obsah próza Irena Václavíková Bílá Voda Tomáš Míka Májová neděle David Jan Žák Anežka versus Dana... 76

Transkript

1 weles

2 eučinil z domu ještě ani dva kroky, a tu před něj něco vel- spadlo. [ ] Bylo to pádlo. Pádlo olbřímích rozměrů. Nkého Nějaký velký kanoista tam nahoře se asi dostal do nezvladatelné šlajsny a vír mu je vykroutil z rukou Člověk by řekl, v dnešní době poměrně standardní situace zastihla hrdinu povídky Tomáše Míky cestou na prvomájovou nedělní myši, ale citlivější jedinec nutně pocítí jistou dávku znepokojení a začne dolovat v mostecké uhelné svých hemisfér, pátrat po kauzalitě dějů a pokládat si otázky, kterých je záhodno se vyvarovat, chceme-li se vyhnout sférám obhospodařovaným psychiatry. Ano, je zde další číslo literární revue Weles, a jak vidno, čtení to není nikterak bezpečné. Existence nového čísla Welesu po více než půlroční odmlce může působit dojmem olbřímího pádla zabořeného v trávníku vedle popelnic u panelového domu. I když si uvědomujeme, že pro čtenáře nemusí být tato informace podstatná, považujeme za nutné podotknout, že osobní život značné části redakce a redakčních spolupracovníků byl v tomto půlroce ve znamení morových ran, což vedlo k její částečné paralýze. Omlouváme se proto za nesplnění našich závazků vůči Vám, ale také autorům, kteří na uveřejnění svých textů museli tak dlouho čekat. Teď k tomu příjemnějšímu, v nezvladatelných šlajsnách české poezie jsme pro vás vylovili básně ostřílených kanoistů, básnického tandemu z generace Zeleného peří Jiřího Staňka a Lubora Kasala, poezii Norberta Holuba, Jiřího Kotena nebo Martina Langera, který sjížděl vody v poněkud vzdálenějších zeměpisných šířkách. Husí kůži existenciálního charakteru očekávejte při četbě povídek Ireny Václavíkové a Davida Jana Žáka, ale také v pásmu, které je věnováno prozaiku Emilu Haklovi, konkrétně 8. kapitole z jeho nepublikovaného románu Let čarodějnice aneb Civilní dobrodružství. V žádném případě si nenechte ujít Improvizaci nad hrstí existenciálních veršů Jana Štolby, loňského laureáta Ceny F. X. Šaldy. Milou změnou snad shledáte nový výtvarný doprovod, kterého se tentokrát zhostil výtvarník David David. Patronát nad tímto číslem Welesu drží Fernando Pessoa, a jelikož Umřít je pouze nebýt vidět, není se čeho bát. Za celou redakci Vám přeji příjemný čtenářský zážitek. Ondřej Slabý obsah poezie Jiří Staněk Plavná plavuň mě maně napadá... 4 Lubor Kasal Orangutan v továrně Norbert Holub Noblesse oblige Jiří Koten Plamenem v lampě nekomíhá vítr Martin Skýpala V přímém přenosu Martin Langer Voněly partagasky Jan Sojka Mizející světlo neutěsníš Ladislav Puršl Hra o jednom prostoru Jitka N. Srbová Cítím mátu na hřebenech kostí próza Irena Václavíková Bílá Voda Tomáš Míka Májová neděle David Jan Žák Anežka versus Dana pásmo Emil Hakl Let čarodějnice aneb Civilní dobrodružství Lukáš Bajer V čase špenátových prasat krajinomalby Mořic Klein Kusem dědy, kusem sebe studie Jan Štolba Sprosté slunce fotografie Olga Stráníková překladatelská huť Aleš Šteger Duše a kanalizace šramoty Vladimír Šrámek Zabijačka kritiky a recenze

3 Jiří Staněk Plavná plavuň mě maně napadá Jiří Staněk nar v Brně. Vystudoval farmaceutickou fakultu v Bratislavě a nyní působí jako lékárník. Knižně vydal: Hrací automat (soukromý tisk, 1979), Co jsem četl v sobě samém (Rovina, 1991), Věrnosti (Protis, 1996), Na hrobech samojedů (Petrov, 1997),Jedenáct poct Tychonovi (Weles, 1999), Lepty (Salamandra, 2000), Malé modlitby (Salamandra, 2001), Kamenný úsměv (Salamandra, 2002), Bláznivá Grete (Salamandra, 2002), Shakespeare na piercingu (Host, 2002). Žije ve Strakonicích. Ukázky z jeho tvorby lze nalézt na a na wz.cz/. KVĚTNOVÉ POPRAVY Ach květne gilotiny!: Jak do letících chmýří Odkvetlých pampelišek Sťal jsi hlavu francouzského Krále a dav na náměstí vyl Nadšenou hrůzou vysoce Zdvižené modři že všeho Do konce! A je na čase vytáhnout z kapes Obleku z tanečních kuličky Naftalínu aby do orální maturity Ten zápach vyvětral možná Vypadne jeden zlatitě dlouhý Dívčí vlas tam smyčka vzpomínkou Dobrá tak k oběšení voltáží Elektrizujícně nabitá Každičká maličkost je nás s to Zabít Mimoděk neúmyslně a náhodou Elegantnější bude Nazvat ji popravou však JINOTAJE, ZÁHADY Ocelový Krasavec Krasin Cestu si ledem razí Na mou věru na severu Mezi krami ó má něho Nobileho vyhledat Červený stan červený Stan Ale vlastně všechno je Doopravdy jiné jak už Víme Stan jsou trenky Víta Rybáka po těláku A ledoborec tajný borec Někde mezi těl chumlem Ukryt byl-li už zakrvaven V panně zábranou blány Na stole leží plány nad Nimi se všichni sklání Ptají se: Proč vlastně žijem A kdy zemřeme

4 Jiří Staněk Plavná plavuň mě maně napadá Jiří Staněk Plavná plavuň mě maně napadá TO Párisno víry že i později Bohyně spravedlivě podělit lze Tři jen jednou zlatou renetou Kolik jsi jich měl? S ležel jsi kolika? Ty zkušený ty sukno suknic husitských Tak hrubé že svědí jako kopřivák uniforem Z padesátých let kdy Plný Leopoldov Mírova na Bytízi Vyhřezal v Jáchymov a zářil nadějí Radostných zítřků že každému Podle jeho potřeb všem pastózně podle Jejich zásluh někomu na půjčku jinému na Dluh někdo si ho jen stále honit Bude a jiný: heuréka! Zamyšleně v dlaních otáčet Kulatým bude plodem nudit se na smrt čekat Starý svou neúplností Klon mimozemské návštěvy když matka Ležela na břehu Svratky mezi rozrazilem Jenom tak a snila Že všechna jablka už shnila A ten jež nyní kyne její břich» Bude zpívat šťasten bytím Zpívat stále Do pochodu mlčky V kruhu na vězeňském dvoře Vidící ZÁDA předchůdce Ne jeho tvář Ach ano!: Povedlo se! TO jsem já! TO jsem já!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

5 Jiří Staněk Plavná plavuň mě maně napadá Jiří Staněk Plavná plavuň mě maně napadá ANDĚL NESOUCÍ VZKAZ Ach anděl bytost nehmotná Když podvečerem červnovým Schyluje se k pádu z mezirorýsnatého Křičícího křižování výseče celestinu Střechami činžovních domů Obhrouble mlčím dost už bylo slov Tenký pramínek krve červeného Natéká do skla že břitvou někdo Jako smyčcem rybovsky na hrdle zkoušel Hrát a marně hledali bychom věšák Na odložení SI křídel Až hlava zlehkne pomocí vypitého Přece jen anděl použije ústa Přinese poselství vzkazu (Pod pečetí ostych stud a nekonečnost Touhy) Vzhůru na nebe je daleko Hrob věrně čeká CHLUPY Linie klasifikátora Linného (Epiteta chlupů): Plavná plavuň mě maně napadá Drsnost hadího rdesna tak děsící Tak děsná Prý: pýr armáda celá To má za pár a svlékne zeleň svědivě Kopřivovou Urtica dioica s trichomy Žahavými blábolivý úpolín omamný Blín Chaluha bublinatá chrchel Vyplivnutý Noem že: vod lilo se Už příliš dlouho v provazcích konopných Těžnicích spojujících zemi s nebesy Šplhavec svlačec na rzi plotu Úšklebek srsti hrst černé prsti Je házená níž v jámu na rakev V níž dětství leží tvoje vyučený V botanice jménům rostlin Bojeschopný odvedený z ráje Bibli přečtenou si nekonečně Můžeš vymýšlet rafinovanost Erotiky skryté podmanivě Bolestný symbol pro púbos

6 Jiří Staněk Plavná plavuň mě maně napadá MODLITBA Smiluj se bože nad námi Smiluj se bože pod námi Smiluj se bože všude kolem nás! Miluj nás bože okázale Světaznale zkušeně jak Kurva co to umí bože Nás zalehni a oddechu nepřej Nasyp nám do chřtánu pepře Vzepři námi ráj a jinotaj Okoušej námi pokušení Satany nás nažeň do strany A nezůstávej stranou Se smrtí nás bože ožeň Nabodni na kovový rožeň Zaznít nám umožni Nás zazdi panáka Velkým pivem

7 Lubor Kasal Orangutan v továrně Lubor Kasal nar v Praze. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, v současnosti je šéfredaktorem literárního časopisu Tvar. Vydal básnické sbírky Dosudby (1989), Vezdejšina (1993), Hlodavci hladovci (1995), Jám (1997), Hladolet (2000) a Bláznův dům (2004). Námraza lepí se na sklo do vlasů do obočí ticho křikle splasklo táhle to hluše hučí jak továrna ledem zarůstá Chlupatá ruka sahá na ústa: Tiše ještě nejdu po oknech bruslím zatím jenom se srstí vrtím nejdu a nejdu Nejdřív si počkejte na toho Jendu jenž vodou oheň tříbí benzinem hasí a hlídá hřiby až kloboučky zdvihnou jehličí až hvězdy zakřičí neboť houby nejsou z tohoto světa přišly z nebes báně tak počkejte si na ně počkejte až oheň prohne vodu ze smaženic čekejte až Jenda smaže nic Je to jak sklo prosté orangutan roste námraza na okně ty houby ty květy já ty * Dlouhé sněžné pláně vtom někdo přibíhá udýchaně: Jsou tam horký trubky a stříkají stří břinkají bří s tím musíme něco udělat jinak se to uvaří! Horký trubky? Spíš holky pipky přišly na tokaniště toky tok holky blbý jak pučtok hicujou a než si vůbec něčeho všimnou do sucha je vymnou A stejně v nich pořád naděje stéká tovární řeka a v ní dopůlpasa Makakus Jendus zoufalý výraz vřeštivý: Nejsem ta opice kterou vyhlížíte že vám to tady všecko ucpe držím tu jenom trubky horkou tyč z vykousaných kusů skládám kusy a hlava se mi kutálí jak míč jsem opice na pokusy šplíchám na vás kapky jemné na vás i na holky ale na ty až měsíčně nikdy ve dne» 12 13

8 Lubor Kasal Orangutan v továrně Lubor Kasal Orangutan v továrně V kantýně stmívá se hlava je na míse ale není to žádná běda přeběda jdeme z oběda čumíme dolů na boty ta tvoje hlava já a ty pak na chvilku jazykem ve mně holka něžná sněžná temně * Nejodpornější ze všech odporných slimáků ješitností vyhřezlých je Sigismund manažer Bombadír nejlínější z líných honil si péro tak dlouze až se mu zkrátilo na míru nejtenčí rozměry mravenčí a láteřil: Di si po svejch! A nepřekážej holoto! opici dával co proto a kdokoli si lehl na pohovku mohl od Sigismunda slyšet že hospodinský točí pod míru a orangutan že je ve skutečnosti převlečený člověk což jak každý uzná je podvod A s manažerem děly se ještě jiné věci: Třeba si vzpomněl jak kdysi dávno když ještě bydlel u maminky dělal brusiče v psycholomu» a pokusil se strčit mezi ozubená kola hup péro pruživé mravenčí za kloboukem Leč strč skrz stroj pyj Opičáčku potichu se skryj a už tak zůstaň! slýchával potom Bombadír ze svého rozkroku Sigismund proklatý zatímco já a ty spíme chladnými sny spíme například takto: Kvady babry kvé ramy momry hlokenon kraky hrkvar hrdy vrtgo kvarky ramkrarnatek a hlavně si hlídáme aby se to nerýmovalo ale aby v tom zněl zmatek nad zkřivenými osudy nad vším co nejlínější z líných Bombadír zkrvil krůpějcemi dítěte rákoskou řezaného úporně a pravidelně u maminky ramkrarnatek Tak kolik nám tam ještě zbývá neviňátek? 14 15

9 Lubor Kasal Orangutan v továrně Lubor Kasal Orangutan v továrně * Kolem skládky táhnou se stopy jak sliz. A mezi nimi Velká matka Krysa přidřepne a dlouho si předníma packama masíruje hlavu. Lízne si jogurtu z misky, pak pohlédne na skládku a vyběhne po žebříčku do prvního patra klece. Pozor, Velká matka vypráví příběh oživené žáby: Stalo se za vlády Hlodavce Prvního, že žába Rampoucha, která měla v království na starosti sníh a led, zemřela. I vyhloubili potkani jamku, uložili žábu a přivalili plochý kámen, bědujíce: Už nikdy k nám nepřijde zima a palčivé slunce nás vysuší na troud a písek. Však zaslechl to orangutan a spatřiv samce z potkaního rodu, řekl jim: Hoře nikdy nebude tak velké jako vaše hladké ocásky, o nichž jste nikdy nezapochybovali. Odvalte ten plochý nad jamkou a věřte, že oranžová je oranžová, protože je oranžová. Vtom žába Rampoucha procitla a hned vymrštila jazyk byl oranžový jako tento žebříček, jímž běhám vzhůru. Oranžový opak tmy. Oranžový jako lapání much, jež navěky bzučí žábami. Oranžový jako zázraky. Jakmile Velká matka domluví, začne hustě sněžit, sliz stop zmrzne a spustí z nosu. Krysku tedy raději vytáhnu z klece a strčím do kapsy, aby se nenastydla. A tak je to vždycky, sotva se něco povede, hned začne být zima. Já s chvějivým tělíčkem v kapse a tobě zmodrává kůže u skládky materiálu materiálu připraveného pro výrobu. * Továrna vyrábí žíly vyrábí je z bužírky a masa Žíly všech rozměrů od aort po nejtenčí vlásečnice rozváženy do všech kontinentů tepají po všech kontinentech krůpějcemi krve tou zvláštní šťávou K tomu se nedá nic leda že je to dobrý moc dobrý akorát dost blbý dát kulhavé nohy na vypouklé hrby a stíhat jedno druhým v uvozdřené noci Ňu ňu továrna továrnička už hajá jako ty a já 16 17

10 Lubor Kasal Orangutan v továrně * Orangutan v pantoflích leze po jeřábu nespadne škobrtaje zkrátka nespadne To neni ani možný! V pantoflích a taková vejška nad zemí! Von je snad vopravdu vopice! No uvidíme eště možná bude rád dyž mu dám umělý dejchání Nespadne kurva nespadne! Dokonce si tam sednul To mu tam někdo něco vokazuje? Ženský nebo prachy nebo co? Ňákej vokazovák? Ňákej něčí šéf? Fůra času a von tam furt jak peň Choď už do piči dylino Co si vo sobě myslíš? Že seš lepčí než my? Štyrycet dní na jeřábu! To je krámů s tim ty ty hovne v pantoflích ty!!! Vlastně já a ty 18 (Ze zatím nedokončeného rukopisu s pracovním názvem Orangutan v továrně)

11 Norbert Holub Noblesse oblige Norbert Holub nar v Jihlavě. Vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde pracuje jako lékař. Debutoval sbírkou veršů Zrcadlo pod jevištěm v edici Ladění Mladé fronty v roce 1989, následovaly sbírky Muž vymýšlející vejce (Profil, 1990), & (s Luďkem Navarou, Sfinga, 1995), později patřil ke kmenovým autorům nakladatelství Petrov: Cizí sonety (Petrov, 1996), Úplně úzké úly, (Petrov, 1999), Suché sochy stínů (Petrov, 2004). Zabývá se psychopatologií uměleckých osobností (projekt Bláznící básníci). Letos mu vyšla v nakladatelství Masarykovy univerzity, v edici Srdeční výdej, básnická sbírka Status idem. *** Na betonové podlaze poskakovalo plyšátko s boltci, jimiž milovalo. Styk byl samozřejmě duševně založený, něco jako neviditelná kantáta za mrtvé. Před dalšími projevy laskavosti jsem ho musel důsledně varovat. Vorvaní tuk zlepšil situaci v mořích, voda byla kaloricky mastná Ale co my tady na souších? Fénový vítr si vypouštíme z přístrojů podobných pistolím, uměle rozvichřeni sníme o elektrizující bouři, s natáčkami špendlíků ve vlasech popichujeme pyšníky vůči sobě navzájem. Samozřejmě lze se stáří vyhnout, obejít přes objížďku smrti, ale chce to odvahu. Zbaběle si jdu ateisticky odmodlit svou pseudospásu k Žižkovu soklu na Vítkově. Praha odsud vypadá opravdu strašlivě, okamžitě odlétám zemřít do New Yorku.» Černošky se tulí v mrazech k mé imigrantské šále, ale svá tajemství nevyjevím již nikomu. Ani knězi, ani ženě, všichni mluví jinými jazyky, ten první mi chce vymilovat mozek, a ta druhá vlastně taky, jenomže zespodu. Oni papouškují a ony zas mají radši to ptactvo pozemské, nežeroucí zrní, ale dávící jej. NOBLESSE OBLIGE Lžibaronka v barokním skleníku pěstovala plané palmičky, rostlinné zrůdičky pro slizké potěšení davu. Ale ten se věnoval raději radiátorům, vždyť vzestupné klokotání vody je tak vzrušující

12 Norbert Holub Noblesse oblige Norbert Holub Noblesse oblige *** Všechny choroby byly tak exotické, že už se ani nevyplatilo tělesně cestovat, stačilo potírat jodisolem své africké hlízy, americké prvoky a asijské parazity. Též přikládat buzerantský termofor k arkticky prokřehlým údům. Krokodýli žrali na požádání, řeka Nil řekla Dýl! a pyramidy měly spadeno především na Sfingu. Její nehybná hlava se posmívala všem lvicím, které vyceněně močily v rozích zoologické zahrady celé šťastné, že svými stružkami podporují přírodu. Výbor z jakéhokoliv díla je skrytou cenzurou, profesionální editoři se navzájem nenávidí po hospodách. Ale kvůli tomu jsem ještě nemusel jezdit do Prahy! Že ano, pane PÉ a paní Áááááá. Stačilo navštívit pavilón opic» s otevřeným banánem v ruce, vždyť makakové mají stejnou krevní skupinu. Jsou našimi potenciálními dárci, ale transplantace mozku se naštěstí nikdy nedožiji. Za zrcadly září ještě jeden Narcis s rudým, neoholeným zadkem. 2. dubna 1999 Velký pátek 22 23

13 Norbert Holub Noblesse oblige Norbert Holub Noblesse oblige *** Původně, ještě než nám v šest večer odtroubili zalehnutí, světelné přilnutí ke Křenům, jsem chtěl políbit plukovníka V. na břicho, uhryznout mu jeho pupeční kýlu a nahradit ji samospasitelně mozkem. Ale prapory páchly po ponožkách. Oblékli jsme si ty státní pseudopodprsenky a s jadernými vlasy jsme k sobě lepili alespoň barevné obrázky. Ona by sice dala přednost slunečníkům, jenže granátů není nikdy dost. Zalkl bych se jimi, sám s roznětkou v každé benigní buňce, se svými vlastními chromozomy, které mě jednou zabijí. Půl hodiny před snídaní mě tři sestry naposledy převléknou a ráj, který existoval jenom v mé lebce, mě opustí zbytečnými očnicemi. Na chvíli se ještě přestěhuje do fossy pterygopalatiny, aby i ji posléze opustil s růžovou slinou nemluvněte na rtech.» Ani jedna z mých milenek nebyla na vojně, a tak jsme si brzy neměli o čem povídat. Styčný boj muže proti ženě už jenom do svislých postýlek klade její děti hlavou vzhůru. 31. srpna

14 Jiří Koten Plamenem v lampě nekomíhá vítr Jiří Koten nar v Jablonci nad Nisou. Je absolventem PF UJEP v Ústí nad Labem, nyní dálkově studuje doktorandský program na FF UK v Praze. Na ústecké fakultě vyučuje úvod do teorie literatury a kurs interpretace literárního díla. Žije v Jablonci nad Nisou a v Ústí nad Labem. Časopisecky publikoval například v Hostu, Tvaru, Welesu. Knižně vydal sbírky Přebohaté hodinky pradědečka Emila (CKK sv. Vojtěcha, 2001) a Aby dům (Host, 2005). POZDĚ I Budí mě kohouty roztočené do pozdních koupelí a slavnostní salvy obstarané rachotem klíčů kdesi dole, ve vchodě paneláku. Možná že to bylo včera, kdy jsem ve sluchátku domovního telefonu zaslechl tichou modlitbu, aby dnes svět ještě nezanikl. Možná že úloha takto proslovit připadá stejně jako úklid schodiště pokaždé jinému nájemníkovi A možná to budu já, kdo má zvednout sluchátko hned příští týden pět minut po dvanácté. DOPOLEDNE Ticho jen občas přerušuje burácení pračky z vedlejší partaje. Bůhvíproč pak slyšíš moře z rychlovarné konvice. Na okamžik se ti dokonce zdálo, že tě voda podrazila v kolenou a v ústech jsi už cítil sůl. Teprve po čase znovu nabudeš jistotu, že žiješ život odrazu na druhé straně zrcadla

15 Jiří Koten Plamenem v lampě nekomíhá vítr Jiří Koten Plamenem v lampě nekomíhá vítr POZDĚ II (O Dušičkách) Přijel jsem posledním vlakem. A ještě jsem tě vlekl soumrakem nejméně na deset řeholních kuten pozdě večer na hřbitov. Z hrobu jsme odklidili listí. Chvíli jsme jen tak postáli, neboť oba víme, že plamenem v lampě nekomíhá vítr, ale že chvění přichází odspoda náhrobní desky. Po cestě domů ses mě zeptala, proč nepožádám hrobníka, aby na pomníku obnovil smuteční nápis Vysvětlil jsem ti, že si andělé ani návštěvy ze záhrobí na jmenovky nepotrpí. VPROSTŘED NOCI Skličující odpoledne: ten hryzavý štěkot tě skoro pobízel, abys se psem sdílel šílenství z luny. Tíseň bys hmatal: i holčička na modré značce u mateřské školy se raději chytila ruky pána v klobouku. Žádný div, že se ti pak zdál sen o Pekle. Když ses z něj vprostřed noci probudil, ulevilo se ti. Nepřilehl sis ocas ani peřinu nepotrhals kopytem 28 29

16 Jiří Koten Plamenem v lampě nekomíhá vítr Jiří Koten Plamenem v lampě nekomíhá vítr ČASNĚ I Celou noc padal sníh, jako by bylo bezpodmínečně nutné do rána vysypat všechny jeho zásoby. A přece ráno všechen roztál. Země si s ním poradila s jistotou, která dala vzpomenout na obličej kouzelníka Žita poté, co na Staroměstském náměstí spolknul člověka a vypil deset kádí vody. A to je přesně to, co se musíš naučit: nezpanikařit v Tróji, ani když řecký kůň vyjeví svoje tajemství. ČASNĚ II Sněžilo, až kaluže mrkaly. Vítr ztýral tváře, takže je kolemjdoucí lidé bázlivě ukrývali do límců. Mrazík za nehty navlékal jehlu. Přání vrátit se do tepla domova se nejméně vyrovnalo Vergilově básni, kterou by napsal o přístavu, kdyby trpěl mořskou nemocí 30 31

17 Jiří Koten Plamenem v lampě nekomíhá vítr Jiří Koten Plamenem v lampě nekomíhá vítr PŘEDMĚSTSKÝ BIOGRAF Ticho je v předměstí. Ze stolu oblohy zbývá jen červenou kouli odehrát. Sedl bys. Únavou bolí tě nohy, lavičku nenajdeš snad ani natřikrát Tam z okna civí holka vytřeštěná. Čichá tér silnice, mouchy jí bzučí okolo tváří bledých jako stěna. A žaludek návsi je prázdný. Dál kručí. Hromádky domků jsou shrabané k silnici, z jednoho slyšíš křik snad celé rodiny, pak bití pláč řeže rozbitou sklenicí Autobus nejede, zkysneš tu hodiny! Stařeček šněruje, sotva s ním držíš krok. Kam to jde? Co blázní? Slepec a do kina? Jen za ním! Už se lije, venku bys zmok, vevnitř jen pár dětí, smrad a zatuchlina. Hodina do odjezdu. Z plátna film bliká; za krkem se ti slepý nahlas směje Snad má radost, že čas ti neutíká, snad ho baví pět let stará komedie 20/7/2005 Posedíš v cukrárně, koupíš si pohár, dva; babka za pultem, jeden host a klepy. Než zavřou, bílou hůl stařec si podává Že sis hned nevšiml! Jistě! Je slepý! Nad střechami mrak staví modrou horu. Děda tě dovede do jiné putyky, obsluha už staví židle do pozoru. Hlásí se déšť, jak tu jen smrdí septiky!» 32 33

18 Martin Skýpala V přímém přenosu Martin Skýpala nar. 1976, absolvent Slezské univerzity, žije v Ostravě, zaměstnán jako koordinátor překladů. Píše recenze, básně, tiskne převáženě časopisecky (Tvar, Host, Weles). Autor sbírek Resuscitace (edice Tvary Tvar 3/2000), Hyperboly (2002 rkp., ukázka v Almanachu Hořovice Václava Hraběte), Fata morgána (2003 rkp., ukázky v Česko- -polské antologii Od słowa k slovu, Racibórz 2003), Work and travel (2005 rkp., ukázky v Tvaru 3/2006), Lžička medu (rkp., ukázky na Ve spolupráci s nakladatelstvím Alfa Omega se chystá výbor jeho poezie z let INDISKRÉTNOST Holan hovoří s Dylanem Thomasem ale neumí anglicky Tématem hovoru je velikost básníků Je počátek března roku 1949 Thomas je čestným hostem Československého svazu spisovatelů a dost se nudí Samé řečnění, žádná poezie o moc radši bych se s tebou doma miloval Napíše své ženě do South Leigh (Která právě balí, protože se už brzy budou stěhovat do Laugharne) ale Praha je krásná Holan dopsal Návrat, vydal Rudoarmějce Ještě mu zbývají tisíce nocí k té s velkým N Thomase čeká poslední turné po Spojených státech Pětadvacet básní bude muset ještě stopětadvacetkrát podepsat» Momentálně se oba dost baví a ukazují rukama Kam až sahala voda při poslední povodni Hledají, kde se řízli ještě jako malí chlapci a zůstala jim jizva Čtou si z dlaně a věští velkou budoucnost v nějakém lepším světě či století A zapomínají na téma hovoru, kterým přeci byla velikost ostatních básníků Pod stolem se hromadí prázdné láhve od vína Láhve se kutálí, oni v duchu uvažují o tom Jak málo je odděluje samotná neznalost jazyka A co by to změnilo, kdyby ho uměli Někdo jim možná mohl tlumočit Vždy by tu ovšem bylo riziko, že by se pokusil něco sepsat O tom, jak byl svědkem rozhovoru dvou básnických velikánů Kteří se přece nemohli vůbec na ničem domluvit! 34 35

19 Martin Skýpala V přímém přenosu Martin Skýpala V přímém přenosu KAPSA PLNÁ OBLÁZKŮ Mám pocit, že jsem v zajetí otázek Dříve mi stačilo říct: Uklidni se Anebo Tak se prober! A rozkvetly mi muškáty V poslední době začínám být nahluchlý Voda je suchá A ztratil jsem vztah ke rzi Kterou jsem nacházel v ložiskách sideritu Mlha se uhnízdila ve větru Drhne břichem po kamenitém dně Protože obloha je příliš mělká pro plavce Papírky z náhrobku rabiho Loewa Ta přání pod tíhou oblázků tonou Hvězdy padají a děti křičí JISTOTA Vím docela jistě Že zítra vstanu Včas Do práce mě odveze Spolehlivý vlak Přesně v 7:30 I kdybych náhodou zaspal Anebo ten vlak měl zpoždění Nic se nezmění Spíš naopak. Tam! Tam! Tam! 36 37

20 Martin Skýpala V přímém přenosu Martin Skýpala V přímém přenosu PŘENOS V přímém přenosu vidím Jak na Radhošti sněží První běžkař míří na zteč k televizní věži Hluboko pod ním se topím Ve smogu, jenž klesá inverzí Lesy se tyčí jak kopí Strnulé ve vlastní perverzi Běžkaři vstávají časně Nesou svou výbavu jak já básně Ten první jde, skoro snící POVODNĚ Voda zaplavila park a když klesla zbyly na loukách ryby uvězněné v loužích kolem chodili rybáři některé vraceli do vody ale hodně lidí potom grilovalo řeka vzala garáže a kus cesty obloha se projasnila mraky odešly A všechno mohlo zase klidně spát. Otvírám jogurt a sleduji běžkaře Vím, že to tělo se najde až na jaře A prorážím víčko lžící

21 Martin Langer Voněly partagasky Martin Langer nar Pracuje jako reportér, scénárista a copywriter na volné noze. Žije v Praze a ve Všetatech u Mělníka. Vydal básnické sbírky Palác schizofreniků (Pražská imaginace, 1990), Animální evangelium (Mladá fronta, 1992), Já nezemřu zcela (Protis, 1996), Průsmyky (Host, 1997), Pití octa (Host, 2001; Cena Jiřího Ortena 2002) a Hlásky (dybbuk, 2007). / / / /co zbylo ze sametu v truhle na půdě a po myších/ VONĚLY PARTAGASKY a ženy které nás zastavovaly a tahaly za ruce jako kdybychom odcházeli na jistou smrt Zaklínačky nemocí a bolesti vytahovaly dávné škapulíře a směsi bylinek aby dojila kráva nepřišlo krupobití aby rodička slehla a neztratila příliš krve Praha-Krev Krev-Praha jeli jsme kamsi do oněch končin opilé tlumoky evangelií Lidé tady ještě žijí a lístky štípal strach Ty ženy mluvily o strojích co vraždí cestě co zkřivena je přímo k srdci unese až k ocasu koně na sáh od bronzové žíně komára vyhládlého věčným mírem Mluvily jako dnes Z bronzové zimnice je z odvahy vždycky pes Nad českou krajinou se válela mlha jako modlitba Zesláble prošeptávala zmrzlá stébla trávy a dala jí jiskřice dala jí svit dala jí čas i kmit břeh slova z kterého se sype řeči prach» 40 41

22 Martin Langer Voněly partagasky Martin Langer Voněly partagasky / / / HRADEC byl dnes v jednom květu šeříky rozepnuly lampasácké informy a močily vrchnosti na výložky Je to závrať šeptal topič parníku Královna Eliška Padesát kilo uhlí na jednu plavbu odpověděl kapitán pan Balský Ty sis ale vzala blbý boty řekl odkudsi z druhého břehu lásky muž své ženě a ona prohnutá ke slunci nastavena bronzovým políčkům do píšťaly odrážející lodě vydechla s párou smlčenou větu V koutcích výletu rty řekly Měsíc! / / / A z nebe sněžily saze jako věštby o zážehovém motoru jako nesplněné sliby vnitřnímu dítěti které zůstalo trčet na molu které křičelo: Přivez mi z plavby rákos zad! Rozkvetlý leknín co připomíná srdce! Žabinec tvého já! / / / Ještě než vznikla spisovná korejština naparovali se vzdělanci čínskými slovy: Vždyť pravá báseň trvá jen odkazem Konfucia! Netrvalo dlouho a čínské básně nikdo nečetl 42 43

23 Martin Langer Voněly partagasky TŘI UZLÍKY (Nisanovi Al Jazairímu) a/ Mezi 30. až 45. stupněm severní šířky od západního Turecka až k východnímu pobřeží Číny tkají ženy koberce Ovce se ostříhá na krku zádech a hrudi barvení příze je věcí mužů b/ Jsou k užitku ishafány kášány tabrízy svými květy a stromy života Barvy jsou z ulit tuhy karneolu a tyrkysu c/ Bindungslehre veden velmi krvavým hlasem duše tkalcovský učeň Josef Čapek zhrozil se dřiny volontéra pro pejska a kočičku 44

24 Jan Sojka Mizející světlo neutěsníš Jan Sojka nar v Plzni, kde také žije. Vydal sbírku Jazyk nad vodou (2001) a se dvěma dalšími autory soubor básní Prostřihy (2004). Na konci roku 2006 vyšla ve Welesu sbírka Směr spánku a letos ve Votobii próza Podzimní lidé. ROKY zrazují samy sebe děda nebyl děda strýc se nestřelil náhodou roky ztvrzují jistoty navždy bude po Kristu a jednou po nás ÚTĚK mizející světlo neutěsníš do rána daleko kmeny stromů ožívají temným pochodem vládnou tvé krajině PALEOLIT ZÁŘÍ projdu tvou minulostí rok slábne dům odpočívá rodiče mé matky mlčky pozorují jak krájím jablka za oknem leží zahrada a v sousedství postává kůň svatého Václava» kopnu do dveří a otevřu den kdy oheň pod tvou sukní změnil směr projdu minulostí zahlédnu se v jeskyni jak do kamene ryju tvou podobu 46 47

25 Jan Sojka Mizející světlo neutěsníš NOV Ý ROK proboural ses cos chtěl zapomenout vstalo z popela s tebou z korouhví čteš příští dny HRANICE svět jsou výběhy touhy přes plot nepřineseš jsi psem na cizím dvoře 48

26 Ladislav Puršl Hra o jednom prostoru Ladislav Puršl nar v Roudnici nad Labem, žije v Praze. Pracuje jako správce depozitáře sbírek umění 19. století v pražské Národní galerii a jako redaktor v Centru biblických studií AV ČR a UK-ETF. Publikoval v Revolver Revue, Protimluvu a Hostu. Vydal knihu básní Paměť vody (Malvern, 2004). Otištěné básně pocházejí ze stejnojmenného rukopisného cyklu. / / / Sevřený uvnitř jako strom obručí vně jen vlastním dechem Za závěsem zlé oko pozoruje domy a ulice Když pod okny projde ten sevřený jako strom který jde jako strom popochází karnevalem a rozhlíží se / / / V noci v kuchyni nějaké postavy ve vzduchu stály Viděl se skrze ně V korunách stromů postavy točily větrnou korunou V kole páté hodiny někdo v domě pustil vodu z řetězu Nikdy ji nenašli neví 50 51

27 Ladislav Puršl Hra o jednom prostoru Ladislav Puršl Hra o jednom prostoru / / / Je-li vody po kolena, střevíc archou a země stále váhavá, polokouli obzoru zavře oko. Sám v domě opřený o okno dívá se, jako by už ani nemusel. Bez váhání v domě svého snu dívá se na to, co bude, jako by to už bylo, ale jako by už ani nemusel. / / / Až zvon uhodí o půlnoc, pukne země. Jako vlasy mihnou se za vsí studené plameny ryb. Zahoří mokrý vzduch, střehnou psi. Řekou kráčí kůň. Vodou za sebou vláčí hladinu

28 Ladislav Puršl Hra o jednom prostoru / / / Jak se asi cítí ten, komu se někdo stane zrcadlem, projde s ním všemi dny a nechá ho dívat se a nenechá nedívat? 54

29 Jitka N. Srbová Cítím mátu na hřebenech kostí Jitka N. Srbová nar v Praze. Pracuje jako reklamní textař. Publikovala například ve sbornících literární soutěže Ortenova Kutná Hora, v literárním almanachu Trafalgar, v příloze časopisu Tvar, literárním on-line magazínu Wagon (kde působí také jako šéfredaktorka). Otištěné básně jsou z rukopisné sbírky Město, které se nejmenuje ( ). PROMLUVA Vím jen Že nepřetrváš Do očí mi nasněžilo V aortě praská Cítím mátu na hřebenech kostí Pořád kýchám při doteku Léčíme se navzájem Spolu padáme do nemoci Dokud je maso křehké Nechám se zimou Naporcovat ŘEKLA Přijdu po setmění Řekla Za nehty ulpím ti kocovinou Jednou mě vykoupeš Jednou strávíš Přijdu tě do příslovcí svírat K jezeru za bílé noci Nezištně-krutě Do tvých úst se běžím schovat 56 57

30 Jitka N. Srbová Cítím mátu na hřebenech kostí Jitka N. Srbová Cítím mátu na hřebenech kostí NA PŮL DNE Sotva ji nalezne v průčelí domu Jak marně fotí sníh Proti slunci Na půl dne zmizí mu jako kouzlem Zatímco Prve se ztratila bez dotyku S půlnocí ztratí se V leknínech z loken SOTVA V MRACÍCH Zavonělo novým jahodím Sotva v mracích první deště Spatřils Už je jaro staré Zdálky Svůj vůz mlynář Nakládá Dokola bude točit nadějí Dnes v noci Stíny na plicích mu skryjí svatozář Dokud na zrno tma ji Nesemele 58 59