K N I H Y O D V AH Y A D O B R O D R U Ž S T V Í S V AZ E K / I. Alexandre Dumas SALVATOR

Transkript

1 K N I H Y O D V AH Y A D O B R O D R U Ž S T V Í S V AZ E K / I Alexandre Dumas SALVATOR

2 Romány Alexandra Dumase poskytují čtenáři vždy znovu a znovu vzrušující četbu. Na historickém pozadí se odvíjejí romantické příběhy plné milostných zápletek, politických intrik, únosů, soubojů, záměn osob a nečekaných odhalení, v nichž po složitých a zdánlivě bezvýchodných zápasech nakonec vždy zvítězí dobro nad zlem a spravedlnost nad bezprávím. Román o Salvatorovi zavádí čtenáře do doby vlády krále Karla X., nedlouho po porážce Napoleona Bonaparta a znovunastolení monarchie. Slabošský král není schopen ani ochoten chápat zájmy národa a jeho vláda má jen jediný zájem: udržet se u moci. V zemi narůstá nespokojenost, naživu je dosud hodně Napoleonových stoupenců, rozmáhají se tajné společnosti usilující o změnu vlády a rozbujelá policie má plné ruce práce. Její šéf Jackal rozhodně netrpí žádnými skrupulemi a za pomoci rozvětvené sítě konfidentů ovládá celou Paříž. Ústřední hrdina románu, tajemný Salvator vystupující navenek v roli veřejného posluhy (čtenář však již záhy tuší, že jeho skutečná totožnost je jiná) stojí uprostřed této nepřehledné situace vždy na straně práva. Za pomoci svých nesčetných přátel, které má jak v lidových vrstvách, tak i v nejvyšších kruzích, se stále znovu a znovu pokouší vyzrát na vychytralého Jackala a zjednat průchod spravedlnosti. Úporně a neúnavně, navzdory všem překážkám se snaží prokázat nevinu Gaetana Sarrantiho, který byl nespravedlivě odsouzen k smrti za vraždu a loupež. Policie skutečného pachatele zná, nemá však zájem na jeho odsouzení; z politických důvodů dává přednost tomu, aby byl jako sprostý vrah odsouzen bonapartista Sarranti, nepohodlný vládě svým smýšlením. Salvator obstarává důkaz za důkazem, ale pokaždé znovu a znovu takový důkaz za vydatné pomoci policie zmizí, než může dojít k odhalení. Salvator se však nevzdává /64 Cena obou vázaných výtisků 65 Kčs Z VYŠLÝCH SVAZKŮ R. L. Stevenson: Černý šíp W. Makowiecki: Příhody Řeka Melikla M. Diekmanová: Marijn u pirátů E. Dillonová: Ostrov Divokých koní J. Fabricius: Tajemství starého venkovského sídla R. Armstrong: Zakleté moře J. F. Cooper: Lodivod J. O. Curwood: Kočovníci severu E. Thompson Seton: Dva divoši V. Ananjan: Zajatci Pardálí soutěsky L. Düngel-Gillesová: Knud Rasmussen N. Smirnov: Říše slunce W. Legère: Sám mezi korzáry F. Flos: Lovci kožišin W. Morey: Zima v kaňonu G. R. Richter: Lvi přicházejí J. Pecháček: Ostrov tisíce vůní H. Burtonová: Bez doprovodu bubnů M. V. Kratochvíl: Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela T. V. Olsen: Léto bubnů M. Pašek: Děvče pro Oklahomu J. Alex: Černé koráby I, II S. O Dell: Pětina pro krále R. Luskač: Odkaz lovce tajgy R. Šimáček: Kříž proti kříži V. Palman: Tajemství pytlácké jeskyně A. Lomm: Noční orel J. Fabricius: Tonek z Napoleonovy armády V. Šustr: Dobrodružství malého Indiána B. Mårtensson: Světy bez hranic K. Staňukovič: Muž přes palubu P. Pelot: Ostrov dravců J. Pecháček: Taliánský marš V. Pikul: Škola plavčíků A. Semjonov: Za sobolem na kraj světa N. Szczepanská: Divoký Anda H. Halířová: Udet, syn divočiny O. Janka: Zloděj snů J. F. Cooper: Poslední Mohykán S. Šusta: Tři kroky do tmy F. Steuben: Tekumseh I-IV L. Hevesi: Dobrodružství Ándráse Jelkyho Z. Davydov: Zajatci ledu a noci H. Friedrich: Ledové moře A. Dumas: Salvator PŘIPRAVUJEME: N. Čukovskij: Čtyři kapitáni M. Pašek: Ztracená prérie Sborník sci-fi: Chlapík z pekla I, II

3

4 Alexandre Dumas SALVATOR D Í L I. A LB A T R O S P RAHA

5 Translation and adaptation Miroslav Drápal, 1986 Illustrations Michal Kudělka, 1986

6 1. Steeple-chase V časných ranních hodinách onoho 27. března 1827 bylo městečko Kehl (můžeme-li nazvat Kehl městečkem) vzrušením celé bez sebe. Dva poštovní dopravní vozy se hnaly jeho jedinou ulicí přímo zběsilou rychlostí; hrozilo, že až vjedou na pontonový most vedoucí do Francie, při nejmenší změně směru na sebe narazí a koně, postilióni, vozy i cestující se zřítí do řeky, která zde tvoří východní hranici Francie. Ale oba dostavníky, uhánějící jako o závod, ve dvou třetinách ulice náhle zpomalily a nakonec zůstaly stát před vraty do zájezdního hostince, nad nimiž skřípal plechový štít, představující chlapíka ve vysokých botách s ostruhami, s třírohým kloboukem a v modrém kabátu, pod nímž se mohla číst tři slova: U Fridricha Velikého. Hospodský a jeho žena, přivábeni ohlušujícím rámusem vozů, vyběhli před vrata, a když ke svému nevýslovnému ulehčení spatřili, že obě spřežení se zastavila právě před vchodem do jejich hostince, vrhli se ke dveřím obou diligencí. Z první křepce vystoupil asi padesátiletý muž v dlouhém modrém redingotu, upjatém na knoflíky až po bradu, v černých nohavicích a s kloboukem se širokánskou střechou. Měl hustý vous, směle hledící tmavé oči, výrazné černé obočí a nakrátko ostříhané vlasy, které stejně jako jeho vousy už začínaly šedivět. Z druhého vozu vykročil s majestátní důstojností chlapík urostlé postavy, zahalený od hlavy až k patě do kožichu bohatě premovaného zlatem. Při prvním pohledu byste řekli, že je to určitě vznešený zeman odkudsi od Jass nebo od Bukurešti či snad bohatý maďarský gróf přicházející v diplomatickém poslání z Pešti do Paříže ovšem při bližším pohledu na vznešeného cizince by vás opustila chuť se o to vsadit. Jeho tvář sice vroubily husté licousy a pod nosem se mu ježily mocné kníry, které si nakrucoval se strojenou bezstarostností, ale pod tímto vznešeným zevnějškem se daly lehce rozpoznat základní rysy jakési hrubosti: princ nebo šlechtic klesal v 5

7 očích pozorovatele tak na správce šlechtického sídla nebo důstojníka třetího řádu. Cestující, který vystoupil z prvního vozu, byl pan Gaetano Sarranti, chlapík z druhé diligence mistr Gibassier. Gibassier dostal před několika dny od velitele pařížské tajné policie Jackala příkaz, který vypadal jednoduše, ale jejž nebylo lehké splnit: nespustit oči ze Sarrantiho, sledovat ho celou cestu do Paříže jako stín a po příjezdu se u něho, Jackala, hlásit to všechno samozřejmě tak, aby Sarranti nepojal ani nejmenší podezření, že je sledován. Pro usnadnění úkolu se měl Gibassier zastavit ve Steinbachu v hotelu U slunce, kde na něho měla čekat diligence a v ní všechno potřebné k přestrojení. Když Gibassier hotel vyhledal, našel tam vskutku připravený osobní poštovní vůz a v něm celou soupravu nejrůznějších oděvů, z nichž si vybral ten, v němž se objevil před našima očima. Gaetano Sarranti měl podle informace přijet 26. března, ale k Gibassierovu velikému údivu se neobjevil žádný cestující, který by odpovídal popisu, jejž obdržel. Den uběhl, nastala noc, a teprve ke druhé hodině ráno zaslechl Gibassier práskání biče a cinkot rolniček. Jakmile se přesvědčil, že přibyl očekávaný muž, dal zapřáhnout a poručil postiliónovi, aby vyjel. Sarranti dal zatím vyměnit koně, pojedl bujón a za deset minut se vydal za tím, kdo měl rozkaz ho sledovat. Stalo se, co Gibassier předpokládal. Dvě míle za Steinbachem ho Sarranti dohonil. A poněvadž poštovní předpisy nedovolují, aby jeden vůz předjížděl druhý bez předběžného souhlasu, jely obě diligence nějaký čas za sebou, než netrpělivý Sarranti konečně požádal o dovolení předjet. Gibassier přivolil se zdvořilostí tak vybranou, že Sarranti vystoupil a osobně domnělému maďarskému šlechtici vzdal dík. Pak znovu nasedl a vůz vyrazil kupředu jako s větrem o závod. Gibassierova diligence ho následovala ve stejném trysku. A jak jsme viděli, do Kehlu k hotelu U Fridricha Velikého se přiřítily oba vozy současně. Oba pánové se při vystoupení zdvořile pozdravili, ale jinak nevyměnili ani slova; vešli do hostince, v jídelně si sedli každý k jinému stolu a objednali si snídani, Sarranti vybranou francouzštinou, Gibassier s nápadným německým přízvukem. Gibassier ochutnával mlčky a jaksi velkopansky od každého 6

8 chodu, ale jakmile zpozoroval, že Sarranti se zvedá, zaplatil, zvedl se také a zvolna a beze slova se vrátil ke svému vozu. Obě diligence se spěšně rozjely na další cestu; Sarrantiho jela před Gibassierovou, ale měla náskok sotva víc než nějakých dvacet kroků. Nový Sarrantiho postilión hnal spřežení věru bláznivým tryskem (jednak chtěl stihnout svatbu jednoho ze svých bratranců, jednak ho jeho kamarád při přepřahání upozornil, že pán za rychlou jízdu dobře platí), a tak nebylo divu, že na jednom prudkém svahu, když už se s večerem blížili k Nancy, udělala diligence strašlivý přemet a s ní se obrátili vzhůru nohama i koně a postilión. Gibassierovi unikl výkřik soucitného úleku. Vyskočil z vozu a vrhl se k Sarrantimu, ačkoliv při pohledu na mocný kotrmelec poštovního vozu mu blesklo hlavou, že 7

9 cestující bude potřebovat spíš slova útěchy od kněze než pomoc společníka na cestě. Ale ke svému nesmírnému údivu našel Sarrantiho živého a zdravého a také postilión vyvázl pouze s vyvrtnutou nohou a pohmožděným ramenem. Lidi tedy dobrá Prozřetelnost sice uchránila, ale o to víc postihla zvířata a vůz. Jeden z koní se zabil na místě, druhý si zlomil nohu ve stehně, přední náprava diligence byla vedví a z její boční stěny zbyly třísky. Na další cestu nebylo ani pomyšlení. Sarranti si ulevil několikerým zaklením, nebyl povaha nadaná andělskou trpělivostí; ale byl by se jí musil patrně vyzbrojit, kdyby mu pan maďarský šlechtic Gibassier poloněmeckou polofrancouzskou hatmatilkou okamžitě nenabídl místo ve svém voze. Nabídka přišla tak vhod a zněla tak upřímně, že Sarranti bez váhání přijal. Přeložili zavazadla, slíbili postiliónovi, že mu pošlou pomoc z Nancy (měli tam necelou míli) a pokračovali spěšně ve své cestě. Po několika vzájemných poklonách po celý zbytek cesty mezi nimi padlo sotva pár slov; Gibassier na všechny zdvořilé pokusy svého spolucestujícího o rozhovor odpovídal jen jednoslabičně ano nebo ne. V Nancy zastavili v poštovním hotelu U Stanislava Velikého. Sarranti znovu poděkoval maďarskému pánovi za laskavost a chystal se odporoučet. Ale to děláte chybu, řekl Gibassier. Spěcháte přece do Paříže, a váš vůz určitě nebude v pořádku dřív než zítra. Ztratíte den! To by mě mrzelo, odpověděl Sarranti, tím spíš, že pro podobnou nehodu jsem už jednou ztratil čtyřiadvacet hodin když jsem vyjížděl z Řezna. Rozhodně nebudu čekat, až spraví vůz, koupím si jiný. Čtyřkolku, kupé, landauer nebo kabriolet cokoliv přednosta stanice sežene! Gibassier si pomyslil, že než se vůz najde a vyzkouší, než se sjedná cena, umístí zavazadla, bude mít dost času, aby se navečeřel. Od pěti ráno neměl v ústech, a ač byl zvyklý na skromnost v jídle, při vhodné příležitosti nikdy nezapomněl svůj žaludek pořádně zásobit. A protože pan Sarranti se zřejmě rozhodl opatřit se podobným způsobem jako důstojný maďarský gróf, zasedli jako ráno každý k jinému stolu, přivolali zvonkem obsluhu a ve chvályhodné shodě zvolali oba najednou: Číšníku, večeři! 8

10 2. Hotel U velkého Turka Pro ty, kdož by se podivovali, že Gaetano Sarranti nepřijal nabídku zajisté vítanou pospíchajícímu člověku, poznamenáváme, že je-li někdo mazanější než policejní agent stopující svou oběť, pak je to právě ten, který je pronásledován. Jen si vzpomeňte na bajku o chrtu a lišce! Do Sarrantiho mysli se dralo jakési mlhavé podezření vůči tomu maďarskému grófovi; lámal sice všelijak svou francouzštinu, ale přitom na francouzské otázky odpovídal vždycky dost rozumně, zatímco při odpovědích na každý německý, polský či rumunský dotaz (a Sarranti se v těchto jazycích vyjadřoval dobře) se pletl, nebo odpovídal jenom úsečně ja či nein, přitom se obyčejně zachumlával do svého kožichu a tvářil se, že spí. Sarrantiho to zneklidňovalo po celou cestu z místa nehody až do hostince, a proto se rozhodl, že stůj co stůj se obejde bez pomoci vznešeného Maďara. Gibassier byl ovšem příliš bystrý, než aby si této nedůvěry nevšiml. Takže povečeřel, hlasitě nařídil, aby připravili vůz k další jízdě, hlučně poznamenal, že je v Paříži očekáván rakouským vyslancem, pozdravil Sarrantiho velkolepou poklonou, narazil si na uši beranici a odešel. Bylo navýsost pravděpodobné, že Sarranti zvolí nejpřímější cestu přes Ligny, Ancerville, Saint-Dizier a Vitry-le-Français. Bude-li potom pokračovat dál na Châlons, či přes Fère-Champenoise, Crécy a Lagny, to byla ovšem otázka a klíč k jejímu zodpovězení byl jedině ve Vitry. Půl míle od tohoto místa dal Gibassier zastavit. Následoval několikaminutový rozhovor s postiliónem a vůz ležel převrácen na boku se zlomenou přední nápravou. Asi za půl hodinky byl přijíždějící pan Sarranti svědkem toho, jak maďarský šlechtic a postilión se bezúspěšně namáhají, aby svůj vůz učinili schopným další jízdy. Sarranti by byl porušil všechna pravidla zdvořilosti, kdyby nechal vznešeného cestujícího na holičkách a neposkytl mu na oplátku tentokrát on místo vedle sebe ve voze. Gibassier přijal nabídku se zřejmou zdrženlivostí a ujistil, že Jeho Excelenci pana de Bornis (pod tímto jménem Sarranti cestoval) bude obtěžovat, jen co dojedou do Vitry-le-Français. 9

11 Za dvacet minut zastavili před poštovní stanicí. Pan de Bornis si vyžádal čerstvé koně, Gibassier se začal vyptávat poštmistra, zda by se nedala sehnat aspoň nějaká bryčka na další cestu. To pana de Bornis, jak se zdálo, uklidnilo. Netušil, že Gibassier k své velké radosti zaslechl, jak odpověděl na poštmistrův dotaz, kde bude na cestě do Paříže ještě přepřahat. V Bondy! zajásal Gibassier tiše sám pro sebe, a sotva Sarranti odjel, zanechal shánění bryčky, vybalil ze svého zavazadla modrý oblek vládního kurýra, navlékl si kožené kalhoty, obul si měkké boty, shodil licousy i kníry a poručil poštmistrovi, aby mu přivedli rychlého jezdeckého koně. Čerstvě osedlaný kůň letěl jako blesk. Na stanici v Bondy se vládní kurýr obratem ruky změnil v postilióna. Stačilo pár franků, aby mu chlapík, přichystaný na cestu, postoupil své místo. Sarranti přijel asi za půl hodiny. Tak blízko u Paříže se už nechtěl ani v nejmenším zdržovat. Vyklonil hlavu z okénka a křikl: Koně! Tady jsou, pane, odpověděl Gibassier, a jak rychlí! Stůjte, mrchy! zahromoval, když je jako zkušený kočí připoutával k oji. Kam to bude, drahý pane? zeptal se potom zdvořile, mačkaje klobouk v ruce. Náměstí Saint-André-des-Arcs, hotel U velkého Turka! Jako byste tam už byl! A za jak dlouho? Za pět čtvrtí hodiny se to dá sfouknout. Deset franků, když to stihneme za hodinu! To se zvládne, pane! Gibassier stiskl nohama podsedního koně a pobídl ho k trysku. Byl si jist, že tentokrát mu Sarranti neunikne. Dorazili k městské bráně. Mýtní odbavili vůz jednou z těch zběžných rychlých prohlídek, obvyklých u poštovních vozů, pak vyřkli své obřadné zaklínadlo jeďte, jeďte a Gaetano Sarranti, jenž před sedmi roky opustil Paříž branou Fontainebleau, se tam vrátil branou Petite-Villette. A po čtvrthodince další jízdy vůz zastavil na dvoře hotelu U velkého Turka. Hotelový sluha odvedl Sarrantiho do pokoje číslo šest, jejž si pán sám vybral. Příteli, poslyšte, přitočil se k němu Gibassier, když se po chvíli vracel zase zpátky. 10

12 11

13 Copak se děje, postilióne, řekl jaksi pohrdavě hotelový sluha. Postilióne? Ach, pravda, pravda, postilióne, opakoval Gibassier. Copak to je nějaká hanba, že je člověk postilión? Ale jistěže ne. Oč vám jde? Ach, pravda. To je taková věc Pan Poirier Znáte ho? Neznám. Vy neznáte pana Poiriera? Našeho správce pana Poiriera? Říkám, že ne. To je špatné Má přijet v jedenáct vozem z Plat d Étain. Dobře, dobře a co má být? Ale dal mi sto sous, protože u vás potřebuje pokoj; má totiž jednání v předměstí Saint-Germain. No, a povídá mi: Charpillone to je totiž moje jméno, víte Těší mě, pane Charpillone, zamumlal hotelový sluha. Povídá mi, Charpillone, dáš sto sous pokojské v hotelu U velkého Turka, aby mi zajistila pokoj. Kdepak bych to děvče našel? Co byste ji hledal, já to dokážu zařídit stejně dobře jako ona za sto sous. Ale když vy neznáte pana Poiriera! Na to, abych mu zajistil pokoj, ho nepotřebuju znát. Koneckonců se přece ohlásí jménem A já ho zavedu do pokoje číslo jedenáct. Výborně! Ale ať je tam pěkně teplo, pan Poirier je zimomřivý. A pak ještě myslím, že by mu udělalo dobře, kdyby měl v pokoji připravenou slušnou večeři. Ale jistě, řekl sluha. A málem bych zapomněl to hlavní: láhev dobrého bordeaux! Bude na stole. Tak teď už jen abys měl otevřené oči i uši, příteli! A sto sous je tvých! S výbuchem smíchu, který svědčil o tom, s jakou rozkoší si takto zažertoval, zmizel nepravý postilión z hotelu U velkého Turka. Za čtvrt hodiny zastavila před vchodem bryčka a z ní vystoupil muž, který se představil jako Poirier a kterého sluha zavedl do pokoje číslo jedenáct bylo to přímo proti pokoji číslo šest. Na stole byla připravena dobrá večeře a láhev bordeaux, postavená u krbu tak znalecky, že víno mělo právě onu náležitou teplotu, na kterou si potrpí skuteční labužníci. 12

14 3. Zrádci jsou vždy ve vlastních řadách Obsloužím se sám. Můžete mne nechat o samotě, řekl pan Poirier sluhovi, když zasedl za stůl, ale sotva dozněly na chodbě jeho kroky, milý host se zvedl a v rychlosti si prohlédl svůj pokoj. Po chvíli v něm byl jako doma, jako by tu bydlel odjakživa. Zanedlouho pak nepravý pan Poirier či pravý Gibassier, jak chcete, zaslechl na chodbě hluk a opatrně pootevřel dveře. Sarranti stál na prahu svého pokoje a pootočen dovnitř upozorňoval pokojskou, která přišla upravit jeho lůžko, že se vrátí za hodinu či za dvě. 13

15 Podívejme, pomyslil si Gibassier, je už tak pozdě a můj soused si jde na procházku! Uvidíme, kam si to namíří! Zhasl obě svíčky na stole, pootevřel okno a po chvíli spatřil Sarrantiho kráčet ulicí Saint-André-des-Arcs. Musím za ním, povinnost je povinnost, zabručel Gibassier a vyběhl bystře ven. Sledoval svého muže ulicí de Bussy na náměstí Saint-Sulpice až k ulici Pot-de-Fer, kde Sarranti zmizel v domě číslo 28. Vzápětí se však znovu objevil a dal se ulicí Vaugirard, pak podle Divadla Odeon, kolem hereckého vchodu, a když přešel náměstí Saint-Michel, zastavil se před jedním domem v ulici des Postes. Gibassier zbledl. Tady na rohu slepé uličky des Vignes a přímo proti ulici Puits-quiparle bylo přece to záhadné stavení, kde měli úkryt karbonáři! Zachvěl se a na čele mu vystoupil studený pot. Ulice byla pustá. Sarranti zůstal před domem stát a po chvíli se objevili tři muži zachumlaní do plášťů. Zamířili přímo k Sarrantimu a vyměnili si s ním poznávací znamení. Teď čekali na pátého, protože podle karbonářských zvyklostí se sem vstupovalo vždy po pěti. Když Gibassier, zasvěcený do poznávacích znamení všech tajných společností samým Jackalem, viděl, že pátý společník nepřichází, usoudil, že přišla jeho velká chvíle. Přiblížil se ke skupince čekajících, uchopil první napřaženou pravici a prokázal se poznávacím znamením třikrát za sebou pootočil dlaně dovnitř a ven. Nato jeden z mužů vsunul klíč do zámku a pětice vstoupila do domu. Vnitřek byl čerstvě opravený a vymalovaný, ale oni sestupovali dolů do nehostinného sklepení. Až sem byli svoláni čtyři šéfové, z nichž ani jeden neznal druhého, aby vyslechli Sarrantiho důvěrné sdělení. Znělo takto: Vévoda Zákupský přibude do Saint-Leu- Taverny a zůstane tam do chvíle, dokud se před lidem nerozvine prapor povstání. Všechny zednářské lóže a všechny karbonářské trhy se shromáždí zítra při smutečních obřadech za zesnulého vévodu de la Rochefoucauld v kostele Nanebevzetí anebo v okolních uličkách. Tam se vyčká posledních pokynů od nejvyšší lóže. V každém případě až do vystoupení vévody Zákupského zůstává v čele činnosti výbor. Rozcházeli se hodinu po půlnoci. Gibassier měl jedinou obavu: aby se neobjevil nenadále onen 14

16 společník, jehož místo si přisvojil. Ale toho ani nenapadlo tak dlouho čekat. Když nenašel své čtyři druhy, domníval se patrně, že schůzka se odkládá, a vrátil se domů. A tak Gibassier zas šťastně vyšel a na rohu první ulice vzal nohy na ramena a zasedl ke své večeři v pokoji hotelu U velkého Turka víc než deset minut před tím, než zaskřípěl Sarrantiho klíč ve dveřích pokoje číslo šest. Dobrou noc, milý sousede, zašeptal Gibassier a s pocitem člověka naplněného uspokojením nad dobře vykonaným dílem otevřel sekretář, vyňal pero, inkoust a papír a pustil se do psaní zprávy pro pana Jackala o všem, co zažil na cestě z Kehlu do Paříže. V sedm ráno byl už na nohou. Zavolal hotelového poslíčka (podle řeči čistokrevného Auvergnana), dal mu dvanáct sous místo deseti, vysvětlil mu, jak se vyznat v budově prefektury v ulici de Jérusalem, a upozornil ho, že adresát dopisu, jejž mu svěřuje, má přijet z cest buď hned ráno, nebo během dne. Jestli ona osoba již přijela, dá jí list přímo do rukou s tím, že jej posílá pán z Toulonu. Nebude-li adresát ještě na místě, ponechá list u jeho sekretáře. Dokonale poučený Auvergnan se odporoučel a Gibassier zazvonil na sluhu a dal si prostřít k snídani. Požádal o kuře a nalil si zbytek svého bordeaux. Bylo už čtvrt na devět, když zaskřípěly dveře jeho souseda Sarrantiho. Gibassier položil vidličku, přistoupil k oknu a poodhrnul záclonu. Čekal pět nebo šest minut, než ho konečně uviděl přejít jako včera směrem k ulici Saint-André-des-Arcs. Určitě jdeš do ulice Pot-de-Fer, pomyslil si Gibassier. Včera bylo v čísle 28 zavřeno, chceš tedy zkusit štěstí dnes. Mohl bych tě nechat, ale povinnost nade všechno! Jdu za tebou! Gibassier vzal klobouk a šálu, nechal kuřátko kuřátkem a poděkoval v duchu Prozřetelnosti, že mu pro povzbuzení chuti k jídlu dopřává malou ranní procházku. Dole u schodiště mu zastoupil cestu člověk, jehož vzezření prozrazovalo nějakou přičinlivou nižší policejní šarži. Vaše doklady! požádal stroze. Mé doklady? opakoval ohromeně Gibassier. Copak na cestu z Bondy do Paříže člověk potřebuje doklady? Když bydlí v Paříži, nebo se ubytuje u přítele, pak ne. Ale bydlíte-li v hotelu Pravda, pravda, uznal Gibassier a začal horečně prohrabávat 15

17 všechny kapsy. U všech čertů, kam jenom jsem je mohl zastrčit A hrome! Už vím! Já je nechal v Bondy, no jistě, když jsem se převlékal! Ze stejnokroje vládního kurýra do postiliónského Cože? Policista nechtěl věřit svým uším. Ještě štěstí, že žádné papíry nepotřebuju, rozesmál se Gibassier. Patřím totiž mezi vás. Mezi nás? Ano, slyšel jste dobře. A nechte mě odejít, spěchám. Mám totiž příkaz někoho sledovat. Opravdu? A kdo je ten někdo? Spiklenec, a jaký nebezpečný! Před okamžikem vyšel. Asi padesátník, šedivé vousy, vojenský typ. Vy jste si ho nevšiml? Ale všiml! Jistě! Jenže ten pán měl doklady v naprostém pořádku, kdežto vy nemáte vůbec žádné papíry. A proto vás musím zatknout! Vy mne chcete zatknout? Mne? Zvláštního agenta pana Jackala? Můžete své tvrzení dokázat? Docela snadno, ale teď mě pusťte, jinak by mi ten člověk mohl zmizet! Rozumím. A vy byste docela rád zmizel s ním! Já? Ani nápad! Já se cítím příjemně a a dost už řečí! Pojďte se mnou, pane, sice použijeme násilí! Přičinlivý strážce zákona pokrčil rameny a pokynul dvěma opodál stojícím chlapíkům v černých pláštích, aby mu pomohli. Přispěchali jako lidé dobře vycvičení k podobným službám. Dejte pozor, příteli, pan Jackal vám to spočítá! vykřikl Gibassier. Nejsem přítel pochybných individuí bez dokladů a mám příkaz předvést na prefekturu každého cestujícího bez řádných papírů. Vy je nemáte, já vás předvádím. Je na světě něco jednoduššího? Ale já vám říkám, že jsem ve zvláštních službách pana Jackala. Jistě. Tak mi ukažte odznak; musíte mít očko To musíte mít vy jako nižší šarže. Ale já mám vy máte přinejmenším dvě! Já vím! Aspoň uvidíte líp na cestu! Jdeme! Jak chcete! Ale zavaříte si pěknou kaši! Tak už dost toho žvanění! Dejte sem ruce! Zatýkám vás! 16

18 Policista vytáhl z kapsy želízka a Gibassier, který dobře znal způsob zatýkání, se už dál nevzpěčoval. Zkušeným pohybem nastavil zápěstí. Vida, pán to zná, pán s námi nemá co dělat poprvé! zahučel zatýkající, zatímco Gibassier si ho prohlížel jako člověk, který si říká: Budiž, staň se, ale kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe! Nahlas však řekl rázně a rozhodně: Jak chcete! Pojďme! A Gibassier s policistou vykročili z hotelu U velkého Turka zavěšeni do sebe, jako by šli na procházku dva staří, dobří přátelé. 17

19 4. Gibassier triumfuje Čím víc se blížili k policejnímu ředitelství v ulici de Jérusalem, tím víc místo aby se chmuřila Gibassierova tvář se rozjasňovala. Představoval si už předem, jaký vodopád kleteb spustí pan Jackal na hlavu nebožáka, který ho zatkl, ale jenž se teď najednou začínal hrozit Gibassierova poklidného výrazu. V první čtvrtině cesty si byl ten přičinlivec jist, že se mu podařil kapitální úlovek; v polovině o tom začal pochybovat; ve třetí čtvrtině už byl přesvědčen, že provedl pitomost. Jako by mu Jackalův hněv, jímž mu zatčený vyhrožoval, už zahřmíval nad hlavou. Strážníkova ruka se v důsledku toho pomalu uvolňovala a nechávala Gibassierově čím dál větší volnost pohybu. Ale ten dělal, jako by vůbec nic nepozoroval, ba naopak, sám se svého strážníka přidržoval jako klíště. Hleďme, zadržený, kterého ani nenapadá brát do zaječích! U čerta, že bych byl přece jen střelil kozla, pomyslel si strážník a na okamžik se zastavil, aby si znovu všechno rozmyslel. Prohlížel si Gibassiera od hlavy až k patě čím dál nejistějším pohledem: Jo, pane, řekl, my máme přísné předpisy! Řekne se nám zavřít, a my zavřeme. Většinou polapíme zločince, to je pravda, ale taky se stane omyl, že se přehmátneme a sebereme počestného člověka! Myslíte? podotkl jen posměšně Gibassier. Dokonce i velmi počestného člověka, zdůraznil a Gibassier na něho vrhl pohled, kterým jako by říkal: Já jsem toho živým důkazem. Bojím se, jestli se něco takového nepřihodilo i mně, pokračoval strážník vlídným a zdvořilým tónem. Ale to snad se ještě vždycky dá napravit. Co tím chcete říct? Chtěl jsem, pane, jen vyslovit obavu, že jsem možná zatkl počestného muže. Připadal jste mi podezřelý, ale zdá se mi, že možná patříte skutečně k našim lidem. Ten malý omyl bychom mohli napravit, jak jsem řekl To bychom nemohli, odbyl ho Gibassier. Protože kvůli vašemu malému omylu upláchl člověk, kterého jsem měl za úkol sledovat a 18

20 víte, kdo to byl? Spiklenec! Který se možná pokusí během několika dní svrhnout vládu! Ale já bych vám ho pomohl chytit, pane. Pustíme se za ním oba, a to by v tom byl čert, aby se nám nepovedlo Gibassier ovšem nepatřil k lidem ochotným dělit se s kýmkoli o čest dopadnout Gaetana Sarrantiho. Nic takového, pane, přerušil ho. Jen pěkně dokončete, co jste začal. Předveďte mne! Ne, prosím, já já odcházím Klaním se vám hluboce. Strážník se chystal ukázat zatčenému záda, ale nyní to byl Gibassier, kdo ho pevně chytil za ruku. Nic takového! Vy jste mne zatkl a vy mne odvedete na policejní ředitelství! A vysvětlíte také proč! Můj člověk uprchl a pan Jackal se musí dozvědět, kdo to zavinil. Ne, pane! Ne! Ne? Tak tedy, abyste věděl, teď zatýkám já vás! Zavolám na pomoc své dva muže! Nic takového neuděláte nebo na vás upozorním lidi kolem. Víte dobře, jak lidi zbožňují vás, pány chlupaté! Stačí, abych se zmínil, že jste mne bezdůvodně zatkli! Jsme kousek od řeky na mou věru! Policista zbledl jako stěna. Chodci se skutečně začali shlukovat a on věděl z vlastní zkušenosti, že k fízlům v těch časech lid nechoval žádné něžné city. Vrhl na Gibassiera tak prosebný pohled, že by ho byl málem obměkčil. Ale ten byl odkojen zásadami pana de Talleyrand, a především se chtěl před Jackalem ospravedlnit. Stiskl nešikovnému policistovi ruku jako do kleští a vlekl ho, ať se vzpouzel, jak chtěl, na policejní ředitelství. Na dvoře prefektury se to hemžilo nezvykle početným davem, bezpochyby to byli ti, kdož měli sehrát určitou úlohu při předpokládaných nepokojích a kteří si sem teď přišli pro pokyny. Gibassiera zdravili zleva i zprava, jedni přátelsky, jiní jakoby protektorsky, jiní zase s výrazem radosti, že se setkávají se starým druhem. Stokrát a stokrát ho zdravili, stokrát a stokrát jim on tiskl ruku a to všechno přivádělo nešťastného policistu do takového zmatku, že Gibassier ho pozoroval už s útrpností. Tak co, zahučel, lhal jsem vám, nebo ne? Přiznejte si upřímně, že jste osel! 19

21 Přiznávám to upřímně, pane, odpověděl policista, a byl by přiznal i jiné věci, kdyby o to Gibassier stál. No, dobře, řekl shovívavě Gibassier. Má čest je uspokojena, a abyste věděl, že jsem dobrák od kosti, až se pan Jackal vrátí, tak se přimluvím, aby k vám byl milosrdný. Ale ale pan Jackal se už vrátil! Co to říkáte? Kdy? V šest ráno, pane. A proč jste mi to neřekl? zahřměl Gibassier. Protože jste se mne na to neptal, Excelence, šeptl policista. To máte pravdu, příteli, řekl Gibassier. Pojďte, okamžitě jdeme za ním. Příteli, řekl mi příteli, pomyslil si policista nadšeně a vděčně a byl by v té chvíli splnil Gibassierovi, co by mu na očích viděl. Službu konající stráž sice Gibassiera nepoznala, ale před policistou ihned otevřela dveře do pracovny pana Jackala. Přivítání bylo hotová studená sprcha. Co to má znamenat, ničemníku, rozčilila se hlava pařížské tajné policie. Řekl jsem přece, že tu nejsem pro nikoho kromě Gibassiera, a vy mi sem Já jsem zde, pane Jackale, vykřikl Gibassier, a obraceje se k svému ohromenému průvodci, procedil mezi zuby: Jen klid, slíbil jsem, že budu milosrdný, a slib dodržím. Gibassiere! Vy? Kde máte našeho člověka? Zeptejte se tohoto pána, odpověděl Gibassier. Vysvětlí vám všechno. Co se stalo, Fourrichone? Pan Jackal si posunul brejličky na nose, svraštil hrozivě obočí a nešťastnému policistovi nezbylo než se smířit s tím, že jako u soudu musí vypovědět pravdu, plnou pravdu a nic než pravdu. Jste kapitální osel, vybuchl pan Jackal, když ho vyposlechl až do konce. To mi ráčila sdělit už Jeho Excelence. Zdálo se, že Jackal v duchu pátrá, jaká asi význačná osobnost ho předešla v tom souhlasném ostrovtipném postřehu. Totiž já, vysvětlil Gibassier a uklonil se. Výborně, výborně, řekl pan Jackal a ušklíbl se. Takže jste povýšil na šlechtice, jak slyším. 20

22 Gibassier se pousmál: A také jsem slíbil tomuto nešťastníkovi, že se za něj přimluvím, abyste k němu byl shovívavý. Sice zhřešil, ale na mou věru jen z přílišné horlivosti. Na přání našeho milovaného a věrného přítele vám, Fourrichone, uděluji úplné a naprosté rozhřešení, řekl pan Jackal s náležitou důstojností. Jděte a již nikdy nehřešte! Pokynem ruky přičinlivého policistu propustil a obrátil se potom k Gibassierovi: Prokážete mi, Excelence, tu čest a rozdělíte se se mnou napůl o mou skrovnou snídani? Bude mi skutečně potěšením, odpověděl s úsměvem Gibassier a oba pánové přešli do jídelny. 5. Jasnozřivý pan Jackal Jackal nabídl pokynem ruky Gibassierovi židli u stolu naproti sobě. Ale Gibassier se toužil blýsknout tím, jak ovládá pravidla dobrého společenského chování, a čekal, až se posadí šéf. Především mi dovolte, abych vám blahopřál k návratu do Paříže, milý pane Jackale. Doufám, že cesta proběhla šťastně? Nejšťastněji, jak bylo možné, milý pane Gibassiere, odpověděl zdvořile Jackal. Ale prosím vás, dost komplimentů, sedněte si a poslužte si. Žebírko, prosím vaši sklenku A teď jezte a pijte a poslouchejte mne. Jsem celé ucho, řekl Gibassier a svými zdravými zuby začal s chutí drtit kotletu. Tak vy jste kvůli tomu zabedněnci strážníkovi ztratil svého člověka, pravda? Bohužel! Gibassier odložil znechuceně okousanou kost na talíř. Jak vidíte, jsem z toho dost bez sebe. Člověk dostane takovou příležitost, čeká uznání, slávu a pár kroků před cílem ztroskotá. Neodpustím si to, ani kdybych byl sto let živ! 21