Úvodem ČÁST I. ZROZENÍ 13. VĚKU I. FIKCE O 13. století V ČESKÝCH ZEMÍCH... 13

Transkript

1 OBSAH Úvodem ČÁST I. ZROZENÍ 13. VĚKU I. FIKCE O 13. století V ČESKÝCH ZEMÍCH II. VZDÁLENÉ HORIZONTY 13. století Středověk kolem nás Středověk bez začátku a konce Mnoho podob středověké proměny III. ČESKÉ 13. století JAKO HISTORICKÝ PROBLÉM IV. ČESKÉ 13. století V PROMĚNÁCH VRCHOLNĚ STŘEDOVĚKÉ EVROPY Románské staveniště Středověké zemědělství ve spirále proměny Kolonizace Společnost trojího lidu a evropská expanze Feudalizace Města Ještě jednou staveniště, tentokrát gotické Gotická společnost Souboj o univerzální moc Myšlenkový svět středověkého člověka a jeho proměna V. KE KOŘENŮM 13. století V ČESKÝCH ZEMÍCH ANEB ZMĚNA PŘED ZMĚNOU Přemyslovské regnum Moc přemyslovského panovníka v branách 13. věku Potomci bájného Přemysla Oráče Komu náleží dosazovat českého vládce na konci 12. století? Knížetem z moci císařské Kníže a Čechové Svatý Václav mezi knížecí mocí a Čechy Český kníže a moravští Přemyslovci na konci 12. století ) 7 ( Ceske_zeme_za_poslednich_Premyslovcu_new.indd :53:13

2 Správa českých zemí v kontextu proměn společnosti ve druhé polovině 12. století Velmoži nebo šlechta? Otázka soukromého majetku českých předáků Čechové jako knížecí správci Zemský soud Církevní instituce v českých zemích na konci 12. století Ti, kteří pracují a proměna jejich světa v českých zemích ve druhé polovině 12. století Kulturní horizonty českého a moravského člověka na konci 12. století Venkovský svět konce 12. století Počátky kamenného světa českých a moravských elit na konci 12. století Prostorové horizonty Mentální horizonty ČÁST II. PŘEMYSLOVCI, MOC, VLÁDA A KRÁLOVSTVÍ V PRVNÍ POLOVINĚ 13. VĚKU I. PŘEMYSLOVCI V EVROPSKÉM SOUKOLÍ FORTUNY Mezi Štaufy, Welfy a papežem aneb z knížete králem Mezi Přemyslovci, ženami, biskupem a šlechtou Zpět na evropská kolbiště: Císař, papež a Evropa po bitvě u Bouvines do smrti Konráda IV. Štaufského II. PŘEMYSLOVSKÉ REGNUM V PRVNÍ POLOVINĚ 13. VĚKU Proměny panovnické moci z knížete králem Svatý Václav, český panovník a zemská obec v první polovině 13. století Král a markrabě ( ) Být moravským markrabětem Král a Čechové Moc a majetek Mocní a ještě mocnější Nové mentální horizonty urozených Nová sídla mocných Česká a moravská církev v první polovině 13. století Církev, papež, panovník a fundátoři Nová tvář kamenného světa české a moravské církve Svět těch, kteří pracují v první polovině 13. století proměna pokračuje ) 8 ( Ceske_zeme_za_poslednich_Premyslovcu_new.indd :53:13

3 Kolonizace Emfyteutické právo Prostorový horizont Čas práce a mentální horizont Zrod středověkých měst v českých zemích Odraz společenské změny v proměně panovnické komory III. POLITIK, DIPLOMAT A VÁLEČNÍK VÁCLAV I. V EVROPSKÉ POLITICE DRUHÉ TŘETINY 13. STOLETÍ Král, císař a papež Nájezd Mongolů Kuriální politika Král Václav, markrabě Přemysl a revolta českých a moravských předáků Boj o babenberské dědictví Výběrová bibliografie Summary Jmenný rejstřík ) 9 ( Ceske_zeme_za_poslednich_Premyslovcu_new.indd :53:13

4 toho řešil i problém vnitřní stability Českého království, problém, který, jak jsme již na řadě míst naznačili, zasahoval i do Přemyslových zahraničněpolitických aktivit. Je tedy na místě, přiblížit si celou situace v detailnějším pohledu. MEZI PŘEMYSLOVCI, ŽENAMI, BISKUPEM A ŠLECHTOU Pokud jsme pro popis procesů, které měnily mezi stoletím tvář středověké Evropy, použili metaforické přirovnání ke spirále vzájemně se ovlivňujících, podmiňujících a prostupujících jevů, dějů a událostí, lze obdobnou metaforu užít i pro popis vzájemně se proplétajících událostí v Českém království na počátku 13. století. Jde o děje, vzájemně se podmiňující a současně doplňující, okolnosti, jejichž důsledky překračovaly hranice pomezního hvozdu, události, určující mj. i pozici Přemysla Otakara I. v rámci bojů o římskoněmecký trůn. První vlákna tohoto spirálovitého propletence vedou opět do roku 1197, kdy smrtí Jindřicha Břetislava neosiřel jen knížecí stolec, ale i uprázdnilo se i místo pražského biskupa. Zatímco dnešní člověk, hledající v dějinách to, co je dle něj podstatné, tedy mocenská a politická kontinuita v podobě obsazení stolce knížete, pro Jarlocha, vzdělaného církevního hodnostáře a současníka zmíněných událostí, představovala biskupská volba téma mnohem palčivější. Proběhla totiž nestandardně, alespoň podle našeho kronikáře, neboť nový biskup byl vybrán knížetem Vladislavem (pozdějším moravským markrabětem), a co více, Vladislav udělil biskupovi osobně investituru, jakkoli si toto právo doposud osobovali římští králové. Viděli jsme výše, že zásahy českých vládců do obsazování biskupského stolce nebyly ničím neobvyklým, ale investitura tj. uvedení biskupa do jeho úřadu prostřednictvím předání symbolických předmětů jeho duchovní i světské moci (prsten, berla, žezlo), to byla aktivita, kterou si Vladislav jako český kníže přivlastnil opravdu první. Jarloch a s ním i všichni svolaní církevní hodnostáři byli zděšeni, ale proti vůli knížete, jehož pozice byla tehdy pevná, se nikdo z nich nepostavil. Byl tak učiněn první krok k právu na vlastní investituru biskupů, což si dal Vladislavův nástupce Přemysl potvrdit již od Filipa Švábského, a následně ji zpečetila Zlatá bula sicilská. V čele pražské diecéze tak stanul biskup Daniel II. Milík. ) 202 ( Ceske_zeme_za_poslednich_Premyslovcu_new.indd :53:20

5 Na tom by samo o sobě ještě nebylo nic zvláštního, brzy však jeho výběr sehrál důležitou roli jak ve vnitřní, tak i zahraniční politice českého krále Přemysla. Záhy po svém nástupu totiž pověřil Přemysl biskupa choulostivým úkolem měl jej rozvést s jeho první ženou Adlétou z rodu míšeňských Wettinů, s níž v této době žil přes 20 let. Vedle tří dcer Markéty, Božislavy a Hedviky dala svému choti i potenciálního nástupce syna Vratislava. Příčiny, kvůli nimž Přemysl zatoužil po rozvodu, mohly být různé. Někteří autoři, naposled snad Vratislav Vaníček, hledali motivaci čerstvě povýšeného krále v potřebě uzavření prestižního sňatku s příslušnicí královského rodu, jiní viděli za rozhodnutím krále pohnutky čistě soukromého rázu. Podle Václava Novotného jej stárnoucí Adléta prostě omrzela, hledal choť mladší, a jakmile ji nalezl, neváhal si pomoci beze všech ohledů. Tato hypotéza, podle níž se marně snažil rozum v roli vozataje krotit vášnivost a chtíč v roli klisen zapřažených do vozu symbolizující v platónské zkratce Přemyslovu duši, má přes svou jednoduchost a evidentní sklon k psychologismu, rozhodně něco do sebe. Rozluka s Adlétou, jež ohrožovala vztahy českého krále s Dětřichem Míšeňským, a tím vlastně i celou štaufskou koalici, v níž vedle sebe český král a míšeňský markrabě roku 1198 stáli bok po boku, nemohla být v žádném případě výsledkem chladného naslouchání raciu. Zatímco dosud jsme viděli Přemysla jako chladnokrevně jednajícího politika stavějícího svou monarchii v machiavelistickém slohu, pak se zde ukazuje jako vášnivý muž, dávající všanc dílo své zahraniční politiky pro nic menšího, než milostné vzplanutí k mladé uherské princezně Konstacii. Proces rozluky manželství pro blízké příbuzenství Přemysla a Adléty zahájil biskup Daniel II. někdy na přelomu 1198/99. Na základě sedmi svědectví byl sňatek českého krále prohlášen za neplatný a zapuzená Adléta, jíž byla účast na projednávání případu údajně zapovězena, obratem zaslala stížný list k papeži. Její aktivita však Přemyslovi neunikla, a tak ke kurii vzápětí putoval i králův dopis vysvětlující náležitě svatému otci záležitost z Přemyslova pohledu. Aniž by vyčkal na reakci, oženil se český král v polovině roku 1199 se sestrou uherského krále Emericha, Konstancií. Papež, který jednání Přemysla odsoudil, pověřil následně magdeburského arcibiskupa Ludolfa a po něm halberstadtského biskupa Gardulfa vyšetřením celé záležitosti. To se již psal rok 1200 a začala doba, kdy se Inocenc III. zapojil do souboje o říšský trůn na straně Oty IV. Zpr- ) 203 ( Ceske_zeme_za_poslednich_Premyslovcu_new.indd :53:20

6 vu privátní Otakarův problém se tak stal nebezpečnou diplomatickou zbraní, kterou mohl papež ovlivňovat pozici českého krále mezi Štaufy a Welfy. Nešlo jen o otázku Přemyslova manželství. Situaci zkomplikovala i žaloba probošta v Sadské a pražského kanovníka Arnolda na nesprávný průběh volby pražského biskupa Daniela II. Hlas kronikáře Jarlocha, jemuž jsme dopřáli sluchu o pár řádků výše, tedy nebyl v kritice ojedinělý. Případné uznání Arnoldových námitek by znamenalo odvolání Daniela Milíka z úřadu biskupa, a tím by byl anulován i jeho výrok o neplatnosti Přemyslova manželství. Obojí se tak stalo silnou kartou, která se papeži dostala do ruky ve chvíli, kdy hodlal Přemysla přesvědčit o jeho pomýleném postoji vůči Otovi IV. Brunšvickému. Již víme, že Přemysl a s ním i jeho bratr Vladislav nakonec přešli nejpozději na podzim 1202 do tábora Welfů. Není náhodné, že týž rok nařídil Inocenc proboštu Arnoldovi v případu volby biskupa Daniela věčné mlčení. Před Přemyslem se však objevil další problém. O podíl na moci se přihlásil pozapomenutý příslušník přemyslovského rodu, a to Děpolt III. Ač si dnešní historici uvykli hovořit o potomcích Děpolta I. jako o vedlejší přemyslovské linii, která dokonce získala vlastní označení Děpoltici, je třeba zdůraznit, že z pohledu současníků šlo stále o právoplatné potomky bájného Přemysla Oráče. Děpolt I. byl, stejně jako Přemyslův otec Vladislav II., synem českého knížete Vladislava I. On i jeho syn Děpolt II. byli neustále v úzkém kontaktu s politikou českých knížat. V čase nástupu Vladislava II. k moci, kdy se mladý panovník musel vyrovnávat s odporem údělných knížat z Moravy, stál Děpolt po jeho boku a hájil Pražský hrad, zatímco Vladislav jednal s císařem o podpoře své vlády. Když se kníže vypravil na křížovou výpravu do Palestiny, stal se právě Děpolt I. správcem knížectví. Spolu s Vladislavem bojoval u Milána a následně byl druhým českým králem do Itálie ještě dvakrát vyslán. Na poslední výpravě zde roku 1167 i zemřel. Jeho syn Děpolt II. spojil kariéru hlavně s podporou Bedřicha v jeho bojích o knížecí stolec. V 80. letech se dostal do sporů s biskupem Jindřichem Břetislavem a musel odejít ze země. Vzápětí po svém návratu do Čech (1189) se Děpolt II. postavil namísto knížete Konráda II. Oty do čela českého kontingentu, který společně s vojskem císaře Friedricha I. Barbarossy mířil do Palestiny. Zde v průběhu slavné 3. křížové výpravy Děpolt II. roku 1190 zemřel. Jeho syn Děpolt III. zdědil po předcích ) 204 ( Ceske_zeme_za_poslednich_Premyslovcu_new.indd :53:20

7 bohatě vybavené panství. Jádro Děpoltici ovládaných území se nacházelo ve východních Čechách, čemuž odpovídalo i jejich zahraničněpolitické zaměření. Manželkou Děpolta III. se stala dcera slezského knížete Boleslava Vysokého, Adéla Zbyslava, a Děpolt udržoval kontakty i s jejím bratrem Jindřichem I. Bradatým prvním z linie slezských (vratislavských) Piastovců, kteří po celé 13. století uskutečňovali smělé plány na sjednocení rozdrobeného Polského království pod svou vládou. Ještě v první polovině roku 1198 stáli Přemysl, Děpolt a Jindřich na palubě jedné lodi, s níž brázdili rozbouřené jezero středoevropské politiky i míšenští Wettinové. Při letmém pohledu na mapu je potenciální síla tohoto spojenectví v rovině politické, vojenské, hospodářské i kulturní více než zřejmá. Jenže na počátku 13. století se doposud úzké vazby mezi Děpoltici, Wettiny, Piastovci a Přemyslem začaly trhat. Prvotní příčinu dal jistě Otakarův rozvod s Adlétou, jímž si odcizil míšeňského markraběte Dětřicha, Adlétina bratra. Roku 1202 se s Přemyslem, a nezapomínejme ani na jeho bratra, moravského markraběte Vladislava Jindřicha, rozešel i Děpold III., který následně opustil zemi. Důvodů proč k tomu došlo, mohlo být vícero. Snad nesouhlasil s opuštěním štaufského tábora, k němuž bratrský dvojlístek přistoupil. Možná na něj tíživě dopadla snaha o centralizaci moci v rámci českých zemí, kterou Otakar uplatnil na počátku 13. století vůči moravským údělníkům. Nelze zapomínat i fakt, že Přemysl nejpozději roku 1202 získal pod přímou správu východní část Moravy (Olomoucko), kterou od středu Čech v rámci tehdejšího osídlení a tras zemských stezek oddělovalo právě panství Děpolta ve východních Čechách. Buď jak buď, Děpolt s největší pravděpodobností již roku 1202 opustil české země a po pobytu v Magdeburgu se uchýlil ke dvoru Dětřicha Míšeňského. Z pohledu říšského dění se tak ocitl mezi ghibelliny, tj. mezi stoupenci Filipa Švábského. Stalo se to v čase, kdy se český král i moravský markrabě naopak přiklonili, mj. kvůli snaze o potvrzení Přemyslova královského důstojenství papežem i souhlasu svatého otce s rozvodem s Adlétou, na stranu Welfů. Potvrzení království Přemysla Inocencem III. nemělo rozměr jen osobního povýšení. Potvrzovalo uspořádání mocenské struktury v zemi a ta, jak víme již od kronikáře Jarlocha, měla více vrstev, na jejichž špičce stála společná vláda obou bratrů krále a markraběte. To byla podstata všech kroků, jež Přemysl v rámci domácí politiky podnikal. Nový řád neměly již nikdy ) 205 ( Ceske_zeme_za_poslednich_Premyslovcu_new.indd :53:20

8 rušit nároky dalších potomků Přemyslova rodu, když těch moravských se zbavili bratři rychle. Ve hře zůstal jen Děpolt a jeho mladší bratři (o působení Soběslava a Boleslava ale nic nevíme). On sám se v družině míšeňského markraběte dostavil na jaře roku 1203 ke dvoru Filipa Švábského. A tehdy jakoby se vše vrátilo do druhé poloviny 12. století. Dne 24. dubna 1203 totiž štaufský král Filip propůjčil Děpoltovi z titulu římského panovníka české země v léno. Akt namířený proti odpadlíkům Přemyslovi a Vladislavu Jindřichovi odpovídal praxi běžné po několik staletí, praxi, o jejíž ukončení Přemysl svou politikou tolik usiloval. Pokud to budeme vnímat v dobových souvislostech, nebyl Filipův krok ničím nestandardním. To, že jím porušil starší privilegium, jež Přemyslovi sám udělil, nebylo taktéž něčím, co by mělo dnes vyvolávat moralizování. Dějiny píší vítězové, a to je asi důvod, proč lenní hold Děpolta III. Filipovi dnes všeobecně odsuzujeme jako destruktivní anachronismus v rámci historického vývoje českých zemí. Tato reflexe však nemá s dobovým vnímáním události pranic společného. Přemysl byl velký hráč a v dubnu 1203 se dostal do situace, která mu nebyla neznámou. Většinu dosavadního aktivního života prožil v prostředí, kde byly podobné zvraty na denním pořádku. Sám se opětovně ocitl ve vyhnanství, sám několikrát stál tváří v tvář v bitvě proti příbuzným. Věděl, že váha Filipova kroku je na jiných frontách zanedbatelná. Bylo třeba získat potvrzení daného stavu v českých zemích a povýšení jejich vládce na krále od papeže a sledovat, jak se vyvíjí situace na bojištích, kde se střetávaly štaufsko-kapetovská a welfsko-plantagenetovská koalice. Až výsledek tohoto souboje přinese rozhodnutí o roli Děpolta v celé složité partii. V září 1204, když se Přemysl s Vladislavem vrátili mezi Filipovy věrné, si štaufský král na epizodu z loňského dubna již nevzpomínal. Podobně bychom marně v pramenech hledali zprávy o tom, že by Děpolt své nároky na české země znovu otevřel. Tehdy učinil Otakar vstřícný krok i vůči někdejším wettinským spojencům, když alespoň naoko přijal Adlétu opět za zákonnou manželku. Zřejmě tak vycházel vstříc zejména požadavkům Filipa. Štauf si nemohl dovolit rozmělňování síly tábora svých stoupenců pro malicherný spor příbuzných. Návrat sestry míšeňského markraběte na pražský dvůr byl zčásti umožněn i smrtí uherského krále Emericha, což otevřelo Přemyslovi manévrovací prostor při jednáních s arpádovskými příbuznými jeho dru- ) 206 ( Ceske_zeme_za_poslednich_Premyslovcu_new.indd :53:20

9 hé ženy Konstancie. Jen těžko si mohl Přemysl dovolit ukončit spor s Wettiny a otevřít při stejného ražení s Arpádovci, a ani to neučinil. V prsou muže velkého politického rozhledu bilo stejně velké srdce, díky němuž se hravě vyrovnal s přítomností obou žen při svém dvoře. Ačkoli někteří autoři tvrdí opak, prameny nepřinášejí zprávy o tom, že by Konstancie opustila Prahu. A protože již roku 1205 porodila Přemyslovi druhého syna a dědice Václava, je zřejmé, že král s ní v konzumaci manželství neustal. Jediný vstřícný krok vůči Adlétě, potažmo jejím wettinským příbuzným, tak tvořila svatba jejich nejstarší dcery z prvního manželství, Markéty, s dánským králem Waldemarem II. Nedlouho po ní, ještě roku 1205, ale musela Adléta opět dvůr v Praze opustit. Krátce poté směřovala ke kurii další žaloba již podruhé zapuzené královny. Otakar se však nemusel obávat, že by toho papež opět využil k nátlaku na jeho stranictví v rámci sporů v říši. Inocenc, jak jsme již viděli, po Filipově korunovaci v Cáchách a příklonu drtivé většiny říšských knížat na Štaufovu stranu, ustával s přímou podporou Oty Brunšvického a tak, jakkoli byl proces opět otevřen, a papež nabádal Přemysla k přestupu mezi welfské přívržence, chyběla této snaze předchozí razance. Roku 1207 Inocenc uznal vládu Filipa a potvrdil i platnost rozluky Otakarova manželství. Adléta následně pobývala v ústraní míšeňského svatokřížského kláštera, kde na počátku roku 1211 zemřela. Ani po její smrti však nepřestaly důsledky prvního Přemyslova sňatku zasahovat do jeho života a politických rozhodnutí. Stále žil jeho nejstarší syn Vratislav, který, ač byl českým králem a snad i většinou české nobility jakož i částí říšské reprezentace vnímán nyní spíše jako levoboček, získal s podporou Dětřicha Míšeňského přízeň welfského krále Oty. Roztrpčení Wettinové se po marné snaze přesvědčit Filipa Švábského, aby donutil Přemysla dodržet návrat k Adlétě, stáhli z jeho dvora a následně je Filip, jenž si dobře spočítal, že platnější mu bude Otakarovo stranictví, vypudil do welfského tábora. Rozhodující krok Filip podnikl na říšském sjezdu v Augsburgu roku 1207, když zasnoubil sedmiletou dceru Kunhutu s dvouletým českým princem Václavem, synem Přemysla, jehož porodila Konstancie Uherská. Římskoněmecký král tak uznal právoplatnost druhého manželství Otakara a vyjádřil i podporu jeho záměru upevnit vnitřní poměry v českých zemích na základě dohody Přemysla a Vladislava Jindřich z roku 1197, jakož i samotného privilegia Filipa z následujícího roku. ) 207 ( Ceske_zeme_za_poslednich_Premyslovcu_new.indd :53:20