Beznázevník. Časopis pro žáky 2. stupně ZŠ Ivana Sekaniny, Ostrava Poruba, září listopad 2014

Transkript

1 Beznázevník Časopis pro žáky 2. stupně ZŠ Ivana Sekaniny, Ostrava Poruba, září listopad 2014 První den ve škole po těchto prázdninách byl opravdu vzrušující. Mnozí jistě tak jako já nevěřili svým očím. Vešli jsme dovnitř novými moderními dveřmi. Když jsem já šla poprvé do školy, vchodové dveře jsem stěží otevřela, protože byly kovové, a proto těžké. Nyní máme uvnitř nové atrium s květinami a příjemným posezením, ba i horolezeckou stěnu. Tím ale novinky neskončily, jsou i nově vymalované třídy a chodby, vznikla další multimediální učebna. Nový zvonek teda teď moc v oblibě nemám, protože když začne zvonit, musíte si zacpat uši, ale už jsem si zvykla. Mohla bych jmenovat další a další úpravy, kterých jste si jistě už mohli všimnout sami. Všechny změny se udály tak rychle, že jsem to nestihla ani postřehnout. Stačily na to jen jedny prázdniny. Změny v přízemí začaly již dříve. Ano, teď už to bude čtvrtým rokem, kdy mají žáci druhého stupně krásné šatní skřínky místo dřívějších drátěných klecí. To ale na školách bývá. Ovšem, která škola se může chlubit horolezeckou zdí? Řekněte mi, kdo má takový luxus? Jenom my! Mrzí mě, že je to pro mě trochu pozdě. Abych řekla pravdu, teď už by bylo opravdu trapné si na ni vylézt, když už jsem tak stará, ale závidím mrňouskům a tak moc po tom toužím Za všechny změny můžeme jenom s radostí děkovat, vážit si jich a hlavně je neničit! Nathaly Al-Awa, 9.A

2 ZE ŽIVOTA ŠKOLY ADAPTAČNÍ KURZ 6. A Na adaptačním kurzu v Beskydech se mi moc líbilo. Potkala jsem spoustu nových kamarádů a naučila jsem se s nimi spolupracovat. Instruktoři pro nás připravili spoustu her, při kterých jsme zažili mnoho legrace. Všechny hry se mi líbily, ale nejvíce mě zaujala stezka odvahy, kterou jsem zažila poprvé. Škoda, že kurz trval jen dva dny. (Valentýna Tořová ) Líbilo se mi, že jsem se seznámil a skamarádil se se všemi z naší třídy a paní učitelkou. Naopak se mi nelíbilo, že nám nevyšlo moc počasí. Ale stejně byla nejlepší stezka odvahy. (Michal Svojanovský) Nejvíce mě bavilo stavění přistávajícího modelu pro pana Vajíčko. Jediné, co mi vadilo, bylo nedodržování pravidel některými spolužáky. Jinak jsem byl velice spokojený a klidně bych jel zase (Matěj Šupík) Hráli jsme tam hry, nejlepší bylo přelézání přes gumy, aguadukt, divadlo a další hry. Vařily se tam dobré obědy. (Adam Šmahlík) Na kurzu se mi nejvíce líbila hra Červená karkulka. Ale vadilo mi, že jsme si hru nemohli vymyslet sami. (Tomáš Dubovský ) Naučil jsem se důvěřovat kamarádům a nemyslet na sebe, ale i na ostatní. Super bylo taky to, že jsme se poznali. Líbilo se mi, že jsme si mohli se Standou tykat. A bylo to tak fajn, že bych klidně jel znovu. (Jakub Langer)

3 Vedoucí byli jedni z nejlepších. Chtěla bych jet znova s Kačkou, Adamem a Standou. Bez nich by to nebylo ono. (Zuzana Babišová) Pět věcí, které se mi líbily na adaptačním kurzu: Líbilo se mi, že jsme se nehádali, že jsme se dorozuměli, věřili si, neprali jsme se a jsem rád, že jsme se spřátelili. (Filip Klemens) Co jsem se naučila o kamarádech? Že kamarádi z naší třídy jsou velice hodní. Dobře se s nimi spolupracuje. Pomáhají si navzájem a nejde jim o výhru. Chtějí se zúčastnit a pobavit se. Ale nejdůležitější je spolupráce. Byly to nejhezčí dva dny, co jsem s kamarády kdyprožila. Všichni jsme odcházeli z penzionu a byli smutní z toho, že už jedeme domů. Ale byli jsme rádi, že jsme spolu. (Sylva Silberová) ADAPTAČNÍ KURZ 6. B Před necelým měsícem jsem byl se svou třídou na adaptačním kurzu na Ostravici v Beskydech. Ubytovali jsme se v penzionu Florian. Jeli jsme tam hlavně proto, abychom se seznámili se svými spolužáky a naší paní učitelkou. Byl jsem strašně nedočkavý a těšil jsem se. Ráno jsme měli sraz na nádraží ve Svinově. Když jsme se už všichni sešli, tak paní učitelka třídní šla koupit lístky na vlak. A byl s námi i pan učitel Moravec. Jeli jsme vlakem a dvakrát jsme přestupovali. Bylo to náročné, ale zvládli jsme to. Z vlaku jsme šli pěšky do penzionu. Když jsme tam přišli, přivítali nás, ubytovali a šli jsme do herny. Tam jsme se seznámili s vedoucími, Standou, Adamem a Katkou, kteří pro nás připravili program. (Martin Langer, Matyáš Peška)

4 Byla tam spousta aktivit, např. Pavučina: prolézali jsme mezi provazy, aniž bychom se jich dotkli. Nejvíc se mi líbilo kreslení filmů: vybraný žák nakreslil obrázek podle zadaného filmu a ostatní film museli uhádnout.(marie Pěchová) Když jsme dohráli, měli jsme svačinu a po svačině jsme měli postavit kokpit pro pana Vajíčko. Dostali jsme jen 4 dřevěné tyčinky, noviny a 4 kousky lepící pásky. Všichni jsme to dodělali a šli jsme na balkon se připravit, abychom mohli pouštět pány Vajíčka. Z různých družstev náš jako jediný byl lehce zraněný, ostatní ztroskotali. K večeru jsme se vydali na stezku odvahy. Šel jsem s Danďou a Maťou. Vyrazili jsme a po chvilce někdo zachrochtal v houští. O minutku později zakýchal a zlomil pár větviček. Vzali jsme nohy na ramena a utíkali, co to šlo. Cestou jsme potkali holky, které se bály a strašně křičely. Šli jsme napřed a pak vyběhl Adam v plynové masce a zeleném plášti. Spadl na zadek a všichni se polekali. Kráčeli jsme dál a všechny jsme viděli skryté za rohem. Pokračovali jsme k nim a upalovali do hotelu. Nakonec jsme zalehli a spali až do rána (Matyáš Peška) Také jsme hráli divadlo. Vylosovali jsme si telenovelu. Téma bylo Perníková chaloupka. Vybrali jsme si kostýmy, pak jsme si to společně natrénovali a vystupovali. Nedělali jsme blbosti, všichni jsme spolupracovali. (Iveta Krabicová) Na adaptačním kurzu se mi líbila stezka odvahy. Proč? Ze začátku jsme šli temným lesem. Když jsme vyšli z lesa ven, bylo nalevo pole a na pravé straně les. Najednou něco zachrochtalo v křoví. Doteď je záhadou, co to vlastně bylo. Potom jsme šli polní cestou doleva z kopce a tam bylo křoví, kde praskaly větve. Lekli jsme se, co to je? Přidali jsme do kroku a pokračovali dál po stezce. V dálce jsme viděli domy. Když jsme se blížili ke konci cesty, z křoví vyběhl kamarád Adam v plynové masce a dlouhém plášti a vybafnul na nás. Tím končila stezka odvahy. Po celou dobu nám správnou cestu označovaly svítící trubičky.

5 A jak kurz ohodnotili? Po příjezdu na chatu se mi tam vůbec nelíbilo. Po dvou aktivitách jsem úplně změnil názor. Poznal jsem nové kamarády, vyšlo nám počasí a užil jsem si adapťák. (Matěj Halata) Přijeli jsme tam, abychom se seznámil,i a to se taky splnilo. Teď jsme všichni kamarádi. (Vojtěch Polášek) Návštěva Divadla loutek Naše šesté třídy se vydaly do ostravského Divadla loutek. Dávali Staré pověsti české. Hráli tam herci i loutky. Hlavními postavami byli mistr Hanuš a Markétka i loutka kocoura. Viděli jsme různé pověsti, např.: O Krokovi a jeho dcerách (Kazi, Teta, Libuše), O praotci Čechovi a jeho lidu, O Horymírovi a Šemíkovi a O lucké válce. Všem se to moc líbilo. (Šuchma Patrik a Dékany Viktorie 6.A ) Sedmé ročníky shlédly představení Kráska a zvíře. Pro 8. třídy bylo objednáno na listopad představení Liška Bystrouška.

6 Sportovní odpoledne na školním hřišti V úterý jsme si my, žáci II. stupně, zasportovali. Disciplíny byly trochu netradiční. Každý si mohl zahrát mülky, ruské kuželky, házet kroužky na cíl a kroket. Odměny byly vyhlášeny v 17 hodin. Vítězi se staly Petra Zemanová z 6.B, Nikola Králová z 8.A a Valerie Tořová z 6.A. V umístění tříd zvítězila 6.A, jako třetí byla vyhodnocena 6.B. Prostě šesťáci byli nejlepší Projektový den V tento den se uskutečnil u nás Světový den jazyků. 6. třídy prezentovaly jazyky slovanské, 7. třídy jazyky germánské, 8. třídy jazyky románské a konečně 9. ročníky měly nejméně nám známé ugrofinské jazyky. Celý týden před tímto dnem své projekty předváděli žáci ve svých třídách. Ti nejlepší předstoupili před své spolužáky z ostatních ročníků 2. stupně v pátek Tento den byl velice zajímavý a všichni jsme se dozvěděli nové informace nejen o jazycích celého světa, ale též o pamětihodnostech a významných osobnostech daných zemí. Mohli jsme také ochutnat národní jídla, která si pro posluchače připravili někteří pilní spolužáci, například: finské vánoční pečivo, francouzský sýr, italský sýrový koláč, maďarskou pikantní pomazánku nebo pálivé maďarské klobásy. Doufám, že se podobný projektový den, ale třeba na jiné téma zase uskuteční. ( Barbora Smyčková)

7 Vítkovice U6 Nedávno třídy 7.A a 7.B navštívily Vítkovické muzeum techniky U6 ve Vítkovicích. V tomto muzeum jsme mohli nejen vidět různé technické exponáty, ale také jsme si vyzkoušeli, jak fungují. Viděli jsme, jak to vypadá v ponorce, jak se obrábí dřevo, mohli jsme si sednout do starších modelů aut a vyzkoušet jejich pohodlí. V muzeu se nám moc líbilo. Rádi bychom tam někdy ještě jeli. Barbora Smyčková VII.A Projekt KROKUS Krokus je křehká květina přinášející první pozdravy jara. Co má společné s projektem Krokus? Letos jsme se do tohoto evropského projektu zapojili i my. Žáci budou pěstovat v hodinách přírodopisu s Mgr. Reimerovou žluté krokusy, které mají připomínat 1 a půl milionu židovských dětí a tisíce dalších dětí, které zahynuly během holocaustu. Žlutá barva květů symbolizuje žlutou hvězdu, kterou Židé během 2. světové války museli nosit. Když žákům začátkem jara krokusy vykvetou, vzpomeneme si společně na děti, které zahynuly. Naši žáci si v hodinách dějepisu, občanské výchovy a literatury připomenou hrůzy nacismu, rasismus a intoleranci, přečtou si o životních osudech zavražděných dětí a uvědomí si, že nic podobného by se už nikdy nemělo opakovat. Projekt Krokus je evropský projekt, zatím se rozjíždí v 9 evropských zemích, ale předpokládá se, že se do něj zapojí všech 28 zemí EU. Všude žluté krokusy mají připomínat ony hrůzy, které by nikdy neměly být zapomenuty. Vzpomínka na tyto děti a jejich příběhy se předávají dalším generacím. A o to se snažíme i my. Mgr. L. Mazurková EXKURZE 6. ročníků do Ostravského muzea Šesté třídy se v pátek 10.října vydaly na exkurzi po ostravských památkách, prohlédli jsme si slavnou kavárnu Elektra, viděli jsme 2. největší chrám na Moravě, chrám Božího spasitele, Divadlo Jiřího Myrona. Zastavovali jsme se na Kuřím rynku a povídali si o středověké i o novodobé Ostravě na Masarykově náměstí, kde jsme si prohlédli sochu sv. Floriána a Mariánský morový sloup. Pak už nás čekali v Ostravském muzeu, kde si pro nás připravili prohlídku exponátů spojenou s další aktivitou, tedy s vyplňováním pracovních listů. Když jsme se seznámili s historickou expozicí, prošli jsme si i přírodovědné oddělení. Bylo to fajn, jen už jsme nestihli vykoupit Mc Donalda. Snad příště. (ML )

8 Češi ve Velké válce V červenci uplynulo 100 let od počátku prvního světového konfliktu, který tehdy nazvali Velkou válkou. Toto významné výročí si v pátek opět připomněli žáci našich devátých tříd. Navštívili jsme památník v Hrabyni. Vyslechli jsme si úvodní slovo Mgr. Polákové, která se stala naší průvodkyní po celé dopoledne. Připravila pro žáky pracovní listy, které po prohlídce výstavy Češi ve Velké válce samostatně vyplňovali. Poté jsme ještě prošli památníkem a seznámili jsme se s expozicí věnovanou 2. světové válce. Obě výstavy byly silně emocionální a zajímavé, bylo to velmi příjemné a užitečně strávené dopoledne. (ML) Výstava Češi ve Velké válce očima deváťáka 17. října 2014 jsme byli se školou na výstavě o první světové válce. Když jsme autobusem dojeli do Hrabyně, nejprve jsme se vydali k obrovské budově. Vedle ní byly vedle sebe postaveny různé tanky a děla, které se používaly v 2. světové válce. Jeden z tanků měl dostřel do výšky asi 12 km a do dálky 18 km. Poté, co jsme si všechny stroje prohlédli, jsme si to namířili do jedné z budov. Tam na nás už čekala Mgr. Poláková s prezentací. Usadili jsme se a vyslechli si nám už známá fakta o Velké válce. Při zahájení prezentace nám paní doporučila, ať si všechno zapisujeme, neboť se nám to později bude hodit a nelhala. Po krátké pauze na svačinu nám rozdala pracovní listy a my je s pomocí našich znalostí, zápisků a také pomocí vystavených exponátů měli doplnit. Přešli jsme do vedlejší místnosti, ve které byly vystaveny obrazy, fotografie, náhrobky, jak asi vypadal pokoj střední vrstvy v té době a spousta dalších věcí, týkající se 1. světové války. Měli jsme zjistit, jak se například jmenovala ruská čepice nebo jsme měli vyluštit křížovku. Když jsme všichni práci dokončili, vzali jsme si věci a vydali se do té velké budovy. Už na první pohled se zdála výjimečná, nejen svou velikostí, ale také vzhledem. Uvnitř nám paní opět řekla něco tentokrát o 2. světové válce a pak nás nechala, ať si prohlídneme vystavené věci. V jedné obdélníkové

9 vitríně byly vystaveny kousky půdy z různých koncentračních táborů. Někde byl písek, někde kameny a jinde zase štěrk. Nejvíce mě však zaujaly dopisy vojáků. Bylo dost těžké je přečíst, ale nakonec se mi to povedlo. Text byl plný pokory a respektu k nějakému člověku, muži. Bylo vidět, že je to něco, co nestihl dotyčný tomu člověku povědět. Na zdi byl také vytištěný text, nejspíš přísaha. Když jsme si všechno prohlédly, paní nám oznámila, že nás vezme na hřbitov obětí 2. světové války. Také zdůraznila, že je to jen jmenný hřbitov, neboť těla jsou uchována v místech, kde mrtví žili. Tady se nedostane jen tak veřejnost, tak si toho važte, řekla a otevřela nám dveře. Na místě bylo asi tisíc jmen, ne-li víc. Začínali jsme od ruských řazených podle azbuky, ale samozřejmě jsme brzy skončili u českých a hledali, zda se nějaké jméno neshoduje s tím naším. Já našla 3 shody. Když jsme se všichni shromáždili a potvrdili, že se nikdo neztratil, vydali jsme se dál. Šli jsme úzkou chodbou plnou vitrín, ve kterých byli vystavené vlajky, listiny a fotografie. Samozřejmě nechybělo ani vyprávění paní průvodkyně. Viděli jsme kousek z filmu o válce a pak se vydali rovnou na bojiště. Prošli jsme skrz dům, který byl válkou zničený. Pod podlahou byla prosklená vitrína, která nám ukazovala, že většina domů tam měla skrýš pro obyvatele, bohužel většinou, když se nevědělo, že jsou tam ti lidé schovaní, tak zemřeli. V domě bylo taky pár kusů nábytku, který v té době byl obvyklý, avšak původní byla jen vystavená komoda. Hned, co jsme vyšli z domu, jsme se dostali na umělé bojiště. Byla tam vystavena letadla, zákopy, zbraně a různé věci, které se většinou na bojišti nacházely. Na jedné ze zdí byla také obrovská fotografie typického města v té době. V dalších vitrínách jsme pak viděli, jaké uniformy nosili piloti, vojáci a tankisti. Byly tam jejich zbraně a různá náčiní, také boty a helmy. Naše další zastávka mě samotnou asi zaujala nejvíc. Ukázali, jak to asi vypadalo v koncentračním táboře. Spousta lidí, kteří se každý den dřou s nákladem do 270 schodů, na které nemůžou došlápnout plnou ploskou nohy, je velmi smutná a deprimující, ale tady byl ještě přidaný efekt. Dráty spojené dohromady tak, že vytvářely obrys lidské postavy prosvícené UV světlem, mě naprosto oslnily. Připomínalo mi to duše lidí, které bohužel nenašly klid, a stále tam ještě byly, aby pracovaly. Avšak hned poté, co jsem z místnosti odešla,se mi udělalo malinko špatně, neboť ta představa byla opravdu hrozná. Přiznám se, že dějepis je celkem má slabá stránka, ale tato výstava mě hodně zaujala a rozhodně to nebylo naposled, co jsem se tam byla podívat. Veronika Sládečková, 9.A

10 Každoročně se účastníme literární soutěže, kterou již po třetí Magistrát města Ostravy a která je věnována vztahům mezi mladou generací a generací dříve narozených. I letos žáci tvořili dílka na téma Babička jako holka, dědeček jako kluk. Některé vám zde přinášíme: Babička za mlada Babička má mnoho krásných vzpomínek na pravidelné prázdninové pobyty u blízké rodiny horalů, kteří se narodili, žili a zemřeli na svém hospodářství v Beskydech na Podolánkách. Pan Blažek byl dřevař, celý život pracoval v lese a na svém hospodářství. Paní Blažková se starala vždy o 2-3 krávy, 2 prasata, chovali i ovce a slepice. Doma taky nechyběl pes a kočka. Když tam bývala babička na prázdninách, chodívala s paní Blažkovou každý den ráno pást krávy do lesa. Cestou sbíraly borůvky a houby. Za slunečného počasí i s jejich dětmi obraceli ráno pokosenou trávu, sušili ji. Sena muselo být docela dost, aby vystačilo na celou zimu pro zvířata. Muselo se nanosit na zádech v nůších až na půdu. Byla to velmi těžká práce, protože bylo třeba šlapat do strmého kopce. Nošení sena ale byla práce hospodářů. Často pomáhala nosit v koších nasekané dříví až ke starým kachlovým kamnům, ve kterých se topilo. Nejvíce mě vždy zaujalo povídání o tom, jak ji učila pani Blažková stloukat máslo v dřevěné máselnici a vyrábět domácí tvaroh. Stloukání másla bylo velice náročné, při tom docela bolely ruce. Výroba másla trvala skoro hodinu. Babička v dětství jezdila také pravidelně na dětské pionýrské tábory. Později, už za studentských let, pracovala na táborech jako praktikantka, oddílová a programová vedoucí. Život na táborech si užívala, protože měla štěstí na správnou studentskou partu. Jezdili spolu mnoho let. Dokonce tam také potkala svého budoucího manžela, který tam pracovala jako sporťák. S partou se scházeli pravidelně také mimo letní tábory. Je zajímavé srovnat trávení volného času mé babičky v mládí a dnešních mladých lidí. Tenkrát neexistovaly mobily, tablety, počítače a ostatní moderní technika. Jak tedy trávila volný čas? Začátek a konec prázdnin oslavovali s partou (spolužáky), opékali buřty, zpívali písničky s kytarou. Za hezkého počasí se domluvili a jezdili na kolech po okolí. Před domem si sami vybudovali hřiště, na kterém hráli vybíjenou. Protože na ulici nebyl téměř žádný provoz, mohli tam hrát badminton.v zimě jezdili s holkami vždy v neděli bruslit na dnes už neexistující zimní stadion J.Kotase. Moje babička na své mládí ráda vzpomíná. Má mnoho krásných a veselých zážitků, o které se se mnou ráda podělí. Je nám spolu dobře. Simona Vičanová, 9.A

11 Stračena Jednou mi babička vyprávěla příběh, který se jí stal v dětství. Tento příběh se odehrává v době, kdy jí bylo asi 12,let. V tehdejší době měl každý na venkově dobytek. Jednoho dne, když babička musela jít pást krávy, zeptala se kamarádky, jestli půjde s ní. Jak to tak bývá, zapovídaly se a nevšímaly si, co se děje kolem.po delší době, když už probraly všechno možné a chtěly jít zpátky domů, zjistily, že jim jedna kráva chybí. A zrovna ta nejmilejší, které říkaly Stračena. Babička dostala veliký strach, protože se bála, že se krávě něco stalo a také proto, že dostane vynadáno od maminky. Hledaly ji všude možně, ale nemohly ji najít. Najednou se něco ozvalo ze studny, která nebyla pořádně zakrytá. No, a v té studni byla Stračena. Jenže babička s kamarádkou a rodinou nebyly tak zručné, aby ji vytáhly. Musely tedy přivolat hasiče, aby ji vytáhli. Naštěstí se jim to podařilo. Jakmile prababička zjistila, že Stračena je v pořádku, tak pořádně vynadala babičce, která ji musela slíbit, že už si bude dávat velký pozor při hlídání krav i ostatního dobytka. Tohle je jeden z jejich nejoblíbenějších příběhů, které mi babička vyprávěla a na který ráda vzpomíná. Matěj Křiva, 8.B Co mi vyprávěla babička Jarmila Když začala 2. světová válka, byla jsem malá holka, bylo mi tehdy 6 let. Podrobnosti si moc nepamatuji, jen vím, že maminka plakala, všichni byli smutní, moc nemluvili a báli se, co bude. Vůbec se mi to nelíbilo. Spíše se mi vybavuje konec války v městečku, kde jsem bydlela. Pamatuji si hrozivé nálety, kdy jsme se museli všichni schovat do sklepa. Byla tam tma a těsno, moje mladší sestřičky plakaly. Jednou jsem viděla dvě svoje kamarádky, jak na ně před domem mířil německý voják samopalem a křičel. Hrozně jsem se tehdy bála. Někteří lidé za války se s námi přestali stýkat a přátelit, někteří zůstali hodní a chodili k nám na návštěvu, pomáhali, kde bylo třeba. Dnes si ještě vzpomínám, jak to bylo nebezpečné a přitom správné, že jsme ve spodním sklepě schovávali jednu židovskou rodinu s dvěma holčičkami a nebo to, jak mě tatínek občas odvedl za roh našeho domu, dal mi do ruky balíček a musela jsem s ním utíkat do druhé ulice do jednoho domu. A kdyby mě tehdy někdo potkal, měla jsem říct, že jsem to našla u kostela. Teprve později, když válka skončila, jsem se od něho dověděla, že touto cestou posílal drobnou pomoc pro partyzány. Konec války si už pamatuji lépe, snad proto, že to byly šťastné okamžiky. Všichni křičeli a smáli se, rozhlas hrál hudbu, lidé se sbíhali na náměstí a do ulic. Tatínek mě zvedl do výše a říkal: Konec, konec. Bohužel mi v paměti utkvěla i jedna ošklivá vzpomínka a ta mi zůstala v paměti hodně dlouho. Pamatuji si, jak dav lidí zakopal na náměstí dřevěné kůly a k nim přivázal několik lidí, kteří se prý kamarádili s Němci. Všichni pak na tyhle přivázané plivali, tahali je za vlasy a já jsem utekla domů, protože jsem se na to nemohla dívat, jak ubližují i mojí paní učitelce, která byla hodná, jen měla německého manžela. A ten, co nejvíce křičel a plival, ten byl později odsouzen za kolaboraci s gestapem. Jsem rád, že moje dětství je šťastné, že jsem nemusel prožívat na vlastní kůži útrapy války. Zároveň jsem pyšný na svou babičku i celou svou rodinu, že se zachovali tak statečně a lidsky. Antonis Pupakis, 9.A

12 Loučíme se s vámi Doufáme, že se vám první díl našeho školního časopisu líbil a že nám budete posílat další příspěvky. Rádi uvítáme vaši vlastní tvorbu, tedy příběhy, básničky atd. Za vše již předem děkujeme. Na tomto čísle se podíleli: Sylva Silberová 6.A Carolina Kubicová 6.A Viktorie Dékany 6.A Marek Stískala 6.A Patrik Šuchma 6.A Roman Skřípek 7.A Barbora Smyčková 7.A Příspěvky poskytli: Žáci 6.A a 6.B Nathaly Al-Awa, 9.A Veronika Sládečková, 9.A Simona Vičanová, 9.A Antonis Pupakis, 9.A Matěj Křiva, 8.B pod vedením paní učitelky Mazurkové.