HISTORIE PÁLKOVACÍCH HER V REGIONU St. Ondráček

Transkript

1 HISTORIE PÁLKOVACÍCH HER V REGIONU St. Ondráček

2 Fotky třiceti let klukovských, dorosteneckých a mužských týmů teprve lovíme z archivů Slavná éra dívčích softbalových týmů vrcholila na čtyřech šampionátech Evropy LLS 2

3 OBSAH Úvod... str. 3 Obsah... str. 3 PREHISTORIE Proč právě pálkovací hry?... str. 4 Čtyři proudy softbalu v regionu... str. 5 Výkonnostní růst softbalu v regionu... str. 5 Trutnovský drak... str. 6 Výrazné osobnosti softbalu a baseballu... str. 10 Od softbalu k baseballu v našem regionu... str. 11 První cesta za železnou oponu... str. 12 Od teplákovky k softbalu... str. 14 Kdyby všichni chlapi světa... str. 15 Mezinárodní tábor softbalu a baseballu... str. 16 Cesta za železnou oponu... str. 18 Počátek novověku úrodný rok str. 19 Zrození Malé ligy... str. 20 Na baseballovou scénu nastupuje Trutnov!... str. 22 Grand Prix Svoboda... str. 23 SB Svoboda právní subjektivita a ligové boje... str. 26 Mistryně Evropy a Kalamazoo Světová série softbalu... str. 26 Trnitá cesta k Extralize... str. 28 Svobodský softbal a baseball na rozcestí... str. 29 Extraliga stále v nedohlednu... str. 30 SB Rýchory... str. 33 Jsme v Extralize!... str. 36 Misionáři, zahraniční trenéři a učitelé... str. 36 Přiložené fotografie... str. ZÁVĚR... str. ÚVOD Když mě před ME ve slow-pitchi požádal Milan Pirožek, abych napsal něco o historii pálkovacích her v Mladých Bukách, rozhodl jsem se, že úkol rozšířím na celý náš mikroregion. Učil jsem na školách v Horním Maršově, ve Svobodě a naposledy ještě jako prduch (pracující důchodce) učil i v Mladých Bukách. Proto mám úzký vztah k dětem a mládeži celého našeho regionu. Nejen v historii, ale i v současnosti se snažíme podchytit zájem dětí, mládeže i dospělých o softbal a baseball z celé oblasti východních Krkonoš. Materiálu a vzpomínek mám více, než stačím zpracovat. Druhým a zřejmě konečným impulsem pro vznik této publikace bylo ocenění našeho nejlepšího nadhazovače a dlouholetého člena státní reprezentace Roberta Roudného Evropskou baseballovou konfederací. Ředitel Výkonného výboru České baseballové asociace Jiří Votinský mi poslal medaili, abychom ji při slavnostní příležitosti Robertovi předali. Když už mu ji budeme předávat, měla by být na pořádné plaketě a k tomu by měl samozřejmě dostat také nějakou trvalou upomínku od svého klubu a svých přátel. A co může být pro sportovce lepší upomínkou, než historie jeho sportovní slávy a u kolektivního sportu i éru slávy jeho klubu. Jsme limitování počtem stran (= financemi). Proto většinu doprovodných fotografií vydáme zvlášť na nosičích CD. Pokud bude zájem, jsme schopni postupně vydat další pokračování vyprávění o historii pálkovacích her v našem regionu. St. Ondráček 3

4 PREHISTORIE PROČ PRÁVĚ PÁLKOVACÍ HRY? Na hradeckém gymnáziu jsme měli na tělesnou výchovu vynikajícího kantora bývalého olympionika (skok o tyči a trojskok na Olympiádě v Berlíně) Dr. Zdeňka Markla. Dával nám ochutnávky ze všech sportů včetně pálkovacích her a dokázal u svých žáků získat hluboký zájem o aktivní sportovní činnost. Hlavně díky jemu jsem po maturitě šel studovat na Fakultu tělesné výchovy do Prahy. Během studia jsme byli školeni ve všech tehdy známých sportech, od atletiky přes míčové hry až třeba po kanoistiku a veslování, na úrovni hráčů, trenérů a rozhodčích všech známých sportů. Pálkovací hry nás na fakultě učil expert na sportovní hry a autor řady publikací prof. František Stiebitz. Pálkovanou ( playgroundball ) jsem hrával také po válce na táborech americké organizace YMCA na Zdobnici, tehdy ještě s plátěnými rukavicemi. Po vystudování fakulty jsem učil na různých školách a také pracoval jako cvičitel a trenér různých sportů. V Třinci jsem trénoval a hrál basketbal a založil oddíl házené, v Brně jsem se věnoval především atletice, plavání, veslování a hokeji, v Jedovnicích vodním sportům, fotbalu, volejbalu a turistice. V té době jsem měl stálé problémy s bytem. Rodiče, kteří žili a učili v Peci pod Sněžkou, mě přesvědčili, abych šel učit do Horního Maršova. Tam se měla stavět internátní škola pro lyžaře s bazénem a tělocvičnou a hlavně tam byl okamžitě k dispozici volný byt pro učitele. O prázdninách v r jsem se proto rozjel do Krkonoš. Ředitel tamní ZŠ Zdeněk Drbohlav mě přivítal s otevřenou náručí. Okamžitě jsem dostal klíče od bytu a v září jsem nastoupil do školy. Kromě tělocviku kluků i děvčat (!!) mi přiklepli ještě pár dalších předmětů (matematiku, hudební výchovu, pracovní výchovu, chemii) a mezi řečí se zmínili, že se výstavba školy a tělocvičny poněkud opozdí (došlo k tomu až za pětatřicet let). Brzy jsem zjistil, že nemají vůbec žádnou tělocvičnu. K dispozici jsem měl jen škvárové fotbalové hřiště a pro zimní období místnost v bývalém pivovaru s vysokým stropem. Dalo se tam jenom skákat přes kozu a šplhat. Během prvního roku působení jsem postavil na sekyru lyžařský vlek (deset tisíc za VL 200 později zaplatil OV ČSTV), se dvěma rodiči žáků (pánové Falta a Souček) jsme postavili metrové mantinely na kluziště a s jedním důchodcem (p. Smrček) vyrobili dvě pramice. Dřevo dodala bezplatně místní pila (tehdy p. Friče). Obec koupila třicet polozávodních saní typu Ještěd, na jaře jsme s žáky v pracovním vyučování vykopali doskočiště na dálku a výšku a u stromu za školou přivázali tyč na šplh. Kluci měli pestrou náplň tělocviku: v zimě hokej, lyžování a sáňkařství (závodní forma sáňkování), na jaře a na podzim atletiku a fotbal. Problém byl, co vymyslet pro děvčata. Vzpomněl jsem si na pálkovací hry. Softbalový míč stál 12,- Kč, dřevěná pálka 16,-. Sáhl jsem do kapsy, koupil jeden míč a jednu pálku a začali jsme s děvčaty hrát softbal. Rychle se přidali i kluci. Celý život jsem si dělal statistiku výkonnosti žáků formou šestiboje: běh na 60 m, 1500 m (děvčata a ml. žáci 1000m), skok daleký, hod míčkem, šplh a plavání. Příjemně mě překvapil prudký nárůst výkonnosti hlavně u děvčat. Zvýšila se nejen rychlost a vytrvalost, ale u hodu míčkem byl po roce pálkovacích her průměr školy 40, u kluků 50 m a rekord školy u děvčat 65 m! Děvčata jsem přihlásil na soutěž všestrannosti. Vyhrály okres, kraj a na celostátním kole skončil dívčí tým na pátém místě z celé republiky! Začal jsem si více všímat sportovních zpráv o pálkovacích hrách. Byly to takové mrňavé zmínky, ale po mne nesmírně zajímavé. Když přijeli do Prahy japonští stolní tenisté, ptali se jich novináři, jak jsou na tom s popularitou. Řekli, že jsou na pátém místě, na prvním je v Japonsku baseball. Na stejnou otázku odpověděli kanadští hokejisté, že na druhém na prvním je v Kanadě baseball. Pak jsem se dočetl, jak byly v šoku italské softbalistky, když si po sezóně zajely zahrát do Číny a tam dostávaly nátěr od provinčních manšaftů. Tehdy jsem pochopil, že pálkovací hry mají na fyzický rozvoj člověka asi takový účinek, jako tenis, ale na rozdíl od tenisu, pokud nemám na škole šest tenistových kurtů, může hrát softbal najednou dvacet dětí. Začal jsem hrát proto softbal intenzivně i s chlapci. Vymyslel jsem systém handicapů, abychom mohli hrát školní ligu bez ohledu na věk a vyspělost dětí. Při zápasech dostával každý ročník pět doběhů fóra. Pětka vedla proti šesťákům při zahájení hry o pět bodů, proti sedmákům o deset a osmákům o patnáct. Boje byly vyrovnané a napínavé. 4

5 ČTYŘI PROUDY SOFTBALU V REGIONU O devět let později, v r po krátkém intermezzu na OV ČTV jsem nastoupil jako tělocvikář na svobodské základce a tam jsem již zařadil softbal cíleně jako samozřejmou součást výuky do hodin tělesné výchovy. Velmi rychle jsem zjistil, že v sousedních Mladých Bukách propaguje a učí softbal zástupce ředitele Ivan Hrabě. Dohodli jsme vzájemná utkání škol našeho okrsku. Pravidelně jsme se utkávali v atletice, lyžování, fotbalu, softbalu žáků a volejbalu učitelů. O pár let později, na populárních turnajích neregistrovaných hráčů softbalu jsem se dozvěděl, že v Horním Starém Městě hrají softbal muži pod vedením mladého inženýra Jaromíra Seidla. Ten poznal softbal během vysokoškolského studia a po příchodu do Trutnova zformoval skupinu mladých mužů, kteří se s obrovským elánem pustili do budování softbalového hřiště. Vedle Svobody, Mladých Buků a Trutnova se ve Dvoře Králové nad Labem formoval čtvrtý proud nadšenců softbalu pod vedením Rudy Zoufalého. Mladobučtí a svobodští hráči se občas dohadují, kde se dříve v našem regionu začal hrát softbal. Odpověď by byla stejně složitá, jako pátrat o tom, ve které jeskyni se nejdříve objevil pračlověk. S Ivanem jsme narazili na pálkovací hry nezávisle na sobě na táborech Ymcy a nezávisle na sobě jsme náš zajímavý poznatek šířili, stejně jako Jarda Seidl a Petr Borovec v Trutnově nebo Ruda Zoufalý ve Dvoře. Jakmile jsme se vzájemně poznali, bylo to ku prospěchu rozvoje pálkovacích her v našem regionu. O tom se ale zmíním později. Nejprve bych chtěl popsat průběh softbalové historie našeho mikroregionu od pravěku až po současnost. VÝKONNOSTNÍ RŮST SOFTBALU V REGIONU Cesta od prvních softbalových krůčků až po úroveň extraligového týmu byla dlouhá a trnitá, ale také zajímavá a krásná. Jako milníky ji lemovaly výrazné osobnosti, které měly vliv na výkonnostní skoky ve vývoji pálkovacích her v našem regionu. Ivan Hrabě byl prvním člověkem, se kterým jsme se dohodli na vzájemných sportovních kontaktech ve dřevních dobách softbalu. Hrálo se samozřejmě bez rukavic, s měkkým kubánským míčem, dřevěnou pálkou, lehkými nadhozy a minimální technikou foto prvního utkání z mnohaleté série softbalových zápasů Mladé Buky Svoboda. Hrálo se samozřejmě v teplácích nebo trenýrkách, nová trička s čísly jsme považovali za obrovský luxus. Rozhodčí stál uprostřed hřiště a chrániče nepotřeboval ani on, ani chytač. Ten také jako jediný měl baseballovou rukavici. Nadhazoval Mirek Škvrna. rozhodčím byl Ivan Hrabě a na spojce přihlíží Ríša Köhler. Hráčská lavička byla určena pro oba týmy, diváci seděli na zemi. 5

6 Mladé Buky 1978 utkání výběru základních škol Svoboda Mladé Buky v softbalu (rozhodčí Ivan Hrabě). Na obr. zleva do prava: Mirek Škvrna, Jiří Vlček, Áda Rýdl, Ríša Köhler, Jiří Špetla, Zdeněk Fridrich, Beny Fleischer, Jirka Krejcar a Roman Šteruský. Častá vzájemná utkání obou sousedních škol Svoboda a Mladé Buky, organizovaná obvykle po jednotlivých ročnících, však pomohla rychlému rozvoji úrovně hry. Beny Fleischer přebírá cenu od Aleše Hraběte, šéfa ČSA TRUTNOVSKÝ DRAK Ing. Jaromír Seidl a jeho oddíloví spolupracovníci dali naší práci s žáky a mládeží nový směr, když náš tým pozvali v roce 1979 na I. ročník celostátního turnaje žáků O trutnovského draka. Na tomto turnaji jsme se dostali se svobodskými žáky až do finále, kde jsme porazili (stále ještě bez hráčských rukavic a kečrovské výzbroje) tým Sigmy Olomouc, který vedl Ing. Pepa Novák. Od něj jsme se učili psát zápisy utkání a dohodli další spolupráci. Na turnaji jsme poznali několik trenérů a vyměnili si s nimi adresy. Při slavnostním vyhlášení vítězů jsme dostali sádrovou sošku trutnovského draka a diplom. Moji hráči závistivě pozorovali, jak krajští činovníci softbalového svazu zavěšují na krk choceňských žáků Pavla Urbana, kteří skončili třetí, zlaté medaile za titul krajských přeborníků. Ti byli na rozdíl od nás řádnými členy softbalové asociace. Hned po návratu do Svobody jsme podali přihlášky a v dalších letech jsme se zúčastňovali všech turnajů a přeborů. Během prvních deseti let jsme na turnaji Trutnovský drak zvítězili ještě šestkrát, třikrát jsme byli druzí. Jednu nás ve finále porazila Kotlářka a dvakrát Meteor Praha. TRUTNOVSKÝ DRAK byl v té době první velký žákovský turnaj, kterého se zúčastnila desítka kvalitních týmů z Čech i Moravy. Pro nás (venkovany) se otevřely nové herní obzory. Naši hoši se poprvé setkali s tvrdými míči (říkali jim kosťáky ) a pochopili významem používání speciálních baseballových rukavic (polařské a kečrovky). Dva dny před turnajem si zlomil ruku náš nejlepší nadhazovač Mirek Škvrna. Tehdejší naše dvojka Beny Fleischer však využil příležitosti a na závěr turnaje byl vyhodnocen jako nejlepší nadhazovač turnaje. Svou skupinu jsme vyhráli a v semifinále porazili našeho věčného soupeře žáky Jiskry Mladé Buky. Ve finále jsme pak bez rukavic porazili družstvo MěDPM Olomouc, vedené Ing. Pepou Novákem družstvo, se kterým jsme později sehráli mnohá utkání a prožili pěkná prázdninová soustředění. Na turnaji jsme si také vyměnili adresy a navázali kontakty s několik výbornými trenéry mládeže především s Petrem Aubrechtem. Impulzem pro náš vstup do soutěží ČSTV byla skutečnost, že tým Chocně, které skončilo na čtvrtém místě, přebíralo zlaté medaile a diplom za titul Přeborník kraje. 6

7 Připomínkou na první ročník Trutnovského draka je fotografie týmu Buků. vedeného učitelem Mirským. Vrchní řada zleva: Hloušek, Krabáč, Meisnar, Jan Havrda, Radek Řehůřek, Martin Frýdl, Mrštík, Ertl, Mirský, Miloš Krudenc, spodní řada: Roman Houžvička, Skurčák, Demuth, Bohuslav V dalších letech jsme mohli náležitě ocenit, jakým přínosem pro náš výkonnostní růst byly kontakty, získané na trutnovském turnaji. Začala mnohaletá spolupráce s Petrem Aubrechtem a Kotlářkou Praha. Na stadion mládeže do Dejvic jsme jezdili při každé příležitosti na turnaje, soustředění i na školní výlety a zájezdy na Pražský baseballový týden. Byly to výlety za hubičku. Jízdné v zaplněném autobusu (čtyři týmy nebo 50 školáků) nás přišlo na pár korun, nocleh v tělocvičně 10,- Kč, obchod s potravinami za rohem a na oběd si hráči zajeli metrem do automatů na Václavák. S finančním zajištěním jsme proto neměli nikdy problémy. A výkonnostní růst našich hráčů? Již na prvním ročníku CENY KOTLÁŘKY budily u našich pálkařů respekt prudké nadhozy domácích hráčů Michala a Filipa. Abychom naše hráče zbavili strachu z odpalu, udělali jsme dvě opatření. Pozvali jsme vynikajícího nahazovače mužské reprezentace Daniela Bagína, který proškolil naše nadhazovače a uspořádali jsme letní softbalový výcvikový tábor, na který jsme pozvali týmy Olomouce a Prahy i s jejich výbornými nadhazovači, především Filipem Červenkou. Výkonnost našich nadhazovačů stoupla, naši pálkaři se naučili pálit i velmi prudké nadhozy a navázali jsme přátelské kontakty s Prahou a Olomoucí. Jezdili jsme na všechny turnaje po celé republice a týmy Prahy a Olomouce zase jezdily na naše letní soustředění. Softbalisté z Prahy a Olomouce navázali osobní kontakty s našimi hráči a jezdí v zimě do Svobody a Janských Lázní na lyžařské zájezdy. Vznik Jiskry Trutnov HSM ocituji z webových stránek Ing. Seidla: V létě 1977 se dala dohromady skupinka nadšenců, kteří se domluvili, že softball není špatná věc a že když něco dělat, tak právě soft. Na trutnovském parašuťáku s holýma rukama, starým míčem a starou dřevěnou pálkou se po práci (většinou v tehdejším ZPA) scházeli zakládající členové: Jirka Hochman, Jarda Seidl, Dimka Kesidis, Slávek Rohlík, Robert Kadrmas, Jarda Šafařík, Honza Rohlena, Franta Krákora, Olda Vágner, Zdeněk Šustr-Bajza,. Na jaře 1978 pod patronátem tehdy všemocných ROH a SSM jsme se zúčastnili prvního turnaje ve Dvoře Králové a v červnu monstrózního náborového turnaje O metu Mikrofóra. Tradičně ještě bez rukavic, ale v nových dresech, jsme porazili i několik pražských družstev, což byl důvod pokračovat. V říjnu 1978 nás pod svá křídla jako oddíl softballu přijala tehdy převážně fotbalová jednota Jiskra Trutnov Horní Staré Město. Měli jsme vlastní dresy, šest rukavic, jednu pálku, tři míče, jednoho předsedu (Jirka Hochman), přístup na hřiště a možnost hrát soutěže. Na rok 1979 jsme předložili vyrovnaný rozpočet ve výši Kčs. Byli jsme ustaveni Hned v následujícím roce (1979) jsme byli zakládajícími členy východočeského svazu, hráli v prvním oficielním přeboru a zorganizovali (ač sami bez žáků) jeden z prvních žákovských turnajů u nás Trutnovský drak.. 7

8 Tady musím udělat jednu vsuvku. Softbal nebo softball? Na konci osmdesátých let jsme dostali na školu nové vydání pravidel českého pravopisu. Když jsem jimi listoval, překvapilo mě, že pod heslem baseball bylo napsáno baseball (čti bejsból) a pod heslem softbal bylo holt jenom softbal. Změny pravidel se dělají po důkladném průzkumu a zralé úvaze. Výraz softbal zřejmě u nás zdomácněl natolik, že byl zařazen v počeštělé formě stejně jako fotbal, volejbal nebo basketbal a je to vlastně pocta softbalu. Jsem zvyklý poslouchat vrchnost (do určité míry). Zcvaknul jsem kufry a od roku 1990 píši softbal s jedním l a vyslovuji softbal česky stejně jako většina venkovanů a na rozdíl od většiny Pražáků. Mimochodem, taky chodím na fotbal a ne na football a hraji volejbal a ne volleyball. Howgh. Softbal se u nás hrál již deset let. Získali jsme jednu polařskou rukavici od kolegy tělocvikáře Milana Kotála z Prahy a tu měl náš chytač Jiří Vlček. Nadhazovače jsme měli ve školním výběru dva Mirka Škvrnu a Benyho Fleischera. Připravovali jsme se na první ročník celostátního turnaje žáků Trutnovský drak, který organizovala parta softbalových nadšenců Jiskry Trutnov. Identifikace hráčů na starých fotografiích je velmi obtížná. Za 45 let softbalu a baseballu v našem mirkoregionu se vystřídalo mnoho generací hráčů (prakticky co ročník, to po jednom týmu ve Svobodě i v Mladých Bukách) i samotným pamětníkům dělá problémy pojmenovat některého se svých spolužáků. Výbornou pomůckou jsou seznamy absolventů svobodské ZŠ, které jsou k dispozici na webových stránkách školy. Chtěli bychom podobné seznamy vypracovat i na sousedních školách (třídní výkazy se archivují na školách 50 let). Někteří experti nám vytýkají, že jsme si nedovedli vychovat trenéry, rozhodčí a funkcionáře, a proto zlatá éra pálkované trvala jen dvě nebo tři desítky let. Pokusím se proto vyjmenovat alespoň ty trenéry softbalu a baseballu v našem okresu, na které si s odstupem let vzpomenu: Dvůr Králové n.l.: Ruda Zoufalý Hor.St.Město: Ing. Jarda Seidl, Petr Borovec Rtyně v Podkrkonoší: Karel Nývlt, Petr Horčička Vrchlabí: Ivan Studecký, Mirek Vydra Trutnov: Roman Klempíř, Miloš Novotný Vítězná: Miloš Novotný Mladé Buky: Ivan Hrabě, Pavel Petržela, Ing. Aleš Kutík, Vilda Hanák, Alena Kopecká, Jarča Andělová, Slávek Anděl, Milan Pirožek, Josef Košťál, Petr Mudroch, Standa Šimánek, Jarda Kafka, Roman Houžvička, Michal Rotter, bratři Šenkové, Filip Procházka, Tom Med Bílá Třemešná: Láďa Srník Svoboda n.ú Jan. Lázně: Roman Šteruský, Milan Vokatý, Radek Zimek, Jirka Krejcar, Pepa Bartoš, Dana Veverková a Šárka Dudková, Alice Exnerová, Olda Vydra, Zdeněk Klucho, Šárka Winklerová, učitel Jarda Vávra, Eda Múdrý, Jirka Brož, Petr Hynek, Bernhard Fleischer, Jan Hainiš, Tonda Poláček, Karel Ševčík, rozhodčí Jirka Vachek, Martin Vachek a Jarda Hettler, v Rakousku působili jako trenéři reprezentace Filip Poláček a Jakub Nečina, k tomu u nás pobývali a školili naše hráče amíci a Holanďané. O nich se podrobněji zmíním v kapitole o misionářích, zahraničních trenérech a učitelích. Určitě jsem na mnohé zapomněl, ale i tak zdá se to někomu málo? Při probírce starých fotografií se objevují stále další fakta. Poznáváte mladého učitele, který vede na turnaji na Kotlářce hráče ZŠ Mladé Buky? Získali pod vedením Ing. Milana Oravce třetí místo v silné konkurenci! 8

9 Na dalších dvou fotografiích uvidíte, jak vystřídal ve školním softbalovém týmu o generaci později svého tátu jeho syn. Poznáte Štěpána Vlčka? 1986: stojící z leva: Lubor Mejstřík, Petr Bilík, Dan Drnec, Pavel Spilka, Radim Turyna, Jan Baláž, sedící z leva: Josef Kahoun, Štěpán Vlček, Libor Janouš, Eda Múdrý, Petr Hynek, Michal Zikán, ležící z leva: Roman Múdrý, Jarda Havlina 9

10 VÝRAZNÉ OSOBNOSTI ROZVOJE SOFTBALU A BASEBALLU 1979 seznámení s Petrem Aubrechtem: Kontakty na pražské a moravské trenéry žákovského softbalu jsme získali na I. ročníku žákovského turnaje TRUTNOVSKÝ DRAK. Dohodli jsme celou sérii vzájemných zápasů, turnajů, soustředění a prázdninových kempů. Pro děti z našeho regionu to znamenalo nejen prudký výkonnostní růst v softbalu, ale také díky superlevným pobytům v Praze na Kotlářce lavinovitě narůstal zájem dětí a jejich rodičů o náš výchovný program. Vzájemná spolupráce byla oboustranně výhodná. Naše děti poznávaly Prahu (každoroční zájezd školáků na Pražský baseballový týden), Brno (akce divadla Husa na provázku), Olomouc (historické město i Svatý Kopeček). Městské děti zase využívaly klidu a pohody Krkonoš série účastí na softbalových turnajích žáků, žákyň a dorostu v Praze (Petr Aubrecht, Pavel Knobloch, Petr Švec), Brně (Ruda Drnec), Olomouci (Pepa Novák), Svatém Kopečku (Vašek Voják), každoroční úspěšná účast na Krajských přeborech a Mistrovství ČSSR a letní softbalové tábory, na které jezdili hráči i trenéři z Prahy, Příbrami, Olomouce, Hradce Králové). Výrazný podíl pro zlepšení hry nadhazovačů měly instruktáže Daniela Bagína a nadhazovačů Kotlářky (především Filipa Červenky) vliv kontaktů s Itálii na náš výkonnostní růst Vánoční dárek dcery a zetě (firma L.N.R. Italy) dvě kompletní sady nádherných dresů a každoročně mnoho dalšího materiálu, neuvěřitelně změnil vystupování a chování našich hráčů a strhl lavinu postupné přeměny týmů z teplákových na baseballové. Od italské firmy, která stavěla v Janských Lázních dětskou léčebnu Vesna a najala mě na dva roky jako učitele tělesné výchovy, jsme získali sady rukavic. Nechtěl jsem plat, ale baseballovou výzbroj. Další desítku let jsme organizovali výměnné akce s italskými baseballovými kluby Mistrovství světa v Holandsku (Ondráček a Ivan Hrabě) impuls pro vznik žákovského baseballu. Výkonnostní úroveň našich softbalových žákovských týmů vzbudila pozornost asociace a za odměnu jsme dostali dvě místa (samozřejmě na své náklady) v atraktivním jedenáctidenním zájezdu do Holandska na Světový šampionát baseballu. V té době u nás hrálo baseball jen pár týmů dospělých. Experti tvrdili, že pro baseball žáků nejsou u nás vhodné podmínky a že se na fotbalových a školních hřištích baseball hrát nedá Mgr. Pavel Petržela, Ing. Aleš Kutík rozvoj práce s mládeží v Mladých Bukách. Oba jmenovaní trenéři mají obrovské zásluhy za dlouhodobý kvalitní rozvoj pálkovacích her nejen v Mladých Bukách, ale díky jejich vstřícnosti a spolupráci s okolními kluby i v celém regionu. Dá mi ještě hodně práce posbírat všechny dostupné materiály, probrat hory písemností a fotografií, aby se na jejich činnost nezapomnělo. To platí i o dalších trenérech, rozhodčích i technickému personálu sportovních klubů v našem údolí Roman Klempíř, Vilda Hanák, Jarda Seidl, Petr Borovec, Sláva Anděl, Milan Pirožek, Sláva Rohlík atd soustavná a dlouhodobá a hlavně velmi úspěšná práce trenérek Jarči Andělové a Aleny Kopecké s mladobuckými děvčaty bude také předmětem kompletování archivních materiálů Meta Mikrofóra v Mladých Bukách a ve Svobodě, svobodské tábory, Grand Prix Svoboda každý z těchto pojmů byl významným mezníkem v historii pálkovacích her. Jen Meta Mikrofóra (od Zbirohu po Mladé Buky soutěže neregistrovaných hráčů) by zasluhovala samostatnou publikaci Mezinárodní tábor softbalu a baseballu za účasti týmů Ruska (Sergej Kurčenko), Polska (p. Liszka), Nizozemí (manželé Bliekovi), Itálie a dvou našich týmů. Byla to první ochutnávka žákovského baseballu, hraného na fotbalových hřištích. V základním turnaji se hrál softbal i baseball, v play-off už jenom baseball. Abychom náš sport popularizovali v celém regionu, hrálo se každý den v jiném místě: ve Dvoře Králové, ve Vrchlabí, Trutnově, Svobodě, Janských Lázních a Mladých Bukách. Italští a holandští trenéři nás učili abecedě baseballu, zvláště odlišnostem softbalu a baseballu. Se zahraničními kluby jsme dohodli spolupráci a výměnné zájezdy pro další roky. Ještě v zimě jsme ve Svobodě uvítali mladé Holanďany a v létě jsme jeli na oplátku s 55 školáky na týdenní intenzivní výcvik do Holandska. Byl to první výjezd za železnou oponu cesta přes NSR, Lucembursko, Belgii do Holandska a týdenní tréninkové soustředění v Rosmalenu. Junioři se zúčastnili prvního turnaje v Moskvě (Honza Hainiš, Roman Šteruský a Šárka Dudová - a žáci týdenního soustředění v Itálii. (Junioři na turnaji v Moskvě, žáci, kadeti a děvčata v Itálii.) 1990 vstup do světové organizace Little League Baseball, spolupráce s okolními kluby. Návštěva Franka Lupachina v Praze, první výjezdy na americké základny do Ramsteinu (mr.gary Marullo). 10

11 Pátrání v novější historii pálkovacích her v našem údolí (od roku 1990) je již procházkou růžovou zahradou. Všechny materiály snadno najdeme v archivech svobodského týdeníku SVOBODA FÓRUM. Stoupající úroveň našich hráčů baseballu a hráček softbalu výrazně ovlivnila naše účast na trenérských klinikách na americké letecké základně v Ramsteinu a později každoročně v Praze (Jim Jones), seznámení s vynikajícím trenérem Joe Fullerem na základně ve Stuttgartu, časté výjezdy žactva a mládeže na kvalitní zahraniční i republikové turnaje a účast holandských a amerických trenérů (viz SF) na výcviku našich týmů. OD SOFTBALU K BASEBALLU V NAŠEM REGIONU Na prvních stránkách svých vzpomínek jsem popisoval starověk pálkovacích her v našem mikroregionu. Středověkem byla léta osmdesátá a devadesátá, kdy se výkonnost našich týmů (kluků i děvčat) vyvíjela. Od rekreační formy (= hraní pro radost bez větších nároků na techniku) jsme se postupně vypracovali k výkonnostní formě (sportovní soutěže) a blížili k vrcholové (Mistrovství ČSR, reprezentace, evropské šampionáty). Na předchozích stránkách jsem jenom vyjmenoval chronologicky hlavní etapy našeho vývoje. V dalších kapitolách chci tyto telegrafické výčty trochu rozvést a také doplnit fotografiemi. Na počátku osmdesátých let jsme se svobodskými žáky jezdili na všechny softbalové turnaje, kam nás jejich organizátoři pozvali. Nejčastěji to bylo do Prahy, do Brna, na Svatý Kopeček a do Olomouce. Po jednom turnaji v Olomouci jsme na hřišti dali řeč o baseballu s Ing. Pepou Novákem. Jeho dorostenci již baseball hráli. Ukázal nám, jak se v baseballu nadhazuje, jak se kradou mety a jak proti krádeži bojuje nadhazovač přihrávkami obráncům met. Hned jsme si to společně vyzkoušeli, ale moc dobře jsme celý herní systém baseballu nepochopili. Kouzla baseballu jsme postupně začali vnímat až při každoročních výjezdech na Pražský baseballový týden. Pro nezasvěcené musím vysvětlit, co to Pražský baseballový týden je. Asi jako je Meka nejposvátnějším místem pro vyznavače islámu a každý věřící se snaží alespoň jednou za život Meku navštívit, tak je PBT mekou vyznavačů baseballu. Jednou za rok vždy v červnu se u nás přeruší baseballové soutěže a všichni hráči a příznivci baseballu se rozjedou do Prahy. Tam mohou shlédnout nádherné boje na silně a mezinárodně obsazeném turnaji, ale především se tam setká každý s každým, kdo v baseballu něco znamená. Tam jsem poznal například Dicka Blieka, který nám později zprostředkoval řadu výjezdů do Holandska, Sergeje Kurčenka z Moskvy, který svým zájmem o účast na našem letním táboře spustil lavinu mezinárodních turnajů u nás, Jerry Stitta z University of Arizona, který naše kluky učil technickým drilům při nácviku příhozů, šéfy americké organizace Athlets in Action, kteří o pár let později k nám do Svobody vyslali trenéry-misionáře. Jedno takové setkání popíšu podrobněji. Naši žáci obvykle měli hluboko do kapsy. Výjezd do Prahy jsme proto v dřevních dobách organizovali za pár korun. Ve škole jsme ohlásili dvoudenní výlet + jednodenní exkurzi do Prahy. K tomu jsme připojili víkend. Cesta vlakem byla za pár korun, protože jsme použili slevy na hromadnou školní akci. Díky konexím Petra Aubrechta jsme vždy bydleli v tělocvičně Stadionu mládeže Na Kotlářce. Přesto, že nás spalo v jedné místnosti 40 (někdy i více), nebyl problém s udržením kázně. Když někdo během noci rušil při spaní sousedy, dal si na atletické dráze před okny tělocvičny pár koleček (poprvé to byla třeba celá skvadra běžců). Když se mezi žáky objevil nějaký recidivista, spal k ránu po tom sportovním výkonu tak tvrdě, že jsme ho ani nemohli probudit. Snídaně a večeře jsme vyráběli pro všechny účastníky (samoobsluha byla za rohem) a k obědu jsme mívali superlevná jídla v Koruně nebo jiném automatu na Václaváku. Jednou ráno jsem uviděl v okně tělocvičny siluetu muže. Vyšel jsem ven a zeptal se ho, co si přeje. Po krátkém dohadování jsme našli společný jazyk němčinu. Byl to Holanďan Dick Bliek a byl šokován tím, jak máme báječné a skromné děti a jak musejí milovat baseball, když jim nevadí tak polní podmínky nocování. Sergeje Kurčenka zase překvapila technická zdatnost našich žáků, které v pauze mezi zápasy proháněl americký trenér Jerry Stitt. Se všemi jsme si vyměnili adresy. Považoval jsem to jen za zdvořilostní akt a vůbec mne nenapadlo, že již o rok později přinese tato výměna nečekané ovoce. Na další kapitolu se musím dobře připravit, protože se hodlám trochu odkopat. Pro mladou generaci bude těžko pochopitelné, jakými cestičkami se obcházely různé instituce, když se chtěl někdo dostat za železnou oponu. Vůbec jsem nepředpokládal, že to jednou budu zveřejňovat a už vůbec ne, že budeme mít v našem městečku necenzurované noviny. Takže se nejprve vrátím k mému prvnímu výjezdu za železnou oponu na Mistrovství světa 1986 do Holandska a následně napíši o prvním mezinárodním baseballovém táboru nejen v našem regionu, ale v celé Československé (tehdy socialistické) republice! 11

12 PRVNÍ CESTA ZA ŽELEZNOU OPONU Od dětství jsem měl rád dobrodružství. Se zájmem jsem četl cestopisy a zeměpis patřil k mým oblíbeným předmětům ve škole. Cestování jsem si užil již při stěhování naší rodiny. Oba rodiče učili na malé školičce na Ostravsku a v roce 1938 při záboru Těšínska polskou armádou jsme museli v noci během čtvrt hodiny odjet jenom s osobními potřebami. Do první třídy obecné školy jsem chodil na šest různých míst a pevněji jsme zakotvili až ve vesnici poblíž Hradce Králové (Lhota pod Libčany), kde rodiče učili po celou válku. Krásy českých zemí jsem pak poznával o prázdninách na kole nebo při sportovních akcích. Za hranice samozřejmě jen do zemí Varšavské smlouvy jsem se dostal až v dospělosti a moře jsem uviděl poprvé po třicítce v bývalé NDR na Baltu. Dostat se na pár dnů za železnou oponu bylo samozřejmě velmi lákavé, ale pro mne naprosto nedostupné. Člověk k tomu musel splnit tři předpoklady: mít důvod, který by akceptoval úředník na pasovém oddělení VB, získat schválení organizace KSČ na pracovišti ( prokádrování ) a sehnat potřebné valuty. To vše se mi podařilo získat až v roce 1986, když jsem dostal pozvánku na Mistrovství světa v baseballu, které se konalo v Holandsku. Tehdy náš sportovní svazu dostal svolení k zájezdu asi třicetičlenné delegace trenérů softbalu a baseballu z celé republiky na světový šampionát. Zájem trenérů a funkcionářů samozřejmě vysoce překračoval počet povolených účastníků. Velké boje o místo ve výpravě se odehrály hlavně mezi Prahou a Brnem. Jednou z výtek adresovaných organizátorům bylo, že úplně opomenuli venkovské kluby. Svoboda tehdy byla v úspěšnosti práce s mládeží velmocí. K mému překvapení jsem dostal nabídku na obsazení dvou míst. Náklady na cestovné byly 11 tisíc Kčs (tehdy můj čtyřměsíční učitelský plat). V této částce byla zahrnuta cesta a permanentní vstupenka na všechna utkání. Museli jsme mít stan, spací pytel, + jídlo na jedenáctidenní pobyt v Holandsku s sebou. Ta částka mi tehdy připadala tak astronomicky vysoká, jako by mi dnes někdo nabízel výlet raketoplánem na Měsíc za jeden milion. Kolega a světoběžník Ivan Hrabě mě však ujistil, že je to běžná taxa tisíc Kč za den pobytu za železnou oponou a že se rád téhle akce se mnou zúčastní. Ujistil mne, že se takováhle šance neodmítá. Stejný názor měla moje rodina, a když mi dcera nabídla se svou zdravotní sestrou finanční půjčku, začal jsem balit na cestu. Než jsem vůbec mohl uvažovat o cestě, musel jsem podstoupit martýrium běhání po úřadech: vyplňování dotazníků, obstarání pasu, výjezdní doložky, výměnu valut atd. Potom jsem si vypůjčil největší batoh, jaký jsem sehnal. Sestavil jsem si jídelníček na 11 dnů, nakoupil konzervy, přibalil chemikálie na vyvolávání filmů, prádlo a dva bochníky chleba a navrch stočil stan a spací pytel. Přes ramena jsem si ještě přehodil dva foťáky a jako těžce naložený soumar vyrazil na místo srazu. Tam jsem zjistil (a také nafotil) jednu absurditu tehdejší doby. Vzhledem k tomu, jak bylo obtížné sehnat všechny potřebné dokumenty k výjezdu, byla by nesmírná škoda, kdyby neodjel plný počet zájemců v případě, že někdo náhle onemocní nebo z jiných důvodů nepřijde v době odjezdu. Proto byli pozváni ještě čtyři náhradníci navíc. Ti museli mít všechny potřebné doklady, vyměněné valuty, nabalená zavazadla na cestu a dovolenou v práci. Pak jen čekali, že možná někdo nepřijde. Pár minut před odjezdem stále chyběli čtyři účastníci s Brna a tváře jednoho z čekatelů se rozjasňovala nadějí. Nafotil jsem i výraz jeho tváře, když na poslední chvíli Brňáci dorazili. Byli jsme kompletní a na cestu nám zamávali čtyři náhradníci. Cesta na hranice nám utekla rychle. Na hraničním přechodu jsme všichni museli vystoupit z autobusu a celníci se pustili do prohlížení zavazadel a celého interiéru autobusu. Většina účastníků měla různě poschovávané valuty získané na černém trhu, a proto bylo ve vzduchu přímo cítit napětí. Já jsem byl v tomhle ohledu bílá vrána, protože mi na nějaké shánění dolarů nebo marek nezbyly peníze. Byl jsem proto naprosto v pohodě a když jeden z celníků namátkou vybral sedm účastníků zájezdu, kteří s ním měli jít k osobní prohlídce, připadalo mi to komické a zasmál jsem se. Hned mě napomenuli spolucestující, abych zbytečně neprovokoval celníky, že by nás mohli sbalit k prohlídce všechny. Mladí lidé si dnes těžko mohou představit, jak byl tehdy každý servilní ke všem složkám ministerstva vnitra policistům, celníkům, pracovníkům na pasovém oddělení. Stačilo málo a neměl šanci na další výjezd v budoucnu. Znám případy, kdy při výjezdu zdravotníků z našeho regionu našli celníci stodolarovou bankovku ukrytou v drdolu lékařky ze sousední obce a u jedné zdravotní sestry jinou bankovku složenou v nakousnutém obloženém chlebu pod plátkem salámu. Podle toho, jak celníci šli téměř na jisto je zřejmé, že vždycky měli mezi turisty nějakého špicla. Pro dnešní generaci budou naše zážitky těžko pochopitelné. První šok jsme zažili hned v městečku těsně za hranicemi. V pouličním krámku se zeleninou byly vystaveny bedny ovoce a nad nimi visely celé trsy banánů (ty jsem znal jenom ze Spartakiády v Praze). V obchodě s elektrospotřebiči jsme byli u vytržení nad pestrým výběrem zboží, které u nás bylo jen pod pulty, pokud vůbec bylo a majitel obchodu nás překvapil nabídkou (mluvil perfektně česky), že mu můžeme zavolat při cestě zpátky. Otevře nám kdykoliv třeba během noci nebo v neděli, abychom mohli u něj nakoupit dárečky pro rodinu za všechny peníze, které nám zbudou z kapesného. A také jsme toho při cestě zpátky využili. O kapesném se zmíním hned po popisu cesty. 12

13 Už při nástupu do autobusu nám vedoucí výpravy představil dva šoféry a oznámil, že šofér Staník nemá smrad z ryb rád. V autobusu proto nemáme otevírat rybí konzervy nebo sardinky. Šoféři dálkových autobusů byli v té době šlechta a my, cestující, plebs. Šoféři dostávali diety ve valutách a při zastávkách, na kterých jsme na lavičkách vybalovali sáčky s jídlem z ruksaků, vždy neomylně zamířili k restauracím (ve městě k čínské restauraci). Na dálničních odpočívadlech jsem měl další premiéru. Poprvé jsem uviděl telefonní budky a záchody se širokým vstupem pro vozíčkáře a vyhražené a označené prostory pro venčení psů. Fotil jsem jako zběsilý. Cestou do Holandska jsme samozřejmě nocovali pod širákem ve spacích pytlích. Druhý den jsme dorazili do kempu Weltervreden kousek od moře u města Haarlemu. Rozbalili jsme stany a má první cesta vedla k sociálkám. Hurá teplá i studená voda, zásuvky na elektriku, takže s vyvoláváním filmů nebude problém, ale marně jsem hledal nějaký vařič na ohřívání konzerv. Brzy mi došlo, že Holanďané byli zhruba o dvacet let před námi. Nikdo by se tam nepatlal s ohříváním konzerv, protože třikrát denně přijela do kempu pojízdná prodejna, kde měli teplá jídla za levný peníz (levný pro Holanďany). Zbývající dny jsem obědval i večeřel studené konzervy a jako přílohu jsem měl sušenky. Zásoba chleba mi totiž druhý den došla. Teď se dostanu ke druhé zvláštnosti rozvinutého socialismu. Poplatky za čekací dobu byly u ČSAD větší, než jízda. Proto jsme museli každý den projet alespoň 100 km autobusem. Naštěstí se šampionát konal ve čtyřech holandských městech: v Haarlemu, Rotterdamu, Eindhovenu a Utrechtu. Vybrali jsme si proto z bohaté nabídky zápasů vždy jeden ve 14 hodin a jeden ve 20 hodin v různých městech. Ta však byla stejně příliš blízko, takže jsme podnikali navíc různé výjezdy (např. i do Belgie), abychom najezdili potřebný počet kilometrů a ušetřili tak cestovní náklady. A když už jsme někde zakotvili u stadionu, stejně jsem toužil uvidět historická centra měst, která byla obvykle 5-10km od stadionu. Baseball potřebuje hodně místa (100x120m) a to určitě nenajdete uprostřed měst. Když jsme měli pár hodin volna, vždy jsem se ptal pořadatelů, kudy vede cesta do centra. Slýchával jsem stejnou odpověď: Pěšky to je daleko přes 7 km, můžete ale jet taxíkem nebo podzemní dráhou. Přijde to na pouhé 2 guldeny. Vždy jsem zdvořile poděkoval a vydal se na cestu pěšky. Poprvé v životě jsem po návratu domů zjistil, že mám prochozené podrážky u bot. Nebyla to jenom fráze v podrážkách byly otvory, že by jimi prošla pětikoruna. A jak to bylo s tím kapesným? V té době byl kurs 10,- Kčs za 1 gulden (holandský zlatý). Pro lepší představu mladších čtenářů o tom, jaký byl můj vztah k valutám z 11 tisíc Kčs, které jsme platili, byla hrazena doprava a my jsme dostali 110 guldenů jako kapesné na 11 dnů. Z toho jsme si museli zaplatit permanentku na všechna utkání šampionátu za 100 guldenů. S tím jsme ovšem nepočítali (alespoň já ne). Jednoduchými počty zjistíte, že mi zbylo na 11 dnů pobytu 10 gulďásku kapesného. Zní to neuvěřitelně, ale téměř všechno, na co jsem se v obchodech, na tržišti nebo v krámcích zeptal, stálo 2 guldeny: pivo, limonáda, film do foťáku, 10 pohledů atd. Většinu výdajů jsem tedy ve svém programu vynechal. Celou částku jsem vyčlenil na dárky pro rodinu: jedny dámské hodinky, 10 pohledů bez známek, 1 volkmen, kbelík cibulek tulipánů. To vše se vešlo do těch deseti gulďásků. Jídlo jsem na celý pobyt měl v ruksaku a pitný režim jsem vyřešil tak, že jsem si čepoval vodu na toaletách a pachuť chloru jsem likvidoval trochou marmelády, rozšlehanou vidličkou ve vodě. Téměř celou stránku jsem věnoval drobným problémům vyplývajícím z rozdílů života před železnou oponou a za ní. To ale rozhodně nemůže zastínit báječné zážitky ze šampionátu, který mi odhalil krásy baseballu, i když se jednalo o světový šampionát amatérských týmů. Profesionálové se tohoto šampionátu nezúčastnili a tak suverénně zvítězili Kubánci. Zbývající týmy Japonci, Venezuela, Itálie, Holandsko, Belgie, Korea, Tajvan a Nizozemské Antilly však sváděly o druhé a třetí místo tak urputné boje, že nadchly nejen desetitisíce diváků v zcela zaplněných tribunách, ale také mě přesvědčily, že bychom se mohli pokusit hrát baseball s našimi žáky a dorostenci i na škvárových fotbalových hřištích v našem regionu. Ze šampionátu jsme si odvezli spoustu metodických materiálů, vyměnili si s holandskými trenéry adresy a od japonské firmy Kenko jsme dostali dvě krabice míčů a pozvánku na žákovský turnaj do Tokia, pokud se nám podaří vychovat baseballový tým mladších žáků. Cestou domů jsem přemýšlel, jak se do baseballu se školní mládeží pustit. Netušil jsem, že už za rok mi náhoda na Baseballovém týdnu v Praze pomůže můj sen realizovat. A že budeme za pár let hrát baseball na americké základně v Ramsteinu? a že se pět kluků z našeho údolí dostane do Japonska? a že budou do pěti let hrát desítky týmů na Grand Prix Svoboda? a že pojedou naše žákyně na Světový seriál do USA? O tom se mi ani nesnilo! 13

14 Za pár let už naši kluci vítězili na baseballových hřištích Evropy a Robert Roudný byl vyhodnocen jako nejlepší sportovec okresu Trutnov. Na fotografii přebíráme ocenění od předsedy ONV. OD TEPLÁKOVKY K BASEBALLU... Softbalový oddíl (tehdy ještě softballový ) existoval jako součást TJ Tatran Svoboda. Až do roku 1985 ležely veškeré náklady pro činnost dětí na bedrech rodičů. Žáci si sami kupovali výzbroj a výstroj, rodiče jim platili výlohy spojené s cestováním, ubytováním a startovným. I za těchto podmínek byli naši žáci na špici nejen v kraji, ale i v ČSR. Poprvé v roce 1985 nám zakoupil občanský výbor a Čs. svaz žen první trička a v roce 1986 nás příjemně šokoval manžel mé dcery pan Paolo Valestri a jeho italská firma L.N.R., když vybavil naše dvě žákovská družstva 32 soupravami dresů (od ponožek až po čepice). Pronikavě se zlepšila společenská úroveň i vystupování našich žáků. Díky nápadným dresům si našich dětí více všímali i trenéři a manažéři zahraničních celků, a tak jsme na Pražském baseballovém týdnu na jaře 1988 navázali kontakty se softbalovými a baseballovými týmy Sovětského svazu, Nizozemí, Itálie a Polska. Důsledkem toho bylo pozvání holandských dětí na zimní radovánky do Svobody, dohoda o recipročním výjezdu našich hráčů v dalších letech na baseballové soustředění do Holandska a úvaha o organizování Mezinárodního dětského táboru ve Svobodě. Během prázdnin jsme měli jako každý rok na hřišti u sokolovny letní soustředění. Spolu s dětmi a trenéry z Prahy, Olomouce a Příbrami jsme hráli softbal, volejbal, šachy a v pohodě jsme si užívali krásného horského léta. Na jarní debaty s ruským trenérem jsem zapomněl. Jako kanadský žertík mi připadalo hlášení z mezinárodní telefonní ústředny, že mám na drátě Moskvu. Ozval se Sergej Kurčenko s přáním, že by se rád s moskevskými dětmi zúčastnil v příštím roce našeho letního tábora. Aniž by to tušil, odstartoval celou lavinu zajímavých událostí. Když přijedou Rusové (tehdy ještě Sověti), mohlo by dopadnout povolení i pro účastníky ze zemí za železnou oponou (zelená karta!) a my bychom potom mohli jet na oplátku (bez devizových prostředků) do Holandska a do Itálie! Hned jsem zavolal dceři do Itálie, aby sehnala nějaký dobrý žákovský tým ( táto, to chce ale od moře, abyste si to pořádně užili nejlépe u Ligurského moře Massa nebo Carrara! ), potom do Holandska Dicku Bliekovi, do Polska lišáku Janu Liszkovi, do Itálie Giannimu Vateroni a na předsednictvo Československé softbalové asociace. Všem jsme poslali pozvánku na Mezinárodní dětský tábor softballu a baseballu ve dnech Všem jsme napsali, že budeme hrát softbal, ale chceme si také v přátelském prostředí vyzkoušet možnost hrát baseball na fotbalových hříštích. Na předsednictvo jsem oznámil, že máme vše pro hosty připravené (jídlo, ubytování, program), ale že potřebujeme zelenou kartu. Jeden z funkcionářů svazu si pospíšil a zavolal Dickovi do Holandska, že všechno zařídil, o kartě lehce pomlčel. Dick zase zavolal mně, že je vše vyřízené. Tohle všechno proběhlo v září. Celý podzim jsme plánovali organizaci mezinárodního setkání. Naštěstí byl mezi námi jeden pesimista Tonda Poláček, který stále tvrdil, že to nemůže dopadnout. Nakonec zviklal i mne. Kolem Vánoc jsem zavolal do Prahy na ÚV ČSTV a tam jsem se dozvěděl, že žádnou zelenou kartu pro nás 14

15 nemají a ani nemohou mít, protože čtyři, které přidělili softbalu a baseballu jsou již rozebrány. To bylo na mrtvici. Za měsíc měli přijet Holanďané na výměnný pobyt a bez zelené karty by po nich chtěli spoustu peněz a o prázdninové akci se nám mohlo jen zdát. Za socialismu byla spousta zákazů, ale také celá řada fíglů, kterými se daly zákazy a příkazy obejít. Rozjel jsem se do Prahy a navštívil jednoho vysokoškolského kantora a čelního funkcionáře softbalu Pavla Knoblocha, jehož syn byl ve Svobodě na letním táboře a jeho týmy byly určitě v zahraničí častěji, než bylo zelených karet. Když jsem mu slíbil, že ho neprásknu (dnes už je to promlčené), tak mi dal typ: Musíš sehnat někoho vlivného na ÚV ČSM (Svaz mládeže), který má výjezdů víc, ale nejlepší je to přes ÚV KSČ. Okamžitě jsem pátral, kdo má nějaké známé na ÚV KSČ. Švagr Petr Kvaček mi prozradil, že na ÚV je jeho bývalý spolužák Láďa Miller a že jeho nevlastní sestra pracuje na radnici ve Svobodě. Najednou šlo všechno jako po másle. Dostal jsem telefonní číslo a zavolal do Prahy. Odpověď mě potěšila: Zelenou kartu? Maličkost. Obrať se na soudruha Fabriku na ÚV SSM a řekni mu, že tě posílám já! Zelená karta byla obratem. Zimní pobyt Holanďanů proběhl perfektně ubytoval je bezplatně Honza Hančil na své chalupě ve Velké Úpě, lyžařský oddíl jim dal k dispozici permanentky na vlek a Holanďané nám za to připravili letní soustředění, o jakém se nám ani nesnilo. Další pohromu jsme odvrátili díky tajnému číslu ambasády v Římě, které nám prozradil Ivan Hrabě. Týden před Mezinárodním prázdninovým táborem mi zavolal šéf Italů, že se teprve teď dozvěděl, že pro cestu do socialistického Československa potřebují všichni včetně dětí pasy. Vstupní víza jim bez pasů nikdo nedá. Co prý mají dělat? Zavolal jsem na číslo, které jsem získal od Ivana. Úředník na ambasádě se domníval, že mluví s velmi důležitou osobností, když mám jejich číslo. Problém, soudruhu? Jakýpak problém. Ať si napíšou na papír seznam všech účastníků a zajdou za mnou, dostanou razítko a je vymalováno. A jak žijete v Krkonoších? Takové jednání úředníka se zákazníkem by patřilo i dnes do oblasti snů. Za totality to ale byl zázrak. Příjezdu čtyř zahraničních týmů do Svobody už nic nebránilo. Program byl do puntíku připraven. O tom, jak celý Mezinárodní tábor probíhal a hlavně o tom, jaký měl význam pro rozvoj žákovského baseballu, si povíme v další kapitole. KDYBY VŠICHNI CHLAPI SVĚTA... Už nás, pamětníků kdysi slavného filmu o solidaritě chlapů z mnoha zemí světa při záchraně jednoho lidského života, moc nebude. Škoda. Protože by byla lépe pochopitelná neuvěřitelně rozsáhlá a účinná bezplatná pomoc spousty občanů, úředníků, zdravotníků a funkcionářů i zaměstnanců různých služeb, organizací a úřadů při realizaci zdánlivě nemožného úkolu: ubytovat, bezplatně stravovat a organizovat jedenáctidenní mezinárodní tábor dětí z pěti zemí (SSSR, Polsko, Itálie, Nizozemí a ČSSR) a navíc ještě pořádat turnaje v několika městech a obcích (Svoboda nad Úpou, Janské Lázně, Mladé Buky, Trutnov, Vrchlabí a Dvůr Králové nad Labem). Proč v tolika obcích? V těchto místech se na školách hrály pálkovací hry zatím jen softbal. Ten jsme chtěli více popularizovat a navíc si vyzkoušet, jak by se dal na improvizovaných hřištích hrát s kluky ve světě populárnější baseball. Až dosud jsme na podobné akce nepotřebovali peníze dnes bychom řekli finanční zajištění. Tehdy ještě stačilo dobré slovo na správném místě. Městský národní výbor nám kdykoliv zapůjčil kulturní klub Rýchorka i se sociálním zázemím. Tam jsme si vždy zřídili hlavní společenské a organizační centrum. Okolní sportovní kluby a tělovýchovné organizace na celém okrese nám za stejných podmínek (bezplatně) dávaly k dispozici svá hřiště. Rodiče, ale také spousta cizích nebo bezdětných rodin poskytovala našim hostům bezplatně noclehy se snídaní a večeří vždy pro dva nebo čtyři zahraniční účastníky a obědy ve školních jídelnách stávaly něco přes dvě koruny a to každý účastník sportovních akcí rád zaplatil. Tentokrát jsme ale potřebovali zajistit zahraničním účastníkům našeho tábora kompletní servis pobytu zdarma all inclusive. Chtěli jsme ode všech hostů stejnou službu pro naše děti, které by se také rády podívaly do světa. Vypracovali jsme čtyřstránkový elaborát s cíly i prostředky akce včetně rozpočtu. Z něj ocituji: Celodenní stravování 130 osob á 30,- Kč (39 tis.), propagace (5 tis.), režie s ubytováním (4 tis.), doprava do Dvora Králové, Vrchlabí, Špindlerova Mlýnu, Pece pod Sněžkou, jízdné na lanovkách na Černou horu a na Sněžku (celkem ,-) = ,- Kč. Příjmy: úhrada stravování od domácích účastníků 9 tis., zisk z prodeje vstupenek 3 tis. Plánovaný schodek ,- Kč. O jeho pokrytí jsme požádali organizace NF obcí a měst, ve kterých turnaj probíhal. Když jsme vyřešili problém financí, chtěli jsme využít zisk zelené karty pro další výměnnou akci s holandským klubem Knuppelaars Rosmalen. 15

16 Začátkem února 1989 k nám přijede na týdenní lyžařský výcvik autobus Holanďanů z Rosmalenu a v srpnu (po skončení Mezinárodního tábora) od 2. do 14. srpna pojede výprava našich dětí na soustředění v Holandsku. Hned v lednu jsme svolali rodiče a obě nebo ještě lépe všechny tři akce upekli. Co se dalo vyrobit doma, to jsme nekupovali. První kečrovské rukavice nám vyráběli tátové hráčů. MEZINÁRODNÍ DĚTSKÝ TÁBOR SOFTBALLU A BASEBALLU Bylo nám jasné, že na tak mamutí podnik musíme zaktivizovat maximum schopných organizátorů i spolupracovníků. Vytvořili jsme komise pro jednotlivé druhy činností. V Rýchorce pracovala sehraná parta stravovací komise pod vedením Honzy Hainiše. O dopravu včetně oprav se staral Jarda Vávra, který kromě vozidel ve své péči využíval i autobusů našich hostů. Zdravotní službu zajišťovala MUDr. Jarmila Oravcová se zdravotní sestrou paní Hanou Smažínkovou a několikrát jsme využili služby i trutnovské nemocnice (jak jinak bezplatně). Kiosek pro rychlé občerstvení přímo v klubovně zorganizoval a vedl Ing. Milan Oravec. Měli jsme dopravní komisi, ubytovací komisi, stravovací komisi, technickou komisi, komisi tlumočníků, rozhodčích, tiskové a výpočetní středisko a všechny dohromady jistila dvoučlenná komise PPP ve složení Ivan Hrabě a Stanislav Ondráček (protipožární, protipovodňová a protiprůserová). Rád bych dnes všechny dobrovolné pracovníky, kteří se podíleli na průběhu celé akce, alespoň vyjmenoval. Udělali nám v zahraničí takovou pověst, že se v dalších letech při pobytech v Holandsku, Itálii i Moskvě měly naše děti báječně a mají po celý život na co vzpomínat. Problém je, že jsme tehdy ještě neměli lokální tisk, ani místní kroniku. A lidská paměť je přece jen krátká. V tyto dny horko těžko sháním po svých přátelích jména všech členů komisí i rodin, které se nejen při této akci, ale také v dalších letech při organizování turnajů Grand Prix Svoboda starali o naše zahraniční hosty. Zatím jsem zjistil jen jména většiny dobrovolníků, kteří vařili a obsluhovali kolem půldruhé stovky strávníků: Jan Hainiš, Jana Hřebenářová, Zina Imrišková, Marcela Sklenářová, Hana a Franta Černých, Iva Kosinová, Lilka Burešová, Šárka Dudová. Jako tlumočnice pracovaly Milina Benová, Jana Zárubová (ruština), Helena Ondráčková (angličtina), Šárka Dudová (francouzština). Jen těžko dnes někdo uvěří, že se našly desítky svobodských rodin, které bezplatně ubytovaly stovku zahraničních hostů, dokonce s polopenzí. Bohužel se nám nepodařilo umístit do rodin ruskou výpravu. Tehdy byla vzpomínka na srpnovou okupaci příliš živá a dočasný pobyt Rudé armády byl většině národa 16

17 silně proti srsti. Nezbylo nám, než pro hosty z Moskvy sehnat v Janských Lázních chalupu, kde jsme je ubytovali. Jak jsme se o ně starali, si necháme na závěr kapitoly. Mezinárodní tábor měl dva hlavní cíle. Především jsme si chtěli ověřit možnost hrát žákovský baseball na fotbalových hřištích. Těch bylo na našem okresu jako máku, ale softbalová hřiště jen dvě: ve Dvoře Králové a v Horním Starém Městě (předměstí Trutnova). Druhým cílem bylo, popularizovat pálkovací hry v celém regionu. Fotbalové kluby nám půjčily bezplatně všechna hřiště, která stejně o prázdninách zahálela. Zahraniční výpravy měly k dispozici své autobusy a tak se náš celý ansábl stěhoval každý den na jiné místo. Hráli jsme turnaje ve Svobodě, v Janských Lázních, ve Vrchlabí, v Trutnově a finálové utkání za účasti stovek diváků i televize na travnatém fotbalovém hřišti v Mladých Bukách. Každý večer patřil vždy jedné ze zúčastněných výprav. Některé v sále, jiné u táboráku připravily programy, ve kterých představily svou národní kulturu. Zajímavým zpestřením jídelníčku byl nápad italské výpravy. Jejich děti nejedly naše tučná jídla s velkým nadšením. Italské maminy se rozjely po nákupech a navařily pro všechny účastníky tábora proslavená jídla italské kuchyně. Sportovní výsledky turnaje nám nás velmi překvapily. Již předem nám ohlásili Poláci a Rusové, že jsou ochotni hrát softbal i baseball, Italové a Holanďani naopak tvrdili, že u nich hrají děvčata softbal, ale kluci jen baseball. Na prvá utkání jsme proto hráli s Poláky a Rusy softbal a díky našim špičkovým nadhazovačům jsme obě softbalová utkání suverénně vyhráli. Podařilo se nám také v baseballu porazit Holanďany i Italy. V základní soutěži jsme byli na prvním místě před Italy a Holanďany, na čtvrtém místě byli Poláci. Ve druhé části se hrálo semifinále: a Ke družstvu Poláku dorazil v závěru týdne jejich státní trenér Jan Liszka. Správně by se ale měl jmenovat Lišák. Pozorně sledoval naše utkání s Holanďany a rychle pochopil, že našim nadhazovačům není jasné pravidlo o příhozu na mety (pick-off). Při semifinálovém utkání s Poláky se každý jejich běžec, který se dostal na metu, okamžitě rozběhl na další, když náš nadhazovač zvedl nohu při zahájení nadhozu. To samozřejmě vyprovokovalo našeho nadhazovače, aby hodil příhoz na metu, o kterou polský hráč usiloval. Následoval výrok rozhodčího balk! což znamená nesprávný nadhoz a posun běžců na metách. Tahle situace se opakovala tolikrát, že přiváděla k zoufalství nejen našeho nadhazovače, ale celý náš tým. Utkání jsme prohráli a marně jsme pátrali po tom, kdy může hráč běžet a kdy ne. Snažil se to našim hráčů večer vysvětlovat špičkový nadhazovač italského nároďáku mužů Angelo, ale stejně jsme to vzhledem k jazykové bariéře nedokázali pochopit. Teprve o týden později na výcvikovém soustředěni v Holandsku jsme kouzlu pick-offů porozuměli. Pád s prvního místa nás sice mrzel, ale hlavní cíl zjištění, že můžeme s mládeží dobře hrát baseball i na fotbalových hříštích, byl splněn. Cesta rozvoje žákovského baseballu v Československu byla odstartována! Slíbil jsem, že na závěr kapitoly popíši vznik našeho mnohaletého přátelství s ruským týmem. V té době bylo členství učitelů ve Svazu přátel Sovětského Svazu. V tomhle ohledu jsem byl bílou vránou. Také do dotazníku v době normalizace jsem uvedl, že vstup vojsk Varšavské smlouvy k nám chápu jako obavu ze změn výsledků II. světové války, ale že nechápu, proč tady ještě jsou. Díky své výchově jsem ale rozlišoval Rusy a Sověty. Jako kluk jsem hltal ruskou i legionářskou literaturu a mým nesplněným cestovatelským snem bylo jezero Bajkal. Když se nám ráno holandští a italští hráči chlubili, jakou měli snídani a co dostali na cestu, bylo mám opuštěné ruské výpravy líto. Podnikli jsme dvě akce. Především jsme se obrátili na Svaz žen a důchodkyně napekly pro ruskou výpravu buchty a štrůdl. A ruské kluky jsme potěšili ještě jedním darem. Holanďané nám přivezli kromě balíků s toaletním papírem a dámskými vložkami (na základě instrukcí české manželky Dicka Blieka paní Aleny) také obrovský balík džínového oblečení. Sekáče tehdy ještě u nás nebyly a hlad Rusů po džínovém oblečení jsme všichni důvěrně znali. Celý ten balík textilu jsme proto dali moskevskému týmu. Rusové jsou známí svou širokou slovanskou duší. Od té doby jezdí do Krkonoš každoročně minimálně třikrát velká moskevská výprava hráčů, hráček, funkcionářů, sponzorů a přátel. Slaví u nás ruské Vánoce (začátkem ledna), lyžují, v předjaří se připravují na baseballovou sezónu, v červnu jezdí na Pražský baseballový týden a o prázdninách na letní soustředění. Tehdejší žáci jsou dnes už dospělí, někteří pár měsíců u nás i hráli v našem týmu, jiní již jezdí na návštěvu se svými dětmi. Také s Italy a Holanďany navázaly mnohé svobodské rodiny přátelské styky. Několik dalších let jezdily do Svobody a Janských Lázní rodiny Holanďanů a Italů na zimní rekreaci a naše rodiny pro změnu zavítaly do Itálie k Ligurskému moři a do Holandska. Díky našim kontaktům vzniklo i jedno holandsko-české manželství. 17

18 CESTA ZA ŽELEZNOU OPONU Hned po skončení Mezinárodního tábora jsme vyrazili ve středu s dětmi na první výpravu za železnou oponu přes NSR a Lucembursko se dvěma noclehy do holandského Rosmalenu, tam jsme měli absolvovat od 5. do 11.8 výcvikový tábor s vyjížďky po Holandsku a zpět cestovat přes Hamburg, Bad Doberan (koupání v Baltickém moři) a Berlín. Na náměstí Svornosti ve Svobodě nad Úpou nás měli čekat rodiče v pondělí odpoledne. Zájem dětí byl tak obrovský, že místa v autobuse nestačila, ale Tondovi Poláčkovi se podařilo zajistit bydlík pro dalších 7 osob. Na kolik nás dvanáctidenní výlet přišel? Ocituji z dopisu rodičům: Celkové předpokládané náklady na přepravu ČSAD činí ,50 Kč (461,10 Kčs na osobu) plus parkovné, noclehy pro řidiče ap. Proto počítáme s částkou 500, - Kčs na osobu. Žáci budou potřebovat platný pas (vystavení 50,- Kčs), průjezdní víza pro Rakousko a NSR, pobytové vízum do Nizozemí a dorostenci nad 15 let a dospělí kolky na celní prohlášení 300,- Kčs. Pro noclehy na cestu (Rakousko, NSR, Lucembursko) si bereme s sebou spací pytle a karimatky. První změna plánu nastala již v Německu. Počasí se natolik zhoršilo, že jsme nechtěli riskovat plánovaný nocleh u Kützbühlu v přírodním hotelu pod hvězdami. Zapíchli jsme to už v Norimberku. Tam se mi podařilo přemluvit školníka, aby nás bezplatně ubytoval v tělocvičně místního gymnázia. Pádným argumentem byla bedna plzeňského. Druhý nocleh jsme absolvovali na rozlehlé louce v Lucembursku. Teprve ráno jsme zjistili, že se o nocleh dělíme se stádem krav. Nástup do autobusu se podobal díky četným kravincům slalomu. Výcvikový týden v Rosmalenu byl úžasný. Půlku dne jsme vždy dostávali do těla základy baseballové abecedy od holandských trenérů a půlka dne byla vyhrazena poznávacím exkurzím. Hostitelé se na nás perfektně připravili a celý pobyt jel podle perfektního scénáře vypracovaného svědomitým Rheinem Merxem. Jednu příhodu za všechny. Když nás čtvrtý den pobytu probudil hustý liják, všichni jsme se zaradovali. Hurá, dnes si odpočineme, prší jako z konve. Z omylu nás okamžitě vyvedli trenéři: Co je? Jsou státy, kde prší 350 dní v roce a taky se tam sportuje. Po tréninku se vysprchujete a převléknete do suchého. Uvidíte, jak vám bude dobře! Ku podivu to fungovalo a tuhle zkušenost jsem později aplikoval na škole, když jsme hráli v dešti nebo dokonce v zimě na sněhu. 18

19 Kromě sportu a poznávacích exkurzí jsme také byli pozváni na setkání se starostou a radními města a na závěr pobytu i do rozhlasu. Reportér se ptal prostřednictvím tlumočníka, jaký byl nejhlubší zážitek dětí během jejich cesty a pobytu. Šokovalo mě, když jedna žákyně řekla, že se jí nejvíc líbil nocleh v té překrásné tělocvičně v Norimberku. Nevydržel jsem to a vstoupil do rozhovoru: Spali jsme ve staré škole, ale v perfektně vybavené tělocvičně včetně fungujícího sociálního zařízení teplou vodou a toaletním papírem na záchodech. Travička na školním dvorku byla i o prázdninách vzorně posekána a všude bylo dokonale uklizeno. Budeme muset jezdit přes hranice častěji, aby si děti vynutily podobné prostředí na našich školách! Tehdy jsme všichni pochopili, že jsme sto let za opicemi, dvacet let za Evropou a později po pobytech na amerických vojenských základnách, že je Evropa dvacet let za Amerikou. Ze zájezdu máme díky Jirkovi Brožovi z Pece videozáznam, který slíbil Jarda Havlina převést na DVD. Naši nadhazovači pochopili význam příhozů na mety a hráči si vyzkoušeli dokonalé hráčské vybavení. Na oplátku jsme nechali v baseballovém muzeu v Haarlemu vlastnoručně vyrobený softbalový míč našeho hráče. Potřebnou váhu zajišťoval monočlánek uvnitř balonu. Holanďané ocenili, z čeho dovedeme uplést bič a ještě s ním práskat. Na zpáteční cestě jsme přenocovali ve škole pod Berlínem. Cítili jsme se jako doma, protože celý dvorek byl zarostlý buřinou, záchody stejné jako u nás a teplou vodu jsme produkovali sami pár hodin po tom, co jsme se napili studené. POČÁTEK NOVOVĚKU ÚRODNÝ ROK 1990 Od začátku roku 1990 už není problém dohledat jakoukoliv akci softbalu nebo baseballu v našem regionu, protože od 8. ledna 1990 vychází svobodský týdeník Svoboda Fórum a všechny významné sportovní i kulturní akce si může každý v archivech vyhledat. Pro lepší orientaci zájemců jsem vytiskl přehled článků v jednotlivých ročnících. Výpis I. r. ocituji: SF ročník Kopeček Jaro účastníků, kluci i děvčata obsadili 1. místa! SF 15 Obhájeno prvenství na 2. ročníku O zlatou pálku v Brně. Pořadí: 1. SV, 2. JL, 3. Poruba, 4. Brno, 5. VOKD, 7. Uh.Hr., 8. Brno-Husovice SF 16 OP žáků softbal: SV-DK 13:1 a 12:0, JL Choceň 15:3 a 26:3 SF 17 Kvalifikace mužů pro Metu Mikrofóra: 1. SV, 2. Krakonoš Vrchlabí SF turnaj KP i.tř. juniorů soft.: 1. SV, 2. CH, 3. MB, 4. Holice, 5. Pardubice SF 19 Meta Mikrofóra: 1. Vrchlabí, 2. Svoboda, 3. Plzeň, 4. Uh.Hradiště, 5. Ústí n.l. SF 20 na 2. turnaj KP juniorů do Hradce naši hráči nejeli příprava baseb. na Moskvu SF 21 KP žáků JL MB 19:7 (naše celky dosud neprohrály!) SF 22 I. roč. VELKÉ CENY SVOBODY v softbalu: 1. Svoboda (st.žáci) 1. Svoboda (ml.žáci) 1. Svoboda (žákyně) 2. Janské Lázně 2. Ostrava 2. Choceň 3. Ostrava 3. Janské Lázně 3. Mladé Buky 4. Mladé Buky 4. Praha 4. Ostrava + Kostelec 5. Olomouc 6. Choceň, 7. Kostelec, 8. Vrchlabí, 9. Praha, 10. Brno SF 22 Na pozvání Petra Aubrechta setkání s Frankem Lupacchinem v Praze start Little League Baseball! SF 23 Petr Valtera a Norbert Fleischer pozvání do repre juniorů příprava na ME dvacet mladších žáků se připraveje na výjezd do Ramsteinu st. žáci obhájili 1. místo na X. roč. DPM Praha a II. roč. Pionýrské stezky. Pořadí: 1. Svoboda 4. Meteor Praha 7. Mladé Buky 10. Tempo Praha 2. Janské Lázně 5. Liberec 8. Kotlářka Praha 11. Plzeň 3. Brno 6. Motorlet Praha 9. Olomouc SF 24 zveřejněn program International Baseball Tournament juniors Moscow SF 25 Jiří Hrdý získal na M ČSFR v atletice dvě zlaté medaile 100m a 200m!!! Svoboda na M ČSFR softbalu dorostu v Praze stříbro za Meteorem Lpraha Sv Krč 12:4, Sv Pha Podolí 14:5, Sv Meteor Praha 6: utkání baseballu mlad. žáků v baseballu v ČR Svoboda Slavoj Praha 15: ml. žáci Ramstein (mezinárodní turnaj ke Dni nezávislosti) SF 26 Naši junioři v Moskvě třetí za seniory USA a juniory USA!! SF 27 Jak jsme nepřivezli medaili z Evropského šampionátu ME Senior League, Baseballový a softbalový tábor (Praha, Olomouc, Svoboda) SF 29 jak jsme nepřivezli medaili... dokončení 19

20 SF 30 Italské prázdniny týdenní výjezd kluků a děvčat do Itálie) SF 31 Italské prázdniny pokračování SF 32 Italské prázdniny dokončení, junioři na turnaji I.tř. mužů v HK druzí SF 33 starší žáci pokračují ve vítězném tažení KP SF 35 Leteňská pláň 1. SV, 2. DPM Praha, 3. JL, 4. Slavoj Pha, 5. Krč, 6. PKO SF 36 dopis z Ramsteinu, výsledky KP žáků SF 37 přijedou Whales Vorden (NL), (SV Wh.V 17:0) KP žáků: 1.SV, 2.JL SF 38 Sv. Kopeček: 1.SV, 2. Kop., 3. Poruba, 4. Brno, 5. Ol., 6. JL, 7. SvD, 8. Choc. SF 39 výsledky Posledního homerunu v Praze (našim skrečovány výsledky 1. dne!) ZROZENÍ MALÉ LIGY... Little League Baseball (LLB) je jediná organizace dětí a mládeže v USA s celosvětovou působností, jejíž program byl vyhlášen a Kongresem USA posvěcen již téměř před osmdesáti lety. Podle hesla CHARACTER COURAGE LOYALTY (charakter odvaha loajálnost) má vypracovanou dokonalou metodiku pro celý výchovný systém mládeže od mladšího školního věku po dospělost. Základem činnosti je tzv. Lokální liga, jejíž působnost je vymezena územím, ve kterém žije maximálně 50 tisíc obyvatel. Práce s dětmi a mládeží začíná v září tzv. aukcí. Zájemci se shromáždí na hřišti nebo v tělocvičně a trenéři si vyberou a ve spolupráci s rodiči zorganizují jednotlivé týmy, se kterými celoročně pracují i soutěží. Prvořadou zásadou je fair-play. Na výsledcích vzájemných utkání nezáleží, protože po závěrečném turnaji (obvykle v květnu) se vytvoří výběr místní ligy (all stars team), který se zúčastní v červnu národního turnaje výběrů místních lig. Vítěz pak o prázdninách reprezentuje svoji zem v Evropském šampionátu a spolu s dalšími kontinentálními týmy a čtyřmi nejlepšími týmy USA ve Světové sérii. Na rozdíl od klubových soutěží a většiny spolkových systému má každá lokální liga absolutní suverenitu a jedná přímo s centrem v USA. Za každého člena platí do centra ročně 1 USD a za to dostává kurýrní poštou spoustu metodických materiálů a má všechny vrcholné soutěže plně hrazené. Jak jsme se ke členství LLB dostali? První informace jsme měli z polské televize, která byla v Krkonoších v době totáče jediným nerušeným zdrojem svobodných informací. Viděli jsme, jak polský emigrant pan Kokoška předává partě kluků krásné baseballové vybavení a vysvětluje fungování LLB. V polovině května 1990 mi zavolal Petr Aubrecht, že má do Prahy na Kotlářku přijet Frank Lupacchino, ředitel mezinárodních regionů LLB a založit Malou ligu v ČSFR. Na schůzce jsme podali oficiální přihlášku a hned po návratu zaplatili 150 doláčů za naše týmy a zahájili činnost. Šéfem národního vedení LLB jsme zvolili Ing. Květoslava Šorma, sekretářem Ing. Aloise Sklenáře (jejich jediná povinnost byla zorganizovat červnové národní kolo pro postup do Evropského šampionátu). Ustavující Lokální ligy byly 4 v oblasti Prahy (Petr a Ludmila Abrechtuovi (Kotlářka), Jiří Děcký (TJ Park), Petr Zach (Praha 4) a Ing. Jan Zákora (TJ Slavoj). Ve východočeské oblasti. LL Svoboda (St. Ondráček, Jan Hainiš a Pavel Petržela), LL Trutnov (Roman Klempíř), LL Rtyně v Podkrkonoší (Karel Nývlt a později Petr Horčička), LL Vrchlabí (Ivan Studecký). V oblasti severních Čech Liberec (Ing. Václav Bahník). Bohumil Dvořák (Kadaň), Martin Šuma (Louny). V jihomoravské oblasti Brno (Jiří Luža, Lubomír Mika a Petra Linhartová), Brno-Venkov (Antonín Weber). Postupně ale činnost Lokálních lig uvadala. Domnívám se, že hlavním důvodem byly poplatky ve valutách ne každý měl v zahraničí dceru, která by se o zaplacení příspěvku ve valutách postarala, zvláště když všichni hráči ještě museli platit členské příspěvky doma. Na úvodní schůzce s panem Lupacchinem jsme s Petrem Aubrechtem dostali pozvánku na dva turnaje na americké letecké základně v Ramsteinu. Původní domluva byla, že na jeden turnaj pojede Svoboda a na druhý Praha. Na Pražském baseballovém týdnu jsme si dali jako předzápas přípravné utkání Svoboda Slavoj Praha. Nebylo příliš dlouhé a skončilo 15:0 pro Svobodu. S Petrem jsme se dohodli, že pojedeme na oba turnaje do Ramsteinu my. 20