Praktikum. Slezská univerzita v Opavě. Ústav informatiky

Transkript

1 Šárka Vavrečková raktikum z operačních systémů Část II: Linux Slezská univerzita v Opavě Filozoficko-přírodovědecká fakulta Ústav informatiky Opava, poslední aktualizace 23. října 2015

2 Anotace: Tento dokument je určen pro studenty druhého ročníku IVT na Ústavu informatiky Slezské univerzity v Opavě, pro druhou polovinu semestru v předmětu raktikum z operačních systémů. Obsahuje pouze druhou část věnovanou základům správy operačního systému Linux. raktikum z operačních systémů Část II Linux RNDr. Šárka Vavrečková, h.d. Dostupné na: Ústav informatiky Filozoficko-přírodovědecká fakulta Slezská univerzita v Opavě Bezručovo nám. 13, Opava Sázeno v systému L A TEX Tato inovace předmětu raktikum z operačních systémů je spolufinancována Evropským sociálním fondem a Státním rozpočtem ČR, projekt č. CZ.1.07/2.2.00/ , Interdisciplinární vzdělávání v ICT s jazykovou kompetencí.

3 Obsah 1 O operačních systémech Licence Základní pojmy Nejpoužívanější licence Systémy unixového typu Unix Větve a standardy unixového světa Linux Mac OS Některé další unixové systémy oužíváme Linux Začínáme rostředí KDE Kde hledat potřebné nástroje racovní plocha a hlavní panel Ovládací centrum KDE Informační centrum Další nástroje rostředí GNOME racovní plocha Ovládací centrum Další nástroje Vlastnosti unixových systémů Uživatelé a skupiny rocesy Adresáře a soubory Soubory Struktura adresářů Odkazy na soubor iii

4 iv 3.4 Zařízení Zajištění přístupu k zařízením Obvyklá umístění řístupová oprávnění a vlastnosti souborů Úvod do přístupových oprávnění Speciální příznaky Atributy souborů Linux Základní údaje Linuxové distribuce Co je to distribuce Některé nejznámější distribuce Instalace systému Software v linuxových distribucích Vybavenost aplikacemi Instalace softwaru Grafické prostředí Správci oken Desktopová prostředí D rozhraní Konzoly Textový režim v Linuxu Textové shelly a příkazy Kdy, kde a jak používat textový shell Struktura příkazů Zástupné znaky Nápověda Jak volat o pomoc Manuálové stránky Znám příkaz, chci vědět, k čemu slouží Neznám příkaz ráce s adresáři a soubory Adresáře Soubory evné a symbolické odkazy řesměrování a filtry Směrování a deskriptory Filtry Základy práce s proměnnými Další příkazy

5 Kapitola 1 O operačních systémech Seznámíme se se základními pojmy souvisejícími s dostupností operačních systémů a licencemi, pod kterými jsou šířeny. Následuje přehled nejběžnějších operačních systémů unixového typu a dále si přiblížíme Linux. 1.1 Licence Základní pojmy Většina licencí ve světě softwaru je vpodstatě dvojího druhu: proprietální (uzavřené) a opensource (svobodné, s otevřeným zdrojovým kódem). rvní druh obvykle znamená nutnost platit za poskytnutí možnosti využívat produkt s tím, že uživatel nemá dovoleno produkt dále modifikovat, Open Source je typ licence umožňující volně nakládat nejen s produktem samotným, ale i s jeho zdrojovým kódem (i když nemusí být zcela zdarma). U obou typů existuje komerční varianta, tj. není zadarmo. Komerční open-source software bývá někdy zdarma dostupný alespoň ve zdrojových kódech, obvykle platíme spíše za technickou podporu, manuály, on-line podporu apod. Zatímco Windows jsou poskytovány pouze pod proprietální komerční licencí EULA a případně jejími modifikacemi typu hromadné licence, zvýhodněné licence pro školství nebo OEM, ve světě unixových systémů je používána řada různých licencí. Většina tradičních unixových systémů určených především pro servery je distribuována pod komerční licencí, z ostatních používaných licencí je nejznámější GL. Definici Open Source vytvořila a tento projekt udržuje Open Source Initiative (OSI). 1 okud někdo chce publikovat licenci jako Open Source, musí požádat OSI o certifikaci této licence jako Open Source. Když OSI zjistí, že licence odpovídá definici Open Source, je 1 podstatné jméno Open Source, přídavné jméno open-source. 1

6 1.1 LICENCE 2 certifikace udělena. ro open-source software se také používá také pojem svobodný software (free software). Freeware a free software není totéž. Freeware je volně dostupný software, ale neříká to nic o licenci, pod kterou je distribuován (může být proprietální, free zde znamená zdarma ). Free software (distribuovaný často pod licencí GL) je odvozen od jiného významu slova free svobodný (můžeme si s ním dělat co chceme, když už se k němu dostaneme). Bývá většinou volně dostupný (volně ke stažení na internetu), ale nemusí (je za peníze, tedy komerční). Kromě proprietálních a open-source licencí existují také licence typu ublic Domain. Tento typ licencí je naprosto svobodný, uživatelé si s takto šířeným softwarem mohou dělat opravdu co chtějí včetně nejrůznějších úprav a distribuce pod jiným typem licence. Licence můžeme dělit na copyrighty a copylefty. Copyright obvykle znamená, že to, co je licencováno, můžeme jistým způsobem používat, ale nesmíme do toho zasahovat a nesmíme to dále bez dovolení distribuovat (pouze autor má právo rozhodovat o kopírování, tedy má výhradní právo right na kopírování copy). Copyleft umožňuje nejen používání, ale i možnost úprav (třeba zdrojového kódu) i další distribuci (vytváření a distribuování kopií není radikálně omezeno). Možnost úprav bývá ale omezena s tím, že při dalším distribuování musí být zaznamenáno, o jaké úpravy šlo, kdo je provedl a kdo je původní autor. Hlavním principem copyleftu je nutnost poskytnout uživateli stejná práva k produktu, jaká má distributor či producent (který je také často uživatelem vzhledem k jinému distributorovi a producentovi). GNU 2 je rekurzivní zkratka GNU s Not Unix, vznikla pravděpodobně ve snaze odlišit licencování od komerčních Unixů (tehdy už/ještě nebyly volně šiřitelné Unixy jako je například OpenBSD). Je to projekt, který vytváří volně šiřitelný software na profesionální úrovni. Není to licence, ale projekt. Do projektu se může zapojit kdokoliv, kdo chce svými programy přispívat do už velmi rozsáhlé množiny volně šiřitelných, ale přesto velmi kvalitních programů, dále každý uživatel, který dobrovolně testuje beta verze těchto programů a o případných chybách informuje programátora. Rozsáhlost projektu mnohé překvapuje právě proto, že v mnoha případech jde vlastně o práci zdarma Nejpoužívanější licence EULA (End-User Licence Agreement dohoda s koncovým uživatelem) je proprietální licence používaná firmou Microsoft a také dalšími firmami produkujícími software především pro operační systém Windows. Tato licence omezuje uživatele softwaru v oblasti úprav (software může být používán pouze obvyklým způsobem ), počtu používaných 2

7 1.1 LICENCE 3 kopií (zvláště v případě OEM softwaru je licence omezena jen na konkrétní počítač, při instalaci na jiný porušujeme podmínky licence) a také možností distribuce (distribuce uživatelem je obvykle považována za pirátství, nezákonné šíření). Narozdíl od dále uvedené GL má autor softwaru distribuovaného pod licencí EULA možnost licenční podmínky dále upravovat (obvykle zpřísňovat). roto je doporučeno text licence důkladně pročíst ještě před instalaci takového programu, aby uživatel nebyl překvapen důsledky odsouhlasení podmínek licence. Kromě toho, že EULA silně omezuje možnosti využití softwaru pod ní distribuovaného, obsahuje také klauzuli o tom, že autor neodpovídá za škody vzniklé provozováním softwaru. Tato klauzule je obecně hodně obvyklá u různých licencí, i když z právního hlediska je napadnutelná ve většině států světa. Obhajobou podmínek licence EULA je známa především organizace BSA (Business Software Alliance). Jde o mezinárodní nevládní sdružení producentů softwaru (z velké části financované Microsoftem), které v České republice nemá oficiální zastoupení (ani právní subjektivitu) a také samozřejmě nemá pravomoci policie. GNU GL 3 je zkratka z GNU General ublic Licence), tuto licenci vytvořil Richard Stallman pro projekt GNU. atří mezi copylefty a jedná se o open-source licenci. Hlavní vlastnosti: Software šířený pod touto licencí je volně poskytován včetně zdrojového kódu. Znamená to, že distributor, který pod touto licencí poskytuje binární (přeložený) software, musí poskytnout také zdrojové kódy a všechny další potřebné soubory (například makefile popisující způsob překladu), a to bud stejným způsobem jako ty binární, a nebo jiným akceptovaným. Je dovoleno provádět změny v kódu a dále software šířit i po těchto změnách, ale vždy musí být uvedeno jméno původního autora (GL rozhodně nepopírá autorská práva), upozornění, že program byl změněn a datum této změny. Součástí distribuovaného produktu musí být i znění licence. okud je software šířený pod GL dále distribuován, musí to být opět pod licencí GL (i v případě, že tento software byl pozměněn). ři zásazích toto ustanovení platí i v případě, že by z původního programu zůstal třeba jen poslední řádek kódu reálně to také znamená, že když je knihovna distribuována pod GL, nelze ji nalinkovat do programu šířeného pod jinou licencí (ani zároveň s ním distribuovat). roto GL nebývá pro knihovny většinou používána, k tomu účelu slouží LGL. okud je software šířen pod licencí GL, nesmí autor (ani distributor) přidávat žádné další podmínky omezující využívání tohoto softwaru (tato podmínka je výše zmíněna jako copyleft). E 3 Na je neoficiální překlad do češtiny, oficiální znění nejnovější verze je na

8 1.1 LICENCE 4 Software poskytovaný pod GL je bez záruky v rámci právního systému určitého státu. Je to klauzule podobná té, která byla uvedena u EULA. GNU GL neznamená software zdarma, i když tomu tak často je. Distributor může za produkt požadovat peníze, i když sám ho získal zdarma (to je případ krabicových verzí Linuxu, nazýváme je komerční distribuce). latí se za zkompletování, přidané nástroje, příručky, poskytovanou podporu (aktualizace systému přes internet, pomoc při instalaci nebo nenadálých problémech,... ) a případné výhody (např. členství v klubu). Asi nejznámější software distribuovaný pod GNU GL je jádro operačního systému Linux, dále je spolu s LGL běžně používaná pro software patřící do projektu GNU. GNU LGL 4 znamená GNU Lesser GL. Je to licence odvozená z GL. Rozdíl oproti GNU General ublic Licence je v tom, že knihovny (obecně kód) zveřejněné pod LGL mohou být používány i v programech pod jinou licencí včetně licencí proprietálních. GNU FDL (GNU Free Documentation Licence) je licence určená především pro dokumentaci k programům vytvářeným v projektu GNU. Je poměrně hodně podobná licenci GL, ale přizpůsobená požadavkům kladeným na dokumentové licence. U děl šířených pod FDL musí být uvedeni všichni současní i předchozí autoři díla a veškeré změny, které postupně byly na díle provedeny. okud je dílo dále distribuováno, pak opět pod FDL bez jakýchkoliv změn podmínek licence. Distribuci a používání díla takto šířeného nelze nijak omezovat, at už přidanými podmínkami nebo technickými prostředky (DRM). odobně jako u GL, i zde je nutné distribuovat dílo včetně znění licence. To sice není na překážku u programů, ale u dokumentů ano pokud dokument nebo jeho část vytiskneme, měli bychom správně vytisknout i text licence a přiložit ho. To je jeden z důvodů, proč Wikipedia přešla od licence FDL k CC-by-sa. Obdobná databáze Navajo zůstává u FDL. Je zajímavé (ale smutné), že GL a FDL jsou navzájem nekompatibilní. BSD je licence, pod kterou je dnes distribuováno hodně systémů unixové větve BSD, například OpenBSD. Ve své základní podobě umožňuje volnou distribuci a také volné využití části zdrojového kódu, včetně používání tohoto kódu v systémech pod uzavřenou (closed, komerční) licencí jako je Solaris nebo MacOS X (ale ne naopak, v softwaru distribuovaném pod BSD nesmí být použit uzavřený kód). Je považována za mnohem volnější než GL. Narozdíl od GNU GL je BSD licence typu copyright. rojevuje se to především v nutnosti uvádět některé povinné údaje včetně jmen autorů, a také v možnosti distribuovat produkt pod jinou, více omezenou licencí (například když programátor použije část kódu původně distribuovanou pod BSD, není vázán nutností použít BSD i pro svůj výtvor). 4 Nejnovější verze je na

9 1.1 LICENCE 5 BSD licence, stejně jako LGL a některé další licence, je kompatibilní s GL (týká se to BSD v tzv. revidované formě tříbodové ), proto je možné kód původně licencovaný BSD sloučit s kódem licencovaným GL. Ovšem díky klauzulím v GL je nutné takto sloučený software šířit pod licencí GL. CDDL (Common Development and Distribution Licence) je open-source licence, kterou vytvořila firma Sun Microsystems, aby pod ní uvolnila svou variantu Unixu Solaris pod názvem OpenSolaris. Jsou pod ní distribuovány i některé další produkty firmy Sun, například souborový systém ZFS. Tato licence je open-source, ale nekompatibilní s GL, proto kód z OpenSolaris a jiných takto distribuovaných projektů se nesmí použít v softwaru distribuovaném pod licencí GL. CC 5 (Creative Commons) je projekt zahrnující více různých svobodných licencí určených především pro zveřejňování autorských děl na internetu (není vhodná pro software ani pro dokumentaci k němu). Součástí projektu je taky souhrn metadat použitelných na dílo a jeho licenci, která mají usnadnit automatické zpracovávání (především vyhledávání) podle různých kritérií. CC licence jsou kombinací některých z těchto vlastností (licenci si lze poskládat použitím/nepoužitím jednotlivých vlastností): 1. Attribution (by) at se s dílem děje cokoliv, vždy musí být uveden autor. 2. Noncommercial (nc) nekomerční, určené pro nevýdělečné účely. 3. No derivate works (nd) pokud je dílo pozměněno, nesmí být distribuováno. 4. Share alike (sa) pokud je dílo dále distribuováno, pak jen bez změny licence. Obvykle se předpokládá použití první vlastnosti (by), ostatní lze libovolně přidávat. Vlastnosti nd a sa se navzájem vylučují, nelze je kombinovat v jedné licenci. Výsledné licence se pak označují podle kombinace vlastností, které zahrnují, například CC-by-sa zahrnuje první a poslední uvedenou vlastnost (musí být uveden autor a dílo má být dále distribuováno vždy jen pod licencí CC-by-sa). Možné kombinace najdeme na kdokoliv si může volně zvolit některou z těchto možností a použít pro šíření svého díla. K nejznámějším projektům licencovaným pod licencemi CC patří Wikipedia a Flicker. Nekompatibilní licence se dají kombinovat pouze při duálním (nebo obecně vícenásobném) licencování jeden produkt (jako celek) je poskytován pod více různými licencemi zároveň. Typickým příkladem je kombinace nekompatibilních licencí FDL a GL pro příklady kódu v projektu GNU, aby bylo možné ukázky kódu vkládat jak do dokumentace, tak i do samotných programů. 5

10 1.2 SYSTÉMY UNIXOVÉHO TYU 6 říklad 1.1 Některé produkty mají své licencování vyřešeno poněkud složitě. Typickým příkladem je Mozilla Firefox, jehož zdrojové kódy jsou šířeny pod třemi licencemi zároveň (triplelicencing) ML/GL/LGL, kde ML 6 je Mozilla ublic Licence. Samotný (přeložený) program je pak šířen pod licencí EULA. Díky trojitému licencování zdrojového kódu je možné tento kód přeložit (s případnými úpravami) a dále distribuovat, ale již pod jiným názvem a s jiným logem. Úkoly 1. Zjistěte, jaký je vztah mezi projektem GNU a Linuxem. Najděte informaci o GNU Hurd co to je? 2. Které licence s GNU souvisejí a jakou roli v této problematice hraje organizace FSF (Free Software Foundation) 3. Zjistěte, zda je GNU GL verze 3 kompatibilní s GNU GL verze 2 (informaci najdete v seznamu licencí na 4. V tabulce na si projděte možnosti uvolnění projektu pod některou licencí v případě, že kopírujete kód/používáte knihovnu zveřejněný(-nou) pod konkrétní verzí GNU GL nebo GNU LGL. Všimněte si rozdílu mezi označeními v. only a or later. Rozdíl mezi GL a LGL pěkně ilustrují poslední řádky tabulky pro knihovny šířené pod LGL. R 1.2 Systémy unixového typu Unix Unix je víceuživatelský multitaskový (preemptivní multitasking se sdílením času, multithreading) sít ový operační systém běžící prakticky na čemkoliv od i386, včetně nových typů počítačů (už dlouho existují 64bitové varianty, už před Windows 64bit). Je to také víceprocesorový systém (dokáže rozdělovat úlohy mezi více procesorů) a důležitým rysem pro některé aplikace je i podpora realtimových procesů (dokáže reagovat dostatečně rychle, přesněji ve stanovených časových hranicích). Unix vznikl roku 1969 v Bell Laboratories firmy AT&T (první provozuschopné verze byly asi o 2 roky později), pracovali na něm především programátoři Ken Thompson a Denis Ritchie. Jeho předchůdcem je MULTICS, operační systém sice velmi výkonný, 6

11 1.2 SYSTÉMY UNIXOVÉHO TYU 7 stabilní a bezpečný, ale velmi složitý. Byl navržen především pro velké střediskové počítače, ale protože jel téměř na čemkoliv, začal se rozšiřovat i na menší počítače. Dnes je chápán především jako sít ový operační systém použitelný také na pracovních stanicích. Záměrem tvůrců Unixu bylo vytvořit operační systém, který by měl kladné vlastnosti MULTICSu a zároveň aby měl jednoduchou snadno rozšiřitelnou strukturu. odle toho byl také původně pojmenován UNICS (Uniplex Information and Computing System, později se CS změnilo na moderní X). Unix byl původně psán v assembleru, později přepsán do jazyka BCL (nazvaného údajně podle Bucephala, koně Alexandra Velikého), v roce 1972 byl zdrojový text přepsán do jazyka C (tento jazyk byl ostatně vytvořen právě k tomuto účelu). Důsledkem bylo nejen zpřehlednění, ale také zvýšení přenositelnosti. okud programátoři chtěli použít Unix na jiné platformě (HW), nebylo již třeba provádět velké změny ve zdrojových kódech. Celý operační systém byl původně koncipován tak, aby jednotlivé úkony bylo možné provádět pomocí řady malých nenáročných programů či příkazů, a proto v jednom kterémkoliv okamžiku vlastně není tolik prostředků zapotřebí, tedy nemá velké systémové požadavky. Dalším typickým rysem je používání textových konfiguračních souborů (binární soubory vyžadují speciální programy pro jejich zpracování) a princip všechno je soubor, jehož důsledkem je možnost prakticky k čemukoliv přistupovat jako k souboru (včetně zařízení a některých objektů v systému). Vyznačuje se tím, že na rozdíl od Windows pokorně přijme to, co mu na hardwaru dáme, když je toho málo, zbytečně kvůli tomu nepadá a nevypisuje jedovatá hlášení, a když je toho moc, dokáže prostředky plně využít. Udává se, že Unix vyžaduje minimálně procesor kompatibilní s i386, pokud možno také matematický koprocesor, operační paměti minimálně 8 MB, a pokud nechceme grafické rozhraní, tak ještě méně (údajně stačí 2 MB RAM). Minimální hodnoty pro požadavky na systém samozřejmě platí v případě, že nevyužíváme grafické rozhraní Větve a standardy unixového světa Dále budeme hovořit o unixových systémech unix-like systémech, tedy operačních systémech se strukturou a vlastnostmi odvozenými od původního Unixu. ůvodně existoval jediný Unix (vyvíjel se a vylepšoval, ale jen v jedné vývojové větvi), ale kolem verze V6 se jeho vývoj rozdělil do dvou větví, které lze vysledovat i dnes, i když Unixů je dnes celá řada: BSD (Berkeley Software Distribution): větev vyvíjená původně na univerzitě v Berkeley, sem můžeme zařadit například NetBSD, OpenBSD, FreeBSD, SunOS (od firmy Sun), Linux (i když ne zcela), Mac OS X a jeho předchůdce NeXTStep, atd. System V: větev vyvíjená původně firmou Unix System Laboratories (USL), později AT&T, dnes Novell, zde patří například H UX (od firmy Hewlet-ackard), Solaris (firma

12 1.2 SYSTÉMY UNIXOVÉHO TYU 8 Sun, dnes je to nejúspěšnější komerční Unix), AIX (IBM), SCO Unix (původně to byl XENIX od Microsoftu), atd. Rozdíly mezi těmito větvemi se postupně stírají, dnešní Unixy obvykle mají některé vlastnosti z každé větve (to platí také o Linuxu, který je založen především na myšlenkách BSD, ale najde se v něm také něco z System V). Komerční Unixy většinou patří do větve System V, ale přesto obsahují některé vlastnosti z větve BSD. Kromě toho, že unixové systémy se víceméně řadí do některé z těchto větví, také musí splňovat určité standardy, aby vůbec mohly být za unix-like systémy (tj. unixové) považovány. Standardů bylo v historii více, 7 v současné době jsou zachovávány dva OSIX a Single Unix Specification. OSIX (ortable Operating System Interface) je standard publikovaný úřadem pro standardizaci IEEE, ve verzích OSIX-1 a OSIX-2. Standardizuje formu systémových volání (tj. způsobů, jak proces komunikuje s jádrem), funkcí v systémových knihovnách a chování procesů včetně jejich vzájemné komunikace. Účelem je co nejvíc zjednodušit přenos programů mezi různými operačními systémy (tzv. portování). OSIX je podporován nejen unixovými systémy, ale také některými verzemi Windows. 8 Splnění standardu Single Unix Specification (SUS) 9 je předpokladem pro to, aby mohl být systém nazýván unixovým. Vychází z OSIXu a zahrnuje určité specifikace související s programovým rozhraním programů a knihoven (předpokládá se jazyk C nebo podobný), seznam nástrojů (míněno většinou programů příkazů pro uživatele a administrátory), požadavky na shell (program, kterým uživatel komunikuje se systémem), systémová volání, služby včetně vstupně/výstupních. Součástí nejsou požadavky na konkrétní kód, proto SUS mohou splňovat i takové systémy, které neobsahují ani řádek kódu z původního Unixu. SUS je v několika verzích. Nejnovější (verzi 3) dokončenou roku 2003 splňují Solaris, Linux, BSD klony, Mac OS X a další Linux Linux je operační systém unixového typu šířený pod licencí GNU GL (resp. jeho jádro). Je to plně 32bitový nebo 64bitový (podle platformy) systém. rvní Linuxové jádro vytvořil finský student Linus Torvalds (bylo mu tenkrát 21 let), dnes se na tomto operačním systému podílejí tisíce dalších programátorů po celém světě. Linux převzal z Unixu vnitřní strukturu, stabilitu a bezpečnost, i když zdrojové kódy má znovu napsané. Již první verze zaujaly programátory projektu GNU a Linux se postupně stal hlavním 7 Informace najdeme například na FAQs v doméně znamená Frequently Asked Questions. 8 Některé varianty Windows s NT jádrem obsahují podsystém OSIX umožňující běh OSIX aplikací, existují také další řešení MS Windows Services for Unix, UWIN a CygWin. oslední jmenovaný je často používaný způsob pro zprovoznění unixových aplikací pod Windows. 9 Text standardu SUS je na adrese nebo také na adrese informace o tomto standardu najdeme na adrese is unix/single unix specification.html.

13 1.2 SYSTÉMY UNIXOVÉHO TYU 9 jádrem operačního systému projektu GNU (původní jádro, GNU/Hurd, pořád ještě existuje). Správný název toho systému, který budeme používat, je ve skutečnosti GNU/Linux, většinou se však zkracuje na Linux. V devadesátých letech byl chápán jako systém vhodný spíše pro odborníky na počítače, ale po rychlém rozvoji grafických rozhraní provozovatelných na tomto systému je již natolik uživatelsky přívětivý, že je instalován i na počítače úředníků státní správy po celém světě. Jeho podíl na trhu stoupá mimo jiné proto, že ho lze pořídit zdarma a platí se obvykle pouze za servis, podporu a manuály (a případně papírovou krabici). Nejznámější linuxové distribuce jsou velmi rozsáhlé (obsahují totiž kromě jádra a grafického rozhraní mnoho aplikací a konfiguračních nástrojů), a uživatelsky přívětivé. Nejrozšířeněnší jsou zřejmě Mandriva, SUSE, Ubuntu, Debian a další. Na obrázku 1.1 je obrazovka linuxového systému Mandriva na starším počítači (menší rozlišení obrazovky, vypnuté 3D efekty). Ovšem linuxové systémy mají velmi variabilní grafické prostředí, mohou vypadat značně odlišně. Obrázek 1.1: Linux Mandriva Spring 2007 Hlavní adresy:

14 1.2 SYSTÉMY UNIXOVÉHO TYU Mac OS Tento operační systém vytvořila firma Apple pro své počítače s hardwarovou platformou Apple MacIntosh, která nebyla kompatibilní s tehdy se pomalu rozvíjející platformou Intel. Jako jeden z prvních (dlouho před MS Windows) měl velmi propracované uživatelské rozhraní, operační systémy firmy Microsoft se zjedně tímto systémem hodně inspirovaly. Jako jeden z prvních podporoval výkonné procesory. ůvodně byl tento systém vyvíjen celý samostatně, dnes se již jedná o systém unixového typu podobně jako linuxové distribuce. Ke změně došlo díky jednomu ze zakladatelů firmy Apple, Stevu Jobsovi. Steve Jobs odešel z této firmy a založil vlastní firmu NeXT, která začala vyvíjet vlastní operační systém NeXTStep založený na struktuře Unixu, především varianty FreeBSD. NeXTStep se proslavil hlavně používáním objektových technologií a mimořádně propracovaným uživatelským a vývojovým rozhraním. Firma Apple nakonec koupila firmu NeXT a operační systém NeXTStep se stal základem pro novou verzi Mac OS, pojmenovanou Mac OS X. 10 Jádro Mac OS X je Mach (je přejaté z NeXTStep, má vnitřní strukturu vycházející ze standardů pro unixové systémy). Je považováno za jedno z nejefektivnějších a nejstabilnějších řešení, dokonce i na unixový systém. Toto jádro má i některé rysy real-time systémů. Nižší vrstvy tohoto systému jsou přístupné v rámci projektu Darwin. řechodem na verzi X Mac OS změnil hardwarovou platformu na owerc (také je nekompatibilní s Intelem), na které běžely počítače s NeXTStepem (tyto procesory vyrábí firma IBM). Na konci roku 2005 byla překvapivě ohlášena migrace Mac OS X na platformu Intel, což znamená, že tento operační systém je nyní možné používat na stejném počítači jako ostatní rozšířené operační systémy bez hardwarové emulace, ale legálně a v plné akceleraci pouze na strojích od firmy Apple. Vzhledem k tomu, že se jedná o systém unixového typu, je možné zde používat i některé aplikace určené pro Unix/Linux. S přihlédnutím ke značným změnám ve struktuře systému a dosavadní hardwarové nekompatibilitě s intelovskou architekturou se však jedná většinou o kompatibilitu na úrovni zdrojových kódů, tedy je nutné přenést zdrojové kódy a ty potom přeložit pro tuto architekturu. rogramy, které přistupují přímo ke zdrojům výpočetního systému nebo k nižším vrstvám operačního systému, přenositelné nemusejí být. Mac OS u nás původně nebyl moc rozšířen (používal se hlavně ve firmách pracujících s grafikou, jako jsou reklamní studia, je však také na některých školách), byl to systém typický spíše pro USA. Situace se však postupně mění a zvláště notebooky a malá přenosná zařízení jsou čím dál oblíbenější. Adresy: ísmeno X ve skutečnosti znamená spíše římské číslo 10, jde o verzi systému, i když zároveň může být chápáno jako vazba na Unix.

15 1.2 SYSTÉMY UNIXOVÉHO TYU Některé další unixové systémy Unixové systémy jsou dodnes hodně používány na serverech (například Solaris), ale existují také varianty pro desktop, dokonce i volně šiřitelné (například Linux a FreeBSD). OpenBSD je volně šiřitelný operační systém unixového typu vycházející z větve BSD. Je distribuován pod licencí BSD. Hlavní důraz je zde kladen na bezpečnost, OpenBSD je považován za jeden z nejbezpečnějších unixových systémů. Celkově spolupráce na tomto projektu funguje hodně podobně jako na Linuxu, jen je trochu méně populární a rozšířený. V OpenBSD najdeme i některé programy a technologie přejaté z Linuxu, licence BSD je kompatibilní s GL, a navíc jako každý jiný unixový systém je i OpenBSD kompatibilní s Linuxem na úrovni zdrojových kódů. Můžeme zde používat kompilátor jazyka C gcc, erl, Apache, Sendmail, atd. Grafické prostředí je realizováno na stejném principu jako na Linuxu. OpenBSD se vyznačuje dostupností pro velké množství hardwarových platforem. Adresy: FreeBSD je podobně jako OpenBSD šířen pod licencí BSD. Je to velmi dobře vybavený systém, jeho grafické prostředí je realizováno taktéž na stejném základě jako v Linuxu, instalace je velmi snadná. Je postaven na podobné filozofii jako Linux a vývojáři těchto systémů se navzájem inspirují. Je určen především pro hardwarovou platformu x86 a příbuzné. Existuje také live varianta tohoto systému (tj. nemusí se instalovat, spouští se přímo z CD/DVD, stačí z něho nabootovat) FreeSBIE. Je trochu osekaná (úspornější grafické rozhraní, méně aplikací), přesto však slušně vybavená, lze ji také nainstalovat na disk. Adresy: NetBSD je dalším BSD klonem. rojekty NetBSD a FreeBSD velmi úzce spolupracují, dokonce do té míry, že oba systémy jsou kompatibilní i binárně (nejen na úrovni zdrojových kódů, tj. programy přeložené pro jeden systém můžeme přímo spustit i na druhém). Narozdíl od FreeBSD je dostupný pro velké množství hardwarových platforem. odpora výrobců hardwaru je bohužel nižší, seznam podporovaného hardwaru je proto kratší než třeba u Linuxu. Existuje také live varianta Jibbed Live CD. NetBSD se často používá v menších jednoúčelových zařízeních, dokonce včetně sít ových (například v hardwarových firewallech) velký důraz je kladen na bezpečnost (také vlivem spolupráce s OpenBSD). Adresy: OpenSolaris samotný Solaris je komerční Unix firmy Sun Microsystems (vlastněné firmou Oracle Corporation), je považován za jeden z nejlepších komerčních Unixů. atří do větve System V. Firma Sun se rozhodla zpřístupnit odvozený systém, OpenSolaris, pod vlastní licencí CDDL. J J J J

16 1.2 SYSTÉMY UNIXOVÉHO TYU 12 Existuje několik odnoží (portů) projektu OpenSolaris, například Illumos (plně opensource systém, protože samotný OpenSolaris vlastně obsahuje některé části, které nejsou distribuovány se zdrojovým kódem), dále OpenIndiana (pro servery, dbá se na zajištění zabezpečení, a to volně šiřitelné), atd. Adresy: QNX je realtimový unixový systém (tj. pracující v reálném čase ). To neznamená, že by dokázal vždy reagovat okamžitě na jakýkoliv požadavek (to je technicky nemožné), ale pro každou časově rizikovou operaci existuje pevně daný časový limit, do kterého musí být tato operace vyřízena. Realtimové systémy se používají například při řízení rizikových provozů (elektrárny včetně atomových, chemické laboratoře), letadel apod. QNX byl původně komerční systém kanadské firmy QNX Software Systems, delší dobu však existovala volně šiřitelná varianta (zdarma pro nekomerční použití). Bohužel tento zdroj se uzavřel, jistou náhradou je projekt OpenQNX, dále na stránkách firmy QNX najdeme demonstrační verzi. QNX je určen k použití v embedded systémech (tj. v zařízeních, která vlastně ani nejsou počítače, třeba autech), dále v sít ových zařízeních (jako jsou například routery), set-top boxech, apod. Jeho jádro se jmenuje Neutrino, používá jednoduché grafické rozhraní hoton. Adresy: J Úkol Vyberte si některý z unixových systémů (nemusí být uveden v této kapitole) a zjistěte si o něm podrobnější informace.

17 Kapitola 2 oužíváme Linux V této kapitole se budeme zabývat prací v grafických prostředích obvyklých v operačním systému Linux KDE a GNOME. Cílem je naučit se základní orientaci v systému a zvládnout běžné úkoly při jeho používání. 2.1 Začínáme Existuje mnoho tzv. distribucí Linuxu. Distribuce je souhrn jádra Linuxu, jednoho nebo více grafických prostředí, nejrůznějších aplikací (kancelářské programy a nejrůznější editory, drobné pomocné programy typu kalkulačka, programy pro zpracování grafiky, komunikační programy včetně webových prohlížečů, atd.), dokumentace, konfiguračních nástrojů, a dalších. Každá distribuce je trochu jinak vybavená a některé jsou přímo vytvořeny k nějakému speciálnímu účelu. Každá distribuce má také jiné hardwarové nároky, existují i takové, které spustíme na počítači se starým dobrým procesorem i386. Linuxovou distribuci můžeme bud nainstalovat nebo použít Live variantu (také se říká živé CD/DVD, její výhodou je, že nemusíme mít obavy ze zásahů do operačního systému, který je na počítači nainstalován). okud se rozhodneme pro instalaci, nečeká nás nic náročnějšího než třeba instalace Windows, jde o hodně podobný proces. okud na počítači máme nainstalován jiný operační systém (typicky Windows), lze instalovat Linux vedle něj, tedy tak, že při startu počítače máme na výběr mezi různými operačními systémy, které jsou všechny funkční. LiveCD nebo LiveDVD (vlastně také LiveUSB pro USB flash disky) stačí vložit do příslušného hardwarového rozhraní (například DVD do DVD mechaniky) a restartovat počítač. okud se po restartu dostaneme do operačního systému, který je nainstalován, je 13

18 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 14 třeba provést změny v programu BIOS Setup, 1 aby bylo možné bootovat (načítat systém) z jiného pamět ového média než pevného disku. rotože existuje hodně různých distribucí, máme na výběr. Na Slezské univerzitě v učebnách B3a, B3b a C34 je Linux nainstalován, spustíme ho po startu (restartu) počítače výběrem z menu. okud chceme Linux vyzkoušet jinde, můžeme zvolit například DaNIX 2 nebo Mandriva, 3 distribucí vhodnou pro začátečníky je také SUSE. 4 Stáhneme obraz (s příponou ISO) a vypálíme na příslušné médium některým vypalovacím programem. Úkol Najděte počítač s nainstalovaným Linuxem nebo sežeňte některou distribuci Linuxu tak jak je výše popsáno. Spust te Linux a projděte si jeho prostředí. 2.2 rostředí KDE KDE (K Desktop Environment) je jedno z nejkomplexnějších (nabízí toho opravdu moc) a zároveň snadno konfigurovatelných desktopových prostředí pro Linux. Obsahuje velké množství aplikací, které obvykle začínají písmenem K KOffice (kancelářský balík), KEdit, KWrite (jednoduché editory), Kate (editor pro programátory), Konqueror (internetový prohlížeč a správce souborů), Kager (správce virtuálních ploch), Klipper (schránka pro sdílení dat mezi aplikacemi prostředí), KMail ( ový klient), K3B (vypalování CD/DVD a podobné úlohy), KDevelop (vývojové prostředí), a mnoho dalších. Existují také aplikace napsané do prostředí KDE, ale standardně s ním nedodávané, například zajímavý pokročilý editor pro programátory a uživatele TEXu a dalších jazyků Kile (jsou dostupné na internetu v repozitářích nebo na stránkách programátorů těchto aplikací, některé distribuce Linuxu tento editor již obsahují). okud náhodou nenajdeme program, který nám pro daný účel plně vyhovuje, obvykle ho můžeme velmi snadno nainstalovat instalaci softwaru se budeme věnovat později. rogramy v prostředí KDE spouštíme bud z nabídky K na hlavním panelu, nebo jejich spustitelným souborem (obvykle je to název aplikace malými písmeny). 1 Do BIOS Setup se dostaneme během startu počítače. Hned po testu hardwaru OST se zobrazí hlášení ress Del to enter Setup nebo podobné, může jít také o jinou klávesu kromě Del bývá obvyklá klávesa F2, F1 nebo jiné. V menu najdeme volbu pro nastavení Boot sekvence (v různých BIOSech se setkáme s různými názvy položek menu) a nastavíme jako první v pořadí tu mechaniku, ze které chceme spouštět Live variantu Linuxu. 2 LiveDVD je na 3 Live distribuce Mandriva One je na všechny varianty najdeme na stránky v češtině jsou na adrese 4 Volně šiřitelná verze OpenSUSE včetně potřebných informací je na

19 2.2 ROSTŘEDÍ KDE Kde hledat potřebné nástroje racovní prostředí se nastavuje podobně jako ve Windows. Každý objekt na ploše včetně plochy samotné a hlavního panelu má kontextové menu, v něm lze nastavit všechny parametry objektu, ke kterým má přístupová práva běžný uživatel. Některé možnosti pro konfiguraci prostředí jsou také v menu K na hlavním panelu. Na hlavním panelu také najdeme tlačítko Zobrazit plochu. Mezi položkami menu K se obvykle nachází jedna nebo více položek s názvem Administrovat systém, Správa systému apod., tam najdeme nástroje pro konfiguraci prostředí a systému. Někde tam je také položka spouštějící konzoli nebo terminál (tu použijeme, když chceme pracovat v textovém shellu). Někde v podmenu těchto položek je položka s názvem Nastavení pracovního prostředí nebo Ovládací centrum, tam se nastavuje cokoliv, co souvisí s desktopovým prostředím KDE a také další věci. Jednotlivé nástroje jsou zde přehledně uspořádány bud do stromu nebo jako seznam vnořených ikon (přepíná se v menu ohled Režim zobrazení). Názvy jsou dostatečně reprezentativní. Některé nástroje zde zahrnuté vyžadují právo správce (roota), pak na spodním okraji okna objevíme tlačítko Administrátorský režim. V různých distribucích najdeme další nástroje. Například v Mandrivě najdeme Ovládací centrum Mandrake (může být pod položkou Nastavení počítače), v SUSE zase nástroj YAST nebo YAST2 (je obvykle přidán jako další nástroj do Ovládacího centra KDE). Některé aplikace mají samozřejmě vlastní nástroje a některé z nich jsou dokonce napojeny na nástroje KDE, například správce souborů a prohlížeč v jednom Konqueror umožňuje ze svého menu nastavovat cokoliv, co souvisí se soubory včetně asociací. V tabulce 2.1 jsou příkazy spouštějící součásti prostředí KDE, ve kterých najdeme nejdůležitější nástroje s grafickým rozhraním. amatování těchto příkazů není úplně zbytečné, protože strukturu menu tvoří každá distribuce dle svého uvážení a umístění nástrojů se může lišit. oužití příkazů pak může urychlit spuštění těchto aplikací. Uvedené programy budeme probírat v následujících podsekcích. říkaz kcontrol kinfocenter konsole khelpcenter ksysguard kuser kmenuedit konqueror Význam Ovládací centrum KDE Informační centrum KDE Konzola v prostředí KDE Centrum nápovědy KDE Strážce systému KDE Správa uživatelů Editace hlavní nabídky v KDE Správce souborů a internetový prohlížeč Tabulka 2.1: Spouštěcí příkazy pro nejdůležitější programy v KDE

20 2.2 ROSTŘEDÍ KDE racovní plocha a hlavní panel Stejně jako ve Windows, i zde platí, že když chceme nastavovat vlastnosti konkrétního objektu, použijeme přednostně kontextové menu tohoto objektu. Tedy konfiguraci plochy samotné provádíme pomocí voleb v kontextovém menu plochy, konfiguraci nabídky K zase v kontextovém menu tlačítka K, hlavní panel konfigurujeme ve volbách jeho kontextového menu. Kromě hlavního panelu můžeme vytvořit jakýkoliv počet dalších panelů několika typů, každý z nich může být přichycen k některému okraji obrazovky nebo volně plout, lze také určit, jaké rozměry budou panely mít a jakým způsobem budou skrývány (existují také skrývací tlačítka). Na hlavním panelu rozlišujeme několik oblastí. Většina těchto oblastí není vázána přímo na hlavní panel, třebaže ve výchozím nastavení tam bývají umístěny. Kromě tlačítka menu K (obdoby tlačítka Start ve Windows), zobrazení času a ikon ve slitu (slit je obdoba System Tray oznamovací oblasti ve Windows) zde najdeme například Obrázek 2.1: řidání appletu do panelu applety drobné skripty reprezentované většinou ikonou, které rychle zpřístupňují například některé možnosti nastavení, například indikace stavu sítě, stav baterie, přepínač klávesnice, rychlé vyhledávání podle obsahu souboru, apod., v kontextovém menu panelu najdeme položku řidat applet, která zobrazí seznam dostupných appletů, tlačítka aplikací rychlý způsob, jak spustit zvolenou aplikaci, můžeme si také vyrobit něco na způsob panelu snadného spuštění ve Windows, tlačítka opět přidáváme pomocí kontextového menu (řidat aplikaci do panelu), přepínač virtuálních ploch má tolik okének, kolik je vytvořených pracovních ploch (většinou 4, na obrázku 1.1 na straně 9 jsou pouze dvě, počet můžeme určit), klepnutím na okénko některé virtuální pracovní plochy se na tuto plochu přepneme, umístění aplikace na konkrétní virtuální plochu můžeme obvykle určovat přes některou ikonku v jejím titulkovém pruhu, ve skutečnosti jde vlastně o applet, pruh úloh oblast, ve které najdeme tlačítka spuštěných aplikací, jsou zobrazena bud tlačítka pro všechny, a nebo jen pro ty aplikace, které jsou na právě aktivní virtuální ploše, a to i ve více řádcích (když je panel vyšší), v prostředí GNOME bývá tento pruh na spodním okraji obrazovky a vše ostatní na horním okraji obrazovky, atd.

21 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 17 okud chceme na ploše mít ikonu některého pamět ového zařízení, vytvoříme ji v kontextovém menu Vytvořit nový Zařízení, pak určité zařízení (např. pevný disk), v zobrazeném dialogu nesmíme zapomenout na poslední záložce určit konkrétní zařízení (třeba oddíl pevného disku). Stejným způsobem vytváříme ikony pro cokoliv včetně souborů. Obrázek 2.2: Vlastnosti USB flash disku Většina distribucí je nastavena tak, aby se po připojení výměnného pamět ového média na ploše objevila ikona tohoto média. řes kontextové menu této ikony můžeme ovlivňovat jeho vlastnosti, jak vidíme na obrázku 2.2. Můžeme změnit také název zařízení zobrazovaný pod ikonou, zadaný název pak bude použit i při každém dalším připojení (ovšem pouze tohoto média, různé USB disky budou mít různé názvy). Úkoly 1. řidejte na hlavní panel applet pro odhlášení a pak další applety a tlačítka dle vlastního výběru (pak je zase odstraňte). 2. Vyzkoušejte přepínač virtuálních ploch na první i druhé ploše spust te některé programy dle vlastního výběru a zjistěte, zda podle momentálního nastavení jsou na hlavním panelu zobrazována pouze tlačítka aplikací spuštěných na aktivní virtuální ploše a nebo tlačítka aplikací ze všech ploch. 3. ohrajte si s nastavením plochy a hlavního panelu vyberte jiný obrázek na pozadí, umístěte hlavní panel na jiné místo na obrazovce, změňte jeho velikost, atd. 4. Zjistěte, jak na ploše vytvořit obdobu zástupce souboru, kterého známe z Windows. Vytvořte na ploše zástupce jakéhokoliv souboru podle vlastního výběru. 5. rojděte si konfiguraci menu v tlačítku K. Zajistěte, aby v menu byla položka Rychlé procházení a zjistěte, jak funguje.

22 2.2 ROSTŘEDÍ KDE Ovládací centrum KDE Většinu nastavení v prostředí KDE lze provádět na jediném místě v Ovládacím centru KDE (KDE Control Center, Nastavení prostředí, Environment Settings, apod.). Tuto aplikaci obvykle najdeme v nabídce K, nebo ji spustíme příkazem kcontrol. V levém pruhu je seznam voleb, a to bud ve formě stromu, a nebo jako seznam (formy zobrazení lze přepnout v menu). V různých jazykových variantách prostředí jsou volby v různém pořadí podle abecedy. To může mást, pokud střídavě používáme českou a anglickou variantu. Obrázek 2.3: Změna hesla přihlášeného uživatele rvní (v české verzi) jsou volby související s bezpečností. Najdeme zde například volbu pro změnu hesla a dalších údajů uživatele (obrázek 2.3), šifrování, zajištění soukromí (mazání některých důvěrných informací, obrázek 2.4 všimněte si, že je zde hodně položek, které se týkají zabezpečení webového prohlížeče) a nastavení úschovny hesel. Úschovna hesel slouží k bezpečnému uložení hesel, která si nemíníme pamatovat, samotná úschovna samozřejmě musí být také zabezpečená. Následuje nastavení připojení k internetu a síti obecně na obrázku 2.5 vidíme celou pravou část v červeném rámečku, to indikuje přechod do administrátorského režimu. V počítači, na kterém byl pořízen obrázek, je jedna sít ová karta (Ethernet) označená jako eth0 (další by byla eth1, atd.). Ve vlastnostech karty lze nastavit potřebné parametry, a to bud pro případ, že I adresa má být získána dynamicky z DHC serveru, a nebo pro případ, že máme vlastní I adresu se všemi dalšími potřebnými údaji. Dále nastavujeme Komponenty KDE. Jde například o nastavení asociací přípon souborů (obrázek 2.6), služeb (tj. démonů), implicitního ového klienta, WWW prohlížeče, komunikátoru apod. (obrázek 2.7). V nastaveních asociací přípon souborů si můžeme všim-

23 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 19 Obrázek 2.4: Nastavení soukromí přihlášeného uživatele Obrázek 2.5: Nastavení sítě

24 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 20 Obrázek 2.6: Nastavení asociací přípon souborů nout, že výbava aplikacemi je dobrá, pro většinu přípon máme k dispozici alespoň dvě aplikace. V nabídce Místní zvyklosti a zpřístupnění nás zajímají klávesové zkratky (obrázek 2.8), nastavení možných rozvržení klávesnice (obrázek 2.9, také můžeme určit, zda se na hlavním panelu bude zobrazovat applet pro přepínání mezi klávesnicemi), ve vstupních činnostech Obrázek 2.7: Nastavení výchozích aplikací pro KDE

25 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 21 Obrázek 2.8: Nastavení klávesových zkratek určujeme alternativní význam kláves a gest myši (obrázek 2.10), a také zde nastavujeme formát data, čísla, peněz apod. pro daný jazyk (obrázek 2.11). Dál tady najdeme nastavení pro zjednodušení přístupu postiženým uživatelům. Obrázek 2.9: Nastavení rozvržení klávesnice

26 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 22 Obrázek 2.10: Vstupní činnosti Ve volbě eriférie je nastavení různých periferních zařízení fotoaparátu, joysticku, klávesnice, monitoru (obrázek 2.13), myši, tiskáren (obrázek 2.12) a nabídky akcí pro výměnná úložná zařízení (použije se, pokud například vložíme do mechaniky CD nebo připojíme USB disk, obrázek 2.14). Obrázek 2.11: Nastavení zobrazení lokalizovaných prvků

27 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 23 Obrázek 2.12: Nastavení tiskáren Obrázek 2.13: Nastavení vlastností monitoru

28 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 24 Obrázek 2.14: Nastavení akcí pro úložná zařízení Volba racovní plocha je částečně namapována do kontextového menu pracovní plochy a objektů na ní zobrazených. Nastavujeme tu chování pracovní plochy (které nabídky se zobrazují, co se má dít při akcích myši, které ikony souborů a zařízení jsou zobrazeny, Obrázek 2.15: Chování pracovní plochy

29 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 25 Obrázek 2.16: Nastavení chování oken obrázek 2.15), jak se mají chovat okna na ploše (zda se okno zaktivní klepnutím myši na oblast okna nebo přesunem kurzoru myši nad toto okno, průhlednost oken apod., obrázek 2.16), vlastnosti jednotlivých panelů (obrázek 2.17), pruhu úloh (tam jsou umístěna tlačítka Obrázek 2.17: Vlastnosti panelů

30 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 26 Obrázek 2.18: Specifická nastavení oken nebo typů oken spuštěných aplikací), specifická nastavení oken nebo typů oken (obrázek 2.18), a počet virtuálních ploch. Následuje Správa systému. Tuto část obvykle používá správce (root), pro zpřístupnění Obrázek 2.19: Správce přihlášení nastavení ukončení činnosti systému

31 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 27 Obrázek 2.20: Správce přihlášení uživatelé voleb je nutno klepnout na tlačítko Administrátorský režim a zadat heslo. Kromě cest k některým systémovým souborům můžeme ovlivňovat nastavení data a času, správu souborových systémů, instalovat písma, určovat, jak má vypadat přihlašovací dialog vzhledově, Obrázek 2.21: Správce přihlášení pohodlí přihlášení

32 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 28 Obrázek 2.22: Konfigurace služeb ale také komu je povoleno vypnout počítač a kterými příkazy se ukončí nebo restartuje systém (obrázek 2.19), uživatelé, kteří se zobrazí na přihlašovací obrazovce (obrázek 2.20), Obrázek 2.23: Motivy pracovní plochy

33 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 29 také lze povolit automatické přihlášení některého uživatele, určit, které přihlašovací jméno bude výchozí při přihlašování nebo dokonce povolit přihlašování bez hesla (nedoporučuje se), volba automatického znovupřihlášení po spadnutí X Serveru také není považována za bezpečnou (obrázek 2.21). Obrázek 2.24: Styl prvků grafického rozhraní Ve Správě systému se také konfigurují služby (démony) obrázek Máme více možností než v obdobné součásti modulu Komponenty KDE, kromě přístupu k většímu množství služeb a jejich popisu také lze pracovat s jednotlivými úrovněmi běhu systému (jednouživatelský, víceuživatelský, restartovat, apod.). Modul Správa uživatelů (User Management) slouží ke správě uživatelů a skupin. Každý uživatel má přiřazenu jednu primární (hlavní) skupinu, a může být členem jakéhokoliv počtu dalších skupin. Následující modul Windows Applications je určen ke konfiguraci podsystému Wine, ve kterém běží Windows aplikace. Ve volbě Vzhled a motivy najdeme výběr motivů určujících hlavní téma vzhledu prostředí (obrázek 2.23), vybraný motiv pak lze dále upravovat použitím dalších modulů této nabídky (Barvy, Dekorace oken apod.). V modulu Styl pak nastavíme vzhled běžných grafických prvků jako jsou tlačítka, záložky, přepínací tlačítka nebo rolovací lišty (obrázek 2.24) včetně různých efektů, v dalších modulech určujeme šetřič obrazovky a vzhled úvodní obrazovky (není totéž jako přihlašovací obrazovka, jde o motiv, který se zobrazuje při spouštění prostředí KDE). V modulu Zvuk a multimédia konfigurujeme vše, co souvisí se zvukem, včetně nastavení zvukového systému (obrázek 2.25), a také způsob, jakým jsme informováni o systémových událostech.

34 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 30 Obrázek 2.25: Nastavení zvukového systému Úkoly 1. Spust te Ovládací centrum KDE a projděte postupně všechny nástroje v něm obsažené. 2. Vymažte historii spouštění příkazů, cookies a záznamy vyplňování formulářů na webových stránkách. 3. Zjistěte, kolik je ve vašem počítači sít ových karet a zda máte pevnou I adresu či přidělovanou DHC serverem. 4. Najděte v Ovládacím centru nastavení webového prohlížeče a projděte si je. 5. Zjistěte, které aplikace jsou používány při zpracování souborů s příponami DOC, ODT, BM, NG, RTF, CSS, HTML, SH. 6. Zjistěte, jaká rozložení (rozvržení) klávesnice jsou dostupná. okud je jenom jedno, nastavte druhé (tak, aby bylo jedno české a jedno anglické). Dále zjistěte, která klávesová zkratka se používá pro přepínání mezi různými rozloženími. 7. Zkontrolujte, jak je nastaveno formátování data a času, peněz, čísel apod. podle kterého jazyka. 8. Najděte seznam tiskáren, které jsou nainstalovány. Které z nich jsou virtuální (tj. neposílají data na fyzickou tiskárnu, ale tisknou do souboru s příponou DF nebo jinou)? Kde se dostanete k tiskovým frontám? 9. Zjistěte, jaké je nastavené rozlišení obrazovky a obnovovací frekvence. Kde se nastavuje úsporný režim?

35 2.2 ROSTŘEDÍ KDE odívejte se, jak jsou nastaveny akce pro úložná zařízení například co se stane, když do mechaniky vložíme CD. 11. Zjistěte, jak lze nastavit akce při klepnutí jednotlivými tlačítky myši na ploše. 12. Zkontrolujte, zda se na ploše mají zobrazit ikony připojených výměnných zařízení (především USB flash disků). okud máte takovéto zařízení po ruce, vyzkoušejte, zda nastavení funguje. o připojení pak pomocí ikony na ploše toto zařízení odpojte. 13. Nastavte chování oken tak, aby se okno aktivovalo již při přejetí myší přes toto okno. Jak je nastavena průhlednost oken? 14. Změňte počet virtuálních ploch a ověřte si, zda se změnil applet pro virtuální plochy na hlavním panelu. 15. Zjistěte, které služby právě běží. 16. ohrajte si s motivy pracovní plochy a dalšími položkami k nim vztaženými. ak vše vrat te do původního stavu :-) Informační centrum V nástroji Informační centrum především získáváme informace o čemkoliv, co souvisí se stavem systému. Mnohé ze zde uvedených informací jsou získávány z adresáře /proc. Tento adresář je velmi důležitým informačním zdrojem (obsahuje veškeré běhové informace o systému a procesech, v příštím semestru se mu budeme hodně věnovat), ovšem informace v tomto adresáři jsou prakticky nezformátované a proto hůře čitelné zvláště pro laika. roto existují aplikace (včetně Informačního centra) zobrazující potřebné informace v čitelnější podobě. Na obrázcích 2.26, 2.27 a 2.28 vidíme informace o zařízeních (jejich Obrázek 2.26: Informace o zařízeních speciálních souborech sloužících pro komunikaci se zařízeními), struktuře operační paměti a využívaných komunikačních protokolech (zobrazený protokol fish je implementace protokolu SSH).

36 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 32 Obrázek 2.27: Informace o využití paměti Obrázek 2.28: Informace o komunikačních protokolech

37 2.2 ROSTŘEDÍ KDE Další nástroje V prostředí KDE existují také nástroje, které nejsou přímo přístupné přes Ovládací centrum. Najdeme je bud v kontextovém nebo hlavním menu aplikací, a nebo v nabídce K. Obrázek 2.29: Využití Konqueroru jako rozhraní k některým konfiguračním nástrojům Jak už víme, správcem souborů a zároveň internetovým prohlížečem je Konqueror (ale v jiných distribucích to může být i jiný program, například Dolphin). ro konfiguraci tohoto programu existuje modul v Ovládacím centru, ale samotný Konqueror může také sloužit jako přístupové rozhraní ke konfiguračním nástrojům. Na obrázku 2.29 vidíme způsob Obrázek 2.30: Centrum nápovědy KDE

38 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 34 Obrázek 2.31: Schránka Klipper a nástroj pro zálohování Keep použití do adresního řádku napíšeme settings:/. Takto využíváme tzv. KIO protokoly (nebo ovladače) pracující pouze v uživatelském režimu (nepotřebují běžet v režimu jádra). Kromě protokolu settings existují i další KIO protokoly, například system. Důležitým nástrojem je Centrum nápovědy. Na obrázku 2.30 vidíme nápovědu k manuálovým stránkám příkazů textového shellu. V nápovědě lze také vyhledávat podle klíčových slov. V tomto nástroji najdeme především nápovědu pro aplikace, které jsou součástí KDE (stránky nápovědy mají standardizovaný formát), ale také některé položky netýkající se tohoto prostředí (jak ostatně vidíme na obrázku 2.30). Obrázek 2.32: Strážce systému KDE sledování systémového zatížení

39 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 35 Obrázek 2.33: Strážce systému KDE sledování procesů KDE aplikace mohou také komunikovat prostřednictvím schránky, která je zastoupená aplikací Klipper viz obrázek 2.31 vlevo. Kdykoliv v aplikaci patřící do prostředí KDE zvolíme v menu volbu pro kopírování nebo použijeme příslušnou klávesovou zkratku, kopírovaná data jsou odeslána aplikaci Klipper. Opět jakákoliv KDE aplikace tato data Obrázek 2.34: Strážce systému KDE vytvoření vlastního modulu

40 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 36 může vložit. Do panelu pak můžeme přidat applet, který sleduje obsah schránky, jak vidíme na obrázku Na obrázku 2.31 vpravo je další užitečný nástroj, zálohovací program Keep, ke kterému se dostaneme obvykle přes některou z voleb menu K. Jak vidíme, zálohování je právě vypnuto (poznáme to podle červené kontrolky a nápisu vedle ní). Úkoly související se zálohováním provádí démon keepd (démony jsou ekvivalentem služeb ve Windows). Ze základního rozhraní máme přístup k nejdůležitějším volbám určení zálohovaných objektů, spuštění zálohy, obnovení ze zálohy. V menu K najdeme i další nástroje, například již dříve zmiňovaného Strážce systému KDE (ksysguard). Některé moduly tohoto nástroje jsou již předem vytvořeny sledování procesoru a paměti (obrázek 2.32) a sledování procesů (obrázek 2.33), ale můžeme vytvořit další záložky s vlastními moduly (obrázek 2.34). Doporučuje se zvolit vhodný název pro záložku, abychom věděli, co je vlastně sledováno, protože pro jednotlivé grafy jsou automaticky voleny zkrácené názvy. Novou záložku vytvoříme pomocí menu, na záložku pak myší přetáhneme vybrané senzory. ři přetahování zároveň určujeme, jak mají být sledovaná data zobrazovaná. Kromě běžného grafu to například může být i sloupec, jehož maximální hodnotu stanovíme (jako na obrázku 2.34 vpravo dole pro sledování počtu spuštěných procesů). lánování spouštění procesů provádějí v Linuxu démony atd (jednorázové spuštění procesu v danou dobu, ovládá se příkazem at) a crond (velmi komplexní, také možnost pravidelného spouštění, ovládá se příkazem cron a tzv. cron tabulkami). ro cron existuje v KDE také grafický nástroj KCron (obrázek 2.36). Mnohé distribuce dodávají zároveň s KDE další konfigurační nástroje, které jsou pro danou distribuci vyladěny a obvykle více-méně zapadají do prostředí KDE. Například v distribuci Mandriva obvykle najdeme Ovládací centrum Mandriva Linuxu (drakconf) hlavní rozhraní Obrázek 2.35: Správa oddílů v Ovládacím centru Mandriva Linuxu programu je na obrázku 2.37, na obrázku 2.35 je jeho součást na správu oddílů (diskdrake).

41 2.2 ROSTŘEDÍ KDE 37 Obrázek 2.36: Grafické rozhraní programu cron v KDE KCron Obrázek 2.37: Ovládací centrum Mandriva Linuxu Úkoly 1. Zjistěte stav obsazení operační paměti. 2. Najděte informace o procesoru. 3. Zjistěte informace o protokolech ftp, file a finger.

42 2.3 ROSTŘEDÍ GNOME rojděte si KHelpCenter (Centrum nápovědy KDE). 5. okud není na hlavním panelu tlačítko aplikace Klipper, umístěte jej tam. Vyzkoušejte schránku otevřete některý textový editor patřící do prostředí KDE, napište jakýkoliv text a zkopírujte do schránky. rohlédněte si nastavení Klipperu. 6. Najděte ve své distribuci nástroje, kde můžete prohlížet nastavení hardwaru a provádět konfiguraci nastavení speciálních souborů (např. pro klávesnici), definovat připojení k Internetu (I adresu apod.), pracovat s přípojnými body k pamět ovým zařízením, apod. (v Mandrake je to Ovládací centrum Mandrake). Tyto nástroje si důkladně projděte. 7. Vyzkoušejte klávesovou zkratku Ctrl+Esc. Zobrazí se Strážce systému obdobný Správci úloh ve Windows. rohlédněte si seznam procesů, který je v tomto nástroji zobrazen. Vyzkoušejte stromové i řádkové uspořádání. Zjistěte, které sloupce jsou zobrazeny, jak procesy podle některého sloupce seřadit a jak určit, které sloupce mají být uvedeny. 8. Ve Strážci systému vytvořte vlastní záložku s několika moduly dle svého uvážení. 9. Najděte kalkulačku, nástroj pro vypalování CD/DVD, jednoduchý textový editor. 2.3 rostředí GNOME GNOME (GNU Network Object Model Environment) je další oblíbené prostředí pro Linux. Je o něco střízlivější než KDE, méně vybavené, ale o to přehlednější, má obecně menší nároky na hardware. Na jednom počítači může být (a taky často bývá) instalováno více prostředí. okud máme jako výchozí KDE a chceme vyzkoušet GNOME, obvykle stačí najít na přihlašovací obrazovce přístup k volbám (bývá to rozbalovací seznam nebo tlačítko, podle konkrétního nastavení) a tam zvolit příslušnou položku racovní plocha odobně jako u KDE, také GNOME je široce konfigurovatelné, i co se týče vzhledu a vybavenosti aplikacemi. roto následující text o GNOME je třeba brát jen jako vodítko, na každém počítači se zřejmě setkáme s něčím jiným. Na obrázku 2.38 vidíme, jak může GNOME vypadat. Hlavní panel je nahoře, na tomto panelu najdeme (zleva) tlačítka hlavního menu prostředí a pak tzv. spouštěče aplikací a applety. Ikonu Firefoxu hned za zkratkou pro češtinu (přepínání klávesnice) určitě každý pozná, následuje přístup k síti, spouštěč mail klienta Evolution, nastavení hlasitosti, ikona pro spuštění nápovědy, dále panel s datem, časem a přístupem k jednoduchému kalendáři, následuje ikona programu monitorujícího systém (klepnutím nebo poklepáním se

43 2.3 ROSTŘEDÍ GNOME 39 Obrázek 2.38: rostředí GNOME zobrazí okno programu), a další. Na spodním panelu je ikona pro minimalizaci zobrazených oken, vpravo pak přístup ke koši a přepínač virtuálních ploch (je nastavena jen jedna). Na volném místě se zobrazují tlačítka spuštěných aplikací (zrovna žádná není spuštěna). Opět platí, že v grafickém prostředí používáme pro základní konfiguraci pravé tlačítko myši. Takto nastavujeme vzhled pracovní plochy (včetně motivů) a také vlastnosti panelů a jednotlivých ikon na nich. Na obrázku 2.39 je okno, které se zobrazí na požadavek řidat na panel v kontextovém menu panelu. Obrázek na pozadí pracovní plochy změníme v kontextovém menu pracovní plochy, položka Změnit pozadí. Zobrazí se okno se záložkami, ve kterém můžeme nejen změnit pozadí, ale nastavit i ostatní související vlastnosti. Tento nástroj můžeme spustit také příkazem gnome-appearance-properties. Obrázek 2.39: řidání appletu na panel v GNOME

44 2.3 ROSTŘEDÍ GNOME 40 Obrázek 2.40: Nastavení vzhledu plochy, nástroj ředvolby vzhledu Obvykle postupujeme tak, že nejdřív určíme motiv (na první záložce, vidíme na obrázku 2.40 vlevo), upravíme ho podle svých představ (po klepnutí na tlačítko Upravit se zobrazí okno, ve kterém můžeme určit vzhled ovládacích prvků, tvar a barvu okraje oken, ikony apod.) a pak vzhled upřesníme na ostatních záložkách včetně nastavení efektů. Všimněte si, že v okně na obrázku 2.40 není nikde tlačítko OK ani Zpět všechny změny se hned provádějí. V prostředí GNOME je tento přístup poměrně častý, měli bychom si tedy dávat pozor, co děláme (v tomto případě se problémy nepředpokládají, ale u jiných programů se změny vracejí hůře). anely lze samozřejmě přesouvat myší, vytvářet nové (v kontextovém menu některého panelu zvolíme Nový panel, vytvořený panel pak přesuneme tam, kde ho potřebujeme, v jeho Vlastnostech nastavíme vzhled a pak běžným způsobem přidáme spouštěče a applety, které chceme) nebo také odstranit. V kontextovém menu plochy (i jinde) najdeme volby pro přidání nových prvků na plochu můžeme vytvořit novou složku, spouštěč nebo dokument. Dokument může být bud prázdný soubor (příponu pak určíme při pojmenování) nebo soubor s obsahem podle daného typu (v případě, že jsou nainstalovány příslušné šablony). Spouštěč je zkratka pro spuštění některé aplikace nebo otevření souboru či adresáře, obdoba zástupců ve Windows. Každý prvek (i ikona na ploše) může mít přiřazen tzv. emblém. Jedná se o jakousi grafickou poznámku, která se po Obrázek 2.41: Místa v hlavním menu

45 2.3 ROSTŘEDÍ GNOME 41 přidělení příslušného emblému zobrazuje jako malý obrázek u ikony (dokument, foto, web, důležitý, oblíbený, nový, apod.). Emblémy přiřazujeme na záložce Emblémy ve Vlastnostech prvku. Hlavní menu plochy (ke kterému se dostaneme podle obrázku 2.38 vlevo nahoře) je vlastně jeden z appletů. Může být umístěno kdekoliv, také na kterémkoliv panelu. Máme zde tři základní položky Aplikace, Místa a Systém (může se také jmenovat rostředí). Aplikace je část pro přístup k aplikacím, tato položka bývá u běžných uživatelů nejpoužívanější, aplikace jsou tříděny do kategorií (to ostatně vidíme na obrázku 2.38). Místa většinou používáme, když pracujeme se soubory, chceme se dostat do svého domovského adresáře, ke svým dokumentům nebo k místům souvisejícím s výměnnými pamět ovými médii (CD/DVD, USB flash disk, apod.) nebo se sítí. Systém (rostředí) poskytuje přístup k systémovým nastavením, a to pro administrátora i běžného uživatele. Obrázek 2.42: Souborový manažer Nautilus v GNOME Úkoly 1. Nastavte vzhled prostředí (motiv, obrázek na pozadí, atd.) podle svého uvážení, pak se pokuste vrátit prostředí do původního stavu (v tak velké míře, jak se vám to podaří). 2. Zjistěte, jaké applety a spouštěče jsou právě aktivní na vašem počítači. Vyberte si kterýkoliv z appletů, které nejsou aktivní (tj. nejsou zobrazeny na žádném panelu) a umístěte ho do pravé části panelu s hlavním menu.

46 2.3 ROSTŘEDÍ GNOME Zjistěte, zda některý z appletů a spouštěčů lze konfigurovat (například v kontextovém menu) a jestli se po poklepání na něj zobrazí přidružená aplikace (tak to funguje například u nástroje Sledování systému). 4. Vytvořte nový panel. řesuňte ho k levému okraji obrazovky, nastavte mu některou vhodnou barvu s průhledností 50 %. Na panel pak umístěte alespoň tři applety nebo spouštěče podle vlastního výběru. 5. Vyzkoušejte, co vše lze vytvořit na pracovní ploše pomocí kontextového menu. Vytvořte spouštěč pro adresář Dokumenty z vašeho domovského adresáře. ak tomuto spouštěči (jeho ikoně) přidělte některý emblém. 6. rojděte si hlavní menu a zjistěte, které aplikace jsou nainstalovány. Zkuste spustit kalkulačku a některý jednoduchý textový editor. 7. omocí hlavního menu spust te souborový manažer a prohlédněte si obsah svého domovského adresáře. Zjistěte, jak lze určovat způsob zobrazení souborů a jak se nastavuje zobrazování skrytých souborů Ovládací centrum Také prostředí GNOME má své Ovládací centrum. Spouští se bud v hlavním menu přes položku Systém Ovládací centrum, a nebo příkazem gnome-control-center. Okno nástroje vidíme na obrázku Ovládací centrum může (ale nemusí) být členěno do skupin, mezi kterými se lze rychle přesouvat pomocí seznamu v levé části okna. Klepnutím nebo poklepáním (podle nastavení prostředí) lze spustit jednotlivé nástroje, které jsou zde zpřístupněny. Některé vyžadují zadání hesla (obvykle zadáváme své vlastní heslo). Nyní se podíváme na některé z nástrojů v Ovládacím centru. V první skupině, Osobní, většinou najdeme nástroje, ke kterým lze přistupovat i bez hesla. Jejich funkce je zřejmá už z názvu, snad až na Sezení (obrázek 2.43). ojem sezení (relace) označuje souhrn nastavení souvisejících s přihlášením a následnou prací v systému pro jednoho konkrétního uživatele. V tomto nástroji můžeme určit například programy, které se spustí při přihlášení uživatele a poběží až do konce jeho relace nebo svého ukončení. omocí nástroje O mně si můžeme také změnit heslo nebo určit některé důležité osobní údaje. Taktéž skupina Vzhled a chování je zřejmá. Máme zde přístup k nastavení vzhledu prostředí, a také tady najdeme nástroj pro konfiguraci hlavního menu (obrázek Obrázek 2.43: Nastavení relace uživatele

47 2.3 ROSTŘEDÍ GNOME 43 Obrázek 2.44: Ovládací centrum GNOME Obrázek 2.45: Konfigurace hlavního menu prostředí Alacarte

48 2.3 ROSTŘEDÍ GNOME 44 Obrázek 2.46: Nastavení oprávnění uživatelů a procesů 2.45), který lze spustit také příkazem alacarte. Skupiny Internet a sít a Hardware podle očekávání obsahují nástroje pro konfiguraci hardwaru a sítě. Zajímavé nástroje najdeme ve skupině Systém. Většinou budou vyžadovat heslo. Některé nástroje jsou zaměřeny na zajištění bezpečnosti, například Oprávnění (obrázek 2.46, jde o program polkit-gnome-authorization, někdy nebývá nainstalován) nebo Editor pro omezení práv uživatele (obrázek 2.47). Další nástroje v této skupině mají kontrolní funkci, například Sledování systému (obrázek 2.48, příkaz gnome-system-monitor), kde máme přístup ke spuštěným procesům (včetně informací o procesu), stavu systému, využívaným zdrojům (obrázek 2.49 vpravo) a souborovým systémům. U kteréhokoliv procesu máme možnost zjistit, které soubory má otevřeny (obrázek 2.49 vlevo). Některé nástroje nepřímo souvisejí s nastavením prostředí, ale vyžadují zadání hesla. Jsou to například Jazyková podpora a ředvolby přihlašovací obrazovky (oba nástroje vidíme na obrázku 2.50). Je pravděpodobné, že v Ovládacím centru najdeme také nástroj na testování hardwaru. Jde o průvodce, který prověří hardware počítače (klávesnice, myš, grafická karta apod.), postupně vypisuje zjištěné typy komponent a pak odešle zprávu na zadanou ovou adresu. Tento nástroj využijeme například tehdy, když některá z komponent nefunguje správně nebo chceme zjistit, který ovladač budeme pro komponentu potřebovat.

49 2.3 ROSTŘEDÍ GNOME 45 Obrázek 2.47: Nástroj Editor pro omezení práv uživatele Obrázek 2.48: Sledování systému

50 2.3 ROSTŘEDÍ GNOME 46 Obrázek 2.49: řístup k systémovým zdrojům včetně otevřených souborů Mohou být instalovány i další nástroje související se správou hardwaru, například Správce disků, ve kterém máme možnost zjistit potřebné informace o discích (nejen pevných). Na obrázku 2.51 je zobrazena informace o pevném disku, na kterém jsou nainstalovány dva operační systémy Windows Vista (na oddílu 2) a Debian Linux (oddíl 6). Jak vidíme, na oddílu s Windows Vista je souborový systém NTFS. Obrázek 2.50: Nastavení jazyků a přihlašovací obrazovky

51 2.3 ROSTŘEDÍ GNOME 47 Obrázek 2.51: Zjištění informací o disku ve Správci disků Z konfiguračních nástrojů se může hodit také přístup ke službám (obrázek 2.53, vidíme také výzvu k zadání hesla), Správu napájení (obrázek 2.54 na notebooku) nebo třeba Sít ové nástroje (obrázek 2.52). V okně pro sít ové nástroje vidíme, že na počítači (notebooku) máme jednu ethernetovou kartu (eth0) a dále zařízení loopback, které slouží jako zpětná smyčka pro přístup k témuž počítači stejným způsobem jako k síti. ři správě softwaru se používají nástroje Zdroje softwaru (určíme, odkud ze kterých repozitářů se mají programy instalovat) a Správce balíčků Synaptic (přes ten určujeme, co se má nainstalovat, tedy přistupujeme do repozitářů). Najdeme zde i nástroj pro řízení aktualizací, ale aktualizace můžeme spouštět také z programu Synaptic. Instalací a aktualizací programů se budeme zabývat později. Obrázek 2.52: Konfigurace sítě Úkoly 1. Zjistěte, jaká rozložení klávesnice jsou zvolena. okud je jen jedno, zajistěte, aby byla vybrána alespoň dvě české a anglické. 2. Zjistěte, které klávesové zkratky slouží k odhlášení, zamknutí obrazovky, přepínání

52 2.3 ROSTŘEDÍ GNOME 48 Obrázek 2.53: Konfigurace služeb s výzvou k zadání hesla Obrázek 2.54: Konfigurace napájení pro notebook mezi okny, přepnutí mezi rozloženími klávesnice. Nastavte klávesovou zkratku pro spuštění prohlížeče nápovědy na Shift+Ctrl+F1 (hned ji vyzkoušejte). 3. okud na panelu není applet pro přepínání mezi rozloženími klávesnice, umístěte ho tam. 4. Zjistěte, jaké je zvoleno rozlišení obrazovky. Jaký je rozdíl ve funkcích nástrojů Tisk a Výchozí tiskárna? 5. Zobrazte seznam běžících procesů. Vyzkoušejte si různá uspořádání tohoto seznamu (seřazení se provádí klepnutím na záhlaví příslušného sloupce) a zjistěte, které sloupce lze zobrazit. Zobrazte sloupec s přesným tvarem příkazu, kterým byly procesy spuštěny. Spust te některý z výše uvedených nástrojů a zjistěte, kterým příkazem byl spuštěn. 6. Zjistěte svou I adresu a podívejte se na konfiguraci zařízení loopback.

53 2.3 ROSTŘEDÍ GNOME o jaké době nečinnosti má být vypnut displej? Jaká akce je nastavena při stisknutí tlačítka napájení? Další nástroje Skladba nástrojů v Ovládacím centru se může na různých počítačích lišit (záleží, co vše je zvoleno při instalaci systému či prostředí). Také mimo Ovládací centrum najdeme různé nástroje. Zmíníme se zde o některých, které by mohly být užitečné. Důležitým nástrojem je samozřejmě nápověda. Také v prostředí GNOME ji najdeme, většinou se k ní dostaneme přes některý z appletů. Mezi aplikacemi (tj. v menu Aplikace) obvykle najdeme nástroj, který sice také slouží ke správě softwaru jako Synaptic, ale narozdíl od něj je uživatelsky přítulnější nepracujeme s balíčky aplikací (pro jednu aplikaci může existovat i více balíčků, názvy balíčků korespondují s anglickými názvy instalačních souborů), ale přímo s názvy aplikací. V menu Aplikace bývá podmenu Systémové nástroje s jednoduchými nástroji pro různé účely. Většina podobných nástrojů je však přístupná přes menu Systém. Kromě odkazu na Ovládací centrum tady máme dvě podmenu Volby pro nástroje spíše uživatelského charakteru a Správa pro nástroje určené k administraci systému. Seznam položek v těchto podmenu se do značné míry kryje s obsahem Ovládacího centra, máme tedy možnost vybrat si, jestli chceme nástroj spustit přes Ovládací centrum nebo přes hlavní menu. Obrázek 2.55: Editor nastavení (gconf editor) Zajímavý nástroj je Editor nastavení (GNOME Configurator také se dá spustit příkazem gconf-editor). Jedná se o jakési sjednocení nejrůznějších voleb na jedno místo, volby jsou

54 2.3 ROSTŘEDÍ GNOME 50 roztříděny do kategorií. Zobrazená struktura je obdobou struktury, kterou známe z nástroje Editor registru ve Windows, ale voleb je výrazně méně, editor působí trochu přívětivějším dojmem a také se volby neukládají do binárních souborů. Na obrázku 2.55 vidíme nastavení voleb pro správu napájení (obdobné možnosti máme i v nástroji pro správu napájení probíraném dříve). Obecně platí, že když některé nastavení není dosažitelné přes nástroje přístupné z grafického rozhraní a nechce se nám pracovat přímo s konfiguračními skripty, je možné, že příslušnou volbu najdeme v tomto nástroji (pokud je nainstalován). rogram gconf je, jak bylo naznačeno, sice užitečný, ale nic pro začátečníky. roto se (ostatně jako u regeditu ve Windows) pomalu začínají objevovat tweakovací nástroje, například essulus a gtweak. Jedním z nejznámějších programů souvisejících s prostředím GNOME (a taky obecně z programů pro Linux) je GartEd (zkratka z GNOME artition Editor).Na obrázku 2.56 vidíme prostředí tohoto nástroje (je to stejný systém, jako v případě obrázku 2.51 na straně 47 se Správcem disků). Obrázek 2.56: Správa disků s programem GartEd

55 2.3 ROSTŘEDÍ GNOME 51 Máme přehled o oddílech na disku vytvořených. odle příznaku boot zcela vpravo poznáme, na kterých oddílech je instalován operační systém. Oddíly používané Windows oddíl 2, na kterém je instalován Windows Vista (disk C:), a pak oddíl 3 (dole) využívaný jako datové úložiště (disk D:) jsou zpřístupněny a lze na ně také zapisovat (včetně vytváření nových souborů), třebaže je na nich souborový systém NTFS. Kromě prohlížení můžeme také rušit a vytvářet oddíly. Úkoly 1. Spust te nápovědu a projděte si její strukturu. 2. rojděte si nástroje, které najdete v hlavním menu Aplikace, v podmenu Systémové nástroje a říslušenství. okud máte nainstalovánu distribuci Debian, pak i podmenu Debian. 3. Vytvořte na ploše ikonu pro přístup k některému disku (nejlépe USB flash disku) a projděte si kontextové menu této ikony.

56 Kapitola 3 Vlastnosti unixových systémů V této kapitole projdeme některé základní charakteristiky systémů unixového typu. Nebudeme se zabývat vnitřní strukturou Unixu, ale spíše vlastnostmi týkajícími se uživatelů a správců systému. Snahou je nezávislost textu kapitoly na grafickém prostředí, ve kterém pracujete, proto jsou některé úkoly méně konkrétní. 3.1 Uživatelé a skupiny Nejdůležitějším uživatelem je root (v jiných operačních systémech se nazývá supervizor, správce, administrátor). Má nejrozsáhlejší práva, může provádět konfiguraci systému, pracovat s uživatelskými konty včetně definování nových uživatelů a má přístup ke všemu v systému. Uživatel může patřit i do více uživatelských skupin. Skupiny se obvykle používají pro určení uživatelů úžeji spolupracujících například na nějakém projektu, mohou být samozřejmě dočasné. Všichni uživatelé mají přiřazeno identifikační číslo UID (User ID), uživatel root má vždy UID = 0. Stejně tak i skupiny mají přiřazeno identifikační číslo GID (Group ID). Uživatel má přiřazeno UID (s tímto číslem pracují bezpečnostní mechanismy systému), login přihlašovací jméno, zadává ho při přihlašování do systému, password heslo, vlastní domovský adresář (Home Directory), je přístupný jen jemu a rootovi, jeho název je obvykle stejný jako login, skupiny, do kterých patří, jedna ze skupin je pro něj primární (nejdůležitější), výchozí shell (něco na způsob říkazového řádku ve Windows). 52

57 3.2 ROCESY 53 Čísla UID a GID může root určovat jakkoliv (při vytvoření uživatele a skupiny, UID běžných uživatelů bývá obvykle nejméně trojciferné). Jediné omezení může nastat při propojení více unixových počítačů do sítě tak, že uživatel (nebo skupina) může pracovat na různých počítačích bez nutnosti vytváření účtů na všech systémech. To se řeší obvykle sít ovým souborovým systémem, například NFS, který vyžaduje pro téhož uživatele se stejným jménem jediné UID v celé síti, a totéž platí pro GID skupin. Úkol Zjistěte informace o sobě jako uživateli své UID, skupiny, do kterých patříte, GID své primární skupiny. 3.2 rocesy roces je vlastně běžící program. 1 rocesy v Unixu jsou seřazeny v hierarchické (stromové) struktuře založené na vztahu předek potomci. otomci jsou spouštěni svým předkem a dědí některé jeho vlastnosti. Každý proces identifikován svým vlastníkem (uživatelem) a skupinou, má vždy přiřazeno jedno číslo UID a jedno číslo GID, od toho jsou odvozena také jeho přístupová práva. rocesy mají také identifikační čísla, a to ID (rocess ID), každý proces také musí vědět, kdo je jeho předek (číslo ID arent rocess ID), a obvykle platí, že po ukončení činnosti předka končí i jeho potomci (jsou výjimky). Existují i další identifikační čísla, která má proces přidělena (GID, SID), těmi se budeme zabývat na přednáškách v příštím semestru. Každý proces má svého vlastníka. Obvykle to bývá uživatel, který tento proces spustil (třeba zprostředkovaně přes jiný proces). Vlastníkem systémových procesů je většinou uživatel root. Od vlastníka se také odvíjejí přístupová oprávnění tohoto procesu. o startu systému běží pouze jediný proces, init. Jeho vlastníkem je root, pro init je číslo ID = 1 (proces s hodnotou ID = 0 vlastně neexistuje, na tom místě si můžeme představit sadu instrukcí, která je vykonávána ještě před procesem init a ve skutečnosti ji ani nepovažujeme za proces bootování systému). roces init pak spouští další procesy, tedy všechny další procesy v systému běžící jsou jeho potomci, přímí nebo nepřímí. Spouští především systémové procesy většinou běžící na pozadí, kterým se v Unixu říká démony (daemons). Speciálním procesem je také jádro (kernel). okud některý proces dále běží a přitom jeho předek byl ukončen, musí být tento proces adoptován procesem init, aby zůstala zachována hierarchická struktura procesů, a nebo ukončen. 1 Technicky řečeno jde o instanci programu program uložený například na pevném disku spustíme, v operační paměti je vytvořen jeho obraz vybavený kódem programu, pamětí pro uložení proměnných a dalšími prostředky.

58 3.3 ADRESÁŘE A SOUBORY 54 odle původní koncepce Unixu jsou programy malé a jednoduché, a tedy i procesy, a hlavní síla Unixu je v jejich efektivní spolupráci, která znamená především předávání výstupů jednoho procesu na vstupy jiného. Je to možné několika způsoby, jeden z nich je používání tzv. rour. Roura (ipe nebo ipeline) je vlastně dočasný soubor (i když ne vždy doslova), který slouží k takovémuto předávání dat. V příkazech shellu nebo ve skriptu se obvykle realizuje zřetězením příkazů symbolem roury,. E Úkoly 1. Spust te některý nástroj, ve kterém máte přístup ke struktuře běžících procesů (podle toho, ve kterém prostředí pracujete). okud není vyznačena hierarchická struktura, zapněte zobrazení stromu procesů. Najděte proces init a zjistěte, jaké má přímé potomky. 2. Zjistěte, kolik procesů je právě spuštěno. 3. Ověřte ID procesu init. Dále seřad te procesy podle ID a u procesů s nejnižšími hodnotami se pokuste odhadnout pořadí, ve kterém byly spuštěny. Zobrazte sloupec s údajem o času spuštění procesů (pokud je podporován používaným nástrojem, zřejmě ano) a porovnejte svůj odhad. 4. Opět zapněte zobrazení stromové struktury. Spust te některý program a sledujte, kde se objeví ve struktuře procesů a jaké ID mu bude přiděleno. ak tento program ukončete prostřednictvím nástroje se seznamem procesů. 3.3 Adresáře a soubory Soubory Nejdůležitějším faktem je: VŠECHNO JE SOUBOR (včetně adresářů, zařízení a čehokoliv dalšího) a ke všemu se jako k souboru můžeme chovat včetně uplatňování přístupových práv. Soubory jsou ukládány v adresářové struktuře, způsob reprezentace souboru na pamět ovém médiu je dán především použitým souborovým systémem. Souborové systémy. odobně jako jsme se ve Windows setkali se souborovými systémy FAT a NTFS, unixové systémy používají mnoho různých souborových systémů, například UFS (Unix File System, původní, stále vylepšovaný a používaný), VXFS, CFS, HSFS, v Linuxu jsou obvyklé ext2, ext3, ReiserFS, JFS, XFS,..., používají se také sít ové souborové systémy (NFS, SMB,... ). Je jich tolik nejen proto, že od vzniku Unixu už uběhlo hodně vody (a bylo dost času na vylepšování), ale také proto, že souborový systém volíme především podle jeho vlastností, a každý z nich má tyto vlastnosti trochu jiné (dnes se setkáme nejčastěji s ext3). E

59 3.3 ADRESÁŘE A SOUBORY 55 Název souboru. Soubory mohou mít příponu, ale není operačním systémem vyžadována (může být vyžadována nebo podporována některými aplikacemi). Narozdíl od produktů Microsoftu není přípona speciální částí oddělenou od názvu souboru, ale je součástí názvu včetně oddělující tečky, což znamená, že část za tečkou může být jakkoliv dlouhá. Uživatelé příponu obvykle používají, protože jim umožňuje rozpoznat typ souboru a hodí se také pro asociace souborů s aplikacemi (to je obvyklé v grafických rozhraních). Spustitelné soubory a také některé skripty příponu nemají. V unixových souborových systémech obvykle nejsou taková omezení pro názvy souborů jako například u Windows. Jediným omezením bývá zákaz použití znaku / v názvu souboru, protože tento znak odděluje adresáře v cestě k souboru. řesto se dodržují určité konvence, jako například nepoužívání nezobrazitelných znaků (prvních 30 znaků v ASCII tabulkách) a dále některých znaků používaných shellem (*,?, #, apod.). Maximální povolená délka názvu souboru závisí na použitém souborovém systému, dnes souborové systémy v tomto směru také nekladou vážnější překážky, pokud je tato délka stanovena, tak obvykle na 255 znaků. Jak už bylo výše napsáno, do tohoto názvu patří i tečka a případná přípona souboru, tedy název souboru abc.txt má 7 znaků. Některé soubory začínají tečkou (a obvykle je to jediná tečka v názvu) tak se značí skryté soubory. Jsou to většinou konfigurační soubory systému, shellu nebo některé aplikace, obvykle jde o textové soubory, a při běžném zobrazování souborů je ve výpisech neuvidíme (musíme zapnout zobrazování skrytých souborů). Ve výpisech můžeme také vidět názvy ve tvaru nějaký_název.d (tedy končí tečkou a písmenem d). Nejde o běžné soubory, ale o adresáře (directory). Úkol Spust te některého správce souborů (můžete jednoduše poklepáním na ikonu svého domovského adresáře, pokud je zobrazena). rojděte si možnosti jeho nastavení a zapněte zobrazování skrytých souborů. E Struktura adresářů Narozdíl od struktury obvyklé pro Windows, v unixových systémech je adresářová struktura více virtualizována. Existuje jediný adresářový strom (s jedním kořenem), do kterého jsou připojována pamět ová média a přistupuje se k nim přes předem určené adresáře stromu. Výhodou je možnost univerzálního přístupu k různým typům dat včetně dynamicky vytvářených, tento přístup znamená velké zjednodušení hlavně pro programátory. Některé adresáře mají v určitém okamžiku zvláštní význam, jsou to aktuální adresář, označuje se znakem. (použijeme v složitějších příkazech, kdy se chceme odkazovat na aktuální adresář),

60 3.3 ADRESÁŘE A SOUBORY 56 / bin dev etc home root lib proc tmp usr var mnt... honza klara martin... usb diskc... Obrázek 3.1: Obvyklá struktura v unixových systémech nadřízený adresář, označuje se.. (použijeme například pro pohyb v adresářové struktuře), kořenový adresář, označuje se znakem / domovský adresář, označuje se znakem ~ (platí vždy pro určitého uživatele). Struktura adresářů se může na různých Unixech trochu lišit. Obvykle přibližně odpovídá struktuře, kterou vidíme na obrázcích 3.1 a 3.2, nejdůležitější adresáře jsou / kořenový adresář (root), narozdíl od Windows je společný pro všechna vnější pamět ová média (obvykle disky, prostě vše je dostupné přes tento jediný adresář), obsahuje také některé důležité soubory /bin soubory pro zavedení systému, některé konfigurační soubory systému, také běžné příkazy pro různé účely (název bin je od binární ) /sbin soubory používané uživatelem root ke správě systému /etc konfigurační soubory pro operační systém i mnohé aplikace, například /etc/passwd soubor se seznamem uživatelů (přihlašovací jméno, UID, skupina apod.), můžeme otevřít v textovém editoru (stačí na soubor poklepat) /etc/shadow šifrovaný soubor s hesly uživatelů /etc/group seznam skupin uživatelů s podobným formátem /etc/services seznam služeb, protokolů a portů v systému /etc/fstab seznam souborových systémů automaticky připojovaných při startu systému (jsou zde informace potřebné k připojení pamět ových médií o jaké médium jde, přes který adresář má být přístupný jeho obsah, jaký má souborový systém, zda se má připojit jen pro čtení nebo i pro zápis, atd.) /etc/mtab seznam momentálně připojených souborových systémů (může se jmenovat mnttab) /etc/inittab konfigurační soubor procesu init, zde je stanoveno, které skripty se mají spustit v různých úrovních běhu (tj. v jednouživatelském/víceuživatelském režimu, apod.) /etc/shells seznam povolených shellů, mezi kterými se lze přepínat příkazem chsh

61 3.3 ADRESÁŘE A SOUBORY 57 Obrázek 3.2: Adresářová struktura v prohlížeči souborů /root domovský adresář uživatele root /home domovské adresáře ostatních uživatelů (každý má v tomto adresáři svůj vlastní adresář pojmenovaný podle loginu, jak vidíme na obrázku 3.1); kromě vlastních dokumentů uživatele zde najdeme také související konfigurační skripty (například s příkazy, které se mají provést při přihlášení uživatele), uživatel si do tohoto adresáře může instalovat své vlastní soukromé programy (nemusí ho zajímat přístupová oprávnění a zároveň ostatní uživatelé takový program nemohou spouštět) /lib sdílené knihovny využívané při startu systému nebo pro programy z /bin a /sbin, v podadresáři modules najdeme moduly jádra /srv úložiště dat pro služby /dev speciální soubory pro zařízení (zkratka z device), slouží mimo jiné k nízkoúrovňovému přístupu k zařízením /mnt přípojné body pro dočasně připojovaná pamět ová zařízení (pro každé zařízení je zde přístupový adresář s vnitřní adresářovou strukturou média), přes tento adresář přistupujeme k obsahu CD/DVD, USB flash disků, disket, ale také třeba k oddílům s nainstalovaným systémem Windows; v mnohých distribucích se pro tyto účely využívá adresář /media /tmp adresář pro dočasné soubory

62 3.3 ADRESÁŘE A SOUBORY 58 /boot soubory pro zavaděč systému (LILO nebo GRUB), bývá tam být uloženo také jádro systému (v Linuxu soubor začínající řetězcem vmlinuz); obecně jde o informace a programy intenzívně používané především při startu systému (až na jádro, to se používá po celou dobu běhu systému) /usr zde jsou nainstalovány programy a dokumentace, kromě samotné instalace se v tomto adresáři se změnami nepočítá; některé podadresáře: /usr/bin programy, například /usr/bin/passwd, také pro mnohé skriptovací jazyky (erl, ython, Tcl, atd.) /usr/man, /usr/info, /usr/doc dokumentace, manuálové stránky /usr/x11r6 (může být i jinak) X-Window (základ grafického prostředí) /usr/include knihovny hlavičkových souborů pro jazyk C /usr/lib systémové knihovny /usr/local místo pro instalaci aplikací /usr/src zdrojové soubory /var zkratka z variable, proměnlivý, zde jsou soubory systému a aplikací, se kterými se neustále pracuje a mění se: ové schránky, logovací soubory /var/log, tiskové fronty tiskáren a jiná data ke zpracování (/var/spool), adresář pro dočasné soubory, /opt zkratka z optional (volitelný), do tohoto adresáře se často instalují aplikace, které nebyly dodány s distribucí a instalujeme je tedy dodatečně (podle své volby), je to alternativní instalační místo vzhledem k /usr /proc (v Linuxu) běhové informace o systému, ve skutečnosti je to dynamicky udržovaný virtuální adresář, neexistuje reálně na disku, je vygenerován při spuštění systému, například /proc/1 informace o procesu s ID=1, tedy init /proc/nějaké_číslo informace o procesu s daným číslem (jeho ID), najdeme zde například příkaz, kterým byl proces spuštěn, který adresář je pro tento proces zrovna pracovní, symbolické odkazy na soubory, se kterými pracuje, stav procesu, využívanou pamět, atd. /proc/cpuinfo informace o procesoru /proc/dma které dma kanály jsou zrovna využívány /proc/kmsg výstupní hlášení jádra systému /sys jedná se opět o virtuální adresář, tento však najdeme pouze v Linuxu (v nejnovějších jádrech); najdeme tady veškeré informace o zařízeních, například /sys/devices fyzické vztahy mezi zařízeními (co je k čemu připojeno) /sys/bus zařízení tříděná podle sběrnic (CI, USB, atd.) /sys/class zařízení tříděná podle tříd (typů zařízení) /sys/block přístup k blokovým zařízením včetně disků /sys/power nízkoúrovňový přístup ke správě napájení

63 3.3 ADRESÁŘE A SOUBORY 59 Informace o standardu pro adresářovou strukturu Unixů (File Hierarchy Standard) jsou také na Úkoly 1. rojděte si svůj domovský adresář (se zapnutým zobrazením skrytých souborů). Zjistěte, kam se ukládají konfigurační skripty, dokumenty, apod. 2. V adresáři /etc zobrazte obsah souboru fstab a porovnejte se souborem mtab. Dále zobrazte soubory se seznamem uživatelů a skupin (najděte svůj záznam v těchto souborech). 3. Zjistěte název souboru jádra (většinou obsahuje i číslo verze). 4. rojděte adresář /usr a podívejte se, které aplikace jsou instalovány. 5. V adresáři /proc zvolte některý podadresář pojmenovaný číslem (spíše víceciferným) a prohlédněte si ho zjistěte, ve kterých souborech se nacházejí informace jako například příkaz, kterým byl proces spuštěn, využití paměti apod. odobně prozkoumejte také podadresář příslušející procesu init V adresáři /proc si prohlédněte informace o procesoru, využité operační paměti, atd. běhové informace o systému Odkazy na soubor V unixových systémech existují odkazy dvou typů: pevné a symbolické. evný odkaz (hard link) je další ukazatel na soubor disku, je rovnoprávný s prvním odkazem vzniklým při vytvoření souboru, tedy název pevného odkazu na soubor je také název souboru. okud existuje na tentýž soubor více pevných odkazů, znamená to, že v souborovém systému existuje více cest k tomuto souboru (naprosto rovnoprávných). V souborových systémech pod Windows se pevné odkazy moc nepoužívají, ke každému souboru existuje jen jedna cesta (i když v souborovém systému NTFS ve vyšších verzích pevné odkazy lze vytvořit). evný odkaz ke výhodný zvláště tehdy, když soubor, na který odkazujeme, chceme sem tam přejmenovat, přistupujeme k němu z více míst, dále když soubor smažeme z prvního odkazu, není ztracen, můžeme se na něj dostat z ostatních pevných odkazů, pokud existují. evné odkazy mohou být vytvářeny pouze na běžné soubory, ne na adresáře (kromě. a.., které jsou předvídatelné ), aby zůstala zachována acykličnost v grafu adresářů, musí být vždy v rámci stejného fyzického systému souborů (např. na stejném oddílu disku). E Symbolický odkaz (soft link) ukazuje pouze na jméno souboru, je to obdoba zástupců ve Windows. Obsahuje tedy v sobě informaci o názvu souboru s absolutní nebo relativní 2 V textovém editoru grafického rozhraní obvykle nic neuvidíte. okud vás zajímá, co je v souborech uvnitř

64 3.4 ZAŘÍZENÍ 60 cestou. Výhodou je, že narozdíl od pevných odkazů symbolický odkaz může odkazovat na cokoliv včetně adresáře, cíl může být i na jiné partition. Nevýhoda je, že když je původní soubor odstraněn, symbolický odkaz ukazuje na neexistující soubor. Jak je poznat: ve správci souborů, kterého používáme, zajistíme zobrazení sloupců s přístupovými oprávněními a počtem odkazů na soubor. pevný odkaz je zaměnitelný s každou jinou cestou k danému souboru, proto se dá vysledovat pouze existencí čísla vyššího než 1 ve sloupci s počtem odkazů na soubor všimněte si, jaké je toto číslo u adresářů. a.. (pokud máme zapnuto zobrazení skrytých souborů), symbolický odkaz je značen písmenem l hned na prvním místě ve sloupci s přístupovými oprávněními (jinak tam většinou bývá - pro běžné soubory a d pro adresáře), například tam může být řetězec lrw-r--r--. Úkoly 1. Kolik pevných odkazů (cest) vede k podadresářům. a.. ve vašem domovském adresáři? Kolik je jich u stejně pojmenovaných podadresářů v adresáři /home? 2. Zjistěte, zda ve vašem domovském adresáři je nějaký symbolický odkaz. Zkuste tento soubor otevřít v textovém editoru (pomocí kontextového menu). 3.4 Zařízení Zajištění přístupu k zařízením Ovladače. Také v Linuxu jsou pro každé zařízení nutné ovladače. Obvykle nemůžeme použít ovladače pro Windows (i tato možnost dnes již existuje, i když není jednoduchá přes nástroj NDISWrapper), naštěstí pro běžně prodávaná zařízení se dají většinou sehnat ovladače pro Unix (Linux) nebo jsou přímo v jádře (tam jsou většinou standardní ovladače, které umožní zařízení používat, i když někdy nemůžeme jeho možnosti plně využít). Ovladače pro Linux, pokud vestavěné standardní nevyhovují, se většinou dají sehnat na internetu na stránkách výrobce zařízení nebo na specializovaných stránkách. roblémy nastávají jen u těch zařízení, jejichž výrobci sami nemíní vydat linuxové ovladače a také nechtějí zveřejnit informace nutné pro jejich naprogramování. Naštěstí se to obvykle dá vyřešit použitím obecného ovladače pro daný typ zařízení, případně naprogramováním ovladače ad-hoc s použitím informací získaných pozorováním chování ovladače pro jiný operační systém. /proc, pak musíte přes terminál. omocí příkazu cd se přesuňte do adresáře, který vás zajímá, pak příkazem cat zobrazte obsah souboru.

65 3.4 ZAŘÍZENÍ 61 Aby bylo možné plně využívat 3D grafické rozhraní v unixových systémech, je třeba mít 3D grafickou kartu a také k ní vhodné ovladače. Ovladače karet firem ATI a nvidia se dají stáhnout na internetu v binární podobě (jsou dostupné ve většině repozitářů, podrobnosti budeme probírat později), za určitých okolností mohou být nainstalovány automaticky zároveň se systémem. Speciální soubory jsou jakési komunikační body, přes které procesy získávají data ze zařízení nebo je tam naopak posílají. Najdeme je v adresáři /dev. Základní operace jsou realizovány jako běžná práce se souborem (podle filozofie vše je soubor i zařízení ): inicializace zařízení (pokud je nutná) = otevření souboru, zaslání dat zařízení (disku, tiskárně apod.) = zápis dat do souboru, načtení dat ze zařízení (disku,... ) = čtení dat ze souboru, atd. ozor, speciální soubor zařízení není totéž co ovladač (ovladač je program proces komunikující se zařízením, speciální soubor zařízení je datová struktura sloužící ke komunikaci uživatele nebo jiného procesu s tímto zařízením reprezentovaným ovladačem). řipojování pamět ových zařízení. ro zařízení typu pamět ové médium nestačí mít pouze speciální soubor. Komunikace s takovým zařízením je mnohem složitější, například když ukládáme soubor, nestačí pouze poslat prakticky nezformátovaná data speciálnímu souboru, ale musíme přidat další informace název souboru, jeho umístění, atributy, apod. roto pro pamět ová média máme kromě speciálního souboru také jiné kontaktní místo, bod připojení (přípojný bod). Každé pamět ové zařízení je nutné před jeho používáním připojit, a po ukončení práce s ním synchronizovat (pokud se používá mezipamět cache) a odpojit. Tyto operace bývají obvykle automatizovány, jen odpojení USB flash disku, které je poněkud náhlé a pro operační systém nepředvídatelné, je vhodné provést ručně (to znamená například z příslušného kontextového menu vybrat volbu pro odpojení média). Tyto postupy ostatně známe i z Windows. Zařízení, která je nutné připojit (a také oddíly zabrané jiným operačním systémem), se připojují do adresáře /mnt nebo /media nebo jinam (záleží na distribuci), v tomto adresáři pak k zařízením můžeme přistupovat (např. pokud chceme na disk uložit určitý soubor, zkopírujeme ho do podadresáře v tomto adresáři představujícího dotyčný disk). oddresáře pro jednotlivé oddíly v adresáři /mnt (nebo jak je pojmenován) si můžeme pojmenovat jak chceme. Ukázku vidíme na obrázku 3.2 na straně 57 a na obrázku 3.2 na straně 57 v každém z těchto případů jsou body připojení pojmenovány jinak Obvyklá umístění S pamět ovými zařízeními komunikuje uživatel a programátor spíše přes bod připojení, i když i speciální soubor je důležitý, s ostatními zařízeními komunikujeme pouze přes speciální soubor.

66 3.4 ZAŘÍZENÍ 62 Mnohá přístupová rozhraní, včetně rozhraní pro speciální soubory, jsou v Linuxu koncipována jako virtuální souborové systémy. Tím si zatím nemusíme lámat hlavu, stačí nám jen vědět, který souborový systém se pro tyto účely používá. Ve starších verzích jsme se mohli setkat se souborovým systémem devfs, který celkem spolehlivě zajišt oval komunikaci se zařízeními. V novějších verzích se setkáme už téměř výhradně se systémem udev, který je především narozdíl od devfs dynamicky koncipovaný. Z hlediska uživatele je rozdíl především v názvech speciálních souborů pro pevné disky. /dev/sda /dev/sda1 /dev/sdb /dev/sdb1 /dev/sda2 /dev/sdb Obrázek 3.3: ojmenování speciálních souborů (dva pevné disky) při použití udev evný disk: speciální soubor je /dev/sda (první pevný disk), /dev/sdb (druhý pevný disk),..., pokud máme na disku více diskových oddílů (což je obvyklý stav), tak každá z nich má také vlastní speciální soubor a jsou odlišeny čísly /dev/sda1, /dev/sda2,... Ve skutečnosti, i když máme na disku jen jediný oddíl, používá se alespoň to číslo 1. 3 Bod připojení bývá například /mnt/disk1 (název může být jakýkoliv, důležité je umístění v adresáři /mnt nebo /media a také to, abychom jednotlivé disky dokázali rozlišit podle názvu). Hlavní linuxový oddíl se připojuje jako kořenový adresář. Abychom mohli pamět ové médium připojit, musí jeho přípojný bod (ten adresář) předem vytvořen. Na obrázku 3.4 je disk rozdělený na několik oddílů. rvní oddíl (/dev/sda1) byl na notebooku vytvořen prodejcem (není připojen, proto nevidíme bod připojení). Na následujícím (/dev/sda2) je nainstalován systém Windows Vista, bod připojení je /media/diskc a má souborový systém NTFS. Kdybychom například chtěli přistupovat k profilu některého uživatele, pracujeme s adresářem /media/diskc/users/ uživatel. Na oddílu /dev/sda3 je souborový systém NTFS, dostaneme se k němu přes bod připojení /media/diskd. Oddíl /dev/sda4 je rozšířený (to znamená, že v něm nejsou přímo data nebo operační systémy, ale vnořené oddíly). V tomto oddílu najdeme oddíly /dev/sda5 (je to odkládací oddíl, o této problematice se budeme učit v příštím semestru), /dev/sda6 (hlavní oddíl, z něj se načítá Linux) a /dev/sda7 (podle bodu připojení poznáme, že v něm jsou domovské adresáře uživatelů). Všimněte si, že u /dev/sda6 jsou uvedeny dva přípojné body oddělené čárkou. rvní je kořenový adresář systému, ten druhý vede do adresáře /dev, do jeho skrytého podadresáře.static. E 3 odle systému devfs bylo označení /dev/hda, /dev/hdb, /dev/hda1, apod.

67 3.4 ZAŘÍZENÍ 63 Obrázek 3.4: Správa oddílů disku v GNOME, program GartEd V oddílu /dev/sda6 se nacházejí všechny adresáře z dříve popsané struktury, které nejsou ve vlastním oddílu. Například /boot adresář v oddílu 6 /home/ uživatel adresář v oddílu 7 /etc/fstab soubor v oddílu 6 /dev/sda soubor v oddílu 6 /usr/lib adresář s podadresářem v oddílu 6 /proc není vůbec uložen na disku!!! ři instalaci Linuxu lze vytvořit jakékoliv množství oddílů a uložit v nich kterékoliv adresáře. Můžeme se například setkat s tím, že existuje samostatný oddíl pro /usr (s nainstalovanými aplikacemi) nebo /boot. SCSI disky mají speciální soubory /dev/sda1, /dev/sda2,..., /dev/sdb1,... (tj. při použití udev není rozdíl v označení běžných IDE/SATA disků a SCSI disků). CD mechanika má speciální soubor /dev/cdrom nebo podobný (také může být použita syntaxe podle pevných disků). okud máme více CD mechanik, můžeme s nimi zacházet podobně jako s pevnými disky, záleží, jak jsou připojeny. Může to být třeba /dev/sdb1,

68 3.4 ZAŘÍZENÍ 64 Obrázek 3.5: Správa oddílů disku v KDE, starší verze jádra používající devfs /dev/sdc1 apod. Disketa je obvykle /dev/fd0. ro názvy bodů připojení platí totéž co pro běžné disky. USB flash disky jsou obvykle připojovány jako SCSI (resp. při udev jako pevné disky), tedy například flash disk může být /dev/sdb1 (ale může to být /dev/usb0, /dev/usb1,... ). Opět potřebujeme bod připojení, ve kterém bude přístupná adresářová struktura uvnitř disku. Tiskárna /dev/lp0, zařízení připojená k sériovým portům jsou /dev/tty0, /dev/tty1,..., k paralelním portům /dev/lp0, /dev/lp1,... (také LT tiskárna). Virtuální zařízení jsou taková zařízení, pro která nemusí existovat fyzický protějšek. Zařízení /dev/null má stejný význam jako zařízení NULL ve Windows, přesměrovává se zde vše, u čeho nás nezajímá výstup, například různá upřesňující hlášení některých programů (je to tedy výstupní zařízení). Zařízení /dev/random a /dev/urandom generují náhodná čísla a jsou tedy vstupními zařízeními, první z nich používáme, pokud nám více záleží na bezpečnosti (generování kryptografických klíčů), druhé může být zase rychlejší. Zařízení /dev/zero zase použijeme jako vstupní, pokud chceme mít na vstupu číslo nula (například chceme vytvořit soubor určité délky bez smysluplného obsahu). Rozlišujeme speciální soubory blokové a znakové. Znaková zařízení jsou například /dev/random, /dev/zero, tiskárny, /dev/null posíláme data o délce 1 B (resp. sekvence takovýchto dat), bloková zařízení jsou například pevný disk nebo disketa komunikují se po blocích o stanovené délce, která obvykle bývá značně větší než 1 B s tím, že hranice mezi jednotlivými osmicemi bitů nejsou důležité.

69 3.5 ŘÍSTUOVÁ ORÁVNĚNÍ A VLASTNOSTI SOUBORŮ 65 Úkoly 1. okud pracujete v prostředí KDE, najděte v Informačním centru seznam úložných zařízení, zjistěte, která jsou připojená a v jakém bodu připojení. řipojte USB flash disk, pokud máte nějaký k dispozici, a sledujte, jaké údaje se do seznamu přidají. Jestliže pracujete v prostředí GNOME, najděte pro tyto účely obdobné nástroje, které máte nainstalovány. 2. rojděte si adresář /dev. Najděte speciální soubory pro pevné disky včetně těch odkazujících na oddíly na nich. 3. Odhadněte, který speciální soubor náleží myši. 4. V souboru /etc/fstab si projděte dvojice speciálních souborů a bodů připojení pro pamět ová média. 5. Zjistěte, které diskové oddíly jsou použity pro jednotlivé adresáře. 3.5 řístupová oprávnění a vlastnosti souborů Úvod do přístupových oprávnění Každý soubor (včetně adresářů) má přiřazeny tři důležité údaje: svého vlastníka (obvykle ten uživatel, který soubor vytvořil, u systémových souborů je to root), přidruženou skupinu, jejíž členové obvykle mívají k souboru o něco vyšší přístupová práva než ostatní, určení přístupových oprávnění pro vlastníka/členy skupiny/ostatní. Každý soubor má přiřazeny tři sady přístupových práv pro svého vlastníka, skupinu (group) a ostatní (others ty, kteří nejsou ani vlastníkem, ani členem přiřazené skupiny). řístupová práva může ve většině případů měnit jen vlastník souboru nebo root (přesněji, kdykoliv root něco dělá, jeho práva nejsou až na výjimky prověřována; kdykoliv něco provádí jiný uživatel, jsou při každém přístupu k souborům včetně příkazů jeho práva prověřována). V každé ze tří sad (vlastník, skupina, ostatní) najdeme nastavení tří oprávnění (celkem tedy devět). Řetězec s přístupovými oprávněními tedy má celkem devět znaků. Tyto znaky mohou být r (právo čtení), w (právo zápisu), x (právo spouštění), nebo pokud toto právo není přiděleno, pak je zobrazen znak - jako symbol odepření práva, to vše pro vlastníka, skupinu a ostatní (tedy tři skupiny po třech znacích). Význam jednotlivých znaků najdeme v tabulce 3.1 na straně 66.

70 3.5 ŘÍSTUOVÁ ORÁVNĚNÍ A VLASTNOSTI SOUBORŮ 66 r w x dokument číst zapisovat, měnit spustitelný soubor, skript číst (zobrazit) zapisovat, měnit spustit adresář vypsat (zobrazit) obsažené položky přidávat a mazat položky Tabulka 3.1: Význam přístupových práv zvolit jako pracovní (aktivní) adresář říklad 3.1 Řetězec souboru, ke kterému mají všichni povolen jakýkoliv typ přístupu, by byl rwxrwxrwx. Ukážeme si řetězce, ve kterých je vždy alespoň jeden typ přístupu odepřen. rwxrwxr-- pro majitele a stanovenou skupinu jsou přidělena všechna práva, ostatní mohou jen číst (zápis a spouštění jsou pomlčkou zakázány), rwxr--r-- znamená všechna práva pro majitele, pro skupinu a ostatní jen čtení, rwxrw---- znamená všechna práva pro majitele, pro skupinu čtení a zápis, pro ostatní nic, rw-r----- majitel může číst a zapisovat (spouštění zřejmě nemá smysl, půjde o nějaký dokument), členové stanovené skupiny mohou číst, ostatní nemohou nic. ro soubor je význam práv r, w a x jasný (číst soubor, zapisovat, spouštět spustitelný soubor). okud jde o skript (tedy textový soubor s příkazy), můžeme ho spustit bud s použitím příslušného interpretačního programu (tedy jako parametr programu interpretujícího perl, bash, php apod.), a nebo přímo to lze, když jsou splněny tyto podmínky: 1) soubor skriptu má nastaveno právo x (spouštění), 2) na začátku souboru je stanoveno, kterým programem má být skript interpretován (budeme probírat později). ro adresář znamená čtení vypsat si jeho obsah, zápis změnit obsah adresáře (přidat soubory, změnit, vymazat), spouštění zvolit si ho jako pracovní (možnosti jsou v tabulce 3.1). Jenže to není všechno. Abychom se mohli dostat k určitému souboru, musí nám být přístupná i cesta k němu, což znamená, že potřebujeme mít právo x pro všechny adresáře na cestě k souboru, včetně kořenového. říklad 3.2 ředpokládejme, že u souboru /seznamy/xdata.txt a adresářů na cestě k němu jsou oprávnění nastavena takto: Soubor Řetězec oprávnění Vlastník Skupina / (kořenový adresář) rwxr-xr-x root root seznamy rwxr-xr-- jan marketing xdata.txt rw-r----- jan marketing

71 3.5 ŘÍSTUOVÁ ORÁVNĚNÍ A VLASTNOSTI SOUBORŮ 67 Root má všechna oprávnění ke všem těmto objektům. Uživatel jan se dostane do všech adresářů na cestě (jen nemůže ovlivňovat obsah kořenového adresáře, u nějž pro Jana platí poslední třetina řetězce oprávnění) u obou adresářů má právo x, také může jakkoliv manipulovat se souborem xdata.txt, protože pro něj jako vlastníka platí první třetina řetězce oprávnění. Vezměme si uživatele pavel, který je členem skupiny marketing. ro něj platí / třetí třetina: r-x dostane se dovnitř seznamy druhá třetina: r-x dostane se dovnitř xdata.txt třetí třetina: r-- může pouze číst Naproti tomu pro uživatele lukas, který není ani vlastníkem, ani členem přidružené skupiny marketing, to bude jiné: / třetí třetina: r-x dostane se dovnitř seznamy třetí třetina: r-- tady se zasekne, nemůže mít tento adresář jako pracovní, nemůže dovnitř xdata.txt třetí třetina: --- nemá žádná oprávnění; i kdyby je měl, je mu to na nic, protože se k souboru tak jako tak ani nedostane (potřeboval by přidat právo x pro seznamy) Speciální příznaky řístupová práva pro uživatele jsou celkem jasná stanovují, co je dovoleno uživateli, pokud přistupuje k určitému objektu. Když vzniká něco nového (proces, nový soubor, nový adresář apod.), musí se také stanovit jeho přístupová práva. Za obvyklých okolností nově vytvořený soubor dědí přístupová práva od svého tvůrce, což je proces zprostředkovaně spuštěný pod určitým uživatelem, tedy soubor dědí práva svého uživatele včetně nastavení vlastníka a skupiny. Totéž platí o nově vytvořeném adresáři. Dědění práv však lze ovlivnit, a to speciálními příznaky přístupových práv SUID (SetUID), SGID (SetGID) a Sticky. Jakýkoliv soubor nebo adresář může mít tyto příznaky nastaveny, i když u většiny tomu Obrázek 3.6: řístupová oprávnění v Linuxu, včetně speciálních příznaků

72 3.5 ŘÍSTUOVÁ ORÁVNĚNÍ A VLASTNOSTI SOUBORŮ 68 Adresář: = 0 = 1 SUID = SGID = Sticky = Když vytváříme nový podadresář v tomto adresáři, vlastníkem se stáváme my (tj. vlastníkem nového adresáře se stává jeho tvůrce uživatel nebo vlastník tvořícího procesu). Když vytváříme nový podadresář v tomto adresáři, přiřazenou skupinou se stává naše primární skupina (do které právě patříme). okud má uživatel k adresáři přiřazeno právo w, může kromě přidávání položek v adresáři také tyto prvky mazat. Modifikovat položku (například měnit obsah souboru) může jen tehdy, když má právo w přímo k této položce. Tabulka 3.2: Speciální práva pro adresáře Když vytváříme nový podadresář v tomto adresáři, nový podadresář zdědí vlastníka od svého nadřízeného adresáře (tj. adresář předává vlastníka svým podadresářům). Když vytváříme nový podadresář v tomto adresáři, přiřazená skupina je zděděna od nadřízeného adresáře. okud má uživatel k adresáři přiřazeno právo w, může přidávat (a případně modifikovat) položky, ale mazat je může pouze jejich vlastník nebo root. Je to obrana proti nechtěnému smazání cizího souboru. tak nebývá. Mají význam pouze pro adresáře a spustitelné soubory (včetně textových skriptů). V tabulkách 3.2 a 3.3 je přehledně vysvětlen význam nastavení bitů SUID, SGID a Sticky (pro spustitelné soubory tento příznak nemá využití). U starších verzí Unixů byl Sticky bit používán také u spustitelných souborů když byl nastaven, pak po ukončení zůstal jeho kód v operační paměti, aby v případě opětovného spuštění tohoto programu nebylo nutné kód znovu do paměti načítat. V současné době již prakticky žádný Unix tuto možnost nepoužívá. Na obrázku 3.6 je ukázka nastavení přístupových oprávnění včetně speciálních příznaků ve vlastnostech souboru v prostředí KDE (v GNOME je to podobné, ale ke speciálním příznakům se většinou dostaneme jen přes příkazy v textovém shellu). SUID bit u spustitelného souboru může být nebezpečný spustitelných souborů, jejichž vlastníkem je root a mají nastavený SUID bit, by mělo být co nejméně, jen v nejnutnějších případech. Většina případů SUID bitu se ve skutečnosti dá řešit jinak, například příkazem pro navýšení práv (taktéž používaným s rozmyslem). Nastavení speciálních oprávnění se také projeví v řetězci s přístupovými právy, a to na místech, kde obvykle bývá x pro spuštění. ři nastavení SUID najdeme S na tomto místě v trojici pro uživatele, při nastavení SGID totéž písmeno v trojici pro skupinu a pro Sticky bit písmeno T v poslední trojici. Takže přístupová oprávnění adresáře, kterému E

73 3.5 ŘÍSTUOVÁ ORÁVNĚNÍ A VLASTNOSTI SOUBORŮ 69 Spustitelný = 0 = 1 soubor: SUID = SGID = Když spouštíme spustitelný soubor, vlastníkem vzniklého procesu se stáváme my, proces přebírá přístupová práva od toho, kdo ho spustil. Běžné chování, skupina obvykle nepotřebuje mít vliv na proces. Když spouštíme spustitelný soubor, vlastníkem vzniklého procesu se stává vlastník spustitelného souboru, proces zdědí přístupová práva od vlastníka souboru. Toto nastavení se používá pro programy, které obvykle spouští běžný uživatel, ale tento program při své činnosti potřebuje vyšší přístupová oprávnění (například při změně hesla). Funguje podobně jako SUID = 1, přístupová oprávnění spuštěného procesu se dědí od přístupových oprávnění skupiny přiřazené spustitelnému souboru. Tzv. efektivní skupinou procesu je skupina souboru. Obvykle nenastává situace, kdy by SUID i SGID souboru byly nastaveny na 1. Tabulka 3.3: Speciální práva pro spustitelné soubory včetně skriptů nastavíme SUID a Sticky bity, by mohla vypadat například takto: rwsrwxr-t Úkoly 1. rojděte si přístupová oprávnění (také vlastníka a skupinu) souborů a adresářů ve svém domovském adresáři. Srovnejte oprávnění u adresářů, dokumentů a spustitelných souborů. 2. Rozkódujte tyto řetězce oprávnění: Adresáře: rwxr-x--- rwxr--r-- rwsrwsr-- rwxrwx--t Soubory: rw-rw-r-- rwxr-x--- rwsr--r-- rwxr-s Zjistěte u příkazů v adresáři /bin, kdo bývá vlastníkem a jaká mají přístupová oprávnění. 4. Najděte soubor /usr/bin/passwd a zjistěte, jaká oprávnění má přiřazena (včetně speciálních). 5. Které oprávnění a kde musí být nastaveno, abyste mohli smazat soubor, který vlastníte?

74 3.5 ŘÍSTUOVÁ ORÁVNĚNÍ A VLASTNOSTI SOUBORŮ Atributy souborů Každý soubor (míněno včetně adresářů a speciálních souborů) má atributy, které ho plně určují (pozor pod pojmem atribut zde rozumíme něco jiného než ve Windows). Tyto atributy v sobě zahrnují především vlastnosti související s identifikací a oprávněními souboru. Jsou to: 1. typ souboru adresář, běžný soubor, symbolický odkaz, roura (pipe), apod. 2. mód souboru obsahuje nastavení přístupových oprávnění (číslo, ve kterém je zakódován řetězec, kterým jsme se zabývali v předchozím textu) 3. počet pevných odkazů na soubor 4. vlastník (majitel) souboru (jeho UID) 5. skupina přiřazená souboru (její GID) 6. velikost souboru v B (pro adresář má vztah k počtu souborů v tomto adresáři) 7. čas posledního přístupu k souboru (nejen otevření souboru) 8. čas poslední změny obsahu souboru 9. čas poslední změny atributů souboru (těchto atributů), mění se tedy například i při změně vlastníka nebo přístupových oprávnění rvní dvě položky probereme podrobněji, ostatní jsou zřejmé z předchozího textu. Typ souboru: rozlišujeme d adresář (directory) - obyčejný soubor c speciální soubor pro znakové zařízení (Character Device) b speciální soubor pro blokové zařízení (Block Device) p roura (ipe) lze vytvářet i pojmenované roury, které po svém použití nejsou zrušeny l symbolický odkaz link říklad 3.3 Typ souboru bývá ve výpisech uveden těsně před přístupovými oprávněními, například drwxr-xr-x znamená, že jde o adresář (d), ke kterému má vlastník plná přístupová práva, a členům přidružené skupiny a ostatním uživatelům je dovoleno vypsat si obsah adresáře (r) a nastavit ho jako pracovní adresář (x), -rw-r--r-- je řetězec pro běžný soubor, jeho vlastník ho může číst i měnit, všichni ostatní pouze číst (pravděpodobně nepůjde o spustitelný soubor nebo spouštění není přímo dovoleno), lrwxr-xr-x jde o symbolický odkaz (l).

75 3.5 ŘÍSTUOVÁ ORÁVNĚNÍ A VLASTNOSTI SOUBORŮ 71 Mód souboru je číslo složené ze čtyř číslic, první odpovídá speciálnímu příznaku souboru. Tyto číslice dostaneme součtem určitých čísel (tj. vlastně pracujeme s binárním číslem, které pak převedeme na desítkové): první číslice: 4 set UID, nastaven příznak SUID 2 set GID, nastaven příznak SGID 1 set Sticky bit, nastaven příznak Sticky druhá číslice: 4 právo čtení pro majitele (r) 2 právo zápisu pro majitele (w) 1 právo spouštění pro majitele (x) třetí číslice: totéž pro skupinu čtvrtá číslice: totéž pro ostatní uživatele říklad 3.4 rincip si ukážeme na několika příkladech: řetězec rwxr-xr-x s tím, že SUID, SGID i Sticky jsou 0, tento řetězec (včetně speciálních bitů, které umístíme zcela vlevo) je binárně , zakódujeme jako ( ) ( ) ( ) ( ) = = ( ) ( ) ( ) ( ) = 0755, řetězec rw-r----- s tím, že SUID, SGID i Sticky jsou 0, je binárně (včetně speciálních bitů) , zakódujeme jako ( ) ( ) ( ) ( ) = 0640, řetězec rwxr-x---t s nastaveným Sticky bitem bude zakódován následovně: ( ) ( ) ( ) ( ) = 1751, řetězec rwsr--r-- s nastaveným SUID bitem bude zakódován následovně: ( ) ( ) ( ) ( ) = 4744, mód 0710 znamená, že ze speciálních bitů není nastaven žádný, majitel souboru má nastavena všechna přístupová práva, = 7, rwx, skupina, jejíž GID je také v atributech souboru, má pouze právo spouštění (třeba programů), tj = 1, --x, ostatní nemají žádná přístupová práva ( = 0, ---), odpovídá to sekvenci rwx--x---, mód 2754 znamená, že je nastaven SGID bit ( = 2), majitel souboru má nastavena všechna přístupová práva, = 7, rwx, skupina má pouze právo čtení a spouštění (zřejmě se jedná o adresář, tedy možnost nastavit adresář jako pracovní), tj = 5, r-x,

76 3.5 ŘÍSTUOVÁ ORÁVNĚNÍ A VLASTNOSTI SOUBORŮ 72 ostatní mají právo čtení (zobrazit obsah adresáře, = 4, r--), odpovídá to sekvenci rwxr-sr--. Obrázek 3.7: Výpis vlastností souborů v grafickém a textovém režimu Na obrázku 3.7 vidíme výpis vlastností souborů v adresáři pro dokumenty uživatele, a to nejdřív ve správci souborů (Konqueror v KDE) a pak v terminálu. Oba výpisy jsou prakticky ekvivalentní, jen v grafickém režimu je vypnuto zobrazování pevných odkazů na nadřízený adresář a sebe sama ( tečkové adresáře). V okně Konqueroru vidíme z atributů hned za názvem velikost, čas poslední změny, přístupová oprávnění včetně typu souboru, vlastníka a skupinu. U symbolických odkazů se zobrazí také cílový soubor. V menu lze samozřejmě zvolit také zobrazování dalších atributů. V okně terminálu jsme použili příkaz ls -la. Tento příkaz je obdobou příkazu dir ve Windows, vypisuje obsah adresáře. arametry -la zajišt ují dlouhý výpis (long, včetně atributů), a to všech souborů (all, včetně skrytých). Oproti výpisu v Konqueroru máme navíc počet pevných odkazů na soubor (to číslo hned za řetězcem oprávnění), následuje vlastník, skupina, velikost a čas poslední změny (rok se zrovna nevypisuje, poslední změna tedy byla letos u všech souborů). Jako poslední údaj je uveden název souboru (je poslední, protože narozdíl od ostatních může být jakkoliv dlouhý a těžko se zarovnává do sloupce).

77 3.5 ŘÍSTUOVÁ ORÁVNĚNÍ A VLASTNOSTI SOUBORŮ 73 Jak vidíme, symbolický odkaz poznáme podle l v na začátku řetězce oprávnění. Značit pevné odkazy podobným způsobem nemá smysl, protože jsou naprosto rovnocenné s jakoukoliv další cestou k souboru. Jejich existence se projevuje pouze v hodnotě čísla počtu pevných odkazů, které vidíme na obrázku z terminálu. Obrázek 3.8: Výpis vlastností některých speciálních souborů (dva různé systémy, první používá udev, druhý devfs) Na výpisech jsme zatím viděli běžné soubory, adresáře a odkazy. Na obrázku 3.8 najdeme i jiné typy souborů (hvězdička zastupuje jakýkoliv řetězec, tedy například cd* zastupuje vše, co začíná podřetězcem cd a pak mohou následovat jakékoliv další znaky). Jak víme, v adresáři /dev jsou speciální soubory zařízení. Zařízení jsou znaková nebo bloková, což se projeví také v typu speciálního souboru. Vidíme, že řádky pro zařízení random a urandom začínají písmenem c, jde o znaková zařízení (character), a to virtuální vstupní zařízení generující náhodná čísla (tento fakt se ve výpisu neobjeví). Speciální soubory začínající řetězcem sd náležejí (při použití udev) pevnému disku či jeho oddílům. Jak vidíme, jde o bloková zařízení ( b jako block), na disku jsou pouze tři oddíly. oslední část výpisu v levém okně obsahuje symbolické odkazy ( l ) na speciální soubory nacházející se v tomtéž adresáři, k CD/DVD mechanice lze tedy přistupovat přes tři různé soubory, z nichž jeden je speciální (/dev/scd0), další dva jsou jen odkazy. Na obrázku 3.8 vpravo je obdobný výpis na systému používajícím starší devfs, na pevném disku je celkem 11 oddílů, a dále vidíme dvě CD/DVD mechaniky (poslední dva řádky výpisu). Určitě jste si všimli, že ve sloupci, kde podle terminálu na obrázku 3.7 byla velikost souboru, je u zařízení na obrázku 3.8 něco jiného dvě čísla oddělená čárkou (je to patrné hlavně vlevo, kde jsou ve výpisu kromě speciálních souborů i symbolické odkazy). U speciálních zařízení obvykle nemá moc smysl vypisovat velikost souboru, ale zato je důležitý jiný údaj čísla zařízení. Jádro unixových systémů nepracuje s názvy speciálních souborů,

78 3.5 ŘÍSTUOVÁ ORÁVNĚNÍ A VLASTNOSTI SOUBORŮ 74 ale se zařízeními zachází pomocí hlavního a vedlejšího čísla zařízení. Hlavní číslo označuje třídu zařízení. Svou třídu mají hlavní bloková zařízení (pevné disky, RAM disky apod.), další je pro vstupní zařízení (například myš), další mají sít ová zařízení (sít ové karty), atd., týká se to také virtuálních zařízení. Rozdělení do tříd zde odpovídá tomu, co jsme viděli v adresáři /sys/class. Vedlejší číslo pak odlišuje jednotlivá zařízení ve stejné třídě. Statický souborový systém pro zařízení devfs měl stanoveno, která hlavní čísla patří kterým zařízením, v dynamickém udev se hlavní i vedlejší čísla přiřazují dynamicky podle jejich připojování. Úkoly 1. odle řetězce s přístupovými oprávněními rwsr-xr-t sestavte k němu ekvivalentní číselnou reprezentaci módu souboru. 2. Vytvořte řetězec s přístupovými oprávněními podle módu řiřad te k řetězcům s přístupovými oprávněními k nim ekvivalentní číselnou reprezentaci módu souboru: rwxrwxr-- rwxrwsr-t rw-rw-r-- rwxrwxr-x rwsrwx--- rwxr-sr-x rohlédněte si vlastnosti souborů a podadresářů v adresáři /proc. Z jakého důvodu mají všechny soubory nulovou velikost? Do kterých lze zapisovat a kdo zápis může provést? Co vyplývá z rozdílů ve vlastníkovi (a skupině) u podadresářů s číselným pojmenováním (vzhledem? 5. Spust te si terminál (nebojte se, zatím si nemusíte pamatovat žádné příkazy). Najdete ho v hlavním menu prostředí. V KDE hledejte v rozvětveném menu, většinou mezi nástroji pro správu systému kategorie může mít více různých názvů, může to být konsole, xterm, atd. V GNOME je terminál v Aplikace říslušenství. okud jste št astně nalezli a spustili, vyzkoušejte tuto sekvenci příkazů: cd ~ přechod do domovského adresáře touch pokus.txt vytvoříme soubor pokus.txt ls po* -l podívejte se především na přístupová oprávnění chmod u+s nastavíme SUID ( u jako user, zde vlastník) ls po* -l jak se to projevilo v přístupových oprávněních? chmod u-s zrušíme SUID ls po* -l opět zkontrolujeme chmod g+s nastavíme SGID ( g jako group, skupina) R

79 3.5 ŘÍSTUOVÁ ORÁVNĚNÍ A VLASTNOSTI SOUBORŮ 75 ls po* -l ověříme, jak se to odrazilo na přístupových oprávněních chmod +t nastavíme Sticky bit (nevztahuje se k vlastníkovi ani skupině) ls po* -l zkontrolujeme změnu v oprávněních rm pokus.txt smažeme soubor pokus.txt To vytvoření a smazání můžeme klidně provést i v grafickém režimu. Taktéž ověřovat řetězec s přístupovými oprávněními (příkaz ls) lze v souborovém manažerovi (v KDE použijeme Konqueror nebo Dolphin, v GNOME bývá Nautilus, zapneme zobrazení sloupce s oprávněními).

80 Kapitola 4 Linux Tato kapitola je především určena k základnímu seznámení s Linuxem. odíváme se na nejznámější distribuce, jaký software v distribucích obvykle najdeme a jak nainstalovat další, a jak nainstalovat samotný Linux. 4.1 Základní údaje Linux je ve skutečnosti jen jádro (a ještě k tomu bychom měli správně psát GNU/Linux), to, s čím se setká uživatel, je distribuce Linuxu od konkrétní firmy nebo komunity (skupiny programátorů a uživatelů) k jádru jsou přidány další moduly, nástroje a programy včetně grafického prostředí. Na úrovni zdrojových kódů je Linux kompatibilní s Unixem, i když linuxový kód byl kompletně znovu vytvořen. Vlastním tvůrcem Linuxu je Linus Torvalds, který, ještě jako student informatiky na univerzitě v Helsinkách, roku 1991 poslal na internet první verzi Linuxu (0.1). Tato verze zůstala navždy pouze v podobě zdrojového kódu (většinou v jazyce C), první přeložená verze byla 0.2. rvní více provozovaná verze byla 1.0, objevila se v roce Na vývoji Linuxu se od té doby podílejí tisíce dalších vývojářů. Verze samotného Linuxu je ve skutečnosti verze jádra. Dnes je nejrozšířenější verze jádra 2.6, tam, kde je velký důraz na stabilitu systému, se můžeme setkat s jádrem verze 2.4. ro jádro Linuxu platí: verze se sudým číslem za tečkou jsou stabilní ( stable ), verze s lichým číslem za tečkou jsou vývojové ( testing ), po odchytání všech nedostatků se přehoupnou na sudé číslo. Liché verze používají především ti lidé, kteří chtějí pomáhat při vývoji Linuxu nebo je lákají nové možnosti těchto verzí. Od verze 2.6 to však neplatí do důsledků. Když jsou přidávány další vlastnosti nebo prováděny změny, odrazí se to v následujících úrovních číslování, případně se přidá zkratka rc, která znamená testovací či nestabilní verzi. řechod na verzi 2.7 bude proveden až 76

81 4.1 ZÁKLADNÍ ÚDAJE 77 u velmi výrazné změny. Celkové distribuce (to co si stahujeme z internetu nebo kupujeme, je to distribuováno ) mají vlastní číslování verzí, každý výrobce používá vlastní číslování. řesto bývá důležitým údajem také číslo verze jádra. U některých distribucí bývá možné si při instalaci vybrat mezi dvěma verzemi jádra. Minimální konfigurace je různá pro různé distribuce, absolutním minimem je to, co platí také pro Unix, tedy procesor i386 a několik MB paměti. Větší distribuce obvykle doporučují alespoň entium III, vyšší nároky platí především pro případ, že chceme pracovat v grafickém prostředí a používat zdrojově náročnější aplikace. S podporou hardwarových zařízení je to rok od roku lepší s tím, jak výrobci HW začínají s Linuxem počítat při psaní ovladačů nebo alespoň zveřejňují informace nutné pro programátory ovladačů, obecně není s většinou zařízení problém (Linux obsahuje mnoho implicitních ovladačů, které sice někdy nedokážou využít plně možnosti zařízení, ale funguje to), pracuje běžně s CD a DVD mechanikami, SCSI zařízeními, LCD obrazovkami apod. Ovladače pro Linux nebývají přímo v dodávce hardwaru, takže pokud nedostačují implicitní ovladače, je většinou možné najít ovladače na internetu. Některá zařízení však jsou dosud problematická. Týká se to zejména velmi nestandardních nebo noname zařízení, také podpory některých komponent v noteboocích. okud si kupujeme notebook a chceme na něj instalovat Linux, je vhodné si předem ověřit, jestli bude vše funkční. K tomu účelu použijeme například tyto stránky: Neměli bychom zapomínat, že v anglofonní oblasti se místo pojmu notebook používá spíše laptop. Je možné projít stránky té distribuce, kterou jsme zvolili, případně nejjednodušší je prostě zadat specifikaci zařízení (notebooku, disku, webkamery apod.) Googlu. Existuje možnost používání ovladačů psaných pro Windows jejich činnost zprostředkovává program NDISWrapper. Je to jakési rozhraní, které implementuje část AI (programového rozhraní, přes které procesy komunikují s jádrem operačního systému) jádra Windows a NDIS (Network Driver Interface Specification) AI, a umožňuje běh některých ovladačů pro Windows, kterým toto rozhraní postačuje. NDISWrapper je používán

82 4.2 LINUXOVÉ DISTRIBUCE 78 především u karet pro bezdrátové sítě, ale byl již úspěšně vyzkoušen i pro jiné typy zařízení(obvykle komunikačního typu). Úkol okuste se zjistit verzi distribuce, kterou právě používáte, a verzi jejího jádra. 4.2 Linuxové distribuce Co je to distribuce Všechny linuxové distribuce jsou šířeny pod otevřenou licencí, tedy s distribucí dostaneme také zdrojové kódy (nebo si je můžeme zdarma stáhnout na internetu), z jednoho instalačního média můžeme instalovat na jakýkoliv počet strojů a můžeme neomezeně provádět úpravy dodaného softwaru. Odlišujeme však distribuce komerční a komunitní (volně ke stažení). Komunitní distribuce je vyvíjena komunitou, což je jakési volné sdružení lidí, kteří se rozhodli vyvíjet danou distribuci, naopak za komerční distribucí vždy stojí některá firma. Komerční distribuce se prodávají za peníze, ale finanční náklady rozhodně nejsou velké, a samozřejmě produkt kupujeme vždy jen v jednom kusu (pořád platí, že z téhož média lze legálně instalovat na jakýkoliv počet strojů). Ve skutečnosti se platí spíše za práci, kterou provádí firma samotná, tedy úpravy (včetně zakázkových), zkompletování (včetně přeložení), manuály, školení, vzdálená pomoc, technická podpora apod. V komerčních službách mohou být zahrnuty také aktualizace (někdy bývají zdarma), u komunitních distribucí jsou aktualizace vždy zdarma. Mezi komunitními a komerčními distribucemi často bývá velmi blízký vztah firma kromě své komerční distribuce sponzoruje komunitní distribuci a oběma směry putují změny ve zdrojových kódech, tedy jde o spolupráci. ro firmu je výhodou především to, že příslušná komunitní distribuce je plně kompatibilní a také po grafické stránce velmi podobná, tedy pokud zákazníci chtějí přejít od komunitní distribuce ke komerční se všemi jejími výhodami, je zřejmé, kterou z komerčních distribucí zvolí. To je případ dvojice Fedora RedHat, CentOS RedHat Enterprise Server, nebo OpenSUSE SUSE. Každá distribuce obsahuje jádro operačního systému (kernel), instalační rutinu, která uživatele provede instalací systému přes obvykle dobře propracované grafické rozhraní bez nutnosti instalovat z příkazového řádku, detektor hardwaru je používán především při instalaci, kde zjišt uje připojená zařízení a celkovou konfiguraci počítače a opět může instalaci hodně usnadnit (pokud ovšem

83 4.2 LINUXOVÉ DISTRIBUCE 79 nemáme nějaký speciální hardware), detekce hardwaru se používá ve skutečnosti také při každém spouštění Linuxu, spoustu aplikací pro práci s textem, grafikou, prezentacemi, zvukem, videem, konfigurační nástroje a systémové knihovny, grafické prostředí X Window (XFree86 nebo X.org), správci oken a desktopová prostředí, dokumentace, atd. Mezi jednotlivými distribucemi bývají velké rozdíly především ve vybavenosti různými nástroji (přesněji rozdíly jsou ve všech zde uvedených bodech). Téměř od začátků existence Linuxu se objevují snahy o určitou standardizaci. Se standardy OSIX a Single Unix Specification jsme se seznámili v kapitole na straně 8. Kromě toho všechny (nebo skoro všechny) linuxové distribuce zachovávají standard LSB 1 (Linux Standard Base), což je závazný dokument popisující adresářovou strukturu Linuxu, strukturu knihoven, startovací skripty, způsob instalace a konfigurace programů, tiskový subsystém a některé další důležité vlastnosti. Účelem je zajištění alespoň základní kompatibility mezi distribucemi. okud distribuce dodrží vše, co je zahrnuto do tohoto dokumentu, obdrží certifikát LSB. Aplikace a nástroje jsou v tzv. balíčcích. Balíček obsahuje obvykle jednu nebo více souvisejících aplikací. Existuje více různých typů balíčků, každá distribuce používá určitý typ, každý typ balíčku má svůj způsob instalace. Dnes nejpoužívanější jsou pravděpodobně balíčky typu RM (RedHat ackage Manager) zavedené distribucí RedHat, dále balíčky DEB od Debianu, a univerzální balíčky ve zdrojovém kódu v archivu TAR.GZ (tgz). Balíčky BIN jsou obvykle kombinace skriptu a komprimovaných dat, stačí je spustit (nejdřív bývá nutné přiřadit právo spuštění). Linuxové balíčky zřejmě byly inspirací obdobných balíčků ve Windows MSI. Některé distribuce jsou dodávány jen v angličtině, většinu nejznámějších seženeme s českou lokalizací. Česky s námi komunikují pouze samotné aplikace, prostředí a správci oken, nápověda a dokumentace z části zůstává v angličtině. Vyjímkou je například distribuce SUSE, která má lokalizováno nejen pracovní prostředí a aplikace, ale také celou nápovědu a v komerční variantě máme k dispozici také příručky v češtině. Mnohé distribuce můžeme dostat také ve verzi live (živé, lite). Je to odlehčená verze, která se (již nainstalovaná) vejde na jedno CD nebo DVD (plné verze mívají často i dvě DVD nebo 10 CD), případně USB flash disk, a je plně bootovatelná bez nutnosti instalace. Stačí vsunout CD do mechaniky, restartovat počítač (v BIOSu musí být povoleno bootování z CD či DVD a mechanika nastavena jako first boot device), provede se rychlá detekce hardwaru, je načteno jádro, spuštěno grafické prostředí a můžeme pracovat. 1 text standardu v plném znění najdeme na

84 4.2 LINUXOVÉ DISTRIBUCE 80 Výhodou je také nezničitelnost live systému, v případě vážné chyby v konfiguraci prostě znovu nabootujeme. Obvykle v takovém případě nemáme přístup k pevnému disku, ale některé live distribuce jsou vyjímkou a disk zpřístupňují. V některých případech máme možnost uložit na nějaké pamět ové médium (speciální soubor na pevném disku, USB flash disk nebo pamět ový prostor na internetu) některé informace (např. zjištěnou konfiguraci hardwaru, provedené změny v rozhraní nebo vlastní dokumenty). Live distribuce slouží k různým účelům, například k propagaci a demonstraci distribuce (uživatel se seznámí s prostředím a možnostmi distribuce), k vyzkoušení funkčnosti (živá distribuce má vpodstatě stejný proces rozpoznávání hardwaru), pro opravu nainstalovaného operačního systému, záchranu dat nebo provedení zálohy nainstalovaného systému (třeba vytvoření bitové kopie), k samostatné specifické práci (potřebujeme některý z programů na live CD), nebo chceme na cizím počítači pracovat ve vlastním prostředí s vlastními daty (použijeme zároveň s flash diskem s uloženou konfigurací a daty), to je možné také ve virtuálním počítači, také některá instalační média bývají živá spustíme live médium, poklepeme na ikonu instalovat a během instalace můžeme libovolně pracovat v živém systému (třeba psát textový dokument). Distribuce se dají sehnat: v krabicové (komerční) verzi (na internetu nebo v obchodě), dostaneme nejen sadu CD (DVD), ale také manuály, za to platíme obvykle několik set korun, nanejvýš několik tisíc, můžeme používat v jakémkoliv počtu kopií, v live verzi (na internetu, v počítačových časopisech), v plné volně šiřitelné verzi (na internetu, v obchodě, často v knihkupectvích), někdy bývají trochu osekané, ale obvykle je omezení pouze v nedodání papírových manuálů. Z internetu se distribuce stahují přes FT nebo přes výměnné sítě (BitTorrent), případně přes NFS, pokud jsou instalační soubory na lokální síti. ři instalaci přes FT nebo NFS potřebujeme také alespoň startovací disketu nebo CD, z tohoto média spustíme vlastní instalaci a stahování. Některé distribuce jsou během instalace překládány. V takovém případě opět potřebujeme startovací disketu nebo CD se základním systémem a překladačem, vše ostatní již může být stahováno přímo z internetu (třeba přes FT). očet CD (DVD) závisí na distribuci, většinou 1 10 CD, případně 1 2 DVD. okud si stahujeme obrazy CD z internetu (na stránkách distributorů), musíme je nejdříve vypálit na

85 4.2 LINUXOVÉ DISTRIBUCE 81 CD a pak použijeme při instalaci. Na instalačních CD (DVD) bývá také v některém souboru většinou alespoň stručně popsána instalace Některé nejznámější distribuce RedHat ( červený klobouk ) svého času u nás nejrozšířenější, ale pro desktopové počítače je na ústupu, protože firma RedHat se rozhodla ukončit podporu bezplatným variantám Linuxu (jedná se například o zveřejňování bezpečnostních aktualizací, nových verzí apod.), volně šiřitelné desktopové řešení již nevyvíjí (místo něho podporuje distribuci Fedora). ro servery (také pro desktopy) dále existuje poměrně oblíbená komerční varianta RedHat Enterprise Linux RHEL. oužívá vlastní formát balíčků aplikací typu RM (v této distribuci byly jako v první linuxové distribuci použity distribuční balíčky se softwarem, předtím se instalovalo ze zdrojových kódů). Fedora je komunitní distribuce, kterou firma RedHat doporučuje jako náhradu komunitní linie, kterou sama přestala poskytovat (mezi komunitou a firmou RedHat vládne čilá spolupráce, která je ku prospěchu oběma stranám). Je RedHatu hodně podobná (vzhledem i vybaveností) a dá se dokonce stáhnout ze serveru firmy RedHat. Instalace je velmi dobře propracovaná, lokalizace do češtiny je už trochu horší. Nástroje na konfiguraci systému jsou i v grafickém režimu, automatická aktualizace je zajištěna ze sítě RedHat. Existují distribuce, které velmi úzce koexistují s RedHatem. Většinou jsou tyto distribuce binárně kompatibilní. Kromě Fedory jde především o CentOS (Community Enterprise OS) vývojáři CentOS mají k dispozici zdrojové kódy RHEL, které upraví (především odstraní všechny licenčně závislé prvky jako jsou například loga a názvy společnosti), přeloží a dále distribuují (CentOS je volně šiřitelný). Firmě RedHat toto počínání rozhodně nevadí, je to vlastně reklama na její vlastní služby a uživatelé CentOS často při přechodu na komerční řešení přecházejí právě na RHEL od RedHatu. Důvodem přechodu je většinou rozšíření společnosti uživatele, zájem o související komerční služby, a také například to, že aktualizace CentOS mají mírné zpoždění za aktualizacemi originálního RHEL. odobným způsobem vzniklo několik dalších distribucí. Z dalších můžeme jmenovat například Scientific Linux, který je vytvářen a distribuován laboratoří Fermi, střediskem CERN a dalšími vědeckými organizacemi a univerzitami na celém světě. Adresy: Mandriva francouzská distribuce původně vycházející z RedHatu, ale dále šla vlastní cestou. oužívá tentýž formát balíčků (RM balíčky), jinými slovy, co jde nainstalovat na RedHatu, jde bez velkých úprav nainstalovat i zde. Vyznačuje se velkou uživatelskou přívětivostí včetně instalace, pro začátečníky je to jedna z nejvhodnějších distribucí. Dopo- J J J J

86 4.2 LINUXOVÉ DISTRIBUCE 82 ručuje se především na pracovní stanice, ale je vhodná také pro servery. Dříve se distribuce jmenovala Mandrake (firma Mandrakesoft se přejmenovala na Mandriva). Jednou z odnoží distribuce Mandriva je CLinuxOS. Jeho tvůrce, Bill Reynolds zvaný Texstar, byl původně zaměstnancem Mandrakesoftu, ale po neshodách s týmem se rozhodl dále pracovat na své vlastní distribuci. Typickým znakem CLinuxOS je, že nevytváří nové verze, ale neustále aktualizuje jedinou. Takže uživatel se zapnutými aktualizacemi má vlastně neustále nejnovější verzi. Odnoží distribuce Mandriva je také komunitní distribuce Mageia. Je to jedna z novějších distribucí (vznikla roku 2010). Adresy: SUSE německá firma SUSE je dnes ve vlastnictví firmy Novell (zároveň s firmou IBM), to se pravděpodobně v budoucnu projeví na větší vhodnosti tohoto systému pro sítě. řesto i dnes, kdy je doporučována spíše na pracovní stanice, se s úspěchem používá i na serverech (vlastně je to podobné jako u Mandrivy). Uživatelsky příjemná distribuce včetně instalace a konfigurace (obojí má na starosti nástroj Yast2), taktéž vhodná i pro začátečníky. oužívá balíčky RM. Její lokalizace do češtiny je ze všech distribucí na dobré úrovni. Je k sehnání v komerční i komunitní verzi (OpenSUSE). Adresy: Debian GNU Linux je jediná distribuce, která je poskytována pouze zdarma (plně komunitní). Nepoužívá RM balíčky, ale DEB balíčky. Tento balíčkovací systém je považován za pružnější a bezpečnější než RM. Debian je považován za nejstabilnější a nejbezpečnější linuxový systém, a také nejrozsáhlejší. Jeho distributorem není žádná určitá firma, ale skupina programátorů, proto také uživatelé nemohou počítat s nějakou propracovanou on-line podporou (ale v diskusních skupinách každý rád poradí a na webu lze najít spoustu dokumentů s řešením nejrůznějších problémů). Má jeden z nejdelších intervalů pro vydávání stabilních distribucí, na stabilitu systému a programů je velmi dbáno, ale jsou dostupné také vývojové verze. Rovněž další zajímavou vlastnosti (a také jedním z důvodů dlouhých intervalů mezi verzemi) je hodně variant pro různé hardwarové platformy. Stabilita a dostupnost pro různé platformy jsou dva z mnoha důvodů, proč je Debian nasazován jak na desktopy, tak často i na servery. Zajímavostí je také zvyk pojmenovávat verze jmény začínajícími písmeny postupně podle abecedy. Instalátor pracuje bud v grafickém nebo v textovém (pseudografickém) režimu vybíráme na začátku instalace, ale je uživatelsky příjemný (více komunikuje, umožňuje vybírat ze seznamu, automaticky detekuje hardware, konfiguruje sít, atd.). Výchozím jádrem pro Debian je Linux, ale existují také porty s jinými jádry z větve BSD Linuxů (především NetBSD), které jsou taktéž podporovány komunitou Debianu. Existuje J J

87 4.2 LINUXOVÉ DISTRIBUCE 83 také podobný projekt, který není přímo podporován komunitou, ale komerční firmou kombinace Debianu a jádra ze systému OpenSolaris, Nexeta OS. V současné době je Debian hodně často nasazován na serverech, ale vyskytuje se také na desktopech. Jeho podíl na desktopech mírně snížil především nástup distribucí z Debianu odvozených (především Ubuntu). Ubuntu je tedy distribuce vycházející z Debianu, která je sice také velmi stabilní, ale klade větší důraz na aktualizování programů. Oproti mateřskému Debianu používá také trochu jiný způsob autentizace v textovém režimu (tzv. sudo mechanismus). Tato distribuce je poslední dobou používaná pro vytváření demonstračních live distribucí pro různá desktopová prostředí (viz dále). Existuje mnoho derivátů (odvozených distribucí) Ubuntu, například KUbuntu, XUbuntu, EdUbuntu, Mythbuntu použitelného jako domácí multimediální centrum nebo Ubuntu Studio pro tvůrce multimediálního obsahu. Ubuntu používá motto Linux pro lidi. Oproti jiným distribucím je poněkud osekaná, především z důvodu častých stížností uživatelů přecházejících na Linux z Windows, že se v tom množství aplikací a nástrojů nevyznají. To může být výhodou pro uživatele, který do systému prakticky nezasahuje (ostatně není problém si další aplikace doinstalovat zcela podle svého vkusu). Mechanismus ověřování přístupových oprávnění je ve výchozím nastavení určen spíše pro desktop bez nutnosti vzájemného zabezpečení různých uživatelů. Výchozím grafickým prostředím v Ubuntu je už od začátku GNOME, ale v poslední době je k tomu využívána nástavba Unity (od verze i na desktopech). ůvodně bylo určeno pro malé displeje (například netbooků nebo ještě menších zařízení), a bohužel se od toho odvíjejí poněkud chudé možnosti konfigurace prostředí a horší dostupnost méně využívaných aplikací. Naštěstí jsou dostupné varianty bez Unity: Kubuntu desktopové prostředí KDE, Xubuntu desktopové prostředí Xfce, Lubuntu desktopové prostředí LXDE, v standardním GNOME s Unity se můžeme vrátit k samotnému prostředí GNOME (tj. zlikvidovat Unity) doporučuji. Návod, jak odstranit Unity a používat původní GNOME (tzv. GNOME Classic), najdeme třeba na classic Adresy: Knoppix přestože se jedná o poměrně rozsáhlý systém, nevyžaduje instalaci (live). Najdeme zde především to nejnovější, co GNU nabízí. Není lokalizován do češtiny. Existuje také odvozená distribuce, Games Knoppix (také live, ale na DVD), ta obsahuje především hry. J J

88 4.2 LINUXOVÉ DISTRIBUCE 84 Dokument Knowing Knoppix je určen pro ty, kteří s Linuxem teprve začínají. Je to DF soubor šířený pod licencí GNU FDL (Free Document Licence), zdarma stáhnutelný na internetu. Adresy: Slackware je distribuce určená pro pokročilejší uživatele, celosvětově patří k nejpopulárnějším. Vyznačuje se celkem svižným chodem a stabilitou včetně souborového systému (na internetu se někteří uživatelé vyjadřují, že tam, kde jiné Linuxy selhaly nebo běží pomaleji, Slackware nemá problémy). okud ji chceme nainstalovat a používat, doporučuje se předem důkladně pročíst dokumentaci dostupnou například na internetu (je i na prvním instalačním CD). Instalace probíhá v textovém režimu, ale celkem uživatele vede. Konfigurace se většinou provádí pomocí konfiguračních souborů, existuje jen několik konfiguračních nástrojů (mouseconfig, netconfig,... ). Všechny konfigurační soubory se nacházejí v jednom adresáři (/etc/rc.d), narozdíl od většiny ostatních rozšířených distribucí (to odpovídá standardu BSD, jiné distribuce obvykle pro umístění konfiguračních souborů používají standard System V), soubory jsou poměrně dobře okomentované (v angličtině samozřejmě). o instalaci je obvykle nutné nakonfigurovat grafické rozhraní, pokud je chceme použít. Slackware používá systém balíčků tgz, ve kterém se nezachycují závislosti mezi balíčky. okud zjistíme, že přesto k běhu některého programu, který jsme nainstalovali, zřejmě potřebujeme nainstalovat ještě něco dalšího (tj. nefunguje), máme možnosti, jak zjistit, co programu chybí (např. příkaz ldd), a doinstalovat. ro instalaci máme k dispozici kromě možnosti instalace ze zdrojů (v.tar.gz) pomocí make install také nástroj Checkinstall, který ze zdrojových souborů vyrobí Slackware balíček a provede instalaci. ro práci s balíčky slouží nástroje, které mají v názvu zkratku pkg (např. installpkg). Live distribuce se jmenuje Slax, ISO obraz má pouhých 200 MB (vejde se na kapesní variantu CD) a přesto se jedná o poměrně dobře vybavený systém. Slax vůbec nepotřebuje pevný disk, protože po startu systému si vytvoří v operační paměti RAM disk a umožňuje využívat i USB flash disk a samozřejmě CD (když je spuštěn, můžeme CD se Slaxem vyndat, vše je na RAM disku). V tom případě se však doporučuje mít především dostatek operační paměti, odkládací prostor totiž neexistuje. Slax také umožňuje vytvořit si vlastní live distribuci. Adresy: SlackBook v češtině na qwert.cz/index.php?pgn=navody J J Linux Mint se v poslední době hodně používá místo Slaxu. Je to distribuce založená na Ubuntu, tedy oproti Slaxu je jednodušší správa softwaru. Klade důraz na jednoduchost a práci s multimédii, používá upravené desktopové prostředí GNOME. Na stránkách pro-

89 4.2 LINUXOVÉ DISTRIBUCE 85 jektu jsou dostupné příručky v různých jazycích včetně češtiny. Adresy: Gentoo je distribuce typická tím, že se při instalaci téměř celá (kromě instalátoru, ten musí být logicky spustitelný) kompiluje na míru počítači, kde instalace probíhá (tzv. překládaná distribuce, z toho vyplývá, že bychom měli mít dostatečně rychlé připojení jako je kabel nebo ADSL). Obvyklý způsob instalace je přes sít z archivů Gentoo, proto je vhodné mít spíše rychlejší připojení k internetu, někdy se objevuje na CD (DVD) přiložených k počítačovým časopisům. Samotná instalace samozřejmě dá větší práci než v případě jiných distribucí. Konfigurace se provádí často spíše v konfiguračních souborech, vybavenost nástroji s GUI je poněkud nižší. S tím však souvisí jedna velká výhoda konfigurační soubory jsou dobře navržené, velmi přehledné a dobře okomentované (oproti Mandrivě a spol. přímo rajská zahrada). Gentoo je výjmečná distribuce už kvůli zvláštnímu řešení aktualizací převzatému od FreeBSD. Balíčky jsou uspořádány do stromu ortage, kde lze snadno pomocí některých programů kontrolovat verze a závislosti programů. římo pro práci s ortage slouží program emerge, ale existují nástroje, které poskytují třeba i grafické rozhraní (například Genu, tento program je napsán pomocí Mono, to je open-source rozhraní pro.net). ro prohledávání stromu ortage se mohou používat například Esearch nebo Eix (ortagedb). rojekt Gentoo je známý svou oboustranně výhodnou spoluprácí s jinými open-source projekty, například Free/Open/Net BSD (vzájemné využívání výsledků projektů), Mac OS X (přenos ortage na Mac OS X), atd., existují projekty pokoušející se v Gentoo použít jiné jádro než Linux (GNU/Hurd, OpenSolaris). Na Gentoo jsou dnes založeny další projekty, například VidaLinux nebo FlashLinux. FlashLinux je ekvivalent CD live distribucí, ale místo CD je použit USB flash disk (256 MB). Hlavní výhodou je možnost ukládat konfiguraci přímo na tento flash disk, takže narozdíl od CD live distribucí není nutné při novém spuštění konfigurovat znovu ani používat další média pro uložení nastavení. Adresy: Android má také linuxové jádro. Jde o mobilní platformu, tedy primárně pro chytré mobilní telefony, DA, tablety apod. Firma Android, která stojí za vytvořením Androidu, byla roku 2005 koupena firmou Google, a od té doby vzrůstá oblíbenost Androida na různých mobilních zařízeních. Následně roku 2007 se vývoje ujala organizace Open Handset Alliance (jedná se o konsorcium mnoha výrobců mobilních zařízení nebo jejich komponent, kromě Googlu zde patří například Intel, HTC, Motorola, LG, NVidia, Samsung a další). Nad jádrem (upravený Linux 2.6) je vrstva knihoven obsahujících kód a objekty (aplikace však k nim nemají přímý přístup). Další vrstvou je virtualizační prostředí Dalvik, které slouží k oddělení spuštěných aplikací od jádra a od sebe navzájem. Další vrstvou je běhové J J J

90 4.2 LINUXOVÉ DISTRIBUCE 86 prostředí pro aplikace a pak samotné aplikace. Aplikace jsou psány v Javě a běhové prostředí (application framework) je vlastně běhovým prostředím Javy, ale neznamená to automatickou kompatibilitu s běhovými prostředími pro jiné platformy, protože v Androidu nejsou implementovány některé jinde hodně využívané knihovny především AWT a Swing (grafické prostředí je postaveno na vlastních knihovnách). Aplikace lze získat na Android Marketu. Mezi verzemi Androidu je poměrně velký rozdíl, v poslední době šlo především o přizpůsobování systému běhu na tabletech, další očekávané změny jsou nejen v podpoře dalších formátů, rozhraní a komponent, ale především v lepším zabezpečení. Android se totiž stal natolik oblíbeným systémem, že se začal objevovat malware pro tento systém ve velkém množství. Hlavním cílem malwaru jsou zařízení, ve kterých byla prolomena izolace procesů a aplikacím bylo umožněno získání root oprávnění. ostup získání root oprávnění lze najít na webu, ale je třeba vědět, že to není bezpečené. Nejen kvůli malwaru, ale samotný postup je odlišný pro různé typy telefonů či tabletů a může způsobit znefunkčnění zařízení. Android je šířen pod open-source licencí, výrobci si ho mohou jakkoliv přizpůsobit. Adresy: System Rescue CD je live distribuce určená pro přístup k poškozenému systému, případné opravy a také zálohování. rotože je to live distribuce, není problém s přístupem pro zálohování k oblastem disku, které při provozu normální distribuce musí být připojeny např. root (při zálohování se doporučuje partitions odpojit, aby při případných zásazích jinými procesy nedošlo k nekonzistentnostem v souborech). Najdeme zde mnoho užitečných nástrojů, např. MemTest (testování paměti), Offline NT assword and Registry editor (dokáže změnit heslo administrátora ve Windows a pracovat s Windows registry!!!), Dban (neobnovitelné mazání souborů), sfdisk (zálohování tabulky rozdělení disku) a samozřejmě nástroje na samotné zálohování souborů (můžeme zálohovat také přes FT na jiný počítač). Adresa: Distribuce určené pro školství jsou především nadstandardně vybaveny výukovými programy a didaktickými hrami. Tyto programy si samozřejmě můžeme nainstalovat do kteréhokoliv jiného linuxového systému. Většinou najdeme alespoň sady výukových programů GCompris, KDE-Edu, Childslay a Tux4Kids a samozřejmě spoustu dalších programů specializovaných na konkrétní oblast výuky. Edulinux takto se jmenuje víc různých distribucí. rvní z nich je distribuce z Quebecu v Kanadě (francouzsky) založená na Mandrivě, zřejmě se už nevyvíjí. Druhá byla vyvinuta na jedné z univerzit v Chile na objednávku chilského ministerstva školství (je ve španělštině). EdUbuntu je součástí projektu Ubuntu a vzniklo úpravou Ubuntu pro účely škoství. EdUbuntu se stalo součástí mnoha projektů, velmi známý je například The Linux Terminal J J J

91 4.2 LINUXOVÉ DISTRIBUCE 87 Server roject (LTS) pro vytvoření počítačové učebny ve formě tenkých klientů. 2 SkoleLinux je další distribuce určená pro školství, vzniká v Norsku. Je založená na Debianu. Instaluje se na servery (tam jsou spuštěny démony pro podporu sítě, DNS, DHC, konta uživatelů, atd.), klienty terminály a klienty pracovní stanice, a také na domácí počítače. Obsahuje hodně výukových programů, ale také samozřejmě kancelářské aplikace, grafické editory, konfigurační nástroje a další. Ve školství se může uplatnit zvláště instalace v síti na výkonný server a nepříliš výkonné (starší) počítače coby terminály, studenti (žáci) pak přes terminál pracují na serveru. ro každou učebnu pak stačí jeden výkonný server a pak vhodné terminály. EDU-nix je poměrně nová distribuce pro školství založená na Gentoo (ale nemusíme ji překládat), jedná se o live distribuci. Název může být zaměnitelný s iniciativou Linux do škol jednoty školských informatiků, která se nazývá EdUNIX. V tomto případě se jedná o serverovou distribuci založenou na RedHat Linuxu, klade se důraz na co nejširší lokalizaci do češtiny a samozřejmě co největší přiblížení použití ve školství (ve formě serveru, který dokáže spolupracovat také s klienty s nainstalovanými Windows). Adresy: (odkazy související se školstvím), (Chile), J J Forenzní a bezpečnostní distribuce: tyto distribuce jsou určeny pro speciální účely, například prověření daného systému bez nebezpečí jeho narušení změnami, získání hůře přístupných dat (cookies, historie webového prohlížeče, hesla, konkrétní typy souborů apod.) ze systému bez jeho spuštění, prověření zabezpečení sítě, apod. Nejznámějšími forenzními distribucemi jsou Caine, Deft a Kali Linux. Adresy: Realtimové systémy: nejznámější čistě realtimové systémy postavené na Linuxu jsou RT Linux a RTAI, kde ve skutečnosti není jádrem Linux, ale speciální mikrojádro řídící hardware a procesy, a samotný Linux je jedním ze spuštěných procesů. Hodně rysů realtimových systémů mají Linuxy používané jako Embedded, tedy vestavěné v různých zařízeních. To je jen velmi malá část existujících distribucí. Existují distribuce velmi rozsáhlé, ale třeba jen takové, které se vejdou na jedinou disketu, distribuce pro DA nebo pro nestandardní architektury. Na internetu existuje hodně informací o různých distribucích včetně jejich hodnocení, 2 Tenký klient znamená, že máme vše nainstalováno na jednom počítači (serveru) a ostatní (to jsou ty tenké klienty) fungují jako terminály (včetně grafického výstupu na obrazovku). Tenký klient vlastně nepotřebuje ani pevný disk (často se používají bezdiskové stanice nebo starší počítače), vše se tahá přes sít.

92 4.3 INSTALACE SYSTÉMU 88 zajímavé stránky jsou například ISO obrazy CD nebo DVD některých distribucí včetně živých (live) jsou na Seznam ISO obrazů mnoha live distribucí najdeme také na Úkol Vyberte si některou z linuxových distribucí a zjistěte o ní podrobnější informace aktuální verze, hardwarové platformy, používaná grafická prostředí, zda existuje live verze, komerční/komunitní, případně typické konfigurační nástroje a jiné specifické vlastnosti, zda je založena na některé jiné distribuci, dále kde najít ISO obrazy instalačních (nebo live) médií, kde je dokumentace, HOWTO ( Jak na to dokumenty) nebo diskusní fóra. odívejte se také po screenshotech distribuce (obrazovkách). 4.3 Instalace systému okud najdeme na internetu informace o instalaci toho Linuxu, který si vybereme, doporučuje se vytisknout si je (nebo mít vedle sebe ještě jeden zapnutý počítač připojený k internetu), protože během instalace se možná nedostaneme na internet ani k žádnému textovému editoru (záleží na typu instalátoru). řed instalací na počítač, na kterém máme nějaká data, je dobré tato data zálohovat. Nejspíš přežijí bez úhony, ale pravděpodobnost jejich poškození není úplně nulová. Ideální je vyzkoušet si instalaci ve virtuálním stroji. Instalace jsou pro různé distribuce, ale také pro různé verze jedné distribuce, odlišné. Většina distribucí dodává Linux s vlastním instalačním programem, který více či méně intuitivně vede uživatele a je celkem podobný instalačnímu procesu Windows. otřebujeme: sadu CD nebo DVD s distribucí Linuxu (pokud jsme to všechno sehnali na internetu, musíme CD předem vypálit), některé distribuce existují i ve variantě pro bootovací USB flash disk (například Slax), BIOS počítače to však musí podporovat, informace o hardwaru (u dnes běžných distribucí se tím nemusíme zabývat, práci za nás odvede detektor hardwaru), případné informace o instalaci konkrétní distribuce (dá se sehnat na internetu na stránkách distributora nebo v příručce, taktéž tyto informace nemusíme potřebovat, ale někdy se mohou hodit), čas (půl hodiny až hodinu, podle rozsáhlosti distribuce a rychlosti počítače). Měli bychom se připravit na to, že během instalace zřejmě budeme rozdělovat disk na oddíly a určovat, co na jednotlivé oddíly bude nainstalováno (ale to některé distribuce už řeší automaticky, a když ne, je to řešeno pomocí průvodce), určíme heslo roota (administrátorské heslo) a případně vytvoříme nejméně jednoho běžného uživatele, u některých distribucí určujeme, které balíčky se mají nainstalovat. V poslední době se prosazuje instalace z live média (například v Ubuntu). ak po nabootování z tohoto média pracujeme v live systému a když se konečně rozhodneme

93 4.4 SOFTWARE V LINUXOVÝCH DISTRIBUCÍCH 89 spustit instalaci, prostě poklepeme na zřetelně označenou ikonku na ploše. Během instalace můžeme nerušeně dále pracovat, třeba psát v textovém editoru, systém se ovšem mírně zpomalí. Když chceme mít na jednom počítači zároveň Linux i jiné operační systémy (např. Windows), instalujeme Linux až jako poslední. Automaticky se nastaví zavaděč operačního systému LiLO (Linux LOader) nebo GRUB s nabídkou všech nainstalovaných operačních systémů (některý z těchto zavaděčů je potřeba vždy, jeho úkolem není jen umožnit uživateli vybrat si operační systém, ale provede také načtení Linuxu). Úkol ři práci po skupinách najděte na internetu ISO soubory instalačních médií (nebo live CD) nejnovějších verzí alespoň dvou distribucí z tohoto seznamu: Fedora, Mandriva, OpenSUSE, Debian, Knoppix, Danix, Slackware, System Rescue CD. 4.4 Software v linuxových distribucích Vybavenost aplikacemi Ve většině distribucí najdeme nepřeberné množství programů a aplikací, pro jeden účel často existuje i několik. Různé distribuce se mohou velmi lišit ve svém vybavení softwarem. Samozřejmě zde najdeme aplikace, které běžný uživatel denně používá webový prohlížeč (většinou Konqueror, Firefox nebo Nautilus), klienta (Evolution, KMail apod.), software pro on-line komunikaci včetně klientů pro ICQ, kancelářské programy (OpenOffice.org, KOffice, GNOMEOffice, dále spoustu samostatných textových editorů), správce souborů, software pro zpracování grafiky (GIM, Inkscape), přehrávače multimédií a software pro vypalování, DT software, databáze, vývojová prostředí pro nejrůznější programovací jazyky (samozřejmě i překladače těchto jazyků), vědecké nástroje a další, v neposlední řadě samozřejmě i hry. Linux je mnohem lépe než Windows vybaven nejrůznějšími nástroji pro správu a sledování systému a sítě, administrátoři zde mají mnohem větší prostor pro svou působnost, není náhodou, že na serverech a sít ových zařízeních (myšleno těch poněkud složitějších, například routerech) běží často některý unixový systém. Kromě nástrojů, které používáme v textovém režimu, existuje hodně nástrojů s grafickým rozhraním. Mnohé se nainstalují již při instalaci systému, jiné si můžeme doinstalovat sami. S mnoha užitečnými nástroji se seznámíme v příštím semestru.

94 4.4 SOFTWARE V LINUXOVÝCH DISTRIBUCÍCH 90 Může se hodit jednoduchý software pro správu uživatelů, serverů, sledování zatížení a automatizaci správy. ro tento účel lze například použít programy (snad spíše webová rozhraní) Webmin a Usermin 3. rvní z nich je určen pro administrátory, druhý pro běžné uživatele, oba existují i v české verzi. okud se vzdáleně přihlašujeme k serveru s Linuxem, potřebujeme vhodný komunikační protokol, který zajistí komunikaci mezi naším terminálem a serverem. Může to být telnet (příkaz telnet název serveru ) nebo rlogin, lepší je používat protokol ssh, který šifruje přenášená data. Jeho použití je však problematické z hlediska patentů, přesto existuje několik volně šiřitelných implementací pro různé operační systémy včetně Windows (například program utty, 4 OpenSSH 5 nebo ttssh). okud chceme na Linuxu (nebo FreeBSD) spouštět programy pro Windows, jedna z nejjednodušších možností je použití Wine 6 (to je jakási překladová vrstva knihoven a nástrojů v Linuxu, pomocí ní mohou v Linuxu pracovat Win aplikace). Ve většině distribucí je Wine instalováno, pokud tomu tak není, můžeme je instalovat sami. ostup je následující: nainstalujeme balíčky (wine a winesetuptk), spustíme program winesetuptk, v něm vytvoříme nový (virtuální) Windows oddíl, vybereme některá nastavení, která budeme potřebovat (je vhodné zvolit rozlišení vnořené obrazovky uvnitř okna Wine o něco menší, než jaké máme rozlišení obrazovky), zkopírujeme některý font v /usr/x11r6/lib/x11/fonts/ttf do adresáře ~/.wine/fake_windows/windows/fonts. Vše včetně konfigurace je uloženo v adresáři ~/.wine, takže nemusíme na různých počítačích pokaždé provádět instalaci a konfiguraci znovu, stačí zkopírovat tento adresář. Kromě Wine existují i další řešení pro tyto účely, včetně virtuálních počítačů. O této problematice se budeme učit v příštím semestru. Nástroje pro emulaci existují i na cestu na opačný břeh můžeme ve Windows emulovat Linux. Opět pro tuto funkci najdeme hodně nástrojů, jeden z nich, ekvivalent Wine, je Cygwin ( od RedHatu. V současné době existuje mnoho multiplatformních aplikací psaných kromě jiného v Javě,.NET jazycích, Flashi apod., tyto aplikace samozřejmě můžeme bez jakýchkoliv úprav spouštět i v Linuxu (všechny tyto technologie jsou zde podporovány. Taktéž s webovými aplikacemi nebývá problém, pokud k jejich provozování stačí opravdu jen webový prohlížeč a výše zmíněné technologie. To je důležité také proto, že se stávají velmi populárními aplikace pro Cloud Computing. 3 Nástroje Webmin a Usermin najdeme na 4 utty je ke stažení na 5 OpenSSH najdeme na 6 Wine je ke stažení na v binárních balíčcích pro nejznámější distribuce.

95 4.4 SOFTWARE V LINUXOVÝCH DISTRIBUCÍCH 91 Úkoly 1. Zjistěte, který program se ve vašem grafickém prostředí používá jako webový prohlížeč, správce souborů, klient, komunikační program, pro přehrávání hudby či videa, najděte instalovaný kancelářský balík. 2. Na internetu ověřte, co lze nastavovat v nástroji Webmin a k čemu konkrétně slouží Usermin. 3. Zjistěte, co je to Cloud Computing Instalace softwaru Balíček je souhrn instalačních dat pro daný software, jak už víme. Obvykle každá distribuce má svůj repozitář, a nebo se napojuje na repozitář jiné větší distribuce. Repozitář je jakási strukturovaná zásobárna softwaru (databáze). Je optimalizován pro danou distribuci a je možné z něho provádět také aktualizace softwaru včetně samotného operačního systému. Repozitáře můžeme považovat za rozsáhlé databáze balíčků. O instalaci softwaru při instalaci systému se nemusíme nijak zvlášt starat, provede ji instalátor. okud chceme doinstalovat některý balíček z instalačních médií nebo odjinud (z internetu apod.), postup záleží na typu balíčku. ro instalaci jsou nutná vyšší přístupová práva. Software je dodáván bud přímo ve zdrojových kódech, a nebo ve formě balíčků. Balíčky jsou bud binární, a nebo zdrojové. Zdrojové balíčky obsahují sice zdrojový kód, ale narozdíl od surového zdrojového kódu také informace potřebné k překladu, proto práce s nimi je mnohem jednodušší a obvykle jsou také bez problémů zpracovány aplikacemi pro správu balíčků stejně jako binární balíčky. Binární balíčky (to je nejběžnější forma) mají ve většině případů oproti instalaci ze zdrojových balíčků výhodu jednoduchosti a podpory v grafickém režimu, součástí grafického prostředí bývají aplikace pro správu balíčků. Mají však bohužel také nevýhody: binární balíčky bývají vydávány s mírným zpožděním, tedy nemáme zrovna aktuální verze, binární balíček obsahuje již přeložený kód, a ten mohl být přeložen s pomocí jiných verzí knihoven, než které máme my, takže program nemusí fungovat správně nebo dokonce nemusí jít ani spustit (toto riziko však nenastává, pokud si balíčky opatříme z oficiálních repozitářů), jsou určitá bezpečnostní rizika, protože instalace z binárních balíčků RM a DEB vyžaduje práva roota (instalující proces, ne uživatel sedící u počítače), protože instalační proces přistupuje k adresářům a zdrojům, ke kterým má normálně přístup jen root (v grafickém režimu se řeší žádostí balíčkovacího programu o heslo). Většina distribucí obsahuje nástroje pro správu balíčků, které usnadňují instalaci a případně vyhledávání nových verzí balíčků. V Debianu je to systém AT, používá se zvláště jeho

96 4.4 SOFTWARE V LINUXOVÝCH DISTRIBUCÍCH 92 Obrázek 4.1: rogram Adept pro správu balíčků v Ubuntu grafické rozhraní Adept, ve Fedoře a Mandrivě Yum, urpmi, RMDrake (v Mandrivě),... V distribucích s příjemnějším uživatelským rozhraním (např. KDE) jsou tyto nástroje integrovány do menu pod vhodnými názvy. Dříve byly běžné komplikace s různými verzemi knihoven aplikace potřebovala novější verzi než která byla nainstalovaná, ale s novější verzí si nerozuměla některá z již nainstalovaných aplikací (např. u rpm distribucí se tomu říkalo rpm hell ). To je již léta řešeno systémem správy verzí knihoven, kdy je pro některé knihovny k dispozici více verzí a aplikace používá tu, pro kterou byla programována. Tento systém byl zřejmě inspirací obdoby ve Windows (WinSxS, tam bylo pro změnu dll hell ). O obojím se budeme učit v příštím semestru. okud jde o nástroje s grafickým rozhraním, jsou vzhledově i funkčně hodně podobné. Nástroj obsahuje balíčky uspořádané do kategorií, při výběru balíčku se zobrazí údaje o něm (většinou alespoň stručný popis s tím, že je možné například v kontextovém menu získat další informace). omocí voleb v kontextovém menu nebo zaškrtnutím políčka určujeme, co se má nainstalovat. Na obrázku 4.1 na straně 92 je rozhraní programu Adept v distribuci Ubuntu s grafickým prostředím KDE, následuje obrázek se správou zdrojů v tomto programu. Na obrázcích 4.4 a 4.5 totéž pro program RMDrake v Mandrivě. Nástroje pro správu balíčků nabízejí také možnost určení zdrojů, ze kterých mají být balíčky stahovány. Nejméně jeden z těchto zdrojů bývá oficiální repozitář. Ukázky seznamu zdrojů jsou na obrázcích 4.2, 4.3 a 4.5. Jak vidíme, zdroje mohou být jak na internetu (nejen

97 4.4 SOFTWARE V LINUXOVÝCH DISTRIBUCÍCH 93 Obrázek 4.2: Správa zdrojů softwaru v programu Adept repozitáře), tak i například na výměnných médiích jako jsou CD nebo DVD. Často se jedná o instalační média, takto lze kdykoliv doinstalovat další aplikace, které byly při instalaci systému vynechány. Seznam zdrojů lze doplňovat neoficiálními repozitáři nebo jakýmikoliv jinými umístěními. Způsob zadání zdroje obvykle zjistíme v nápovědě příslušného nástroje. Z internetu si můžeme dále stahovat balíčky těch programů, které nemáme nainstalovány nebo je chceme přeinstalovat na novou verzi. Najdeme je například na těchto stránkách: Obrázek 4.3: Správa zdrojů softwaru v programu Adept (jiná verze, prostředí GNOME)

98 4.4 SOFTWARE V LINUXOVÝCH DISTRIBUCÍCH 94 Obrázek 4.4: rogram RMDrake pro správu balíčků v Mandrivě Obrázek 4.5: Správa zdrojů softwaru v programu RMDrake (pro LSB certifikované distribuce)

99 4.5 GRAFICKÉ ROSTŘEDÍ (pro Fedoru) (hlavně pro Slackware) (vyhledávání rpm balíčků, pro všechny distribuce s rpm) (neoficiální repozitář pro Debian) Instalovat balíčky v textovém režimu se naučíme v příštím semestru. Úkoly 1. Ve své distribuci najděte nástroj pro správu balíčků s grafickým prostředím. rohlédněte si strukturu balíčků, které jsou k dispozici. 2. Zjistěte, jaké zdroje balíčků jsou nastaveny. 3. Na stránkách projektu GCompris (najděte je; je to francouzsky, vyslovuje se [že kompri] rozuměl/a jsem) zjistěte, pro jaké distribuce existují binární balíčky. 4.5 Grafické prostředí Grafické prostředí v Linuxu je postaveno stejně jako u jiných unixových systémů na X Window (přesněji X Window System ne Windows!!!, také se používá zkratka X11). X Window System je implementace grafického prostředí, která vznikla v Massachusetts Institute of Technology (MIT) v polovině 80. let minulého století. Nabízí základní funkce pro přístup k obrazovce (její geometrie rozměry, určení pozice, apod.), nastavení obrazovky (barvy, obnovovací frekvence... ), pro správu oken (udržuje hierarchii oken, nabízí funkce pro překreslení okna, fonty), konfiguraci a používání zařízení souvisejících s uživatelským rozhraním (klávesnice, myš, zvuk, grafika), a dále některé funkce správy procesů související s prací v prostředí (například možnost násilně ukončit aplikaci). X Window je ochranná známka MIT, proto pro systémy distribuované pod GL se používá modifikace nazvaná bud XFree86 nebo X.org. XFree86 je starší a dříve se na linuxových systémech používala prakticky jen tato varianta, ale vzhledem k trochu pozměněné licenční politice tohoto projektu a také k dalším problémům (vývoj je méně pružný) se prosazuje X.org. X Window ve skutečnosti nabízí pouze jakési základní programové rozhraní, a aby bylo možné přímo pracovat v grafickém prostředí, je nutné mít ještě bud správce oken nebo desktopové prostředí. Správce oken je program nebo sada programů s knihovnami. oužívá nástroje poskytované systémem X Window a provádí konkrétní implementaci vykresluje okna s určitou

100 4.5 GRAFICKÉ ROSTŘEDÍ 96 vizáží, určuje, kdy které okno má zaměření (tj. je aktivní a jsou mu posílány vstupy například z klávesnice), atd. Tedy vlastně jde o jakousi vrstvu nad X Window, která využívá služeb a funkcí své podřízené vrstvy. Desktopové prostředí vznikne, když vezmeme některého správce oken a přidáme k němu balík aplikací konfigurační nástroje, kancelářské aplikace, správce souborů spoustu dalších aplikací. Někteří správci oken jsou postupně přeřazováni spíše k desktopovým prostředím, protože se kolem nich postupně kupí nástroje a aplikace. Každý správce oken a desktopové prostředí potřebuje svou widget knihovnu. Je to knihovna objektů a funkcí typických pro daného správce oken a prostředí, obsahuje například prvky pro vlastní vzhled oken (jak vypadá horní lišta okna, menu, tlačítka, posuvníky, apod.), funkce pro ovládání okna (co se má stát po určité akci myši, při získání zaměření, atd.), funkce pro vytvoření a obsluhu kontextového menu a další. Kromě widget knihovny samozřejmě existují i další knihovny, které správce a prostředí používají. Když to shrneme potřebujeme X Window (nabízí základní vrstvu prostředí), pak nějakou widget knihovnu s prvky prostředí a dále vhodného správce oken, který s touto widget knihovnou umí zacházet (nebo desktopové prostředí, když ke správci oken přidáme další nástroje a aplikace). Stránky obsahují hodně informací o správcích oken včetně ukázek výřezů obrazovky. Srovnání správců oken a desktopových prostředí najdeme na stránkách of X window managers a of X Window System desktop environments Správci oken Správci oken (samostatně) jsou používáni na starších počítačích (mají menší nároky na zdroje), ale také lidmi, kteří prostě nic dalšího z grafiky nepotřebují. odíváme se na některé nejznámější. J twm Tab Window Manager, jeden z nejstarších správců používající starou widget knihovnu Athena. Uživatelsky přívětivý moc není, standardně nepodporuje virtuální plochy. fvwm zkratka znamená F Virtual Window Manager, kdysi to byl nejpopulárnější správce pod Unixem. Vyznačuje se mnohem větší flexibilností než starší twm, prostředí může vypadat například jako prostředí Windows 95. Adresa: SawMill správce oken konfigurovatelný pomocí jazyka Lisp. Jeho nástupcem je projekt SawFish, taktéž konfigurovatelný pomocí Lispu. Adresy: age

101 4.5 GRAFICKÉ ROSTŘEDÍ 97 Window Maker spouštěcí soubor je wmaker. Tento správce je založen na vzhledu operačního systému NeXTStep. Je poměrně přívětivý k uživateli i ke zdrojům počítače, které tolik nevyčerpává. Adresa: IceWM původně byl vytvořen jako správce oken pro prostředí GNUstep. Účelem je rychlost a snadnost konfigurace. Adresa: AfterStep správce oken založený na rozhraní NeXTStep. Má velmi malé hardwarové požadavky a nabízí rozsáhlé možnosti konfigurace. Adresa: BlackBox správce oken, dříve celkem oblíbený, jeho vývoj však byl zastaven. Domovská stránka zřejmě už neexistuje, správce je ke stažení například na stránce FluxBox nástupce BlackBoxu. Malý a rychlý správce, má hlavní panel obdobný GNOME (viz dále). locha má kontextové menu, ve kterém najdeme programy ke spuštění a také konfigurační nástroje. Konfigurační soubory jsou v domovském adresáři uživatelů v podadresáři.fluxbox, včetně souborů pro přiřazování klávesových zkratek a konfigurace menu. Na internetu se dají stáhnout grafické nástroje pro provádění nastavení obsažených v těchto souborech. Adresa: OpenBox další potomek BlackBoxu. Opět se jedná o poměrně úsporného a rychlého správce, jehož hlavní nabídka je přístupná přes pravé tlačítko myši na ploše. Je zajímavý především zvláštní implementací menu, která umožňuje položky menu dynamicky měnit a přidávat například pomocí skriptů. Adresa: age Většina správců oken používá slit. Je to oblast při některém okraji obrazovky nebo na hlavním panelu, kde se nacházejí odkazy (ikonky) různých pomocných prográmků. Těmto prográmkům se říká dock aplikace a je jich hodně ke stažení přímo na internetu. Většinou to bývají programy pro nastavení zvuku, grafiky, data a času, pošty, sítě, sledování a nastavování různých částí systému (např. zátěž procesoru) apod Desktopová prostředí Desktopových prostředí je již méně. odíváme se na několik nejznámějších. J CDE Common Desktop Environment, prostředí postavené nad widget knihovnou Motif, komerční. V Linuxu ho najdeme prakticky jen v komerčních verzích, není moc populární.

102 4.5 GRAFICKÉ ROSTŘEDÍ 98 Adresa: KDE K Desktop Environment, dnes pravděpodobně nejpopulárnější. Vybavenost nástroji i aplikacemi je velmi dobrá, najdeme tu prakticky vše, co potřebujeme, pokud jsme to ovšem nainstalovali (:-). Na internetu je mnoho nástrojů, které mohou ještě dále zpříjemnit či zefektivnit (pozor není to totéž) práci v KDE, například KDocker nabízí obdobné a vlastně ještě širší funkce jako Systray ve Windows (tj. pravá část hlavního panelu). Známý je také kiosk režim KDE použitelný tam, kde je nutné uživatelům zabránit v jakýchkoliv zásazích do systému (třeba informační systém pro cestující na nádraží). KDE je postaveno na widget knihovně Qt (zkratka z Quasar Toolkit, čte se však [kjůt]), správce oken je KWin. Má objektovou strukturu a je velmi objemné (běží mnoho procesů zároveň), proto není příliš vhodné na méně výkonné stroje. Adresa: GNOME vedle KDE je to jedno z nejpopulárnějších prostředí. Také obsahuje velké množství aplikací a nástrojů. Je trochu méně, i když dostatečně, vybavené než KDE, ale díky své struktuře je rychlejší, přehlednější, jeho běh je optimálnější (kromě starší verze 3), proto je vhodné i na pomalejší počítače. GNOME používá widget knihovnu GTK+, správcem oken je Metacity. Adresa: Enlightenment vizuálně i možnostmi nastavení velmi zdařilý projekt někde mezi správcem oken a desktopovým prostředím. Má trochu zvláštní ovládání (ve standardním nastavení) a velmi rozsáhlé možnosti konfigurace, může vypadat prakticky jako kterýkoliv jiný správce oken. rostředí je doplněno aplikacemi z GNOME. Nejnovější verze (Enlightenment DR16 a DR17) se nepokoušejí konkurovat jiným desktopovým prostředím, ale snaží se najít úplně novou cestu. Cílem je, aby práce v grafickém prostředí byla co nejvíce intuitivní, aby zahrnovala prakticky vše, co se dá dělat včetně snadnější manipulace se soubory. Ovládání budí velkou pozornost a je plné zajímavých novinek. Widget knihovny jsou dvě ETK a EWL, první z nich se zdá používanější. rostředí je samo sobě správcem. Narozdíl od většiny ostatních je šířen pod licencí BSD. Adresa: Xfce je to úsporné (malé nároky na hardware) modulární desktopové prostředí, které nabízí rozsáhlé možnosti konfigurace. Máme k dispozici více pracovních ploch, panel ke spouštění aplikací, atd. Nabídka, která je v KDE nebo GNOME dostupná přes tlačítko na hlavním panelu, je zde přes pravé tlačítko myši (v další verzi by už mělo být i to tlačítko). rostředí používá knihovnu GTK+ stejně jako GNOME, tedy ani z grafického hlediska zde programy psané pro GNOME nemají žádné problémy. V posledních verzích se objevuje i podpora více monitorů a kiosk režimu.

103 4.5 GRAFICKÉ ROSTŘEDÍ 99 Konfigurace se provádí pro daný objekt přes kontextové menu tohoto objektu (Vlastnosti), nebo ve Správci nastavení (toho spustíme z hlavního panelu nebo z kontextového menu plochy), to, co nelze nastavit v tomto nástroji, se nastavuje v konfiguračních souborech (některé z nich jsou dokonce ve formátu XML, například /.xfce4/menu.xml pro konfiguraci menu). Obsahuje vlastního správce souborů xffm. Existuje instalátor od jiného programátora, Os-cillation, který velmi zjednoduší instalaci a základní konfiguraci (po instalaci už stačí jen zařídit, aby se toto prostředí spustilo), je ke stažení na (vpravo dole se dá místo němčiny zvolit angličtina, pak v levém menu v projektech jsou instalátory Xfce). Jsou to archivy Installer Xfce (základ), Installer Gtk+ Xfce Engine (témata), Installer Xfce Goodies (další programy), Installer Terminal (terminál). Jsou to binární balíčky, samotná instalace probíhá v grafickém režimu. Správcem oken v Xfce je Xfwm, používá widget knihovnu GTK+ z projektu GNOME. Adresy: live CD pro prezentaci XFce další nástroje a programy pro XFce jsou na xfce-goodies.berlios.de Každé desktopové prostředí má svého výchozího správce oken, ale tento správce oken může být vyměněn za jiného. Toho využíváme například při implementaci 3D rozhraní v obyčejném desktopovém prostředí, které máme nainstalováno, je jako správce oken použit jiný, který zvládá 3D D rozhraní V Linuxu (a ostatně obecně v unixových sytémech) je 3D prostředí využíváno už mnohem delší dobu než ve Windows. Existuje více těchto projektů, my se podíváme na nejznámější. Většinou využívají OpenGL a hardwarovou akceleraci (tj. urychlují výpočty související s grafikou přenesením z procesoru na grafickou kartu). J Compiz Fusion je 3D správce oken využívající technologii OpenGL, který může být integrován do různých desktopových prostředí včetně KDE a GNOME. Compiz Fusion vznikl sloučením dvou starších projektů Compiz a Beryl. Množství efektů je v základní instalaci menší, ale může být dodatečně rozšířeno. Toto rozškálování bylo zvoleno, aby uživatel mohl lépe přizpůsobit nastavení možnostem svého systému (některé efekty jsou hardwarově značně náročné a navíc na některých HW architekturách mohou nastat problémy). ro přístup k rozšířením lze instalovat balíček simpleccsm, v Ubuntu také existuje komplexní nástroj pro nastavení vzhledu tohoto prostředí UbuntuTweak. Adresy:

104 4.6 KONZOLY 100 Looking Glass je 3D prostředí postavené na Javě, vyvíjené firmou Sun pod licencí GL. Umožňuje naprosto volně manipulovat s okny (nejen je jakkoliv natáčet či deformovat, ale také například psát si poznámky na rubovou stranu okna). Existuje také demonstrační live CD. Adresy: glass/, Croquet je desktopové prostředí distribuované pod vlastní licencí, které však překračuje hranice této definice (má například vlastní správu procesů). Je postaveno na objektovém programovacím jazyce SmallTalk (vlastně jeho svobodné variantě Squeak), používá se například v projektu One Laptop er Child. Adresy: Úkoly 1. Zjistěte, kterou variantu X Window používáte (X.org nebo XFree86), případně také v jaké verzi. Tyto informace lze zjistit v nápovědě nebo v adresářích, kde je X Window System instalován. 2. Nejen desktopové prostředí přináší svoje aplikace, několik demonstračních aplikací s grafickým rozhraním je dodáváno přímo s X Window (obvykle začínají písmenem x ). okuste se některé z nich najít (často bývají nainstalovány některé z aplikací xclock, xterm, xcalc, xedit, xlogo, xeyes, puzzle, maze, xgas, xgc, xmag, atd.). 3. Vyberte si některého správce oken a zjistěte o něm co nejpodrobnější informace včetně platforem a aktuální verze, najděte také jeho screenshoty. 4. Vyberte si některé desktopové prostředí a zjistěte o něm co nejpodrobnější informace včetně platforem a aktuální verze, najděte také jeho screenshoty. 5. Vyberte si některé 3D rozhraní a zjistěte o něm co nejpodrobnější informace včetně platforem a aktuální verze, najděte také jeho screenshoty. 4.6 Konzoly I tehdy, když funguje pouze textový režim a tedy nepoužíváme žádného správce oken (vlastně ani žádná okna), máme k dispozici standardně 6 konzol. Mezi nimi se přepínáme stiskem klávesových kombinací Alt+F1 (první konzola), Alt+F2 (druhá),..., Alt+F6

105 4.6 KONZOLY 101 (šestá konzola). V každé konzole můžeme mít spuštěn nějaký program na popředí a více programů na pozadí. V kterékoliv konzole můžeme mít také spuštěn program Midnight Commander (spouští se příkazem mc) pro snadnější práci se soubory, sítí a dalšími možnostmi (obdoba Norton Commanderu nebo M602 v DOSu a Windows). Z grafického režimu se do konzol dostaneme tak, že s příslušnou klávesovou zkratkou stiskneme také klávesu Ctrl, tj. celkově Ctrl+Alt+F1 až Ctrl+Alt+F6 (pak při přímém přepínání mezi konzolami již Ctrl netiskneme). Zpět do grafického režimu se dostaneme klávesovou zkratkou Alt+F7 (grafická prostředí běží na sedmé konzole).

106 4.6 KONZOLY 102 Úkoly 1. Vyzkoušejte si přepínání mezi konzolami a zjistěte, které příkazy byly jako poslední na těchto konzolách provedeny během startu systému přepněte se postupně na první konzolu, pak druhou, případně další, potom se přesuňte zpět do grafického prostředí na sedmou konzolu. 2. okud se vám podaří se v některé konzole přihlásit, vyzkoušejte program mc a projděte si v něm svůj domovský adresář.

107 Kapitola 5 Textový režim v Linuxu Tato kapitola je úvodem do správy operačních systémů s jádrem GNU/Linux (dále Linux) v textovém režimu, většina postupů s mírnou modifikací platí i pro jiné unixové (unix-like) systémy. V unixových systémech včetně Linuxu je možné používat několik různých shellů. My se zde budeme věnovat pouze shellu bash Bourne Again Shell. 5.1 Textové shelly a příkazy Kdy, kde a jak používat textový shell V unixových systémech včetně Linuxu máme vždy mimo grafické prostředí možnost provádět různé operace také v textovém režimu pomocí příkazů. Tento způsob práce se systémem se může zdát nepohodlný, ale je užitečný, pokud chceme operace provádět efektivně (nemusíme se dostávat do určitého okna s nastavením přes různá menu a jiná okna, máme všechno pohromadě, různá nastavení provádíme na jednom místě, v okně terminálu nebo konzoly), chceme automatizovat a zrychlit určité operace (pro často používané sledy příkazů napíšeme skript, ten vždy jen spustíme), hodí se také tehdy, když tatáž nastavení provádíme na více zařízeních, chceme, aby určité příkazy a programy spolupracovaly formou předávání vstupů a výstupů, nemůžeme najít v grafickém prostředí místo, kde se určitá věc nastavuje (v mnoha distribucích je grafické prostředí poněkud upraveno, navíc jsou výrazné rozdíly mezi KDE/GNOME/XFce/atd.), určitý program nepracuje v grafickém prostředí podle našich představ, máme alergii na grafická prostředí, atd. 103

108 5.1 TEXTOVÉ SHELLY A ŘÍKAZY 104 Když zadáváme příkazy, pracujeme vždy s určitým shellem. Shell je příkazový interpret, je to především program (rozhraní), který slouží ke spouštění jiných programů, a to především v textovém režimu. okud máme spuštěno grafické prostředí, dostaneme se do shellu spuštěním konzoly (obvykle je v menu tlačítka obdobného tlačítku Start ve Windows, závisí na používaném desktopovém prostředí) nebo spuštěním určitých programů. Reálně můžeme tedy v shellu pracovat dvěma základními způsoby: použijeme konzoly, s těmi jsme se seznámili na konci předchozí kapitoly, použijeme některý program, který poskytuje rozhraní k tomu shellu, který potřebujeme, typicky xterm, konsole nebo podobný. V KDE bývají terminály a konzole dosažitelné přes nabídku K, menu Terminály (případně K Spustit napíšeme konsole nebo jiný název terminálu či konzole). ůvodní shell v Unixu byl Bourne Shell (vznikl roku 1978 a označoval se jednoduše sh), jehož autor je Stephen Bourne. O něco později (v době přepisu Unixu do jazyka C) vznikl jako alternativa C Shell (označoval se csh). Zatímco Bourne Shell byl určen spíše pro psaní skriptů a umožňoval lepší spolupráci programů (včetně směrování), C Shell hodně inspirovaný jazykem C se orientoval hlavně na interaktivní práci přímo v příkazovém řádku (například používání historie pomocí speciálních příkazů) a také přinesl pokročilejší správu úloh. V současné době se už nesetkáme přímo s Bourne Shellem a C Shellem, ale spíše s jejich potomky: 1 Toronto C Shell (tcsh) je rozšíření csh o další možnosti, například používání šipek při práci s historií příkazů, tcsh také odstranil některé chyby související s činností ve skriptu, které se vyskytovaly v csh, je obvykle nainstalován v adresáři /bin/tcsh nebo /usr/bin/tcsh nebo /usr/local/bin/tcsh (záleží na distribuci), Korn Shell (ksh) syntaxe příkazů odpovídá Bourne Shellu, ale jinak většinu vlastností přejal z tcsh, jde vlastně o hybrid shellů sh a tcsh, je nainstalován v adresáři /bin/ksh nebo /usr/bin/ksh, Bourne Again Shell (bash) je nejobvyklejším shellem v Linuxu a je velmi podobný ksh (je jednodušší, například oproti ksh neobsahuje podporu racionálních čísel a vícedimenzionálních polí), je nainstalován v /bin/bash nebo /usr/bin/bash nebo /usr/local/bin/bash, Debian Almquist Shell (dash) je potomkem shellu ash (Almquist Shell) ze systému FreeBSD, jak název napovídá, můžeme se s ním setkat u Debianu a jeho potomků (včetně Ubuntu); je podobný shellu bash, ale mírně osekaný (některé vlastnosti shellu bash nepodporuje) a rychlejší, Z Shell (zsh) je naopak vybavenější než bash, a to směrem k vědeckým výpočtům (je srovnatelný spíše s shellem ksh). 1 ěkné porovnání shellů (dokonce včetně říkazového řádku ve Windows) najdeme například na stránce of command shells.

109 5.1 TEXTOVÉ SHELLY A ŘÍKAZY 105 V Linuxu je vždy (nebo téměř vždy) nainstalován shell bash, a kromě něho i několik dalších. Seznam použitelných shellů (těch, které máme k dispozici) je v souboru /etc/shells. Další možnou příčinou selhání příkazu je zadání nesprávné cesty k souboru shellu (jde přece o program), zde stačí zjistit, kde konkrétně je shell nainstalován. V moderních unixových systémech včetně Linuxu máme souborové manažery, kteří nám usnadňují práci především při operacích s adresáři a soubory. Jsou to například Midnight Commander (spouští se příkazem mc) pracující v konzoli (a tedy ve kterékoliv distribuci s jakýmkoliv grafickým prostředím), Konqueror v desktopovém prostředí KDE, Nautilus v desktopovém prostředí GNOME, atd. Úkol Spust te některý terminál, emulátor konzole nebo se přesuňte do některé z konzolí (tam se přihlašte). Spust te zde program Midnight Commander (příkaz mc) Struktura příkazů říkazy se skládají z těchto částí: název příkazu nebo případně název spustitelného souboru, který tady používáme jako příkaz, může obsahovat i cestu, v opačném případě je hledán v adresářích uvedených v příslušné proměnné prostředí (nehledá se v pracovním adresáři, proto když se právě tam nachází, píšeme./název příkazu), volby (přepínače) začínající obvykle znakem pomlčka, ve většině unixových systémů je můžeme shrnout za jedinou pomlčku (bez mezer samozřejmě), pokud jsou jednopísmenné (volby delší než jedno písmeno musíme psát každou zvlášt, každá z nich bude mít vlastní pomlčku), volby obvykle řídí a upřesňují příkaz; existují i vícepísmenné volby (například velmi užitečná je volba --help), aby se odlišily od jednopísmenných, u některých příkazů začínají dvěma pomlčkami, argumenty nezačínají pomlčkou, obvykle příkazu říkají, se kterými daty má pracovat, například názvy souborů. Například u příkazu ls -la nejaky_adr je názvem řetězec ls, volby jsou l, a (jednopísmenné, proto je můžeme napsat za jedinou pomlčku), argument je adresář nejaky_adr. Interaktivní příkazy (komunikující s uživatelem, například filtry pro stránkování v textu) často pro své ukončení vyžadují stisknutí klávesy q. Terminál nebo konzolu lze ukončit příkazem exit nebo případně zavřením okna konzoly.

110 5.3 NÁOVĚDA 106 oznámka: Unixové systémy jsou case-sensitive, tedy rozlišují malá a velká písmenka, na což je třeba dbát nejen u zadávání názvů příkazů, ale i u názvů souborů a adresářů. L 5.2 Zástupné znaky Také v Unixu používáme při práci se soubory a adresáři zástupné znaky, máme jich dokonce více než ve Windows. Jsou to: * jakýkoliv počet kterýchkoliv znaků, zde navíc bereme v úvahu, že přípona souboru a tečka před ní jsou součástí názvu souboru, a tedy * může reprezentovat i tečku,? kterýkoliv znak, a to právě jeden, včetně tečky v názvu, [znaky] jeden ze znaků uvedených v seznamu znaky, například [ABa] znamená, že na to místo lze dosadit jeden ze znaků A, B, a; pokud chceme reprezentovat delší sled znaků, můžeme to udělat takto: [A-Z] znamená všechna velká písmena,lze to kombinovat: [A-Za-z0-9] znamená písmeno nebo číslici, [ˆznaky] odpovídá jednomu znaku, který se liší od všech uvedených v závorce, například [ˆa-kA-K] znamená kterýkoliv znak kromě malých a velkých písmen v rozmezí od A do K, například písmeno M nebo některá číslice podmínku splňují, ~ domovský adresář, navíc sekvence ~uzivatel (bez mezery) je odkaz na domovský adresář uživatele s přihlašovacím jménem uzivatel, at se nachází kdekoliv. 5.3 Nápověda Jak volat o pomoc Nápovědu k příkazům můžeme získat více způsoby: zobrazením manuálové stránky příkazu, a to příkazem man, takto lze bud zobrazit nápovědu ke konkrétnímu příkazu nebo pomocí klíčového slova zjistit, jak se hledaný příkaz nazývá, někdy je implementován příkaz apropos, který použijeme, když nevíme, jak se příkaz nazývá, příkaz whatis 2 naopak použijeme, když jsme narazili na příkaz (spustitelný soubor), ale nevíme, co provádí (vypíše se krátká informace o příkazu), příkaz info vypíše krátkou informaci o příkazu, 2 říkaz whatis používá vlastní databázi o příkazech. Tuto databázi je dobré občas aktualizovat, například po větší aktualizaci systému, což se provede příkazem makewhatis.

111 5.3 NÁOVĚDA 107 v grafickém režimu v menu programů včetně terminálu případně přes tlačítko K (grafická nápověda je také spustitelná příkazem khelpcenter), existuje také příkaz xman, v Linuxu existují dokumenty HOWTO ( jak na to ), a to bud přímo v jednotlivých distribucích nebo na internetu, obsahují přímo rady, jak postupovat v určitých situacích, obdobně jsou k nalezení dokumenty FAQ (Frequently Asked Questions) pro často pokládané otázky, ve Firefoxu jsme automaticky přesměrováni na manuálové stránky, například při zadání man chsh do adresního řádku (tam, kde bychom jinak zadali se nám automaticky zobrazí manuálová stránka příkazu chsh na některém serveru přímo určeném pro manuálové stránky. Na internetu je hodně stránek věnovaných shellu bash, například: (skripty) Manuálové stránky Nápověda k příkazům, konfiguračním souborům, skriptům a funkcím je v unixových systémech standardně k nalezení především v manuálových stránkách. říkaz man je zkratkou z anglického slova manual a je obdobou windowsovského příkazu help, i když je mnohem komplexnější. Základní tvar příkazu je následující: man příkaz vypíše manuál (nápovědu) k zadanému příkazu Nápovědu k příkazu man můžeme zobrazit příkazem man man. Manuály k jednotlivým příkazům (ve skutečnosti existují i pro některé konfigurační soubory a další věci) jsou členěny do částí, každá část má určitý význam. Manuálová stránka obvykle obsahuje části uvedené v tabulce 5.1 (některé se nemusí vyskytovat, naopak jiné mohou být navíc). říklad 5.1 odíváme se na strukturu jedné z manuálových stránek. Otevře se automaticky pomocí stránkovače včetně zobrazení formátování (to zde neuvidíme). o zadání příkazu man chsh se nám zobrazí tato manuálová stránka (vidíme ji také na obrázku 5.1): chsh(1) NAME chsh - change login shell

112 5.3 NÁOVĚDA 108 Část NAME SYNOSIS DESCRITION FILES OTIONS EXAMLES SEE ALSO DIAGNOSTICS BUGS COYRIGHT SEE ALSO Význam Jméno příkazu Syntaxe příkazu, nepovinné parametry jsou uzavřeny do hranatých závorek, položky, mezi kterými si můžeme vybrat, jsou odděleny symbolem, položky, které se mohou opakovat, jsou ukončeny třemi tečkami Detailní popis příkazu Seznam systémových souborů, ke kterým má příkaz nějaký vztah (například je nějakým způsobem upravuje) Význam jednotlivých parametrů říklady použití příkazu Odkazy na další manuálové stránky, ke kterým má tento příkaz nějaký vztah Význam chybových hlášení a návratové kódy příkazu opis neočekávaného chování příkazu nebo kontakt, na který lze zaslat informaci o chybném chování programu licence, pod kterou je příkaz šířen odkazy na manuálové stránky souvisejících příkazů nebo souborů Tabulka 5.1: Části manuálových stránek SYNOSIS chsh [-D binddn] [- path] [-s shell] [-l] [-q] [-u] [-v] [user] DESCRITION chsh is used to change the user login shell. A normal user may only change the login shell for their own account, the super user may change the loggin shell for any account. If a shell is not given on the command line, chsh operates in an interactive fashion, prompting the user with the current login shell. Enter the new value to change the field, or leave the line blank to use the current value. Enter none to remove the current value. The current value is displayed between a pair of [ ] marks. The only restrictions placed on the login shell is that toe command name must be listed in /etc/shells, unless the invoker is the superuser, and then any value may be added. An account with a restricted login shell may not change their login shell. This version of chsh is able to change the shell of local, NIS, NIS+ and LDA accounts, if the permissions allow it. OTIONS -D, --binddn binddn Use the Distinguished Name binddn to bind to the LDA directory. The user will be prompted for a password for simple authentication. -s, --shell

113 5.3 NÁOVĚDA 109 Obrázek 5.1: Výstup příkazu man chsh Specify your login shell.... FILES /etc/passwd - user account information /etc/shells - list of valid login shells SEE ALSO chfn(1), passwd(5), shells(5) AUTHOR Thorsten Kukuk <kukuk@suse.de> pwdutils February 2004 chsh(1) Část obsahující volby (options, přepínače) byla zkrácena.