Způsob herectví Divadla v Dlouhé Pod vedením Jana Borny

Transkript

1 JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér: Prof. MgA. Ivo Krobota Obor: činoherní herectví Vojtěch Říha Způsob herectví Divadla v Dlouhé Pod vedením Jana Borny Diplomová práce Vedoucí magisterské diplomové práce: Prof. MgA. Arnošt Goldflam Oponent magisterské diplomové práce: Prof. PhDr. Miroslav Plešák Brno 2014

2 Bibliografický záznam ŘÍHA, Vojtěch. Způsob herectví Divadla v Dlouhé pod vedením Jana Borny [The Acting Method of the Theater v Dlouhe under the leadership of Jan Borna]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér činoherního herectví prof. Ivo Krobota, s. Vedoucí diplomové práce Prof. MgA. Arnošt Goldflam. Anotace Tato práce se snaží zmapovat působení režiséra Jana Borny v Divadle v Dlouhé a to od jeho počátku až k současnosti. Studie si klade za cíl podrobněji pojmenovat způsob zkoušení Jana Borny a zejména pak jeho práci s herci, která často od činoherního divadla, přesahuje spíše k divadlu loutkovému, revue, kabaretu či muzikálu. Má práce se také pokusí zjistit, co Jan Borna od herců vyžaduje a jaké metody zkoušení při tvorbě inscenace používá. Součástí práce je nejenom rozhovor se samotným režisérem, ale i pohled herců z jeho souboru. Annotation This work seeks to map the activities of director Jan Borny in The Theatre v Dlouhé from his beginning to the present. The study aims to identify in more detail the method of Jan's Borny practising and especially his work with actors, which very often leads from dramatic theater to the puppet theater, revue, cabaret or musical. These theses also try to find out what Jan Borna expects from the actors and what methods of practising he uses in the creation of production. The work consists not only of an interview with the director himself, but also of the view of the actors from the theater V Dlouhe. Klíčová slova Jan Borna. Divadlo v Dlouhé. Alternativní herectví. Improvizace. Reflexe herecké práce. Keywords Jan Borna. Theater v Dlouhé. Alternative actors. Improvisation. Reflection of acting. 2

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně, pod odborným vedením vedoucího práce a použil jen uvedené prameny a literaturu. V Brně dne Vojtěch Říha 3

4 Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval všem, kteří mi umožnili vznik této diplomové práce. Nejvíce pak panu Janu Bornovi, bez kterého by tato studie nevznikla. Výrazným přispěním pro mě byly také cenné rady pana prof. MgA. Arnošta Goldflama. Děkuji také Divadlu v Dlouhé, zejména pak Miroslavu Hanušovi, Pavlu Tesařovi, Petře Goldflamové Štětinové a Jaroslavu Milfajtovi, s kterými jsem měl možnost se osobně setkat. 4

5 Obsah 1. ÚVOD TÉMA A FORMA PRÁCE HISTORIE DIVADLA V DLOUHÉ HERECKÝ SOUBOR DRAMATURGIE DIVADLA REŽISÉR JAN BORNA BIOGRAFICKÉ ÚDAJE TVORBA JANA BORNY DO ROKU Éra Dejvického divadla TVORBA JANA BORNY OD ROKU DŮLEŽITÁ PROFESNÍ SETKÁNÍ INSCENACE JANA BORNY KABARET KAINAR KAINAR SHAKESPEAR VE 120 MINUTÁCH PROCES VZNIKU INSCENACE HLEDÁNÍ TÉMATU Základní partneři pro dialog s režisérem Loutka, jako vizuální prostředek ZKOUŠENÍ A PRÁCE S HERCI ROZHOVOR S JANEM BORNOU PROSTOR PRO HERCE POSTŘEHY MIROSLAVA HANUŠE A PAVLA TESAŘE ETAPY TVORBY INSCENACE VLASTNÍ ZKUŠENOSTI A NÁZORY Výhody a nevýhody ZÁVĚR POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE REFLEXE ABSOLVENTSKÉHO VÝKONU

6 1. Úvod Během svých středoškolských studií jsem často navštěvoval Divadlo v Dlouhé. Ačkoliv jsem na představení musel dojíždět z velké dálky, vždy jsem se tam rád vracel. Teprve během studii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně jsem zjistil, čím si mě toto divadlo tak získalo. Divadlo v Dlouhé je v mnoha věcech ojedinělým českým souborem. Jedním ze základních rysů je i žánrová a stylová pestrost. Vedení divadla, zejména dramaturg (Otčenášek), vybírá méně známé tituly a často uvádí vůbec světové premiéry. Divadlo není specializováno pouze na jeden žánr nebo odvětví a tím pádem herci mohou uplatnit velkou škálu svých možností i dovedností. Jsem přesvědčen, že tento typ práce a zkoušení vede ke zdokonalování hereckého souboru. Dalším stavebním pilířem divadla je ohromná muzikálnost a kompaktnost celého souboru Z mého pohledu je nejdůležitější osobou kmenový režisér divadla Jan Borna. Ten působí v českém profesionálním divadle již téměř třicet let. Počátky jeho divadelní práce úzce souvisí s amatérskými studentskými aktivitami. Výrazný vliv na utváření jeho divadelního názoru mělo i spoluzaložení Divadla Vizita a intenzivní zájem o principy Nedivadla Ivana Vyskočila. Své profesní zkušeností získával v brněnském HaDivadle či v angažmá královéhradeckého loutkového divadla DRAK. Pozoruhodnou etapou v jeho životě se stalo založení Dejvického divadla a později i Divadla v Dlouhé. 1.1 Téma a forma práce Má diplomová práce se snaží zmapovat režijní působení Jana Borny, a to zejména v Divadle v Dlouhé. Studie si klade za cíl podrobněji pojmenovat jeho způsob zkoušení a zejména pak práci s herci, která často od činoherního divadla přesahuje k divadlu loutkovému, revue, kabaretu a muzikálu. Má práce také zjišťuje, co Borna od herců vyžaduje a očekává nebo jaké metody při tvorbě inscenace používá. Součástí mé vysokoškolské práce je bližší seznámení s inscenacemi Jana Borny a jeho hostování na českých a moravských scénách. Velkým zdrojem informací se pro mou práci stala zejména osobní setkání s Janem Bornou, díky nimž jsem získal mnoho potřebného materiálu. Velkým přínosem byly i rozhovory s Miroslavem 6

7 Hanušem a Pavlem Tesařem, které mi umožnily nahlédnout do zákulisí zkoušek s Janem Bornou. Má práce obsahuje tedy i rozhovory s těmito herci a v neposlední řadě i se samotným režisérem. Dále jsem čerpal z odborných publikací, skript, viděných inscenací a brožur, jejichž seznam uvádím na konci práce. 7

8 2. Historie Divadla v Dlouhé Slavnostní otevření, a tím i zahájení pravidelného provozu Divadla v Dlouhé, se uskutečnilo 16. listopadu Divadlo již od svého počátku pracovalo se stálým hereckým souborem a pravidelným provozem. V okruhu pražských divadel patří tato scéna stále k těm nejmladším a doposud si drží statut příspěvkové organizace. Divadelní prostor se nachází v suterénu palácového domu, mezi ulicemi Dlouhá a Hradební na Starém Městě pražském. V této budově se divadlo hrálo již od roku 1929 a několik let zde působilo Divadlo Jiřího Wolkera, specializované pro dětské publikum. Divadlo na Starém Městě, jak se po několika sezonách scéna přejmenovala, se začalo potýkat s několika problémy. Zejména výrazný odliv publika, nešťastné personální změny a neujasněná koncepce divadla, vedla Pražský magistrát k vypsání soutěže na nové provozovatele divadla. V té době již byli vlastníky budovy původní majitelé, kteří si přáli hrací prostor zachovat a tím pomohli ke znovu zrození této divadelní scény. Do vypsané soutěže se přihlásilo hned deset uchazečů, kteří ve dvoukolovém výběrovém řízení předkládali své projekty. Vítězem, a tím i novým provozovatelem Divadla v Dlouhé, se stal návrh vypracovaný Janem Bornou, Hanou Burešovou, Štěpánem Otčenáškem a překladatelkou Danielou Šálkovou. Tato čtveřice svým složením a profesním zaměřením slibovala kvalitní, perspektivní tvůrčí tým. Jan Borna byl již v té době respektovaným režisérem a měl za sebou několik úspěšných sezón po českých i moravských divadlech, zejména pak jako umělecký šéf Dejvického souboru, odkud právě přecházel. Řadu let úspěšné divadelní praxe měla i Hana Burešová se Štěpánem Otčenáškem, kteří si hledali angažmá po odchodu z divadla Labyrint. Zajímavým doplněním čtveřice se stala Daniela Šálková, která je profesí ekonomka, což slibovalo bezpečné fungování divadla ve sféře hospodářské a finanční. Dalším pozitivem byl věk všech zúčastněných, který se pohyboval pod čtyřicet let. Tedy období již s výrazným životním názorem a zkušeností, ale stále s elánem a energií. 8

9 2.1 Herecký soubor Divadlo zahájilo sezónu s uměleckým vedením, které je dodnes nezměněné. Ředitelkou je Daniela Šálková a na postu uměleckých šéfů působí režiséři Jan Borna s Hanou Burešovou a dramaturg-teatrolog Štěpán Otčenášek. Stejně jako vedení divadla se příliš neměnilo ani herecké složení. Hned v roce 1996 přišly dvě rozdílné skupiny herců, které se posléze spojily v jeden soubor. Od Hany Burešové z divadla Labyrint to byl Luděk Čtvrtlík, Miroslav Hanuš, Ilona Svobodová, Miroslav Táborský, Tomáš Turek, Jiří Wohanka a Vlastimil Zavřel. Jan Borna si dovedl také své herce, tentokrát z Dejvického divadla, kde pracoval s Michaelou Doležalovou, Čeňkem Koliášem, Ivanou Lokajovou, Martinem Matejkou, Pavlem Tesařem, Peterem Vargou, Lenkou Velikou, Martinem Velikým a Janem Vondráčkem. První sestavu souboru pak doplnila také Naďa Vicenová, Jaroslava Pokorná a Marie Horáčková. V současné době je ve stálém angažmá Divadla v Dlouhé dvacet tři herců. Základním stavebním pilířem Divadla v Dlouhé byl a je jeho herecký soubor. K velké většině inscenací využívají režiséři nesporného muzikálního, pěveckého, ale i pohybového nadání všech herců. Dalším kolektivním rysem je dokonalá herecká souhra. Herci nezakládají své hraní na sólovém vystupování, ale na disciplinované souhře. V minulosti, ale i v dnešní době, vyrostlo v divadle několik výrazných hereckých osobností, přesto však je základním kamenem souboru kolektivita a energie, kterou vynaloží na každou inscenaci. Výsledkem je fakt, že soubor nepotkala doposud výrazná obměna a je nadále stabilní a soudržný. I to je důvodem, proč několik interpretů Divadla v Dlouhé získalo významná herecká ocenění jak odborné kritiky, tak divácké veřejnosti. 2.2 Dramaturgie divadla V počáteční sezoně se divadlo představilo staršími pracemi obou skupin. Některé byly přeneseny a jiné obnoveny. Jako první původní premiéra byla inscenována hra P.Skoumal, E.Frynta, P.Šrut, J. Vodňanský: Kdyby prase mělo křídla ( ), kterou připravil Jan Borna. Inscenace, ve které se střídaly 9

10 písničkářské a divadelní výstupy, v sobě nesla i kabaretní prvky. Naopak druhou původní premiérou se stal Topolův Konec Masopustu ( ), který nastudovala Hana Burešová. V této inscenaci se naopak tvůrci zaměřili na divadlo básnického dramatu. Obě tyto inscenace tak předznamenávaly rozpětí tvorby, kterou se bude divadlo ubírat. Právě žánrová šíře a orientace na tituly méně známe a v Čechách neuvedené byla jako jeden z hlavních bodů zahrnuta ve vítězném projektu současného uměleckého vedení. Na pražské divadelní mapě představuje úkaz toho, že divadlo se stálým hereckým souborem má smysl i budoucnost. Záměrně nepoužívám charakteristiky jako tradiční, repertoárové, ansámblové, jakkoli i tyto by se hodily použít, současně ale svým vymezením škrtí jako maturitní oblek při promoci 1 Když se podíváme na jednotlivé styly inscenací v Divadle v Dlouhé, narazíme na antickou tragédii, frašku, grotesku nebo poetický kabaret či muzikál. Právě promíchávání a vzájemné ovlivňování dvou výrazných způsobů režijní práce, dodává divadlu tu ojedinělou poetiku. Každou sezonu v divadle zkouší i pečlivě vybraný hostující režisér, který většinou vytvoří neméně kvalitní, žánrově sedící inscenaci. Mezi ty nejúspěšnější můžeme řadit A. Goldflama, J. A. Pitínského, J. Nebeského nebo J.Mikuláška. Právě různorodost stylů a poetik, s nimiž se soubor potkával, vysvětluje, proč se hercům vyhýbá rutina a stereotyp. Pokud se kdy umělecký soubor potýkal uvnitř se ztrátou motivace a kreativity, zvenku se žádný trvalejší propad poznat nedal. I tady se samozřejmě dají najít méně vydařené inscenace, které se v každém divadle tu a tam objeví, když se soubor nebojí riskovat. 2 Doménou divadla jsou také dětská představení. Každý rok se uvede více jak sto dvacet představení pro děti a mládež. Pro menší děti je také určen festival Dítě v Dlouhé a pro teenagery Festival 13+. Umělecká produkce se ustálila na třech repertoárových inscenacích ročně a dále je doplňuje druhá dramaturgická řada scénických čtení. V letošní sezóně bylo na repertoáru čtrnáct inscenací. 1 ERML, Richard: Divadlo v Dlouhé. Divadelní noviny, č. 2, 2013, s Tamtéž. 10

11 3. Režisér Jan Borna Baví mě způsob, jakým se pracuje ve skupině, kdy jeden přijde s nápadem, druhý ho nabalí na další a třetí jej vykopne docela jinam, takže vznikne situace, která toho prvního původně vůbec nenapadla. Proto se cítím až provinile, když se mě někdo ptá, jak jsem na to a to v tom a tom představení přišel. Ne já, na to se prostě takto přišlo. Při představení pak sedím v zadní řadě, aby si někdo nemyslel, že se já pitomec směju na vlastním představení. Ale já se směju radostí, kam až se různá témata rozvinula. (Jan Borna) Biografické údaje Jan Borna se narodil 25. srpna 1960 v Příbrami. Vystudoval pražské gymnázium Na Pražačce a v roce 1979 zahájil studium teorie kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po prvním ročníku si ke studiu přibral ještě obor zaměřující se na divadelní vědu, který ale nedokončil. 4 Univerzitu vystudoval v roce 1983 a hned záhy nastoupil do prvního ročníku režie na pražské DAMU. V roce 1988 úspěšně končí studia a režíruje v několika českých a moravských divadlech. Byl úzce spjatý s brněnským HaDivadlem a Východočeským loutkovým divadlem DRAK. Tři roky byl také uměleckým šéfem Dejvického divadla a od roku 1996 Divadla v Dlouhé. Jan Borna se věnoval i pedagogické práci a vedl herecké ročníky na KALD DAMU 5. Za své režijní práce se stal držitelem několika významných ocenění. 3.2 Tvorba Jana Borny do roku 1996 Mně bylo dobře skoro všude. Vždycky jsem byl s lidmi, se kterými jsem chtěl být. A všude jsem byl šťastný. Jenom v určité době, když jsem viděl, že kolegové směřují trošku jinam než já, jsem šel hledat zase nějakou jinou cestu. 6 Jan Borna se od mládí věnoval práci u amatérského souboru. Jednak režijně, ale zejména jako herec v souboru Anebdivadlo, které toho času vedl budoucí 3 Citace Jana Borny: Kabaret Kainar Kainar. Program k inscenaci, 2012, s Přesto i tento obor ovlivnil jeho budoucí režijní myšlení. 5 Katedra alternativního a loutkového divadla. 6 Rozhovor Alexandra Lukeše s Janem Bornou. Naše rodina, č. 13, roč. 43, 2011, s

12 profesionální režisér a pedagog Milan Schejbal. Velice důležitým momentem v jeho divadelní kariéře se stalo setkání s Jaroslavem Duškem. S ním v roce 1981 spoluzaložil Divadlo Vizita, v němž působil tři roky. Toto divadlo bylo čistě improvizační a princip spočíval na velké energii a radosti ze hry improvizátorů, kteří často pracovali nezávisle na textu. Jistou předlohou pro ně bylo Nedivadlo Ivana Vyskočila, na jehož semináře oba studenti chodili. Nejúspěšnějším představením divadla se stala inscenace Srslení aneb Jeden den Vilemína Čmelíka, které končilo na osmdesáti reprízách a získalo ocenění na několika přehlídkách. 7 Po nějakém čase se začala cesta obou tvůrců rozcházet. Jaroslav Dušek inklinoval k absolutní improvizaci, k opuštění formy i tvaru. Jan Borna zase začal tíhnout k jinému druhu divadelní tvorby. Zajímala ho více hra s textem a proces zkoušení. Po třech letech intenzivní práce v Divadle Vizita, kde si Jan Borna vyzkoušel pozici herce a improvizátora, opouští Jaroslava Duška a začíná zkoušet v Malostranské besedě, ještě jako amatérský režisér. Vzpomínám na těch pět let moc rád. Na scéně mi bylo hrozně dobře, ale postupně se ukazovalo, že jsme s Jardou o dost jiní. Jarda je bytostný improvizátor, kdežto já miluji přípravu. A to mi zůstalo. Strašně mě baví zkoušení, po premiéře mi dokonce bývá smutno, jako by s premiérou něco umřelo. Jarda dokáže zkoušet během představení. To já neuměl a na tom jsme se rozešli. Každý šel dál svým směrem. 8 Hra, kterou Jan Borna po odchodu z Vizity nazkoušel, se jmenovala Všechny situace tohoto příběhu jsou pravdivé. Jestliže Vám jednající postavy někoho připomínají, pak je to tím, že je znáte, aneb Znáte-li některou z jednajících postav, pak Vám někoho připomínají. Stala se jeho první samostatnou režijní prací. Od druhého ročníku na DAMU měl Jan Borna individuální studijní plán. Bylo to z toho důvodu, že si domluvil stáž v tehdejším prostějovském HaDivadle. Zde setrval až do roku 1987 a prožil tam výjimečné období. Z počátku působil jako asistent režie u Arnošta Goldflama a vytvořil zde inscenaci k zakončení desetileté prostějovské éry HaDivadla pod názvem Útržky z nedokončeného románu (premiéra 8. května 1985). K samostatné práci se dostal až v další sezoně, kdy režíroval inscenaci Střemhlav, která měla premiéru a dosáhla patnácti repríz. Chvilku po premiéře se 7 Převzato z: JUST, Vladimír: Šrámkův písek čtvrtstoletí. Amatérská scéna 19, č. 9, 1982, s Převzato z: 12

13 stala na tuto dobu nevídaná věc. HaDivadlo dostalo možnost vycestovat s nastudovanou hrou na přehlídku do kanadského Vancouveru, kam také celá mužská část souboru odletěla. Jan Borna byl v tu dobu tedy jediným režisérem v divadle a dostal tak na starosti zbytek souboru. Za půl rok pak stihl dvě režie. Po Mrožkově satirické hře Bajky o lišákovi realizoval ještě inscenaci věnovanou dětskému publiku: Hry pro děti a s dětmi. Po zkušenostech z Brna hostuje Borna v Severomoravském divadle v Šumperku, kde nastudoval Machiavelliho Mandragoru. Inscenace sklidila velký úspěch a Borna vstoupil do Volného sdružení režisérů ( ). Posléze nazkoušel v pražském Klubu Delta Ubu spoutaného podle Alfreda Jarryho. V roce 1987 absolvoval na DAMU v režii vlastního autorského textu Hovory na útěku, jejímž námětem byl stejnojmenný fragment Bertolta Brechta. Od sezony 1989/1990 se Borna přesouvá do Hradce Králové. V divadle DRAK dostává své první angažmá. Zde vytvořil několik výjimečných herecko-loukářských inscenací, kde cílil především na dětské publikum. Mezi jeho nezdařilejší projekty v DRAKU můžeme jmenovat Krásku a zvíře, či Mystéria Buffa. Po jedné sezoně v divadle Labyrint 9 začíná Bornova pedagogická kariéra. V roce 1990 nastupuje jako odborný asistent na nově vzniklou katedru alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. Od roku 1992 pak působí jako vedoucí ateliéru herectví a se svými studenty tvoří několik pozoruhodných inscenací. Významnou událostí byl pro Jana Bornu rok 1991, kdy se zúčastnil semináře pro vybrané mladé středoevropské režiséry ve Vídni. Kurz vedl Peter Brook a tématem byly základní věci divadla: herec, místo, prostor, čas. K této zkušenosti rád režisér vypráví příběh, kdy se Peterovi Brookovi svěřil s tím, že se bojí inscenovat velká témata. Seděli jsme v Pařížské ulici v hospodě a on mi vzal knedlík ze svíčkový a povídá: Když se domluvíme, že tohle je pánbůh, tak přece můžeme hrát klidně bibli. 10 V sezóně 1993/1994 se Jan Borna stává uměleckým šéfem nově vzniklého Dejvického Divadla a je jím až do svého odchodu v roce Zde poprvé pracuje 9 Dříve Realistické divadlo. 10 Záznam rozhovoru Pavla Klineckého s Janem Bornou. Uchem jehly. Česká televize, vysíláno

14 koncepčně. Buduje si vlastní soubor, dramaturgii i repertoár. V divadle se za krátký čas utvořil plně fungující a všestranný soubor, který si brzo našel své publikum. Herce si Borna vybral ze svého ročníku, který vedl na DAMU, a nazkoušel s nimi netypické Mrožkovo Tango nebo Dobrodružství dona Quijota. Zejména druhá jmenovaná inscenace sklidila velký úspěch u diváků i kritiků. Výsostně inteligentní zábava, kolektiv, který už dneska dokáže držet své publikum na špagátě a dělat si s ním, co se mu zachce. Diváci se baví stejně tak v ouvertuře skládáním rour, jimiž má putovat šém záporné energie, jako se nechají nenápadně a důvěřivě přenést do světa Quijotových nápadů a podobenství, aby střihem opustili filosofování pro nezávazné muzicírování španělských rytmů a byli za svou lehkomyslnost potrestáni Quijotovým závěrečným chápajícím úsměvem. Quijote je dobrovolně nedobrovolnou seancí, s nezapomenutelnou scénou Quijotovy očisty, při níž se publiku tají dech. Dobrodružství dona Quijota je pohráváním si s quijotovským tématem i s naší lehkovážností. 11 Nejvyššího uznání dosáhlo divadlo v roce 1995, kdy dostalo Cenu Alfréda Radoka za Divadlo roku Éra Dejvického divadla Dejvické divadlo bylo darem osudu pokusit se založit divadlo od začátku. Divadlo nezatížené minulostí, neurčené stylem minulých souborů. A navíc divadlo se skupinou spřízněných duší. Na začátku prázdný prostor neznámé adresy, na konci vyprodané divadlo roku. Na počátku spolupracovníci, na konci přátelé, se kterými pracuji dodnes a bez kterých by nevzniklo nic, co jsem od té doby v divadle udělal. 12 V roce 1990 nastupuje Eva Měřičková na pozici ředitelky Obvodního kulturního domu Prahy 6. Hlavně díky ní se začne z bývalého suterénního skladu budovat nové komorní divadlo. To bude mít nakonec kapacitu až sta míst a samotná tvůrkyně projektu se stane jeho ředitelkou. O dva roky později již do divadla vstupuje nový tvůrčí tým. Jan Borna si přivádí své studenty z akademie a divadlo se tak může o rok 11 Kritika Niny Málkové je obsažena v publikaci k desátému výročí založení Dejvického divadla. Praha, Citace Jana Borny je obsažena v publikaci k desátému výročí založení Dejvického divadla. Praha,

15 později plně profesionalizovat. Velkým plusem byla vůbec generační blízkost celého souboru a bohatá režijní zkušenost Jana Borny. V počátcích se na repertoáru divadla objevovaly školní projekty, které po dobu studia tvořili žáci se svými pedagogy. Jak to tak bývá, prvotní problémy nastaly s návštěvností divadla. Ovšem i když přišlo do hlediště jen pár lidí, mladí herci jim vždy dokázali nabídnout plnohodnotnou podívanou. Díky kvalitě a osobitosti uváděných představení si však Dejvické divadlo brzo našlo svého diváka. Eva Měřičková k tomuto období uvedla: Vzniklo tak divadlo čistého nadšení, ve kterém se profese umělecké, technické i provozní prolínaly a jenom občas bylo vnějšímu pozorovateli jasné, kdo je herec, kdo uvaděč a kdo ředitel. 13 Už během studií se celý ročník výrazně formoval. Měli stejné názory na divadlo, nadšení a chuť zkoušet nové věci. Výhodou pro ně byla i velká míra nabytých zkušeností. Díky vedoucímu katedry, kterým byl v té době Josef Krofta, se podívali na mnoho festivalů po celé Evropě. Za zmínku stojí přehlídka v Polsku, kam se vrátili už i jako profesionální soubor s inscenací Dobrodružství Dona Quijota. Nejspíše díky tomu, že celý tým divadla vzešel z alternativních oborů, mohl se režisér zaměřit na několik různých žánrů. Kromě klasického činoherního herectví se často objevovala i práce s loutkou. Právě tato pestrost vyhovovala celému souboru. Sám Borna chtěl, aby společně v Dejvickém divadle zažívali dobrodružství. Aby si vyzkoušeli několik stylů a přístupů, které by je v jiných divadlech nepotkaly. Pomoct jim s tím mohli i rozdílní režiséři, kteří v divadle hostovali. Díky Janu Bornovi tak měli možnost rozvíjet své herecké dovednosti s Janem Schmidem, Arnoštem Goldflamem nebo J. A. Pitínským. Divadlo si také dalo za cíl přivést do hlediště dětské publikum. Díky vlastní tvorbě a metody komunikace herce s divákem se jim to brzy povedlo. Třicátého října 1993 měla premiéru pohádková hra To je nápad v režii Jana Borny. Byla to vůbec první nazkoušená hra Dejvického divadla, která nebyla školním projektem. Už tehdy použil svůj oblíbený přístup otevřené hry. Děti se rozdělily na holky a kluky. Jedné ze skupinek pak bylo řečeno, že jsou obyvateli Kocourkova. Druhá parta dostala dopis ze stejného města a vlivem různých vtipných událostí se vracela zpátky do sálu. Tato mládež v doprovodu herců putovala po divadle a tím vlastně ani neměla pocit, že je na představení. Nevědomky se tak stali 13 MĚŘIČKOVÁ, Eva. Citace je obsažena v publikaci k desátému výročí založení Dejvického divadla,

16 aktéry celého chodu inscenace a sami si určovali, jak bude představení vypadat. Nutno podotknout, že se tato hra pyšnila kladnými ohlasy i od starší generace. Na festivale Mateřinka 1995 si pak ocenění za spontánní a neotřelý kontakt s dětským divákem odnesl Pavel Tesař a Jan Vondráček. Dalším výrazným počinem divadla se stala premiéra hry Dobrodružství dona Quijota. Zde se poprvé na hudbě podílel Jan Vondráček a tím započala jejich dlouhá spolupráce s režisérem Bornou. Ten neinscenoval celý Cervantesův text, ale vybral si jen pasáže, které se mu hodily do jeho režijní koncepce. I v tomto zpracování využil kontaktu publika, které mu na jevišti pomáhalo se stavbou tobogánu. Po něm se pak spustila kulička jako metafora smyslu života. V této hře byla kritikou kladně přijata práce s loutkou. Velký vliv na tom měla výtvarnice Barbora Lhotáková, která je pro tuto inscenaci vytvářela. Důležité je zmínit se i o Mrožkově Tangu. Zde si mohl soubor poprvé zkusit čistě činoherní text s dlouhými monology. U této hry provedl režisér Borna jen minimum škrtů a představení si své diváky příliš nenašlo. Mnohem větší úspěch měla jeho pohádka Zpívej Klaune. Tu napsal spolu s Janem Vodňanským a Petrem Matáskem. Jako hudební motiv posloužily skladby Jiřího Bulise. Pohádka byla určena pro děti od čtyř let, ale pamatovala i na jejich rodiče. Také v tomto případě bylo využito zrušení bariéry mezi divákem a herci. Výrazný prvek byl klaun, který nás vedl celým příběhem. Již u vstupu čekala na diváky skupinka komediantů, kteří s nimi vesele komunikovali a snažili se dozvědět, koho by chtěli mít za onoho klauna. Tvůrci došli i tak daleko, že si malé diváky posadili před sebe na koberce a rodiče nechali v hledišti. Děti byly tak vtažené do děje, že na své maminky často zcela zapomínaly. Zážitkem pro ně bylo i vajíčko, které dostaly do ruky. Jejich úkolem bylo předmět zahřívat, aby se z něj na konci vylíhl holub. Raritou bylo i okostýmování diváků, kteří měli na nosech masky ptačích zobáků. Jan Borna za své působení v Dejvickém divadle vytvořil pět inscenací 14 a tato éra výrazně ovlivnila jeho režisérské myšlení. Na podobný styl práce pak navazuje v Divadle v Dlouhé. Pokud bych měl shrnout celou éru působení Jana Borny v Dejvickém divadle, našlo by se několik hereckých cest, které se k tomuto období práce silně vážou. Významným prvkem, který Jan Borna ve svých inscenacích využívá, je častý kontakt 14 Třetí inscenací se stala hra Mysteria Buffa, která byla přenesena z královéhradeckého divadla DRAK. 16

17 a komunikace s divákem. Pokud jste šli v tomto období na představení do Dejvického divadla, mohli jste si být jisti, že se nestanete pouze diváky, ale bude také součástí děje. Často záleželo na samotném publiku, jakým směrem se bude inscenace ubírat. Tento způsob práce hereckého souboru byl zejména u mladých diváků velice populární. Děti často nechávaly rodiče na svých sedadlech a v doprovodu postav příběhu se pohybovaly po divadle. Právě princip oddělení pomyslné stěny mezi jevištěm a hledištěm, se stal základním prvkem Bornova inscenování. Velký důraz klade Jan Borna na hudební složky svých projektů. Nadprůměrná muzikálnost souboru mu dovolovala využívat širokou škálu pěveckých i sborových možností jednotlivých herců. V inscenacích je často využívaná hra na hudební nástroje. Každý ze souboru jich ovládá hned několik, a proto není ani v tomto případě při zkoušení problém. Borna po hercích vyžaduje utvoření samotné postavy (don Quijot, Sancho Panza) nebo typu (Klauni, Komedianti). To co přineslo úspěch a plné respektování Dejvického divadla se stala energie a týmová soudržnost celého ansáblu. Vedení se nebálo přijít s neotřelou a pestrou dramaturgii, kdy bylo jejich hlavním cílem ohledávání nových cest a možností. Každá vytvořená inscenace tak byla novým úkolem, který herce posunoval o notný kus dál. 3.3 Tvorba Jana Borny od roku 1996 V roce 1996 Jan Borna opouští Dejvické divadlo a připojuje se k týmu, který se uchází o provoz divadelní budovy v Dlouhé ulici. Realizační tým ve složení: Jan Borna, Hana Burešová, Štěpán Otčenášek a Daniela Šálková se svým projektem vítězí a tím začíná nová éra Divadla v Dlouhé. Soubor vzniká spojením herců Dejvického divadla a divadla Labyrint. Za uplynulých osmnáct let vytvořil Jan Borna zhruba šestnáct inscenací. Velkou změnou byl pro režiséra také přechod z malého jeviště Dejvického divadla do prostoru o poznání většího. Výhodou byla také možnost inscenovat hry v prostorách kavárny ve foyer divadla, kterou Borna rád využíval. Zvláště výhodným se stala pro představení Bornových kabaretů. Mezi jeho nejúspěšnější patří Kabaret Prévert- Bulis 15, Kabaret Vian-Cami či nejnovější Kabaret Kainar-Kainar, o kterém provedu hlubší analýzu v další části této práce. 15 Za režii a scénář obdržel Cenu Sazky a Divadelních novin za sezonu 2004/

18 Hned v prosinci roku 1996 Borna připravil představení věnující se setkání s Petrem Skoumalem 16 a jeho dětským písničkám na texty Emanuela Frynty, Pavla Šruta a Jana Vodňanského. Představení neslo název: Kdyby prase mělo křídla. Tato hra nastřádala dvě stě osmdesát osm repríz a hrála se až do roku Borna pokračuje i v realizaci dětských představení. Nejpopulárnějšími se staly inscenace Epochální výlet pana Broučka do XV. století s Arnoštem Goldflamem v hlavní roli a Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí. V roce 2000 měla premiéru hra obsahující hudební hity osmdesátých let Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka, za kterou byl Jan Borna v pětici nominovaných na světovou Cenu čestných prezidentů ASSITEJ 17 a za svůj přínos divadlu pro děti a mládež nakonec získal výroční Cenu Českého střediska ASSITEJ. Díky pestré dramaturgii si mohli herci vyzkoušet několik žánrů. Irena Dousková napsala ve spolupráci s Janem Bornou scénář hry Oněgin byl Rusák, která volně navazovala na bestseller Hrdý Budžes. 18 Zde si herci mohli vyzkoušet ryze muzikálová čísla a hra je od roku 2008, kdy měla premiéru, stále uváděna. Autorské nadání režiséra i herců bylo patrné v inscenaci Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, kterým se budu v další části blíže zaobírat. Tato bláznivá koláž, sestávající z ukázek Shakespearových děl, nám během dvou hodin nabídne všech třicet sedm autorových her a sto padesát čtyři sonetů. V tomto autorském představení exceluje trojice: Jan Vondráček, Miroslav Táborský a Martin Matejka. Mezi nejnovější počiny patří inscenace U Hitlerů v kuchyni, jež vznikla podle groteskních minidramat Arnošta Goldflama, a z ledna 2011 premiérované Stroupežnického Naši furianti. Klasického titulu Ladislava Stroupežnického se v Dlouhé chopili suverénně a z méně tradičního konce. Servírují jej totiž jako grotesku z rodu Gogolova Revizora. Tento pohled na text, jenž za víc než století uvádění získal lecjaké nánosy v duchu malebného českého venkova, nabízí režisér Jan Borna. Ten udělal se svým týmem některé drobné změny. Jeho pojetí ve hře však lze nalézt. Ve Stroupežnického Honících, očima Borny, žijí samé podivné existence, směšní lidé, nejchytřejší, 16 Petr Skoumal, nar v Praze, je český hudebník. Skládal hudbu k mnoha úspěšným filmům i divadelním představením. 17 Mezinárodní asociace pro děti a mládež. 18 DOUSKOVÁ, Irena: Hrdý Budžes. Nakladatelství: Alois Hynek, Praha,

19 nejčestnější a samozřejmě furianti. Už když se na začátku sejdou postavy na jevišti, aby zazpívaly první ze ztracených lidových písní, které složil Milan Potoček na dochované texty, je to neuvěřitelné panoptikum. Groteskní stylizace je sama o sobě dost zábavná, i když pro někoho může působit prázdná ve své důslednosti a rozsahu. 19 Bornova inscenace získala hlavní cenu Komedie roku na Grand festivalu smíchu v Pardubicích a Klára Sedláčková-Oltová si odnesla ocenění pro nejlepší ženský herecký výkon. V současné době se Jan Borna věnuje také poezii. Roku 2005 vyšla jeho první sbírka Malé prosby. O rok později pak vydal básnickou knihu Veselá čekárna a pokračoval sbírkou Krajina nad parapetem. Jeho poslední psaná poezie má název Na dosah. Janu Bornovi byla v roce 1992 diagnostikována roztroušená skleróza, což mu výrazně ztěžuje divadelní práci. Přesto každou sezonu nazkouší vždy novou inscenaci, která má své místo na repertoáru divadla. 3.4 Důležitá profesní setkání Jak sám Jan Borna přiznává, ve svém životě potkal mnoho osob přímo i nepřímo ovlivňujících jeho profesní kariéru. Nezpochybnitelný vliv na utváření Bornova divadelního pohledu měl určitě Evald Schorm. S ním se potkal jakožto žák s učitelem, ačkoliv spolu nebyli v žádném školním vztahu. Evald Schorm v té době nesměl učit, ale přesto se tito dva režiséři potkali. K setkání došlo na představení Divadla Vizita, kde Borna působil. Velkým podíl na tom měl i Schormův syn Osvald, který do divadla svého otce pozval. Tam dostal začínající režisér nabídku navštěvovat konzultace u Schorma doma. Tak vznikla jejich několikaletá tradice společného setkávání. Další inspiraci čerpal Borna u Ivana Vyskočila. Ten ve své době pořádal literární semináře zaměřené na metodu dialogického jednání, které Borna pravidelně navštěvoval. Dále chodil na všechna představení Vyskočilova Nedivadla, díky nimž objevil způsoby otevřeného inscenování a hry s divákem. Nesporným přínosem bylo 19 Recenze Hanky Krušíkové: Odpolední Raiožurnál s Petrem Králem, vysíláno v 13:00 h. 19

20 setkání s Jaroslavem Duškem, které zprostředkoval právě Vyskočil a tím napomohl vzniku Divadla Vizita. V brněnském HaDivadle zase došlo k seznámení se s Arnoštem Goldflamem. S tímto režisérem, dramatikem a hercem působil Borna na několika inscenacích jako asistent režie. K jeho způsobu režírování se vyjádřil takto: Mně se líbí, že ten Arnošt necpe lidi do rolí, ale dělá role na lidi. To mi je nesmírně blízké. 20 Borna sám přiznává, že na něj měl Goldflam velký vliv nejen díky jeho práci, ale také skrz vlastní pokoru k sobě a ostatním lidem. Tito dva režiséři spolu spolupracují dodnes. Ivan Rajmont byl v době Bornovych studii úzce spjatý s ústeckým Činoherním studiem. Tam Borna čerpal inspiraci především pro inscenování klasiky, které se předtím často vyhýbal. Teprve tady pochopil, že i velká dramata mohou unést poetiku jemu blízkou. První zkušenosti s osvobozením od slova, ve prospěch obrazu, zažil Borna v královéhradeckém DRAKU, vedeným Josefem Kroftou. Tam poznal, že se dá mnohdy význam daleko lépe vyjádřit obrazem nežli slovem. 20 Rozhovor s Janem Bornou: nahrál Vojtěch Říha. Archív autora, , Praha. 20

21 4. Inscenace Jana Borny V této kapitole bych rád blíže přiblížil dvě žánrově i herecky odlišné inscenace. Pro rozbor jsem si vybral Bornovy režie, které mě osobně zasáhly nejvíce a na kterých si budeme moci později prakticky ukázat způsob režisérovy tvorby s herci. Nejedná se o recenze ani o hlubší analýzy představení. Ve své studii budu čerpat ze všech viděných inscenací, ale podrobněji se v této části zaměřím na hru Kabaret Kainar Kainar a Shakespear ve 120 minutách. 4.1 Kabaret Kainar Kainar Některé sny se jen zdají, jiné jdou hlouběji /Josef Kainar/ V pořadí již čtvrtým kabaretem 21 hereckého týmu Divadla v Dlouhé se stal Kabaret Kainar Kainar 22. Hra, která nese podtitul Pár dobrejch fláků od Pepika Kainara, byla premiérovaná 24. Listopadu 2012 v kavárně ve foyer divadla. Scénáře se ujal triumvirát Jan Borna, Miroslav Hanuš a Ilona Smejkalová 23. První dva jmenovaní se chopili i režie, která měla kolektivní charakter. O scénu a loutky se postaral stálý spolupracovník Jana Borny Jaroslav Milfajt, kostýmy měla na starost Katarína Hollá. V roli dramaturga se objevila Ilona Smejkalová a hudební čísla nastudoval Milan Potoček. Ve hře zpívá, tančí a vystupuje hned čtrnáct herců ze souboru divadla. 24 Představte si, že vejdete do kostela plného krásných fresek a o jejich autorovi nevíte nic. Nevíte, kdy žil, nevíte, jaké měl problémy, jakou měl politickou příslušnost a jak se na něm doba podepsala. Jen se obdivujete jeho nádherným obrazům. Právě tak se chceme setkat s Josefem Kainarem. Nechceme zkoumat jeho život v problematické době, chceme jenom strávit večer s tím nejkrásnějším, co po něm zbylo, s jeho texty, básněmi a písněmi. Setkání s nimi by přitom pro diváky nemělo 21 Prvním byl v roce 1998 Kabaret Richard Weiner, druhým v pořadí Kabaret Vian Cami. Tvorbu Jiřího Bulise mapoval v roce 2005 Kabaret Prévert Bulis. 22 Josef Kainar, narozen 29. června 1917 v Přerově. Český básník, textař, dramatik, překladatel, ale také hudebník ilustrátor a novinář. Byl členem umělecké skupiny 42 a literární skupiny Ohnice. 23 Ilona smejkalová spolupracovala dramaturgicky s Janem Bornou už na inscenaci O líné babičce. 24 Michaela Doležalová, Kateřina Jirčíková, Ivana Lokajová, Lenka Veliká, Miroslav Hanuš, Čeněk Koliáš, Pavel Lipták, Tomáš Makovský, Martin Matejka, Jan Meduna, Milan Potoček, Pavel Tesař, Peter Varga a Martin Veliký. 21

22 být jen zážitkem literárním, ale také zážitkem jevištních i výtvarných metafor. Hudební stránku budou tvořit Kainarovy původní písně i jím otextované skladby jiných autorů od renesančních přes swingové a jazzové evergreeny až k písním Vladimíra Mišíka. A do tohoto poetického světa proniká okolní brutální realita v podobě první české absurdní hry Kainarova Ubu se vrací 25 Když vejdete do foyer divadla, zjistíte, že jste se ocitli v jakési zvláštní hospodě. Podle vybavení a podoby stěn mi scéna evokuje nádražní bufet, či nějakou hospodu čtvrté cenové třídy. Na stěnách visí obrazy malířů Skupiny 42, mezi které Kainar patřil, a jeviště uzavírá vyvýšené podium pro živý jazzový orchestr. V průčelí, kde se později bude odehrávat nejvíce výstupů, je posazena tabule, na které vrchní lokálu (Miroslav Hanuš) odškrtává vypité rumy, ale také Kainarovy předvedené písně a básně. Ten se stane konferenciérem a hybatelem děje celého kabaretu. Diváky, s kterými po celou dobu velice živě komunikuje, baví zdařilými a vypointovanými gagy. Zvláště povedená byla jeho etuda se snědeným chlebíčkem, který si neodvážil vzít nikdo z publika. Hospodský v průběhu večera několikrát vyzve diváky, aby mu řekli své objednávky. Ti zprvu nesměle mlčí, ale postupem představení se na tabuli rychle hromadí čárky jak u nápojů, tak u drobného občerstvení. V pauzách mezi jednotlivými výstupy pak přichází reálná servírka z divadelního baru a pokládá objednávky na stolky před diváky. Další dějovou linkou představení se stávají rozehrané situace z Kainarových variací na Jarryho Ubu. Tato čísla dodávají kabaretu jemnou dramatickou linii. Je to zvláštní přehlídka hnusu a nesmírné touhy po moci z nejnižších sfér lidského chování. V titulní roli, která je označena exkrementem na klopě saka, se vystřídá celé mužské osazenstvo. Zvláště věrohodným králem se mi pak jevil výstup Pavla Tesaře. Velký muzikální talent celého souboru se projevuje v profesionálním podání všech interpretovaných písní. V průběhu večera zazní hity, jako Míval jsem klobouk, Bombardování blues, Blues železničního mostu, Nebe počká, Obelisk, Černá kára, Stříhali do hola malého chlapečka a mnoho dalších. Všechny Kainarovy oblíbené 25 BORNA, Jan: Kabaret Kainar Kainar, Program k inscenaci, 2012, s

23 jazzové, swingové a bluesové melodie 26 hraje živě orchestr poskládaný z herců divadla. Hospodský si odškrtával i básně, které byly často doplňovány hranými obrazy. Mimo jiné jsem za večer vyslechl i Tácek v prstech, Svatba, Sen, Blues o třech stech vlaků, Ve vedlejším domě a na úplný závěr i báseň Napadal sníh. Ta byla velice nápaditě ilustrována loutkami dvou lyžařů projíždějících se po obrovské bíle látce, kterou drželi nad hlavou všichni herci kabaretu. Loutky a princip pouličního divadla se objevil také v rukou Pavla Tesaře a Čeňka Koliáše. Ti nám předvedli dialog a tenisovou partii dvou politiků, čímž navázali na první české absurdní drama Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou. Díky dobrým imitátorským schopnostem obou loutkovodičů po čase oba politiky poznáváme a interpreti si tak vyslouží potlesk publika za aktuální náhled do české společnosti. Tvůrci neopomenuli ani Kainarovu lásku k vlakům a železnici. V průběhu večera se potkáme s problémy manželského páru od drah, což nám připomnělo podobné situace z umělcova dětství. Všechny rozehrané situace, zpěvy, recitace i hudební nástroje ovládá tým herců naprosto dokonale. Vše působí přirozeně, nenuceně a jakoby neuspořádaně. Za tím vším je ale promyšlená režie Jana Borny a Miroslava Hanuše, kteří zdánlivě nesourodému večírku dali řád a jasné mantinely. Nejvíce patrné je to v dramatických a choreograficky přesných pasáží. Zejména pak v situacích s imaginárními psy na vodítkách nebo výstupu s inscenovanou svatbou. Tam všude je vidět přesná ruka režiséra. Soubor Divadla v Dlouhé, včetně techniků, v inscenaci opět prokazuje svou muzikálnost. Většina křehkých Kainarových lyrických textů je zhudebněna, a když se v rámci jejich ztvárnění všichni herci chopí nástrojů a zadují, nohy diváků se jistě bezděčně dávají do pohybu. Zejména v případě svižnějších jazzových skladeb. Inscenace se chvílemi mění spíš v koncert, neboť jedna píseň stíhá druhou Shakespear ve 120 minutách Život a dílo Williama Shakespeara bývají často cílem mnoha kritických debat. Otázky se buď nesou nad Hamletovým stářím, anebo celkově nad tím, zda kdy vůbec 26 Josef Kainar o sobě s oblibou říkal, že má tak široký hudební vkus, že vlastně neví, jestli je to ještě vůbec vkus. 27 Recenze Romana Sikory: ČRo Vltava, Mozaika, vysíláno v 8:00 hod. 23

24 Shakespeare existoval. Protože dnes nemají diváci čas ani chuť zabývat se těmito otázkami, napsali tři američtí autoři Jess Borgeson, Adam Long a Daniel Singer scénář, který obsahuje všech třicet sedm her a sto padesát čtyři sonetů Williama Shakespeara. Američtí autoři scénáře a zároveň představitelé všech tří rolí uvedli premiérově tuto hru devátého června 1987 v Kalifornii. Po roce 1992, kdy se dočkala prvního evropského uvedení v londýnském West Endu, je s oblibou hrána po celém světě. Divadlo v Dlouhé tento nevšední text nazkoušelo jako první v České republice a premiéry se hra dočkala 29. listopadu V překladu Jiřího Joska se režie ujal Jan Borna a jak je v jeho inscenacích běžné, podíleli se na ní kolektivně i samotní herci. Scénu si vzal na starost Jaroslav Milfajt a na kostýmech pracovala Petra Goldflamová Štětinová. Jan Vondráček si k postavě Pana Jana přibral také hudební složku představení a svého hereckého kolegu doplnil Miroslav Táborský s Martinem Matejkou. Realizační tým uzavírá dramaturgická spolupráce Barbory Futerové. Představení je určeno jako zájezdové a nese podtitul divadelní fastfood. Díky tomu je scéna velice jednoduchá a snadno variabilní. Na jevišti stojí pouze pár krabic a skříní, z kterých během představení herci vylézají, vytahují z nich různé rekvizity a po čase je mění ve zcela jiné objekty. Základním problémem textu je fakt, že ho mohou hrát pouze výborně pohotově a improvizačně vybavení herci. Vondráček s Táborským jsou v inscenaci za suverény, submisivní Matejka je pak výborným představitelem ženských a tak trochu outsiderských rolí. Tato trojice se perfektně doplňuje. Hned v úvodu se na scéně objeví ústřední trojice navlečená do slušivých obleků. Podnikatelský dojem z těchto tří pánů ještě umocňují kufříky s označením WSI 28. Jak je u inscenací Jana Borny běžné, ihned začne komunikace s diváky. Pan Miroslav, ztvárněný Miroslavem Táborským, se zeptá publika, jak moc znají díla Williama Shakespeara. Když se nad hledištěm objeví velký počet zvednutých rukou, herci obtížnost otázek záměrně zvyšují, až se hlásí jen hrstka diváků. Teprve potom rozjíždí kolotoč scének, skečů a hudebních vystoupení, na jejichž konci jsme bohatší o ukázky z většiny Shakespearových děl. Jednotlivá čísla jsou vtipně vypointovaná a nadmíru scénicky efektní. Například Titus Andronikus, jedna z nejbrutálnějších dramatikových her, je prezentována jako 28 Název teleshoppingové firmy William Shakespeare International. 24

25 kuchařská show, která nám připomíná obdobné televizní pořady. Romeo a Julii stihnou herci ve skutečně zběsilém tempu, kdy si vymění jen pár ostrých textových zpráv. Pomocí hokejového utkání, jež je hráno s korunou místo puku, se v rychlosti podíváme na všechny kralovražedné tragédie. Velice povedená jsou i hudební čísla. V jednom z nich nám dokonce Jan Vondráček zarapuje o tom, jak balil bílý roštěnky a říkal si Othello. Troilus a Kressida byli odehráni v plyšovém stylu a Mackbeth na nás promlouval ve skotštině. Zajímavým režijním nápadem i provedením byla rekonstrukce šestnácti komedií v jedné. Na jevišti dostaly prostor i historické hry. Pro představení dramatu Julius Caesar stačilo pouze zařvat I ty, Brute? a stejně jako císař padla anticky k zemi i otrávená Kleopatra. To podstatné ze hry diváci pochopí. V poslední části inscenace se své vysněné role dočkal i Miroslav Táborský. Ovšem jeho Hamlet měl prostor pouze na devatenáct sekund, a tak se v ukázce objevila jen ta nejznámější replika slova, slova, slova. Režisér Jan Borna, třebaže sám upoután na invalidní vozík, si v tomto hektickém temporytmu přímo libuje. Je v tom kus neveselé osobní posměvačnosti: kam se ženete, vy blázni. Kultura, společnost, civilizace samy sebe odsoudily k výkonnostním normám s katastrofálními následky. Nimbus rychlého úspěchu a dynamického života je směšný, absolutorium Shakespearova díla ve dvou hodinách je komickou metaforou všemožných rychlokursů a fastfoodů, jejichž hovadnost si už ani neuvědomujeme. Obdobně pronikavé úvahy vás naštěstí přepadnou nejdříve až ve frontě na šatnu po představení. Do té doby se budete královsky bavit a vůbec k tomu nepotřebujete zasvěcenou znalost Shakespeara. 29 Inscenovat Shakespeara ve sto dvaceti minutách je složitý úkol. Každý má k jeho dílu rozdílný vztah a téměř všem tam tedy může něco chybět. Přesto si myslím, že ty nejlepší kousky v divadle zazní. Největší obdiv si jistě zaslouží herci. V časové tísni, kdy mají na představení Shakespearových děl pouze předepsaných sto dvacet minut, zvládají všechny podstatné role s bravurou. 29 ERML, Richard: Drtit Shakespeara. Reflex, č. 17, 2008, s

26 5. Proces vzniku inscenace V této části bych se rád věnoval tvůrčímu procesu při vzniku inscenace, a to od jeho úplného počátku, až po derniéru. 5.1 Hledání tématu Jan Borna v oblibě inscenuje především dramatizace původně nedivadelních textů. Je známo, že po celou dobu své profesionální režijní kariéry spolupracoval jen velice málo v obvyklém tvůrčím tandemu: režisér dramaturg. 30 Pokud nastala spolupráce s autory nedivadelních textů, režisér nejprve vymyslel inscenační klíč a na jeho základě pak autoři hru dramatizovali. To vše pod dohledem Jana Borny. Ten tvrdí, že jeho prvotním záměrem není objevovat nedivadelní texty a následně je inscenovat, ale při práci na dramatizacích má mnohem více nápadů, než při zkoušení již hotových her. Vysvětlení své neschopnosti v nacházení si pro sebe odpovídající dramata vidí ve skutečnosti, že v mladém věku, kdy nám zůstávají silné čtenářské zážitky, nečetl tolik divadelních textů. Rád bych si vybral původní hru. V poslední době jsem hodně dramatizoval a to je pro mě dřina. Nejsem spisovatel a hrozně se tím nadřu, byť to tak snad nevypadá. Není pro mě snadné ani první rozhodnutí, co budeme dělat, protože už se vidím, jak dva měsíce sedím na verandě chalupy, a nic mě nenapadá. Nakonec to pak řeším tak, že každý den od devíti do dvou píšu, abych se donutil něco vymyslet. Radši bych dělal hry, ale nějak mě příležitost pro větší setkání napadají více na jiných textech. 31 Dalšími typickými dramaturgiemi, které se objevují v divadle Jana Borny, jsou inscenace vzniklé na základě písní, minidramat, revue, kabaretu či koláže básní. Běžným rysem je i pojmenování a určení zásadních momentů hry, úryvků textů nebo výběru písní, které se později do konceptu vkomponují a zpracují s ostatními zúčastněnými v průběhu vzniku inscenace. Veškeré přístupy Jana Borny jsou závislé na přímé improvizační angažovanosti zkoušejících herců a mají ryze autorský 30 Výjimkou se staly spolupráce na dramatizacích s Irenou Douskovou (Oněgin byl Rusák) a Tatjanou Lehenovou. (Myška z bříška) 31 BORNA Jan ŠTĚPÁNOVÁ Karola: O světě vypovídají detaily (s divadelním režisérem Janem Bornou hovoří Karola Štěpánová). Revolver Revue, 2005, č. 58, s

27 charakter. Režisér pouze dodává kostru a herci na dané téma vymýšlejí možnosti divadelního zpracování. Borna poté vybírá nejlepší nápady a na hercích je jejich fixování. Charakteristickým prvkem v režisérově dramaturgii je vyhýbání se klasickým dramatickým textům, potažmo velkým dramatikům. Na profesionálních scénách prakticky neinscenuje dramata autorů, jako byl Shakespeare, Čechov, Moliére nebo Goldoni. S nimi se setkává pouze jako pedagog se svými studenty. Ti ještě jako mladí nemají z klasiků stejný blok jako Borna. Tím pádem zátěž z inscenování nepociťují a odblokují tak i režiséra. Výjimkou nazkoušeného klasického dramatického textu se staly Stroupežnického Naši furianti, v Divadle v Dlouhé. Z hlediska výběru textu můžeme Bornovu práci rozdělit na tři základní přístupy. 1) Již hotová divadelní hra. (U Hitlerů v kuchyni, Shakespeare ve 120 minutách, Naši furianti) 2) Nedivadelní text, který posléze sám s autorkou Borna dramatizuje. (Oněgin byl Rusák, Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka, Myška z bříška) 3) Koláž z textů, písní a básní. Případně námět či kostra, kterou kolektiv tvůrců zpracovává. (Kabaret Prévert Bulis, Kdyby prase mělo křídla) Jan Borna sám přiznává, že není typickým režisérem, který vytváří příběh. Nejvíce ze všeho potřebuje materiál, ze kterého může čerpat. Nevybírá si text a teprve poté spolupracovníky, se kterými dané drama dotvoří. Jde opačným směrem. Teprve až vidí své herce a spolutvůrce, je schopen dodat téma i formu. V inscenacích je patrné, že myslí především na ně. Nesmírně důležité pro něj je, aby se v textu našli a předkládali mu potřebný materiál, díky němuž pak můžou na jevišti zajímavě existovat. Pro mě je velmi důležité, s kým budu pracovat. Na základě toho hledám věc, na které může vzniknout společný zážitek, v němž budou tito konkrétní lidé zajímavě existovat. Neumím si najít skvělou hru a hledat k ní ideální obsazení. To mě 27

28 nic nenapadá. Vážím si spousty herců, rád se na ně dívám, ale protože se neznáme, nedokážu najít hru, pro kterou bych je oslovil Základní partneři pro dialog s režisérem Bornova práce se zcela odlišuje od typického modelu dnešních režisérů. Prakticky nikdy nepracuje spolu s dramaturgem, ale základním partnerem pro něj jsou výtvarník a autor hudby. Díky dobrému kritickému myšlení si je vlastně Borna sám sobě dramaturgem. Hlavní proces tedy začne ve chvíli, kdy si režisér vybere základní materiál, o kterém je přesvědčený, že bude na jevišti fungovat. Potom přichází na řadu výtvarník. Ten je pro něj výrazným oponentem, který myslí především vizuálně. Aby začal vůbec tvořit inscenaci, musí mít přesnou výtvarnou vizi. S tou jde za scénografem, který ji srovná a dá jí určující podobu. Teprve pak se může začít připravovat na práci režiséra. Dokud nemá přesně pojmenovaný prostor, tak nemůže začít. Přesný příklad lze nalézt u inscenace Myška z bříška 33, jejímž autorem textu jsou Taťjana Lehenová a Jan Borna. Výtvarník přišel s nápadem umístit hlavní představitelku Myšky, Magdalénu Zimovou, do otáčivého bubnu. Do prostoru, kde hlavní herečka trávila devět měsíců, ostatní postavy neměly přístup. Její pokoj byl rozdělen malou revuálkou a postavě to umožňovalo být na jevišti kdykoliv, kdy to režisér vyžadoval. Právě od tohoto scénického řešení s pouze jednou dominantou na jevišti se poté odvíjela celá režijní koncepce. Svého stálého výtvarníka, ke kterému se mnohokrát vracel, nalezl v Jaroslavu Milfajtovi. 34 S ním vytvořil velkou většinu inscenací v Divadle v Dlouhé, ačkoliv k jejich seznámení došlo na jiné scéně. Poprvé se potkali při vzájemné spolupráci na inscenaci Hry pro děti a s dětmi, kterou uvedlo brněnské HaDivadlo. K tomuto období se Jaroslav Milfajt vyjádřil takto: On tenkrát v těch devadesátých letech přijel režírovat jen s krosnou na zádech z Prahy. Zkoušel tady poprvé oficiálně něco pro děcka a to ještě nebylo jasné, kterým směrem půjde. Hledal si teprve svou cestu. Honza v Brně dělal i dost intelektuální záležitosti, ale ty Hry pro děti s dětmi se 32 BORNA Jan ŠTĚPÁNOVÁ Karola: O světě vypovídají detaily (s divadelním režisérem Janem Bornou hovoří Karola Štěpánová). Revolver Revue, 2005, č. 58, s Hra byla premiérovaná 21. ledna Jaroslav Milfajt se narodil roku Vystudoval Střední školu uměleckých řemesel v Brně a loutkářskou scénografii na DAMU v Praze. Spolupracuje s předními českými režiséry na inscenacích pro loutková divadla a pro činoherní, operetní, operní a muzikálové soubory doma i v zahraničí. 28