Po stopách ukradené karty. 3. Úder

Transkript

1 Po stopách ukradené karty 3. Úder Betonové zdi budov odráţejí modré záblesky. Okolo postávají nebo čile pobíhají lidé. Ve všech oknech CHEMO TECHu se svítí, policisté prohledávají místnosti. Všude je jich plno, je mezi nimi i Michal s otcem. Tak, teď mi nejdřív přesně popiš, jak to všechno bylo! Michal líčí, jak večer spolu vyšli ven, jak Mates mluvil s ţebrákem a jaké závěry z toho vyvodil. Pak vyprávěl, jak ho Mates poslal zburcovat policii. Kdyţ jsem se tam dovolal, nejdřív mi vůbec nechtěli věřit. Musel jsem jim to všechno vykládat a vysvětlovat znova a znova. Pak sem poslali hlídkový auto. A kdyţ jsme sem konečně přijeli, Mates nebyl nikde vidět. Tak jsme ho nejdřív všude hledali a volali. Potom jeden zavolal vysílačkou centrálu, aby zatelefonovali jeho rodičům, jestli není doma. A teprve kdyţ zjistili, ţe není, poslali sem všechny ty auta. Mates moţná neuvaţoval špatně, ale sami jste si neměli hrát na policajty, huboval Michalův otec rozzlobeně. 38

2 Vzduch se mezitím citelně ochladil a nejeden z policistů musel potlačovat zívání. Byla to nevlídná noc, zvlášť pro Matese, skrčeného v kufru golfa. Auto uhánělo docela sviţně. To uţ jsme určitě venku z města, tam je všude povolená jen třicítka. Nejspíš jedeme po Západním oblouku, usoudil Mates Tak se zde všeobecně říkalo dvouproudé výpadovce, která mířila z města na západ. Úzkou skulinkou nemohl Mates nic rozeznat, a víc se kryt zvednout neodváţil, aby ho muţ neobjevil. Tady, ten pán támhle vzadu vedle toho mladíka, to je náš velitel, zaslechl Michal jednoho z policistů. Matesovi rodiče hledali jeho otce. Vy jste velitel téhle akce? ptali se, kdyţ stáli před ním. Z jejich roztřeseného hlasu mohl Michal zřetelně rozeznat starost a strach o syna. Ano, to jsem já. A kdo jste vy? My jsme Matesovi rodiče. Před pěti minutami nás volali z policie a ptali se, jestli je Mates doma. Byli jsme se podívat. Kdyţ jsme řekli, ţe doma není, zavolali si nás sem. Co se s ním stalo, prosím vás? 39

3 Po stopách ukradené karty Michalův otec jim vysvětlil, co se zde odehrálo, a Michal musel opakovat, co věděl. Prohledání CHEMO TECHu bylo bezvýsledné. Nenašlo se nic. Ani karta, ani počítač v černé skříňce. Pochopitelně. Nevím, co si mám o té vaší historce myslet, Michale. Zní to všechno docela logicky, cos mi tady vyprávěl o Matesových teoriích, ale... krátce se zarazil. Všechno jsou to právě jen teorie. Kdyţ nechám svoje lidi sledovat tuhle teorii, budou mi chybět jinde. Jestli to ale všechno sedí, tak nebezpečí ohledně té výbušniny je větší neţ kdykoli předtím... Auto si to svištělo uţ pěknou chvíli, kdyţ konečně prudce zabrzdilo. Hned nato cítil Mates, ţe odbočuje doleva. Ze široké silnice sjelo na nějakou vedlejší, nejspíš polní cestu. Protoţe se zatím docela setmělo a nebyly zde ani pouliční lampy jako ve městě, neviděl Mates vůbec nic. Ještě několik metrů se auto natřásalo, neţ zastavilo. Cizinec vystoupil, otevřel protější dveře, vytáhl počítač, dveře přibouchl a odcházel. Mates uvaţoval: Kdyţ tady zůstanu moc dlouho, vrátí se 40

4 a najde mě. Kdyţ vylezu naopak moc brzo, třeba mě ještě uslyší. Vyčkával ještě několik okamţiků. Pak zvědavost zvítězila, a tak zvedl vnitřní kryt zavazadlového prostoru. Venku se nedalo nejdřív nic rozeznat. Centimetr za centimetrem zvedal kryt výš. Konečně mohl vylézt. Rychle se ještě rozhlédl a potichu se přehoupl přes zadní opěradlo. Hned se zase přikrčil za sedadlem řidiče. Vidět nebylo nic. Uţ uţ chtěl otevřít dveře, kdyţ tu zaslechl kroky. Kdosi se rychle blíţil. A uţ je tady. Dveře u řidiče se otevřely a vnitřek zalilo světlo. Mates měl pocit, jako by na něho namířil reflektor. Policie mezitím uzavřela všechny výpadovky z města. Všechno nasvědčovalo únosu. Mates si nejspíš nedal dost pozor a tak ho zloděj vzal prostě s sebou, aby tu nezanechal svědka, uvaţoval Michalův otec. Dneska odpoledne to ještě vypadalo, ţe případ je v podstatě vyřešen: zloděj si můţe ukradenou kartu nanejvýš strčit za klobouk, obyvatelstvu ţádné nebezpečí nehrozí. Tak se utěšoval ještě před několika hodinami. Ale teď? Jeden mladík se pohřešuje a zloděj uţ nejspíš je i s osudným vzorečkem někde v bezpečí. 41

5 Po stopách ukradené karty Matesovi rodiče stojí v jeho pokoji celí zoufalí. Policie zde hledala stopy nějakou Matesovu poznámku nebo cokoliv, z čeho by se dalo usoudit, kam měl dnes namířeno. Nenašlo se ovšem vůbec nic. Teď byli konečně sami. Pojďme, Marto. Poslední dobou jsme se často hádali, začal Matesův otec váhavě. Moţná, ţe jsme se taky k Matesovi nechovali vţdycky docela správně. Docela rád bych si s tebou dneska zase jednou otevřel bibli. Často jsme na to v posledních týdnech zapomínali, nebo jsme šli spát nabručení. Pojď, přečteme si něco spolu. Odebrali se společně do obýváku. Matesův otec otevřel bibli a začal číst: Jeden muž měl dva syny, vyprávěl Ježíš. Jednoho dne mu řekl ten mladší: Otče, vyplať mi můj dědický podíl. Otec tedy mezi ně rozdělil svůj majetek. Několik dnů nato se mladší syn sbalil, opustil otce a odjel do ciziny. Tady se Matesův otec na chvíli odmlčel. Pak pokračoval v četbě podobenství o marnotratném synu. Jak všechen svůj majetek prohýřil a nakonec se vrátil k otci jako ţebrák. Tu se na sebe oba dlouze zadívali. To podobenství jako by vystoupilo z papíru a oţilo. Mnohem 42

6 intenzivněji neţ kdy předtím si uvědomili, jak se musel cítit otec, kdyţ se mu syn ztratil ve světě. Nakonec oba sepjali ruce a svěřili se svému Otci v nebi se svou starostí a úzkostí. Kdyţ se ani nepohnu a nemuknu, snad si mě nevšimne, zadoutnala v Matesovi jiskřička naděje. Ale pak náhodný pohled dozadu, překvapený výkřik, a vzápětí ledový hlas: Ha, mladej, copak tady děláme? Ţelezná pěst sevřela Matesovu paţi jako ve svěráku, druhou rukou si muţ rychle přetáhl přes obličej šálu. Mates z jeho postavy nemohl rozeznat skoro nic. Jen zlaté řetízky chřestily jemně na cizincově zápěstí, kdykoli pohnul rukou. Tak polez ven, ale ţádný hlouposti, poroučel hrozivý neznámý. S úzkostí zahlédl Mates pistoli, která na něj z ničeho nic mířila. Neochotně se vyhrabal z auta. Muţ ho drsně postrčil směrem k obytnému přívěsu, který se najednou vynořil před nimi z mlhavé tmy. Nesmlouvavá ruka s ním smýkla dovnitř. Kdyţ cizinec rozsvítil, Matesovi skoro přecházel zrak: vnitřek byl nacpaný počítači, tiskárnami a jinou 43

7 Po stopách ukradené karty elektronikou. Neznámý vytáhl z jednoho šuplíku klubko šňůry a připoutal Matese k trubce u stěny. Tak, a teď pěkně vyklop, cos měl co hledat v mém autě, poručil muţ. Šála přes obličej působila, ţe jeho hlas zněl dušeně. Mates zarytě mlčel. Nadávky ani křik z něj nevylákaly jediné slovo. Zato se nenápadně, ale pozorně rozhlíţel po přívěsu. Tamhle vzadu na stolečku stojí ta černá krychle, kterou vezli v autě. Vypadala úplně stejně jako počítače v CHEMO TECHu. No dobrá. Kdyţ teda nechceš mluvit, tak tady zůstaneš. Tady tě určitě nikdo hledat nebude. A nevyjdeš odtud, dokud nepromluvíš. Muţ se odporně zachechtal a ten zvuk Matesovi ještě dlouho zněl v uších. Ještě hlouběji se mu však zařízlo do uší kovové zabouchnutí dveří. Bylo v něm cosi definitivního a beznadějného. Docela sám, daleko od města, zamčený v karavanu... Mates si z muţe nic nedokázal zapamatovat, kromě zlatých řetízků na pravém zápěstí. Chřestily při kaţdém pohybu. Něco takového ještě nikdy neviděl. Byly z tenoučkých článků, které se vzájemně proplétaly. Tlumené světlo karavanu se 44

8 na nich matně lesklo. Dneska chtěl táta večer dělat zase rodinnou poboţnost, vzpomínal Mates. Uţ jen to slovo, kdykoli ho Mates vyslovoval, znělo z jeho úst opovrţlivě. Hm, ţe bych se taky zkusil modlit? Ne, jen ţádnou slabost. Nechci o těchhle pitomostech nic slyšet. To je tak leda pro slabochy a malý děti. Kdyby u nás aspoň bylo vidět něco z toho, o čem pořád ţvaní, ţe se máme navzájem milovat a tak. Zatím se pořád jen hádají jako všude jinde. A jsou ke mně nespravedliví! 45

9 Po stopách ukradené karty Nějakou dobu ještě tak Mates přemítal a snaţil se vybavit si všechny křivdy, kterých se na něm rodiče kdy dopustili. Jestli teda křesťani vypadaj takhle, tak s nima nechci nic mít! Konečně začal podřimovat. Spánkem se to nazývat nedalo, spíš jen jakousi matnou otupělostí. Vsedě na podlaze, s rukama připoutanýma za zády k topení na nějaký skutečný spánek nabylo ani pomyšlení. Mates normálně spával docela zdravě, ale dneska se mu ve snu bláznivě smíchalo dohromady všechno moţné: tady byl obklíčen počítači s obrovskými tlamami, které po něm chňapaly, a matně černými karavany. V jednom takovém seděl a venku tancovaly stovky ţebráků, kteří po něm házeli velikými kartami, kdykoli vystrčil hlavu z okna. Mates sebou zmítal sem a tam, jak ho pronásledovala noční můra. Vtom ohlušující rána. Nejdřív si myslel, ţe nějaká karta zničila jeho karavan, ale pak si uvědomil, ţe ta rána se mu nezdála. Pozvolna se probíral. Seděl stále ještě na podlaze, zalitý potem. Několik vteřin trvalo, neţ si uvědomil, kde je a jak se sem dostal. Pak zvedl 46

10 ruce a šmátral po vypínači. Ruce? Ale vţdyť byl předtím spoután, divil se. Konečně nahmátl stolní lampičku. Světlo se rozzářilo a záhada se okamţitě vysvětlila: Mates sebou ve snu házel tak prudce, ţe trubka v zeslabeném místě praskla. Rychle zase zhasnul, aby ho světlo nevyzradilo. Hlavou mu vířily myšlenky. Je to sice skvělé, ţe je zase volný, ale teď musí být mnohem opatrnější, neţ před několika hodinami v golfu. Ten muţ ho uţ nesmí znova dostat do spárů. Mates si ještě moc dobře pamatoval ten ocelový hmat, kterým se ho zmocnil. Na druhé straně tady byl docela určitě v hlavním lupičském doupěti. Všude kolem samé počítače. Kaţdý z nich mohl obsahovat usvědčující materiál. Mates přemítal, co by bylo nejlepší: oznámit to policii a na nic nesahat? Ale co kdyţ si ten zločinec všimne, ţe jsem se zdejchnul, a sám se taky vypaří? Aspoň trochu porozhlédnout se tady musí. Třeba zrovna kápne na tu proţluklou kartu z CHEMO TECHu. V karavanu byla tma jako v pytli. Malá okénka zataţená záclonami nepropouštěla zvenčí ani záblesk světla. Naštěstí nemusel Mates rozsvěcet 47

11 Po stopách ukradené karty velké světlo to by mu mohlo být osudné. Únosce se nesmí dovědět, ţe Mates má volné ruce. Ale na krouţku od klíčů má jako vţdycky miniaturní baterku. Svítí sice dost slabě, ale musí to stačit. Mates obezřetně tápal malým prostorem v skomíravém paprsku své minibaterky. Co si tady teď znovu zblízka prohlíţel, vzalo mu dech podruhé. Na rozviklaných stolcích stály čtyři moderní počítače, nejnovější a nejdraţší modely. Vedle nich tiskárny, monitory, kabely. Všude kolem se proplétaly svazky kabelů, bylo skoro umění o nějaký nezakopnout. Na některých počítačích byly připojeny vnější ručně pájené desky, které Matesovi nic neříkaly. Ale to, po čem se hlavně rozhlíţel, nikde neviděl: ţádné karty, ţádný potištěný papír. Zkrátka nic, co by ho přivedlo na nějakou novou stopu. Rychle mrknul na hodinky a okamţitě mu bylo jasné, ţe má nejvyšší čas odtud vypadnout. Nerad by se dočkal, ţe se ten chlap vrátí a jeho svoboda zase skončí. Napjatě naslouchal, zda zvenčí neuslyší nějaký zvuk. Nic. Absolutní ticho. S pomocí své baterčičky hledal kliku u dveří. Tady! Tiše a pomalu ji tiskl dolů. Pomaloučku otevřel 48

12 dveře, a pak uţ to šlo ráz na ráz. Jako lasička se protáhl ven a přikrčen běţel odtud. Temná noc ho okamţitě pohltila. Hbitě se ohlédl, ale zřejmě nikdo jeho útěk nezaznamenal. Před ním se rozkládalo pole, nalevo široká silnice. Tam by ho hned zpozorovali, kdyby ten zločinec byl přece jen někde nablízku. Ale vpravo se kolem pole rýsoval les. Mates se rozběhl tím směrem. Jen několik sekund a větve se za ním zavřely. Mates zalezl do smrkového houští. Srdce mu prudce bušilo. Napjatě naslouchal. Všude klid. Ani z karavanu se nic neozývalo. Ještě několik minut vyčkával, přikrčen pod větvemi. Pak se zvedl, aby se pokusil najít cestu zpátky do města. Brzo ale cítil ve všech kostech, ţe jsou uţ tři hodiny v noci. Únava ho začínala přemáhat. A ještě horší bylo, ţe ztratil směr. Vůbec nevěděl, kam má jít. Měsíc se choval za mraky, takţe uţ neviděl na cestu. A krajina touto dobou vypadá stejně úplně jinak neţ ve dne. Co teď? Nejlepší by bylo lehnout si a spát... spát... spát... Myšlenky se točí v kruhu, je vyřízen. Lehnout si a spát, jenom spát! Mozkové soukolí se taktak převaluje, nohy melou z posledního. 49

13 Po stopách ukradené karty Ten kámen vůbec neviděl, ostatně nebyl ani nijak velký. Klopýtnutí, měkký dopad do trávy a Mates zůstává leţet. Usnul jako špalek, kdesi na louce před městem. Výbuch probudil celé okolí. Nebe ozářil ohňostroj jisker. Zmatek a vzrušení, nikdo nemá ponětí, co se vlastně děje. Světlo nesvítí! bylo první překvapující zjištění. Všechno tone ve tmě, celé sídliště je bez proudu. Pak se rozječela siréna a poţární signály hasiček. Modře blýskají majáčky policie, přijíţdějí sanitky. Co se stalo? Bomba skácela stoţár vysokonapěťového vedení. Krátké spojení přerušilo dodávku proudu do sídliště. Policie se vyptává: Nevšimli jste si dnes večer nějakých podezřelých osob? Ne, bohuţel, nikoho takového jsme neviděli. Ne. Je mi líto, ale o ničem nevím. Několik lidí ze sousedství však přece kohosi zahlédlo: 50

14 Ano, kolem jedenácté šel jakýsi mladík směrem ke stoţáru. Nesl takovou zvláštní bednu nebo kufr či co. Asi tak metr osmdesát vysoký, tmavé vlasy. Grilovali jsme večer na zahradě, byli jsme trochu dýl venku. Ale potmě se toho moc poznat nedalo. S tímto popisem policie nakonec zase odjela. Michalův otec se nemohl zbavit temného podezření: ţe by ten Mates měl nakonec přece jen pravdu? Nebyla tohle první sabotáţ s novou výbušninou z CHEMO TECHu? A co asi bude následovat, jestli se to dostalo do ruky nějakému nebezpečnému zločinci? 51