisek. V rámci celého dvorního traktu byla vyměřena síť čtverců navazující na sítě v areálu Tramínu a zahrady kláštera minoritů. Postupně byly realizovány sondy 14, 15 a 16. Sonda č. 14 byla situována ihned za průjezdem při jeho vyústění do prostoru dvora. V sondě byla po odkrytí cca 20 cm navážek odhalena koruna kamenného kanalizačního systému, jímž je protknuta téměř celá plocha rajského dvora. Kamenné kanály jsou napojené na jednotlivá křídla kláštera a vyúsťují směrem k východu vně východního křídla kláštera. V sondě č. 14 bylo zdokumentováno napojení dvou větví kanalizačního systému. Sonda č. 15 Sonda č. 15 byla situována v rámci sítě, v severovýchodní části prostoru rajského dvora. V sondě byly zachyceny horizonty stavebních destrukcí a stavebních objektů (vápenná jáma). Na rozdíl od ostatních sond v rajském dvoře neprobíhal sondou žádný kanál, avšak starší situace, které by případně zničil, nebyly v sondě zachyceny. V hloubce cca 1,2 m bylo zjištěno písčité geologické podloží. Sonda č. 16 Sondu č. 16 opět vyplňoval z větší části kamenný kanál, jednalo se o konstrukci kamenných stěn překrytých velkými plochými kameny o průměru okolo 1,5 m. Zbytek situací tvořilo souvrství navážek nasedající na geologické podloží. Sonda č. 17 Sonda č. 17 byla vytyčena v zahradě za kaplí sv. Wolfganga a jako jediná nebyla součástí předem vytyčené čtvercové sítě. To bylo dáno důvodem zjistit stratigrafickou situaci a její případnou artefaktuální náplň v místech realizace šachty a dešťového odpadního systému a zároveň se co možná nejvíce přiblížit konstrukci pozdně gotické kaple sv. Wolfganga z exteriéru. V 80. letech minulého století proběhla realizace stavby odpadního systému dešťových a povrchových vod včetně výstavby betonové jímky. Bohužel nebyl při tehdejší realizaci proveden archeologický výzkum, a tak nemáme dosud poznatky o antropogenním souvrství v těchto místech. Sonda č. 17 opravdu prokázala existenci vrstev obsahujících kompaktní nálezový soubor z pozdně středověkého období. Sonda částečně přiléhala k ohradní zídce navazující na kapli. Východní částí sondy probíhal recentní liniový výkop pro inženýrské sítě ze zmiňovaného období 80. let

81 Necelý půdorys kaple sv. Anny včetně dobře patrné hrobové jámy v sondě č. 11. Foto: Karel Kašák. Prstýnek přátelství či zasnoubení s motivem spojených rukou. Foto: Karel Kašák. Sondy č. 18 a 19 Sondy č. 18 a 19 byly realizovány na základě nového požadavku investora a projektanta vyřešit hydroizolační systém uvnitř samotné kaple sv. Wolfganga. Sondy byly realizovány z důvodů zjištění existence původních dlažeb kaple, případně pohřebních komor pod současnou podlahou kaple. Sondy o rozměrech 1 1,5 m sice prokázaly existenci původních komunikačních úrovní v podobě tzv. stykových ploch, avšak původní dlažby nezachytily. Sondy byly zkoumány do hloubky cca 1 m, přičemž plánovaný stavební zásah je do hloubky max. 60 cm. V sondě č. 18 severně od podélné osy kaple byla zachycena úroveň pod-dlažebního lože, která nasedala na zásypovou písčitou hlínu velice sypké a nekompaktní konzistence. Tento jev mohl vyvolávat v minulosti, kdy byly prováděny kontrolní vrty do struktury vrstev, dojem dutého prostoru. Výzkumem se však potvrdilo, že vrstvy byly tak sypké, že i tenký nepříliš pevný dlouhý nástroj prošel při menším tlaku do hloubky těchto vrstev. Existence pohřebního prostoru nebyla tedy vyloučena, s určitostí však lze konstatovat, že stavbou by neměly být tyto prostory nijak dotčeny. II. etapa archeologického výzkumu archeologický dohled a případná sondáž II. etapa záchranného archeologického výzkumu byla zahájena s odstupem dvou let od etapy I. Společně s realizací rekonstrukce a probíhajícími zemními pracemi je prováděn archeologický dozor. Cílem dohledu je kontrolovat veškeré lineární výkopy a sledovat průběh stratigrafických struktur a jejich vývoj na území obou bývalých klášterů. Dohled probíhá v celém průběhu stavby a bude ukončen až v polovině roku Výsledky výzkumu tak ještě v době publikování tohoto článku nejsou ucelené a plně vyhodnocené. Místem s prvními nálezy se ukázala být zahrada bývalého minoritského kláštera. Během skrývek ornice v zahradě a výkopů pro výstavbu nových opěrných zdí teras bylo nacházeno velké množství archeologického materiálu. Jednalo se především o mince a keramiku novověkého až recentního stáří. Tyto nálezy částečně vypovídají o období zániku existence kláštera. V zahradě za kaplí sv. Wolfganga byly ve výkopech odkryty relikty zdi, jež probíhá souběžně se současnou ohradní zdí kláštera. Je jí však cca o 3 4 m předsunuta blíže klášteru. Stáří zdi se nepodařilo určit, její funkce však vychází z nálezové situace a je patrně shodná se současnou ohradní zdí. Za jeden z unikátních nálezů lze označit nález tzv. prstýnku přátelství. Jednalo se o prstýnek, jehož symbolem jsou spojené ruce. Symbol spojených rukou 10 se již od středověku užíval i v souvislosti s manželským slibem. Během rekonstrukce podlah kaple sv. Wolfganga, respektive budování nového větracího systému, byly v severozápadním rohu u vstupu nalezeny lidské ostatky s přiloženou čtyřbokou skleněnou lahví. Láhev obsahovala svitek papíru, jehož vyjmutím a konzervací byli pověřeni pracovníci Archivu hlavního města Prahy. Po vyjmutí byl přečten vzkaz tohoto znění: V úterý 26. května 1936 otevřen tento hrob paní Anny Vojířové z Prošovic, která v pondělí svatodušní L. P v Českém Krumlově zemřela a tuto jest pochována. Z pozůstatků zjištěna lebka úplně zachovaná, krásné zuby úplně zdravé a dle sdělení Mudra Kulicha lékaře zemřelá byla velmi mladá ježto zuby moudrosti byly ve vývinu. Náhrobní kámen bude péčí Čtenářské Besedy v Českém Krumlově do zdi vsazen. Bůh jí dej lehké odpočinutí a radost věčnou. Český Krumlov 26. V. L. P Sepsal očitý svědek Jindřích Činátl, Klášterní holič. Při budování odvětrávacích kanálů křížové chodby bývalého kláštera minoritů bylo ve výkopu podél obvodových stěn nalezeno větší množství lidských ostatků. Jednalo se zřejmě o druhotné pohřby členů řádu, které byly ve své původní poloze narušené při jedné z rozsáhlých oprav kláštera. Vzhledem k absenci požárových vrstev došlo k tomu aktu patrně s velkým odstupem od velkého požáru roku Druhá fáze sledování oprav bývalého kláštera klarisek byla z pohledu objevů přínosnější než první etapa. Jednak to bylo dáno odkrytím zasypaných sklepních prostor v severním křídle konventu a následně také možnost provést sondáž v blízkosti předpokládané tzv. Latránské fortifikace

82 Ze zásypu sklepa bylo vyjmuto velké množství reliktů barokních kachlů, které prochází v současné době laboratorním zpracováním. Sondáž v blízkosti předpokládaného opevnění sice potvrdila existenci pozdně středověkých situací na obou stranách domnělé konstrukce, její existenci však neprokázala. Největší příležitost průzkumu byla patrně v době provádění rekonstrukce spojovací chodby mezi klášterem klarisek a prostorem Tramínu. V ostatních sklepních prostorách bývalého kláštera klarisek nedošlo k nálezům, které by bylo možné označit za přelomové či výpovědní ve vztahu k založení a existenci kláštera. Rekonstrukce prováděná v současné době je asi největší příležitostí na dlouhou dobu archeologicky sledovat a zkoumat vývoj tohoto území. Bohužel zatímco odpovědi na některé otázky pomohl výzkum nastínit, na ty ostatní odpovědět nedokázal a patrně v blízké době ani nedokáže. Výzkumem však byla značně rozšířena pramenná základna, hlavně co se movitého kulturního dědictví týká. V současné době výzkum stále probíhá jak v terénní, tak i ve fázi vyhodnocení a ošetření nálezů. Poznámky Vladislav Razím, Opevnění města Českého Krumlova ve středověku I. Latrán a Nové Město, Průzkumy památek II, 1999, s Záchranný archeologický výzkum byl realizován na základě dohody o provedení výzkumu, kterou uzavřelo město Český Krumlov s oprávněnou společností, jež vzešla z výběrového řízení. Předstihová fáze znamená dobu, kdy je záchranný archeologický výzkum v předstihu před zahájením samotných stavebních a zemních prací. Geofyzikální průzkum provedl Antonín Majer v září roku V prostoru Tramínu byl pod současným povrchem georadarem zachycen téměř celý půdorys kaple včetně apsidálního zakončení. Uloženina je archeologický výraz pro v terénu rozlišitelnou vrstvu. Rozlišování vrstev, separace nálezů, jež obsahují, a následné vytvoření diagramu časové posloupnosti jejich vzniku je jednou ze základních metod výzkumu, zvláště středověkých a novověkých areálů. 5 Veronika Lungová, Antropologická zpráva z nálezů pozůstatků u kaple sv. Anny v Českém Krumlově, 2014, nepublikovaná zpráva. 6 Ibidem. 7 Ibidem. 8 Kaple sv. Anny je vyobrazena na indikační skice Stabilního katastru ještě v roce 1826, zato na situační mapě z druhé poloviny 19. století již chybí. 9 Martin Číhalík Zuzana Hlavicová Dimitrij N. Neuwirth, Stavebněhistorický průzkum, Klášter klarisek, Český Krumlov 2011, strojopis. 10 Symbol spojených rukou v 19. století označován jako tzv. fede ringe (z italského mani in fede ruce věrnosti) byl motivem snubních prstenů již od středověku. Nálezy na našem území pocházejí hlavně z prostředí hradů např. Rokštejn, hradiště sv. Václava v Břeclavi (Makovcová 2013). Unikátním nálezem je pak zlatý středověký prsten spojených rukou ze záchranného výzkumu v Praze v bývalých kasárnách Jiřího z Poděbrad. 11 Razím (Opevnění, pozn. 1). Preliminary results of the rescue archaeological excavations induced by the reconstruction of the former monasteries of Poor Clares and Minorites Karek Kašák The preliminary results of the rescue archaeological excavations induced by the reconstruction of the former monasteries of the Poor Clares and Minorites summarize the findings resulting from excavations that took place during the period The text describes the basic stages of the exploration, its layout and realization. As the evaluation of the research is as yet on-going we can only present the results of the terrain phase of the excavations. The limits of the archaeological excavations were established by assumed reconstruction activities in the terrain. In places where confrontation with immovable archaeological monuments was assumed the borders of the excavations were widened. Despite certain limitations the excavations brought new data and knowledge regarding the development of the territory in which the monasteries had been founded during the 14 th century. The research also confirmed the existence of the Chapel of St. Anne, which had already disappeared by the mid-19 th century and dealt with its superposition within the perished cemetery in the Tramín area. The existence of a cultural layer from the period shortly before the foundation of the monasteries was proven. Besides these fundamental findings still being processed, the number of material sources from the Late Middle Ages to the 20 th century was considerably increased. A large number of objects were mainly related to the discovery of new cellars in the Poor Clares monastery, which had functioned as a waste area after the end of their original use

83 Historie klášterních zahrad v Českém Krumlově. Koncept obnovy zahrad bývalého kláštera minoritů Jiří Olšan Historie klášterních zahrad v Českém Krumlově V létě roku 1347 vydal Petr I. z Rožmberka spolu se svými syny Petrem a Joštem v Českém Krumlově privilegium, kterým rozhodl o vzniku Nového Města. Zamýšlel rovněž založení dvojkláštera klarisek a minoritů, jenž se měl stát duchovním a architektonickým centrem Nového Města. 1 Jeho založení se však již nedožil, zemřel na podzim téhož roku. Kláštery bratří a sester řádu svatého Františka tak založila až roku 1350 paní Kateřina z Vartemberka, vdova po Petru I. z Rožmberka, spolu se svými syny Petrem, Joštem, Oldřichem a Janem z Rožmberka. Areál klášterů byl po celém obvodu hrazen zdmi. Severní a východní úsek hrazení území klášterů sloužily současně i jako opevnění Nového Města. 2 Na západě se areál klášterů přimykal k zástavbě podhradí Latrán a na jihu ho vymezovala rozvolněná zástavba dvorů a domů, situovaná oboustranně podél linie dnešní Pivovarské ulice, hlavní urbanizační osy Nového Města. Součástí klášterního založení byla kromě kostela, kvadratur a konventních budov také volná prostranství, z nichž ale pouze menší část byla vhodná pro založení zahrady. V případě kláštera klarisek to byl zřejmě jen malý pozemek mezi jejich konventem a klášterním kostelem. 3 Minorité měli k dispozici relativně větší plochy východně a především západně od konventu zhruba v místech dnešního nádvoří Tramín. Jižně od něj směrem k Vltavě se nacházel dům, který Anna z Rožmberka, dcera Petra I. z Rožmberka a vdova po Jindřichovi V. z Lipé, darovala klášteru pro potřeby zbožných panen a vdov. 4 Podle zprávy o obdarování tento dům přiléhal ke zdi minoritského kláštera (myšlena zřejmě zeď ohrazení kláštera). Pokud je správná identifikace konventní budovy kláštera zbožných žen jako původního panského domu Anny z Rožmberka, 5 znamenalo by to, že jižní hranice klášterního areálu v době jeho založení vedla nedaleko od severní zdi konventní budovy kláštera zbožných žen. 6 Kdy došlo ke spojení pozemků panského dvora a minoritské zahrady 163

84 Plán kuželny v zahradě minoritů, okolo roku J. Fortini. Repro: Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Třeboň, fond Minorité Český Krumlov, sign. C1a, inv.č. 162, kart. 5, fol Katastrální plán města Český Krumlov, výřez zobrazující území klášterů, J. Langweil. Repro: Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krumlov, fond Zemědělsko-lesnický archiv, karton 156. do jednoho celku a ke stabilizaci jižní hranice areálu minoritského kláštera ohradní zdi podél severní strany Pivovarské ulice, není známo. V úvahách o podobě zahrad minoritů a klarisek jsme odkázáni na interpretaci dispozice budov a volných prostranství kláštera, informace o stavebním vývoji městského opevnění a v neposlední řadě na posouzení mikroklimatu jednotlivých ploch v areálu kláštera. Podobu rajského dvora minoritské kvadratury ve středověkém období neznáme a zahrada, byla- -li zde nějaká, zanikla nejpozději se stavbou kaple Panny Marie Einsiedelnské v roce Konventní zahrada minoritů se nacházela v prostoru západně a jižně od kvadratury a konventní budovy zbožných žen. Vyznačovala se relativně velkou rozlohou a také příhodnou expozicí mírného jihovýchodního svahu. 7 Ohradní zdi zahrady navíc vytvářely příznivé mikroklima pro pěstování ovocných stromů, léčivých bylin, zeleniny a zřejmě i vinné révy. 8 Za součást zahradního zázemí kláštera můžeme nejen ve shodě s dobovou tradicí uspořádání klášterních areálů chápat i hřbitov minoritů. 9 Zmiňují jej zprávy o nezdařeném spiknutí husitů v roce 1422, jehož cílem mělo být otrávení Oldřicha II. z Rožmberka a dobytí Českého Krumlova. Podle plánu měli spiklenci zapálit město i Latrán. K provedení akce byl určen vhodný okamžik, až by Žižka a bratří přitáhli ke Krumlovu a dali spiklencům znamení zapálením ohně na návrší, blýskáním tasenými meči a pokřikem. Po založení požáru měli všichni utéci přes hřbitov u minoritského kláštera. 10 Z popisu události vyplývá, že se v té době hřbitov nacházel v jihovýchodním rohu klášterního areálu na prostranství u klášterní zdi v proluce mezi konventní budovou kláštera zbožných žen a zástavbou Nového Města. Severní část zmiňované klášterní zdi se, byť v pozměněném stavu, dochovala do současnosti. 11 Uvedená událost prokázala nedostatečnou odolnost zdí hrazení kláštera jako součásti opevnění Nového Města. V pohusitském období bylo opevnění Latránu i Nového Města vylepšováno, což vedlo ke změnám dispozice klášterních zahrad. Roku 1453 nechal Oldřich II. z Rožmberka založit v prostoru dnešní Jelení zahrady rybník a pod jeho hrází věnoval klariskám rybníček. 12 Klarisky zde mezi tokem říčky Polečnice a břehem Vltavy již dříve užívaly ovocný sad. Ten se v následujícím období stal základem postupně zde vznikající zahrady (označované také jako Panenská zahrada, něm. Jung ferngarten ). Když byla na začátku 16. století vystavěna nová novoměstská hradba s předsunutou okrouhlou baštou (dnešní Latrán čp. 28), 13 pozemky mezi klášterními zdmi a novou hradbou získaly z větší části klarisky a i zde založily zahradu. 14 Územní rozsah Panenské zahrady se definitivně ustálil na konci 16. století po dobudování latránského opevnění v místě Budějovické brány. Tehdy byl před Budějovickou bránou proražen nový odpadní příkop pro odtok vody ze zámeckého rybníka. Po zasypání původního koryta říčky Polečnice sahala ucelená plocha zahrady klarisek od severního úseku novoměstské hradební zdi až po zástavbu domků v ulici V Jámě. Zahrad minoritského kláštera se od čtyřicátých let 16. století stále více dotýkaly stavební aktivity pánů z Rožmberka na Novém Městě. Na místě již dříve zakoupeného dvora zde vznikl v letech 1546 až 1559 výstavný panský dům se zahradou (dnešní Latrán čp. 27), který užívala jako své sídlo Anna z Rogendorfu, vdova po Joštu III. z Rožmberka. 15 Dům byl později zapojen do projektu mimořádně rozsáhlé panské zbrojnice, kterou na Novém Městě nechal stavět od roku 1594 Petr Vok z Rožmberka, 16 když předtím vykoupil poslední část zde ještě stojících měšťanských domů se zahradami. Je pravděpodobné, že severní křídlo zbrojnice bylo vybudováno na ploše původně tvořící součást minoritské zahrady. V letech 1625 až 1630 za nového majitele českokrumlovského panství, knížete Jana Oldřicha z Eggenbergu, byla zbrojnice přestavěna na panský pivovar. Severní křídlo zbrojnice od té doby sloužilo jako pivovarská sýpka. Minoritská zahrada byla zmenšena o další část poté, kdy byly na její ploše v návaznosti na objekt sýpky vybudovány sklepy a ledovna pivovaru. V období vlády Eggenbergů v Českém Krumlově procházejí kláštery obdobím postupné barokní proměny, jež v podstatě završila stavební a umělecký vývoj celého areálu. Popis minoritského kláštera z doby okolo roku 1700 obsahuje i zmínky o topografii jeho

85 Nádvoří Tramín minoritského kláštera, okolo roku 1900 (autor J. Wolf), Foto: Státní okresní archiv Český Krumlov, fotoalbum Český Krumlov, sign. II/F/43. zahradního zázemí. 17 Uvádí, že z ambitu jsou skryté dveře do kostela, druhé dveře k pozemku blíže chóru a sakristii a třetí dveře do vnitřního konventu přes 12 schodů, čtvrté dveře vedou na hřbitov 18. Naproti vstupu do menšího ambitu (v současnosti označovaného podle jeho využití ve středověkém období jako kvadratura zbožných žen) je uvedena brána knížecí k pozemku pyramidarii, jinak též horní zahrádka. 19 V další části popisu je zmíněna zahrádka, kterou založil přičinlivý bratr Macarius, osázená rozličnými květinami. 20 Dokumentárně hodnotným pramenem pro poznání situace zahrad klarisek je plán území na levém břehu Vltavy v úseku od Lazebnického mostu po mlýn za Budějovickou branou. Byl vypracován v roce 1718 v čase sporů mezi vrchností a městem o údržbu novoměstského a latránského opevnění. Plán obsahuje i zákres situace zahrady klarisek včetně souboru měšťanských zahrad a zástavby na břehu Vltavy v severovýchodní části Nového Města. 21 Dolní část zahrady klarisek, nalézající se vně městských hradeb, je v legendě plánu označena jako velká zahrada klarisek. Zahrady minoritského konventu zřejmě nevynikaly náročnou úpravou a měly převážně užitkový charakter. Konvent nezaměstnával zahradníka a jako zahradník byl obvykle označován jeden z laických bratří. Z archivních pramenů ale vysvítá, že laičtí bratři byli schopni zajišťovat odborné zahradnické činnosti včetně využívání pařenišť pro pěstování náročnějších druhů rostlin. 22 Nejvýpravněji ztvárněnou částí minoritských zahrad byla konventní zahrada. Neznáme sice detailně její podobu v období před polovinou 18. století, přesto lze ale říci, že skýtala vyšší míru komfortu, byť zřejmě především pro kvardiána konventu a jeho návštěvy. 23 V padesátých letech 18. století prošla dosud ještě spíše středověká konventní zahrada transformací. Nová vstupní brána z nádvoří Tramín 24 a především výstavný objekt kuželny u jižní klášterní zdi jí vtiskly charakter zahrady barokní, členěné přímými cestami na pravidelné plochy. 25 Kompozice zahrady se opírala o hlavní kompoziční osu, jež pohledově spojovala pavilon kuželny se vstupní bránou do zahrady. 26 V druhé polovině 18. století stoupají panské hospodářské aktivity na území Nového Města. V roce 1769 byly dostavěny knížecí rechle na Vltavě pod Havraní skálou naproti novoměstské baště (tzv. Dolní rechle). Na levém břehu řeky před rechlemi byl zřízen rozsáhlý sklad dřeva, užívaný správou schwarzenberského velkostatku Krumlov. Skladu padly za oběť zde ležící měšťanské zahrady, dvě ledárny a zřejmě i část panenské štěpnice (tedy ovocného sadu v zahradě klarisek). 27 Z dobových archivních a ikonografických pramenů lze usuzovat, že zahrady krumlovského kláštera klarisek měly charakter zahrad užitkových. Ve srovnání se zahradami konventu minoritů měly prostší a volnější ráz a v jejich dispozici nenalézáme stopy záměrného architektonického konceptu. Zdá se, že byly určeny především k pěstování zeleniny, ovoce a květin pro výzdobu kostela. Hluboké půdy v ploché nivě Vltavy a dostatek vody pro zálivku v rybníčcích pro chov ryb vyhovovaly zejména zelinářství. Zázemí pro péči o zahrady poskytovaly dva altány. Sloužily k odpočinku a také k uložení nářadí a krátkodobému uskladnění vypěstované zeleniny a ovoce. Roku 1782 byl klášter klarisek zrušen a jeho konventní budovy zakoupil kníže Jan Nepomuk ze Schwarzenbergu. O osm let později získal i klášterní statek včetně Panenské zahrady. Zahrada byla od té doby pronajímána soukromým zájemcům. 28 Získání rozsáhlých pozemků v sousedství panského pivovaru a skladu dřeva posléze správě velkostatku Krumlov umožnilo rozvíjet zde své hospodářské aktivity, které posléze vedly ke vzniku industriální zóny v této části města. V období josefínského rušení klášterů patřil mezi ty ohrožené i českokrumlovský konvent minoritů. Svědčí o tom pořízení soupisu jeho majetku v roce V situaci nejisté budoucnosti kláštera začala v roce 1788 praxe pronajímání konventní zahrady krumlovským měšťanům a zaměstnancům správy panského velkostatku Krumlov. 30 Minorité sami dále užívali především zahradu za kaplí sv. Wolfganga a konventními budovami. Roku 1796, za kvardiána Gotharda Krátkého, prodal konvent minoritů schwarzenberskému panství Krumlov část zahrady přiléhající ke zdi panského novoměstského pivovaru, aby zde mohla být zřízena jáma na led. Při prodeji pořídil zeměměřič Josef Rosenauer geometrický snímek této části minoritských zahrad. Ze zákresu situace zahrady je zřejmé, že v období na přelomu 18. a 19. století minorité užívali kromě zahrady za konventními budovami také dlouhý klín zahrady přiléhající k severní straně panského pivovaru za objektem sklepů a staré lednice. 31 V následujícím období zažívaly klášterní zahrady minoritů i zahrady zrušeného kláštera klarisek proces postupné degradace a zmenšování původního územního rozsahu. Stejné tendence se projevily i ve stavebním vývoji klášterního nádvoří Tramín. Katastrální plán Českého Krumlova z roku 1827 dokládá zastavování dosud volného prostoru nádvoří. Kromě objektu kočárovny u zdi velké zahrady zaznamenal také dvě drobné stavby přiléhající k budově bývalého konventu klarisek. Do nádvoří se již v té době rozšířily dvorní trakty měšťanských domů Latrán čp. 54 a čp Naproti tomu stav vlastních objektů minoritského kláštera se v 19. století stále zhoršoval a konvent jen s obtížemi zabezpečoval alespoň základní opravy střech. 33 Roku 1858 byla zbořena kaple sv. Anny (zrušená již v roce 1786). V roce 1864 byla zřízena v bývalém klášteře klarisek německá dívčí obecná škola, spravovaná školskými sestrami de Notre Dame a vydržovaná schwarzenberským panstvím. Řeholní dům školských sester ale nedostal do užívání bývalou zahradu klarisek, k tomu došlo až během první světové války. 34 Na konci šedesátých let 19. století padla za oběť hospodářskému rozmachu knížecího pivovaru horní část bývalé zahrady klarisek. Projekt stavby ležáckých sklepů se svrchní lednicí byl vypracován roku Na výkresu situace staveniště je zakreslen starý stav

86 dotčeného území průběh oplocení zahrady včetně znázornění typu plotu, průběh hradby s přistavěným altánem a situace v okolí novoměstské bašty. 35 Novostavba ležáckých sklepů byla dokončena roku Cenný zdroj informací o vývoji klášterů představují fotografie. Nejstarší snímky pořízené Franzem Polakem pocházejí ze sedmdesátých let 19. století. Pro období od konce 19. století až do druhé světové války je k dispozici řada fotografií z ateliérů fotografů Josefa Wolfa a Josefa Seidla. Díky jejich práci získáváme představu o podobě bývalé zahrady klarisek, úpravě nádvoří Tramín nebo o situaci zahradnictví se skleníky v pronajímané velké bývalé konventní zahradě minoritského kláštera. Fotografie potvrzují archivní zprávu z roku 1895, která v zahradě uvádí 2 skleníky, 8 pařenišť a chlév pro vepře. 36 V posledním desetiletí 19. století byly provedeny dílčí kultivující stavební úpravy klášterního kostela a nádvoří Tramín. Roku 1893 byla v kostele a části dvojlodí kvadratury položena nová teracová podlaha a k průčelí kostela bylo osazeno dřevěné předdveří. V návaznosti na stavební úpravy kostela byla založena nová síť dlážděných chodníků, jež se bez větších změn dochovala až do současnosti. Fotografie pořízené po dokončení těchto úprav dokládají, že volné plochy nádvoří byly zatravněné a před západním průčelím kvadratury na místě tehdy již zaniklého hřbitova se nacházel starý ovocný sad (vysokokmenné jabloně a slivoně). 37 Ve třicátých letech 20. století byl prostor nádvoří dotvořen estetizující zahradní úpravou. Dožívající ovocný sad tehdy nahradila výsadba okrasných dřevin s převislým (smutečním) habitem. 38 Výběr dřevin měl připomínat pietní charakter a původní funkci tohoto prostoru jako hřbitova řeholníků. Zhruba ze stejné doby pochází lurdská jeskyňka v zahradě za konventními budovami kláštera. 39 Bývalá zahrada klarisek si v období první poloviny 20. století udržela svůj předchozí územní rozsah i ráz zahrady užitkové, osázené převážně vysokokmenným ovocným sadem. Pouze její severní část byla využívána pro pěstování zeleniny. V roce 1945 zde Rudolf Říha založil obchodní skleníkové zahradnictví, které od znárodnění v roce 1948 provozoval Okresní podnik služeb. 40 V roce 1950 byl po státním zásahu zrušen minoritský klášter a jeho prostory byly adaptovány na byty, kanceláře a sklady. Ve velké kvadratuře byl zřízen depozitář Okresního vlastivědného muzea. Zahrady kláštera sloužily jako nájemní zahrádky. Rok 1977 přinesl zánik jedné z nejstarších zahrad v Českém Krumlově bývalé zahrady kláštera klarisek. Její ohradní kamenné zdi byly zbourány, zahradní zemina vybagrována a odvezena a na celé ploše takto zničené zahrady bylo vybudováno parkoviště pro osobní automobily. Změna společenských poměrů v roce 1989 umožnila restituci majetku minoritského kláštera. Soubor budov kláštera se zahradami byl v roce 1991 vrácen minoritskému řádu. V roce 1998 se vlastníkem kláštera stal Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Nový vlastník v roce 2000 zahájil opravu západního křídla konventní budovy a provedl i celkovou úpravu volného prostranství nádvoří Tramín. V letech 2005 až 2007 byl rekonstruován objekt menší kvadratury a přilehlé konventní budovy pro potřeby Střední uměleckoprůmyslové školy sv. Anežky České. Koncept obnovy zahrad bývalého kláštera minoritů Areál bývalého kláštera minoritů s rozsáhlým souborem zahrad spoluvytváří společně s územím Novoměstské zahrady specifický ráz urbanistické struktury území Latránu a Nového Města. Charakterizují je autentický poměr zastavěných ploch a volných ploch zahrad, prakticky nedotčená kompozice hmot historických dominant tohoto městského prostoru a zástavba území nedotčená novějšími regulacemi a asanacemi. Koexistence hodnotného historického osídlení této části města s mimořádně působivým krajinným reliéfem vltavského meandru je nejcennější urbanistickou hodnotou území, jež našla ocenění také v zápisu historického jádra města Český Krumlov do Seznamu památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Záměr obnovy zahrad bývalého kláštera minoritů se stal součástí projektu Revitalizace areálu klášterů Český Krumlov, realizovaného v rámci integrovaného operačního programu 5.1 Vracíme památky do života, aktivity 5.1b. Realizace vzorových projektů obnovy a využití nejvýznamnějších součástí nemovitého památkového fondu ČR. Přípravná fáze projektu byla zahájena v roce V roce 2009 byla vypracována objemová studie a vyhledávací studie. Součástí řešeného území projektu IOP je téměř celý původní rozsah areálu kláštera minoritů včetně plochy nádvoří a zahrad. Naproti tomu v případě areálu bývalého kláštera klarisek je součástí řešeného území pouze zlomek původní rozsáhlé zahrady (objekt K6). Vzhledem k zániku zahrad klarisek v sedmdesátých letech 20. století možnost obnovy klášterních zahrad přicházela v úvahu pouze v areálu bývalého minoritského kláštera. Studie stanovila koncepci památkového řešení a architektonickou koncepci obnovy exteriérů s cíli zachovat celistvost areálu, provést jeho citlivou památkovou obnovu a zpřístupnit jej pro převážně nekomerční účely s důrazem na jeho kulturní, vzdělávací a odpočinkovou funkci. V rámci předprojektové přípravy byly provedeny doplňující průzkumy minoritských zahrad, vypracován rámcový architektonicko-historický průzkum a interpretace historického vývoje zahrad jako nedílné součásti klášterního založení. Analýza existujících a identifikace zaniklých komunikačních otvorů v ohradních zdech bývalé velké konventní zahrady pomohla identifikovat její kompoziční osnovu v období pozdně barokní transformace v druhé polovině 18. století. Průzkumy prokázaly, že zahrady bývalého kláštera minoritů vykazují vysokou míru prostorové autenticity i autenticity jejich stavebních prvků. Výstupy architektonicko-historického průzkumu doplnila zjištění z provedeného vyhodnocení stanovištních podmínek pro pěstování rostlin (mikroklima, expozice), a tak mohla být formulována hypotéza o možném rozmístění zahradnických kultur v areálu. Od počátku projektu byly diskutovány možné cíle a metody obnovy zahrad v souvislosti s jejich novým funkčním využitím. V čase zpracování studie o využití klášterních zahrad cíleně usiloval pouze jeden z partnerů projektu IOP, SUPŠ sv. Anežky Český Krumlov. Hodlal v exteriérech areálu pořádat akce a představení vlastního školního alternativního divadla a hostujících souborů. Tento záměr předpokládal pořízení rozebíratelného pódia a vybudování stavební připravenosti ve variantních pozicích pódia ve velké konventní zahradě. Později došlo k dílčímu posunu představ o budoucím využívání zahrad, když další partner projektu, Městské divadlo o. p. s., zapojil do svého programu i edukační a kulturní

87 Nájemní zahrádky na území bývalé velké zahrady kláštera minoritů, Foto: M. Pavlátová,Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Č. Budějovicích, sbírka fotografií, inv. č Bývalá velká zahrada minoritského kláštera, stav před obnovou v roce Foto: Jiří Olšan. Území bývalých zahrad kláštera klarisek v pohledu od východu, okolo roku Foto: Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krumlov, Sbírka fotografií, foto č. 7361A, ev. č aktivity, jež by se měly odehrávat v zahradách nebo by využívaly v nich vypěstované byliny, květiny, zeleninu a ovoce. Na základě výsledků průzkumů zahrad a venkovních ploch areálu bývalého kláštera minoritů byla formulována doporučení k programu a funkci jednotlivých částí areálu z hlediska ochrany jeho památkových hodnot. 41 Tato doporučení byla v hlavních rysech zahrnuta do závazného stanoviska výkonného orgánu památkové péče a respektována zpracovatelem projektové dokumentace jako cíle procesu obnovy zahrad. 42 Cílem obnovy bývalé velké konventní zahrady (objekt M6) se staly: rekonstrukce její původní dispozice z období druhé poloviny 18. století, založené na pravoúhlém systému cest a rastru pravidelných záhonových ploch zapojení zahradního pavilonu do kompozice obnovované zahrady jako jejího nejhodnotnějšího dochovaného prvku prezentace souboru témat zahradnických činností, charakteristických pro středoevropské klášterní zahrady prezentace druhového bohatství rostlin, pěstovaných v klášterních zahradách v souvislosti se starobylou tradicí léčitelství a farmacie, ale také pivovarnictví a barvířství prezentace sortimentu historických krajových odrůd ovocných dřevin Obnova prostoru nádvoří Tramín (objekt M4) byla navržena se záměrem: v prostoru před západním průčelím kvadratury rehabilitovat pietní zahradní úpravu plochy hřbitova, založenou v období před druhou světovou válkou a náznakově prezentovat půdorys zaniklé kaple sv. Anny v ostatních částech prostoru nádvoří kultivovat zahradní plochy tak, aby se mohly stát místem kulturních aktivit i odpočinku návštěvníků klášterních expozic Návrh obnovy zadní zahrady (objekt M5) respektoval komorní a duchovní charakter této části klášterního areálu a předpokládal využití zahrady pro výstavy uměleckých děl, prací žáků školy a účastníků kurzů pořádaných partnery projektu. Projektové řešení úpravy zahrady navrhovalo: odstranění rizikových dřevin obnovu lurdské jeskyňky založení travnatých cest obnovu přestárlého ovocného sadu

88 Pavilon kuželny v bývalé velké zahradě kláštera minoritů, Foto: Jiří Olšan. Nádvoří Tramín v bývalém klášteře minoritů, Foto: Jiří Olšan. Specifickým fenoménem klášterních zahrad bylo obvykle těsné provázání jejich prostorové struktury ( jako architektonizovaného prostoru se zřetelnými estetickými a také duchovními atributy) s fenoménem hospodářského pěstování zahradnických kultur s cílem samozásobení klášterní komunity. V případě českokrumlovského minoritského kláštera na staletou tradici klášterního zahradničení navázala intenzivní produkční zahrada, obhospodařovaná od konce 18. století soukromými nájemci. V zahradě vzniklo malé obchodní zahradnictví a po jeho zániku v období po roce 1945 bylo území zahrady rozparcelováno na drobné nájemní zahrádky. Kontinuita zahradničení trvající více než 600 let významnou měrou spoluvytváří autenticitu zahrad bývalého minoritského kláštera v Českém Krumlově. Obnova klášterní zahrady v rámci projektu IOP umožňuje jednak docenit její kulturně historické hodnoty a zároveň vytvořit podmínky pro pokračování fenoménu zahradnického života v budoucnosti. Poznámky Helena Soukupová, Klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově, Průzkumy památek II, 1999, s. 70. Tento stav trval až do roku 1505, kdy byla dostavěna nová hradba Nového Města severně a východně od obou konventů. Viz pokus o rekonstrukci situace a vývoje opevnění Latránu a Nového Města ve středověku: Vladimír Razím, Opevnění města Českého Krumlova ve středověku, I Latrán a Nové Město, Průzkumy památek II, 1999, obr. 42. Klášter klarisek byl po svém založení nadán relativně velkým nemovitým majetkem a mohl si zajistit zahradnické výpěstky (ovoce a zeleninu) z vlastních zdrojů. K nemovitému majetku kláštera klarisek blíže Věra Mašková, Počátky minoritského a klariského kláštera v Českém Krumlově, in: Českokrumlovsko v době prvních Lucemburků , Český Krumlov 1996 s Ibidem, s. 52. Soukupová (Klášter, pozn. 1), s. 78. Třetí kvadratura by tak vyplnila volný prostor mezi konventní budovou minoritů a darovaným panským domem. V pozdějších archivních zprávách je označována jako velká zahrada. Tradice pěstování vinné révy v minoritské zahradě je odvozována z historického pomístního názvu sousedního nádvoří kláštera, označovaného Tramín. Nástin diskuse o symbolickém a funkčním spojení klášterního hřbitova a ovocného sadu viz např. Hans Rudolf Sennhauser, St. Gallen Klosterplan und Gozbertbau: zur Rekonstruktion des Gozbertbauesundzur Symbolik des Klosterplanes, Zürich 2001, s Cit. podle Karel Pletzer, Prozrazená akce husitů proti Oldřichu z Rožmberka v roce 1422, Jihočeský sborník historický XXXI, 1962, s Razím (Opevnění, pozn. 2), s Brána se nacházela mezi dnešními domy Latrán čp. 78 a Jan Müller, Nástin historicko-urbanistického vývoje území tzv. zahrady klarisek v Českém Krumlově, 1997, nepublikovaný text, s Minorité užívali pouze malou plochu zahrady východně od menší kvadratury. 15 Müller (Nástin, pozn. 13), s Cit. podle: Jaroslav Pánek (ed.), Václav Březan, Životy posledních Rožmberků, II, Praha 1985, s Martin Čihalík Zuzana Hlavicová Dimitrij N. Neu- wirth, Stavebně historický průzkum, klášter minoritů Český Krumlov, 2011, s Cit. Ibidem, s. 10. Z popisu vyplývá, že se jednalo o vstup do nádvoří Tramín směrem ke kapli sv. Anny, postavené před západním průčelím kvadratury a vysvěcené v roce Existence hřbitova v tomto prostoru byla potvrzena během zemních prací při stavbě kanalizační přípojky v roce To by se dalo interpretovat tak, že v zahradě za menším ambitem se v období okolo roku 1700 nacházela kuželna (pyramidarium), později byla postavena nová kuželna u jižní ohradní zdi kláštera ve velké zahradě. 20 Jednalo se zřejmě o zahrádku v rajském dvoře menšího ambitu. 21 Situační plán území na břehu Vltavy od Lazebnického mostu po mlýn za Budějovickou branou, Státní oblastní archiv v Třeboni, pobočka Český Krumlov, Schwarzenberská ústřední stavební správa, I.č. 2923, sign. 9h Za menší kvadraturou se do současnosti dochoval drobný zděný objekt zahradního domku, využívaný pro uskladnění výpěstků a zahradnického nářadí. 23 Konvent měl dlouhodobě úzké kontakty s knížecí rodinou Schwarzenbergů a panští stavitelé se podíleli na stavebních úpravách kláštera Pozice a torzálně dochované konstrukce brány zaniklé v období na přelomu 18. a 19. století byly identifikovány stavebně historickým průzkumem Jiřího Blocha v roce Dnes existující objekt tzv. altánu je pozůstatkem původní kuželny, jež se sestávala z pavilonu a (již zaniklé) zastřešené dráhy. Dochoval se výkres s návrhem stavby kuželny (označený popisem jako Erbauung der Keglstette in Conventgarten ). Za informaci o plánu děkuji Jarmile Hansové. Státní oblastní

89 archiv v Třeboni, fond Minorité Český Krumlov, sign. C1a, inv.č. 162, kart. 5, fol Současně ve stejné ose ležely další uzlové body duchovní kompozice zahrady: výklenková kaplička Panny Marie na průčelí pavilonu kuželny do Pivovarské ulice, kaple Panny Marie Einsiedelnské v kvadratuře minoritů a oltář se sochou Piety v klášterním kostele. 27 Cit. podle: Müller (Nástin, pozn. 13), s Od roku 1832 si např. zahradu pronajal městský lékař dr. Adalbert Zickler. Ibidem, s Marta Hradilová, Příspěvky k dějinám knihovny minoritů v Českém Krumlově v době předhusitské (dizertační práce), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2014, s Jedním z nájemců zahrady byl zeměměřič Josef Rosenauer. Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Třeboň, fond Minorité Český Krumlov, sign. D2a, inv. č. 190, kart Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Třeboň, fond Minorité Český Krumlov, sign. A3h, inv. č Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krumlov, fond Zemědělsko-lesnický archiv, karton Čihalík Hlavicová Neuwirth (Stavební, pozn. 17), s Dana Jakšičová, Dcery své doby? Školské sestry sv. Františka, chudé školské sestry Naší Paní a školské sestry de Notre Dame v českých zemích v letech (1950) (dizertační práce), Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, České Budějovice, 2010, s Státní okresní archiv v Českém Krumlově, stavební spis Latrán čp. 27. Ve stejném spisu je vložen plán z roku 1871 na zřízení nového přímého vstupu na ulici Latrán vedle domu čp. 78. Bývalá zahrada klarisek je na plánu označena jako Nonnengarten. 36 Státní okresní archiv v Třeboni, fond Minorité Český Krumlov, I.č. 190, sign. D2a. 37 K další úvaze zůstává otázka, zda pěstování ovocných stromů na nádvoří kláštera pouze dokládá dobový utilitární přístup k jeho pozemkovému majetku, nebo mělo i další smysl jako připomínka starobylého spojení hřbitova a ovocného sadu v klasickém modelu uspořádání klášterních areálů, spojení nabitého řadou duchovních významů, v němž byl ovocný sad chápán jako alegorické zobrazení Ráje. 38 Byly zde vysázeny smuteční formy vrby bílé (Salix alba Tristis ), jasanu ztepilého (Fraxinusexcelsior Pendula ) a jilmu horského (Ulmusglabra Pendula ). Ze souboru dřevin vysazených po roce 1930 se do současnosti dochoval pouze jediný exemplář převislého jilmu rostoucí před schodišťovým altánem. 39 Od konce 18. století, za situace pronajímání velké zahrady soukromým nájemcům, se tato část areálu stala zahradou určenou pro užívání komunitou řádových bratrů. Zahrada ležící v těsné blízkosti kaple sv. Wolfganga a presbytáře klášterního kostela získala zřízením lourdské jeskyňky při ohradní zdi viditelné vyjádření svého duchovního rozměru. 40 Tehdejší územní rozsah zahrady i její struktura jsou dobře patrné na leteckém snímku pořízeném v roce 1949, snímek je dostupný na webových stránkách 41 Odborné vyjádření vypracoval Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích. 42 Závazné stanovisko vydal Městský úřad Český Krumlov, odbor územního plánování a památkové péče, oddělení památkové péče, projektovou dokumentaci zpracovalo Sdružení IKP Consulting Engineers, s. r. o. a Tomáš Šantavý Projektový ateliér pro architekturu a pozemní stavby, s. r. o. History of the monastic gardens in Český Krumlov. The concept of renovation of the former Minorite monastery gardens. Jiří Olšan The grounds of the double monastery of the Poor Clares and Minorite Friars are an important part of the Český Krumlov historical conservation area. The gardens of both institutions had from the beginning a mainly utilitarian character. However, since the foundation of the monastery, they gradually grew in size reaching their maximum dimensions by the end of the 15 th century after completion of the New Town (Nové Město) fortifications. During the succeeding period the size of the Krumlov monastic gardens persistently decreased under the pressure of contraction and due to the economic activities of the owners of the Český Krumlov dominium. In the mid-18 th century, the large minorite garden was transformed into a mixed garden with a network of paths in Baroque style and the addition of an architecturally impressive bowling pavilion. Changes in the use of the minorite gardens during the mid-18 th century as well as the abolition of the Poor Clares convent marked a turning point in the gardens development. During the following centuries the monastic gardens experienced a long period of stagnation and degradation. The surviving parts of the Český Krumlov minorite monastery gardens represent the oldest continuously existing working garden areas in the town. This article summarizes the knowledge of the history of the Český Krumlov monastic gardens, attempts an interpretation of their development and describes the concept and method of their revitalization

90 Vzdělanost, umění a zbožnost Movité památky a umělecká výzdoba kláštera minoritů v Českém Krumlově Ludmila Ourodová-Hronková Chudoba sv. Františka z Assisi, zakladatele františkánských řádů, jako jeden z principů jeho mnišského života je všeobecně známá. O to více může návštěvníka překvapit mnohdy honosné vybavení kostelů, které patřily řádům s františkánskou řeholí. Svatý František je znám svou usilovnou prací na obnově kostelů. Důvodem této péče nebyla záchrana památky, ale pro nás mnohdy nepochopitelná nezměrná úcta k Nejsvětější svátosti a slavení eucharistie a tím pociťované potřebě vytvořit pro obé co nejdůstojnější prostředí, jak píší jeho životopisci: Svátost oltářní mu byla ohniskem veškerého náboženského života. Jako mladík často kupoval drahocenná mešní roucha a posvátné nádoby a posílal je chudým kněžím a kostelům. Našel-li někde na svých cestách zanedbaný kostel, vzal smeták, pokorně a zbožně jej zametl a vyčistil a vyzdobil oltáře, aby tam všemohoucí Bůh mohl důstojně přebývat. 1 Myšlenka úcty k Božímu tělu a k Panně Marii, jimž je kostel zasvěcen, prostupuje vybavením klášterního kostela. O původním zařízení gotického kláštera klarisek a minoritů v Českém Krumlově založeného roku 1350 Kateřinou z Rožmberka, rozenou z Vartemberku, s jejími syny Petrem, Joštem, Oldřichem a Janem, se nedochovalo příliš mnoho zpráv. Již roku 1358 musel být kostel alespoň zčásti dostavěn, upraven a vyzdoben, neboť byl ke slávě Božího Těla a blahoslavené Panny Marie vysvěcen. 2 Vzhledem k nedostatku písemných pramenů je podobu interiéru kostela s jeho vnitřním zařízením brzy po jeho vysvěcení velmi obtížné rekonstruovat. Výzdoba kostela byla pravděpodobně poměrně pestrá. Součástí interiéru snad byly oltáře v podobě malovaného retáblu nebo skříňového oltáře se sochařskou složkou. Z dochovaných středověkých děl, která pocházejí z minoritského klášterního kostela, lze předpokládat, že pro zdejší kostel byly bohatými donátory objednávány práce těch nejlepších umělců z blízkého i vzdálenějšího okolí. Jednou z nejcennějších a nejstarších dochovaných středověkých mobilií pocházejících z minoritského kláštera v Českém Krumlově je Pieta z doby kolem roku Sousoší bývá spojováno se získáním odpustkového listu, který na žádost Jindřicha III. mladšího z Rožmberka udělil pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Podle listu měly být uděleny odpustky za hříchy všem, kteří během čtyřiceti vytyčených dnů navštívili krumlovský klášter a vkleče se pomodlili před sochou Piety. Ta stála až do roku 1686 na sloupu pod chórem klarisek. 177

91 Interiér klášterního kostela Božího těla a Panny Marie ve 30. letech 20. století. Interiér klášterního kostela Božího těla a Panny Marie. Foto: Hugo Moc, Dagmar Brašničková, Počátkem 20. století byla socha přemístěna na podstavec do jižního ramene křížové chodby vedle oltáře Umučení Páně. Jak zobrazuje fotografie pořízená v této době, hlava Panny Marie nesla korunu a svatozář. 3 Dokladem obliby krásnoslohové plastiky v Českém Krumlově je Madona z minoritského kláštera z doby kolem roku Řezba z lipového dřeva je variantou Krumlovské madony, která je dnes ve Vídni. Přibližně z téže doby pochází plastika Ukřižovaného Krista, dnes umístěná v depozitáři rytířského řádu křižovníků. 4 Na františkánskou donaci díla odkazuje malovaný rám s postavami světců deskového obrazu Madony Krumlovské, který pochází z minoritského kláštera z doby po roce Madona patří k replikám vyšebrodského typu a je téměř přesnou kopií Vratislavské madony. 5 Na horní liště jsou zobrazeni tři andělé s nápisovými páskami s textem mariánské antifony Regina coeli laetare (Raduj se, nebes královno), na dolní liště proroci Jeremiáš, David a Izaiáš, na levé vertikální liště světci František z Assisi, Ludvík z Toulouse a Antonín Paduánský, na pravé liště sv. Bernardin ze Sieny, sv. Bonaventura a sv. Klára z Assisi. Vznik této desky bývá dáván do souvislosti s návštěvou generálního vikáře a významného františkánského kazatele italského původu Jana Kapistrána ( ) v minoritském klášteře v Krumlově. O obdarování kláštera novými preciosy hovoří zpráva z roku 1458, kdy Jan Ritschauer, krumlovský měšťan a bývalý rožmberský písař, daroval do kláštera klarisek stříbrnou monstranci a kalich a prosil za sebe, manželku, správce špitálu a stavitele 6 Předtím, neuvedeného data, byl klášteru darován černý ornát s červenými růžemi, monstrance a kalich, vše za duše blízkých příbuzných. 7 Kostel i klášter byly na konci 15. století přestavovány a rozšířeny. Mezi lety byla zřejmě dokončena stavba ambitu a kláštera a roku 1491 znovu vysvěcena kaple sv. Wolfganga. Svatý Wolfgang (cca ), biskup Řezna, se velkou měrou zasloužil o založení pražského biskupství a posílení katolické církve v Čechách. Socha sv. Wolfganga pro kapli vznikla mezi lety 1450 až 1460 a představuje jedno z mála monumentálních dřevěných děl z období přechodu k pozdní gotice. 8 Po roce 1520 byla pro minoritský klášter vytvořena plastika Ukřižovaného Krista. 9 Během 16. století měly oba kláštery vyhořet a být opětovně opravovány. Přesto uvádí nejstarší inventář kostela z konce 16. století ( ) velký počet drahocenného nářadí, relikvií a šatstva kněžského v klášteře uloženého, jako 12 větších a menších monstrancí, mezi nimi jednu kostěnou, 5 křížů jeden od krále franckého, ciborium, osm kalichů, pět ampulek, obraz sv. Václava, sv. Jana Křtitele a sv. Kláry, 4 obrázky jeden kostěný, dvě hlavy relikviáře sv. Kalixta, jedné svaté, čtyři křišťálové nádobky a ostatky. Dále dva pazoury(?), čtyři oltáříčky, čtyři měšce a osm truhliček se svátostmi z toho dvě kostěné, hedvábník na monstranci, zlatohlav na závoj Panny Marie, šest vormirálů zlatohlavových a perlových, čtyři ornáty, tři dalmatiky, tři kápě a dvě kapičice zlatohlavové a aksamitové, truhlu s mešními rouchy a truhlu z Kugwajtu. 10 Na počátku třicetileté války měl navíc klášter minoritů znovu vyhořet. Práce na stavební obnově zastavil švédský vpád. Roku 1633 svšak byly nejnutnější opravy patrně dokončeny, neboť se v konventu mohla konat provinciální kapitula. 11 Konsolidace poměrů po třicetileté válce i po Tridentském koncilu ( ) přinesla vedle stavebních oprav

92 Závěsný obraz sv. Judy Tadeáše. Foto: Hugo Moc, Dagmar Brašničková. Interiér klášterního kostela Božího těla a Panny Marie s patronátní oratoří ve 30. letech 20. století. i zájem o novou výzdobu kostelů. Závěry Tridentského koncilu přinášely pozitivní úctu ke světcům i novou vlnu zájmu o jejich ostatky. Ta se projevila v budování nových oltářů k jejich oslavě i výzdobě kostelů v celé katolické církvi. Sedmnácté století bylo také stoletím obnovené františkánské úcty. V souvislosti s početním vzestupem klášterů a řeholníků se také zvyšoval vliv řádu na okolí. Téměř ideálním prostředkem, který pomáhal šířit řádový kult sv. Františka z Assisi mezi široké vrstvy věřících, byla v době baroka náboženská bratrstva a sdružení třetího řádu. 12 Bratrstva prošla v 17. a 18. století obrovským rozmachem v celém katolickém světě a nabízela laikům zintenzivnění náboženského života, podporu duší v jejich posmrtném údělu a určitou společenskou prestiž. Ve svém působišti sdružovala představitele místních společenských elit, ale i desítky či stovky významných obyvatel. Bratrstva pořádala pobožnosti, náboženské slavnosti, svým členům umožňovala získat četné odpustky a řídila se vlastními stanovami. Svébytnými byly tzv. františkánské třetí řády. Tato sdružení obojího pohlaví byla na řád vázána těsněji než bratrstva. 13 Tzv. třetí řád získával zvláště šlechtu. Také při minoritském klášteře v Českém Krumlově bylo oficiálně v roce 1610 založeno Arcibratrstvo sv. Františka Serafínského. 14 Činnost bratrstva byla až do roku 1647, kdy se konaly první oficiální volby arcibratrstva, velmi nepravidelná. 15 Zachovalý inventář majetku českokrumlovského bratrstva uvádí jména hlavních volených představitelů v období 50. až 60. let 17. století. Mezi jeho významnými členy se objevovali vedle městské honorace i někteří členové knížecího dvora. 16 Klášterní kostel i kaple v Českém Krumlově byly od 40. let 17. století nově vybavovány a zdobeny. Rozvíjela se zde celá řada zbožných kultů vázaných na sochy a obrazy. To zvyšovalo přitažlivost klášterního kostela, společného pro minority i klarisky, byly pořádány různé církevní slavnosti. Ve 40. letech 17. století byly na hlavní oltář objednány tři sochy v Praze. Abrahamovi Welberovi, řezbáři v Menším Městě pražském, byla za dodané tři mísy neb mušle k velkému oltáři, za sochy sv. Ondřeje, sv. Bartoloměje a sv. Doroty z lipového dřeva a tamějšímu malíři Davidu Altmanovi za opravu obrazu (sochy) Panny Marie s dítětem a za stříbření, zlacení a polychromii u tří výše zmíněných soch zaplacena částka 157 zlatých. 17 Oltář sv. Františka Serafínského, zřízený roku 1641, vytvořil do kaple sv. Anny v roce 1648 Kašpar Schnuhl, malíř v Enži. V duchu soudobé módy byl černě natřený s bílými plastikami a zlacenými detaily řezeb. 18 Prostřední oltářní obraz Stigmatizace sv. Františka do něho namaloval podle archivních dokladů Jan Melichar Otto, 19 eggenberský dvorní malíř. 20 Oltář byl Arcibratrstvem sv. Františka, které u něho konalo své pobožnosti, v roce

93 Obraz sv. Františka z Assisi, Jindřich de Werle, Foto: Hugo Moc. Svatý archanděl Michael, F. J. Prokyš(?), kolem roku Foto: Hugo Moc obnoven a po zrušení kaple roku 1786 přesunut jako boční oltář do kostela. 21 Kaple sv. Anny byla prodána Kašparu Koutnému a v roce 1858 byla zbourána. Roku 1651 založil člen bratrstva sv. Františka Serafínského Dětřich z Germersheimu oltář Pěti ran Krista Pána a odevzdal jej Arcibratrstvu sv. Františka Serafínského. V letech došlo k celkové opravě kláštera a přestavbě kostela v barokním slohu. Roku 1649 byl dosud plochostropý kostel sklenut a zvětšena okna. V letech nechal kvardián David Rothbauer restaurovat kapli sv. Wolfganga a opatřit klenbou dolní menší ambit. 22 Další stavební zásahy probíhaly až do konce 17. století. Zvláštní kapitolu při vybavování českokrumlovského kláštera minoritů a klarisek tvoří mecenát vzdělané a zbožné kněžny Marie Ernestiny z Eggenbergu, rozené ze Schwarzenbergu, a jejího chotě knížete Jana Kristiána z Eggenbergu. V roce 1669 nechali knížecí manželé ke kostelu přistavět patronátní oratoř a dali ji vybavit sloupovým oltářem zasvěceným sv. Bartoloměji. Nad obrazem sv. Bartoloměje, patrona mnohých řemesel, byl v nástavci umístěn obraz sv. Antonína Paduánského, učitele církve. Oltář doplňovaly dva oválné a dva jehlancové relikviáře a plastika Ježíše Krista ze zimostrázu. Roku 1669 byl postaven i nový chór pro klarisky, přístupný pouze z kláštera, s oltářem Božského Jezulátka (Gratiosus Jesulus), 23 rovněž na náklady knížecích manželů. Stavební úpravy v kostele vyvrcholily v 70. letech 17. století. Na uměleckých i umělecko- -řemeslných pracích se významným způsobem podílel malíř Jindřich de Verle. Malíř přišel z Lince do Českého Krumlova v roce 1669 a pro knížete Jana Kristiána z Eggenbergu vykonával nejrůznější práce nejen v klášteře minoritů, ale také v zámku. 24 Vedle portrétů maloval i kulisy, natíral nábytek, dveře a kočáry i skleněné koule v zahradě. Za vymalování obou knížecích znaků v refektáři a posledního soudu v kostnici na hřbitově dostal vyplaceno 30 zlatých a za pozlacení nově přestavěné kazatelny a nátěr čtyř evangelistů a apoštolů sv. Petra a Pavla 24 zlatých. V roce 1675 dostává za práce provedené na jesličkách v kostele 22 zlatých a 45 krejcarů. Zaplaceno dostává i za nový oltář zasvěcený sv. Antonínu Paduánskému. 25 Také českokrumlovský truhlář Vavřinec KhienmÜller dostal téhož roku (1670) vedle truhlářských prací zaplaceno za nové lavice do refektáře, za rozebrání

94 Oltář sv. Jana Nepomuckého, Foto: Hugo Moc, Nástavec oltáře sv. Jana Nepomuckého s obrazem Nejsvětější Trojice, Foto: Hugo Moc, a znovupostavení oltářů a kazatelny. 26 Jindřich de Verle pracoval pro klášter minoritů i pro Schwarzenbergy dlouhá léta. V roce 1688 namaloval pro klášter obraz Nejsvětější Trojice, obrazy andělů, obraz sv. Kláry, sv. Františka z Assisi v životní velikosti. Obraz sv. Antonína Paduánského namaloval pro klášter ještě v roce Roku 1679 přispěli Marie Ernestina a Jan Kristián z Eggenbergu výraznou sumou peněz na stavbu hlavního oltáře. Oltář byl zřejmě instalován až po roce 1681, kdy měl být stržen chór i s oltářem a místo něho vystavěn nový i s oltářním stolem. 28 Raně barokní hlavní oltář byl původně s největší pravděpodobností černozlaté barevnosti, více než sedm metrů vysoký a šest metrů široký. Architekturu oltáře truhlářsky vyrobil a posléze tmavě namořil dvorní truhlář V. KhienmÜller za částku 140 zlatých. Portálový oltář se skládá z vysokého soklu a dvou postupně se zužujících portálových pater. Asi do poloviny 18. století byl na oltáři umístěn raně barokní obraz Zvěstování Páně, který namaloval v roce 1679 Matyáš Leithner, malíř z obce Hall v Tyrolsku. 29 Obraz mimořádné kvality nebyl dodnes plně zhodnocen. Dnešní titulní oltářní obraz nazývaný Zjevení v Porciunkule zachycuje klečícího sv. Františka, jemuž se právě zjevil Kristus s křížem a se svou matkou. Nebeskou dvojici obklopuje světelná záře a andělé s květy. Sv. František Serafínský přijímá od Spasitele na přímluvu P. Marie Porciunkulové plnomocný odpustek. Scéna se váže k legendě, podle níž získal František z Assisi poté, co obnovil kapli v Porciunkule, místo, které miloval nade všechna ostatní světa. 30 V nočním zjevení dostal od Krista s Pannou Marií pokyn, aby šel do Perugie za papežem Honorem II. a požádal ho o plnomocné odpustky pro kostelíček v Porciunkuli. To se také stalo. Obraz stejného námětu je součástí obrazového cyklu ze života sv. Františka. Autora ani přesné datum namalování obrazu neznáme. V mělkých nikách mezi sloupy po stranách jsou umístěny polychromované plastiky hlavních františkánských světců, patronů tzv. menších bratří, socha svatého Františka z Assisi a socha sv. Antonína Paduánského s Ježíškem v náručí. Na římse branek po stranách oltáře jsou na podstavcích polychromované plastiky světců: vlevo sv. Petr, vpravo sv. Pavel. Vrchol postranního segmentového kladí zdobí plastiky církevních Otců, svatý Ambrož a svatý Augustin. Obraz v nástavci představuje žehnajícího Boha Otce. Oltář vrcholí sochou archanděla Michaela s pokořeným ďáblem u nohou. Sochy světců a andělů, andílčí hlavičky a dekorativní řezby pro oltář zhotovil Johann Wörath. Vrchol svatostánku doplňuje polychromovaná plastika Krista Vítězného. Ve středu hlavní římsy je v kartuši zakomponován alianční erb Eggenbergů a Schwarzenbergů s knížecí korunou. Z obrazu

95 Oltář Panny Marie Einsiedelnské, Foto: Hugo Moc. Oltář sv. Františka Serafínského, 1741, s obrazem Stigmatizace sv. Františka Serafínského od Jana Melichara Otty z roku Foto: Hugo Moc. v druhém patře oltáře shlíží žehnající Bůh Otec. Na zadní straně oltáře tkví nápis: LAU- DETUR SANCTISSIMUM SACRAMENTUM (Ať je chválena Nejsvětější Svátost). Roku 1682 postavil varhanář Bernard Wallers z Brém a Mikuláš Kristandl z Českých Budějovic za hlavním oltářem v presbytáři na nově vybudovaném vyvýšení nové varhany v částce 450 zlatých. Tyto nejstarší kompletně zachovalé varhany patří k hudebně-historickým unikátům v českých zemích. Varhany byly restaurovány v roce 1826 a pak v 80. letech 20. století varhanářem Vladimírem Šlajchem. Malý rámový oltář sv. Aloise z doby kolem roku 1740 umístěný v presbytáři jako by svou ikonografií nezapadal do prostředí františkánského kostela. Obraz představuje jezuitského světce svatého Aloise, patrona mládeže, přímluvce proti moru a očním chorobám, s atributy lilií, lebkou na notovém papíře, korunou, důtkami a knihou. V ose menzy je namalován znak františkánského řádu. Oltář doplňují dřevěné polychromované plastiky českých zemských světců sv. Václava a sv. Víta. Presbytář, chór a sakristii zdobilo ještě v 70. letech 20. století osm obrazů světců v rokokových rámech, které jsou nyní uloženy v depozitáři. Soubor olejomaleb představoval svatého archanděla Michaela, svatého Karla Boromejského, sv. Judu Tadeáše, sv. anděla Strážce, sv. Jana Nepomuckého, sv. Dismase. Obrazy namaloval kolem roku 1760 českobudějovický malíř František Jakub Prokyš. Stěny presbytáře stále zdobí dva obrazy v bohatě vyřezávaných zlacených rámech od téhož malíře. Obrazy sv. Barbory, patronky dobré smrti, a obraz Smrt sv. Josefa, který je patronem umírajících. Oba obrazy připomínají i důležité poslání bratrstva sv. Františka Serafínského, o modlitbu za dobrou smrt a duše v očistci. Na evangelijní stranu kostela byl zřejmě po zrušení kaple sv. Anny roku 1786 přesunut oltář sv. Františka Serafínského. Oltář byl obnoven roku 1741 Arcibratrstvem sv. Františka Serafínského a využíván při pobožnostech tohoto bratrstva. Architektura portálového oltáře je celoplošně mramorovaná a zlacená. Je lemována ze stran závěsem ze subtilní zlacené řezby akantových listů a stylizovaných květů a úponů. Po stranách portálového retabula sedí na kladí sloupů putti a andílci s nástroji umučení Krista. Ve vrcholu je symbol monstrance s Kristovým monogramem IHS, připomínající úctu sv. Františka k eucharistii. Námět hlavního oltářního obrazu Stigmatizace sv. Františka Serafínského vychází z Legendy Maior sv. Bonaventury: Dva roky před tím, než odevzdal ducha nebi, zavedla ho Božská Prozřetelnost ( ) na místo zvané Alvernská hora. Když tam podle zvyku začal konat 40denní půst ke cti sv. archanděla Michaela, byl naplněn hojněji než obvykle sladkostí nebeské kontemplace. Žárem serafské touhy byl unášen vzhůru k Bohu a něžnou soustrastí proměňoval se v toho, který z tak

96 velké lásky se dal ukřižovat. Jednou zrána kolem svátku Povýšení sv. Kříže se modlil na úbočí hory. Spatřil serafa, který měl šest ohnivých zářivých křídel a sestupoval z výšin nebe. Když se rychlým letem snesl blízko Božímu muži, ukázala se mezi křídly podoba ukřižovaného člověka, který měl ruce i nohy rozepjaté ve tvaru kříže a ke kříži přibité ( ) Když vidění zmizelo, zanechávalo v jeho srdci podivuhodný žár, ale také na tělo vtisklo neméně zvláštní znamení. Ihned se na rukou i na nohou začaly objevovat stopy hřebů. Pravý bok byl také proboden jakoby kopím, byl potažen rudou jizvou. 31 Obraz namaloval roku 1641(8) eggenberský malíř Jan Melichar Otto. Jeho přesná kopie se stala součástí obrazového cyklu ze života sv. Františka, umístěného v ambitu kláštera. Do nástavce oltáře je zasazen obraz svaté Kláry, zakladatelky řádu klarisek, jako abatyše s berlou a monstrancí s hostií. Vedle oltáře sv. Františka z Assisi je na stěně na konvexně vykrojené konzole s aliančními erby Eleonory Amálie z Lobkowicz a Adama Františka ze Schwarzenbergu s knížecí korunkou zavěšeno dřevěné sousoší zobrazující sv. Peregrína Laziosi klečícího před Kristem na kříži. Světec-servita v mírně podživotní velikosti klečí před krucifixem a prosí Krista na kříži za uzdravení své nemocné obvázané nohy. Kristus ho posléze podle legendy uzdravil. Oltář zasvěcený sv. Janu Nepomuckému byl vytvořen v roce V nice portálového retabula ze stran lemovaného předsazeným sloupem je zasazena plastika sv. Jana Nepomuckého v nadživotní velikosti. Světci po stranách adorují andílci. Po stranách niky vedle sloupů je socha svatého Jana Křtitele v rouchu ze zvířecí kůže s beránkem na knize a na druhé straně socha svatého Jana Evangelisty s knihou a perem. Obraz v nástavci představuje sv. Barboru (?) obětující své srdce Panně Marii a Nejsvětější Trojici. Nad sloupy na podstavcích doplňují oltář svatý Mikuláš v biskupském rouchu s berlou a knihou se třemi koulemi symbolizující tři měchy s penězi a socha svatého Floriána ve vojenském šatě s kopím a vědrem vody v ruce vpravo. Vrchol nástavce zdobí obraz Nejsvětější Trojice s paprsčitou září s iniciálou IHS (Iesus Hominum Salvator). Zasklený obraz sv. Antonína Paduánského, zasazený v predele, pochází pravděpodobně ze staršího zrušeného oltáře tohoto světce ze 17. století. Roku 1662 založil knížecí hejtman v kostele oltář zasvěcený Panně Marii Bolestné a biskupu Liboriovi. Bohatý a dekorativní baldachýn se zlacenou stříškou s čabrakou a zřasenou stylizovanou draperií s třásněmi ve středu oltářní architektury tvořil rámec pro gotické sousoší Piety a zdůrazňoval její význam. Zlacené paprsky po obvodu niky, obláčky, andělé s nástroji umučení Páně, andílci i okřídlené andílčí hlavičky směřují k soše Panny Marie Bolestné. Ve vrcholu oltáře oznamuje nápis v kartuši: Alltare Privilegiatumm. Výhradně u oltáře Panny Marie Bolestné byly slouženy zádušní mše. Olejomalba na plátně v nástavci zobrazuje sv. Liboria, biskupa s mitrou, oděného do bohatě vyšívaného pláště. Sousoší z doby kolem roku 1350 bylo na původní oltář přeneseno až v roce Roku 1727 byl oltář obnoven a upraven do nynější podoby. Kazatelna je vynikajícím řezbářským dílem. Na baldachýnové stříšce s čabrakou po obvodu je umístěn alianční erb donátorů knížete Josefa Adama ze Schwarzenbergu ( ) a jeho ženy Marie Terezie rozené z Lichtensteinu ( ). K ploše stříšky jsou přichyceny zlacené figurální plastiky zpodobující výjev Zvěstování Panny Marie. Pod spodní římsou řečniště jsou symboly čtyř evangelistů. Orel připomíná sv. Jana Evangelistu, Stojánkový relikviář, 1. polovina 18. století. Foto: Hugo Moc, Dagmar Brašničková. Stojánkový relikviář, 1.polovina 18. století. Foto: Hugo Moc, Dagmar Brašničková. anděl s výrazným obličejem svatého Matouše, hlava býka svatého Lukáše a hlava lva svatého Marka. Plocha řečniště kazatelny je členěna pilastry do čtyř polí. Řezané reliéfy představují výjevy ze života sv. Františka: Kázání sv. Františka mořským živočichům rybám, Kázání sv. Františka a šíření Božího slova v kostele, Kázání zvířatům divoká zvířata krotnou a poslouchají při jeho kázání, sv. František uctívá eucharistii v monstranci před dvěma muži. Původní kazatelna z roku 1671 byla obnovena roku Truhlářské a řezbářské práce se zhostil Jan Rupotz, sochař z Omleničky. Roku 1745 byla nově přezlacena, mramorována a štafírována měšťanem z Nového Města pražského Matějem Linhartem Dornem. Při práci mu pomáhal Josef Schoper, malíř a měšťan z Plešivce, a Karel Anneis, malířský tovaryš z Krumlova. Práce stála 500 zlatých. 33 Na epištolní straně stojí raně barokní oltář Korunování Panny Marie z 2. poloviny 17. století. Menza tumbového tvaru s celoplošným mramorováním kryje gotickou zděnou menzu z doby kolem roku Ve středu retabula s rozeklaným kladím je zapuštěna nika s reliéfní dřevořezbou zobrazující námět Korunování Panny Marie. Klečící Pannu Marii korunují královskou korunou osoby Nejsvětější Trojice Kristus s žezlem, Bůh Otec se zeměkoulí a Duch svatý v podobě holubice. Po stranách oltáře jsou v mělkých nikách s mušlí v konše dřevěné sochy zakladatele západního mnišství sv. Benedikta v rouchu s berlou, knihou a nádobkou s hadem a zakladatele řádu cisterciáků svatého Bernarda z Clairvaux ve zlatém rouchu s knihou a křížem v ruce. Oltář zdobí plastiky

97 Hlavní oltář Božího těla a Panny Marie. Foto: Hugo Moc. Hlavní oltářní obraz Zjevení v Porciunkule,2. polovina 17. století. Foto: Hugo Moc. putti a andělů. Spiritualitu 1. poloviny 20. století připomíná obraz v Čechách málo známé francouzské světice Markéty Marie Alacoque, svatořečené v roce 1920, která se velmi zasloužila o uctívání Nejsvětějšího Srdce Páně. Ve vrcholu nástavce na bohatě vyřezávaném podstavci je umístěna plastika sv. Jana Evangelisty s pohárem v ruce. Kvalitní řezbářská práce barokního období přesahuje uměleckou kvalitou hranice regionu. Na místě svatostánku je v zlaceném rokokovém rámu adjustován obraz sv. Anny vyučující Pannu Marii. Spiritualitu 19. a 20. století ještě připomíná soubor dřevěných plastik umístěných na podstavcích v lodi a u Vítězného oblouku kostela z doby kolem roku První socha představuje Ježíše Krista Nejsvětější Srdce Ježíšovo s rukou ukazuje na planoucí srdce na své hrudi obtočené trnovou korunou v žehnajícím gestu. Kult Božského Srdce Ježíšova či Božského Srdce Páně vyvrcholil roku 1899, kdy Lev XIII. stanovil pro nastávající přelom století zasvěcení světa Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. S tímto kultem souvisí úcta k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, kterou představuje socha Panny Marie s bílou lilií a rukou, kterou ukazuje na své nevinné srdce obtočené věncem růží. Svátek Neposkvrněného Srdce Mariina byl schválen již na počátku 19. století a souvisel s vyhlášením dogmatu o početí Panny Marie bez poskvrny prvotního hříchu v roce Závaznost pro celou církev dostal až v roce Oba kulty představující niternou lásku k člověku se staly velmi populárními v 1. polovině 20. století. Podobné sochy byly na přelomu 19. a 20. století zakoupeny většinou z rakouských dílen. Čtveřici soch doplňuje svatý Josef s lilií v ruce a dítětem Ježíšem v náručí a sousoší Výchova Panny Marie, kterou představuje sv. Anna, jež vyučuje Pannu Marii ve víře. Zvláštní postavení mezi mobiliemi klášterního kostela se dostalo relikviáři sv. Reparáta, který byl umístěn v zadní části kostela pod kůrem jeptišek až do roku Skříňový relikviář v podobě hranolovité schránky obsahuje kostru sv. Reparáta a dnes je po restaurování v roce 2010 vystaven v tzv. Pokladnici sakrálního umění expozice Hradního muzea v budově

98 Cyklus ze života sv. Františka z Assisi, obraz č. 19. Nebeské posílení v únavě a v nemoci sv. Františka, Jan Melichar Ott(o), Foto: Hugo Moc. Cyklus ze života sv. Františka z Assisi, obraz č. 9. Zjevení v Porciunkule, 1663(?). Foto: Hugo Moc. Hrádku českokrumlovského zámku. 34 Ostatky, které byly vyzdviženy roku 1769 z pohřebiště sv. Anežky v Římě, získal klášter minoritů v Českém Krumlově. Českokrumlovské klarisky provedly kompletaci a výzdobu ostatků a po velkolepé církevní slavnosti byly ostatky vystaveny na oltáři sv. Antonína Paduánského v klášterním kostele. V roce 1772 byly ostatky oděny do červeného sametového roucha, které připomíná svým střihem a výzdobou barokní divadelní kostýmy antických hrdinů. Oděv je zdoben řadami skleněných perliček a květinových pásů z pestrobarevných perliček s plastickými květy a dracounovou krajkou. Po zrušení kláštera klarisek v roce 1782 byly v souvislostmi s církevními nařízeními ostatky v roce 1788 odstraněny z kostela a přesunuty nejdříve do kaple sv. Wolfganga, později do knížecí oratoře do kaple sv. Bartoloměje. V roce 1828 byly ostatky opět vystaveny v kostele. Po roce 1937 byly opět přemístěny na oltář do kaple sv. Wolfganga. 35 Klášter vlastnil celou řadu relikvií, uzavřených ve zdobených barokních relikviářích. Drobné relikvie, získané pro klášter z římského pohřebiště sv. Cyriaky na Via Tiburtina v roce 1778, byly doplněny nápisovou páskou se jménem světce a písmenem M (mučedník) a s relikviářovou výzdobou se staly součástí stojánkových a jehlancových relikviářů, které byly součástí většiny oltářů českokrumlovského minoritského klášterního kostela. 36 V druhé polovině 18. století stálo v minoritském klášterním kostele celkem osm oltářů, které se zčásti zachovaly dodnes. V 80. letech 19. století byl interiér kostela, především celý soubor oltářů, kazatelna, včetně některých obrazů a dřevěných plastik, opraven krumlovskou firmou L. Schönbauera. Ambit Podle archivní fotografie stál počátkem 20. století v rohu ambitu vedle vchodu do kostela oltář sv. Kříže. Pozadí Krista na kříži tvořil lunetový obraz s námětem města Jeruzaléma, který vyplnil celou plochu lunety. Robustní kříž s korpusem Krista byl umístěn nad predelu (tabernákl) oltáře. Na postranních mohutných volutách predely oltáře byly postaveny jehlancovité relikviáře, které jsou dnes zapůjčené do expozice Hradního muzea na zámku Český Krumlov. Na menších volutách byl zakomponován obraz Smrt sv. Josefa ve zlaceném rokokovém rámu. Na menze stály kánonické tabulky v bohatě vyřezávaných zlacených rámech s rokokovými detaily a svícny. Oltář byl v minulosti rozebrán. Do současné doby se zachovaly jen jeho části. Na vnější stěně jižního ramene ambitu stál podle archivní fotografie z 30. let 20. století oltář Umučení Ježíše Krista. Oltář tvoří menza s predelou ukončená mohutnou volutou. Retabulum tvoří mohutná kartuše zdobená konkávně i konvexně ukončenými akanty, v jejímž středu je zasazen reliéf s námětem sv. Jana Nepomuckého na nebesích. Celý oltář nese mohutnou mariánskou(?) korunu v nástavci, s rokokovými květinami, obláčky a paprsky svatozáře. Centrem oltáře je Ecce homo zbičovaný a trním korunovaný Ježíš Kristus, polo obnažený, sedící na sedátku, opírající si hlavu o dlaň. Oltář doplňovaly po stranách dřevěné plastiky ze 17. a 18. století: Sloupový oltář Čtrnácti svatých pomocníků se soškami sv. Františka, Antonína, Ludvíka na horní římse, na predele kolem aliančního znaku s mnoha symboly německý text se jménem donátora a datací V retabulu byl zakomponován

99 obraz Čtrnácti sv. pomocníků. Oltář byl v nedávné minulosti rozebrán. Obraz a svícny jsou dnes uloženy v depozitáři rytířského řádu křižovníků. Mezi lety byl do lunetových výsečí klášterního ambitu namalován obrazový cyklus vyprávějící o životě sv. Františka z Assisi. Obrazový cyklus devatenácti rozměrných lunetových obrazů dnes patří k nejstarším barokním narativním cyklům v českých zemích. Každý obraz je zaměřen na stěžejní událost Františkova života tak, jak byly popsány v životopisech a legendách. Každý obraz na více plánech zároveň zobrazuje více výjevů, souvisejících s příběhem. Cílem cyklu bylo vybídnutí ke křesťanským ctnostem. Obrazy dlouhé přibližně čtyři metry a široké dva metry byly zavěšeny přímo v lunetách křížové chodby. Tvary napínacích rámů byly při vzniku přizpůsobeny podobě jednotlivých lunet, tvořených nepravidelnými klenbami. 37 Podle inventáře kláštera bylo ještě v roce 1822 v ambitech 25 obrazů ze života sv. Františka. 38 Do současné doby se dochovalo pouze 19 obrazů tohoto cyklu. Osmnáct bylo přizpůsobeno tvaru a velikosti křížové chodby, poslední, který představuje stigmatizaci sv. Františka, má obdélný tvar a měl tvořit závěr celého obrazového cyklu. Obrazy jsou namalovány technikou olejomalby na plátně. Jejich kompozice ukazuje ke starším grafickým předlohám. Jedná se o kompozice pozdně renesančních obrazů včetně detailů, směřujících svým pojetím až k roku Přímou grafickou předlohou pro obraz Nebeské posílení v únavě a v nemoci sv. Františka se stala mědirytina od vynikajícího renesančního rytce Rafaela I. Sadelera. Členové arcibratrstva jsou uváděni na prvních obrazech jako donátoři jednotlivých obrazů. Je pravděpodobné, že byly u obrazového cyklu konány pro členy bratrstva zvláštní pobožnosti. Obrazy představují náměty: 1. Narození sv. Františka, 2. Proměna k lepšímu životu, 3. Počátek řádu sv. Františka, 4. Příšerná proměna sv. muže založení druhého a třetího řádu sv. Františka, 5. Pokoření sv. Františka, 6. Odpírání ďábla a občerstvení Božským chlebem (Pokoušení ďábla), 7. Pokušení sv. Františka od světa, 8. František krotí vlka, 9. Zjevení v Porciunkule, 10. František káže zvířatům, 11. František s bratry je v nouzi v refektáři nasycen a napojen od andělů, 12. František žehná otrávenou studnu, 13. Nešťastní rodiče žádají Františka, aby jim nalezl ztracené dítě, 14. František uzdravuje nemocné, 15. František obrací bratra Lva, který se nechtěl kát, 16. Anděl zvěstuje Františkovi, že obdrží stigmata, Setkání Františka se sv. mučedníkem Angelem a sv. Dominikem, 18. Stigmatizace sv. Františka, 19. Nebeské posílení v únavě a v nemoci sv. Františka, 20. Smrt sv. Františka. 41 Autorem části obrazů byl Jan Melichar Otto, ostatní autory neznáme. V letech věnovala Marie Ernestina z Eggenbergu mimořádnou pozornost založení kaple Panny Marie Einsiedelnské v rajském dvoře minoritského kláštera. Úcta k nejproslulejší švýcarské divotvůrkyni vrcholila v Čechách v roce 1672, kdy byla jedna z jejích kopií přenesena do kaple pod Pražským hradem za účasti tehdejší aristokratické elity v čele s císařem a pražským arcibiskupem. 42 Donátory einsiedelnské kaple, stejně jako hlavního oltáře připomíná eggenbersko-schwarzenberský alianční znak nad portálem. Kaple byla vysvěcena roku 1699, ale už o sto let později roku 1786 v rámci dopadů josefínských reforem byla zrušena. Roku 1859 byla opravena a opětovně používána k bohoslužebným účelům. Dřevořezbou imitující kružbu gotického chrámového okna a novým svatostánkem nad hlavou sochy Panny Marie nebyla doplněna až při této opravě, ale měla již od počátku Obraz sv. Aloise Gonzaga, F. J. Prokyš (?), kolem roku Foto: Hugo Moc. připomínat gotickou kapli ve švýcarském Einsiedelnu. 43 Na oltář se vrátila socha černé Panny Marie Einsiedelnské s Ježíškem na ruce, rámována postavami andělů, světlonošů a barokními řezbami. K soše patří soubor rouch z období od 17. do 20. století, do kterých byla až do 2. poloviny 20. století příležitostně oblékaná. Nejstarší a nejvzácnější roucha pro sochu Panny Marie jsou dnes vystavena v Hradním muzeu českokrumlovského zámku. Nejmladší roucha pocházejí až ze 70. let 20. století. 44 Kaple sv. Wolfganga V roce 1781 ozdobil Jan Václav Tschöpper kapli výjevy ze života sv. Wolfganga. Pozdně barokní nástěnná malba korespondovala se starším barokním vybavením kaple. Pozdně gotická socha sv. Wolfganga, postavená na podstavec do hluboké niky po obvodě ozdobené postříbřenými obláčky a pozlacenými paprsky se šesti hlavičkami putti, byla ústřední dominantou a součástí hlavního oltáře kaple. Podle archivní fotografie z 1. poloviny 20. století byla na menzu, pod nohy sochy sv. Wolfganga v 2. polovině 19. století, v době kdy, gradovala

100 úcta ke Zjevení Panny Marie v Lurdech, postavena malá jeskyňka se sochou Panny Marie Lurdské. Po stranách oltáře byly dvě branky s barokními relikviáři na vrcholcích. Po obou stranách Vítězného oblouku stály jednoduché rokokové rámové oltáře, na jedné straně s obrazem Madony s Ježíškem a na druhé straně s obrazem sv. Rozálie z druhé poloviny 18. století. Františkánskou ikonografii doplňovaly po stranách zavěšené obrazy ze začátku 18. století, obraz sv. Františka s křížem a sv. Antonína Paduánského s Ježíškem. Po stranách Vítězného oblouku byly umístěny na kamenných konzolách dvě rokokové zlacené vázy s květinami. Nad Vítězným obloukem byla zavěšena dřevěná kartuše s nápisem vztahujícím se k oltáři sv. Wolfganga, presbytář dělila kovová mřížka. V 2. polovině 20. století, po zrušení kláštera, byla kaple zdevastována, oltáře rozebrány. Socha sv. Wolfganga byla instalována v Muzeu v Českém Krumlově, některé mobilie byly v 90. letech 20. století převezeny do depozitáře křižovníků s červenou hvězdou do Prahy a část mobilií byla zřejmě nenávratně zničena. Na vnitřních stranách ambitu mezi okenními otvory byly do roku 1950 zavěšeny obrazy křížové cesty z roku Dnes jsou obrazy nezvěstné. Torza rámů se zachovala. Refektář Podle popisu kláštera z roku 1738, který se zachoval v druhém svazku kroniky minoritů, byly v refektáři do dřevěného obložení zakomponované dodnes zachované portréty dvou velkých dobrodinců kláštera Jana Kristiána z Eggenbergu a Marie Ernestiny rozené ze Schwarzenbergu v životní velikosti. Pravděpodobně celou čelní stěnu zakrýval řezaný zlacený reliéf s námětem Večeře Páně. 45 Tento reliéf se však nedochoval. Později byly v refektáři umístěny další barokní obrazy neznámého kardinála, papeže Klimenta i Petra Voka. Během 1. světové války byl v refektáři zřízen lazaret a mobiliář i výzdoba refektáře zřejmě přemístěny jinam. Po zrušení kláštera komunistickým režimem v rámci akce K v roce 1950 začal sloužit klášter světským účelům. Mobiliář postupně chátral, některé oltáře a vybavení kaplí bylo likvidováno, z důvodů rozebíráno a převáženo. V klášterním areálu zůstalo torzo. Uchráněná část vybavení klášterů vypovídá o vysoké kvalitě umělců i řemeslníků v regionu i o duchu, který zde díky těmto památkám stále trochu zůstává. Předkládaná stať by měla podat základní informace k umělecké výzdobě kostela Božího těla a Panny Marie v klášteře minoritů a klarisek. Kromě několika starších titulů se proměnou vnitřního vybavení kostela a kláštera nikdo zevrubněji nezabýval. Vzhledem ke krátkosti vymezeného času ke zpracování i určeného prostoru ve sborníku jsou zde shromážděny základní informace, které jistě zaslouží další rozpracování. Poznámky Volně citováno z Hilarin Felder, Ideály sv. Františka Serafínského, Praha 1948; Idem, Sv. František z Assisi a Eucharistie (1/2), Revue Theofil, 2014, dostupný on-line: Helena Soukupová, Klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově, Průzkumy památek II, 1999, s ; Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krumlov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, kart. 156; František Mareš Jan Sedláček, Soupis památek historických a uměleckých v království českém. Politický okres Česko-krumlovský, Praha 1918, s. 4. Koruna, svatozář i všechny barokní doplňky a polychromie byly sejmuty v roce 1947 při razantním restaurování Chrámovým družstvem v Pelhřimově. Později byla umístěna na (svůj) oltář Panny Marie Bolestné při severní zdi lodi klášterního kostela. Od roku 2002 je uložena v depozitáři Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou v Praze. Srov. Roman Lavička, Pieta z minoritského kláštera v Českém Krumlově, in: Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, České Budějovice 2011, s Roku 1950 byla z kláštera předána do sbírek Okresního vlastivědného muzea v Českém Krumlově. Jaromír Holomolka Jiří Kropáček, Jihočeská pozdní gotika (kat. výstavy), Hluboká nad Vltavou 1965, s. 274; Roman Lavička, Středověká rožmberská malba v středověkém dominiu, in: Rožmberkové (pozn. 3), s V roce 1893 byl zakoupen pro bývalou obrazárnu Společnosti vlasteneckých přátel umění a dnes je ve sbírkách Národní galerie v Praze. Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krumlov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, kart. 156; Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 2), s. 2. Ibidem, s. 2. Roman Lavička, Rožmberské sochařství v rožmberském dominiu, in: Rožmberkové (pozn. 3), s Roku 1957 byla věnována Náboženskou maticí do sbírek Národní galerie v Praze Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krumlov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, kart. 156; Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 2), s. 3. Luboš Lancinger, Dějiny objektu, in: Luboš Lancinger Jiří Bloch Petr Lengál Jiří Novotný, Hloubkový stavebně historický průzkum malé kvadratury klášterního areálu řádu křižovníků s červenou hvězdou (Latrán čp. 50) v Č. Krumlově, Český Krumlov 2003, s. 8. Uloženo v Národním památkovém ústavu, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, plánový archiv, arch. č. PD 5073/1. Jiří Mikulec, Náboženská bratrstva a třetí řády při františkánských klášterech v barokních Čechách, Kostelní Vydří 2005, s Ibidem, s Státní vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Odd. rukopisů a starých tisků Zlatá Koruna, Archivium et Inventarium Confraternitatis S(ancti) p(atris) Francisci Crumlovii. Renov(a)tum A(nno) 1723, 1CK 22, s Ibidem. Dějinami tohoto bratrstva se zatím nikdo blíže nezabýval. Ibidem; Mikulec (Náboženská, pozn. 12), s Socha Panny Marie se zřejmě po cestě odřela a musela být v částce 2 zlatých nově pozlacena krumlovským malířem Jiříkem Šporeglem. Srov. Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 2), s Za 298 zl., 15 kr Jan Melichar Ott je uváděn i jako Otto. Jan Melichar Otto pocházel z Freiburgu v Německu. Do knížecích služeb byl přijat 26. října 1641, ještě za života Jana Antonína z Eggenbergu. Ročně pobíral 300 zlatých, ale trvale se v Krumlově patrně nezdržoval. V roce 1648 měl namalovat obraz sv. Marie Magdaleny pro kapli u Volar, ale v letech a znovu v letech je doložena jeho činnost na zámku Eggenberg. V letech pracuje rovněž s přestávkami na zámku v Českém Krumlově, kde měl vymalovat jídelnu a ložnici. Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců, II., L Ž, Ostrava 1993, s. 234; Jiří

101 21 Záloha, Eggenberští výtvarní umělci v Českém Krumlově v 2. polovině 17. století, Umění XXXVI, č. 4, 1987, s Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krumlov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, 32 Do té doby stála podle F. Mareše na sloupu pod chórem jeptišek. Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krumlov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, kart. 156; Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 2), s. 3. Movable cultural heritage and art decoration in the Český Krumlov Minorite monastery Ludmila Ourodová-Hronková kart. 156; Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 2), s. 3. Luboš Lancinger (Dějiny, pozn. 11), s. 8. Oltář byl obnoven roku 1737 péčí kněžny Eleonory Amálie ze Schwarzenbergu. Jiří Záloha jej charakterizuje jako řemeslníka bez mimořádných uměleckých ambicí. Vedle malování portrétů maloval i kulisy, natíral nábytek, dveře a kočáry, i skleněné koule v zahradě. Záloha (Eggenberští, pozn. 20). Johann Matthaus Klimesch, Urkunden- und Regestenbuch des ehemaligenklarissen- klostersin Krummau, Praha 1904, s. 6, IV; Martin Gaži, Schwarzenbergové a jejich svatá místa v předmoderních Čechách. Ke kultovním funkcím šlechty a památkám na ně, Ibidem, s. 4; Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krumlov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, kart Duňa Panenková (ed.), Hradní muzeum Český Krumlov. Historie objektu a katalog exponátů, České Budějovice Zdeňka Prokopová, Barokní kult světců z katakomb na příkladu sv. Reparáta z kláštera minoritů v Českém Krumlově, in: Martin Gaži (ed.), Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, Český Krumlov 2010, s Více Martin Gaži Jarmila Hansová Zdeňka Prokopová, Pokladnice sakrálního umění, in: Panen- The article attempts to bring a notion on appearance of the monastery church interior in period from its foundation in the 14th century till today. The text isn t a deep analysis of the church history development but it rather stresses the artistic value of the preserved art objects and of the Baroque inventory that survived in situ till nowadays and points out their testimony in context of Franciscan spirituality as well as in the history of Český Krumlov. The members of the Český Krumlov elite (the clerks, burghers, nobility) were active participants on the town religious life; some of them were members of the St. Francis Seraph Arch-brotherhood and at the same time donors and commissioners of the artworks and the church inventory. The cycle of paintings depicting the life of St. Francis Seraph in the Minorite cloister as well as the altars remind us of this fact. At the end the text also remarks the most recent historical époque, the dilapidation of the church, disassembly of some of the altars and loss and damage of the art objects in the church. The topic of the article surely needs further and more comprehensive research. in: Idem (ed.), Schwarzenbergové v české a středoevrop- ková (Hradní, pozn. 24), s ské kulturní historii, České Budějovice 2008, s Blíže k obrazovému cyklu viz Ludmila Ourodová- 26 Státní oblastní archiv v Třeboni, odd. Český Krum- -Hronková, Světecké obrazové cykly na jihu Čech, Čes- lov, Zemědělsko-lesnický archiv Český Krumlov, ké Budějovice 2011, s kart. 156; Mareš Sedláček (Soupis, pozn. 2), s. 4a. 38 Ibidem, s Záloha (Eggenberští, pozn. 20), s Obrazy sv. Klá- 39 Jindřich Marco, O grafice, Praha 1981, s Rafa- ry, sv. Františka z Assisi a sv. Antonína Paduánského el I. Sadeler i jeho bratr Johann pocházeli z Bruse- jsou dodnes součástí sbírek minoritského kláštera. lu. Pracovali v Německu pro bavorského vévodu, 28 Blíže srov. studii Jarmily Hansové a Luboše Lan- v Benátkách, Rafaelův synovec Aegidius Sadeler cingera v této knize. (Antverpy, 1570 Praha, 1629) pracoval v Praze 29 Matyáš Leithner namaloval pro knížecí rodinu něko- pro Rudolfa II. lik obrazů. Pro Ferdinanda Eusebila ze Schwarzen- 40 Eggenberský malíř Jan Melichar Otto, který nama- bergu skupinový portrét jeho dětí v divadelních kostý- loval oltářní obraz Stigmatizace Františka do oltá- mech, který je dnes ve sbírkách zámku Hluboká. Dnes ře v kapli sv. Anny, zřejmě vytvořil kopii pro obra- polozapomenutý, avšak velmi kvalitní malíř přišel zový cyklus. do Krumlova v roce 1667 a v knížecích službách zůstal 41 Obraz je opatřen datací devět let. Záloha (Eggenberští, pozn. 20), s Gaži (Schwarzenbergové, pozn. 25), s Jacques Le Goff, Svatý František z Assisi, Praha 2004, s Zdeňka Prokopová, Soukromá kaple s oltáříkem 31 Sv. Bonaventura, Legenda Major Sancti Francisci, Ca- Panny Marie Altöttinské v barokním apartmá na put XIII, De Stigmatibus sacris. Původní latinský text zámku Český Krumlov, in: Ibidem, s legendy je dostupný on-line na: 44 Gaži Hansová Prokopová (Pokladnice, pozn. 36), tacatholicaomnia.eu/03d/ ,_bonaventura,_ s Legenda_Major_Sancti_Francisci,_LT.pdf 45 Lancinger (Dějiny, pozn. 11), s

102 Středověké nástěnné malby v areálu kláštera minoritů a klarisek v Českém Krumlově Petr Pavelec Interiéry sdruženého kláštera minoritů a klarisek v Českém Krumlově byly podobně jako i jiné sakrální prostory ve středověku zdobeny nástěnnými malbami. V souladu s názory dobových církevních autorit je malby měly zkrášlovat, připomínaly památku světců i samotného boha a sloužily jako literatura nevzdělaných. 1 Středověké malby vznikaly a zanikaly v souvislosti s postupnou výstavbou a přestavbami klášterního areálu a do současné doby se zachovaly pouze fragmenty z původně patrně rozsáhlejších malířských výjevů a výpravných cyklů. Stěny křížové chodby někdejšího kláštera tzv. bekyň zdobilo původně iluzivní kvádrování, zachované ve dvou polích jižního křídla. Obrazová pole v horní části lemovaly pásy s rostlinným motivem ovinutým kolem iluzivní žerdi a v takto rámovaných plochách se prezentovali vedle sebe stojící významní členové řádu minoritů a klarisek, identifikovaní v některých případech atributy a nápisovými páskami. V západním poli jižního křídla ambitu, které je zčásti zastavěno malou rohovou místností nad vstupem do sklepních prostor, se takto zachoval obraz devíti klarisek v černých řádových oděvech a s knihami v rukách. V tomto místě se ale jedná až o druhou, respektive mladší malířskou vrstvu. Pod ní se nachází pozoruhodný starší obraz na červeném pozadí, představující blíže neidentifikované drobné postavy žen bez svatozáří a s věnci na hlavách. Tato starší vrstva maleb by mohla být součástí malířské výzdoby domu v době, kdy ještě sloužil k soukromým účelům Anny z Rožmberka. Nasvědčovala by tomu patrně profánní tematika maleb. Malby mohly vzniknout mezi rokem 1359, do nějž je dendrochronologicky datováno dřevo podlahy přízemní místnosti, a rokem 1388, kdy Anna z Rožmberka zemřela a dům připadl podle odkazu zbožným pannám a vdovám. 2 Formální ráz maleb, vyznačující se výraznou kresebností, této dataci neprotiřečí. Další skupinový obraz členů řádu se zachoval v západním poli severního křídla ambitu. Malba znázorňuje pět minoritů v řádových oděvech, přičemž dvě krajní postavy jsou velmi torzovité. Postavy doprovázejí nečitelné nápisové pásky. Muž uprostřed přidržuje knihu a vedle stojící mniši nesou cestovní vaky na knihy. 3 Z ikonografického hlediska jsou nejzajímavější malby ve třech jižních polích západního křídla ambitu. I zde jsou zobrazeni 201

103 Český Krumlov, klášter bekyň, galerie řádových bratrů. Foto: Petr Pavelec. Český Krumlov, klášter bekyň, galerie řádových bratrů. Foto: Petr Pavelec. členové řádu, tentokrát již ale výrazněji individualizovaní. Příslušnost k řádu je podobně jako u předchozích obrazů vyjádřena černým řádovým oděvem a blíže jsou muži diferencováni oděvními doplňky, specifickými atributy a částečně čitelnými nápisovými páskami. V levém poli jsou více zřetelné dvě postavy v černém řádovém hábitu se svrchním kardinálským oděvem, nápisové pásky nad jejich hlavami jsou ale již nečitelné. V pravém poli lze rozpoznat fragmenty tří postav, z nichž jednu doprovází nečitelná nápisová páska a u torza levé postavy lze identifikovat svatozář. Podstatně zřetelnější je situace ve středním poli, kde se původně prezentovalo šest postav, z nichž dvě krajní jsou z větší části zakryty mladší renesanční klenbou, ale střední čtyři jsou relativně velmi dobře zachované a identifikovatelné. Postava vlevo je oděná do černého řádového hábitu, rudého kardinálského roucha a klobouku a je přímo určena nápisovou páskou s částečně čitelným textem, uvádějícím světcovo jméno a místo narození ( Bonaventura de Balneo Regio ). Sv. Bonaventura, vlastním jménem Giovanni di Fidanza, se narodil v roce 1217 nebo 1221 v italském Bagnoreggiu. V řádu působil jako kardinál biskup a generální ministr, kanonizován byl v roce 1482 a tento rok lze vnímat jako horní hranici datování obrazu, neboť v Českém Krumlově je sv. Bonaventura zobrazen ještě bez svatozáře. Postava dále vpravo je zobrazená rovněž v černém řádovém hábitu se svrchním rudým šatem a papežskou tiárou na hlavě. V levé ruce drží papežský kříž a v pravé knihu. Podle částečně čitelné nápisové pásky ( Fr. Jeronimus de Esculo ) je zde zobrazen další důležitý člen řádu Gerolamo Mascio z Lisciana u Ascoli ( 1292), který zastával funkce generálního ministra řádu, posléze kardinála biskupa a v roce 1288 byl zvolen papežem se jménem Mikuláš IV. 4 Další postava vpravo představuje biskupa. Je oděný do černého řádového hábitu a rudého svrchního oděvu, na hlavě má mitru a v rukách přidržuje biskupskou berlu a knihu. Oproti vlevo stojícím členům řádu ho ale navíc charakterizuje svatozář a zcela chybí nápisová páska, jako by se jednalo o postavu, která je v řádu všeobecně známá a nevyžaduje popisné označení. Takovou postavou ve středověkých dějinách řádu byl Konrád II. z Hildesheimu, zastávající od roku 1221 funkci biskupa v Hildesheimu. Proslul asketickým životem a schopností konat zázraky. Přestože nebyl církví oficiálně kanonizován, byl již záhy po své smrti v roce 1249 považován za světce a zobrazován se svatozáří. Také další člen řádu je zobrazen jako světec se svatozáří v černém řádovém hábitu, přepásaném cingulem se třemi symbolickými uzly. Jeho hlavu pokrývá pozoruhodná vysoká čepice a v levé ruce přidržuje specifický, nejednoznačně identifikovatelný atribut drobný, oválný a směrem dolů se zužující předmět červené barvy. Vzhledem k absenci identifikační nápisové pásky se patrně i v tomto případě jedná o všeobecně známého a uctívaného člena řádu. S největší pravděpodobností je zobrazeným světcem sv. Antonín Paduánský ( ), řeholník a církevní učitel, kanonizovaný záhy po smrti v roce Obvykle bývá zobrazován jako bezvousý minorita s Ježíšem v náručí nebo s lilií, případně s knihou, křížem, monstrancí, hořícím srdcem a dalšími atributy vážícími se k jeho životním a legendárním příběhům. Žádný z obvyklých atributů ale nelze ztotožnit s předmětem, zobrazeným v ruce světce v Českém Krumlově. Mohlo by se ale jednat o jazyk, a ten by bylo možné spojovat se známou událostí, jež se měla odehrát během translace světcových ostatků. Třicet let po světcově smrti přenášeli podle legendy jeho ostatky do nově postaveného kostela Il Santo v Padově a přitom zjistili, že tělo sice zpráchnivělo, ale zachoval se neporušený jazyk. Přítomný sv. Bonaventura měl přitom v pohnutí prohlásit: Ó blažený jazyku, který jsi vždy Boha chválil a jiné přivedl k tomu, aby ho chválili. Nyní se tvou neporušeností ukazuje, jak milá byla tvoje služba Bohu. 5 Určení světce jako sv. Antonína může být při stávajícím stavu informací pouze hypotetické, neboť ztotožnění zobrazeného atributu s jazykem není zcela bez pochybností a zobrazení sv. Antonína s tímto atributem je zatím ve známém fondu středověkého malířství jedinečné,

104 Český Krumlov, klášter minoritů, detail neznámého erbu. Foto: Petr Pavelec. respektive ikonografická literatura ho nezná. Jazyk jako atribut ve vztahu ke světcově kazatelské činnosti i translační legendě se ale přirozeně nabízí. Z posledního světce vpravo se zachovala pouze část těla a pravá ruka, pozdvižená v gestu oranta. Kromě prostého řádového oděvu je jediným možným identifikačním znakem právě typické gesto a snad možná také drobná červená skvrna uprostřed pozdvižené a rozevřené dlaně, která by mohla být fragmentem stigmat. V takovém případě by obraz představoval zakladatele řádu sv. Františka. Jednotně koncipovaná malířská výzdoba ambitu, znázorňující významné členy řádu, vznikla patrně v období mezi koncem 14. století, kdy zbožné ženy zabydlely někdejší dům Anny z Rožmberka, a rokem 1482, kdy byl kanonizován sv. Bonaventura, zobrazený zde ještě bez svatozáře. Přesněji je možné malby datovat na základě formální analýzy, i když její možnosti jsou v tomto případě omezené, neboť malby postrádají potřebnou stylovou vyhraněnost. Jediným výraznějším formálním rysem jsou měkké a oblé záhyby draperií bez náznaků pozdně gotického zalamování, a to zejména v případě skupiny mnichů na severní stěně ambitu. Na druhou stranu stylová nevyhraněnost, určitá schematičnost malířského podání a současně nepříliš vysoká výtvarná kvalita vzdalují malby v čase od jejich přímé vazby k vrcholnému stadiu krásného stylu kolem roku V těchto souvislostech je možné datovat vznik maleb v ambitu bekyň v Českém Krumlově do druhé třetiny 15. století, kdy se v malířství na rožmberském dominiu ještě silně uplatňovala tradice krásného stylu a vznikala zde výtvarně kvalitní díla, jako je Epitaf Jana Rouse z Čemin (po roce 1440) nebo nástěnné malby v kapli nad vstupem do krumlovského kostela sv. Víta (kolem roku 1450), a vedle toho díla sice stylově obdobně determinovaná, ovšem na podstatně nižší výtvarné úrovni jako například známé Navštívení Panny Marie z Českého Krumlova (kolem roku 1450). 6 Nástěnná malba se výrazně uplatnila také při výzdobě sousedního kláštera minoritů, především v jeho křížové chodbě, i když původní rozsah a lokalizaci malířské výzdoby v klášterních prostorách lze při fragmentárním stavu zachování a nedokončenosti restaurátorských průzkumů pouze odhadovat. Z doby po uvedení mnichů do kláštera v roce 1357 mohou pocházet nástěnné malby zachované ve fragmentárním stavu na východní stěně dvoulodí severního křídla ambitu. Malby byly zčásti odkryty při restaurátorském průzkumu v roce a po následném odstranění příčky v dvoulodí severního křídla ambitu. Lze rozpoznat tři postavy světic v obdélných polích s červeným pozadím. U světice vpravo lze snad identifikovat část popravčího kola, které by mohlo být atributem sv. Kateřiny. Vlastní postavy se zachovaly pouze v negativní siluetě, bez kresebných a barevných detailů. Do doby počátků kláštera je lze datovat s omezenou verifikovatelností na základě stratigrafie souvisejících omítkových vrstev a podle náznaků formálních znaků, zejména částečně zřetelných typických kontrapostů zobrazených postav. Další středověké nástěnné malby v minoritském klášteře se nacházejí ve stavu restaurování nebo se prezentují v průzkumových sondách, což v některých případech neumožňuje bezpečná ikonografická a slohová určení. Pouze částečně zřetelný je obraz Nanebevzetí Panny Marie v západním křídle ambitu, pocházející podle formálních znaků pravděpodobně z doby kolem roku Mimořádně pozoruhodná, i když torzální, je nástěnná malba ve střední části západního křídla ambitu, představující v redukované formě Poslední soud. Centrem výjevu je Kristus v mandorle, po jeho pravici klečí Panna Marie a po levici sv. Jan Křtitel jako přímluvci ve smyslu ikonografického typu Deésis. 8 V dolní části jsou zřetelné fragmenty drobných postav vstávajících z hrobů. Velmi důležitá je situace v horní části scény, kde se nad postavami přímluvců prezentují dva erby. Heraldicky vlevo nad postavou sv. Jana Křtitele je erb rožmberský a vpravo dělený štít s patrně žlutým dolním a černým horním polem, přes které je položeno předloktí pravé ruky, držící zatím těžko identifikovatelný předmět. Anna Kubíková jej určila jako buzikán, erb připsala významnému rakouskému rodu Pruschenků a na základě dalšího genealogického a heraldického výzkumu usoudila, že z tohoto rodu pocházela manželka Petra I. z Rožmberka a zakladatelka kláštera paní Kateřina, ve starší literatuře uváděná z Vartenberka. 9 Obraz pak interpretovala tak, že na heraldicky pravé, respektive mužské straně je výjimečně situován erb zakladatelky kláštera paní Kateřiny a rožmberský erb představuje její syny jako spoluzakladatele. Tato podnětná interpretace přináší ale kromě pozitivních poznatků několik ne zcela vyjasněných momentů. Především je nutné se zabývat předpokládanou dobou vzniku obrazu. Ten se zachoval ve velmi fragmentárním stavu, nebyl dosud restaurován a možnosti jeho datování na základě formální analýzy, případně podle technologických nebo technických detailů jsou velmi omezené. Relativně jistě lze stanovit dataci ante quem, neboť malba je přerušena výběhem pozdně gotické klenby datované podle tvarosloví architektonických článků a dendrochronologie krovu do konce 15. století. Z vlastní malby jsou relativně dobře zachované erby, ty ale neposkytují formální materiál pro detailnější dataci. Určitou indicií by mohlo být pouze jejich oválné dolní ukončení. Takový tvar štítu se v malířské a sochařské tvorbě české provenience vyskytuje v období pozdní gotiky a rané renesance, například v reliéfním kamenném vyhotovení na arkýři krumlovské Kaplanky z roku 1521 nebo na gotizujícím náhrobku Kryštofa ze Švamberka z roku 1534 z klášterního kostela v Bechyni. Ve 14. století se takto tvarovaný štít užíval v heraldice pouze výjimečně, jednoznačně převažovaly štíty se zahrocenou dolní částí. Alespoň částečně lze formálně a technicky analyzovat fragment klečící postavy Panny Marie. Užití výrazné černé kresby a absence přípravné kresby provedené červenou barvou naznačuje spíše pozdně gotický původ obrazu, neboť pro nástěnné malby ze 14. století je charakteristickým technickým prostředkem přípravná červená kresba. U obrysové linie a v náznaku také ve vnitřní skladbě draperie lze pozorovat ostré záhyby a zřetelné je také oválné vyklenutí obrysové linie v partiích prsou a trupu klečící postavy. Obojí lze považovat za pozdně gotické formální charakteristiky, vyskytující se obecně ve větší

105 míře od šedesátých let 15. století. Podle uvedených formálních znaků a stavebně historických informací by tedy bylo možné datovat obraz Posledního soudu spíše než do doby založení kláštera po polovině 14. století mezi roky Při tomto časovém určení by ale erby jen stěží mohly reprezentovat manželku Petra I. Kateřinu Pruschenkovou (?) a její syny, snad pouze při záměrném historismu, což ale v tomto případě není příliš pravděpodobné. Problematická je v tomto ohledu i vlastní identifikace heraldické figury, neboť ruka není krytá brněním, jak je tomu u pruschenkovského erbu, nesouhlasí barvy a určení drženého předmětu jako buzikánu je při fragmentárnosti malby rovněž velmi nejisté, mohl by to být také pohár, lovecká trubka nebo jiný podobný předmět. Diskusi lze vést také o situování erbů, neboť je pravděpodobné, že v tomto případě je umístění erbů podřízeno ikonografii obrazu, totiž že mužský erb je proti heraldickým zvyklostem umístěn nad postavou sv. Jana Křtitele a ženský na straně Panny Marie, i když nelze vyloučit ani obrácené pořadí. Nezodpovězenou otázkou ale zatím zůstává, který donátorský pár se zde vlastně prezentuje. Podle uvažované datace mezi roky by připadaly v úvahu manželské páry v generaci Jana II. z Rožmberka a jeho potomků. Definitivní odpověď snad přinese restaurování malby a detailní heraldický výzkum. Středověké nástěnné malby se mohly uplatnit také v někdejší kapitulní síni při východní stěně ambitu. Z doby po založení klášterů ve 14. století se zde malířská výzdoba nezachovala. V relativně velkém rozsahu ale přetrvaly nástěnné malby vzniklé po pozdně gotické přestavbě a transformaci kapitulní síně na kapli sv. Wolfganga v roce Tyto malby částečně zanikly při barokizaci kaple a částečně zůstávají i v současné době zakryté barokními malbami J. V. Tschöppera z roku Přízemí kaple zdobí tradiční iluzivní draperie a ve vyšších partiích se prezentují částečně identifikovatelné figurální scény. Na jižní stěně kněžiště se nachází obraz Klanění Tří králů, provedený v tradičním ikonografickém pojetí. V levé části výjevu sedí Panna Marie s Ježíšem pod přístřeškem z větví. Zprava pokleká nejstarší z králů Kašpar a Ježíš se dotýká darů, jež mu král nabízí v otevřené zlaté schránce. Vedle vpravo stojí král Baltazar s korunou na hlavě. Pravou rukou ukazuje vzhůru, pravděpodobně k zářící hvězdě, dnes zakryté mladší barokní výmalbou. Levou rukou přidržuje vysoký zlatý kalich s víkem. Nad Baltazarovou hlavou je situována nápisová páska s fragmentárně zachovaným nápisem v gotické minuskuli. Zcela vpravo stojí třetí z králů Melichar, rovněž s korunou na hlavě a s vysokým zdobným kalichem, který přidržuje oběma rukama. Severní stěnu kněžiště zdobí fragmentárně zachovaná malba představující námět Zesnutí Panny Marie, respektive modifikaci tohoto tématu v podobě Poslední modlitby Panny Marie. V centru scény klečí Panna Marie, před níž je na pultu rozevřená kniha s fragmentárně zachovaným majuskulním písmem. Za zády Panny Marie klečí jeden z apoštolů s vysokou svící v pravé ruce. Nad klečícím apoštolem a za ním je shromážděno dalších šest apoštolů, rozpoznatelných pouze podle svatozáří a tělesných obrysů. Jeden z nich přidržuje fragmentárně zachovanou kropenku a nádobu na svěcenou vodu a další apoštol za ním čte v knize s fragmentárně zachovaným písmem nebo notovým záznamem. Také vpravo od klečící Panny Marie se nacházejí pouze částečně zachované postavy apoštolů, Český Krumlov, klášter minoritů, kaple sv. Wolfganga, detail obrazu sv. Barbory. Foto: Petr Pavelec. rozpoznatelné podle svatozáří, tělesných obrysů a fragmentárně zachovaných částí oděvů. Malby se zachovaly také po stranách vítězného oblouku. Na severní straně se nachází fragmentární postava světce s částečně zřetelnými atributy. Bezpečně lze rozpoznat biskupskou berlu a snad také mitru na světcově hlavě. Podle těchto atributů a vzhledem k patrociniu kaple by se mohlo jednat o postavu sv. Wolfganga. Na protější straně vítězného oblouku se nachází druhá postava, jejíž identifikace je také ztížená fragmentárním stavem malby. Celkově subtilnější pojetí figury naznačuje, že se jedná o ženu. Zřetelná je její svatozář a jeden z atributů královská koruna, umístěná při zemi u levé nohy světice. V pravé ruce světice přidržuje diagonálně situovaný podlouhlý a úzký atribut, zachovaný pouze v negativním otisku a fragmentech kresby. Mohla by to být palmová ratolest anebo meč, neboť ve spodní části atributu lze pozorovat linie a barevné plochy, které při fragmentárním stavu vypadají jako rukověť a záštita. Při levé ruce světice lze pozorovat ještě další atribut. Je orientovaný vertikálně, mohlo by se jednat o nějaký typ berly nebo hole, v horní části s kruhovým nebo zavinutým ukončením. Kvůli fragmentárnímu stavu malby je identifikace světice nejistá. Bylo by možné ji určit jako sv. Anežku Českou podle jediného zřetelného atributu koruny, a také vzhledem k její dobře známé osobní vazbě k řádu klarisek a minoritů. Nástěnná malířská výzdoba kaple sv. Wolfganga se velmi výrazně uplatňuje také na severní stěně lodi. I zde jsou přízemní partie ozdobeny iluzivní malovanou draperií. Ve středních partiích stěny se ve výpravném pojetí prezentuje téma Kristus na Olivetské hoře, respektive se zde propojují výjevy Kristovy agonie a jeho zajetí v Getsemanské zahradě. V pravé horní části scény lze rozpoznat anděla přidržujícího kříž a vedle kalich. Postava Krista se při fragmentárním stavu malby nezachovala, zřetelné jsou pouze fragmenty jeho splývajícího oděvu. Ve střední části stěny se nacházejí torza hlav spících apoštolů Petra, Jana a Jakuba Většího. Dále vlevo stojí Jidáš, který ve vzrušeném gestu ukazuje prstem na Ježíše. Vlevo od něj přicházejí ozbrojenci s halapartnami. Na pozadí scény lze spatřit

106 Český Krumlov, klášter minoritů, kaple sv. Wolfganga, detail obrazu Zesnutí Panny Marie. Foto: Petr Pavelec. Český Krumlov, klášter minoritů, kaple sv. Wolfganga, detail obrazu Stigmatizace sv. Františka. Foto: Petr Pavelec. hradby, věže a siluety domů města Jeruzaléma a obsah děje tlumočily původně patrně texty na několika fragmentárně zachovaných nápisových páskách. Celá horní třetina plochy severní stěny lodi kaple je rozčleněná nápisovými řádky provedenými červenými liniemi. Text v gotické minuskuli, který původně řádky vyplňoval, se ale zachoval pouze fragmentárně a zatím se jej nepodařilo interpretovat. Text mohl rozvádět náměty níže prezentovaných obrazů nebo mohl obsahovat informace o transformaci a novém posvěcení kaple v roce Podobné a obdobně fragmentárně zachované nápisové pole se nachází například v tzv. kapli sv. Kateřiny v nedalekém krumlovském kostele sv. Víta. 10 Důležitou součástí nástěnné malířské výzdoby kaple byly původně také konsekrační kříže, z nichž jediný se zachoval právě na severní stěně lodi ve střední části stěny v partiích nad iluzivní draperií. Jižní stěna lodi kaple neposkytovala původně příliš mnoho prostoru pro nástěnnou malbu, neboť v její střední části bylo v době po pozdně gotické úpravě kaple situováno rozměrné kružbové okno. Po jeho levé straně se nacházejí zatím blíže neurčené fragmenty maleb a vpravo pokrývá volnou plochu stěny monumentální obraz sv. Kryštofa. Malby zdobily také západní stěnu kaple. Jsou ale značně torzální z důvodu opakovaných stavebních úprav v této části kaple. V části severně od vstupu se nachází fragmentárně zachovaná malba Stigmatizace sv. Františka v tradičním ikonografickém pojetí. Zleva lze pozorovat stylizovaný skalnatý útvar s kaplí na vrcholu, odkazující k poustevně na alvernské hoře, kde se měla scéna odehrát. V horní části obrazového pole se nachází fragment serafa v podobě Krista na kříži, od jehož ran vycházejí stigmatizující paprsky směrem ke sv. Františkovi. Jeho postava se ale nezachovala, neboť byla pravděpodobně zakryta druhotně osazeným náhrobním kamenem. Na protější straně západní stěny kaple se zachovalo torzo postavy světice. Je zobrazena v mírném obloukovém prohnutí, levou rukou ukazuje na mohutný, vertikálně situovaný atribut při jejím pravém boku. I při jeho fragmentárním stavu jej lze identifikovat jako věž, podle níž lze světici určit jako sv. Barboru. Datace nástěnných maleb v kapli sv. Wolfganga je do jisté míry ztížena jejich fragmentárním stavem. Malby jsou provedeny na omítce z doby po stavebních úpravách kaple na konci 15. století a jejich součástí je konsekrační kříž, související pravděpodobně se svěcením kaple v roce Ikonografie zachovaných maleb vychází plně z vrcholně a pozdně středověkých obrazových typů a také formální znaky postav i dekorativních prvků mají svůj základ v pozdně gotické výrazové a stylové tradici. Nelze pozorovat nic, co by vznik maleb posouvalo výrazněji do období po roce Lze tedy předpokládat, že malby vznikly bezprostředně po dokončení pozdně gotických stavebních úprav kaple a buď v krátkém časovém období před konsekrací v roce 1491, nebo bezprostředně po ní

107 Poznámky 1 K funkci obrazů ve středověku viz například: Jan Royt, Úcta k obrazům a Libri Carolini, in: Alexander Matoušek Lenka Karfíková (eds.), Posvátný obraz a zobrazení posvátného, Praha 1995, s Karel Stretti, Zpráva o orientačním restaurátorském průzkumu v ambitu kláštera řádu Křížovníků v Českém Krumlově, 1999, strojopis v archivu Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště České Bu- Medieval mural paintings in the Minorite and Poor Clares double monastery in Český Krumlov Petr Pavelec Blíže Rozporuplnost františkánského vztahu ke knihám interpretoval Petr Hlaváček, Čeští františkáni na přelomu středověku a novověku, Praha 2005, s Milan M. Buben, Encyklopedie řádů a kongregací v Českých zemích, žebravé řády, Praha 2006 s Hynek Rulíšek, heslo Antonín Paduánský, Slovník křesťanské ikonografie, postavy, atributy, symboly, Hluboká nad Vltavou Milena Bartlová, Poctivé obrazy. Deskové malířství v Čechách a na Moravě , Praha 2001, s dějovice, arch. č Blíže k širokým souvislostem tohoto ikonografického typu např. Roman Mazurkiewicz, Deesis. Idea wstawiennictwa Bogarodzicy i św. Jana Chrzciciela w kulturze średniowiecznej, Kraków Anna Kubíková, K původu druhé manželky Petra I. z Rožmberka, paní Kateřiny, in: Jiří Mikulec Miloslav Polívka (eds.), Per saecula ad tempora nostra. Sborník prací k šedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka, sv. I., Praha 2007, s Petr Pavelec, Nástěnné malby v interiéru kaple nad severní předsíní kostela sv. Víta v Českém Krumlově, Umění LXVI, 2006, s In the interiors of the Český Krumlov double monastery of the Poor Clares and Minorite Friars only fragments of the original medieval mural paintings have survived till today. The cloister of the neighboring beguines was decorated with a gallery from the second third of the 15 th century depicting members of the Franciscan order. These included St. Bonaventura, Pope Nicolas IV, Conrad II Bishop of Hildesheim, St. Anthony of Padua and probably also St. Francis. In the eastern wing of the Minorite cloister there is a monumental painting of the Assumption of the Virgin Mary from around the year 1500 and the Last Judgment from between the years 1460 and On the southern wall of the presbytery of the Chapel of St. Wolfgang from 1491, there is a depiction of the Adoration of Magi; on the northern wall there is fragment of the Death of the Virgin Mary, with fragmentary figures of St. Wolfgang (?) and St. Agnes of Bohemia (?) situated on either side of the triumphal arch. The northern wall of the chapel nave is decorated by a painting of the Agony in the Garden and the right part of the southern wall is covered by a monumental figure of St. Christopher. Images of St. Barbara and the Stigmatization of St. Francis are depicted on the western wall

108 Malířská výzdoba kaple sv. Wolfganga. Minoritský klášter v Českém Krumlově Původní koncepce, stav zachování a východiska vizí do budoucnosti Tomáš Berger Zdá se, že nejhorší časy má dvojklášteří minoritů a klarisek v Českém Krumlově za sebou. Historie řádu, střídání vlastníků rozsáhlého komplexu budov, záchranné i objevitelské akce jsou dnes předmětem badatelského zájmu, který přijde ke slovu i v překotném času celkové rekonstrukce. Kaple sv. Wolfganga někdy nazývaná i kapitulní síní, je součástí původního konceptu kláštera a je tedy zřejmé, že se zde odehrávaly významné řádové slavnosti po celou její historii. Malířská výzdoba, kterou dnes můžeme vidět na historických zdech, pochází pouze ze dvou období a velmi výrazně ovlivňuje vnímání celého interiéru sakrální stavby. Půdorys, základní poměry i rozměry kaple byly určeny při založení stavby po polovině 14. století. 1 Z té doby se ovšem dodnes na povrchu stěn nezachovalo zcela nic a v průběhu dnešních restaurátorských prací i průzkumů nebyly prokazatelně nalezeny ani žádné fragmenty původních omítek. V poslední čtvrtině 15. století probíhala velká rekonstrukce kaple, obsahující i dispoziční změny, a při té příležitosti byly posunuty (zvýšeny) klenby stropu, což byl dosti závažný zásah do struktury celé stavby. Závažnost přestavby dokládají i další stavební prvky jako nově proražené okno na jižní straně, vedení kamenných žeber, ale především celkový nový vnitřní plášť omítek. Modernizovaný interiér byl vymalován malířským programem, jehož poselství sice dnes můžeme dobře rekonstruovat, ovšem jeho barevnou plnost a bohatost jen velmi obtížně. Očištění, zpřístupnění a prezentace maleb je dnešním úkolem restaurátorů. V pozdějších dobách byla malířská výzdoba opuštěna, odmítnuta a byla zabílena vápenným nátěrem. Nevíme přesně, kdy to bylo a z jakých důvodů, ale ve stratigrafii jsou tři vápenné nátěry a naposledy nová omítková vrstva podklad pro freskovou výzdobu malíře Jana Václava Tschöppera. Ten roku 1781 přinesl do sakrálního prostoru nový program v duchu pozdně barokní estetiky a kompletně vymaloval celý prostor na novou hrubozrnnou omítku. Namaloval v plných barvách dle dobové zvyklosti množství narativních obrazů ze života sv. Wolfganga a na svislých stěnách bohatou iluzivní architekturu s květinovými koši a slepými nikami. Omítkové vrstvy barokního umělce neměly dobrou soudržnost. 213

109 Po mnoha letech, po uzavření a opuštění kláštera řádovými bratry, což s sebou neslo zhoršení klimatického prostředí, začaly opadávat od středověké zdi. V následujícím textu se budeme více zabývat těmito dvěma etapami klášterní výtvarné historie. V létě roku 2014 náš tým restaurátorů 2 nalezl kapli v dosti neutěšeném stavu, kdy předešlé restaurátorské týmy zachraňovaly opadávající barokní vrstvu a jiné naopak dělaly další a další sondy, aby odhalily vrstvy středověké. Při tom byly opakovaně barevné vrstvy bezkoncepčně zpevňovány moderními disperzemi a přelepovány textilní ochranou. V letních měsících stavební firma odstranila dlažbu, odvlhčila zásyp a po letech vytvořila vhodné podmínky pro postupné snižování nadměrné vlhkosti prostoru. Jak bude později popsáno, vlhkost je a byla jedním z hlavních degradačních prvků malířské výzdoby i samotné kaple celou druhou polovinu 20. století. Průzkumy, které se rozeběhly na počátku restaurátorských prací, měly za úkol jednak co nejlépe poznat malířskou techniku a dobu vzniku obou malířských cyklů a za druhé dokumentovat, popsat hlavní degradační vlivy pozdějších století. Jako nejpřínosnější metoda průzkumu se osvědčily (tradičně) neviditelné ultrafialové paprsky a podrobné (opakované) prohlídky vlastní malby z lešení, popř. její pozorování s mírným zvětšením. K tomu byl do Českého Krumlova dovezen speciální stativ se stereomikroskopem. 3 Zapojeny byly i neviditelné infračervené paprsky. Pozorování a fotografování historické malby v neviditelných spektrech sice přinášejí exaktní výsledky, ovšem důležitá interpretace výsledků je čistě subjektivním jevem, který vychází především ze zkušeností a vzdělání člověka, který fotografické snímky interpretuje. Malby pozdního středověku Pozdně středověké malby byly nedávno 4 datovány do doby krátce předcházející slavnostní konsekraci kaple v roce 1491, kdy Český Krumlov navštívila významná církevní osobnost světící biskup Benedikt z Valdštejna. Dle technologických postupů a stavu omítkových vrstev v interiéru kaple je možno podpořit hypotézu, že kaple byla stavebně dokončená v jednotné modernizované podobě. Omítkové vrstvy vysoké kvality jsou jednotné v celém interiéru, a i když je jejich materiálová granulace dosti hrubá, jejich zpracování je jemné, pečlivé a s citem pro technický detail. V hutné hmotě jsou zapracovány kamenické články okolo oken, klenební žebra i hrany nároží. Povrch je uhlazován kovovou lžící poté, co byla maltová hmota na zeď nanesena, rozprostřena a přitlačena. Při bočním nasvícení jsou na velkých plochách patrné opakované stěry hlazení povrchu, místa vytvářející až krajkové povrchy, způsobené pravidelnými, dlouhými svislými tahy v souvislosti s postojem řemeslníka. 5 Jen velmi nepatrně se uplatňují vodorovné pruhy (it. pontate) napojování omítkových pruhů, závisejících na postaveném lešení. Již na první vhled do techniky nástěnné malby je vidět, že se na jejím zrodu podílelo více umělců. S tím souvisí i hypotéza o jisté rychlosti, se kterou bylo potřeba malířské práce na zdi provést. V kapli nebyl nikde potvrzen jakýkoliv důkaz, že by malíři byli přítomni v době nanášení omítek, protože v nich nebyly nalezeny žádné otisky technických rozměřovacích linií, bodů, natož rytá kresba. Při podrobné prohlídce však muselo být konstatováno, že malba postavy sv. Kryštofa vznikla jako první námět v době, kdy nebyly nově nanesené omítky ještě zcela zavadlé. V dolní partii se z malby zachovala pouze černá přípravná kresba, provedená uhlem. Následné barevné vrstvy léty opadaly kvůli nevhodným podmínkám a hrubým zacházením při pekování, zakrytí a mechanickým odkrýváním se temperová malba ztratila. Za to, že uhlovou kresbu oslíka, kamení a ropuchy (?) dnes stále na stěně vidíme, vděčíme freskové technice, totiž, že ničím nepojená kresba je na stěně uchycena uhličitanem vápenatým ještě vlhké omítkoviny. Součástí původního ikonografického programu byla vedle sv. Kryštofa monumentální scéna Agonie v Getsemanské zahradě na severní stěně, v horní partii rámované rozsáhlým textem v mnoha řádkách. Minoritský řád vložil při vchodu důležitý obraz Stigmatizace sv. Františka a na tribuně ještě jednu velkou scénu, kterou dnes ale nelze spatřit, protože zůstane i do budoucna překryta barokní malbou. V presbytáři jsou scény Klanění Tří králů (na jihu) a snad Smrt Panny Marie na severu. I když jsou obě kompozice malovány stejným technologickým postupem, každou z nich prováděl jiný mistr. Scéna na jižní straně je na vápenném nátěru předkreslována poměrně složitou tužkovou (olůvkovou) kresbou. Její osobitý způsob mnohačetným črtáním hledá optimální tvarovou formu v siluetách i některých detailech. Dle mikroskopického pozorování byla omítková vrstva již zaschlá a tvrdá. Ikonografický program naplňují i jednotlivé postavy světců. Vítězný oblouk nejvýznamnější část sakrálního prostoru rámují postavy sv. Wolfganga a sv. Anežky (atribut koruny u jejích nohou), 6 na jihu světec (zatím těžko identifikovatelný) a při vchodu sv. Barbora. Jednotlivé postavy světců aditivně doplňují volné plochy vnitřního pláště kaple a jsou malovány jednou malířskou rukou. Dle zpracování detailů, např. částí obličejů, bych si dovolil prohlásit, že námět Stigmatizace sv. Františka a Agonii v zahradě Getsemanské maloval jeden malíř se zvýšeným smyslem pro modelaci. Další mistr, který pro podkresbu použil uhel, namaloval postavu sv. Kryštofa, kterého ztvárnil s použitím množství ornamentiky, znázorňující bohatá sukna světcova oděvu. Dva malíři provedli dvě scény v presbytáři a možná jeden z nich i postavy čtyř jednotlivých světců. Je nutno předpokládat, že i klenba nese malířské figurální motivy, dnes jsou však převrstveny pozdějšími hodnotnými výjevy. Při patě malovaných stěn kaple byl v průběhu restaurování odkryt iluzivní závěs, rámující malované náměty a také kompletující ikonografický program, mající jako celek pro provoz kaple hluboký význam. 7 Ještě v pozdním středověku bylo běžné, že výzdoba sakrálního prostoru barevně zabírala veškeré možné plochy jako okenní špalety i úzká místa, a to alespoň ornamentální dekorací, ozdobnými pruhy nebo iluzivními lizénami. Zde k tomu nedošlo, okenní špalety nebyly pomalovány a diference technologických postupů identifikuje různé způsoby práce několika mistrů. Všechny okolnosti by tedy mohly podporovat hypotézu, že sezvaná skupina malířů pracovala na daném programu v časové tísni. Barevnost nástěnné malby se ve své intenzitě zachovala v poměrně oslabené formě. Umělci přenášející kompozice na zdi presbytáře intenzitu barev naopak posílili tím, že na omítkový podklad nanesli vápenný nátěr. Ten se na mnoha místech dodnes neudržel a opadal, přičemž s sebou odnesl i malbu. Ta je provedena červenými a žlutými okry, přírodními hlinkami jako umbra, caputmortuum a uhlová čerň, což jsou pigmenty, které se dobře slučují s malbou na zdech. V laboratoři 8 byl identifikován také zelený malachit a modrý azurit oba drcené polodrahokamy, a dále v některých vrstvách olovnatá běloba s minimálním množstvím minia. Tato růžová vrstva je běžnou součástí malby a její výskyt

110 Při pohledu do kaple z kruchty je dobře patrný úbytek barokní výzdoby směrem dolů. Foto: Tomáš Záhoř. dobře mapují snímky v ultrafialovém spektru. Olovnatá běloba není zcela běžným nástrojem nástěnné malby, protože inklinuje k černání, což v našem případě nenastalo. Stereomikroskop, instalovaný v různých detailech různých malovaných výjevů odhaluje makro i mikrosvět použitých materiálů. V malých zvětšeních jsme svědky velké devastace barevných vrstev, vrstev znečištění, solných výkvětů i všudypřítomných plísňových kolonií, o kterých ještě bude řeč. Barokní Tschöpperova výzdoba V roce 1781, kdy přišel Jan Václav Tschöpper 9 do kaple sv. Wolfganga, byla již mnoho desetiletí (možná celé století) vybílena. Pro freskovou techniku, kterou mistr ovládal a která byla přirozenou malířskou cestou pro výzdobu kaple, bylo nutné připravit vhodný podklad. Hladké stěny kaple byly pekovány (narušeny), aby nová omítková vrstva, která rovněž přinášela jinou hrubozrnnost povrchu, mohla být pojicí strukturou umělcových barev. Přípravy umělce se musely v té době počítat na týdny, protože bylo nutné připravit kartony přípravné kresby s přesnou kompozicí výjevů v životní velikosti pro všechna figurální pole. Zdali kompozice podléhaly mimo jiné schválení církevních představitelů, nevíme, ale pro vlastní přenesení výjevů na trojúhelníkové klenební výseče stropu byly velké kartony nepostradatelné. Pekování je provedeno pečlivě a pravidelně jak na svislých stěnách, tak na klenebních polích ostrým kladívkem, které vytvářelo na povrchu pouze drobné centimetrové záseky. Svou roli jistě hrála dobrá kvalita a malé poškození středověké omítky. Zabílené malby již nebyly vidět, v kapli nebyly přítomny. Nanesení omítkové vrstvy byl důležitý proces výzdoby a je jen velmi nepravděpodobné, že v této řemeslné kvalitě by mohl být proveden přímo malířem. Vrstvička je v našem případě velmi tenká, 1 2 cm, a pokrývá celý vnitřní plášť kaple. Pokrývá i kamenná klenební žebra (na kameni omítkové vrstvy nebývají trvalé), a jelikož je zde jejich soudržnost dobrá, dokládá to dobře zvolené materiály a technologické postupy. Jistá tenkost nové omítky však na některých místech způsobila, že se po letech pravidelný rastr pekování proznačil na povrchu malby. Především v horních partiích se v barevnosti (fialové a zelené) objevují drobné oválné skvrny, způsobené znečištěním a změnami vlhkosti. Bylo obvyklé, že malíři při malbě postupovali odshora dolů, a tak je pravděpodobné, že po nanesení první omítkové vrstvy malíř přenášel karton na stropní trojúhelníkovou výseč. Vyryl kompozici přes papírovou přípravnou kresbu a dle dochované ryté kresby se držel více obrysových linií a spíše globálnějších forem. Při rytí nepoužíval pravítek a křivítek, vše je provedeno od ruky. Vlastní tvary např. architektury jsou však malovány s použitím pravítka. Barvy byly pro freskovou techniku rozmíchávány v kelímcích většinou pouze s vodou. Nanesení barevných tahů na vlhkou omítkou umožňuje jen jejich jednoduché převrstvování. Zasychání omítky spustí proces usazení barev na klenbách i stěnách kaple, protože průhledný uhličitan vápenatý zachytí všechny barevné částečky malby na povrchu. Jednotlivé figury v sobě nesou množství barevných detailů a kontrastů, které fresková technika umožňuje. Pozadí a popředí jsou obyčejně naladěny do jednotné barevnosti, popř. barevné tonality. Ať se jedná o architektonický průhled, visící draperii či oblohu, tyto rozměrné plochy jsou promalovány s velikou přesností, umem a technickou zručností. Taková je i na svislých stěnách, kde je iluzivní architektura bravurně vytvořena systémem několika zelení v tónu zemzelené. Chladný tón hlinky byl v českém prostředí velmi oblíbený pro vyjádření prvků architektury. Pro svislé stěny kaple s největší pravděpodobností neexistovaly kartony, ale rytá kresba přesně určovala hrany světel a stínů skupina malířů provedla zde výtečnou iluzi včetně mnoha květinových košů a rádoby pozlacených rokají a váz. Trojúhelníkové pole s plochou cca 12 m 2 malovali v jednom denním dílu, což znamenalo znamenitou spolupráci a sehranost kolektivu. V barvách převládají zemité pigmenty, které jsou pro freskovou malbu vhodné červený a žlutý okr, různé tóny umbry, caputmortuum, zemzelená a uhlová čerň. Modravé barvy jsou většinou vápenné vrstvy s černou a intenzivnější modř byla identifikována 10 s očekáváním jako smalt modré kobaltové sklo, které je jako jediný modrý pigment (historický) vhodný pro fresku. Průzkum ultrafialovými paprsky přinesl jednu velmi pozitivní informaci. Barokní malba nebyla nikdy opravovaná, na jejím povrchu jsme nenalezli žádné zásahy provedené barvami. Neviditelné paprsky, které na vápenných vrstvách většinou nenacházejí organické substance, na které by reagovaly zářící fluorescencí, v tomto případě odhalily rozsáhlé kolonie plísňového napadení. Vlhkost opuštěné kaple První restaurátorské sondy v moderní historii byly v kapli provedeny v roce Prostor kaple, dokumentovaný na fotografiích restaurátorů, nese všechny známky léta opuštěných staveb církevního charakteru. Nesouvislé cáry barevných omítek, stavební otvory a zbytky původního vybavení snesených z celého kláštera jsou známým obrazem i z jiných

111 historických objektů. Nefunkčnost a nepotřebnost kaple spojená s jejím dlouhodobým uzavřením vygenerovala v interiéru nadměrnou vlhkost a ideální prostředí pro rozvinutí plísňových a houbových napadení. Za téměř sedmisetletou historii byl klášter mnohokrát přestavován a modernizován pro nové použití. Mimo využití řádové komunity budovy sloužily jako byty, kasárna nebo škola, poslední rekonstrukce proběhla na konci 19. století. V druhé polovině 20. století nastala zásadní devastace opuštěním, uzavřením objektu, což jistě vyhovovalo činitelům a hybatelům minulého režimu. Po změnách ve společnosti v roce 1989 proběhly restituce, navrácení kláštera františkánskému řádu, pokusy o opravu, převedení majetku na křižovnický řád, pronájem městu. Za posledních 20 let byla kaple téměř nepřetržitě uzavřena, jednu zimu dokonce zbavena střešní krytiny. Omezené větrání spolu s nadměrnou vlhkostí zapříčinily velké rozšíření plísňového napadení, které je nyní předmětem rozsáhlých průzkumů. 12 Kolonie hnědavých až černých skvrn pokrývají vápenné vrstvy a nezáleží, zdali jsou malovány či nikoliv. Plísňové skvrny degradují barokní freskové malby na klenbě stejně jako temperové malby středověkého původu nebo renesanční vápenné nátěry. Na stropě plísně mapují některé pigmenty (zřejmě v souvislosti na porositu povrchu žluté a červené okry, zelené) a jsou dobře identifikovatelné ultrafialovou fotografií. Na gotických malbách je jejich výskyt všudypřítomně nepravidelný a zkresluje lehkou pastelovou tonalitu díla šedavým tónem. Protože ve dvacet let starých sondách zasažení přítomno není, jako možná alternativa nápravy je zvažováno dlouhodobé vystavení stěn intenzivním ozářením úzkým pásmem paprsků. Dnes je klimatické prostředí v kapli monitorováno, hlídáno, vzduch pravidelně vyměňován i podlaha odvlhčena průduchy. Nedávná historie kaple však k ní byla vysoce nepříznivá 13 a bohužel založila totální plísňové zamoření, které pohlcuje i vápenné vrstvy, které se samy tradičně používaly jako dezinfekční nátěry. Průzkumy a sanace stále pokračují. Retuš restaurátorův vklad Příchod do kaple sv. Wolfganga bude pro návštěvníka v blízké budoucnosti náročným zážitkem z poznávání. Jistě bude vnímat středověký prostor, původní sakrální účel, ale i nově památkový rozměr prostředí. Nyní je na restaurátorech, aby čištěním maleb, vyrovnáváním omítek a svými barvami doplnili poškozené nástěnné malby. Setkávají se však s dvojím pojetím výzdoby, se dvěma duchovními světy, ke kterým patří i dvojí estetika, dvojí barevná hloubka a srozumitelnost. Navíc v rámci památkové péče panují i dva způsoby nepsané tradice, kterými se řídí restaurování nástěnných maleb: je tu svět gotiky vzdáleného světa, spojeného s nespornou spiritualitou, vědomím reálné vzdálenosti dobové, jejíž malířská barevnost bývá silně korodovaná a malby často málo čitelné. Přístup k fragmentárnímu dílu je vesměs během opravy pietní, neumožňující cokoliv doplňovat, a retuše se omezují na scelování barevných ploch či posilování konturujících linií. V případě barokních fresek, jejichž barevnost se běžně dodnes zachovala v nezměněné intenzitě, se památkové regule přiklánějí k variantě, která defekty umožňuje doplňovat v plných barvách, zcela imitujících původní záměr starých mistrů. Fresková malba je stabilní malířská technika, která je trvanlivá, a používané pigmenty, odolávající agresivnímu Průzkum středověké malby binokulárním mikroskopem Olympus pomáhá odhalit skutečnosti ohledně vzniku malby, ale také stav poškození barevných vrstev a především rozsah plísňového napadení, které pokrývá jak gotickou, tak barokní malbu. Foto: Tomáš Berger. prostředí na počátku, prokazují dlouhodobou barevnou stálost. Oba historické světy se nyní potkaly v kapli, aniž by kdykoliv předtím mohly koexistovat, jeden překrýval druhý. Nyní jsou oba v torzálním stavu. Je na restaurátorech, jakým způsobem bude moci kulturní veřejnost další řadu let vnímat a chápat mnohavrstevnou památku, jakou kaple sv. Wolfganga je. Někdy dnes zaznívá názor některých památkářů či architektů, že nejvhodnější pro objektivitu je vše zanechat, jak je utvořit jakousi stavební konzervu, aby bylo možno v budoucnu vše znovu probádat. Zploštit historické prvky výtvarné kultury do roviny materiálové je, dle mého názoru, degradující a intelektuálně omezené. Restaurátor, jenž musí disponovat uměleckým vzděláním a dlouholetou praxí, zpravidla stráví desítky a stovky hodin odkrýváním a čištěním maleb, vyhledáváním jejich fragmentů. Má dostatek času pochopit barevné harmonie svých předchůdců, jejich kresebné i malířské schopnosti. Má dostatek zkušeností, aby porovnal působení originálu a doplňků z lešení i z odstupu holé podlahy. V blízké budoucnosti bude jistě cílem restaurátorského týmu sladit obě výtvarné epochy do jednoho celku, což se nyní zdá téměř nemožné. Naštěstí je jemnější středověká etapa v nižších partiích kaple více dostupná divákovi a druhá přehlednější a čitelnější barokní se rozprostírá na klenbách kaple. Příchozí divák bude mít na rozpoznání a pochopení výzdoby maximálně desítky minut. Stovky hodin restaurátorovy práce slouží k tomu, aby zachovalou výzdobu představil co nejlépe. Popřejme celému týmu mnoho štěstí a příkladné trpělivosti

112 Poznámky Podrobný popis stavební historie viz Roman Lavička, Pozdně gotické kostely na rožmberském panství, České Budějovice 2013, s ; Idem, Kapitulní síň kaple sv. Wolfganga minoritského kláštera v Českém Krumlově, in: Martin Gaži (ed.), Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, s Tým vysokoškolsky vzdělaných restaurátorů pracuje v minoritském klášteře pod vedením Petera Stirbera a jsou to jmenovitě Romana Balcarová, Tomáš Berger, David Frank, Lenka Helfertová, Jana Michálková, Markéta Pavlíková a Tomáš Záhoř. Tým restaurátorů disponuje špičkovou technikou firmy Olympus CZ, která přístroj velkoryse zapůjčila. Blíže Lavička (Kapitulní, pozn. 1). Obdobné zpracování povrchu středověkých omítek bylo pozorováno i v kostele sv. Bartoloměje v Rakovníku na nástěnných malbách s cyklem ze života sv. Doroty, datovaných do roku Královská dcera Anežka Přemyslovna, později blahoslavená a svatořečená, měla pro založení minoritských klášterů v českých zemích zásadní význam. Udržovala přátelství se sv. Alžbětou Durinskou, korespondenci se sv. Klárou a v Praze roku 1234 založila a fundovala klášter Na Františku, kam pozvala sesterský řád menších bratří přímo z Itálie. Srov. Antonín Šorm (ed.), Sv. František z Assisi a Čechové, Praha 1926; Helena Soukupová, Anežský klášter v Praze, Praha K ikonografickému programu kaple se prvně vyslovil Petr Pavelec, Středověká nástěnná malba v Jižních Čechách. Sumarizace výzkumu nově odkrytých a restau- 8 9 rovaných maleb v období mezi roky (dizertační práce), Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 2013, s Analytické rozbory s použitím mikrofotografií, UV záření, mikrochemické analýzy a zkoušky rozpustnosti provedla laboratoř Dorothey Pechové, a to včetně prvkové analýzy elektronovým mikroskopem ve spojení s mikrosondou (SEM/BRUKER). Jan Václav Tschöpper ( ) se jako malíř a architekt objevuje skoro celých 20 let v soupisech pražského staroměstského malířského cechu. Pocházel z Mostu, kde maloval v minoritském klášteře, vymaloval i farní kostel v Libočanech. Viz Prokop Toman, Slovník československých výtvarných umělců, Praha 1936;Ulrich Thieme Felix Becker Hans Vollmer, Algemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Leipzig, Laboratorní průzkum provedla paní Dorothea Pechová. 11 Restaurátorská zpráva pana Petra Novotného je uložena v Národním památkovém ústavu v Českých Budějovicích. 12 Poslední šetření stanovilo rozšíření plísňových kultur Penicilliumsp., Fusariumsp. a Acremoniumsp., Penicilliumsp., zpráva Národní archiv, Mgr. Bronislava Bacílková. 13 Ještě na počátku podzimu 2014 se veškerá dešťová voda ze střechy kaple vsákala do základů stavby a vnější zcela rozbité omítkové vrstvy byly potaženy zelenou řasou a v rozpadajících se opěrácích nezřízeně rostly četné kolonie kapradí. Že bylo zdivo např. severní stěny zcela zavlhčené, není možno pochybovat. Painted decoration in the Chapel of St. Wolfgang. The Minorite monastery in Český Krumlov: original conception, state of preservation and possibilities for the future Tomáš Berger The St. Wolfgang Chapel belongs to the Český Krumlov Minorite monastery original concept. The paintings in its interior originate from two periods. At the end of the 15 th century the chapel was rebuilt and its medieval paintings followed this reconstruction. Later, these paintings were painted over with a lime white coating. In 1781, the baroque painter Josef Václav Tschőpper decorated the chapel with new frescoes. In summer 2014 a team of restorers found the chapel to be in an unsatisfactory condition. The paintings in the chapel showed evidence of the previous non-systematic restoration work of the past 25 years. Recent restoration works began after detailed laboratory research using also a stereomicroscope and ultraviolet rays. The origin of the late gothic paintings was then dated as The chapel s medieval plasterwork is very fine and of high quality. The gothic mural paintings were executed by more then one artist and vary due to differences in technique as well as in style. Sadly, the surviving colouring provides us with only a vague impression of its original state. Besides the yellow and red ochre colours, the presence of malachite, blue azurite, unstable lead white and minium was also proven. The baroque paintings executed on the thin new plaster covered the entire chapel. Today they are missing, especially in the bottom parts of the walls due to climate destruction and previous restorations. On the ceiling we can see engraved drawings proving the precision of the preparatory drawings and their transfer onto the wetted plaster. The frescoes are painted with skill, precision and good technique. The long unused, enclosed and unventilated damp interior was an ideal environment for well-developed cultures of mould and fungus that are being examined at the present time. In the near future, a team of restorers aims to harmonize both artistic periods into one visual complex, as impossible as it may seem at the moment

113 Knihovny v konventu minoritů a klarisek v Českém Krumlově Jindřich Špinar Knihovnám klášterů minoritů méně již klarisek v Krumlově byla věnována v kontextu české literárněhistorické, uměleckohistorické a knihovědné bibliografie poměrně značná pozornost. Není divu. Z jihočeských duchovních ústavů představuje krumlovská minoritská kolekce mezi knižními sbírkami jeden z nejcennějších souborů knih, byť v současnosti roztržený do několika institucí. Pouze knihovna kláštera cisterciáků ve Vyšším Brodě ji zastiňuje ve všech nejpodstatnějších charakteristikách, tzn. velikostí, stářím a atribucí in situ velkého množství rukopisů a tisků, jejich výpravností a výpovědní hodnotou celku. 1 V obou krumlovských konventech řádu sv. Františka poutají tradičně pozornost především dochované středověké rukopisy, často bohatě iluminované. Mezi nimi pak známý Liber depictus uložený dnes ve vídeňské Národní knihovně a česky psaný Krumlovský sborník, jenž je součástí Knihovny Národního muzea v Praze. Oba manuskripty se staly námětem celé řady odborných i popularizačních článků. Také další středověké rukopisy, jež jsou deponátem uloženým v pražské Národní knihovně, tvoří nepřehlédnutelnou skupinu, vyvolávající dlouhodobě zájem badatelů. Rovněž z hlediska historického Českého Krumlova znamená minoritská knihovna kodikologicky petrifikovanou paměť města, jíž se stěží vyrovná knihovna zámecká, neboť ta je z největší části mladším zahraničním importem eggenberským a schwarzenberským ze století. V této nedlouhé stati nelze než odkazovat na práce, jež svým rozsahem a hloubkou některých témat podstatně přispěly k poznání obou konventních knihoven. Pouze v drobnostech je možno maximálně korigovat či zpřesnit některé poznatky. Rovněž lze doplnit dosavadní literaturu o některá zjištění týkající se méně známého, i když početně nejrozsáhlejšího souboru knih uložených v současnosti v Jihočeské vědecké knihovně v Českých Budějovicích, respektive nelze nastolit v jejím oddělení historických fondů ve Zlaté Koruně. To však neznamená, že několik velmi zásadních otázek, týkajících se například původu a okolností akvizice výše zmíněné nejslavnější iluminované památky Liber depictus spojené s některým z obou klášterů. Další možnou otázkou je role mužského a snad i ženského krumlovského kláštera v době husitství, naznačení případných transferů knih z ohrožených českých minoritských klášterů, charakter knihovny v době nastupujícího humanismu a později v době úpadku v 16. století atd. 223

114 Telegraficky je nutno vyzdvihnout především nejrozsáhlejší práce, které uvádějí pramennou základnu k tématu, a další, starší, většinou dílčí studie, zde explicitně nezmiňované. Je to základní dílo Josefa Hejnice O minoritské knihovně v Českém Krumlově, dále syntetická práce Matyáše Franciszka Bajgera Česká františkánská knižní kultura a v poslední době několik studií od Marty Hradilové, které systematicky pojednávají o obou klášterních knihovnách s důrazem na rukopisy. Mezi nimi je nejvýznamnější autorčina disertační práce Příspěvky k dějinám knihovny minoritů v Českém Krumlově v době předhusitské. Skromně znějící název nenaznačuje, že výsledky těžiště bádání jsou značně komplexní, a dále není z názvu zřejmé, že práce postihuje i mladší dějiny knihovny minoritů, ale i klarisek s několika podstatnými zjištěními týkajícími se zejména stavu klášterní knihovny v době josefínských reforem. 2 Podobně jako jiné řády, také minorité a klarisky kladli důraz na budování knihoven. Vztah mendikantů k hromadění knih a tvorbě knihoven se vyvíjel poněkud komplikovaněji než u nežebravých mnišských řádů. Ze všech tří větví řádu sv. Františka, tedy františkánů přísnější observance, kapucínů a konventuálů, měli právě poslední z nich, ke kterým patřili i mniši z Krumlova, nejmírnější pravidla, pokud jde o vztah k majetku a nabývání knih. V době poměrně pozdního založení konventu v polovině 14. století, navíc pod silným vlivem, a tedy i vůlí zakladatelské šlechty, pánů z Růže, nehrály asketické požadavky na vybavování kláštera knihami podstatnější roli. 3 O podobě knihovny v samých počátcích kláštera nejsou žádné zprávy, avšak analogicky s jinými kláštery lze předpokládat, že první komunita řeholníků, která do Krumlova přišla v roce 1357, musela s sebou přinést i základní liturgická díla. Měli nepochybně Bibli a vzhledem k zaměření řádu asi také kazatelské příručky, k tomu možná některá základní díla církevních Otců, která se dodnes buď nedochovala, nebo je v současných knihovnách nedokážeme identifikovat. 4 Z rožmberských zakladatelů sdruženého konventu obou klášterů je jednoznačně nejdůležitější Petr II. 5 Brzy po založení kláštera v rozmezí let , spíše však v druhé polovině tohoto období, věnoval nové fundaci významnou kolekci rukopisů, do nichž byl vepsán dedikační záznam opakující se v rukopisech s malými odchylkami Liber monasterii sacrosancte genitricis dei perpetueque virginis Marie de Chrumpnaw comparatus per honorabilem dominum Petrum de Rosenberch prepositum Capelle Regie in castro Pragensi. Marta Hradilová zjistila v nedávné době podrobným rozborem, že dosavadní skupinu dvou rukopisů pražské Národní knihovny (dále NK) I A 55, XII F 36 a jednoho z Uměleckoprůmyslového muzea tamtéž (dále UPM) 5600 identifikovaných dle uvedeného vpisku Josefem Hejnicem, je možno na základě přímých indicií rozšířit na sedm manuskriptů. Vedle uvedených jsou to rukopisy NK VI B 9, XIII A 1a, XIII A 1b a XIII B 15. Podle dalších znaků, jako jsou písařský rukopis, výzdoba a vazba, rozšiřuje Petrovu donaci o další tři rukopisy: NK XIV B 15, UPM 5887 A a 5818 B. 6 Probošt kapituly Všech svatých na Pražském hradě a známý mecenáš duchovních ústavů, mezi nimiž čelné místo náleží třeboňským augustiniánům, zřejmě nemusel rozlišovat mezi mužskou a ženskou větví konventu řádu sv. Františka v Českém Krumlově, proto skupinu rukopisů z Petrovy donace je možno studovat společně. Vzájemnou provázanost obou klášterů, ale i společný vztah k donátorovi dobře demonstrují dvě martyrologia, NK VI B 9 a XIV B 15. První bylo určeno klariskám a pouze toto obsahuje Petrův dedikační záznam. Součástí obou manuskriptů jsou nekrologia, která uvádějí cenné údaje jak o osazenstvu obou klášterů, tak také o fundátorech a dobrodincích. 7 Obě nekrologia uvádějí údaj o založení konventu obou řeholních komunit Kateřinou, vdovou po Petru I., a jejími syny. Zaznamenává je však ve stejném znění také rukopis UPM 5818 B, Lekcionář o životě sv. Františka, kde není údaj zachovaný celý a v chybějící části by mohl být prostor pro dedikační přípis Petra II., uvedený výše. Jak prokázal František Šmahel, písařem nejstarší vrstvy minoritského nekrologia byl asi v letech krumlovský mnich Jakub z Plzně. 8 Tentýž Jakub opsal v roce 1366 pro potřeby klarisek kolektář (NK XIII C 11), a to na popud krumlovského minority Františka, který zastával v ženském klášteře funkci zpovědníka. 9 Martyrologium minoritského kláštera obsahuje také zápis o slavnosti vystavování ostatků v Krumlově po vzoru pražské tradice zaváděné Karlem IV. Tato část rukopisu je však mladší, pochází z let a mohla být zařazena do kodexu až při pozdější převazbě. 10 Petr II. objednával knihy pro krumlovský konvent pravděpodobně v blíže nespecifikované pražské dílně, která pracovala pro církevní objednavatele. Většina rukopisů z kolekce vznikla v 60. a 70. letech 14. století. Vlastní písařské skriptorium a iluminátorskou dílnu, jež by bylo lákavé pro značný počet kaligraficky pečlivých iluminovaných rukopisů v českokrumlovských klášterech hledat, nelze doložit a ostatně je její existence v mendikantském klášteře málo pravděpodobná, spíše lze předpokládat nesoustavnou písařskou činnost jednotlivců při plnění jiných úkolů v klášteře. 11 Vzájemným porovnáváním zachovalých rukopisů fondu z obou klášterů a také se záznamy z mladších katalogů, z nichž nejdůležitější jsou záznamy v soupisu knih z roku 1502, dochází Marta Hradilová k závěru, že knižní dar spojovaný s Petrem II. mohl obsahovat 30 i více kodexů. 12 Do souvislosti s touto nejstarší vrstvou epigraficky doloženého souboru rukopisů je možno dát i nejznámější kodex spojený s Krumlovem, Liber depictus. 13 Jde o obrazově textový cyklus s převahou obrazové složky, jíž text pouze doprovází. V intencích citátu Řehoře Velikého picturae laicorum litteratura (obrazy jsou četbou laiků) sloužil jako teologická příručka pro laiky. Podstatnou část tvoří Biblia pauperum, na ni navazují dvě moralistní podobenství a 30 výjevů ze života světců. Obrazové scény jsou sestaveny v podélných pásech a umožňují čtenáři či spíše divákovi sledovat příběhy v narativním sledu podobném plynulému textu. Základní otázky spojené s původem rukopisu a jeho atribucí pro klášter minoritů nebo klarisek dosud nejsou uspokojivě vysvětleny, stejně jako jeho cesta do vídeňské Národní knihovny. Porušený záznam Conventus Beatae Virginis Cru(mloviensi) určil jeho vlastnictví pro minority, alespoň pro období století, kdy byl zápis pořízen. Mix českých světců s textovými vzory byl snad inspirován příběhy světců ve Zlaté legendě, ale absence františkánských světců podporuje spíše myšlenku, že kodex daroval klášteru někdo ze zakladatelů s teologickým vzděláním. V úvahu tu připadá opět Petr II., kanovník pasovský, olomoucký a řezenský, probošt kapituly Všech svatých na Pražském hradě. Lukáš Reitinger se domnívá, že se jednalo v podstatě o teologickou pomůcku nastávajícího duchovního, odloženou v době zralosti, poté, co do svých osmnácti let roku 1344 získal obročí ve všech výše uvedených kapitulách s výjimkou té nejcennější, pražské

115 Krumlovský sborník, Praha, Knihovna Národního muzea, III B 10, p Zejména citace světců uctívaných v řezenské i pražské diecézi se zdají podporovat tuto myšlenku. Vzhledem k nekněžské, nekazatelské komunitě kláštera klarisek bez důrazu na formálně vyspělé teologické vzdělání by byla logičtější donace již nepoužívaného obrázkového kodexu pro panenský klášter. 14 Kláštery minoritů i klarisek byly ke konci 14. století vybaveny iluminovanými kodexy, ale i běžnějšími rukopisy. 15 Zatímco klarisky se nemusely zásobovat kazatelskou literaturou, pro minority byly vzhledem k zaměření řádu nepostradatelné. Praktických kazatelských příruček je možno pro minoritský řád doložit větší množství, avšak panuje značná nejistota o době jejich zisku pro minoritský klášter. Pro kazatelské působení v bilingvním Krumlově nestačila jen latinsky psaná literatura. Objevují se díla v české i německé redakci nebo latinské texty doplňované glosami svých českých či německých uživatelů z minoritského kláštera. O klášteře klarisek, jehož příslušnicemi byly nejčastěji panny bez formálního teologického vzdělání, a tedy i s horší znalostí latiny, to platilo dvojnásob. Nevíme, odkud přišla do Krumlova první družina minoritů, ale předpokládá se, že od začátku tu žili čeští i němečtí řeholníci. O klariskách víme, že roku 1361 byla uvedena tříčlenná skupina vedená první abatyší Alžbětou a že přišly ze slezské Opavy. Lze předpokládat, že vazby na tamní dvojklášter minoritů a klarisek se mohly vztahovat v tehdejší česko-polské provincii i na minority. Václav Bok v tom vidí důvod přítomnosti slezských dialektů v některých pozdně středověkých německých textech, pro něž je jinak v jihočeské oblasti typické pronikání dialektů bavorských, v rukopisech ostatně nejběžnějších. 16 V textech se tedy setkáváme s oběma národními jazyky. Například v latinském Novém zákoně z konce 14. století (Jihočeská vědecká knihovna, sign. 1CK 24), o němž lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že byl v majetku minoritů už v předhusitském období či dokonce v klášteře vznikl, čteme přípisky německé i české. Bohumil Ryba se domníval, že text opsal rodilý Němec, ale užíval se spíše v českém prostředí. 17 Obdobně již výše zmiňovaný popis krumlovské slavnosti ukazování svatých ostatků obsahuje trojjazyčný scénář. Zápis je datován do poslední pětiny 14. století. 18 Z umělecko-historického hlediska je jednou z nejdůležitějších rukopisných památek na klášter minoritů a klarisek tzv. Krumlovský sborník. Jedná se o pergamenový, bohatě iluminovaný kodex, obsahující soubor různorodých českých překladů textů, jako je Zrcadlo lidského spasení, Ráj duše od Alberta Velikého, Orloj věčné moudrosti a také traktát přisuzovaný Janu Husovi O sedmi smrtelných hříších a jeden traktát od Tomáše Štítného (Praha, Knihovna Národního muzea, III B 10). 19 Vznik rukopisu bývá spíše u starších autorů spojován s utrakvistickým klimatem po vypuknutí husitských bouří. Dle Daniely Rywikové mohl být objednavatelem iluminovaného rukopisu pro minority v roce 1417 Oldřich z Rožmberka. Spíše než k rozjímání klarisek byl určen pro pastorační činnost minoritů. 20 Větší množství českých textů asi klášter minoritů neměl, jak naznačuje jediná položka nedochovaného rukopisu ovšem neúplného inventáře knih z roku Tentýž inventář uvádí sedm německých spisů. Většina z nich je nenávratně ztracena, možná některý dosud ještě čeká na ztotožnění s některým z existujících. Z doby kolem roku 1380 je tzv. Bible krumlovská (NK XVI D 69), raný překlad Bible do němčiny, který však vznikl ve Slezsku, ale do kláštera minoritů mohl přijít možná již na počátku 15. století. Rukopis deponátu NKP Františkáni Český Krumlov č. 148 obsahuje německé náboženské texty a pochází z krumlovského kláštera, kde byl napsán snad kolem roku Kromě různých náboženských výkladů a perikop jsou tu umístěny také texty duchovní poezie, z nichž nejvýznamnější je sekvence Mittit ad virginem. Autorem překladu z latiny je blíže neznámý vynikající básník duchovní poezie druhé poloviny 14. století tzv. Mnich salcburský. 21 Skromněji vybavený klášter klarisek zaznamenává procentuálně podstatně vyšší zastoupení českých rukopisů mezi latinskými pozdně středověkými texty, což odpovídá jeho národnostní skladbě. Německé rukopisy, soudě podle mladšího inventáře z roku 1782, byly zřejmě novověké. Kromě výše uvedených rukopisů a jednoho či dvou dalších psaných latinsky stojí za zmínku rukopis NK XI C 6, obsahující český překlad děl Davida z Augsburgu Knihy o životu duchovním nábožném a Knihy o sedmeru prospívání duchovníka. Jejich vznik však nutno klást do poloviny 15. století. Do kláštera klarisek snad patřily i rukopisy NK XVII E 8 a NK XVII E Nepotvrzuje se dříve zastávaný názor řady badatelů, že pod vlivem útěku františkánských mnichů z měst obracených k husitství do Krumlova zaznamenal zdejší konvent velké přírůstky. Bylo by logické, protože se nacházel pod ochranou pevných hradeb rezidenčního města katolicky orientovaných Rožmberků, reprezentovaných silnou osobností Oldřicha. Ačkoli je archivně doložený nebo aspoň předpokládaný dočasný azyl řeholníků z jiných klášterů františkánů z Bechyně, Jindřichova Hradce, Benešova, cisterciáků z Vyššího Brodu, knižní přírůstky jsou spojené pouze s klášterem bechyňských minoritů. Jejich klášter byl husity vypálen a zničen, a ačkoli komunita ještě nějaký čas vyvíjela určitou činnost, zřejmě posledním pozůstatkem po její existenci je několik zachráněných exemplářů v minoritské knihovně. Jak prokázala Marta Hradilová, jedná se o osm rukopisů, z nichž dva NK č. 53 s nápisem Malogranatum Bechinensis conventus a NK č. 70 Holcot super libros Sapiencies vpiskem Istorum librum comparavit frater Theodoricus, filius Conventus Bechinensis, et dedit eum pro conventu Krumplowiensi Anno M ccc.xiij nesou přímé doklady o původní bechyňské provenienci. Další čtyři nesou nepřímé znaky. Jsou

116 jimi římské číslice dopisované na inventární mladší štítky související s evidencí u minoritů v roce Osmý rukopis nese poznámku čitelnou pouze pod ultrafialovou lampou Liber Bech ensis conventus. Jak je tedy zřejmé z poznámky na kodexu č. 70, došlo k transferu minimálně jednoho rukopisu už v roce 1413 a je možné, že už tehdy byly získány všechny jmenované kodexy, tedy nikoli až v souvislosti s úprkem mnichů před husity. 23 Zisk dalších několika jednotlivostí, který spadá do období zmatků v druhé čtvrtině 15. století, je spojený s jednotlivými, blíže neidentifikovanými osobami a může souviset s jejich ochranou před husity. Novou duchovní sílu dodal minoritům nejen v Krumlově Jan Kapistrán, který tu v polovině 15. století pobýval. Jeho osobní přítomnost mohla být patrně impulzem pro sepsání latinské sbírky jeho kázání NK č. 49. Nastupující katolický humanismus podnícený bezprostředními zážitky studentů přicházejících po absolvování univerzitního vzdělání z Itálie v čele s mladým Petrem IV. z Rožmberka se odrazil ve změněném duchovním klimatu ve městě. Kolem rožmberského kancléře Václava z Rovného se utvořila skupina humanisticky smýšlejících a vzdělaných osobností. 24 V životě kláštera minoritů se tato změna bezprostředně nijak neprojevila a klášter dál obstarával především kazatelskou literaturu. Ovšem zvýšená iniciativa některých jeho řeholníků a snad i celku zřejmě souvisela se zájmem o nová témata, myšlenky a díla vydávaná nově začínajícím knihtiskem paralelně s pokračující písařskou tradicí. V sedmdesátých a osmdesátých letech v klášteře působil kazatel Michal z Krnova, který tu opsal šest kazatelských příruček nebo jejich částí. Sám obstarával některé knihy do svého vlastnictví. Ty se pak stávaly majetkem kláštera. 25 Michalovy knihy byly svázány do pozdně gotických slepotiskových vazeb s kolky v jedné dílně, která působila v jižních Čechách v letech Tyto vazby se nápadně podobají pozdějším vazbám krumlovského knihvazače Bartoloměje Trnky, který je ve městě doložen až k roku Českokrumlovská minoritská knihovna je spojena s důležitou knihovnicko evidenční pomůckou, jež nemá v českých zemích obdoby. Je jí inventář knih a dalších cenností kláštera minoritů z roku 1502, který je uložen ve fondu Státního oblastního archivu Třeboň, v pobočce v Českém Krumlově. 27 Poskytuje obraz o knihovně v době, která je pro knižní kulturu nesmírně významná, neboť je to přesně okamžik zásadní proměny starých středověkých armarií s rukopisy v novověké knihovny, kde základem jsou knihy tištěné, ukládané do sálových knihoven. Soupis sloužil majetkové evidenci, nikoli jako knihovnická pomůcka. Neobsahuje tedy ještě signatury, ale přesto knihy již dostávaly označení korespondující se soupisem. Byly jimi podélné papírové štítky nalepené na předních deskách rukopisů a prvotisků. Silně zkracovaný bibliografický záznam se ve stejném znění jako na knihách objevil v seznamu. Dříve býval inventář považován za evidenční pomůcku vyšebrodského kláštera. Do souvislosti s krumlovským klášterem minoritů jej dal Josef Tříška, který jej poprvé vydal, podruhé se mu v další edici pramene věnoval Josef Hejnic, který se se značným úspěchem pokusil identifikovat jednotlivé záznamy s dodnes zachovanými nebo archivně zmiňovanými tituly. Výsledky starších bádání v posledních letech výrazně rozšířila Marta Hradilová. Kromě těchto autorů se identifikací bibliografických záznamů z inventáře zabývala řada dalších autorů, mezi nimiž významnější postavení náleží Mirko Riedlovi. 28 Inventář není v mnoha záznamech jednoznačný, a pokud zaznamenává například Sermones de tempore, je obtížné stanovit, zda jde o rukopis, nebo o tisk. Obsahuje nejspíš 154 titulů v 194 svazcích. K záznamům v inventáři je možno přiřadit 47 rukopisů a 20 prvotisků ze souboru dnes známých 81 rukopisů a 77 prvotisků. Existuje však dalších 17 rukopisů a jeden prvotisk, které obsahují nápisové štítky či jejich zbytky, ale tyto svazky v seznamu z neznámých důvodů uvedeny nejsou. Je však zřejmé, že i tyto svazky byly v roce 1502 součástí minoritské knihovny. Podle dalších formálních znaků a vlastnických vpisků je třeba ke skupině rukopisů připočítat dalších devět rukopisů. Dodnes se tedy zachovalo minimálně 73 rukopisů a 21 prvotisků, které patřily do minoritské knihovny na počátku 16. století. Údaje o dalších knihách v inventáři padají na vrub buď nesrozumitelnosti záznamu, nebo častěji ztrátám. Odhaduje se, že počet svazků v knihovně mohl v době vzniku inventáře dosahovat 200 knih, z toho pětinu snad tvořily prvotisky. Z hlediska obsahové struktury převládala literatura kazatelská a nauková. 29 Na přelomu 15. a 16. století za kvardiána Václava, řečeného Valda Iuleus ( ), patřila knihovna minoritů mezi velké a zajisté velmi dobře uspořádané knižní celky v kontextu knižních sbírek v českých zemích. Další osudy minoritské knihovny jsou zahaleny téměř naprostým mlčením pramenů a také dochované tisky (rukopisy již obecně rychle ustupují mezi novými přírůstky u všech sběratelů knih s výjimkou některých utrakvistických bratrstev apod.) vydané na počátku 16. století jsou v přípiscích velmi skoupé. Literatura na toto vakuum reaguje konstatováním naprostého úpadku knihovny. Alespoň pro první dvě dekády 16. století pro toto konstatování nejsou důvody, natož důkazy, pokud nebereme v úvahu pomýlenou zkazku tradovanou v klášteře klarisek, že klášter minoritů byl od husitských časů prázdný až do jeho znovuosazení v roce Teprve s morovou epidemií v letech , jíž padlo za oběť mnoho krumlovských obyvatel, a především s nástupem luteránství, které se do Krumlova rozšířilo mimo jiné i s německými havíři, kutajícími v 16. století na Plešivci a jinde stříbrnou rudu, došlo k úpadku kláštera, respektive k herezi jeho příslušníků. Do dvacátých let 16. století dále pokračoval růst knihovny, jak je patrné nikoli dle přípisků, ale vazeb některých paleotypů z té doby. S jistým časovým odstupem se do klášterní knihovny teprve po vzniku inventáře z roku 1502 dostávají humanisticky zaměřené tituly ostatně prvotisky z italských tiskáren s jedinou výjimkou zcela chybějí. Právě na počátku 16. století se knihovna začíná tematicky měnit, přibývají Vergiliovy básně v benátském vydání z roku 1501 (CK 148a) ve vazbě odpovídající náročně vázaným prvotiskům, Instituce od Justiniána vydané v Brescii roku 1502, basilejské vydání Josefa Flavia De bello Iudaico z roku Po nástupu luteránství ve městě se klášter ocitl v úpadku, který hrozil uzavřením, tak jako se to přihodilo augustiniánským klášterům v Třeboni. Ke konci 16. století dochází k oživení klášterního života, které se v knihovně projevuje prvními přírůstky zaznamenanými v podobě rukopisných poznámek a přípisků jednotlivých řeholníků. Chronologicky nejstarší jsou zápisy minoritského kazatele v Krumlově Alexandra de Argento z Terstu. Ve fondu starých tisků je doloženo pět titulů, které obsahují přípisky s letopočtem Jeden z titulů, již zmíněný prvotisk 2CK 19, obsahuje nejen věnování Alexandra pro klášter, ale také zápis z 15. století na předním přídeští pro monasterio

117 virginis marie in Krumlow. To znamená, že klášteru je zpět věnována kniha, která mu již patřila. Minorité si mohli po dobu svého působení knihy z konventní knihovny vypůjčovat a nakládat s nimi jako s vlastním majetkem. Nesměli je prodat, odkazovat, ale mohli je používat pro vlastní potřebu. 31 Uvedený příklad s knihou darovanou klášteru, ačkoli již byla jeho majetkem, nemusí být ojedinělý. Ostatně poměrně vysoký počet 100 svazků z let a 140 svazků z let , byť nehomogenního charakteru s roztříštěnou vlastnickou historií, ovšem také často bez vlastnických přípisků, dává tušit, že mnohé z knih vydaných v 16. století mohl klášter získat i dříve, než udávají první přípisky minoritů. Často se jedná o mnohočetné konvoluty, počet titulů přesahuje 400. Z dalších dárců pozdně renesančního období uveďme Jana Pavla Dudetia, třeboňského rodáka, od něhož je připsáno v 20. letech 17. století pro konvent 21 tisků, vesměs sběratelsky již tehdy poměrně zajímavých, jako je prvotisk latinské Bible z roku 1498 (2CK 5), Münsterova Kosmografie (CK 847), typograficky ušlechtilý františkánský apologetický tisk z plantinsko- -moretovské tiskárny (CK 605), Komentáře Cornela Jansena vydané v Lovani v roce 1577 (CK 608) nebo česká Postila od Melantricha vydaná v roce 1575 (CK 611). Z dalších významnějších dárců možno zmínit minority vysílané na některé fary v okolí Českého Krumlova Valentina Neissera ze Svérázu nebo Antonína Sarabského z Rychnova nad Malší. Do knihovny se snad v této době dostala řada starších titulů, které neobsahují žádný vlastnický záznam nebo a to je trochu smutné byly v 60. a 70. letech 20. století radikálně restaurovány (bohužel v těchto případech bylo hlavní motivací, že jde o knihy zajímavé, které si to zaslouží ). Takto byl roku 1962 restaurován prvotisk neúplné latinské Schedelovy kroniky z roku Podobně dopadl poměrně vzácný tisk De stella nova Johanna Keplera, vydaný v Praze v roce 1606, dochovaný s oběma přítisky, byť zde čteme, že zřejmě prvním vlastníkem byl jakýsi Kaspar Müller z Otmuchova. Mimořádným konvolutem v zachovalé původní vazbě je soubor 29 drobných humanistických tisků většinou pocházejících z doby okolo roku 1610, a to nejčastěji z menších pražských oficín Daniela Sedesana a Matěje Pardubického, ale i Pavla Sessia nebo Samuela Adama z Veleslavína. Konvolut má jednoduchý hřbetní název Confessio bohemica převzatý z prvního titulu vydaného ve Frankfurtu roku Ze známějších autorů přívazků uveďme alespoň Jana Jesenského, Kampana Vodňanského nebo Martina Bacháčka. Tato kniha v kvartovém formátu má však dle zlaceného provedení názvu a signatur jasného původního vlastníka. Byla totiž pod signaturou D3 21 původně zařazena do eggenberské knihovny. Zřejmě je tato kniha jediná, která má přímou souvislost s krumlovskou zámeckou knihovnou. 32 Snad počátkem 17. století se do knihovny dostal prvotisk 2CK 25, sbírka přičítaná Petrovi de Palude s vlastnickými vztahy na Vimperk 16. století, ovšem v renesanční vazbě krumlovského knihaře Kašpara. 33 Dalšími identifikovanými knihvazači knih z 16. století byli Jan Komor (CK 844) a Sebastian Ochs (CK 1049), oba z Prahy. Jestliže se přípisy výše uvedených, ještě předbarokních dárců knih objevovaly často v knihách již velmi starých, reflektující často humanistický vkus nastupující renesance, v druhé polovině 17. století se doba mezi vydáním knihy a darem do knihovny podstatně zkrátila. Známe téměř stovku minoritů krumlovského kláštera, kteří v době barokní darovali klášteru alespoň jednu knihu ze svého majetku. Alespoň z těch výraznějších to byl Liber depictus, kolem roku Vídeň, Österreichische Nationalbibliothek, Cod. 370, fol. 13v 14r. kvardián Ivo Anton ( 1723), odkázal 16 svazků, Antonín Capitaneus ( 1700), farář v Zátoni, 20 knih, kvardián v letech Narciss Lang 38 knih, regenschori Linus Holoubek ( 1741) 18 knih, Hippolyt Spatz ( 1740) 58 knih, kvardián a provinciál Hyacint Sperl ( 1754) 38 knih, Justus Kadeřávek ( 1762) 21 knih, kvardián v roce 1765 Prosper Alt 29 knih a další. 34 Z jiných dárců to byli faráři z okolí, měšťani a příbuzní řeholníků. Takto se do knihovny dostalo přes 500 svazků převážně barokní literatury, opět kazatelské, teologické, školské. Klášter se v druhé polovině 17. století dostal z existenčních potíží a mohl věnovat své knihovně větší pozornost. Nebyla to však jen vlastní iniciativa, která přikazovala všem církevním složkám uvádět do dobrého stavu administrativní, správní a ekonomické záležitosti. Od dob Tridentského koncilu se zvyšoval tlak na církev, zaváděly se evidenční pomůcky. Stejně jako světská církev byla od poloviny 17. století povinna zavádět například matriky, totéž bylo uloženo klášterům. Františkánská generální kapitula konstatovala zpustošený stav většiny klášterů. Proto například roku 1633 vyhlásila několik nařízení týkajících se řádových knihoven. Nadále měly kláštery povinnost zřídit funkce knihovníků, založit knihovní katalogy a inventáře. V české provincii rozvedl do důsledku nová opatření Bernard Sannig, provinciál řádu františkánů, generální vikář v sedmdesátých a osmdesátých letech v 17. století a univerzitní profesor. Obecná nařízení týkající se zřizování knihoven dopracoval do důsledku, takže například doporučoval členění knižních katalogů do 22 skupin, navrhl obsahová členění odpovídající potřebám františkánských řeholí, napsal Manuale minoriticum, které se ovšem netýkalo jen knihovních

118 předpisů. 35 Když se stal na dlouhé období mezi lety s malými přestávkami kvardiánem krumlovských minoritů Hyacint Sperl, evidentně se nechal inspirovat u Bernarda Sanniga nebo alespoň praxí, která se díky němu začala mezi františkánskými, ale i jinými kláštery rozšiřovat. Z období, kdy klášter vedl Sperl, je dochovaný první oborový katalog knihovny (1CK 4). Je rozdělen dle abecedy do 23 oddělení, která se do určité míry odlišovala od Sannigových návrhů. Bohužel listy s písmeny A (Bible) a B (Biblická exegeze) a písmenem Z (snad jen manuskripty, které ale bývaly v malém počtu uváděny i v jiných oborových skupinách), někdo z katalogu kdysi vytrhl, což zkresluje celkovou představu o rozsahu fondu. Celkově je možno v katalogu napočítat asi položek, k nimž lze připočítat dalších knih ze ztracených stran. Ve srovnání s katalogem z roku 1502 evidujeme téměř desetinásobný nárůst počtu knih. Že se jednalo o knihovnickou, a nejen inventární pomůcku, dokládá osignování knih dle katalogu. Každá kniha obdržela poprvé v historii knihovny svou vlastní jedinečnou signaturu. Na bílém podkladu byla v horní části hřbetu namalována výrazná černá majuskule, v dolní pak pořadová číslice dle záznamu v katalogu. Dodnes najdeme, jen v části fondu uloženém ve Zlaté Koruně téměř 800 titulů, které obsahují alespoň zbytky barokních signatur na hřbetu. Jestliže Marta Hradilová skepticky posuzuje výpovědní hodnotu záznamů z katalogu pro rukopisy, neplatí to pro tisky, které lze ve většině případů poměrně snadno identifikovat a u kompletně dochovaných signatur na hřbetu snadno přiřazovat exempláře. Stejně jako u inventáře z roku 1502 i zde nacházíme tituly se signaturami, které nejsou v katalogu, tedy snad byly na přechodnou dobu v držení jednotlivých řeholníků. A naopak, v katalogu jsou položky, které bychom dnes ve fondu hledali marně. Jen pro ilustraci možno poznamenat, že například v oddílu S (Historici Profani) najdeme 103 záznamů knih v drtivé míře vyhledatelné, včetně například obou vydání Dubraviovy Historie, Balbínových Miscellaneí, Münsterovy Kosmografie atd. A pro zajímavost, písmeno Y, které obsahuje Exotici idiomatis, je za exotickou literaturu považováno cokoli v italštině a španělštině. Katalog je nedatovaný, někteří autoři jeho vznik kladou do poloviny 18. století, jiní k roku 1741, kdy byl z důvodu nebezpečí válečných událostí uspořádán, zapečetěn a odeslán do Prahy archiv kláštera. Dle nejmladší vrstvy svazků označených a zapsaných do knihovny, vznikl katalog asi v roce 1735 nebo krátce poté. Z toho roku evidujeme dva nejmladší tituly, shodou okolností je jedním z nich morálně teologická disputace vydaná v Praze a dedikovaná krumlovskému kvardiánu a provinciálu Hyacintu Sperlovi. On osobně inklinoval k zeměpisu politice a přírodovědě, jak vyplývá z obsahového složení knih s jeho vlastnickými přípisky. Směrem ke třetí čtvrtině 18. století přibývá školských a polemických spisů, což souvisí s teologickými a filozofickými disputacemi konanými na půdě minoritského kláštera. 36 Za pozornost stojí rozsáhlý soubor lékařských spisů. Barokní katalog pro ně rezervuje samostatné oddělení T (Medici), kde je zaznamenáno 45 položek, dodnes je jich dochováno více než 200 v jednotně vázaných konvolutech. Byla vyslovena hypotéza, že jejich zisk mohl být důsledkem zrušení krumlovské jezuitské lékárny v 70. letech 18. století. 37 Knihovna byla dobře vedena asi až do josefínského ohrožení konventu. V té době byla přestěhována do suchého prostoru a její správou byli pověřeni dva řeholníci. 38 Těžké časy nastaly pro oba kláštery v 80. letech 18. století. Minorité likvidaci unikli, ale klášter klarisek byl v roce 1782 zrušen. Byl zinventován a zapečetěn majetek kláštera, a protože knihovna neměla žádnou evidenční pomůcku, byl vyhotovením inventáře knih pověřen přidělenec krajského úřadu baron Damnic, který sepsal seznam knih v březnu O tři měsíce později byla knihovna zabalena a odeslána do pražské Veřejné a univerzitní knihovny pověřené přebíráním fondů ze zrušených klášterů. Knihovník Karel Rafael Ungar potvrdil převzetí šesti beden knih. Zrušovací inventář, dnes uložený v Archivu Národní knihovny, má podobu sešitu o 36 stranách. Na prvních osmi stranách jsou chronologicky sepsané listiny a listy, které se stejně jako knihy předávaly do univerzitní knihovny. Samotné knihy jsou rozdělené na rukopisy, kterých je 59 svazků, a tisky. Popisy prvních 182 svazků jsou většinou podrobné a poměrně přesné, takže by bylo možné u většiny titulů určit i konkrétní vydání. Zbylých 160 kusů, pravděpodobně považovaných za bezcenné, je uvedeno pouze sumárně jako modlitby, breviáře a jiná náboženská literatura. Celkem tedy bylo v knihovně uloženo 340 tisků. Nejcennějšími jsou dvě inkunábule norimberské vydání Zlaté legendy z roku 1476 a její česká verze, vytištěná v Praze v roce Tisky pocházely z 16. století (20 %), ze 17. století (38 %) a z 18. století (23 %). U 18 % knih nebyl uveden rok vydání. Více než polovina knih byla jazykově německých, čtvrtina jazykově českých. Zbylé knihy byly v latině, pouze jedna z knih byla ve francouzštině. Převaha jazykově německých knih patrně odráží národnostní složení kláštera v 17. a 18. století. Po obsahové stránce šlo především o běžnou náboženskou a meditativní literaturu odpovídající zaměření řádu. Čestnými výjimkami jsou například Münsterova Kosmografie česká či Cesta z Prahy do Benátek Oldřicha Prefáta z Vlkanova. Rafael Ungar označil v seznamu 27 knih vybraných pro knihovnu, většinou pocházejících z dílen známých českých tiskařů 16. a 17. století, ostatní by v lepším případě bylo možno očekávat ve strahovské premonstrátské kanonii, v horším pak skončily jako makulatura nebo užitkový starý papír. 39 Některé knihy snad zůstaly v držení penzionovaných sester a byly později prodávány v dražbách, jak o tom svědčí zápis v Pražské bibli z roku 1488 uložené dnes jako soukromý deponát v JVK, kde je všitý dobový lístek, že knihu koupil v licitaci roku 1787 jakýsi Václav Pícha po nebožce panně Kláře Dvořákové z krumlovského kláštera. 40 Také minorité museli sepsat inventář své knihovny. Je datován rokem 1787, má být opisem předchozího, ovšem je podrobnější. Uvádí asi svazků, tedy přibližně o 600 svazků víc než předchozí barokní katalog. 41 Jeho autorem byl minorita Ignác Benisch, jehož jméno nese v klášterní knihovně 11 titulů knih. 35 dalších knih, které získal (vypůjčil?) z kláštera, protože nesou starší konventní přípisky, zřejmě zůstalo v místě jeho poslední duchovní služby na faře ve Svérázu po jeho smrti v roce 1801 a brzy poté bylo předáno do nově založeného Biskupského semináře v Českých Budějovicích. V 19. století klesala úroveň péče o knihovnu, i když pokračoval postupný růst fondu, orientovaný již úžeji spíše na náboženská témata. 42 Z roku 1829 je dochovaný další knihovní katalog podobně oborově členěný, který udává přibližně svazků. Tedy menší počet knih než katalogy předchozí. Spíše než ztráty za to může neúplnost katalogu. Ostatně signatury napsané v katalogu se na knihách nevyskytují. Naopak se kromě výrazných barokních signatur popsaných výše vyskytují v knihách dva jiné typy signatur,

119 k nimž nenacházíme katalogizační záznamy. Katastrofální péči o knihovnu v druhé polovině 19. století dokládá zpráva Jana Peiskera z 80. let, že knihy jsou uloženy v dřevníku poněvač knihovny podle svědectví nejstarších lidí nikdo nikdy neužíval. 43 Zpráva to asi nebyla nadsazená, i když mohla i odůvodňovat Peiskerovo počínání ve venkovských knihovnách. Ve snaze zachránit často cenné exempláře pro pražské knihovny se nezastavil ani před krádežemi. 44 Je pravděpodobné, že díky legálnímu či nelegálnímu postupu se Peiskerovi podařilo získat pro Knihovnu Národního muzea tři středověké rukopisy včetně již zmíněné tzv. Bible bratra Matěje (KNM XIV D 14) z konce 13. století. Z nejhoršího se knihovna dostala za kvardiána Karla Štěpána Vodičky ( 1905), autora dvou původních básnických skladeb a editora několika dalších náboženských titulů, sběratele knih. Vodička si uvědomoval hodnotu minoritské knihovny, proto nechal sepsat lístkový katalog, který obsahoval svazků (nedochoval se), v tom 81 rukopisů a 195 prvotisků, a nechal knihovnu zpřístupnit odborné veřejnosti. 45 Do minoritské knihovny vplynulo více než 100 knih ze staršího období včetně minimálně pěti rukopisů. Vodička si nechal v roce 1900 vytisknout na volných arších katalog nazvaný Bibliotheca P. Caroli Stephani Vodička, do kterého ručně vepsal 146 titulů svých knih, vesměs soudobé literatury náboženské i světské, se značným zastoupením beletrie. 46 V letech prodal Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze šest rukopisů, šest prvotisků a jednu postinkunábuli. 47 Po smrti Vodičky se situace v minoritské knihovně opět zhoršovala.za první světové války byl v klášteře zřízen lazaret, později přespávaly některé návštěvy přímo v knihovně nebo v jejím sousedství a docházelo ke krádežím. K nejvážnější krádeži již krátce předtím poškozeného iluminovaného rukopisu sepsaného Petrem II. z Rožmberka došlo v roce Návrh na přestěhování knihovny z prvního patra kláštera do suché místnosti v sousedství Václavských sklepů na zámku narazil na odpor řádové provincie, a tak ve třicátých letech docházelo v klášteře k dalším ztrátám cenných rukopisů a asi i dalších tisků, z nichž některé byly policejně vyšetřovány. Osm rukopisů ztracených v meziválečném období pak vykoupila tehdejší Univerzitní knihovna v Praze. I těsně před válkou získával příležitostně klášter nové přírůstky většinou běžných titulů knih. 49 Napjatá politická situace v září roku 1938 vedla odborníky z centrálních pražských institucí k intenzivnímu zájmu o převoz umělecky a historicky cenných památek i knih do Prahy. Tak byly v krátké době odvezeny gotické deskové obrazy a sochy z klášterů ve Vyšším Brodě, ve Zlaté Koruně i od minoritů v Krumlově. Takto tehdejší ředitel Uměleckoprůmyslového muzea Karel Herain v září roku 1938 odvezl do úschovy 65 nejcennějších rukopisů, listiny a gotickou plastiku. Po válce se již rukopisy do Krumlova nevrátily, ale jako deponát v počtu 63 svazků středověkých kodexů jsou dodnes uchovávány v Národní knihovně v Praze. 50 V roce 1950 byl komunistickou mocí zrušen klášter minoritů. Fond rukopisů a starých tisků čítající přes svazků knih přešel dočasně do Okresního muzea v Českém Krumlově. Později jej převzala Státní studijní, dnes Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích a převezla je v roce 1956 do bývalého kláštera ve Zlaté Koruně, kde jsou v tamním oddělení historických fondů uloženy dodnes. Tam byly zkatalogizovány pod minoritskou signaturou. Z 54 rukopisů popsaných jako minoritské je 25 velmi sporné provenience. 51 V současnosti se ve fondu českobudějovické Jihočeské vědecké knihovny nachází svazků knih, téměř výlučně z období před rokem Mladší knihy byly již v 50. letech zařazeny do běžného půjčovního fondu krajské knihovny v Českých Budějovicích, do Městské knihovny v Českém Krumlově a snad nabídnuty i menším knihovnám. Ostatní knihy, ponejvíc z 19. století, byly bohužel skartovány. Fondy knihoven českokrumlovských minoritů a klarisek se po dobu existence obou klášterů zřejmě příliš neprolínaly. Pokud nějak významněji, pak spíše ve středověku. Knihovna mužského kláštera bývala podstatně větší a výrazně byla zaměřena na kazatelskou literaturu. Vyniká v ní množství iluminovaných rukopisů v čele s nejznámějším obrazově textovým kodexem Liber depictus a zřejmě i s Krumlovským sborníkem, který se snad ke klariskám dostal od minoritů až později. Je cenná i značným zastoupením paleotypů, byť jde o soubor sestavený z větší části až od konce 16. století. Je to knihovna ze čtyř pětin kazatelská, latinská, neboť v tomto jazyku je vytištěno přes titulů, ale jen 54 titulů, které eviduje Knihopis českých a slovenských tisků vydaných do roku Z nich je však jen 25 vyloženě českých. Knihovna klarisek se rozpadla, neexistuje, jednotlivosti lze nalézt nejčastěji v Národní knihovně. Knihovna minoritů však existuje. Kromě nečetných jednotlivostí zatoulaných ve starší minulosti do různých jihočeských a jiných knihoven (včetně vídeňské Národní knihovny), dále sice nevelkých, ale významných kolekcí rukopisů v minulosti nakoupených do Knihovny Národního muzea, Národní knihovny a Uměleckoprůmyslového muzea jsou nejvýznamnější minoritské soubory 63 rukopisů deponovaných do NK a více než svazků většinou tištěných knih v Jihočeské vědecké knihovně. Protože se jedná o jeden z nejstarších intaktně dochovaných knižních celků v České republice a jeden z nejcennějších knižních souborů františkánské řehole ve střední Evropě s výraznou vazbou k Českému Krumlovu, nabízí se v rámci současných úprav klášterního komplexu smysluplné využití vrátit třeba jako deponát se samostatným pracovištěm knihovnu tam, kde více než pět set let byla do bývalého konventu minoritů v Českém Krumlově. Poznámky 1 2 S tím kontrastuje absence moderních katalogů a odborných studií, jež je odrazem současného neuspokojivého personálního a ekonomického stavu kláštera ve Vyšším Brodě. Josef Hejnic, O minoritské knihovně v Českém Krumlově, Listy filologické 118, 1995, s ; Matyáš Franciszek Bajger, Česká františkánská knižní kultura: Knihovny minoritů, františkánů a kapucínů v průběhu staletí (rigorózní práce), Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, Ostrava Studie je dostupná on-line na: frk/; Marta Hradilová, Příspěvky k dějinám knihovny 3 4 minoritů v Českém Krumlově v době předhusitské (disertační práce), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha Studie je dostupná on-line na: is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/104356/?lang=en, vyčerpávající soupis pramenů a literatury na s Bajger (Česká, pozn. 2), s , 22 23, 37 38, 72 aj. Nejstarší zachovanou knihou z fondu minoritů, která by snad připadala v úvahu, je tzv. Bible mistra Matěje. Knihovna Národního muzea, sign. XIV D 14, srov.: F. M. Bartoš, Soupis rukopisů Národního muzea v Praze II., Praha 1927, č. 3466; Iluminovaný rukopis francouzského původu, srov. Pavel Brodský,

120 Katalog iluminovaných rukopisů Knihovny Národního knihovna, NK XIII C 14) pocházející z 3. čtvrtiny 27 Státní oblastní archiv v Třeboni, pobočka Čes- 33 Mirko Riedl, Katalog jihočeských prvotisků, č muzea v Praze, Praha 2000, č. 190, s provenienčním 14. století. Hradilová (Knihovna, pozn. 9). ký Krumlov, fond Velkostatek Český Krumlov, Pokud jde o vazby prvotisků, pak 34 lze ozna- přípiskem minoritů ovšem až ze 17. století. 16 Václav Bok, Příspěvky k literární kultuře Českého sign. I 3Kβ 50. čit za gotické a 13 vazeb je renesančních. V Jaroslav Kadlec, Petr II. z Rožmberka, Strahovská Krumlova ve 14. a 15. století se zvláštním zřetelem 28 Josef Tříška, Středověký literární Krumlov, Listy a 70. letech 20. století bylo z fondu minoritských knihovna 5 6, , s k německé literatuře, in: Martin Gaži (ed.), Český filologické 84, 1961, s , 93 94, příloha 1; Jo- prvotisků v Jihočeské vědecké knihovně restau- 6 Hradilová (Příspěvky, pozn. 2), s ; Hejnic Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového sef Hejnic, Českokrumlovský soupis knih z roku rováno 33 knih způsobem, který by z dnešní- (O minoritské, pozn. 2), s. 76. kulturního dědictví, České Budějovice 2010, s , Listy filologické 99, 1976, s ; Marta ho hlediska neobstál, neboť byl příliš radikální 7 Nekrologia vyšla v edicích: Josef Emler, Dvě nekro- 442, zejm. s Hradilová, Výpovědní hodnota katalogů knihov- a do neakceptovatelné míry stíral jejich histo- logia krumlovská, Věstník Královské české společnosti 17 Hejnic (O minoritské, pozn. 2), s. 76; Bohumil Ryba, ny českokrumlovského konventu minoritů, in: Ji- rickou identitu. nauk 1887, s a Johann Matthäus, Urkun- Soupisy rukopisů a starých tisků z fondu Státní vědecké tka Radimská (ed.), K výzkumu zámeckých, měš- 34 Údaje o počtu knih z vlastnictví (často však spíš z do- den- und Regestenbuch des ehemaligen Klarissinnen- knihovny v Českých Budějovicích III., České Budějovice ťanských a církevních knihoven. Opera Romanica 9, časné držby) jednotlivých řeholníků se liší od údajů, -Klosters in Krummau, Prag 1904, s , č. 71. Na fol. 95r Amen, Cristus sanavit ein lamen, 2006, České Budějovice 2009, s ; Eadem, které uvádí Hejnic (O minoritské, pozn. 2), s František Šmahel, Záhady dvou Žižků a Žižkova na fol. 22v Smiele smyem rzeci, ze manželee pokornij gsu (Příspěvky, pozn. 2), zejm. příloha 2; Mirko Rie- Většinou jsou vyšší a vyplývají z pozdějších identifi- věku, Husitský Tábor 3, 1980, s. 5 50, zejm. s. 37. lepssij nežli panni a panici hrdij, pissnij a chlubnij atd. dl, Katalog prvotisků jihočeských knihoven, Praha kací v knihách. 9 Marta Hradilová, Knihovna kláštera klarisek v Čes- 18 Bok (Příspěvky, pozn. 16), s , s Bajger (Česká, pozn. 2), s kém Krumlově, Opera romanica 14, 2015 (v tisku). 19 Z bohaté literatury umělecko-historického zamě- 29 Hradilová (Příspěvky, pozn. 2), s ; Hej- 36 V roce 1775 se řádová studia teologie konala v Kru- 10 Ferdinand Tadra, Ukazování ostatků v Č. Krum- ření alespoň Karel Stejskal, Poznámky ke Krum- nic (O minoritské, pozn. 2), s uvádí celko- mlově, v Praze a v Horažďovicích, filozofická kro- lově v XIV. věku dle rukopisu ze 14. století, Časopis lovskému sborníku, Umění 45, 1997, s nebo vý odhadovaný počet svazků na 194. Oba autoři mě Krumlova také v Mostu, gramatika a rétorika Musea Království českého 54, 1800, s V his- Brodský (Katalog, pozn. 4), kat. č. 25. znají 20 prvotisků, které na počátku 16. století pat- v Pardubicích. Srov. Ibidem, s torické bibliografii je to první moderní studie pra- 20 Jana Grollová Daniela Rywiková, Militia est vita řily krumlovským minoritům. K nim je nutno ještě 37 Hradilová (Výpovědní, pozn. 28), s cující s fondem knihovny krumlovských klášterů. hominis. Sedm smrtelných hříchů a sedm skutků mi- přiřadit prvotisk Johannes Nider, Formicarius, Au- 38 P. Hyacinthus Knapp bibliothecarius P. Valeria- 11 Bajger (Česká, pozn. 2). losrdenství v literárních a vizuálních pramenech čes- gustae Vindelicorum, ca Zlatá Koruna, Jiho- nus Kober subbibliothecarius, Státní oblastní ar- 12 Hradilová (Příspěvky, pozn. 2), s kého středověku, Ostrava České Budějovice 2013, česká vědecká knihovna, 2CK 19, který sice neodpo- chiv v Třeboni, fond Minorité Č. Krumlov, Liber 13 Kodex je uložen v Národní knihovně ve Vídni, s ; Daniela Rywiková, The Question of the vídá záznamům z inventáře, ale obsahuje nápisový magistralis IV., s. 29; srov. Hejnic (O minoritské, sign. cod Množství literatury shrnuje tamní da- Krumlov Miscellanea: The Chalice as Utraquist štítek a rovněž záznam na předním přídeští pro pozn. 2), s. 83, pozn. 77. tabáze, srov. Symbol?, Umění 57, 2009, s monasterio virginis in Krumlow z 15. století. K celko- 39 Hradilová (Knihovna, pozn. 9). teratur.cgi. 21 Bok (Příspěvky, pozn. 16), s vému počtu 76 prvotisků udávanému v literatuře je 40 V době zrušení kláštera jí bylo 65 let, srov. Klimesch 14 Kadlec (Petr II., pozn. 5), s. 89. Hypotézu o vzniku 22 Hradilová (Knihovna, pozn. 9). nutno připojit ještě latinskou komentovanou Bib- (Urkunden, pozn. 7), s kodexu pro vzdělavatelské účely mladého Petra II. 23 Kromě dvou uvedených explicitně jsou to NK č. 3, li, vydanou v Benátkách u Rennera v letech Národní archiv Praha, fond Česká státní účtárna z Rožmberka vyslovil Lukáš Reitinger na výstavě Li- 61, 63, 251, 257, 255; Hejnic (O minoritské, pozn. 2), 1483 z biskupské knihovny českobudějovické, která se 311, inv. č Hradilová (Výpovědní, pozn. 28), ber depictus na zámku v Českém Krumlově a násled- s. 77; Hradilová (Příspěvky, pozn. 2), s stala majetkem kláštera až někdy v 17. stol. Ale o sto s ně na přednášce Liber depictus středověký obrazový 24 Josef Hejnic, O knihovně Václava z Rovného, Sbor- let později již patřila dle vpisku cetvinskému faráři, 42 Jsou i výjimky, například Komenského Bránu jazy- kodex z Českého Krumlova konané v Národ- ník Národního muzea v Praze, A 22, 1968, s od něhož se dostala do fondu českobudějovického bis- ků otevřenou v českém jazyce měl klášter až ve vy- ním památkovém ústavu v Českých Budějovicích. 25 Prvotisk Meffret, Sermones de tempore et de sanctis kupství a dnes je uložena v depozitáři Jihočeské vědec- dání z r (CK 2378) Důkladnější rozbor provenienčních souvislostí je ztí- sive Hortulus reginae. Pars 1 hiemalis, pars 3 De ké knihovny ve Zlaté Koruně pod sign. 2BI [A. D.], Peiskrova činnost knihomilská, Zprávy Spol- žen skutečností, že ve 3. čtvrtině 20. století byl kodex sanctis, Basileae 1486 (Zlatá Koruna, Jihočeská vě- 30 Hejnic (O minoritské, pozn. 2), s. 80. ku českých bibliofilů v Praze 1957, č. 2 3, s č. 370 ve vídeňské knihovně radikálně restaurován decká knihovna, 2CK 21). Je zajímavé, že Michal 31 Bajger (Česká, pozn. 2). 44 přičinil jsem se co nejhorlivěji, po případě i per nefas a opatřen novou vazbou, takže nyní neobsahuje již nejen vlastnil, ale i opsal tentýž Hortulus reginae 32 Hartmann Schedel, Liber chronicarum, Norimber- získati pro Prahu, co se získati dalo, všecko to jsem ani uvedený porušený přípis minoritského kláštera. p. hiemalis (NK č. 144), kromě toho ovšem i p. aes- gae 1493 (sign. 2CK 76); J. Kepler, De stella nova, pánům prostě uzmul, co dobrovolně nevydali pro Muse- Za informaci děkuji Lukáši Reitingerovi. tivalis (NK č. 142). Francofurti 1606 (CK 270); Confessio Bohemica (CK um nebo Klementinskou knihovnu, viz Josef Volf, Vá- 15 Pro klarisky například latinský breviář (Praha, Ná- 26 Josef Hejnic, Českokrumlovská latinská škola v době 2414), většinu částí uvádí Rukověť humanistického šeň amanuense Peiskeříčka, Vitrinka 10, č. 5, 1933, rodní knihovna, XIII B 1) a žaltář (Praha, Národní rožmberské, Praha 1972, s. 55. básnictví 1 5, Praha s

121 45 Lístkový katalog uvádí Johann Bohatta Michael Holzmann, Adressbuch der Bibliotheken der österreich-ungarischen Monarchie, Wien, 1900, s Cenné údaje o knihovně, zejména některých rukopisech, z nichž některé se nedochovaly, přinesli v té době Alois Berndt v časopise Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen v letech 1900 a 1901, Václav E. Mourek ve Věstníku Královské české společnosti nauk v letech 1891 až 1893 a další. 46 Katalog je nesignovaný, uložený v Jihočeské vědecké knihovně ve Zlaté Koruně. 47 Hradilová (Příspěvky, pozn. 2), s Hejnic (O minoritské, pozn. 2), s Matyáš Franciszek Bajger, Cesty knihoven františkánských řádů v první polovině 20. století, Knihy a dějiny 16 17, , s ; Hradilová (Příspěvky, pozn. 2), s Dva kodexy z 65, které nepřešly do Národní knihovny v Praze, získalo v roce 1961 Uměleckoprůmyslové muzeum z pozůstalosti po Ludmile Herainové, vdově po Karlu Herainovi, viz Hradilová (Příspěvky, pozn. 2), s Jindřich Špinar, Bechyně, Český Krumlov, Jindřichův Hradec charakteristika knihoven řádu sv. Františka, in: Jitka Radimská (ed.), K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven. Opera romanica 1, České Budějovice 2000, s Libraries in the Minorite and Poor Clare monasteries in Český Krumlov Jindřich Špinar The Minorite and Poor Clare monasteries in Český Krumlov began building their libraries from the very beginning of their existence. The library of the male community was larger and even today it represents one of the oldest intact surviving book collections in the Czech Republic and one of the most valuable Franciscan libraries in Central Europe with a strong affiliation to the history of Český Krumlov. The core of the collection is a number of illuminated manuscripts with two chef-d oeuvres: a pictorial codex called Liber depictus and the so-called Krumlov miscellanea. The collection is also valuable by virtue of its variety of paleotypes though it was assembled before the end of the 16th century. The library consists mostly of preaching and Latin (there are over 2000 Latin books but only 54 of them were published before the year 1801, and only 25 printed volumes are in Czech). Both monastic libraries: the Minorite and the Poor Clares, were kept separately. The Poor Clares library no longer exists, its individual manuscripts can be mostly found in the National Library in Prague. However, the Minorite library still exists. Besides the individual books kept in various South Bohemian and other libraries (including the Austrian National Library in Vienna and the Library of the National Museum in Prague), the most prestigious part of the collection is deposited in the National Library (63 manuscripts). More then 3000 mainly printed volumes are deposited in the South Bohemian Science Library in the former Zlatá Koruna Cistercian monastery

122 Sbírka barokních hudebních tisků z českokrumlovského kláštera Martin Horyna Památce Emiliána Troldy ( ) Český Krumlov patří mezi lokality, které se těší po generace zájmu hudebních historiků. Je to dáno především tím, že město bylo po řadu staletí centrem rozsáhlého panství. Aristokratické rodiny, které tu sídlily, patřily v rámci Českého království k nejbohatším a ve vztahu k hudebnímu mecenátu také k nejštědřejším. Druhá zásadní věc je, že se tu dochovaly přímé hudební prameny z různých dob a bohaté archivní fondy, které dokumentují hudební činnost různých společenských vrstev a dosud nebyly zdaleka vyčerpány. Přehlédneme- -li dosavadní literaturu k tématu, zřetelně dominuje tematika hudebního života spjatého se zámkem, který byl postupně rezidencí rodů Rožmberků, 1 Eggenbergů2 a Schwarzenbergů. 3 Nově stoupá zájem také o operní provoz zámeckého divadla, jistě v souvislosti se znovuoživením operních inscenací na této ojediněle dochované barokní divadelní scéně. 4 Literatura, která se zabývá hudebním děním na zámku, se zčásti dotýká také vlivu vrchnosti na hudební život obyvatel města, další segment literatury, který je věnovaný hudebnímu dění ve městě s pomyslným centrem v kostele sv. Víta, ještě více reflektuje vzájemnou propojenost rezidence a města. 5 Součástí městského organismu byly také kláštery. Co do zájmu odborné veřejnosti zatím zůstávají poněkud stranou, přitom se nedá říci, že by dochovaná pramenná základna zejména minoritského konventu byla výrazně chudší než v případě ostatních krumlovských institucí. Stavem dochování a dosavadního zpracování se ale do jisté míry míjí se zobecňující představou o vrcholech krumlovského hudebního života, tak jak ji lze vyčíst z pramenů vážících se k činnosti jiných institucí. Klášter sice vstupuje do hry hned v nejstarší zprávě o hudebním dění v Českém Krumlově, totiž v popisu slavnosti ukazování ostatků z přelomu 14. a 15. století, 6 pak se ale pozitivní zprávy vynořují až v eggenberské době druhé poloviny 17. století. V rámci přestavby kostela byla v roce 1681 postavena hudební kruchta v presbytáři za oltářem. Toto řešení je u nás poměrně neobvyklé, ale je dáno tím, že empory na západní a jihozápadní straně kostela byly využívány jako oratoře vyhrazené určitým uzavřeným skupinám účastníků bohoslužeb. Na hudební kruchtě se dochovaly nejen pozoruhodné varhany varhanářské dvojice Bernard Wallers a Nikolaus Christeindl z Českých Budějovic z roku 1682, ale také chórové lavice ze stejné doby, z nichž zpívali minorité hodinky. Stojí za varhanami podél severní, východní a jižní stěny pravoúhlého závěru presbytáře. 241

123 V jejich středu stojí sloupek s výměnnými návěštími Chorus I, Chorus II, podle kterých se mniši rozdělovali na dvě poloviny pro střídavý zpěv hodinkových zpěvů. Varhany díky svému umístění asi nikdy nepřitahovaly pozornost vandalů a dochovaly se bez větších pozdějších zásahů. Jde o jedny z nejcennějších barokních varhan u nás, v rámci jihočeského regionu pravděpodobně o nejstarší hrající hudební nástroj vůbec. 7 V roce 1692 stál krátce v čele minoritského konventu skladatel Bernard Artophaeus. 8 Relativně brzy po této éře nastalo asi padesátileté období, které je dokumentováno zčásti dochovanou sbírkou hudebních tisků, která je hlavním tématem tohoto článku. Sbírku pro odbornou obec objevil před 80 lety významný český muzikolog a neúnavný propagátor hudby českého baroka Emilián Trolda. Na stránkách časopisu Cyril pravidelně publikoval své stati věnované různým otázkám staré české hudby. V článku věnovaném hudebním památkám v Českém Krumlově poprvé upozornil na hudebniny uchovávané na kůru českokrumlovského kostela sv. Víta a v minoritském klášteře. 9 Ani jedna ze sbírek už není v tomtéž stavu jako v Troldově době. Porovnáním údajů, které Trolda publikoval, s dnešním stavem dochování těchto pramenů se v tomto příspěvku pokusím o rekonstrukci klášterní sbírky a alespoň rámcově popíšu, co se s ní od Troldovy doby dělo. Trolda byl sbírkou nadšen, protože v ní objevil tisky, které do té doby nikdy neviděl a ani je nenašel v tehdejších bibliografických pracích. 10 Jeho soupis zahrnuje 21 položek. 11 Sbírka už byla v jeho době ve fázi rozpadu, mimo její hlavní část se z ní totiž dochovaly ještě další hudebniny, o kterých se Trolda nedozvěděl. Možná před ním byly schovány vzhledem k jejich poškození úmyslně. Trolda vložil do každého souboru papírový lístek s výčtem hlasů a komplety převázal papírovým provazem. 12 Sbírka zůstala na svém místě do roku Po tehdejší internaci zbylých minoritů se sbírka dostala do fondu Krajské, později Státní vědecké, dnes Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích a byla uložena v depozitáři ve Zlaté Koruně. Kromě ztracených dvou hudebnin jde o fond, který Trolda popsal, a torzo jedné další hudebniny. Přibližně kolem roku 1971/2 proběhl v prostorách klášterního kostela, ve kterém se až do nedávného převzetí řádem křižovníků stále konaly bohoslužby, úklid nepoužívaných prostor a (pravděpodobně ze západní oratoře) byl vynesen odpad, v němž se nacházela část hudebnin, se kterými se Trolda nesetkal. Všechny byly vytrženy z původní vazby (bezpochyby již před Troldovou návštěvou) 13 a zůstaly ležet mezi odloženými věcmi, aniž by o nich někdo měl až do zmíněného úklidu tušení. Naštěstí nebyla tato torza zničena a dochovala se v soukromém držení. Dva hlasy jedné z hudebnin se jinou cestou dostaly do fondu SOA v Třeboni, pobočka Český Krumlov, a jsou zachyceny v inventáři Hudební sbírky Český Krumlov. 14 Asi v roce 2001/2 jsem nabídl vedení Jihočeské vědecké knihovny, že nezpracované historické hudební fondy by mohli zpracovávat pod mým vedením studenti hudební výchovy Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Do prostorů hudebního oddělení knihovny byly skutečně převezeny fondy hudebnin českokrumlovského kláštera a Biskupského semináře v Českých Budějovicích. Na jejich základě vznikla celá řada diplomových prací obsahujících edice některých titulů. Projekt ale nebyl dokončen, protože asi v roce 2003 byly z rozhodnutí vedení knihovny všechny hudebniny odvezeny zpět do Zlaté Koruny. Dnes jsou oba fondy fyzicky pomíchány, takže tento příspěvek je zároveň motivován snahou alespoň část fondu provenienčně přesně určit. Objevují se totiž pokusy obě pomíchané sbírky vydávat za fond českokrumlovského kláštera. Rekonstrukce sbírky Následující rekonstrukce sbírky je provedena na základě údajů Emiliána Troldy, 15 dnešního stavu hudebnin uložených v depozitáři Jihočeské vědecké knihovny ve Zlaté Koruně (JVK), v soukromém držení 16 a v Hudební sbírce Český Krumlov ve Státním oblastním archivu v Třeboni, pobočka Český Krumlov. 17 Z Troldova seznamu dnes ve fondu JVK chybějí dvě hudebniny. Údaje obsahují formalizované jméno autora, titul hudebniny, místo vydání, vydavatele a rok. Nejde o partitury, ale provozovací materiál v hlasech, výčet dochovaných hlasů je podán ve formě běžných symbolů používaných v Répertoire International des Sources Musicales 18 a podobných bibliografiích, v případě méně obvyklých označení jsou názvy hlasů uvedeny v nezkrácené původní formě. Doplněné údaje jsou v hranatých závorkách. Další údaje včetně literatury a odkazů na bibliografii RISM jsou v poznámkovém aparátu. Tituly jsou seřazeny chronologicky. Wentzeli, M. F. X.: Flores verni, Praha, Labaun [1699]; A, T, B, vl I, vl II, org. 19 Brentner, J. J. I.: Offertoria solenniora, Op. 2: Praha, Labaun [1717]; S, A, T, B, vl I, vl II, org. 20 [Brentner, J. J. I.]: [Hymnodia divina, Op. 3], Praha, Labaun 1718; Vox, vl I, vl II, Viola/Hauthbois/Violinus, org. 21 Spiess, Meinradus: Laus Dei, Offertoria XX, Op. 5, Mindelheim, Ebel 1723; S conc, A conc, T conc, B conc, vl I, vl II, vla I, vla II, org. 22 Jacob, Gunter: Acratismus pro honore Dei, Op. 2, Praha, Lochner 1725; S, A, T, B, vl I, vl II, vla, clno I, clno II, org. 23 Tschortsch, J. G.: Sacerdos musicus, Augsburg, Lotter 1725; S, A, T, B, S rip, A rip, T rip, vl I, vl II, org. 24 Rathgeber, Valentin: Sacra Anaphonesis, 24 offertoria, Op. 4, Augsburg, Lotter 1726; S, A, T, B, vl I, vl II, tuba I**, tuba II**, org. 25 Spiess, Meinradus: Hyperdulia musica, 8 Litaniae, Augsburg, Labhart 1726; S conc, A conc, T conc, B conc, vl I, vl II, vla I, vla II, org. 26 Stickl, Franz: Anglipolitana veneratio, 6 Missae, Op. 2, Augsburg, Lotter 1727; S, A, T, B, vl I, vl II, a-vla, t-vla, violone, clno I, clno II, princ, timp, org. 27 Rathgeber, Valentin: Harmonia Mariano-Musica, Op. 5, Augsburg, Lotter 1727; S, A, T, B, vl I, vl II, org. 28 Černohorský, B. M.: Laudetur Jesus Christus, Praha, Wessely asi 1728, ve sbírce chybí. 29 Münster, J. J. B.: Sacrificium vespertinum, Op. 1, Augsburg, Lotter 1729; S, A, T, B, vl I, vl II, violon, org. 30 Vaňura, Česlav: VII Litaniae, Op. 1, Praha, Wessely 1731, ve sbírce chybí. 31 Peschkowitz, Hubert: Flores coelestes, Hradec Králové, Tybély 1732; S conc, A conc, T conc, B conc, a-vla, clno I, clno II, timp, org. 32 Rathgeber, Valentin: Psalmodia vespertina, Op. 9, Augsburg, Lotter 1732; S, A, T, B, vl I, vl II, vlc, org. 33 Rathgeber, Valentin: Missale tum rurale, tum civile, Op. 12b, pars 2, Missae civiles, Augsburg, Lotter 1733; S, A, T, B, vl I, vl II, tuba I, tuba II. 34 Vaňura, Česlav: Cultus latriae, Op. 2, Praha, Fitzky 1736; S, A, T, B, vl I, vl II, a-vla, tromba III, tromba IV, org. 35 Geisler, Benedict: VI Missae, Op. 2, Augsburg, Lotter 1741; S* (nekompletní), B*. 36 Geisler, Benedict: Fons de novo praegaudio, Offertoria XVIII, Op. 4, Bamberg, [Schnell 1743]; S, A, T, B, vl I, vl II, clno I, clno II. 37 Habermann, F. V.: [Philomela pia], Graslitz, Sädtler 1747; S, A, T, B, vl I, vl II, clno I, clno II, org. 38 Hoerman, J. H.: Alauda coelestis, Missae sex, Op. 1, Augsburg, Lotter 1750; S, A, T, B, vl I, vl II, a-vla, clno I, clno II, timp, org. 39 Kobrich, J. A.: Laus Dei in LIV Psalmis vespertinis, Op. 23, Augsburg, Lotter 1761; S*, A*, T*, vl II*

124 Kraus, Lambert: Passer solitarius, Octo Missae, Augsburg, 1762; T*, vl I, vl II*. 41 Kobrich, J. A.: Encomia Mariano-Lauretana, Op. 24, Augsburg, Lotter 1762; S, A, T, B, vl I, vl II, cor I, cor II, org. 42 Hudebniny pocházejí z let 1699 až Pokud jsou opatřeny pamětními záznamy o nákupu, nákladech na vazbu nebo donátorech, zpravidla se rok nákupu nebo vazby příliš nezpožďuje za rokem vydání, větší odstup je jen u tisku Laus Dei od M. Spiesse, který vyšel v roce 1723, byl ale zakoupen v roce Svědčí to o zaujetí pro novinky v oboru duchovní hudby. Lotterova tiskárna v Augsburgu vycházela v tomto směru svým odběratelům vstříc. V pěti z titulů je na poslední volné straně některého z hlasů vytištěn nabídkový katalog hudebnin, které Lotter prodával. Katalogy jsou z let 1726 až 1733, nejnovější hudebniny jsou v nich označeny rokem vydání, což může být spolu s rokem vydání hudebniny, ve které se katalog nachází, vodítko k jeho datování, datovaný je pouze katalog z roku Katalogy neobsahují jen hudebniny z Lotterovy produkce, ale poměrně široký repertoár včetně českých skladatelů vydaných v zahraničí i v Čechách. Kromě svých domácích autorů, jako byli Rathgeber nebo Stickl, vydal Lotter také hudbu autorů pocházejících z Čech (J. A. Plánický: Opella ecclesiastica, 1723, ve všech katalozích; P. Oswald: Psalmodia harmonica, 1733, v katalogu z roku 1733 i s rokem vydání). Z dalších zahraničních hudebnin dochovaných v minoritské sbírce jsou v katalozích nabízeny oba tituly M. Spiesse, titul J. J. B. Münstera a různé tituly J. G. Tschortsche. Z českých autorů vydaných v Praze se v katalozích vyskytují dva tituly G. Jacoba (Acratismus 1725, Psalmi vespertini b.r., ve všech katalozích), učebnice Conclave thesauri magnae artis musicae od M. Vogta (Praha 1719, katalogy z let 1726, 1729, 1733) a po jednom titulu M. F. X. Wentzeliho (Flores verni 1699, v katalogu z roku 1733) a Č. Vaňury (Litaniae 1731, v katalogu z roku 1733 i s rokem vydání). Z tisků vydaných v Hradci Králové jsou do Lotterova katalogu zařazeny tyto tituly: C. J. Einwald: Vocalis decalogus (1720, v katalogu z roku 1726), B. Willicus: Lieblicher Ehren- -Klang, (1723, katalogy z let 1726, 1727). Lotterova produkce byla pravděpodobně běžně dostupná a oblíbená. Dva z augsburských titulů v minoritské sbírce ve skutečnosti původně patřily jiným subjektům: Sacrificium vespertinum J. J. B. Münstera z roku 1729 patřilo augustiniánskému klášteru v Borovanech a Encomia Mariano-Lauretana od J. A. Kobricha z roku 1762 regenschorimu českokrumlovského kostela sv. Víta J. I. Čekalovi. Zda to byly nevrácené výpůjčky nebo dary, už se nedozvíme. Nějaká výměna však zjevně existovala. Pamětní nápisy nás informují, že tři tituly byly koupeny konventem v letech 1726 až 1728, jeden titul koupilo a klášteru darovalo serafínské bratrstvo v roce 1748 a jeden titul byl po roce 1750 zakoupen z daru Hermenegilda Smetany, vazbu zaplatil Benevenutus Ekinger. Vrchol akviziční aktivity spadá do 20. let 18. století, kdy bylo pořízeno 8 z dochovaných titulů, z 30. let pochází 5 titulů, jinak připadají na každou dekádu maximálně 3 tituly. Rovněž z kvality knihařského zpracování vazby lze odhadnout, že do 30. let byl hudebninám přikládán větší význam a trvalejší hodnota. Zajímavá je problematika nekompletnosti hudebnin. Pomineme-li ztráty z pozdější doby, u některých hudebnin se zdá, že už byly nakoupeny v redukované podobě bez některých nebo všech neobligátních hlasů (redundantní violoncello, ripienové (sborové) hlasy, které jen zesilovaly v určitých partiích vokální sólové hlasy, žesťové nástroje ad libitum). Nevíme, jak velký byl aparát, který byl v klášteře k dispozici, bezpochyby museli být angažováni chlapečtí zpěváci pro vyšší vokální hlasy, které mohla dodat škola či jezuitská kolej, konkrétní formy spolupráce se školami ale nejsou známy. S možností simplifikace a přizpůsobování místním podmínkám se počítalo v řadě titulů, v případě minoritského kůru mohly hrát roli vedle prostorových a personálních omezení také specifické zvyklosti františkánských řádů, které známe například z charakteristického repertoáru tzv. františkánských mší, ve kterých je aparát omezen na jeden hlas zpívaný jako sborové unisono (někdy 2 hlasy) a varhanní basso continuo. Poměr pražských tisků (7) vůči augsburským (13) přibližně odpovídá poměru vydavatelské aktivity obou center nototisku. 43 Augsburg měl v tomto směru dominantní postavení v jihoněmecké (katolické) oblasti. Tituly, které zde vycházely, patřily převážně do kategorie užitkové chrámové hudby a se jmény jejich autorů se dnes téměř nesetkáváme v učebnicích dějin hudby. Někteří z nich byli dobově velmi oblíbení a plodní, například Rathgeberovi vydal Lotter 20 titulů, Kobrichovi 37, Geisler má 9 vydaných opusů. Pokud se týká pražských autorů v Praze vycházela pouze díla místních skladatelů nejvíce publikovali Jan Josef Ignác Brentner ( , 5 titulů mezi léty ), Gunter Jacob ( , 4 tituly mezi léty ) a Česlav Vaňura ( 1736, 2 tituly). Porovnáme-li si statistická data pražské produkce té doby s minoritskou sbírkou, vidíme, že je v augsburské konkurenci velmi čestně zastoupena. 44 Hudba J. J. I. Brentnera už je dnes úspěšně prováděna koncertně a je k dispozici na nahrávkách. K minoritské sbírce ve zlatokorunském depozitáři Jihočeské vědecké knihovny je dnes přiřazen ještě jeden hudební tisk z 18. století, ačkoli do ní proveniencí nepatří: Königsperger, Marianus: Sacrificium matutinum in VI Missis solemnibus, Op. 21, Regensburg, Schmid 1760; dochované hlasy: T, vl I, org. 45 Pochází z fondu Biskupského semináře v Českých Budějovicích. Z tohoto fondu pocházejí také dva hlasy titulu Fons de novo praegaudio, Bamberg 1743, od B. Geislera. 46 Rozsáhlý fond Biskupského semináře přitom pochází převážně z první poloviny 19. století a žádné jiné hudebniny z poloviny 18. století se v něm nevyskytují. Musely se do něj dostat z nějakého staršího, dnes neznámého fondu. Staré hudební tisky, které se, ať už před staletími nebo v současnosti, staly skutečnou nebo jen zdánlivou součástí minoritské sbírky hudebnin, svědčí o někdejší existenci jiných podobných fondů. Žádné jiné hudební tisky z 18. století, které by patřily klášteru v Borovanech, kostelu sv. Víta v Českém Krumlově nebo některému z kostelů v Českých Budějovicích, však dnes nejsou známy. Minoritská sbírka tak představuje jediný známý fond tohoto druhu v našem regionu a umožňuje si udělat obraz o zmizelé hudbě, jež ve své době představovala standardní součást hudebního repertoáru, který zněl z našich kůrů. Nebyla to samozřejmě součást jediná, pokud se ale týká dalšího repertoáru, to už by byl námět pro jinou práci. Poznámky 1 Srov. František Mareš, Rožmberská kapela, Časopis Českého musea 68, 1894, s ; Jaroslav Pánek, Renesanční velmož a utváření hudební kultury šlechtického dvora (k hudebnímu mecenátu Viléma z Rožmberka), Hudební věda 26, č. 1, 1989, s. 4 17; Martin Horyna, Vilém z Rožmberka a hudba,

125 Opera historica 3, České Budějovice 1993, s ; 6 Ferdinand Tadra, Ukazování ostatků v Českém Kru- exemplářů lze zkompletovat alespoň všechny ob- nio Adm(odum) R(everen)di ac Eximii Patris Magist- Petr Daněk, Flores musicales aneb Několik pozná- mlově v XIV. věku, Časopis českého musea 54, 1880, ligátní hlasy. ri Hyacinthi Sperl Guardiani tunc temporis dignissimi: mek k rožmberským Libri musici, in: Littera NI- s ; Horyna (Hudba a hudební, 1984, pozn. 5), 20 Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 2, dochováno kom- cui DEUS det longitudinem dierum, et incolumitatem GRO scripta menet (In honorem Jaromír Černý), Pra- s pletně, RISM B 4340, na vazbě hlasu Organo ná- vitae. Boëmo-Crumlovii. A(nn)o Hlas Organo ha 2009, s ; Martin Horyna, Rožmberkové 7 Srov. Vít Honys, Výzkumný úkol Historie varhanář- pis: Offertoria 6 / B. V. Mariae Annun. / F(ratrum) obsahuje Lotterův nedatovaný (asi z roku 1726) tiš- a hudba, in: Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho ství v jižních Čechách okres Český Krumlov, Národ- m(inorum) conventual(ium) / Crumlovii / těný nabídkový list hudebnin, nabízí také pražské cesta dějinami. České Budějovice 2011, s ní památkový ústav, územní odborné pracoviště Srov. Jana Čapková, Jan Josef Ignác Brentner: Offer- hudební tisky. 2 Jiří Záloha, Eggenberská zámecká kapela v Čes- v Českých Budějovicích, České Budějovice 1996, toria solenniora, Praha 1717, Sbírka duchovních skladeb, 26 Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 16, chybějí ripieno- kém Krumlově, Hudební věda 6, č. 2, 1969, s. 234 s Varhany byly restaurovány koncem 80. let edice, studie (diplomová práce), Pedagogická fakulta vé hlasy S, A, T, B a vlc. Skladby se bez nich daly 240; Idem, Českokrumlovský soupis hudebnin z po- 20. století Vladimírem Šlajchem. Na to, jak je to Jihočeské univerzity, České Budějovice provádět. RISM S čátku 18. století, Hudební věda 6, č. 3, 1969, s. 365 cenný nástroj, je v současnosti využíván jen nára- 21 Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 1, dochováno kom- 27 Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 17, dochováno kom- 376; Idem, Hudba na českokrumlovském zámku zově pro koncertní účely a není mu věnována žád- pletně, ale bez titulního listu, unikátní výtisk, pletně, pravděpodobně jediný kompletní výskyt. ve druhé polovině 17. století, Hudební věda 29, č. 1, ná pravidelná údržba. RISM neuvádí. V literatuře zaměňováno s jinou RISM S Na deskách nápis: Chori B.V.M. ab 1992, s Srov. Stanislav Bohadlo, Bernard Artophaeus, uči- Brentnerovou sbírkou duchovních árií. Shrnutí Archangelo Salutatae Boëmo Cruml. A(nn)o Idem, Hudební život na dvoře knížat ze Schwar- tel B. M. Černohorského, in: Muzikologické dialogy problému srov. Václav Kapsa, Harmonica duode- Na předním přídeští hlasu Organo je nápis: Haec zenberku v 18. století, Hudební věda 24, č. 1, 1987, 1978, Brno 1980, s catometria ecclesiastica a Hymnodia divina. Dvě sacra empta sunt à Venerabili Conventu pro Choro B(e- s ; Martin Voříšek, Kapela schwarzenberské 9 Trolda (Hudební, pozn. 5), s sbírky árií Jana Josefa Ignáce Brentnera, Acta mu- atissi)mae Semper Virginis Mariae ab angelo salutatae gardy, České Budějovice Robert Eitner, Biographisch-Bibliographisches Quellen- sicologica 2, 2006, přístupné na: acta.musicologica. sub gubernio Adm(odum) R(everen)di ac Eximii Pa- 4 Jiří Záloha, Premiéra opery Giuseppe Scarlattiho lexikon der Musiker und Musikgelehrten, 10 sv., Lei- cz/06-02/0602s04.html; Simona Táborová, Ano- tris Magistri Hyacinthi Sperl Guardiani tunc temporis v Českém Krumlově roku 1766, Hudební věda 9, č. 2, pzig nymní sbírka duchovních árií z roku 1718 (diplomová dignissimi. Boëmo-Crumlovii. An(n)o Hlas Bas- 1972, s ; Helena Kazárová, Anžto vy zná- 11 Trolda (Hudební, pozn. 5), katalog na s. 89. práce), Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, so obsahuje Lotterův nedatovaný (asi z roku 1727) te můj pokleslý vkus Josef Adam ze Schwarzen- 12 Lístky jsou v hudebninách dodnes, převázání bylo České Budějovice tištěný nabídkový list hudebnin, nabízí také praž- bergu a jeho zámecké divadlo v Českém Krumlo- v poslední době odstraněno. 22 Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 15, chybějí ripieno- ské hudební tisky. vě v letech : nové poznatky a souvislosti, 13 Tyto hudebniny také nejsou opatřeny inventárními vé hlasy S, A, T, B a vlc. Skladby se bez nich daly 28 Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 12, chybějí hlasy vlc, Hudební věda 50, č. 1 2, 2013, s čísly napsanými modrou tužkou na titulních listech, provádět. RISM S Na předním přídeští hla- tuba I, tuba II, timp, bez kterých se pravděpodob- 5 Emilián Trolda, Hudební památky v Českém Kru- která naopak mají oficiální hudebniny společně su Organo je nápis: Haec offertoria empta sunt à Ve- ně daly skladby provádět. RISM R 300. Hlas Orga- mlově, Cyril 61, 1935, s , ; Martin Ho- s knihami z minoritské knihovny. Inventarizace nerabili Conventu pro Choro B. V. M. ab angelo salu- no obsahuje Lotterův nedatovaný (asi z roku 1727) ryna, Hudba a hudební život v Českém Krumlově v 15. proběhla pravděpodobně na přelomu 19. a 20. sto- tatae sub gubernio Adm(odum) R(everen)di ac Eximii tištěný nabídkový list hudebnin, nabízí také praž- a 16. století (diplomová práce), Filozofická fakul- letí, katalog však není znám. Za informaci děkuji Patris Magistri Hyacinthi Sperl Guardiani tunc tempo- ské hudební tisky. ta Univerzity Karlovy, Praha 1980; Idem, Hudba Jindřichu Špinarovi. ris dignissimi. Boëmo-Crumlovii. An(n)o Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 3, v současnosti a hudební život v Českém Krumlově do poloviny 14 Jiří Záloha, Hudební sbírka Český Krumlov , 23 Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 7, dochováno kom- ve sbírce chybí, RISM C Komplet obsahoval 16. století, Miscellanea musicologica 31, 1984, s. 265 Doplněk k dodatkům k inventáři II/ČK/50, 1990, pletně, RISM J 201. hlasy S, A, T, B, vl, a-vla, t-vla, violone, org. 306; Idem, 22 vícehlasých hymnů z rukopisu Kaplanské Státní oblastní archiv v Třeboni, pobočka Český 24 Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 18, chybějí hlasy 30 Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 9, chybějí hlasy clno knihovny v Českém Krumlově č. 9, České Budějovice Krumlov, strojopis, s. 9, inv. č S ripieno, vlc. Skladby se bez nich daly provádět. I, cno II, vlc, timp, bez kterých se pravděpodobně 2000; Idem, Hudba v minulosti Českého Krumlo- 15 Srov. dále odkazy na Troldův katalog: Trolda (Hu- RISM T skladby daly provádět. RISM M Na předním va a některé charakteristické rysy pěstování hud- dební, pozn. 5) + pořadové číslo Troldova seznamu. 25 Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 11, chybí hlas vlc; přídeští hlasu Organo je nápis: Ex Munificentia cu- by v Čechách v období , in: Martin Gaži 16 Označeny *. hlasy tuba I, tuba II dochovány v Hudební sbír- jusdam Musophyli pro Choro B. V. / M. Borova(nen- (ed.), Český Krumlov. Od rezidenčního města k památ- 17 Označeny **. ce Český Krumlov. Bez těchto tří hlasů se prav- sis) Can(onicorum) Reg(ularium) Late(nter?) Com- ce světového kulturního dědictví, České Budějovice 18 Répertoire International des Sources Musicales, Einzel- děpodobně daly skladby provádět. RISM R 299. paratae una cum Compactura 2 fl 24 x. Hudebnina 2010, s ; Idem, Music in the Past of Čes- drucke vor 1800, 9 sv., Kassel (RISM) Na předním přídeští hlasu Organo je nápis: Haec- tedy původně patřila augustiniánskému klášteru ký Krumlov and Some Characteristic Traits of the 19 Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 21, chybějí hlasy S, ce recentissima elegantissimaque offertoria empta sunt v Borovanech. Hlas Basso obsahuje Lotterův ne- Cultivation of Music in Bohemia from 1500 to 1800, t-vla, a-trb, t-trb, b-trb. RISM W 794. Titul se ni- à Venerabili Conventu pro Choro B(eatissi)mae semper datovaný (asi z roku 1729) tištěný nabídkový list Hudební věda 46, č. 3, 2009, s kde nedochoval kompletně, ale na základě dvou V(ir)gi(n)is MARIAE ab Angelo salutatae; sub guber- hudebnin, nabízí také pražské hudební tisky

126 31 Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 19, v současnosti ve sbírce chybí, RISM V 981. Komplet obsahoval hlasy S, A, T, B, vl I, vl II, clno I-IV, cor, org. 32 Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 10, chybějí hlasy vl I, vl II. RISM P Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 13, dochované hlasy poškozené, chybějí hlasy vlc, clno I, clno II, timp, bez kterých se pravděpodobně skladby daly provádět. RISM R Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 14, chybějí hlasy vlc, org. RISM R 307. Hlas Basso obsahuje Lotterův tištěný nabídkový list hudebnin na rok 1733, nabízí také pražské hudební tisky. 35 Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 20, chybějí hlasy tromba I, tromba II, timp. RISM V Trolda (Hudební, pozn. 5), neuvádí, dochováno torzo dvou poškozených hlasů vytržených z vazby, RISM G 844. Komplet obsahoval hlasy S, A, T, B, vl I, vl II, vlc, clno I, clno II, org. 37 Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 4, dochováno nekompletně, bez titulního listu, dochované hlasy poškozeny, chybějí hlasy vlc, org. RISM G 846. Vazba stejného typu jako u Habermanna Hlasy vl I, org též dochovány ve fondu Biskupského semináře z Českých Budějovic. 38 Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 5, dochováno kompletně, ale bez titulního listu a předmluvy, RISM H 18. Vazba z měkkého papíru, na obálce hlasu Organo nápis: Philomela Miss(ae) Organo / Fr(atrum) Minorum Conventual(ium) / Crumlovii / 1748 / Auth(oris) D(omini) Habermann. Na rubu posledního notovaného listu v hlasu Organo je nápis: Philomelam Piam Melos suum sexies repetentem / hanc / A(d) M(agnam) D(ei) Gloriam / et / Proximi ardentiorem, devotionis causa / aedificationem / Eleemosyna sua emit, et donavit / pro / Choro B(eatae) V(irginis) Mariae Annuntiatae / Ord(inis) Min(orum) S(ancti) P(atris) Francisci Convent(ualium) / Crumlovii / Venerabilis Fraternitas Seraphica / die 28 Septembris A(nno) 1748 / Compacturam resolvit et obtulit ipsius / moderator / Sum(ma) 2 fl 45 x. Začátek textu Philomelam piam parafrázuje předmluvu tisku. Srov. Zuzana Hübnerová, František Václav Habermann ( ): Mše k českým patronům ze sbírky Philomella pia (tisk, Kraslice 1747) (diplomová práce), Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, České Budějovice Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 6, až na hlas vlc dochováno kompletně, RISM H Na titulním listu hlasu Organo jsou dva nápisy: 1) Compacturam solvit M. R. C. B. Benevenutus Ekinger Concionator et Commissarius Sacristiae. 2) Ex Eleemosina P. Hermenegildi Smetana pro Choro Crumb. B. M. Conventual: 3 fl. 40 Trolda (Hudební, pozn. 5) neuvádí, torzo několika hlasů vytržených z vazby. RISM K Komplet obsahoval hlasy S, A, T, B, vl I, vl II, vlc, clno I, clno II, org. 41 Trolda (Hudební, pozn. 5) neuvádí, RISM neuvádí. Poškozená torza tří hlasů, z nichž jeden se dostal do fondu JVK. 42 Trolda (Hudební, pozn. 5), č. 8, až na hlas vlc dochováno kompletně, RISM K Na obálce hlasu Organo nápis: X Lytaniae / Organo / Authore D(omi)no / Joannae (sic!) Kobrich / Ex partibus Joan: / Igna: Cžekal / Hudebnina tedy původně patřila regenschorimu v českokrumlovském kostele sv. Víta Janu Ignáci Čekalovi. 43 Srov. Vladimír Lébl et al., Hudba v českých dějinách, Praha 1983, s Ibidem, s RISM K Komplet obsahoval hlasy S, A, T, B, vl I, vl II, clno I, clno II, vlc, org, timp. 46 Viz výše. A collection of Baroque printed music from the Český Krumlov monastery Martin Horyna The Minorite monastery participated in the rich musical life of the town of Český Krumlov. Among the important testimonies of this activity, apart from the organ in the monastic church of 1682, is a collection of printed music dating mainly from the first half of the 18 th century. Emilián Trolda, the Czech advocate of Baroque music, first studied the collection in The article aims primarily to describe the current state of the collection and incorporate into its context several other titles unknown to Trolda. Part of the study also compares the published and real state of the musical material and subsequently deals with an adaptation of the music based on locally available performance possibilities. An attempt to explain some forms of the period acquisitions of the music prints is based on the fact that some titles from the production of the Augsburg printer, Lotter, contain catalogues offering this printed music for sale, two of which originally had different owners than the Český Krumov Minorite monastery

127 A. R. P. M. Bernardus Artophaeus ( ) a Český Krumlov Stanislav Bohadlo V klášteře není takový mír, jakého by bylo třeba. ( ) Ačkoliv jméno minoritského skladatele Bernarda Artophaea v historiografii barokní hudby v Čechách a ve Slezsku figurovalo od výzkumů E. Troldy, nebyl s Českým Krumlovem a s lokací nad břehem vltavským v Latroně, prostorné to městské čtvrti, [a s] kostelem Božího Těla a Zvěstování Panny Marie s klášterem 1 dlouho vůbec spojován. 2 Z nejvýznamnějšího žebravého řádu františkánů, založeného ve 13. století Františkem z Assisi, se v roce 1517 oddělila méně přísnější observance tzv. konventuálové nebo také minorité (Ordo Fratrum Minorum Conventualium), kteří se řídili stejnou řeholí, ale skutečný život klášterů (konventů) a řeholníků (konventuálů) upravovaly až tzv. konstituce. Podle Urbanských konstitucí z roku 1628 se už novicové cvičili a vzdělávali v tom, co mají potom veřejně na kůru, na kapitulách či v refektáři přednášet, číst nebo zpívat. 3 Nejslavnostnější a nejvýznamnější hudební produkce doprovázely každoroční několikadenní provinciální sjezdy kongregace v České provincii (Provincia Bohemiae), kde se volili představení klášterů kvardiáni (quardianus), řadoví zástupci jednotlivých konventů diskréti (discretus), představení jednotlivých kustodií kustodi (custos) a volitelé za jednotlivé kustodie difinitores (difinitor). Na kapitule se jednou za tři roky volil i provinciál (minister provincialis) a sekretář provincie (secretarius provinciae), kustod kustodů (custos custodum) a doživotní volitelé (difinitor perpetuus). Na volbu generála řádu do Říma pak odjížděli jednou za šest let z titulu svých funkcí provinciál, sekretář a kustod kustodů. Hudbu při všech těchto slavnostech řídil vždy pověřený regenschori (chori regens, chori director) s titulem / funkcí magister musices a varhaník (organista, pulsator organorum). Proto mají řeholníci neboli choralisté nebo zpěváci cantu firmu provozovat v jednotlivých dnech v odpoledních hodinách tuto činnost. Pokud by se vyskytli vhodní k figurálnímu zpěvu nebo hudbě, ať je v jejich dovednostech vzdělává a ve hře na varhany cvičí magistr nebo socius od provinciální kapituly vyslaný nějaký otec pokročilejšího věku, zkušeností a příkladného života. 4 Doklady o hudebním životě v České minoritské provincii čerpáme zejména z akt kapitul a kongregací dochovaných od roku 1639 a z pravidelných zápisů lze velmi přesně rekonstruovat 251

128 zejména pohyb a působiště jednotlivých mnichů. 5 Šestnáct klášterů v Čechách a ve Slezsku bylo rozděleno do pražské, královédvorské, vratislavské a krumlovské kustodie. Krumlovská kustodie zahrnovala konventy Zvěstování Panny Marie v Českém Krumlově a ženský u sv. Kláry, sv. Michala v Horažďovicích (obnoven roku 1621) a sv. Marie Magdalény ve Stříbře. Již v nejstarším zápisu (1639) se setkáváme s varhaníkem Michaelem Prade z Mladé Boleslavi. Bonaventura Sassein ( 1673) jako magister musices a chori regens řídil kapitulní hudbu u sv. Jakuba v Praze roku 1658, byl krumlovským kustodem, novicmistrem (1660), sekretářem provincie (1662) a nakonec i na tři léta 52. provinciálem České provincie ( ). David Rotbauer ( 1676) z Krnova vstoupil do dochovaných pramenů jako magister musices et chori moderator v roce 1655 při pražské kapitule za asistence varhaníka Michaela Prade. Nad ním zvítězil ve volbě kvardiána a tři roky vedl krumlovský konvent ( ). Za jeho éry byl z Prahy do Krumlova přeložen i noviciát kvůli chování mládeže a zručný hudebník tak významně ovlivňoval mladé řeholníky po složení slavných slibů. Pak následovala Rotbauerova volba za sekretáře provincie (1660) a od roku 1661(?) zasedal v definitoriu jako definitor perpetuus. Z titulu kustoda kustodů se zřejmě účastnil volby generála v Římě (1665) a svým vystupováním v roli skutečného milovníka a nejbystřejšího obhájce své provincie v Itálii získal velký respekt a generálovu pochvalu i doporučení; bylo přirozené, že volba nového provinciála padla pro další triénium na Rotbauera ( ). Poté, co ho vystřídal na čele provincie Sassein (1669), zůstal až do smrti kvardiánem ve Vratislavi. Z uvedeného vyplývá, že rokem 1660 začalo dvanáctileté období, během něhož zasedali ve vrcholném orgánu provincie, působili při výchově a v dalších správních funkcích nejlepší řádoví hudebníci. V letech 1665 až 1772 pak můžeme hovořit přímo o vládě hudebníků v České provincii. I když rokem 1672 hudebnická hegemonie v České provincii skončila, projevily se požadavky někdejších magistrů musices na nové členy řádu i preferencí hudebních kvalit při výběru nových uchazečů, resp. přitažlivostí minoritské hudební praxe. Během osmi let složili slavné sliby mladí talentovaní hudebníci Clemens Turek (1668), Carolus Mrázek (1669), Maxmilián Kratochvíle (1670), Bonaventura Stožický (1674), Martialis Málek (1676) a Bernardus Artophaeus ( ). Vzhledem k tomu, že byl fráter Bernard Artophaeus po vstupu do řádu afiliován horažďovickému konventu, 6 lze předpokládat, že pocházel z Prácheňska. 7 Do řádu ho přijímal v roce 1671 hudebník a provinciál Sassein. Zahájil roční probaci v Horažďovicích, slavné sliby složil do rukou pražského kvardiána Didaca Novatia (1672) a pokračoval v seminárních studiích až do kněžské ordinace v malostranském kostele sv. Josefa v roce Potom se odebral znovu do Horažďovic, po Praze, Vratislavi a Českém Krumlově nejbohatšího konventu provincie, který tehdy vedl další řádový hudebník Leonard Schlöhle. Horažďovičtí minorité měli své velké příznivce v příslušnících rodu Šternberků, majitelů tamního panství. Zejména Václav Vojtěch Šternberk, potom co se právě v tomtéž roce ujal správy panství ( ), pravidelně konvent sv. Michala finančně podporoval, informoval vedení provincie o stavebních přípravách už od roku 1681 a financoval nákladné práce spojené s přestavbou a generální opravou minoritských objektů. Artophaeus úspěšně žádal o titul magister musices za vynikající práce (1678) a po sesazení dosavadního kvardiána v důsledku výtržnosti a smrtelného neštěstí po náhodném výstřelu z pušky byl na zbytek volebního období v Horažďovicích dosazen na jeho místo. Pak až v roce 1681 žádal provinciální sněm o udělení bakalaureátu a ctihodné definitorium spoléhaje na jeho práce, které dosud prokázal v hudebních skladbách, mu zaslouženě takovou poctu udělilo Právě tehdy je vročena nejstarší známá Artophaeova kompozice, mše Sequere me pro sólový hlas ( jednohlasý sbor) a generálbas typ tzv. františkánské mše. Téhož roku řídil čerstvě jmenovaný bakalář i kapitulní hudbu na shromáždění u sv. Jakuba v Praze za Sasseinovy přítomnosti. Zahájil tříleté studium na řádové Ferdinandově koleji v Praze (1686), jako kolegiát byl sekretářem kapituly (1687) a v roce 1688 poprvé z titulu definitora za pražskou kustodii zasáhl svým hlasem do řízení a prostřednictvím tajných voleb (balotáže) i do správy provincie. Za rok po získání titulu magister theologiae řídil za přítomnosti generála řádu a jeho italského doprovodu kapitulní hudbu ve Vratislavi, kam bylo po velkém pražském požáru (1689) z Prahy zasedání přeloženo. Zde potvrdil generál řádu Maria de Venetis Bottari jeho volbu za sekretáře České provincie a pražského definitora (1690), čemuž vděčíme za zachování několika stran jeho autografních zápisů z jednání provincie. Poprvé navštívil Artophaeus, a to s novou titulaturou A. R. P. M., Český Krumlov v roce 1691, když doprovázel provinciála Antonia Cymburka při pravidelné vizitaci klášterů. Dne 24. července 1691 zde kontroloval a podepsal konventní inventář. Setkal se přitom patrně i s pozoruhodným řádovým varhaníkem. Od 10. října 1684 plnil úkoly krumlovské kustodie P. Bonaventura Stožický ( 1718). Z řádové matriky víme, že tento řeholník vstoupil do řádu v roce 1674 a dlouhá léta zastával v Horažďovicích povinnosti varhaníka 8, i když byl přidělen do Krumlova v roce 1686 na základě vlastní žádosti z hradecké kongregace. V Krumlově možná varhaničil už po svém vysvěcení (1675) a patrně se tam účastnil i inaugurace nových varhan v roce Při pražské kongregaci ( ) sklidili Cymburk i Artophaeus pochvalu za příkladnou správu konventu u sv. Jakuba v Praze včetně kůru a za pokračující opravy vyhořelé budovy. Ještě před sestavením nominantů do nové Tabuly quardianum musel Artophaeus s ohledem na hudební a divadelní provoz projevit zájem o místo kvardiána v Krumlově. Krumlovský konvent vystavěla po smrti Petra z Rožmberka vdova Kateřina z Vartenberka asi v roce 1357, aby sem uvedenými mnichy čelila proti vzmáhajícímu se valdenství. Při provinciální kapitule v roce 1361 byla řádová komunita rozšířena o klarisky. Nejdůležitější nadace Viléma z Rožmberka (1588), navýšená Petrem Vokem (1597 a 1611), přešla po vymření Rožmberků na Švamberky a Eggenbergy a udržela se až do moderní doby (klášter zrušen roku 1950). Obdobnou náklonností, jakou věnoval minoritům v Horažďovicích hrabě Šternberk, se vyznačoval v Krumlově kníže Eggenberg. V opise knihy fundací kláštera z roku 1681 jsou po měsících uvedeny dny, v nichž se sloužily mše předplacené od dobrodinců včetně údajů o hudebním provedení chorálně nebo figurálně. Např. v pondělí po vysvěcení našeho kostela rekviem zpívané chorálně v 8 hodin pro všechny zemřelé, ležící v našem sklepení. Za fundátora Rožmberka se však 22. března sloužilo rekviem zpívané figurálně a na 13. srpna připadala výroční zpívaná mše chorálně nebo figurálně. Zcela ojedinělým pramenem k rekonstrukci hudebního provozu u minoritů je Direktář krumlovských superiorů z roku 1738 (viz příloha). 9 Ačkoliv musíme zdůraznit jeho platnost k datu pořízení, přináší svědectví o životě konventních i světských hudebníků v určitém časovém pásmu. Obsahoval mj. pravidla pro najaté hudebníky i pro kvardiána s předpisem

129 odměn a povinností. Sedm ze šestnácti osob, kteří byli instrumentalisty a/nebo zpěváky, vydržoval konvent a zbytek doplňoval pravděpodobně ze zámecké kapely při slavnostnějších příležitostech. Doložené je i vystoupení konventních hudebníků v zámecké kapli za řízení minoritského regenschoriho. Tito hudebníci zřejmě vypomáhali i na dalších místech pod minoritskou správou (farní kostel v Krumlově, seminář, fara v Kájově). Zvláštní hudební produkcí byla hudba v konventním refektáři, kde byli světští hudebníci umístěni za závěsem. Zde se mohl uvádět i repertoár zámecké kapely. Během koled řeholníků se uplatňovali právě muzikanti z figurálních kůrů a prováděli pěkné pastorely a písničky za stanovený plat včetně minoritského regenschoriho. Na výběr vhodných hudebníků měl dbát kvardián a nikdo jiný nesměl nové členy přijímat, a to ani regenschori. Z toho vidíme, jak vysoké hudební kompetence se u krumlovských kvardiánů očekávaly. Za vynikající výkony mohl být hudebník od kvardiána také povýšen, nemusel jíst ze společné misky s ostatními hudebníky a zasedl patrně ke stolu s řeholníky. Vedle dohodnuté ceny ve formě naturálií (obědy, večeře) byli za předem stanovené produkce hudebníci odměňováni i finančně. Zpráva o stavu konventu Zvěstování Panny Marie z roku 1692 na pražské kapitule nebyla příliš uspokojivá, spíše naopak. V krumlovském konventu je velmi nedbale prováděna služba boží, kázeň se naprosto nezachovává. Představený nemá žádnou vážnost a respekt bratří, a není naděje k zavedení nějaké zbožnosti, jestliže nebude z funkce superiora odstraněn P. Antonius Capitaneus. 10 Stížnosti na kvardiána se objevily už na předchozí kongregaci (1691) v Praze a za normálních okolností by už místo zastával někdo jiný, ale na naléhání knížete mu udělil sám generál krumlovský kvardianát na tři roky, takže byl potvrzen i propříště, ačkoliv byl konvent pod jeho vedením ve velikém zmatku. Nyní však už jeho triénium vypršelo a došlo k obvyklé volbě, při níž zaujal opět pozici prvního kandidáta. Na druhém místě bylo zapsáno jméno čtyřicetiletého sekretáře Artophaea. První získal z 18 jediný hlas a Artophaeus dostal krumlovský konvent do správy všemi hlasy. V nové funkci a v novém prostředí, kam se vypravil po 2. září 1692, měl zjednat nápravu mezi dvanácti krumlovskými řeholníky a musel být zprvu považován za odpůrce knížetem protežovaného Capitanea. Kronikář řádu Kollnberger uvádí v roce 1741, že celý komplex budov a prostranství, k nimž náležely oba kláštery, kostel a pole s příslušenstvím, jsou ohromné. Bohoslužby byly řádně a slavnostně drženy s chorálním i figurálním zpěvem, který zněl o velkých svátcích celou první noc, a bratři zpívají chorálně a figurálně takovým způsobem, že jinde než v Krumlově je stěží k vidění Řeholníků, kromě nezbytných světských osob kvůli hudbě zde žije asi Ačkoliv údaje kronikáře se vztahují k době o padesát let mladší, reflektují jistě i starší stav věcí. Nejdůležitější je údaj o zaměstnávaných světských hudebnících. V roce 1681 dokončil stavitel Jakub de Maggi stavbu nového kůru a o rok později dovršil instalaci nových varhan Bernard Wallers z Brém se svým pomocníkem Mikulášem Kristandlem z Českých Budějovic, jimž konvent zaplatil za práci 450 zlatých. Podle Troldy se jednalo o zvláštní typ varhan s rejstříky k druhému manuálu za zády varhaníka, přímo na korpusu zadního stroje. Tak se v roce 1689 diskrét mohl pochlubit, že krumlovský konvent společně s kostelem je překrásně vystavěný. Do opraveného konventu za vydatné pomoci knížete Eggenberga po velkém požáru z roku 1668 přišel Artophaeus z Prahy s velkým organizačním i uměleckým kreditem, protože v provincii byl i jediným známým a uznávaným skladatelem. Jeho šest františkánských mší měli již v opisech na kůrech ve františkánských klášterech v Hejnici, Dačicích a v Moravské Třebové. A jak upřesnil Marc Niubo, pět dalších vokálně instrumentálních skladeb se už tehdy dostalo na kůr kláštera sv. Jakuba vratislavských augustiniánek. 12 Jan Kristian z Eggenbergu ( ) byl majitelem krumlovského panství od roku 1664 a krátce nato, co se oženil, zvolil Krumlov za své sídlo. Od počátku jeho vlády se na zámku připomíná vlastní kapela, založená po vzoru císaře ve Vídni pro bohoslužebné, reprezentativní, zábavné i divadelní produkce. První trubači a tympánisté střídali ještě další nástroje a kníže dával mladé hráče vyučit u členů císařské dvorní kapely. V roce 1690 se započal její největší rozkvět. Eggenberg přijal v květnu italského kapelníka Domenica Bartoliho, jenž stál v čele kapely až do roku Pod jeho vedením hráli Pitterman, P. Kozelský, S. V. Ester, J. J. Ticháček, M. Čížek, J. Pölzl a další. 13 S nimi se po příchodu do Krumlova kvardián Artophaeus mohl stýkat, a jak vyplývá ze záznamů v inventáři z roku 1706, byl v osobním kontaktu i s Bartolim. Inventář pořídil eggenberský administrátor Haláček krátce potom, co mu Bartoli předal své hudebniny do úschovy. Byly v něm v oddílech Antyphone a Baletti zaznamenané čtyři Artophaeovy kompozice: 1. Applausus dedicatus a tre Bernardo Artophaeo, ord. Minor. S. Francissci, dále 2. Conventualium quodlibet canto solo con organo a ještě balety, které měl ve sbírce Spielberger, patrně jeden z nedoložených členů kapely. Byly to 3. Concertus de S. Joanne Baptista a 4, basso solo con doi violini, oblatus Artophaea a 4. Ave Sanctissima Maria, canto solo, violino solo con organo, Artophaei Pölceli. 14 Dvě ze skladeb nesou ve svém názvu informaci o Artophaeovově daru, což předpokládalo důvěrnější vztah se zámeckou kapelou a krumlovským kvardiánem. Poslední chrámová kompozice s dvojím autorstvím odkazuje na Jana Kristiana Františka Pölzla ( 1703), původem z Aarnfeldu ve Štýrsku. Domněnku, že by byl žák císařského tympánisty Alliho a knížecí lokaj i myslivec Artophaeovým spoluautorem nebo že se jednalo o vlastnický genitiv hudebniny, nelze upřesnit. O spojení mezi konventem a zámeckou kapelou svědčí konečně i náhrobní deska trubače Kristiána Schmidta, pochovaného v kostele v roce 1691, s nápisem moje trubka musí hlaholit, co se líbí mému Bohu. 15 Po devíti měsících v úřadu krumlovského kvardiána přijel Artophaeus na provinciální kapitulu do Vratislavi, aby předal pero písaře i hlas v definitoriu svému nástupci. Ve dnech června 1693 pobývali v konventu u sv. Doroty nejen delegáti všech čtyř kustodií provincie, ale už podruhé i řádový generál Josef Maria Bottari z Benátek. S ním přijelo více osob z minoritského ústředí z Říma a rozšířili tentokrát počet účastníků na 36. Společně s Artophaeem, dosud sekretářem a asistentem provincie, byli mezi vocales generales uvedeni řádový socius, sekretář a regent koleje v Benátkách. Před elitou z Itálie řídil hudební složky bohoslužeb a ceremonií blíže neznámý bakalář Seraphinus Langer (snad z jiné provincie). Při hodnocení stavu jednotlivých konventů se varhaník Nikodém Hovorka (krumlovský kustod) o Artophaeově správě (taktně?) vůbec nezmínil, ale Daniel Titzman, krumlovský diskrét, poznamenal, že v klášteře není takový mír, jakého by bylo třeba. Těžko dnes rozhodnout, zda Artophaeus nedokázal krumlovský konvent uvést do žádoucího stavu, nebo zda zvítězil vliv knížete. Jisté však je, že se po krátké přestávce vrátil do Krumlova jako kvardián knížecí chráněnec Antonius Capitaneus. Artophaeus byl přitom na prvním místě kandidátky jako kvardián do konventu u sv. Doroty ve Vratislavi. Z dvaadvaceti hlasů tuto funkci devatenácti souhlasnými také získal a ujal se na řadu let ( ) úspěšného řízení druhého největšího konventu v provincii s třiceti

130 svěřenci i s jurisdikcí nad konventem klarisek. Byl mezi nimi i nadaný varhaník Ivo Anton, kterého tam Artophaeus přijímal v roce 1695 do řádu. Konečně 11. května 1699 dosáhl A. R. P. M. Bernardus po tajném hlasování na tři roky funkce provinciála České provincie a Nicolaus Danz se stal jeho sekretářem. 16 Oba funkcionáře konfirmoval generál listem z , 17 ale už na konci září vystřídal Danze Ivo Anton. Skladatele Artophaea s varhaníkem Antonem, oba se zkušenostmi z generální kapituly v Římě (1701), považujeme v letech za přímé učitele Bohuslava Matěje Černohorského ( ) v pražském konventu u sv. Jakuba. Podporovali i jeho skandální útěk za hudbou do Assisi a Padovy a stáli tak přímo na počátku varhanické, ale především kompoziční genealogie skladatelů z Čech přes Černohorského školu, Josefa Seegera až k Josefu Myslivečkovi. 18 Do Krumlova se už Artophaeus na delší pobyt nevrátil, ale na kongregačních a kapitulních sjezdech každoročně sledoval zprávy o stavu konventů na Latráně. Např. když na kapitulu v Kladsku roku 1714 ( ) přijel z Krumlova s kustodem Joachimem Wilimovským a Hypolitem Artophaeem i A. R. P. M. Nicodemus Miercziczka, aby zde jako Magister Caeremoniarum organizoval slavnostní bohoslužby. Po volbě odtud Miercziczka nakonec odjížděl jako českokrumlovský kvardián. Zasloužilý skladatel a ex-provinciál Bernard Artophaeus s titulem A.R. et Ex.P.M. tehdy z pověření shromáždění řešil záležitosti sporů a kauz (Auditor Causarum), jako diffinitor perpetuus měl doživotní hlasovací právo, a A. R. P. M. Ivo Anton zastupoval pražskou kustodii. Jestliže Wilimovský tehdy hodnotil uplynulý rok v krumlovském konventu jako bezproblémový: v konventu nebyla zpozorována žádná závada, 19 musel se Artophaeus zcela jistě proti své vůli podřídit hlasování definitoria, které rozhodovalo o další žádosti bakaláře Černohorského z Itálie: R. P. B. Bohuslaus Černohorský žádá o souhlas ctihodné definitorium, aby mohl být podle výsady ultramontánů promován; tato žádost schválena nebyla. Ale jestli se žadatel vrátí do své provincie a bude v ní pokračovat v práci a ve službě, tak časem může tuto milost obdržet. 20 Bernard Artophaeus s titulem Děkan Provincie v roce 1721 ve věku ( ) 70 let ( ) ukončil smrtelnou životní dráhu a nachýlený život vyměnil za věčný ve svém otcovském konventu v Horažďovicích 25. března. 21 Jeho devítiměsíční zkušenost z krumlovského konventu Zvěstování Panny Marie od podzimu 1692 do počátku léta roku 1693 obohatila jeho kompoziční profil a přispěla k hudebním dějinám města i minoritského řádu. Příloha Directorium superioris Crumloviensis 1738 (výtah) I. Kdykoliv přijde jeden z knížat do našeho chrámu, všichni bratři ho doprovázejí ke schodům modlitebny za zvuku zvonů a Ingrid trub a tympánů, provedených od našich trubačů v blízkosti kaple sv. Anny II. V předvečer Zjevení Páně začínají naši řeholníci koledu a hudebníci, kteří hrají nějaké pěkné písničky nebo pastorely (strophulae vel pastorelas). V předvečer sv. Jiří hrají v zámecké kapele hudebníci z farního kostela IV. Při jmeninách někoho z knížat stejně jako v den narozenin zpíváme s intrádami slavnostní mši XIII. Hudebníků máme většinou 16, z nichž 7 dostává jídlo z konventu, a to o nedělích a svátcích, v úterý a ve čtvrtek mají k obědu polévku, hovězí pečeni a zákusek, k večeři stejně jako o nedělích. V postní dny Emilián Trolda, P. Bohuslav Černohorský, Česká hudba XXIV, 1918, s. 9; Kateřina Šulcová, Zrání osobnosti B. M. Černohorského, Hudební rozhledy XXIX, 1976, č. 8, s. 37; Eadem, B. M. Černohorský (dizertační práce), Masarykova univerzita, Brno 1980; Stanislav Bohadlo, Bernard Artophaeus, učitel B. M. Černohorského (rigorózní práce), Filozofická fakulta, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Brno 1979; Resumé pod tímtéž titulem in: Muzikologické dialogy 1978, Brno 1980, s. 25 a násl.; Leonardo Frasson, P. M. Bohuslav Černohorsky primo maestro di Giuseppe Tartini per la composizione musicale, Il Santo XIII, 1973, s ; Stanislav Bohadlo, Odchod B. M. Černohorského do Itálie v roce 1710, in: Sborník pedagogické fakulty v Hradci Králové, Hudební výchova, XLIX, Praha 1987, s ; Idem, Musik in der Böhmischen Minoriten- dostávají o nedělích, svátcích, v úterý a ve čtvrtek polévku, druhé jídlo bratří, něco z mouky nebo (zeleninu) zákusek. Ve zbývajících dnech dostávají k obědu tři porce, večer večeři nebo cokoliv brukvovitého. Zčásti ryby však dostávají jen ve svátek Neposkvrněného početí bl. Panny, v předvečer narození Páně a přímo v ten den, jestliže je dnem postním, na den Moudrosti, svátek Zjevení a o větších slavnostech řádu připadajících na postní dny a na Svatou sobotu. Ve dnech Zmrtvýchvstání, Narození Páně, Svatodušních svátků, neděle pře Božím tělem, sv. Antonína, sv. Otce Františka, Porciunkule, Všech svatých, Neposkvrněného početí, Zjevení, Očištění, Navštívení, Nanebevzetí Panny Marie a o masopustu dostávají pět jídel, a když bratři mají závěs, dostávají hudebníci několik jablek a ořechů. Chléb černý vyjma větších nedělí a svátků, na oběd každý po žejdlíku, při větších slavnostech však dostávají všichni hudebníci pivo a vždy, když hrají v refektáři, velkou konvici nebo korbel piva, někdy podle vůle superiora pintu vína. Ostatní hudebníci však dostávají jídlo, které zbude ze stolu bratří anebo od těch kněží, kterým pomáhali. Proto ať představený bdí nad tím, aby mohl být v konventu vždy živen pro slávu Boží určený počet hudebníků a aby bratři nerozdělovali své přebytečné porce jiným hudebníkům, ale snesli je do jejich společné mísy, kromě těch, kteří jsou za své služby povýšeni. Kromě toho je třeba dbát na to, aby nikdo ze své vůle, a to ani regenschori, žádného hudebníka nepřijímal, jedině kvardián, jinak jsou většinou z něčího prospěchu nebo náklonnosti vybíráni neužiteční a nevhodní místo dobrých hudebníků. XIV. Dále je toto procesí [cesty sv. Kříže] zanedbáno, jestliže jsou v pátek figurální nešpory vyjma čtyřicetidenního půstu před Velikonocemi XXI. Našim ředitelům kůru se z konventu vyplácí 5 kop, z nichž 1 farnímu kostelu, 1 zámecké kapli, 1 do Kájova, 1 chorálnímu a 1 figurálnímu kůru, i škole kleriků. Zbytek se rozdělí mezi bratry. Poznámky 1 Jan Kukla (Polycarp), Dějiny klášterů sv. Otce Františka provinz und die Ursaachen des Weggangs Bohuslav Matěj Černohorský nach Italien (1710), v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Krnov 1889, s. 19. in: Helmut Loos Klaus Peter Koch (eds.), Musikgeschichte zwischen Ost- und Westeuropa: Kirchenmusik, geistliche Musik, religiöse Musik: Bericht der Konferenz Chemnitz, Oktober 1999 anlässlich des 70. Geburtstages von Klaus Wolfgang Niemöller, Sinzig 2002, s ; Idem, Czernohorský, Bohuslav Matej, in: Ludwig Finscher (ed.), Die Musik in Geschichte und Gegenwart. Personenteil, sv. 5, Kassel , s quae ab eis in choro vel in capitulo aut refectaria publice recitanda, legenda sive canenda fuerint!, Cit.: Constitutiones Urbanae Fr. Ord. Minor. Conv. S. Francisci, Krakov 1629, s. 48 Ibidem. Nejdůležitějšími archiváliemi jsou Akta provinciálních kapitul a kongregací z let , Wroclaw, Archiwum arcidiecezjalne, fond Minoricy, sign. VB 16a-d;

131 tytéž prameny z let a a Matricula professionum , bez sign. z fondu konventu u sv. Janů v Brně a bývalé konventní archivy z Prahy (Státní ústřední archiv Praha) a Českého Krumlova (Státní oblastní archiv v Třeboni) Frater Bernardus Artophaeus pro konventu Horazdiovicensi. Matricula professionum , f. 13v. K identifikaci rodiště přispívají i údaje o jistém Hypolitu Artophaeovi ( 1717), patrně příbuzném či přímo bratrovi, který se v řádových archiváliích objevuje přibližně ve stejném časovém úseku jako Bernard. Účastnil se už pražské kapituly v roce 1681 společně s tehdejším krumlovským kvardiánem Ferdinandem Schröttrem ve funkci diskréta, to je řadového člena konventu, který vedle kvardiána podával alternativní zprávu o fungování krumlovského konventu. Musel být tedy afiliován právě do Krumlova. pluribus annis oficium organistae agens, Matricula professionum , fol. 16r; Bohadlo (Bernard, pozn. 1), s Directorium superioris Crumloviensis, Státní oblastní archiv v Třeboni, fond Minorité Č. Krumlov, sign. E 1b 3, cm, vázaný v kůži, lat., Akta provinciálních kapitul a kongregací (pozn. 5), Mathias Kollnberger, Historia Provinciae Boemiae Ord. Min. Conv. W41, rkp. Praha, Státní ústřední archiv, fond Minorité, sign. B 42, s Litaniae lauretanae, RM 6064; 1690; St Jacob Litaniae lauretanae, RM 6065;1691; St Jacob Litaniae lauretanae a 9, RM 6066; 1691; St Jacob Mottetum de S. Sebastiano, RM 6071; 1691, St Jacob Concertus de resurrectione a 6, RM 6072; 1691; St Jacob Marc Niubo, Bernard Artophaeus and Bohuslav Matěj Černohorský. Casual examples of Czech music in Baroque Silesia or the last traces of music by Minorites in Wrocław?, in: Paweł Gancarczyk Lenka Hlávková-Mráčková Remigiusz Pośpiech (eds.), The Musical Culture of Silesia before New Contexts New Perspectives. Eastern European Studies in Musicology, vol. 1, Frankfurt am Main Berlin Bern Bruxelles New York Oxford Wien 2013, s Jiří Záloha, Eggenberská zámecká kapela v Českém Krumlově, Hudební věda 1969, s Idem, Českokrumlovský soupis hudebnin z počátku 18. století, Hudební věda 1969, s was mein Gott wird gefalle, soll mein Trompeten schallen Cit.: Záloha (Eggenberská, pozn. 14), s Řím, Archivio del Convento dei-xii Apostoli, Regestum/ Sub Gubernio / Reverendi / Coronelli / , sign. A-61, f. 208r: Ministri Pro/vinci/ales elleti. Též Regestum Secun. Trien. P. Rever. Rotondi , sign. A-56, f. 138: Provincia Bohemiae. Mai Die 11. In Capi/tu/lo Prov/inci/ae n/ost/rae Bohemiae electus fuit in Min/ist/rum Prov/incia/lem Pr. Mr. Bernardus Artophei, Praesid/en/te P/ad/re Min/ist/ro Pro/ vinci/ali Austriae. In secret/ariu/m Mr. Nicolaus Danz. Ibidem. 18 Stanislav Bohadlo, Ivo Anton OFMC ( ) between Wratislavia and Prague. Organist and Teacher of Bohuslav M. Czernohorsky, referát na konferenci The Musical Culture of Silesia Before 1742: New Contexts New Perspectives, Wroclaw, nullo Conventu reperisse aliquem defectum. Cit.: Akta provinciálních kapitul a kongregací (pozn. 5), R.P.B. Bohuslaus Czernohorski petit consensu Vener. Difinit. ut virtute privilegiorum ultramontanorum laureáti possit, quod petitum non fuit approbatum, sed si suplicans ferit in suam Provinciím reversus, et in eadem laborare et servire continuaverit, sic cum tempore hanc gratiam obtinere poterit Šulcová (B. M. Černohorský, pozn. 2), s. 92; Akta provinciálních kapitul a kongregací (pozn. 5), Anno 1721, aetatis suae 70 cursum mortalitatis complevit et caducam hanc vitam cum aeterna commutavit in suo paternali conventu Horazdovicensi 25. Martii. Cit.: Matricula professionum , f. 13v. A.R.P.M. Bernardus Artophaeus ( ) and Český Krumlov Stanislav Bohadlo For almost ten months (from 2 September 1692 till 27 June 1693), a forty-one year old native of Prachens, Bernard Artophaeus (1651? 1721), ran the Český Krumlov Minorite monastery of the Annunciation of the Virgin Mary (with supervisory authority over the neighbouring Poor Clare sisters). By this time, this Magister musices had already composed over eleven works performed not only in the Minorite organ lofts but in other monastic churches in Bohemia, Moravia and Silesia too; he was the only composer in the entire Bohemian Minorite province. In the beautifully built (reconstructed) convent with church he had to rectify the twelve Krumlov Minorite friars and from the outset, he was surely regarded as an enemy of Capitaneus, the monastery guardian supported by the prince. He composed four more compositions for the chateau capella, however one friar commented on his activities within the monastery with the following words: there is no such peace in the monastery as would be necessary. His subsequent monastic and musical career continued in Wroclaw. In 1699 he was elected to the post of provincial superior and initiated the growth of interest in Bohuslav Matěj Černohorský ( ) and thereby founded the genealogy of Bohemian composers with Italian influences, from the Černohorský School and Josef Seeger to Josef Mysliveček

132 Krásná jako Luna, čistá jako Slunce. Apokalyptická žena v Liber depictus jako alegorie monastického života Daniela Rywiková Patrně již kolem roku 1350 některý z členů rožmberského rodu objednal pro nově založené dvojklášteří minoritů a klarisek v Českém Krumlově ilustrovaný kodex zvaný Liber depictus. 1 V českém prostředí ojedinělý rukopis obsahuje vedle typologického obrazového cyklu tzv. Biblia pauperum rovněž obrazové vitae českých patronů a dalších světců stejně jako moralizující biblická podobenství, z nichž dvě O hřivnách a O hostině, 2 patřila k frekventovaným námětům dobové homiletiky a dotýkala se tak hlavní činnosti minoritského řádu kazatelské a pastorační praxe. Samotný rukopis pak v rámci pastorační pedagogiky mohl v klášteře plnit důležitou roli, neboť krumlovští minorité neměli na starosti pouze duchovní péči o sestry řádu sv. Kláry, ale rovněž o bekyně sousedící s jejich klášterem. Bekináž byla sice založena později (roku 1375), 3 nicméně že s přítomností této třetí, semi-monastické komunity se snad od počátku počítalo, by mohla napovídat koncepce architektonického areálu krumlovských klášterů. 4 Obrazový kodex s typologicky koncipovanou Biblia pauperum se jeví jako dobře využitelný pro biblickou a věroučnou výuku jak jeptišek, tak zbožných bekyň. Komiksový a vizuálně přehledný charakter kresebných ilustrací rukopisu s minimem textu nekladl vysoké nároky na teologické vzdělání ani znalost latiny a mohl být vnímán jako velmi vhodný pro didaktické užití v rámci cura monialium. 5 Pro skutečnost, že rukopis byl původně určen krumlovským klariskám, svědčí jednak vlastnická poznámka Conventus Beatae Virginis Cru, 6 tak zejména skutečnost, že v době zrušení konventu sester (v roce 1782) se kodex nacházel v jejich klášterní knihovně. 7 Mezi četnými ikonograficky originálními scénami kodexu vyniká titulní folio (1r) s celostránkovou kresbou zobrazující tzv. Apokalyptickou ženu s křídly Ženu oděnou sluncem (mulier amicta sole) se svatozáří a korunou z dvanácti hvězd, stojící na půlměsíci, a slunečním kotoučem s polopostavou Bolestného Krista zastiňujícím její lůno. 8 Žena Panna Marie drží v náručí Ježíška s křížovým nimbem, jenž se ručkou dotýká její brady, Marie pak ve své pravici drží jablko neobvykle zobrazené jako kruh s bodem uprostřed a sotva znatelným křížem. Pod vyobrazením je vlevo latinský nápis: liber depictus in uite egre(gia) qui continet imprimis imaginem depictam beate virginis. 9 Zobrazení Apokalyptické ženy primárně odkazuje k textu Zjevení popisující veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, 261

133 Žena oděná sluncem. Liber depictus, kolem roku Vídeň, Österreichische Nationalbibliothek, Codex 370, fol. 1r. Foto: Archiv autorky. Apokalyptická žena stojící na měsíci se sluncem a hvězdami nad hlavou. Komentář k Apokalypse Beata z Liébany, Osma, Cattedrale di El Burgo de Osma, Archivi. Cod. 1., fol. 117v. Foto: Archiv autorky. s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. Ta žena byla těhotná a křičela v bolestech, neboť přišla její hodina. Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami ( ) se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí. Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy 10 Výjev nicméně odkazuje také k dalším biblickým veršům, zejména z Lukášova evangelia, vztahujícím se k početí Panny Marie: Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní, 11 popř. zvěstující budoucí příchod Spasitele: Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách ( ) a tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. 12 Nebo z Písně písní: Celá si krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není, 13 popř. Kdo je ta, jež jak Jitřenka shlíží, krásná jako Luna, čistá jako žhoucí Slunce, strašná jako vojsko pod praporci? 14 V křesťanské exegezi se již v 6. století objevují argumenty ztotožňující Apokalyptickou ženu s Pannou Marií, a to v komentáři k Apokalypse biskupa Primasia z Hadrumeta. 15 Absence oficiální doktríny vztahující se k mariologické interpretaci části textu Zjevení popisující mulier amicta sole nicméně umožnila poměrně značnou ikonografickou variabilitu tohoto námětu, v době vrcholného středověku dále inspirovanou dalšími teologickými spekulacemi, týkajícími se zejména v mendikantském prostředí intenzivních diskusí o neposkvrněném početí Panny Marie či otázky jejího věčného panenství. Vizuální manifestace významového ztotožnění Apokalyptické ženy s Pannou Marií byla zpočátku silně ovlivněna Byzancí. V italském umění 12. století se tak poměrně často objevuje mulier amicta sole ležící na lůžku, podobně jako je tomu ve scéně Narození Krista nebo jako tzv. Blacherniotissa těhotná Panna Marie stojící na půlměsíci, v jejímž lůně je zobrazen Ježíšek někdy obklopený slunečními paprsky. 16 Právě tento typ byl pozdně středověkými teology vnímán jako vizuální manifestace nauky o neposkvrněném početí Panny Marie, jehož ikonografická podoba byla důsledně kodifikována až Tridentským koncilem. Jako samostatně stojící figura zbavená

134 Žena oděná sluncem, Rupert Deutz, Expositio in Apocalypsin, kolem roku Heiligenkreuz, Stiftsbibliothek, cod. 83, fol. 100r. Foto: Archiv autorky. narativního kontextu se Apokalyptická žena poprvé objevuje v iniciále E uvádějící komentář VII. knihy Zjevení sv. Jana od Ruperta Deutze ze třetí čtvrtiny 12. století. 17 V umění 14. a 15. století je pak Žena oděná sluncem nejčastěji zobrazovaná jako prostovlasá či korunovaná Panna Marie držící v náruči malého Spasitele, obklopená slunečními paprsky, popř. stojící před hořícím keřem na půlměsíci, vzácněji také na hadu. 18 V českém prostředí se pro tento typ vžilo pojmenování Assumpta a zhruba od poloviny 14. století se objevuje také v kontextu scény Tiburtinské Sibyly věštící příchod Krále králů a Panny Marie ve slunci (Maria in Sole), jež se zjevila v momentě narození Spasitele římskému císaři Octavianu Augustovi. 19 Obraz Ženy oděné sluncem v Liber depictus je zbavený narativního kontextu a je otázkou, jakou plnil funkci. Nelze než souhlasit s Gerhardem Schmidtem, že vyobrazení je de facto andachtsbild, tedy obraz, jenž primárně sloužil k uctívání, modlitbě a rozjímání. 20 Prominentní umístění obrazu na titulním foliu rukopisu, zdůrazněné navíc přípisem pod ním, skutečně nutí uvažovat o jeho přímém vztahu k zasvěcení dvojklášteří minoritů a klarisek. Klášter minoritů byl teprve v roce 1358 vysvěcen in honore Corporis Christi et Gloriose virginae Mariae 21 a obraz mulier amicta sole v Liber depictus tedy přesně vizualizuje zasvěcení obou klášterů. V pozdním středověku bylo užíváno několik modliteb vztahujících se k obrazu Panny Marie ve slunci. Nejznámější z nich byla modlitba Ave sanctissima, 22 jež reflektovala nauku o neposkvrněném početí Panny Marie, a podle pozdějších pramenů měl papež Sixtus IV. ( ), sám původně františkánský mnich, udělit odpustky tomu, kdo tuto modlitbu předříká ante ymaginem marie virginis in sole. Liber depictus je sice staršího data, nicméně již v modlitebních knihách 14. století se objevuje modlitba Ave virgo, patri cara, jež měla být odříkávána před obrazem Ženy oděné sluncem. 23 Samotný text modlitby je starší a příznačně nezmiňuje Mariino neposkvrněné početí, ale ideu jejího věčného panenství a dokonale vystihuje podstatu vyobrazení mulier amicta sole v Liber depictus. Vizualizaci učení o Mariině neposkvrněném početí ve vyobrazení mulier amicta sole v Liber depictus nepovažuji za jistou. 24 Domnívám se, že Bolestný Kristus ve slunečním kotouči může stejně tak dobře vyjadřovat ideu o vykoupení lidstva včetně Kristovy matky skrze Spasitelovu krvavou oběť, podobně jako učení o tzv. věčném panenství Panny Marie. Neobvyklé zobrazení Bolestného Krista ve slunečním kotouči nicméně otevírá další významové roviny: Silný eucharistický akcent výjevu zcela jistě odkazuje ke kultu a svátku Božího těla, jenž byl v Českém Krumlově ve 14. a 15. století slaven s velkou pompézností a spojen s ukazováním ostatků patrně z části přechovávaných u krumlovských minoritů a klarisek. 25 Jádrem poutní slavnosti bylo božítělové procesí, v němž byla v monstranci nesena posvěcená hostie k farnímu kostelu sv. Víta a poté zpět do klášterního kostela, kde byly v přesně daném pořadí vyvolávány a ukazovány jednotlivé svátostiny, jež se vztahovaly ke Kristovým pašijím a Panně Marii. Po slavnostní mši byly rozdávány almužny a udělovány odpustky. 26 Vyobrazení Krista ve slunečním kotouči v Liber depictus tak přímo rezonuje s hlavní ideou svátku Božího těla. Je demonstrací víry, že Logos v lůně Panny Marie, jeho lidské tělo, je realiter et veraciter přítomno ve formě posvěcené hostie. Ta mohla být vystavována k adoraci v tzv. sluncové monstranci, přičemž již samotné zbožné patření na Kristovo posvěcené tělo vedlo, jak běžní věřící věřili, ke spáse jejich duše. 27 Sluneční paprsky v tomto kontextu symbolizují mimo jiné zázrak transsubstanciace, tedy zázračné proměnění hostie v Kristovo tělo fyzicky přítomné ve svátosti oltářní. Slunce bylo v těchto eucharisticko-mystických představách vnímáno jako důkaz o tzv. ubikvitě Krista, tedy o učení, že v každé jednotlivé posvěcené hostii (je jedno, kolik jich na světě je) je obsaženo celé a úplné fyzické tělo Krista sedícího na nebesích po Otcově pravici, podobně jako slunce, jež je jedno, avšak shůry nesčetnými paprsky osvětluje zemi. 28 Tento zázračný a sakramentální aspekt pak dále apostrofuje ve 14. století již běžné vnímání Ženy oděné sluncem jakožto symbolu Ecclesie tedy personifikaci církve, představu, objevující se v komentářích k Apokalypse již v 8. století. 29 Příkladem, který se svou ikonografií blíží mulier amicta sole v Liber depictus, je Ecclesia na volném foliu z německého rukopisu z druhé poloviny 13. století, kde je vyobrazena jako vedle trůnícího Krista ženská postava stojící na srpku luny, s křížem a praporcem v jedné a s ciboriem nádobou pro přechovávání posvěcené hostie v druhé ruce. 30 (viz s. XIII, barevná příloha) Tělo ženy překrývá medailon s paprsky, v jehož středu je zobrazen bezvousý trůnící Spasitel. Podobně jako v Liber depictus i zde je eucharistický akcent scény zdůrazněn odkazy k Božímu tělu: Ciboriem v ruce Ecclesie, stejně jako Kristem zobrazeným v medailonu, připomínající jak tzv. dvojí inkarnaci Krista, tak ve středověku rozšířenou představu o Marii jakožto Trůnu moudrosti ilustrovanou veršem: in gremio matris residet sapientia patris. Ekleziologická rovina zobrazení Ženy oděné sluncem byla rovněž podporována dobovými kosmologickými představami ve středověku vždy vnímanými v duchovním, popř. christologickém kontextu, hledajícími v pohybu kosmických těles zejména slunce a měsíce analogie vztahu Krista a církve. 31 Tyto analogie mají kořeny v antických kultech boha Hélia a Selené, v textech církevních Otců, zejména u Órigéna pak nalezneme řadu odkazů ke křesťanské symbolice slunce a měsíce. Órigénes ve svých homiliích často klade paralelu mezi Lunou církví a Sluncem Kristem: Jako Bůh přikazuje, aby na této obloze, již nazvané nebem, byly svítilny k oddělení dne od noci, tak se to může stát nám, když se jen snažíme, abychom byli nazváni a stali se nebem: budeme mít v sobě svítilny, jež nás budou osvětlovat: Krista a jeho církev. On je totiž světlo světa, které osvětluje svým světlem i církev. Jako se o luně říká, že dostává své světlo od slunce ( ) stejně i církev dostává Kristovo světlo a osvěcuje všechny, kdo se nacházejí v noci nevědomosti. 32 Středověká geocentrická kosmologie byla postavena na aristotelovské představě Bohem stvořeného dokonalého a neměnného nebeského řádu a Ptolemaiově soustavě sedmi

135 Věřící adorující kalich a sluncovou monstranci s hostií na oltáři. Krumlovský sborník, Praha, Knihovna Národního muzea, III B 10, pag Foto: Archiv autorky. planetárních sfér (včetně sluneční) obklopující Zemi střed vesmíru. 33 Slunce bylo přitom tradičně vnímáno jako vůdce a vládce (dux et moderator) ostatních nebeských těles, v křesťanské antice ztotožněné s Kristem v hymnech nazývaným Sol invictus (Vítězné slunce), Sol Iustitiae (Slunce spravedlnosti), Sol novus (Nové slunce) apod. 34 Symbolika luny je poněkud složitější a středověkými teology byla vnímána značně ambivalentně. V závislosti na aristotelovské představě dokonalých nebes byl měsíc považován za těleso sférického tvaru a hladkého, téměř diafánního až krystalicky čistého povrchu, dokonale odrážející světlo slunce. Luna byla vnímána v opozici ke slunci, jako ženský element, symbol Panny Marie a Královny nebes (Regina coeli). 35 Verše Písně písní přirovnávají krásu snoubenky k měsíci: krásná jako Luna, teology chápané jako dokonalá a čistá nevěsta Kristova sine macula (bez poskvrny). Luna byla již od 4. století v křesťanském umění apostrofována jako mariánský symbol, srpek měsíce jako atribut mulier amicta sole Panny Marie Církve osvětlované Kristem, podobně jako luna sluncem, i když empirickému pozorování odporuje zejména v pozdním středověku časté zobrazení srpku měsíce s cípy otočenými vzhůru, tedy ke slunci (jako v Liber depictus), kdy se srpek luny stal víceméně abstraktním symbolem zbaveným empirických vazeb. 36 V raně středověkých vyobrazeních mulier amicta sole se však objevuje měsíc zachycený v různých lunárních fázích, někdy dokonce v novoluní nebo naopak v úplňku. Marie/Ecclesia v těchto případech stojí na dokonale sférickém objektu, který vizuálně i kompozičně tvoří pendant ke slunci umístěnému nad a vzácně dokonce pod postavou Ženy oděné sluncem. 37 Tyto kompozice jsou charakteristické především pro mozarabské iluminované komentáře Apokalypsy Beata z Liébany dobře ilustrující juxtapozici slunce a luny jako rovnocenných nebeských těles odrážející mystický vztah Krista a Církve/Panny Marie inspirovaný Písní písní (sponsus sponsa). Zároveň se již od 6. století objevují četné teologické výklady nabízející zcela odlišný pohled na apokalyptický měsíc, popisující jej jako proměnlivý a nestálý, nad nímž Panna Marie potažmo církev vítězí. 38 Řehoř Veliký například popisuje lunu pod nohama Marie jako symbol všeho, co církev zavrhuje. Beda Venerabilis, Haimo z Auxerre nebo Rupert z Deutz v měsíci viděli pro jeho proměnlivou podobu na nebi symbol pomíjivosti, ale také lidské hlouposti, Cesarius z Heisterbachu navíc symbol světské slávy, kterou Marie pohrdá. 39 Apokalyptická žena stojící na slunci a měsíci. Trevírská Apokalypsa, počátek 9. století. Trevír, Stadtbibliothek, Ms. 31., fol. 37v. Foto: Archiv autorky. Mulier amicta sole. Ulrich z Lilienfeldu, Concordatiae caritatis,1355. Lilienfeld, Stadtbibliothek, Kodex Campililiensis 151, fol. 11v. Foto: Archiv autorky. Stejně negativní pohled na lunu prezentují pozdně středověká monastická duchovní kompendia a typologické texty, jimž svou popularitou dominují Speculum humanae salvationis a Concordantiae caritatis Ulricha z Lilienfeldu. Prvně jmenovaný text se dochoval v nesčetných kopiích, jeho českou edici nalezneme např. v kompendiu rovněž určenému krumlovskému sdruženému klášteru minoritů a klarisek, v literatuře známému jako Krumlovský sborník. 40 Kompendium otevírá právě text Zrcadla lidského spasení (pag ), na pagině 81 je zobrazená mulier amicta sole stojící v modrém pozadí na potemnělém měsíci z malé části osvětlené sluncem a s korunou s hvězdami na hlavě. Iluminace doprovází text, v němž se praví: znamenye velyke na neby ssye zjyewylo ze zenu nyekaku przyedywnu na neby vydyel (sv. Jan pozn. DR) ze ta obklyczena slunczem byesse neb Marya obklyczena bozstwym wstupowase. Myessyecz pod nohamy jejymy ( ) nedluho stojy ( ) a znamena swyet tento a wseczko zemske ( ) Marya zawrhssy pod nohamy ztlaczyla 41 V typologicky koncipované Concordantiae caritatis je Žena oděná sluncem vyobrazena na versu folia 11 zobrazující několik typologických scén vážících se k vigilii svátku Narození Páně. 42 Mulier amicta sole je vyobrazena jako žena v zelených šatech s rouškou na hlavě stojící před ohnivým, červeným kruhem s plameny na sférickém měsíci s lidskou tváří. Výjev je nadepsán veršem Sole fuit picta mulier pregnant benedicta. V komentáři k vyobrazení je citován text 12. kapitoly Apokalypsy, kde je Kristus tradičně popisován jako slunce, luna představuje všechny žádostivosti tohoto světa. Marie,

136 Žena neřestí. Liber depictus, kolem roku Vídeň, Österreichische Nationalbibliothek, Codex 370, fol Foto: Archiv autorky. Příchod Antikrista. Hildegarda z Bingenu, Liber Scivias, Wiesbaden, Hessisches Landesbibliothek, MS 1, fol. 214v. označovaná jako domina, pak rovněž symbolizuje zbožnou duši věřícího (animam devotam), což je významová rovina, aktuální zejména v monastickém prostředí a, jak se pokusím ukázat níže, rovněž přítomná v obrazu Ženy oděné sluncem v Liber depictus. 43 Apokalyptická žena má v Liber depictus svůj významový i vizuální protějšek v tzv. Ženě neřestí personifikaci smrtelných hříchů, zobrazené na versu folia Tento pendant symbolicky otevírá moralistně-mystický výklad vyobrazení mulier amicta sole. Obraz Ženy neřestí je nadepsán titulem sola superbia destruit omnia si comitetur a zobrazuje ženskou zoomorfní bytost ztělesňující sedm smrtelných hříchů. Na hlavě má posazenou korunu zdobenou pavími pery, atribut královny všech hříchů Pýchy, označenou nápisem Superbia. V pravici třímá luk, smrtící zbraň vystřelující šípy zloby nadepsanou jako Ira (Hněv), v levé ruce drží naplněný feston symbolizující hřích Avaritia, tedy Chamtivost či Lakomství. Žena stojí na opeřené ptačí noze s drápy označené jako Accidia, Lenost, do níž se zakusuje hadí hlava představující hřích Závisti (Invidia). Ve výčtu překvapivě schází do celkového počtu sedmi hlavních hříchů Luxuria Smilstvo, jež je v tomto případě poněkud atypicky vizuálně i významově spojeno s Obžerstvím (Gula) a zobrazeno jako vlčí hlava s vyplazeným jazykem svým tvarem i umístěním do lůna Ženy neřestí připomínající mužský pohlavní úd. Vlčí hlava s vyplazeným jazykem upozorňuje jak na tzv. hřích jazyka (peccatum linguae) popsaný jako osmý smrtelný hřích v mendikantském prostředí velmi oblíbeném traktátu Summa de vitiis sepsaném kolem poloviny 13. století dominikánem Vilémem Peraldem, 45 tak na nestřídmost těla, jež se týká jak obžerství, tak sexuální nezdrženlivosti. Zajímavý motiv byl pro mnichy a jeptišky žijící za klášterní zdí připomínkou, aby tělesná zdrženlivost byla rovněž doprovázena ctnou mluvou, neboť podle Peralda mniši sice umrtvují svá těla, hříchu jazyka (rouhání, pomluv, plané mluvy apod.) se však často dopouštějí. Zvířecí hlava v rozkroku rovněž připomíná biblické verše Sírachovce (28:18 19): Mnozí padli ostřím meče, ale víc jich padlo za oběť jazyku. Blaze tomu ( ), kdo nezakusil jeho kousavost. Význam výjevu lépe pochopíme, srovnáme-li jej s vyobrazením v knize mystických vizí abatyše Hildegardy z Bingenu

137 Liber scivias dokončené roku Slavná mystička v jednom ze svých četných vidění popisuje pět zvířat symbolizujících pět věků předcházejících příchodu Antikrista. 47 Vize je doprovázena celostránkovou iluminací zobrazující ženskou bytost s korunou na hlavě Hildegardou popsanou jako matku Antikrista, 48 jež jej zplodila s několika muži v nejzvrhlejší ničemnosti smilstva a z níž se narodí ničitel naplněný duchem ďábla. 49 V místě ženina lůna je pak monstrózní a velmi černá hlava. Ta hlava měla planoucí oči a uši jako osel. Její nos a ústa byla jako lví. Měla veliké čelisti, které mohly drtit a řezat hrozivými zuby jako ze železa 50 Vyobrazení zvířecí hlavy v místě ženina lůna u Hildegardy představuje především ďábelskou zrůdnost, v níž byl počat Antikrist biblickými exegety ztotožňovaný s dravou šelmou popisovanou v knize Zjevení. Podobně v hermetické tradici středověku byla Antikristova matka vnímána jako tzv. nevěstka Díla, analogie biblického Babylónu, matky všeho smilstva a všech ohavností na zemi. 51 Žena oděná sluncem naopak představuje Ecclesii ctnostnou církev, bez níž nelze dosáhnout spásy a věčného života. Žena hříchů antagonicky symbolizuje Babylón svět naplněný hříchy, stejně jako připomíná, že jejich páchání vede do náruče Antikrista a k věčnému zatracení. Paralelu pro ve středověku běžný antagonismus dobra a zla, ctnosti a hříchu je možno najít v jiném monastickém rukopisu pocházejícím však rovněž z Čech: V Mettenské bibli chudých (1414), kde je na rectu folia 95 zobrazena, podobně jako v Liber depictus, alegorická postava Ženy sedmi hlavních neřestí, jejíž ptačí noha je však označena jako vita (Život) a do ní se zakusující dračí hlava jako mors (Smrt). 52 Nad její hlavou stojí nahá ženská postava s tělem obtočeným hadem, označená nápisem jako filia babilonis misera podle osmého verše 136. žalmu: Záhubě propadlá babylónská dcero, blaze tomu, kdo ti odplatí za skutky spáchané na nás a ztotožňovaná s apokalyptickou Nevěstkou babylónskou. Protipólem Ženy neřestí je v tomto případě sv. Benedikt vyzbrojený křížem s veršem: Crux sacra sit m(ichi) lux n(on) draco (sit) michi dux. 53 Nad hlavou sv. Benedikta stojí rovněž ženská postava: Christi sponsa beata (Kristova blahoslavená snoubenka) a ilustruje tak představu inspirovanou starozákonními verši Písně písní o snoubence či nevěstě v monastickém prostředí a mystické literatuře ztotožňované jak s tzv. rozumovou duší (anima rationalis), tak s Církví. 54 Domnívám se, že pokud v mettenské bibli stojí proti sobě sv. Benedikt/Kristova snoubenka rozumová duše/monastické ctnosti a Žena neřestí/dcera babylónská/hříšný svět, je nutno podobným způsobem vnímat Apokalyptickou ženu a Ženu neřestí v Liber depictus. Mulier amicta sole nepředstavuje pouze Pannu Marii či Církev, ale rovněž blahoslavenou Kristovu snoubenku sine macula a v obecnější rovině alegorii ctností a ctnostného života vedoucího ke spáse (vita apostolica), přičemž jediným možným způsobem života vedoucím přímo ke Kristu byl život za klášterní zdí. Je nasnadě, že vizuální prezentace podobných monasticko-mystických představ je ve středověkém umění velmi problematická a často má značně idiosynkratický charakter. Dobrým příkladem a také patrně nejbližší ikonografickou paralelou k mulier amicta sole v Liber depictus je vyobrazení Ženy oděné sluncem v unikátním florilegiu z počátku 14. století zv. Rothschild canticles. Zajímavý rukopis byl používán patrně v některém ze severofrancouzských ženských klášterů a obsahuje řadu originálních a excentrických vyobrazení doprovázející texty meditací, modliteb a výňatků z teologických traktátů. 55 Na rectu fol. 65 nalezneme obraz Apokalyptické ženy neobvykle zobrazené s pozdviženými pažemi, s rouškou a korunou na hlavě, srpkem měsíce pod nohama a sluncem s Kristovou (?) tváří zastiňující její tělo. Vyobrazení doprovází text na fol. 63v Mulier amicta sole, The Rothschild canticles, počátek 14. století. New Haven, Yale University s Beinecke Rare Book and Manuscript Library, MS. 404, fol. 65r. Foto: Beinecke Rare Book and Manuscript Library. apostrofující Ženu oděnou sluncem také jako tabernákulum, 56 paralela, jež okamžitě připomene vyobrazení mulier amicta sole v Liber depictus, kde je Panna Marie de facto svatostánkem, monstrancí, obsahující posvěcenou hostii Boží tělo, vizualizované slunečním kotoučem s polopostavou Bolestného Krista. Jeffrey Hamburger vyobrazení Ženy oděné sluncem v Rothschild canticles interpretoval v kontextu středověké mystiky jako personifikaci spasené duše splynuté s Bohem. 57 Tato představa je dobře ilustrována zejména středověkými mystickými texty, mezi nimiž vynikají vize saské bekyně Mechtildy z Magdeburgu, která ve svém slavném díle Lux divinitatis popisuje Pannu Marii jako nevěstu oděnou ve slunci a pošlapávající měsíc a s korunou splynutí s Bohem. 58 Podobně sv. Bonaventura ve františkánském prostředí velmi oblíbeném mysticko-moralistním spisu duchovních cvičení Soliloquium přirovnává Apokalyptickou ženu ke spasené duši: Ó duše ( ) myslím, že Tvá radost

138 byla předznamenána v Apokalypse požehnanou ženou oděnou sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd na hlavě. Ta žena, jak se domnívám, je požehnaná duše, dcera věčného krále, nevěsta a královna, dcera z podstaty svého stvoření, nevěsta z milosti, královna ze slávy. Tato žena je oděna sluncem, neboť je okrášlena jasem božské záře, korunovaná věčnou blažeností, kterážto blaženost je dvanácte radostí ( ) předznamenána dvanáctero hvězdami 59 V těchto pro monastické prostředí charakteristických představách je Apokalyptická žena prefigurací ctnostné a blažené duše spojené se svým nebeským snoubencem. Zajímavá je Bonaventurova poněkud neobvyklá paralela mezi dvanáctero hvězdami koruny Ženy oděné sluncem a dvanáctero radostmi Panny Marie. Jeho slova připomínají zajímavou iluminaci ve svatojakubském misálu z Brna datovaném mezi léta Zde se na fol. 339 objevuje kompozice s polopostavou Ženy oděné sluncem před hořícím keřem, jíž předává Ježíšek korunu, zatímco dalších šest korun je zobrazeno v dolní Ježíšek předává korunu ctností Panně Marii ve slunci, Misál, Brno, Archiv města Brna, SK, č. 17, fol. 339r. Foto: Archiv autorky. části obrazu u Ježíškových nohou. Neobvyklý výjev doprovází officium Sedmi radostí Panny Marie. Orace Sedmi Mariiných radostí jsou obvykle doprovázeny scénami příslušných událostí (Zvěstování, Navštívení, Narození atd.), jež byly rovněž součástí růžencové modlitby, zatímco jejich metaforické znázornění korunami (stejně jako hvězdami), které Ježíšek podává své matce, je značně neobvyklé. Výchozí inspirací pro tento motiv mohlo být mimo jiné metaforické znázornění obřadu konsekrace klášterních novicek, na nichž malý Ježíšek v náruči své matky předává korunu jeptišce potažmo její rozumové duši. Dvanáct hvězd v koruně Ženy oděné sluncem bylo středověkými exegety nejčastěji vykládáno jako dvanáct apoštolů, přičemž tato představa de facto apostrofovala představu mulier amicta sola jakožto Ecclesie. Korunu Ženy oděné sluncem je však nutno chápat také jako symbol Kristových a Mariiných ctností, atributů vita contemplativa (života v klausuře) nezbytných pro dosažení mystického splynutí s Bohem. Pomyslnou korunou monastických ctností byla pokora (humilitas) chápaná jako protiklad k pýše analogicky zobrazené korunou z pavích per na hlavě Ženy oděné hříchy symbolizující svět. Není přitom možno nevšimnout si ikonografických a významových paralel mezi monastickým prostředím a hermetickou tradicí, jež se po celý středověk prolínaly a vzájemně inspirovaly. S trochou nadsázky je možno konstatovat, že středověká hermetická tradice byla již z podstaty analogií k monastickému způsobu života. Stejně jako byly tajné vědy uzavřeny nezasvěceným, podobně byl i klášter uzavřen před vnějším světem. Žena oděná sluncem. Das Buch der Heiligen Dreifaltigkeit, před rokem Mnichov, Bayerische Staats bibliothek, cgm 598, fol. 81v. Foto: Bayerische Staatsbibliothek. Důležitou památkou pro pochopení principů vzájemné inspirace a prolnutí náboženské a hermetické imaginace je v pozdním středověku oblíbený alchymistický traktát Das Buch der Heiligen Dreifaltigkeit z pera františkánského alchymisty Ulmanna z konce první dekády 15. století. 61 Setkáme se v něm s několika zajímavými a originálními figurami, z nichž je pro nás zajímavá jednak řada sedmi korun představujících sedm ctností (humilitas, pietas, sanctitas, caritas, puritas, sobrietas, castitas) charakterizujících vlastnosti sedmi planet, jednak obraz samotné Ženy oděné sluncem, v traktátu zobrazené dokonce dvakrát. 62 V obou případech klečí či stojí na měsíci ve sluneční svatozáři, s Kristem ukřižovaným na kříži ve tvaru lilie vyrůstajícím z její hlavy. Liliový kříž symbolizuje jak Mariinu, tak Kristovu čistotu (puritas) a lásku (caritas). V některých edicích traktátu je Ukřižovaný navíc obklopen nápisy sedmi ctností (stejných jako u korun s planetami) a společně s nimi tak de facto tvoří korunu Panny Marie. Vyobrazení mulier amicta sole mělo v alchymistické symbolice důležitý význam, neboť bylo metaforou laboratorního procesu Velkého díla. Při pokusech o alchymistickou interpretaci frekventovaných ikonografických námětů objevujících se mimo hermetické rukopisy je však třeba velké obezřetnosti, neboť při malém množství dochovaných pramenů a komparačního materiálu a nezřídka těžko srozumitelné symbolice se historik umění vždy vystavuje nebezpečí over-interpretation přisuzující danému dílu více významových rovin,

139 než ve skutečnosti má. Přesto se domnívám, že v ikonografii mulier amicta sole v Liber depictus jisté odkazy k hermetické tradici nalézt můžeme. Inspiruje k tomu kromě samotného typu Apokalyptické ženy zejména neobvyklý vzhled (říšského) jablka, jež Panna Marie drží ve své pravici, a které svým graficky abstraktním vzhledem připomíná značku užívanou alchymisty pro slunce (kruh s bodem uprostřed). Spojení kruhu s naznačeným křížkem nad ním pak tvoří značku planety Země a zároveň je obráceným symbolem Venuše (Jitřenky), 63 stejně jako alchymistickou značku antimonia. 64 Zasvěcenému diváku se při pohledu na mulier amicta sole v Liber depictus mohla vybavit tato významová vrstva obrazu coby přímý odkaz na konkrétní symboly, laboratorní postupy a látky užívané alchymisty. Vzhledem k hermetickým vědám, jež byly ve středověku pěstovány zejména v monastickém prostředí, a také k přízni Rožmberků, kteří jak známo na svém panství podporovali rozvoj alchymie, nelze ani tuto možnou významovou rovinu Ženy oděné sluncem v Liber depictus opominout. Mulier amicta sole v Liber depictus tak představuje jedinečné polysémantické vyobrazení reflektující řadu aspektů a vzájemných vazeb mezi dobovou teologií, mystikou, zbožností, křesťanskou etikou a v neposlední řadě monastickým viděním světa. 6 7 Haven London 2011; Jeffrey F. Hamburger, The Visual and the Visionary. Art and Female Spirituality in Late Medieval Germany, New York 1998, s Přípis byl do rukopisu vepsán později, snad v 17. století. Není ovšem jasné, jak se Liber depictus dostal do vídeňské Národní knihovny. Zcela jistě se tak stalo bezprostředně po zrušení konventu, kdy byl pořízen seznam veškerého movitého majetku klarisek, který byl posléze rozprodán v aukci. V seznamu knih však není možné kodex jednoznačně identifikovat. Srov. Marta Hradilová, Příspěvky k dějinám knihovny minoritů v Českém Krumlově v době předhusitské (dizertační práce), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2014, s Sousední klášter bratří minoritů byl zrušen až v roce 10 Zj 12: Lk 1: Lk 21: Pís 4:7. 14 Pís 6: Cutler (The Mulier, pozn. 8), s Takto např. v rukopisu z Vatikánské knihovny z první poloviny 13. století. (Řím, Vatikánská knihovna, Vat. Lat. 39, fol. 163r). Ibidem; Vetter (Mulier, pozn. 1), obr. 5. Rupert Deutz, Expositio in Apocalypsin, Heiligenkreuz, Stiftsbibliothek, cod. 83, fol. 100r, cca K rukopisu Peter K. Klein, Rupert de Deutz et son commentaire illustré de l Apokalypse a Heiligenkreuz, Journal des savants, 1980, s ; Vetter 1950 a disponoval svou vlastní knihovnou. (Mulier, pozn. 1), s. 36; Jeffrey F. Hamburger, The 8 K ikonografii Ženy oděné sluncem existuje roz- Rothschild Canticles. Art and Mysticism in Flanders sáhlá literatura, zmiňuji zde pouze recentní a rele- and the Rhineland circa 1300, New Haven Lon- Poznámky vantní tituly: Josef Cibulka, Korunovaná Assumpta na půlměsíci. Příspěvek k české ikonografii XIV. don 1990, s Viz. Vetter (Mulier, pozn. 1); Schiller (Ikonogra- 1 Liber depictus. Vídeň, Österreichische Nationalbi- Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, České Bu- XV. století, in: Sborník k 70. Karla B. Mádla, Pra- phie, pozn. 8). bliothek, Codex 370. K rukopisu Antonín Matěj- dějovice 2011, s ; Jana Grollová Daniela ha 1929; Miriam Levi D Ancona, The Iconography 19 Legenda je na západě poprvé zaznamenána v Mi- ček Jindřich Šámal, Legendy o českých patronech Rywiková, Militia est vita hominis. Sedm smrtelných of the Immaculate Conception in the Middle Ages and rabilia Urbinas Romae na konci 12. století. K moti- v obrázkové knize ze XIV. století, Praha 1940; Ger- hříchů a sedm skutků milosrdenství v literárních a vi- Early Renaissance, New York 1957; Vetter, (Mulier, vu a s ním související legendě Ara Coeli srov. Cutler hard Schmidt, Krumauer bilderkodex. Österreichis- zuálních pramenech českého středověku, České Budě- pozn. 1); Sixten Ringbom, Maria in Sole and the (The Mulier, pozn. 8), s ; Rudolf Chadra- che Nationalbibliothek Codex 370. Textband zu der Fa- jovice Ostrava 2013, s Virgin of the Rosary, Journal of the Warburg and ba, Matka Boží, Trůn Šalamounův a vidění Au- csimile Ausgabe, Graz 1967; Idem, Die Fresken von 2 Mt 25:14 30; Mt 22:1 14. Courtlaud Institute 25, no. 3,4, 1962, s ; gustovo v českém umění, in: Acta universitatis Pa- Strakonice und der Krumauer Bilderkodex, Umě- 3 Zřízení krumlovské bekináže souviselo s darem Anthony Cutler, The Mulier Amicta Sole and her lackianae Olomucensis facultas philosophica, Historia ní 41, 1993, s ; Ewald Maria Vetter, Mu- vdovy po Jindřichu V. z Lipé Anny, která podle Attendants. An Episode in Late Medieval Finnish Artium III, Olomouc 2000, s ; Bartlová (Ob- lier amicta sole und Mater Salvatoris, Münchner Ja- listiny ze 17. října 1375 odkázala dvůr a dům, který Art, Journal of the Warburg and Courtlaud Institute raz, pozn. 8). hrbuch der Bildenden Kunst 9 10, , zejm. ( ) sama za své peníze postavila ( ) ležící v Krumlo- 29, 1966, s ; Gertrud Schiller, Ikonographie 20 Schmidt (Krumauer, pozn. 1), s. 17. s ; Josef Krása, Gerhard Schmidt, Franz Un- vě blízko u klášterní zdi bratří řádu sv. Františka ( ) der christlichen Kunst. Die Kirche, band 4,1, Güter- 21 Ke slávě Božího těla a blahoslavené Panny Marie. terkircher, Krumauer Bilderkodex. Österreichis- všem zbožným pannám a vdovám, které nechtí vstoupit sloh 1976, s ; Jutta Fonrobert, heslo Apoka- Klarisky nicméně vstoupily do kláštera až v roce che Nationalbibliothek, Codex 370. Akademische do manželství, ale chtějí žít společně, aby si zde mohly lyptisches Weib, in: Engelbert Kirschbaum (ed.), 1361 o svátku Božího těla (27. května). Teprve rok Druck-u. Verlagsanstalt, Graz 1967, Umění 16, č. 4, zřídit pokoje, ať jsou to panské dcery nebo z rytířského, Lexikon der Christlichen Ikonographie, band 1, Frei- poté vydali bratři Petr, Jošt a Jan z Rožmberka 1968, s ; Ulrike Jenni Maria Theisen, Mi- měšťanského nebo selského stavu. Cit. podle Souku- burg im Breisgau 1968, sl ; Milena Bartlo- zakládací listinu obou klášterů. Informace o nej- tteleuropäische Schulen III (ca ). Mähren pová (Klášter, pozn. 1), s. 73. vá, Obraz církve v pražském Slovanském klášteře starších dějinách kláštera přinášejí dva rukopisy Schlesien Ungarn. Die illuminierten Handschrif- 4 Klášterní komplex se skládá z celkem tří ambitů ve 14. a 15. století, in: Klára Benešovská Kateři- klášterních nekrologií deponovaných v Národní ten und Inkunabeln der Österreichische Nationalbiblio- s dalšími budovami a objekty, které k sobě vzájem- na Kubínová (eds.), Emauzy. Benediktinský klášter knihovně (sign.vi B 9, fol. 14r. Rukopis je přístup- thek, Wien 2004, s. 32; Helena Soukupová, Klášter ně přiléhají. Ibidem. Na Slovanech v srdci Prahy, Praha 2007, s ný on-line na a XIV B minoritů a klarisek v Českém Krumlově, Průzku- 5 K pastoraci v ženských klášterech např. Aden Kumler, 9 Obrázková kniha výtečných příběhů života, která ob- 15). Srov. Soukupová (Klášter, pozn. 1), s. 71. my památek II, 1999, s ; Milada Studničko- Translating Truth. Ambitious Images and Religious sahuje obzvláště obraz blahoslavené Panny Marie. Cit. 22 Ave sanctissima Maria mater Dei, Regina Coeli, porta vá, Rožmberkové a knižní malba, in: Rožmberkové. Knowledge in Late Medieval France and England, New podle Matějček Šámal (Legendy, pozn. 1), s Paradisi, Domina mundi, pura singularis tu es virgo;

140 Tu sine peccato Concepta concepisti Ihesum sina omni Národního muzea, III B 10, 1417) zobrazující vě- 30 Pergamenové folio 20,9 20,2 cm, druhá polovina Eadem, Ikonografie kalicha, symbolu husitství, in: macula; Tu perperisti creatorem et saluatorem Mundi řící klečící před oltářní menzou s vystavenou slun- 13. století. Washington, National Gallery of Art, Jan Hus na přelomu tisíciletí. Husitský Tábor Supple- in quo non dubito; Libera me ab omni mao et ora pro covou monstrancí s posvěcenou hostií a kalichem Rosenwald Collection, inv. no Schiller menta 1, Tábor 2001, s ; Rywiková (The peccato meo. Amen. Cit. podle: Ringbom (Maria, nereflektuje právě tradici božítělových slavností (Ikonographie, pozn. 8), s Question, pozn. 27); Grollová Rywiková, (Mili- pozn. 8), s a poutí v Krumlově. K rukopisu nejnověji Daniela 31 William B. Yeats, The Moon and the Stars, in: Ma- tia, pozn. 1), s Ave, virgo, Patri cara, plus quam sol in celo clara; Ave Rywiková, The Question of the Krumlov Misce- rina Warner (ed.), Alone of All Her Sex. The Myth and 41 Pag virgo gloriosa, Dei mater speciosa; Ave celi nitens por- llanea: The Chalice as Utraquiste Symbol?, Umění the Cult of the Virgin Mary, London 1976, s Ulrich z Lilienfeldu, Concordatiae caritatis, Lilien- ta, per quam luna Ave, decens et decora, clarior lu- LVII, 2009, s K tzv. nazírací zbožnosti 32 Cit. podle Petr Regalát Beneš, Slunce jako kristo- feld, Stadtsbibliothek, Codex Campililiensis 151. cis aurora; Ave virgo et intacta Salvatoris Mater facta. ve středověku viz. Anton L. Mayer, Die heilbrin- logický symbol na přelomu pohanství a křesťanství Herbert Douteil, Die Concordatiae caritatis des Cit. podle Ringbom (Maria, pozn. 8), s gende Schau in Sitte und Kult, in: O. Casel, (ed.), a u Bernarda Sienského, in: Petr Hlaváček (ed.), Ulrich von Lilienfeld. Edition des Codex Campililien- 24 Ewald M. Vetter vyobrazení v Liber depictus inter- Heilige Überlieferung. Ausschnitte aus der Geschichte Františkáni v kontaktech s jiným a cizím, Praha 2009, sis 151, band 2: Verzeichnisse, Quellenaparat, Regis- pretoval jako jednu z nejstarších vizuálních demon- des Mönchtums und des heiligen Kultes, Münster 1936, s ter, Farbtafeln der Bildseiten der Handschrift, Mün- strací učení o Neposkvrněném početí Panny Marie: s ; Ildefons Herwegen, Kirche und Seele. 33 Ibidem, s ; Srov. Steven F. Ostrow, Cigoli s ster Vetter (Mulier, pozn. 1), s. 51. Jeffrey F. Hambur- Die Seelenhaltung des Mysterienkultes und ihr Wandel Immacolata and Galileo s Moon: Astronomy and 43 Maria, que siriace interpretatur domina, significat ger v této souvislosti upozornil na nepodloženost im Mittelalter, Münster 1936; Hans Belting, Like- the Virgin in Early Seicento Rome, The Art Bulletin animam deuotam. Cit. podle: Herbert Douteil, Die této interpretace v souvislosti s mulier amicta sole, ness and Presence, A History of the Image before the Era 2, vol. 78, 1996, s Concordatiae caritatis des Ulrich von Lilienfeld. Edi- pokud ji nenaznačuje konkrétní kontext vyobraze- of Art, Chicago 1994, s ; Thomas Lentes, 34 Ibidem, s tion des Codex Campililiensis 151, band 1: Einführun- ní. Srov.: Hamburger (The Rothschild, pozn. 17), As far as the eye can see. Rituals of Gazing in 35 Yeats (The Moon, pozn. 31), s gen, Text und Übersetzung, Münster 2010, s. 24. s Ovšem vzhledem k aktivní účasti františ- the Middle Ages, in: Jeffrey F. Hamburger Anne- 36 Ostrow (Cigoli s, pozn. 33), s K ikonografii Ženy neřestí srov. Schmidt (Krum- kánských teologů na šíření imakulátního učení ani -Marie Bouché (eds.), The Mind s Eye. Art and Theo- 37 Takto je například vyobrazena mulier amicta sole auer, pozn. 1), s. 22; Grollová Rywiková (Mili- tuto hypotézu nelze jednoznačně vyloučit. logical Argument in the Middle Ages, Princeton 2006, v Trevírské Apokalypse z počátku 9. století. Tre- tia, pozn. 1), s ; Robert Suckale, Klosterre- 25 Podrobný scénář krumlovských božítělových slav- s vír, Stadtbibliothek, Ms. 31., fol. 37v. James Snyder, form und Buchkunst. Die Handschriften des Mettener ností a ukazování sv. ostatků se dochoval v nekro- 28 Tato představa je dokonale vyjádřena v tzv. Kun- The Reconstruction of an Early Christian Cycle of Abtes Peter I., Petersberg 2012, s logiu krumlovských minoritů z konce 14. století: hutině modlitbě (Praha, Národní knihovna, VII G Illustrations for the Book of Revelation: The Tri- 45 Peraldovo dílo měli českokrumlovští minorité ve své Praha, Národní knihovna České republiky, XIV 17, fol. 146v 151v, počátek 14. století): Tvé jest tělo er Apokalypse, Vigiliae Christianae 3, vol. 18, 1964, knihovně. K Peraldovi a středověké traktátové lite- B 15, fol. 139r 141r počínající incipitem: Ordo osten- naplněno; divně, když je učiněno; mocným slovem usva- s ratuře o hříchu jazyka např. Gabriella I. Baika, dendarum reliquia rum Crumlovii in festo corporis Chr. ceno ( ) Na to svědka slunce jmámy; kdyžto na ně vzpo- 38 Srov. Ostrow (Cigoli s, pozn. 33), s Lingua indisciplinata. A Study of Transgressive Speech cum proclamationibus bohemicis et germanicis. Johann mínámy; mnoho paprskóv vídámy; avšak jedno slunce 39 Ibidem. in the Romance of the Rose and the Divine Comedy Matthias Klimesch, Urkunden- und Regestenbuch des známy; Když to bude rozlomeno; v malé částky rozdro- 40 Praha, Knihovna Národního muzea, sign. III B (dizertační práce), University of Pittsburgh, Pitts- ehemaligen Klarissinnen-Klosters in Krummau, Prag beno; po všem světu rozděleno; vše křesťanstvo odběle K rukopisu Milena Bartlová, Původ husit- burgh 2007, s ; Ferdinand Tadra, Ukazování sv. ostatků no Cit. podle Jan Lehár, Česká středověká lyrika, ského kalicha z ikonografického hlediska, Umění 46 Jedná se o jedenácté vidění třetí části. Bruce Hoze- v Č. Krumlově v XIV. věku, Časopis Musea králov- Praha 1990, s XLIV, 1996, s. 179; Pavel Brodský, Katalog ilumino- ski (ed. et transl.), Hildegard of Bingen s Scivias, San- ství českého 3, 1880, s Takto např. v komentáři k Apokalypse Bedy Cti- vaných rukopisů Knihovny Národního muzea v Praze, ta Fe 1986, s K ikonografii Liber Scivias 26 Ibidem. K božítělovým slavnostem v Českém Krum- hodného nebo Ambrosia Autperta. Příslušné pa- Praha 2000, kat. č. 25, s ; Karel Stejskal Lieselotte Saurma-Jeltsch, Die Rupertsberger Sci- lově recentně: Robert Šimůnek, Český Krumlov sáže viz Guy Lobrichon, La Femme d Apokalypse Petr Voit, Iluminované rukopisy doby husitské, kat. vias Handschrift: Überlegungen zu ihrer Entste- v 15. století. Pozdně středověké město jako jeviště 12 dans l exégèse du haut Moyen Âge latin (760 výst., Praha 1991; Karel Stejskal, Die Prager Buch- hung, in: Edeltraut Forster (hrsg.), Hildegard von sakrální reprezentace, in: Martin Gaži (ed.), Český 1200), in: Dominique Iogna-Prat Eric Palazzo malerei der Hussitenzeit und ihre Beziehung zu Bingen. Prophetin durch die Zeiten, Freiburg im Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového Daniela Russo (eds.), Marie. Le Cult de la Vierge Mähren, Umění XXXX, 1992, s ; Idem, Breisgau 1997, s kulturního dědictví, České Budějovice 2010, s. 475 dans la Société Médiévale, Paris 1996, s. 410; Srov. Nové poznatky o iluminovaných rukopisech husit- 47 Wiesbaden, Hessisches Landesbibliothek, MS 1, 520; Jiří Kuthan Jan Royt, Hradní kaple v Krum- E. Ann Matter, The Apokalypse in Early Medieval ské doby, Český časopis historický 93, 1995, s. 419 fol. 214v. Mezi léty 1927 a 1933 jeptišky klášte- lově jako Sainte-Chapelle, in: Ibidem, s Exegesis, in: Richard K. Emmerson Bernard Mc- 425; Idem, Poznámky ke Krumlovskému sborníku, ra v Eibingenu připravily faksimilii rukopisu vč. 27 Je otázkou, zda známé vyobrazení na pag. 190 Ginn (eds.), The Apokalypse in the Middle Ages, Itha- Umění XLV, 1997, s ; Milena Bartlová, barevných kopií iluminací. Luxusní edice rukopi- v tzv. Krumlovském sborníku (Praha, Knihovna ca London 1992, s Odpověď Karlu Stejskalovi, Umění XLV, 1997, s. 96; su Liber Scivias z let se z wiesbadenské

141 knihovny ztratila v roce K ikonografii Antikrista v Liber Scivias Richard K. Emmerson, The Representation of Antichrist in Hildegard of Bingen s Scivias: Image, Word, Commentary, and Visionary Experience, Gesta 41, no. 2, 2002, s Ibidem, s Cit. a přelož. podle Hozeski (Hildegard, pozn. 46), s Cit. a přelož. podle Ibidem, s Zj. 17:5. 52 Mnichov, Bayerische Staatsbibliothek, clm Mettenská bible je dostupná on-line na stránkách Bavorské národní knihovny: K rukopisu nejnověji Suckale (Klosterreform, pozn. 44). 53 Svatý kříži, buď mým světlem, nenech draka být mým vládcem. Benedikt drží v ruce nápisovou pásku s textem: Vade retro sathana nunquam suade m(ichi) vana. Sunt mala que libas ipsa verena bibas. Text nápisu vychází z Kristových slov adresovaných sv. Petru: Jdi mi z cesty, satane, tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka! Mk 8:33: vade retro me Satana quoniam non sapis quae Dei sunt sed quae sunt hominum. Cit. podle Vulgata, Hyeronimiana versio, Eulogos 2007 dostupné na: 54 Ve středověké monastické literatuře častý motiv tzv. nuptiální mystiky. Nejznámější příklad z českého prostředí např. text Paraboly o statečném rytíři Koldy z Koldic v Pasionálu abatyše Kunhuty z let Dana Martínková (ed.), Frater Colda. Ordinis praedicatorum. Tractatus mystici. Mystické traktáty, Praha New Haven, Yale University s Beinecke Rare Book and Manuscript Library, MS Počátek 14. století. Hamburger (The Rothschild, pozn. 17). 56 Uidi mulierem amictam sole et luna sub pedibus eis et in capite eis corona duodecim stallerum. In honore huius uirginis frequenta te nobis dulcia cantiga dragmatis. Sanctificauit dominus tabernaculum suum: hec est domus dei in qua inuocetur nomen eis, de quo scriptum est: erit nomen meum, ibi dicitur dominus: Benedictus es in templo sancto gloriae tue, quod edificatum est ad laudem et gloriam nominis tui, domine Cit. podle Ibidem, s Ibidem, s Cit. a přelož. podle Frank Tobin (transl.), Mechtild of Magdeburg, The Flowing Light of the Godhead: The Revelation of Mechtild of Magdeburg, New Jersey 2012, s Cit. a přelož. podle Hamburger (The Rothschild, pozn. 17), s Brno, Archiv města Brna, SK, č. 17. Pavol Černý, heslo Misál, in: Kaliope Chamonikola (ed.), Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska II. Brno, Brno 1999, s ; Idem, Ženská spiritualita českého středověku a její projevy ve výtvarném umění, in: Hana Babyrádová Jiří Havlíček (eds.), Spiritualita. Fenomén spirituality z pohledu filozofie, religionistiky, teologie, literatury, teorie a dějin umění, pedagogiky, sociologie, antropologie, psychologie a výtvarných umělců. Sborník transdisciplinárních esejů s mezinárodní účastí, Brno 2006, s K rukopisu a jeho středověkým edicím obsáhle Ivo Purš, Mariánská a christologická symbolika v alchymistickém rukopise Kniha svaté Trojice, in: Ivo Purš Jakub Hlaváček (eds.), Alchymická mše. Sborník textů ke vztahům alchymie a křesťanství, Praha 2008, s Ibidem, s. 67, obr Srov. verše Písně písní 6:10 exegety vztahované k Ženě oděné sluncem: Kdo je ta, jež jak Jitřenka shlíží, krásná jako Luna, čistá jako žhoucí Slunce, strašná jako vojsko pod praporci? 64 Minerál byl považován za výchozí rtuťovou substanci obsahující síru, v dobové alchymii symbolizovanou drakem. Tavicí proces antimonia spolu s dalšími přísadami byl přirovnáván k boji s drakem, neboť šlo o nebezpečnou operaci, při níž mohla materie explodovat. Purš (Mariánská, pozn. 61), s. 32. Fair as the Moon, pure as the Sun Woman of the Apocalypse in Liber depictus as an Allegory of Monastic Life Daniela Rywiková In the title folio of Liber depictus, a manuscript commissioned around the year 1350 by the Rosenberg family for the double monastery of the Poor Clare sisters and Minorites in Český Krumlov, a Woman of the Apocalypse is depicted. Here, the standard iconography of the Woman standing in the Sun, understood by medieval exegetes as the Virgin Mary, Christ s bride and personification of the Church, is unusually juxtaposed with a number of unique elements. The most obvious is the presence of the Man of sorrows depicted in the Sun outshining the bosom of the woman, the inventive modification of the apocalyptic iconography obviously reflecting the Corpus Christi Feast celebrated in Český Krumlov and its monasteries during the 14 th and 15 th centuries with great splendour and a display of passion relics. The Eucharistic accent of the image also amplifies the meaning of the Woman of the Apocalypse as Ecclesia (the Church) and its sacramental role in the salvation of the believer s soul. In a mystical sense the image visualizes the union of the pure human soul with the Godhead. Another iconographical anomaly is the apple held by the woman depicted here ina rather graphic-abstract manner as a simple circle with a point in the centre, immediately reminding one of the alchemistic symbol of the sun modified however by a cross above, thus standing for the symbol of the Earth or upturned symbol of Venus. The Woman of the Apocalypse in Liber depictus therefore represents a unique poly-semantic image reflecting various aspects of and mutual relations between period theology, mysticism, Christian morality and last but not least the monastic view of the world

142 Pozdně gotické iluminované rukopisy františkánských konventů v olomouckých sbírkách Pavol Černý Po první rozsáhlejší prezentaci umění a kultury františkánského řádu poskytnuté na výstavě v Kremži v roce 1982, 1 se novější bádání této problematiky soustředilo především na jeho reformní observantskou větev, která se rozvíjela počínaje pozdním středověkem. 2 Jak známo, byly náboženské představy minoritů už od počátečních dob poznamenány napětím mezi ideálem jejich zakladatele sv. Františka z Assisi ( ), zdůrazňujícího materiální chudobu, pokoru a prohloubení niterné zbožnosti na jedné straně a v mnohém ohledu protikladnými praktickými potřebami spojenými s plněním jejich hlavních poslání, tj. kázněmi a pastorací na straně druhé. Tohoto dilematu si byl vědom už samotný sv. František, když sice přiznával význam teologické vzdělanosti a vědy, nicméně je řadil až na poslední místo vůči dominujícím požadavkům askeze. Následný vývoj minoritského řádu probíhal pak ve znamení prohlubujícího se rozporu mezi zmíněnými principy, který pak posléze vedl papežskou kurii v polovině 14. století k ustavení reformní kongregace františkánů-observantů, lpících na původním asketickém ideálu jejich zakladatele, vedle pragmatičtěji založených minoritů-konventuálů. Bouřlivé peripetie tohoto vývoje, odehrávajícího se zpočátku na půdě Itálie, nalezly o něco později svou reflexi i v zaalpských provinciích řádu, včetně českých zemí. Nicméně krize náboženského a církevního života v posledně zmíněné oblasti, která se začala tehdy projevovat, aby vyvrcholila na počátku 15. století, vyvolala potřebu aktivnějšího podílu františkánů-observantů na veřejném dění, včetně prohloubení jejich vzdělanosti. V prostředí české provincie řádu působilo několik vynikajících osobností. Byl to především Jan Kapistrán ( ), vedle sv. Bernardina Sienského ( ) nejvýznamnější činitel observantského proudu, který se mezi léty 1451 až 1456 zdržoval ve střední Evropě, včetně českých zemí. 3 Z hlediska zde sledované problematiky zasluhuje zmínky jeho pobyt v Olomouci, kde podle tradice založil klášter observantů bernardinů v roce jako jednu z mnoha jeho fundací v oblastech tehdejší Moravy a Slezska. Připomenout je zde nutné i Jana Filipce ( ), varadínského biskupa, administrátora olomouckého biskupství a rádce uherského krále Matyáše Korvína a později i českého krále Vladislava II. Jagellonského. Jeho sympatie vůči observantům dokumentují mnohá zakládání či svěcení jejich klášterů a zejména pak rozhodnutí 281

143 stát se členem tohoto řádu poté, co v roce 1492 rezignoval na zmíněné pontifikální hodnosti. Osobnost Jana Filipce je v souvislosti se zde projednávanou problematikou mimořádně významná i kvůli jeho vynikajícímu humanistickému vzděláním a bibliofilským zálibám, které se projevovaly m.j. i mnoha cennými knižními dary různým institucím, především však opět františkánům-observantům. 5 Posledně zmíněný fenomén souvisí se složitým a nejednoznačným vztahem této reformní kongregace ke knižní kultuře, vyznačující se vesměs přinejmenším v rámci oficiálních projevů výraznou zdrženlivostí. Ta měla svůj původ ve zmíněném hodnocení vzdělanosti u sv. Františka, který užívání knih jakožto jejího hlavního nositele a zprostředkovatele v řádových konventech připouštěl jen v nejnutnějším množství a kdy však odmítal jednoznačně jakoukoliv péči o knihy v jejich vnější materiální podobě. 6 Toto rezervované stanovisko vůči knihám se pak projevilo i později v prostředí františkánů-observantů, jak možno soudit z celé řady restriktivních opatření, pronášených během 15. století pravidelně na jejich generálních kapitulách, které zakazovaly výslovně nadměrné hromadění knih, jejich honosnou zdobivost nebo dokonce opisování textů ve vlastních klášterních komunitách. Nicméně právě tyto oficiální a opakovaně proklamované zákazy a nařízení by mohly svědčit jak se domnívá Petr Hlaváček spíše o skutečnosti, že měly pouze formální povahu a že v praxi nebyly příliš respektovány. 7 To platí v prostředí klášterů františkánů-observantů pozdního středověku ostatně i pro vztah jejich řeholníků k jiným kategoriím materiální kultury, včetně výtvarných umění, ať už šlo o architekturu konventních budov, jejich sochařskou a malířskou výzdobu, případně užívání předmětů uměleckých řemesel, jako jsou liturgické objekty, relikviáře, knižní vazby atd. Zdá se proto, že z těchto hledisek se mnohé komunity těchto reformovaných kongregací pozdního středověku ve skutečnosti příliš nelišily od jiných tehdejších řádových institucí. 8 Na základě zachovalých dokumentů se lze totiž domnívat, že mnohé observantské kláštery disponovaly během 15. století dokonce solidně vybudovanými a fundovanými knihovnami nejen v Čechách, ale i na Moravě, jmenovitě v Olomouci, Brně a ve Znojmě. 9 I když u zachovaných památek těchto starých knihovních fondů není v mnoha případech snadné zjistit spolehlivěji jejich původ, je dosti pravděpodobné, že pocházely nejen z běžných darů donátorů a příznivců, ale že mohly vzniknout přímo ve vlastních skriptoriích, kde získaly dle všeho i případnou iluminátorskou výzdobu. V souvislosti se specifickou kategorií zachovalých památek knižní malby, vzniklých v dílnách observantských komunit v českých zemích pozdního středověku či určených pro jejich potřeby, byla zatím věnována badatelsky nejvíce pozornost rukopisům v konventu ze severočeské Kadaně. 10 Z příslušných studií však rovněž vyplývá, že tyto iluminované cimelie vznikly i v jiných centrech, zejména ve Slezsku či v Sasku, jak naznačují ikonografické, motivické a především formálně stylistické indicie jejich dekoru. Tato zjištění souvisejí zřejmě s mimořádně čilou mobilitou františkánských řeholníků, kteří na rozdíl od jiných starších řádů respektujících zásadu stabilitas loci byli v mnoha případech prakticky stále na cestách, obvykle mezi jejich jednotlivými konventy, a kdy tato okolnost přispěla nepochybně k importu rukopisů i do lokalit značně vzdálených od původního místa jejich vzniku. 11 Vedle zmíněné skupiny iluminovaných rukopisů nalezených v kadaňském klášteře observantů je možné připomenout i další pozoruhodný soubor pozdně středověkých liturgických knih vybavených rovněž příslušnou výzdobou, pocházejících v mnoha případech z některých moravských konventů františkánů, resp. klarisek. Z nich bude v předkládané studii věnována pozornost těm, které jsou dnes uloženy ve Vědecké knihovně v Olomouci. Jsou to předně dva rukopisy vzniklé dle všeho v některé z olomouckých dílen zřejmě na počátku sedmdesátých let 15. století a určené pravděpodobně pro místní komunity zmíněných řádů. Jejich iluminace byly provedeny Mistrem Friedrichova brevíře, jinak první významné a individuálně identifikovatelné umělecké osobnosti působící tehdy na Moravě. 12 Výtvory tohoto anonyma jsou kromě vysoké kvalitativní úrovně pozoruhodné i formálně stylistickým podáním, a sice návazností na příklady staršího, tzv. krásného stylu, který jak známo v českých zemích kulminoval kolem roku Z toho vyplývající retrospektivní orientace Mistra Friedrichova brevíře měla však nepochybně vědomě programový charakter v jeho záměru navazovat na uměleckou produkci předhusitského období, podobně jak je ostatně možné tento fenomén zjistit i na některých jiných zachovalých příkladech pozdně gotického umění v českých zemích. První ze zmíněných rukopisů představuje antifonář M IV 6, určený zřejmě pro olomoucké klarisky. 13 Nasvědčovala by tomu struktura sanktorálu, v níž se objevují svátky františkánských světců, doprovázené v některých případech jejich zobrazeními. Je to v rámci iniciály F ranciscus, jmenovitě postava stigmatizovaného sv. Františka s knihou v levé ruce, stojícího frontálně ve skalnaté krajině (fol. 227v), tj. v podobě, která je zastoupena nejvíce na jeho zobrazeních v mediu deskové či nástěnné malby. Světec je zde však podán s bílými vlasy, které ho charakterizují jako starce, což je jinak v rozporu se skutečností, že zemřel ve svých 44 letech a kdy jeho mladistvému, resp. zralému věku odpovídá přiměřeně i jeho běžná ikonografie. 14 Pozoruhodné je zde dále v iniciále I am sancte Clare se objevující zobrazení sv. Kláry, zakladatelky druhého františkánského řádu (fol. 201r ), jinak nepříliš často zastoupené na památkách českého středověku, v reprezentativní podobě stojící nimbované řeholnice v černém hábitu s bílou rouškou. Světice drží v pravé ruce monstranci, která se zde může uplatňovat nejen jako její individuální atribut, ale současně nabývat i druhotný význam svou apotropaickou funkcí v souvislosti s dobově aktuálním nebezpečním turecké agrese ve střední Evropě. 15 Nejpádnější argument pro připsání antifonáře komunitě klarisek, snad z Olomouce, může pak představovat zobrazení jedné z těchto řeholnic adorující vkleče několikanásobně větší postavu sedícího sv. Ondřeje objevující se v iniciále U nus (fol. 136v). Stejné provenience je zřejmě i graduál M IV 2, vzniklý zhruba současně s předešlým kodexem a navíc provedený stejným písařem a iluminátorem, tj. Mistrem Friedrichova brevíře. 16 Nasvědčovala by tomu opět textová struktura sanktorálu, v jehož iniciále A lleluia se objevuje zobrazení sv. Františka přijímajícího stigmata, jež patří k nejčastějším schématům jeho ikonografie (fol. 171r), nicméně v rámci památek zachovalých z českých zemí pozdního středověku doložených opět spíše jen ojediněle. Pozoruhodný je zde dále jiný iluminovaný graduál, M IV 3, který vznikl o něco později, snad rovněž v některé olomoucké malířské dílně, 17 odkud se pak mohl dostat do držení františkánů-observantů v Uherském Hradišti, dle všeho zásluhou výše zmíněného Jana Filipce, zakladatele jejich konventu, v němž byl po své smrti v roce 1509 pochován. 18 Na vzniku relativně bohaté a různorodé výzdoby tohoto rukopisu se podíleli tři iluminátoři a jeden či dva florátoři. Výtvory hlavního malíře, kterému je zde možné připsat většinu

144 Iniciála C onditor, Triumfující Kristus. Žaltář, Olomouc, Vědecká knihovna, M IV 7, fol. 62r. figurálních zobrazení v rámci iniciál, se vyznačují vedle relativně vysoké kvalitativní úrovně i některými nanejvýš pozoruhodnými ikonografickými a motivickými zvláštnostmi. Kromě prostovlasé polopostavy Panny Marie zobrazené v mladistvě dívčí podobě, která kojí malého Ježíška (fol. 25v) v iniciále P uer natus a která je v tomto typu Marie lactans zastoupena v umění českého středověku relativně skromně, jsou to některá další zobrazení, jímž zde bude věnována bližší pozornost. V pořadí první z nich představuje iniciálu E cce na počátku svátku Epifanie (fol. 35v), která v duchu ilustrátorských konvencí tohoto textu obsahuje sice zobrazení Tří králů, jejichž podání se však vyznačuje celou řadou zcela nezvyklých rysů. Z nich nejnápadnější je absence v této scéně jinak standardně přítomné trůnící Panny Marie s Ježíškem, kterému se králové-mágové přicházejí poklonit a odevzdat mu vzácné dary. Takto redukovaná kompozice, v níž zmizela postava Bohorodičky s Kristem jako hlavní ideový motiv, 19 je však sotva, jak se zdá, výsledkem náhody či nepozornosti iluminátora, které by byly ostatně dosti nepravděpodobné i kvůli skutečnosti, že scéna Klanění Tří králů patřila v tehdejší době k jednomu z nejpopulárnějších námětů zobrazujících život Kristův. Zdá se, že zde nutno počítat s určitou snahou o autonomii v podání Tří králů, jak by bylo možné soudit nejen díky skutečnosti, že na rozdíl od jiných zobrazeních ve scéně Epifanie, kde vystupují vždy v jejich celých postavách a kdy jsou obrácení do jednoho směru, tj. k Panně Marii s Ježíškem ať už doleva či nejčastěji doprava, se zde objevují jen ve své poloviční velikosti a navíc ve striktně symetrické kompozici, kdy nejvíce viditelný věkově střední král s náznakem tmavého plnovousu je zobrazen frontálně, zatímco obě postranní postavy nejmladšího a nejstaršího krále jsou nejen zčásti překryty v jejich siluetě vnitřním okrajem iniciály, ale jsou koncentricky přivráceny ze tří čtvrtin ke zmíněnému prostřednímu králi. Tím tato kompozice připomíná navenek profánně pojatá zobrazení trojice světských panovníků, v hierarchickém odstupnění dle schématu 2 1 3, která jsou doložena ostatně i na památkách střední Evropy, např. jak přímo na Moravě a v Čechách, tak i blízkých Uhrách. 20 Nicméně spojení iluminace s textem na svátek Epifanie, stejně jako skutečnost, že prostřední král drží v rukou drahocennou nádobu, potvrzuje závislost této kompozice na tradiční ikonografii Klanění králů. Tato vazba ikonografie světských vladařů na symboliku biblických Tří králů se projevuje dále i v podobě fenoménu tzv. kryptoportrétů, kdy některý z nich obvykle věkově střední získává podobu konkrétního historického panovníka a tím mu propůjčuje výjimečné a posvátné charisma. Doklady tohoto druhu se objevují už od druhé poloviny 12. století, zřejmě v souvislosti se získáním relikvií svatých Tří králů císařem Bedřichem Barbarossou v roce 1164 z Milána, které pak věnoval dómu v Kolíně nad Rýnem a kde pak vzniklo centrum jejich rozmáhajícího se kultu. 21 Tato kryptická zobrazení světských vladařů jsou známa i ze střední Evropy včetně českých zemí. 22 Zdá se proto, že i na podání postav Tří králů v olomouckém graduálu lze rozeznat snahu o jejich uplatnění, přinejmenším u prostředního z nich, jehož význam je zdůrazněn nejen centrálním umístěním, ale i jeho slavnostní frontalitou a v neposlední řadě i betlémskou hvězdou vznášející se přímo nad ním. Pro jeho identitu by zde pak připadala v úvahu osobnost českého a uherského krále Vladislava II. Jagellonského, jehož některá soudobá a jednoznačně identifikovatelná zobrazení se zde nabízejí ke srovnání. 23 Navíc tato hypotéza by nebyla v rozporu ani vzhledem ke známé skutečnosti, že tento panovník byl velkým příznivcem a ochráncem františkánů-observantů a jejich klášter v Uherském Hradišti dokonce poctil svou návštěvou. 24 Stejně, ne-li ještě více záhadné zobrazení představuje v olomouckém graduálu další iniciála S piritus (fol. 223r) se zobrazením průhledu do architektonického interiéru, pod jehož klenutým stropem se vznáší malá bílá holubice, která je tak i díky svému křížovému nimbu kolem hlavy identifikovatelná jednoznačně a na základě běžných ikonografických konvencí s personifikací Ducha svatého. Podobně jako v předešlém zobrazení Tří králů, nicméně bez Bohorodičky s děckem, byl i zde uplatněn princip kompoziční redukce, neboť v této ilustraci k svátku letnic, doprovázeném standardně scénou Seslání Ducha svatého, chybí jinak v daném ikonografickém schématu zcela samozřejmé postavy apoštolů, případně Panny Marie 25. Místo nich se zde tím naléhavěji uplatňuje zcela prázdný interiér podaný navíc iluzivně ve své prostorové hloubce, především díky perspektivně do pozadí ubíhající dlaždicovité podlaze. Navzdory tomuto pozoruhodnému úsilí o reálnou podobu pohledu do interiéru stavby jež se ostatně projevilo i v barevném podání prozrazující znalost progresivních vývojových tendencí na přelomu pozdní gotiky a renesance, odpovídá její simultánní podání, tj. současně v exteriéru a interiéru, ještě starším středověkým konvencím. Neurčité zobrazení této architektury znesnadňuje snahu o konkrétnější identifikaci jejího typu. Přesto je snad možné považovat ji za zobrazení chrámového interiéru, jak by naznačovala menší stavba s viditelným sloupovým interiérem, připojená k hlavnímu prostoru zprava a představující tak patrně boční loď kostela, aniž by se na protější levé straně objevil její protějšek. Tím by však dominující symbolika zobrazení scény Seslání Ducha svatého, představující ustavení Církve personifikované v pozdějším středověku postavou Panny Marie, byla v případě olomoucké iluminace přenesena na motiv kostelní stavby. V letničním zobrazení by pak zde šlo o zcela ojedinělý důraz na významovou roli architektury, která se v ikonografii Seslání Ducha svatého uplatňuje jinak spíše ojediněle a příležitostně, obvykle jako vizualizace domu, v němž se tato událost odehrála a o němž je řeč v příslušném textu (Sk 2:2). Vzhledem k tomu, že vynechání zmíněných postav mohlo být zde stěží podmíněno nedostatkem místa v jinak poměrně velké iniciále, nejde zřejmě o náhodnou odchylku od příslušného kompozičního a tím rovněž ideového standardu této scény. Jiné nezvyklé, resp. od běžných konvencí se odchylující zobrazení možno u iluminovaných rukopisů, užívaných v prostředí observantů a uložených ve Vědecké knihovně

145 Iniciála D ixit, Sv. Ludvík z Toulouse. Žaltář, Olomouc, Vědecká knihovna, M IV 4, fol. 86v. v Olomouci, nalézt v žaltáři M IV Jde jmenovitě o velkou iniciálu C na počátku starého hymnu, Conditor alme siderum, jenž byl připojen k předcházejícím textům žalmů (fol. 62r). Jeho poetický text se obrací ke Kristovi jako ke stvořiteli hvězd, jako světlu věřících, jako spasiteli světa a hříšného lidstva i jako k ženichovi, který vzešel z lůna čisté panny. Jemu vzdávají pocty jak pozemské, tak i nebeské sféry, které zachovávají své stanovené postavení slunce se řídí svým západem a měsíc si zachovává svůj bledý svit. Hymnus uzavírá vedle trinitářské doxologie prosba příštímu soudci světa, aby chránil všechny před šípy nepřátel. Tento text, jinak obvykle postrádající ilustrace, je zde doprovázen zobrazením frontálně stojícího Krista. Svým statuárně monumentalizujícím podáním, stejně jako oděním do dlouhého tunikovitého šatu, připomíná některá starší podobně kompozičně izolovaná zobrazení. Ta mohou mít svůj původ v porýnské grafice produkované po polovině 15. století, na způsob výtvorů Martina Schongauera, 27 jež ovlivnily i další podobná zobrazení v jiných výtvarných technikách, jak by nasvědčoval např. fragment nástěnné malby v minoritském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Jihlavě z doby po roce Na těchto památkách je však Kristus podán s pozvednutou žehnající pravicí, zatímco v levici drží buď knihu, nebo nápisovou pásku. Od nich se iluminace v M IV 7 liší právě v obou posledně zmíněných aspektech, neboť Kristus zde drží v pravici křížovou berlu s praporcem, zatímco levou jež svým nápadně drobnějším měřítkem a zhrublým podáním prozrazuje dodatečnou přemalbu nazvedává dlouhý plášť, odhalující jeho bosá chodidla. Jestliže prvně jmenovaný motiv symbolizuje obvykle Kristovo triumfální vzkříšení v příslušné scéně, kde však drží berlu v levici, pak ostentativně odhalené nohy mají naznačovat jeho pokoru. Důraz na tyto dva motivy sbližuje olomouckou iluminaci s některými památkami františkánské ikonografie 15. století. Křížová berla držená v pravici se totiž objevuje už na některých raných zobrazeních Jana Kapistrána, zřejmě jako symbol jeho vítězství nejen nad Turky, ale i nad českými utrakvisty. 29 Podobně to platí i pro podání bosých chodidel. K těmto motivům observantské provenience je zde konečně možné připočíst i sluneční paprsky, objevující se ve cviklech mezi obrysem iniciály a lištami vnějšího rámu, poplatné nepochybně zobrazení tzv. bernardinského slunce, jemuž zde bude ještě níže věnována bližší pozornost. Méně zjevný je však smysl dvou objektů v dolní části kompozice. Jde předně o zakřivený segment kamenité půdy, na které stojí Kristus. Není zcela jasné, zda se zde uplatňuje pouze ve své formální funkci jako prostředek scénograficky naznačující hloubku prostoru, v níž je postava Krista umístěna, jak je to běžné na mnoha dílech malířského umění pozdní gotiky, 30 nebo skrývá i určitý hlubší význam. V posledně zmíněném případě by totiž mohlo jít o narážku na příslušná slova hymnu, kde se objevuje metafora: genu curvatur omnia caelestia terrestria nutu fatentur subdita, nebo je v něm možné spatřovat opět parafrázi jednoho z dobových motivů observantské ikonografie, jmenovitě mons pietatis. Ten je na některých jejich památkách zobrazován právě jako kopec, symbolizující stejnojmennou instituci, založenou bl. Bernardinem z Feltre ( ), jiným významným činitelem tohoto řádu, kterou založil a kterou se snažil reagovat na sociální problémy nemajetných věřících jeho doby. 31 Podobně nejasný je zde výskyt dalšího motivu, a sice oválného, resp. vejcovitého a vodorovně pod nohama Krista umístěného objektu s jasně naznačenou reliéfní modelací na jeho obrysech. Díky modrému zbarvení, stejně jako kresebně podanému podélnému pruhu a drobným hvězdám, které ho zdobí, by snad mohl naznačovat vyobrazení měsíce, o němž je rovněž zmínka v hymnu jako o luna pallorem retinens, navzdory jeho poněkud atypické podobě, stejně jako umístění nikoliv na nebeské obloze. Posledně zmíněný aspekt by ovšem mohl evokovat i určité analogie s ikonografií apokalyptické Ženy oděné sluncem v podobě Panny Marie s dítětem, představující zosobnění vítězného Nového zákona, která stojí na srpku měsíce, jenž pak symbolizuje překonávaný Starý zákon. 32 I když ikonografické pojetí tohoto zobrazení v olomouckém žaltáři není zatím možné objasnit v celé jeho úplnosti a složitosti, dokládá současně pozoruhodný pokus a svébytnou a netradiční vizualizaci nových idejí v duchovním prostředí františkánů-observantů. Příští pokusy o jeho novou interpretaci budou muset zohlednit nejen zde výše nadhozené problémy, ale i skutečnost, že tvůrce této jinak poměrně kvalitní iluminace pocházel buď z některého centra ve Švábsku, nebo absolvoval tamní školení. Svědčí o tom nejmarkantněji nejen další detailní motiv, a sice různobarevné a v jejich reliéfní plastičnosti iluzivně zobrazené rámující lišty, které patří k jedněm z nejcharakterističtějších motivů knižní malby pozdního 15. století z Augšpurku, podobně jako např. i pečlivá modelace obličeje Krista, záhybová schémata jeho oděvu či kultivovaný a bohatě odstupněný kolorit 33. Nekonvenční charakter tohoto zobrazení vyplývá konečně i z dalšího méně nápadného motivu, a sice zavřené knihy, kterou Kristus nedrží v rukou, jak bývá obvyklé na jeho zobrazeních, nýbrž má ji zasunutou v podpaží. O identitě tohoto předmětu s knihou není pochyb díky jejímu relativně realistickému podání, u níž je rozeznatelná zřetelně zdobená ořízka, stejně jako hrany obou desek vazby a hřbetu, ať už viděných z jejich horní, či dolní strany

146 Iniciála R ex. Antifonář, Olomouc, Vědecká knihovna, M IV 5, fol. 19v. Iniciála T evirtutis. Antifonář, Olomouc, Vědecká knihovna, M IV 5, fol. 29v. Pro takto ležérně použitý motiv knihy přidržované v podpaží lze jen obtížně hledat příslušné paralely. K žaltáři M IV 7 patřil původně i další text, který je dnes zachován v samostatné podobě, a sice v jiném kodexu olomoucké Vědecké knihovny se signaturou M IV Navzdory drastickému ochuzení jeho kdysi jistě bohaté iluminátorské výzdoby v důsledku následného vyříznutí mnoha folií se zachovalo několik malovaných iniciál, z nichž vazbu na duchovní prostředí františkánů-observantů dokládá kromě některých liturgických aspektů textu jediné figurální zobrazení, a sice postavy sv. Ludvíka z Toulouse v rámci iniciály D ixit (fol. 86v), kde byla zřejmě později jeho obličejová partie vymazána. Jde tedy o významného světce z francouzské královské dynastie Anjouovců ( ), člena františkánského řádu a biskupa z Toulouse, který byl kanonizován už v roce Na svém zobrazení v olomouckém žaltáři, kde je navíc označen fragmentárním nápisem S.LVDO(- VICVS) a jednom z mála známých z českých zemí, je oděn do spodního františkánského řeholního roucha a svrchního pluviálu, vedle něhož se na temném pozadí vpravo dole objevuje v černé kresbě, snad dodatečně, provedená královská koruna. V této podobě odpovídá tak jeho běžné ikonografii, doložené zejména na památkách ze západní Evropy a z Itálie 35. Od nich se odchyluje pouze v detailním motivu, a sice držením berly oběma rukama, zatímco na cizích zobrazeních světec žehná pravicí a berlu drží v levici, případně ji svírá pravicí, a v levici má knihu. Za zmínku zde rovněž stojí okolnost, že postava sv. Ludvíka z Toulouse se zde objevuje před Žalmem 53, jehož znění ( Dixit insipiens in corde suo: Non est Deus ) je jinak v rámci ustálené ikonografie žaltářových ilustrací doprovázeno nejčastěji odpovídajícím zobrazením blázna, pochybujícího o existenci Boží. Zda nezvyklá volba obrazového doprovodu tohoto textu v M IV 4 byla určitým ideovým záměrem v tom případě ovšem obtížně vysvětlitelným, nebo šlo o náhodu, zůstává otevřenou otázkou. Pro výtvarné památky, doložené v prostředí františkánů-observantů, představuje však charakteristický či přímo emblematický motiv tzv. Bernardinské slunce v podobě christologického IHS trigramu, rámovaného slunečními paprsky. Poprvé se tento emblém objevil už během druhé čtvrtiny 15. století v okruhu zmíněného františkánského kazatele Bernardina Sienského ( ) v Toskánsku, odkud se pak rozšířil i do Zaalpí, v neposlední řadě zásluhou Jana Kapistrána. Ten během svého výše připomenutého působení v českých zemích přispěl v první řadě k užívání tohoto tzv. Bernardinského slunce, jehož výskyt je pak doložen především v podobě reliéfů, méně pak nástěnných maleb v některých lokalitách Čech a zejména Moravy druhé poloviny 15. století, ať šlo přímo o komunity františkánů-observantů, nebo o prostředí ideově ovlivněné jejich koncepcemi. 36 Zatím jedinou známou památkou knižní malby z českých zemí pozdního středověku, v níž se toto zobrazení objevuje, představuje antifonář M IV V rámci jeho relativně bohaté iluminátorské výzdoby, postrádající však figurální zobrazení, se vyskytuje dokonce několik variant tzv. Bernardinského slunce, resp. jeho motivů, které tak vyznačují některé významné svátky. V pořadí první je to zde iniciála R ex pacificus na počátku vigilie svátku Narození Páně (fol. 19v), kde se v jejím horním vnitřním poli objevuje trigram IHS, který představuje latinizovanou formu původního YHS odvozeného z řeckých vzorů. Navíc není rámován dvanácti slunečními paprsky, které symbolizují na toskánských

147 Iniciála D umcompletur. Antifonář, Olomouc, Vědecká knihovna, M IV 5, fol. 103v. prototypech dvanáct článků křesťanské víry a dvanáct Kristových apoštolů, nýbrž pouze deseti paprsky. Podobně byl tento trigram proveden stříbrnou kresbou později zčernalou v důsledku oxidace na karmínovém poli a nikoliv ve zlatě na modrém podkladu, jak odpovídá rovněž jeho standardní podobě. Ještě radikálnější obměna trigramu se pak objevuje v podobě XPS ve vnitřním dolním poli této iniciály. Jeho latinizovaná varianta IHS se opakuje opět v další iniciále T e virtutis (fol. 29v), podaná tentokrát korektně díky ve zlatě provedenými dvanácti slunečními paprsky na modrém pozadí. Stejná obměna trigramu vyznačuje další iniciálu D um compleretur na počátku letnic (fol. 103v), nicméně s vypuštěním rámujícího slunečního kotouče. Zmíněné odchylky, zejména záměna písmen Y za I, nejsou však v rámci analogických zachovalých památek ve střední Evropě nijak ojedinělé a mohou být vysvětlitelné volnějším přístupem jejich tvůrců k příslušným předlohám, které zejména v pozdějších obdobích různě obměňovali, aniž tyto trigramy ztrácely na svém propagačním poslání. Se zbožností františkánských observantů zde dále korespondují i další zmíněné emblémy, totiž tradiční a z oblasti východního křesťanstva odvozená varianta christologického trigramu v podobě XPI v prvně uvedené iniciále (fol. 19v), stejně jako nápis maria ve vnitřním poli iniciály G loriose, vyznačující svátek narození matky Kristovy (fol. 189r). Prezentovanou skupinu iluminovaných rukopisů vzniklých pro potřebu františkánů-observantů a uložených dnes v olomoucké Vědecké knihovně charakterizuje krom jiného jejich různorodý původ, vysvětlitelný zmíněnou mimořádnou mobilitou příslušníků tohoto řádu. Jestliže prvně uvedené památky iluminované Mistrem Friedrichova brevíře M IV 2 a M IV 6 vznikly s relativně velkou jistotou v Olomouci, pak u M IV 3 nelze jeho provenienci bezpečněji prokázat. V případě kodexu M IV 7 není vyloučeno, že vznikl mimo Olomouc. Za jeho výzdobu byl však zodpovědný iluminátor vyškolený jak bylo naznačeno výše zřejmě v Augšpurku. 38 Malovaný dekor druhé části tohoto rukopisu zachovalého v M IV 4 vykazuje pak nápadné shody s iluminacemi cimelií, které vznikly v devadesátých letech 15. století a byly užívány v klášteře františkánů-observantů v Kadani, nicméně které jsou dnes rozptýleny v různých sbírkách. 39 S jejich výzdobou vykazuje posledně zmíněný olomoucký rukopis celou řadu podobností či přímo shodných rysů jak v kategorii figurálních zobrazení, tak i vegetabilního dekoru. Na základě těchto zjištění je možné výzdobu zmíněných rukopisů připsat nejen jednomu iluminátorovi, ale považovat je i za původní součást jednoho žaltáře, z něhož se nejvíce dochovalo právě v olomouckém fragmentu. Tyto podobnosti, resp. shody se zmíněnými kadaňskými rukopisy se však týkají i kaligrafického písma, ovlivněného morfologií italské rotundy. Podle znění zachovalého kolofonu jednoho z nich vyplývá, že rukopis byl okopírován řeholníkem Mathiasem Rehtzem. 40 Tento pozdější kvardián kláštera františkánů-observantů ve Vratislavi se stal v roce 1506 i kvardiánem olomoucké komunity tohoto řádu. Není proto vyloučeno, že jeho moravské působení poskytlo příležitost obohatit knihovnu františkánů-observantů v Uherském Hradišti. Podobně jako srovnávané iluminované rukopisy užívané v Kadani mohl i M IV 4 vzniknout v některém zatím blíže neidentifikovatelném centru severozápadních Čech. V rámci shrnujícího hodnocení iluminátorské výzdoby zde prezentovaných rukopisů uložených dnes ve Vědecké knihovně v Olomouci je možné mezi jejich pozoruhodnými ikonografickými schématy rozeznat celkově tři hlavní kategorie. V první řadě jsou to postavy řádových světců sv. Františka z Assisi, sv. Ludvíka z Toulouse či sv. Kláry (v M IV 2, M IV 4 a M IV 6), kteří v podstatě odpovídají jejich konvenčním zobrazením, nehledě na některé marginální odchylky. Druhá kategorie je zde zastoupena v zobrazeních tzv. Bernardinského slunce, tj. motivu, který nejvíce charakterizuje vizuální kulturu reformovaných františkánů, dokumentovaných zde sice v jednom rukopise ( M IV 5), nicméně v pozoruhodně početných variacích. Konečně třetí kategorie těchto iluminací vychází sice z christologické ikonografie, obměňuje však výrazně příslušná schémata zcela nekonvenčním či přímo ojedinělým způsobem, jmenovitě v zobrazení Tří králů a Seslání Ducha svatého (M IV 3) či stojícího Krista (M IV 7). Záměrem předkládané studie bylo spíše upozornit na jejich svérázný charakter, aniž se v rámci svého přiměřeného rozsahu mohla pokoušet blíže o jejich objasnění, např. vzhledem k možnostem vyplývajícím ze skutečnosti, že byly určeny pro duchovní prostředí reformovaných františkánů. Toto dezideratum bude úkolem příštího důkladnějšího a na samostatná témata soustředěného bádání. Poznámky Jahre Franz von Assisi. Franziskanische Kunst und Kultur des Mittelalters. Niederösterreichische Landesaustellung Krems-Stein, Minoritenkirche 15. mai-17. Oktober 1982, Wien Nejvýznamnější studie k tématu týkající se prostředí českých zemí: Petr Hlaváček, Čeští františkáni na přelomu středověku a novověku, Praha 2005; Matyáš Franciszek Bajger, Knihovny minoritů, františkánů a kapucínů v průběhu staletí (rigorózní práce), Katedra české literatury, literární vědy a dějin umění, Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, Ostrava 2008; Petr Hlaváček (ed.), Františkánství v kontaktech s jiným a cizím, Praha Nejdůkladnější publikace: Joseph Hofer, Johannes Kapistran, um die Reform der Kirche, Bd 1,2, Heidelberg Štěpán Kohout, Působení Jana Kapistrána v Olomouci, in: Ivo Hlobil Marek Perůtka (eds.), Katalog Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska , III. Olomouc, kat. výst., Muzeum umění Olomouc, Arcidiecézní muzeum v Olomouci, Olomouc 1999, s. 52. Rudolf Geiger, Filipecz Johann Bischof von Waradein Diplomat der Könige Matthias und Wladislaw, München K tomu Hlaváček (Čeští františkáni, pozn. 2), s. 78 a

148 7 Ibidem, s O ikonografii světce přehledně: Gerlach van s-her- a po levici Ladislava. Katalog výstavy Imre Ta- 27 Max Lehrs, Geschichte und kritischen Katalog des 8 Blíže o této problematice Elizabeth Vavra, Buchbe- togenbosch, heslo Franz (Franziskus) von Assisi, kácz (hrsg.), Sigismundus Rex et imperator. Kunst und deutschen, niederländischen und französischen Kupfer- sitz Buchproduktion, in: (800 Jahre, pozn. 1), in: Wolfgang Braunfels (hrsg.), Lexikon der christli- Kultur zur Zeit Sigismunds von Luxemburg , stichs im XV. Jahrhundert, Wien 1920, nr. 32 a 68. s ; Hlaváček (Čeští františkáni, pozn. 2), chen Ikonographie, Bd. 6, Freiburg im Breisgau 1974, kat. výst., Budapest, Szépmüvészeti Múzeum, K tomu Jakub Vítovský, in: Kaliopi Chamonikola s ; Harald Wolter-von dem Knesebeck, sl , Budapest 2006, nr. 5.19, s , (ed.), Katalog výstavy Od gotiky k renesanci. Výtvarná Die Stellung der Buchkunst im Rahmen des fran- 15 K tomu blíže Christiane Rousseau, Sainte Claire. nr. 7.70, s kultura Moravy a Slezska , II. Brno, Brno ziskanischen Umgangs mit Bildern, in: Christoph L art et les Saints, Paris 1930, s K tomu recentně: Die Heiligen Drei Könige. Mythus, 1999, č. 075, s Stiegemann (hrsg.), Franziskus-Licht aus Assisi. Kata- 16 Boháček Čáda (Beschreibung, pozn. 13), nr. Kunst und Kultur, kat. výst., Museum Schnütgen, 29 K ikonografii světce: P. Gerlach van s-hertogen- log zur Ausstellung im Erzbischöflichen Diözesanmuse- 379, s ; Černý (Od gotiky, pozn. 4), č. 377, Köln a/r I.2015, Köln 2014, s bosch O. Schmucki, heslo Johannes von Capes- um und im Franziskanerkloster Paderborn, München s Jde např. o zobrazení Klanění králů na deskové mal- trano, in: Wolfgang Braungels (hrsg.), Lexikon der 2011, s ; V této souvislosti je možné zástup- 17 Boháček Čáda (Beschreibung, pozn. 4), nr. 380, bě od Mistra Morganova diptychu, c , dnes christlichen ikonographie, Bd. 7, Freiburg im Breis- ně uvést dva luxusně či bohatě zdobené rukopi- s ; Černý (Od gotiky, pozn. 13), č. 380, New York, The Pierpont Morgan Library, Inv. Nr. gau 1974, sl sy, tzv. Františkánskou bibli, c , Praha, s AZO Jiří Fajt (ed.), Karel IV. císař z Boží milosti. 30 Z českých iluminovaných rukopisů např. v Oratio- Knihovna Národního muzea, XII B 13, a dále Liber 18 K tomu Hlaváček (Čeští františkáni, pozn. 2), s. 93. Kultura a umění za vlády Lucemburků , kat. nale Vladislava II. Jagellonského, c. 1480, Krakov, depictus, polovina 14. století, Vídeň, Österreichische 19 K ikonografii Klanění mágů/králů: A. Weis, heslo výst., Praha 2006, č. kat. 15, s , kde střední Biblioteka Jagielonska, Cod (Pavel Brodský, Nationalbibliothek, Cod. 370 (Karel Stejskal, Po- Drei Könige, in: Engelbert Kirschbaum (hrsg.), král nese výrazné fyziognomické rysy císaře Kar- Krása českých iluminovaných rukopisů, Praha 2012, čátky gotického malířství, in: Dějiny českého výtvar- Lexikon der christliclen Ikonographie, Bd. 1, Freiburg la IV. Z nejznámějších zahraničních příkladů toho- obr ) ného umění I,1, Praha 1984, s. 288 a 302). im Breisgau 1969, sl ; Gertrude Schiller, to druhu budiž zde uvedena iluminace v modliteb- 31 Jitka Křečková Petr Regalát Beneš, Nejstarší pe- 9 Bajger (Knihovny, pozn. 2). Ikonographie der christlichen Kunst, Bd. 1, Gütersloh ní knize maršála Boucicauta vzniklé v Paříži mezi čeť a původní patron české františkánské provin- 10 K tomu především studie Milady Studničkové, 2000, s léty Paříž, Museum Jacquemart-André, cie, in: Hlaváček (Františkánství, pozn. 2), s. 186 Conscriptum per Fratrem Mathiam de Rehtz. Ilu- 20 Z časově a provenienčně nejbližších památek toho- Ms. 2, fol. 83v, v němž opět střední král je zobrazen 209, obr. 9, 10. minované rukopisy kadaňského kláštera františ- to typu lze připomenout známou iluminaci z olo- jako vévoda Ludvík Orleánský (srov. Millard Meiss, 32 K tomu: Gertrude Schiller, Die Mondsichel-und kánů-observantů z konce 15. století, in: Hlaváček mouckého právního sborníku Václava z Jihlavy, French Painting in the Time of Jean de Berry. The Bou- Strahlenmadonna, in: Eadem, (Ikonographie, (Františkánství, pozn. 2), s vzniklého v Olomouci kol. roku Olomouc, cicaut Master, London 1969, obr. 33) či v této podo- pozn. 19), Bd. 4,2, 1980, s Hlaváček (Čeští františkáni, pozn. 2), s Státní okresní archiv, Knihy 1540, fol. 1r, se zobra- bě se objevující francouzský král Karel VII. mezi 33 Např. antifonář, 1459, Mnichov, Bayerische Staa- 12 Uměleckou individualitu Mistra Friedrichova bre- zením tří trůnících lucemburských panovníků cí- iluminacemi Jeana Fouqueta v Hodinkách Étienne tstbibliothek, Clm. 4302, fol. 197v Misál, 1476, víře identifikoval poprvé vídeňský badatel Gerhardt saře Karla IV. uprostřed, krále Václava IV. po jeho Chevaliera, (Jean Fouquet. Peintre et en- Salcburg, Universitätsbibliothek, Ms. III.12, fol. 81 Schmidt. Tento anonym působil během šedesátých pravici a moravského markraběte Jošta po levici lumineur du XVe siècle, kat. výst., Bibliothèque Nati- či Žaltář, 1595, Augšpurk, Staats-und Stadtbiblio- a na počátku sedmdesátých let 15. století v Olo- (recentně: Bohdan Kaňák, Tajemství olomouckých onale, Paris 2003, obr. s. 195). thek, Cod. 499, fol. 165v ( mouci, odkud byl povolán do služeb císaře Fried- městských knih, Olomouc 2014, s. 60, obr. 67). Dále 23 Je to zobrazení Vladislava II. Jagellonského na ná- -lexikon-bayerns.de, staženo ). richa III., kdy je jeho činnost doložena v Dolních je to perokresba tří vedle sebe stojících vladařů stěnných malbách svatovítské kaple v chrámu sv. Víta 34 Boháček Čáda (Beschreibung, pozn. 13), Nr. 381, Rakousích mezi léty 1477 až 1481, aby se pak poté císaře Zikmunda Lucemburského uprostřed, v Praze před rokem 1509 (recentně: Jiří Kuthan, Krá- s s určitou pravděpodobností vrátil na Moravu, ten- po jeho pravici byzantského císaře Jana VIII. Pa- lovské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců I, 35 K ikonografii světce: S. Grän, heslo Ludwig von tokrát však do Brna. K tomu Antonín Jirka, Mis- laiologa a po jeho levici Ericha Pomořanského, krá- Praha 2010, s. 111, obr. 122.) nebo jeho majestátní pe- Toulouse (von Anjou), in: Braunfels (Lexikon, tr Friedrichova brevíře, in: Nová encyklopedie české- le Švédska, Norska a Dánska, nalézající se v opisu čeť z r Jaroslav Homolka et al., Pozdně gotické pozn. 29), sl ho výtvarného umění A M, Praha 1995, s Reformatio Sigismundi, Buda (?), 1424, dnes Pa- umění v Čechách ( ), Praha 1984, obr. s K tomu recentně: Ivo Hlobil, Bernardinské symbo- 13 K textovému charakteru rukopisu Miroslav Bohá- říž, Musé du Louvre, Dép. des Arts graphiques, 24 Hlaváček (Čeští františkáni, pozn. 2), s. 45, 93. ly jména Ježíš v českých zemích šířené Janem Kapis- ček František Čáda, Beschreibung der mittelalter- Coll. Edmund de Rothschild, 1 DR, či iluminace 25 K ikonografii Seslání Ducha svatého: Stephan See- tránem, Umění XLIV, 1996, s ; Petr Regalát lichen Handschriften der Wissenschaftlichen Staatsbi- v modlitební knize, pocházející z Uher, 1432, dnes liger, heslo Pfingsten, in: Engelbert Kirschbaum Beneš, Slunce jako kristologický symbol na přelomu bliothek von Olmütz, Köln Weimar Wien 1994, Mnichov, Bayerische Staatsbibliothek, Clm , (hrsg.), Lexikon der christlichen Ikonographie, Bd. 3, pohanství a křesťanství a u Bernardina Sienského, in: nr. 383, s K iluminátorské výzdobě ko- fol. 142v, se zobrazením tří stojících svatých panov- Freiburg im Breisgau 1971, sl Hlaváček (Františkánství, pozn. 2), s ; Jan dexu: Pavol Černý, in: Hlobil Perůtka (Od goti- níků arpádovské dynastie, z nichž prostřední před- 26 Boháček Čáda (Beschreibung, pozn. 13), nr. 384, Chlíbec, The Contest between Utraquist Calice and ky, pozn. 4), č. 376, s stavuje krále Štěpána I., po jeho pravici Emmericha s the Bernardino Sun, Umění LXI, 2013, s

149 37 Štěpán Kohout, Další bernardinské slunce nalezeno, in: Dalibor Prix (ed.), Pro Arte. Sborník k poctě Ivo Hlobila, Praha 2002, s , upozornil na pozdně gotickou dřevořezbu tohoto motivu, nalezenou v rukopisu uloženém v Okresním archivu v Olomouci, CO 120, a dále i na výzdobu mosazných spon za použití motivu trigramu na vazbě dalšího rukopisu CO Viz pozn Je to např. fragment graduálu z roku 1496 určeného pro observanty-františkány v Chomutově a prezentovaný v roce 1997 hamburským antikvariátem Dr. Günthera (Handschriften und Miniaturen aus dem deutschen Sprachgebiet. Katalog 5 Dr Jörn Günther Antiquariat, Hamburg 1997, nr. 33, s ) Dále možno zmínit jiné dva fragmenty, tentokrát ze žaltáře, z nichž jeden se dnes nalézá v Praze, Národní archiv, Fond ŘF, inv.č se zobrazením sv. Kláry v iniciále E xultate, a dále jiný exemplář nabídnutý aukčním domem Christies v Londýně v roce 2002 se zobrazením Ukřižování v iniciále C antate. Studničková (Conscriptum, pozn. 10). 40 Jde o žaltář z roku 1498, užívaný observanty v Kadani, dnes Praha, knihovna františkánů u P. Marie Sněžné, Ni 2. Studničková (Conscriptum, pozn. 10). Late Gothic Illuminated Manuscripts from Franciscan Monasteries in Olomouc Collections Pavol Černý As is well known, the reformed branch of the Observant Friars which was established early on within the Franciscan order emphasised the ideals of poverty, humility and inner devotion as well as adopting a reserved or directly negative position towards the material aspects of their existence including education and book culture. Nevertheless, this ideal was confounded by the practical needs of friars during their pastoral and preaching activities, and in a subsequent development from the 15th century, we can find evidence that in many cases, Observant monasteries did not differ much in their material equipment from other orders. In discussing the above, this study draws on some of the most richly illuminated manuscripts created before the end of the 15 th century, evidently for Moravian Observant communities most likely those in Olomouc and Uherské Hradiště today deposited in the Olomouc Library of Sciences. Their decoration reveals some remarkable aspects, many of which have been ignored until now. Besides the images of the saints of the Franciscan order, namely St. Francis of Assisi and St. Clare in antiphonary M IV 6 and hymnbook M IV 2 and St. Louis of Toulouse in psalter M IV 4, there are variations of the so-called Bernardino sun as an emblem of the Observant Friars in antiphonary M IV 5. Images of an iconographically extraordinary nature appear in other manuscripts used by the order in Moravia. Specifically, hymnbook M IV 3 with a composition of the Adoration of the Magi, though without the presence of the Virgin Mary or Jesus and the Pentecost reduced to the motif of the Holy Spirit in the form of a dove featuring an architectonic interior excluding figures of the apostles and the Virgin Mary. Finally in psalter M IV 7 there is an image of a standing Christ with a number of unusual motifs. In the case of the latter illuminations it remains open to question whether or not their unconventional iconography can be regarded as a specific expression of Observant spirituality

150 Minoritská spiritualita v reflexi Tomáše ze Štítného a její vliv na náboženské vzdělávání laiků a počátky vernakulární literatury v českém reformním hnutí Jana Grollová Vzrůstající zájem o náboženské vzdělávání laiků doprovázený zvyšujícím se počtem vernakulární literatury, tedy literatury psané v národních jazycích, souvisí s proměnami dobové zbožnosti a změnami ve vzdělávání, jejichž kořeny a inspirační zdroje nalézáme v dlouhodobých kulturních, ekonomických a sociálních proměnách středověké společnosti na přelomu 12. a 13. století. Spiritualitu christianizačního období a následného prosazování křesťanství v každodenním zápase s přežívajícími relikty pohanství postupně doplňuje a překrývá subjektivní zbožnost motivovaná návraty k evangeliu. Dobové reflexe patristické literatury, a to zejména Augustinových spisů, ale také textů monastické mystické tradice vyzdvihují motivy, které zdůrazňují individuální zbožnost. V duchu nových apelů se nese nejedna řeholní reforma přetavující se v řadě případů také do založení nového řeholního společenství, řád menších bratří sv. Františka z Assisi nevyjímaje. 1 A právě přetrvávajícím charakterem křesťanského hnutí usilujícího o všeobecnou duchovní obrodu se minorité řadí k dobovému myšlenkovému návratu k ideálu apoštolské církve. V tomto kontextu se také dostává jejich působení komparace s počátky hnutí valdenských, o jejíž shrnutí se bravurně v české historiografii zasadil Amedeo Molnár. 2 Již krátce po oficiálním ustanovení řádu na počátku 13. století se s menšími bratry setkáváme také v českých zemích. První komunita je zmiňována při pražském kostele sv. Jakuba již k roku V důsledku otevřenosti těchto nových řeholníků vůči okolí, zaměřením jejich aktivit na život ve městech se doposud v monastickém prostředí pěstovaná zbožnost rychle šíří také mimo klášterní zdi. 3 Vývojem klášterních škol a jejich součinností s univerzitním prostředím roste v řadách laické veřejnosti zájem o vzdělávání a ve spojení s ideály nové zbožnosti se vytváří prostor pro sepisování textů určených laikům. Častými vzory a příklady sebevzdělávání se v městském prostředí pod vlivem jejich konkrétní činnosti a společenským postavením stávají osobnosti kazatelů, například také David z Augsburgu a Berthold z Řezna, či univerzitních 297

151 mistrů jako byl Bonaventura. Ve snaze o srozumitelnost narůstá mezi laiky zájem o překládání nejprve biblických textů, ale posléze i další náboženské literatury. Odtud už je jen krůček k vytváření a postupnému prosazování vernakulární literatury nejen v okruhu světské literatury, ale také nábožensko-vzdělávacích textů, které doposud byly výsostným územím teologicky vzdělaných lidí. 4 Nejstarší české překlady Bible vznikají ve 14. století v těsném sepětí se zájmem o překlady patristické a spirituální literatury, která je nahlížena jako nábožensky vzdělávací četba potřebná pro prohloubení duchovního života křesťana. 5 V kritickém přístupu ke scholastické teologické spekulaci se zastánci nové spirituality zaměřují na osobní, mystické setkání s Bohem, jemuž předchází pokání, vnitřní pohnutí a pokorné sebeodevzdání. 6 Ideál je spatřován v raném křesťanství ztotožněném především s biblickou předlohou apoštolské církve. V reflexi na dobové proměny zbožnosti a s nimi související obraz církve se obrodnému reformnímu úsilí nevyhnuly ani široké vrstvy obyvatelstva iniciované kazatelskou činností farních kněží, ale také potulnými kazateli mendikantských řádů. Mezi nimi můžeme zajisté směle poukázat na činnost a inovativní homiletické postupy minoritských kazatelů působících v Evropě, české země nevyjímaje. 7 Paralelně s formováním nových řeholních řádů sílí pod vlivem šířící se nové zbožnosti množství obrodných hnutí laiků, která formálně nabývají formy společenství, a to nejprve především žen, později také mužů. V historiografii se pro ně vžilo souhrnné označení bekyně či beghardi. Ženská hnutí bekyní vznikají a rozvíjejí se ještě na přelomu 12. a 13. století, první společenství beghardů se ve městech objevují až od poloviny 13. století. Skupinky se často pohybovaly na samé hranici ortodoxie a s ní spojovaného oficiálního uznání. Sebeidentifikovaly se s konkrétní zbožnou praxí, aniž by však vyžadovaly věčné sliby či dodržování řeholních pravidel. Především v městském prostředí se tyto skupinky sdružovaly ke společnému bydlení pod jednou střechou, respektovaly určitou hierarchii signifikantní pro konkrétní společenství, jemuž stávala často v čele tzv. magistra/martha. Ptáme-li se po sociální příslušnosti žen, které tvořily bekináže, pak až do 14. století bychom jejich členky nacházeli spíše mezi majetnějšími měšťankami a nižší šlechtou, poté se však rychle navyšuje procento žen, přicházejících do bekináží spíše z chudších vrstev. Zákaz nových řeholí a řádových společenství z roku 1215 vyhlášený IV. lateránským koncilem ztížil jejich postavení a započal pronásledování motivované především úsilím ženských společenství o oficiální uznání, současně doprovázené snahami žen o vynětí jejich domu z farního okrsku v důsledku vazeb na mimofarní duchovenstvo. 8 Papežovo úsilí o sjednocení bekináží a jejich převedení pod terciární formu řádu menších bratří sv. Františka z Assisi naráželo na nesouhlas ostatních mendikantských řádů. Významnější roli sehrávala i důsledná absence jakýchkoliv věčných slibů či závazků, což v případě terciářů byl doživotní zákaz opustit řád. Sílící zájem ze strany žen však existenční nejistota této formy zbožnosti nijak neutlumila, právě naopak. Počet bekináží v podobě terciárních komunit minoritského řádu neustále narůstá a ve 14. a 15. století vzrůstá zájem především ze strany žen, pro něž se tato svobodomyslná společenství stávala jedinou vhodnou podobou vyjádření osobní zbožnosti, protože z osobních či rodinných důvodů samy nemohly vstoupit do kláštera. V českých zemích se bekyně začínají ve větší míře objevovat na konci 14. století, a to především v Praze. V předhusitském období je jejich aktivita v těsném sepětí s činností významných žen z šlechtických a patricijských kruhů, Rožmberky v případě Českého Krumlova nevyjímaje, což následně končí v husitském období navýšením počtu bekyní z nižších sociálních vrstev. Podpora jihočeských šlechtických rodů Rožmberků a pánů z Hradce, jíž se dostávalo minoritským komunitám v Jindřichově Hradci a Českém Krumlově, propojuje osudově i činnost Tomáše ze Štítného s osudy bekyní, a to především v pražském okruhu, a ozřejmuje výběr prvních překládaných textů. V českých zemích se v průběhu následného intenzivního vývoje minoritských řádových domů v průběhu 13. století vytvořila česko- -polská provincie členěná na sedm kustodií. Do Jindřichova Hradce přišli okolo roku 1320 na pozvání Oldřicha III. z Hradce. Svěřil jim do správy kostel sv. Jana Křtitele, při němž minorité zřídili také školu. Je pravděpodobné, že tuto školu navštěvoval také Tomáš Štítný. Štítného česky psané spisy a sbírky překladů byly v kruzích bekyní známy a hojně čteny, ačkoliv nebyly autorem určeny výhradně jim. 9 Mezi kupci pražských domů nalézáme řadu zámožnějších vdov, které se z venkova přistěhovaly do města a následně poskytovaly v domě přístřeší dalším zbožným ženám. Obdobně učinila také Anežka, dcera Tomaše ze Štítného, která se před rokem 1400 přistěhovala se svým otcem do Prahy a po jeho smrti vedla v domě společenství žen. V pražském prostředí se bekyním otevíral prostor i k aktivnímu naslouchání reformních kazatelů. V případě Milíče z Kroměříže patřily právě pražské bekyně k jeho horlivým podporovatelkám a donátorkám. Působením reformních kazatelů Milíčova okruhu a Betlémské kaple rychle narůstal v Praze počet žen, které touží žít zbožným životem, vřele reagují na vznesený požadavek častého přijímání eucharistie, a to v kontrastu k monastické ženské zbožnosti s akceptováním obrodného úsilí Jakoubkova okruhu hájícího přijímání pod obojí a ve svých důsledcích vrcholícího v liturgických proměnách slavení eucharistie. 10 Proměny českých zemí ve 13. a 14. století přináší řadu podnětů a reflexí prožitých zkušeností, které se zhodnocují ve změnách, k nimž dochází nejen v církevní správě, ale také ve společenských a sociálních vztazích. 11 V případě vzrůstajícího zájmu o vernakulární literaturu a vzdělávání laiků v českých zemích nemůžeme opominout ani další významné podněty a obrodné úsilí vycházející od předních představitelů církevní hierarchie. Povědomí o právních vztazích a prosazování zákonných norem a jejich kodifikace zostřuje povědomí i všímavost vůči pokleskům v životě kleriků a řeholníků. V součinnosti tak vedle rozkvětu církevní správy a její postupné konsolidace farní sítě kráčí ruku v ruce i reformní snahy, požadované a realizované především nejvyššími církevními představiteli v zemi. Úsilí o pastorační péči nelze upřít ani pražskému biskupovi Janu IV. z Dražic, 12 stejně tak jako prvnímu pražskému arcibiskupovi. 13 Oba muže spojují osobní vazby k italskému prostředí, inspirace novoaugustinismem, ale především úsilí o mravní obrodu českých kleriků. Neváhali podporovat jak vzdělávací, tak také kulturní činnosti vedoucí k hlubšímu náboženskému životu kléru i laiků. Především v osobě Arnošta z Pardubic získaly české země člověka, který se hojně zasazoval o církevní pořádky a podporoval svědomitost kněží v jejich poslání. Podporoval kázání v národním jazyce a podpořen samotným císařem Karlem IV. se zasloužil také o příchod a následné setrvání prvního z významných reformních kazatelů Konráda Waldhausera v českých zemích. Působením pražské univerzity narůstal počet univerzitně vzdělaných kleriků. Řada z nich sice nikdy nedosáhla univerzitního gradu, přesto se vliv univerzitního vzdělání odrážel na jejich homiletických znalostech a úrovni schopností získané teoretické vědomosti v praxi aplikovat. Neobtěžkáni povinnostmi běžné farní agendy se mohli věnovat studiu homiletických

152 postupů i biblické exegezi a ovlivňovali literární povědomí svých posluchačů. Jejich styl vycházel z tradic synodních a klášterních kázání. Z hlediska formálního dodržování základního požadavku vzdělávání věřících v otázkách víry byl obsahem kázání především výklad předepsaných modliteb, věroučných textů a vybraných biblických pasáží. Výrazné posuny v myšlení, v křesťanské sebereflexi i ve vnímání světa 13. a 14. století nabývají právě v městském laickém prostředí podobu intenzivního vědomí individuální odpovědnosti za svůj náboženský život. Paralelně však na straně druhé se vedle tohoto vědomí rozvíjí také zádušní religiozita pěstovaná bratrstvy, stejně tak jako kultovními funkcemi cechů. 14 Podobně gradují ve 14. století praktiky spojené s důrazem na zádušní praxi, vyhrocenou mysteriózní zbožnost a kult ostatků a relikvií, čímž se vytváří prostor pro kupčení a získávání značných finančních prostředků klášterů, mezi nimiž opět nelze nevidět právě minority. Z tohoto důvodu se v historickém kontextu stávají naopak právě minoritské, ale i další mendikantské řády cílem nejednoho kritika, Štítného nevyjímaje, následovaného v případě českých zemí také rabujícím davem. Tomáš ze Štítného, jihočeský zeman, byl jediným českým autorem, jenž se ve 14. století systematicky věnoval vernakulární náboženské vzdělávací literatuře určené pro potřeby laiků. Ve snaze rozvíjet a šířit reformní nálady a postoje pražského univerzitního prostředí tkví jeho význam, protože v jeho vychovatelském díle nacházíme vůbec první uvědomělý, soustavný a cílený pokus o zpřístupnění křesťanské věrouky laické veřejnosti s cílem dosáhnout prohloubení osobního prožívání víry u jedince. Na rozdíl od Milíče z Kroměříže a Matěje z Janova bylo Tomášovo sepisování a s ním související případná další činnost zaměřeny přímo do laického prostředí. Z tohoto důvodu vybíral všeobecně známá díla, oblíbená mezi latinsky vzdělanými vrstvami české společnosti, která následně překládal či interpretoval a kompiloval ve vlastních knížkách. Mezi překlady nalézáme Horologium sapientiae Heinricha Susa, Soliloquiua Hugona Svatoviktorského Summa virtutum Viléma Peralda. V kompilacích se často vrací ke spisům Tractatus deinteriore et exteriore homine Davida z Augsburgu, De conflictu viciorum et virtutum Ambrosia Autperta, De preparatione cordis Gerharda z Lutychu, Soliloquium a De interiore domo Hugona Svatoviktorského. V Řečech besedních odkazuje často na Malogranatum jako na zdroj výroků patristické tradice. Inspirován slovy Milíče z Kroměříže a novými důrazy na individuální odpovědnost za výchovu a život v křesťanské víře, vnímal potřebu předat své vědomosti a životní postoje svým dětem, také si však uvědomoval potřebu sdělit jim toto tak, aby mu rozuměly. Nemenší význam měla též jeho snaha neustále se sám vzdělávat. Znovu a znovu, zabývá-li se shodnými tématy, se v jeho přepracovaných textech v nových redakcích jeho sborníků objevuje nové rozšíření vlastního obzoru četbou některého dalšího díla z řad jeho oblíbenců. Skutečnost, že při psaní o teologicko-filozofických problémech užil češtiny, narazila samozřejmě na odpor ze strany těch, pro něž důležitější než srozumitelnost zůstávalo přidržení se tradiční latiny. V okamžiku nevyhnutelné rozepře Tomáše ze Štítného podpořili a v teologických kruzích zaštítili jeho přátelé z univerzity, jmenovitě Vojtěch Raňkův z Ježova, s nímž též Tomáš ze Štítného často své názory konzultoval. Vzorem pro užití rodného jazyka čtenářů mu také jistě byl jeho oblíbenec minorita David z Augsburgu, který se podobně zachoval o sto let před tím, když svá díla psal německy. Tomáš ze Štítného volil cestu jednoduchého seznámení čtenáře se základem křesťanské věrouky. V jeho díle nalézáme pasáže výkladu apoštolského vyznání víry tzv. Kréda, modlitby Otče náš, společně se snahou seznámit člověka i s pojetím cesty spásy formou rozmáhající se a sílící mystiky. Jeho postoj není autoritativní, ale snaží se o výklad a sdělení vlastní zkušenosti, kterou porovnává se soudobým poznáním a dílem tehdejších autorit. Klade důraz na to, aby se čtenář sám rozhodl a přijal za své rozhodnutí zodpovědnost. Počátek literární tvorby Tomáše ze Štítného spadá do sedmdesátých let 14. století. Jeho prvotinou byl překlad domnělého Augustinova díla De conflictu vitiorum et virtutum (O bojování hřiechóv s šlechetnostmi) pocházející ve skutečnosti od Ambrosia Autperta společně s překladem spisu Davida z Augsburgu De septem processibus religiosorum (O sedmi duchovnieho stavu vstupních). Sborník v dnešní době známý pod označením Vyšehradský sborník 15 obsahuje kromě zmíněných opisů Tomášových překladů a předmluvy dětem také později připsaný volný překlad čtvrté knihy Hugona Svatoviktorského De arca Noe Morali (O korábě Noemově). V textech Tomáše ze Štítného je označován sborník překladů jako knihy O sedmi vstupních. V předmluvě Tomášovy prvotiny je zdůrazněn jeho zájem překládat texty pro své děti, 16 aby jim poskytl vzor pro náboženské přemítání a podnítil je tak k pilnému studiu. V pojednání O sedmi chodbách k životu věčnému 17 obhajuje osobní, individuální přemítání, neboť, jak sám píše, je snazší jít cestou, která je člověku známá, než kráčet po neznámé cestě. Za obrazem sedmi chodeb k blaženému životu vidí symbolické vyjádření potřeb křesťana na cestě ke spasení. Těmito potřebami jsou: úmysl dobrý, myslí přemietánie o dobrém, uprúc mysl k dobrému, milovati dobré, poznávánie Božího zjevení, okusování duchovních pochotností, činit skutky ke cti a chvále v blažené věčnosti. 18 V potřebě myslí přemietanie vidí důvod, proč je křesťanovi zapotřebí naslouchat kazatelům a číst Bibli. Jsou zdrojem a inspirací, podnětem i důvodem k osobnímu přemítání a růstu jedince, jenž pouze touto cestou může se naučit rozeznat dobré. Protož slyšte, abyste také i skutkem sě chytili toho, což je své vyvolené spasitel učil, vzved je na horu, 19 povzbuzuje své čtenáře Tomáš v závěru svých Knížek naučení křesťanského. Právě v aktivní stránce křesťanova života nezapomíná Tomáš zdůraznit potřebu shody mezi mluveným slovem a skutky člověka. Především tuto jednotu zdůrazňuje ve výchově: ktož to sám činí, což učí, spieše bude přijato učenie jeho. 20 V pojednání O sedmi chodbách se objevuje, vedle častěji v mystice užívaného trojího dělení cesty k věčné blaženosti, členění na sedm stupňů duchovního a pak mystického vývoje. V tomto pojetí je prvotním impulzem lidské probuzení provázené náhlými a ostrými pocity radosti a oduševnění, které tvoří první stupeň vývoje. Následující očista je vnímána jako stav utrpení a zápasu a je pojímána jako druhý stupeň cesty, po němž následuje osvícení třetí stupeň. Pro osvícení je typický výrazný stav kontemplace, s níž se pojí modlitba a jednotlivé stupně modlitby. Tuto fázi střídá stupeň, na němž vystupující slyší hlasy a mívá vidění vzápětí přecházející do stupně uklidnění a soustředění. Předposledním stupněm je tzv. temná noc duše, čili mystická bolest anebo též mystická smrt, čímž se rozumí pocit zdánlivé opuštěnosti Bohem. Závěrečným stupněm cesty je splynutí, které je chápáno jako cíl mystického hledání vyššího života. 21 Ve své spirituální koncepci dosáhl v aplikaci do praxe teoreticky obsáhnout nejrůznější sociální prostředí počínaje rodinou přes semireligiózní společenství až po řeholní řády. Pochopil význam vernakulární náboženské literatury pro laiky a zasadil se o její prosazování

153 nejen v podobě překladů, ale i kompilací náboženských textů. Vycházel ze spisů patristické a mystické tradice. Záměrem jeho díla nebylo pouze zpřístupnění katecheze laikům, ale usiloval o jejich seznamování s nejnovějšími spisy univerzitní i monastické teologie spolu s mystickým poznáním Boha. V tomto pojetí své dílo otevírá každému křesťanovi, kterého v širokém smyslu označuje jako duchovního, neboť žije z Ducha svatého. Svoji spirituální koncepci vystavěl Štítný na reflexi spisu minority Davida z Augsburgu De exterioris et interioris hominis compositione secundum triplicem statum incipientium, proficientium et perfectorum libri tres, a sice z jeho třetí knihy, traktátu De septem processibus religiosum. David z Augsburgu 22 se narodil po roce 1200/1210, a to pravděpodobně v Augsburgu. Nejasnost doby a místa narození mezi badateli nahrazuje shoda, že přídomek z Augsburgu spojovaný v pramenech s jeho jménem odkazuje v tomto případě na místo původu. Středověký mystik, kazatel a řeholník, jehož rodným jazykem byla němčina, byl pravděpodobně již svými rodiči motivován k uvědomělé a vnitřně prožívané zbožnosti, která měla nalézt ohlas a podporu v dalším vzdělávání a vědecké kariéře. Nejasné počátky jeho řeholního života v podstatě odpovídají složitosti počátků a následného rozkvětu minoritských klášterů v německých zemích. V každém případě byl jedním z prvních německy mluvících řeholníků řádu menších bratří. První skupinky putujících minoritů se do povědomí měšťanů středověkého Augsburgu dostávají již ve dvacátých letech 13. století, přesto se zdá, že minority fascinovaný David, který se právě někdy po roce 1221 rozhoduje připojit se k tomuto společenství, musí opustit Augsburg, aby svému rozhodnutí dostál. 23 Kolem roku 1226 se stává členem konventu založeného v Řezně. Klášter řádu menších bratří byl v Řezně založen při kostele sv. Salvátora roku 1221 řezenským biskupem Konrádem IV. z Frontenhausenu a Teisbachu a s vědomím a souhlasem s podporou falckrabě Oty VIII. Bavorského a krále Jindřicha (VII.) Sicilského. 24 Jako řezenský biskup v letech a od roku 1205 také kancléř krále Filipa Švábského byl Konrád jedním z hlavních zakladatelů špitálů v Řezně a pokusil se vytvořit jistý systém charitativní pomoci ve městě. Zdá se, že právě tato motivace jej ovlivnila i k výběru mendikantů a k upřednostnění menších bratří při založení kláštera. Davidův zájem o duchovní život a sebevzdělávání upoutal záhy pozornost v jeho okolí i u nadřízených, kteří se rozhodli podpořit ho v dalším vzdělávání a vyslali jej na řádová studia pravděpodobně do Magdeburgu, která zde byla založena v roce Pobyt v Magdeburgu také Davidovy osudy spojil s Bertholdem z Řezna, 25 dalším významným minoritským kazatelem, který zde rovněž studoval. Zkušenosti poté náležitě využil po svém návratu do Řezna, kdy zastával od roku 1235/1240 až do roku 1250 post mistra noviců. Zodpovědnost nejen za každodenní život noviců v klášteře, ale především za jejich vzdělávání a přípravu na jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v životě řeholníka doprovázela snaha zachytit zkušenosti a osvědčená pravidla písemně. 26 David také působil jako kazatel a zpovědník. V roce 1246 byl pověřen visitátorskou službou nad ženskými kláštery v Řezně, a to společně s bratry Bertholdem z Řezna, Jindřichem Lerchenfeldem a Ulrichem z Dornbergu. Konkrétně byli Berthold a David jmenováni inspektory konventu v Niedermünsteru v Řezně. Někdy v rozmezí let 1247/1250 byl přeložen do Augsburgu, kde působil především jako kazatel. Jako oblíbený kazatel vyrážel z Augsburgu a navštěvoval nově založené františkánské domy. Aktivně se zapojil po roce 1250 také do kazatelských poutí Bertholda z Řezna po jižním Německu. Po roce 1250 byl rovněž zapojen jako inkvizitor proti valdenským. Napsal asketické a mystické spisy, které vytváří jeden z prvních vrcholů vernakulární nábožensko- -vzdělávací literatury a z Augsburgu vytvořil jedno z dobových center vernakulární literatury a jejího dalšího šíření. Umírá 19. (15.) listopadu 1272 v Augsburgu. 27 Po dlouhou dobu nebylo Davidovu dílu připisováno větší důležitosti, jeho spisy byly často přičítány Bernardovi z Clairvaux nebo Bonaventurovi. Pochybení neunikla ani nejvýznamnější práce Formula Novitiorum. 28 Obliba díla, které je ve své podstatě úvodem do mnišského a mystického života, a jeho rozložení do tří knih vedlo k častému opisování, ale také k dělení díla, výsledkem je na tři sta známých rukopisů tohoto spisu. Kritická edice, jíž se dílo dočkalo na konci 19. století, připisuje již autorství Davidovi. 29 Do následující diskuse o pravosti a autenticitě jeho dalších děl, a to především německy psaných, se zapojili také Pfeiffer a Preger. 30 Shrnutím výsledků bádání se do jejího průběhu zapojila také Francis Schwab, která ve své studii mezi jeho německé spisy řadí: 31 Die sieben Vorregeln der Tugend, Der Spiegel der Tugend, Von der Offenbarung und Erlösung des Menschengeschlechtes (včetně Kristi Leben Unser Vorbild ), Die vier Fittiche geistlicher Betrachtung, Von der Erkenntnis der Wahrheit a Die Sieben Staffeln des Gebetes, Paternoster a Ave Maria. David je ve vyznění svých textů spíše opatrným mystikem, který pociťuje nechuť k fantastické extázi a odmítá ji, stejně jako extrémní duchovní prožitky. Střízlivě nahlíží na duchovní zkušenosti a v popisu užívá didaktické metody výpravné animace příběhu, která nemá nic společného s rozmary německých mystiků 14. století, i když Davidův vliv na další německé mystiky nelze přehlédnout. Jeho hlavní spis De exterioris et interioris hominis compositione je jedním z nejvýznamnějších metodických úvodů do meditace. Spis byl jedním z nejoblíbenějších středověkých spisů duchovního vzdělávání. Dílo se vyznačuje citlivostí pro vnitřní dialog člověka s Bohem a upřednostňuje zbožnost jednotlivce a jeho osobní vedení po duchovní cestě. Dílo vyzývá k osobnímu růstu, jeho cílenému dalšímu vývoji a zrání. De Exterioris et Interioris Compositione inspirovalo mnoho pozdějších středověkých děl náboženské výuky, a to zejména v rámci ženských náboženských společenství minoritského řádu a hnutí Devotio moderna. 32 Jeho výchovná pojednání oplývají řadou metafor a jsou doplněna častým přirovnáním, pro něž čerpá inspiraci v každodenním životě. 33 De Exterioris et Interioris Hominis Compositione secundum triplicem statum incipientium, proficientium et perfectorum sepisuje David z Augsburgu krátce po roce Tvoří ho ve své podstatě tři samostatné spisy. V první části nazvané Formula de compositione hominis exterioris ad novitios usiluje David o poučení noviců v řádu. Spis obsahuje pravidla chování mezi členy komunity, vysvětluje poslušnost k představeným, kázeň v mluvení, jednání, při jídle. Zabývá se chováním při obřadech, a to jak církevních, tak také jednáním v soukromí cely. Text obsahuje rady, jak žít ve společenství bratří, jak si vést při práci, čtení i modlitbě. Cíleně se zaměřuje také na chování novice mimo klášter, radí, jak se chovat k lidem a co má novic dělat, aby se chránil před světským pokušením a dokázal odolat důvěrnostem. Druhá část Formula de interioris hominis reformatione ad proficientes je určena pokročilejším, což znamená bratřím, kteří již jsou řeholníky, ale prožívají první léta praxe. Učí je, jak čelit pokušením tělesným i světským, jak napravovat hříchem poznamenaný rozum, paměť i vůli. Rozvádí rady, jak se hříchu bránit, a to zejména úhlavním hříchům, jako je pýcha, závist, hněv, lakota, obžerství, lenost a smilstvo. Hledá cestu k duchovnímu utišení, utvrzení v lásce, naději, bázni před Bohem. Podává návod, jak léčit jednotlivé hříchy

154 Třetí spis De septem processibus religiosorum, který Štítný následně přeložil a ve svém díle nejednou vzdělal, je určen duchovním, tedy lidem žijícím pod řeholí, kteří usilují o dokonalost, svrchovanost v životě duchovním. Člověk je stvořen k Božímu obrazu, ale porozumění této podobnosti nemůže člověk dojít jinak než prostřednictvím modlitby, nejen půstem či charitativní činností. Davidovo zobrazení bran a cest vedoucích k spirituální dokonalosti modlitby je spojeno s popisem vstupu do chrámu. 34 Sedm kroků, které popisuje, není pouze sedm kroků modlitby, ale současně je identifikuje s mystickými fázemi splynutí člověka s Bohem. První stupeň tvoří intenzivní modlitba s důrazem na samotná slova, s nimiž v souladu musí být i lidské srdce. Druhý stupeň se zaměřuje na hledání Boha v Jeho slovu. Třetí stupeň se odpojuje od slov a naplňuje srdce. Čtvrtý stupeň popisuje jako světlo v mysli, které nabízí hlubší vhled do smyslu Písma svatého. V pátém stupni se srdce dostává do opojení z rozjímání o Bohu, duševní síly jsou vyčerpány a duch se upíná k Bohu. Šestý krok je nejvyšším stupněm, který může člověk udělat v rámci svého pozemského života. Nejvyšší fáze contemplatio vyvádí člověka ze sebe a uvádí jej do nebeského ticha a božského klidu, v tomto okamžiku dochází ke spojení člověka s Bohem v lásce. Kvůli lidské slabosti nelze však tento stav udržet. Závěrečná, sedmá fáze modlitby je ztotožněna v Davidově pojetí se stavem blaženého vidění v posmrtném životě, kde andělé a svatí uzří Boha. Vliv tohoto spisu a spirituální koncepce Davidovy na Štítného se dá sledovat v celém jeho díle. Ačkoliv je Davidův spis určen řeholníkům, Štítný motivován biblickým textem Pavlových epištol duchovnímu životu rozumí v širším kontextu. Dle Pavlových slov má každý křesťan žít duchovním životem. To pro Štítného znamená, že nejen řeholníci, ale i ti, kdo sice mají světské úkoly a zaměstnání, ale nedbají rozkoší a světských radostí. Štítný vynechává pasáže, které se týkají života v klášteře, jinde přizpůsobuje text tak, aby se slovo hodilo i jiným stavům, než je stav duchovní. Kriticky poukazuje na skutečnost, že za maskou duchovního života se za zdmi kostelů a klášterů může skrývat přetvářka a život nehodný duchovního stavu. Štítný se Davidovým spisem inspiroval i později. Ve svých Knížkách 35 aplikoval trojstupňovou duchovní cestu na jednotlivé ctnosti a stanovil tak určitou hierarchii míry té či oné ctnosti patřící jednomu ze tří stupňů cesty spásy. Prvního stupně sedmi ctností, jež jsou opakem sedmi hlavních hříchů, dosáhne každý člověk, který z víry, naděje a lásky započal cestu spasení. Druhého stupně nabude člověk, daří-li se mu v dosažené ctnosti žít. Posledního, třetího stupně dojde pouze ten, který již je blízko k svrchování, což znamená k dosažení života s Bohem. Mezi sedm šlechetností řadí lásku, pokoru, trpělivost, poslušnost, štědrost, střídmost a čistotu. Inspirován dobovou reflexí mysticko-spirituální literatury a osobní zkušeností univerzitního prostředí pražského vysokého učení a reformních kazatelů vytváří Štítný ve svém díle koncepci spirituálního života, která odpovídá požadavkům dobové nové zbožnosti, kterou lze v evropském kontextu komparovat s dalšími obrodnými tendencemi, jako bylo například i nizozemské devotio moderna. Výchozím bodem je mu uvědomělá niterná zbožnost, která je záměrně rozvíjena a metodicky vedena duchovní četbou, rozjímáním, rozhovorem a modlitbou a posilována přijímáním svátostí. Cíleně se zaměřil na zpřístupnění spirituální teologie a mystiky laikům, což znamenalo promyšleně je pro tento okruh příjemců také upravovat a přizpůsobovat. Jeho zájem o vzdělávání přesahoval od rodiny přes semireligiózní společenství až k řeholním komunitám, při čemž se pro jeho vnímání stalo typické akceptování specifik ženské zbožnosti. Zaměření na náboženské vzdělávání laiků prostřednictvím cíleného podporování sepisování vernakulární literatury jej odlišuje od ostatních reformátorů z řad kazatelů, jako byli Konrád Waldhauser, Milíč z Kroměříže či Matěj z Janova. V důsledku jejich kazatelské činnosti zůstávali pro ně laici pasivními příjemci, zatímco ve výchovné koncepci Štítného nabývali aktivní role v procesu sebevzdělávání. Tento směr potvrzuje také Štítného následovník Petr Chelčický a překračuje jej cíleným sepsáním Postilly jako sbírky kázání určené laickým čtenářům pro jejich další nedělní duchovní rozjímání o Božím slově. Poznámky Clifford Hugh Lawrence, Dějiny středověkého mnišství, Brno Praha, Amedeo Molnár, Valdenští: Evropský rozměr jejich vzdoru, Praha Winfried Eberhard Franz Machilek (edd.), Kirchliche Reformimpulse des 14./15. Jahrhunderts in Ostmitteleuropa, Koln 2006, s ; Marek Derwich Martial Staub (eds.), Die Neue Frömmigkeit in Europa im Spätmittelalter, Göttingen Jana Nechutová, Latinská literatura českého středověku do roku 1400, Praha 2000; Josef Tříška, Literární a myšlenkové proudy latinsko-českého středověku: Rétorika, etika a symbolika, Praha Vladimír Kyas, Česká Bible v dějinách národního písemnictví, Praha Jiří Spěváček, Devotio moderna, Čechy a roudnická reforma, Mediaevalia historica bohemica 4, Praha 1995, s. 189; Jakub Smrčka, České reformní proudy 14. století a devotio moderna (dizertační práce), Husitská teologická fakulta, Univerzita Karlova, Praha Ibidem. Molnár (Valdenští, pozn. 2). Pavlína Rychterová, Žena a manželství v díle Tomáše ze Štítného, Mediaevalia historica bohemica 6, Praha 1999, s ; Eadem, Kirchenkritische Visionen der hl. Birgitta von Schweden und ihre Ubersetzung von Thomas von Štitny, in: Jan Hrdina Eva Doležalová Jan Kahuda (eds.), Pater familias. Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Ivana Hlaváčka, Praha 2002, s ; Eadem, Viklefice a její předchůdkyně, in: František Šmahel Martin Nodl (eds.), Člověk českého středověku, Praha 2002, s ; Eadem, Konzepte der religiosen Erziehung der Laien im spatmittelalterlichen Bohmen. Einige Uberlegungen zur Debatte uber die sog. bohmische Devotio moderna, in: Winfried Eberhard Franz Machilek (eds.), Kirchliche Reformimpulse des 14./15. Jahrhunderts in Ostmitteleuropa, Koln 2006, s Pavel Soukup, Reformní kazatelství a Jakoubek ze Stříbra, Praha Zdeňka Hledíková Jan Janák Jan Dobeš, Dějiny správy v českých zemích: Od počátků státu po současnost, Praha 2005; Zdeňka Hledíková, Svět české středověké církve, Praha Zdeňka Hledíková, Biskup Jan IV. z Dražic ( ), Praha Zdeňka Hledíková, Arnošt z Pardubic: arcibiskup, zakladatel, rádce, Praha 2008; Jarosław Orłowski, Arnošt z Pardubic i czeski ruch devotio moderna, in: Lenka Bobková Ryszard Gładkiewicz Petr Vorel (eds.), Arnošt z Pardubic ( ). Osobnost okruh dědictví. Postać środowisko dziedzictwo. Wroclaw Praha Pardubice 2005, s Hana Pátková, Statuta bratrstva služebníků svatovítské katedrály z roku 1328, in: Zdeněk Hojda Jiří Pešek Blanka Zilynská (eds.), Seminář a jeho hosté. Sborník prací k 60. narozeninám doc. dr. Rostislava Nového, Praha 1992, s ; Eadem, Bratrstvie ke cti Božie. Poznámky ke kultovní činnosti bratrstev a cechů ve středověkých Čechách, Praha

155 15 Vyšehradský sborník, Národní knihovna České republiky, sign. XVII F 9. Sborník spisů Tomáše ze Štítného (tzv. Vyšehradský) řazení spisů: 1r 14v Sv. Augustina knihy o bojování hříchů s šlechetnostmi; 14v 109r Br. Davida z Augšpurku Knihy o sedmi vstupních; 109v 116r (bez náp.) Traktát o korábu Noe Tomáš Štítný ze Štítného, Sborník Vyšehradský: O bojování hřiechóv s šlechetnostmi O sedmi duchovnieho stavu vstupních O korábi Noemově O domu duchovniem. 1., Úvod a text, Praha 1960, I. díl, s. 83, 1a. Antonín Jaroslav Vrťátko (ed.), Thómy z Štítného Knihy naučení křesťanského, Praha 1873, s Ibidem, s Ibidem, s V závěru citátu odkazuje Tomáš na tzv. Kázání na hoře, které je součástí Matoušova evangelia. Mt 5:1 Vida pak [Ježíš pozn. JG] zástupy, vstoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu učedlníci jeho. 20 Vrťátko (Thómy, pozn. 17), s Jan Menšík, Počátky staročeské mystiky, Praha 1948, s. 5 18; Josef Kratochvíl, Pojem a význam mystiky, Praha 1908; Antonín Ondroušek, Mystika a její poměr k theologii a filosofii, Praha Friedrich-Wilhelm Bautz (hrsg.), Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon, Bd. I, Hamm První klášter menších bratří nebyl v Augsburgu postaven dříve než v roce Karl Hausberger, Konrad von Frontenhausen: ( 1226), Bischof von Regensburg, in: Erwin Gatz Clemens Brodkorb (eds.), Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches: 1198 bis 1448, Berlin 2001; Ferdinand Janner, Geschichte der Bischöfe von Regensburg, Bd. 2, Regensburg [u.a.] Pustet 1883, s ; Josef Staber, Kirchengeschichte des Bistums Regensburg, Regensburg 1966, s Karl Rieder, Das Leben Bertholds von Regensburg, Freiburg 1901, s Dagobert Stöckerl, Bruder David von Augsburg: ein deutscher Mystiker aus dem Franziskanerorden, München 1914, Ibidem. 28 Forma tří knih: De Compositione hominis exterioris ( pojednává o vnějším životě člena řádu); De Reformatione hominis interioris ; De septem processibus regiliosorum. 29 David ab Augusta, De exterioris et interioris hominis compositione secundum triplicem statum incipientium, proficientium et perfectorum libri tres, Castigati et denuo editi a PP. Colegii S. Bonaventurae. Ad Claras Aquas [i.e. Quaracchi] 1899; Thomas Villanova, Wegweiser zur christlichen Vollkommenheit. Von Bruder David von Augsburg aus dem Orden der minderen Brüder, Brixen Wilhelm Preger, Der Tractat des David von Augsburg über die Waldenser in Abhandlungen der k. Akademie der Wiss., Munich 1878, cl. III, vol. XIV, Pt. II, Francis Mary Schwab, David of Augsburg s, Paternoster and the Authenticity of his German Works, München 1971, s Kurt Ruh, Geschichte der abendländischen Mystik, bd. II: Frauenmystik und Franziskanische Mystik der Frühzeit, München Schwab (David pozn. 31), ; Claudia Rüegg, David von Augsburg, Historische, theologische und philosophische Schwierigkeiten zu Beginn des Franziskanerordens in Deutschland, Bern Frankfurt am Main 1989, s , Viz Ezechiel 40: Vrťátko (Thómy, pozn. 17); viz František Trávníček, K štítenskému traktátu O bojování hřiechóv s šlechetnostmi 2., Časopis Musea Království českého 94, 1920, s. 9 21; František Trávníček, K štítenskému traktátu O bojování hřiechóv s šlechetnostmi, Časopis Musea Království českého 93, 1919, s Minorite Spirituality in areflection by Tomáš of Štítný and its Influence on Religious Education of the Laity and the Beginning of Vernacular Literature in the Bohemian Reform Movement Jana Grollová A growing interest in the religious education of the laity followed by an increase in the output of vernacular literatureis related to period changes in devotion and education. Its root and inspiration we can find in the long-term cultural, economic and social changes of medieval society of the end of the 12 th and beginning of the 13 th centuries.the development of monastic schools and their cooperation with universities initiated in the laity an interest in education connected with the ideals of the new devotion (devotio moderna). The laity wasmainly interested in translations of biblical texts and later, in other religious literature too. Tomáš of Štítný was the only Bohemian author who, during the 14 th century was systematically dedicated to the vernacular religious educational literature suitable for the needs of the laity. He selected well-known works popular among Bohemian Latin-speaking intellectuals, which he then translated, interpreted or compiled in his own treatises. His spiritual conception was based on a reflection of a tract by a Minorite monk, David of Augsburg: De exterioris et interioris hominis compositione secundum triplicem statum incipientium, proficientium et perfectorum libri tresspecifically from its third book De septem processibus religiosum. From this starting point, Štítný managed to theoretically embrace and implement in practice various social environments: from a family through semi-religious environment to monastic order

156 Školské sestry v Českém Krumlově ( ) Dana Jakšičová Iniciativa k povolání školských sester do Českého Krumlova vzešla od knížete Johanna Adolfa Schwarzenberga, který měl v úmyslu založit obecnou školu pro chudé dívky. Jeho rozhodnutí nebylo zcela obvyklé, neboť šlechtické vrchnosti druhé poloviny 19. století zřizovaly na svých panstvích spíše jen dětské opatrovny pro děti nemajetných poddaných, případně pak školy ručních prací pro starší dívky, jejichž vydržování bylo ve srovnání s obecnou školou výrazně levnější. Ekonomické poměry schwarzenberského rodu však provoz školy umožňovaly a je možné se domnívat, že kromě reakce na aktuální potřebu městského obyvatelstva šlo trochu i o věc prestiže. 1 V situaci, kdy se všeobecné dívčí vzdělávání začínalo teprve rozvíjet, se jako prakticky jediná možnost kvalifikovaných učitelských sil nabízely řeholní sestry z některé pedagogicky orientované kongregace, kterých v průběhu 19. století vznikaly po Evropě desítky. 2 V Čechách tehdy existovalo zatím jen jediné, ještě velmi mladé společenství tohoto typu, založené roku 1853 v Hyršově na Domažlicku kaplanem Gabrielem Schneiderem, který po neúspěšných snahách uvést do své farnosti školské sestry ze Štýrska nebo Bavorska dosáhl ve spolupráci s českobudějovickým biskupem Janem Valeriánem Jirsíkem uznání samostatné české větve chudých školských sester de Notre Dame. 3 Kníže Johann Adolf se reskriptem z 30. listopadu 1863 rozhodl povolat co nejdříve do Českého Krumlova tři školské sestry, které by se ujaly výuky chudých dívek z města a okolí. 4 Následovalo vyjednávání mezi ředitelstvím krumlovského panství a Gabrielem Schneiderem coby zástupcem kongregace, které vyústilo dne 6. června 1864 v uzavření smlouvy s jednoroční výpovědní lhůtou na dobu neurčitou. Na jejím základě byla 1. října téhož roku otevřena v bývalém konventu klarisek jednotřídní triviální škola a z iniciativy kongregace i pokračovací škola (Töchterschule) pro dívky, které ukončily třetí třídu a chtěly se dále vzdělávat především v ručních pracích. Komunita školských sester, lidově nazývaných notredamky, byla zprvu tříčlenná a rozrůstala se jen pomalu v souvislosti s rozšiřováním pedagogické působnosti ve městě. Smlouva hovořila o třech řeholnicích, které bude knížecí velkostatek platit, a o případné čtvrté do pokračovací školy, jež ovšem nebude placena vrchností, ale smí bydlet a vyučovat v objektu spolu s ostatními. Na obývání bylo notredamkám vykázáno dvoupatrové křídlo zrušeného kláštera klarisek. V prvním patře, v typických středověkých celách, sestry bydlely, ve druhém patře vznikly po vybourání příček tři místnosti vhodné pro učebny. Přízemní 309

157 prostory sloužily jako zázemí a roku 1872 zde byla vrchností dodatečně zřízena dětská opatrovna. Další smlouvou ze 7. prosince 1864 byla sestrám kromě původního dvorku pro drůbež přenechána k užívání i zahrada nedaleko kláštera obehnaná vysokou zdí. Text této smlouvy má z hlediska historie sester notredamek velkou hodnotu, neboť zřejmě jako jediný hovoří o snahách zachovávat přísnější klauzuru v prvních letech existence kongregace: dass die Schulschwestern als Klosterfrauen auch eine Clausur beachten müssen, aber doch Gelegenheit finden sollen, ohne wesentliche Verletzung ihrer Ordensregeln durch Bewegung und Arbeit in Gottes freier Natur ihren Körper und Geist zu erquicken 5 Ve formulaci je patrný rukopis Gabriela Schneidera i jeho ovlivnění bavorskými školskými sestrami, které velmi dbaly na přísnou klauzuru, 6 nicméně tento způsob života se u notredamek nikdy neujal a zahrady s vysokou zdí a spojené chodbou s klášterem, jak smlouva uvádí dále, vyžadovány nebyly. Ostatně již v lednu 1867 dostaly krumlovské sestry zprávu, že na místě jejich zahrady chce kníže postavit ležácký sklep, takže jim bude vyměněna za jiný blízký pozemek. Nová smlouva z 8. června 1868, podepsaná již po smrti Gabriela Schneidera ( 1867), hovoří pouze o oddělení pozemku o výměře 400 sáhů plaňkovým plotem. Sestry zde dostaly k užívání zahradní domek, 46 ovocných stromů a byla jim navezena zemina na založení záhonů na zeleninu. Smlouva si rovněž vymiňovala, že zahrada bude využívána i na didaktické účely, děti budou seznamovány s rostlinami a vedeny k zahradnické práci. 7 Na samém sklonku 19. století byly původní místnosti pronajaté sestrám rozšířeny. Když v lednu 1899 zemřela jejich sousedka, vdova po knížecím fořtu Schoberovi, zažádal ředitel schwarzenberského panství u knížete, aby byl uprázdněný byt přidělen sestrám. V dopise z 24. ledna 1899 kníže jeho návrh odsouhlasil, a tak o letních prázdninách téhož roku byla probourána zeď a došlo k propojení obou bytů. Dvě nové místnosti se kvůli nízkému stropu nehodily pro školu, a tak se do jedné přestěhovala ložnice sester a v druhé byla s dovolením knížete na jaře 1900 zřízena hudební třída na výuku klavíru, čímž se činnost řeholnic ve městě rozšířila. 8 Materiální zajištění řeholní komunity měl na starosti knížecí velkostatek, teprve později začaly být některé učitelky financovány z jiných zdrojů. Dle smlouvy s knížetem ze Schwarzenbergu měly tři sestry nárok každá na 200 zlatých ročně, přičemž polovina byla vyplacena v hotovosti a polovina v naturáliích. Čtvrtá sestra vyučující v pokračovací škole se živila z platů od žákyň. Po převzetí opatrovny roku 1872 dostávala vychovatelka od města 200 zlatých ročně a řeholní kandidátka vypomáhající v opatrovně 163 zlatých 5 krejcarů. V roce 1876 sestry zkusily požádat knížete o roční plat 200 zlatých pro třetí učitelku v pokračovací škole a dosáhly toho, že tato suma byla přislíbena na tři roky (poté se muselo vždy znovu žádat) a mělo jí být použito na nákup nových učebních pomůcek. Naopak rozšíření obecné školy o třetí třídu, navržené roku 1904 okresním školním inspektorem, kníže povolil pod podmínkou, že je ochoten pouze uhradit náklady na přestavbu do 300 korun, nikoli platit další pracovní sílu či zvyšovat příděly topiva. Plat pro novou učitelku měl být poskytnut jako subvence od státu, která však nakonec vyplácena nebyla, a tak se městské zastupitelstvo uvolilo platit roční subvenci 200 korun za předpokladu, že počet žákyň obecné školy se pohybuje kolem dvou set a třetí pracovní sílu vyžaduje. Na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století pak ještě učila jedna sestra náboženství v okolních obcích, za což dostávala plat od ministerstva školství včetně proplácení cestovného. 9 Vnější pohled na budovu školy a konventu školských sester v bývalém klášteře klarisek. Foto: Archiv autorky. Správa panství měla na starosti též péči o objekt, který notredamky užívaly. Vybavila obytné místnosti i učebny a na základě pečlivě vedeného inventárního seznamu měla právo několikrát za rok provést inventuru. K jejím úkolům patřilo udržovat v dobrém stavu střechu, hlavní zdivo, rákosové podlahy a klenutí v celé budově a dodávat palivové dříví na vytápění tříd. Objem paliva byl ve smlouvě přesně stanoven na šest sáhů měkkého dříví na učebnu, tedy 18 sáhů celkem. 10 Toto množství zřejmě dlouhá desetiletí plně dostačovalo, teprve v letech hospodářské krize za všeobecně zcela změněných podmínek pociťovaly sestry nedostatek. Tehdejší představená a horlivá pisatelka podrobných kronikářských záznamů sestra Bertilla Schneiderová zaznamenala k roku 1931, že sestry dostaly na podnět pana Furta navíc kg uhlí, za což byly velmi rády, neboť s obvyklým deputátem žádný rok nevystačí a samy musí hodně uhlí přikupovat, což není levná záležitost; jen toho roku za ně utratily Kč tedy velkou sumu, která se těžko vydělává. Sestry přitom vzpomínají, jak dříve bylo tolik topiva, že představená říkala: Schwestern! Heizt fleißig, dass das Brennmaterial wegkommt! 11 Rovněž naturálie dodávané velkostatkem postupem času zcela nedostačovaly, a tak nejpozději od časů všeobecného nedostatku v závěru první světové války se sestry snažily trochu rozšířit své dosavadní hospodářství omezené na ovocný sad, zeleninovou zahradu a několik kusů drůbeže. K roku 1918 kronika uvádí, že jakýsi pan Pux z Vražice dal řeholnicím k dispozici část pole na pěstování brambor, sestry začaly chovat kachny a husy a v létě chodívaly do lesa sbírat houby a lesní plody, aby si v zimě mohly zpestřit jídelníček. 12 Vrchnost se starala i o postupnou modernizaci objektu tak, jak v průběhu desetiletí postupoval vývoj. Roku 1906 bylo do domu zavedeno vodovodní potrubí a o čtrnáct let později elektřina. O této události hovořila kronikářka

158 Oltář klášterního kostela minoritů. Foto: Archiv autorky. s nadšením a libovala si, jak je elektrické osvětlení pohodlné, zvláště poté, co v těžkých válečných letech nebyly svíčky ani petrolej často vůbec k dostání a musely se zapalovat jen malé lampičky, aby se šetřilo. 13 K povinnostem školských sester vůči vrchnosti naproti tomu patřily zejména náležitá péče o zapůjčené vybavení, zajišťování drobných oprav, konzultace jakékoli úpravy interiéru či kácení stromů v zahradě, rychlé zajištění náhradní pracovní síly v případě onemocnění některé z učitelek a úhrada veškerých léčebných výloh. 14 Vzhledem k tomu, že nemusely financovat opravy a přestavby, což býval vždy největší výdaj v rozpočtu kongregace, se uzávěrky ročního hospodaření českokrumlovských sester pohybovaly v plusu s mírným ziskem. V Biskupském archivu v Třeboni se dochovaly dvě zprávy o celkovém stavu hospodaření všech působišť školských sester v českobudějovické diecézi z let 1914 a 1940, vztahující se pravděpodobně vždy k předcházejícímu roku. Celkový peněžní obrat se v Českém Krumlově těsně před první světovou válkou pohyboval kolem šesti tisíc rakouských korun (příjmy 6 375,78 a výdaje 6 033,11) a na začátku druhé světové války kolem patnácti tisíc říšských marek (příjmy ,94 a výdaje ,55). 15 Přebytky z hospodaření posílaly řeholnice z filiálních domů do mateřince v Horažďovicích, kde byla společná pokladna, z níž se financovaly především stavby či přestavby domů patřících přímo kongregaci. Díky značnému počtu pronajatých filiálek typu Českého Krumlova, kde notredamky působily jako zaměstnankyně cizího zřizovatele a z pravidelného platu dokázaly vždy něco našetřit, měl takto mateřinec jeden z pravidelných zdrojů příjmů. Co do velikosti patřila českokrumlovská komunita školských sester k menším společenstvím, která ovšem v této kongregaci převažovala. V domech vázaných smlouvou se zaměstnavatelem byl počet řeholnic přesně stanoven a nemohl se bezdůvodně zvyšovat, takže nebyly výjimkou ani tříčlenné komunity, zpravidla při nějaké opatrovně nebo sirotčinci. Do Českého Krumlova přišly 15. září 1864 také pouze tři sestry. Dle smlouvy měly dvě z nich pracovat ve škole a třetí pečovat o domácnost, nicméně z kroniky i statistik vyplývá, že první tři průkopnice měly všechny učitelskou kvalifikaci, dvě pro literní předměty a jedna pro ruční práce, a také všechny na nově zřízené škole vyučovaly. Byly to sestry Coelestina Wensauerová (představená), Casimira Singerová a Rosalia Höfplová. Zakrátko k nim přibyla sestra Kajetána Ottová pro práci v pokračovací škole, která byla rovněž otevřena hned ve školním roce 1864/1865. Přítomnost čtyř učitelek dosvědčuje kronika zmínkou, že 23. června 1865 biskup J. V. Jirsík udělil všem čtyřem učitelkám své plné uznání. 16 Všechny notredamky, které zahájily výuku v Českém Krumlově, byly rodilé Němky. Tři pocházely ze západočeského pohraničí a představená sestra Coelestina z Bavorska. Česká větev školských sester byla ve svých úplných počátcích německá a posléze dvounárodnostní, 17 takže tyto řeholnice zakládaly jak česká, tak německá působiště podle potřeb místního obyvatelstva. Dívčí škola v převážně německém Krumlově byla založena jako německá a tak i zůstala po celou dobu svého trvání do roku 1938, proto i sestry, které zde působily, byly až na několik výjimek německé národnosti, jak je vidět z tabulky v příloze. Komunita zůstala čtyřčlennou až do roku 1872, kdy notredamky převzaly opatrovnu, v níž byly zaměstnány další dvě pracovní síly vychovatelka s pomocnicí. 18 Poté se počet na celá tři desetiletí ustavil na šesti. Někdy zde byly pouze sestry, jindy zastávala funkci pomocnice v opatrovně řeholní kandidátka, která si tímto způsobem odbývala praxi před přijetím do noviciátu. Další početní změna ve společenství přišla s rozšířením školy na trojtřídní roku Od té doby až do zrušení školy uvádí statistiky řeholnic sedm nebo osm, podle toho, zda zde zrovna byla přítomna kandidátka nebo ne. 19 Ve 20. století tedy měla komunita přibližně toto profesní složení: tři učitelky obecné školy, učitelka ručních prací, učitelka v pokračovací škole, vychovatelka v opatrovně s pomocnicí a domácí sestra. Za osm desetiletí působení školských sester v Českém Krumlově se zde vystřídalo nejméně 109 řeholnic, jejichž stručné životopisné údaje zachycuje tabulka v příloze. 20 Byly to převážně venkovské dcery rolníků, méně pak řemeslníků nebo drobných živnostníků a výjimečně i středostavovské inteligence. Pedagogické vzdělání získaly zpravidla v kongregačních školách, kam přišly často ještě v dětském věku jako chovanky a nejpozději během studia se rozhodly do kongregace vstoupit. Učitelská kariéra mimo řeholní stav byla

159 pro ženy dlouho takřka nemyslitelná a později přinejmenším poněkud komplikovaná kvůli povinnému celibátu učitelek, který byl zrušen až po vzniku Československa. Členství v učitelské kongregaci tak bylo pro mnohé i určitou formou společenského vzestupu, neboť maturita představovala až do konce 19. století nejvyšší možné dosažené vzdělání pro ženu. 21 Ne všechny notredamky ovšem měly plné učitelské vzdělání s maturitou. Jejich profesní dráhu určovaly představené podle studijních a osobnostních předpokladů a také podle aktuálních potřeb kongregace. Vedle literních učitelek, které od Hasnerovy reformy v letech skládaly maturitu na učitelském ústavu, zde byly zejména kvalifikované učitelky ručních prací, vychovatelky v opatrovnách, mateřských školách a sirotčincích, učitelky se státní zkouškou z hudby či cizích jazyků a také domácí sestry bez pedagogického vzdělání, které byly někdy také specializované na kuchyni, prádelnu či zahradu, ale v menších komunitách se staraly o celou domácnost. Určitá stavovská nerovnost přitom byla patrná, neboť místní představenou se směla stát pouze sestra učitelka a vyšší (provinciální nebo generální) představenou pouze učitelka literní. Domácí sestry nosily až do roku 1910 bílý závoj stejně jako novicky a v celkovém pořadí sester stály až za učitelkami. Dělení na dvě třídy řeholnic, které bylo čím dál víc považováno za nespravedlivé, bylo definitivně zrušeno roku Představených se na českokrumlovské filiálce vystřídalo třináct. Až do definitivního schválení stanov kongregace v roce 1909 byly místní představené ponechávány ve svém úřadu libovolně dlouhou dobu, teprve poté se muselo začít důsledněji dbát předpisů církevního práva a představené měnit nejdéle po uplynutí dvou po sobě jdoucích tříletí. To je zřetelně vidět i z následující tabulky: Tabulka 1: Představené školských sester v Českém Krumlově Jméno Představenou v letech Délka úřadu Coelestina Wensauerová Michaela Petráková Filumena Sperlingová Rosina Winklerová Cornelia Tschunková Theofrieda Grallová Evangelista Singerová Rosina Winklerová Anna Thomasová ,5 Rosina Winklerová ,5 Theofrieda Grallová Bertilla Schneiderová Rosina Winklerová Friedburga Müllerová Alice Proißlová Venarda Sieplová Na jmenném seznamu jsou nápadné dvě věci. První, že jedinou Češkou mezi krumlovskými představenými byla v pořadí druhá sestra Michaela Petráková, rodačka z Vodňan, která sem byla poslána zřejmě z nedostatku německých učitelek vhodných pro tuto funkci a za předpokladu perfektní znalosti němčiny. Druhá, že jméno sestry Rosiny Winklerové se objevuje celkem čtyřikrát. Zřejmě osvědčená představená musela být odvolána po změnách způsobených schválením stanov, po osmi letech se pak vrátila na původní místo, kde zůstala po celá dvě povolená funkční období. Po půl roce však zavítala do Českého Krumlova potřetí, tentokrát neplánovaně po náhlém úmrtí své nástupkyně Anny Thomasové, aby provizorně zastávala úřad představené, dokud sem nebude poslán někdo další. Naposledy svěřilo vedení kongregace sestře Rosině péči o krumlovskou filiálku v roce jejích sedmdesátých narozenin, tedy ve věku, kdy už většina řeholnic aktivně nepůsobila a odcházela na odpočinek do některého z kongregačních domů k tomu určených (Hyršov, Horažďovice nebo Sušice). Svědčí to o velkých schopnostech i čilém duchu této řeholnice a ve vzpomínkách na českokrumlovskou komunitu notredamek by měla sestra Rosina mít své pevné místo. Kromě ní by neměla zůstat opomenuta ještě tři další jména těch, které zde prožily více než dvě desetiletí svého života: Filumena Sperlingová, která jednadvacet let krumlovského pobytu strávila nepřetržitě v roli představené, což je samo o sobě hodné obdivu, neboť tento úřad rozhodně nepatří k jednoduchým a oblíbeným, dále Erharda Wagnerová, učitelka ručních prací, jež vyučovala na dívčí škole plných třiadvacet let, a nakonec Klarissa Schelnerová, domácí sestra, která pečovala o domácnost krumlovské komunity s dvěma přestávkami téměř třicet let a roku 1943 zde zemřela, ušetřena brzkého nuceného vystěhování. Zbývá zmínit ještě jednu výraznou postavu, sestru Bertillu Schneiderovou. V Českém Krumlově sice prožila pouze tři roky, vtiskla však svou osobitou povahu na stránky kroniky, jejíž psaní pro ni zřejmě představovalo určitou terapii. Poněkud pesimisticky založená a asi i trochu nevyrovnaná řeholnice, která sama sebe označovala jako Ach-Oberin, 23 prokládala své dlouhé zápisy subjektivními poznámkami a hodnoceními a několikrát vylíčila i příhody, které její nástupkyně posléze v kronice škrtla jako nevhodné. Nejzajímavější z nich je rozhodně osobní historka sestry Bertilly, jak si v parném letním dnu chtěla udělat na dvoře koupel a praskly jí přitom necky. 24 Díky sestře Bertille je tak možné si udělat alespoň částečně obraz o každodenním životě českokrumlovských notredamek na počátku třicátých let. Skutečnost, že se za osmdesát let činnosti vystřídal v Českém Krumlově tak vysoký počet řeholnic, je dána častými přesuny školských sester, které ovšem byly pro kongregace 19. století,

160 obstarávající velké množství působišť, zcela typické. Personální obsazování jednotlivých domů bylo v kompetenci generální (později provinciální) 25 představené a řídilo se aktuálními potřebami konkrétních míst, schopnostmi a zdravotním stavem sester a také jejím osobním uvážením, co je prospěšné k zachování řeholního ducha. V rámci svých slibů chudoby, čistoty a poslušnosti neměly řeholnice citově přilnout k ničemu pozemskému, tudíž ani ke konkrétnímu pracovišti či dětem, proto bylo považováno za prospěšné čas od času působiště změnit. Ze statistik ovšem vyplývá, že se přesouvaly jen sestry, které byly na daném místě nahraditelné, avšak zejména učitelky na měšťanských školách a učitelských ústavech, kterých měla kongregace málo, zůstávaly dlouhé roky na stejném pracovišti. 26 Stěhování, řeholnicemi obecně nazývané vandrem, bylo navzdory všem zdůvodňováním o duchovní prospěšnosti většinou obávané, což dosvědčují nejen pamětnice, ale i zmínky v písemných pramenech. Cenné informace v tomto směru poskytuje právě krumlovská kronika: Když 30. srpna 1896 odcházela z Českého Krumlova industriální učitelka sestra Augusta Tremlová, všichni jejího odchodu litovali, neboť byla velmi oblíbená díky svému humoru a laskavosti. 27 Hned v úvodu k zápisu pro rok 1911 si kronikářka povzdechla: Dieses Jahr begannen die Versetzungen bald! 28 Stejně tak jedna z jejích pokračovatelek si neodpustila poznámku: Das Schuljahr 1928/29 brachte einmal keinen Wechsel, was in Krumau selten der Fall ist. 29 Loučení s kandidátkou Agnes Pulverovou, která nastupovala postulát v Mnichově u Mariánských Lázní, okomentovala sestra Bertilla slovy: Es war uns allen sehr schwer. 30 Následujícího roku byla po třiadvaceti letech přeložena sestra Erharda Wagnerová do Jindřichovic pod Smrkem. Její postoj k velké životní změně představená rovněž zachytila: I když to muselo být pro ni velmi těžké, klidně celý týden balila a 24. srpna ráno odjela. 31 Průměrná doba pobytu řeholnic na českokrumlovské škole je 4,8 roku, nepočítají-li se novicky, které sem občas přišly na výpomoc a praxi ve druhém roce noviciátní formace, ale ve skutečnosti se jednalo o velmi rozdílné časové úseky, jak je zřetelné z tabulky v příloze. Některé řeholnice se na místo svého někdejšího působiště po letech jednou i víckrát vracely: osmnáct se jich vrátilo podruhé, čtyři potřetí a sestra Rosina i počtvrté. Téměř po celou dobu svého působení v Českém Krumlově vedly sestry notredamky tři druhy pedagogických zařízení. Dvoj- a později trojtřídní dívčí obecná škola i pokračovací škola pro starší děvčata existovaly v letech a dětská opatrovna (jednodušší alternativa mateřské školy) v letech Pokračovací škola je v tomto případě souhrnný název pro několik variant vzdělávání větších děvčat, které zde sestry postupně vystřídaly. Nejprve to byla tzv. Töchterschule, 32 která trvala dva roky a vyučovaly se v ní jak literní předměty (náboženství, německá gramatika, sloh, hlasité předčítání Schönlesen, počty, zeměpis, dějepis, přírodopis, přírodozpyt, krasopis a kreslení), tak i ruční práce. 33 Těšila se poměrně vysokému zájmu a v době největšího rozkvětu v sedmdesátých a osmdesátých letech ji navštěvovalo kolem čtyřiceti žákyň. Ve své době byla jedinou možností dalšího vzdělávání dívek ve městě a fakticky suplovala měšťanskou školu, po jejímž vzniku v roce 1892 také sestry dostaly pokyn Töchterschule zrušit. Po jejím zavření povolila c. k. zemská školní rada otevření pokračovací školy ( Fortbildungsschule ), 34 což by znamenalo stejným způsobem vyučovat dívky školou již nepovinné, nicméně školské sestry s výukou literních předmětů skončily a nadále pouze soukromě vyučovaly ruční práce. Pokus o obnovení literní výuky byl proveden roku 1900 na výzvu okresního školního inspektora, který Sestra Andresia Rothbauerová a děti z opatrovny při divadelní hře roku Foto: Archiv autorky. při návštěvě školy vyzval starší dívky, aby se vzdělávaly nejen v domácích naukách, ale též dále prohlubovaly své znalosti v literních předmětech. Zároveň připomněl sestrám, že započetí této výuky nic nebrání, neboť již několik let mají v ruce povolení k otevření pokračovací školy. 35 Vedení kongregace se rozhodlo inspektorovu přání vyhovět a počátkem následujícího školního roku poslalo do Českého Krumlova učitelku s odpovídající kvalifikací. Nabídka nové dívčí školy se však u veřejnosti nesetkala s větším ohlasem; zatímco se ve školním roce 1900/1901 přihlásilo čtyřicet žákyň na hodiny ručních prací, o pokračovací školu projevilo zájem pouze čtrnáct děvčat. V létě 1901 bylo již zcela jasné, že se v září nový ročník nenaplní, proto byla pokračovací škola zrušena a učitelka odjela na jinou filiálku. 36 Ukázalo se, že sestry dobře věděly, proč hned po otevření měšťanky s literním vyučováním skončily, přestože je měly povolené: pro ty, které vychodily měšťanskou školu, nemohla pokračovací škola přinést nic moc nového a ty, které se spokojily s absolvováním školy obecné, se většinou už dále učit nechtěly a ruční práce považovaly za důležitější. Poslední pokus o založení kompletní pokračovací školy, tentokrát pod názvem dívčí odborná škola, spadá do roku 1938, tedy do samého závěru učitelské činnosti notredamek v Českém Krumlově. Tato škola zanikla spolu s ostatními dříve, než se stačila více rozběhnout. O dívčí obecnou školu byl až do roku 1918 velký zájem. Dlouhou dobu byla jediná ve městě, a protože byla určena především pro děti z nemajetných rodin, neplatilo se zde školné. V časech dvojtřídky zažily poměrně malé učebny největší nával na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy v každé třídě bylo zapsáno mezi 75 a 80 žákyněmi. Přestože se dá předpokládat, že vždy nějaké děti chyběly, je výuka za těchto okolností pro dnešního