_zlom_stare_povesti_ceske_Sestava 1 09/02/18 02:20 Stránka 1 STARÉ POVĚSTI ČESKÉ

Transkript

1 STARÉ POVĚSTI ČESKÉ

2

3 Alois Jirásek STARÉ POVĚSTI ČESKÉ Předmluva a komentáře Eduard Burget KNIŽNÍ KLUB

4 Text Alois Jirásek (dle kritického vydání NLN z roku 2001) Předmluva a komentáře Eduard Burget Obálku navrhla Jana Maffet Šouflová Redigovala Jana Jůzlová Odpovědná redaktorka Petra Diestlerová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 304 Vydala Euromedia Group, a. s. Knižní klub v edici Universum, Nádražní 30, Praha 5 roku 2018 jako svou publikaci Grafická úprava a sazba Veronika Lahodná Vytiskly TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia knižní distribuce, Nádražní 30, Praha 5 Zelená linka: Tel.: Fax: objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví Introduction and commentary 2018 by Eduard Burget Cover design 2018 by Jana Maffet Šouflová ISBN

5 PRAOTEC: Největší spisovatel je Jirásek. A nejlepší, co napsal, jsou Starý pověsti český. A z nich je nejlepší pověst o mně. Jak jsem vás přived na Říp. Ten by tu měl bejt. Jirásek. KOMENSKÝ: Ten tu nemůže být. Ten ještě žije. PRAOTEC: Škoda. Cimrman/ Smoljak/ Svěrák: České nebe. Cimrmanův dramatický kšaft

6

7 Obsah Předmluva STARÉ POVĚSTI ČESKÉ Úvod O Čechovi O Krokovi a jeho dcerách O Bivoji O Libuši O Přemyslovi Libušina proroctví Dívčí válka O Křesomyslu a Horymírovi Lucká válka Durynk a Neklan POVĚSTI DOBY KŘESŤANSKÉ Úvod O králi Svatoplukovi O králi Ječmínkovi Praporec sv. Václava O Bruncvíkovi Opatovický poklad O staré Praze I II. Žito kouzelník III. O králi Václavovi IV IV. Staroměstský orloj V. O Daliborovi z Kozojed VI. Ze Židovského Města

8 VII. Smutná místa VIII. Faustův dům O Žižkovi Kutnohorští havíři Bílá paní Růžový palouček Boží soud O Janošíkovi ZE STAROBYLÝCH PROROCTVÍ Úvod Sibylina proroctví Proroctví slepého mládence Proroctví Havlasa Pavlaty Různá proroctví Blaničtí rytíři Doporučená literatura k dalšímu studiu Zdroje vyobrazení

9 Předmluva I V únoru roku 1893 informoval Alois Jirásek v dopise přítele, historika Antonína Rezka, o postupu prací na povídkách z českých dějin, jež chystal pro časopis Malý čtenář: A tyto povídky bych nerad odbyl jen tak mimo, aby nebyly jen tak jako odpadky. Mám to za příliš důležité. Jestliže pan Vilímek by rád něco podobného vydal, a juž jednou se mnou o tom mluvil, nebránil bych se, ale nemohlo by to být hned, ač bych se přičinil, aby co nejdříve něco mohlo býti vydáno. Jirásek v této době působil jako učitel na pražském gymnáziu v Žitné ulici, v Praze bydlel se svou početnou rodinou již pátým rokem a za sebou měl řadu literárních úspěchů, vesměs se však jednalo o díla vytvořená ještě v době jeho pobytu v Litomyšli. Až v Praze dokončil a vydal svou trilogii z předhusitských Čech Mezi proudy (1891), jež však vzbudila smíšené reakce. Odmítavé hodnocení vzešlo nejen z prostředí katolické církve, jež autora kritizovala za jeho negativní vylíčení pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, ale též ze strany literární kritiky, která rozsáhlé dílo přijala chladně, přičemž autora označila spíše za historického kronikáře než schopného romanopisce. Jirásek v těchto měsících právě dokončoval pro časopis Lumír rozsáhlou románovou epopej o vrcholné fázi husitského hnutí Proti všem, a nelze se proto divit, že se zřejmě obával, jak bude tentokrát jeho nová próza kriticky přijata. Proto s povděkem přijal nabídku redaktora Malého čtenáře Františka Serafínského Procházky, který zřejmě z popudu básníka Josefa Václava Sládka a znalce moravského národopisu Františka Bartoše oslovil Jiráska s nabídkou na vytvoření knížky povídek z českých dějin, jež budou adresovány mládeži. Autor se do psaní příběhů z českého dávnověku pustil s nesmírnou chutí, neboť první ukázky z pověstí se v časopise Malý čtenář objevily již koncem roku Nakladatel J. R. Vilímek krátce nato začal vydávat jeden sešit za druhým a Jirásek pravděpodobně celý rukopis dokončil začátkem léta roku Obálka románu Temno Aloise Jiráska (vydání z roku 1958 jako mimočítanková četba pro odborné školy) 9

10 STARÉ POVĚSTI ČESKÉ Slovutnému pánu, panu Františku Bartošovi na důkaz upřímné úcty A. J. František Bartoš ( ) byl pedagog, folklorista, etnograf, jazykovědec a výrazná postava moravského kulturního života druhé poloviny 19. století. Za svého života vydal několik děl o moravských nářečích (dvoudílná Dialektologie moravská a dvousvazkový Dialektický slovník moravský). Svými pracemi o lidových zvycích a obyčejích se stal rovněž zakladatelem moravské etnografie a národopisu. Bartošova pedagogická a vědecká práce silně ovlivnila a inspirovala nejen Aloise Jiráska, ale i další spisovatele, mj. Svatopluka Čecha či Jana Herbena. 22

11

12

13 _zlom_stare_povesti_ceske_Sestava 1 09/02/18 02:21 Stránka 25 STARÉ POVĚSTI ČESKÉ Myslil jsem na dni staré... Žalm 77,6 Pojďte a poslyšte pověsti dávných časů. Poslyšte o našem praotci, o předcích, jak přišli do končin naší vlasti a usadili se po Labi i po Vltavě i po jiných řekách této země. Slyšte i, co více dochovalo se z temnoty věků, co zůstalo z báječných vypravování přešlých pokolení,1 jež klaněla se bohům v šeru starých hájů a jež obětovala studánkám v tichých ouvalech, jezerům i řekám i svatému živému ohni. Pomněme na časy těch prvních let i na to, jaká byla tenkráte tvářnost naší vlasti, nežli sem vkročilo naše plémě. Měst nebylo, dědin jen málo a pořídku a ty jen v některých končinách, kdež se dochoval chudý ostatek dřívějších obyvatelů cizího jazyka. Půda skoro všecka odpočívala netknutá rádlem. Vše bylo pustější, divočejší, rovina, pláň i údolí. Ohromné pralesy se černaly po horách na pomezí a ze svahů těch hor táhly se široširými pruhy na míle hluboko do země. I tam, vnitř, rozkládaly se pouště starých, temných hvozdů, mezi nimiž svítily se jasnější zelení bujné palouky s vlající hustou, vysokou travou. Dost bylo třasovisek houpavé půdy na šíru i v lesích, dost ošidných bažin křikem vodního ptactva oživených, dost tichých, černých, jako zakletých slatin, Mikoláš Aleš: Pohanský vladyka, z báječných vypravování přešlých pokolení... Autor Starých pověstí českých se při koncipování svého díla opíral mimo jiné o Kroniku českou Václava Hájka z Libočan, Kosmovu a Dalimilovu kroniku, Staré letopisy české a další prameny. 25

14 STARÉ POVĚSTI ČESKÉ v nichž se zhlížely staré stromy ohromných kmenů s vousinatým sivým mechem. Lidská stopa tu byla vzácná. Zvěře však všude hojně. Nikým nehoněná, nehubená množila se, že jí sotva postačovala půda. Po černých lesích bytoval medvěd, hledaje duté kmeny s medovými plásty včel, od jejichž rojů zvučely stromy. Divoký kanec rozrýval kyprou lesní půdu a hustým, spletitým podrostem draly se liška a divoká kočka. Z haluze číhal mrštný rys, pronikaje bystrým zrakem šero lesní, jímž se neslo z daleka řvaní ohromného zubra, beroucího se ku brodu nebo ku prameni. Jelen volně přebíhal a s ním stádo laní, na paloucích se páslo hojně srn, ale také množství vlků se toulalo a plížilo za kořistí lesem i širou krajinou. Vysoko v slunném povětří nad hřbety lesů plul král všeho ptactva skalní orel a jemu příbuzní. Po skalách, po lesích hnízdila hejna dravého ptactva, luňák i sokol, rarohů rod, jestřáb, krahujec i odrůdy menších dravců a sov a výrů. Potoky, řeky i jezera hemžily se rybami, a vydra, bytující v šeru starých olší a vrb zarostlých divokým chmelem, měla hojný lov, bobři pak nerušeně stavěli své umělé stavby. V hlas větrů a šumění stromů hrčely potoky, hučely řeky a v jejich bílém písku svítila se na slunci zrna ryzího zlata. Hlubiny země byly ještě zamčeny a nikdo na ně neuhodil, aby vydaly poklady rud a vzácného kovu. Všude jará síla a bohatství. Země, dobrá svou hojností a plodností, čekala jen na dělný lid, jenž by užil hojných darů jejích. I přišel a nevzdělanou vzdělal; zvelebil ji těžkou, lopotnou prací a svatou ji učinil tím potem svým a krví svou, kterou pak vylil v přemnohých bojích, háje prací svou dobyté země i svého jazyka. Z mateřských končin slovanských přišel sem lid, naši předkové, se svým vůdcem Čechem. Aj, počněme o nich tu pověst. Mikoláš Aleš: Starý pěvec,

15 O Čechovi I Za Tatrami, v rovinách při řece Visle rozkládala se od nepaměti charvatská země, část prvotní veliké vlasti slovanské. 1 V té charvatské zemi bytovala četná plemena, příbuzná jazykem, mravy, způsobem života. I stalo se, že se strhly mezi nimi vády a krvavé boje o meze a dědiny. Vstal rod na rod, příbuzní bojovali proti příbuzným a hubili se navzájem. V ten čas dva bratři mocného rodu, oba vojvodové, Čech 2 a Lech 3, spolu se o to snesli, že opustí rodnou zemi bojem neblahou. Řekli si: Vyhledejme sobě nových sídel, kdež by náš rod žil s pokojem a díla si hleděl. Byliť uvyklí již po předcích půdu pilně vzdělávati, všeliký druh obilí pěstovati i chovati koně a stáda bravu i skotu. Jak se usnesli, tak vykonali. Svolavše své plémě, vzdali oběť bohům, vynesli obrazy dědů, a rozžehnavše se s otcovskou půdou, obrátili se na západ slunce, v neznámé končiny. I bral se rod za rodem, každý početných rodin, všichni přátelé a příbuzní. Napřed šli zvědové a zbrojní muži, prostřed vojvoda Čech, sivé brady, ale statný a silný, jeho bratr Lech a kolem nich vladykové, starostové rodů, všichni na koních. Za nimi starci, ženy a děti na hrubých vozích, na koních, stáda dobytka, naposled pak opět zbrojní mužové. Tak brali se nejprve končinami příbuzných plemen, až přešli hranice charvatské země, až přebředli Odru řeku a vstoupili do neznámých, hornatých končin. 1. Podle tradice mytická pravlast Čechů. Alois Jirásek tuto zemi situoval na sever od Tater, do povodí řeky Visly, kde žil pokojným životem kmen, který obdělával půdu a pěstoval obilí. Poté, co se v zemi strhly kruté boje, rozhodl se mírumilovný lid zemi opustit oba vojvodové, Čech... Když do těchto pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoli neznámo s kolika lidmi, hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky, jež s sebou na ramenou přinesl. První zmínky o praotci Čechovi se objevily v Kosmově Kronice české, kde legendární postava muže, jenž svůj kmen dovedl na bájnou horu Říp, vystupuje pod latinským jménem Boemus (jméno odvozeno od názvu keltského kmene Bojů). Kosmův stručný příběh o bájném praotci později rozvinuli další kronikáři, především Dalimil, Přibík Pulkava z Radenína a Václav Hájek z Libočan. Kronikář Kosmas svého praotce Čecha koncipoval na základě antických a biblických vzorů, kdy Čech přivedl svůj lid do zaslíbené země, podobně jako starozákonní Mojžíš přivedl národ Izraele do Kanaánu za řekou Jordán. Spisovatelka Sofie Podlipská na sklonku svého života zpracovala sérii historických povídek, kam náleží Legenda o praotci Čechovi (1888). Beletrizovaný příběh praotce Čecha je situován do jeho mladých let, ještě před okamžikem, kdy se se svým lidem vydá hledat novou vlast. O dva roky dříve vznikla rozsáhlá veršovaná povídka Julia Zeyera Čechův příchod (1886). Obě uvedená díla jsou zajímavá především z toho důvodu, že Zeyer i Podlipská pozoruhodně propojili 27

16 STARÉ POVĚSTI ČESKÉ tematiku slovanského dávnověku s keltskou tradicí na našem území. Vpravdě státnickým činem Čecha v podání Sofie Podlipské je jeho dohoda s místními Kelty na mírové soužití v Čechách. Zeyer neobvykle pojal Čechův a Lechův rozchod, jehož příčinou byla láska obou mužů ke krásné keltské dívce a Lech... Takž pak i byl jest jeden člověk v Charvátiech jménem Čech, jenžto pro vraždu nad jedniem pánem znamenitým učiněnú, z těch krajin Charvatské země postúpiv i s bratří a s tovařistvem svým, bral sě jest hledat sobě vlasti nové, v niěž to by bezpečně bydliti mohl. (...) Bratr pak Čechóv nebo tovařiš jménem Lech, jenž s ním přišel bieše, přešel jest přěs sněžné hory, ješto Čechy dělé s Polskem, i uzřel jest velmi velikú a dlúdhú až do mořě roveň; i posadil sě jest tu, a tak pokolením svým naplnil ji První zmínka o Lechovi se objevuje v kronice Přibíka Pulkavy z Radenína ve 14. století, starší kronikář Dalimil slovo lech užívá pouze jako přídomek vůdcovské funkce. V českých pověstech vystupuje Lech jako mladší bratr praotce Čecha, který se po příchodu do Čech vypravil se svým kmenem dále na východ. V polských pověstech je oproti tomu Lech charakterizován jako Čechův starší bratr, který přivedl Poláky do Polska, kde rovněž založil město Hnězdno (Velkopolská kronika). V roce 1835 uveřejnil Josef Kajetán Tyl v časopise Květy povídku Čech a Lech, ve které vystupují oba bratři jako znesváření rivalové, kteří se nakonec až z vůle bohů namísto boje o moc rozejdou každý do jiného kraje. 4. Název legendární hory Říp je pravděpodobně odvozen od starogermánského slova rip, tedy pahorek. V českých pověstech však Říp nebyl jen bájnou horou, odkud praotec Čech představil svému kmeni zemi zaslíbenou, nýbrž byl vnímán jako symbolický střed země a světa. Místo, kterým podle představ starých Slovanů procházela osa světa, jež zároveň sjednocovala tři horizontální zóny: podzemí, zemi a nebe, a čtyři zóny vertikální, respektive čtyři světové strany. Součet těchto zón pak tvoří číslo sedm, které je v mnoha starých kulturách vnímáno jako číslo, jež vyjadřuje celek. I tam našli ještě osady, jichž obyvatelé hovořili jako oni, a dále také v krajinách při Labi řece. Než jak přešli druhou tuto řeku, byl kraj pustější a osad shledali jen poskrovnu. Byly daleko od sebe, a obyvatelé jejich, cizího jazyka, kožemi odění, nečetní, ale smělí a srdnatí, stavěli se jim se zbraní v ruce do cesty. Čech a Lech a jejich lid je potřeli, a zhubivše jejich chudá obydlí v chatrčích i ve vykopaných jamách, postupovali dále, z lesa do lesa. Zlá byla cesta hlubokými hvozdy, zlá jejich chůze luhy a bažinami, plnými rákosí, ostřice, rozlehlých mechových trsů a různých křovin. Zvečera zažehovali ohně a topili do úsvitu, aby zář, padajíc do tmy lesní, plašila úskočné, líté šelmy. Tak došli až ke třetí velké řece, Vltavě, kteráž divočinou tekla; když i tu přebředli, počala si všechna čeleď stýskati, že není konce klopotné cesty a nikde stálého odpočinutí. Tu vojvoda Čech ukázal na vysokou horu, jež se před nimi modrala nad širým, rovinatým krajem, a děl: Podejděme pod tuto horu, tam dětem, skotu odpočineme. Došli a položili se na úpatí hory, jež slove Říp. 4 Vojvodové a starší rodu ohledali půdu vůkol a znamenali, že jest úrodná. Ráno pak, za první zoře vstal Čech a vydal se sám jediný vzhůru na temeno Řípu tichým lesem, plným ještě nočního šera. Když vstoupil na horu, bylo ráno; a hle, široširý kraj se před ním rozkládal do nedozírné dálky, až k modravým horám rovný Ilustrace Věnceslava Černého ke Starým pověstem českým Aloise Jiráska 28

17 O ČECHOVI a volný, les a chrastina, nivy a luka. Bujnou jeho zelení svítily se řeky jako rozlité stříbro. I zaradoval se praotec Čech nad utěšeným krajem i zamyslil se pak nad ním, jak bohové dají, jak tu bude jeho rodu i budoucím pokolením. Když pak sestoupil, zvěstoval, co zhlédl. Nazejtří vydali se mnozí kolem hory, aby poznali všecko okolí. Co zhlédli, podobalo se jim, vody velmi rybné, půda úrodná, všechen způsob té krajiny, a oznámili, že se hodí na sídla. Když pak třetího dne počalo slunce nad lesy vycházeti, povolal Čech bratra a starší a rozkázal svolati všechnu čeleď. Povy - stoupiv s nimi na místo, odkud viděli do kraje, promluvil k nim takto: Již si nebudete stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že vás do ní uvedu. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Na všem budete míti hojnost, a bude nám dobrou obranou proti nepřátelům. Hle, země po vaší vůli! Jen jména nemá; rozvažte, jakým jménem by měla býti jmenována. Tvým! Tvým nechť se jmenuje! zvolal jako z božského vnuknutí stařec dlouhé bílé brady, nejstarší všech starostů. Hned všichni, starostové i čeleď, volali jako jedním hlasem: Tvým! Tvým jménem! Po tobě ať se jmenuje! Vojvoda Čech potěšen vůlí všeho lidu, poklekl na kolena a líbal zemi, novou vlast svého plemene. A zlíbav ji, vstal, a pozvednuv rukou svých do širého kraje, pohnut volal a žehnal: Vítejž, země svatá, nám zaslíbená! Zachovej nás zdravé, zachovej nás bez ourazu a rozmnož nás od národu do národu až navěky! Radostně pak postavil na zemi dědky, 5 jež v bělostné rouše nesli z prvotní vlasti, a zanítil veliký oheň. I obětovali na poděkování a pro požehnání zápalnou oběť a radovali se všichni. Návrh s motivem příchodu Čechů do vlasti vytvořil malíř Vojtěch Hynais ( ) v roce 1880 jako soutěžní návrh pro výzdobu schodiště a budoáru královské lóže Národního divadla. Hynais soutěž vyhrál a o rok později též návrh v budově divadla realizoval. Malíř Julius Mařák ( ) vytvořil v letech cyklus šesti obrazů významných českých míst pro předsíň královské lóže Národního divadla v Praze. Celému cyklu vévodí obraz hory Říp, který soudobé společnosti evokoval posvátnost počátku českých dějin postavil na zemi dědky... Kronikář Kosmas ve své latinsky psané kronice použil slovo penates (dědci) ve smyslu starců, předků, ale zejména ve smyslu ochránců domu, domácích bůžků. Historik Dušan Třeštík doložil, že staří Slované přenášeli své dědky do nového místa, které tak symbolicky vzali tímto aktem do svého vlastnictví. Odtud pak jsou odvozena slova jako dědina či dědic. Podobné zabrání země měly společné i další archaické společnosti, například v Indii či na Islandu. 29

18 STARÉ POVĚSTI ČESKÉ Čech a Lech na vyobrazení v Chronice Polonorum (1519) Macieje Miechowity 6....mýta klučili... Na mýtinách odstraňovali pařezy a kořeny občinou... Společná půda pro všechny členy obce lesních brtí... Přirozenou cestou vzniklá dutina ve kmeni stromu, prostor pro hnízda lesních včel pěkné sveřepice... Plemenná klisna. II Všem pak nastala těžká, lopotná práce. Když se o půdu rozdělili, počali ji vzdělávati. Kde byl les, ten porazili neb ohněm vypražili, mýta klučili 6, luhy a nivy zkopali, druhého pak léta rádlem zorali. Hned si také obydlí budovali, stavení roubená, slamou krytá. Každý rod o sobě přebýval u svých pozemků. Zahrady, role a luka byly dědinou, společným majetkem všech rodin jednoho rodu, lesy pak, pastvy, řeky a jezera občinou 7. Co ves, to rod. Stavení s chlévy a stáji, s kolnami a humny za nimi v ohradě plotů spletených z proutí nebo sroubených z trámů, stavěli kolem okrouhlé návsi. Co rok přibývalo kolem osad polí a co rok půda vydávala hojnější žeň. Žito, pšenice, ječmen, oves i proso hustě se vlnily širými lány; nad ně jasněji se zelenaly pruhy hebkého lnu i vysokého konopí vedle záhonů plných strakatých makových květů. Luka i lipové háje zvučely bzukotem včel, jež kromě lesních brtí 8 chovali v slaměných úlech nebo ve špalkách ze starých kmenů. Co rok byla hojnější stáda bravu i skotu a na kobylích polích v ohradách u dědin proháněla se bujná hříbata a popásaly se pěkné sveřepice 9. Volený starosta spravoval všechny v rodu i jeho majetek. Ve jméno rodu modlitby začínal i končil, oběti přinášel, hosti vítal, rozvaděné v rodu soudil a čeledi práci rozděloval. Každý měl svůj úkol, každý své dílo. Ženy domácnosti si hleděly, předly, Jan Aleš ( ): Příchod Čechů,

19 O ČECHOVI robily plátno i sukno, šily šaty a roucha, čechle 10, rubáše, sukně mužské i ženské, hace 11, pláště, krzna 12 i kožichy. Muži pásli stáda, hájili jich proti šelmám, pracovali na polích, v lese honili divokou zvěř a hubili ji štvaním, ze zásady, šípy, oštěpem, osidly a jamami, do nichž lákali nejvíce vlky, nejhorší zhoubce stád. Živo a čilo bylo v dědinách a venku. Z pastvin se rozléhal hlas píšťaly nebo dlouhé pastýřské trouby, v polích, na lukách i na sadě hlaholily písně mladé čeledi. Jen v čas polední nikdo venku nezazpíval ve chvíli hlubokého ticha, kdy vycházely polednice a nesly se v bílém rouše jako světlý stín mezi lány k lidským obydlím na zkázu nestřežených dětí, kdy vycházely divé, škaredé ženy velikých hlav s nerovnýma očima, posílající na lidi divoký pláč, kdy se zjevovaly spanilé lesní panny zlatých vlasů s věncem na hlavě, oděné bělostným rouchem. Těch se báli, i jezinek uspávajících, oči vylupujících, i bludných duší v modravých plaménkách na blatech i bařinách, a ve strachu míjeli jezera nebo lesní tůň, kde ve stínu starých stromů a křovin číhal vodník měně svou podobu a kde lákaly do zkázy vodní bledé panny v zelenavém rouše. Nejvíce však se lekali Peruna, 13 hromu vládce, jeho blesku, božího posla, a jiných mocných běsů, kteří oslabovali tělo lidské, jeho kosti, a rozum zatemňovali. Je prosili, k studánkám dary přinášeli, černé slepice neb holuby, oběti zabíjeli, zvláště Velesi, 14 aby chránil jejich stáda od moru a žehnal jim. Volněji bylo v ohradě dědin. Tu chránili stavení domácí bohové, dědové, duchové předků, jejichž obrazy stály na posvátném místě u ohniště. I škádlivý šetek, drobounký bůžek s pazourky na rukou i na nohou, přinášel štěstí domu, i skřítek, jenž opatroval statek, dobytek hlídal a krmil, zato však čeledi v noci spánek rušil. A dokud líhal pod pecí nebo pod prahem domácí had, starý hospodář, neodešlo štěstí a požehnání. Když padalo za jeseně listí a husté mlhy ulehaly na krajinu, když země umrzla a sníh všechen kraj zasypal, shromažďovaly se rodiny v prostorných jizbách povalových stropů, zavřených okenic. Kamenná velká pec je vyhřívala, oheň pak na ohništi osvětloval. Rudá jeho zář míhala se po stěnách, kde visely štíty tmavými kožemi potažené, tenata, luky, dřevěné toulce v jezevčině, nedlouhý meč, mohutný oštěp i těžký kamenný mlat, kde parohy jelenů i zubří rohy vrhaly po stěnách křivolaké stíny čechle... Ženský šat, sukně, případně mužská košile hace... Kalhoty krzna... Svrchní kožené roucho, případně látkou lemovaný plášť bez rukávů spínaný na pravém rameni se lekali Peruna... Perun byl nejznámější slovanský bůh bouře, hromu a blesku, někdy označován jako bůh nebe. Analogickým bohem k Perunovi může být římský Mars, severský Thór či védský Indra oběti zabíjeli, zvláště Velesi... Veles patřil vedle Peruna k nejvýznamnějším slovanským božstvům. Jeho okruh působnosti byl velmi široký, vnímán byl nejen jako ochránce skotu, ale rovněž jako vládce podsvětí, bůh magie, vědění a básnictví. Název vrchu Velíz na okraji křivoklátských lesů je odvozen od Velesova jména. Pravděpodobně v polovině 19. století vznikla Velesova kniha, text starých Slovanů, napsaný runovým písmem na dřevěných deskách, který popisuje bájné a historické události, doplněné o sborové rituály a modlitby Slovanů. Velesova kniha je zřejmě falzum, které bylo zveřejněno poprvé v roce 1950 a podrobeno jazykové a historické analýze. 31

20 STARÉ POVĚSTI ČESKÉ a nocí vládla Mořena... Morana byla slovanská bohyně smrti. Na slavné lunetě Žalov, kterou malíř Mikoláš Aleš vytvořil v souvislosti s výzdobou Národního divadla v Praze, ukazuje stojící Morana staroslovanskému hrdinovi na koni jeho poslední cestu na onen svět. 32 V míhavém tom světle ženy předly, muži spravovali hospodářské náčiní, zbraň chystali nebo po namáhavém lovu odpočívali. A bylo hovorů, různých řečí i starých zpěvů. Lovci vypravovali o zápasech s medvědy i zubry nebo o divých, zarostlých mužích, kteří sami neviděni zavádějí přes bludný kořen do lesních pustin a bařin, že se mnohý lovec tak zaveden více z hvozdu nevrátil. A staroch bílých vlasů i bílé brady rozbíhal se myslí po dalekých končinách prvotní vlasti, vzpomínal na půtky a boje prvních časů, na statné hrdiny, na mocného vojvodu, jak vstal, když bylo o půlnoci před bitvou, a odjel od vojska, a počal výti jako vlk a vlk ozval se jemu vytím, a počali výti vlci mnozí. I šla řeč dál o divných zjeveních a viděních za hustých nocí, na blatech, v širém poli i lesní pustině, o zmekách ohnivě se nesoucích tmavou nocí, o zlé Jedubábě střehoucí živou a mrtvou vodu, o bílých sudičkách zjevujících se u kolébky novorozených, o čarodějných vědmách, o zlých a dobrých znameních, a se svatou hrůzou naslouchali všichni tajemným věštbám rodu a plemene. Když oheň uhasl, lehali na lože vystlaná kožemi, poručivše dědinu modlitbou dědům. Jich duchové starostně opatrovali

21 O ČECHOVI statek potomků. Žilať a kvetla příchylnost krve, rodinná láska do kolikátého pokolení, pojíc živé s mrtvými, plynoucí čas s tím, jenž dávno již přešel. Dědina v ohradě plotů, sněhem zavátá, ztichla v pusté noci; jen bedlivých psů štěkot v dálku se nesl, kdykoliv větřili vlka, jenž se plížil svítě zelenýma očima, nebo když krátkým pískotem ozvala se od řeky vydra. V ten čas sněhů a ledu, dlouhých soumraků a nocí vládla Mořena, 15 až bůh slunce počal déle, vlídněji a tepleji hleděti na tvář země. I rozbíhala se vodou ledová pouta; veselili se po všech dědinách, po všem plemeni. Za zpěvu brali se k vodám, k volným teď potokům, řekám, házeli do nich obraz zimy a smrti a radostným hlaholem vítali Vesnu, líbeznou bohyni jara. Když pak slunce na své dráze stanulo nejvýše, záříc na osení vlnící se po širých lánech a na luka bujně kvetoucí, oslavovali všude posvátný čas slunovratu. Noc před nejdelším dnem byla jim divoplodnou. Kvítí její rosou skropené nabývalo čarovné moci, věští i hojivé, i chránilo jako černobýl, máti všeho koření, před běsy a zlými duchy, přemocnými zvláště té tajemné noci, i před vědmami, jež se rojily na chlumech i v setmělých doupatech. V šero té noci svítily z návrší a kopců veliké ohně. Jejich zář plála do daleka, a do daleka od nich zaléhaly zpěvy ověnčených panen a jonáků kolem nich křepčících a velebících moc božího slunce, jeho sílu, jež život dává, a lásku, slunce života. Po letním slunovratu nastávaly žně, pak přicházela chladná jeseň, pak zimy čas. Rok míjel po roku. Rodů přibývalo, množilo se Čechů plémě. Daleká pověst vábila za ním nové zástupy z prvotní vlasti, takže krajiny nejprv osazené všemu lidu již nestačily. I rozcházely se rody, plemena postupovala dále, v různé strany, na půlnoc i poledne, východ i západ, podél řek i hor, a zakládala nová sídla. I hradce a hrady stavěli za sídlo starostům a lechům, na obra nu hranic i na ochranu vůbec, zvláště aby kde měli ukrýti ženy, starce a děti i kam zahnati stáda, když by nepřítel vtrhl do země. Hradiště vybírali na ostrohách 16 u řek, nebo v rovině mezi lesy, mezi vodami a močály, že cest k nim nebylo, leda přes úzké hatě. * Kolem hradišť nasypávali vysoké valy okrouhlé, často až trojnásobné, s mohutnými obrubami z tvrdých klad roubených i s vysokými sruby v nich a u bran. * Stezka zřízená z otepí klestí a kulatých dřev. 16. Hradiště vybírali na ostrohách... Hradiště je opevněné sídlo, předchůdce opevněných hradů, budované ve vyšších polohách a využívající přirozené terén ní ochrany. Amatérský historik a spisovatel Rudolf Richard Hofmeister ( ) se zabýval mimo jiné českou prehistorií a paleontologií. Svou dvoudílnou prózu V kolébce Praslovanstva (1928) umístil do doby ještě před odchodem praotce Čecha na dlouhou pouť do českých zemí. Můžeme se zde proto setkat s mladým, silným mužem jménem Čech, který prožívá různá dobrodružství. 33

22 STARÉ POVĚSTI ČESKÉ Čech a Lech obětují pohanským bohům krátce předtím, než se jejich cesty rozejdou. Ilustrace z knihy Jana Dolenského Obrazy z dávnověku (1922) od toho kouření prý Kouřim... Nedaleko Kouřimi se nachází tzv. Lechův kámen, skalisko, odkud podle pověsti dával kníže Lech ohňovým kouřem praotci Čechovi znamení, kde se se svou družinou usadil. V okolí jsou dodnes patrné zbytky slovanských hradeb. Také mladší bratr Čechův, vojvoda Lech, maje velikou čeleď, umínil si postoupiti dále na východ slunce. Vojvoda Čech a všichni neradi ho propouštěli, když vůli svou oznámil a odpuštění bral. Přátelsky se s ním žehnali a prosili ho, aby daleko od nich neodcházel, kdyby nebezpečenství od nepřátel na ně trhlo, aby jim jako svému rodu na pomoc přispěti hleděl. I promluvil k nim Lech: Ó moji milí bratří a synové i muži země české! Nezapomenu nikdy, že jsem z vašeho plemene. Proto nechci od vás odejíti tak daleko, abyste nevěděli vy o mně a já o vás. Dám vám znamení, abyste věděli, v kterých končinách zarazíme. Třetího dne po našem odchodu vystupte na Říp, ještě nežli denice vyjde. Já té chvíle zapálím v lese veliký oheň, a kde uzříte blesk ohně a dýmu kouření, tam znejte mé osazení. Když pak řečeného dne před úsvitem vstoupili na temeno Řípu a kolkolem se rozhlíželi, spatřili mezi východem a polednem v mlhavé dáli rudou záplavu, pronikající hustým šerem, po nebi rozlitou. Jak se rozednilo, viděli v těch stranách černavé mraky pod zářícím nebem, to dým nemírného ohně, jejž vojvoda s čeledí svou zapálil. V těch místech také Lech zůstal a hned počal hrad stavěti, jejž velikými valy osypali a od toho kouření prý Kouřim 17 nazvali. 34

23 O ČECHOVI III Minulo skoro třicet let od toho času, co vešel vojvoda Čech do české země. A když osmdesátý šestý rok nastal starci, naplnili se jeho dnové a umřel. Udělali nad ním tryznu * a všichni ho oplakávali jako svého otce a naříkali: Tys byl náš vojvoda i náš otec, tys nás uvedl v tyto končiny, tys byl pravý a věrný správce své čeledi i všeho plemene. Ach běda, přeběda, kdo nás bude spravovati a opatrovati! A nebylo žádného, kdo by jeho smrti neželel. Duše jeho odešla do ráje, tak věřili, do končin věčného jara, aby tam dále žila v té cti, v tom důstojenství, v němž nebožtík býval mezi svými na zemi. Protož oblékli jeho mrtvolu v nový oblek, v řasný plášť, v sukni přepásanou širokým pasem, lesknoucím se od řetízků a kovových ozdob, v hace pěkně zbarvené a v střevíce. Na hlavu bílých dlouhých vlasů a bílé dlouhé brady dali mu drahou čepici sobolovou. Tak oděného posadili před večerem na vysokou hranici, na drva pokrytá svrchu vyšívanými rouchami, v háji tmícím se od starých košatých lip a dubů, poblíže trojcestí pro odpočinutí duše. Pak přinesli medovinu, ovoce i vonné byliny a položili je k němu. Přinesli také pecen chleba, maso i luk a položili před ním, a přinesli jeho zbraň, oštěp, meč, mlat a černý štít a vše Tradice o hrobě praotce Čecha na Podřipsku je doložena již od 17. století. Místo, kam lokální lidová tradice umisťovala Čechův hrob, zaznamenal ve svém díle Bohuslav Balbín s odvoláním na údaje zachycené v kronice Přibíka Pulkavy z Radenína. Vybaven kronikářskými záznamy se v roce 1853 vypravil do obce Ctiněves hledat Čechův hrob kněz Václav Krolmus ( ). Tomu se skutečně po chvíli podařilo objevit nedaleko ctiněveské hřbitovní zdi mohylu či hrob, ve které nalezl buližníkové kladívko a popel a střepy z několika nádob. Oficiální věda však na Krolmusův nález reagovala skepticky. Pohřeb praotce Čecha na vyobrazení v Kronice české Václava Hájka z Libočan * Pohřební hody. 35

24 STARÉ POVĚSTI ČESKÉ Zde jest mocné a slavné kníže pan a gospodar narodu Charského Malon Čech a spí oželen slzy bolestnými od národu svého. Falzum náhrobního nápisu napodobujícího germánské runové písmo se objevilo v roce 1765 ve spise V. P. Duchovského Lucifer lucens, kde autor obhajoval legendu o pohřbu praotce Čecha ve Ctiněvsi. Odvolával se přitom na starý rukopisný kodex z poloviny 16. století, ve kterém se údajně přepis nápisu dochoval. mu položili po boku. Když pak zabili kohouta a slípku a uvrhli je na hranici, přistoupil nejbližší příbuzný mrtvého vojvody, zapálil kus dřeva a drže je v pravé ruce blížil se pozpátku k hranici. Dokud jí nezapálil, měl levou ruku na zádech. Když pak drva chytla, přicházeli ostatní s planoucími loučemi a házeli je do hranice. Jak zavál silný vítr, zapraskaly plameny a šlehaly vysoko, a kouř valil se vzhůru, až ohalil velebnou postavu mrtvého vojvody, jenž naposled seděl nad shromážděním svého lidu. A kolem plakali a bědovali a ženy zpívaly žalozpěvy. Jak hranice shořela, sebrali kosti a popel, a vložili je do popelnice a postavili ji, též ozdoby a zbraň nebožtíkovy, do hrobu, a na hrob nasypali náhrobek, vysokou, okrouhlou mohylu. * Když se pak od pohřbu z temného háje v čas soumraku navracovali, sbírali kamení i haluzky i listí na zemi a metali je nazpátek přes hlavu a nikdo z nich se přitom neohlédl. Než potom to místo a mohylu za dlouhý čas navštěvovali, tu plakali a klaněli se, žehnajíce vojvodovi svému; a jméno jeho šlo od pokolení do pokolení. * Hrob praotce Čecha byl prý u Ctiněvsi nedaleko Řípu. V 18. století někteří milovníci starých památek hledali ten hrob v ctiněvském kostele. Než nenašli ani stopy. Jiní pak kopali na vrchu Želivu nedaleko Ctiněvsi (na východ), domnívajíce se dle jména (želeti), že tu byl praotec Čech pochován. Ale také toto kopání bylo marné. 36

25 STARÉ POVĚSTI ČESKÉ Zdroje vyobrazení Frontispis Jaroslava Janáčková, Alois Jirásek, Praha 1987 s. 9 Obálka románu Temno, s. 10 Obálka Starých pověstí českých, Praha 1894 s. 11n Titulní list Z Čech až na konec světa, Praha 1927 s. 11d Ilustrace Adolfa Kašpara k románu Temno, Praha 1940 s. 12 Alois Jirásek v obrazech, Praha 1952 s. 13 dtto s. 14 dtto s. 15 dtto s. 16 dtto s. 17 Jaroslava Janáčková, Alois Jirásek, Praha 1987 s. 18 Alois Jirásek, U nás, díl 1, Praha 1973 s. 19 Jaroslava Janáčková, Alois Jirásek, Praha 1987 s. 20 Jaroslava Janáčková, Alois Jirásek, Praha 1987 s. 21 Lucie Česálková (ed.), Staré pověsti české, NFA, Praha 2015 s. 25 České dějiny v díle Mikoláše Alše, Praha 1952 s. 26 České dějiny v díle Mikoláše Alše, Praha 1952 s. 28 Alois Jirásek: Staré pověsti české, Praha 1894 s. 29n Dějiny v obrazech. Historické náměty v umění 19. století v Čechách, Praha 1997 s. 29d Zora Dvořáková: Když ještě nebyli slavní, Praha 1988 s. 30n Chronica Polonorum Matěje Miechowita in: s. 30d Ondřej Chrobák (ed.), Mikoláš Aleš , Praha 2007 s. 31n Foto autor s. 31d dtto s. 32 Hana Voňavková, Mikoláš Aleš, Praha 1982 s. 33 Rudolf Richard Hofmeister, V kolébce Praslovanstva, Praha 1928 s. 34n Karel Sklenář, Bohové, hroby a učitelé, Praha 2003 s. 34d Foto autor 302 s. 35n /V%C3%A1clav_Krolmus s. 35d Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, Praha 2013 s. 36 Karel Sklenář, Učenci a pohané, Praha 1974 s. 38n Karel Sklenář, Učenci a pohané, Praha 1974 s. 38d Obálka knihy Vilmy Kadlečkové, O snovačce a přemyslovi, Praha 2015 s. 40 Foto autor s. 41 dtto s. 43 Karel Sklenář: Učenci a pohané, Praha 1974 s. 44 Litografie aneb Kamenopis. Počátky české litografie , Praha 1996 s. 45 Alois Jirásek: Staré pověsti české, Praha 1930 s. 46n Foto autor s. 46d František Ringo Čech, Dívčí válka, Praha 1990 s. 47 Obálky knih Juraje Červenáka Bivoj běsobijce a Bivoj válečník s. 48 Bedřich Smetana, Libuše, klavírní výtah, Praha 1945 s. 49 Kronika českého národa v obrazech, Praha 1946 s. 50 Zora Dvořáková: Když ještě nebyli slavní, Praha 1988 s. 51 Obálka knihy Miloše Urbana Pole a palisáda, Praha 2007 s. 52 Foto autor s. 55 Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, Praha 2013 s. 56 Lubomír Jan Konečný, Románská rotunda ve Znojmě, Brno 2005 s. 57 Foto autor s. 58 Karel Sklenář, Bohové, hroby a učitelé, Praha 2003 s. 61 Karolína Fábelová, Karel Vítězslav Mašek, Praha 2002 s. 63 dtto s. 64 Alois Jirásek: Staré pověsti české, Praha 1930 s. 67 Dějiny v obrazech. Historické náměty v umění 19. století v Čechách, Praha 1997 s. 68 Jaromír Pečírka, Josef Navrátil, Praha 1940 s. 69 Karel Sklenář, Bohové, hroby a učitelé, Praha 2003 s. 70 dtto s. 72 Obálka knihy F. R. Čecha, Dívčí válka, Praha 1990 s. 73 Dějiny v obrazech. Historické náměty v umění 19. století v Čechách, Praha 1997 s. 75 Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, Praha 2013 s. 76 Vladimír Karbusický, Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury s. 77 Jiří Černý, Pavel Zátka, Zdeněk Adla, Jiří Kalousek, Obrázky z českých dějin a pověstí, Praha 1982 s. 78 Dobová pohlednice s. 79 Alois Jirásek: Staré pověsti české, Praha 1930 s. 80 Alois Jirásek: Staré pověsti české, Praha 1894 s. 81 Foto autor s. 85 Julius Zeyer, Neklan, Praha 1893 s. 87 České dějiny v díle Mikoláše Alše, Praha 1952 s. 88 Alois Jirásek: Staré pověsti české, Praha 1930 s. 90 Karel Sklenář, Učenci a pohané, Praha 1974 s. 93 České dějiny v díle Mikoláše Alše, Praha 1952 s. 95 Josef Topol, Půlnoční vítr, Praha 1956 s. 98 Alois Jirásek: Staré pověsti české, Praha 1894 s. 101n /pohlednice-praha-podskali.php s. 101dl Foto autor s. 101dp Foto autor s /porady / cyril-ametodej-apostolove-slovanu/ s. 104 Dějiny v obrazech. Historické náměty v umění 19. století v Čechách, Praha 1997

26 STARÉ POVĚSTI ČESKÉ s. 105 Zora Dvořáková: Když ještě nebyli slavní, Praha 1988 s. 106nl Foto autor s. 106np Dobová pohlednice s. 106d České dějiny v díle Mikoláše Alše, Praha 1952 s /Sv%C3%A4topluk_I._(Ve%C4%BE k%c3%a1_morava) s. 108 České dějiny v díle Mikoláše Alše, Praha 1952 s. 110 České dějiny v díle Mikoláše Alše, Praha 1952 s. 111 J. V. Frič, Svatopluk a Rastislav, Praha 1879 s. 112 Foto autor s. 113 F. S. Procházka, Král Ječmínek, Praha 1935 s. 114 Jiří Černý, Pavel Zátka, Zdeněk Adla, Jiří Kalousek, Obrázky z českých dějin a pověstí, Praha 1982 s. 115 F. S. Procházka, Král Ječmínek, Praha 1935 s. 116 František Bartoš, Dvě moravské pověsti o císaři Josefovi a o Ječmínkovi, Časopis matice moravské s. 117 František Kubka, Ječmínkův návrat, Praha1958 s. 118 Foto autor s. 119 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 120 Foto Jana Jůzlová s. 123 České malířství 19. Století ve sbírce Západočeské galerie v Plzni, Plzeň 2000 s. 124 Kronika českého národa v obrazech, Praha 1946 s. 125n Foto autor s. 125d /Lothar_III. s. 127 Kronika českého národa v obrazech, Praha 1946 s /Bitva_u_Kressenbrunnu s. 128 Kronika českého národa v obrazech, Praha 1946 s. 129 Foto autor s. 131 Vlado Ríša, Bruncvík a Nagyery, Praha 2016 s. 132 Dvě kroniky, 1814, Knihovna Ústavu pro českou literaturu AV ČR s. 133 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 134 Foto autor s. 135nd /Jind%C5%99ich_Lev s. 139 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 141 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 142 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 146 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 148 Kronika českého národa v obrazech, Praha 1946 s. 151 Foto autor s. 152 Alois Jirásek: Staré pověsti s /Opatovick%C3%BD_kl%C3%A1% C5%A1ter s. 155 Spisy Václava Klimenta Klicpery, Praha 1862 s. 157 Josef Svátek, Ze staré Prahy, Praha 1880 s. 158 Josef Svátek, Pražské pověsti a legendy, Praha 1883 s. 159 Kronika českého národa v obrazech, Praha 1946 s /prectete-si/nove-mesto-a-vysehradpraha-metropoli-evropy s. 162 Ilustrace Mikoláše Alše v: Adolf Wenig, Staré pověsti pražské, Praha 1948 s. 165n Historická pohlednice, archiv autora s. 165d /mistopisny-rejstrik/praha/praha-1- centrum-stare-mesto-josefov-mala/ 1168-karolinum/favicon.ico s. 166 Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků, Praha 1938 s. 167 Časopis Výtvarné umění, roč. 5, 1955, č. 3 s. 167d /wiki/file:krom%c4%9b%c5%99 %C3%AD%C5%BE,_Oct%C3%A1r na,_max_%c5%a0vabinsk%c3%b D-Kr%C3%A1l_Karel_IV._zakl%C3 %A1d%C3%A1_univerzitu.jpg s. 168n Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků, Praha 1938 s. 168d /noc-na-karlstejne-1973/3071/ s. 171 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 172 Obálka knihy Daniely Fischerové a Jaroslava Němečka, Kouzelník Žito, Praha 1973 s. 173 Obal LP desky s. 174 Hrad Žebrák na pohlednici, archiv autora s. 175n Zdeněk Mahler, Král a lazebnice, Praha 2006 s. 175d dobová pohlednice, archiv autora s /bible-vaclava-iv-tajemstvi-a-symbol s. 177 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 178 J. V. Frič, Král Vašek a Zuzana, Plzeň 1879 s. 180n Foto autor s. 180d Karel Boromejský Mádl, Josef Mánes. Život a dílo, Praha 1905 s. 183 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 184 Foto autor s. 158 Alois Jirásek, Staré pověsti s. 187 Josef Svátek, Ze staré Prahy, Praha 1880 s. 188 Archiv Národního divadla v Praze, fotografie Jaromír Svoboda s. 189 Dějiny v obrazech. Historické náměty v umění 19. století v Čechách, Praha 1997 s. 190 J. Wenzig B. Smetana, Dalibor, Praha 1874 s dalibora/ s. 192 Foto autor s. 193 V. V. Tomek, Pražské židovské pověsti a legendy, Praha 1932 s. 194 Pohlednice, sbírka autora s. 195 Karel Boromejský Mádl, Josef Mánes. Život a dílo, Praha 1905 s. 198 Foto autor s. 201 Adolf Wenig: Staré pověsti pražské, Praha

27 STARÉ POVĚSTI ČESKÉ s. 204 Gustav Meyrink, Der Golem, Prag 1998 s. 205n Československý státní film s. 205d Československý státní film s. 206 Foto autor s. 208 dobová pohlednice, archiv autora s. 209n Kronika českého národa v obrazech, Praha 1946 s. 209d Historická pohlednice, archiv autora s. 211 Foto autor s. 212 Karel Boromejský Mádl, Josef Mánes. Život a dílo, Praha 1905 s. 213 Adolf Wenig: Staré pověsti pražské, Praha 1948 s / / s. 216 Archiv Národního divadla s. 218 Adolf Wenig, Staré pověsti pražské, Praha 1948 s /Soubor:Jan_Matejko,_Bitwa_pod_ Grunwaldem.jpg s. 220 Historické pohlednice, sbírka autora (3x) s. 221n České dějiny v díle Mikoláše Alše, Praha 1952 (2x) s. 221d Foto autor s. 222 Hana Volavková, Mikoláš Aleš, Praha 1982 s. 223 Foto autor s /Soubor:Jensky_kodex_Zizka.jpg s /Jan_%C5%BDi%C5%BEka s. 226 Historická pohlednice, sbírka autora s. 227 Kronika českého národa v obrazech, Praha 1946 s. 228 Titulní list divadelní hry Aloise Jiráska, Jan Žižka, Praha 1903 s. 229 Karel Herloš, Husité čili Čechy do roku , díl druhý: Jan Žižka z Trocnova, Praha 1868 s. 231 Karel Boromejský Mádl, Josef Mánes. Život a dílo, Praha 1905 s. 232 Foto autor s. 233 České dějiny v díle Mikoláše Alše, Praha 1952 s. 234 Foto autor s. 235 Titulní list knihy Alfreda Meissnera Žiška, Lipsko 1846 s. 236 Titulní list Pamětí Mikuláše Dačického z Heslova, Praha 1878 s. 237n -barbory s. 237d Foto autor s. 238 Titulní list dramatu J. K. Tyla Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři, Praha 1846 s. 241 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 246 Foto autor s. 249 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 250 Titulní list knihy Františka Dvorského, Perchta z Rožmberka, zvaná bílá paní, Praha 1874 s. 250 Obálka knihy Edy Kriseové, Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní, Praha 2001 s. 251 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 252 Obálka knihy Bílá paní v Jindřichově Hradci pověst z 15. století, Jindřichův Hradec 2013 s. 253 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 255l 2x Československý státní film s. 255p přebal DVD filmu Bílá paní, Bontonfilm, 2008 s. 256 Foto autor s. 257 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 258 Obálka Alois Jirásek, Psohlavci, Praha 1890 s. 263 České dějiny v díle Mikoláše Alše, Praha 1952 s. 264 Historická pohlednice, sbírka autora s. 266 České dějiny v díle Mikoláše Alše, Praha 1952 s. 267 Foto autor s. 268 Andrej Melicherčík, Juraj Jánošík. Hrdina protifeudálního odboje slovenského lidu, Praha 1956 s. 269 Andrej Melicherčík, Juraj Jánošík. Hrdina protifeudálního odboje slovenského lidu, Praha 1956 s. 271 Titulní list knihy Andrej Melicherčík, Juraj Jánošík. Hrdina protifeudálního odboje slovenského lidu, Praha 1956 s. 272d s. 272d Titulní list k divadelní hře Jiřího Mahena Jánošík, Praha 1910 s. 273 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 275 Andrej Melicherčík, Juraj Jánošík. Hrdina protifeudálního odboje slovenského lidu, Praha 1956 s. 276 Wikimedia Commons s. 279 Karel Boromejský Mádl, Josef Mánes. Život a dílo, Praha 1905 s. 280 Alois Jirásek: Staré pověsti s /pin/ / s. 282 Ilustrace z knihy Clemense Brentana, Die Gründung Prags, Pest 1815 s. 285 Alois Jirásek: Staré pověsti české, Praha 1894 s. 287 Obálka LP desky, obálky knih, vše sbírka autora s. 289 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 290 Historická pohlednice, sbírka autora s. 293 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 294 Alois Jirásek: Staré pověsti s. 295 České dějiny v díle Mikoláše Alše, Praha 1952 s. 298 Alois Jirásek: Staré pověsti české, Praha 1894 s. 299n Zora Dvořáková: Když ještě nebyli slavní, Praha 1988 s. 299d Titulní list libreta Elišky Krásnohorské Blaník, Praha 1881 s. 300n Cimrman, Smoljak, Svěrák, Blaník, Praha, Paseka 1992 s. 300d Eduard Maur, Paměť hor, Praha,