Hudební rozhledy 11-12/2003 Měsíčník pro hudební kulturu

Transkript

1 Hudební rozhledy 11-12/2003 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka Šéfredaktor: Jan Šmolík Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Petr Janda, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Redaktorka: Hana Jarolímková Externí spolupráce: Jitka Slavíková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Výtvarné řešení obálky: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, Praha 5 tel.: (šéfredaktor) , (redaktoři), (sekretariát) fax: rozhledy@volny.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, Praha 4, tel.: , fax: , SMS: , send@send.cz, Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Teslova 12, P. O. Box 169, Bratislava 3, tel./fax: / , předplatné / administrativa / inzerce magnet@press.sk Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s.r.o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, Praha 10, tel.: , fax: Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřed nic tvím internetového serveru: Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena dvojčísla: 40 Kč. Odevzdáno do sazby: Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN Z obsahu Festival Pražský podzim...3 Svatováclavské slavnosti...8 O Pražských komorních slavnostech...12 Pražské hudební večery Lubomíra Brabce let Mladé Smetanovy Litomyšle Mahler Jihlava José Cura tenorista par excellence...20 Andrea Bocelli poprvé v Praze Dvakrát ČF: Triumfální vstup do nové sezony Poprvé s novým šéfdirigentem, Zdeňkem Mácalem...22 Moravský podzim Petr Altrichter dirigoval brněnskou filharmonii...35 Ohlédnutí za Mezinárodním varhanním festivalem v Olomouci...35 Budapešťský cikánský symfonický orchestr d Albertova Nížina se vrátila domů...40 Prodaná nevěsta po opavsku...42 Výsostné nastudování Madama Butterfly v Ostravě...43 Festival staré hudby v Innsbrucku...50 Dva festivaly ve Švýcarsku Jak se daří hudbě v Lublani...54 Sagra musicale umbra... w56 S dechem doby aneb Ernst Křenek se vrací domů...60 Hledání krásy s Jaroslavem Krčkem...62 Recenze CD...65 Co si přečtete v příštím čísle? Dny soudobé hudby Reneé Fleming ve Smetanově síni Pavel Šporcl a koncerty A. Dvořáka a P. I. Čajkovského Sukův komorní orchestr a světová premiéra Zdeňka Lukáše: Dvojkoncert pro housle, klavír a smyčcový orchestr Mezinárodní pěvecká soutěž A. Dvořáka v Karlových Varech Muzikálový podzim Berlínské hudební slavnosti Faust v Českých Budějovicích Panna orleánská v ND Rozhovor s Jiřím Hoškem Na titulní straně Maria Luigia Borsi a Andrea Bocelli Foto David Kundrát 1

2 Složitá partitura roku 2003 se až příliš rychle blíží ke své finální dvojité čáře, po které ovšem pokračujeme bez přerušení, bez času na potlesk nebo analýzu. Snad jenom silvestrovské prostoduchosti nabídnou chvilku na odlehčení a na každém je, zda to bude chápat jako přípitek po namáhavé šichtě nebo něco jako kar. Těžko rozhodnout a proto stále více a více lidí slaví Silvestra méně a méně. V redakci zatím tak daleko nejsme, snad nám to nakonec vyjde na přípitek, ale nyní vydáváme dvojčíslo 11-12, kterým po všech potížích dokončujeme šestapadesátý ročník našeho časopisu. Vy, kteří jste sledovali průběh a bojové podmínky ročníku letošního, nám jistě prominete i uznáte, že předcházející konstatování zveřejňujeme s dávkou hrdosti i zadostiučinění. Sami bychom to dokázali asi těžko a proto chceme poděkovat všem, jednotlivcům i institucím, kteří nám v našem snažení pomohli. Zvláštní dík pak patří těm, kteří reagovali na Iniciativní výzvu umělců, uveřejněnou v říjnovém čísle a poslali redakci finanční dar. Pokud se k podobnému dobrému skutku teprve rozhodujete, dovoluji si připomenout, že číslo konta je: /0100. Dostáváte do rukou závěrečné dvojčíslo, do kterého jsme se pokusili sehnat, umístit, ba nacpat tolik materiálů, aby alespoň ve směrodatné mozaice vyniklo, jak bohatý a významný byl hudební život v podzimních měsících (a pochopitelně nejen v nich) po celé naší republice. Přitom je to právě oblast tzv. vážné hudby, která nemá své vlastní důstojné ceny a někdejší ceny Classic už zřejmě zmizely v ekonomicko-organizačním nenávratnu historie. O to více potěší, že se hudebníkům a hudbě dostalo letos vyznamenání a ocenění při oficiální celostátní příležitosti. Z rukou prezidenta republiky, Václava Klause, 28. října na Pražském hradě převzali vyznamenání medaili za zásluhy 2. stupně cembalistka prof. Zuzana Růžičková, houslista prof. Václav Snítil a jazzová zpěvačka Vlasta Průchová. Letos poprvé udělil tři ceny ministerstva kultury ministr Pavel Dostál. Jedinou v oblasti hudby obdržel 29. října na Vítkově hudební skladatel prof. Marek Kopelent. Redakce všem vyznamena- 2 JAKO Z PARTESŮ ným upřímně blahopřeje. Tato prestižní ocenění mimo jiné podtrhují společenskou prestiž hudby a to je v dobových souvislostech neocenitelné. Vím, že na konci roku bych měl uvést také cosi jako výhledové credo. Když jsem začal přemýšlet, kterého velikána filozofie či literatury k tomuto účelu zneužiji, přišel mi na redakční stůl rozhovor Jany Vašatové s Jaroslavem Krčkem a zaradoval jsem se. Materiál v tomto dvojčísle otiskujeme celý, ale už v úvodníku stojí za to uvést alespoň citát, neboť pohleďte, co říká všestranný umělec: Jsem hluboce přesvědčen, že v současné umělecké tvorbě musí přijít to, čemu se jinde říká ekologie. Návrat k čistým vodám. Co je to hudba? Z čeho se skládá? z rytmu, melodie, harmonie, polyfonie atd. A lidské ucho a člověk vůbec má ještě stále vrozený smysl pro krásu. Tato krása je daná i určitými fyzikálními, řekl bych i božími zákony. Návratem nemyslím cestu zpět k nějaké romantické melodii nebo něčemu, co tady bylo. Ale hledání krásy a návrat ke kráse. Jsou to přírodní zákonitosti. Nedávno jsem přednášel o vlivu lidové hudby na současnou tvorbu. V ukázkách lidového umění z různých koutů světa, které jsem si vyhledal, jsem našel odůvodnění i pro určitou bitonalitu, pro určité shluky tónů. Ale pořád jde o krásu. A tu bychom měli hledat a nalézat. Potud Jaroslav Krček. Co dodat, že? Ekologie bytí a konání a hledání čistějších vod vlastně znamená nalézání člověčích rozměrů v přesložité skládance dní. Všichni víme, jak těžko to jde. Možná, že to chce i trochu hravosti. Marie Luisa Hlobilová vám nakreslila na péefce několik pěkných partů. Teď jde o to postavit se k nim a vybrat nebo vymyslet ten svůj a hrát s chutí. Vážení čtenáři. Přejem vám, aby se to dařilo nejen v závěru roku a na začátku toho příštího, aby vám dny probíhaly bez zmatků a jako z partesů, které jste si sami vybrali.

3 FESTIVALY, KONCERTY Festival Pražský podzim Lidskij, Štonda, Vedernikov a Ruská filharmonie Letošní třináctý ročník Pražského podzimu zahájila dvěma koncerty ve Dvořákově síni pražského Rudolfina Ruská filharmonie. První její vystoupení 11. září bylo ve znamení české hudby (Suk, Dvořák, Martinů). Na svém druhém koncertu o den později ruský orchestr provedl hudební obraz Rimského Korsakova Sadko. Námět zpracovává známou ruskou legendu a skladatel jej zhudebnil také jako operu. Dirigent Alexander Vedernikov bohužel z partitury dostatečně nevytěžil její zvukovou barevnost a kontrastní části propojil v monotónní celek. Koncertní Fantazie pro klavír a orchestr G dur, op. 56, náleží k těm Čajkovského symfoniím, s nimiž se posluchač může setkat jen velmi zřídka. Dvojdílný cyklus klade na sólistu mimořádně vysoké technické nároky, kterým klavírista Michail Lidskij dostál beze zbytku. Kromě virtuozity prokázal i vytříbený cit pro výstavbu velkých hudebních ploch. Výkon doprovázejícího orchestru byl v tomto případě poznamenán nepřesnostmi v souhře, navíc v úvodu fantazie hrál místy hlasitěji, než bylo vzhledem k jeho úloze nutné. Vrcholem koncertu se stalo provedení krátkého, ale mimořádně působivého Musorgského písňového cyklu Bez slunce. Zvučný baryton tmavého zabarvení Tarase Štondy vhodně korespondoval s tmavým témbrem orchestrálního doprovodu. Bohužel i zde mohl být orchestrální part detailněji vypracován a lépe zvukově vyvážen. Závěr večera patřil Prokofjevově Svitě z opery Láska ke třem pomerančům. I v tomto případě rušily příliš silné žestě. K nesporným kladům však patří, že české publikum mělo možnost vyslechnout u nás stále zřídka uváděné opusy. Česká filharmonie s Johnem Nelsonem Následující den (18. září) vystoupila ve svém domovském sídle Česká filharmonie. John Nelson dirigoval málo známá a takřka nehraná díla Hectora Berlioze, od jehož narození letos uplynulo dvě stě let. Na úvod byla zařazena předehra ke čtvrtému jednání opery Trójané v Karthágu s názvem Královský lov a bouře. Koncentrovaný výkon orchestru podtrhnul barevnou instrumentaci skladby s působivými sóly lesních rohů. Se zvukově bohatou předehrou kontrastovaly tři krátké, komorně koncipované kantáty Krásná cestující, Zajatá a Zaïde, v nichž se zpěvního partu zhostila sólistka Metropolitní opery Jane Dutton. Její výkon působil, zejména v Zaïde, svěžím dojmem a upoutal svou citovou hloubkou. Francouzský tenorista Guy Fletcher v Písni o štěstí z monodramatu Lélio zdařile vystihnul lyrický charakter kompozice. První část večera uzavřel proslulý Rákocziho pochod z Faustova prokletí. Mimořádně silně zapůsobilo na posluchače Te Deum, op. 22 z let Kantáta pro sólový tenor, smíšený a dětský sbor, koncertantní varhany a obrovský orchestrální aparát nese nejen stopy okázalosti francouzských vojenských slavností, ale obsahuje i hluboce niterné části. Interpretačně náročné dílo přednesl Slovenský filharmonický sbor (sbormistr Marián Vach), Kűhnův dětský sbor (sbormistr Jiří Chvála) i Česká filharmonie s velkým nasazením a jistotou. Sólově komponovaného varhanního partu se dobře zhostil mladý varhaník Lukáš Vendl. Guy Fletcher podal v části Te ergo quaesumus podobně kvalitní výkon, orchestr jej snad mohl místy doprovázet slaběji. SOČR a mexický dirigent Enrique Barrios Středa 24. září také patřila francouzské hudbě, tentokrát v interpretaci Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jedinou výjimku tvořila Burleska pro klavír d moll, op. 10 jednadvacetiletého Richarda Strausse. I přes formální nevyváženost prozrazuje její instrumentace autorovo kompoziční mistrovství, které se naplno projevilo již o tři roky později v Donu Juanovi. Sám Strauss Burlesku později považoval za hřích svého mládí. Další mladistvou kompozicí byla Symfonie č. 1 C dur sedmnáctiletého Georgese Bizeta. Mozartovsky řešenou kompozici sehrál orchestr s lehkostí, i když se nevyvaroval drobných kazů, zejména ve volné větě. Těžištěm vystoupení se staly dva Ravelovy mistrovské opusy Koncert pro klavír levou rukou D dur a Španělská rapsodie. Sólového partu se zhostil Jean Louis Steuerman, rodák z Rio de Janeira. Podobně jako v Burlesce podal koncentrovaný výkon, bohužel ho místy překrýval příliš silný orchestr. Program připravil mexický dirigent Enrique Barrios. I když jeho nastudování nebylo vždy zcela precizní, podařilo se mu přesvědčivě rozkrýt zvukovou rozmanitost zejména Ravelových skladeb. JIŘÍ PETRDLÍK Polský orchestr s Paderewskim a Palecznym Zdá se, že ani jednoduchá a zaručená dramaturgická strategie výběru špičkových interpretů k provedení známých děl se nemusí vždycky vyplatit: když 14. září vystoupili ve Dvořákově síni dirigent Gabriel Chmura, Symfonický orchestr Polského rozhlasu v Katovicích a pianista Piotr Paleczny, bylo v sále nezvykle mnoho volných míst. Škoda, protože úspěchem polských hostů byla už poklona české hudbě provedení Talichem zpracované svity z hudby Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky. Chmura dokázal partituře vdechnout vřelost Janáčkova pohledu do přírody, do atmosféry lesa i do věčně obnovovaného života v jejím středu. Složitější je to s Koncertem a moll pro klavír a orchestr polského pianisty Ignacy Paderewského: jako u většiny komponujících virtuózů je i tady nejnápadnějším znakem technická brilance, zatímco ryze romantická melodická invence většinou nepřekročí hranici eklekticismu. Paleczny ovšem dostál technickým požadavkům skladby beze zbytku, a okouzlil pak i chopinovským přídavkem. 3

4 FESTIVALY, KONCERTY Orchestr dospěl k vrcholnému výkonu po přestávce: Fantastická symfonie Hectora Berlioze je zřejmě parádním číslem tělesa. Respekt k detailu, výborně zvládnutá stavba a schopnost sledovat jak program, tak i ryze hudební složku díla charakterizovaly výkon dirigentův, hráčská jistota a zvuková kultivovanost pak sympaticky legitimovaly katovický orchestr. Úspěch komorních hráčů z Pforzheimu Zasloužený byl potlesk, který sklidil výkon Jihoněmeckého komorního orchestru. V podání mladého dirigenta Sebastiana Twinkela zazněla jediná věta Kvartetu c moll Franze Schuberta lehce, ve třpytivě kultivovaném zvuku a v pečlivě odstupňované dynamice, s přesným frázováním a téměř bezchybnou souhrou. Příjemně překvapil i houslista Vadim Gluzman podáním Mendelssohnova koncertu a moll. Gluzman hrál tónem ve výškách svítivým, v hlubší poloze sytým, s elegantní, přirozeně působící virtuozitou; s výjimkou drobného zakolísání ve dvojhmatech ve druhé větě také bezvadně intonoval. Vzpomínky na Florencii nepatří k často hraným skladbám P. I. Čajkovského. Na rozdíl od Italského capriccia tu autor pracuje se značně skromnějšími výrazovými prostředky: i ve smyčcovém zvuku je to však hudba barevně pestrá, plná ušlechtilého citu. Zdálo se však, že Twinkel jakoby nepronikl pod povrch notového zápisu: skladba odezněla dosti fádně. Rozhlasoví symfonikové s Boydem a Válkem Po problematickém výkonu Ruské filharmonie a po jednotvárném večeru s Cikánským orchestrem z Budapešti působil výkon Symfonického orchestru Českého rozhlasu (30. 9.) velmi osvěživě jak standardní hráčskou kvalitou, tak pevnou dirigentskou koncepcí. Korsakovovu Španělskému capricciu dal šéf Vladimír Válek barvitý lesk a hybný temperament; nezvyklé rozsazení orchestru přineslo i jisté zprůraznění zvuku dechových nástrojů i požitek z vyrovnané intonace. Koncert g moll Antonína Dvořáka hrají čeští pianisté málokdy. Německý virtuóz Andreas Boyde má dílo trvale v repertoáru a nahrál ho i na kompaktní disk. Boydeho koncept usiluje především o efektnost; zdůrazňuje virtuózní prvky, a příliš nedbá na to, že Dvořákova představa směřuje k jednotě celku. Boyde je ovšem nepochybně muzikální a dovede posluchače upoutat. Na rozdíl od nahrávky, kde ho zřejmě brzdil režisér, bylo ovšem překlepů i pravým pedálem zamaskovaných pasáží v sólistově výkonu poměrně hodně. Válek měl také plné ruce práce s vyrovnáváním Boydeho tempových úletů. Krásně zahraný schubertovský přídavek ale potvrdil, že budoucnost mladého pianisty je podmíněna především kázní. Závěrečná Pátá symfonie P. I. Čajkovského patří do repertoárového fondu rozhlasových symfoniků i šéfdirigenta Válka. Její spolehlivé provedení ničím nevybočovalo z kvalitativní úrovně u výkonů SOČRu dnes už běžné. Česká hudba se skotským orchestrem Sedmadvacetiletý dirigent Ilan Volkov si pro pražský večer se Symfonickým orchestrem Skotské BBC (25. 9.) rovněž vybral obtížný program. Janáčkova Illan Volkov při prvním večeru, kdy dirigoval pouze díla českých autorů, Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů. Foto Petr Horník 4 Steven Isserlis předvedl své pojetí Dvořáka. Foto Petr Horník

5 FESTIVALY, KONCERTY orchestrální balada Šumařovo dítě, která byla kdysi pokládána za nehratelné dílo, nečinila skotským hostů žádné technické obtíže; lze-li co vytknout, pak snad jen to, že znamenitě zahrané houslové sólo, personifikující u Janáčka postavu táty šumaře, bylo poněkud překryto orchestrálním zvukem. Ve světě i u nás renomovaný cellista Steven Isserlis hrál koncert A dur Antonína Dvořáka z roku Dokázal odvést pozornost od mladistvých slabin rané kompozice a upnout pozornost posluchačů ke kráse zvuku svého nástroje, k perfektní virtuozitě a spontánní muzikálnosti svého zaujatého projevu. Epická Dvořákova báseň Zlatý kolovrat obsahuje řadu interpretačních úskalí; Volkov je úspěšně překonal volbou živých temp, zdůrazněním stříbřitého lesku žesťových fanfár a podtržením barevných odstínů: publiku tak nabídl věrný obraz programu i obsahu díla. Také oříšek nejtěžší Symfonické fantazie (Symfonii č. 6) Bohuslava Martinů rozlouskl Volkov překvapivě dobře. Ve srovnání s matným martinůovským výkonem Vedernikovem vedené Ruské filharmonie byl poslech Šesté symfonie mimořádným zážitkem. Volkov měl ovšem k dispozici podstatně lepší těleso. PETAR ZAPLETAL Bohuslav Matoušek a Mozart V úterý pokračoval hudební festival Pražský podzim vystoupením houslisty Bohuslava Matouška a Komorního orchestru Evropské unie v čele s koncertním mistrem Matthiasem Vollongem. Orchestr, který se pražskému publiku představil v sestavě patnácti smyčců, doplněných dvěma lesními rohy a dvěma hoboji, vznikl v roce 1981 a mezi jeho členy bychom našli celkem devět různých národností. Pro Prahu si vybral klasicko-romantický repertoár, který až na drobné nepřesnosti v hornách u Mozarta a Haydna provedl výborně. Zaujal nejen bezchybnou souhrou a dynamickou i výrazovou plasticitou, ale i smyslem pro detailní vedení hlasů v jednotlivých skupinách či sólových nástrojích, díky čemuž se každé z témat zřetelně neslo nad ostatním hudebním děním. Elgarova Serenáda, Čajkovského Elegie i Haydnova Symfonie č. 57 D dur, Hob. I/57, která zazněla místo původně v programu uvedené Symfonie č. 42 D dur, Hob. Bohuslav Matoušek se tentokrát představil jako výborný interpret W. A. Mozarta. Foto Petr Horník I/42, tak zazářily jako půvabné hudební skvosty, určené především pro potěchu duše. Jádrem večera se ale podle očekávání stalo až vystoupení Bohuslava Matouška. Vítěze Mezinárodní houslové soutěže Pražského jara (1972) a bývalého dlouholetého primária Stamicova kvarteta máme v poslední době spojeného především s interpretací houslové tvorby Bohuslava Martinů, z níž část určenou houslím s doprovodem klavíru vydal v kompletu před čtyřmi lety na čtyřech CD. Na festivalu se však představil i jako vynikající interpret Wolfganga Amadea Mozarta. Jeho Koncert pro housle a orchestr A dur, K 219 hrál krásným plným tónem a s naprostou interpretační jistotou, která vůbec nedala posluchači příležitost uvědomit si, jak plné jsou Mozartovy partitury ošidných záludností a nebezpečenství. Byl to jednoznačně vrchol večera, který se zařadil i mezi interpretačně nejkvalitnější večery celého Pražského podzimu. Zvláště pak těch, kde se prezentovali letos ne zrovna nejlepších výkonů způsobilí mistři houslí. Bravo Galině Gorčakovové Ti, kteří sopranistku Galinu Gorčakovovou již slyšeli, ví, že je vynikající interpretkou především italského a ruského repertoáru. S ním se již také prezentovala na všech nejvýznamnějších operních scénách Evropy, USA i Austrálie včetně Královské opery v londýnské Covent Garden, Kirovovy opery Mariinského divadla Galina Gorčakovová opět strhla publikum k neutichajícím ovacím. Foto Petr Horník 5

6 FESTIVALY, KONCERTY v Petrohradu, slavné newyorské Metropolitní či pařížské Opery Bastille, kde zpívala po boku Plácida Dominga. Ruští autoři se také objevili na programu festivalového večera , kde vedle sólistky vystoupil i Moskevský komorní orchestr, v jeho historii poprvé vedený Američanem, Constantinem Orbelianem. V písních Antona Rubinštejna (Noc), P. I. Čajkovského (Vládne-li den), M. I. Glinky (Jsem tu, Inesilio) a S. Rachmaninova (Šeříky, Ó nevěř, příteli a Jarní vody), které tu zazněly v úpravách Constantina Orbeliana, Alexandera Gritseviche a Waltera Mnatsakanova, předvedla Galina Gorčakovová tak bohatou směs výrazových možností svého sametově zvučného hlasu, až přecházel sluch. Neskonalou tíhu smutku Rachmaninovových Šeříků dokázala na posluchače za inspirativního a citlivého doprovodu orchestru přenést stejně lehce a mistrně jako strhující dramatismus jeho písní Ó nevěř příteli a Jarní vody či šibalskou nevázanost bezstarostného vyznění písně Glinkovy. Rovněž instrumentální část večera, která vystoupení Galiny Gorčakovové prokládala, vycházela výhradně z pokladnice ruské hudby. Měli jsme se tak možnost hned v úvodu setkat s mistrně kompozičně zvládnutou Suitou ve starém slohu Alfreda Schnittkeho (opět v úpravě, na níž se tentokrát vedle Orbeliana podílel rovněž Vladimir Milman), dále do orchestrálního hávu Sergejem Aslamazianem přestrojenou ruskou lidovou písní Lučinuška a Borodinovou Polkou Elena i s výběrem z dvaceti virtuosně koncipovaných Prchavých vidin Sergeje Prokofjeva, jejichž originální partituru určenou klavíru přepracoval pro smyčce Rudolf Baršaj. Legendární orchestr, založený tímto violistou a dirigentem téměř před padesáti lety, se tu stejně jako v závěrečné, mistrovsky zahrané Čajkovského Serenádě pro smyčce C dur, op. 48, představil jako disciplinované, perfektně sehrané těleso, neúnavně pokračující ve své slavné historii. Tu provází nejen řada děl, kterou přímo pro něj napsali někteří významní ruští skladatelé včetně např. D. Šostakoviče (14. symfonie), ale i spolupráce s nejslavnějšími ruskými sólisty jakými byli např. David Oistrach, Mstislav Rostropovič či Svjatoslav Richter. Elizabeth Vidal a její krkolomné kousky Další pěvkyní, která se na festivalu Pražský podzim představila, byla francouzská koloraturní sopranistka, Elizabeth Vidal. Její široký operní repertoár zahrnuje vedle rolí francouzské barokní opery a italského verismu i např. Ariadnu na Naxu Richarda Strausse či Poulenkovy Dialogy karmelitek a vrcholí Mozartovou Královnou noci, kterou zpívala v řadě předních operních domů Evropy včetně londýnské Covent Garden. Pro Prahu si na připravila velice náročný program, v němž vedle Valčíku z Gounodova Fausta nechyběly ani ukázky z děl Joaquína Rodriga (dva ze Čtyř milostných madrigalů a Jaro v orchestraci Fernanda Corbillona), Giulia Bordogniho (Vokalíza č. 26 v orchestraci Christiana Manena)), Féliciena Davida (Kouzelný ptáček z opery Perla Brazílie), Giuseppe Verdiho (Kominík), Juliuse Benedicta (Benátský karneval), či Julesa Masseneta, v jehož slavné meditaci z opery Thais pěvkyně dokonce převzala sólo vedoucímu houslistovi Pražského komorního orchestru, který ji doprovázel, Milanu Lajčíkovi. Svůj poměrně křehký hlas Elizabeth Vidal dokonale technicky ovládá; mohla se tak s naprostou jistotou pohybovat v průběhu bezmála dvou hodin koncertu v téměř nepředstavitelných výškách, leckdy daleko přesahujících magické céčko a směle soupeřit v duu s flétnou v Davidově písni Cikánka a pták či Benedictově Benátském karnevalu. Chvíli odpočinku ji vedle vložené Rossiniho Předehry k opeře Italka v Alžíru ve druhé polovině koncertu dopřál pouze v jeho úvodní části Rodrigův oblíbený Aranjuezský koncert pro kytaru a orchestr, který tu zazněl v precizním podání Lubomíra Brabce. Ani on si však nenechal ujít příležitost vystoupit s touto sólistkou společně, a jako přídavek po bouřlivém potlesku (který se na konci večera po další Bordogniho Vokalíze tentokrát č. 17 a zejména Saint-Saënsově árii Slavík a růže z jeho příležitostného díla Parysatis, freneticky vystupňoval do neutichajících standing ovation) si vybral pátou píseň z Lobosových Cantos brazileiros. Neobvyklá dramaturgie, výborné Elizabeth Vidal očarovala posluchače nejen svou půvabnou tváří, ale i omračujícími výškami. Foto Petr Horník provedení Rodrigova kytarového koncertu Lubomírem Brabcem i obdivuhodný výkon sólistky se tak přičinily o velmi pozoruhodný večer, v němž jsme se setkali s opravdovým uměním. Orchestr skotské BBC a skvělý Ilan Volkov Symfonický orchestr skotské BBC se svým nový šéfdirigentem, Ilanem Volkovem, jmenovaným teprve v lednu tohoto roku, se představil na letošním programu Pražského podzimu dvakrát. Poprvé s violoncellistou Stevenem Isserlisem a ryze českým programem, sestaveným z děl Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, a podruhé o den později s houslistou Hagaiem Shahamem a Brittenovou Sinfonií da Requiem, op. 20, Bruchovou Skotskou fantazií pro housle a orchestr, op. 46 a Berliozovou suitou ze symfonie Romeo a Julie. Hagain Shaham, který se chopil rozsáhlé Bruchovy Fantazie, okouzlil především krásou svého tónu, méně pak intonační labilitou, provázející všechny čtyři věty díla. Nijak precizní však většinou nebyla ani sólistova souhra s orchestrem, jejíž rozkolísanost se projevila i např. v průzračném duu s flétnou či zejména ve IV. větě s notně opožděnou 6

7 harfou. Snad se na tom podepsala vzhledem k vysoké interpretační obtížnosti díla i nedostatečná společná příprava či jiné, mně neznámé okolnosti, ale výsledek mě tentokrát opravdu zklamal. To ovšem nemohu říci o orchestrálních dílech večera, v nichž se skotské těleso představilo v tom nejlepším světle. Pod vynikajícím vedením mladičkého Volkova předvedlo nejen skvělou technickou vybavenost, ale zároveň i schopnost vyjádření celé škály i těch nejjemnějších výrazových nuancí, jejichž vystižení dělá teprve obě uvedená díla, Brittenovu Sinfonii da Requiem a Berliozovu suitu Romeo a Julii tím, čím jsou: strhující výpovědí nejzazších hlubin lidské duše, v níž hluboce zakořeněný strach ze smrti a touha po opětované lásce provázejí snad každého člověka od prvopočátků jeho existence. Petrohradský symfonický orchestr a Šostakovičova Leningradská 29. září přivítala plně obsazená Dvořákova síň klavíristu Michaila Rudyho a těleso, v jehož podání 9. srpna 1942 zazněla světová premiéra na tento večer zařazené Šostakovičovy Leningradské, Petrohradský symfonický orchestr, v jehož čele stojí od roku 1977 Alexandr Dmitrijev. Rudy si pro festivalové publikum připravil Koncert pro klavír a orchestr č. 1 fis moll Sergeje Rachmaninova, tedy dílo, které má společně s ostatní klavírní tvorbou tohoto skladatele nahráno s Petrohradskou filharmonií a M. Jansonsem v uceleném cédéčkovém kompletu. Těžko bychom tedy pro něj hledali povolanějšího interpreta. První Rachmaninovův koncert, který skladatel dokončil již v osmnácti letech a o čtvrt století jej znovu zevrubně přepracoval, sice není tak známý jako jeho další dvě díla tohoto žánru, nicméně i jeho part je velice brilantní, protkaný četnými akordickými kaskádami a sršící stále novými tematickými nápady. Michail Rudy jej za pomoci výborně doprovázejícího orchestru, z něhož se např. hned v I. větě blýskl skvělým sólem koncertní mistr či v dialogu s klavírem ve větě druhé první fagotista, zvládl perfektně. Obdobně jako nádherně snově zahraný přídavek, Chopinovo Nokturno Des dur č. 2, op. 27. Přesto si nemohu odpustit poznámku, že chvílemi na mě při interpretaci Rachmaninova působila jeho hra poněkud chladně až akademicky. Zato Šostakovičova 7. symfonie, op. 60 přinesla zážitek, na který se hned tak nezapomíná. Do detailu promyšlená Dmitrijevova koncepce, v níž každá ze čtyř samostatně vypracovaných vět tvořila neodmyslitelnou součást jedné expresivní výpovědi, se ukázala jako vysoce nosná a strhující. A to od věty první s proslulým, 175krát se opakujícím rytmickým motivkem malého bubínku, nad nímž se rozvine obrovská a jen hudebně vysvětlitelná (kolikrát jen se o to muzikologové neúspěšně pokoušeli!) gradace, až po větu závěrečnou, ústící do apoteózy hrdinství a konečného vítězství. Účinek, umocněný i dokonalostí četných sól dřevěných dechových nástrojů ve všech větách, tak dosáhl v burácejícím závěru Rachmaninovův První klavírní koncert skvěle interpretoval Michail Rudy. Foto Petr Horník FESTIVALY, KONCERTY takřka ohromující intenzity, provázené strhujícím aplausem celého sálu, který nebyl k utišení HANA JAROLÍMKOVÁ Úspěšný závěr s FOK a Robertem Benzim Závěrečný koncert 1. října svěřili pořadatelé Symfonickému orchestru hl. m. Prahy FOK pod vedením Roberta Benziho. Ten se úspěšně uvedl již nastudováním první skladby: Debussyho symfonické svity Nocturna. Zejména sehraná dřevěná harmonie zvýraznila impresionistické rysy partitury. V závěrečné části Sirény podala ženská část sboru Pražští pěvci (sbormistr Stanislav Mistr) kvalitní výkon. Britský tenorista Ian Caley se představil výběrem z Wagnerových oper Lohengrin, Valkýra a Parsifal. Bohužel se nevyvaroval drobných intonačních výpadků a témbr jeho hlasu naznačoval, že nejlepší období své kariéry má již za sebou. Z Wagnerova díla zazněla ještě populární předehra z třetího aktu Lohengrina. Dramaturgicky i interpretačně hodnotným počinem bylo uvedení Saint Saënsova Koncertu pro klavír a orchestr č. 5 F dur, op. 103 s podtitulem Egyptský. Autor v něm totiž využívá melodiku a instrumentační kombinace vycházející z dobových představ o starověké egyptské hudební kultuře. Pascal Rogé zahrál náročný part s virtuózní jistotou a zejména ve střední větě vystihl orientální kolorit. Koncert i celý festival byl uzavřen Ravelovým Bolerem. Vyprodaná Dvořákova síň odměnila orchestr i vynikajícího dirigenta bouřlivým potleskem. Také letošní ročník Pražského podzimu vykazoval kolísavou interpretační úroveň. Na jedné straně jsme vyslechli špičkové výkony (koncerty ČF nebo FOK), byli jsme však svědky i druhořadých produkcí. Jako vždy si organizátoři festivalu zaslouží obrovskou pochvalu za kvalitní dramaturgii, která posluchačům nabídla málo uváděná díla proslulých tvůrců. JIŘÍ PETRDLÍK 7

8 FESTIVALY, KONCERTY Svatováclavské slavnosti Zahájení s díly Brixiho a Zacha Zahájení letošního ročníku svatováclavských slavností skvěle využilo proslulého zářijového mariánského svátku a okázalé slavnostnosti. Zahajovací koncert (15. 9.) byl rovněž vhodně situován do kostela Panny Marie, sv. Jeronýma a českých patronů ve staroslavných Emauzích. Velkolepý zážitek umožnilo jedinečné spojení krásného prostředí gotické chrámové lodi s jedinečnou hudbou, kvalitní dramaturgií a interpretací. Volba uváženě padla na rozsáhlé sakrální vokálně-instrumentální kompozice dvou českých autorů, Františka Xavera Brixiho a Jana Zacha. Obě byly napsány pravděpodobně ve stejném roce 1771 a obě svým způsobem znamenají niterně umělecký testament svých tvůrců, neboť vznikly na sklonku jejich života Brixi zemřel ještě téhož roku a o generaci starší Zach do dvou let. Pro nás je ovšem rozhodující okolnost, že v obou případech došlo k vysoce kvalitnímu a v dobových podmínkách nevšednímu zhudebnění dvou různých textů s tematikou Sedmibolestné P. Marie. Zmíněná slavnostnost a nevšednost plyne z celkové kvality hudební struktury. Brixi je přece jen trochu jednodušší (každopádně však oceníme mj. působivou chromatiku a zvláštní fatální náladu) oproti rozsáhlejšímu, evropsky zkušenějšímu a celkově prokomponovanějšímu Zachovi. (V této souvislosti pochválíme odborně zasvěcený, čtivý a v neposlední řadě i potřebný programový komentář Tomáše Lavického.) Obě svým způsobem ojedinělé a pozoruhodné skladby měly štěstí, že byly i náležitě interpretovány. Platí to v úhrnu o obou zúčastněných tělesech orchestru Praga Sinfonietta a sboru Pražští pěvci. Platí to i o dirigentce Miriam Němcové, její jasné představě o charakteru a výsledné podobě děl a z toho pak vyplývajících neafektovaných, přitom zdravě působivých a srozumitelných gestech. Kvarteto sólistů předvedlo zřetelně odlišné, avšak dobře se pojící individuality zběhlou a technicky zdatnou Sylvii Čmugrovou (soprán), lyričtější Pavlu Kšicovou (alt), vynikajícího Stanislava Mistra (tenor) s poučenou dikcí přednesu latinského a vůbec duchovného textu a vždy čitelného a barevně krásně znělého Romana Janála (baryton). V dobře voleném chrámovém prostoru vše znělo velkolepě a dá se říci věrohodně. Posluchači v zadních řadách se museli spokojit spíše s celkovým zvukových profilem, avšak právě pro takový prostor a s takovými důsledky (slévání zvuku) se ve své době komponovalo a počítalo JULIUS HŮLEK Recitál Tomáše Víška Nebývá zvykem pořádat celovečerní klavírní recitál v rámci festivalu, který je zaměřen výhradně na duchovní hudbu, protože doménou takových festivalů bývají zcela jiné žánrové oblasti. Tím víc jsem ocenil skutečnost, že se nám organizátoři letošních Svatováclavských slavností odhodlali nejen takový typ večera nabídnout (vlastně již podruhé, protože vloni nemohl sólista kvůli zranění vystoupit), ale že nám prostřednictvím klavíristy Tomáše Víška umožnili vyslechnout skladby, s nimiž se s výjimkou bachovského a franckovského repertoárového čísla na běžných koncertech téměř nesetkáváme. Nádherný příklad klavírních děl domácí provenience, s jejichž hudebním nábojem ladí přívlastek duchovní, nám Víškův recitál (Galerie HAMU, ) hned po efektním programovém čísle (Bach-Busoni) představil v podobě Vycpálkových dvou variačních fantazií na chrámové písně z doby Husovy s názvem Vzhůru srdce. Obě se zmocňovaly chorálních nápěvů tak, že je prostřednictvím opakovaných citací a stále důmyslnějších polyfonických meziher postupně monumentalizovaly, což nám pianista, jehož bytostné sepětí s takových typem konfesí bylo dobře znát, demonstroval pozoruhodně detailně. Velmi koncentrovaně, a to bych chtěl obzvlášť zdůraznit po zvukově dynamické stránce nápadně tvořivě přistoupil Víšek také k Franckově cyklu Preludium, chorál a fuga, snad Tomáš Víšek si připravil jako již tradičně málo slýchaný program a tím se zasloužil o další z krásných večerů Svatováclavských slavností. Foto Petr Horník 8

9 FESTIVALY, KONCERTY Americký kvartet (zleva) Nicolas Dunbar, Matt Nunnally, Sean Samuel a Gary Evans poprvé navštívil Českou republiku a zcela vyprodal chrám sv. Mikuláše na Malé Straně. Foto Petr Horník nejpůsobivěji rozkrytému v partiích, kde promlouvá prostá chorálová myšlenka (ona nejvyšší dynamická hladina se bohužel už s miniaturním sálkem nesnášela). Ke slovu se dostal i efektní listovský pianismus, proč ne, když jak předvedené Lisztovy Legendy, tak vybrané části z autorova pozdního sešitu Let putování (3. řada) mají pečeť skutečných duchovních meditací. Sugestivně, v příkladně plastické dynamice a s emotivním zápalem připomínajícím Zoltána Kocsise, nám Víšek rozkryl hned vstupní obraz Modlitba k andělům. V dvojobraze Cypřiše ve vile d Este modeloval nádherně měkce kantabilní monology, až násilný kontrast však do zvukové výslednice vnášely partie nadmíru svrchním úhozem rozrezonované akordiky. A vůbec nejsilnější lisztovské momenty večera ty patřily precizně předvedeným Vodotryskům a Legendě o sv. Františku z Pauly kráčejícím na vlnách. V posledně zmíněné skladbě mě udivila především nádherná uvolněnost Víškova projevu a jeho schopnost pianisty vyvolat bez ztráty napětí dojem nepřetržité pozvolné gradace. Po nějakém náznaku zapsané improvizace, jež tyto romanticky naturalistické Lisztovy zvukomalby v leckterých podáních připomínají, tu nebyla ani stopa. Byl to kvalitní recitál, Svatováclavským slavnostem slušel, škoda jen, že ho sledovala jen hrstka nejvěrnějších. MILOŠ POKORA Americký kvartet zpíval gospely Jediný mimožánrový koncert Svatováclavských slavností přilákal ve středu 24. září do chrámu sv. Mikuláše stovky lidí nebylo se co divit, neboť poprvé u nás hostoval americký pěvecký kvartet Acapella, kterému předcházela skvělá pověst jednoho z nejlepších interpretů tradicionálů a gospelů. Tedy druh hudby, který má u nás i díky hostování velkých černošských sborů z minulosti, obrovskou popularitu. Acapellu založil v roce 1982 reverend Keith Lancaster ve státě Tennessee. Od té doby však již prošla četnými personálními změnami. Její současná podoba je vyloženě mladá, nejstaršímu členovi je pod 30 let. V sestavě, v jaké přijela do Prahy (Matt Nunnally tenor, Nicolas Dunbar baryten, Gary Evans bas, Sean Samuel umělecký vedoucí), působí teprve 15 měsíců a je dokonce i rasově velice korektní dva černoši a dva běloši. Všichni jsou perfektně sezpíváni a nedělá jim problém přecházet i do jiných oblastí. Vedle gospelu si troufnou i na písně rockovějšího zaměření, což ocenilo pražské publikum při přídavcích. Jelikož zvukař přehnal ozvučení, což se projevilo hlavně v neuvěřitelně dunivých hlubokých hlasech, které rezonovaly v hlavách posluchačů, nejlepší poslech asi měli posluchači v horních částech chrámu. Ale to byla jediná vada jinak skvělého koncertu, v němž vedle klasických gospelů zazněly i novější skladby od spolupracovníků kvarteta či od samých členů. Ti se neskrývají se svým křesťanským názorem i posláním a hlásají, že hudba je pro ně především možností hlásat slovo Boží. V USA vydávají CD alba, vystupují v kostelích ale i na stadionech. Do Čech přiletěli k jedinému vystoupení a jelikož Praha byla i jedinou zastávkou jejich evropské návštěvy (po koncertě odlétali domů), dokazuje to, jak si možnosti zpívat v Praze vážili. Je dobré setkat se někdy s lidmi, kteří hudbu berou jako poslání a součást víry a ne jen obchodně či v honbě za slávou! VLADIMÍR ŘÍHA Rachmaninovova sborová liturgie Rachmaninovův a cappellový cyklus Noční bdění (v orig. Vsjenoščnoje bděnije) patří k nejsugestivněji stylizovaným sborovým obrazům ruské pravoslavné hudby a Pražský filharmonický sbor se s ním pyšní jako se svou klíčovou repertoárovou dominantou už od Veselkovy éry. Jde o velenáročný počin, zejména je li jeho hodinu trvajících patnáct zpěvů prováděno vcelku a v jednom tahu bez přestávky, jako tomu bylo v rámci 12. ročníku Svatováclavských slavností 25. září na koncertě Pražského filharmonického sboru v pražském chrámu sv. Cyrila a Metoděje. V každém případě se toho večera bylo na co těšit, zvláště, když čelní prostory chrámu umožnily, aby sbor vedený Jaroslavem Brychem nastoupil tak, jak to dílo vyžaduje, před zcela zaplněné auditorium v tom nejpočetnějším obsazení, a když také akustika chrámu zvukové výslednici mohutného smíšeného sboru přála. Hned homofonní partie prvního zpěvu ( Pridite poklonimsa ) se do chrámové akustiky zařízly jako zvon. Všimli jsme 9

10 FESTIVALY, KONCERTY si sbormistrovy podrobné práce s deklamací, dynamikou (prudké decrescendo v průběhu jediné věty) i témbry, což se v tomto směru a nejen zde týkalo zejména mužských hlasů, které zněly barevně i ve ztišených dynamických polohách. Po jímavě prosebném zvolání (zpěv Blagoslavi, duše moja, uvedený sólem), kdy nás autor zavedl do prosté, písňově intonované roviny výrazu ( Blažen muž ), aby pak nechal celý sbor gradovat ke vznosnému Aleluja, jsme mohli poprvé vychutnat hlasovou vyváženost Pražského filharmonického sboru v poloze polyfonického fortissima. I v dalších fázích jsme vnímali, jak Brychova pestrá práce s dynamikou i výrazem proměňuje prostý sled zpěvních čísel na pestrý řetězec kontrastů. Zvlášť výmluvně to bylo znát hned Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu, Vás zve: Vánoční koncert Přítomnosti 1. mimořádný koncert, Sál B. Martinů ve spolupráci se základními uměleckými školami autoři: J. Novák, J. Páleniček, I. Kurz, E. Douša, S. Jelínek, V. Trojan, M. Raichl, V. Neumann, I. Hurník, P. eben, J. Feld, účinkující: E. Benešová, B. Rejmanová, L. Kučerová, R. Poliaková klavír, laureáti celostátní soutěže ZUŠ obor dechové nástroje, Flauto libeniensis, PRAKO, Slavíčci, Máta, Smyčcový orchestr žižkovského gymnázia Hudební tělesa Pražské konzervatoře 4. abonentní koncert, Sál B. Martinů autoři: F. Kováříček, L. Dřevíkovský, M. Holáňová, J. Teml, E. Douša, P. Trojan účinkující: Komorní orchestr Pražské konzervatoře, Dechový orchestr PK, Symfonický orchestr PK, dirigenti J. Pospíšil, M. Macourek a M. Němcová, T. Strašil violoncello, L. Vlková klavír Skladby členů Přítomnosti 2. členský koncert, Galerie HAMU autoři: Z. Lukáš, Z. Fiala, K. Janovický, M. Vacek, E. Douša, R. Rejšek účinkující: K. Englichová harfa, Duo BeNe Skladby členů Přítomnosti 3. členský koncert, Sál B. Martinů autoři: Z. Pololáník, L. Dřevíkovský, R. Valčík, V. Kučera, O. Šimek, J. Laburda účinkují: N. Heller klavír, J. Tůma varhany, R. Vojtíšek altsaxofon, D. Wiesner klavír ad abonentní koncert, Sál B. Martinů autoři: I. Kurz, J. Francaix, O. Kvěch, V. Kakabis, J. Teml, M. Macourek účinkují: T. Strašil violoncello, E. Benešová klavír, M. Knoblochová cembalo Vítání jara 2. mimořádný koncert, Sál B. Martinů autoři: J. Suk, V. Novák, I. Stravinskij, Z. Lukáš, O. Mácha, B. Martinů účinkující: T. Víšek, J. Bílková flétna, B. Váchalová harfa, M. Havlíček zpěv, A. Strejček recitace, L. Havlák, P. Matěják housle, J. Jíša viola, J. Nešverová klavír, Iuventus paedagogica, sbormistr J. Kolář (v jednání s Národním muzeem Českým muzeem hudby) Due Boemi di Praga jubilující 6. abonentní koncert, Sál B. Martinů Všechny koncerty mají začátky v 19,30 hodin. na následující trojici čísel. Zatímco čtvrtý zpěv ( Světe tichij ), podaný se silným vnitřním napětím, sklouzával do meditace a pátý zpěv, spíše hymnus ( Nyně otpuščaješ ), pro který měl sám autor zvláštní slabost, se na některých místech dotýkal impresionismu a na jiných zněl zase pro své lineárně vedené hlasy až překvapivě moderně, vyzařoval z šestého zpěvu ( Bogorodice, devo) nádherný klid. Přibližně od sedmého zpěvu jako by na interprety občas doléhala jakási přechodná únava ve vstupních fázích hymnu Chvalitě imja Gospodně působily hlasové linky trochu roztřepeně, prudce vykontrastovaný hymnus devátý ( Blagoslaven jesi, Gospodi ) zněl ve fortissimových akcentech až příliš tvrdě a v narativním hymnu desátém ( Vjeličit duša moja Gospoda ) jako by zůstávalo v dialogu basů se svrchními hlasy něco nedotaženo. Šlo však jen o drobná znejasnění. Stále jsme zůstávali zahlceni velkým sborovým uměním. Celá tato unikátní pravoslavná sborová liturgie nepřestávala gradovat, přičemž některé partie, například ono vzorně deklamované a přitom křišťálově čisté strhující unisono nebo úchvatně probarvené fortissimo mužských hlasů v hymnu Voskreseinie Christovo videvše (zdá se, že to jsou opravdu mužské hlasy, které dnes Pražskému filharmonickému sboru dominují) bych se vůbec nerozpakoval označit za ideální. Posluchači, jimž se mimochodem toho večera dostalo krásného dárku i v podobě velmi kvalitně a podrobně vybavené programové brožury, dobře vycítili výjimečnost večera a ovace, kterými ocenili jak mistrovskou interpretaci, tak dramaturgický počin samotný, byly vzhledem k chrámovému prostředí vskutku vzácně spontánní. MILOŠ POKORA Philippe de Monte Jako velice pestrý a poučný se ukázal být koncert komorního vokálně-instrumentálního souboru Gutta musicae, věnujícího se soustavně již patnáctým rokem s uměleckým vedoucím Svatoplukem Jányšem hudbě starších historických období. Koncert se uskutečnil v chrámu sv. Jakuba na Starém Městě pražském (26. 9.) pod názvem Philippe de Monte a písně doby bělohorské a jeho programová dramaturgie byla vynalézavě založena na střídání jednotlivých částí čili ordinaria Missy super Reviens vers moi význačného letošního jubilanta Ph. de Monteho ( ), jenž v Praze působil, zemřel a je tu i pochován. Toto řešení se ukázalo být i posluchačsky přitažlivé a může posloužit jako dobrý příklad symbiózy různých žánrových vrstev v rámci jednoho programu. Zvolená dramaturgie však může být stejně dobrým vysvědčením i pro samotné interprety, kteří jsou schopni na žádoucí úrovni podat jak náročnou renesanční polyfonní kompozici, tak duchovní písně od sklonku středověku po baroko. Takže jednotlivé části Monteho Mše, počínaje Kyrie a konče Agnus se střídaly s písněmi z Benešovského koncionálu, společenskými písněmi studentů a literátů, s písněmi z Komenského kancionálu (včetně těch připisovaných jemu samotnému), dále s písněmi z kancionálu 10

11 FESTIVALY, KONCERTY Jiřího Třenovského Cithara Sanctorum ze 17. století (rozšířeného zejména na Slovensku) s tím, že celý koncert vhodně ukončily písně univerzálně využívaného Michny z Otradovic. U souboru madrigalového typu, jakým je Gutta musicae, je součástí interpretace též problém realizace, tj. ztvárnění hudebních památek do konkrétní zvukové podoby. Jak tento problém, za součinnosti historických nástrojů a jejich replik, tak zejména zpěvní interpretaci řeší soubor na dá se říci vyšší, velmi dobré úrovni a v souladu se zásadami obecně platnými při oživování staré hudby. V podstatě všechno, co popisovaného večera zaznělo, mělo charakter kolektivní interpretace s dobrou intonací i výrazovým podáním pod vedením zkušeného S. Jányše. Dnešnímu posluchači se dostalo názorné lekce o podobě dávných písní i vrcholné evropské polyfonie. JULIUS HŮLEK Góreckého Beatus vir a Martinů Česká rapsódie Místem konání závěrečného koncertu Svatováclavských slavností (27. 9.) se stal Vladislavský sál Pražského hradu, sál českých králů a prezidentů, shodou okolností v předvečer svátku svatováclavského a státního svátku ČR. Slavnostním okamžikům odpovídal rozsáhlý provozovací aparát zastoupený Filharmonií Hradec Králové a Kühnovým smíšeným sborem s dirigentem Martinem Turnovským a jediným sólistou, barytonistou Vladimírem Chmelem. Vlastní obsah slavnostní akce byl však dán volbou rozsáhlých kantátových děl obdařených vskutku monumentální koncepcí. Nejdříve zazněl Beatus vir, op. 38 současného polského skladatele Henryka Mikolaje Góreckého (1933), následovaný Českou rapsódií Bohuslava Martinů. Góreckého dílo bylo premiérováno roku 1979 k oslavě 900. výročí umučení sv. Stanislava. Vzniklo z podnětu tehdejšího krakovského biskupa a nynějšího papeže, jemuž je také věnováno. Text tvoří výběr ze žalmové poezie, hudebně pak jde o výjimečný počin, posluchačsky svrchovaně přístupný, založený v podstatě na tradičních prostředcích, ovšem originálně sklenutých. Provedení tyto kvality potvrdilo, navíc ukázalo na hloubku Góreckého výpovědi. Svou Českou rapsodii psal Martinů ve své rodné Poličce v červnu a květnu roku 1918 v očekávání brzkého konce první světové války. Zhudebnil text Jaroslava Vrchlického, žalm a použil i svatováclavský chorál. Monumentální kolos ještě ne třicetiletého autora pro sólový baryton, velký orchestr, sbor a varhany patří k řídce provozovaným kompozicím B. Martinů, nicméně, jak se ukázalo, jeho účin je i dnes patřičně příznivý a pozitivní. Sólistou obou kreací byl znamenitý barytonista Vladimír Chmelo, pěvec s rozsáhlou operní praxí, nicméně po zásluze stále více se prosazující v sólistickém koncertním provozu. Disponuje pozoruhodnou šíří dynamickou, výrazovou i barevnou a jeho podíl zvláště na vyznění Góreckého díla byl mimořádný. Orchestr se sborem svou úlohu vzhledem k nárokům celé akce zvládaly na patřičné, velmi dobré úrovni, samozřejmě že i zásluhou dirigenta M. Turnovského, pohotově reagujícího na potřeby umocnění zvlášť důležitých a náročných ploch. JULIUS HŮLEK Závěr festivalu se i letos konal v jednom z nejkrásnějších a nejvýznamnějších historických prostor Pražského hradu, ve Vladislavském sále. Foto Petr Horník 11

12 FESTIVALY, KONCERTY Smetanovo trio opět v nové sestavě V rámci šesti koncertů Pražských komorních slavností se představilo většině přítomných známé Smetanovo trio, jehož violoncellista, Jan Páleníček, působí zároveň na zmíněném festivalu jako dramaturg. Tentokrát jsme se však v příjemném sále bývalé Plodinové burzy (dnes České národní banky) setkali v Triu, působícím od roku 2000 v sestavě Hana Kotková, Jitka Čechová a Jan Páleníček, neočekávaně se zcela novou tváří. Již potřetí v něm totiž během poměrně krátké doby necelých čtyř let došlo k výměně houslisty (přesněji řečeno houslistky). A protože ti z nás, kteří uměleckou činnost tohoto souboru sledují pravidelně, ví, že obě předcházející umělkyně, 12 O Pražských komorních slavnostech podruhé Rozmáchlý a odvážný cyklus hudebních festivalů České kulturní slavnosti přenesl jeho hlavní autor i organizátor, Jan Páleníček, v září do Prahy jako pátou, předposlední část. (České kulturní slavnosti uzavřel festival Trutnovský podzim.) V sále bývalé Plodinové burzy se tak ve dnech září uskutečnil prvý ročník nového festivalu Pražské komorní slavnosti. Jejich vyvrcholením byl nesporně večer Pražské komorní filharmonie (Tomáš Hanus), který navíc ozvláštnil svým velkým uměním Ivan Moravec v Beethovenově 4. klavírním koncertu G dur. O celém záměru festivalového cyklu jsme čtenáře průběžně informovali (mj. HR č. 10, str. 8-10). Z pražského festivalu přinášíme následující recenze. Gabriela Demeterová a Hana Kotková, zanechaly na jeho profilu svou nesmazatelnou uměleckou stopu, vystoupení nové členky, Jany Novákové, bylo očekáváno s velkým napětím. Talentovaná a mnoha významnými vavříny včetně vítězství v soutěži Young Concert Artists Trust v Londýně ověnčená Nováková však v žádném případě nezklamala a fakt, že to bude za vynikající Kotkovou náhrada zcela rovnocenná, byl zřejmý hned od prvních tónů večera. Za neuvěřitelně krátkou dobu její spolupráce s Janem Páleníčkem a Jitkou Čechovou jsme se stali svědky vskutku perfektní souhry, a to nejen z hlediska dokonalé techniky, ale i co se týče jednotného interpretačního uchopení předvedených děl. Gradující program od temperamentního třívětého Smetanovo trio se poprvé představilo s novou houslistkou, Janou Novákovou (uprostřed) v rámci Pražských komorních slavností v sále České národní banky. Foto archív Tria d moll Bohuslava Martinů přes čtyřvěté, vysoce dramatické Trio c moll op. 101 Brahmsovo až k neskonale vroucím, šestivětým Dumkám Antonína Dvořáka (Trio op. 90) představil novou sestavu vskutku reprezentativně. V každém díle jsme se setkali se skvěle provedenými místy. Ať už to byla překrásná 2. věta Martinů, kde jsme mohli obdivovat lahodný tón houslí Jany Novákové, výrazově do detailu promyšlený dialog smyčců s klavírem ve III. větě Brahmsově či výborně zahraný part klavíru Jitkou Čechovou v páté a jímavá cellová sóla Jana Páleníčka v první a čtvrté větě Dvořáka! Ten se také stal nade vší pochybnost vrcholem celého večera. Zahraný s něhou i žárem, hlubokou vroucností a neskonalým půvabem i divokou vášní a strhujícím temperamentem dojímal až k slzám. Jana Nováková, byť svým naturelem od Hany Kotkové poněkud odlišná, do Tria zapadla skvěle a své premiéry se zhostila opravdu se ctí. Její interpretace sice není dosud tak perfektně stylově vytříbená a do všech detailů promyšlená jako u Kotkové, ale za to z ní vyzařuje obrovský žár strhujícího temperamentu, který provázen zcela bezproblémovou technikou dává pojetí každého díla nepřekonatelnou výrazovou přesvědčivost. A co je neméně důležité, kolegům až nakažlivé nadšení pro společnou věc. HANA JAROLÍMKOVÁ Sólové housle Hany Kotkové Uprostřed přitažlivého komorního festivalu na prahu podzimu byl velice vhodně umístěn recitál mladé houslistky Hany Kotkové (6. 9.). Specifikem dramaturgie večera bylo, že vše se tentokrát odehrávalo v intencích sólových houslí, bez doprovodu. Zaujmout takto posluchače věru není lehké. Program byl zahájen Sonátou č. 2 J. S. Bacha se známou monumentální

13 FESTIVALY, KONCERTY Ciacconou v závěru, která de facto představuje eventualitu skladby ve skladbě. Pro dnešního posluchače poučné bylo zařazení dvou sólových Sonát Eugena Ysaÿe ( ), druhdy spíše známého houslového virtuóza než skladatele. Šestice Ysaÿových sonát nezapře inspiraci Bachovým cyklem, avšak mnohé jistě překvapí svébytný autorův kompoziční um jakož i poutavý průběh každé skladby s výsledným dojmem i dnes moderního tvůrčího projevu. Jistě nemalou zásluhu na tom měla právě interpretka. Mezi čtvrtou a třetí Ysaÿovou sonátou bylo vsunuto Věnování (Widmung) jednoho z předních italských avantgardistů Bruno Maderny. Svým určením poněkud záhadná výpověď hlásící se k tzv. Nové hudbě šla ovšem nad rámec tradice. H. Kotková zde naprosto přesvědčivě ukázala, že netradiční hudební text umí nejen zahrát, ale i pochopit, prožít a tlumočit. Jsem přesvědčen, že kdyby H. Kotková zahrála cokoliv, pokaždé budeme jejím projevem specificky zaujati. Doslova za každým taktem je znát nesmírně pečlivá a poctivá příprava. Všichni jsme se zatajeným dechem poslouchali jejího Bacha s bezchybnou intonací a všemi výrazovými nuancemi smykovými, způsobem tvorby tónu, frázováním a romantismu prostou dynamikou. Právě v případě H. Kotkové jsme si názorně mohli uvědomit novou stylovou orientaci současné mladé generace a znovu (pokolikáté už?) se ptát, proč jsou taková pozoruhodná vystoupení stranou pozornosti studentů i pedagogů příslušného interpretačního oboru. JULIUS HŮLEK Večer písní Písňové recitály bohužel stále ještě nejsou natolik častým jevem našeho koncertního života, jak by si bezpochyby zasloužily. Stačí si jen připomenout, že o to vyrovnat se s žánrem umělé písně, usiloval v podstatě každý český skladatel. Přispět do pokladnice českého pěveckého umění se mnohostranně snaží mladá interpretka japonského původu Michiyo Keiko, která po předchozím školení v Japonsku vystudovala a absolvovala hudební fakultu AMU v Praze a působí na různých operních scénách, též v rozhlase a televizi. Pro svůj písňový večer v předvečer vyvrcholení festivalu Pražské komorní slavnosti (9. 9.) zvolila charakteristický, ryze český a také náročný program. Ten byl jednoduše rozdělen tak, že první polovina večera patřila B. Martinů, druhá A. Dvořákovi. Stručné, lakonické až útržkovité písně Martinů Čtyř písní, Písniček na dvě stránky a Dvou písní na texty negerské poezie zcela vyhovovaly založení interpretky ráznému, svižnému, přímočarému a pozitivně laděnému. Provedení Dvořákova Čtvera písní, op. 2 na slova Gustava Pflegera Moravského v novém autorově zhudebnění zkraje osmdesátých let 19. století bylo kromě nesporných interpretačních kladů zmíněných níže vedeno úsilím o nalezení adekvátního výrazu. Nejen dramaturgickým, ale hlavně interpretačním vrcholem večera ovšem byly Dvořákovy Biblické písně, op. 99. Celý večer jistila zběhlá, spolehlivá a plně samostatná Jaroslava Pěchočová u klavíru. Mně osobně M. Keiko zaujala právě v Dvořákovi amplitudou prostírající se mezi výrazovou prostotou a nenápadností na jedné straně a svrchovaným dramatickým akcentem (a to i jazykově) na straně druhé. Dobře přitom zvládala Mezinárodní smetanovská klavírní soutěž člen E.M.C.Y., 26. ročník PLZEŇ března 2004 Další informace: Konzervatoř Plzeň Kopeckého sady 10, PLZEŇ Tel.: Fax: sekretariat@konzervatorplzen.cz I. kategorie: horní věkový limit 16 let II. kategorie: horní věkový limit 20 let III. kategorie: horní věkový limit 30 let Uzávěrka přihlášek: Pro všechna soutěžní vystoupení bude použit klavír značky YAMAHA. 13

14 FESTIVALY, KONCERTY hlasově náročné polohy opřené o jistou intonaci. Náročný Dvořák se vší obsahovou i technickou propracovaností zároveň ukázal jak rezervy (co do hloubky prožitku), tak také perspektivy mladé sympatické pěvkyně. JULIUS HŮLEK Mozartiana jubiluje Zdá se to být neuvěřitelné, ale festivalu Mozartiana Iuventus, pořádanému od roku 1999 každoročně se zahájením školního roku v Praze na Bertramce, je už pět let. Přehlídka mladých interpretů byla letos zahájena ve středu 3. září a nabídla svým návštěvníkům celkem osm koncertů, na nichž se představily přes dvě desítky talentovaných hudebníků. Jednotícím motivem vynalézavé dramaturgie (L. Dřevikovský) je nejen Mozartova tvorba, ale též nová díla vzniklá pod dojmem pražského pobytu salcburského génia. Tím se stává tento koncertní cyklus přitažlivým jak pro své posluchače, z nichž mnozí jsou zahraniční turisté, tak i pro mladé výkonné umělce a soudobé skladatele, kteří možnost hrát a být prezentován v těchto místech, za takto stanovených okolností chápou jako určitou výzvu, oslovení, na jejichž základě je jim svěřen určitý, konkrétní úkol. Jen letos nabídl pražský mozartovský festival čtyři světové premiéry, zastupující různé generační pohledy na mozartovská Pragensia, a dal prostor k provedení pěti dalších soudobých kompozic. Památník W. A. Mozarta a manželů Duškových se tak neuzavírá do svých muzeálních sbírek, což by se při pohodlně nekomplikovaném přístupu jistě nabízelo, nýbrž využívá skutečnosti, že Mozartova hudba je v Praze stále mladá, neboť představuje pramen čisté vody, který zúrodňuje tvořivý proces v nadčasovém horizontu. Mezi objevy letošního jubilejního ročníku patří bezesporu třiadvacetiletý skladatel Jiří Mittner, který pro mladou Mozartianu zkomponoval v květnu a červnu 2003 Smyčcový kvartet. Premiérové interpretace se pohotově ujala čtveřice mladých umělců František Souček první a Petr Střížek druhé housle, Petr Holman viola a Vladimír Fortin violoncello kteří si dali do svého názvu Penguin Quartet. Mittnerova 14 zhruba desetiminutová jednovětá skladba je vytvořena ve volné sonátové formě. Na první poslech zaujme svou melodickou invencí a vnitřním napětím. Skladatel dává osobitou příležitost středním hlasům, zejména monologicky pojaté viole, k vyjádření svého uměleckého poselství, které je provázeno neúprosným pizzicatem ostatních nástrojů, evokujícím strohé odbíjení času na pomyslném orloji. Jako by se tento hudební obraz promítl do sentimentality opadávajícího listí vzrostlých kaštanů ve dvoře Bertramky, které tu stojí od roku 1887 co by němí svědci zašlých časů. Penguin Quartet zařadil do svého vystoupení 24. září rovněž Mozartův Smyčcový kvartet Es dur, K. 428 a málo hraný, přesto tanečně velice nápaditý Smyčcový kvartet B dur, č. 1, op. 11 Josefa Suka. Interpretační umění mladého souboru udivilo svou zralostí i nevšedním muzikálním projevem, který je rozhodně velkým příslibem do budoucna. IVAN RUML Mezinárodní varhanní festival v bazilice sv. Jakuba Již po osmé se konal v pražské bazilice sv. Jakuba mezinárodní varhanní festival. Jeho pořadatelem je svatojakubské Audite organum spolu s hlavním městem Prahou a záštitu nad celou akcí převzali prezident Maltézské pomoci Jiří Lobkowicz a paní Bettina Lobkowicz. V osmi čtvrtečních večerech se od 7. srpna do 25. září představili přední varhaníci ze Švýcarska, Rakouska, Itálie, Francie, Německa, Slovenska a České republiky. Kromě tradičních opusů známých autorů zazněla i díla u nás zřídka slýchaných skladatelů (např. O. Daniela, A. Heillera, J. Jongena, C. Fumagilliho, P. Heapse aj.) Českou republiku zastupovaly na festivalu dvě přední interpretky Irena Chřibková, zakladatelka a umělecká vedoucí festivalu, (21. 8.) a Jiřina Pokorná (11. 9.). Ta svůj recitál zahájila známými Bachovými chorálními předehrami Wir glauben all an einem Gott BWV 680 a Wachet auf, ruft uns die Stimme, BWV 645, po nichž následovala Toccata, Adagio a Fuga C dur BWV 564. Varhanice Bachova díla interpretovala bez zbytečného patosu a prokázala vytříbený smysl pro formální výstavbu velkých celků. Varhanní sonáta č. 2 c moll, op. 65 Mendelssohna Bartholdyho gradovala do závěrečné fugy, která poukazuje na autorovu znalost Bachova kompozičního odkazu. Nejvíce zapůsobilo Brahmsovo Preludium a fuga g moll a Regerova Fantasie a fuga d moll, o. 135b. Oba mohutné romantické cykly umožnily Jiřině Pokorné předvést plnou šíři výrazových prostředků svatojakubských varhan. Rejstříková barevnost, cit pro frázi a logicky vystavěné vrcholy obou komplikovaných skladeb umocnily příznivý dojem z výkonu interpretky. O čtrnáct dní později ukončila festival svým vystoupením Anna Predmerská Zúriková, známá svou pozorností k tvorbě současných slovenských autorů. V repertoáru má například i souborné varhanní dílo Jána Zimmera, ze kterého strhujícím způsobem přednesla Preludium a dvojitou fugu cis moll z roku V jejím podání vynikla bohatá zvuková paleta tohoto novoromanticky založeného opusu. Tvůrce 20. století zastoupil dále Paul Hindemith Sonatou II. z roku Její koncepce je komornější než předchozí kompozice a interpretce se podařilo zřetelně rozkrýt kontrapunktické předivo v závěrečné fuze. Svatojakubská bazilika disponuje kromě velkého nástroje též malými varhanami z 18. století. Tentokrát na nich zazněla ve stylovém přednesu Pachelbelova Aria Sebaldina. Z rozsahem malého, ale v kontextu barokní varhanní tvorby významného skladatelského odkazu Nicolase de Grigny provedla Anna Predmerská Zúriková čtyři části z Varhanní knihy. V nich projevila cit pro zvukový témbr typický pro francouzské skladby tohoto období. Velkolepé Bachovo Preludium a fuga c moll, BWV 546 vhodně zakončilo celý večer. Kromě výborné dramaturgie a umělecky hodnotných výkonů dotvořila příznivý dojem z festivalu i obsažná programová brožura, příznivá výše vstupného (od 100, Kč) a důstojné i akusticky vhodné prostředí baziliky sv. Jakuba. Lze jen doufat, že obrovské nasazení organizátorů v čele s Irenou Chřibkovou nenarazí v příštích letech na finanční ani jiné problémy a obyvatelé i návštěvníci hlavního města se budou moci celé léto těšit z kvalitní varhanní hudby. JIŘÍ PETRDLÍK

15 FESTIVALY, KONCERTY Pražské hudební večery Lubomíra Brabce Vždy si přál mít vlastní koncertní cyklus. Nyní ho má už třetím rokem a zdaleka ne ledajaký. Pan kytarista Lubomír Brabec se už po desetiletí stěhuje po Čechách i z Čech a se svojí klasickou kytarou dobývá úspěchy na nejvýznamnějších pódiích, v předních nahrávacích studiích, je proslulý svou až posedlostí vyhledávat pro koncert nejneobvyklejší prostředí, ale to by bylo na jiné a dlouhé psaní. Dopouští se tak přestupků proti ofrakované usedlosti, ale umí přicházet za svým posluchačem s vkusnou atraktivností a zaujme ho pak uměleckou kvalitou. Z té neslevuje. Trochu šoumen, trochu šaman, ale vždy Pan interpret. Svým přístupem k posluchačům tak řečené vážné hudby předběhl obecné zvyklosti o jeden režim a dnes se pohybuje v koncertním životě se záviděníhodnou a záviděnou vynalézavostí a samozřejmostí. Sledovat všechny jeho aktivity by bylo na dlouhé lokty a dlouhé stati. Vybral jsem tentokrát jedinou: Pražské hudební večery ve Španělské synagoze. Na toto téma jsme se s Lubomírem Brabcem sešli v delším přátelském rozhovoru, který opravdu byl delší, než postihnou tyto řádky a já jsem si z něho zapamatoval a pro čtenáře vybral: Od letošního října do května 2004 probíhá už třetí ročník koncertního cyklu Pražské hudební večery ve Španělské synagoze. Kouzelné prostředí cyklus ozvláštňuje, ale striktně ho neomezuje. Vánoční koncert se např. uskuteční v kostele sv. Šimona a Judy, varianty cyklu se rozezněly na zámku Kozel a ve Velké synagoze v Plzni. Ten poslední květnový koncert je prémiový pro abonenty a odehrává se v areálu hřebčína Pecínov u Benešova. Koncerty jsou prakticky vyabonované. Španělská synagoga nabízí normálně 250 míst, ale organizátoři Večerů do ní dokáží kulturně usadit 400 posluchačů. Brabcův koncertní cyklus má několik charakteristických vlastností. Rozšiřuje hranice, setkává se v něm hudba velmi odlišných typů a plánovitě zařazuje experiment. Někdy prý jsou výsledky a zkušenosti překvapivé. Tak například koncert s Lucií Bílou mimopražští organizátoři brali všemi deseti, ale nad Bachovou Hudební obětinou se kroutili a vykrucovali. Byli potom zaskočeni, že na Hudební obětinu bylo také zcela vyprodáno, jenom přišlo zcela jiné publikum. Nebo letošní pokus se třemi kytarami: rocková (Petr Janda), jazzová (Luboš Andršt) a klasická (Lubomír Brabec). Nejprve se každý předvedl ve svém oboru, pak hráli společně, přičemž se muzikanti zapotili, ale publikum to zaujalo. A jak by se vám líbilo trojhvězdí Šporcl, Bárta, Brabec? Dostat tyto umělce na jediný koncert a slyšet je hrát v triu, to se také jen tak nepodaří. Brabcovo heslo by mohlo znít: přítažlivě, nikdy levně. Ve svých koncertech dává prostor mladým a když se zeptáte Lubomír Brabec komu, vypočítává abecedně jako třídní jenom příjmení: Englichová (ta už od konzervatoře), Hosprová, Knoblochová, Michálková,Vokálková atd. Takže Lubomír Brabec má svůj koncertní cyklus. Zajímavý, nápaditý, fajn. Co dodat? Snad jen dvě věci. Chvály na Lubomíra Brabce už bylo v předcházejících řádcích dost, proto se přiznám, že ho občas zkouším také pomlouvat. Zažil jsem totiž koncem osmdesátých let jeho vystoupení, na kterém nás bylo asi pětadvacet a nikdo netleskal. (Jako zpráva tehdejšího tisku by to asi prošlo.) Po pravdě je však třeba dodat, že to bylo na lochotínské dvoraně Porty, že nás bylo pětadvacet tisíc a všichni obdivně porťácky volali umííí!. Pan Brabec hrál klasický repertoár. Za druhé: o vánočním koncertu v kostele sv. Šimona a Judy se 11. prosince setkají paní Gabriela Beňačková, varhaník Aleš Bárta a klasická kytara Lubomíra Brabce. Volat po jejich vystoupení umí se prý příliš nedoporučuje, jste však zváni. JAN ŠMOLÍK Foto archív 15

16 FESTIVALY, KONCERTY Jubileum Mezinárodní soutěže zrakově postižených Ve dnech října se konal na půdě Konzervatoře J. Deyla v Praze již desátý, jubilejní ročník Mezinárodní soutěže zrakově postižených hudebních interpretů. Již tradičně soutěží účastníci od šestnácti do třiceti pěti let ve všech nástrojových oborech dohromady, což tomuto klání dodává na posluchačské zajímavosti a hudební pestrosti. Také hodnocení poroty se tak nesoustřeďuje pouze na technické dovednosti, ale posuzována je více hudební vyspělost jednotlivých interpretů. Soutěži vždy předchází Mezinárodní soutěž nevidomých skladatelů, jejíž výsledky byly letos oznámeny na zahajovacím ceremoniálu 25. října. Vítězi a nositeli druhých cen (první cena nebyla udělena) se stali dva Vítězové Mezinárodní soutěže nevidomých skladatelů se stali umělci z Turecka, A. Caglar Arsu a Coray Sazli. Foto Jiřina Polášková 16 mladí skladatelé z Turecka, A. Caglar Arsu a Coray Sazli, oba studující v Bostonu (USA). Na zahajovacím ceremoniálu byly provedeny jejich, podle mého názoru velmi zdařilé skladby, a to Capriccio alla danza pro sólovou kytaru Coraye Sazliho (v interpretaci studenta pražské AMU Františka Lukáše) a skladba Kucuk Bir Hayal pro sólovou flétnu Caglara Arsu, jíž interpretovala studentka Konzervatoře Jana Deyla Anna Kulíšková. Tříkolové interpretační soutěže se zúčastnilo 26 interpretů z devíti zemí (Bulharsko, Rusko, Gruzie, Ukrajina, Izrael, Francie, Srbsko a Černá Hora, USA a Česká republika). Do druhého kola postoupilo 15 a do třetího 7 účastníků. Byli jsme svědky mnoha velmi zajímavých a interpretačně vyspělých výkonů, které by jistě zasloužili pozornost širší hudební veřejnosti. Nositelem první ceny se stal zkušený osmadvacetiletý flétnista z České republiky, absolvent Konzervatoře Jana Deyla a v současné době též student oboru historie na FFUK Jaromír Pšánský, jehož interpretace se vyznačuje velkou technickou jistotou a promyšleností každého detailu. Pšánský vyniká také velkým flétnovým zvukem, spojeným s uměním výstavby dlouhé fráze. Z jeho soutěžních výkonů jmenujme např. vynikající provedení Bendovy Sonáty F dur či Concertina C. Chaminade. Druhou cenu získala znamenitá izraelská mezzosopranistka Naama Erez (1973). Ta mne zaujala především výběrem neobvyklého repertoáru, ať již provedením cyklu Sedmi španělských písní Manuela de Fally, tak především strhujícím provedením obtížné scény z u nás neprováděné opery G. C. Menottiho Madam Flora. Třetí cena byla rozdělena mezi dvě klavíristky, Olenu Bojko z Ukrajiny a Innu Malofejevovou z Ruska. Dvaadvacetiletá studentka hudební akademie v Oděse Olena Bojko zaujala interpretací velkých forem, a to jak Beethovenovy Appassionaty, tak především kompletním provedením Schumannova Carnavalu op. 9 ve třetím kole soutěže. Taktéž dvaadvacetiletá Inna Malofejeva je studentkou Státního specializovaného institutu umění v Moskvě, který se specializuje na vzdělávání zrakově postižených hudebníků. Z jejích výkonů bych vyzdvihl interpretaci skladeb Sergeje Rachmaninova (Etudy-Obrazy a Polka As dur) a Johannesa Brahmse (Intermezza op. 118). Další tři finalisté soutěže získali čestná uznání. Zajímavý výkon předvedl druhý český účastník třetího kola, student konzervatoře J. Deyla klavírista Petr Pařízek (1980) i ruský bajanista Maxim Baryšev (1978), který vynikl především velkým množstvím zvukových nuancí, které dovedl na svém nástroji vytvořit. Třetí čestné uznání získala, podle mého názoru velmi nadějná jednadvacetiletá gruzínská pianistka Tamar Šalvašvili. Z jejích velmi zdařilých vystoupení musím vyzdvihnout především provedení málo uváděného Nocturna pro klavír levou rukou Alexandra Skrjabina, které bylo naprosto jedinečné. Myslím, že se mohu shodnout s předsedou dvanáctičlenné mezinárodní poroty prof. Ivanem Kurzem, který konstatoval, že soutěž měla vysokou interpretační úroveň, a že, ač vypsána pro interprety nevidomé, v ničem nezaostávala za jinými mezinárodními soutěžemi. Bylo by potěšitelné, kdyby při konání příštího ročníku v roce 2006 měli organizátoři méně problémů s hledáním finančních prostředků, a kdyby i česká média věnovala této bezesporu mimořádné události větší pozornost. MILAN ARNER 30 let Mladé Smetanovy Litomyšle Již pouhý fakt, že se festival Mladá Smetanova Litomyšl (MSL) odehrával po třicáté, byl dostatečným důvodem k mimořádným přípravám. Do jubilejního ročníku však zasáhla smutná událost; v lednu zemřel prof. František Kovaříček, člověk, bez kterého si Hudební mládež České republiky (HM ČR) dokázal jen málokdo představit. Rokem 2003 vstoupila MSL do nové etapy, etapy Vojtěcha Spurného prezidenta HM ČR a Daniely Růžkové hlavní organizátorky festivalu. Tradiční dramaturgická osnova byla zachována, došlo jen k jejímu obohacení. Jestliže se na předchozí Litomyšle jezdilo s představou náročné akce, heslem letošních tří prosluněných dnů ( ) se stalo kruté: Jedeme na doraz! Troufám si tvrdit, že koncerty

17 FESTIVALY, KONCERTY MSL 2003 by bez problémů vyplnily ještě jedno víkendové setkání. Páteční noční maratón odstartovala Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany. (viz recenze Lenky Šaldové, str. 42) Ze Smetanova domu se pak účastníci festivalu přesunuli do areálu zámku na dvojitý program. Slavnou buffu Giovanniho Battisty Pergolesiho La serva padrona narežíroval Josef Novák, v pantomimické roli Vesponeho rozhodně nezanikl Jaroslav Čejka, roztrpčeného Uberta věrně podal Pavel Vančura a služky-paní se zmocnila subreta s jiskrou v oku i hrdle Gabriela Kopperová. Představení řídil Jakub Klecker. Druhé vystoupení Bennewitzova kvarteta (Jiří Němeček, Štěpán Ježek housle, Jiří Pinkas viola, Štěpán Doležal violoncello) doplatilo na časovou tíseň. Z Mozartova Smyčcového kvartetu A dur, KV 464 zazněla pouze čtvrtá věta, Janáčkův první smyčcový kvartet se sálem prohnal briskně jako vichřice, ovšem bez výrazného dynamického odstupňování (příliš hlučné violoncello!). Půlnoční ticho patřilo písňovému recitálu Jany Lewitové a Vladimíra Merty (sklepení zámku) a převážně baroknímu programu Moniky Knoblochové a Jany Semerádové (zámecká kaple). Z doslechu vím, že se Písně noci a osamění líbily, z vlastní zkušenosti mohu zase napsat, že interpretkám neslušelo jen cembalo a flétna, ale také mluvené slovo. Sobotní dopoledne vyplnil organizátorský experiment. Na různých místech hráli různí sólisté a soubory. K tomu se přidružil doprovodný program studentů Střední zahradnické školy Litomyšl, probíhala výstava výsekových fotografií Jana Nievalda, na náměstí lákal staročeský jarmark. Bylo z čeho vybírat, ale všechno se stihnout nedalo; přesycení vede k rozmrzelosti stejně jako hlad Z odpoledních vystoupení vybírám několik. Je správné, že proběhla Pocta Františku Kovaříčkovi a že proběhla bez nezdravé adorace. Osmnáctiletý Tomáš Jamník zahrál až překvapivě dobře Esercizi per violoncello solo, následující prostor patřil Orchestru letního tábora instrumentalistů s nekovaříčkovským repertoárem (dirigoval Otakar Tvrdý a jeho žák Tomáš Židek). Na nádvoří zámku zazpíval vysokomýtský dětský sbor Rubínek, sbormistrovi Pavlu Zerzánovi nezbývá než pogratulovat k tak stmelenému a disciplinovanému souboru. Jako blesk z čistého nebe zapůsobil Taras Bulba Leoše Janáčka v podání Českého studentského orchestru. A nebylo to naposledy, kdy se dirigent Jakub Hrůša ukláněl nadšenému publiku. Po plesovém V rámci Mladé Smetanovy Litomyšle vystoupil i Český studentský orchestr, který řídil Jakub Hrůša. Foto Jiří Kopecký opojení probudil mládežníky závěrečný nedělní koncert Mladých brněnských symfoniků orchestru ZUŠ města Brna a Českého studentského orchestru. Krajní části Péťu a vlka Sergeje Prokofjeva a Předehru na rozloučenou Marko Ivanoviće řídil J. Hrůša, Koncert pro hoboj a orchestr Bohuslava Martinů Tomáš Hanák. Oba umělci používali účelná gesta, Hanák byl vláčný a klidný jako voda, Hrůša výbušný jako sud střelného prachu. Povídku o Péťovi zaníceně přednesl Tomáš Krejčí, Vladislav Borovka rozdýchal svůj hoboj do kouzelné kantilény i brilance. Pořadatelé většinou děkují sponzorům, já cítím potřebu poděkovat pořadatelům. Za stupínkovou úpravu Smetanova domu na operní představení, za špičkové ubytování, za zpravodaj (byť s chybami) i za vysokou kvalitu festivalových akcí JIŘÍ KOPECKÝ Beethovenovy Teplice Návštěvy velkých skladatelů ve významných kulturních centrech bývají v následujících obdobích často chápány jako impuls k uspořádání vzpomínkových hudebních oslav. Nejinak je tomu v severočeských lázních Teplice, kde se letos uskutečnil již 39. ročník Hudebního festivalu L. v. Beethovena. Festival pořádaný pod záštitou Statutárního města Teplice organizačně zodpovědně připravila Severočeská filharmonie Teplice. Ve smyslu stále živé upomínky na dva místní Beethovenovy léčebné pobyty v letech 1811 a 1812 s dovedením kulturní paralely až do současnosti festival v průběhu minulých let vykrystalizoval do regionálně optimální pětice koncertů, letos skloubených do symbiózy tří symfonických a dvou komorních vystoupení. Na zahajovacím koncertě (25. 9.) se představil Filharmonický komorní orchestr Praha bez dirigenta s perfektním výkonem vskutku festivalové úrovně. V Mozartově předehře k opeře Figarova svatba a v Symfonii č. 1 D dur op. 25 zv. Klasická Sergeje Prokofjeva zaujal zvukovou plností a nástrojovou barevností při technicky naprosto perfektní interpretaci. Otto Sauter (SRN) charakterizovaný v programu jako svrchovaný specialista ve hře na trubku 17

18 FESTIVALY, KONCERTY Koncertní mistr Severočeské filharmonie Teplice, Naďa Slavíčková pikolu podal v Koncertu pro trubku a orchestr Luigiho Otta rovněž výkon výborný, ale Jeho hru totiž charakterizoval nejen krásný jásavý tón a přesné frázování, ale i stálé úsměvy v pauzách a rádoby bezproblémově spontánní pohupování se podle hudby orchestru, které však působilo nesoustředěně a vedlo k nepřesnosti v souhře s orchestrem, zejména ve třetí větě koncertu. Ve druhé části večera publikum zcela okouzlil jihokorejský klavírista Jeong- -Won Kim podáním Beethovenova klavírního koncertu č. 5 Es dur op. 73. Své pojetí postavil na zřetelnosti drobné techniky, přesnosti souhry s orchestrem, poetičnosti melodiky, ale rovněž na suverénnosti dramatických ploch. Další symfonický koncert (2. 10.) zaujal ojedinělou, odvážnou dramaturgií. V podání Severočeské filharmonie Teplice, sboru Singakademie Dresden a kvarteta sólistů ze SRN (Katharina Persicke soprán, Jale Papila alt, Frank Blümel tenor, Clemens Heidrich bas) zaznělo (2. 10.) pod taktovkou Matthiase Herbiga (SRN) zřídka hrané Gloria Francise Poulenka, kompozičně netradiční Mše Igora Stravinského a Mše C dur op. 86 L. v. Beethovena. V průběhu večera dominovala zejména spontánností interpretace hudba Beethovenova, kouzlo programu však spočívalo v již uvedeném kontrastu chrámové hudby počátku 19. a první poloviny 20. století. Foto archív Ve festivalovém programu se prezentovala rovněž dvě komorní tělesa soubor Musica Gaudeans ( J. J. Quantz, L. v. Beethoven, Š. Rak, P. Ciboch) a Trio Martinů ( L. v. Beethoven, D. Šostakovič), pisatelka této recenze však neměla příležitost si uvedené koncerty vyslechnout. Obsahové i interpretační vyvrcholení festivalu představoval závěrečný koncert (9. 10.). Veledílo romantické oratorní tvorby, Eliáš od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, zde zaznělo v celé své kompoziční kráse. Zasloužený závěrečný spontánní ohlas publika znamenal patřičné ocenění výkonu všech účinkujících, kdy se pod taktovkou Herwiga Wienera-Püschela (Rakousko) opět prezentovala Severočeská filharmonie, rakouský sbor Norbert Artner Villach a sólisté Ivana Koupilová soprán, Věra Páchová alt, Milan Vlček tenor a Thomas Thomaschke bas (SRN). Symfonické koncerty byly již tradičně pořádány v koncertním sále Domu kultury v Teplicích, hudbou komorních koncertů se rozezněla obřadní síň teplického zámku a komorní sál lázeňského domu Beethoven. Festival provázel kvalitně připravený katalog. 39. Hudební festival L. v. Beethovena opět přesvědčil o dnes stále aktuální výpovědi Beethovenovy hudby a otevřel cestu jubilejnímu 40. ročníku této hudební slavnosti. LENKA PŘIBYLOVÁ Závěr Trutnovského podzimu V Národním domě v Trutnově se v neděli 19. října konal závěrečný koncert místního festivalu vážné hudby Trutnovský podzim. Na již 23. ročníku těchto slavností komorní hudby, které jsou v rámci ambiciózního projektu České kulturní slavnosti součástí cyklu festivalů v Poličce, Bystřici pod Hostýnem, Českém Krumlově a Praze, vystoupily na celkem sedmi koncertech soubory různého nástrojového složení. Představilo se Pražské žesťové kolegium, Klavírní kvarteto Bohuslava Martinů, Slezské kvarteto, klarinetista Karel Dohnal s klavíristkou Václavou Černohorskou, Ivan a Katarína Ženatí a také moravská cimbálová kapela Hradišťan. Pestrou dramaturgii festivalu, která je dílem organizátora, dramaturga a violoncellisty Jana Páleníčka, podtrhl i závěrečný orchestrální koncert, na kterém se spolu se sólisty představila Severočeská filharmonie Teplice pod taktovkou Tomáše Koutníka. Nutno podotknout, že závěrečný koncert přilákal hodně posluchačů a sál Národního domu v Trutnově se zaplnil téměř do posledního místa. V úvodu večera dostali slovo organizátoři, Zina Rýgrová a Jan Páleníček, kteří představili účinkující a poděkovali sponzorům, bez nichž by se festival nemohl uskutečnit (za všechny připomeňme např. firmy Zentiva, CAC Leasing, Škoda Energo či Lonka). Samotný koncert zahájila klavíristka Marcela Pflegerová jedním ze známějších děl Bohuslava Martinů. Čtyřvětá Sinfonietta giocosa pro klavír a komorní orchestr, která vznikla v roce 1940, v roce Martinů emigrace do USA, byla kompozičně i posluchačsky nejkomplikovanější kompozicí večera a hned na úvod přinesla skvělý zážitek. Sólistka hrála svůj part z not, což, jak sama dokázala, nebylo známkou její nepřipravenosti, ale spíše potvrzením především rytmické komplikovanosti a rafinovanosti skladby, kdy to bez not zkrátka nejde. Výkon interpretky měl stoupající úroveň, kdy počáteční mírnou nervozitu vystřídal precizní výkon ve 3. a 4. větě. Skladba, jejíž celková sazba je postavena na vzájemné rovnoprávnosti sólisty a orchestru a tudíž není pro sólistu vnějškově primárně virtuózní, poskytuje 18

19 FESTIVALY, KONCERTY i hráčům orchestru sólové výstupy v bohaté míře. Hráči Teplické filharmonie se zhostili svého úkolu, až na drobná zaváhání (někdy nejisté nástupy hoboje a lesních rohů), velmi dobře. Především sólový výkon hráčky 1. houslí a cellisty u prvního pultu ukázal koncentrovanost i na nejmenší detaily. Soustředěnost byla ostatně patrná i z výkonu dirigenta Koutníka, který při vedení orchestru těžil právě z detailní znalosti partitury. Na kompaktním vyznění Martinů kompozice se tak podíleli všichni aktéři jejího provedení. Jako druhé v pořadí zazněly oproti skladbě Martinů posluchačsky přístupnější Tance pro harfu a smyčce (Danse sacrée, Danse profane) Clauda Debussyho, ve kterých se představila dnes již etablovaná harfistka Kateřina Englichová. Debussyho kompozice, pracující v duchu impresionistického hudebního jazyka s pentatonikou a celotónovými postupy, klade na interpreta náročné požadavky technické i výrazové. Kateřina Englichová, která má Debussyho nepříliš rozsáhlou skladbu na repertoáru již delší dobu, ukázala, že zná tuto kompozici dokonale. Oba tance zahrála téměř s rutinní jistotou a dokázala v nich dobře vystihnout i tolik důležité náladové kontrasty a barevné odstíny jednotlivých frází. Navíc byla podpořena náladově spřízněnými smyčci, které doprovázely bez chyb a přispěli k dojmu soudržné a celistvé interpretace. Po přestávce zazněla na závěr koncertu Symfonie D dur Jana Václava Huga Voříška. Je otázkou, zda byla tato symfonie dobře zvolenou skladbou na samotný závěr celého festivalu. V kontextu dvou předchozích děl působila svým hudebním jazykem a dobou vzniku v každém případě trochu nepatřičně, nehledě na to, že vlastně celý program byl díky tomu chronologicky převrácený. Navíc tato jediná Voříškova symfonie, která je hudební historiografií pro svou vysokou kompoziční úroveň přesahující dobový skladatelský průměr srovnávána se symfoniemi jeho současníka Ludwiga van Beethovena, ukázala na nedostatky orchestru, které nebyly tak patrné ve skladbách 1. poloviny 20. století. Jednalo se především o intonační odchylky ve vysokých polohách smyčců a někdy ne úplně přesné nástupy dechů trochu kazily dojem ze hry jinak dobře připraveného orchestru. Chyby totiž pramenily spíše z momentálních indispozic hráčů než ze zanedbaného nastudování díla. Zásluhou Tomáše Koutníka, který dirigoval s nadhledem a soustředil se hlavně na dynamickou stránku, výstavbu gradací a tempové kontrasty, však dokázala hra orchestru udržet posluchače v pozornosti až do konce. Závěrečný koncert, který ozdobily hlavně výborné výkony obou sólistek, byl vydařeným zakončením Trutnovského podzimu. Můžeme se již těšit na to, co nám organizátoři připraví na další ročník a doufat, že při výběru sólistů budou mít obdobně šťastnou ruku i napřesrok. ROBERT ŠKARDA Jihlavský festival připomíná osobnost Gustava Mahlera nejen v kontextu (a zakořenění) místním, ale především v souvislostech širšího ducha evropského a světového. Letošní druhý ročník ( září) tak pokračuje v delší tradici, do níž mj. patří obnova rodného domu v Kalištích, velká muzikologická konference (2000) a přípravná koncertní činnost. Pořadatelem je občanské sdružení Mahler 2000, Společnost Gustava Mahlera, celý festival zajišťuje agentura Arco Diva. Letošní ročník vyvrcholil závěrečným písňovým koncertem Gabriely Beňačkové (doprovázel Marian Lapšanský) z díla G. Mahlera a R. Strausse. Ze dvou večerů přinášíme recenze. Pražská komorní filharmonie na úvod Zahajovací koncert festivalu Mahler Jihlava 2003 (12. 9., Chrám sv. Ignáce) byl z několika pohledů mimořádný. Především to byl první přímý přenos z velmi důležitého a co do jména skladatele velmi prestižního festivalu. Světově proslulý Jako vždy půvabná Gabriela Beňačková, kterou na jednom z koncertů festivalu, Mahler Jihlava 2003 doprovázel Marián Lapšanský. Foto archív 19

20 FESTIVALY, KONCERTY skladatel Gustav Mahler je rodem s Českomoravské vrchoviny a tím je pro nás a pro naši hudební kulturu neobyčejně silným impulzem, přinejmenším ke hledání společných kořenů. Druhou zvláštností bylo místo konání v kostele sv. Ignáce pravidelně zní varhanní hudba, ovšem symfonický orchestr zde koncertuje nepochybně minimálně. Je to samozřejmě otázka akustická, dozvuk vysoké kostelní lodě vyhovuje ideálně varhannímu stroji, orchestr je pochopitelně ve velké nevýhodě. Posluchači, kteří zaplnili chrám, si museli v průběhu koncertu na dlouhý dozvuk zvykat Prostor samozřejmě limitoval i psychiku Pražské komorní filharmonie, nicméně mladý a dobře vedený ansámbl se s těžkým úkolem vypořádal se ctí!! Tomáš Hanus vedl svěřený orchestr s jistotou a suverénní výkon rozhodně potěšil širokou hudební veřejnost u rozhlasových přijímačů naladěných na stanici Český rozhlas 3 Vltava. Účinkující jistě spoléhali na schopnost rozhlasových mikrofonů a zkušenost zvukového mistra a režiséra přenosového vozu, kteří zprostředkovali výkon zcela nedotčený nepříznivou akustikou. Ostatně i v prostoru přesahujícím dosah mikrofonů bylo Adagietto z Páté symfonie Gustava Mahlera nádherným úvodem mimořádně pozoruhodného koncertu, jehož program v podstatě tvořilo jediné dílo Symfonie č. 3 op. 55 Eroica Ludwiga van Beethovena. Sympatické a přesné provedení díla jedním z našich nejlepších komorních orchestrů bylo tou nejkrásnější poctou našemu velkému (rakousko-uherskému) skladateli Gustavu Mahlerovi, jehož festival nalezl oprávněné místo tam, kde se osobnost Mistrova formovala nejen lidsky, ale zejména hudebně tedy v Jihlavě. Rozhlasovou atmosféru koncertu více než symbolicky připomněl moderátor přenosu Lukáš Hurník, který v těsném prostoru kněžiště, v nejbližším sousedství dirigenta a koncertního mistra Pražské komorní filharmonie oslovil i přítomné posluchače v chrámu. RAFAEL BROM Epoque quartet dvakrát dámsky ozdobený Na předposlední koncert festivalu Mahler Jihlava 2003 ( září) jsem se vydal za mladým (vznikl 1999), ale dnes už proslulým a mediálně zajímavým souborem Epoque quartet. Epoque quartet udivuje i provokuje šíří svého záběru. Na večeru v hotelu Mahler provedl osobitě a s nasazením tři díla z oblasti vážné hudby, ve svých programových textech však nezapomíná zdůraznit, že se zcela bezpečně dovede uplatnit v neklasických kvartetních polohách v jazzu, rocku, funku, muzikálovém popu atd. Tentokrát hrál ovšem jen vážnou hudbu a znamenitě. Každou skladbu hrají mladí hudebníci s velkým zaujetím jako hudbu svoji a je to přesvědčivé natolik, že posluchače ani nenapadá srovnávat, nebo vymýšlet, co by šlo ještě zlepšovat. Jejich hudební sdělení je plnokrevné, mladě temperamentní, zdravé, silné a poznatelné. Snad je to trochu moc chvály, ale zaslouží si ji. Večer rámovala díla známá, na pódiích klasická: Haydn Smyčcový kvartet D dur Skřivánčí a Antonín Dvořák Kvintet E dur, op. 97 se dvěma violami. V něm doplnila výkon čtyř kvartetistů violistka, jinak výrazná sólistka, Jitka Hosprová. Svým výkonem i zjevem ozdobila závěr večera. Na samostatnou zmínku spolupráce s kvartetem příliš prostoru nedává, budiž však zapsáno, že Hosprová zapadla do mladistvého stylu Epoque quartet se ců současnosti, argentinského tenoristy Josého Cury. I tentokrát umělec přilákal do Smetanovy síně Obecního domu stovky nadšených posluchačů, a opět se zdaleka nedostalo na všechny. Při svém druhém pražském vystoupení, na nějž měla přístup i veřejnost, se José Cura opětovně posluchačům představil nejen jako vynikající sólista, ale rovněž jako stále více se prosazující dirigent. V této roli jsme ho také mohli přivítat hned na počátku koncertu, kdy si při dirigování orchestrálního úvodu Ramerezzovy dojemné árie Ch ella mi creda libero z Pucciniho opery Dívka ze zlatého Západu však samozřejmě neodpustil drobný komický výstup (podobně jako během přídavkového Korsakovova Letu čmeláka, kdy vedle dirigování stihl jednou rukou dokonce lapat po obtížném hmyzu). Těsně před nástupem tenorového sóla se totiž vedle něho objevil druhý dirigent večera, Tulio Gagliardo, který se mu poklepáním na rameno snažil připomenout jeho momentální roli pěvce a přimět ho k sestupu z dirigentského stupínku. To se mu však podařilo až po chvilce naoko úporného dohadování a Gagliarsamozřejmostí a ozvláštnila ho nevtíravým osobitým kontrastem (velké sólo ve volné větě). Haydn se obešel bez hračičkaření, zněl plnokrevně a jak jinak mladě. Uznalý potlesk si za toto dílo Epoque quartet opravdu zasloužil. Bývá zvykem před přestávkou uvést nějaké soudobé dílo, pokud možno našeho autora. Ještě jsem ale neslyšel, aby tato úlitba soudobé hudbě se stala tak jednoznačně vrcholem večera a v takové konkurenci! Smyčcový kvartet č. 4 Shofarot Sylvie Bodorové to dokázal se strhující přímočarostí. Je poučen vším, co soudobá hudba nabízí, zní srozumitelně, moderně, má sílu sdělení a je to promiňte neodborné slovo hezká hudba. Členové Epoque quartet zahráli toto dílo skvěle a výkon i skladba se dočkaly ovací. Škoda jen, že Jihlavský festival musí ve všední den brát v potaz, že většina potenciálních posluchačů musí brzy vstávat. Několik míst v nevelkém sále zůstalo nezaplněno. Snad příště. Kvalita večera k tomu vyzývá. JAN ŠMOLÍK José Cura tenorista par excellence José Cura plně pohroužen do hudby Foto Dan Materna Po několika měsících ( ) se znovu agentuře Panart ve spolupráci s řadou partnerů v čele s firmami Eurotel a Citibank podařilo zorganizovat v Praze další koncert jednoho z nejvýznamnějších pěv- 20