Farní zpravodaj / 1 Římskokatolická farnost Děkanství Žamberk březen

Transkript

1 Farní zpravodaj 2013 / 1 Římskokatolická farnost Děkanství Žamberk březen Váţení farníci, všem čtenářům Farního zpravodaje přeji pokoj a dobro. V úţasném čase před Velikonočními svátky, v postní době, v době volby nového papeţe, uzávěrek loňského roku a všeho toho, co nás obklopuje, vyprošuji všem potřebný nadhled a správné poznání hodnot. Ţivá víra ať se projevuje podporou a šířením pokoje do nepokojných lidských srdcí a neklidného smýšlení. Ať přehnaný aktivismus nebo lenost není symbolem vnitřního neklidu a zastírání hříchu i pýchy. S díky za to, co se daří a díky za změnu toho, co vnímáme, ţe je třeba změnit. JEN Z LÁSKY ŢÍT Ţít z Lásky, to je ţivot z tvého ţití, jsi blaho vyvolených, slavný Král! V Hostii ţiješ pro mne světu skrytý... I já se světu skrývám, jak sis přál. Zamilovaní samotu si přejí, na srdci srdce společně chce bít. Pod dohledem tvým mohu nejšťastněji jen z Lásky ţít! Ţít z Lásky, to je dávat, dávat stále, neţádat mzdu, neměřit, neváţit, nepočítat, co dám a dávat stále, vţdyť láska nechce nic neţ obdařit. Boţskému srdci, Lásce rozlévané jsem všechno dala, bez břemen chci jít... Zbývá mi jen bohatství darované: smět z Lásky ţít. Ţít z Lásky, to je uchránit sám v sobě nezměrný poklad v dţbánu kamenném. Můj milovaný, víš jak v kaţdé době jsem slabou třtinou, nikdy andělem. Padám-li v kaţdé hodině, jeţ míjí, sv. Terezie z Lisieux P. Olda Kučera ty s láskou zvedáš mě, pomáháš jít... Dík za tu milost...stále dáváš mi ji, smím z Lásky ţít. Ţít z Lásky znamená plout bez přestání, do srdcí vlévat pokoj, radost, smích. Můj Pane, útrpnost mě popohání, vidím tě v duších v sestrách v bliţních svých. Cit k bliţním to je hvězda jediná má, mou přímou plavbu vede její svit. Na lodní plachtě deviza je psaná: jen z Lásky ţít. Ţít z Lásky, to jsou Mariiny činy: slzami tvoje nohy omývat, polibky, vlasy, mastmi vonícími k nim měkce přilnout jak hebký šat. Pak nádobku vzít obzvlášť drahocennou a vonným nardem tvář ti osvěţit. Vůně, jiţ do tváře ti vetřu jednou, je lásky cit! ( báseň je krácena, je součástí sbírky Básně, která je k zapůjčení ve farní knihovně Ţamberk ) 1

2 HABEMUS PAPAM! Ve středu 13. března byl ve Vatikánu zvolen náš nový papeţ. Stal se jím Argentinec kardinál Jorge Mario Bergoglio a přijal jméno František. Je jiţ 266. nástupcem svatého Petra a je členem jezuitského řádu. Kardinálové ho zvolili v 5. kole voleb. Modleme se za něj i za odstupujícího Benedikta XVI.! Redakce Farního zpravodaje ŘÍKÁ JEDNOU SIRKA SVÍČCE Mám úkol tě zapálit, říká jednou zápalka svíčce. Jen to ne, odpovídá svíčka, kdyţ budu hořet, mé dny jsou sečteny a nikdo uţ nebude obdivovat mou krásu. Zápalka jí dává čas na rozmyšlenou: To jediné, co můţu udělat já, je zapálit. Kdyţ nezapálím, nesplním svůj úkol a promarním také své poslání. A ty jsi svíce a jsi k tomu, abys dávala světlo. Chceš, aby tvůj ţivot byl navěky studený a marný, chceš nesplnit svou úlohu? Ale hořet - to bolí, vzdychla svíce. A kdyţ mě zapálíš, moje síla je pryč. Ano, to máš pravdu, odpověděla zápalka. Ale není to tajemství našeho povolání: dávat světlo? Kdyţ se budeš ztrácet v ohni, vše proměníš v hřejivé světlo a mnozí z toho budou mít radost. Kdyţ se ale schováš, bude tma i tam, kde stojíš. Svíce uvaţovala, potom plná očekávání řekla: Zapal mě! Postní doba nás zve, abychom i my přistoupili k Jeţíši a řekli mu: Zapal mě! Podle knihy Na minutu s Viliamem Judákem Šárka a Lída Kladivovy VŢDYŤ SILNÁ JAKO SMRT JE LÁSKA Slovo láska se na nás valí ze všech stran. Stačí si zapnout rádio, nebo televizi. Skoro by se zdálo, ţe dnešní svět je zavalen láskou. Zkusme se společně zamyslet nad následujícími několika situacemi a poloţit si otázku kde jde o skutečnou Lásku s velkým L a kdy jen o lásku? Dva zamilovaní. Touţebně se dívají jeden druhému do očí. Krev buší ve spáncích. Čela jsou horká. Oba si jsou jistí, ţe kdyby v tu chvíli nějaká zlomyslná mocnost rozpoutala vichr, který by je rozvál třeba na opačné konce světa, neváhali by prochodit celou zemi, aby se našli. Není to ostatně pro ně ţádná velká dálka. Vesmír se v tu chvíli zúţí na prostor milované náruče, nic okolo neexistuje. Čas stojí a přece se ho nedostává. Dívka se chvěje. Řekne mi uţ konečně to, co chci slyšet? Ale i chlapec se chvěje (ještě ţe v měsíčním světle není vidět jak se červená.) Mám jí to říct? Nebude to znít hloupě? Cítí, to co já? Nakonec se přeci jen odhodlá. Rozechvělým hlasem šeptá: Miluju tě. Ano miluje ji. Dneska. A bude ji určitě milovat i zítra a snad i pozítří. A moţná Aţ do smrti. Ale moţná taky ne. Moţná, ţe se za měsíc, nebo za dva objeví jiná. Ještě krásnější - 2 -

3 a dráţdivější. S ještě hlubšíma očima a plnějšími rty. Kdopak se vyzná v lidských citech? Kdoví co si usmyslí, v příští chvíli? Kdo je zkrotí a kdo jim poručí? Ztemnělý dvorek. Skupina zkřehlých lidských bytostí se tlačí kolem nanicovatého ohýnku. Kaţdý chce mít alespoň něco z toho ţivotodárného tepla. Je těţké rozeznat jednotlivé lidské tváře v šeru sotva počínajícího úsvitu. A přece nám jedna tvář připadá povědomá. Ano ten byl přece také s tím z Galileje!!!! Počíná svítat. Kokrhá kohout. Tváře se stávají rozeznatelnější. Kdyţ tu mezi lidmi s hrůzou rozeznáváme sami sebe. Jak často někomu ve chvílích pohody slibujeme věčnou lásku a přízeň. Ano aţ za hrob. Jak často máme pocit, ţe uţ stěţí můţeme milovat víc. A jak často, stejně jako Petr, zapomínáme tváří v tvář i mnohem menším problémům neţ je smrt, ţe jsme vůbec něco slíbili? Dva velmi staří lidé. Muţ a ţena. On uţ příliš neslyší a ona nevidí na jedno oko a uţ stěţí přejde z jednoho konce na druhý. Jejich ţivot nebyl snadný. On musel tvrdě vydělávat na ţivobytí, ona se starala o děti. Často je provázelo nepochopení okolí, moţná osten sváru vnikl někdy i mezi ně samotné. Poslední léta jsou poznamenána nemocí a blíţící se smrtí. A přece je i teď spojuje to, co si kdysi před oltářem slíbili. Dokáţou si být vzájemně očima a ušima. Dávají si navzájem to, co druhému chybí. Jejich láska neskončí smrtí. Jestliţe on zemře jako první, bude ona po dny, které jí ještě zbudou na tomto světě, nosit v srdci jeho obraz. A povolá-li si Pán jako první ji, neproţije on ani jediný ze zbývajících dní bez vroucí vzpomínky. Jestliţe někoho opravdu milujeme, pak nám ho ani smrt nemůţe tak docela vzít. Nejen, ţe budeme mít v srdci vzpomínky. My křesťané máme ještě něco víc. MÁME NADĚJI! Tramvaj. Dobře oblečený muţ středního věku vytahuje mobil. Vytáčí číslo manţelky. Miláčku, dneska mě s večeří nečekej. Mám důleţité jednání. Ano výročí, já vím. Mrzí mně to. Někdy si to vynahradíme. Lístky do divadla? Jdi s kamarádkou, určitě si to uţijete. Pa. Zavěsí. Vystupuje. Rozhlíţí se. Konečně. Zpoza rohu vychází ţena. Smyslně se usmívá. Nemá toho mnoho na sobě. Ne, to určitě není ta, jíţ se před chvílí omlouval do telefonu. Odcházejí spolu. Manţelka zůstává zapomenuta. Jak často se lidé zpronevěří těm, jimţ slibovali lásku aţ za hrob nejen v osamělém lesíku za svitu měsíce, ale také před Bohem a lidmi. Okno ve čtvrtém patře. Malé dítě se bleskurychle vyšplhalo na parapet. Vyklání se ven. Stále hlouběji. Uţ uţ by spadlo dolů. Kdyţ tu. Matka jej ve zlomku vteřiny strhne zpátky. Srdce buší, dítě vzlyká, ale smrt byla odvrácena. Nikdy jindy by ţena nedovedla zareagovat tak rychle. Jen kdyţ šlo o ţivot jejího dítěte. Láska nám dává křídla a odkrývá v nás schopnosti, o kterých jsme sami netušili, ţe je máme. Slabým propůjčuje medvědí sílu a unaveným nové síly. Noc. Ve čtvrti na okraji města poblikávají růţová světla ve výlohách vykřičených domů. Láska na prodej. Tady se nemiluje, ale prodává a konzumuje. Nezavazovat se. Hlavně si uţít. To je zdejší heslo. Ale kdoví co se vlastně děje v duších ubohých lidských bytostí, které jsou zde degradovány na pouhé nástroje zábavy. Kolik opravdové - 3 -

4 neprodejné lidské lásky v nich ještě zbylo? Nedokáţou přece jen některé z nich milovat nakonec více neţ počestní občané? Láska se nedá koupit. Na to je ve světě příliš vzácná. Ale kdo ví. Moţná, ţe se někdy skrývá v místech, kde bychom ji čekali nejméně. Venkovský kostelík. Zpěv pomalu prořízl posvátné ticho. Světla svící. Vše zahaluje posvátná atmosféra. Před očima se promítají všechny události posledních dnů. Tak dávné a přece tak ţivoucí. Poslední večeře. Getsemany, zrada, soud. Hrůza kříţové cesty. Krev, prach, pot. Kříţ. A ano, hrob. Prázdný!!! Jak silná umí být láska. Ne silná jako smrt. Silnější! Láska aţ za hrob. To, co lidé nazývají láskou, bývá často velmi nestálé. Někdy je to jen cosi ohavného, přelakovaného narůţovo. Chceme-li milovat opravdově, musíme se odevzdat Bohu. Jen s ním dokáţeme opravdu milovat. Pak uţ nás nemusí děsit ani hrob. Lída Jeţdíková MOST Byl jednou jeden velký otočný most, který se klenul přes velikou řeku. Většinu dne byl otočený tak, ţe spočíval podél břehů řeky a dovoloval lodím proplouvat volně po obou jeho stranách. Ale v určité denní době přijíţděl k řece vlak, a potom se most otočil napříč přes řeku, aby vlak mohl přejet. V malé budce na břehu řeky seděl operátor, který ovládal natáčení mostu a jeho zajištění západkami, kdyţ měl projíţdět vlak. Jednoho večera čekal na poslední vlak, hleděl do dálky snášejícím se soumrakem, aţ zahlédl světla lokomotivy. Vykročil k ovládání a čekal, aţ vlak bude v předepsané vzdálenosti, kdy měl mostem otočit. Otočil mostem do příčné pozice, ale ke své hrůze shledal, ţe jištění nefunguje. Jestliţe však most nebude ve své poloze západkami zajištěn, znamená to, ţe aţ na něj vjede vlak, zhoupne se sem a tam na obou koncích a tím způsobí vykolejení vlaku a jeho pád do řeky. A byl to osobní vlak, plný cestujících! Nechal tedy most nastavený napříč a utíkal po něm na druhou stranu řeky, kde byla páka, jíţ mohl západky ovládat ručně. Uţ slyšel dunění vlaku, a tak se pověsil na páku celou svou vahou, aby most zajistil. Na síle tohoto muţe záviselo mnoho ţivotů. Náhle však zaslechl ze strany od řídící budky hlas, při němţ mu tuhla krev v ţilách: Tatínku, kde jsi?" Jeho čtyřletý synek přecházel most a hledal ho. Nejdřív chtěl na synka zakřičet: "Uteč, uteč!" Ale vlak byl příliš blízko. Ty slabé noţky by nikdy most včas nepřeběhly. Muţ uţ málem pouštěl páku, aby vyběhl, popadl syna a odnesl ho do bezpečí, ale uvědomil si, ţe uţ by se nestačil vrátit zpátky k páce. Bud' zahynou lidé ve vlaku, nebo jeho syn

5 Rozhodl se v okamţiku. Vlak prosvištěl svou cestou a nikdo v něm si nebyl vědom slabého, rozdrceného tělíčka, které se nemilosrdně zřítilo do řeky pod nárazem vlaku. A uţ vůbec nevěděli o nešťastném vzlykajícím muţi, který stále ještě visel na jistící páce, dlouho potom, co vlak zmizel v dálce. Neviděli jej kráčet domů, pomalu, jako nikdy předtím, aby své ţeně řekl, jak obětoval svého vlastního syna... Jestli si teď dokáţeš představit pocity, které plnily srdce tohoto muţe, můţeš začít chápat pocity našeho nebeského Otce, kdyţ obětoval svého Syna, aby přemostil propast mezi námi a věčným ţivotem. Můţeš se divit, ţe se země třásla a nebe se zatmělo, kdyţ jeho Syn umíral? A jak mu asi je, kdyţ chvátáme ţivotem, aniţ bychom věnovali i jen myšlenku tomu, co pro nás bylo vykonáno skrze Jeţíše Krista? Kdy naposled jsi mu poděkoval za obětování Jeho Syna? Z Šárka a Lída Kladivovy VZPOMÍNKA NA P. JANA ŠIMKA, DĚKANA V ŢAMBERKU. Velebný pán, jak jsme ho oslovovali my, ministranté, byl přítelem skvělého a významného teologa P. Oty Mádra. Kněţská studia absolvovali spolu do roku Oto Mádr pokračoval v Římě na Gregoriánské univerzitě. Pan děkan začal působit od roku 1952 v Ţamberku. Důvěřovali si, a tak se navzájem informovali a radili, jak odolávat politickému nátlaku "mocipánů" po roce Aţ později se nám vybavuje, jak musel těţce a trpělivě čelit tomuto nátlaku náš děkan Šimek. Byl vlídný, inteligentní, vzdělaný. Byl lidmi oblíbený a měli jsme k němu úctu. Při kázáních, sdělovaných z klasické kazatelny, musel váţit kaţdé slovo, aby "nedráţdil" církevního tajemníka, soudr. Mertu, který pravidelně vzadu v kostele vše odposlouchával a sledoval. Přítel J. Šimka, O. Mádr, v Praze intenzivně a s jemu vlastní horlivostí bojoval proti zrůdnému totalitnímu reţimu. I přes ostraţitost byl zatčen a v r odsouzen na doţivotí. Po 14-ti letech věznění byl v šedesátých letech po amnestiích propuštěn. V roce 1972 jsem ho s tajným dopisem od pana děkana Šimka v Praze-Modřanech navštívil. No a začínala Husákova éra... Vzpomínky na jeho osobnost se mi vynořují zvláště o Velikonocích. Slovy nelze vyjádřit vděčnost za Vaše kněţské hrdinství a oddanou poctivou sluţbu pro nás, pane děkane J. Šimku, náš velebný pane. Nezapomeňme! Z. Bureš (ministr.) P. JAN ŠIMEK O VELIKONOCÍCH. S úctou a láskou několik vzpomínek na dlouholeté působení děkana P. Jana Šimka zde v Ţamberku. Ţijí ještě pamětníci té doby, kteří vzpomínku na něj nosí ve svém srdci, mnoho slov proto není zapotřebí. Jak on Velikonoce a slavné vzkříšení proţíval? O postních nedělích k nám mluvil z kazatelny. Zdůrazňoval, ţe o Kristu nemusíme tolik mluvit, ale více podle něj ţít. Sám se podle této zásady řídil. On ostatně měl ve zvyku problémy farnosti vţdy řešit z kazatelny. Kříţová cesta byla pro něj na programu kaţdého dne modlil se ji také sám kolem kostela i tehdy, kdyţ se nekonala uvnitř. V této době často navštěvoval nemocné a během Svatého týdne si všechny přípravy dělal sám

6 Latinské texty ve mších moc nepouţíval. Tenkrát na slavnost Vzkříšení slouţil mši poprvé čelem k lidu (ne u všech farníků se to setkalo s pochopením). Na něm však bylo vidět, oč intenzívněji a s láskou slavný obřad proţívá. Všechny části mše krásně vyzpíval. Za jeho kněţského působení se od Zeleného čtvrtku aţ do slavnosti Vzkříšení začaly v našem kostele konat adorace. Pro P. Šimka byly Velikonoce zakotvením jeho kněţského ţivota, nadějí a posilou pro jeho působení v tehdejší zlé době. Marie Mikysková VELIKONOCE V MÉM DĚTSTVÍ..... U nás v rodině bývaly Velikonoce největšími svátky v roce. My kluci jsme se sice více těšívali na Jeţíška, ale ten Svatý týden a jeho vyvrcholení, ten se velice lišil od předvánočního shonu. Také se uklízelo, kaţdého dne (počínaje Škaredou středou) jsme však byli vtaţeni do událostí, které Jeţíš proţíval před dávnými roky. Z tehdejší sváteční atmosféry se mi dnes vynořuje jen několik vzpomínek. Dobře si pamatuji na Velkopáteční obřady. Zní mi v uších zvuk klepadel, která nám však sluţebně starší ministranti nikdy do rukou nesvěřili. A Bílá sobota? No, úplné utrpení! V ten den nebývaly obřady v jediném podvečerním bloku, ale rozděleny do dvou částí. Ta část, která dnes bezprostředně předchází slavnosti Vzkříšení, se konala jiţ ráno a odbývala se celá v latině. Ţalmy a ostatní texty byly pro nás kluky nekonečné. Jako ministrantský dorost jsme klečeli na stupních oltáře, slovu jsme nerozuměli a sem tam jsme nedokonale ocitovali naučený latinský text. Kolena bolela nikdy doma jsem ani za trest tak dlouho klečet nemusel. Zato však večer! U Boţího hrobu slavnostně zazněl latinsky zpívaný nápěv Kristus vstal z mrtvých a početný průvod s rozsvícenými svíčkami vyšel z kostela do soumraku a sunul se Kostelní ulicí. Téměř v kaţdém okně plápolaly svíce. Obešli jsme celé náměstí a vrátili jsme se do chrámu. Tenkrát ještě nebylo intenzívní veřejné osvětlení, proto blikající plaménky v oknech a v rukách pro mě vytvářely nezapomenutelnou atmosféru. Kdy se konal průvod poslední, nevím. Pravděpodobně nejpozději začátkem války, protoţe později jiţ bylo nařízeno úplné a dokonalé zatemnění oken. Po Vzkříšení jsme se vrátili domů a byl konec půstu. Kaţdý z nás dostal kus sladkého mazance, všude bylo čisto a panovala slavnostní nálada. Oběd na Boţí hod býval bohatý a začínal vţdy snědením dílu jediného na tvrdo vařeného vajíčka jako symbolu rodiny a obyčeje, ţe nikdo z jejího kruhu v příštím roce na věčnost neodejde. Velikonoční pondělí, to pro kluky byl náš den. S červenými vrbovými pruty jsme hledali a honili po sousedních chalupách ta pištící stvoření, abychom děvčatům dokázali, kdo je tady na světě pánem. Aţ jednou objevil jsem kdesi v chalupě v Helvíkovicích před námi schovanou kamarádku. Vyběhla z domu a hbitě vyšplhala vysoko do koruny jabloně. Zaskočen tím výkonem - 6 -

7 jsem pomalu vylezl za ní, a posadil se na protější větev. Pak jsme si o všem moţném spolu povídali. Jak to dnes vidím, právě tenkrát skončila má klukovská léta... Poznámka: Hledal jsem mezi nejstaršími farníky pamětníka slavných průvodů při Vzkříšení. Nikdo si však na detaily této slavnosti jiţ nevzpomíná. Mně však atmosféru tohoto večera nejlépe vystihuje Alois Jirásek v Kronice U NÁS (Díl I. str. 394): Kdyţ nastala slavnost Vzkříšení a průvod se bral hřbitovem kolem kostela, den se uţ nachyloval, kdyţ jemnostpán dlouhých bílých vlasů kráčel s lesknoucí se monstrancí pod nebesy v kmitavém plápolu svíček a kostelních luceren, kdyţ do hlaholu zvonů cinkaly zvonce ministrantů a syn učitele, drţe starý zpěvník v rukou, nahlas předříkával a zástup vroucně zpíval. J. Schröffel JAK JSEM PROŢILA NEJEDNO VELIKONOČNÍ PONDĚLÍ Budu teď vzpomínat na ta velikonoční pondělí, která se mi z dob mých studentských let nejvíce zapsala do paměti. Pocházím z Nekoře a v době zhruba před 20 lety jsme mívali opravdu velké spolčo mládeţe. Bývalo nás kolem 30, scházeli jsme se kaţdý pátek na mši svaté a kaţdou sobotu večer u někoho doma. Ten nás pak hostil a připravil pro nás nejen duchovní program. A tak i velikonoční pondělí vţdy stálo za to. Vzpomínám, ţe jednou takhle o půl páté ráno se naším domem rozezněla siréna a někdo na schodišti řval hoří. Já vyskočila z postele v noční košili a utíkala na chodbu. Tam uţ bylo plno našich kluků převlečených jako hasiči a volali, ţe uţ tu příčinu poţáru objevili. Tím mysleli mne. Chytili mně, polili vodou a ještě, abych prý znovu nechytla, vynesli mně ven a hodili do tatínkova leknínového jezírka. V něm bylo zrovna málo vody, spíše bahno a hnůj, kterým taťka přihnojoval na jaře lekníny, Takţe si dovedete představit, jak jsem tam stála mokrá, smradlavá a špinavá jen v noční košili. Klukům uţ to stačilo, tak mi dovolili se převléknout. Poté vytáhli hudební nástroje a zazpívali mi za odměnu písničku, kterou pro ten účel sloţili. No a pak vytáhli ţilky a dostala jsem pořádný nášup, prý abych tu koupel neodstonala. Pak se sebrali a jeli za další členkou našeho spolča. Jiný rok se chlapci začali připravovat podstatně dříve. Uţ v únoru nás na jednom spolču informovali, ţe nás přihlásili jako soutěţící do VELIBINGA. Prý to pořádá ČT v Hradci Králové a výherkyně obdrţí hodnotné ceny a vysoké finanční obnosy. Tehdy jsme to s holkami nebraly váţně a stejně, na nás se soutěţní štěstí neusměje. Jenţe zhruba za týden jedné z nás volal domů prý producent soutěţe VELIBINGO, ţe nás vybrali jako soutěţící. Bude se to natáčet v Nekoři na faře a dají nám písemně vědět podrobnosti. Termín natáčení byl na velikonoční pondělí odpoledne. Zdá se vám to průhledné? Tak vězte, ţe některé z nás pochybnosti měly, ale většina je umlčela. Vše se vysvětlilo uţ na velikonoční pondělí ráno. Tentokrát přijeli kluci v autech kolem sedmé, byli ustrojeni jako filmaři, měli s sebou kulisy, klapku, mikrofony, kamery a hlavně to soutěţní kolo. Vyzdobili nám sednici u babičky, a ţe prý budeme točit. Dostávala jsem různé lehké manuální i vědomostní úkoly a nakonec jsem prošla do finále. Tím bylo vytočení si výhry na kole štěstí. Byly tam opravdu skvostné ceny a také jednou výprask ţilkami. Kde byl zakopaný pes? To kolo štěstí mělo tvar vajíčka, takţe ať člověk točil, jak chtěl, vţdy se - 7 -

8 zastavilo na tom výprasku. Tak nás zase doběhli. Na závěr zase vytáhli hudební nástroje a zahráli novou písničku. Takto bych mohla vzpomínat ještě dlouho, asi tak na sedm velikonočních pondělí. Nemusím vám vysvětlovat, ţe rodiče i prarodiče se na velikonoční pondělí vţdy těšili a několikrát byla mamka s kluky dokonce domluvena, aby se dostali do domu. Nakonec ještě jednu příhodu. Ta se sice nestala u nás doma, ale myslím, ţe stojí za to. Postupně jak si kluci nacházeli slečny i mimo naše spolčo, se jim rozrůstala klientela i na to velikonoční pondělí. Jednou takhle končili odpoledne po druhé hodině v Dobrouči. Domluvili se, ţe uţ mají hlad a tu poslední slečnu zkrátka vyjedí. Poté, co předvedli program, zasedli ke stolu. Nejprve jim přinesli chlebíčky kluci je slupli jako malinu a co prý bude dalšího? Tak jim domácí dali vlastní oběd. Kluci ho do sebe natlačili uţ měli dost, ale kdyţ vyjíst, tak pořádně a ţe by si ještě něco dali. Obě strany se tvářily, ţe je všechno jak má být domácí, ţe rádi uctí hosty a kluci, ţe mají stále hlad. Poté, co si domácí museli zajít (samozřejmě nepozorovaně) jídlo vypůjčit i k sousedům se kluci konečně k radosti obou stran rozloučili domácí byli rádi, ţe uţ jsou kluci pryč a kluci? no Ti byli rádi, ţe uţ toho domácí skutečně víc nepřinesli. Přeji vám všem, aby se vám vydařilo i to vaše velikonoční pondělí. Hodně dobrých a zajímavých nápadů, aby bylo veselo a také na co vzpomínat. Jitka Moskvová ANKETA Ptala jsem se farníků všech generací a zapisovala jsem odpovědi na tyto otázky: 1. Máte rádi Velikonoce? 2. Jak je proţíváte a slavíte? Ţena 1. Velikonoce mám ráda od dětství. Vzpomínám hlavně na velikonoční pondělí, kdy byla velká legrace. 2. Do kostela jsem chodila sama, rodiče ne. Dnes se mi líbí hlavně ten klid. Tradice ţádné nemáme. Muţ 1. Velikonoce mám velmi rád. Jsou to naše nejdůleţitější svátky. 2. Slavíme je tradičně. V pondělí chodím s vnoučky ke známým a moc si to uţíváme. Také se zúčastňuji všech obřadů, je to taková naše krásná povinnost. Mladá ţena 1. Mám je ráda a proţívám je společně s dětmi. 2. Slavím je duchovně i světsky. Chodíme s celou rodinou do kostela. V neděli barvíme vajíčka. Na velikonoční pondělí jsem doma, přijímám koledníky a raduji se ze ţivota kolem. Ţena 1. Mám je ráda a proţívám je velmi intenzivně. 2. Slavím je pouze duchovně. Nejvíce mám ráda noční adoraci, kdy sama dvě hodiny rozjímám v kostele. Vajíčka nebarvím

9 Muţ 1. Velikonoce mám rád. Chápu je hlavně jako duchovní svátky. Tu světskou část nemusím a vyhýbám se jí. 2. Chodíme celá rodina na všechny obřady a bohosluţby a máme radost ze vzkříšení Krista. Dívka 1. Velikonoce mám ráda. Taky začíná uţ jaro. 2. Chodíme do kostela. V neděli barvíme vajíčka. V pondělí za mnou chodí spoluţáci a rodina pro vajíčka a sladkosti. Chlapec 1. Velikonoce mám rád a uţívám si hlavně pondělí. 2. Účastním se všech poboţností v našem kostele jako ministrant. V pondělí chodím s kamarády na pomlázku ke známým a spoluţačkám. Ptala se Jitka Moskvová VELIKONOČNÍ TRADICE Velikonoční zvyklosti v České republice: Podobně jako mnoho jiných křesťanských svátků, i Velikonoce se přenesly i mimo církev. Uţ od jejich vzniku jsou časem oslav a veselí. Dnes jsou i komerčně důleţité, protoţe se na ně váţe mnoho zvyků, k jejichţ uskutečnění je třeba vynaloţit nějaké úsilí nebo jen tak zajít na nákup. Prodávají se například velikonoční pohledy, ozdoby nebo cukroví v podobě velikonočních vajíček, beránků nebo zajíčků. V České republice je prastarou tradicí hodování a pomlázka. Na Velikonoční pondělí ráno muţi a chlapci chodí po domácnostech svých známých a šlehají ţeny a dívky ručně vyrobenou pomlázkou z vrbového proutí. Pomlázka je spletena aţ z dvaceti čtyř proutků a je obvykle od půl do dvou metrů dlouhá a ozdobená pletenou rukojetí a barevnými stuţkami. Podle tradice muţi při hodování pronášejí koledy. Nejznámější velikonoční koledou je tato krátká říkanka: "Hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný Jestli dojde dříve na pomlázku, nebo koledy, záleţí na situaci. Ačkoli můţe být vyšlehání bolestivé, není cílem způsobovat příkoří. Spíše je pomlázka symbolem zájmu muţů o ţeny. Nenavštívené dívky se mohou dokonce cítit uraţené. Vyšupaná ţena dává muţi barevné vajíčko jako symbol jejích díků a prominutí. Pověst praví, ţe dívky mají být na Velikonoce vyšlehány, aby zůstaly celý rok zdravé a uchovaly si plodnost. V některých oblastech ţeny mohou pomlázku oplatit odpoledne, kdy vylívají na muţe a chlapce kbelíky studené vody. Zvyk se napříč českými zeměmi mírně mění. Jiný výklad pomlázky odvozeno od pomlazení, tj. omlazení. Proto muţi pouţívají mladé proutí s největším podílem ţivotní síly kterou jakoby předávají vyšlehané osobě. Z téhoţ důvodu ţeny dávají jako odměnu za omlazení vajíčko, prastarý symbol nového ţivota

10 Velikonoční zvyklosti v zahraničí: V USA jsou velikonoční svátky náboţenským svátkem, takţe mnoho amerických rodin mimo návštěvy kostela se schází kolem zdobení velikonočních vajíček v sobotu večer a jejich lovu v neděli ráno. Podle dětských pohádek byla vajíčka během noci přinesena Velikonočním zajíčkem a poschovávaná po domě a zahradě, aby počkala na děti, aţ se probudí. Důvod, proč by to měl zajíček dělat, se vysvětluje jen zřídka. V Anglii tradičně ţeny přivazují muţe k ţidlím a za propuštění poţadují peníze. V Norsku je, kromě lyţování v horách a malování vajíček, tradicí řešení vraţd. Všechny velké televizní stanice vysílají kriminální a detektivní příběhy od Agathy Christie. Také noviny otiskují články, ze kterých mohou čtenáři zkusit odvodit, kdo je pachatelem. Samozřejmě také vychází mnoho knih. Dokonce i krabice od mléka bývají potištěny příběhy s vraţdami. Velikonoční zvyklosti našich předků: Pomlázka byla nejvýznamnější součástí oslav. Sílu tohoto zvyku dokazuje i to, ţe se udrţel aţ do dnešní doby. Nejstarší záznamy o mrskání neboli pomlázení pocházejí z přelomu 14. a 15. století a hovoří o šlehání metlami z mladých vrbových proutků. Mrskali se navzájem muţi, ţeny, chlapci i dívky. Dobové prameny ze 17. století dokládají, jakou byla tehdy pomlázka všeobecnou zábavou v Praze se o Velikonocích prodávaly pestrobarevné metly, s nimiţ pak mnozí pobíhali po městě a hledali, koho vyšlehat, přičemţ největší zájem byl o mladé dívky. Tento zvyk byl původně rituálem, vyuţívajícím magických vlastností jarních zelených ratolestí. Podobné praktiky byly obvyklé v různých zemích, ale velikonoční mrskání je zvyk typický pro západní Slovany, kde je nejrozšířenější. A ještě pro zajímavost jaká všelijaká jména pomlázka v různých krajích dostala: ţila, tatar či tatarec, metla, korbáč, mrskačka, pamihod, dynovačka, kyčka, karabáč, důtky, bič, čugár, kančúch či roucačka Nejznámější a nejoblíbenější Velikonoční koledy: Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný. Nedáte-li, malovaný, dejte aspoň bílý, slepička Vám snese jiný. Přišlo jaro, slunce svítí, v zahradách je plno kvítí. Co to ptáci štěbetají? Ţe mi tady rádi dají, malovaná vajíčka, co jim snesla slepička. Podle Wikipedie upravila J. Moskvová Panímámo zlatičká, darujte nám vajíčka, nedáte-li vajíčka, uteče vám slepička do horního rybníčka a z rybníčka do louţe kdo jí odtud pomůţe? Koleda, koleda proutek z vrby, mlsný jazýček mě ale svrbí. Koleda, koleda holoubek, dejte mi něco na zoubek

11 MISIJNÍ KLUBKO V ŢAMBERKU Chci vás krátce informovat o tom, co jsme od prosince společně proţili. Děti v adventu šetřily na Jeden dárek navíc a kreslily vánoční pohledy. Pomohly nám i děti, které docházejí na náboţenství. V kostele pak byly nabízeny kromě pohledů i svíčky a kalendáře. Děkuji všem dárcům, díky vám jsme mohli přispět na misie částkou 1841 Kč a dětem jste udělali radost tím, ţe se vám líbily jejich výrobky. V lednu jsme se sešli na zimním stadionu na bruslení. V postní době jsme vyráběli dárky na jiţ tradiční jarmark, který proběhl po kříţové cestě dětí a mládeţe. Vysetá travička nám připomněla blíţící se Velikonoce. Přeji vám radost ze vzkříšeného Pána a děkuji za vaši pomoc chudým dětem skrze Papeţské misijní dílo dětí. Marie Souradová FARNÍ KNIHOVNA V ŢAMBERKU Ráda bych vám představila kniţní novinku, kterou si můţete u nás zapůjčit. Autorem je francouzský kněz, který se věnuje problematické mládeţi, Guy Gilbert. Kniha nese název Bratr vyvrţených a mapuje situaci Paříţe 70. aţ 80. let 20. století, dobu, kdy tento kněz začínal působit jako ochránce a přítel mladých lidí, opovrhovaných tehdejší

12 společností. Dočtete se o dramatických osudech plných zoufalství, ale naleznete zde i naději na nový ţivot. Tato kniha je stejně čtivá jako jeho ostatní, jiţ vydané publikace. Přeji příjemný záţitek při četbě! Pro mladé máme nově k zapůjčení Youcat- katechismus pro mladé. Vznikl pod úspěšným vedením vídeňského arcibiskupa Christopha Schönborna. Odstupující papeţ Benedikt XVI. jej uvádí slovy: Mnozí mi namítali: Tohle nebude dnešní mládež zajímat. Nesouhlasím a jsem si jist, že mám pravdu. Dnešní mladí lidé nejsou tak povrchní, jak se o nich tvrdí. Chtějí vědět, o co v životě skutečně jde. Detektivka je napínavá, protože nás vtahuje do osudů druhých lidí, které by se mohly klidně přihodit i nám. Také tato kniha je napínavá, protože nám vypráví o našem vlastním osudu. Proto vás vybízím: Studujte katechismus! Přeji si to z celého srdce. Katechismus vám nebude vždycky hrát do noty. Nebude vám to nijak usnadňovat. Bude totiž od vás požadovat nový život. Bude vám předkládat poselství evangelia jako drahocennou perlu (srov. Mt 13,46), za kterou člověk musí dát úplně všechno. Proto vás prosím: Studujte katechismus vášnivě a vytrvale! Obětujte na to čas svého života! Studujte jej v tichu svého pokoje, čtěte si v něm ve dvou, s přítelem, vytvářejte studijní kroužky a sítě, sdílejte se po internetu. Využívejte všech způsobů k dialogu o víře! Měli byste vědět, čemu věříte. Měli byste znát svou víru stejně důkladně, jako zná IT-odborník operační systém svého počítače. Měli byste své víře tak porozumět, jak rozumí dobrý hudebník opusu, který hraje. Ve své víře byste měli být zakořeněni mnohem hlouběji než generace vašich rodičů, abyste dokázali účinně a rozhodně čelit výzvám a pokušením této doby. Potřebujete Boží pomoc, nemá-li vaše víra vyschnout jako kapka rosy na slunci, nechcete-li podlehnout lákadlům konzumu, nemá-li se vaše láska utopit v pornografii, nechcete-li zrazovat slabé a nechávat napospas svému osudu nevinné oběti. Než se tedy pustíte do horlivého studia katechismu, chci se s vámi podělit ještě o jednu záležitost: Všichni dobře víte, jak hluboko bylo společenství věřících v poslední době zraněno útoky Zlého, pronikáním hříchu do nitra, ano do samého srdce církve. Neskrývejte se před Boží tváří pod touto záminkou! Vy sami jste Kristovo tělo, vy sami tvoříte církev. Vnášejte nestravitelný oheň své lásky do církve, jakkoliv lidé znetvořili její tvář! V horlivosti neochabujte, duchem buďte horliví, služte Pánu" (Řím 12,11). Když si Izrael kdysi sáhl až na samé dno své existence, nepovolal Bůh na pomoc velikány a vážené osobnosti, nýbrž mládenečka jménem Jeremiáš. Ten si uvědomoval, že úkol je nad jeho síly: Ach, Pane, Hospodine, neumím mluvit, neboť jsem ještě příliš mladý" (Jer 1,6). Bůh se nedal zmýlit: Neříkej: Jsem ještě příliš mladý, neboť kamkoli tě pošlu, půjdeš, a vše, co ti rozkážu, budeš říkat" (Jer 1,7). Žehnám vám a každodenně se za vás všechny modlím. Za farní knihovnu Marie Souradová

13 ROZHOVOR S EMILKOU JIREŠOVOU Poprvé jsme se setkaly při mém příchodu do chrámového sboru. Stále elegantní, usměvavá a skromná Emilka Jirešová. Uměla zajímavě vyprávět a vzpomínat na své dětství a mládí. Bylo radost s ní pobýt a ani teď, kdy uţ tráví své dny na LDN v Albertinu, nezatrpkla. Ještě před rokem, mi zanotovala sloku písně, kterou sama sloţila a vzpomíná: Ve sboru jsem zpívala 50 let. Vedl nás Antonín Bříza z Líšnice. Měl krásný hlas. No jo Bříza. Krásně zpíval a hrál. Výborný člověk Jednou za rok jsme měli u Břízů trachtaci. Bylo nás zpěváků. A chudák paní Břízová udělala pro nás třeba řízky a pohostila nás. Nezapomene ještě politovat paní Břízovou a uţ myslí na nynějšího varhaníka pana Buryšku: Do kostela ho vodila babička, paní Hartmanová od 3let. To by měla babička radost, kdyby ho slyšela. Také moc ráda vzpomíná na svého tatínka. Byl velice inteligentní a jemné povahy. Uměl 3 jazyky a dělal i tlumočníka. I Emilka umí ještě několik pozdravů a vět maďarsky. Jak se stalo, ţe jsi ţila na Slovensku u maďarských hranic? Tatínek byl ve válce a pak strávil 7 let v ruském zajetí. Nikdy nebyl zraněn, ale dostal skvrnitý tyfus a paratyfus a na to se umíralo, kdo měl slabší srdce. Ale tatínek to přeţil. Kdyţ se vrátil ze zajetí, dostal místo respicienta finanční stráţe na hranicích. Byly mu 32 roky a byl stále svobodný. Přijel do Ţamberka, navštívit svoji maminku. Bydlívali v sousedství. S mojí maminkou se znali od dětství. Vţdycky se mu líbila. Pak si asi rok psali, neţ jí poţádal o ruku a po svatbě ho maminka následovala na Slovensko. A tam si se narodila? Ne, narodila jsem se v Ţamberku. Maminka sice ţila s tatínkem na Slovensku, ale kdyţ bylo před porodem, odjela do Čech. Nechtěla rodit tam. Maďarky jsou totiţ hrozně pověrčivé. Chodily se svíčkami kolem novorozence. Kaţdá měla asi 10 suken, takové maďarské kroje. Narodila jsem se na podzim. Kdyţ pominula zima a mrazy, vrátily jsme se za tatínkem. Je to hrozně dlouho a byla jsi malá. Na co si z dětství u maďarských hranic vzpomínáš? Nepřipadá mi to jako minulost. Jako by to bylo nedávno. Na ten domek si vzpomínám. Širokou ulici s alejí moruší, kterou jezdily povozy s koňmi k brodu a dole tekla špinavá řeka Ipel. Říkávali jsme jí Ipola. Bydleli jsme ve vesnici, která leţela v místě, kde se stéká Dunaj s Ipolou. A ta vesnice se jmenovala Sálka. Sálka nad Ipolou. Bydleli jsme tam do mých 6-ti let. Pak dostal tatínek rozedmu plic a musel zanechat práce. Vrátili jsme se do Ţamberka v srpnu a v září jsem šla do školy. Hrávala jsem si s dětmi a uměla jsem maďarsky jako česky. Teď uţ umím jen pozdravy a pár vět. Celý ţivot jsem touţila se tam podívat. Prý bych to tam nepoznala. Prošla tam fronta Tolbuchin

14 S Emilkou je zajímavé povídání. Nedávno mi recitovala dlouhou báseň, kterou se naučila v 17-ti letech, kdyţ chodila na rodinnou školu. Učitelé mě doporučovali na studia, ale naši neměli peníze a nemohli si dovolit, platit mi studia. Ale mělo to tak být. Mně pak svědčila ta spořitelna, tam mě to bavilo. Jednou tam přišel doktor a divil se, co tam dělám a ţe chodím. A povídám mu, a to bych neměla? A doktor říkal: Ne, všichni doktoři předpovídali, ţe budete na vozíčku a nemocná se srdcem. Jak, to neuhodli. Pán Bůh je mocný, modlitby maminky, babičky a tetiček byly mocnější. Byl ohromený. Vidíš, i doktoři se mýlí. Jak to bylo napsané v Babičce Boţeny Němcové: Stálé zvonce, dlouhé konce. Bývala jsem často nemocná. Angíny jsem měla kaţdý měsíc. Tatínek se uţ styděl mě do školy chodit omlouvat. Dobře jsem se učila jen díky tatínkovi, který mě všechno doučil, abych nebyla pozadu s učením. Emilka bývala krásná a milá ţena, a o nápadníky neměla nouzi. Nelitovala jsi, ţe jsi zůstala svobodná? Nikdy jsem toho nelitovala. Viděla jsem, ţe si to Pán Bůh přeje a jsem šťastná a spokojená celý ţivot. O co jsi v ţivotě prosila? Pane Boţe, přeješ-li si abych se vdala, dej mi takového muţe, se kterým bych byla šťastná do smrti. Ovšem je-li Tvé přání, abych se nevdala a zůstala svobodná, dej mi takovou povahu, abych byla šťastná a radostná aţ do smrti. Pán Bůh mě chtěl pro sebe. Byla to Boţí vůle a jsem takhle šťastná. A opravdu jsem ji vţdy potkávala usměvavou. A i teď kdy má pohyb omezen, vítá s úsměvem kaţdou návštěvu. I sestřičky v LDN, které přicházejí k jejímu lůţku. Jelikoţ jsme si povídaly v době vánoční, zavzpomínala na Vánoce. Stromeček jsme vţdy mívali. Maminka vařila polévku. Vodvárku jí říkala. Byly to uvařené hrušky a švestky, zahuštěné perníkem. Starodávné jídlo ještě po babičce. Pak štrúdl a rybu. Rybu jsme celý rok neměli, jen na Vánoce. Chodívali jsme s našima k tetičkám a babičce a jako děti jsme jim o Vánocích zpívaly koledy nebo recitovaly básničky. Bývaly to krásné Vánoce. Teď si mě vţdy bere na Vánoce moje neteř Věruška. Je moc hodná. Nikdy mě nenechá samotnou. Je báječná. Bylo to krásné. Nikdy jsem si stáří nedovedla představit. Ale tak jde ţivot a je to jediná spravedlnost. Nikdo si mládí nemůţe koupit

15 Nedávno jsem se nasmála, kdyţ prohlásila: Cítím se docela dobře. Špatně se mi dělá, jen kdyţ se podívám na občanku a vidím kolik mi je. LDN je neradostné oddělení, lidé tu končívají svoji ţivotní pouť a důvodů k radosti není moc. Někdo se smíří s osudem, někdo ne. Světlem do těchto dnů, bývají návštěvy blízkých a známých. Také moţnost duchovního rozhovoru s knězem. Účast na mši svaté. Emilka se smířila se svým ţivotem na oddělení a umí vidět kaţdou krásu a je vděčná za kaţdou maličkost. Plně ţije moudrost ţivota Umět děkovat a být vděčný. Eva Šípková PS: Většinou zpracovaný rozhovor nechávám schválit. Nyní jsem udělala výjimku, aby mi to Emilka ve své skromnosti nezakázala. Byla by to škoda. Je to výjimečná ţena. ZEŢIVOTA MISIJNÍHO KLUBKA VE SLATINĚ NAD ZDOBNICÍ Alespoň stručně vás chci seznámit s tím, co jsme s malými misionáři podnikali poslední měsíce. Slavnost Narození Jeţíše Krista jsme s klubkem oslavili na "půlnoční" v líšnickém kostele, při které jsme s dětmi připravili obětní průvod a hudební doprovod. Děkujeme ještě jednou touto cestou panu kostelníkovi Antonínu Břízovi za jeho ochotu a pomoc při přípravách, bez kterých se ţádné slavnosti neobejdou. Na Slavnost Zjevení Páně jsme zahráli s dětmi z letohradského klubka vánoční příběh při mši svaté pro rodiny s dětmi v Rychnově nad Kněţnou. Maminky pomohly s výběrem oblečení pro malé pastýře, andělíčky i krále a roli Jezulátka zvládnul malý Ondrášek ze Slatiny. Jak jim to slušelo, se můţete podívat na tomto odkazu: 8. února jsme s Misijním klubkem z Letohradu uspořádali v Orlovně na Orlici misijní masopustní karneval na téma "Jak se baví děti na celém světě". Na programu byly hry, soutěţe, ukázky písní ze všech kontinentů i představování jednotlivých masek. Nechyběly dobroty, dárky a památky pro děti a celá akce vynesla pro Papeţská misijní díla výtěţek přes 2200,- Kč. (Foto z karnevalu)

16 Na posledních setkáváních klubka jsme si povídali, jak nejlépe proţívat postní dobu a jak se připravit na největší křesťanské svátky, kterými jsou Velikonoce. Malovali jsme obrázky a přáníčka dětem do Ugandy a učili se nové písničky. V nejbliţší době nás čeká misijní tvoření na jarmarky, které provázejí promítání nového dokumentárního filmu Zambijský bambo z afrických misií, další kříţová cesta, setkání s názvem Velikonoční příběh a po velikonočních svátcích Misijní štrúdlování. (Foto z jarmarku a kříţové cesty). Děkuji všem, kteří nám pomáhají vést děti k modlitbě a pomoci druhým a přeji za papeţské misie a slatinské klubko všem čtenářům Farního zpravodaje poţehnané Velikonoce! Za Misijní klubko ve Slatině nad Zdobnicí Bronislava Halbrštátová RENOVACE V HELVÍKOVICÍCH Váţení spoluobčané, chtěla bych Vás informovat o renovaci vnitřního zařízení a soch našeho kostelíka, která proběhla v letních měsících loňského roku, a zajistil ji náš pan kostelník. Byla natřena betonová podlaha šedou barvou a dlaţba kolem oltáře hnědo-šedou. Je vyladěna k oltářnímu obrazu, na němţ je téţ dlaţba dvoubarevná, zeleno-bílá ve tvaru šachovnice. Před oltářem byl poloţen nový šedivý koberec. Na ornamenty hlavního oltáře a obětního stolu bylo pouţito zlaté barvy, ta jiţ byla zašlá a nevýrazná. Dřevo bylo přelakováno a ošetřeno leštěnkou. Lavice jsou natřeny hnědou matovou barvou, aby se podobaly ostatnímu zařízení. Ve výklenku bývalých bočních dveří na podstavci se nachází pozlacený klečící anděl. Dále je obnoven celkový nátěr postranní sochy Panny Marie a Pána Jeţíše. Ozdobil je krásnými barvami malíř pan S. Král ze Ţamberka. Obě sochy byly přivezeny v padesátých letech ze Slovenska, aby doplnily výzdobu kostela. Také se objevila závada na oknech, kterými při prudkém dešti zatékalo. Ve spolupráci obecního úřadu a kostelníka byl povolán pan V. Kroul, jenţ závadu v brzké době odstranil. Tímto chceme poděkovat panu V. Matyášovi místnímu kostelníkovi i celé jeho rodině za obětavou práci, na které se podíleli dlouhé hodiny Anna Mikulášová

17 PASTÝŘSKÝ LIST BISKUPŮ K MAJETKOVÉMU NAROVNÁNÍ Bratři a sestry, milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Jeţíše Krista (srov. Ef 1,2). Na začátku roku 2013, kdy začal platit zákon o majetkovém narovnání, vás chceme seznámit s širším pohledem na tuto skutečnost. Podle sdělovacích prostředků můţeme vypadat jako ti, kteří touţí po majetku. Odpůrci nám vytýkají, ţe zrazujeme Kristovu chudobu. Někteří se ptáte, jestli bychom se neměli raději všeho majetku vzdát v duchu evangelia, které říká: Kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty (Lk 6,29). Tento zákon se však netýká jen restitucí, i kdyţ se mu tak říká. Je především o nezávislosti a novém způsobu financování církví. Z čeho ţila církev před komunismem? Především z vlastního majetku a ze státních peněz tam, kde vykonávala sluţbu pro stát, například vedení matrik a výuka ve školách. Významný podíl na platech kněţí a opravách kostelů měli takzvaní patroni, kteří za to, ţe významně přispívali, mohli spolurozhodovat o umístění kněţí. Komunistický reţim zabral církevní majetek i patronátní práva. Zavázal se platit provoz církve, ve skutečnosti však hradil prakticky pouze platy duchovních, které byly nízké. Hlavně však v duchu totalitního myšlení zavedl udělování státního souhlasu kněţím k výkonu jejich sluţby. Komu ho nedal, ten jako kněz nesměl působit. Takoví kněţí pracovali v továrnách. Kněţská sluţba bez dovolení státu se povaţovala za trestný čin. Dobré kněze pustili většinou jen do bezvýznamných farností. Měli silný nástroj na ovládání církve. Po pádu komunismu byl v roce 1990 zrušen státní dozor nad církvemi a zablokován bývalý církevní majetek s příslibem, ţe se brzy vyřeší i financování církví. Během 20 let jednání byly předloţeny různé návrhy. Někteří politici chtěli blokovaný majetek dát do veřejného fondu, který by spolu s církví spravoval stát, aby mohl dále církev ovládat. Toto řešení by bylo pokračováním státního dozoru nad církvemi a církve by navíc nedokázaly uhlídat, aby prostředky z fondu nebyly odvedeny jinam, jak se uţ v minulosti stalo u jiných fondů kontrolovaných státem. V rámci předchozích jednání o určení daní či daňových asignacích dospěly jak stát, tak církve k názoru, ţe ani toto navrhované řešení není pro ţádnou stranu výhodné. Před pěti lety jsme se dohodli s vládou, ţe nám za zabraný majetek vyplatí finanční náhradu a nechá nás samostatně hospodařit, abychom si vydělali na svůj provoz. Bylo dokázáno, ţe jednáme se státem velkoryse a ţádáme méně, neţ je spravedlivé. Dohodli jsme se se všemi církvemi financovanými ze státního rozpočtu, ţe jim necháme takový podíl, aby mohly ţít jako dosud. Tehdy ovšem levice zákon zablokovala. Nyní platí zákon, v němţ se finanční náhrada zmenšila o tu část, která bude vydána naturálně, a zkrátilo se také přechodné období. Církev nezbohatne, jak si někteří myslí. Přibude nám starostí a budeme ţít ještě skromněji neţ dnes, ale budeme svobodní. Poneseme velkou zodpovědnost, ale nepochybujeme o tom, ţe mezi věřícími je dost poctivých a zdatných odborníků, kteří nám pomohou. Diecéze budou spolupracovat v rámci České biskupské konference, ale kaţdá bude hospodařit samostatně a všechny budou počítat s aktivním zapojením farností, které ponesou svůj podíl nejen na financování provozu, ale i na platech kněţí

18 Věříme, ţe se nám s Boţí pomocí podaří nejen zajistit další financování, ale ţe také dáme příklad zodpovědného hospodaření podle sociální nauky církve, ţe s křesťanským přístupem k majetku a podnikání pomůţeme najít nový hospodářský model, o kterém mluví Svatý otec, kdyţ říká: Ekonomický model, který převaţoval v posledních desetiletích, usiloval o maximalizaci zisku a spotřeby z individualistického a egoistického pohledu, jenţ hodnotil člověka jen z hlediska jeho schopnosti vyrovnávat se s poţadavky soutěţivosti. Avšak jiný pohled poukazuje na to, ţe pravého a trvalého úspěchu člověk dosahuje darováním sebe samého, svých intelektuálních schopností a své podnikavosti, jelikoţ udrţitelný, a tedy autenticky lidský ekonomický rozvoj stojí na principu nezištnosti jako výrazu bratrství a logiky daru. Tvůrce míru provozuje hospodářskou činnost pro obecné dobro, nasazuje se pro něco, co překračuje jeho vlastní zájem a co je ku prospěchu současných i budoucích generací. Tak zajišťuje nejen sebe, ale i důstojnou práci pro druhé a jejich budoucnost (Poselství ke Dni míru 2013). Můţeme říct, ţe naše církev je uţ dnes společenství s největším počtem dobrovolníků, kteří s láskou pracují pro Boha, církev i společnost. Rozvíjení a prohlubování vztahu ke Kristu, který se celý daroval pro naši spásu, bude pak nejlepší zárukou ţivotaschopnosti církve a její uţitečnosti pro společnost, která čeká na svůj podíl na Boţích darech, jimiţ jsme zahrnováni. Bratři a sestry, děkujeme vám za důvěru i odvahu ke spolupráci na náročné cestě, která je před námi. Prosíme také o vzájemnou modlitbu a kaţdému z vás ze srdce ţehnáme. Vaši čeští a moravští biskupové TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA V ŢAMBERKU Milí farníci, bratři a sestry! Ráda bych vám všem touto cestou poděkovala za krásný výsledek Tříkrálové sbírky v tomto roce. Podařilo se shromáţdit ,- Kč a to ukazuje, ţe se ještě dovedeme spojit k vykonání dobra, coţ je v dnešní době velice důleţité. Právě společným úsilím vedoucích, koledníků a štědrých dárců je moţné zmírnit chudobu a bolest u nás i ve světě. Ráda bych také poděkovala za spoluúčast skautek a zejména Olze Kaláškové, která spolu s dětmi a učiteli ze ZUŠ Petra Ebena uspořádala benefiční koncert! Věřím, ţe kdyţ vyuţijeme moţnosti, které nám jsou svěřeny, můţeme se stát prostředníky Boţí lásky a tak přispět k záchraně lidských duší

19 A ještě mi dovolte předat pozdrav od bratří redemptoristů, kteří u nás měli v roce 2004 Lidové misie. Rádi na Ţamberk vzpomínají na zájem a krásnou atmosféru, která zde byla. Bratři Jiří a Tomáš všechny pozdravují a já jen vřele prosím Pána, aby náš zájem, spolupráce a společný ţivot ve farnosti byl s pomocí Boţí nejen dobrým příkladem pro naše město, ale hlavně skutečným zprostředkováním Boţí lásky a dobroty pro nás všechny! Asistentka Tříkrálové sbírky Zdislava Králová HOSPODAŘENÍ ZA ROK 2012 ZÁPIS Z JEDNÁNÍ PASTORAČNÍ RADY KONANÉ DNE Přítomni: O. Oldřich, J. Kladivo, A. Bříza, M. Faltus, T. Jeţdík, L. Jedlinský, V. Matyáš, M. Jägerová, P. Zářecký, A. Dostálková, M. Halbrštátová Nepřítomni: P. Tůma Po zahajovací modlitbě O. Oldřich poděkoval za všechny akce, které proběhly a na kterých se farníci aktivně podíleli. V měsíci říjnu se uskutečnil první Farní den, v listopadu následoval Křesťanský Silvestr. Vánoční svátky byly provázeny hudbou a sborovým zpěvem. Farníci se zapojovali do úklidů kostelů, sluţby varhaníků, ţalmistů, akolytů, ministrantů, zhotovili nástěnky. Probíhaly pravidelné výuky náboţenství na faře, bohosluţby