Dobrý den, vážení čtenáři,

Transkript

1 Dobrý den, vážení čtenáři, v této tenké knize je vylíčen bájný příběh žáků z 5. a. 1

2 1. kapitola Přízrak Na začátku školního roku se sešli opět všichni žáci z 5. A v nové třídě. Byli celí nadšení, že se zase vidí. Proto se rozhodli společně něco podniknout. Ze školy vyšli všichni ve stejnou dobu a měli stejnou cestu. Aspoň to tvrdili. Po chvilce spatřili plakát nějaké neznámé kapely, která se jmenovala BLACK DOGS. Koncert se konal už tento večer. Napadlo je, že by mohli společně vyrazit a zahájit tím nový školní rok. Domluvili se, kdy se večer sejdou, a potom se rozloučili. Opravdu v sedm hodin přišli úplně všichni! Všech osmnáct žáků poslušně stálo před budovou Kulturního domu v Horažďovicích. U pokladny si koupili lístky. Měli štěstí, protože zbylo posledních devatenáct. Usadili se a za chvilku to vypuklo. Kapela se jim představila a začala se vytahovat, že hraje na kouzelné nástroje. Děti jí nevěřily a její vytahování je docela naštvalo. Náladu jim to však nezkazilo. Jakmile se rozezněly hudební nástroje, děti oněměly úžasem. To byla nádhera!!! Najednou se začalo dít něco divného. Zazněl hrozitánský zvuk. Zhasla světla, rozrazila se okna a v sále se zatmělo. Nebylo nic vidět. Náhle se však ozvaly děsivé výkřiky, jak se diváci vystrašili, když se opět rozsvítila světla. Po chvíli pocítili nepříjemný zápach síry a spatřili podivného muže, spíše mužský přízrak. Před nimi se objevil neznámý FANTOM, velký asi dva metry. Zářil neonovou barvou. Přestali téměř dýchat a pořádně si ho prohlíželi. Měl na sobě černé kalhoty, černé triko, přes ramena přehozený zelenošedý plášť zdobený velkým kruhem, v němž se skrývalo výrazné písmeno F s kobrou. Na nohou se mu leskly vysoké černé kozačky s podpatky, z nichž vylézaly pruhované podkolenky. Hlavu zdobila kukla se svítícími ornamenty. Pod ní byly schované tyrkysové vlasy. Obličej skrýval maskou nazelenalé barvy. Z ní vykukovaly zeleno-šedé oči. Zdálo se, že nemá žádné zuby. Když promluvil, příšerně šišlal. Z pusy mu vylézal dlouhý jazyk. Najednou se všichni vzpamatovali a v sále nastal obrovský zmatek. Naštěstí se však nikomu nic nestalo. Pouze s neznámým mužem zmizely všechny nástroje. 2

3 Zbyla po něm na podlaze mapa se záhadným trojúhelníkem a podivná květina zelené barvy. Uprostřed něj byl vyznačen tajemný ostrov, kde byly zakresleny zvláštní rostliny a živočichové. Potom si také všimli, že tam zanechal výhrůžný vzkaz: NECHTE MĚ NA POKOJI, JINAK VÁM BUDU DĚLAT POTÍŽE!!! Žákům z páté třídy to nedalo spát a chtěli přijít celé záhadě na kloub. Rozhodli, že si sbalí nejnutnější věci (stan, karimatku, spacák, lano, kapesní nůž, mačetu, toaletní papír, základní potraviny, vodu a oblečení vhodné do divoké přírody ) a společně se vydají na neznámý ostrov. Ale jak se tam dostanou? napadlo je. 3

4 2. kapitola Cesta do neznáma Druhý den ve škole děti přemýšlely, co by měly podniknout. Nevěděly si rady, tak poprosily paní učitelku, aby jim poradila. Pak chlapce napadlo, že by mohli použít peníze ze sběru starého papíru. Všichni si byli vědomi, že je to málo. Ale pro začátek by to mohlo stačit. Pak si budou muset poradit sami. Začali plánovat, kam by měli vyrazit a jakým směrem se dát. Na nic kloudného stále nepřicházeli, tak si sedli k mapě a začali hledat ostrov ve tvaru trojúhelníku. Tápali. Prstem projížděli po jednotlivých ostrovech a pozorně si je prohlíželi. Až objevili ostrov, který by mohl odpovídat tomu záhadnému. Najednou se však na naší politické mapě zjevila prapodivná černá tečka v Norském moři. Že by to bylo nějaké znamení? Že by nám tím chtěl někdo něco naznačit? pomyslily si děti. A jak se tam dostaneme? zeptal se Lukáš, když se kluci shodli, že to je to místo, které hledají. Já chci letět letadlem! vykřikla Natka a doufala, že ji holky podpoří. Ne a ne, pojedeme lodí! oponovala jí Dia. Já mám mořskou nemoc! ozval se tichý hlásek z nedalekého koutku třídy. Tak pojedeme autobusem! navrhla Lenka. Vlak je lepší! neslo se zase třídou. Tak a dost! rozlehl se třídou hlas paní učitelky. Děti zpozorněly a pochopily, že nemá cenu se tak hádat. Pojedeme vlakem, rozhodla a nikdo se jí neodvážil odporovat. Za týden se už tlačili na nádraží. V rukách pevně svírali souhlasy rodičů a poslouchali jejich poslední připomínky. Myšlenkami už stejně byli na neznámém ostrově a představovali si krajinu, kterou budou prozkoumávat. Paní učitelka stála u vchodu a počítala své žáky. Usmála se, když zjistila, že jsou všichni. Rychlým krokem přešla k přistavenému vlaku a pokynula na své žáky. Odjíždíme, zvolala a uhnula se té divé zvěři, která se hnala do vagónu. Usadili se, tašky položili před sebe a dali se do řeči. Já jsem si určitě zapomněla svačinu, řekla přiškrceným hlasem Peťa. Brala z batohu jednu věc za druhou a vše pokládala na špinavou podlahu ve snaze najít jídlo. Úspěšná však nebyla. To nevadí, já ti dám nějaký řízek, nabídla se ochotně Dia a ukazovala je. Ale já měla tousty, povzdechla si Peťa a začala zase věci uklízet zpátky. Já mám pizzu, pochlubila se Lenka a cpala si do pusy jeden trojúhelníček. Dáš nám? Prosím, prosím, prosím, škemrali všichni a dělali smutné obličeje. Tak dobře, svolila opatrně, než se nadála, nezbylo jí vůbec nic. Chtěla se ohradit, ale pak si to rozmyslela. Však oni mně taky něco dají. 4

5 Děti si naplnily břicha a začaly zpívat trampské písničky. Nedbaly na nevrlé pohledy spolucestujících a snažily se překřičet řinčení vlaku. Utišil je až pan průvodčí, který tvrdil, že je vyhodí, pokud nepřestanou takhle hulákat. Tohle je super výlet, pochvaloval si Matěj, když už poněkolikáté vyhrál kámen, nůžky, papír, teď. To máš pravdu, přisvědčil Luky, a ani tady není béčko. Zakousl se hladově do řízku a hlasitě přitom mlaskal. I ostatní se ládovali připravenými dobrotami. Pak sebou vlak prudce trhl, až Martinovi vypadla z ruky jeho pochoutka. I jiným popadaly svačinové boxíky a honili je po kupé. Naštěstí pití měli zavřené, jinak by vypadali jako vodníci. Sakra, zakleli a snažili se, aby všechno rychle sebrali. Vlak sebou ale škubl podruhé a jídlo se znovu rozuteklo po zemi. Při třetím trhnutí se vlak zastavil. Vystupujeme! Nic si tady nezapomeňte! snažila se paní učitelka překřičet rozjívené žáky. My už jsme tady? zeptala se Adri, když se seřadili na nástupišti do dvojic. Kdepak, teď jenom přestupujeme, usmála se paní učitelka a vedla děti k dalšímu vlaku. 5

6 3. kapitola Tajemný průvodčí Žáci se pohybovali po nádraží velmi sebevědomě. Našli si, jakým dalším spojem pojedou. Nastoupíme do vlaku, kterému se říká Pendolino, vykřikla Johanka. Adrianka zakvílela: Co to je? Vojta pohodil hlavou: To je vlak. Děti se mačkaly v malém kupíčku, v němž byla špína a puch. Opatrná Joha vzala parfém a začala jím vystříkávat nepříjemný zápach. Jarda už to nevydržel a vykřikl: Co je to za hrozný slaďák? Joha vysvětlila: To je z mého hygienického kufříku a nosím to pro všechny případy Kluci už měli toho mačkání dost, neboť svými rameny se dotýkali dívek, na něž se už nehezky šklebili. Proč musím sedět vedle ní? zeptal se opovržlivě Dominik a hlavou ukázal na Natku, která se také netvářila moc nadšeně. Nech toho, napomenula ho paní učitelka a promnula si spánky. Bolela ji hlava z neustálého křiku svých žáků a to s nimi strávila teprve pár hodin. Co budu dělat za několik dní? pomyslela si. Domča se naposledy zamračil a otevřel si časopisy, které si koupil na nádraží společně s párkem v rohlíku. Okamžitě se nad nimi objevilo pár zvědavců. Začali listovat v Mateřídoušce, Bravíčku, Popcornu, ABC a vzájemně si je vyměňovali. Ve vlaku zavládlo ticho přerušované jen chichotáním dívek. Všechny hlavy byly skloněné nad knížkami, časopisy nebo telefony. Klid ale dlouho nevydržel, za chvíli si holky začaly povídat a kluci na sebe pokřikovali. Najednou nějaká paní zavolala: Kdo si chce koupit limonádu? Anetka vybrala od všech peníze a společně s Eliškou se pro ně vydaly. Cestou do ní hrubě strčil průvodčí a ani se neomluvil. Po příchodu k paní, jež prodávala pití, koupily devatenáct limonád. Deset malinovek a devět oranžád. Pomalu se vracely zpět ke spolužákům. Rozdaly všem osvěžující nápoje a spokojeně se všichni posilnili. Terka náhle vykřikla: Já na té flašce mám Fantomův znak! Pozor! Průvodčí už jde, vykřikl Vašík a všichni ztichli. A opravdu. Téměř hned se dveře kupé otevřely a dovnitř vešel postarší pán s malým knírkem pod nosem. Na sobě měl tmavě modrou uniformu a mile se usmíval. Dobrý den, děti, pozdravil je a jeho úsměv se ještě zvětšil. Dobrý den, zamručely mu děti jednohlasně na odpověď. Kampak to jedete na výlet? optal se, když si bral od paní učitelky jízdenku. To je tajné, odpověděla mu Terka záhadně. 6

7 Ostatní souhlasně přikyvovali. Kdyby ale mohli, tak by mu to rádi prozradili. Touha po prozrazení byla veliká. Uvědomovali si však, že musí vydržet a mlčet. Stejně se prozradili, aniž to věděli. Dia s Natkou totiž v ruce držely záhadnou mapu s trojúhelníkem. Tak šťastnou cestu, usmál se na ně naposledy a otočil se k odchodu. Všichni si ale všimli, že jeho úsměv byl neupřímný a že se něčeho lekl. Najednou byl velmi strnulý a neopatrný. Zakopl a omylem zavadil nohavicí o jednu sedačku, čímž odkryl neonově proužkované ponožky se zelenou květinou. To je Fantom! vyskočila ze sedačky Eliška, která si vzpomněla, že zelená květina je Fantomův znak. Strčila přitom do své sousedky a sladká limonáda se rozlila po zemi. Fantom využil chaosu a zmatku, který nastal, a rychle vyběhl z kupé. Za ním! rozhodl se Dan a pronásledoval ho. Všichni ho následovali, neopatrně do sebe vráželi a oháněli se ostrými lokty. Na chodbě se vznášel obláček šedého dýmu, na zemi ležela zelená kytka a falešný knír. Jinak se po Fantomovi slehla zem. Děti se ostražitě rozhlížely, ale opravdu tu nebyl. Není tu, zhodnotila situaci Terka, ztratili jsme ho! Ostatním nezbývalo než s ní souhlasit. Vrtalo jim to hlavou: Jak se mu podařilo takhle zmizet? Kam se poděl? Nemohl přece vyskočit z vlaku! Zklamaně se vrátili do kupé. Nikomu nebylo do řeči, a tak tam jen seděli a přemýšleli, co se s ním asi stalo. Za chvíli vystupovali v krásném německém přístavišti HAMBURKU. 7

8 4. kapitola Stavba lodi Děti nevěřily vlastním očím. Nemohly se vynadívat. Taková nádhera! Byly rády, že jim zatím vše vychází. Jenom dívky pokazily klidné chvilky svým pokřikováním. Konečně!!! pronesla Lenka. Už jsem si myslela, že se pozvracím z té super voňavky, neodpustila si Natka. Hele, neurážej můj bezva kufřík, nedala se Joha. Tak dost! rozsoudila je paní učitelka. Přidali se i ostatní a křičeli jeden přes druhého: Jsme tu snad kvůli důležitějším věcem, než je nějaký parfém Za chvíli bylo zase vše v pořádku. Děvčata drbala a řešila svá důležitá tajemství, chlapci prováděli různé vylomeniny. Když se zklidnili, došlo jim, že by neměli jen tak nečinně postávat. Měli bychom se porozhlédnout po nějaké lodi a pronajmout si ji, ozval se Maty. Po prohlídce lodí všichni usoudili, že vybrané peníze jim nestačí. Chvilku přemýšleli co dál. Pak Járu napadlo, že by si mohli postavit loď společnými silami. Začal plánovat a uvažovat nahlas: Na nějaké nářadí a pár pořádných prken peníze máme. Tak zajděme do obchodu, nakupme si potřebné věci a loď postavme sami. Dobrý nápad, pochválil ho Luky i paní učitelka. Dívky si samozřejmě myslely své. A Dia vykřikla: No jo, drsňáci! Už si tu vaši loď představuji. Kluky to však neodradilo a vydali se do obchodu, aby už déle nezaháleli. Tak jdeme na nákupy, zavolali. My půjdeme s vámi, rozhodly se holky. Johanka se zamračila. Raději by se vydala po obchodech s voňavkami a oblečením. Nedalo se však nic dělat a i ona se musela přidat k ostatním. Domluvili se, že se rozdělí. Chlapci se vydali pro nářadí, prkna, šrouby Dívky pro jídlo a pití. Jen paní učitelka zůstala v přístavu. Jakmile naše party dorazily před obchody, uvědomily si, že budou muset mluvit anglicky. Děvčata se odhodlala dříve a vstoupila dovnitř. Naštěstí se mezi nimi našly odvážné tváře, které vše domluvily. U kluků to bylo asi horší. Vrátili se až dlouho po příchodu dívek. Hned jim živě vylíčili jejich domlouvání. Holky se smály, až se za břicho popadaly. Tak a jdeme na to, volali kluci. Paní učitelka řekla, že by bylo nejlepší, kdyby někdo udělal plánek. Nikdo se nepřihlásil, protože si na to netroufnul, tak ho udělala raději sama. Pak začala velet. 8

9 Příkazy zněly: 1. rozdělit si práci, 2. připravit nářadí, 3. postavit kostru lodi, 4. vychytat nedostatky a opravit je, 5. dodělat výbavu a výstroj lodi. Kluci neváhali ani chvilku a už to jelo. Nejprve si rozdělili práci, pak si připravili nářadí a dali se do stavby trupu lodi. Vše běželo podle plánu. Do té doby, než se jim začala kostra lodi hroutit. Museli větší část povolit a začít znova. Paní učitelka zavolala dívky, které se po příchodu z nákupu velmi nudily, aby jim šly pomoci. Měly jim podávat prkna a hřebíky. Chlapci to pečlivě zpevňovali, přibíjeli a šroubovali. Ani mezi sebou nedutali. Ozývaly se pouze tajemné rány kladiva. Večer už měli polovinu trupu za sebou. Brzy se všichni odebrali do spacáků, aby si pořádně odpočinuli. Nikdo si dlouho nepovídal. Druhý den dodělali druhou část, která už jim šla od ruky. Byli sami se sebou spokojeni. Ani nedoufali, že to takhle zvládnou. Jakmile měli zpevněnou podlahu, rozhodli se, že dojdou koupit kvalitní lino. Po návratu z obchodu se chystali na zvelebování lodi. Začala důležitá porada, co by se mělo přidělat. Nakonec se s paní učitelkou domluvili, že dodělají schůdky, po nichž se poleze do lodi. Pak zabudují malý motůrek, kormidlo a pořádný kůl jako stěžeň, na kterou připevní plachtu. Martina napadlo, že by se za ušetřené peníze mohl koupit hvězdářský dalekohled a dostatek pádel. Všichni souhlasili. Dívky se samy nabídly, že by opravily záchranné vesty, které získaly od sympatických námořníků, s nimiž se daly dopoledne do řeči. Muži, když vyposlechli jejich příběh, se nabídli, že jim aspoň touto cestou pomůžou. Až do večera všichni pracovali na rozdělených úkolech. V sedm hodin je paní učitelka zavolala k večeři. Připravila jim míchaná vejce. Pochutnali si a pak zalezli do svých pelíšků. Následující den hned ráno se strhla veliká hádka. Nemohli se dohodnout, jak bude vypadat jejich vlajka. Nápadů bylo hodně. Až když Terka navrhla, že by na ní mohl být přeškrtnutý zelený květ, jako symbol boje proti Fantomovi, ztichli a začali přemýšlet, že se jim to líbí. Anetka, Eliška, Adrianka a Peťa vyšily na velké bílé plátno zelený přeškrtnutý květ. Joha, Natka, Dia, Dan a Dominik ji pak zavěsili na stěžeň. Maty nadšeně vykřikl: Holky, fakt se vám povedla. Díky! Takhle by to nevyšila ani zkušená švadlena, pochválil je Vašík. Nálada byla výborná, paní učitelka zářila štěstím a za odměnu všem slíbila řízky. Maso dostala od paní, která je už několik dní pozorovala. Další 9

10 sousedka nabídla, že k ní mohou přijít a řízky tam udělat. Děti nevěřily vlastním uším. Byly nadšené. Večer proběhl hladce a všichni s plnými bříšky uléhali k zaslouženému spánku. Najednou Lenka vykřikla: Tam je Fantom! Fantom to však nebyl. Byl to jenom Jarda. Vysvětloval, že zkoušel rozběhnout motůrek, ale ten mu z nějakého důvodu vybouchl v rukou. Paní učitelce se ulevilo. Omlouval se a šel se rychle omýt. Ránu uslyšeli i námořníci, kteří se v tu chvíli vraceli z hospůdky. Vylekali se a dali se do běhu. Měli strach, jestli se dětem něco nestalo. Uklidnili se, až když je všechny uviděli. Pomohli jim opět motůrek zprovoznit. Po zdařené práci si společně zazpívali pár námořnických písniček. 10

11 5. kapitola Hurá, na moře Loď byla hotová. Mohli vyplout. Dívky doběhly nakoupit ještě zásoby jídla a pití. Vašík s Dominikem už byli celí netrpěliví. Přivítali dívky s hurónským výkřikem: No, to je dost, že už jdete! Ještě před vyplutím si Anetka vzpomněla, že by se hodily nakládané švestky. Uvědomila si totiž, že jednou v televizi říkali, že jsou dobré na mořskou nemoc. Běžela je s Eliškou sehnat. Měly štěstí, protože v jednom malém polorozpadlém obchůdku je objevily. Když se vracely, viděly, jak už jim chlapci zdálky hrozí. Konečně nanosili na loď všechny své věci, bedny na potraviny a sudy na prádlo. Pak nastoupili. Chlapcům to nedalo, rozhoupali svou nádhernou kocábku a dívky popadaly jako domino. Ale nevadilo jim to. Ba naopak si začátek plavby užívaly, malé kormidelníky chválily. Jejich cesta směřovala na sever. Kluci si rozdělili úkoly a začali plnit své povinnosti. Nejdříve byl Matěj u kormidla, Vojta navigoval, ostatní pádlovali. Samozřejmě po hodince pádlování se začali s Matějem a Vojtou dohadovat a chtěli se vystřídat. Maty s Vojtou protestovali, ale nebylo jim to nic platné a museli se s Dominikem a Lukym vyměnit. Děvčata si povídala, zpívala a hrála karty. Občas některá z nich zastoupila kluky, aby si mohli odpočinout. K večeru jim přestalo přát počasí. Obloha zčernala. V dáli se ozývaly nepříjemné blesky, které se k nim přibližovaly. Už to bylo nad námi. Nebylo úniku. Docela silně se rozpršelo. Všichni si vyndali pláštěnky, deštníky a doufali, že to přežijí. Paní učitelka nedopustila, aby zpanikařili. Museli být silní, odhodit strach a pokračovat v započaté cestě. Zmátořili se, překonali nejistotu a navzájem se podrželi. Přesto se najednou ozval nejistý hlásek: Mně je špatně. Mám asi mořskou nemoc. Pomozte mi. Všichni se zděsili a vzpomněli si, že už ho zaslechli ve třídě. Pořádně se porozhlédli a uviděli Diu, jak se svírá bolestí. Na nic nečekali a dali jí nakládané švestky. Doufali, že zaberou. A čekali. Diance doporučili, ať se prospí. Po hodině se Dia probudila a po nevolnosti nebylo ani památky. I bouře ustoupila. A paní učitelka mohla konečně ohřát všem dětem párky. Ani Dia je neodmítla. Po večeři dívky umyly nádobí, rozbalily spacáky a šly spát. Chlapci se rozdělili na dvě skupiny. Jedna pádlovala a druhá odpočívala. Pak se vyměnili. Paní učitelka hlídala celou noc. Prospala se až k ránu, kdy nehrozilo žádné nebezpečí. Probudilo ji nenápadné naříkání. Nejdříve nevěděla, odkud se to ozývá. Až po chvilce si všimla, že to vychází z Lukyho spacáku. Co je ti? zeptala se potichu, aby nevzbudila ostatní spáče. 11

12 Je mi strašná zima, odpověděl Luky. Jakmile to uslyšela Natka, nabídla mu svou bundu a mile řekla: Tady máš, Luky. Lukáš poděkoval a dar přijal. Natka byla ráda a celá štěstím zčervenala. Tiše dodala: Ta je péřová. Luky se vylekal a vykřikl: Já mám alergii na peří! Bundu ze sebe rychle strhl a podíval se na paní učitelku. Ta přisvědčila. Natka se málem rozbrečela a prohodila: Ach jó, to je mi líto. Doprčic Dál to však nekomentovala, protože měla strach, aby si z ní nedělali srandu. Paní učitelka Lukyho zabalila do deky. Všichni se pořádně omyli, nasnídali se a vše sklidili. Najednou je zahalil mlhový závoj a začal vát studený vítr. Když vyjeli z mlhy, uviděli před sebou pevninu. Dorazili k ní, vylodili se, teple se oblékli a šli se porozhlédnout po okolí. Paní učitelka zatím doplnila sud i láhve vodou. Obloha byla zatažená, nikdo neviděl na krok. Drželi se za ruce a nebylo jim to vůbec trapné. Potřebovali vzájemnou podporu. Vše bylo velmi depresivní. Šli pomalým krokem, prolézali různými křovisky a najednou se před nimi objevila tajemná jeskyně. Nevěděli, jestli ji mají jít prozkoumat. Já bych vlezl dovnitř, co se nám asi tak může stát, vytahoval se Vojta. Byla bych opatrnější. Neznáme to tady, oponovala Anet. Vy jste hrozné strašpytelky! To já bych tam byl hned! vykřikl Dáda. Tak se jenom nevytahujte a vlezte tam, bránila se Lenča. Tak tam půjdeme všichni, řekl opatrně Daník. Já jsem pro, ozvala se Natka. Podívali se po sobě a nejistě postupovali ke vchodu. Nikdo se nestrkal. Nikdo nepromluvil a jenom čekali, co spatří uvnitř. Pokračovali stále dál a dál, proplétali se úzkými chodbičkami, až se před nimi objevil široký prostor s různými podivnými malbami. Byli na nich zvláštní ptáci. Nerozuměli tomu, neznali je. Když se dívali delší dobu, připadalo jim, že je zde nakreslen nějaký příběh. Měli pocit, že je tito ptáci skutečně pozorují. Jako by byli skuteční. Šel z nich strach. Domluvili se, že se raději vrátí. V té chvíli Adrianka zakřičela: Není tu Eliška! Všichni se otočili a zjistili, že má pravdu. Ona sem s námi určitě ani nevlezla, uvědomila si. Rychle vyšli ven a začali ji hledat. Najednou ji uviděli, jak si klidně pospává u stromu. Chvilku ji pozorovali a nevěřili tomu, co vidí. Ela se uvelebila u hnízda volavky a ve spánku objímala nakladená vejce. Děti se začaly smát a tím ji probudily. Lekla se. Dala se do smíchu, když si uvědomila, jak se musely bavit na její účet. Strašně jsem se bála, tak jsem s vámi do jeskyně nešla. Rozhodla jsem se, že prozkoumám okolí. Jenže jsem se cítila dost unavená, tak jsem si sedla a brzy jsem usnula. A potom jste mě už našli, vyprávěla. 12

13 Společně se vydali za paní učitelkou. Ta už o ně měla strach. Samozřejmě jim vyhubovala. Oddechla si však, že jsou všichni v pořádku. Měla pro ně připravené ryby, které dostala od místních rybářů. Jedli je s obrovskou chutí. Bylo slyšet jen hlasité mlaskání a smích dívek. Johanka zakřičela: Ryby mně dělají dobře na pleť. Tím rozesmála celou třídu i paní učitelku. Z dálky k nim doléhaly divné zvuky, které se stále přibližovaly. Najednou se objevilo velké množství racků. Řítili se přímo na ně. Zpanikařili a začali volat o pomoc. I paní učitelka Najednou jeden racek upustil balíček se vzkazem. Obrátili se a odletěli pryč. 13

14 6. kapitola Překvapení v jeskyni. Co je to za vzkaz? ozval se nechápavě Dáda. Balíček měl na sobě Fantomovu zelenou kytku. Paní učitelka ho zvedla, otevřela a potichu přečetla. Ozval se z něj zlověstný smích a zápach síry. Byla v něm malá krabička, do které se daly nahrávat zvuky. Krabička říkala Fantomovým hlasem: Ha, ha, ha, ty nástroje nikdy nenajdete. Zdraví vás váš mstitel. Najednou pozměnil hlas a pokračoval úplně jinak: Milí žáci, dám vám hádanku. Když ji zodpovíte, ukáže se vám tajná mapa mého ostrova. Hádanka zní: Čím je to větší, protáhne se to menší dirkou. Nechápali to. A náhle se zase ozval zlověstný smích a krabička nečekaně vybuchla. 5. a ztichla. Všichni přemýšleli, ale nemohli na nic přijít. Dívali se na paní učitelku a doufali, že ona něco vymyslí. Ale i pro ni to byl tvrdý oříšek. Vtom Lenka zavolala: A nemůže to být klíč! Nemáš pravdu, odsekl Luky. To bude vítr, zvolal a sdělil jim, že tu hádanku slyšel v jednom filmu. Jakmile to dořekl, zvedl se velmi silný vítr a začaly se dít podivné věci. Z dálky se ozýval křik racků, hrozivý smích, podivné mlaskání Potom si Peťa uvědomila, že jí ti rackové byli povědomí. To jsou ti z jeskyně! vykřikla. Celá třída se tam vrátila. Rackové tam už nebyli. Žáci si pozorně prohlédli celý příběh na stěně. Nebylo to však ono, protože tam rackové chyběli. Zůstaly tam pouze prázdné plochy, které jim vadily. Uprostřed se najednou objevila díra a v té ležela dřevěná skříňka. Dáda ji rychle vzal a otevřel. Byla tam další mapa, ale z poloviny rozpitá. Nemohl nic vyčíst, ale nevzdával to. Holky mu sice říkaly, že to nemá cenu, on si ji však stále pečlivě prohlížel. Poznal, že je na ní zaznamenán stejně záhadný ostrov (stejné rostliny, stejná zvířata ) jako na té mapě, kterou již mají. Potom se opět zahleděl na jeskynní malbu. Cítil z ní nějakou zlou sílu. Jako by mu odebírala energii. Pociťoval velkou únavu a sledoval poslední obrázek. Vždyť je to Fantom, ukázal. Tady je určitě zakreslen dosavadní Fantomův život, pronesla Joha. Pak vyndala ze svého hygienického kufříku blok i tužku a začala nákres překreslovat. Když byla hotova, vstala a řekla: To se ještě může hodit. Proč na mě tak koukáte? divila se. Nevěděla, že se za ní objevil skunk, který ji postříkal. Ostatní se dali na útěk. Johanka vykřikla, nastříkala na sebe značkovou voňavku a zamávala na paní učitelku, jež se k ní přibližovala. Johančin výkřik ji přiměl, aby se vrátila do jeskyně. Dívka jí vylíčila setkání se skunkem a podala jí překreslený příběh. Ten příběh něco znamená, odpověděla a poděkovala. 14

15 Jakmile to dořekla, ze stěny vykoukl Fantomův obličej a začal pronášet zaříkávadla. Nejdříve jim ani jedna nerozuměla, potom však pochopily, že se mají vzdát mapy. Rozluštily slova, která zazněla: Pokud ji nevrátíte, uzavřu vchod do jeskyně a stanete se mými otroky. Johanka s paní učitelkou se zalekly a mapu raději odhodily. Spadla do vody. V tu chvíli se za nimi ozvaly nenápadné kroky. To se jenom Adrianka vracela, aby se podívala, co se s nimi stalo. Měla radost, že je vše v pořádku, a zakřičela na ostatní. Ti okamžitě přiběhli. Když Anetka uviděla mapu ve vodě, zeptala se: Proč ta mapa takhle skončila? Paní učitelka jim to podrobně převyprávěla. Eliška si oddychla: Hlavně, že se vám nic nestalo. Ještě jednou si prohlédli příběh na stěně. Poznali, že jsou tam znovu rackové a díra ve zdi zmizela. Na jedné ze scén spatřili další zvláštní zvířata. Teď už věděli, že to jsou skunkové, další pomocníci Fantoma. Dále se však nezdržovali a raději opustili jeskyni. Venku začali přemýšlet, proč se z té malby vytratili rackové a opět se tam vrátili. Dále jim nešla z hlavy ta mapa a Fantomovy výhrůžky. Po delší rozpravě došli k závěru, že rackové jistě někde poblíž střežili vchod do jeskyně a čekali, až se Fantom spojí s paní učitelkou a žáky. Rozhodli se, že zítra vyrazí na další cestu a už se ničím nebudou zdržovat. Ten ostrov prostě nalezneme, křikl Vašík. Já jsem si myslel, že jsme zde přistáli náhodou. Ale teď si to už nemyslím. Nějaké síly nám k tomu pomohly. Asi abychom se seznámili se záhadnou jeskyní a s jejím příběhem, uvažoval nahlas Daník. Mám obavy, že od této chvíle nás tajemné síly budou pronásledovat, přidal se Jára. Doteď to byla brnkačka. Myslím si, že teprve teď nastane ta pravá divočina a my budeme muset překonávat jisté překážky, konstatoval nahlas Dominik. Zítra vyplouváme a uvidíme, co nám cesta přinese, vložila se do toho Natka. 15

16 7. kapitola Uvěznění chlapců Tajemná síla, to bylo téma, které celá třída řešila. Matějovi to nedalo a v noci se odplížil do jeskyně. Vzal si svou elektronickou výbavu a šel za tím, co bylo v jeskyni. Uplynula jedna hodina, stále nic nenašel, ale překvapil ho čas uvnitř, a proto se rychle vracel zpátky za třídou. Svěřil se paní učitelce se svou výpravou, ale i o tom, že jedna hodina v jeskyni znamená dvanáct venku. Odpoledne se svolala porada a Matěj všem řekl, co v noci zjistil. Adrianka vykřikla: Tady něco strašně smrdí Určitě nás v noci něco navštívilo. Fuj, já mám špinavé věci a hrozně zapáchají, zděsila se Eliška. Nakonec si všimli, že zapáchajících věcí je tam více. Pochopili, kdo je navštívil. Byli tady skunkové. A my je vůbec neslyšeli, vyhrkla Dia. Domluvili se, že plavbu odsunou a půjdou se ještě jednou podívat do jeskyně. Vydali se něco zajímavého vypátrat. Uvnitř jeskyně se strhlo divoké pátrání. Prošli i místa, kam se včera neodvážili. Najednou Jára vykřikl: Tady je další chodba a za ní se něco blýská. Všichni se rozeběhli za ním. Nevěřili tomu, co spatřili. U zdi byla hromada diamantů a v rohu stálo diamantové křeslo, které mělo opěradla s dvěma kobrami. Byl to úchvatný pohled. Vše bylo tak nádherné a třpytivé. Přesto něco nehrálo. Začalo jim být divné, že nikdo nehlídá tak vzácný poklad. Nejdříve se báli na věci sáhnout, stejně však neodolali a brali do rukou jeden šperk za druhým. Za trůnem stála velká zlatá soška s rubínovýma očima. Byl to Minotaurus ve své životní velikosti. Nejprve nevěděli, co to je, i když jim to bylo povědomé. Paní učitelka žákům nechtěla napovídat, protože chtěla, aby na to přišli sami. Minulý rok si četli pověsti a k této obludě se také dostali. Pak ho Lenka poznala a s jásotem zaječela: To je přece Minotaurus. No jo, máš pravdu, potvrdila Terka. Všichni si ho pozorně prohlíželi a měli pocit, že je i on pozoruje. Najednou se Natka lekla a vydala podivné zvuky, které zněly takto: Holky, mně se zdá, že na nás mrkl! Jen to dořekla, tak Minotaurus vykročil směrem k nám a hrozivě zařval. V tu chvíli obživly i kobry z trůnu a nastala strašná mela. Obživlé příšery je pronásledovaly ke vchodu, pak je nechaly být. To jim bylo divné. Uvědomili si, že jim nechtějí ublížit, ale jenom vystrašit. Přesto se všichni snažili utéci. Jediný Dáda se schoval za hromadu šperků a strkal si je do kapsy. Zahlédl ho Jára, jenž se pro něho vrátil. Co blbneš? To přece není tvoje. Vrať to zpátky a utíkej, zlobil se na něho. 16

17 Dáda nereagoval, byl jako vyměněný, tak mu to Jarda všechno vzal a hodil zpátky na hromadu. A tahal ho pryč. Všiml si jich Minotaurus a klátivým krokem se k nim blížil. To zabralo. Dáda se rychle vzpamatoval a následoval Járu. Ještě se stačili otočit a uviděli, že se všechny diamanty náhle proměnily v kameny. I Minotaurus s kobrami zkameněl. A vchod do této části jeskyně se zavalil balvany. Co to má zase znamenat? zeptal se Dáda. Nevím, reagoval Jára, ale strašně se bojím. Jen to dořekl, otevřela se před nimi zem a oni se propadli dolů. Začali křičet, ale nebylo jim to nic platné. Nepřestávali volat o pomoc, ale ostatní je nemohli slyšet, protože už byli dávno venku. Začali plakat a oba najednou řekli: Co s námi bude? Venku už paní učitelka s ostatními přišla na to, že jim kluci chybí. Pomalu se vraceli zpátky. Když došli k místu, kde by měl být vchod k diamantům, nebylo po něm ani památky. Zatrnulo v nich a začali plakat. Máme těch nepřátel a kouzelných sil proti sobě nějak moc. Já se z toho zblázním, křičela vyděšeně Joha. Takhle tady stát nemůžeme. Tím klukům nepomůžeme, brečela Anetka. Rozhodli jsme se, že jeskyni ještě více prozkoumáme. Joha, Lenka, Adri a Terka si raději držely odstup. Alespoň to tak vypadalo. Holky bezradně bloudily, nevěděly kudy kam a přály si být doma. Hele, tady je nějaký otvor, zvolal Dominik. Všichni se k němu seběhli. Počkej, ten otvor mi připomíná jeden diamant, co jsem tam viděl, odpověděl Daník. V tom okamžiku se ozval tajemný Fantomův hlas: Už ani krok. Už jste viděli víc než dost. Rychle opusťte jeskyni, nebo se vážně rozčílím. My se tě nelekneme, volali na něho. Co když to myslel vážně, obával se Vojta. Prosím tě, jen strašil, uklidňoval ho Luky. Než to stačil doříct, zachvěla se pod nimi zem. Najednou se zatemnělo a zešeřilo. Nebylo nic vidět. To je děsné, vzlykala Dia. Horší je, že nevíme, co je s kluky, řešila Anetka. Vtom se rozsvítilo. Spatřili Fantoma, jak sedí na křesle a pozoruje je. Všichni oněměli úžasem a důkladně si ho prohlíželi. On také vyčkával. Potom tiše, ale rázně promluvil: Vraťte se, odkud jste přišli. Chlapce si tady nechám jako rukojmí. A teď už mi nezdržujte, nebo se rozzlobím. Jakmile to dořekl, zmizel. Žáci s paní učitelkou byli zoufalí. Nevzdáme to. Zítra se je vydáme hledat, ale teď si půjdeme odpočinout, pravila odhodlaně paní učitelka. 17

18 8. kapitola Záhadný diamant Jára hodně brečel a kamarád se ho snažil uklidnit. Přisedl si k němu blíž, a jak se jejich nohy dotkly, ucítil Dáda něco v kapse. Pomalu to vytáhl a byl překvapen, co tam našel. V ruce držel diamant. Dáda se otočil na Járu a povídá: Víš, že mi v kapse zůstal jeden diamant. Jára se na něho rozčileně podíval a začal mu nadávat. Ale po chvilce dohadování jim došlo, že se přece všechny diamanty proměnily v kameny. Jak je možné, že tento ne?! přemýšlel Jára nahlas. Kéž by nám pomohl! zvolal Dáda. V tu chvíli začal diamant tak pestře zářit, že na něm mohli kluci oči nechat. Připadalo jim, že jim dává nějaké znamení, jako by byl kouzelný. I jeho teplota se začala měnit. Byl stále rozpálenější a Dáda ho musel položit na zem. Jakmile to udělal, na kameni se objevila světélkující šipka, která na něco ukazovala. Oni však nevěděli na co. Tím směrem byla totiž jenom zeď. Kluci však uvěřili, že jim diamant něco naznačuje. Šli na označené místo a začali proklepávat zeď. Nic zvláštního však neobjevili. Tak to na chvíli vzdali. Sedli si a Dádovi se zdálo, že v tom okamžiku se u té stěny zjevil Fantom. Lekl se a chtěl upozornit Járu. Ten ho předběhl s otázkou: Co děláš? Buď potichu, řekl: Tamhle je Fantom. Já tam nic nevidím, zlobil se Jára. Dáda rozčileně ukazoval a křičel: Vzadu v rohu. Jakmile to dořekl, Fantom opět zmizel. Už tam není, nechápal. Zase se zvedli a začali znova prozkoumávat stěnu. Diamant už téměř nesvítil, jak byl stálým ukazováním unaven. Po důkladném ohledání Dáda nalezl nenápadný obrázek Minotaura. Dohodli se, že na toto místo přiloží diamant. A ono to zafungovalo. Stěna se pomalu začala otvírat. Chlapci s nadšením zajásali a vyběhli ven. V tu chvíli opět posmutněli. Kudy se máme vydat? zeptal se Jára. Nevím. Tak se prostě někam rozeběhli. Ale dostali se do slepého místa. Zastavili se a náhle se nad jejich hlavami začaly houpat klece, které je během chvilky uvěznily. Nad nimi zaburácel hrozitánský smích. Proč nás tady vězníš? ptali se oba dva najednou. Protože máte můj diamant, pronesl hrozivě. Ale my ti ho nedáme! odhodlaně zareagoval Dáda. Jára byl překvapený, jak byl kamarád pohotový. Dáda rychle vytáhl poklad z kapsy a třel ho mezi prsty. Diamant měl najednou takovou sílu, že roztavil železné tyče u klecí. Drahokam nečekaně vyšlehl záblesk, který zasáhl 18

19 Fantoma. Ten se jeho záře zalekl a ztratil se. Chlapci tomu nerozuměli. Dáda se podivil: Tvrdí, že je to jeho diamant, a tak se ho bojí a drahokam ještě ke všemu útočí proti němu. Nevěřili, jak lehké bylo se ze zajetí dostat. Neotáleli a dali se na útěk. Fantom se mezitím probral a poštval na ně své racky, skunky i Minotaura. Kluci je měli stále v patách, ale energie z drahokamu jim dodávala sílu, jíž ubírala nepřátelským obludám. Dáda se stále díval na diamant v ruce, protože poznal, že jim ukazuje cestu. A ten je opravdu vyvedl ven. Před nimi se objevil vchod, který už znali a tvarově byl podobný záhadnému diamantu. Příšery za nimi už nebyly. Všiml sis něčeho? ptal se Jára. Jo, ten vchod má stejný tvar jako náš diamant. Dádo, to určitě není náhoda, že ti zůstal v kapse. Když jsem ti vyhazoval ty diamanty, tak si ho tam neměl, uvažoval Jára. Myslíš? nevěřil Dáda. Myslím, že nám pomáhá nějaká vyšší síla. Pojď už za ostatními. Začali volat o pomoc. Brzy je uslyšel Vojta a přiběhl k nim. S obrovskou úlevou je přivítal a řekl, že mají štěstí, že se je teprve chystali jít hledat. Všichni tři si uvědomili, že čas v jeskyni neodpovídá skutečnosti. Radost, kterou měli ostatní ze shledání, se nedá popsat. Paní učitelka je objala a připravila jim pořádnou snídani. Jak jste se dostali ven? ptala se netrpělivá Peťa. Kluci začali podrobně své dobrodružství vyprávět. To je nějaký divný drahokam, nevydržela Dia. Kéž by nám na naší cestě pomáhal! vykřikl Dominik. 19

20 9. kapitola Proměna v racky Ráno se všichni nalodili a konečně vypluli. Po nějaké chvíli zabloudili v mlze. Bloudili dlouho a nevěděli, kterým směrem by se měli dát. Až Peťa vykřikla: Támhle vidím pevninu. Tak se k ní vydali. Jakmile tam dopluli, vystoupili a zjistili, že se nachází na nějakém malém, ale velmi záhadném ostrově. Oproti minulému ostrovu tady bylo velmi chladno a temno. Všichni se třásli zimou. Paní učitelka měla strach, aby její svěřenci nebyli nemocní, tak všem udělala teplý čaj a brambory na loupačku. K nim dostal ještě každý šálek horkého mléka. Natka se však ošívala: Tohle jíst nebudu, fuj! Tak to nejez! Nic jiného nedostaneš. Tady žádná rozmazlená gesta tolerovat nebudeme, zareagovala naštvaně paní učitelka. Natka se naštvala, otočila se, vydala se k nedalekému stromu a kopla do něho. Kéž by na tomhle stromě rostla aspoň nějaká jablka, vykřikla a dál trucovala. Jako by nebe vyslyšelo Natčino přání, neboť zahřmělo a na stromě vyrostlo několik jablek. Když to ostatní uviděli, vrhli se na ovoce a naštvané dívce zbyly opět jenom okusky. Nereagovali na zákaz paní učitelky. Její varování nebylo vyslyšeno. Vy lakomci, ječela. Najednou blesk uhodil podruhé a okusky zmizely. Natka se najednou zděsila, protože si všimla, jak Die rostou křídla. Začaly se dít podivné věci. Náhle se z nich stali racci. Pouze Natku a paní učitelku proměna nepostihla. Pochopily, že vše měla na svědomí kouzelná jablka. Musíme je zachránit. Omlouvám se za své chování, vzlykala vyplašená dívka. Neplač! Musíme něco vymyslet. Kam ti rackové zmizeli Né, vlastně mí spolužáci. Kde jsou? nemohla se uklidnit. Jakmile se zklidnila, přiletěl k nim jeden z racků. Choval se velmi přítulně a na zem položil nenápadnou skleněnou kuličku, která se po zvednutí začala měnit ve známou Fantomovu květinu. Uvnitř okvětního lístku se objevil obličej s velmi chladným výrazem. Pomsta bude sladká, pronesl. Nevyhrožuj! vykřikla paní učitelka. A i jí začal růst zobák, křídla a během chvíle se proměnila v racka. A odletěla za ostatními. Po chvilce se objevilo sedmnáct stejných racků a jeden trochu odlišný. Natka ztuhla a bylo jí jasné, že jsou to její kamarádi. Nikoho nepoznávala, pouze paní učitelku. Ta měla podobu velkého bílého racka. Ostatní byli na chlup stejní. Pak společně zase odletěli. Natka nevěděla, kde by je měla hledat. 20